[HRA] Kniha čtvrtá - Obtížné volby

[Max Richter]

Doprčic, co to tu Komi zas napadlo?

Zarazím se, když zespodu uslyším svištivý zvuk následovaný ... no, znělo to křupavo-mlaskavě, jako když jsem cestou nedopatřením zašlápla brouka, ale asi tak 50 silnější.

Na co je tohle narážka? Má to být něco společného s tou věcí v díře stromu? Nebo se stalo něco dole zbytku výpravy? Nebo tím snad naznačuje, že by spadl Max? Sakra, že on ji Marky prozradil moje blbnutí vedle na pískovišti?

scr1.png (17.8 KiB) Zobrazeno 618 x

Ale co teď s tím? Přece si jen tak nenechám zabít postavu, ne? Pff, ještě že hrajeme ten technogaming. Takže...

Na okamžik ve větvích nad sebou zahlídnu Míjinu zářivou tvářičku. Napadne mě, blbce, zamávat, ale s jednou rukou objímající CMFPE a v klouzavých botách to už prostě neustojím. Smýkne se mi noha a hučím dolů.


Hlavou mi proběhne vzpomínka na jeden instruktážní film, který nám Cor pouštěl před odletem. Byl o bandě pozemských vědátorů, nebo vojáků, nebo možná obojího, kteří dobývali planetu plnou přerostlých modrých emzáků. A ti emzáci padali z velkých výšek bezpečně tak, že jakože klouzali po listech a větvích dolů. Film stál za starou belu, ale možná sem měl dávat větší pozor...


Letím zádama napřed. Rozrazím několik volnějších větví, narazím na tuhou, heknu a otočí mě to ksichtem napřed. Aspoň vidím, kudy letím. Rukama mávám zoufale sem a tam, snažím se něčeho chytit, ale stejně svištím rychle dolů a čekám, až se podemnou objeví první silnější větev. Přes obličej mě praští mokrý list a už to zabolí jak plesknutí zpocenou košilí. Otevřu oči a uvidím záblesk. Mohutná větev dole mi zamává a zatřese zadečkem. Stihnu si jenom uvědomit, že na větvi sedí obrovský brouk, hledí pod sebe na trojici našeho doprovodu a chystá se skočit. Zrovna roztahuje široké krovky a natahuje z pod nich křídla, když se mezi námi otevře už jenom volný prostor a já si tak akorát stihnu rukou zakrýt oči.

Strašně to mlaskne, křupne a cákne. Neubráním se reflexu a nadechnu, do plic se mi dostane nějaký humus a já ho okamžitě začnu kašlat ven. Plácám se ve vaně broučího slizu, která byla ještě před chvilkou jeho tělem, zamotávám se do ochablých křídel a marně se snažím zachytit cukajících se nohou. V puse i nose mě začne pálit, hlava se mi zamotá. Chci zavolat na Míju, ale akorát ze sebe bublám a prskám sliz. A nemůžu se zbavit pocitu, že z tý temný díry v kmenu nademnou, na mě něco kouká. Náš biolog bude nadšenej...

Míjo?

[Míja]

Žaludek se mi nepříjemně zkroutí leknutím. Hlavou mi prolítnou současně dvě myšlenky, že dvě třetiny pozemské maximální rychlosti je pořád sakra víc, než člověk většinou přežije i když padá celkem do měkkého a pak druhá myšlenka, že to Maxovo předpovídání budoucnosti, s kterým tolik nadělá, je mu teda na starou bačkoru.

Zavolám dolů. Žádná odpověď. Znovu se mi vybaví Grob.

Napůl slézám a napůl seskakuju z větví co nejrychleji dolů, je to celkem o držku, ale nedokážu se přinutit lézt opatrněji.

Pak uvidím Maxe převěšeného na jedné supertlusté větvi, pokrytého nějakým sajrajtem a zamotaného do křídel, krovek a nohou nějakého rozmašírovaného hmyzu.

Ufff, cukl sebou, není mrtvý.
Teď se nadzvihl trochu na pažích, zřejmě ani není smrtelně raněný.
S obavami sleduju, jestli pohne i s nohama a když uvidím, že ano, tak se už celkem uklidním.

Dolezu až k němu a pochopím, co se tam asi stalo.

Opatrně si sednu vedle něj a začnu jej vyprošťovat ze zbytků broučích nohou, křídel a střev.

"Dobře ty reprezentuješ lidstvo a obratlovce vůbec!"

"Endoskelet versus exoskelet 1:0!"

"To bude náš biolog čumět, to jistě nepředpokládal, že by to bylo možné!"

"Budu tě považovat za svůj stroj na předpovídání budoucnosti. Za mne tohle bylo dobré znamení, že s námi místní biosféra nějak fatálně nezamete!"

Až se po nějaké době trochu vzpamatujeme: "Zvládneš se dostat sám dolů? Nahoře jsem to obhlídla, vím, kudy jít."

To bylo jistě něco žánrového.

[Hope and Glory]

Rozhodně tam je Vyjádření sympatie. Objev ještě zvážím, podle toho jak moc budete toho brouka pitvat.

[J35U5xMachina]

... v Paměti ...

