Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

[Jerson]

Moje recenze se Argo klidně hoď, nemám s nimi problém. Spíše jestli vůbec někoho budou zajímat.
(Jo, a nenarazil jsi na dvě ještě horší povídky podle hry, ale ty recenzovat nemusíš, ty jsou prostě špatné).

[Argonantus]

Tak abych to úplně nezavalil, postupně, i když i tak to bude dlouhé.
Jersonpitva
Uf. To jsem si teda zavařil. Napřed jsem se naivně nahrnul k těm posledním dvěma povídkám, ale potom jsem raději zbaběle prchl zpět k těm Kruhům a beru to raději od začátku. Možná mi to lépe umožní vysvětlit podstatu některých jevů, na které jsi narazil – totiž ty podle mne naprosto neadekvátní reakce v diskusích pod těmi povídkami. IMHO jde o jedno velké nedorozumění.

Plochý svět
http://www.d20.cz/clanky/pribehy/4410.html
Povídku jsem četl již dříve a líbila se mi. A taky jsme o ní mluvili. Je to velmi klasická hard scifi – dnes by se asi řeklo „oldschoolová.“ Výzkumná výprava do neznáma; hodně jasný vliv A.C.Clarka, například (ale ještě před ním dělával takové věci skoro na přelomu 19. a 20. století Wells). Vše je podmíněno nějakým „co kdyby“, situace je vytvořena obvykle nějakým výrazným fyzikálním zásahem do našeho známého světa. Co kdyby lidé neviděli. Co kdyby lidé lítali. Co kdyby procházeli zdí. Co kdyby byli neviditelní (všechno se vyskytlo už tehdy, třeba Wellsův Neviditelný je klasika tohoto typu).

Ježto máme za sebou asi sto let podobných věcí, sluší se udělat zásah hodně originální a výrazný. Což činíš – zredukoval jsi svět na ploché kruhy, pohybující se po jakýchsi drahách, viz povídka. Teda, úplně originální není i takováto šílenost, protože, jak pravíš v závěru, Abbot, Flatland (také jsem ho nečetl, jen o něm vím). Ale rozhodně to je natolik originální, že je to zajímavé. Doporučoval jsem tvé pozornosti Kadlečkové Růžovou krychli – to je skvost podobného druhu.

V tvém případě velmi šťastná trefa do toho, co ti sedí a v čem jsi dobrý; povídání o robotech napsané robotem. Stanislav Lem na tom udělal kariéru a vznikly mu tak skoro geniální věci (ten je ale, pro přesnost, poněkud před tebou v některých dovednostech, jak ještě vyplyne). Nicméně dávám sem Lema jako směr, který pokládám v tvém případě za nosný, kdybys to myslel vážněji. Člověk, který ulovil svoje fanoušky nikoli tím, jak je to skvěle napsané, ale jak je to chytré.

Ještě ke Kruhům.
Když se to rozpitvá opravdu technicky a literárně, je to delší short story (pojednání o Kompozici, Drakkar), která má jediného podstatného hlavního hrdinu, a tím je Navigátor. Čárolog a Kruholog jsou jeho věrní společníci – asistenti, asi jako Hermiona a Ron Weasley. Šlo by to napsat bez nich, bez Navigátora ne.
Výhoda tří postav je v tom, že mohou vést dialog a všechno není jen v suchých oznamovacích větách, což by bylo na dvaceti stranách už dost neúnosné. U kruhů se ztratí i to, že jde o „falešný dialog“, tedy, že všechny postavy mluví jako Jerson a tlumočí dost zjevně jeho myšlenky (viz pojednání o |Dialogu).

U kruhů lze snadno přehlédnout, že děj je generován jedním z nejjednodušších možných způsobů „jdou dál, a potkají postavu X“, jako v mnoha pohádkách, ale vlastně i v mnoha scifi nebo fantasy. A u obávaného hraničáře Xaxyho. Ono Setkání s Rámou je vlastně to samé ve velkém – děj je popis neznámého prostoru uvnitř mimozemské rakety. Ostatně, Tolkien s tím do značné míry vystačil taky – podobný model může asi tak za půl Pána prstenů. Ten zbytek je ovšem poněkud jiná liga. Naopak Dragonlance nebo Sapkowski s tímhle vystačí zcela. Jdou dál a potkají Y. A tak dál, dokud to čtenáře nepřestane bavit.

Docela slušná je technická úroveň pravopisu. Chyb není moc a je to relativně vychytané (teda, ne úplně – třeba u těch malých kruhů mezi liniemi je věta „

Jsou to tak malé kruhy, že se nacházejí uvnitř pole a když jsou protnuty, vyšlou svou myšlenku a zmizí. Nechápu, jak se tam dostali ani proč,“

kde je špatně shoda podmětu s přísudkem. Ale to by se poddalo, je třeba prostě ještě více kontrol, než si myslíš (bojuje s tím úplně každý z nás, pokud vím).

Oceňuji, že jsi vymyslel ještě něco lepšího – tvar short story tě dovedl k potřebě nějakého konce, tedy nalepit tam nějakou pointu. O tom jsme už kdysi mluvili. Tedy, ona ta pointa není žádný zázrak, ale přece jen je jasný tvar příběhu – šli na výpravu, vrátili se, zachovali si existenci, která byla několikrát ohrožena.
Na kruhy je to výkon.

Tajemství oblasti 42
http://www.d20.cz/clanky/pribehy/4987.html
No, a tady v té předchozí kurzívě je druhá rovina problému, ta méně příznivá. Díky extrémnímu zadání Kruhy odplouvají od běžných forem literatury a témat, aniž by to bylo nápadné a aniž by to vadilo. Je to jako ty podobně extrémní scifi filmy, kde se nijak neprojeví, že herci neumí hrát; dokonce to není ani moc žádoucí. Reálie jsou tak zredukované, že skoro žádné nejsou. Charaktery jsou zredukované, že skoro nejsou. Je to cirkusový výkon či Guinessova kniha rekordů. Nebo taky paralympiáda – na to, že ten chlap nemá nohy, tak je to fantastický výkon.
Taky Paoliniho slavný Eragon – na to, že je mu šestnáct, je to skvělá kniha.
No, ale jinak to vlastně není nic moc.

Problém tedy vyvstane jasně teprve v tom momentě, když takový artista opustí svoje chráněné prostředí a směle se vrhne mezi ostatní, neb dospěje k závěru, že dělá vlastně to samé, co oni. Třeba Paolini začne tvrdit, že je vskutečnosti dospělý spisovatel. Výsledek může být hodně nepříjemné překvapení. To, co funguje pro Kruhy, funguje velmi zle v normálním fyzikálním světě.

Udělám pro tebe to, že budu k věci přistupovat jako k dospělé literatuře, aby ten problém byl zřejmý. On to totiž zřejmě nikdo neudělal, neb neviděl důvod. Pro mne to bude snadné tím, že nevím vůbec nic o Apocalypse worldu a je mi to srdečně ukradené. Hrát to zaručeně nikdy nebudu. Čtu tvůj příběh, jako kdybych na něj narazil v nějaké knize.

Jmenuju se Edward Talbot a jsem Cestovatel. A přesně to to znamená - cestuju od jednoho místa k druhému a snažím se přežít.

Takové zjištění funguje u 2 D kruhu, ale u lidí vyvolává otázky. Z čeho ten chlap žije, třeba? Kdo mu to platí? Kde to cestuje – po našem vesmíru, po paralelním vesmíru?

Zadruhé hledám holku, se kterou bych moh´ cestovat - nebo se usadit, jedno z toho. ... Důvod, proč jsem sem zavítal byl ale jiný - slyšel jsem, že tady jsou ty nejhezčí holky široko daleko.

