On-line hra: Hostinec "Had Uroboros"
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Wazelin P'Erda se nadále nadšeně usmíval, fajfku v koutku úst a ruce v bok (stejně jako kuna na jeho rameni).
"Hděli byhom se thady s Kulinem botifat jak funguješ, zdroji." Zastrčil šroubovák za opasek a předvedl, jak by se chtěl podívat -- odhrnul vousy a rozepl si dvě spony na ozdobné vestě, rozevřel ji a koukl se do tmy kolem svého pupku.
"Botifat se. Rozupíš? Bo-ti-fat..."
Wazelin se tvářil, že má ohromnou trpělivost.
Pan Kulin ale tak trpělivý nebyl. Seskočil z orzy rovnou na Jakoba, přeběhl mu po hlavě a zastavil se uprostřed stolu mezi prázdnými sklenicemi. Jednu popadl, dosrkl zbytek čehosi silnějšího, vyndal z kožichu maličkou fajfku a zapálil si. Rozhlédl se po okolo sedících, pak se stočil a přikryl ohonem a začal si vychutnávat klidnou pohodu a poslouchat, o čem se kdo baví.
"Hděli byhom se thady s Kulinem botifat jak funguješ, zdroji." Zastrčil šroubovák za opasek a předvedl, jak by se chtěl podívat -- odhrnul vousy a rozepl si dvě spony na ozdobné vestě, rozevřel ji a koukl se do tmy kolem svého pupku.
"Botifat se. Rozupíš? Bo-ti-fat..."
Wazelin se tvářil, že má ohromnou trpělivost.
Pan Kulin ale tak trpělivý nebyl. Seskočil z orzy rovnou na Jakoba, přeběhl mu po hlavě a zastavil se uprostřed stolu mezi prázdnými sklenicemi. Jednu popadl, dosrkl zbytek čehosi silnějšího, vyndal z kožichu maličkou fajfku a zapálil si. Rozhlédl se po okolo sedících, pak se stočil a přikryl ohonem a začal si vychutnávat klidnou pohodu a poslouchat, o čem se kdo baví.
-
Conlai
- Správce rozbitých snů; Moderátor
- Příspěvky: 2398
- Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
- Bydliště: Brno
Když před něj Mitfer postavil sklenku se zlatou tekutinou, Černý přestal věnovat pozornost svému okolí. Opatrně uchopil sklenici do ruky, lehce s ní zakroužil a nasál vůni která se pohybem uvolnila. Černí hadi na jeho spáncích se slastně zavlnili. Zvedl sklenku k uchu a chvíli poslouchal, kdo ví co vlastně. Chvíle ubýhaly a vypadalo to, že tak chce sedět po zbytek dne, až nakonec obřadně přiložil sklenici ke rtům a dlouhým douškem ji vyprázdnil. Mlaskl a postavil práznou sklenici na stůl.
Tedy, tohle jsem opravdu postrádal... Mistře Mitfere, ještě jednu a také žejdlík tmavého piva. A dám si něco k jídlu... třeba gulášek.
Slovo "gulášek" vyslovil s neskutečným zalíbením a s jemností, kterou by u podobného tvora nikdo nepředpokládal. Poté se Černý pohodlně opřel, položil lokty na opěradla židle (opěradla, která se záhadně oběvila těsně před tím, než o ně své lokty opřel), sepnul prsty pod bradou a začal tlumeným hlasem pobrukovat jakousi melodii.
[/i]
Tedy, tohle jsem opravdu postrádal... Mistře Mitfere, ještě jednu a také žejdlík tmavého piva. A dám si něco k jídlu... třeba gulášek.
Slovo "gulášek" vyslovil s neskutečným zalíbením a s jemností, kterou by u podobného tvora nikdo nepředpokládal. Poté se Černý pohodlně opřel, položil lokty na opěradla židle (opěradla, která se záhadně oběvila těsně před tím, než o ně své lokty opřel), sepnul prsty pod bradou a začal tlumeným hlasem pobrukovat jakousi melodii.
