On-line hra: Hostinec "Had Uroboros"

Jak název napovídá, archiv akcí a soukromých her.
Zamčeno
Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 27. 8. 2001, 23:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

On-line hra: Hostinec "Had Uroboros"

Příspěvek od Quasit » 21. 4. 2004, 15:35

Hostinec "Had Uroboros" zároveň místem je i není, existuje v mnoha sférách najednou a v žádné z nich. Setkávají se tu vymřelé rasy, nezrození bozi, zapomenutí hrdinové, neklidní mrtví a stavitelé dosud nestvořených světů. Skoro všichni obyvatelé hostince jsou cestovatelé, ať z vlastní vůle nebo náhodou. Někteří se prostě zastavili na cestě, jiní přišli nechtě a nevědí, jak se vrátit. Uvnitř hostince hosté nestárnou, ale dostávají hlad a žízeň jako obvykle.
Hlavní místnost hostince "Had Uroboros" se ze všeho nejvíc podobá staré taverně s prkennou podlahou a zčernalými trámy pod stropem. Této velké obdélníkové "společenské místnosti" vévodí dvojice opukových krbů v protilehlých stěnách. Prostor mezi krby náleží velkým stolům a těžkým dubovým židlím, u kterých si návštěvníci povídají ve dvou či ve více. Po točitém schodišti lze vystoupit na balkón s dalšími stoly a židlemi, který tvoří neúplné první patro místnosti. Ve stěnách nejsou žádná okna, ale z obou podlaží společenské místnosti vycházejí chodby do dalších prostor hostince "Had Uroboros".
Hlavní vchod do společenské místnosti je portál, který se zdánlivě náhodně přesouvá mezi světy. Většinou má podobu odpovídající okolí, jako dům ve městě nebo taverna u cesty, dveře však vždy nesou symbol hada, stočeného do ležaté osmičky, jenž požírá vlastní ocas.
V hostinci "Had Uroboros" se nachází neustále proměnlivá sbírka rozličných hostů včetně gythianki, illithidů, sfériků, půlelementálů, lidí a humanoidů. V sále je obvykle jeden až dva tucty hostů, z nichž někteří si už nepamatují žádný jiný život než zde. Další čekají na otevření portálu do určitého místa, aby nalezli své lásky, dokočili poslání nebo se prostě mohli vrátit domů. Ne že by se tu běžně zabíjelo, ale rvačka není vzácným jevem, hlavně mezi zapřisáhlými nepřáteli (nebešťany a ďábly, gythianki a illithidy).
Jediný stálý obyvatel hostince je barman Mitfer. Vypadá jako mohutný muž s plnovousem, ale vypráví se o zvláštních schopnostech nebo dokonce, že je uprchlík z některé ze sférických frakcí či dokonce bývalé božstvo. V průběhu let se objevovaly zprávy o jeho smrti, ale vždy se opět vrátil.
Mitfer zaměstnává kuchaře a číšníky, kteří se stále mění, jak cestovatelé přicházejí a odcházejí. Novým hostům vyloží pravidla: "Jídlo je na účet podniku. Odejděte, kdy se vám zachce. Vedení neodpovídá za ztrátu zavazadel nebo života mimo hlavní sál."

Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 27. 8. 2001, 23:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit » 21. 4. 2004, 17:31

V hlavním sále bylo klidno. Mitfer za barem pomalu leštil sklenice a vypouštěl modravý kouř ze své dýmky. Velká polena v krbech praskala a oheň ozařoval velkou zšeřelou místnost.
Z jedné z postranních chodeb se ozvaly nejisté kroky a po chvíli vstoupil trochu potácivým krokem vysoký muž. Na sobě měl černé sametové kalhoty a černou koženou kazajku; oba kusy oblečení by nutně potřebovaly vyčistit. Jeho kůže byla světle modrá, pod očima skoro černá díky obrovským kruhům. Za sebou muž vláčel po zemi velká modrá labutí křídla způsobem, který naznačoval, že mu velice překážejí.
Mitfer vzhlédl a pozoroval, jak muž ztěžka dosedl na židli poblíž jednoho krbu. Pak pokýval hlavou a zavolal do kuchyně: "Jeden vývar pro ranní ptáče!"
Muž chvíli otupěle zíral do plamenů a když z kuchyně přišla krysí dívka s miskou kouřící polévky, nezřetelně poděkoval a slabým hlasem požádal o něco k pití.
Mitfer se usadil do židle naproti krbu, připálil si novou dýmku a po zabafání řekl klidným hlasem: "Až po jídle"
Muž s křídly se pustil do horké polévky.

Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 27. 8. 2001, 23:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit » 22. 4. 2004, 10:56

Po dojedení polévky vypadal křídlatec o trochu líp, i když ne o moc. Odsunul misku, z kuchyně přišla krysí dívka, vzala misku, naklonila se k Mitferovi a něco mu pošeptala do ucha, než se potichu ztratila za závěsem.
Křídlatec si odkašlal a zaskuhral: "No tak, Mitfere. Nalej mi nějakou živou vodu... dvojitou. Mám v hlavě jak v Pandemoniu." Tato slova ho zřejmě vyčerpala, protože položil lokty na stůl a čelo si opatrně opřel do dlaní.
Mitfer se rozvážně zvedl, protáhl se a odešel k velkému baru. Nalil do sklenice nějakou čirou tekutinu, pak přidal pár kapek z nevelké lahvičky. Nápoj se zbarvil do jasně oranžova.
"Tohle tě buď zabije nebo postaví na nohy."
Aniž by zvedl hlavu z dlaní, promluvil křídlatec trochu jasnějším hlasem: "Díky, Mitfere. Hm... poslyš, nemáš někde v zadních pokojích okno do Ementální sféry ohně? Myslím, že jsem včera mluvil s nějakým ifrítem."
Mitfer uklidil láhev zpět do poličky a odpověděl: "O tom nic nevím. Ale podle toho, jak jsi včera vypadal, pochybuju, že bys byl schopen s někým mluvit."
"No jo, myslel jsem si to. Vlastně by to tak bylo lepší. Mám pocit, že jsem mu sprostě nadával..." Křídlatec do sebe obrátil půlku oranžového nápoje. Pod opuchlými víčky se mu rozšířily oči a zakuckal se. Pak do sebe s odhodláním vyklopil zbytek.
"Fuj, to je dryák. To destiluješ z hadrů z kuchyně? Ještě jednou, prosím."

Uživatelský avatar
Lidožrout
Příspěvky: 503
Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Lidožrout » 22. 4. 2004, 14:33

Po nějaké chvilce se nahoře ozvalo zavrzání a bouchnutí dveří a pak bylo slyšet zahleněné odfukování a težké kroky.
Mitfer zvedl obočí a pohlédl na ochoz, po kterém ztěžka přecházela zavalitá postava nesoucí nějaký velký mosazný trychtýř, a sledoval ji, dokud se nazastavila nad vrcholkem schodiště a hlasitě si neodplivla dost velký kus hlenu.
Ta osoba, vlastně muž s tmavou bradavičnatou tváří podobnou slonímu loktu a zarostlou koudelovitým plnovousem pak hodnou chvíli drobnýma očima nejistě hleděl do hlubiny pod sebou. V ruce držel nějakou ozdobnou truhlici a v druhé ten trychtýř, značně potlučený a skoro větší než byl sám, protože nebyl zrovna vysoký. Rozhodně ne jako člověk. Dalo by se říct, že jeho stříbrem a mědí zdobené šaty v orientálním stylu jenom potrhovaly nezvyklou estetickou hodnotu jeho tváře.
"Hosboto," zabasoval, "chhm.. nezo prodi závradi?"
Mitfer mu dál věnoval dlouhý, skoro pobavený pohled, a tak se ten chlapík s pokrčením ramen pomalu vydal na nejistou cestu do šenkovny. Krátké nohy v elegantních botách dlouho střídavě hledaly pevné stupně pod sebou, až si nakonec odfrkl, když stanul na pevné dlažbě.
"Pegne deguju."
Svůj náklad odložil na kraj stolu, sedl si vedle a obědnal si rovnou něco ostřejšího, což doprovodil dalším zachrchláním a zívnutím. Když dostal co chtěl, pomalu usrkával ze sklenice, očkama brouzdal hospodou a do svých rozcuchaných vousů si něco bručel.
"Hobrafdu výporný... utelad ratozd a vony togle... napatrt, nez do obrafim, to tu zkejcnu..." a tak.

Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 27. 8. 2001, 23:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit » 22. 4. 2004, 15:15

Muž s křídly sledoval příchod pidimužíka s přimhouřenýma očima. Poté, co se železářství složilo na židli, pronesl: "Je vás tam ještě hodně? Já že bych si sehnal nějakou vatu do uší. Připadá mi, že to skřípání musí být slyšet až na dně Propasti."
Pak se zasmušile zahleděl do své sklenice: "No ale je taky fakt, že mě bolí hlava z toho chlastu. Tohle by spálilo i dračí chřtán."
Pak se podíval na mužíka a trochu se usmál, takovým bolestným úsměvem. Teď bylo vidět, že jeho oči jsou skrvny modrého světla, které však vypadají poněkud mdle a zakaleně.
"Já jsem vlastně rád, žes přišel. Chci si s někým pokecat a popít a už jsem měl strach, že tu budu dnes tvrdout jen s támhletím," pokývnul hlavou k Mitferovi, "a s tím teda srandy moc neužiješ." Mitfer, který zrovna přiložil velké poleno do krbu se znepokojivě malou námahou, se spokojeně usmál.
Křídlatec ukázal bradou k truhlici: "Podle velikosti toho trychtýře hádám, že máš docela slušný splávek..."

Uživatelský avatar
Lidožrout
Příspěvky: 503
Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Lidožrout » 22. 4. 2004, 15:35

"Zbláfek??" otočil se na křídlatce hnědý obličej a jenom na chvíli ucuknul při pohledu do modrých očí. "Jagej zbláfek? Togle byl ešde zfečera hodebný zdroj," řekl a na jasný důkaz zatočil nad hlavou ozdobnou mosaznou klikou. Měl překvapivě dlouhé a hbité prsty.
Pak rozbalil kožené pouzdro s nářadím a začal rozšroubovávat truhlici, která měla, jak si modrý okřídlenec dobře všiml, několik různě velkých otvorů s nějakými závity.
Občas zvedl pohled od práce a skrz obočí se na křídlatce podíval. Pak chraplavě pravil: "Zo ty si blasdně sač? Hebyls to dy, gdo mi tady -- chhhm -- do docho fšera -- ko--chhm--pdul?" pak se rozchrchlal a znova plivl na podlahu.
"Hosboto, ešde mi podes chordel biva! A droku ho vohřej!"

Uživatelský avatar
Lidožrout
Příspěvky: 503
Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Lidožrout » 22. 4. 2004, 16:36

Po chvíli vyplněné jen praskáním čerstvých polen v krbu, cinkotem rovnaných korbelů a skřípěním šroubováku v ruce vousatého kutila, který čekal, že se dá konečně okřídlenec do řeči, zazněl šenkem zase jeho hlas, tentokrát už osvěžený výborným teplým mokem:
"Tho tu pyl fšera vejčí frhmol! Že já zem zi řech že budu to hosboty zám." Obrátil se k modrému: "Hde zou vozdadný? Řihals žes zvyžel nágý šchříbáný, já deda nyz nezvyžel..." rozhlédl se lokálem, pak znovu pohlédl na křídlatce: "Chhhmm... nebamaduju ze jezdli cme sbolu fšera bluvili, dahže apych potžel tekórum, chm ehm, já sem Wazelin P'Erda, orza momendálně na zestách..," pozvedl korbel a napil se pravděpodobně na svoje zdraví.

Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 27. 8. 2001, 23:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit » 22. 4. 2004, 16:52

Okřídlenec si nejistě prohrábl rukou rozježené bílé vlasy.
"Jmenuju se Ynvainu, no, ale říkej mi Vane jako všichni tady. Já ti s tvým hracím strojem nebo co to je určitě nic neudělal, aspoň si nic takovýho nepamatuju." Na chvíli se odmlčel a sledoval hbité ruce, jak obratně rozebírají truhlici a odkrývají složitý vnitřek.
"Tedy byl jsem včera asi hodně zdrátovanej, to je pravda, ale já hudbu zbožňuju. Mám to v sobě, aby se tak řeklo..." zamračil se a napil se oranžového nápoje, "ale zas když se hodně napiju, tak už hudbu tak rád nemám, a včera jsem se asi hodně napil..." dokončil potichu a sklonil hlavu.
Vzápětí se obrátil na Mitfera: "Ale ničení, to přece nejsem já, no řekni, Mitfere!"
Místo Mitfera však odpověděl altový ženský hlas: "To jistě ne, kdepak ty a ničit." Z šera v rohu místnosti, jako by se právě zhmotnila ve vzduchu, vystoupila mladá žena. Byla hubená a bledá až k průsvitnosti a složitý účes rezavých vlasů rámoval úzký obličejík se zelenýma očima. Žena s posměšným úsměvem nadzvedla své šaty z rudého sametu a přešla k překvapené dvojici hostů.
Van několikrát zamrkal a rezignovaně prohlásil: "Určitě jsem musel včera moc pít. Tebe si taky ani trochu nepamatuju."
Žena se graciézně usadila naproti Vanovi a naklonila hlavu: "Nepamatuješ si mě, protože jsi mě nikdy neviděl, zato já tebe viděla už mockrát. V zadních chodbách a tak, často ve stavu, kdy by sis nevšiml ani slona."
Van se zašklebil: "Slyšel jsem, že prý v zadních chodbách se potuluje smečka upírů. Chytají hosty a pěstují si je na krev."
Žena v sametu se pousmála a řekla sarkasticky: "To je samozřejmě pravda. Já jsem jedna z nich."