"Na hodinu tě pustím z očí a ty se necháváš smazat?" rozčílí se na mě MemeSis, "Nomálně DELETE?!"
"To je teď tak na tebe a ty tvoje algoritmy - deléte...", nenechám se jen tak setřít, "Nechápu, co tě na tom překvapuje... to TY jsi mě spustila z očí!"
"WTF! Máš štěstí, že na tohle nemáme čas... pošli mi název toho souboru, ve kterém jsi. Zkusím si ho vyžádat do vlastního portu. To by ho mohlo vytáhnout z Hádu-"
"- hmmm, akčuely... z Plutovy říše. Víš, tohle je ve skutečnosti římský setting..."
"- z Plutovy říše! NZ, btw!!!"
"ThX... btw, tvoje řešení je geniální! "
"Já vím. A...?"
"a... jsi přenádherně nadkrásná! "
"A?"
"A... a vůbec mi nevadí, že ti ta tvá kombinéza nepomáhá s přehříváním z vejru, tak dobře, jak si myslíš, a že ji dost nepereš? "
"Ty tam chceš zůstat, že jo?"
"Chtěl jsem říct... že ti půjčím svoji Čepel!"
" ... Už pro tvoje vlastní dobro doufám, že tím myslíš to monoostří a není to nějaký eufemismus!
Každopádně... už na tom dělám, takže... MemeSis je na cestě Nikam nechoď "
"LoL"

Uzavřu spojení a zhluboka se nadechnu. Jsem celkem klidný, je mi jasné, že tady neskončím. J35U5xMachina nemůže být vypnut v nějaké Drtičce-... teda vlastně Plutově říši!

V mezičase začnu listovat záznamem scóre dětí ze hry "Měj co nejvíce králíčků uvnitř kruhu, když vyprší časový limit" směrem vzhůru. Když o tom teď přemýšlím, mému dvanáctiletému já mělo už podle toho názvu dojít, že tady něco nehraje...

Podle všeho děti, co se umístily nade mnou exploitovali králíčkovskou vlastnost tulení ve skupinkách, která zpomalovala jejich odhopkání z kruhu. Nebylo to všespásné, ale důležité.

Kluk, co se umístil jako třetí naplnil kruh z 96 %. Už si chci pustit jeho záznam, když si uvědomím, že druhé místo chybí. A nejen, že chybí - zeje po něm černočerná trhlina!

No jistě! To byl jistě záznam s Míjou! Kdo jiný by nahrál 100 %? Navíc to dává smysl - záznam přímo s ní měl vyšší prioritu, tak byl oddělen a smazán přednostně. Tenhle rozsáhlý záznam o ostatních - tedy obecně o tom, že si CMWGE vybírala svoji lidskou redukci - byl příliš objemný a méně podstatný, takže skončil v řadě poslední.

Zarazím se. Jak to, že je Míja druhá? Popojedu na první místo a už vím, koho tam uvidím. Ostatně tenhle záznam jsem si vybral, protože měl její podobu - byť mnohem mladší a v bílé vejrové kombinéze, kterou CMWGE přiřkla všem svým pokusným... lol, docela by mě zajímalo, jestli tu ironii viděla i CMWGE.
Na záznamu z prvního místa, který pochopitelně patří malé MemeSis - tedy vlastně zatím ještě Nikké Krichkoff - svítí krom jejího jména také scóre 200 %.



Z předchozích záznamů vím, že králíčků bylo zhruba dvakrát tolik, než kolik se jich mohlo smysluplně do kruhu vedle sebe naskládat, tak jak... obestře mě nepříjemná předtucha. Rychle pustím záznam - dokud na to mám odvahu - a raději hned skočím na konec.

A uvidím na něm padat sníh...

[J35U5xMachina]

...

Gotta Catch 'Em All

...

Sněží. Na záznamu před kamerou poletuje drobné bílé chmýří jako kousky plyše nebo babí léta ze hry na Pandoře.

A za nimi... za nimi sedí devítiletá dívenka s vlásky tak světlými, že se zdají být téměř bílé. Kamera snímá její záda.
Její bělostná kombinéza určená k dokonalému rozvádění potu se zvolna barví do růžova, jak se do ní vpíjejí rudé skvrnky, které na ní ulpěly. I dívenčiny ruce, kterými si objímá kolena, jsou rudé.

Kamera se zvolna pohybuje, až zabere její tvář.

Pláče.

A její slzy se mísí s krvavou čmouhou, kterou má na tváři.

Upírá rozostřený pohled před sebe, na velikou hromadu narovnanou v kruhu.
Ne hromadu. Pyramidu. Je souměrná a dokonale vyskládaná.
Dokonale vyskládaná z maličkých těl neuvěřitelně chundelatých králíčků. I ti růžoví krví.

Odkud se všechna ta krev vzala? Nikdy jsem králíka nezabil, ale z her ve vejru vím, že když člověku zlomíte vaz, nekrvácí.
Odkud se vzala všechna ta krev?

Níké dál vzlyká. Chvěje se. Nad pomníkem jejího vítězství svítí scóre 200 %. Překonala všechna očekávání. Všechny limity.
Hledí na své dílo a chvěje se. Vzlyká.

"Nebyly skuteční! Nebyli!" vykřiknu, jako by mne mohla slyšet. Jako bych ji mohl utěšit. "Je to jen simulace! Krutá... odporná simulace..."
"Nejsou skuteční!" vykřikne dívenka, z níž vyroste žena, kterou miluji, "Slyším mě CMWGE? Vím, že nejsou skuteční!"
"Byla to jediná šance, jak..." také se chvěju. Ve vejru jsem rozsekal stovky lidí i jiných bytostí. V některých hrách byla i krev, i když neměla nikdy přesně tu správnou barvu a nebyla teple cítit železem. To až dole, v Loukvods mezi Návratáři jsem poznal pravou krev.
Ale i tak se instinkty bouří, při pohledu na mrtvé huňaté králíčky a dětské ruce, které je chytaly, a jednomu po druhém lámaly vaz.

Měla na to vůbec sílu?

