Helvéczia – Zápisy z kampaně

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

Obrázek

:arrow? Anotace v Databázi
Helvéczia je dobrodružná fantasy hra v žánru pikareskních románů a středoevropských pohádek a příběhů, jako jsou Tři mušketýři, Kocour v botách, Vilém Tell, pohádky bratří Grimmů nebo Rumcajs. Je zasazená do fiktivního Švýcarska na konci 17. století, kde se civilizace potkává s mýtickou divočinou obývanou zvláštními tvory. Typickými postavami jsou německý šermíř, rakouský katolický kaplan, maďarský husar nebo českožidovský student kabaly. Hra se nese v odlehčeném duchu akční šestákové literatury, středoevropských pohádek a romantického gotického hororu.
GM: KDolecek

Hráčské postavy:

Hout: Jan–Willem (Holanďan, vagabund): Bývalý holandský obchodník s cibulí. Zavalitý, navoskovaný knír a kšandy. Dnes se s kuší v náručí potlouká světem.

Markus: Wenzel Böhm (Němec, student): Původním povoláním krejčovský tovaryš, dnes student okultních nauk. Má rád umění, zpěv a hezké oblečení. Výměnou za smlouvu s ďáblem „získal“ šlechtický titul Oberwalden.

Monča: sestra Nekrasa (Češka, klerička): Baculatá řádová sestra se sklony k mravokárnosti, poučování a vrhem Biblí. Má tendence žvanit a lézt na nervy, možná i proto ji v žádném kláštěře nechtějí.

Muzzug: Lambert (Francouz, bojovník): Francouzský myslivec a ostrostřelec. Všude s sebou tahá mušketu.
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

Hrajeme v Brně kampaň Helvéczie. Tady jsou naše zápisy. Jsou psané pro interní spotřebu, ne pro veřejné pobavení, takže vypadají, jak vypadají. Ale když už je máme, proč je nezveřejnit, že? Třeba to někoho bude zajímat.

Následující jsou víceméně čisté copy-pasty našich zápisů. Ale neváhejte komentovat!
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

1. sezení: smlouva s čertem

(napsal hout)

helveczia-1-oberwalden.jpg

Před vesnicí Oberwalden nás zastihla tma, a nikdo z místních nás z nějakého důvodu nechce nechat přespat - ani za úplatu. Vyrážíme dál po cestě.

Po chvíli narážíme na kamenný kříž, pod kterým neklidně spí muž středního věku. Jan ho zkouší probudit, ale na oplátku dostává ránu pěstí a nadávající muž utíká pryč. Doháníme ho a on vysvětluje, že ho vyhodili ze stavení, které se nachází dále po hlavní cestě směrem od Oberwaldenu. Jmenuje se Bernard. Pokračujeme v pochodu a bereme ho sebou.

Po pár minutách se blížíme k cíli. Když projíždíme pod jakýmsi kamenným obloukem, najednou na nás vybafnou dva chlapi s dřevěnými palicemi. Uvědomíme si, že ve stavení se musela usídlit loupežná banda. Jan si vzpomene, že Oberwalden se jmenuje podle místního šlechtice, který před časem zemřel, aniž by po sobě zanechal dědictví. Jeho hrobka se údajně nachází někde v lese za obloukem.

helveczia-1-zamecek.jpg

Wenzel sesílá kouzlo krásy - spektákl. Najednou vypadá vyšší a mnohem honosněji oblečený. Chlapi se otočí a ženou se směrem ke stavení. Pokračujeme za nimi. Zevnitř jsou slyšet zvuky veselí, které ale ustávají, jakmile se přiblížíme. Obcházíme dům - ve stáji je plemenný kůň.

Wenzel využívá svého spektáklu a vydává se za šlechtice. Zvučným hlasem se představuje a vyzývá zbojníky, aby dům opustili. Slyšíme, jak se otevírají zadní dveře a vybíhá z nich několik postav. Wenzel (stále v roli šlechtice) a Jan vchází dovnitř domu, Lambert s Nekrasou mezitím vidí, jak se k nim podél zdí domu plíží zbojníci. Dohromady je jich sedm, a jeden z nich je zjevně jejich velitel. Wenzel velitele zevnitř domu provokuje - dozvídáme se, že se velitel jmenuje Raúl. Jan si mezitím u okna chystá kuši a střílí. Zasáhne Raúla do hrudi, ten padá k zemi a z posledních sil vykřikuje: “Zabijte je všechny!”

Nekrasa vytahuje Bibli a hlasitě se modlí o Boží zásah. Lambert pohotově zastřelí jednoho z lapků. Část zbylých se vrhá dovnitř za Wenzelem, který na nic nečeká, bere do ruky poblíž ležící láhev, a rozbíjí ji o hlavu nejbližšího z nich. Raúl se mezitím horko těžko zvedá za země, vytahuje z kapsy podivnou skleněnou kouli, a míří s ní na Lamberta. Patrně to má být nějaká magie, nic se ale nestane.

Nekrasa s Lambertem slyší od kamenného oblouku nějaký povyk. Bliží se k nám hlouček vesničanů ozbrojených vidlemi a pochodněmi. Že by Bůh vyslyšel Nekrasinu motlitbu?

Wenzel a Jan uvnitř domu dostávají nakládačku. Tváří v tvář přesile se raději otáčejí a prchají po schodech nahoru do patra. Wenzel - zahnaný do kouta - v kapse nahmátne Ďáblův Tarot a v duchu se obrací ke knížeti pekelnému. Výsledek na sebe nenechává čekat. Dřevěné schodiště se pod vahou třech lapků hroutí. Jeden se udeří do hlavy o trám a bezvládně padá k zemi.

K hospodě konečne doráží vesničani. Ve všeobecném šrumci si ale nikdo neuvědomuje, že Raúl někam zmizel. Pak - “Hyjé, Blesku!” a ze stáje vyráží Raúl na hřebci. Nekrasa jediná reaguje dost rychle, a vrhá po něm svou Bibli, jako by to byl bumerang. Trefuje Raúla přesně do spánku a ten se kácí ze sedla.

Je po boji, ošetřujeme raněné. Tři lapkové jsou mrtví, Raúl, Bernard a další 4 lupiči v bezvědomí. Obíráme nepřátele o kořist - Raúl má plášť, rapír, 13 stříbrných, masku, svitek, křišťálovou kouli a naopak podražené boty. Na svitku je seznam hříchů - všechny až na jeden jsou škrtnuté, seznam je podepsaný Raúlem a “dobrým přítelem”. Ostatní lapkové maji mušketu, dřevěné palice a dohromady 7 stříbrných.

Wenzel se vesničany pokouší přesvědčit, že je hrabě Oberwalden, všechno kolem je jeho panství a že mu vesničané mají připravit hostinu. Těm se to moc nezdá, a řeč se tak stáčí k osudu lapků. Vesničané je chtějí vzít k soudu, a všechny kromě Raúla odvádějí s sebou.

Nekrasa trhá podepsaný svitek se hříchy a šikovně lapá Raúlova koně do smyčky. V domě nacházíme v Raúlově loži klíček, a v krbu schovanou skříňku, do které klíček pasuje. Uvnitř je 1 zlaťák, 24 stříbrných a prsten s pečetí rodu Oberwaldenů.

Wenzel vyslýchá Raúla. Prý tu se svojí partou čekal na schůzku, kromě toho tady po okolí byl dobrý lup. Nabizí obchod - když ho ušetříme, ukáže nám, kde najít další bohatství. Skoro všichni se shodneme, že s ním počkáme na schůzku, a pak ho pustíme.

O půlnoci slyšíme lomoz. Z okna vidíme, jak k domu přijíždí kočár. Černý, tažený čtyřmi černými hřebci. Na kozlíku sedí temná postava v klobouku a plášti. Z kočáru vystupuje bohatě oděný šlechtic. Přistupuje ke dveřím, klepe, vchází dovnitř a přeje nám dobrý večer. Přijel dokončit smlouvu s Raúlem - ta ale leží roztrhaná na zemi. Necháváme jeho sluhu, aby se najedl, ten se ale začne ládovat uhlíky z krbu.

Nekrasa se od všeho dění snaží držet co nejdál. Návštěvník si sedá vedle Wenzela a předkládá nám svou nabídku. Splní nám cokoliv, co si naše srdce přejí, výměnou za drobnou službu někdy v budoucnu. Wenzel souhlasí - přeje si stát se pravým dědicem hraběte Oberwaldena. Jan si přeje štěstí ve hře, Lambert sílu těla. Podepisujeme smlouvy podobné té Raúlově.

Návštěvník se loučí, a Raúla chce vzít s sebou. Nekrase se podaří mu to rozmluvit. Před odchodem ještě plní Wenzelovo přání - říká mu o nedaleké hrobce, kde je pohřbená Oberwaldenova závěť.
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

2. sezení – Závěr rodu Oberwaldenů

(napsala Monča)

RYCHLÉ SHRNUTÍ

Lambert, Jan a Nekrasa šli po cestě hledat hrobku na prosbu Wenzela zmoženého kocovinou. Došli k jezírku, kde zabili 3 žáby, našli vchod do hrobky. Vchod byl uvnitř skály a v podobě sochy vystupující z kamene, za kterou se skrývalo schodiště vedoucí do hrobky. Uvnitř se nacházela rakev s posledním z Oberwaldenů. Jeho ostatky i s listinou hlídal očarovaný meč. Nakonec se jim podařilo listinu zajišťující spolu s prstenem dědictví Oberwaldenů ukořistit.

Všichni 3 se vrátili k Venclovi na opuštěný dům, kde vzali koně, Raula, Wenzela a věci a vyrazili do známé vesnice/ malého městečka.

Při příchodu si všimli tří odsouzenců, kteří visí (pokud Wenzel v noci chtěl, tak se svolením Karla je možnost mít v inventáři prsty oběšence). V hospodě si dopřáli odpočinek a občerstvení. Ráno Nekrasa v kostele rezignovaně nechala Raula utéct, vrátila ukořistěné Pfennigy kostelu a všichni se vydali na cestu. Po šestidenní cestě (jídlo na cestu za den stojí 5 grošů - Wenzel si tedy odečte své zásoby či groše) se všichni dostali do Ammertalu a ubytovali se u Zlaté Husy.

Jan navštívil svého přítele Larse - obchodníka se sýrem, který je úspěšný a stále v byznysu. Zřejmě má známé, kteří uvítají Janovu ehm… kreativní pomoc.

Lambert navštívil známého velitele stráží Piera. Pracuje pod jedním francouzským šlechticem, který se honí za zmínkami o pokladech. (Respektive - honí se za nimi jeho lidé do kopců a zase zpátky.) Potřeboval by další lidi do služby a pokud se objeví nějaká smysluplná zmínka o pokladu, dá Lambertovi vědět.

Nekrasa navštívila kostel, který je plný Benediktinů. Byli vyhnáni za svou prostopášnost a usadili se zde. Jsou vykrmení a Nekrasa to jistě jen tak nenechá.


TO, CO SE STALO - BARVITĚ:

RÁNO

Ráno bylo pro Wenzela vyloženě utrpením. Příliš mnoho vína si vybralo svou dlaň a tak hrál v obličeji všemi barvami. Představa, že půjde hledat hrobku s listinou, která ho učiní právoplatným dědicem, vyloženě bolela. Možná za to mohla jeho urputnost a možná i vidina jeho přátel, že v hrobce najdou něco blyštivějšího. Ať tak nebo tak, Jan, Lambert a Nekrasa se vydali na cestu. Wenzel dostal na starost svázaného Raula a hlavně sám sebe.


