Zabíjení postav

[Alaris]

Diskuzi na toto téma jsem nikde nenašel. Jestli existuje, nehněvejte se na slepce a pošlete mě tam...

Zajímalo by mě, jak se stavíte k zabíjení postav jako GM. Umírají při vašich sezeních postavy často? Myslíte si, že je smrt postavy čas od času prospěšná? Jak na to reaguje zbytek družiny? Při jakých příležitostech necháváte postavy umírat? Za jak velké hlouposti platí smrtí?

[Resurrection]

Osobne postavy v podstate nikdy nezabijim, protoze se s mrtvymi dost tezko hraje Pokud by se ale jednalo o konkluzi nejakeho dlouhodobeho tazeni a dal by se neplanovalo s temi postavami hrat, tak bych se tomu asi nebranil. Jinak ale si dovedu predstavit radu situaci, kdy je zabiti v pohode, napriklad:

- hrac chce hrat jinou postavu
- hrac opousti druzinu
- smrt postavy/postav je esencialni casti zapletky, pricemz tato smrt neni konec hry (napriklad dalsi hrani v zahrobi, kdy se dotycni snazi zachranit sami sebe apod.)

[sirien]

Záleží na hře. Třeba v Pavučině si říkám, že pokud to hráči nějak nepodělají, nebo neprovedou záměrné sebeobětování nebo tak něco, tak budu postavy šetřit. Ale třeba v Shadowrunu... tam je smrt v každé kulce a čeká na neopatrné nebo na ty, kteří nemají štěstí. To riziko je prostě součástí hry, její atmosféry a jejího ladění. Dostali Tě? Smůla... kolo štěstiny z kulek, manaboltů a granátů se točí dál...

[Fritzs]

Nejlepší závěr pro dlouhou kampaň http://tvtropes.org/pmwiki/pmwiki.php/Main/KillEmAll, http://tvtropes.org/pmwiki/pmwiki.php/M ... AsWeKnowIt...

[Bajo]

Ja nakonec dospel k nazoru, at si tohle rozhodnou hraci, jak chteji hru hrat.

Kazdopadne u me postavy neumiraji, ve valne vetsine pripadu. Z velke casti je to take kvuli tomu, ze uz jsem dlouho nehral hru, kde by se postavy vystavovali smrtelnemu nebezpeci, nebo kde by system smrt postav resil.

[zrzavec]

U mě je to průměrné. za chyby se platí a platí se tvrdě. když se postava dostane do situace, kdy by měla zemřít, většinou dostane ještě dvě až tři varování.

Ale v situacích, kdy se jedna postava nechá za vidinou velké loupeže nalákat do doupěte velmi mocného krysodlaka je smrt nevyhnutelná. Stejně tak, když třeba ďábel přemluví dvě psotavy aby s ním odešli do pekla (pravda, byl jsem hodně přesvědčivý, ale hráči muselo být jasné, že zemře postava).

V bojích a podobně postavy neumírají. Smrt postavy by neměla podmiňovat náhoda, ale spíše atmosféra a dobrodružství. A věřte mi, když se to povede a nějaká psotava umře za opravdu dramtických okolností, cítíte to napětí v celé místnosti...a skoro to vede k slzám hráčů... A to je paráda, vidět jak si hráči dokáží hru užít.

[Bajo]

...a skoro to vede k slzám hráčů... A to je paráda, vidět jak si hráči dokáží hru užít.

Není nad to, když vypravěč hráče rozpláče.

Ale teď vážně. Souhlasím s tím, že smrt, ať už postavy nebo někoho postavám blízká, má velmi dramatický a tragický potenciál. Pokud tohle mají hráči rádi a počítají s tím, potom je to jenom dobře, protože smrt dostava svůj herní význam. Podobně tak v jiném typu hraní, když se smrt bere jako riziko při špatném zvážení situací a spravedlivý následek chyb.
Problém se smrtí podle mě většinou nastává, když její význam ve hře vnímá vypravěč a někteří hráči rozdílně. Potom mohou nastat problémy a to je podle mě první věc, kterou si musí všichni uvědomit, pokud problematiku smrti chtějí řešit. Smrt může být dramatická, tragická, může pomáhat opatrnosti, napětí a pocitu nebezpečí a realičnosti, ale pokud to takhle hráči necítí a vidí v ní něco jako konec, něco co je připravuje z nějakého důvodu o zábavu, potom by asi ve hře neměla být, protože přinese více škody než užitku. A je jedno jak si myslíme, že to hře pomůže.

Edit: A ještě me napadle jedna věc. A sice argument z druhé strany: Proč v knize a filmu většinou hl. hrdina neumira v pruběhu přiběhu?
Tim nemyslim argument že smrt je špatná, ale že v některych typech hry muže být spíše ke škodě.