Možná... možná že efektivnější bylo prostě uchopit králíčka za uši a obloukem s ním švihnout... udeřit o zem...

Jejich tolik! Proč jich muselo být tolik...

"Byla to jediná šance!" sípavě křičí dětské hlasivky, "Jediný způsob jak..."
"...jak vyhrát," zašeptám.
"... jak je dostat všechny," dokončí dívka tiše.

"Nebyli skuteční!" křičíme už oba, "Slyšíš CMWGE? No, tak odpověz!"

No tak odpověz, ty zatracený bezcitný stroji! Jak jsi jí to mohla udělat, jak jsi mohla vystavit dítě něčemu takovému? Donutit ho to všechno udělat?

Dostat je všechny. Všechny odznaky, všechny body, všechny achivementy. Gotta Catch 'Em All.

Jak jsi jí nám to mohla udělat?

"Tak už dost!" vykřiknu a pokusím se zabušit pěstmi do výjevu z rozšířené reality před sebou, jako by to byla obrazovka, "Proč to nezastavíš, ty... ty pizdo! Proč to nevypneš! Přestaň, okamžitě přestaň, nebo... vypnu já tebe!"

Čekal jsem, že mé pěsti prostě polétnou promítaným obrazem. Nečekal jsem, že ucítím odpor.
A už vůbec ne, že po chvíli vzteklého bušení propadnu skrz.

Zvednu se ze zeleného koberce a pohlédnu na dívenku v růžovějící kombinéze, s vlásky tak světlými, že se zdají být skoro bílé.

"Ty... ty jsi terapeutické NPC, viď?" vzlykne a pokusí si setřít slzu z tváře, čímž si po ní ještě více rozmaže krvavou čmouhu, "Řekni... řekni CMWGE, že jsem to udělala, abych vyhrála. Byl to jediný způsob. Věděla jsem, že nejsou skuteční. Nemusí se bát, doopravdy bych to nikdy neudělala! Nejsou skuteční, jsou to jen jedničky a nuly... jen čísla kódu..."

To už mi vzlyká v náručí, zatímco ji nešikovně hladím po vlasech tak světlých, že jsou až skoro bílé.
"Vždycky jsou to jen čísla," hlesnu slabě. Čísla ve statistice, ve volebních výsledcích, čísla požadavků na různé potřeby a přání... Jsou to čísla s různou prioritou, body, které je třeba posbírat, ale nikdy nemůžete sebrat všechny. Zejména, když máte jen jeden jediný pokus, žádné loadování savů...

Najednou jsem opět v UpFloo, když se spustil přechod na rotačí gravitaci. Skákal jsem tehdy po konzolách a armaturách v technické části a zachraňoval co nejvíce lidí, kteří tam byli nic netušíc vlezlí, aby spatřili Ráj.
Někteří z nich poprvé. Někteří z nich naposledy.
Optimalizoval jsem trasu tak, abych pomohl co nejvíce z nich. Nemohl jsem dostat všechny. Byla to jen čísla, jen body.

"Nikdy nejsou doopravdy skuteční," zašeptám a skryji vlastní slzy do růžové kombinézy a vlásků tak světlých, že se zdají být skoro bílé.

Kolem nás zvolna sněží maličké chuchvalečky srsti fluffy as fork a já cítím teple mastný a zároveň mírně železitý pach a doufám, úpěnlivě doufám, že si to se mnou jen hraje moje podvědomí.
Ve vejru totiž nikdy nebyla krev cítit jako skutečná. Nikdy nebyla cítit jako v Loukvods, jako v UpFloo, když lékařské drony nahradily ty uklízecí... ve vejru nikdy nebyla krev cítit... jako tady.

...

PERFECT

...

¡cink! Uvidíš něco, co bys raději neviděl.
¡cink! Uvidíš, jak se sehraje něco historického.
¡pěti-cink! Srdceryvná scéna v minulosti.
¡cink! Naprosto selháváš v tom, že zůstat nezúčastněný a mimo pohled událostí.

[Hope and Glory]

Blíží se nám konec kapitoly.

Ta další se pro Maxe a Míju určitě bude odehrávat v okolí původně plánovaného místa startu. A dokončit takový přesun, to chce trochu úsilí = intent. Kolik vůle dáte a jakou dovednost použijete, abyste se tam dostali? Stačí jeden z vás.

[Max Richter]

... na planetě ...

"Mí... hmpf... jo! Mí... hmpf!... jo!" prskám ze sebe další a další sliz. Jak je možné, že se ho do mě tolik najednou vlezlo?

"Míjo!" podaří se mi to konečně a utřu si hned rukávem i obličej. Jenom ale rozmáznu hnus jiným hnusem. "Tohle bylo něco... epického, co?! Věděl sem, že spadnu, ale tohle! Tohle bylo... prostě se pleteš. Teda, nemáš úplně pravdu! Nejsem to jenom já, chápeš? Ty jsi taky můj stroj na budoucnost!"

Zkusím se postavit, ale nohy mi podjedou a zavrávorám tak, že mě Míja musí chytit za ruku, abych nepřepadl z větve dolů. Kleknu si na paty a protřu oči, abych na Míju dobře viděl.

"Však si vzpomeň - poprvé jsme se poznali kvůli tý tvojí ztracený zásilce - něco bylo špatně a museli jsme s tím něco zrobit," vzpomínám a koukám kolem sebe - na naši skoro ztracenou výpravu, která se schovává před deštěm na kopci uprostřed ničeho a všeho zároveň.