Uživatelský avatar
Lidožrout
Příspěvky: 503
Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Lidožrout » 22. 4. 2004, 17:43

Jak to řekla, ozvalo se ze stroje PEUEUEUEUEEUIM pružiny a vzduchem prolétla nějaká součástka, když Wazelinovi úlekem poklesla čelist a upustil šroubovák.
"Ubír???"
Trochu se poposunul, aby mezi ním a upírkou vznikla mezera alespoň ještě pro několik přísedících. Pak ještě chvíli zíral z Vana na upírku a zase zpátky, načež vstal a došel si pro šroubek, co mu odlétl. Pružina trčící z otevřené bedýnky se ještě kymácela sem a tam a jakoby kolem sebe namotávala dým z Wazelinovy dýmky, kterou nechal ležet na stole.
Když se orza octl v uctivé vzdálenosti a sebral šroub, otázal se: "Jedom v sadných chomdadách?" Mnul si zarostlý bradavičnatý krk.
"Hopsodo, toto tu drpíte?" koukal vyjeveně na Mitfera, k němuž se dostal širokým obloukem. "Dej mi dámdletu halef, dotle neny jen dak..."
"Řek bych, že s konzistencí vaší pleti, pane Wazeline, se nemáte čeho bát," zašeptal Mitfer, když mu podal láhev.
Když si orza zhluboka přihnul, vylezla odněkud z jeho plnovousu poměrně vzrostlá kuna, přeběhla mu po rameni a zmizela někde v trámoví.

Wazelin se pak vrátil ke stolu a jako by nic zašrouboval pružinu. Pak truhlici zavřel a s vyčítavým pohledem obráceným k upírce na ní nasadil zahnutý trychtýř. Zatočil klikou...
... a stroj spustil šílenou melodii s tím nejnemožnějším rytmem, jaký kdy Ynvainu slyšel... hospodou se rozlehl lomoz dechových nástrojů a skřípot houslí podbarvený dusáním basových bubnů a chřestěním činelů...
Orza se spokojeně usmál a něco řekl, ale nebylo ho slyštet.

Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 27. 8. 2001, 23:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit » 22. 4. 2004, 18:03

Jakmile začal orzův stroj vyluzovat zvuky, Ynvainu si s bolestivou grimasou připlácl ruce na uši. Rusovláska zůstala klidně sedět. Když se nezdálo, že by Wazelin hodlal s produkcí ihned přestat, zvedl se Ynvainu ze židle a zadržel orzovu ruku. Hlasitá produkce ustala.
Van několikrát polkl a sklonil se k Wazelinovi: "Omlouvám se ti, protože jsem to byl asi já, kdo ti poškodil hrací stroj. Je mi to fakt líto. Slibuju ti," nabral dech a promluvil důrazněji, "že jestli s tím hraním nepřestaneš, tak ti ho rozkopu na cimprcampr!"
Van se chytil za hlavu a se zasténáním klesl do nejbližší židle.

Žena v rudém obrátila svůj bledý obličej k Wazelinovi.
"Nemusíte se ničeho obávat," zazněl její altový hlas, "Mitfer by nikdy nedopustil, aby se zde v sále někomu něco špatného přihodilo. Ostatně, jsem tady, protože čekám na někoho, kdo už má dlouho zpoždění. Nemám nejmenší úmysl někomu ublížit, kromě něj." S tím věnovala orzovi nepříliš povzbudivý úsměv.