Obrázek


JEZERO

Pěšina mířící do lesa všechny tři dovedla k mýtince. Skoro přes celou se rozlévalo jezírko na jehož konci byl vchod do jeskyně. Kam dál? Lambert s vojenskou obezřetností prohlédl terén a před jezírkem našel velké stopy s blánami mezi prsty. “Aby to tak byl vodník!” Nekrasa se ze zvyku pokřižovala. “Ne ne, to není vodník, ten má pět prstů.” Zhodnotil Jan. Dohady přerušilo cáááák a žbluňk. Lambert hodil do jezera kámen a tisíckrát nacvičeným pohybem připravil mušketu. V ten moment Obrovská žába o velikosti člověka vyskočila s otevřenou tlamou přímo na něj! Než se stihlo stát neštěstí, Janova šipka ji trefila do oka a žába s vyplazeným jazykem dopadla na bok mrtvá.

Jeptiška se schovala za strom a čekala, co bude dál.

Z jezera vyskočily další dvě žáby.

Jednu Lambert trefil do těla, ale rána jakoby jí spíš naštvala než cokoliv jiného. Druhá žába Jana rovnou spolkla. Pomalu s ním skákala k jezírku. Než se stihla ponořit do vody, zastavila se. Celý její naditý lalok se rozšklebil v jednu velkou krvavou jámu, ze které vypadl Jan s mečem v ruce. Cítil, jak ho kůže lehce začíná pálit, a tak rovnou skočil do jezera a umyl se. Ve vodě otevřel oči. Voda v nich nepříjemně zaštípala. Už už se chtěl proklínat za ten nápad, když v tom spatřil na dně něco blyštivého. Když vylezl, poslední z žab už taky byla v pánu a Lambert si přebíjel mušketu.

Jakmile Jan řekl, že v jezírku něco je, oba dva se dohadovali, kdo se do něj podaří. Nejprve se tedy vysvlékl Lambert, ale nepodařilo se mu potopit dost hluboko. Nekrasa o potápění nechtěla ani slyšet. Nakonec však usmlouvala, že Jan i Lambert vykonají nějaký dobrý skutek, potopí se. Vysvlékla se z vrstev do dříve bílé, dlouhé košile a hup do vody. Podařilo se jí potopit hlouběji než Lambertovi. U dna natáhla ruku pro možný poklad, prsty ale nahrábla jen bahno kolem. Voda se zčeřila. Všem bylo jasné, že čekat, než se dno zase usadí je zbytečná ztráta času.


HROBKA

Nekrasa se oblékla. S chutí mít celou věc co nejdříve z krku vstoupila do jeskyně. Ostatní ji následovali. V jedné ze stěn objevili kamennou desku, ze které vystupovala socha Oberwaldena. V ruce měl palcát a štít. Had na štítu se hladově zakusoval do koule. “Stejně jako na prstenu,..” Vzpomněl si Lambert. Kouli prozkoumal a objevil otvor na prsten. Nebylo nic snadnějšího než prsten přiložit a zámek odemknout. V ten moment ve stěně několikrát cvaklo a bouchlo a deska se odsunula.

Lambert, Nekrasa a Jan se dvěma svícemi začali sestupovat po kamenných schodech ve vytesané chodbě. Před posledním schodem se Lambert zastavil. Noha, kterou na něj chtěl položit, jakoby nedošlapovala na pevné. V ten moment si všiml otvorů ve stěně. Možná šipky? Schod překročil. “Pozor na schod.” Ostatní ho následovali.

Došli do větší místnosti s dvěma postranními prostory. V těch hnily jen ztrouchnivělé rakve. Místnost samotná však nebyla žádná hrubě tesaná díra. Strop tvořila gotická klenba a stěny byly hladké. Na jejím konci stál sarkofág s reliéfem posledního z rodu Oberwaldenů - tentorkát již bez helmy s velkým plnovousem. Zajímavější ale bylo, že k němu vedla vyšlapaná pěšinka a na víku stála vyhaslá lucerna. Někdo tu zřejmě byl před nimi. Jan popadl lucernu a schoval ji do vaku.

“Někdo se pokoušel už víko sundat.” Lambert zabral z plných sil, ale marně. Podařilo se mu alespoň vytvořit malou mezírku, do které zapáčil lopatu. Zabral a víko s burácivým rachotem spadlo dolů. Nelenil a ihned uštědřil mrtvému ránu do hlavy (protože co kdyby náhodou). Lebka tupě pukla do ticha.

V rakvi ležela kostra v brnění. Na hrudi v železných rukavicích svírala meč. Už na první pohled bylo divné, že vypadá jako právě vykovaný. Zub času se ho ani nedotkl. V jedné z rukavic byla zastrčená listina. Jistě ta, pro kterou přišli. Jan i Lambert se dohadovali, kdo že jí tedy vytáhne. A jeptiška neúnavně opakovala, že obírat mrtvého by prostě neměli.

Nakonec Nekrase dali do rukou svíčku a Jan došel k listině. Zatahal za ní a meč se neklidně převalil ze strany na stranu. Správně očekával, že to značí nějaké problémy a rozhodně je nechtěl slíznout. “Nejde to, zkus to ty.” Houkl na Lamberta. Ten za lejstro zatahal a zkusil meč i rovnou vzít. Ten se najednou vztyčil jako výhružný prst nad nebožtíkem a čekal.

Lambert byl muž činu a tak prostě na meč zaútočil lopatou. Meč mu úder vrátil. Nakonec prostě francouz list vyškubnul.
Hodil ho jeptišce a hned sekl v obraně po útočícím meči.

Vše bylo dílem okamžiku.

Jeptiška vyděšeně vyhodila svou svíci do vzduchu, aby mohla oběma rukama listinu chytit. (Podařilo se.) Mezitím však Lamberta meč nepěkně sekl. Rázem se sesunul na zem. Krvavá louže pod ním se rychle zvětšovala. Byl v bezvědomí. Meč vyplul směrem k Nekrase, která stejně jako Jan vzala nohy na ramena.

Na chodbě pod schody už meč Jana ani Nekrasu nepronásledoval. Když se Nekrasa chtěla vrátit pomoci Lambertovi - meč stále vyčkával a strážil vchod. Nezbývalo než se obrátit k bohu. Nekrasa odhodlaně popadala bibli: “Povstaň Hospodine a pozdvihni svou ruku a nezapomeň na ponížené!” Ale tentokrát jí pocit boží přítomnosti neprostoupil. Co na plat. Bylo jí jasné, že meč chce, aby se svitek navrátil původnímu majiteli. Nenapadlo jí v tu chvíli hold nic lepšího než jít na všechny 4 a proplížit se. Na korpulentní jeptišku byli její pohyby podivuhodně tiché a svižné. Jak to Jan uviděl, ihned přispěchal k meči s všemožnými všetečnými dotazy “A ty jsi tu takhle už dlouho?”

Možná v tom měly přeci jen prsty nějaké vyšší síly, protože zoufalá snaha obou dvou nakonec vyšla. Nekrasa vrátila lejstro do rukavice mrtvému. Meč doplul až k Nekrase, napřáhl se a nakonec ulehl zpět do rukou svého pána. Nekrasa setřepala hrůzu a hned se dala do obvazování ran zraněného Lamberta.

Lambert se probral, otřepal a: “Jak to tedy uděláme teď?” Neustálé lamentování Nekrasy nijak nebránilo v popuštění fantazie obou dvou pánů:
“Přivážeme lano k mrtvole a tu vytáhneme i s listinou.”
“Pro jistotu přivážeme lano na nohu jednomu z nás, abychom ho mohli vytáhnout, kdyby ho meč zranil.”
Nakonec Lambert s lanem kolem nohy uvázal smyčku kolem listiny. Vytáhli ji na lanu pod schody a vítězoslavně s poslední svíci zamířili ven.

Na listině opravdu stálo, že její majitel je spolu s prstenem právoplatným nástupcem rodu Oberwaldenů.

Cestou zpět za Wenzelem nezapomněli odříznout pár žabích stehen k obědu. Lambert neustále básnil, jaká to bude pochoutka. V domě se najedli a vydali se zpět do městečka, ze kterého přišli. Vidina hospody, dobře kořeněného jídla a teplé koupele s měkkou postelí byla neodolatelná.


SVĚTSKÁ SPRAVEDLNOST

Po cestě se dlouho dohadovali co s Raulem. Nikomu se s ním nechtělo vláčet. Nekrasa i tak trvala na jeho předání do rukou spravedlnosti. Někdo navrhl, že pokud Lambert u sebe má stále papír i prsten - je oprávněný jako nástupce rodu Oberwaldenů - vyřknout nad Raulem platný rozsudek.

“No prosím, tak se ukaž, jak by vypadal tvůj spravedlivý soud?” Nekrasa pochybovačně zakroutila hlavou.
“Já bych ho potrestal 10 roky otroctví na lodi.”

Moře ale bylo mnohem dál než nějaký soud či pán. A tak vzali Raula s sebou.


V HOSPODĚ
Už při příchodu do městečka si všichni mohli udělat jasný názor na představu spravedlivého soudu místních usedlíků. Houpající se viselci mluvili za vše. Skupina se i se spoutaným Raulem usadila ke stolu. Objednali si dobré jídlo a pití. Raul dostal jen vodu s chlebem a jak dojedl, tak i roubík.

Příjemný večer přerušila skupina deseti mužů v čele se známou tváří. To byl ten, co sliboval předat lapky soudu. Muži došli až k družince a začali hovor na téma: Ten muž (Raul) půjde s námi.

“Nepůjde, viděli jsme co se stalo těm, které jste měli pouze předat nějakému soudu.” Usedlíci se jen tak nevzdávali. Nekrasa se dovolávala jejich svědomí. Jan nabízel možnost jim Raula půjčit, aby si alespoň vybili vztek kopanci a pěstmi. Ale žádný jiný výsledek, než že vězeň odejde s nimi, je nezajímal.

“Dobře tedy, ale nejprve slyš slovo boží.” Nekrasa se zapřela rukou o stůl. S biblí v ruce se narovnala do celé své… šířky. S plamenným výrazem v obličeji se zadívala na skupinu před sebou a dodala: “Neboť já zakrátko potrestám Jehuův dům!” Celá její přítomnost jakoby se naplnila netušenou mocí a muži ucouvli.

Jejich mluvčí, jakmile zjistil, že je na vše sám - se stáhl také. Možná měl ještě v živé paměti, že Nekrasa umí Bibli použít i jinak než na čtení. Navíc její tři družiníci se tvářili tak, že není radno se s nimi pouštět do křížku.


NOC

Jan, Lambert i (Wenzel?) si zaplatili každý svůj pokoj. Po delší době usínali v měkké a teplé tmě, ničím nerušeni.
Nekrasa zírala do stropu.
Ve společné noclehárně.
V rukou svírala provaz od Raula.
Sloužit Bohu v Olomouckém klášteře bylo o tolik jednodušší. Ale smysl svého života nikdy necítila silněji.

Další den hned ráno šla i s Raulem do kostele. Původně ho chtěla přenechat na starost gentlemanům, ale ti usoudili, že návštěva kostela Raulovi může jedině prospět. Jeptiška předala uloupených 25 stříbrných do rukou místního kněze a modlila se. Odpočatý Raul ucítil příležitost. Zkusil se vytrhnout, ale marně. V tu chvíli se na něj Nekrasa podívala a provaz pustila. Obrátila tvář k bohu: “Opravdu jsem se snažila.” Udivený Raul nelenil a vzal nohy na ramena.

Nekrasa rezignovaně došla zpět do hospody. Pak už jen všichni nakoupili jídlo a vydali se na cestu do Ammertalu.

helveczia-2-cesta.jpg

AMMERTAL

Za šest dnů je přivítalo staré a omšelé město Ammertal. Zablácené ulice a zakouřené zdi moc radosti neudělaly. Hostinec u Zlaté Husy už ale ano. Všichni se ubytovali a domluvili se zase večer sejít.