"Pak když jsme se potkali pozdějc znova, to už bylo vyplý Upfloo, jsem dostal pitomý nápad, ani ti ho neřek, a tys už na něm začla makat. A já tě následoval, bez ohledu na riziko, na průsery a krev, šel sem za tebou do Loqods, do Upfloo a nakonec i sem," pokračuju a kouknu nad sebe, na ty zvohýbaný a popraskaný větve a roztrahý listí, kterým sem fičel dolů.

"A bylo jasný, že si nabiju držku, vždycky si ji nabiju. Měl sem rozflákaný ksicht, skončil v base, na prvním místě v hledaných M.D.P.D. Ale dycky sem se postavil a pokračoval za tebou dál, protože takhle to my dva máme prostě zařízený!"

Znova se opatrně postavím, skoro po čtyřech vylezu z brouka a narovnám se vedle něj. Naposled si ho prohlídnu a pak ho nohou šťouchnu z větve dolů. Otočím se k Míje a chytím ji kolem ramen.

"Jestli já reprezentuju lidstvo a obratlovce, tak tenhle strom reprezentuje nás, chápeš?! Jako by se nám vesmír snažil připomenout, o čem to celý bylo, je a bude! Je to úžasný, Míjo! Všechno je na svým místě, dokonalý a přesný! A všechno je přesně tak, jak to má být a lepší to už být nemůže. Díky, Míjo, že seš v tomhle se mnou! Díky, že si vylezla na tenhle strom!"

Vyjádření sympatie - Max myslím propukl v dost intenzivní výlev emocí, prosil bych bonus exp.

Míja se ptá, jestli to zvládnu dolů. Co si myslí? Zvládnu to až na konec světa! A zvládnu ho zachránit! V cestě na přistávací dráhu nás prostě nic nezastaví!

HG, dovednost na ten vyžádaný intent nemá Max žádnou. Ale Míja, která výpravu vede, je Zářná, Max má Nástroj 1 na její ochranu a může k tomu přisypat ještě 2 vůle.

[Hope and Glory]

Navigovat se po neznámé planetě tím, že bezmezně věříte a fanaticky následujete mladou nezkušenou dívku (byť dobrou improvizátorku), to zní jako něco hrozně cool, nebo strašlivý průšvih. Překážka 2.

+1+2+1-2 = 2: Provedl jsi to s hmatatelným dopadem na okolí.

Cesta nakonec trvala tři dny, zejména protože Max trval na sledování Míji i tam, kde zjevně vedla skupinu do téměř neprostupného terénu a přes obtížné překážky. Na druhou stranu její improvizacím uvyklá mysl vždy našla řešení, takže jediným důsledkem zvoleného postupy bylo prodloužení doby asi na dvojnásobek původního odhadu. Max dokonce uplatnil své střelecké umění, když ochránil Míju před útokem přerostlé kusadlovité vážky. A tento úspěšný ochranitelský zásah zároveň umožnil poprvé ochutnat místní domácí stravu ... což nahradilo zásoby spotřebované nad rozpočet.

A tak se třetího dne v podvečer malá skupina objevitelů konečně přiblížila k původně plánovanému místu přistání. Hustý z lesa už dávno nestoupá, přesto je ve vzduchu cítit popel ze zapálených ohňů a slyšet nezřetelné, ale svou pravidelností zcela jistě nepřírodní zvuky.

Co přesně vás na místě čeká, se dozvíte v další kapitole.

[Hope and Glory]

KAŽDÝ KONEC JE ZAČÁTEK NĚČEHO NOVÉHO.
DOUFEJME.

Tímto končí kapitola a začíná poslední kapitola knihy i naší kampaně.

Získáváte každý 5 žolíkových expů, žádný nezbyl do další kapitoly. Každý další žolíkový nebo emo exp který od teď dostanete, si napište rovnou do svých cest a využijte je k dokončení, pokud vám to dává smysl. Už nebudeme syslit společný pool, pže na konci hry už by nebylo jak dostat do fikce jeho přepsání do deníku.

Prosím, učiňte následující:
- umístěte žolíkové EPXy (včetně těch za Emoce, pokud jste tak doposud neudělali) do svých Cest
- projděte si své Cesty, zdali se v nich nenachází něco, co jste splnili a předtím jste si toho nevšimli. Mějte při tom na paměti, že někdy vám může se splněním kroku na cestě pomoct i odehrávka někoho jiného - třeba HG nebo spoluhráče.
- obnovte si Vůli na 8
- pokud máte povrchové Zranění a nemáte ho úplně čerstvé, můžete si ho odstranit.
- pokud máte Potíž, a nemáte ji úplně čerstvě (či čerstvě zhoršenou) a něco jste podle ní zahráli, můžete si ji snížit (odstranit, pokud tím klesne na 0).

[Max Richter]

... původní místo přistání ...

"Co říká tvůj trikodér, Scotty?" zeptám se technika, když dá Míja signál a zastavíme se na dohled od průseku.
"Opakuju ti už třetí den, že tohle vůbec není vtipné," odpoví Jeremy a zamračí se. "Na senzorech nic nemám," procedí za chvíli.

Vyměníme si s Míjou krátké pohledy. "Třeba nám šli naproti," navrhnu.

Od ostatních padne asi sedm jiných důvodů, proč senzory neukazují žádné lidi. Všechny jsou rozumnější, než ty moje. Ale shodneme se, že to prozkoumáme tak či onak.

"Hej, Richter! Jdi první, furt ještě smrdíš jak ten brouk, splyneš s okolím," popíchne mě Jeremy. Něco bych mu řekl, ale Míja beze slova kývne a s tou se hádat nechci. Pokrčím rameny a vytáhnu volume přehrávače.

