Váš názor na {insert problem here}

[skew]

Manuál k použití:

• Postněte nějaký problém, záležitost, nebo třeba nějakou osobní zkušenost z některé vaší hry.
• Zeptejte se na názor ostatních na danou věc.
• Reagujte na otázky ostatních.
• Pointou každopádně je, že daná záležitost nemá potenciál uživit samostatnou diskusi - tohle téma má zastřešovat právě ty témata, kvůli kterým vám ani nestojí za to zakládat vlastní, protože by pravděpodobně shořela jako papír.
• Pokud se jak na potvoru diskuse rozproudí, asi nebude od věci odstřihnout ji do samostatného tématu (nebo preventivně založit nové).

[Corny]

Bifi: Opět se dostáváme k tomu, že z čirého vyššího herního principu mravního to není GM sám bez dalšího, kdo vymýšlí, co jdeme hrát, co se hodí do settingu, jaké jsou žánrové mantinely nebo kdo povoluje co kdo smí a nesmí hrát. K tomu stolu si sedá skupina dospělých lidí, kteří se dohodli vzájemně na tom kdo bude GM, co jdou hrát, podle jakých pravidel, v jakém settingu a žánru a co pro ten setting a žánr platí. A i pokud se případně dohodli na tom, že tohle rozhodne GM (případně že budou hrát hru, kde tyhle pravomoce GMovi padají do klína, případně se rozhodli jít hrát s GMemem jím nabízenou a připravenou hru), pořád to je s tichým souhlasem ostatních hráčů. A pokud jeden z nich chce něco v té hře, tak GM dost dobře nemůže prostě a jednoduše říct "Ne, to v té hře nebude", nanejvýše "Takovou hru já hrát nebudu" a doufat, že za ním budou stát i ostatní, případně být ochoten se zvednout a odejít (očividně tam totiž už není ten hráčský konsenzus, i kdyby třeba hráč původně akceptoval, že GM rozhoduje o settingu, tak ten "souhlas"). V podobném stylu je poměrně k ničemu radit ať si udělá novou postavu, protože on očividně nechce (předpokládám, že kdyby chtěl, tak tenhle problém Jerson nemá). Takže se tu střetávají dvě ne zcela kompatibilní představy o tom co který hráč chce, které mají vrozeně tutéž váhu a důležitost (teda samozřejmě pokud se nepodepisujete pod filozifii "GMa málokdo chce dělat a tak si ho musíme hýčkat a hlídat si ho").

Teda samozřejmě pak je tu ta varianta, že se hráčská skupina drží té odnoše herní filozofie, která si dává na čas aby konečně zhynula v plamenech RPG dějin, že GM je pán nad hrou, jeho slovo je zákon, může si dělat u stolu co chce a ostatní skáčou jak píská. Z Jersonova vyjádření mám snad docela uspokojivě za prokázané, že tak to u jejich stolu naštěstí nefunguje.

[York]

Je ok si přiznat, že předchozí dohoda nefunguje, a domluvit se jinak.

[Bifi]

Corny:

Zaprvé, falošná dilema.

Zadruhé, všeobecné poučky, ktoré všetci poznáme. Ako áno, užitočné ako nejaké metaprincípy, ale veď to je predsa úplne samozrejmé a základ normálnej komunikácie.

Zatretie - a tu to začína byť zaujímavé - možno to pre niektoré skupiny empiricky platí ako reálna praktika. Teda napr. skupinka, čo sa pravidelne stretáva, čo spoločne diskutujú, čo budú hrať následne a kto bude GM. Toto neplatí pre všetky skupiny a je nezmyselné predstierať, že áno. Ja som to napríklad zažil len zriedkavo. U nás je bežné, že sa nehrá nič, kým niekto nezačne obvolávať hráčov s tým, že si niečo ako GM nachystal. (A väčšinou nehrávame kolaboratívne hry, do ktorých je spoločná tvorba zadrátovaná.) Takže tým pádom všetci rešpektujú, že GM vybral nejaký systém, setting a žánrový výsek. Áno, dá sa o všetkých týchto prvkoch diskutovať (ja napríklad pri niektorých kampaniach dám hráčom na výber z viacerých možných systémov/kampaní, resp. žánrových možností, tiež som prístupný tomu obmeniť nejaké prvky), ale v praxi je častý výsledok, že proste niekto ohlási jednu hru a tá sa viac-menej v tej podobe prijme. Prípadne sa z nedostatku záujmu odmietne. Tiež netreba podceňovať GM-ovu motiváciu a nadšenie, ktoré ho/ju prenesie cez náročnejšie fázy prípravy. Ja napríklad pri mojom pracovnom a inom vyťažení "na objednávku" prijímam maximálne tak one shoty.* Ale sú ľudia, čo to majú inak.

