Gornatův les - minikampaň v OSE

[Ota]

Někde v Kassadijské říši, nedaleko obávaného Gornatova lesa, stojí městečko Mur.
V nejmenovaném zaplivaném hostinci sedí skupina dobrodrodruhů.
Zítra vyrazí na jih do lesa, kde se pokusí splnit některé z úkolů, o které je vlivné osoby Muru požádaly.
Držme jim palce.

Zleva: elf Ianalos, trpaslice Xara, hobit Čára, půlelfka Jianna

Stručný zápis z prvního sezení bude brzy následovat.

[Markus]

[Ota]

Načárané Čárou

Naše parta byla zasejc na mizině, takže když nám jakejsi hogo-fogo pán nabídl zlato za nalezení vily v lese, souhlasili jsme a začali jsme po hospodách hledat pomocníky. Náš úmysl vydat se do lesa se tak rozkřikl po celém městě a druhý den jsme těch lesních úkolů měli mnohem víc. Hmm, buď jsou místní línější než vypadají nebo ten les bude opravdu nebezpečný.

Máme najít vilu a v ní nějaké knihy. Máme také najít poustevníky a vzít jim jakési medailóny. A konečně máme najít lokálního lapku a zjistit, co je zač. Ideální by bylo, kdyby lapka bydlel ve té tajemné vile a spolu s paní lapkovou by byli oněmi dvěma poustevníky s medailóny, ale takhle ideální to asi nebude. Doprovod nám budou dělat tři bojeschopní jedinci, zřejmě bývalí legionáři. Nejvíc si slibujeme od Nicolase, který už prý v lese byl a jistě nám bude schopen občas poradit.

Před odchodem jsme ve městě nakoupili pár lahviček místní léčivé vody a vyrazili na západ, kde mělo stát stavení tajnůskářského statkáře. Kdo jiný by nám mohl něco říct o tajemném lese, než tajnůstkářský statkář, že jo. Než ho Xara vyzpovídala, zbytek skupiny se zapovídal s velmi zanedbanými dětmi, co běhaly kolem po stejně zanedbaných polích. Když jsme přistoupili na jejich hru "na hloupou otázku ještě hloupější odpověď", prozradily nám, že na západ od statku stojí u vstupu do lesa krásně uklizená chaloupka.

To znělo slibně. Xara, bohužel, moc nepochodila. Statkáře prý kdosi proklel a úroda, celkový stav statku i jeho zdraví jde od té doby od devíti k pěti. Působil jako zapšklý a rezignovaný jedinec.

My vyrazili k avizované "uklizené chaloupce". Jednalo se o svatyni, o kterou se staral přátelský a překvapivě svalnatý poustevník.

poustevnik.png (78.37 KiB) Zobrazeno 870 x

Jménem skupiny jsem vzdal místní bohyni hold a poustevník nám nabídl malé pohoštění a bezpečný nocleh. Při zmínce o vile nás upozornil, že ji prý není možné najít, protože je začarovaná a že skupina, která ji šla kolem něj nedávno hledat, nebyla zdaleka tak zdvořilá jako my. Spalo se tu krásně a ráno, plni sil, jsme se konečně ponořili do hlubin lesa. Vedly nás zbytky staré silnice.

Za chvíli už byla silnice zarostlá, my se vydali po jedné z pěšinek a došli na mýtinu s velkým popsaným menhirem. Nicolasovi menhir nic neříkal. Text se zmiňoval o prameni, ale nikde nic neteklo. Asi nějakej ten metafór. Šli jsme dál a když jsme došli na konec jedné z pěšin, rozbili jsme tábor. Noční les působil neklidně, ale nepřepadlo nás nic.

Druhý den jsme našli palouk s velkým černým dubem, uvnitř něhož byla zjevně užívaná svatyně. Nicolas opět nic nevěděl. Při průzkumu dubu jsme byli najednou obklíčeni smečkou vlků. Míhali se kolem palouku, ale k útoku se neměli. Zacílil jsem na jednu tmavou šmouhu, vystřelil a rázem bylo veselo. Vlci se rozběhli k nám a kromě koně si jako cíl vybrali zrovna mě. Dvě bestie mě dokonce kousli, ale pak polovina tlupy usnula (ať žije Ianalosova magie) a se zbytkem jsme si už poradili, tedy zejména Jianniny dva meče.. Xara mi po boji vyléčila zranění a kromě koně jednoho z legionářů tak na naší skupině nezanechal útok vlků stopy. Divné bylo, že dva vlci se po smrti proměnili v muže. Kulinářsky zaměřená část skupiny zpracovala vlčí maso, zbytek pohřbíval ony dva muže. Před odchodem vyslovila Xara hypotézu, že jsme asi narušili svatyni vlkodlaků, tudíž, pokud jsou strážci svatyně po smrti, není nutné zachovávat pietu a je tak možné si zajímavý kovový nůž ve tvaru ptačího zobáku ze svatyně odebrat.