[/i]
-
Vlasák
- Administrátor
- Příspěvky: 1419
- Registrován: 7. 12. 2001, 00:00
- Bydliště: Praha
"Rrrrrk," zamrkal znovu modron na Wazelina. "Subjekt *Wazelin P'Erda z Ytte* odpověděl na dotaz... Odpověď: *Hděli byhom se thady s Kulinem botifat jak funguješ, zdroji* - sémantická filtrace.. výsledek filtrace - dvě řešení - stav jedna... Subjekt *Wazelin P'Erda z Ytte* hledá *Zdroj* - objekt *Zdroj* blíže nespecifikován - pravěpodobnost: 7,1% NEBO intonační analýza, stav jedna - *Zdroj* rovná se *Stroj* odpovídá *Modron*, výjimka čtyřistapatnáct - subjekt *Wazelin P'Erda z Ytte* vykazuje logopedické odchylky od vztažného modelu... Subjekt *Wazelin P'Erda z Ytte* chce provést akci *Zkoumání vnitřní stavby modrona* - pravděpodobnost: 92,9%... nepřípustné - možnost ohrožení mise... reakce na dotaz/akce - Vyžádat změnu plánu Subjektu *Wazelin P'Erda z Ytte*... Blíže identifikovat subjekt *Wazelin P'Erda z Ytte* dle dotazů..."
Z modrona se ozvalo zacinkání a posléze za doprovodu skřípění a klapání udělal dva kroky směrem k Wazelinovi.
"Akce *Zkoumání vnitřní stavby modrona* nepovolena. Účel přítomnosti subjektu - lokální substituce *Wazelin P'Erda z Ytte* rovná se *tebe* - *tebe* v *tady*?"
Jakob Vana při odchodu pozorně sledoval. Jeho pohled sledující Vanova záda, jakoby dévu doslova probodával. Z pozornosti ho však vyvedl pan Kulin, který použil Jakobovu hlavu jako prostředek ke zkrácení své cesty na stůl.
"Hergot, potvoro jedna," trhnul sebou Jakob. "Musíš mi lízt po hlavě a zrovna teď," metal blesky z očí po Kulinovi. Van už mezitím ale zmizel z místnosti. Jakob se zvedl ze židle - tedy, spíš se o to pokusil. Zřejmě zapomněl na tu skutečnost, že jeho pravá noha nebyla zrovna ve formě. "Auuuf, kurňa," klesl zpět na židli a mávnul rukou jakoby chtěl naznačit: "tak si jdi, dévo."
Z modrona se ozvalo zacinkání a posléze za doprovodu skřípění a klapání udělal dva kroky směrem k Wazelinovi.
"Akce *Zkoumání vnitřní stavby modrona* nepovolena. Účel přítomnosti subjektu - lokální substituce *Wazelin P'Erda z Ytte* rovná se *tebe* - *tebe* v *tady*?"
Jakob Vana při odchodu pozorně sledoval. Jeho pohled sledující Vanova záda, jakoby dévu doslova probodával. Z pozornosti ho však vyvedl pan Kulin, který použil Jakobovu hlavu jako prostředek ke zkrácení své cesty na stůl.
"Hergot, potvoro jedna," trhnul sebou Jakob. "Musíš mi lízt po hlavě a zrovna teď," metal blesky z očí po Kulinovi. Van už mezitím ale zmizel z místnosti. Jakob se zvedl ze židle - tedy, spíš se o to pokusil. Zřejmě zapomněl na tu skutečnost, že jeho pravá noha nebyla zrovna ve formě. "Auuuf, kurňa," klesl zpět na židli a mávnul rukou jakoby chtěl naznačit: "tak si jdi, dévo."
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Orza zkroutil svůj krabatý obličej do úšklebku, vzdychl a pokrčil rameny.
"Bane Kuline, máme asi zmulu. Dřepa ze čazem vybne, ale dachle tho něj nebolesu, nechci ho bobutit..." Obrátil se na modrona: "niz, modrone, bozať se a otbočiň si."
Pan Kulin vstal, soucitně poplácel Jakoba tlapkou po předloktí a ještě ho obdařil těžko identifikovatelným pohledem. Vyklepl žhavý drobek ze své fajfky a založil ji někam do kožichu, oklepal se, pročísl vousy a s odrazem od opěradla židle naskočil na Wazelinovo rameno.
"Vujiii."
"Jo jo. Tem se bozatit," vrátil se orza ke stolu a dělal, že si už nevšímá modronova cvakání. Založil šroubovák do pouzdra a to zmizelo v mědí obšitém měšci z hadí kůže na jeho opasku.
"Hosboto," posadil se, "pones mi ňákou jezkynní houbovici nepo jinou gořeněnou bálenici, vybrachlo mi. A..." sklonil ucho ke kuně, "aha, nějagýcho ftáčka, glidně usenýho, tady pro pana Kulina, a g domu drochu mošdu."