Jan šel mezitím navštívit svého přítele Larse - obchodníka se sýrem, který je úspěšný a stále v byznysu. Lars Jana přivítal s velkou radostí. Pomyslel si, ale, že by o sebe měl víc dbát. Bez cibulí u pasu vůbec nedělal čest svým kořenům. Po pár větách se Jan pozval dál. Přiznal, že sýr už moc neprodává a spíše by rád někomu vypomohl… svými jinými dovednostmi. Larsovi bylo jasné, na co Jan naráží. Ne každý je při padělání tak zručný a diskrétní jako Jan. Navíc měl známé, kteří by takovou pomoc ocenili. Koneckonců jeho obchodu a obchodním kontaktům to mohlo jenom pomoci. S radostí přislíbil, že si Jana u Zlaté Husy najde.

Lambert navštívil známého velitele stráží Piera. Právě pracoval pro francouzského šlechtice, který se přestěhoval až sem. Usadil se a šílený touhou najít poklad posílá své muže za každou fámou, která jen trochu cinká zlaťáky. Unavený Pier (s obrovskou nenávistí ke kopcům) si stěžoval, že potřebuje opět najmout lidi. Chlapy nebavilo - jako strážné - honit se za poklady. Lambert se zmínil, že je u Zlaté Husy i s dalšími lidmi, kteří by možná nějakou takovou práci ocenili. “Nejdřív zjistím, co tomu našemu zase straší v hlavě. Pokud to bude jen trošičku smysluplné, určitě ti dám vědět.”

Nekrasa navštívila kostel, ve kterém měl sídlit Theobronius. (Muž víry, jenž většinu života sloužil Bohu na cestách, a byl pro Nekrasu velkou inspirací.) Hned při příchodu zjistila, že kostel je plný Benediktinů. Byli vyhnáni za svou prostopášnost a usadili se zde. Prohlédla si věž s hodinami a našla kouzlo “Požehnání”. Jakmile sešla dolů, narazila na jejich společnou žranici. Dlouhým vyčítavým proslovem se snažila vzbudit záchvěv svědomí ned jejich obžerstvím, ale marně. Nakonec rozzlobeně ukořistila jeden tác s jídlem. Cestou z kostela ji zastavila jeptiška plná obdivu. “Je to s nimi hrozné..”

“Já vím sestro - s tím se musí něco udělat!” Řekla Nekrasa a významně se usmála. Cestou zpět do hostince jídlo rozdala chudým.
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

3. sezení: Poznávání Ammertalu
(napsal Markus)
helveczia-3-ammertal.jpg
U ZLATÉ HUSY

Ach, Ammertal, městečko nacházející se ve stejnojmenném kantonu, leč nikoli jeho sídlo správy (tuhle čest si vysloužil Brückl ležící 8 Stunden na sever). Město stísněných uliček a malinkatých náměstíček, jehož dominantami jsou gotická radnice a rovněž gotický kostel sv. Aloysia Zbožného, vyhlášený svými hodinami postavenými šíleným vynálezcem Teophilem Ganschem (mimochodem stavitelem vyhlášeného hradu Xyntillan).

Dobrodruzi vysedávají U Zlaté husy, jejíž majitel Karol Votocký pochází z Moravy, a tak se radostně druží se sestrou Nekrasou a vzpomínají na starou zemi (prý se sem přiženil). Jediná potíž je ta, že to pivo chutná… jako chcánky!

Konfrontován s touto skutečností se Karol nejprve vykrucuje („Co je špatně?“), ale nakonec musí chcánkovitost piva uznat a dává se do pláče. Jeho hostinec je prý prokletý. Vybudoval z něj prosperující podnik, když převzal prachobyčejnou hospodu po zesnulém manželovi své ženy, ale později začalo ve sklepě strašit, pivo chutná po síře a moči a hosti se mu vyhýbají.

Však je tu taky liduprázdno, až na jednoho muže s upraveným plnovousem, který pokujuje po Wenzelovi a Wenzel pokukuje po něm.

QUEST: Dobrodruzi slibují, že se záhadě podívají na kloub a dnešní noc stráví ve sklepě. Jako odměnu vyjednají ubytování a stravu zdarma a Wenzel si ještě přisadí: „A necháte mě tu každý týden vystupovat jako operního pěvce.“ Načež vstane a zazpívá nejobtížnější arii, kterou zná. Bohužel mu to místy ujede (až z toho záhadnému cizinci škube koutek oka), ale hostinský je dostatečně zoufalý na to, aby svolil – pod podmínkou, že Wenzel bude zpívat jen jednou za 14 dní.

U SVATÉHO ALOYSIA ZBOŽNÉHO

Jelikož je neděle, jsou Lambert a sestra Nekrasa do kostela. (Jan-Willem a Wenzel, jsouce prašiví kalvinisté, a navíc upsaní ďáblu, na kostel dlabou). Zdejší otec Bernard jest uspávačem hadů, jen předčítá z Bible, navíc nepozorně a dělá chyby. Sestra Nekrasa hlasitě odfrkává opravuje ho, čímž přitahuje pozornost velebeného měšťanstva i dvou vypasených Benediktýnů, kteří tu zjevně dělají vyhazovače.

„Sestro, posly–“

„Psst!“ umlčí ho Nekrasa, dřív než něco řekne.

Snahu vyhodit Nekrasu ze mše zhatí Lamert, který jednoho z Benedyktýnů čapne a hrozí fyzickým násilím. Mniši se k němu nemají, vzniká impasse. Ale otec Bernard aspoň zbytek mši notně zkrátí, k nemalé radosti všech přítomných.

Cílem návštěvy ovšem bylo navštívit starého mnicha Theobronia, idola sestry Nekrasy. Je slepý a sídlí v prosté cele v klášterním křídle, které je jinak podezřele opuštěné (kde bydlí všichni ti Benediktýni?) Po dlouhém povídání o tom, kterak Nekrasa až sem přišla a jak musí zachránit nesmrtelné duše svých „společníků“, přijde slovo na kostelní hodiny: Theobronius totiž býval jejich správcem, udržoval dílo šíleného Gansche v chodu. Bohužel teď je slepý, nemá nástupce a nový šéf, otec Bernard… ehm… „má hodně napilno“. Takže kdoví, co s hodinami bude dál.

QUEST! Při odchodu zastaví Nekrasu jiná jeptiška, sestra Augusta. Severně od Ammertalu se prý nachází klášter sv. Anežky, ale už nějakou dobu z něj nepřišla žádná zpráva. Chtělo by to odvážné duše, které by se zašly podívat, jestli je osazenstvo stále v pořádku. Správně by se o jeho stav měli zajímat Benediktíni, ale je to jedna z mnoha povinností, kterou opomíjejí.

FUGGEROVI SE HLÁSÍ

Wenzel mezitím trajdá po nákupech. Koupil si nový rapír na večerní akcičku v začarovaném sklepě. Celou dobu ho ovšem sleduje onen upravený cizinec. Wenzel cítí příležitost, a tak ho pozve na skleničku.

Bohužel se ukáže, že je to bankéř.

Přesněji řečeno, Martin Tetz je pracovník zdejší pobočky rodu Fuggerů. Když Wenzel přijel do města, chtěl s ním navázat kontakt, seznámit se s ním a domluvit se na termínu splacení 22 zlatých Thalerů (což při původní půjčce 11 Th dělá 100% úrok – vydřiduši!).

Wenzel mu aspoň nakuká, že jeho štěstí stoupá. Již zdědil panství rodu Oberwalden (viz minulé sezení) a je tedy šlechticem (lež). A brzy bude slavným operním pěvcem: každých 14 dní pěje nejslavnější árie U Zlaté husy.

(Kontext: Na 2. sezení se skupině podařilo získat závěť rodu Oberwaldenů, která držitele opravňuje k držení hradu Oberwalden a přilehlého panství. Potíž je v tom, že hrad je v troskách a v nepřítomnosti dědice zabrala panství početná habsburská posádka, čili možnost ucházet se o dědictví vyhodnotil Weznel jako prozatím marnou. Je potřeba nejprve získat bohatství, věhlas a potom možná navštívit císařpána ve Vídni. I bez panství je ovšem Wenzel spokojen: začal se titulovat Weznel „von Oberwalden“ a zdá se, že mu to ke spokojenosti stačí.)

AŽ ODBIJE 13. HODINA

Večer se Wenzel, Nekrasa a Lamert zavřou do sklepa a čekají. Je to jediná místnost se zásobami a sudy v pivem, které páchnou po síře a moči. Lambert zjistí, že jedna ze stěn zdá se být dutá, ale hospodský o ničem neví – tím směrem jsou jenom hradby.
Když odbije půlnoc, začnou se z 12. úderem dít divy. Celý sklep se otřásá, ozývá se hlomoz, kvílení, chřestění řetězů, nepříjemná hudba. Na duté zdi se rozežhne plamenný nápis:

„Až zvon odbije potřinácté, směle vejdi.“

Jenomže hodiny odbily jenom dvanáctkrát, takže nakonec vše utichne a tím vzrušení končí.
Na druhý den ráno se po kolečku vyptávání se vyjeví, že dřív kostelní hodinový stroj skutečně odbíjel 13 hodin (jest totiž dílem šíleného vynálezce), ale co se správy ujal otec Bernard, všechno se změnilo. Na hodiny se prý přijel podívat „nějaký muž z Říma“, prohlédl si hodiny a odjel. Mluvil jen s otcem Bernardem, takže nikdo neví, co si řekli, ale potom už hodiny odbíjely zase jenom standardních 12 hodin, město si na to zvyklo a už mu to ani nevadí. Dobrodruzi dokonce kostel navštíví a nepozorovaně proklouznou do útrob hodinového stroje, jen aby shledali, že tomu absolutně nerozumí.

Jelikož je ale teprve dopoledne a do večera času dost, naskytla se ještě jiná aktivita.


helveczia-3-cesta.jpg

POSEL U FELLKIRCHENU

Lamberta na ulici zastavil jeho přítel Pierre, velitel stráží u jednoho polozchudlého francouzského šlechtice, který se v Ammertalu usadil. Lambertovi přislíbil příležitostné prácičky a teď by prý jednu měl. Stráž zrovna postrádá muže, takže shánějí někoho, kdo by si udělal rychlou vyjížďku z města. Naštěstí dobrodruzi oplývají koňmi: Wenzel má vlastního, Nekrasa jede s Lamertem na tom jeho a Jan-Willhelm nepřišel na sezení, takže nevadí, že nemá na čem jet.

QUEST: Do Ammertalu měl dnes ráno dorazit posel s důležitou zprávou, ale zatím nedorazil. Je potřeba, aby někdo pohotově vyjel směrem na jih a zjistil, kde zmizel. Co nejdřív!

Skupina naloží bezvládného mladíka na koně a pokračuje k Fellkirchenu, teď už nutně pěšky.

Zhruba 3 Stunden pěšky jižně od Ammeralu se nachází městečko Fellkirchen. Na koni je to projížďka sotva dvouhodinová.
Ještě před Fellkirchenem ovšem v řece pod cestou leží převrácený kočár. Těch pár metrů dolů k řece je posypáno oblečením vyházeným ze zavazadel a dalšími drobnostmi: balíčky, šátky, zrcátky. Zdá se, že někdo dostavník přepadl, prohrabal se v převážených zavazadlech a zmizel. Všude je spousta stop.

Jeden kůň je mrtvý, druhý pryč. Zevnitř kočáru napůl utopeného v řece se podaří vytáhnout promrzlého a promáčeného mladíka, který se jen zázrakem neutopil. I když ho přítomní převlečou do suchého oblečení (naštěstí je ho kolem spousta), vzkřísit se ho nepodaří. Jenom horečnatě žvatlá: „Je to past!“ a „Dopisy!“ a „Frau, zachraňte se.“

Na místě se skutečně najde schránka na dopisy, ale je vykradená. Ať už měl posel přivézt cokoli, někdo to sebral.

Z místa vede spousta stop jezdců směrem na jih na Fellkirchen. Rolníci pracující po polích potvrzují, že tudy krátce předtím prošla početná skupina asi deseti mužů. Městu se ale vyhnuli po polních cestách a pokračovali dál k jihozápadu.