Putovali jsme dál se zvýšenou obezřetností. Když jsme narazili na hodujícího medvěda, raději jsme se vzdálili a znovu se uložili ke spánku. Ráno nám Xara vyprávěla, jak ji při hlídce napadl obrovský zářící pták, jak mu raději hodila zobákový nůž a jak ji stejně trochu klovl.

Zajímavé, všem se nám totiž zdály divoké sny plné ostrých zobáků a divokých křídel. Snad dá bestie po navrácení nože pokoj.

Pustili jsme se pěšinou na jih a za nějaký čas ucítili intenzivní vůni hub. Na mýtině před námi rostlo hub spousta, ale většina člen skupiny se začala podivně hihňat a ukazovat do trávy, že prý tam jsou veselí houboví skřítkové. Hihňající družiníci až tak nevadili, ale když zpoza stromů začaly vystupovat namachrované obří houby se zjevně zlými úmysly, situace hrozila přerůst v masakr. Chňapl jsem poníka Huberta a s křikem: "Všichni pryč, jdou po nás obří houby" jsem začal pádit z mýtiny pryč. Naštěstí jsem svým úprkem strhl celou skupinu a úspěšně jsme minimálně deseti obřím houbám utekli. Nicolas o obřích houbách samozřejmě nic nevědel. Vydali jsme se jinou pěšinou a zanedlouho zase tábořili.

Po snězení zbytků vlčího guláše jsme usnuli. Probudil mě hlasitý skřek a když jsem otevřel oči, spatřil jsem jak Ianalos vytahuje dýku ze zářícího ptáka. Než jsem stihl popadnout luk, Xara dokončila dílo a zářící pták se rozpadl na prach. Nicolas si konečně na něco vzpomněl. Stejný pták je prý otravoval každou noc a přispěl ke zkáze jejich družiny. Budeme muset vykoumat, jak se mstivého ptáka zbavit. Bude stačit, když Xara obětuje v ptačí dubové svatyni mince? Nebo svou krev? Uvidíme.

[Ota]

Poznámky k zápisu ze druhého sezení (dokud si to pamatuji, později rozepíšu lidsky).
- setkání s opožděnými členy skupiny
- odprošení Veležluny
- vzhůru hlouběji do lesa
- kaplička s kalichem
- zarostlé město, spánek
- ve městě divoši, lázně, pryč z města
- odbočka z cesty
- smrtící břečťan, Quintus umírá
- medvědí zdechlina
- spánek
- jelen, bardka zpívá
- pád do propasti, boj
- hledání cesty z lesa
- hnusné mokvající stromy, jdeme jinudy
- palouček s táborákem a vrahounskými vzkazy
- jsme venku a jde se do Muru
- družiníci odchází
- low cost nocleh, odevzdání medailónku, budeme funebráci?

Stejně mám pocit, že mi někde jeden spánek chybí .

[Markus]

Správné pořadí:
- palouček s táborákem a vrahounskými vzkazy
- hnusné mokvající stromy, jdeme jinudy
- (zpátky na palouček s táborákem, z něj jinou cestou - na sever)
- přespání v lese
- ráno opuštěná chaloupka
- jsme venku a jde se do Muru

[Ota]

Načárané Čárou II

Ráno se vstávalo zase těžko. Sny plné vřeštících ptáků a ostrých zobáků. Xařina rána od klovance vypadá smrtelně, jakoby se Xara měnila v kompost. Jianna s Ianalosem si najednou uvědomili, že musí být někde jinde a spěšně odešli, ovšem během rána se objevili dva opoždění členové naší nelidské bandy. Věčně si něco notující bardka Doris a zmatený elf Ellisar. Výborně, každá magicky nadaná postava bude v tomhle divným lese přínosem. A až budeme komplet, nic nás nezastaví.

Úkol je jasný, odprosit Veležlunu, aby nás konečně nechala být. Jdeme k jejímu oltáři a cestou sbíráme bukvice, semínka, prostě všechno, co by se jí mohlo líbit. U oltáře pak předáme dary a dokonce proneseme tklivou prosbu o odpuštění. Jestli nevyjde tohle, tak budeme muset na oltáři obětovat Xařin palec.

A teď zase vzhůru na jihovýchod, hlouběji do lesa. Když míjíme malou kapličku, ve které stojí za mříží stříbrný kalich, necháváme si zajít chuť. Stačí, když je nakrknutá Veležluna. Pak jsme narazili na zbytky cesty, což je paráda, protože bych řekl, že k vile nějaká cesta povede. Tahle ale ne. Ta končí u lesem pohlceného města. Jelikož se stmívá, trochu se vrátíme a spíme. A spí se dobře, hurá, Veležluna nám odpustila. Prozatím.

Druhý den ráno převezme otěže funící elf Ellisar. Zneviditelní se a jde prozkoumat město, zvláště oblast, kde včera večer stoupal dým. Za chvíli je zpět a hlásí, že tam viděl bandu divochů, desítky divochů. Možná by mohli mít informace o okolí, ale necháváme si je jako eso v rukávu. Opatrně procházíme městem co nejdál od divochů a narazíme na staré lázně. Voda je železitá, možná trochu síry, jistě bude dobrá na klouby. Když se začnou blížit skřeky těch poloopic, rychle město opouštíme a jde se dál.