To jako fakt? O něčem podobném jsem slyšel snad jedině v jednom hitu od Jojo Bandu, že nejlepší holky jsou od Vlachova Březí.
Ale to byl vtip. Postavit základní motivaci postavy na vtipu je velmi nebezpečné. Pár lidí podobně naladěných se bude popadat za břicho, zbytek si bude ťukat na čelo. Mně z toho vzešla zpráva – aha, hlavní hrdina je debil.

A pokud ti nepřipadá být debil, a holky pokládáš za nenásilné uvedení do děje, pak by rozhodně stálo zato zpracovat to překlopení motivací, kdy chlap najednou začne nasazovat život a fungovat jako akční hrdina v něčem na způsob Half life. Proč, jako? Připomínám, že i tak prostá věc jako Half life tohle měla vyřešené – chlap se celou dobu chce prostřílet ven. Jednoduchá a docela dobrá motivace.

Způsob vyprávění, založený na testosteronových žvástech, se k postavě hodí. Je to debil testosteronový. Drsnej bouchač, jako bývaly zřejmě postavy Dashiela Hammetta a méně výrazně Raymonda Chandlera (a Škvoreckého, který tím byl okouzlen). A taky Sapkowski. A Blade Runner. Zkrátka, je hodně lidí, co s tím vystačí.
Mně to jde trochu na nervy, ale připouštím, že to je můj problém. Není to technická vada, ale věc názoru a estetiky. Dá se to tak udělat. Ale zapomeň na to, že by to bylo snadné – máš další vychytávku navíc, musíš sdělovat čtenáři to, co je třeba, a ještě být vtipný, a ne jedno na úkor druhého.
Ale dá se tím elegantně skrýt problém, že zatím nemáš vlastní jazyk. Což je dobro.

Jako kdyby tu byl kompars z hollywoodského filmu.

Stejný dotaz, jako na G.R.R.Martina – a kdeže to jsme? na planetě Zemi, v naší současnosti? Jen tak je totiž přirovnání platné; v paralelním vesmíru nemusí fungovat. A pokud jsme v našem vesmíru, v nějakém místě a roce, pak žádám vysvětlit všechny podivnosti rekvizit a toho světa. Neznám Apocalypse world, takže plno věcí mi není samozřejmých. A pokud je to můj problém, pak píšeš fanfiction jen pro zvané a nediv se, že ti to nikdo cizí nebude číst.

Nechtěl jsem to hrotit, takže jsem špatně mířenému háku na svou čelist jen uhnul a s pistolí u hlavy přesvědčil toho fráju jménem Harris, že si i se svými kámoši dají drink na můj účet.

Perfektní. Tohle se jmenuje nepřímá charakterizace postavy – vystavíme postavu jednoduché situaci a ona nám předvede, co je zač. Klasika jsou Tři mušketýři – D´Artagnan vrazí postupně na schodech do tří chlapíků a během pár vět zjistíme, jak fungují.

Každopádně když jsem si dal taky jeden drink, uslyšel jsem hlavy, jak kdyby na mě šeptalo milionu lidí, židle se se mnou zatočila a dál o sobě nevím.

Tady nastupuje expozice příběhu. Předvedení situace. A tady se mělo přemýšlet dvakrát nad motivací postavy – holky žádný, místo toho psychické tentononc, plno normálních chlapů by se sebralo a šlo pryč. Tohle chtělo nějak dořešit, proč ten tvůj maník nastavuje krk a nevykašle se na to?

Takže teď se Whiting musel do základny vydat sám, pokud chtěl přežít, a já mu měl "dělat gorilu", jak se vyjádřil.

A normální tvrďácká odpověď je „fuck yourself“ nebo něco podobného. Samozřejmost, s jakou hrdina střílečky postupuje terénem není v normálním světě tak normální.

Nejsem v tomhle oldspeaku tak zběhlý -

složité. Opět se nabízí otázka, kde to kurva vlastně jsou, neb „oldspeak“ je relativní označení vzhledem k něčemu, použil by to maník z naší doby, ale před dvaceti lety asi ne, a kdo ví, zda za dvacet let ano, a co by tím myslel.

Jeden - či spíše jedna - z nich vyskočila na drezínu a vycenila na mě ukázkovou sadu snad padesáti zubů ostrých jako břitva.

Tady nechápu, co se děje. Slušelo se možná pár slov pro nás pozemšťany, že to je mutantka, strašidlo nebo kýho čerta. Naprostý nezájem hrdiny o tuhle divnou věc má dvě vysvětlení – buď že tomu rozumí, a pak nám to zapomněl vysvětlit, a nebo je debil a je mu to jedno.

Jako ne že by nebyla svým způsobem sexy, ale spíše než s mou maličkostí jsem ji raději seznámil se svým Desert Eaglem s prodlouženým zásobníkem.

Tady je vtipnost pro mne na hraně únosnosti. Ale jak říkám, můj problém. Clive Barker a Sadako by z toho sexuálního pnutí vytřískali určitě daleko víc.

Následuje akce, akce, akce. Někoho to baví a někomu to stačí. Budiž. Já bych v tom viděl rád nějaký smysl a posun, alespoň ve smyslu toho infogatheringu, který je přítomný i ve střílečkách. Trochu tajemství a překvapení. Něco, co jsem ještě neviděl. Tohle je přehlídka různých výpůjček odjinud.

a pak odebral výsadu dýchání.

Ježíš, ne, to je metafora jak od Valluna.

Díval jsem se na toho tvora, který byl kdysi člověkem

–jak on ví, že ten tvor byl kdysi člověkem?

"Francouzák, víš co to je?" Věděl jsem, ale neviděl jsem pro takové jednání důvod.

Drahý vtip. Je to stále jasnější, hrdina je debil. Každý totiž ví, co tím Alan myslel.

Muselo to být těmi chitosany v injekci

– co jsou chitosani v injekci? Něco jako midichloriáni? To se mi zase neřeklo. Pokud nějaká fantastická entita vyžaduje delší výklad a vlastně k ničemu není, nejlépe je ji tam vůbec nedat.

Závěs zaskřípal a povolil. Obrovský talíř antény nad naší hlavou se začal pomalu naklánět, až s rachotem dopadl na střechu a zbortil se jak věž z karet.

Nejspíš James Bond, dokonce ve více dílech. To jen k těm vypůjčeným klišé, které nemá cenu vypočítávat.

Pak na střechu vyskočil tvor, který se skládal snad jen z kostěných destiček a čepelí. Co nebyla čepel, to byly ostré jehlové zuby. Chvíli je na mě cenila a pak vyrazila vpřed.

Chlap, nebo ženská?

"To bych musel mít nabito, debile" –

Smrtonosná past 1.

"Ty hlupáku, vůbec nechápeš, o co tu jde. A navíc to nemůžeš udělat," vykřikoval Newton.

Jak se na konci ukáže, má pravdu. Ale opět jsem tak úplně nepochopil, jak to funguje.

"To tedy jo," odpověděl mi. "Měj se. A jeď na sever, tam by mohla být holka, kterou hledáš."

To jsem mu radil na začátku. Celá odbočka byla zbytečná.

"Čekal jsem tě, Alane Whitingu," řekli Newtonovým hlasem.

Pointa tam tedy je, ale já se přiznám, že jsem ji naprosto nepochopil. Fredy Kruegger, Elm Street – ač se zdálo, že ho zničili, tak ho nezničili, kdovíproč. Nějak se uchoval, zřejmě je nehmotné podstaty. Těžko říci.

Po pěti letech od Kruhů lze tohle hodnotit jako jednoznačné zhoršení. Všechno, co bylo na Kruzích zajímavé, originální a zábavné, tady úplně chybí. Je to popis střílečky, nic víc a nic méně.

Reakce v debatě jsou velmi poučné – všichni mluví o hře, kterou hráli, a přenášejí na tvůj text zážitky ze hry. Člověk, který hru nehrál a hrát nehodlá, jako já, je dokonale mimo. Hodně reakcí mluví o systému hry, což je v kontextu příběhu dokonale out.
A když někdo zvolá „nejlepší zápis ze hry, jaká jsem kdy viděl“, tak to znamená něco jako „nejlepší komentář sportovního utkání,“ rozhodně ne „nejlepší povídka, jakou jsem četl“.