Mitfer donesl tmavou zaprášenou láhev, před Wazelinem z ní utěrkou setřel pavučiny a ukázal orzovi vinětu. Ten kývl, "chhhm, chrrhmst, beru!" Pak dal Kulinovi na cínovém tácku položená tři holoubátka a do tlapky mu podal špízovou jehlu. Kulin se napil moštu a Wazelin do sebe obrátil pár loků houbovice, po jejímž odšpuntování se v nejbližším okolí začal šířit vlhký jeskynní pach. "Aaaah," zarazil dovnitř zase korek a koukal, jak Kulin okusuje nabodnutého ptáčka.
"Da nocha fypatá ošklivě, ale nevybytáš, že by dě nějag brala..," řekl posléze, ale ještě chvíli nebylo jasné, jestli mluví k mrtvému pokrmu pana Kulina, kterému z úst zrovna čouhal pařátek, nebo k Jakobovi. "Jakob, jezdli zem topře zlyžel?" zvedl na Jakoba huňaté obočí.
"Bane Kuline, máme asi zmulu. Dřepa ze čazem vybne, ale dachle tho něj nebolesu, nechci ho bobutit..." Obrátil se na modrona: "niz, modrone, bozať se a otbočiň si."
Pan Kulin vstal, soucitně poplácel Jakoba tlapkou po předloktí a ještě ho obdařil těžko identifikovatelným pohledem. Vyklepl žhavý drobek ze své fajfky a založil ji někam do kožichu, oklepal se, pročísl vousy a s odrazem od opěradla židle naskočil na Wazelinovo rameno.
"Vujiii."
"Jo jo. Tem se bozatit," vrátil se orza ke stolu a dělal, že si už nevšímá modronova cvakání. Založil šroubovák do pouzdra a to zmizelo v mědí obšitém měšci z hadí kůže na jeho opasku.
"Hosboto," posadil se, "pones mi ňákou jezkynní houbovici nepo jinou gořeněnou bálenici, vybrachlo mi. A..." sklonil ucho ke kuně, "aha, nějagýcho ftáčka, glidně usenýho, tady pro pana Kulina, a g domu drochu mošdu."
Mitfer donesl tmavou zaprášenou láhev, před Wazelinem z ní utěrkou setřel pavučiny a ukázal orzovi vinětu. Ten kývl, "chhhm, chrrhmst, beru!" Pak dal Kulinovi na cínovém tácku položená tři holoubátka a do tlapky mu podal špízovou jehlu. Kulin se napil moštu a Wazelin do sebe obrátil pár loků houbovice, po jejímž odšpuntování se v nejbližším okolí začal šířit vlhký jeskynní pach. "Aaaah," zarazil dovnitř zase korek a koukal, jak Kulin okusuje nabodnutého ptáčka.
"Da nocha fypatá ošklivě, ale nevybytáš, že by dě nějag brala..," řekl posléze, ale ještě chvíli nebylo jasné, jestli mluví k mrtvému pokrmu pana Kulina, kterému z úst zrovna čouhal pařátek, nebo k Jakobovi. "Jakob, jezdli zem topře zlyžel?" zvedl na Jakoba huňaté obočí.
-
Ebon Hand
- Temný paladin
- Příspěvky: 1806
- Registrován: 13. 5. 2003, 15:07
- Bydliště: Čertův příbytek
Oplechovaný očouzenec se vynořil z chodby s funkční žídlí v levačce. Ofektně ji vyslal po podlaze a po třech otočkách zastavila přesně na místě té "rozsedlé".
Popošel k baru a nahnul se k Mitferovi:
"Sem byl v tom skladě pro židli, tak sem tam potkal nějakou vobludu, co mi tu židli nechtěla dát a že mám zaplatit. Trochu sme se chytli, ale snad to rozchodí. Doufám, že to nebyl tvůj skladnik. To sorry."
Pak se rozhlédl po báru, Astrál je pryč. Škoda, docela by s ním pokecal. Byli časy, kdyby na něj okamžitě tasil svoje železo, ale to je dávno pryč.
"Tak ještě Motrijskou, je lahodná. Po mizerným dni se dobrý pití vždycky hodí."
Okouknul černýho s mechaňákem a toho rozteklýho, nakonec se usadil u baru, to alespoň viděl na oba. A byl rovnou uzdraje. Už dlouho mu Motrijská tak dobře nechutnala. Sundal si rukavice a protáhl prsty podobné pařátům. Lehce si povolil brnění a spokojeně se podrbal na pupku škvírou mezi pláty.