Po chvilce odbočujeme ze staré cesty na severní odbočku a les se začíná měnit. Pomalu se noříme do polodžungle a je třeba se prosekávat. Jdeme v řadě jako husy, když se jeden z okolních břečťanů omotá kolem Doris a začne ji škrtit. Chachá, na to mám svůj meč Ostrozub. Společně s družiníkem Quintem vyrážíme naší pěnici na pomoc. Z druhé strany pomáhá jiný družiník. Doris je ošklivě zraněna, ale břečťan také dostává co proto. Quintus však šlahouny podcenil a utahující se smyčka ukončila jeho životní pouť zlomeným vazem. Čepele a placáty nakonec šlahouny zlikvidovali, ale nálada je mizerná. Quintus je alespoň odtažen z cesty a opřen o strom, nepřipadá nám bezpečné tu kopat hrob. Klopýtáme dál a potkáváme už dost starou medvědí zdechlinu, zřejmě taky obět zdejší dravé květeny. Nám mýdlařům ale trocha zápachu nevadí. Beru si medvědí drápy a tesáky, třeba se budou hodit.
Když se vymotáme z polodžungle, je čas se vyspat.

Ráno pokračujeme někam na severovýchod a najednou na cestě spatříme obrovského, výhružně frkajícího, jelena. Doris se k němu začala přibližovat a něco zpívala. Bylo to mocné kouzlo, protože jelen, zastašen nějakým zvlášť úderným rýmem, zběsile prchá a cesta je volná.

Hurá dál, když v tom Xara zmizí kamsi pod zem a dopadne na hromadu kostí. Když s Ellisarem vážeme lano, abychom ji vytáhli, začnou dole znít zvuky boje, to není dobré. Xara se hrdinně brání kostlivé přesile a my začínáme akčně slaňovat dolů. Nejdřív slaní elf a jakýmsi krámem ochromí třetinu kostlivců. Pak cosi zašeptá Doris a šlahouny znemožní pohyb nohou téměř všem zbylým obludám, ovšem včetně Xary a Ellisara. Když slaním já, čapne mě to taky, ale nevadí, mám ještě luk. Mečem a lukem nakonec pomohu ostatním zvítězit. Po chvilce nás šlahouny pustí a prohledáváme. Bohužel, kromě zlatého medailonu s obrázkem jakési cácorky tu nic není. No nic, jde se dál. Xara je dost zbitá, musíme opatrně.

Když objevíme táborák, u něhož jsou kusy dřeva popsány vzkazy typu "zabloudili jsme", zpozorníme. Že by právě zde operovala loupežnická banda? Když začnou pěšinu lemovat mokvající stromy a celá atmosféra se změní k horšímu, raději se vrátíme a jdeme jinudy, tuším, že na sever. Ten okraj lesa už tu někde musí být. Ale nějdřív se vyspíme. Družiník Vepř má rebelské nálady, ale Doris ho umravní.

Ráno znovu vyrážíme někam k severu a nacházíme opuštěnou chatrč. Nikde nikdo. Pozor, v chatrči je poklop a ve sklepě je vylomená mříž lidské velikosti. Co za chudáka tu byl uvězněný? Zatím nevíme. A pak už jen chvilka jsme venku z lesa. Zamířili jsme do Muru, kde nás opustili přeživší družiníci. Vepře už nenajmeme, ale Nicolaose bych bral i příště.

Nebylo obtížně zjistit, co za slečinku je na obrázku v medailonku, ale smrdíme, jsme od bláta a od krve, půjdeme tam zítra. Jelikož nemáme skoro žádné peníze, řešíme to koupelí v řece a společnou ubytovnou bez ramínek a židlí. Před ubytováním ještě absolvujeme pohovor s papalášem, co po nás chce informace o loupežnících. Nebyl spokojen, což nechápu, protože jestli si myslel, že v tak obrovském lese najdeme nějakou bandu za pár dní, není tak chytrý, jak si sám myslí (stejně jako můj strýček Řepomil). Prý si máme pospíšit.

Ráno sdělíme slečince, že je její milý po smrti a tak trochu ji pokazíme den. Robustní chůva nám dá za medailon 50 zlatých. No, čekali jsme víc. Nabídneme, že bychom mohli přivézt kosterní pozůstatky, aby si je místní blázni mohli zazdít do městských zdí a vida, dají nám za ně dalších 50 zlatých. Snad to pokryje náklady na půjčení nějaké kárky, bez které ten půlcent kostí do Muru nedostaneme.

[Vallun]

Hezké zápisy, jako by ožíval duch Vukogvazdu;)

[Markus]

Tady je zápis z mojí perspektivy, prokládaný vypravěčskými postřehy a spoilery. (Hráči prosím nečíst.)