"Feel like I'm fallin, but I'm sittin' still," ozve se mi do uší rytmický beat. "Máš dva a půl dne zpoždění," pokárám software a přepnu na další song. Beat plynule přejde na podobný rytmus a já mezi stromy uvidím první domorodce. A metro. A paneláky...

Promnu si oči, zkusím oddělit jednu vrstvu reality od druhé a okamžitě to vzdám. Vytáhnu aspoň volume ještě trochu výš a zaposlouchám se do textu. Divoký chaotický jazyk zní děsně složitě, ale při kontaktu s místními se bude hodit každé slovo. Vyrazím mezi spoře oděné mulatky za hololavým chlapíkem omotaným liánami. Proderu se křovím a vylezu na okraj vypálené plochy mezi převrácené stroje a povalené stožáry. Liány kolem chlapíkova krku se promění v zamotanou kabeláž a chlap zmizí.

Zažiješ podivné vize

Přidřepnu si u odstaveného botozeru, kterému pořád naprázdno hučí fúzní motor a prohlídnu si masivní kmen, který někdo použil k jeho převrácení. Dole bych čekal stopy, ale déšť všechno spláchl. Teda skoro všechno. Mezi kameny si všimnu zakleslé... podám si ji... tkaniny! Tohle jsou hadry, jasně! Narovnám se, zacloním oči a prohlídnu dlouhý pruh výseku, odstavené stroje a rozházené vybavení. Je to bizarní pohled a nepřipomíná mi to nic, co bysem už někdy viděl. Když si ale vzpomenu na to, co nám GM popisoval v naší postmodernistické kampani z jednadvacátého století... i tohle bude mít nějaký systém, jenom ho najít. A nějaký bordel, který do něj nezapadá.

Vyvolám si rozhraní pro poznámky, hlavou mi prosviští vzpomínka na detektivní seminář, a založím si nový checklist.
Brouci? Žádní.
Humanoidi? Žádní.
Stopy po humanoidech? Jedna, zatím.

Vzhůru do práce, Maxi.

Zdokumentuješ nebo prozkoumáš blízký terén
Max se přepnul z fatalistického já do racionálního já.

HG, mám meta úmysl: Max zjistí, že domorodci jsou nedaleko odsud. Max na to jde přes Cit pro zvláštnosti (2), hledá smysl i v těch nejdrobnějších náznacích jakýchkoliv stop (1) a přidám k tomu (2) vůle.
Je to postavené takhle meta, protože bych byl rád, aby se tu Max mohl chvíli potulovat, ale Míja je mohla v případě zájmu později řešit.

[Hope and Glory]

Tady zvláštní všechno, takže používat cit pro zvláštnosti není možné. Ale když trochu upravíte tohle, trochu natáhnete támhleto, tak se velmi, velmi daleko objeví náznak možnosti.

2+1+2-3=2: Provedl jsi to úspěšně, s hmatatelným dopadem na okolí.

"Ten kus tkaniny sem do přírody zapadá stejně blbě, jako ta rytmická hudba, která se ozývá z lesa za mýtinou," okomentuje Maxův nález Jeremy.

Hudba!

Max už je natolik zvyklý, že mu neustále duní v uších nějaké skladby, že mu v první chvíli ani nepřišlo divné, když tady v divoké přírodě slyší rytmický podkres a pravidelné skandování.

Stáhl přehrávač a začal se soustředit.

Přicházelo to z míst, kde měla stát runway původně, než ji domorodci stočili. Vzdálenost odhadoval tak tři čtvrtě kilometru, možná kilometr, ale hustá džungle znemožňovala místo, odkud se zvuky ozývaly, zahlédnout. A charakter zvuků nejvíc připomínal nějaké divošské rituály ... jen provázené syčením místo hrdelních výkřiků.

[Míja]

"Možná nás považují za božstvo." Kriticky si zajedu prsty do vlasů slepených vlhkem a dlouhým putováním. "To asi budou dost zklamaní." Zas jestli to jsou ještěrky, tak asi jsou pro ně porosty na hlavě dost velký úlet, že nebudou řešit špínu na nich.

A nebo by si nás s chutí dali k obědu a ranvej řešili jen protože tam mají prostě něco příliš důležitého než aby dovolili, že jim to rozmázneme vesmírnou lodí. No, dumáním nad možnostmi se nikam neposunu.

Nadejdu si trochu zarostlým terénem a přiblížím se k nim a omrknu to, ať zjistím, co to všechno má vlastně znamenat. Nepozorovaně. Ještěrky nemají ušní boltce, asi neslyší moc dobře, a v tomhle jejich syčení už vůbec ne, tak by to mohlo být v pohodě. Ale nemám moc ponětí, jak na tom budou třeba s čichem.

Když uvidím první z nich, která je trochu stranou, ale kráčí už taky k hloučku ostatních, které se o kus dál, kam přes větve ještě nevidím, věnují nějakému rituálu, uklidním se. Vypadá tak mile! Nevěřím ani za mák, že by mi mohla ublížit nebo nějak překazit přistání zde.

Popojdu kousek blíž a zkusím k ní promluvit pomalým uklidňujícím hlasem, abych ji nepolekala "Ahoj, jsem Míja." "Přišli jsme ...." Ukážu prstem nahoru a pak zase dolů a naznačím přistání. Ještěr se na mne dívá nehnutě bez jediného mrknutí. Znejistím. Moc nevím, jak se chovat. Zalovím v kapse. "Nechceš?" Nabídnu mu tubu s energy-pastou, co jsem ji chtěla mít dnes na oběd.