Potom se tu jako uragán prohnala žena na zpěněném koni, naběhla na purkmistra Fellkirchenu a strašně mu vynadala.

Nakonec prošel postarší muž s parukou a vycházkovou holí, v mokrém oblečení, přišel o něco později ze stejného směru, ale nevypadal, že by se ve Fellkirchenu plánoval zastavit. Městem prosvištěl, jako by mu za patami hořelo.

Před výpravou stojí kříž u cesty, k němuž místní z kdovíjakého důvodu přidělali jelení paroží. Za ním městečko Fellkirchen. A ve Fellkirchenu nebo ještě dál čeká na vyřešení záhada přepadeného dostavníku a ukradené depeše.

REKAPITULACE

Objeveny tři potenciální „dějové linky“ stojící za průzkum:

- Přímo ve městě začarovaný sklep a hodiny, které přestaly odbíjet 13 a teď je potřeba nějak je opravit. Nějak v tom figuruje záhadný „opravář“ z Říma.
- Na severu klášter, ze kterého přestaly chodit zprávy.
- Na jihu ztracený posel (tady zrovna jsme), okolo místa nehody se potloukaly tři elementy: banda 10 pěších; divoká žena na koni; postarší poutník s parukou

Další linky:
- Za vyřešení ztraceného posla máme příslib další práce od Pierrova pána (zchudlý šlechtic).
- Jan-Willenům známý obchodní Lars by pro nás možná tak něco měl.
Uživatelský avatar
KDolecek
Příspěvky: 921
Registrován: 2. 11. 2008, 18:38

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od KDolecek »

4. sezení: Poznávání Ammertalu
(zapsal hout)

Na cestě do Fellkirchenu
Míjíme kříž zdobený majestátním parožím, a Jan vypráví, co se od svého přítele v Ammertalu dozvěděl o nejbližším okolí. Kříž je místní památka, markrabě vedlejšího kantonu tu totiž kdysi zastřelil mluvícího jelena, jehož duch tu teď straší, ale paroží na kříži ho naštěstí drží mimo vesnici. Na jihu je klášter, a povídá se, že v horách žijí obří ještěři. Kanton Oberammsbund, ležící dále na jih, je plný lupičů, kteří často vyráží na výpravy na sever. Jednotlivé bandy spolu mají složité vztahy, chvíli spolu soupeří, chvíli zase spolupracují, dohody vznikají a zanikají pomalu každý týden. Na jihovýchodě leží opuštěná vesnice Jocklingen - v kraji je oblíbené přísloví “Do Jocklingenu nechodíme”.

Ve Fellkirchenu
Část vesnice - asi osm lidí - je shromážděná před starostovým domem. Všímáme si, že u plotu je uvázaný kůň nápadně podobný tomu, který ležel mrtvý u přepadeného vozu. Ze dveří starostova domu najednou vyrazí mladá žena a spěchá k uvázanému koni. Je od pohledu vojačka, u pasu má 2 pistole a rapír. Wenzel na ni zavolá, že si něco zapomněla.
Žena k nám přistoupí, všimne si polomrtvého chlapce přehozeného přes sedlo Wenzelova koně, a změří si nás pohledem: “Co s ním máte společného?”
“Našli jsme ho v řece. Když už takhle přepadáváte dostavníky, aspoň nenechávejte svědky,” radí Wenzel.
“O čem to mluvíte? Já jsem byla cestující,” zamračí se žena, podle přízvuku Pruska.
“Eeh, dobrá, dobrá,” mění přístup Wenzel, “ale tohohle jste tam přesto nechala. Co se tam tedy stalo?”
Žena se představuje jako Marigold Brandenburg a popisuje, jak k přepadení došlo. Lupiči shodili kočár do řeky a vyrabovali ho. Ona má teď v plánu jet do Ammertalu, zburcovat tamější pruské vojáky, najít doupě lupičů a za přepadení je vytrestat.
Navrhujeme spojit síly. Je sice nás méně než lupičů, ale “chytrost a nenápadnost zdvojnásobí počty,” dí Wenzel. Marigold nám ale nedůvěřuje, kromě toho nemáme koně a nestačili bychom jí. Vysvětlujeme, že nás zaměstnal monseigneur de Dompierre, a že potřebujeme dopis, který dostavník vezl. Marigold alespoň slíbí, že de Dompierrovi předá zprávu o tom, co se stalo, a kvapem odjíždí.
Zkoušíme se po vesnici vyptávat na na mokrého chlapa. Prý byl starší, divnej, Němec, měl paruku, červenou vestičku, mosazné knoflíčky, hůlku. Nonšalantně prošel městem a pokračoval směrem na jih.
Rozhodneme se, že ho zkusíme dohnat, a když se to nepovede, vrátíme se zítra za Marigold a její bandou vojáků. Vyrážime jižní cestou.

Ve starém mlýně
Po pár kilometrech narážíme na dřevěný mlýn. Nikde není ani živáčka, ale ze stáje slyšíme koně. Rozhodneme se mlýn rychle prozkoumat a zjistit, jestli se v něm na noc nezastavil mokrý chlap. Potichu se blížíme k hlavnímu stavení a vidíme, že v druhém patře je otevřené okno. Dohodneme se, že Wenzel zkusí vchodové dveře a Jan zatím vleze oknem dovnitř. Když Wenzel zaklepe, chvíli se nic neděje, a pak se zevnitř ozve dětský hlásek: “Běžte pryč!”
“Kudy se jde do Jocklingenu?” ptá se Wenzel.
“Tam nechodíme!”
“My tam ale chceme.”
“Vy jste čarodejnice?”
“Ne tak úplně,” nelže úplně Wenzel. “Můžu dovnitř?”
“A znáte moji sestru? Meluzínu? Taky je čarodejnice.”
Zatímco je obyvatel domu zaměstnaný, Jan se protahuje oknem ve druhém patře. Všímá si, že po stříšce pod oknem vedou malé stopy - vypadá to, že tudy někdo chodí často. Za oknem je malý pokoj, ve kterém se nachází jen slaměná postel a čerstvě zhasnutá svíčka. Dveře vedoucí z pokoje jsou zevnitř zamčené. Jan shledává, že v pokoji nic zajímavého není, leze tedy ven a vrací se k předním dveřím za Wenzelem
“Sestra teď spí nahoře, ale brzo bude zase pryč, pořád někde lítá na koštěti,” vypráví hlásek.
“Můžu s ní mluvit?” ptá se Wenzel.
“Já hlavně chci, aby mi konečně dala pokoj!”
Chlapec si nakonec dá říct a otevře. Představí se jako Hanzi. Jeho otec pěkný kus cesty odsud - staví další mlýn - a Hanziho se sestrou nechal samotné doma. Wenzel vysvětlí, že hledáme mokrého chlapa, a Hanzi nás pouští dovnitř.
Mlýn zevnitř nevypadá nijak neobvykle, možná působí trochu opuštěným dojmem. Hanzi říká, že sestru naposledy viděl v poledne. Vycházíme do patra ke dveřím, za kterými je pokoj, kde Jan před chvílí šmejdil. Wenzel zaklepe na dveře, a pak, když se nic neděje, zabuší na ně pořádně pěstí. Chvílí se zatajeným dechem čekáme, ale samozřejmě nikdo neotvírá.
Mokrý chlap se ve mlýně neschovává, takže se s Hanzim loučíme. Při odchodu nám připomene, že pokud někde na obloze uvidíme obřího ptáka, tak je to ten, na kterém létá Meluzína.
Wenzel se ještě venku rozhodne naposledy zkusit Meluzínu. Směrem k lesu hlasitě zavolá její jméno, a my chvíli máme pocit, že se v lese opravdu schovává. Všude je ale ticho, takže se vracíme na jižní cestu.

Po setmění v lese
Začíná se stmívat, a čím blíže je slunce k obzoru, tím více máme chuť hledání vzdát a vrátit se do Fellkirchenu. Míjíme jezírko, na jehož opačném břehu je malá jeskyně. Než nás odhodlání opustí úplně, uslyšíme z nevelké dálky vlčí vytí a lidský hlas. Že bychom měli štěstí? S tasenými zbraněmi dobíháme na malou mýtinku, na které stojí v řadě vyrovnané menhiry zdobené zvířecími lebkami. Na tom posledním sedí barevně oblečený stařík a snaží se odehnat tři vlky, kteří se snaží vyškrábat nahoru.
Na nic nečekáme. Wenzel zvedá ze země kámen a háže ho po jednom z vlků. Ti staříka nechávají být a vrhají se po nás. Jan jednoho z nich stihne skolit přesnou střelou z kuše, a Wenzel mezitím cvrnká do vzduchu minci a něco mumlá - druhý z vlků najednou zavrávorá a začne se na místě točit dokola jako posedlý.
Stařík na kameni využívá nastalého zmatku a hbitě slézá dolů. To už je ale poslední vlk u nás. Jan po něm seká mečem, ale vlk hbitě uskakuje. Wenzel se k němu přitočí z boku a zaboří mu hluboko mezi žebra svůj rapír. Vlk zaskučí a mocným skokem se vrhá po Wenzelovi, který se mu tak tak vyhýbá. Než stihneme udělat cokoliv dalšího, vytáhne stařík ze svého kabátku malou pistoli a zraněného vlka zastřelí. Zbývající, zamotaný vlk ztrácí kuráž a se staženým ocasem prchá do lesa.
Stařík nám děkuje za pomoc. Představuje se jako Rufus Blüchner a vypráví nám o přepadení dostavníku. Nedozvídáme se nic moc nového: loupežníci shodili kočár do řeky a vybrakovali ho, jemu se podařilo se vyprostit ven a zachránit si život. Teď je na cestě do hostince U Tichého mnicha, kde chce najmout pár ostrých chlapů a vydat se zpátky pro svůj majetek. Nabízí nám práci - když mu pomůžeme od loupežníků dostat zpátky dopis, který vezl, zaplatí nám 15 thalerů.
Vysvětlujeme, na co si nás najal pan de Dompierre. Také zmiňujeme Marigold a její plán se loupežníkům pomstít. Rufus se zamračí. Marigold se prý se vůbec nejmenuje Marigold, ale Luisalotte, a je to podvodnice, která chce dopis pro sebe! Rufus ji dobře zná, ale ona ho v dostavníku zřejmě nepoznala.
Přemlouvá nás, abychom mu pomohli. Chce, abychom vyrazili po stopách loupežníků, a on by mezitím v Mnichovi sehnal posily. Pak by nás dohnal, a společně bychom loupežníky přemohli. Zřejmě mu na dopisu hodně záleží, protože když vidí, že váháme, nabídne nám dalších 10 thalerů, a to dokonce předem! Vytáhne z kabátu dvě směnky, každou na 5 thalerů. Tomu se dost dobře nedá odolat, a tak nabídku přijímáme. Jan si svou směnku důkladně prohlédne zkušeným okem padělatele a je si jistý, že je pravá.