GH01–02: Hrajeme oldschoolový sandbox v divočině Gornatova hvozdu, díl první: Sluhové tří pánů

Náš příběh začíná v Muru, Božském městě, které jeho obyvatelé uctívají jako svého jediného Pána. Kdykoli nějaký Muřan vypustí duši, jeho tělo je zazděno do některé z mnoha budov nebo věží, aby živilo boha, a tak se neveliké město Mur stále rozrůstá do výšky. Byly to ovšem zdejší solné slzy, které se čerpají ve dvou utajených zřídlech pod městem a pak se v malých léčivých lahvičkách prodávají jako všelék, které přilákaly pozornost skupiny jakýchsi „dobrodruhů“. Potom co rozfofrovali poslední peníze za léčiva, mezky a zásoby potravin, začali se cizinci shánět, zda by v Muru nebyla nějaká práce… třeba související s výpravou do nedalekého Gornatova hvozdu?

Tohle je další moje hraní OSE, tentokrát ve formě minikampaně. Hrajeme sandbox v divočině Gornatův hvozd, který bude brzo vycházet v mém překladu česky. V hraní navazuju na svoje úvahy o starém D&D, které jsem naposledy zachytil v článcích Jak (ne)hrát poctivé „staré“ D&D? a Co jsem se po 16 sezeních dozvěděl o oldschoolovém sandboxu, a jde vlastně o logické pokračování: už mám zkušenosti s tím, co mi fungovalo a co ne, tak to teď pojďme zkusit znovu a „správně“.

Pokud na to někdo chcete reagovat, budu jedině rád. Ale jelikož Fórum čtou mí hráči, zkuste prosím veškeré spoilerové komentáře uzavřít do spoilerových tagů. Takhle:

Kód: Vybrat vše

[spoiler]Text spoileru[/spoiler]

Spoiler

Text spoileru

[Ota]

Jako minule jen krátké poznámky, abych nezapomněl. Brzy doplním detaily.

- setkání s novou postavou (trpaslík "Gino")
- návštěva knihovny (vila je někde v okolí města v lese / prokletá ryba se stala nymfou)
- přespání + snídaně u Nicolaose (Gino krade vejce)
- podél lesa na jih, kolem ovce, za řekou úrodná pole
- opuštěný statek + stezka do lesa
- ponuré území plné polobažin
- kmeny přes cestu, lov paralýzou, pečínka, spánek
- podivné jezírko s truhlou, ozvěnou a vraždící vodou
- tady už to známe!
- s pochodněmi skrz šlahouny
- kratší spánek před městem, pavouci jdou na Huberta, paralýza
- průzkum lázní, objevení sochy, experimenty s vodou
- tajná ulička na jih
- rokle s přírodním sloupem, lešení, ostroh, padající lidé, někdo mrtvoly odtahuje
- oddaný sochař, původně z Muru, pozdravuje rodinu, obchodoval kdysi s divochy
- zpět do města, setkání s divochy, přátelská atmosféra, společný tanec

Příště si před odchodem aspoň vyfotím mapu, mohlo by to pomoci poskládat ty korálky správně za sebou.

[Ota]

Načárané Čárou III

Je kolem poledne a my za poslední peníze ochutnáváme jakýsi tajemný guláš před jednou murskou hospodou. Xara si šla k felčarovi nechat zkontrolovat klovance od Veležluny a Jianna dnes zřejmě opět nedokázala vysednout z nekonečného kolotoče zábavy a hýření. Zato se k nám přitočil obtloustlý trpaslík, představil se jako Gino a vyjádřil přání jít s námi do lesa. Dvě sekery za pasem, šupinová zbroj, žádná záloha předem, ideální posila týmu. Vítej Gino.

Po guláši jsme zamířili do místní knihovny. Není přece možné, aby tam nebyly k nalezení informace o tajemné lesní vile nebo o Irenině prameni. Zaprášený knihovník nás ale moc nepotěšil. Místo aby sypal ze svých zaprášených rukávů dávné legendy, odkázal nás k zaprášeným regálům. Já se vrhl na knihy o mytologii a hledal cokoli o jakékoli Ireně, ale byla to past. Nějaký lajdák vsunul mezi mytologické svitky napínavý příběh o hobitím rytíři Dubivojovi a já se tak začetl, že jsem zapomněl vnímat čas. Gino měl větší štěstí. V zeměpisné sekci našel staré mapy, na kterých byly kolem jakéhosi města rozmístěny vily šlechticů. Nebylo možné zjistit, která je ta naše, ale bylo jasné, že pátrání kolem již objeveného města je asi to nejlepší, co v naší situaci můžeme dělat. Prozpěvující si Doris zase našla svitek o rybě, která byla prokleta jakousi bohyní a proměnila se v nymfu! Zatím nevíme, co si s touhle informací počít, uvidíme. Ellisar celou dobu studoval svitky s nákresy štíhlých elfek, asi nějaké návody, jak zhubnout, což je při jeho postavě chvályhodné, nicméně pro skupinu nezajímavé.
K večeru nás na ulici potkal zasmušilý Nicolaos. Když mu líčíme, že do lesa vyrážíme hned teď, navrhl, abychom přespali u něj doma a vyrazili až ráno, pěkně se sluncem. Souhlasíme. Nocleh mezi slepicemi proběhl bez potíží a Nicolaos nám ráno poskytl i něco k snědku. Ten člověk je opravdu hodný! Jeho manželka mu za živení cizáků nadává a ani železné zásoby, které ji na oplátku dám, její křik neutiší. Rychle opuštíme Mur a Nicolaos, mimo zdi Muru jakoby znovuzrozený, jde s námi. Vajecchtivý Gino při odchodu strčí do kapsy tři nalezené kusy, asi jako bolestné za psychickou újmu, způsobenou vytrvalým lamentováním Nicolaosovi ženy, nikdo ho naštěstí nevidí.