Zaštvrté, obmeniť postavu tu zatiaľ nepadlo, takže to automaticky nezhadzuj zo stola - bola tu dilema medzi "nejako obmedziť tú schopnosť" a "nehraj s nami vôbec".



* Vlastne ako zhrnutie platí, že kľúčová pre dodržanie týchto princípov je čosi ako Session -1, teda priestor, v ktorom sa už existujúca herná skupina dohaduje, čo by kto chcel hrať. Ako píšem vyššie, to je nie je tak úplne bežná praktika, aj kvôli tomu, že sa skupina často skladá až po ponúknutí konkrétnej hry. Alebo - u nás bežný problém - neviem dostať hráčov na jedno miesto v jednom čase na vágne "poďme sa baviť o tom, čo by sme mohli hrať". (Aj keď nejaké hlasovania sme robili už aj na diaľku...) Máme aj príklady tohto fóra alebo Discordu, ktoré páruje dopyt v rámci väčšieho poolu potenciálnych hráčov a ponuku na strane jednotlivých GM-ov, a efektívne Session -1 nahrádza.

EDIT: Možno je dokonca model "GM príde s hrou a hľadá na ňu hráčov" tým častejším spôsobom, ako sa rozbiehajú kampane. A možno to je len moje videnie, ale ako hráč by som si nedovolil prísť s tým, že "hlásim sa, ale do tvojej investigatívnej kampane si ako postavu spravím impulzívneho a neovládateľného bijca" alebo "chcem hrať, ale namiesto Anglicka 20. rokov 20. storočia navrhujem hru zasadiť do stredovekej Číny, OK?".

[Corny]

U nás je bežné, že sa nehrá nič, kým niekto nezačne obvolávať hráčov s tým, že si niečo ako GM nachystal.

A ten GM je pak nutí, aby s ním tu jím nachystanou hru šli hrát, drží jim zbraň u hlavy a jinak je nepustí domů, nebo mu na to řeknou "jo, fajn, to zní jako zábava, to si s tebou zahraju"? Pokud to druhé, tak platí přesně to, co jsem psal. Takže tolik k "předstírání".

Zaštvrté, obmeniť postavu tu zatiaľ nepadlo, takže to automaticky nezhadzuj zo stola - bola tu dilema medzi "nejako obmedziť tú schopnosť" a "nehraj s nami vôbec".

...jen je to úplně to samé jako "Nesmíš hrát co chceš, protože jsem to tak řekl", jen v převleku, což už tu padlo a Jerson přinejmenším naznačil, že ideálně udělat nechce.

[Jerson]