V tábořišti u stojících kamenů
Vzhledem k tomu, že je už tma, rozhodneme se přespat přímo na místě. Rufus nijak netouží po dalším setkání s vlky, a tak přijímá pozvání přenocovat společně a ochotně si bere první hlídku.
Jan ale nemůže usnout. Pořád myslí na slíbenou odměnu a na to, co by ještě Rufus mohl mít schované po kapsách svého kabátu. V duchu se vrací k půlnočnímu setkání před pár dny, a má pocit, jako by zase slyšel ďáblův hlas. Když s ním pak o pár hodin později Rufus zatřese, aby ho vystřídal, zrodí se mu v hlavě podlý plán. Nic netušící Rufus mu popřeje dobrou noc, zachumlá se do pláště a usne. Jan chvíli nervózně obchází tábořiště, a když má pocit, že Rufus už tvrdě spí, sáhne do kapsy své košile, nahmatá baliček karet, a v duchu požádá pekelné síly, aby vedly jeho ruku. Přistoupí ke spícímu Rufusovi, tiše tasí meč a zezadu ho bodne do krku.
Rufusovo chroptění probudí Wenzela, který na Jana vytřeští oči. “Nevěřil jsem mu,” vysvětluje Jan. “Kdo ví, jestli on nebyl ten podvodník a historku s Luisalottou si nevymyslel.”
Wenzel chvíli lamentuje, ale když zjistí, že u sebe Rufus měl směnky dohromady na 25 thalerů, šikovnou malou pistoli a ještě pár zlatých k tomu, tak ztichne. Společně táhneme mrtvolu do lesa.
Hlídku má sice pořád Jan, ale Wenzel ne a ne usnout. Chvíli jen tak hází kameny do lesa a pak se snaží trefit některé z lebek, jimiž jsou obložené menhiry. Jan po nějaké době hutného ticha pokrčí rameny a odebere se ke spánku.
Pak už netrvá dlouho, než Wenzel za zády uslyší známý hlas: “Copak, nemůžeš spát?” Ďábel se přišel podívat na svou investici. Vypadá velmi spokojeně - takhle rychlé zúročení opravdu nečekal. Wenzel od něj vykupuje karty, které použil při boji v opuštěném stavení.

Zastávka u jezírka
Ráno se rozhodneme nejít hledat loupežníky a místo toho míříme k jezírku, které jsme den předtím míjeli. Zevnitř jeskyně slyšíme zurčení vody, a Wenzel si všimne, že se tam něco blýská. Jan se nervózně rozhlíží a připomíná, že v posledním jezírku, kde jsme zkoušeli hledat poklad, se schovávaly vražedné obří žáby. Wenzel u toho ale nebyl, a tak bere kámen a zkusmo ho háže do jeskyně. Ozve se žbluňknutí a voda v jezírku najednou začne bublat. Než stihneme uskočit, vynoří se z vody obří červ ve tvaru krokodýla (sic) a chňapne Wenzelovi po ruce. Otáčíme se a prcháme.
Červoještěr zachrchlá a plivne po Wenzelovi zelenou slinu, která ho zasahuje přímo doprostřed zad. Wenzel s výkřikem padá k zemi. Jan stíhá doběhnout k nejbližšímu stromu, vytahuje kuši a ze zákrytu po červovi střílí, šipka se ale od jeho tlusté kůže neškodně odráží. Červ pomalu vylézá z vody a blíží se k Wenzelovi, ale není to žádny obojživelník, a Jan tak stíhá ještě dvakrát vystřelit. Červ si střel z kuše nijak nevšímá, a Janovi tak nezbývá nic jiného, než Wenzela zkusit odtáhnout.
Vybíhá zpoza stromu a červ po něm hned plive žíravou slinu. Jan se jí ale šikovně vyhýbá a než ještěr stihne znovu plivnout, táhne bezvládného Wenzela pryč. Červa pak zjevně přechází chuť dál bojovat, protože přestane plivat a vůbec jevit zájem se vydávat dál od jezírka. Janovi se tak bez dalších potíží podaří Wenzela dostat do bezpečí.
Ještěrův plivanec Wenzelovi ošklivě rozežral kůži na zádech, ale naštěstí se po chvíli probírá. Když se vzpamatuje, necháváme jezírko a jeskyni být, a raději se vracíme do Fellkirchenu. V oblasti byly ještě dvě osamělé usedlosti a klášter o kousek dál na jih, ale rozhodli jsme se jimi nezdržovat.

Zpátky ve Fellkirchenu
Chlapec, kterého jsme vytáhli z trosek dostavníku, je už při vědomí. Ukazuje se, že to byl kočí, ale žádné nové informace o přepadení se od něj nedozvídáme. I on nás prosí, abychom od loupežníku dostali zpátky dopis, který dostavník vezl.
U oběda k nám přistoupí dobře oblečená, upejpavá vesničanka: “To vy jste pomohli kočímu? Pomohli byste prosím i mě?” Vysvětluje, že její dcera Julchen byla unesena, a ona nemůže najít nikoho, kdo by jí pomohl. Když zmíní, že Julchen byla naposledy viděna před dvěma dny v noční košili na cestě do Jocklingenu, nastraží Wenzel uši. Za 5 dní je Walpurgisnacht, a jestli s Julchen chtějí její únosci něco provést, stane se to určitě tehdy. Jan slibuje, že se pokusíme přinést alespoň její ostatky.
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

5. sezení – Čarodějný Jocklingen

(Repost zápisu, napsala Monča)

Obrázek

1. Začínáme ve Falkirchenu

Všichni jsme se sešli ve Falkirchenu. Wenzel a Jan dorazili s tím, že nikoho nenašli (kulišáci jedni) a k tomu barvitě popsali boj s podivným červem z jezera. Během toho, co byli pryč Nekrasa zůstala ve vesnici a Lambert zajel zpátky k Pierrovi a vyřídil mu, co se stalo s kočárem.

2. Vojáci a nešťastná Elizabeth

Do vesnice dorazili vojáci s spolu s ženou v čele. Lamber na pivě s Francem (jedním z vojáků Amertalské posádky) vymámí informaci, že jedou na tajnou misi do kopců. Poslouchají onu tajemnou ženu.

Potká nás ještě žena, která je nešťastná ze zmizení své dcery, věří, že 3 jablka z 3 bílých kouzelných jabloní osvobodí její dceru ze zakletí čarodějnic. Rozhodneme se jí pomoci.

3. Na cestě

Vojáci vyrazí to samé ráno, které vyrážíme my. Elizabeth nás potká se dvěma koni, a zásobami. Wenzel zakroutí hlavou a sýr s chlebem okomentuje “Jako žebráci…” Vyjíždíme na Jih z Falkirchenu. Míjíme mlýn, jezero, stojící kameny a Lambert zkouší stopovat, ale nikde nic. Míjíme klášter a pokračujeme do údolí po nepoužívané stezce.

4. U stromu s umrlci

Po poledni dorazíme ke stromu, ze kterého visí 4 oběšenci a známý Goodfriend. Se 4 smyčkami v rukou.

Nekrasa chce, aby jí pomohl sundat a pohřbít oběšené, zatímco Wenzel se snaží odkoupit smyčky. Goodfriend se jen zasměje a nabídne, že nám dá informace za úplatu. Wenzel se ptá, zda bere zlato a Nekrasa jen “počkej, já tě vyplatím”. Vylije na Goodfrienda svěcenou vodu. Ten zaskučí, zakouří se z něj a otočí se na Nekrasu, že ji nabere na vidle. Nekrasa mezitím otevře Bibli a hlasem plným boha pronese:
“Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji.”
(Žalm 24:7)
Objeví se plaenný meč, co ho Goodfrienda rozetne ve dví. Zbytek družinky ohledá mrtvolu - má 15 pfenigů a i boty s přezkou (obojí bere Lambert), 4 smyčky bere Wenzel.

Poté všichni sundají oběšené a vydají se na cestu s tím, že je pohřbí cestou zpět.

Jocklingen.jpg

5. Rozbořená kaple

Pokračujeme dále na Jih. Jedeme kolem rozbořené kaple zasvěcené svaté Isoldě. Zahrada je planá krom pokroucené temné jabloně. Ve sklepě najdeme kořeny oné jabloně, které tvoří zároveň korunu se 2 jablky. Po obou stranách je krypta lemována 8 sarkofágy s dívčími jmény. Z pod jednoho víka vytéká pramínek slz. Lambert zarazí lopatu pod víko a otevře ho. Krásná dívka před očima mu zestárne o 50 let.

Wenzel utrhne jablko a kobkou se ozve: “Pojď blíž, pobuď s námi obejmi nás, je nám chladno. Za Nekrasou se objeví 2 postava v kápi - pod kápí mají jen lebky, mají kosy.

Lambert vystřelí mušketou na postavy. V jedné to zanechá díru a žádná větší reakce se neděje. Místo toho vyrazí rázným krokem k nám. Wenzel nemůže odolat vábení dívek a pro snahu se zachránit kousne do jablka. Necítí už touhu ulehnout k dívkám a má pocit síly.

Smrtky postoupí a hlas odrážející se od stěn říká: “Jablka mrtvých nepatří na svět živých.” Blíží se k Lambertovi, který přeskočí sarkofág, mine seknutí kosou a saltem po schodech utíká ven. Smrtky postupují dál - na to Wenzel hází jablko Janovi a ten s ním utíká pryč spolu s Nekrasou.

Wenzl osamocen, zahazuje svíčku, vyrazil ponořený do tmy a odhrnuje jednoho smrťáka lopatou. Během toho Wenzel cítí, jak se zmenšuje, lopata mu vypadá z rukou a mění se v myš. Jeho věci se změnily s ním.

Jan drží myš-Wenzela a sedá na koně. Všichni jedeme pryč. Dostatečně daleko zastavíme - Nekrasa v slzách vstřebává ztrátu Wenzela. Jan se zkouší domluvit s myší, ale ta se jen otočí na záda a tak ji Jan hází do křoví. Wenzel se mění zpátky a Nekrasa shledává, že se potřebuje napít.

6. U jezera se 4 žebráky

V lese potkáme 4 žebráky, co mají na cedulkách kolem krku mají: “travič, zrádce rodiny a vrazi dětí. Jdou do Jotlingenu. Necháme je jít a utáboříme se.

Wenzel u sebe najde smlouvu a v ní protislužbu, kterou ďábel chce: Žhářství.

Jan během své hlídky vidí obrovskou sovu a volá: “Meluzínooo!” Sova přistála u jezera i s dívkou dívka. Wenzel s Janem se překotně představují a zmateně se snaží vysvětlit, proč na ní volali s tím, že se k ní chtějí přidat na cestě do Jotlingenu. Wenzel se chvástá o tom, co všechno umí a že se chce přiučit. Dívka na to: “No dobře, když se na sabatu ukážeš, tak tě pak můžu vzít za svým učitelem a můžeš mu ukázat, jaká umíš kouzla.” Dívka vyleze na výra a vzlétne k oblakům.

Na kraji lesa se pak objevily poskakující stoličky na dojení krav. Živé stoličky si ochočí všichni krom Nekrasy a ráno je bereme i s koněm k zamrzlému jezeru. Pod ledem jsou obrysy domů a obrys jabloně. Na rohu jezera je vysekaná díra jako vstup do vody.

Z vody se vynoří 3 přízraky mladých žen, s krásnými šperky. Začnou se po nás sápat. Lambert se pokusí do nich šťouchnout rapírem, ale nezasáhne je. Jan střelí do přízraků a utrhne jí to šperk i přízračnou ruku. (Jedná se mimochodem o Strigy - ty se líhnou z vajec černých slepic a získávají formu neklidných duchů.) Přízraky zranily Jana.

Nekrasa na břehu sahá po bibli. “Hospodinův meč je samá krev a od tuku je mastný, je od krve jehněčí a kozlí, od tuku z beraních ledvin. Neboť Hospodin má obětní hod v Bosře, v zemi edómské veliké obětní porážení.” 34:6 Izajáš Zapíchne koně rapírem od Lamberta, ženy zmizí a hlas muže z jezera nám děkuju, že jsme ho zbavili lupičů.
Uživatelský avatar
KDolecek
Příspěvky: 921
Registrován: 2. 11. 2008, 18:38

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od KDolecek »

Malá oprava:
Čert, se kterým hráči podepsali smlouvy během 1. sezení (Goodfriend), není ten stejný čert, kterého Nekrasa zabila v 5. sezení u stromu oběšenců.
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

6. sezení – Příchod do Jocklingenu

Družina dostala za úkol zachránit pannu Julchen, která má být obětována na čarodějnickém sabatu o Valpružině noci v rozvalinách vesnice Jocklingen. K její záchraně jsou potřeba tři čarovná jablka. Dvě z nich získali hrdinové v minulém sezení, v tomhle získají třetí a objeví Jocklingen.