Vyrazili jsme na jih, s lesem po pravé ruce. Kolem ovce a křovinatá neúrodná zem. Za řekou na východě vidíme úrodná pole a občas nám i někdo zamává. Dobrý kraj, dobří lidé, říkám si a mávám taky. Někdy po poledni spatříme u lesa opuštěný a přírodou přemožený statek. Propadlá střecha, zarostlé dvorky, zmar. Ani při průzkumu jsme nic zajímavého nenašli, tedy kromě stezky vedoucí na západ do lesa, po které se opatrně vydáme.
Orientovat se v lese není jednoduché, střídavě chodíme do kopce a z kopce a snažíme se na křižovatkách vybírat cesty, které nás přiblíží k městu s lázněmi, tedy k cíli aktuální výpravy. Pár hodin jdeme skrz ponuré území pod klenbou nezdravě vypadajících stromů, pod nohama nám čvachtá, zkrátka hnus. Jsme rádi, když toto území opustíme. Najednou nám stezku přehradilo několik padlých stromů. Jako past to nevypadá, stromy jsou vyvrácené i s kořeny. Stromy obejdeme a na druhé straně rozděláme tábořiště. Je ještě trochu světla a tak zkoušíme lovit. Úspěšný je jen Ellisar, který svou znehybňovací hůlkou znehybnil prase a pak ho podřízl. Zajímavý způsob lovu! Po skvělé večeři (Gino je bývalý pekař a i s masem to celkem umí) jdeme spát. V noci se nic nestalo.

Druhý den pokračujeme směrem k městu. Cestou míjíme jezírko mezi skalami. Na skalách jsou jakési reliéfy a my tak necháme Huberta na stezce a sami skáčeme dolů ze svahu k jezírku. Reliéfy ukazují muže, jak vstupují do vod jezírka. Voda je čirá a my jsme tak schopni spatřit na dně jezírka, celkem blízko ke břehu, velkou truhlu. Zavání to pastí, ale já jsem odhodlaný truhlu prozkoumat. Svlečený jsem v mžiku a už hledám na Hubertovi lano, na které bych se přivázal, když Doris cosi zamumlá a její oči se rozšíří úlekem. Prý v jezírku cítí velké nebezpečí a rozhodně mi nedoporučuje do něj lézt. Hmm, bude to chtít experimentovat. Házím tam živého brouka a voda jej chamtivě pohltí. Divné. Navíc se tu vrací jakási truchlivá a morbidní ozvěna. Že by se tu ta prokletá ryba mstila na živých tvorech? Doris k sobě přiláká pár malých savců, mezi nimi i nešťastníka hraboše. Doris ho hází do jezírka a my vidíme ten stejný příběh. Hraboš je hladově uchopen vodou a stáhnut pod vodu. Byl bez šance. Gino se ještě snaží zkonstruovat jakési přibližovadlo truhel z větve a hřebíků, ale to se v pekárně zjevně nenaučil. Truhla bude navíc asi dost těžká. Nevadí, třeba se sem ještě vrátíme, nejlépe s nějakým kovovým hákem. Jdeme dál.

A vida, najednou vstoupíme na stezku, kde už jsme během předchozí výpravy byli. Sice jsme to nečekali, ale kreslit si mapu hvozdu není sranda. Možná bychom ji mohli časem v Muru zpeněžit? Pokračujeme na jih a pomalu se blížíme k místu, kde zahynul chudák Quintus. Jeho mrtvola je skrz naskrz propletená šlahouny, nehezký to pohled. Tentokrát jsme ovšem připraveni. Zapalujeme pochodně a oháníme se jimi jako o závod. Vražedné šlahouny tak útočí o poznání opatrněji a my mezi nimi rychle probíháme dál. Pak už se napojíme na starou dlážděnou cestu a vydáme se na západ. Za chvíli jsme dorazili k městu a hned jsme se uložili ke spánku. Plán zněl jasně, vstaneme velmi brzy a prozkoumame město dřív, než se divoši vyhrabou z pelechů. Bohužel, spěch není dobrý společník k chystání tábořiště. Zjevně jsme upoutali pozornost okolních predátorů. V noci mě totiž najednou vzbudil Gino, že nějaké obludy chtěji sníst poníka Huberta. Tak to tedy ne, Huberta ne. Ellisar pochodní rychle zapálil skomírající táborový oheň a my tak nad Hubertem spatřili čtyři hnusné siluety obřích pavouků. Začal jsem napínat luk, ale Ellisar na ně namířil jakousi hůlku a zamumlal cosi o páře a o lízání. Pavouky to zarazilo a to doslova. Tři spadly nehybní na zem, poslední zůstal zapletený do větví. Vyměnil jsem luk za meč a začala řezničina. Za chvíli bylo po pavoucích. Doufejme, že Ellisarovi ona mocná hůlka co nejdéle vydrží, je to mocná zbraň.