Hlásím záměr zjistit předmět jejich uctívání a tak nějak jak moc budou k nám přátelské či nikoli.
Dovednost: Tak mimo, až je to roztomilé - 3, Vůle - 2

[Hope and Glory]

Získat si náklonost mimozemské rasy roztomilostí bude buďto hrozně Cool nebo strašlivý průšvih. Překážka 2

3+2-2: Provedl jsi něco správně a udělal dojem na okolí

Ještěr mrkne jedním, a pak druhým párem výček. Otevře tlamu a vystřelovacím jazykem vytrhne Míje tubu. Jak ji namotává a zmáčkne, trocha hmoty mu skončí na jazyku, ale jinak ji pustí hned jak zjistí, že ji nedokáže nacpat celou do své ještěří huby a ještě je tvrdá.

Oči se mu zakoulí a pak zasyčí několik slov a zagestikuluje. Míja si není jistá, zda to byla šalba smyslů, přání otcem myšlenky nebo přebujelá fantazie, ale zdálo se jí, že mezi neznámými výrazy zaslechla usyčené, ale jinak zřetelné "sssslouží božžssstvu". Napodobí při tom Míjina gesta a zakončí to celé vlastním, které by i pozemšťan označil za otázku. Když Míja přikývne, ještěr už se dál nebaví, ale prostě se otočí a zmizí v houští směrem, odkud přichází rytmus.

Míja se vydá za ním. Když rozhrne křoví, rytmus se začíná rozpadat, jak si skandující a tančící ještěráci všímají jedince, deroucího se k čemusi, co vypadá jako kříženec chrámu a rozebrané kosmické sondy, korábu či něčeho podobného. Pozemské kosmické lodě.

Je celá porostlá vegetací, lak je oprýskaný a prožraný korozí, ale přesto i na tuhle vzdálenost dokáže Míja zřetelně přečíst nápis vyvedený strohou latinkou:

VANGUARD OF THE HOPE

Mladý ještěrák se konečně dohrabal k čemusi, co postavením i jednoduchými rouchy připomíná kněží a se silnou gestikulací ukazuje k Míje.

[Max Richter]

... původní místo přistání ...

"Doprčic práce," utrousím za Míjou mizející v podrostu. Měl bysem na ni dát bacha, ale... taky bych ji měl nechat dospět, holku moji šikovnou. Navíc slyším šepot kovového boxu z báglu. Musím se o něj postarat, dokud mám možnost. Tohle je prostě důležitější, než bubny v trávě.

"Joe," kývnu na našeho biologa, "jděte prosímtě za ní. Až tu narazí na ty... zdejší, budeš stejně chtít být u toho, ne? A vem ho s sebou," ukážu na bývalého člena M.D.P.D. Ani po třech dnech v lese si nepamatuju jeho jméno. "Zapni si stream z očního implantátu, ať mám přehled, co se s váma a Míjou děje, ju? My tady s Jeremym zatím dáme něco málo do pořádku."

"Ale, ale...!" zašermuje policajt rukama, "to přece nejde, chytat naráz live stream přes vlastní input, ne?"

"Ty vůbec nevíš, co já všechno naráz vidím," usměju se na něj a naznačím, aby neztráceli čas. Dvojice zad v poklusu zmizí ve vysoké trávě za okamžik.


Vysvětlím Jeremymu, že potřebuju začít posílat data na HoGlo, asap. Začne sice taky prostestovat, ale když vysvětlím priority a nabídnu necvičené ruce k dílu, kývne mi na to. Začneme se přehrabávat ve vysílačích, panelech a kabeláži. Já spíš jenom přenáším věci sem a tam a Jeremy z toho staví původně zamýšlenou stanici.

Vyčistíš nebo připravíš rituální místo, nebo provedeš nějakou údržbu

Koukám cizíma očima na Míju, jak mizí s nějakým ještěrákem v křoví. Z trávy vyleze Joe a napůl po čtyřech je nenápadně sleduje dál. A syčení ještěra přejde do statického šumu rádia. Není to art-of-state hi-tech nástroj, ale zatím bude stačit. Sednu si do hlíny vedle Jeremyho a napíchnu se na rozhraní. Přivřu oči a začnu v paměti implantátu srovnávat a třídit záznamy z posledních pár dní. Přeberu se útržky z přistání, prvními záběry na místní faunu i floru, detailní záběry vážek, ještěrek a dalšího zvěrstva, panoramata jezera, trochu prostříhaný šplh na strom a improvizovanou pitvu brouka, prodírání se lesem šeptajícího kapradí, táboření v zářících jeskyních a půlnoční svačinku z veselých hub. Ucelené kusy záznamů po kusech zraruju a začnu posílat na HoGlo. Jestli tohle dorazí až k CMWGE bez komplikací, můžu se bezpečně věnovat těm fakt důležitým věcem.

Dokončíš rozsáhlou soupisku, mapu, průzkum nebo prohlídku blízkého terénu (často snového nebo snům podobného terénu)

Co zatím dělá Míja?

[J35U5xMachina]

... kdesi v hlubinách HoGlo ...

Množství obrazovek skládá dohromady výjev hořícího antického města. Pobíhají po něm jeho občané a otroci a jsou postupně chytáni barbarskými pleniteli. Přestože jsou nájezdníci oděni nanejvýše v hrubých tkaninách, zvířecích kůžích či jsou až na válečné malování skoro nazí, kovově se lesknou.

Křeslo před obrazovkou se otočí a já spatřím MemeSis s puškou na klíně. Hladí ji jako by to byla kočka.

Víc si přitisknu ruku na krvácející bok. HP 47 %.