Vezmu to trochu obecněji a s detaily (povídání lze přeskočit)
Před cca osmi až deseti lety mi někteří lidé (ne moc hráči Omegy, spíše různí komentátoři) vyčítali, že svět Omegy je strašně omezený a že odmítám postavy, které se mi nelíbí a které jen podle mě – nejsou realistické (protože jsem odmítl postavu irské cikánské věštkyně, která se dostala na ranč USA a tam si ji kvůli jejím schopnostem vybrala FBI jako svého zástupce v Omeze).
Tyhle námitky jsem tenkrát shodil ze stolu, ale řekl jsem si, že si na to dám pozor a fakt zkusím neodmítat postavu, která bude alespoň částečně dávat smysl, i kdybych měl kvůli tomu trochu přiohnout herní setting.
Tenhle hráč byl jeden z prvních, který se před čtyřmi lety přihlásil do nově formované skupiny a díky němu jsem poznal i několik dalších – jeho kamarádů, kteří chtěli hrát. To že chtěl hrát tai-či mistra z Taiwanu, který má v NW školu tai-či jsem prostě akceptoval jako přijatelné.
Až později jsem si o tom přečetl víc a zjistil jsem, že tyhle školy začaly vznikat až v 60. letech. Fascinace východní Asií sice v USA existovala už před válkou, ale současně pro Číňany platily brutální omezení (asi jen stovky vydaných povolení k pobytu, a pouze pro muže), k tomu všeobecný rasismus, žádné čínské čtvrti (jak jsem si myslel, taky až pozdější vynález), atd. Ale nechal jsem to tak, jako že je to první taková škola v USA.
K tomu jsem ho nechal mít draka jako duchovního průvodce, protože proč ně – neviditelný drak v pohodě zapadá do podmínek a je zábava ho hrát, zejména když se ho – mně – dotyčný mistr ptal na různé věci o smyslu života a výběru životní cesty a tak. Kdybych generalizoval, řekl bych, že to celkem zapadlo do schématu „hráč (přestože starší než já a ve svém oboru úspěšný) asi má některé nezodpovězené otázky ve svém životě a tak jejich odpovědi hledá ve hře. Ostatně když s námi hrála jeho manželka, tak se oba snažili hledat nějakou pravou podstatu věcí, nějaký objektivně existující vyšší cíl. Jen dodám, že další hráčka (teď už na hraní nemá čas) měla jako zdroj informací moře, a její manžel (ten hraje pravidelně) zase hraje kazatele, takže se s otázkami „co mám dělat?“ obrací k bohu (in game).
Už v té době jsem jim ve hře naznačil a mimo hru řekl, žádné definitivní odpovědi v tomto směru odemně ve hře nedostanou, protože nechci a odmítám jako nějaká „NPC“ entita určovat, co je dobré a co špatné, že by jejich postavám stačilo se jen zeptat a věděli by. Jednak hra je situována do doby, kde se (kromě jiné) tyhle otázky řešily světovou válkou, a druhak jim poskytnu dost NPC, ve kterých můžou vidět zlouny – pokud budou chtít. To že prakticky všechny tyhle „zlé“ NPC mají nějaký dobrý důvod pro své chování zjistili poměrně záhy. Ne že by jim to úplně vyhovovalo, protože to neumožňuje řešit problémy stylem „zabijeme záporáka, čímž problém vyřešíme“, ale přistoupili na to. (Mám ve hře i opravdu záporné postavy, jen to není každý, na koho oni narazí).
Takže tohle ambivalentní nastavení ve více směrech je ve hře od začátku, což je jisté vymezení odemně jako Vypravěče, které nehodlám opustit – hlavně proto, že bych vlastně hráčům říkal, co mají přesně dělat, a pak by pro mě bylo zbytečné s nimi hrát. Neřešili jsme ho na úplně prvním herním sezení, protože se hráči trochu měnili, ale řešili jsme to poměrně brzy po začátku hraní. Tedy, řešili – narazili jsme na to ve hře, od hráčů zaznělo, že v „mém“ světě nejsou takové věci jako správné chování a smysl života jasně a objektivně definované, na což jsem odpověděl „nejsou, protože vycházím z reality a v ní je obecně definovat neumím“, na což už hráči moc neřekli.
Tedy zpočátku nastavení světa odemně trochu drhlo, než se to nějakým způsobem usadilo. Zůstaly občasné pokusy tohoto hráče (a ještě hráče kazatele) řešit problémy pomocí nadpřirozených sil, konkrétně „mimotělně se podívám, kam vedou energetické dráhy z této špatné věci, abych ji pak rovnou našel“ případně „zeptám se boha, co bych měl v téhle situaci dělat.“ Nicméně s tím mechanika počítá, stačí je jen přimět přeformulovat otázku na uzavřenější.
Změna postavy není řešení. Už tu takový návrh zazněl, ale dělalo by mi to problém s metaherními znalostmi, navíc si jsem téměř jist, že dotyčný hrát postavu měnit nechce. Navíc zahodit postavu hranou čtyři roky ve prospěch nové není věc, kterou bych po hráči dokázal chtít.
Otázku, zda povolovat nebo naopak zakazovat třeba věřícímu člověku hrát kněze jsem si položil už dřív, a moje odpověď byla „nezakazovat“. Už jen proto, že většina věřících postav hraných ateisty byla poněkud schematická.