Popošel k baru a nahnul se k Mitferovi:
"Sem byl v tom skladě pro židli, tak sem tam potkal nějakou vobludu, co mi tu židli nechtěla dát a že mám zaplatit. Trochu sme se chytli, ale snad to rozchodí. Doufám, že to nebyl tvůj skladnik. To sorry."
Pak se rozhlédl po báru, Astrál je pryč. Škoda, docela by s ním pokecal. Byli časy, kdyby na něj okamžitě tasil svoje železo, ale to je dávno pryč.
"Tak ještě Motrijskou, je lahodná. Po mizerným dni se dobrý pití vždycky hodí."
Okouknul černýho s mechaňákem a toho rozteklýho, nakonec se usadil u baru, to alespoň viděl na oba. A byl rovnou uzdraje. Už dlouho mu Motrijská tak dobře nechutnala. Sundal si rukavice a protáhl prsty podobné pařátům. Lehce si povolil brnění a spokojeně se podrbal na pupku škvírou mezi pláty.
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
-
Jerson
- Inženýr z Ocelového města
- Příspěvky: 24321
- Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
- Bydliště: České Budějovice
Vstupní dveře se náhle rozletěly a za nimi zaplálo modré světlo. Pak uhaslo a za nimi je možno zahlédnou vesmírnou prázdnotu, ve které se třpytí vdálené hvězdy ...
... a náhle z nepravděpodobného úhlu přiletěl velký nepravidelný kámen, proletěl portálem a dopadl na jeden ze stolů. Zcela poslušen zákona akce a reakce se stůl okamžitě rozprsknul na oblak dlouhých ostrých třísek, které se rozletěly na všechny strany a cestou způsobily několik napodstatných šrámů.
Když se situace ustálila, na místě stolu zaražený do prken podlahy teď leží meteorit - nepravidelný černý kámen s houbovitým povrchem, který pomalu vychládá.
Než se kdokoliv zmohl na slovo, kámen se s tichým šuměním rozpadl na prach, který se však po chvíli začal vířit a za okamžik se ustálil do tvaru obelisku lidské velikosti. V horní části obelisku se otevřely dvě rudě zářící škvíry a začaly propátrávat okolí. Pohled tohoto podivného stvoření je jasně patrný - po místnosti se pohybuje kruh rudého světla, který hřeje.
Když si tvor prohlédl všechno a všechny, rudá záře očí pohasla a místo ní se oči několikrát zableskly různými barvami.
Když se nikdo nezmohl na odpověď, bylo zablesknutí silnější, barvy sitější, fialová skoro oslepující a rudá žhnoucí.
Třetí sérii vyslal obelisk pomalu a zřetelně ... nakonec zůstal poněkud bezradně stát a jeho oči téměř přestaly zářit.
... a náhle z nepravděpodobného úhlu přiletěl velký nepravidelný kámen, proletěl portálem a dopadl na jeden ze stolů. Zcela poslušen zákona akce a reakce se stůl okamžitě rozprsknul na oblak dlouhých ostrých třísek, které se rozletěly na všechny strany a cestou způsobily několik napodstatných šrámů.
Když se situace ustálila, na místě stolu zaražený do prken podlahy teď leží meteorit - nepravidelný černý kámen s houbovitým povrchem, který pomalu vychládá.
Než se kdokoliv zmohl na slovo, kámen se s tichým šuměním rozpadl na prach, který se však po chvíli začal vířit a za okamžik se ustálil do tvaru obelisku lidské velikosti. V horní části obelisku se otevřely dvě rudě zářící škvíry a začaly propátrávat okolí. Pohled tohoto podivného stvoření je jasně patrný - po místnosti se pohybuje kruh rudého světla, který hřeje.
Když si tvor prohlédl všechno a všechny, rudá záře očí pohasla a místo ní se oči několikrát zableskly různými barvami.
Když se nikdo nezmohl na odpověď, bylo zablesknutí silnější, barvy sitější, fialová skoro oslepující a rudá žhnoucí.