Ostatně, snad jediný hlas se domnívá, že to je dobrý příběh. A ten člověk není ani Noir, ani Boubaque, ani Skaven, ani Eleshar, abych vzal ty, co o psaní opravdu něco ví.
Myslím, že aby z toho byl příběh, který lze někomu s vážnou tváří nabízet k vydání, vyžadovalo by to obrovskou hromadu práce; udělat to hodně jinak, udělat to o dost delší a udělat to z velké části o něčem jiném.

Jiná cesta, kterou jsi vpodstatě zvolil, je nabízet to publiku, kterému to stačí a které přesně tohle žádá, tedy fans Apocalypse Worldu. V tom případě je povídka na D20 přesně tam, kde má být. Víc bych od toho raději nežádal.

Útok na Wewelsburg
http://www.d20.cz/clanky/pribehy/utok-n ... sburg.html

Než vám budu vyprávět svůj další příběh, začnu trochou historie...

Jo! To je ten odstavec, který minule úplně chyběl. Je to sice ta úplně nejprimitivnější technika Jules Verne, který stopne děj a praví „a nyní si řekněme něco o elektrických motorech“, ale zaplaťpámbu alespoň za to – v minulém příběhu jsem díky absenci jakéhokoli vysvětlení zoufale tonul. A tonoucí čtenář může být zvědavý, že se vysvětlení časem dozví, ale pokud ho nedostává hodně dlouho, může ho to přestat bavit. A pokud ho nedostane vůbec, naštve se skoro se zárukou.

Pokud by tě zajímalo, jak lépe, než Jules Verne, pak přesně tak, jak jsi provedl minule tu nepřímou charakterizaci – nechat to rovnou zahrát, nenápadně to vložit do dialogu, trousit to postupně, leč funkčně.

Funkčnost příběhu je totiž v kostce to, co ti zatím naprosto uniká. V literatuře se nestane jediná věta, která by tam neměla nějaký smysl. Rozvíjí postavu, posouvá děj, tvoří atmosféru, nejčastěji. Pokud věta nebo postava stihne více funkcí, tím lépe.

Časem se mi podařilo zjistit, že okultní centrum Německa, ve kterém Himler celý ten nápad s Malstromem vymyslel a spustil, bylo na hradě Wewelsburg.

Podruhé dobře. Zamířil jsi do míst, která znáš a jsou ti blízká, takže je umíš popsat lépe, než většina smrtelníků. King praví, abychom psali o tom, co známe – a je to zatraceně dobrá rada.

Tak jsem se na to místo vydal, a našel jsem … jste napnutí, co? Co jsem asi tak mohl najít na místě, odkud se Vír šílenství údajně rozšířil do celého světa? No, vůbec nic. Fakt, ani náznak něčeho neobvyklého. Normální opevněná vesnice, nad kterou strojí hrad. Sice podivný, ale jen tvarem a nikoliv něčím okultním. Takže buď jsem byl na špatném místě, nebo měl špatné informace, nebo bylo něco úplně jinak, než jsem si myslel.

Celý odstavec je vtipný – jak jsem byl pravil, je riskantní věnovat humoru tolik místa. Představ si tu děsnou možnost, že někdo tvůj způsob humoru nesdílí. Pak jsi vyplácal zbytečně celý odstavec dost krátké povídky; jádro sdělení je, že hrdina nenašel nic.

Jo, a je to věčná škoda – děj se tentokrát nemusel odehrávat ve vzduchoprázdnu, na konstrukci kruhů a linií, ale v nějakém reálném světě, kde jsi mohl těžit z toho, že to tam znáš. K popisu je dobré užít výrazné detaily. něco, co tam je, ale jinde to není. A nemá to jen úlohu vzdělávací, ale buduje se tím nálada, viz nějakej Lovecraft, to je hlavně hromada popisů.

takové macho kecy

– ve tvém světě totální anachronismus. Ještě těsně před rokem 2000 by málokdo rozuměl, co to znamená.

Naposled si pamatovala duben 1945, takže ji zmrazili ještě před příchodem Malstromu. -

vhodná záminka nám prozradit, jakýže se vlastně píše rok. Ono by se ti taky ujasnilo plno věcí.

Jednou jsme spolu s Vlčicí bránili konvoj zásob proti jednotce jakýchsi Rudoarmějců nebo něčeho takového

- on je to nácek? Anglické jméno tomu moc nenasvědčuje. Jak je to v tom světě se stranami?

se speciální vloženou přílohou amerických pin-up girls. Neptejte se mě, jak se tam dostala.

Zase pro změnu moc dobře – přemýšlíš, jak se tam dostala a máš potřebu to vysvětlit. A docela elegantně. Alespoň na téhle úrovni by mělo být promyšlené úplně všechno, co se děje nebo předkládá k věření.

a když jsem odmítal, použila na mě ženské zbraně. Jako že se naklonila blíž a začala mi vyhrožovat. Nevím co říkala, protože jsem jí koukal jsem do výstřihu a na konec tedy souhlasil, abych měl pokoj.

Tady jsem se v tom humoru ztratil – jak to Vlčice myslela, a bylo to hrdinovi příjemné, nebo ne? Pokud ano, pak neměl důvod „mít od ní pokoj“.

Malstrom – hodně pozdě přemýšlím nad pravopisem slova, které je zřejmě klíčové pro oba příběhy. Originál je, tuším, přehlasovaný. Což je u cizích slov dobré zachovat, aby byla jasně patrná jejich cizost. Já je píšu ještě kurzívou, ale to je umanutost, která je navíc. Aby bylo vidět, jak jsou krutopřísně hustá a znamenají něco malinko jiného, než v našem normálním světě.

Kolonel to zvažoval a nakonec souhlasil pod podmínkou, že se Renny připojí k jeho jednotce a složí slib věrnosti. Renny s tím souhlasila, a tak si jí odvedl dovnitř.

Vůbec nechápu smysl epizody. Jaká věrnost, čemu a proč? Proč zrovna Renny, a ne třeba Vlčice, která má lepší zadek?
A je vůbec postava Renny k něčemu? Co vlastně doopravdy dělá v příběhu?

jen o chvíli později přijel Sonderkraftfahrzeug 222, obrněné čtyřkolové auto a v něm Renny. Takovou štědrost jsem opravdu nečekal, a Vlčiči se zdála podezřelá, takže jsme auto prohlédli. Na nádrži byla připevněná jakýsi naštípnutá kovová kapsle, zřejmě s kyselinou nebo něčím podobným, která nám zjevně dávala omezený čas na návrat.

Taky nerozumím. Jaká štědrost, jaká podezřelost, jaká kyselina? Co se kurva děje?

Kadence 1200 výstřelů za minutu znamená, že tahle zbraň vystřelí každou sekundu dvacet ran.

Typický nešvar přepisů ze hry – hromady zbytečných čísel. Vypadá to ošklivě v textu a pro scénku je podstatný jen ten údaj v další větě. Scénka je coby děj naprosto zbytečná, nemá vztah k pointě.
Šla by využít jako výborná nepřímá charakterizace Vlčice, žel, trochu pozdě, protože jsme v polovině velmi krátké short story.

Přepisy ze hry netvoří jasné příběhy, co míří odněkud někam, ale tak nějak si surfují krajinou, bez ohledu na efektivitu vyprávění. Což je moclikátý pokus vysvětlit, proč jsou přepisy her jako základ příběhu velmi nebezpečné a musíš mít určitou zkušenost, abys je zkrotil.