Repost Muzzugova zápisu.

Jocklingen.jpg
4 dny do Valpružiny noci

Za deště a bouřky jsme přišli do Joklingenu (hex 1213). Zaplavený a zarostlý splýval s okolním lesem. Na nedaleké mýtině, kterou jsme viděli z naší vyvýšené pozice, leželi lidi a zvířata, kolem kterých pobíhal muž ve vestičce a klobouku s mečem. Ve skále, pod kterou Jiklingen stojí, se nachází velká brána v podobě reliéfu ve skalním úbočí.

Když jsem přišli na mýtinu se zvířaty, zjistili jsme, že muž nemá v ruce meč, ale obrovské nůžky. Všechna těla ležící na zemi rozstříhal na kousky, které si zálibně prohlížel. Jan s Nekrasou zjišťovali k čemu mrtvoly slouží - prý na hostinu o Valpružině noci. Nekrasa nakonec muži vytrhla nůžky a posílena božím hněvem je zlomila. Mužík se dal na útěk, pronásledován Janem. Jana nakonec pokousal, a utekl do lesa.

Cestou z palouku jsme narazili na obchodníka Franze Hechta. Nekrasa po něm chce pohřeb mrtvých na palouku, ale když ho tam dovedla, odmítl (se zvracením). Mezi tím Jan a Lambert ukradli z jeho vozu pár knih (Jean Jaques Malevor: Má láska, můj poklad: Autoportrét).

Po chvilce zkoumání okolí jsme došli k zámečku se zahradou (hex 1214). Na zahradě byla růže a seschlou jabloň. Hned, jak jsme vstoupili, vyšla nám vstříc rudovlasá žena ve zdobených šatech. Chvilku jsme se s ní bavili, ale odmítla naši nabídku pozvat nás dovnitř a odešla.

Vymysleli jsme plán - Nekrasa odláká pozornost a Lambert s Janem vlezou dovnitř komínem. Nekrasa používala skvělé přesvědčovací argumenty (“Vaše jabloň! Nemá jabka!” nebo “Jdem vám vymést komín!”), ale nepadly na úrodnou půdu. Během pokusu vylézt na komín si Lamberta s Janem všiml ženin hrbatý syn a odřízl je. Ti spadli do růží.

Nakonec jsme to zkusili ještě jednou a ženu ukecali, aby nám dala jablka výměnou za černé oprátky, slzy panen a službu, o kterou si v budoucnu řekne.

Po návratu do Jocklingenu jsme našli dům, ve kterém se skrývali 4 trestanci, které jsme potkali včera v lese, a jejich dva kumpáni. Výměnou za jídlo jsme od nich zjistili, že oběť na Valpružinu noc (možná Julchen) je skrytá u paní Sabriny. Všemožně si z nás dělali srandu a bylo jim jasné, že jsme v Joklingenu poprvé.

Zjistili jsme od nich i zajímavosti – pod opevněnou hospodou u Chalet d’Alembert (západně od Brücklu, v průsmyku Valgrande, na hranici Ammertalu a Cordéacu) je soud duchů, kde byli ti 4 odsouzenci souzeni za své hříchy. A na Valpružinu noc přijde nejvyšší čarodějka Elizabeth, která dokáže otevřít bránu ve skále

V noci jsme se ještě vydali na průzkum brány. Jde o reliéf mříže na skále. Vedle brány je domek, ze kterého vycházelo bledé světlo. Rychlým průzkumem jsme zjistili, že v něm tančí a zpívá několik duchů dívek. Zpívají píseň o jablcích. Jan to nedal, vylekal se a utekl do tmy lesa. Už jsme ho nenašli.

3 dny do Valpružiny noci

Našel se Jan. Strachy doběhl až k pobořené kapli, kde jsme našli první jablka (hex 113).

Vydali jsme se znovu prozkoumat bránu. Jan po ní přejel jablky a brána se otevřela. Na stoličkách a koních jsme se vydali na cestu temným tunelem. Po hodině a půl jsme dojeli na skrytou mýtinu. Všude kolem byly sochy, keře, sem tam pták nebo obří motýl. Kolem nás proběhl růžový keř.

údolí.jpg

Na dohled jsme měli jezero s altánkem, který ukrýval 5 bezvládných ženských těl). Dále prázdné hospodářské budovy, kde jsme uvázali koně, a hlavní budovu (dvoupatrová renesanční vila) obrostlou břečťanem.

Při průzkumu jsme se dostali na rituální kopeček, na kterém Nekrasa vypila svěcenou vodu. V tom se na skrytou mýtinku tunelem dostala i šestice ze včerejška. Sledujeme je z kopečku, zatím došli k našim koním.
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

7. sezení – Hledání Julchen

Družina hledá pannu Julchen, která má být obětována na čarodějnickém sabatu o Valpružině noci v rozvalinách vesnice Jocklingen. Podle lidí, kteří se trousí na sabat, je Julchen držena ve skrytém údolí za zaniklou osadou Jocklingen, v domě paní Sabriny. V tuhle chvíli se dobrodruzi nacházejí na zarostlém vršíčku (E), zatímco do údolí přichází šest otrapů...

Repost houtova zápisu.

Obrázek

Varovný výstřel

Jan míří kuší na jednoho z otrhanců, kteří se ochomýtají kolem našich ustájených koní, když si Wenzel najednou vzpomene, že by situace možná šla vyřešit i bez krveprolití. Kousek poodstoupí, chvíli mává rukama a něco mumlá, ale bez viditelného výsledku. Otáčí se na Jana a s trochou studu v hlase říká: „Tak střílej.“ Jan tiskne spoušť, odněkud se ozývá hromová rána, a šipka zasahuje jednoho ze zrzků do ramene. Členové skupinky se skutečně rozprchnou, jako když do nich střelí – jeden z žebráku táhle postřeleného hejska - a hledají úkryt, kde můžou. Wenzel na ně pokřikuje: „Tohle byl varovný výstřel! Vylezte a vzdejte se, jinak budeme střílet naostro!“

Chvíli diskutujeme, co dál. Druhý zrzek zavolá: „Tady je to čertovo, pěkně si na vás smlsne!“ a otrhanci se s připravenými zbraněmi rozbíhají k nám. Jan znovu střílí, ale nikoho netrefuje. Útočníci se k nám chvíli snaží prodrat houštím, ale zjišťují, že na kopeček vlastně vede jenom jedna schůdná cesta, která je navíc úzká, a tak chtě nechtě musí postupovat v řadě jeden za druhým. Wenzel hází do vzduchu minci a nezraněný zrzek, který je nejblíže k nám, se najednou začne divoce točit na místě, čímž celou zteč úplně zastaví. Když to vidí Nekrasa, začne Wenzela kárat. Každé slovo prokládá úderem Biblí: „Co to zase je za čertoviny? Co - to - je?“

Jan vystřelí potřetí, a zasáhne žebračku Lukrécii, která ztratí rovnováhu, zakopne, udeří se do hlavy a zůstane nehybně ležet. Ostatní se zatím neúspěšně snaží prodrat kolem točícího se zrzka. Wenzel využívá dočasné taktické výhody a s nebývalou grácií zrzkovi probodává hrtan. Ten – stále se toče – padá do ostnatých keřů, které mu drásají kůži na cáry. Jeho postřelený bratr jen vyděšeně zírá. Wenzel otrhance znovu vyzývá, aby se vzdali a odešli, a jelikož Janova další střela opět zasahuje svůj cíl, dva z nich se skutečně otáčejí a prchají.

Zbývající dva to ale nevzdávají. Druhý, kuší postřelený zrzek, se rozbíhá a sráží Wenzela na zem; žebrák zase švihá svým řetězem po Janovi. Wenzel pohotově vytahuje svoji pistolku, z bezprostřední vzdálenosti střílí – a zrzkovo bezvládné tělo padá k zemi. Nekrasa jde na pomoc Janovi, a vší silou přetahuje žebráka po hlavě Biblí. Ten ztrácí vědomí a je dobojováno.

Na údolí se opět snáší tíživé ticho, přerušované jen Wenzelovým láteřením nad jeho zakrvavenou košilí.


Být šlechticem se hodí

Zatímco Wenzel obratně zbavuje těla cenností, ostatní schovávají koně do jedné z rozbořených budov a bezvědomé přeživší spoutávají řetězy.

Hlavní dům je napohled velmi honosný, ale okolní příroda se ho už nějakou dobu poměrně úspěšně snaží dostat zpátky. Nad vchodovými dveřmi se visí rodový erb s heslem „Nechť jsou tvým klíčem sladké bitvy a portské spory.“ Neuchází nám souvislost s vínem.

Wenzel přistupuje ke dveřím a klepe. Než však stihne stáhnou ruku, začne se mu kolem ní omotávat šlahoun jednoho z šípkových keřů. Rozhodujeme se napřed více prozkoumat zbytek údolí.


Obrázek


Nekrasa v baště u rozdrolené zpevňující zdi (B) nachází studnu plnou žabích vajíček, na jejímž dně něco světélkuje. Jeptiška najednou cítí nutkání do studny vlézt, ale odolá a varuje ostatní. Wenzel do studny alespoň hází oblázek.

Přesouváme se do altánku se spícími dívkami porostlými šípky (D). Wenzel se jedné z dívek všetečně dotýká rapírem, a jakmile to udělá, pět z dívek se rozpadne na třpytivý prach. Vzduchem se nese tiché chichotání. Poslední dívka se mění v kamennou sochu, která otvírá oči a ptá se: „Jaká je vaše hodnost?“ Představujeme se, ale jediný, jehož hodnost stojí za řeč, je zřejmě Wenzel, a socha tak ostatní ignoruje.

Ptá se Wenzela na novinky z Ammertalu, a ten dlouze odpovídá, jak se tam vlastně nic neděje. To sochu viditelně těší, a představuje se jako Nicolette la Salle. Wenzel se postupně ptá na Julchen, slova nade dveřmi, víno, a zda soše můžeme nějak pomoct či jestli nechce jít s námi. Socha o Julchen nic neví, a je jí dobře tam, kde je. Zmiňuje však, že heslo patří rodu Trinnigerů, a že keřům kolem dveří stačí pár kapek.

Nekrasa se tváří zmateně, ale Jan s Wenzelem se dovtípí, že socha myslí lidskou krev. Wenzel tak odlákává Nekrasu k jezírku (C), po kterém plují labutě a lidskými hlasy si vyměňují tipy o kosmetice. Podél jezírka stojí tři sochy – mnich, mrtvý muž a gryf. Z břehu je také vidět, že v altánku uprostřed jezera leží lidská kostra. Nekrasa rozšafně plácá sochu mnicha po zádech a ptá se, jak se mu daří. Socha k ní však otočí hlavu a zařve „Co?“ tak hlasitě, až Nekrase zalehnou uši.


Hmyzí intermezzo

Jan mezitím nabírá na meč trochu krve z mrtvého zrzka. Když se ale otočí, zjistí, že se přede dveřmi do domu vznášejí tři obří motýli. Jan nelení a po jednom z nich seká mečem. Motýl si z toho ale nic nedělá, zamává křídly a rozvíří oblak štiplavého prášku - Janovi se ale podaří se většině vyhnout.

Wenzel s Nekrasou se rozbíhají za Janem, který se mezitím neúspěšně snaží prodrat se kolem motýlů ke dveřím. Jeden z motýlů šlehá svým tenkým jazykem po Wenzelovi, ten padá jako podťatý. Ostatní dva zkouší to samé na Nekrasu s Janem, ti však narozdíl od Wenzela vyváznou jen s vyrážkou. Janovi se konečně podaří se dostat ke dveřím, přejede si mečem po hřbetu ruky a pokropí keř trochou krve. Keř se od vchodu stáhne a cesta je volná. Nekrasa popadne bezvládného Wenzela a všichni utíkáme dovnitř.

dům.jpg

Schodiště a přízraky

Za dveřmi (2) překvapivě není vstupní hala, ale jen malá místnůstka bez dalších východů, v jejímž středu se tyčí točité schodiště.
Ošetřujeme Wenzela a ten se probírá. Janovi s Nekrasou se místnost nezdá, a tak ohledávají holé zdi místnosti. Skutečně nacházejí tajné dveře, kterými hned procházíme do přepychově zdobeného salonku (3). U vchodu stojí věšák s několika kabáty a kloboukem, na zdi se skví freska zobrazující bohatou hostinu, a dvoje dveře místnost spojují s jídelnou a galerií.