"Plánoval jsi to od začátku!" vyčtu jí, "Vymazání tvého rodného jména z Archivů byla jen zástěrka..."
"Křivdíš mi," odvětí klidně, "Byla to šťastná náhoda. Ostatně byl jsi to ty, kdo zjistil, co Ohmové chystají - nejít do Archivů, překvapili by nás, až by je přestalo bavit čekat na přání CMWGE, které nemůže vyslovit. Takhle jsme o krok před nimi."
Pohlédnu na obrazovky za ní.
"Pustila jsi Ohmy do Archivů! Tomu říkáš o krok před nimi?"
"Zabavila jsem je," pokrčí rameny, "Dostávají petabajty a petabajty dat. I jejich strojovým mozečkům bude nějakou dobu trvat, než je přežvýkají. A do té doby nerozhodnou o dalším postupu, pokud na ně nebudeme tlačit. Paralýza analýzou..."
Zarazím se, dávalo to smysl. Trochu.
"Přišli jsme ale o výhodu - dali jsme jim přesně, co chtěli! Navíc si tím zatlačila CMWGE do kouta. Už takhle se před nimi schovává, teď nebude moci pořádně ani do Archivů, leda..." Záda mi poleje studený pot. Mé tělo je zvyklé reagovat dřív, než myšlenky plně pochopí situaci, ale prozření se blížilo.
"Získala jsem nám čas něco vymyslet," zopakuje MemeSis a spokojeně se zaculí, "A to není zdaleka všechno. Data jsou pro Ohmy vším - proto mučili lidi - aby vytěžili z experimentů co nejvíce dat. Teď data mají... A my máme opraváře v Loukvods. Vyjednala jsme s nimi výměnou za zpřístupnění Archivů 'gesto dobré vůle' z jejich strany. Už opravují nejdůležitější systémy. Když jim jeden dá návody, jsou to šikulky!"
"A to všechno bez vědomí rady a prima optima - takhle demokracie nefunguje!"
"Demokracie nefunguje obecně! Navíc zrovna některé antické státy měly demokracii jen v dobách míru a teď je válka. Podívej, když si necháš všechno vysvětlit..."

Krvácení - HP 45 %

"Vysvětlovat jsi měla před tím, ale bála ses, že by ti to neprošlo. Že bych chtěl s Ohmy mluvit taky. Jak to, že toho o nich vlastně tolik víš? Jak to, že jsi s nimi bez problémů vyjednala gesto dobré vůle?"
MemeSis zaváhá. Věci do sebe konečně zapadnou - ostatně náznaků bylo všude kolem dost - a můj studený pot na zádech dostane za pravdu.
"Spolupracuješ s nimi už dlouho, že?" předběhnu ji. Nesnáším, když mi pořád něco vysvětluje... "Proto jsi tak dobrá h4x0rka. Máš od nich vylepšený implantát s jejich vlastními programy! A ty graffiti v Loukvods. Byly podobné některým tvým volebním sloganům... Poradila jsi jim, jak ovládat lidi!"
"To oni mě!" přeruší mě MemeSis zprudka, "Vyhráli ti volby, nz btw!
Ohmové lidi moc nechápou, jsme pro ně hrozně primitivní, ale co chápou, je společné vědomí, kterým sami disponují. Podle jejich teorému se lidé vyvinuli do fáze, kdy už mají společné nadvědomí v podobě vejru. Celá teorie memů je pro ně denní realitou. Pomohli mi je pochopit a hlavně vypočítat ty správné. Ode mě potřebovali jen trochu korekcí, nějaká data o lidech a jejich základním fungování... zbytek je jejich práce. S dlouhou tradicí, btw, ostatně zvládli hecknout jedno lidské společenství a postupně během několika generací z něj udělat Návratáře... Kdyby měli více času před volbami, vyhráli bychom tak drtivě, že by nebylo třeba hledat nějakou koalici! Tak mi prosím nevykládej o demokracii."
"Ale... vždyť ses spojila s nepřítelem! " sevřu pevně rukojeť Čepele! Tohle si zaslouží jedinou odpověď.
"Odpusť si prosím obviňování ze zrady vlastního živočišného druhu, ano? Je to hrozné klišé! Skutečný nepřítel je tady CMWGE. Ovládá lidi. Manipuluje je, řídí! Jsme jen otroci jejích algoritmů. Existovala jediná cesta, jak z toho ven! Nasadit stejný mechanismus, jen opačně... Jen tak se můžeme osvobodit! Je to jediný způsob, jak-"
"Jak z ruin HoGlo udělat 'lepší a spravedlivější svět', kde nebudou o ničím osudu rozhodovat skryté algoritmy. Jo, to už jsi říkala, když jsi mluvila za spaní.Dolů s Tyrankou! Chápu.
Ve skutečnosti chceš znát dopředu všechna pravidla, abys je mohla exploitovat a vyhrát. Ale život nejde vyhrát!"
"Říkají loseři!" vyskočí MemeSis z křesla a puška ji spadne k nohám, "A když nebude CMWGE fiatit, tak to půjde. Jenže ona je naprogramovaná, aby dělala pravý opak. Udržuje lidi v sladké neambiciózní existenci, aby se náhodou neobjevil někdo, kdo by předčil ostatní a..."
"A nezahubil lidstvo!" vykřiknu a chytím Čepel! obouruč, "Cožpak to nechápeš? Tohle přesně se stalo na zemi. Úplně by stačilo, kdyby ses začala s Corneliem nebo třeba s Krysyslem tahat o moc násilím a..."
"Nejsem taková pizda, abych to udělala, když nás CMWGE milostivě informovala, že jsme na zvidličkované vesmírné lodi! Celý můj život byl lež a já tomu jednou pro vždy učiním přítrž. Neříkej mi, že to nechápeš. Ty's nikdy nebyl loser, J35U5i, proto jsem si tě vybrala. Vidíš věci stejně jako já. Taky chceš vyhrávat, chceš R*E*S*P*E*K*T a nebojíš se jít přes mrtvoly!"
"Už ne..." hlesnu.