Vrhnul se k němu a zkoušel zubama odšroubovat pojistku. Když jsem k němu došel, zjistil, že už to nestíhá, a vytáhnul nůž. Koukal jsem, jak z něj crčí krev. „To jako vážně?“ zeptal jsem se ho, a zvažoval, jestli na něj mám taky vytáhnout nůž, nebo pistoli, nebo co vlastně.

V téhle akci jsem se zase ztratil – nepochopil jsem, co přesně se děje. Enemík nestíhá vyndat pojistku, ale náš hrdina čeká, až z nože okape krev?

Tak jsem nadhodil, jestli si to chce rozdat – a chtěla. Neměl jsem ani čas být překvapený. Bylo to rychlé, vášnivé a skvělé.

Tady zase nechápu místopis – to si to rozdávali na místě, před všemi ostatními, mezi chladnoucími mrtvolami? Pokud ano, možná to stálo za zmínku. Barker a Sadako by z toho udělali velkolepě děsivě lákavou scénu.
K

aždopádně než jsme si to mohli vyříkat, vrátili se ti dva

– kteří dva? Sundown a Renny? Nějak se v tom neorientuju – občas jsi strašně skoupý na slovo. Já vím, že tys to hrál a byl tam, ale já ne.

Uvnitř mě uvítal plukovník Hindelman. Už o mě slyšel, prý až se bude točit nový propagandistický film, měl by o mě zájem pro roli hlavního hrdiny. No, nepřekvapilo mě to

Mně ale zatraceně ano – nemám páru, kdo je Hindelman a odkud hrdinu zná. Já tam čekal enemíka.

jsem ukázkový árijec

– což se nám poněkud taky zapomnělo říct, že? Pro děj jedna z nejpodstatnějších informací.

vlaječkami orlice s lebkou ve spárech, a tenhle bunkr stál na hranici téhle oblasti. Zajímavé bylo ale to, že stejná vlaječka byla i na Wewelsburgu. Něco mi říkalo, že Kolonel o tom všem ví a že je spojenec těchhle Adlertotenkopf (to byl jen název, který jsem jim pracovně dal).

Přichází tajemství a expozice zápletky, možná. Na předposlední straně fakt zajímavé, že tady nějaký příběh možná začíná.

Vždycky stojím na své straně, ale to jsem mu neříkal.

Stejně podstatné jako ten árijec shora. Asi se to dalo uhádnout spíš, ale skutečnost, že je árijec a náckové k němu nejsou nepřátelští v ději zoufale chybí.

místo aby padnul, zůstal stát a já na okamžik jsem zahlédl jeho kovovou lebku s bakelitovými doplňky. Pak to zjevení zmizelo, ale neměl jsem čas o tom přemýšlet,

vždyť říkám, expozice děje. Příběh tady začíná. Ukazují se divné a zajímavé věci, které volají po vysvětlení.

O tři zatáčky dál jsem narazil na Vlčici v přátelském objetí s jedním vojákem, tak jsem ho střelil plukovníkovo Lugerem P09. Ona kupodivu ani neprotestovala a neměla poznámky, což značilo, že situace je opravdu vážná.

Zase vtipnost na úkor srozumitelnosti – už nevím, jestli ji zajal, nebo se vášnivě objímali.

Kdyby to byl americký film, měl bych dost času Vlčici políbit –

opět je důležité, který je rok. Za války by ho ještě tahle metafora asi nenapadla.

Renny navrhla, že bychom mohli jet k základně, na které se probudila.

Cože to?

Odmyslete si Renny a Sundowna, prostřílené německé obrněné auto a různé krvácející rány, a zbyde vám výjev, ve kterém ujíždím do západu slunce s milovanou dívkou v náručí. No dobře, trochu přeháním, ale zas ne tak moc. Každopádně by to byl dobrý konec filmu, ne?

No, ale jako konec povídky to stojí za bačkoru.

Nemáme tušení, o čem to bylo a co se dělo. Je to úvodní kapitola nejméně stostránkové věci, s velkým rozmachem, když jsme se teprve na konci textu začali pomalu dozvídat něco, co je podstatné. A pokud je to plánováno na sto stran, pak nechápu to šílené skrblení větami, kde nejsi ochoten vysvětlit vůbec nic, i věci, které by se dost hodily pro chápání děje. Nemluvě už o nějakém tom kreslení atmosféry. Pokud to tentokrát nemá být pro roboty, mělo by to nebýt o robotech.

Za dva roky od 2014 tu zase určitý pokrok je, postavy mají náznak charakteru, dostáváme se blíže k použitelné krajině a světu, ale stran výstavby příběhu jsi stále úplně na začátku.
Možná ti přihraju časem ještě základnější článek o příběhu do Drakkaru, ale zatím to sám nemám hotové.
Nejsem ještě dost efektivní a stručný

[ilgir]

Moc pěkná analýza. Četl jsem Tajemství oblasti 42. Z 90 % souhlasím. Hlavně ta motivace, proč se týpek místo balení holek najednou pustí do smrtonosné jízdy s mutanty, mi tam dost hapruje.

– co jsou chitosani v injekci? Něco jako midichloriáni? To se mi zase neřeklo. Pokud nějaká fantastická entita vyžaduje delší výklad a vlastně k ničemu není, nejlépe je ji tam vůbec nedat.

Nesouhlas. Mně přijde naprosto ok, když autor dá pro dokreslení atmosféry do textu pár výrazů, kterým nerozumí on ani čtenář.

Podobně

Slušelo se možná pár slov pro nás pozemšťany, že to je mutantka, strašidlo nebo kýho čerta. Naprostý nezájem hrdiny o tuhle divnou věc má dvě vysvětlení – buď že tomu rozumí, a pak nám to zapomněl vysvětlit,

Proč by měl něco vysvětlovat? Čtenář přece nemusí vědět vše, co ví postava. Nebo jo?

Stejný dotaz, jako na G.R.R.Martina – a kdeže to jsme? na planetě Zemi, v naší současnosti? Jen tak je totiž přirovnání platné; v paralelním vesmíru nemusí fungovat. A pokud jsme v našem vesmíru, v nějakém místě a roce, pak žádám vysvětlit všechny podivnosti rekvizit a toho světa.

V krátké povídce se přece nic takového vysvětlovat nemusí, zvlášť když čas a místo děje nehraje roli v pointě. Ze strohých reálií vyplývá, že se příběh odehrává v alternativní současnosti nebo blízké budoucnosti na Zemi - a to bohatě stačí.

[Argonantus]

Moc pěkná analýza. Četl jsem Tajemství oblasti 42.

Pokud jsi tomu dal tři hvězdy, pak si určitě přečti ty ostatní věci, jsou všechny podstatně lepší. Oblast 42 je bezpečně nejslabší.

Nesouhlas. Mně přijde naprosto ok, když autor dá pro dokreslení atmosféry do textu pár výrazů, kterým nerozumí on ani čtenář.

Několik jich tam dát může, když je velký mistr a dělá tím tyhlety humory jako Stanislav Lem nebo Terry Pratchett. Rozhodně tam nemůže dát jeden na jedno místo, protože to prozrazuje, že je to zjevné opomenutí; v tom světě nebo ve hře to mělo jasný a samozřejmý smysl a Jerson nám to zapomněl vysvětlit. Přesně stejně, jako pevnost, kde se probudila Renny (co se neprobudila) a plukovník Hindelman, co o něm taky nikdo neslyšel.

Proč by měl něco vysvětlovat? Čtenář přece nemusí vědět vše, co ví postava. Nebo jo?

Samozřejmě, že musí čtenář vědět, co postava, protože postava je stvořena jen z toho, co ví čtenář.
Jediný problém v tom je časování - některé věci, z jasných vyprávěcích důvodů, řekne postava později. Třeba Poirot, nakonec řekne, kdo je vrah.
Nicméně nakonec to říct musí, protože to, co neřekne, to není. Poirot, který na konci mlčí jako ryba mne dost naštve a popře celý smysl toho, proč ho do té role obsadili.