Třetí sérii vyslal obelisk pomalu a zřetelně ... nakonec zůstal poněkud bezradně stát a jeho oči téměř přestaly zářit.
hraju: Ω Projekt Omega
-
Markus
- Vrchní krutovládce; Administrátor
- Příspěvky: 25243
- Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Zatímco všude panovalo hrobové ticho, dveře lokálu se opět rozlétly. Oči všech přítomných, které se zatím ještě nestačily vyrovnat s prvotním šokem způsobeným přilétnuvším balvanem, se jenom odevzdaně stočily ke vchodu.
Klenbou dveří se mihla postava a úděsným tempem se řítila dovnitř sálu, až se jí za nohama zvedaly obláčky prachu a jemných třísek. Po bližším zaostření bylo možné rozpoznat v příchozím osobu zhruba člověkovité povahy. Byla navlečena v prapodivných červených ženských šatech a -
momentíček…
Aha! To nebyly žádné ženské šaty! To bylo roucho mágů! Alespoň to tak vypadalo podle všudypřítomných zekýnů a dalších cetek. Nuže, takže tento mág, můžeme-li to tak říci, měl na hlavě ještě pomačkaný špičatý klobouk. Jeho otrhanou krempu svíral pravičkou, levou rukou si nadzvihoval ša… roucho a ze rtů se mu linul válečný pokřik, který zněl asi takto:
„AIEEAAIEAAAIIIIIAÁÁÁÁÁÁÁEEEEEE…“
Těsně před obeliskem muž smykem zastavil a vrhnul na stojící hroudu kamene udivený pohled. Zatímco tupě zíral, mohli si ho všichni přítomní lépe prohlédnout. Byl to skutečně muž – pravděpodobně i mladý. Kromě červených rouch, zdobených symboly hvězd, půlměsíců, mnohobarevnými fleky, zaschlými cákancy krve a sem tam nějakou tou záplatou, a podivného, z části ohořelého protáhlého špičatého klobouku, který už očividně zažil lepší léta, a na jehož přední části se honosil nápis MÁK, disponoval tento muž ještě řídkým plnovousem, vystrašeným obličejem a více už si nebylo možné povšimnout, protože v tento okamžik se dal znovu do běhu, s novým bojovým pokřikem na rtech:
„Doprdeledoprdeledoprdelejáasiumřudoprdelejáasiumřu…“
Zrovna ve chvíli, kdy prapodivný host mizel v chodbě vedoucích ke kuchyni, rozlétly se vchodové dveře znovu a vstoupila přední část další postavy. Poté vstoupila střední část, dále zadní, poslední část a po chvíli se stejným způsobem vynořila ještě druhá postava.
Oba hosté měřili něco málo přes dva metry a vypadali by též jako lidé, nebýt očividné zkušenosti, že byli celí z kamene a očividně měli více svalů… tedy kamenů… než mozku. Klouby jejich dlouhých, namakaných rukou se dřely po podlaze a při dopadech jejich chodidel se téměř otšásal sál.
„Tamhle… ehm… to… zmizel!“ zaburácela jedna z postav hromovým hlasem a ukázala prsten na chodbu, do níž před chvílí zapadnul pospíchající mužík. Jedna jako druhá, obě kamenné postavy se daly pozvolna do pohybu, který by očividně nezastavilo ani volské spřežení, minuly svého vzdáleného minerálního bratránka a též se – pravda, s jistými obtížemi – zanořili do chodby směr kuchyň. Zajímavé bylo, že na obličejích pronásledovatelů, se kromě odhodlání, zlosti a neuvěřitelné blbosti zračilo také cosi, co by se dalo nazvat jako „obavy“.
Když už to konečně vypadalo, že je po všem, otevřely se vchodové dveře ještě potřetí, tentokráte jakýmsi těžkým nárazem. Do místnosti vběhla…
okamžíček…
Do místnosti vběhla velká cestovní truhlice!
Tento prapodivný předmět se pohyboval na stovkách malých nožiček a neomylně si to namířil tamtéž, co zmizeli jeho tři předchůdci. Zmizel tak rychle, jak se objevil, a v sále po něm zůstal jen prapodivný pocit v hlavách některých přítomných, kteří si mysleli, že „ta truhla se na mě nějak ošklivě podívala“.