Spát už jsme nešli. Byla jasná noc, ideální k průzkumu města. Vstoupili jsme do města východní bránou a zamířili rovnou k lázním. Kdysi to tu muselo být krásné. Uvnitř lázní jsme našli sochu dívky, jak si přikládá dlaně k očím. U sochy byl podobný nápis jako menhiru severozápadně odtud. O vodě, která umožní očim vidět víc. Ellisar si potřel oči vodou a raději ji i polkl a já se mu schoval nedaleko pod vodu. Hned mě uviděl, mocná to voda. Až na Gina jsme si oči a pusu vodou "vylepšili" taky a vyšly před lázně. A vida, nedaleko jakoby nás zvala úzká ulička mezi domy, které jsme si předtím vůbec nevšimli. Gino chvilku nevěděl, o čem mluvíme, ale když jsme mu ji ukázali, uviděl ji taky. že by opravdu nějaká magie? Hned jsme se vypravili uličkou dál a nenápadnou brankou změsta jsme pokračovali úzkou cestičkou na jih.

Po pár mílích jsme došli na kraj obrovské rokle, kde cestička končila. Dole v rokli rostly stromy a někde v rokli před námi se tyčil přírodní skalnatý sloup. Asi mílu od vlevo jsme spatřili obrovské lešení, vpravo, asi tři míle od nás, zase úzký ostroh vybíhající nad rokli. A co víc, spatřili jsme malinkaté postavičky, jak shazují do rokle jiné malinkaté postavičky. Divné, že by oběti? Ale komu? Nicolaos nepřekvapil a na nic takového si nevzpomíná. Na Nicolaose je prostě spolehnutí. Jdeme k lešení. Tam nám až chorobně zaujatý sochař Baldo vysvětlí, že dostal od jakéhosi boha vnuknutí, aby zde vysochal jeho sochu, zhruba 50 metrů vysokou. Už na tom maká osm let, doufá, že to do smrti stihne. O bláznech na ostrohu nic neví, jen to, že dole v rokli občas vidí jiné postavy, jak mrtvoly někam odtahují a přitom cosi poštěkávají. O divoších ve městě se vyjadřuje opatrně, ale prý s nimi i obchodoval, takže to nebudou úplní krvežíznivci. Odcházíme a slibujeme sochaři, že vyřídíme pozdravy jeho rodině, která prý žije v Muru. Na mou věru, Baldo je tak pohlcen prací, že ztrácí pojem o světě.

Po úvaze, že v hluboké rokli by si nikdo vilu nestavěl, se vracíme do města a hodláme pokračovat v jeho průzkumu, když tu najednou zaslechneme blížící se halekání. Schováme zbraně, nasadíme úsměvy a jsme v tu ránu všichni hrozně sympatičtí. Tři divoši, kteří vyšli zpoza budovy, jsou i tak zaskočeni. Doris začíná brnkat nějakou klidnou píseň, aby rozbila napjatou atmosféru. Já jim nabízím jídlo a dělám univerzální gesta přátelství. Divoši nakonec podlehnou konejšivé hudbě a začnou se dokonce pohupovat do taktu. Doris ještě něco zamumlá a divoši zcela pookřejí. Gesty nás zvou do tábora a kdyby neměli uší, usmívají se kolem dokola celé hlavy. Nabídku přijímáme a vyrážíme k jejich táboru v severní části města.

V této chvíli sezení končí.

[Ota]

Jako vždy krátké poznámky, dokud jsou vzpomínky čerstvé.
- přes náměstí do ležení pololidí, jednání s náčelníkem (písně, tance, kuličky, drápy, mýdlo), vlídné přijetí
- tabu ohledně lázní, prosba o otevření dveří, zmatené popisy více druhů zvířatolidí, loupežníky neznají, za řekou prý moudrý muž
- ráno otevření dveří, zbroje, krátké meče, standarda VII. legie
- vzhůru na sever, tunel, sráz, vlci prchají
- houbová mýtina, jdeme zpět
- medvýrové, vítěz zmámen
- vlčí zvědi (paralýza, kořeny, útěk)
- vlčí posily, bitva u jeskyně, jasné vítězství, jen Nicolaos je dost raněn
- zkoumání poražených, dospáváme
- zpět k městu, plížení do lázní, lov, spánek
- vzhůru za moudrým mužem, u řeky věž, dva spící medvýrové, ústup

Zhodnocení minikampaně

[Ota]