V krátké povídce se přece nic takového vysvětlovat nemusí, zvlášť když čas a místo děje nehraje roli v pointě

.
Krutečku, ne. Realista to má jednoduché; pokud mlčí, lze předpokládat, že se věci mají jako obvykle. Scifista, který obrátil obvyklou gravitační sílu směrem od Země to nějak sdělí a vysvětlí, i když třeba velmi povšechně a elegantně. Fantazák to má vůbec nejtěžší; všechny odchylky od normálu musí vysvětleit a prozradit, jinak vznikne chaos. Tolkien ohromil svět v první linii právě tím, že předložil světy v mnohém odlišné, ale přesto vždy vysvětlené a odůvodněné. Viz článel v Drakkaru, co teprve vyjde (Jerson na něm má podíl).

Neexistuje žádné pravidlo, že na malém prostoru lze něco nevysvětlit. Lze to tam jedině nedat; short story má svět právě proto ořezaný a jednoduchý, aby nás nezavalovala podrobnostmi o nadbytečných postavách a entitách. Ale že to vysvětleno je, to platí stejně. Autor musí vykolíkovat hřiště, kde se hraje.Totální delirium není moc zábavné.

Jersonovy kruhy jsou převážně vysvětlováním a popisem toho, kde se všichni nacházejí a jak to tam vypadá.
A v tom Wevelsburgu je tohle, mnou chváleno o příspěvek výše

se speciální vloženou přílohou amerických pin-up girls. Neptejte se mě, jak se tam dostala.

Za tou jednoduchou větou se skrývá pochybnost autora, a následně i čtenáře a možného zlého kritika Argonanta, jak, medle, se v nacistickém Německu zjevila taková podezřelá věc, patent na průser pro majitele (copak pin up girl, ale ony mohly být některé z nich černé a dočista židovské - taková zvrhlost!)
- a Jerson to elegantně a účelně odpálil náznakem, že se za tím nejspíš skrývá nějaká složitější historie, kterak si to někdo zřejmě propašoval, ale on ji nezná. Stát se to mohlo, i když nevíme jak, Jerson skóre 100 bodů ze 100.

Ze strohých reálií vyplývá, že se příběh odehrává v alternativní současnosti nebo blízké budoucnosti na Zemi - a to bohatě stačí.

Nevyplývá. To vyplývá z toho, že je to Apocalypse world, což já, jako čtenář netuším, a zase mi to nikdo nevysvětlil.

Reakce na zjevení zubaté potvory může být konzistentně fantazy:
-

zjevila se další zubatá hcrdxa, víte, jak je nesnáším.

Takže, tím se dává čtenáři najevo, že takové věci se stávají, hrdina to zažil, nebo o tom alespoň slyšel. To je jisté minimální vysvětlení.
nebo konzistentně horor:
-

zjevilo se zubaté monstrum ze zlého snu, vykřikl jsem zděšením

čímž je pro čtenáře ve vedlejším plánu řečeno, že hrdina to taky vidí poprvé a čumí jako puk.

Pokud se zjeví něco neslýchaného, a hrdina nehne brvou, tak je debil, potažmo Xaxy.

[Jerson]

se speciální vloženou přílohou amerických pin-up girls. Neptejte se mě, jak se tam dostala.

Za tou jednoduchou větou se skrývá pochybnost autora, a následně i čtenáře a možného zlého kritika Argonanta, jak, medle, se v nacistickém Německu zjevila taková podezřelá věc, patent na průser pro majitele (copak pin up girl, ale ony mohly být některé z nich černé a dočista židovské - taková zvrhlost!)
- a Jerson to elegantně a účelně odpálil náznakem, že se za tím nejspíš skrývá nějaká složitější historie, kterak si to někdo zřejmě propašoval, ale on ji nezná. Stát se to mohlo, i když nevíme jak, Jerson skóre 100 bodů ze 100.

No, je hezké, jak si čtenáři dokážou některé věci doplnit. Původní smysl byl mnohem jednodušší - Dal jsem si do SS časopisu lehkou pornografii, abych si ji mohl prohlížet i na veřejnosti.

Pokud jde o cíle postavy typu "najít si holku" - vím, že je to slabý cíl. Nicméně archetyp Battlebabe zrovna moc ukotvujících prvků neposkytuje a tohle byl prostě okamžitý nápad - v postapo světě plném mutantů se vhodná partnerka hledá obtížně, což dá postavě důvod cestovat.

Neukotvenost v settingu taky plynula ze hry - bylo to "něco jako Fallout", tedy blíže nedefinovaná budoucnost v USA. Teprve pro druhou hru jsem navrhnul, že bychom mohli zapojit druhoválečné reálie a hrát ve světě, ve kterém náckové na konci války spustili svůj Dooms Day Device.

Jsem si vědom toho, že mé povídky trpí tím, že jde o zpovídkované zápisy ze hry (které by ve formě zápisu asi nečetl nikdo), takže nemůžu postavy jen tak přidávat a ubírat, nebo měnit motivace postav, upravovat děj - prostě píšu to co se ve hře stalo. Mohl bych to napsat lépe, to je pravda.

Jinak pokud jde o chitosany - pár dní před hrou jsem četl o české vynálezu, kdy se injekcí přímo do rány nacpou malé houbičky, které ránu vysuší a uzavřou. A chitosany jsou nějak napuštěné v těch houbičkách, důvod neznám.

Pokud budu své povídky přepisovat a udělám něco jako kroniku Edwarda Talbota (ze které by pak asi vzniklo něco jako Doktor Who, vhledem k tomu, v jakých všech světech a příbězích jsem archetyp a tohle jméno postavy použil), tak budu povídky učesávat víc a tyhle komentáře mi přijdou k dobru.

[Sosacek]

Jsou ctenari, kteri potrebuji, aby je autor vodil za rucicku a vsechno jim vysvetloval, jsou ctenari, kteri to nepotrebuji.

Treba Dick toho vysvetluje docela malo, a je to asi nejlepsi spisovatel vsech dob.

EDIT: muzes rict "co je dovoleno bohu, neni dovoleno volu" ale s timhle pristupem je lepsi jit nekam.

[Argonantus]

Dick vysvětluje naprosto všechno. Nicméně je to vyšší level vysvětlovače, u kterého si vysvětlování moc nevšimnete.
Lze prostě dnes už lépe než Verne a Jirásek.

Je pár autorů, kteří vysvětlují s časovým odstupem; nechají záměrně postavy tápat ve světě, kde nefungují bez vysvětlení obvyklá pravidla, a ten svět je nechají pomalu odhalovat, asi jako kdyby Jersonovy kruhy na konci zjistily, že jsou 2D kruhy (zatraceně mocná pointa).
Výrazný případ je Aldissův Nonstop (kde se paradigma příběhu naprosto přerámcuje hned několikrát), nebo Imagika.

Osobně tento postup miluji, párkrát jsem ho i napodobil, ale je to zatracen+ě obtížné a na přesnou práci s vysvětlováním daleko náročnější.

Jerson: Zpráva přijata, jak vidno.
prostě - buď děláš zápis ze hry, tedy velmi obskurní a minoritní činnost pro pár nadšenců a badatelů, obvykle to moc nepřesáhne okruh lidí, co to hráli.
Nebo děláš literaturu, a ta má svoje pravidla. Není jich moc, dají se porušit (Bubákovo pravidlo= můžete porušit prakticky každé literární pravidlo, pokud to má nějaký smysl a víte, co děláte), ale je dost nezbytné je znát a ovládat.
A zápis ze hry to znamený rozrýt daleko drastičtěji - třeba vyhodit celou hlavní postavu, která tam k ničemu není.

blíže nedefinovaná budoucnost v USA

Jasně. Tak nějak jsem to pochopil. Vpašovat někam informaci, že jsme v Kentucky a píše se rok 2023 by nezabralo tolik místa (jednu větu; třeba datum novin, když už to chceš nenápadně).