Ale to už bylo opravdu všechno, zvířené třísky se poklidně usadily zpět na podlahu, do místnosti se vrátilo ticho-a-lá-tombe a pozornost návštěvníků se opět obrátila k podivnému obelisku…
Klenbou dveří se mihla postava a úděsným tempem se řítila dovnitř sálu, až se jí za nohama zvedaly obláčky prachu a jemných třísek. Po bližším zaostření bylo možné rozpoznat v příchozím osobu zhruba člověkovité povahy. Byla navlečena v prapodivných červených ženských šatech a -
momentíček…
Aha! To nebyly žádné ženské šaty! To bylo roucho mágů! Alespoň to tak vypadalo podle všudypřítomných zekýnů a dalších cetek. Nuže, takže tento mág, můžeme-li to tak říci, měl na hlavě ještě pomačkaný špičatý klobouk. Jeho otrhanou krempu svíral pravičkou, levou rukou si nadzvihoval ša… roucho a ze rtů se mu linul válečný pokřik, který zněl asi takto:
„AIEEAAIEAAAIIIIIAÁÁÁÁÁÁÁEEEEEE…“
Těsně před obeliskem muž smykem zastavil a vrhnul na stojící hroudu kamene udivený pohled. Zatímco tupě zíral, mohli si ho všichni přítomní lépe prohlédnout. Byl to skutečně muž – pravděpodobně i mladý. Kromě červených rouch, zdobených symboly hvězd, půlměsíců, mnohobarevnými fleky, zaschlými cákancy krve a sem tam nějakou tou záplatou, a podivného, z části ohořelého protáhlého špičatého klobouku, který už očividně zažil lepší léta, a na jehož přední části se honosil nápis MÁK, disponoval tento muž ještě řídkým plnovousem, vystrašeným obličejem a více už si nebylo možné povšimnout, protože v tento okamžik se dal znovu do běhu, s novým bojovým pokřikem na rtech:
„Doprdeledoprdeledoprdelejáasiumřudoprdelejáasiumřu…“
Zrovna ve chvíli, kdy prapodivný host mizel v chodbě vedoucích ke kuchyni, rozlétly se vchodové dveře znovu a vstoupila přední část další postavy. Poté vstoupila střední část, dále zadní, poslední část a po chvíli se stejným způsobem vynořila ještě druhá postava.
Oba hosté měřili něco málo přes dva metry a vypadali by též jako lidé, nebýt očividné zkušenosti, že byli celí z kamene a očividně měli více svalů… tedy kamenů… než mozku. Klouby jejich dlouhých, namakaných rukou se dřely po podlaze a při dopadech jejich chodidel se téměř otšásal sál.
„Tamhle… ehm… to… zmizel!“ zaburácela jedna z postav hromovým hlasem a ukázala prsten na chodbu, do níž před chvílí zapadnul pospíchající mužík. Jedna jako druhá, obě kamenné postavy se daly pozvolna do pohybu, který by očividně nezastavilo ani volské spřežení, minuly svého vzdáleného minerálního bratránka a též se – pravda, s jistými obtížemi – zanořili do chodby směr kuchyň. Zajímavé bylo, že na obličejích pronásledovatelů, se kromě odhodlání, zlosti a neuvěřitelné blbosti zračilo také cosi, co by se dalo nazvat jako „obavy“.
Když už to konečně vypadalo, že je po všem, otevřely se vchodové dveře ještě potřetí, tentokráte jakýmsi těžkým nárazem. Do místnosti vběhla…
okamžíček…
Do místnosti vběhla velká cestovní truhlice!
Tento prapodivný předmět se pohyboval na stovkách malých nožiček a neomylně si to namířil tamtéž, co zmizeli jeho tři předchůdci. Zmizel tak rychle, jak se objevil, a v sále po něm zůstal jen prapodivný pocit v hlavách některých přítomných, kteří si mysleli, že „ta truhla se na mě nějak ošklivě podívala“.
Ale to už bylo opravdu všechno, zvířené třísky se poklidně usadily zpět na podlahu, do místnosti se vrátilo ticho-a-lá-tombe a pozornost návštěvníků se opět obrátila k podivnému obelisku…
-
Conlai
- Správce rozbitých snů; Moderátor
- Příspěvky: 2398
- Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
- Bydliště: Brno
Černý oblíznul lžičku a hodil ji do prázdné misky od guláše. Zvedl se od stolu, po kratším zamyšlení vzal do ruky sklenku se svým nápojem a šouravým krokem se vydal k obelisku. Zastavil se asi dvě stopy od něj a z roucha vytáhnul smotek tabákových listů, uválený do dokonalého válce, vložil si jej do úst a zapálil. Pomalým krokem obešel nového "příchozího" a kdyby neměl zavázané oči, vypadalo by to, že si jej prohlíží. Poté se zastavil a trochu zklamaně vyfouknul kouřový kroužek, který vypadal jako had požírající svůj ocas.