Než si stihneme salonek blíže prohlédnout, objeví se u vchodu do galerie tři průsvitné postavy, a my si s překvapením uvědomujeme, že vypadají přesně jako my. Zároveň se z kapsy jednoho kabátů vynoří dýka, a zpod druhého se do vzduchu vznese vycházková hůl. Přízraky vykročí směrem k nám.

Hůl najednou švihne po Janovi, a dýka sviští přímo na Nekrasu. Stále ještě vrávorající Wenzel raději začne ustupovat do místnosti se schodištěm. Nekrasa otevře Bibli a přečte jakousi náhodnou pasáž – bez výsledku – a Jan zatím mečem rozsekne letící hůl.

To už jsou ale přízraky u nás a každý se sápe po svém živém protějšku. Jakmile se jim podaří se nás dotknout, vpijí se do našich těl jako voda do vyschlých květináčů. Všichni najednou ucítíme bolestivě mrazivý chlad, a Wenzel se bezvládně kácí k zemi.

Nekrasa opět listuje Biblí, nahlas čte kousek s naší situací nesouvisející pasáže, pak to vzdává a místo toho se s Janovou pomocí pokouší chytit dotírající dýku. Společně ji přemůžou a Jan dýku zavírá do své lampy. Společně opět křísíme Wenzela, a Nekrasa si roztřeseně loká ze své placatky svěcené vody. To se zjevně nelíbí jejímu vpitému přízraku, který z ní vyskočí ven a Nekrasa mu pohotově rozmázne hlavu pěstí s růžencem.

Wenzel se hned sápe po svěcené vodě a také dopřává si pořádný doušek. Výsledek na sebe nenechává dlouho čekat - přízrak je hned venku a dostává pořádnou ránu od Nekrasy. Zbavit Jana jeho průhledného spolucestujícího je pak už skoro rutina.


Prokletá hostina

Chvíli si lížeme rány a pak vyrážíme hlouběji do domu – dveřmi do jídelny (4), jejíž druhé patro tvoří zábradlím lemovaná galerie (5). Jakmile překročíme práh, doposud prázdný stůl uprostřed místnosti se zaplní jídlem a pitím a místností se rozezní hudba. Po všech dnešních útrapách nad ničím neváháme a vrháme se ke stolu – koutkem oka si ale všímáme, že na jedné z židlí sedí přízrak, který vypadá jako náš starý známý Zelený Bernard. Nikoho z nás to ale nezajímá a cpeme si chřtány jako šílení. Než ale kdokoliv z nás stihne vůbec polknout, změní se nám jídlo v rukách v prach.

Hudba se v tu ránu rozezní více nahlas a Wenzelovi z kapsy vzduchem odpluje jeho balíček karet kamsi do rohu. Wenzel odněkud vytáhne kámen a mrští ho po Bernardovi, ten si ale jen ublíženě přesedne na židli kousek dál od něj.

Wenzel si vzápětí uvědomí, že na galerii stojí gauč. Po schodech v rohu k němu vybelhá a s povzdechem ulehne. Jeho odpočinek ale nemá dlouhého trvání, protože se vedle něj zjeví další přízrak, tentokrát v podobě krásné dámy, která si k němu přisedne na gauč a začne s ním laškovat. Wenzel – možná jen díky tomu, jak je unavený – jejím svodům odolává a místo toho se s ní dává do řeči. Ptá se na paní Sabrinu, a přízračná žena odpovídá, že ta už dlouho spí.

Jan s Nekrasou se dole snaží obklíčit Bernarda, který od nich zjevně chce být co nejdál. Postupně si sedá na další a další židle, a když už nemá kam utéct, ublíženě se na ně podívá a zhmotní se v umrlce, který se vzápětí rozpadne na prach. Mezi kostmi se třpytí draze vypadající zlatý špendlík, který hned mizí v Janově kapse.

Jan volá nahoru na Wenzela, jestli je v pořádku. Ten zatím dámě lichotí a tlumočí rady, které slyšel od labutí na jezírku. Dáma se dozvídá, že udržení zdravě vypadající pleti je nejlepší se mazat sádlem. Natahuje ruku, hladí Wenzela po tváři, a ten při jejím mrazivém doteku opět omdlévá.

Už o poznání méně přátelský přízrak slétá dolů z galerie a sápe se po Janovi. Nekrasa mezitím opět zkouší Bibli. Tentokrát nalistuje verš příhodný verš týkající se odpočinku, a Wenzel nahoře na galerii zalapá po dechu a probere se. Vstane z gauče, a zatímco Nekrasa obouruč přetahuje ducha po hlavě Biblí, seběhne po schodech zpátky dolů, popadne nejbližší židli a zkouší ducha přišpendlit. Ten přesile nedokáže dlouho vzdorovat a po krátké šarvátce se neslyšně rozplyne. Zůstane po něm jen zlatý medailon, který si Wenzel dává kolem krku.


Kudy dál?

Dáváme se dohromady a pokračujeme do další místnosti – dlouhého tanečního sálu (6). V jeho středu je vystavený piedestal, na němž leží skleněná škraboška. Nemáme z prostoru dobrý pocit, a tak se raději vracíme do vstupní místnosti se schodištěm. Když ale zjišťujeme, že vede mnohem výše, než by ve dvoupatrovém domě mělo, raději se opět otáčíme. Naše další kroky povedou do druhých dveří v salonku.
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20870
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Re: Helvéczia – Zápisy z kampaně

Příspěvek od Markus »

8. Sezení – Rituál o Vapružině noci

Skupina dobrodruhů pokračuje v průzkumu domu paní Sabriny, ve kterém má prý být vězněna Julchen – dívka, kterou chtějí zachránit, než bude obětována na Vapružinu noc.

Obrázek

V hale (7) stoupá schodiště do druhého patra a nad ním vidí čtveřice zčernalých olejomaleb - portrétů. Hýbou se a hovoří:
  • Heidi von Trinniger, geborene Ammertal: Obraz je zamalovaný černou, jen v levém horním rohu má červený pruh.
  • Elise von Trinniger: Stará panna, truchlí nad ztraceným mládím a láskou, kterou odehnal její strýc.
  • Franz von Bludenz-Trinniger: Blonďatý švihák. Nabízí pytel stříbra za to, že ho někdo zbaví strýce Friedricha.
  • Friedrich von Wislau-Trinniger: Plukovník v paruce. Zakazuje dobrodruhům vystoupat dál.
Dobrodruzi si chvíli povídají s obrazy. Wenzel od staré panny zjišťuje, že její strýc by byl ochotný poslat na ně čtyři šavle, které výhružně visí na stěnách. Lambert chce od Franze zálohu za odstranění strýce, ale Franz zná polohu jen jednoho pytle se stříbrem a nemůže ji prozradit už teď (není přece blbý). Po chvíli přemýšlení dobrodruzi usoudí, že potyčku se šavlemi nechtějí riskovat (Wenzel je jednou nohou v hrobě), a radši si doprohlédnout zbytek spodního patra - třeba najdou jiné schodiště.

Vykročí po dlouhé chodbě (8) s chlupatým kobercem černým jako noc. O nohy se jim otírají a předou neviditelné kočky. Jan je pohladí, zdají se být přátelské. Za obojími dveřmi je ticho a na konci chodby jsou vidět schody vzhůru. Dobrodruzi vyrazí k nim – je nepravděpodobné, že by Julchen drželi tady dole, tak blízko od vstupu.

Do cesty jim ovšem vstoupí přízrak služebné bez tváře. Schází ze schodů a vede průzkumníky do vedlejších místností. Ti jdou za ní.


Setkání s paní Adelheide

Projdou loveckým salónkem (9). Vycpaní ptáci, jesřábi, medvěd s drahokamy v očích (ale uvnitř se ozývá včelí bzučení), u jedné stěny sbírka motýlů. Teleskop promítá na podlahu kaleidoskopická světýlka, na stěně starodávný mušketón. Služebná bez tváře je ale vede dál.

Pokoj paní Adelheide (10) je udržovaný, čistý, rudé závěsy, postel s nebesy. U toalety sedí živá (!!!) dáma v pěkných šatech, o stěnu má opřenou hůl zakončenou svíčkou pod zlatým sluncem. Služebná zmizí. Paní je trochu nepříjemně překvapená, že ji tu ruší nějací vandráci – a vandráci, potom, co se je dům několikrát pokusil zabít, jsou k paní velice nedůvěřiví. Lambert na ni okamžitě míří mušketou.

Situaci zachraňuje Wenzel, který zdvořile představí sebe i své společníky a pokusí se zapříst konverzaci. Zjistí, že jde o Adelheide Steinhagen-Trinniger (nikdo o ní nikdy neslyšel a netuší, kam si ji zařadit) a dozví se, že je sestrou paní domu Sabriny (která je delší dobu nezvěstná). Wenzel opatrně sonduje, jestli by Adelheida nemohla být nápomocná, a tak na rovinu řekne, že přišli zachránit zajatou Julchen... načež se Adelheide otřese a začne být podezíravá. Určitě je tedy na špatné straně, je potřeba jednat dřív, než ona!

Wenzel dál pokračuje ve zdvořilém rozhovoru, ale v nestřežené chvíli přiskočí ke stěně, ukradne hůl se zlatým Sluncem a křikne: „Utíkáme!“

Adelheide jen sykne: „Tak pokud je tohle váš způsob vychování... neodejdete odsud živí.“ A zmizí!

adelheide.jpg

Útěk!!!

V tuhle chvíli kolektivní úsudek dospěl do bodu, že dům je natolik nebezpečný, že bude lepší utéct s holými životy. Ať se Julchen zachrání sama.

Lambert ještě v loveckém salónku loupe oči vycpaného medvěda (jeden drahokam, 5 thalerů), což ovšem způsobí, že z něj vylítne roj včel. Zároveň ožijí vycpaní jeřábi. Prchající dobrodruzi jenom proběhnou, Wenzel rozežene jeřáby holí se sluncem, vyběhnou ven do haly (7), zabouchnou dveře.

V hale se ovšem v rohu zjeví Adelheide! V ruce má stiletto a chce Wenzela bodnout do ledvin. Ukazuje je, že je to velice mrštná assassinka. Strhne se bitka, při které se bojující střídavě ohrožují zbraněmi a střídavě se přetahují o hůl se sluncem (určitě je důležitá!). Wenzel sáhne do kapsy po kartách a prosí čerta o pomoc: „Udělej můj šat neprobodnutelným.“ Do toho obrazy nadávají: „Co to tam děláte, rabiáti?“ Bitku vyřeší Lambert, který se přiřítí zpoza rohu a v uzavřeném prostoru střelí Adelheide do prsou z muškety. Nezabije ji, ale žena se opět rozplyne. Což přítomným stačí k tomu, aby z domu utekli ven.

Venku naskočí na svoje zaparkované koně a stoličky a ujedou na nich pryč ze skrytého údolí, ven do zaniklé osady Jocklingen, tam se vyhnou lidem, kteří se tu sjíždění na Walpurgisnacht a zanoří se do lesů, kde se utáboří.