A hodně užitečné je vybrat si místo a čas, kde se cítíš jistě a kde máš zmáknuté reálie. I když píšeš krátkou věc. Ono totiž pravidelně narazíš na čtenáře, kdo tam fakt byl a zná to tam. Viz Midewiwin a jedna moje lokace, kde jsem to neznal a hned faktografická chyba.
Určitě vidím tvoji budoucnost spíš mezi těmi nacisty - alternativní rok 1947, třeba, když už budoucnost.

[Sosacek]

Tak mi rekni, co je Ubik.

[Argonantus]

Tak jdem na druhý díl, zase Wall of text - stejně to bude číst jen pár nadšenců.
Pitva války o svět
Tak hned mezi dveřmi – „povídka na pokračování“ je holý nesmysl.
Podstatou povídky je, že je předložena v jediném kuse a čte se na jeden zátah, jak odhalil Poe ve Filosofii básnické skladby někdy v polovině 19. století.
Konkrétnější měření ukazuje, že to má 75.000 úhozů, což odpovídá 41 normostranám. Což znamená hodně velikou novelettu, už na hranici novely (oficiálně podle wiki 50 stran). Při dalším zkoumání spíš novela, než povídka. Něco jako moje Myš.
Novelu již lze předkládat čtenářům na pokračování, ale v tomto případě uvidíme, že to není bez rizik. I když osobně dávám raději přednost exemplářům uveřejněným vcelku a diktuji si jako čtenář tempo čtení sám. Jinak s novelami jsou docela potíže, není snadné je někde uveřejnit (na knihu je to málo a k jiným povídkám to není snadné doplnit, například když se to nehodí stylem. A do časopisu obvykle moc. A to se u delších novel ještě zhoršuje. Bubákův rozměr 130 stran pokládám za kritický, protože ten je prakticky zcela nepoužitelný).

Nicméně toto mé úvodní zkoumání bylo naprosto bezcenné, když se ukázalo, že „povídka na pokračování“, psaná v roce 2009 a 2010 byla odhozena pro zjevný nezájem a nikdy nedokončena. Nemám nejmenší tušení, zda se bavíme o budoucí 75 stránkové novele, připomínající Doktrínu jediného dne, Bubákovské 130 straně, o běžném románu nebo o něčem na způsob Pána prstenů. Těžko říci, ježto jsi to nenapsal.

Poslední člověk na Zemi
Prolog má v podobných delších útvarech většinou řadu úkolů. Kromě představení postav a případně i situace funguje jako trajler; bývá děsně vycoolený, aby čtenáře zaujal pokud možno od prvního odstavce či věty. Bondovská předtitulková scéně, třeba.
Tohle se u tebe dost přesně děje. Zjeví se hlavní hrdina, sdělí, že nejspíš bude konec světa, všechno to, co následuje, je retro událostí, které se už staly.

Mouchy by se ovšem našly. Scéna je extrémně náročná tím, že vybalíš na čtenáře úplně všechny efekty, co v příběhu jsou. Pro mne, kterému jsi kdysi prozradil jádro zápletky, je to na hraně srozumitelnosti, pro vnějšího čtenáře, obávám se, už za hranou. Uvědom si, že čtenář netuší, že jsme ve světě druhé světové, že jsou v tom náckové, že šediváci jsou mimozemšťané. Přesně stejný problém, co minule – tvůj čtenář neví o tvém světě vůbec nic, nezná tvoje scény, nebyl tam s tebou, nehrál to, nemá to celé před očima. Co mu neřekneš, to neví.
Osobně bych nezkoušel narvat čtenáři tolik podivností najednou. Například, jakým způsobem hrdina píše zprávu a jaká je podstata záznamového zařízení je mnohem méně zajímavé, než emzáci a konec světa. A dva miliardy jsou chybka.

No, a po dočtení celého příběhu a zjištění, že nemáš nejmenší tušení, jak k tomuto nulovému bodu vlastně dojdeš, a přečtení debaty pod článkem, kde prozrazuješ zcela umělý a na nějakém konci nezávisející vznik této věci pravím stručně – hoď to do koše, smaž to z netu a zapomeň na to, že to kdy bylo – jen ti to komplikuje dokončení příběhu.

Dívka v zrcadle
13. března 1938, pondělí
Téměř skvělá scéna. Pěkný a romantický nápad, jak udělat setkávačku dvou hlavních postav, minimalisticky začít děj po prequelu. Data jsou taky hodně velké dobro, usnadňují orientaci. Oceňuji také, že hlavní hrdina je opravář a technický týpek; v takové kůži se ti existuje snadno a přirozeně. Pro mne mnohem větší efekt, než ten prequel, který už tak moc originální není.
Jinak mne mate to přepnutí do kurzívy uprostřed scény. Bylo by fajn, kdyby se jednotlivé roviny děje držely řezu písma. Odlišit sen a skutečnost je ak trochu pointa celého příběhu, ale už během čtení je důležité, aby měl čtenář možnost se chytit a odlišovat ty jednotlivé linie, i když je třeba špatně zařadí. Freya v zrcadle by měla být buď celé v kurzívě a nebo celá normálně.

Po dočtení celé věci mi to vychází jako výborná úvodní scéna. Kdybys uměl psát dialogy a měl co říci, možná může být i delší.

Sny
Ještě jednou 13. března, pondělí
Tady pokračuje ta dvojexpozice, souběžně dva děje, jeden v normálním řezu a jeden v kurzívě. Je to dost náročné a ne úplně přehledné; čtenář měl poměrně málo prostoru na ten problém, že je zřejmě něco v nepořádku v první půlce opakovací scény (která jako by vypadla z mojí Doktríny jediného dne, kterou jsi ovšem zřejmě nečetl), abys na něj vypálil další vychytávku, vlastně třetí souběžný děj, který je čertvíočem a čertvíkde, nějaký Howard a svíčky na hřbotvě. Možná to chtělo odpalovat postupněji. Ale zjevně to cítíš, protože 14. března je celé zjevně určeno k tomu to všechno vydýchat a pobrat.
Zajímavý detail je „pane Howarde“, jako by to byl nadřízený nebo daleko ctihodnější jedinec. Charlesovi je dvaatřicet, už není žádné ořezávátko.

Po dočtení celé věci vidím, že by to chtělo celé ještě prořezat, aby to dávalo smysl. Howard na hřbitově je totální minela, která vede čtenáře do bažin – pokud děj nehodláš dopsat, tak jsi ho neměl začínat.

Setkání
15. března, středa (asi)
Komix se psával comics. Jako fakt. A to ještě během mého mládí, tím spíš v roce 1938, kdy to byla ještě celkem novinka. Netuším, z čeho a jak tohle slovo přesně vzniklo (věděl by možná Eleshar nebo Boubaque). Možná by taky mohl použít výraz pulp (je to Angličan).
Fantazie se dnes píše převážně se z. Pokud to míníš jako jemný archaismus, pak by to chtělo takových vychytávek dávat do textu víc, aby vznikl takový prvorepublikový styl. Pak by dával víc smyslu „pan Howard“ a spousta dalších nepraktických titulů – pan továrník, slečna Freya a tak.

Bezcenné životy
Docela ucházející dialog, jen mi zaskřípala ta rozčilená replika „zatraceně, musíš se pořád vyptávat?“, v situaci, kde je zřejmé, že otázek budou mít plno obě strany. Taky mi uteklo, zda Freya spí s důstojníkem SS nebo ne (spí, jak víme později, ale tady se to nějak zakecalo). Nejsem si jist, jestli by byla v roce 1938 dívka ochotna tohle řešit s novým známým – očekával bych, že tohle místo v otcově nadávání vynechá. Moc nemám jasno v té Rudé růži, je on to opravdu bordel? Na začátku se to moc jasně neřeklo.