Načárané Čárou IV

Divoši
Cestou do ležení divochů panovala dobrá nálada. Divoši se vlnili v rytmu Dorisiny písně a my ostatní jsme trénovali co nepřátelštější úsměvy. Najednou jsem si všiml, že kulatý Gino se kamsi vytratil a ke skupině se znovu přidala odvážná Xara i se svou mulou. Inu, jsme v tajemném lese, zde je možné vše. Cestou jsme na budovách dokonce spatřili divné kresby pololidí - polovlků.
Místní náčelník, velký chlap, nás již očekával. Meč, bronzová zbroj, trochu mi připomínal nebožtíka Quintuse. Doris přeladila na slavnostnější notu a já s Xarou jsme předstoupili před náčelníka. Tlustý a olysalý Ellisar se raději držel zpět. Xara rozdávala dětem skleněné kuličky a já podaroval náčelníka medvědími zuby a drápy. Když jeho zarputilý výraz nepovolil, přidal jsem kus rodinného mýdla a naznačil, aby si čuchnul. Náčelník tak učinil a minimálně byl zaujat. Když jsem mu vysvětlil, že jde o dar, předal mýdlo divošce vedle a rázem bylo o zábavu postaráno. Tak nějak jsem cítil, že jsou divoši namydlení a už nás nebudou brát jako nepřátele. Náčelník schválil naši přítomnost ve městě, ovšem při dotazu na lázně se málem vše pokazilo. Je to pro ně tabu a nám zakázali tam chodit, budiž. Z dalších debat vyplynulo, že o loupežnících nic nevědí a že se kolem města potulují různí vlkolidé a lidovlci, možná i vlkoduchové, prostě zmatek. Nakonec z náčelníka vypadlo, že by potřeboval otevřít jedny záhadné dveře ve sklepě domu. Ellisar znalecky okoukl dveře a prohlásil, že po vyspání je otevře. Náčelník přislíbil odměnu a pozval nás na večerní táborák, jídlo zajištěno. Výborně.

Tunel a dveře
Do večeře zbývalo ještě hodně času a my mezitím prozkoumali zbytek města. Divoši nás dost nápadně sledovali a tak jsme do lázní raději nešli. Místo toho jsme ovšem objevili nenápadně skrytý tunel, dřív fungující zřejmě jako přívod vody. Vedl na sever a pokračoval pěšinkou do lesa, výborně, možná se jedná o cestu k začarované vile. Po večeři jsme si zabrali jednu z ruin a skvěle se vyspali. Ráno Ellisar jakýmsi kejklem na dálku otevřel dveře a divoši se ocitli v ráji. V místnosti bylo několik zbrojí a plná truhla zachovalých krátkých mečů. To bylo radosti. My si vymohli standardu VII. kassadijské legie, o které prý v okolí kolují různé legendy. Jejich znovuobjevená standarda by mohla mít v Muru velkou cenu. Náčelník nám za otevření dveří ještě sdělí, že za řekou směrem na východ přebývá v malém domku moudrý muž, mohl by znát odpovědi na naše otázky.

Na sever
My ovšem zatím vyrážíme na sever. Stezka stoupala do kopce, mohli jsme si dokonce prohlédnout město z výšky. Na jedné z říms jsme narazili na menší smečku vlků, ale když nás spatřili, rozprchli se. Naše pověst z palouku u žluny se mezi vlky asi rozkřikla. Se zvýšeným sebevědomím jsme pokračovali dál, když v tom jsem ucítil známý pach. Palouk houbosvalovců! Toto si opravdu necháme až jak poslední možnost. Raději se obracím a jdeme zpět.

A na jih
Cestou zpět do města najednou zaslechneme zvuky boje. Jedná se o dva medvýry, obrovské medvědy se zobanem. Couváme a čekáme, jak dlouho vydrží bojovat. Najednou se kolem nás prohnal škaredě zraněný medvýr a z palouku znělo triumfální houkání. Hmm, musíme doufat, že i vítěz utržil nějakou tu ránu a nebude mít náladu na další boj.

Když medvýra lapají, pěkně mu zpívají
Vítězný medvýr se natřásal a blokoval stezku, když v tom napadl Doris ďábelský plán. Co nevyšlo s obřím jelenem, vyzkoušela na medvýra. Začala vyluzovat uklidňující zvuky a šla přímo k obludě. Ellisar se svou parahůlkou byl připraven. Ale Doris měla kliku a skutečně si pomocí svých kouzelných písní podmanila medvýra. Ambiciózní Ellisar hned začal spřádat plány na obsazení města, což mi nepřišlo praktické a když upřesnil, že myslí Mur, jen jsem vytřeštil oči. Možná kdybychom měli medvýrů 20, s jedním to asi nepůjde. Když jsme se rozhodovali, jestli pokračovat v cestě, zjistili jsme, že medvýr tu má nedaleko svou jeskyni a rozhodli se přespat zde.