[zrzavec]

Smrt může být dramatická, tragická, může pomáhat opatrnosti, napětí a pocitu nebezpečí a realičnosti, ale pokud to takhle hráči necítí a vidí v ní něci jako konec, něco co je připravuje z nějakého důvodu o zábavu, potom by asi ve hře neměla být, protože přinese více škody než užitku.

Tak pod tohle se klidně podpíšu. Kdyby moji hráči měli jiný názor, nějak bych jim to přizpůsobil. neumírají mi psotavy nijak často, ale mám experty, kterým se psotava nidky nedožije vyšší úrovně...

[Bajo]

Tak pod tohle se klidně podpíšu. Kdyby moji hráči měli jiný názor, nějak bych jim to přizpůsobil. neumírají mi psotavy nijak často, ale mám experty, kterým se psotava nidky nedožije vyšší úrovně...

Vidíš. V době, kdy to mohlo mít nějaký význam, jsem na to nebyl dostatečně tvrdý a teď se mi zase nehodí, aby mi z příběhového hlediska postavy umřely dříve, jak na konci . Když o tom tak přemyšlím, tak i na minulém Pragoconu jsem zabil Dalcorovu postavu až na konci dobrodružství. Rozsápali ho demoni. Mělo to takový efekt, že ostatní hráči se vykašlali na ukol a nějaké hledání řešení a utekli z města a nechali ho a jeho obyvatele, ať si nějak poradí (a řešení přitom bylo už tak blízko ).

[zrzavec]

My díky tomu že spolu už nějaký ten rok (roky) hrajeme a hrajeme v podstatě jeden a ten samý typ hry (nikoliv tažení a tak) jsme si vypracovali hodně podobný náhled na hru.

Stalo se mi, že celé jedno dobrodružství (které teď sepisuji na web) se točilo okolo toho, že družina někoho hodně zesměšnila. ten si chtěl navrátit reputaci a udělal hloupost. Družina se to snažila nějak zvrátit a objevil se samotný Ïábel (prostě to nejtemnější co lze). Několika hodinové dobrodrusžtví se točilo jen okolo toho, že jsem postavy přemlouval na svojí (D) stranu. Všichni odolávali a prostě to byla parádička, až ke konci jedné postavě ruply nervy a vydala se s Ïáblem do pekla. druhá postava jí chtěla zachránit a vběhla tam též.

V podstatě jsme se s hráči dohodli, ž klidně by šla udělat nějaká heroická výprava za vysvobozením těchto duší (mytologie jako taková je toho plná) a proto by se to dalo nějak zařídit. Ale ani hráči mrtvých psotav toto nechtěli. Mohlo by to bý zajímavé, ale...

Nu a tak umřeli dvě postavy. Ale třeba, když se družian ostane s někým do sporu a vlastní vinou prohraje (a vítěz by je mohl pobít, většinou je jen okradou - pokud není vítěz někdo opravdu temný, ale i pak dám postavám nějakou šanci). Umírání je dobrý prostředek na atmosféru, ale právě proto by mělo být kořením hry, mělo by být jasné, že to ráč unese...(jedna z psotav byla upálena, jako trest za své činy. V podstatě jsem to udělal až po domluvě s hráčem oné postavy. Stejně už byla před sebevraždou, protože se toho semlelo tolik, ž postava už nezvládala...). A mohu říct, že i někteří členové družiny byli mezi prvními, kteří zapálili hranici...

[Bajo]

A mohu říct, že i někteří členové družiny byli mezi prvními, kteří zapálili hranici...

Hm. Tohle si dokazi predstavit jako velmi silnou scenu

Edit: Ted me napadl super namet, diky za inspiraci

[Jerson]

Osobne postavy v podstate nikdy nezabijim, protoze se s mrtvymi dost tezko hraje

Osobně postavy zabíjím tak jednou až třikrát za kampaň, protože s mrtvými je mnohem větší zábava.

Něco na začátek - možná jsem s tím trapný, ale to že smrt postavy znamená automaticky ukončení existence beru jako trapné klišé a naprostý nedostatek fantasie. Beru to v případě, kdy jde o svět více vycházející z reality. Neprosto ho neberu ve fantasy světech, kde existují možnosti převtělení, nemrtví, bohové, astrální sféry, kouzla zdvojení a jiné vychytávky. Když jsem ještě fantasy hrál, měl jsem nějakých pět způsobů, jakými se mrtvá postava může dál zapojovat, od toho, kdy bude působit jako duch, přes sdílení těla, vtělení do předmětu, zvířete, elementála, nemrtvého až po kompletní oživení. Sice jsem zabil jen dvě postavy - jeden trpaslík se úmysleně obětoval, aby zachránil ostatní (a hráč chtěl vyměnit postavu), a jeden mág stál příliš blízko atkového výbuchu, ale možnost tam byla. Nepočítám jednorázové hry, tam často stály hráčské postavy proti sobě a do toho jsem nezasahoval.