Po dočtení – scéna velmi nepřehledná, mate čtenáře i v hromadě naprosto nedůležitých věcí. To, že se Freya pere v bordelu (Myšlenky a stopy) s nějakými kolegyněmi je součást představení postavy a kdyby se touto scénou začalo, moje útlocitné dotazy by mne nemohly napadnout. Navíc by se nemusely řešit tyhle kraviny a věnovat se působivé myšlence s bezcennými životy, jak slibuje nadpis.

Most smrti
Planila, vroubovanými a další divné překlepy.
Nějak jsem doufal v návaznost linie „pan Howard a svíčky“, ale nedočkal jsem se.
Nicméně strašidelné železniční neštěstí je bezva. Vlastně úplně nejlepší z celého příběhu.
Vlastně úplně nejlepší, co jsi kdy napsal. Tvůj kolega je kupodivu Charles Dickens, který železniční neštěstí zažil a popsal, a samozřejmě Drood od Simmonse, který na téže události založil celý kolosální román.
Jinak vlaky a koleje jsou ve spojení s nacisty hodně hororový a neselhávající prvek.

Po dočtení – vystřihnout tohle jako short story, založenou na té klíčové záměně kříže a výhybky, bude z toho opravdu skvělá povídka. Znamená to ovšem hromadu práce – například dopracovat motivaci, proč Freya lomcuje křížem, a plno dalších věcí. Ale tady ses dostal asi nejblíž k něčemu použitelnému.

Myšlenky a stopy
Jo, tak tady se mi teprve vyjasnilo, co Freya vlastně dělá. Ona je to vlastně skoro prostitutka (nebo úplně?). Nějak mi to kazí ten hodně romantický začátek. Ale můj problém, přenesu se přes to.
Neusrkul není dobré slovo. Deset čísel sněhu se nejspíš tehdy neříkalo. Navíc Charles na počátku zcela správně myslel v mílích, tady by to určitě byly palce. Méně čísel v uměleckém textu je vždycky dobro, to ti tyhle starosti spolehlivě ušetří.
Detail s křížem a výhybkou je skvostný, ale patří do předchozí epizody. Nebo by tahle musela navazovat na tu předchozí a neřešit nějaké kraviny a nedodělky odjinud (rvačka prostitutek, ve strašidelném příběhu zcela nepřijatelná).

Pravá a levá
Máme další postavu na scéně. Dost pozdě, na to, že je to hlavní postava. Jinak se říká do Tróje či do Tróji, ne na Tróju. Pražačka by to určitě věděla.
Místní vychytávky v názvech a skloňování jsou těžké a snadno prozradí cizince (je ta Prčice, ale ty Pardubice).
Jo, a v Praze se jezdilo vlevo, stejně jako v Anglii, až do Protektorátu. Takže scénka je zhruba o rok špatně, protože jsme stále ještě v První republice a dokonce před Mnichovem.
Je ovšem možné, že Němec na to kašlal a jel v protisměru. To by se ukecat dalo – je to Němec v podřadné zemi, na předpisy kašle.

Doktor v zahradě klidu
Nechápu, proč by měl být Charles v Berlíně mezi troskami. 1938 to je ještě stále kvetoucí město. Měl jsem za to, že sny manipulují s prostorem a událostmi, ne s časem. Navíc jsou trosky i před kurzívou.
Jinak „zahrada klidu“ reálně existuje, v té scéně jsem úplně viděl blázinec na Karlově, poblíž kostela svaté Kateřiny (stopro si tam zajdi, abys to měl před očima – já to dělám, když to jde). Dobrá scéna, akorát mám trochu problém s doktorovým jménem, nedává mi smysl v češtině ani v němčině. Ale možná se pletu.

Otázka existence
Dcera plukovníka v Berlína – překlep.

„Takhle to nezjistíme. Já jsem v Berlíně a ty teď v Praze možná saháš na nějakého cizího chlapa.“ Kousl jsem se do tváře, ale slova jsem už zpět vzít nemohl. Poplašeně stáhla ruku a chvilku se na mě dívala opět tím zvláštním pohledem, jako bych jí ublížil.
„Proč tohle říkáš?“
„Protože to tak nejspíš je. Jako s těmi četníky. Vidíš šediváky, ale ve skutečnosti to jsou jen nějací lidé. A když jsem tě včera strhnul pryč od toho auta, když jsem se probral, ležela na mě cizí ženská.“

Nejucelenější a nejpříčetnější vysvětlení problému, kterým hlavní postavy trpí. Přemýšlím, jestli to má být tady, a ne dřív, nebo později. Místo, kde by Poirot sezval všechny postavy a slavnostně jim to oznámil.
V jistém smyslu to je nejucelenější konec příběhu, jaký jsem našel. Proběhla diagnóza, ne terapie – ale i to je nějaký výsledek.
Ani potom není vysvětleno úplně všechno – proč bylo třeba od Howarda na hřbitově půjčit svíčky a kde se vzaly v Berlíně trosky. Tím méně pak ten nešťastný prolog.

Taky jsem se přistihl, že jsem v ději přehlédl toho chlapa v koženém kabátě, který sliboval, že Charlese těch snů zbaví. V hodně cool efektech se občas ztratí ten podstatný – ale možná to byl úmysl.
Utajení toho, co doktor Majer řekl – lze to samozřejmě mnohem decentněji, tady to v další scéně rveš poměrně silou, aby čtenář nepřehlédl, že jsi něco zatajil. S ohledem na to, že to bylo úplně nedůležité, pak naprosto nechápu smysl. To je cliffhanger na způsob Hry o trůny – přišel chlap, vytáhl nůž – konec dílu – a ostříhal jí vlasy. Znám málo psacích technik, které by působily pitoměji.

Vlak do Prahy
Slečna Dorpisová je Charlesem popsána jako slečna Dorpisová, ale Freya o ní mluví vzápětí jako o Xénii. Nedobře.
Jinak přepnutí do kurzívy je tu hlubší problém. Zřejmě vypráví Freya – to je dost radikální obrat pro celé vyprávění, protože Charles byl zatím jediná jistota, jediný a monopolní pozorovatel událostí. Důvody, proč to tak je, jsou mi jasné, akční scéna je asi nejnapínavější v celém pojednání, ale kurzíva znamená v tomto místě něco jiného, než obvykle, což je dost velká cena.
Narazil jsi na obvyklé hranice toho, co zvládne ich forma vyprávění – je to sice bezprostřední a osobní, což je fajn, ale pokud tam hlavní hrdina není, tak tam nemůže být ani čtenář. Pokus psát v ich formě hodně dlouhý text proto narazí na tenhle problém se slušnou pravděpodobností. Pokud to má ještě pokračovat, stane se to znovu na jiném místě.
Cesty jsou dvě – držet ich formu a zahodit scénu, nebo zahodit ich formu a celé to přepsat do vícekamerového systému, který je značně volnější.
Možná začneš tušit, proč mistr Barker používá s oblibou tři vyprávěcí hrdiny příběhu.

Náš nepřítel
Tady je ta Poirotovská scéna, kde jsi sehnal všechny hlavní postavy dohromady. Vlastně poprvé. Majer, který vyskočil v ději trochu jako čertík ze škatulky, se ujal velení. Dejme tomu. Při čtení mne samozřejmě napadlo, že Majer je padouch, který postavy takto dostane snadno do spárů. Ale nestalo se tak.
Alternativní konec, pokud to chceš nějak přijatelně ukončit, by tímhle směrem možná vedl – pokud nechceš hnát hrdiny do vesmíru k pronásledování mimozemšťanů, možná by stačilo odhalit a zlikvidovat jejich hlavního agenta Majera.

Scéna drhne v několika místech. Freya, představená jako akční hrdinka, se tu jeví trochu jako kráva. Uteklo mi, že by se Xénie a Charles domlouvali, že si nebudou říkat křestním jménem. Vůbec je ta vztahovka dvou žen kolem hlavního hrdiny taková trochu nepřehledná, zřejmě i pro hrdinu. Slušelo by se pár slov, jak to vlastně Charles vidí a která z těch nabízejících se holek se mu líbí.

