Filmy - recenze, doporučení, varování

[Sosacek]

Ja osobne najväčšiu hodnotu Duny-knihy vidím v rovine politickej (zámery a možnosti konania jednotlivých aktérov, dlhodobé komplexné plány, hrozby a signalizácia, zdroje a riziká, autonómiu atď.) a rovine kultúrno-antropologickej hlavne s dôrazom na náboženstvo, rolu a vznik mýtu. Dokonca na tej rovine politickej poznám len málo diel, ktoré politiku zvládnu dotiahnuť tak ďaleko.

A práve tieto dve roviny vo filme veľmi trpia, sú osekané na bezprostredné minimum. Škoda.

Vizuálne som si viaceré prvky predstavoval inak, ale inak všeobecne fajn. Páčila sa mi hlavne hra svetla a tieňov. Ďalej obrovské plus za to, že sa film nevyžíva v akčných scénach, žiadne spomalené zábery, gunporn atď. Svižne sa to odbije a ide sa ďalej.

Nesúhlasím inak s tým, že by v Dune-knihe bol rozprávač nejako veľmi vševedúci - práve naopak, je to príbeh rozprávaný z perspektívy veľkorodov. Myšlienky a viera obyčajného človeka sú úplne mimo záberu. (Výnimkou sú úžasné citáty a predslovy kapitol, ktoré k čitateľovi prehovárajú z budúcnosti a z inej poznatkovej perspektívy.)

[Selhan]

Bifi, to není, o čem mluvím. Vyprávění Duny je specifické v tom, že ti objasňuje myšlenky a záměry všech postav, které se v ní objevují. Netají například, že Yuze zradí, naopak hned na začátku popisuje, jaký s tím má vnitřní problém.

(Začal jsem teď ale (konečně) číst další díly, a už v Mesiášovi to Herbert, zdá se, opouští a píše ji běžně, tedy vždy sleduje jednoho hlavního aktéra a ostatní jsou zprostředkováni jeho interpretaci.)

[Sosacek]

Tak to ma treba i pisen ledu a ohne a rozhodne by vnitrni monology byly lepsi reseni nez sexpozice. I kdyz mozna pro HBO serial s mass appealem ne, kdo vi.

[Selhan]

SoIaF to tak, co si pamatuju, rozhodně nemá. Ano, má hodně postav, které se střídají, ale vždycky mas jen omezeny pohled z jedné strany a naopak buduje napětí tím, že čtenáře drží bez informací a hádajícího.

[Vitus]

Villeneuve vlastně převedl na plátno příběh jako takový a moc si nelámal hlavu s pozadím technikálií světa nebo filosofickým poselstvím autora předlohy.

To mi přijde jako hodně ostrá kritika, která mi nepřijde zas tak zasloužená. Přinejhorším mi přijde, že je příliš brzo na to hodnotit, protože první polovina je set-up i v knize.

No, nemyslel jsem to jako tvrdou kritiku, ale spíše jako takové shrnutí. Herbert kromě očividné ekologické roviny svých filosofických úvah (jež je vlastně svým způsobem prvoplánová a žádný z filmů nemá problém ji nějak do hry dostat), jde přes úvahy politické (návrat k monarchistickému zřízení jako federace či na způsob mixu Svaté říše římské a Muslimských říší jako nepřímý důsledek osvobození od nadvlády strojů ?), sociální (atechnická revoluce a její vliv na uspořádání společnosti s důsledkem návratu k feudalismu ?), náboženské (vliv víry v různých aspektech života jedince, skupin, malorodů, velkorodů i říše jako celku) až po úvahy o vzniku mýtu (jak správně poznamenává Bifi). Jak tyhle úvahy dostat do filmu je opravdu oříšek.