Noc vlků
První hlídku upozornilo na nebezpečí neklidné houkání Zobáčka (Dorisin medvýr). Mezi stromy se přiblížilo 6 vlků. Posadili se před jesyni a začali výt, jakoby by přivolávali posily. To jsme nechtěli dopustit. Ellisar rovnou dva vlky čarodějně uspal, dva spoutala Doris pomocí pohyblivých šlahounů a zbylí dva utekli. O znehybněné vlky bylo rychle postaráno a mohli jsme spát dál.
Druhou hlídku jsem držel já s Nicolaosem a Zobáček nám znovu ulehčil situaci. Načepýřil se a výhružně se postavil do ústí jeskyně. S legionářem jsme se stačili postavit po jeho boku a v tu chvíli se na nás z lesa vyřítila početná smečka vlků, vedená velkovlkem. Nicolaos ještě stačil hodit oštěp, já zařvat: "Popláááách" a už jsme čelili nárazu šílených šelem.

Konečně jsme se s Nicolaosem mohli ukázat. Cílem bylo udržet vztup do jeskyně, aby zbývající členové měli čas se vzpamatovat a případně zase předvést nějaké ty svoje triky bliky. A musím říct, že jsme se osvědčili. Statečně jsme kryli výpady zubatých tlam a zároveň nořili svá ostří do svalnatých těl útočníků. Zobáček taky nezahálel a když se vůdčí samec ocitl po jedné z utržených ran dál od ústí, neváhal ho Zobáček pronásledovat. Tím se ovšem ocitl v obklíčení a my mu museli jít na pomoc. Naštěstí už se vzbudili ostatní a zdatně pomáhali. Vzduchem letělo bola, několik vlků bylo paralyzováno a po necelé minutě bylo bojiště naše. Jen Nicolaos nestihl vykrýt jeden vlčí útok, v pokleku celý bledý přerývaně dýchal a měl hloupé řeči o tom, co máme vzkázat jeho ženě. No, je to v mých očích dobrý člověk a tak jsem mu zakázal umírat a poskytl mu jeden z léčivých lektvarů. Zajímavé bylo, že několik mrtvých vlků se zase proměnilo na člověka. To budu muset prozkoumat, třeba by se dal některý z vlkoměničů vyslechnout.

Po bitvě
Několik vlků uteklo, pár je jich svázaných, mezi nimi i druhý největší vlk smečky. Úvaha je jasná, zkusím přesvědčit svázané vlky, aby se přeměnili. První se ani pod vytasenou dýkou nehodlá měnit a je tak utracen a vida, je z něho člověk. Na druhého jdu chytře, mám i škrtící šňůru. My mýdlaři se špinavých rukou nebojíme. Škrtím vlka, ale on se nemění, tvrdohlavec jeden. Že by to byl opravdu jen vlk? Většího vlka uklidňuje Ellisar a skutečně, vlk se přestává vzpouzet. Ellisar jej rozvazuje a vypadá to, že máme kromě medvýra dalšího společníka. Poník Hubert už sice zažil lepší společnost, ale bude to muset vydržet. Přiškrceného vlka dorážím a jdu se pokusit dospat tuhle divokou noc.

Za mudrcem
Brzy ráno vyrážíme k městu. Ostatní navrhují se zde utábořit a odpočinout si, aby se za mudrcem vyrazilo v plné síle. Já se cítím dobře a mám nápad. Využiji čas a půjdu si do lázní obnovit kouzlený zrak. NIkdo z nás totiž netuší, jak dlouho jeho účinky fungují. Opatrně jdu směrem k lázním a sumíruju si v hlavě krycí historku, kdyby mě potkali nějací zvědaví divoši. Naštěstí se tak nestane a já jsem za hodinku zpět, na rozdíl od zakrvácených společník čerstvě vykoupaný a osvěžený.
Ještě něco ulovíme, klábosíme a jdeme spát. Tunel je dobré tábořiště a krásně se vyspíme. Ráno pak obejdeme město zvenku, abychom divochy nepodráždili našimi společníky a pokračujeme na západ po dlážděné cestě.
Kolem poledne uslyšíme řeku a uvidíme věž, která přímo vedle řeky stojí. Sice u ní stojí jakési lešení, ale jinak vypadá opuštěně. Zobáček je trochu neklidný, musíme být opatrní. Trochu váhám, zda je bezpečné věž zkoumat, ale Xara neohroženě vykročí k bráně a její odvaha mě strhne. Cestou vidíme na zemi veliká pera, podle všeho medvýří, pozor. Snažím se najít medvýří trus, aby mě neprozradil pach, ale jsou tu jen ta pera. Opatrně nakukujeme do věže a spatříme DVA medvýry, naštěstí spící. Mezi nimi leží tři velká vejce. Rychle a tiše mizíme. Boj s medvýry, kteří brání svá vejce, by nemusel dopadnout dobře. Raději rychle překročíme řeku a vnoříme se do východních lesů.

Konec
A tady příběh odvážných dobrodruhů v Gornatově hvozdu končí. Sice vilu, poustevníky, ani loupežníky nenašli, ale spřátelili se s divochy i s podivným sochařem, značně zredukovali místní vlčí populaci, seznámili slečnu v Muru s osudem jejího milce a získali nejen cenné zvířecí spojence, ale snad i nového přítele, opatrného Nicolaose.