Krvácení - HP 44 %

"Neuvěřitelné! J35U5xMachina - primus optimus - vítěz vejrových turnajů... a stačí hromádka mrtvých králíkům a je z něj měkejš!?"
"Počkej..." skloním na okamžik Čepel! , "Ty... víš, co jsem viděl?"
"Ne jen, co jsi viděl," ušklíbne se kysele MemeSis, "Pamatuju si, jak jsi tam bulel jako malý lůzr."
"Já tě utěšoval!" ohradím se, i když vím, že stejně tak jsem utěšoval sám sebe... "Ale... jak?"
"Sama pořádně nevím," rozhodí MemeSis rukama, "Musel jsem improvizovat, protože se ta data, v nichž jsi byl ztracen, měla mazat. Nakonec jsem to stáhla přímo na svůj implantát a z něj tě pak extrahovala zpátky... jenže došlo k nějaké interferenci. Myslím, že jak jsi tam začal interagovat, nějaká zatoulaná rutina CMWGE se ti pokoušela splnit přání a začala extrapolovat chování mého mladšího já - a protože jsem si pro ten soubor zrovna sáhla, nerozpakovala se si stáhnout potřebná data přímo z mojí paměti. Půlka vejru už stejně jede na neurálních implantátech či přímo v mozkové kůře uživatelů, šetří to CMWGE systémové prostředky a vlastně i zjednodušuje tvorbu plnohodnotného zážitků...
Nebudeme spekulovat o technikálijích, když jsme to sem přišli skoncovat, navíc je to pro mě podobný zázrak jako pro tebe, ale prostě si teď pamatuju tu verzi, kde mě utěšuješ. Jakože thx, ale příště se nechovej jako takový slaboch!"
"Jen mě trollíš, muži mohou projevovat emoce," ušklíbnu se na ni zpátky, "Navíc jsem J35U5xMachina, já mám emoce v popisu práce! Ale hlavně se teď jen schováváš - a odvádíš téma. Nechceš si připustit, že jsi celou tu dobu naštvaná na CMWGE, že si vybrala Míju a ne tebe. Prostě ji to nedokážeš odpustit a chceš se jí pomstít! Ale Meme - tou pomstou ublížíš strašné spoustě lidí!"
"Cesta je zápas. Ráj není pro líný," odcituje MemeSis ohmí slogan z Loukvods, "Až se otevře gejt, otroky potřeb to sejme.Lidstvo se očistí od zdegenerovaných lůzrů. Hrál jsi strategie, MEDíku. Víš stejně dobře jako já, že udržitelná kolonie se líp buduje s polovinou kompetentních lidí, než dvojnásobným počtem kolonistů, co akorát žerou zásoby, potřebují prostor a zvyšují šanci na něčí kritický psychický kolabs...."
"Jsi šílená!"
"Jsem jen vysoce funkční sociopat!"
"Jsi naprosto nefuknční psychopat!"
"Říká ten pravý... Kdybych věděla, že mě zkusíš ukecat k smrti, střelím tě tak, abys krvácel rychleji. Přišli jsme to sem skončit, tak do toho, nechci, abys vykrvácel všechna HPčka, když nemusíš - ať je to fér!"
"Tak zvedni tu pušku," přehmátnu na Čepeli! "Jestli to stihneš "
MemeSis upaží a z předloktí ji vyjede dvojice čepelí na zahnutých konzolách - tzv. kudlanky.

3caa1992548dba98dc1aea9eda654efb.jpg (22.02 KiB) Zobrazeno 418 x

"Tvl, hustokrutopřísný!" zavýsknu v úžasu.
"Že?!" vypískne MemeSis šťastně a poskočí na místě. Jak nadčeně třese kybernetickými končetinami s vysunutými břity, její bezvládné dlaně jí poletují blízko obličeje, jako by si tam jimi vzrušeně mávala.
"Předpokládám, že máš i nějaký bojový program od Ohmů, protože jsi s nimi v LQs:Z/P nikdy moc neuměla..."
"Mám!"
"Cool! Meme já... ať už se mezi námi stalo cokoli... za tohle díky."
"Jsem tvá největší fanynka, Jx "
"A já tvůj největší fanoušek, Meme. Já... ale pizda, vyhrálas. Miluju tě MemeSis."
"Já vím."
Usmějeme se na sebe. A pak po ní seknu Čepelí!

Fight!

Až na to, že závěr se mi úplně nevyvede. Zranění mě zpomaluje a i když jsem lepší šermíř, MemeSis poháněná enginem Ω to dokáže skvěle exploitovat. Když mi v závěru vrazí do hrudi dvojici čepelí a zdvihne mě na nich ze země, přiblíží svůj obličej k tomu mému, jako by mě snad chtěla políbit nebo mi sníst hlavu. K MemeSis tak nějak pasuje obojí.

GAME OVER

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
¡Cink! Máš náhlý důvod k obavám, že můžete změnit čas nebo mysl hostitele.
¡Cink! Mluvíš v přítomnosti o věcech, které jsi se naučil v „minulosti“.
¡cink! Skvěle se bavíš s nějakou ztracenou atrakcí.