No tohle vypadá na... kus kamene. Hmm.
Ptřásl hlavou a posadil se k baru hned vedle pekelného obrněnce.
Mistře Mitfere, buď tak laskav a dej mi sklenku té nejlepší co máš, ale ať laskavě není destilovaná z duší nebo podobného ksindlu...
No tohle vypadá na... kus kamene. Hmm.
Ptřásl hlavou a posadil se k baru hned vedle pekelného obrněnce.
Mistře Mitfere, buď tak laskav a dej mi sklenku té nejlepší co máš, ale ať laskavě není destilovaná z duší nebo podobného ksindlu...
-
Ebon Hand
- Temný paladin
- Příspěvky: 1806
- Registrován: 13. 5. 2003, 15:07
- Bydliště: Čertův příbytek
Oplechovaný očouzenec si tmavě zeleným jazykem oblízl rty.
"U Taraskovejch koulí! Teď jsem si dvakrát myslel, že mě dohonili!"
A odplivl si na podlahu černou slina, ta se škvířením tancovala v prachu a třískách, pomalu vytvářela zužující se klikatou cestičku, než se uplně rozplinula.
Očouzenec se otočil k Černému a svůj pohled namířil do pruhu látky. Byl si jistý, že černý opětuje jeho pohled.
"Napijem se? Málem jsem si nasral do plechu", svůj vtípek doprovodil skřípavým smíchem.
Meteor se nehejbal, mechaňák taky ne a tlusťoch byl očividně v šoku. Než dostal Černý svůj drink, tak stihnul tlusťochovi odpovědět:
"Salamandří pálenka, někde tomu možná říkaj pekelnej drink.
A buď v pohodě, u nás by si tě někdo opejkal napíchlího na kůlu jako večeři."
Vůně Motrijské krvavé opět upoutala jeho pozornost, už se mu na ni sbíhali sliny.
"U Taraskovejch koulí! Teď jsem si dvakrát myslel, že mě dohonili!"
A odplivl si na podlahu černou slina, ta se škvířením tancovala v prachu a třískách, pomalu vytvářela zužující se klikatou cestičku, než se uplně rozplinula.
Očouzenec se otočil k Černému a svůj pohled namířil do pruhu látky. Byl si jistý, že černý opětuje jeho pohled.
"Napijem se? Málem jsem si nasral do plechu", svůj vtípek doprovodil skřípavým smíchem.
Meteor se nehejbal, mechaňák taky ne a tlusťoch byl očividně v šoku. Než dostal Černý svůj drink, tak stihnul tlusťochovi odpovědět:
"Salamandří pálenka, někde tomu možná říkaj pekelnej drink.
A buď v pohodě, u nás by si tě někdo opejkal napíchlího na kůlu jako večeři."
Vůně Motrijské krvavé opět upoutala jeho pozornost, už se mu na ni sbíhali sliny.
-
Jerson
- Inženýr z Ocelového města
- Příspěvky: 24321
- Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
- Bydliště: České Budějovice
Kamenný obelisk stál a nic nedělal ... alespoň navenek. Když se Černý posadil ke stolu a začal rozprávět se svým společníkem, ozvalo se z obelisku zachrčení:
"Vrr prržrrvrrtrr krr krrmrrrnrrkrrcrr mrrdrrlrrvrrnrr vlrnrr?"
Zní to jako by někdo přejížděl dlátem po kameni, nicméně chrčení skončilo jasným náznakem otázky.
Když nikdo neodpověděl, zkusil to obelisk ještě jednou, tentokrát slova moduluje o něco lépe a silněji:
"Rrz(r)m(rr) m(r) t(r) n(r)kd(r)?"
Samohlásky dělají tomuto obelisku neskonalé potíže, neboť nemůže otevřít ústa - vlastně ani žádné nemá. Zkusil to do třetice, už skoro bez chrčení:
"M.ž. m. t. n.kd. řr.ct, zd. m. rr.z.m. ?"
Mít ruce a plíce, asi by si teď pozdechl a zklamaně svěsil ramena.
"Vrr prržrrvrrtrr krr krrmrrrnrrkrrcrr mrrdrrlrrvrrnrr vlrnrr?"
Zní to jako by někdo přejížděl dlátem po kameni, nicméně chrčení skončilo jasným náznakem otázky.