V současné kampani jsem některé postavy zabil i třikrát. Konec druhé části spočíval v tom, že tři postavy, které právě zabránily zničení světa umírají na Měsíci, protože nemají palivo na návrat. Ve třetím pokračování ale dvě z těchto postav opět žijí - mají jiné tělo, pomalu se rozpomínají co se vlastně tenkrát dělo, jedna zjistila, že celá její minulost je falešná.

A dokonce už ví, proč existují dál - setkali se se svým "stvořitelem" a ten jim oznámil, že nebezpečí stále existuje. A pokud by se rozhodli tomito nebezpečí nečelit, pak jejich existenci už nepotřebuje - dost silná motivace pro postavu.

V první části jsem všechny zabil v třetím sezení, klasická poprava. Stejně jako finální smrt na Měsíci naplánováno předem - byli oživeni jako součást experimentu excentrického doktora. Tehdy motivace ke splnění úkolu "jinak zemřete" nefungovala tak dobře, ale poučil jsem se.

Když se během hry přidali další hráči a novými postavami, pochopitelně neznali minulost starších členů skupiny, takže když se ti začali bavit o tom, kdy kdo umřel a že se blíží výročí jejich smrti, tak prostě nechápali.

Stejně tak když jeden člen družiny neuspěl v testu a spadnul pod vlak, bylo jasné že nepřežil - ale na zastávce ho našli spát vevnitř vagonu, nezraněného. Ani on, ani nikdo jiný nevěděl, co se stalo. Jen to že mu přízrak malé holčičky říká "ty jsi jen kopie, s tebou se nebavím" ho moc nepotěšilo.

Stejně princip jsem použil u Pietovo postavy na srazu, kdy se sebevražedně vrhnul se dvěma granáty na hlavního záporáka. Ten to přežil, ale k Pietově údivu jeho postava také - a dozvěděl se proč.

Se smrtí se dá dělat mnohé a hra s postavami, které několikrát přežijí může být velmi zajímavá.

Přitom roziko stále hrozí - když je zranění (třeba z boje) moc velké, tak místo smrti používám "trvalá zranění", prostě snížím nejvyšší vlastnost postavy. Vhledem k tomu, jak se hráči i postavy snaží vypracovat, mají velmi dobrý důvod vyhýbat se nebezpečí. Ostatně oni neví, jestli je nechám přežít, případně je reinkarnuju.

V RPG bych doporučoval Vypravěčům nebát se smrti postav a naopak ji využít. "Musíš umřít, abys zvládl tento úkol a mohl pokračovat" je ostatně motiv, který se objevuje i v legendách.

Na druhou stranu nesníším smrt po náhodném zásahu kulkou nebo nedej bože po nedostatečném hodu a následném pádu do propasti. O smrti při sbíhání schodů ani nemluvě. Proto mám v pravidlech mchanismy, které něčemu takovému prakticky zabraňují. Ostatně když postava zemře po roce hraní, neudělá si hráč adekvátní náhradu, ani kdyby se rozkrájel, protože ostatní postavy mají za sebou rok "reálného života", zkušeností, známých, zážitků, emocí ... to se nedá dohnat od stolu.

[Resurrection]

S timhle pristupem mi prijde ze smrt ztraci to svoje kouzlo... preci jenom... SMRT!

Kdyz smrt neni nic zasadniho, proste udalost jako kazda jina, kdy te nekdo ozivi, prevteli, zmeni v ducha nebo jinak zachova tvou existenci mi prijde divna. Uz jenom v DnD, kde ozivovani je pomerne v pohode (ale ne zas tak) mi to prijde divny. Smrt by mela bejt proste to co je - smrt. A pokud to nema nejakej jedinecnej specialni duvod proc smrt neni konec existence, tak pak ztraci zcela svoji puvodni podstatu...

[Bajo]

Myslis podstatu obecnou, nebo podtsatu v RPG? A jaka ta podstata podle tebe je?

[Argonantus]

Proč v knize a filmu většinou hl. hrdina neumira v pruběhu přiběhu?

Zcela klíčový postřeh.
Protože smrtí hlavního hrdiny obvykle příběh končí; je to dramaticky nejtěžší možný kalibr, a ten už nelze ničím dalším přebít.
Výjimkou je, když ho chcete resurektovat či píšete zombie horor...