Mojí oblíbenou scénou je Paulova zkouška matkou představenou - už v knize je klíčovým momentem Paulova sebekontrola pomocí Litanie strachu*, jenže se nám její použití jeví pokaždé jinak:
- kniha: je to Paul, kdo si ji v duchu opakuje, pomáhá mu jako náboženská mantra a představy bolesti mu vnucuje manipulací matka představená, kdy se pomocí Paulovi představivosti násobí. Je tedy možno si vše vysvětlit jako psychologickou manipulaci, proti níž uklidnění mysli a zabránění paniky je vlastně rovněž psychologickým cvičením. Na druhou stranu je to možno vnímat i jako mentální (magický) souboj, kde obrazy bolesti a stejně tak Litanie strachu jsou pouze určitou vizualizací konfliktu na skutečně magické úrovni. Nebo skutečně se jedná o ryze technologickou věc, schovanou v krabičce u matky představené. (Herbert nás schválně v tomto směru celou knihu nechává na pochybách.)
- Lynchova Duna: probíhá to stejně jako v knize, tedy Paul opět pomocí Litanie strachu čelí manipulaci matky představené, ale díky vizuálním možnostem i pojetí filmu do hry vstupuje více ona krabička u matky představené a technologie v jejích rukách nabývá trochu silnějšího významu, než v knize. Ale stále se pohybujeme na rovině, kdy si nejsme jisti, co přesně a jak mezi Paul a matkou představenou probíhá, vidíme jen důsledek (utrpení Paula a následně i matky představené) a slyšíme Litanii strachu Paulovým hlasem (vnitřní monolog). Tedy toto zpracování se zřejmě snaží o přenesení scény na filmové plátno tak, jak tomu bylo v knize.
- Villeneuveova Duna: máme tu několik výrazných změn, jednak jsou to prostřihy na Paulovu matku (něco podobného v knize a Lynchově Duně není), ale hlavně Litanii strachu pronáší právě Paulova matka. Pro neznalého to znamená, že se za něj modlí nebo že nad ním pronáší ochranou kletbu, ale původní význam a síla samotné Litanie strachu je posunut a ztrácí se. Stejně tak se mění Paulův vztah ke celé zkoušce, již to není náboženské benegesseritské učení (zejména od jeho matky), co mu pomáhá překonat bolest, ale je to (nějak, blíže nespecificky) on sám. Tedy toto zpracování zmenšuje náboženský rozměr Paula, ovšem pro člověka neznalého knihy celá scéna neztrácí na významu ani na síle.

EDIT: Pardon, tím nemyslím, že by verze od Villeneuvea byla špatná, tím jen říkám, že je jiná. Dobrý film nemusí být nutně dobrou adaptací knihy . (Jeden příklad za všechny - pokud by se někdo pokusil natočit dobrou adaptaci knihy Fanfán Tulipán od Rocheforta, zatrhli by mu to jako čirou pornografii, ale adaptace z roku 1952 s Gérardem Philipem a Ginou Lollobrigidou je vlastně překvapivě dobrý film, i když s knihou má společné jenom jméno hlavní postavy a kulisy Francie vlády Ludvíka XIV. ).

*OT: Kupodivu pomáhá i mne, když se dostanu do nějaké vypjaté situace a jsem na hranici paniky

[Sosacek]

SoIaF to tak, co si pamatuju, rozhodně nemá. Ano, má hodně postav, které se střídají, ale vždycky mas jen omezeny pohled z jedné strany a naopak buduje napětí tím, že čtenáře drží bez informací a hádajícího.

Pisen ledu a ohne ti nedava uplne vsechny postavy, to je pravda, ale rozhodne se za tech nekolik knih podivas do hlav hodne postavam. Jestli to procentuelni zastoupeni odpovida Dune ti z hlavy samozrejme nereknu.

[Selhan]

Zkus si ty knihy opravdu porovnat. Tady nejde o procentuální zastoupení, ale o zásadní rozdíl v přístupu.

[Eleshar_Vermillion]

Máš celou filmovou školu na vnitřních monolozích a voiceoverech postavenou (film noir), a plno dalších skvělých filmů, které s vnitřním monologem pracují dobře (jeden z mých oblíbených je Spalovač mrtvol, nebo třeba Markéta Lazarová, která je pro mě zajímavá jen v momentech, kdy jede voiceover, ale dost mě nudí tam, kde vypráví akcí a dialogy).

Obojí mimochodem považováno za možná nejlepší české filmy vůbec.