Uživatelský avatar
Lidožrout
Příspěvky: 503
Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Lidožrout » 22. 4. 2004, 21:06

Zrovna když se Wazelin zvedl z lavice a podle vyvalených oček a pozlobeně zkřivené tváře nebylo těžké usoudit, že se chystá Vanovi něco důležitého sdělit, aniž by věnoval příliš pozornosti projevu sličné upírky, rázně se otevřely dveře hostince.
Do šera proniklo jasné světlo z nejasné vnější scenérie a proti němu se vyrýsovala pokřivená figura s širokými rameny a chlupatou ušatou hlavou. Pár záblesků zahrálo drobné světelné divadélko na černých ramenních puklicích s ostny, než se dveře s třesknutím zabouchly.
V předsíni mezi zaprášenými rozhrnutými závěsy stál ryšák, štěrbinami jeho očí v groteskní štětinaté tváři šlo zpozorovat jeho nevalnou náladu a temný pancíř posetý ranami a cákanci krve dával tušit důvod jeho nevrlosti. Z ukrutného zakřiveného meče s ostnatým košem, který třímal ve svěšené ruce, ještě odkapávala krev.
Zamračil se ještě víc, udělal pár těžkých kroků směrem k šenku a s tupým zvukem se svalil do slámy na dlaždicích. Několik much, které přiletěly s ním, se mu posadilo na zátylku.

Mitfer odložil naleštěnou sklenici a vyklepal utěrku. Wazelin ještě zlostně loupl okem po křídlatci, který dál svíral hlavu v dlaních, a zašátral naprázdno rukou za opaskem -- jenom málokdo měl ryšáky rád a dlouho s nimi vydržel sdílet jednu místnost, což nebylo jenom kvůli smradu, ale i otravným řečem a násilné povaze. Byl naštvaný a chtěl prostě klid...

Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 27. 8. 2001, 23:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit » 23. 4. 2004, 08:38

Se stoickým klidem zavěsil Mitfer utěrku na háček, nacpal si dýmku, zapálil ji a s vydechnutím velkého oblaku modrého kouře se opřel o zeď. V místnosti zavoněl třešňový tabák.
Mitfer zavolal do kuchyně: "Ulpe!" Za okamžik se závěs rozhrnul a do místnosti těžkým krokem vstoupil pomenší holohlavý chlapík v zástěře, který celý vypadal jako vytesaný z černého kamene.
Mitfer kývl hlavou k ozbrojenci krvácejícímu na podlahu. "Odnes hosta na nějakou lavici v chodbě, ať se z toho vyspí."
Ulp rozvážně přistoupil k válečníkovi, popadl ho pod rameny a odtáhl jednou z postranních chodeb pryč. Za kuchyňským závěsem se objevil obličej krysí dívky, na chvilku zmizel a vzápětí se objevila celá s kýblem a hadrem. Potichu začala uklízet špínu a krev z podlahy.

Van situaci po očku sledoval, ale nezdálo se že by na něj entrée zapůsobilo nějakým zvláštním dojmem. Možná tu viděl už podivnější věci. Podíval se úkosem na Wazelina a odkašlal si.
"Hele, Wazeline, mě to, teda jako... no mrzí, že jsem na tebe tak vyjel kvůli tomu hromostroji. Mám hlavu jako sopečný pole. Tak se nezlob."
Zvedl ruku směrem k baru. "Dobrý pane Mitfere, přineste nám ještě rundu. Prosím. Napijem se spolu a bude to dobrý, co?"
Při slovech o pití se Vanovy oči rozzářily o trochu jasněji.
"Jseš už tady dlouho?" zeptal se Wazelina. "Já už tady chvilku pobývám, ale tebe jsem si nevšiml. Odkaď že to pocházíš - zajímalo by mě, kde se vyrábějí takový pekelný stroje... chci říct, takový hrací truhly jako máš tady."

Uživatelský avatar
Lidožrout
Příspěvky: 503
Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Lidožrout » 23. 4. 2004, 09:06

Wazelin ještě chvíli pozoroval, jak kamenný černoch odnáší zlobroskřeta dozadu, a otočil se na Vana. Při slově "runda" zřejmě krapet pookřál.
"CHhhhm," flus, "nu vlazdne tho chábu, málochto tovete vocedit daši orzí chutbu...ale butu bít ešte mdocho práze to vydebat, aby tho tobře zdělo."
Posadil se poblíž okřídlence.
"Přiděl zem sfčera dyž tho daty dejvíz jelo, bříjemdá ozlava, řigám si, dag zahraju... a dež se fyšůrám, dag je zdroj nabatrt." Zatvářil se snad i trošku nešťastně a promnul si knír, až se z něj zaprášilo. "Denhle zdroj s sebou fozim už vot mala, dyž sem votešel z Ytte, z dašeho horskýho chrálovsdví v Yttsgejch horách..."
Pak si s Vanem připil na zdraví a dál trošku napjatě pozoroval upírku. Nakonec se ještě křídlatce zeptal: "A dy bocházíš vodguť?"