Jedno přání
V Šumavských horách teda zcela určitě ne – to je zase místopisná šílenost. Šumava, nebo Bayrische wald. Pokud je třeba tam narvat ty hory, pak by to mohly být ty hory, které ti Češi nazývali Šumava – je víc možností, jak se s tím utkat.
Vzpomínka na berlínský smog je taky trochu matoucí, neb jsme byli předtím v Praze.
Jinak scéna se záměnou partnerů je zajímavá. V Imagice, tam tuhle scénu jistý mistr dotáhl ad absurdum. Rýsuje se tu další oddělená povídka, s úplně jinou atmosférou, jiným příběhem a jinou pointou – (=vskutečnosti spal Charles se starou uklízečkou, třeba).
Náladou nikoli horor a Dickens, ale dost přesně Roald Dahl, ten psával takovéto věci.
V rámci celkového delšího děje je to docela velká komplikace, neb vnese rozkol mezi všechny postavy. To jsi ovšem úspěšně odignoroval.

Nezvaní hosté
Být to ve filmu, ozval by se z chaty výkřik. V roce 1938 na hraně, tohle klišé zdaleka nemuselo být tak provařené. Film je ještě neokoukaná hi-tech novinka.

První krev
Na konci je nalepená další shortstory s pointou, sestávající zhruba ze dvou posledních úseků.


Jak to teda dopadlo
Když jsem to četl, měl jsem na mnoha místech pocit, že čtu nejlepšího Jersona, tak o patro lepšího, než všechny ostatní. Pár scének bylo hvězdných (to zrcadlo a vlak zejména).
Říkám si, že chyb jako maku, hromada práce, ale možná z toho nakonec něco vyleze.

Nicméně, když jsem to dočetl, měl jsem chuť tě zabít. Zejména po zjištění, že tohle torzo tam visí od začátku roku 2010 a nejsi evidentně schopen ho dopsat. Což je samo o sobě příznak, věštící katastrofu. Pokud něco nejsem schopen dopsat ani v té základní dějové rovině, je to evidentně špatné v nějakém smyslu.

Vzdáleně bych tušil, co vede některé jedince věšet na internet záznamy, kterak úspěšně uvedli do sexuálního ráje dívku svých snů. Ale nikdy nepochopím, proč někdo věší záznam, kde s touto dívkou dotyčný jedinec bídně selhal. Ve stejném duchu se mi jeví internetové záznamy Jak se mi nepodařilo napsat dobrý příběh všechno jsem to zkazil, zírejte!

O podobnou šílenost si samozřejmě koleduješ tím, že před zraky veřejnosti zapneš kameru a z nějakého mně nepochopitelného důvodu věříš, že tvůj výkon bude dokonalý a publikum strne v němém úžasu.
Psát příběh na pokračování a rovnou ho uveřejňovat znamená:
- že je ti to úplně jedno, co vznikne, protože publikum to stejně nepozná
- že se tím živíš a musíš to dělat, jako třeba nebožtík Dumas.I díla těchto mistrů, vzniklá podobným způsobem, stojí obvykle za bačkoru.
- že trpíš nemístným sebevědomím a jsi geniální jak Václav Klaus.
Mohu tě ubezpečit, že nikdo, kdo není v těchto zmíněných situacích, tak to dobrovolně nedělá. Není naprosto žádný důvod se veřejně předvádět se všemi verzemi a neúspěchy. Napíšeš si to napřed celé a vychytáš, pak to teprve někam věšíš.

Některé scénky skvostně fungují. Dívka v zrcadle nebo to s tou výhybkou. Nebyla špatná ani poslední epizoda s tím zabíjením. Kdybys to pověsil vypreparované zvlášť, řeknu možná – vskutečnosti literatura. Tím víc rozčiluje, že jsi to všechno tak surově vyhodil z okna a pohřbil do torzoidního tvaru, který, pokud ho někdo najde, tak ho to celé jenom naštve.
Dohromady to bohužel nedává smysl. Nevyřešilo se nic, zejména prolog s koncem světa je fatální; konci světa nebude zabráněno. Naše nepřátele jsme nezabili, dokonce je ani nepošimrali.

Zmateně surfuji netem D20. Se značným překvapením nacházím debatu pod Mágusovým dílem, kde jsi mu vytkl před mnoha lety to samé, co já právě tobě. A já mohu klidně opsat tehdejší poznámku a bod 7) a znovu odkázan na Jersona, ten to říkal:
zde http://www.d20.cz/diskuze/pribehy-disku ... 8.html#i48
Všechno víš, tak proč to, kurvadrát neděláš?

Bez zásahu do hotového textu se to nedá vyřešit vůbec nijak.
Možné řešení je z toho nařezat dvě až tři použitelné povídky, jak jsem navrhoval. Vyžaduje to hromadu práce a máš pointu vyspoilovanou. Ale ježto to na D20 stejně nikdo příčetný nikdy nenajde, tak to zas není taková tragédie.
Jiná možnost je pochlapit se, vymyslet tu hlavní linii a dopsat to jako větší věc. Tak měsíc, dva, možná daleko víc práce. Dolepit to všechno, cos rozvrtal do nějakého konce. Pokud to dolepit nejde, nemilosrdně vyhodit celé, klidně i s postavou.

Pokud ti bude jasné, odkud a kam přesně a proč chceš dojít, příběh tvého psaní konečně začne.

P.S. Ubika jsem zrovna nečetl. Takže možná máš pravdu, je to nevysvětlená entita, těžko říci.
P.P.S google mi vyhodilo celé wikiheslo https://cs.wikipedia.org/wiki/Ubik

nevysvětlené jsou třeba Lemovy entity, které zanikly tím, že Trurl a Klapacius změnili dějiny vesmíru - luzné umfy a nádherné ucupánky, které nikdo nikdy nespatří. Jenže to je vtip. A příklad Bubákova pravidla - smysl operace je naprosto jasný.
Podobný případ je 42. Literární "vysvětlení" nemusí nutně něco doopravdy vysvětlit.

[ilgir]

Samozřejmě, že musí čtenář vědět, co postava, protože postava je stvořena jen z toho, co ví čtenář.

No... ne. Když je postava ajťák nebo lékař, tak se dá čekat, že občas použije výrazy, kterým čtenář nerozumí. A vůbec to nevadí, pokud to není podstatné pro děj, ale slouží to "jen" ke zdání autenticity.

Nevyplývá. To vyplývá z toho, že je to Apocalypse world, což já, jako čtenář netuším, a zase mi to nikdo nevysvětlil.

Věc názoru. Já jsem ani netušil, že je to zápis ze hry, natož z AW. A vůbec mi to nevadilo. I když asi to bylo také tím, že jsem to nečetl s úmyslem pitvat.

Jinak koukám, že Jerson toho napsal opravdu dost. To už by bylo na čase pustit se do románu.

[Pepa]

Já tady celé to pitvání nečetl, ale o Jersonovy povídky/zápisy stojím.

Mohl bys je třeba, Jersone, postupně posílat do Drakkaru?

[Jerson]

Do Drakkaru by ty povídky potřebovaly důkladnější úpravu, aby z toho čtenáři Argova formátu nedostali psotník a na to nemám kapacitu, takže zatím asi ne. Kruhy v něm už vyšly a zbytek by potřeboval napřed předělat.

[jjelen]

Předělat. Dodělat. Nacistickýho okultismu není nikdy dost

[Pepa]

Hm. V jakém čísle vyšly ty kruhy?

[York]

Hm. V jakém čísle vyšly ty kruhy?

11.

PS: Kdybyste náhodou taky chtěli kategorie v Drakkaru, aby šlo podobný dotaz zodpovědět na dvě kliknutí, otravujete Alefa - má je stále v pmce.