Když nikdo neodpověděl, zkusil to obelisk ještě jednou, tentokrát slova moduluje o něco lépe a silněji:
"Rrz(r)m(rr) m(r) t(r) n(r)kd(r)?"
Samohlásky dělají tomuto obelisku neskonalé potíže, neboť nemůže otevřít ústa - vlastně ani žádné nemá. Zkusil to do třetice, už skoro bez chrčení:
"M.ž. m. t. n.kd. řr.ct, zd. m. rr.z.m. ?"
Mít ruce a plíce, asi by si teď pozdechl a zklamaně svěsil ramena.
hraju: Ω Projekt Omega
-
Quasit
- Vysloužilý démon
- Příspěvky: 1452
- Registrován: 28. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Praha, Vršovice
Mitfer obsloužil dva u baru a pronesl k meteorickému hostu: "Dobře, že jste rozmlátil ten stůl. Byl už rozviklaný a otlučený až hanba. Ulpe!" zavolal do chodby, "přitáhni nějaký nový stůl."
Pak řekl opět meteoritu: "Až budete něco chtít, řekněte. Nakonec se nějak domluvíme, uvidíte."
S tím se vydal přiložit další poleno do krbu. Trochu prohrábl ohniště pohrabáčem a otočil se na pijáka Motrijské krvavé.
"Doufám, že jste se s tím pánem ve skladu moc nebratříčkoval. Posledně, co jsem slyšel, měl nějakou ošklivou nemoc, vodní horečka nebo tak něco, tak abyste to nechytil."
Pak řekl opět meteoritu: "Až budete něco chtít, řekněte. Nakonec se nějak domluvíme, uvidíte."
S tím se vydal přiložit další poleno do krbu. Trochu prohrábl ohniště pohrabáčem a otočil se na pijáka Motrijské krvavé.
"Doufám, že jste se s tím pánem ve skladu moc nebratříčkoval. Posledně, co jsem slyšel, měl nějakou ošklivou nemoc, vodní horečka nebo tak něco, tak abyste to nechytil."
-
Conlai
- Správce rozbitých snů; Moderátor
- Příspěvky: 2398
- Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
- Bydliště: Brno
Černý se usmál (ačkoli jeho úsměv vyvolával představu smrti, zmaru a utrpení). Zvedl z baru mithrilem zdobenou sklenici z tlustého skla, kterou před něj postavil Mitfer, a přivoněl k zlaté tekutině uvnitř, voněla kouřem a medem.
Na tvé zdraví. Mé jméno je...
Mírně naklonil hlavu, jeho jméno bylo jen trochu hůř vyslovitelné než zapamatovatelné a většina smrtelníků zešílela už jen při zaslechnutí jeho prvních tří slabik, po dalších třech umírala a po posledních třech slabikách jeho jméno vsáklo jejich duši. A navíc, Černý své jméno neměl rád.
... hm, myslím že mi můžeš říkat třeba Henry.
Černí hadi poplašeně zasyčeli a Henry se usmál a potáhl z doutníku.
Ano, Henry je fajn jméno.
Na tvé zdraví. Mé jméno je...
Mírně naklonil hlavu, jeho jméno bylo jen trochu hůř vyslovitelné než zapamatovatelné a většina smrtelníků zešílela už jen při zaslechnutí jeho prvních tří slabik, po dalších třech umírala a po posledních třech slabikách jeho jméno vsáklo jejich duši. A navíc, Černý své jméno neměl rád.
... hm, myslím že mi můžeš říkat třeba Henry.
Černí hadi poplašeně zasyčeli a Henry se usmál a potáhl z doutníku.
Ano, Henry je fajn jméno.
-
Jerson
- Inženýr z Ocelového města
- Příspěvky: 24321
- Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
- Bydliště: České Budějovice
Obelisk se se zavrzáním otočil k Mitferovi a rudý kruh jeho pohledu sklouznul na barpult. Pár kapiček se v mžiku vypařilo a obelisk raději pohled stočil Mitferovi do očí. Pokud někdy někdo na někoho upíral hřejivý pohled, bylo to právě v tuto chvíli.
Pak obelisk promluvil:
"V.p.d. t., ž. m. rr.z.m.t. D.l b.ch s. n.j.k. prr.šn. k.kt.jl."
Pak obelisk promluvil:
"V.p.d. t., ž. m. rr.z.m.t. D.l b.ch s. n.j.k. prr.šn. k.kt.jl."
hraju: Ω Projekt Omega