- Lynchova Duna: probíhá to stejně jako v knize, tedy Paul opět pomocí Litanie strachu čelí manipulaci matky představené, ale díky vizuálním možnostem i pojetí filmu do hry vstupuje více ona krabička u matky představené a technologie v jejích rukách nabývá trochu silnějšího významu, než v knize. Ale stále se pohybujeme na rovině, kdy si nejsme jisti, co přesně a jak mezi Paul a matkou představenou probíhá, vidíme jen důsledek (utrpení Paula a následně i matky představené) a slyšíme Litanii strachu Paulovým hlasem (vnitřní monolog). Tedy toto zpracování se zřejmě snaží o přenesení scény na filmové plátno tak, jak tomu bylo v knize.

Já jsem to tu bral víc jako ten mentální souboj. V Lynchově Duně jsou myslím bene-gesseritky explicitně telepatické, alespoň pokud si správně vybavuju počáteční scénu s navigátorem, v níž matka představená z vedlejší místnosti čte navigátorovy myšlenky, a pak jsou tam i další náznaky. V knize těžko říci, protože tam jsou holky dost ukotvené v realitě, byť na transhumánní úrovni, ale pořád tam je ten telepatický moment s paměťovou transferencí. Ale z popisu mi připadá, že Lynch si s tím poradil teda lépe než Villeneuve, resp. lépe zachovává vícevrstevnatost.

[Sosacek]

Zkus si ty knihy opravdu porovnat. Tady nejde o procentuální zastoupení, ale o zásadní rozdíl v přístupu.

A nemuzes rict v cem ten zasadni rozdil spociva, kdyz je zasadni?

[Selhan]

Sosi, snažím se, ale přijde mi, že co říkám shazuješ ze stolu s tím, že je to přece nesmysl, a tak mi přijde fakt snazší, když si to sám srovnáš.

Ale dobře, napíšu to ještě jednou: V Herbertově první Duně vyprávění zprostředkovává vhled do hlavy všech postav, které se v příběhů objeví. Scény nejsou naspány z pohledu jednoho hlavního charakteru. Když se Paul setká s matkou představenou, Herbert nám napíše, co si myslí oba dva. To je rozdíl oproti standardnímu stylu, kde například v SoIaF o tom vrahovi měnícím tváře víme jen to, co se o něm dozví Arya.

[Sosacek]

Aha, to to vysvetluje, protoze si to tyjo z knizky vubec nepamatuju.

[Quentin]

Third-person omniscient shows us what many characters in the story are thinking and feeling; third-person limited point of view sticks closely to one character in the story.

Obyčejně se epické fantasy píšou tak, že se ti během kapitol ten third person limited přesune mezi různýmá postavama, a dostaneš tak různé points of view. V omniscient ale rovnou vidíš všem do hlavy naráz, klidně hned dva odstavce vedle sebe.

Je to docela vzácný gimmick, viděl jsem to jen v Duně, ale taky jsem za život přečetl dvě a půl knížky, takže grain of salt and all that.

[eerieBaatezu]

Taika Waititi* will direct a feature adaptation of Moebius and Alejandro Jodorowsky's comic book 'The Incals.'

*Ten debža, co udělal Thor 3.

[MarkyParky]

SoIaF je zajímavá ještě tím, že často končí kapitoly psané z pohledu osoby X clifhangerem, a jejich rozuzlení se dozvíš jenom z pohledu osoby Y.

Nebo si třeba hraje s tím, že čtenáři pěkných pár kapitol zatajuje, komu se vlastně dívá do hlavy (např. Reek)

[Log 1=0]

Myslím, že tady došlo, zcela mou vinou, k velkému nedorozumění.
Věta "Už mě to nebaví, monology." měla znamenat "Už mě nebaví řešit hádku se sosáčkem, pojďme si povídat o něčem zajímavějším, tedy monolozích ve filmech." "ne "Už mám monologů plné zuby, nemají ve filmech co dělat." jak to obávám se vyznělo.

Stojím si ale za tím, že to není úplně přirozená filmová technika, už protože je v kolizi s Show, dont tell., nevyužívá plně nástroje média, a je spíše vetřelcem. Argumentovat divadlem opět nedává smysl, to je taky jiné médium, a ani v něm není těch monologů tolik, jak se tváří VItus.

Ale to neznamená, že nemůže při dobrém zpracování fungovat, a působit dobře. Jen je to těžší, a nesmí toho být moc.