Uživatelský avatar
Conlai
Správce rozbitých snů; Moderátor
Příspěvky: 2397
Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Conlai » 23. 4. 2004, 10:44

Dveře zdobené hadem se otevřeli a z temnoty za nimi dovnitř pronikl zneklidňující táhlý zvuk pokřiveného rohu a vůně vosku. Poté se ve tmě oběvila mužská hlava. Tam, kde by měli začínat vlasy, se táhlo ornamentální tetování připomínající propletené hady, tak černé, že plynule přecházelo v temnotu. Oči příchozího byly převázány černou páskou.
Ještě jeden krok a ojevil se i zbytek těla, který nebyl ve tmě za dveřmi rozlišitelný, neboť byl celý zahalený v plášti utkaném z nejčernější tmy a i jeho dlouhé vlasy byly zcela černé. Dveře se zabouchly a zvuk rohu zmizel. Vysoký černý příchozí naklonil hlavu na stranu a vydal strašný sýpavý zvuk... a poté relativně příjemným hlasem, za kterým se však svíjeli hadi ohraničující jeho tvář, řekl.
Hostinský, dám si whisky a k tomu whisky. Ech, po vínu z duší matkovrahů potřebuji tuplovanou, abych ten hnus spláchnul...
Lehce zaklonil hlavu a nasál nosem vzduch v místnosti. Poté přešel k jedinému obsazenému stolu.
Milá společnost, jak cítím... Jsem... Cestovatel. Mohu si přisednout?"

Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 27. 8. 2001, 23:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit » 23. 4. 2004, 10:50

Ještě před příchodem posledního hosta pokračovala konverzace mezi Vanem a Wazelinem.
Van se ušklíbl. "Mým domovem je stříbrné nekonečno," zadeklamoval ironicky a naznačil prsty do vzduchu uvozovky. Trochu roztáhl a zase složil velká křídla.
"Říká se tomu Astrál, a je to vlastně nekonečná rozloha nicoty. I když," trochu se zamyslel, "má to něco do sebe. Když letíš prostorem mezi neviditelnými poryvy astrálních cyklónů..." Ve Vanově hlase zazněl tón, který tam předtím nebyl. Koukal skrz Wazelina někam do dálky a oči mu zářily.
Pak potřásl hlavou a odfrkl. "Prostě jsem astrální déva. A teď žiju a piju tady, takže jsem vlastně doma u Urobora." Van se napil svého oranžového alkoholu a zašklebil se.
V místnosti nastalo ticho. Z krbů sálalo příjemné teplo a vůně třešňového tabáku z Mitferovy dýmky vzbuzovala představu něčeho domáckého.
Rusovlasá potenciální upírka si poposedla na židli.
Podívala se na Vana a řekla: "A proč se astrální déva potlouká tady?"
"Proč se tady potloukáš ty?" odsekl Van.
Úsměv. "Čekám. Čekám na svoji ztracenou lásku. Čekám už hodně dlouho, ale cítím, že jednoho dne sem přijde a já se dočkám. Dočkám se okamžiku, kdy mu budu moct proříznout krk."
Rusovláska se zvedla ze židle a uhladila si karmínové šaty.
"Vypadá to, že dnes nebudu mít štestí. Prozatím se s vámi rozloučím. Nashledanou, pánové, velice mě těšilo." Pozdrav doprovodila vybranou úklonou a vydala se pryč chodbou, kterou předtím černý kamenokožec odtáhl zraněného bojovníka.
Van pohlédl na Wazelina. "Takhle to tady chodí. Raději si zvykej. Ostatně, ty jsi sem přišel úmyslně? Jak dlouho se chceš zdržet?"
Naklonil se blíž k Wazelinovi a ztišil hlas.
"Tohle místo je mnohem podivnější, než by se zdálo na první pohled. Chodby a zadní pokoje se táhnou kdovíkam. A stěhují se. Je těžké najít nějaké určité místo, ale zpátky sem je vždycky snadné se vrátit..."
V té chvíli vešel cizinec a přistoupil ke stolu. Van si jej měřil přimhouřenýma očima. Pak zamumlal: "Ale jistě, jen si přisedni."

Zamčeno

Zpět na „Archiv akcí a soukromých her“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host