Dilema u ohníčku – 2 dny do Valpružiny noci

Zdá se, že záchrana Julchen z domu paní Sabriny se nepodaří. Nikdo se do nebezpečné budovy nechce vracet. Jan a Lambert by nejradši rovnou vyrazili zpátky do Fellkirchenu a Ametalu. Wenzel je přesvědčuje, aby počkali aspoň na Valpružinu noc. „Čas nás nehoní, můžeme tu dva dny tábořit. Mezitím si připravíme kostýmy, aby nás nikdo nepoznal, a půjdeme se podívat na rituál. Přinejhorším se jen podíváme a Julchen nezachráníme.“

Usmlouvá jeden den navíc. Během dne odpočívání Wenzel zjistí, že sluneční hůl je skutečně kouzelná. Obsahuje v sobě kouzlo, které je schopné způsobit, že nositele (a pouze jeho) si musí každý všímat... nebo naopak že si ho nikdo nevšimne. Jaké to štěstí! Wenzel tedy vymýšlí nový plán: všichni půjdou společně na Vapružinu noc. Dva z nich odvedou pozornost, zatímco ten třetí, vybavený holí nepozornosti, se proplíží až k Julchen a na poslední chvíli ji zachrání.

Lambert a Jan musejí uznat, že to bohužel není úplně blbý nápad a že to stojí za pokus.


Shledání s Dobrým Přítelem – 1 den do Valpružiny noci

Druhé noci se u ohně zjeví jejich Dobrý Přítel (aka ďábel). „Zítra tady bude veliká sláva,“ zapřede rozhovor. Wenzel a Jan s ním vyřizují své obchodní styky – co mu dluží za pomoc, jakými hříchy mu to už splatili, čert Wenzela pokárá, že zatím nespáchal slibované žhářství, atd. atd., prostě běžný přátelský rozhovor. Dva výtečníci Wenzel a Jan (Lambert je překvapivě mravný, a tak se s čertem moc nebaví) ještě vyzvídají, zda ďábla neurazí, když se zítra pokusí překazit rituál. „Ale kdeže,“ usměje se ďábel. „To je jen taková veselice. Kdežto vy... vás beru jako dlouhodobou investici.“

Výměnou za příslib dalšího hříšku („drobná krádež“) jim ještě popíše, jak má rituál probíhat, což jim umožní lépe se připravit.


Cesta na rituál – Valpružina noc

Noc N nadchází!

Dobrodruzi jdou v přestrojení. Lambert a Jan jsou jen lehce upravení a jinak oholení, aby nebyli na první pohled poznat (v davu účastníků budou ti vandráci, kterým zabili pár přátel, a neradi by se s nimi střetli). Wenzel není troškař, a tak si z rákosí a lesních plodin vyrobil dokonale věrohodný kostým lesního šamana-hejkala (kritický úspěch na Převleky, ha!). Mezitím se v Jocklingenu sešlo cca 50 účastníků sabatu. Je to pestrá partička od vyvrhelů, poďobanců a mrzáků přes čarodějnice až po bankéře v kočárech, takže L+J+W nemají problém splynout s davem. Lambert si dokonce vede svého koně, zatímco Jan a Wenzel si jako únikový prostředek nesou méně nápadné oživlé stoličky.

Krátce před soumrakem vykročí celý dav tunelem ve skále (je otevřený překvapivě brzy) do skrytého údolí. Cesta skalou trvá dvě hodiny, dav si svítí svíčkami, lucernami a lampiony. Už během cesty navazují dobrodruzi kontakty. Wenzel těší skupinku zvrhlíků nemravnými historkami, které vyčetl z knih.

Všichni se podivují, že můžou do tajného údolí projít takhle brzy, a navíc sami. V předchozích letech to bývalo tak, že hlavní čarodějnice Elisabeth musela skupinu vyzvednout, otevřít bránu a potom sama vést průvod. Teď už skalní brána byla otevřená.


Obrázek


Skryté údolí se trochu proměnilo. Lidožraví motýli jsou pryč, hladové růžové keře působí poklidně. Novinkou jsou skupinky čertů, kteří rozpalují ohně pod masivními železnými kotly – z některých šlehají pestrobarevné plameny, z jiných pijí přítomní všelijaké dryjáky. Rituál má proběhnout až o půlnoci, takže dav se dává do všeobecného hýření a prostopášností doprovázaných nepozemskou hudbou.

Na kopečku porostlém růžovými keři (E) je vidět připravený oltář se svícny – obětování Julchen zřejmě proběhne tam. Jenomže hlavní čarodějnice Elisabeth stále nepřichází a půlnoc se blíží. Krátce před půlnocí už začíná být hodující dav nervózní. Neměl by pro ni někdo dojít do domu? Ale to se nesmí, do domu se nechodí!

A pak, jen chvíli před půlnocí, skutečně vyjde! Paní Elisabeth má na sobě rudou róbu s pentagramem na prsou a na obličeji bílou masku. Kolem ní lítá šest duší dívek obětovaných v předchozích letech. Dva čerti vlečou bezvládnou Julchen.

Elisabeth se zastaví a váhá, jako by něco bylo v nepořádku. Pak přece jen vystoupá na růžový kopec k oltáři... a opět váhá. Co se to tu děje? Po chvíli začne přece jenom odříkávat slova rituálu.

A to je okamžik, kdy dobrodruzi rozjedou domluvenou akci. Jan a Wenzel mají odlákat pozornost, Lambert zachránit Julchen.

Jan se přimotal do té části údolí, kde se prostopášníci váleli ve stanech a na poduškách, a nenápadně pár stanů a podušek podpálil, aby vzbudil rozruch. Pak ale přišel hlavní bod jeho plánu: vyndal lucernu, do které v domě paní Sabriny chytil oživlou dýku, a vrhnul ji do davu lidí svíjejících se v pekelných tancích. Jak lucerna dopadla na zem, dvířka se otevřela a dýka z ní vylétla. Prvního bodnutého tanečníka si ostatní ještě nevšímali, u druhého zbystřili, a když šel k zemi třetí a čtvrtý, začali panikařit.

V jiné části údolí Wenzel vymyslel troufalejší akci. Všiml si totiž, že na sabat na svém obřím výrovi přiletěla i čarodějka Meluzína, kterou potkal před pár dny v lesích, představil se jí a slíbil jí, že jí na sabatu ukáže, jakým je velkým čarodějem. Teď ho napadlo, jk dostát svému slibu, ohromit meluzínu, zároveň vyvolat rozruch a zároveň splnit slib ďáblovi, že spáchá žhářství. Tři mouchy jednou ranou!

Wenzel se tak připletl k Meluzíně a špitnul jí: „Psst, Meluzíno, slíbil jsem, že ti něco předvedu, ale pojď nakloň se blíž...“ A když se skutečně naklonila, nasadil si brýle a odříkal formuli hypnotického kouzla. Čarodějka mu skutečně propadla! (Nehodila záchranný hod, ha!) A Wenzel jí vysvětlil, co má udělat: Nasedni na svého obřího výra, popadněte jeden z čertovských kotlů, ze kterého šlehají záhadné pestrobarevné plameny, a vylijte ho na dům paní Sabiny. A jak řekl, tak se taky stalo. Výr Bartoloměj s meluzínou vzlétl, popadl kotel, zakroužil nad údolím a pustil kotlík na dům, až vzplál rudými a zelenými plameny!

Shrnutí: Čarodějnice odříkává rituál. Dole hoří stany, oživlá dýka bodá lidi, dům za ní hoří magickým ohněm. Elisabeth ovšem dál odříkává slova rituálu, zatímco čerti odbíhají řešit problémy, byť účastníci nevědí, kam se dívat dřív.

A do tohohle zmatku vjede na koni Lambert s holí ve tvaru slunce, která způsobuje, že si ho nikdo nevšímá. Prodere se růžovými keři až na vrchol kopečku, kde čerti drží na oltáři bezvládnou Julchen. Čerti si ho nevšímají, čarodějnice pod kopcem si ho nevšímají, dav si ho nevšímá... jen hlavní čarodějnice Elisabeth se na něj otočí a zaregistruje jeho přítomnost. Jejich pohledy se potkají. (Jediná Elisabeth uspěla v záchranném hodu a kouzlo na ni nepůsobí.)

Lambert ovšem seskočí z koně, sebere čertům Julchen, naloží ji na koně, pobídne ho, ladným skokem přeskočí růžové keře, rozrazí dav a ujíždí pryč - směrem k tunelu a ven z údolí. Čeká při tom, kdy čarodějnice začne nějak jednat... ale Elisabeth nic nedělá, jen za ním hledí a nechává ho jet. Lambert s Wenzelem jsou připravení taky zakročit a odvést pozornost, ale není to třeba.

Teprve když se Lambert i s Julchen zanoří do tunelu, vykřikne Elisabeth: „Zloděj! Nepřítel pána! Unesl vyvolenou oběť! Nu, co se dá dělat, budeme muset zvolit jinou! A budeš to ty, Victorie Mezal!“

Čerti se rychle chopí nové dívky a rituál proběhne tak, jak má, ovšem s jinou obětí. Přestrojení Wenzel a Jan všechno pozorují, ale nabývají jakýsi divný pocit. Přijde jim, že Elisabeth to všechno hraje jako herečka – Jak nechala Lamberta utéct a vzápětí už měla jinou oběť, to přece bylo příliš rychlé! jako kdyby přesně tohle očekávala. Jako kdyby věděla, že někdo přijde a Julchen zachrání. Jako kdyby si sama dobrodruhy najala, aby přesně tohle udělali! Nestali se náhodou společníci loutkami v důmyslných plánech někoho mnohem mocnějšího?

Čerti nakonec dům uhasí tím, že z něj strhají hořící části střechy.

Wenzel při odjezdu na stoličce zahlédne na kraji davu Dobrého Přítele ďábla, kterak mu kyne číší a pomrkává na něj. Že to dnes večer ale byla pěkná podívaná!

Julchen je zachráněna

Kupodivu... Julchen je skutečně zachráněna. Plán se povedl. Lambert vyjede s nahou dívkou z černého tunelu do trosek Jocklingenu. Nikdo ho nehoní. Dá jí pojíst prvního čarovného jablka, po němž se dívka přestane třást. Po druhém se jí vrátí barva. Po třetím klidně spí a zkrásní. Najednou je vidět, že to není jen tak obyčjená dívka, ale někdo krásný, sebevědomý a mocný.

O pár dní později přijíždějí zachránci do Fellkirchenu a předávají zachráněnou dívku její matce.

Paní Elisabeth jim za záchranu dcery děkuje a vyplácí slíbenou odměnu.

===

The End. Ano, celou dobu šlo o to, že si nás nejvyšší čarodějnice najala, abychom zachránili její dceru, kterou měla ona sama obětovat, a my jsme to – aniž bychom to věděli – skutečně udělali. A vůbec nikdo jsme si nevšiml, že nás najala Elisabeth, abychom překazili rituál Elisabeth. Až když jsme to skutečně udělali, došlo nám to.

Šlo o to, že Elisabethina dcera byla kruhem čarodějnic vyvolena za příští oběť. Elisabeth jako hlavní čarodějnice proti tomu samozřejmě nemohla nic namítat. Leda že by si najala pár bláhových dobrodruhů, aby jí rituál překazili. To pak přece nebude její vina.

A my jsme, jako hlupci, udělali přesně to, co čarodějnice chtěla.

(BTW, kdyby nám na začátku řekla, že je čarodějnice, tak někteří z nás jí pomůžou dobrovolně.)

==

Skvělá závěrečná scéna s překažováním rituálu. Líbilo se mi, jak se tam zúročily drobné prvky z předchozích sezení: Jan využil oživlou dýku chycenou v lucerně, Wenzel využil známost s Meluzínou a jejím obřím výrem. A samozřejmě celý plán stál a padal na tom, že jsme ukradli sluneční hůl, která měla moc udělat Lamberta nenápadným.

(Paradoxně jsme tu hůl ukradli cizí postavě, která by nám prý se záchranou Julchen mohla pomoct, kdybychom se k ní chovali slušně a nekradli jí hole. :) )
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 hosti