Je ok si přiznat, že předchozí dohoda nefunguje, a domluvit se jinak.

To je na jednu stranu hezká myšlenka, na druhou stranu právě to „domluvit se jinak“ mi moc nefunguje, jinak bych to tady ani neřešil.

Celkově mi to totiž přijde jako drobnost, na které jsme se ale zasekli a nevím, jak se pohnout dál. Hlavně i proto, že domluva přes internet moc nefunguje, a až se sejdeme příště (ve všední den po práci v šest), tak nevím, zda je vhodné to řešit.

[Passingby]

Píšu to z hlavy a z různých zkazek a domněnek, takže negarantuju, kolik z toho přežije verifikaci s realitou meziválečného období Je to takový mix reálné reality, filmové reality a asi i trochu pohádky, který by se možná dal použít pro inspiraci k diskuzi s hráčem. (Navíc neznám historii té postavy a je asi zbytečné ji tady pitvat...)

V Číně se bojová umění a školy často organicky prolínaly s nějakými mocenskými, politickými, případně kriminálními hnutími (i když třeba jenom lokálními). Škola byla fyzické zázemí, které někomu patřilo a stát se žákem znamenalo být přijat do rodiny mistra a zavázat se mu. Žáci se ve škole učili bojovat a mistr musel vědět, že se neobrátí proti němu. Žáci mohli být používaní na různé "pomocné" práce (bodyguradi, nátlak, vydírání...). Majitel/mistr školy a jeho nejbližší dělali velký rozdíl mezi tím, co učili veřejně nebo poloveřejně, a co učili "za zavřenými dveřmi." Žáci učení za zavřenými dveřmi byli pečlivě prověření, stali se prakticky součástí užší mistrovy rodiny (v takovém tom polomafiánském smyslu) a očekávala se jejich loajalita a podřízenost mistrovi (navíc Číňani jsou na senioritu a úctu ke starším vysazení dost brutálně).

Jakékoliv extra účinné techniky a cvičení (ovládání dechu a energie, různé železné dlaně, akupresurní body/dim mak atd.; kungfu filmy jsou tady těch věcí plný) byly VELMI, VELMI HLÍDANÉ! Zázračné taiči schopnosti typu vyřazení poklepáním na protivníkovo čelo do toho bez debaty patří taky a jakékoliv útoky bez dotyku tím tuplem. Jejich vyzrazení a nepovolené učení třetích osob by lidé z vnitřního kruhu školy trestali smrtí. (Něco takového "se říká" třeba o Bruce Lee, a to bylo až někdy v 70. letech.)

Navíc kolem nich samozřejmě byla spousta mlžení a šméček - ať už protože se na tom přiživovali šarlatáni (naučím vás supertajnou techniku mistra..., stačí zaplatit - a bohatých synků úředníků a podobných bylo určitě dost), nebo proto, že se některé a něčí schopnosti zveličovaly a jiné zase zatajovaly z čistě praktických důvodů (mind games pro reálný boj, ochrana před kontratechnikami).

Takže osoba, která má tyto zázračné taiči schopnosti, není zapojená do mocenských struktur kolem škol bojových umění, má naprostou svobodu v tom, co bude dělat a kde se bude pohybovat, a nejdou po ní nějací zabijáci, kteří mají potrestat její odštěpení od skupiny, která ji vychovala, není moc realistická. Nicméně jsou samozřejmě scénáře typu Lone Wolf - jsem jediný, kdo přežil vypálení kláštera na hoře Wutang a povraždení jeho mnichů a jako poslední z nich dál nesu jeho tradici...

[Bifi]

Corny: Krčím ramenami.

A ten GM je pak nutí, aby s ním tu jím nachystanou hru šli hrát, drží jim zbraň u hlavy a jinak je nepustí domů, nebo mu na to řeknou "jo, fajn, to zní jako zábava, to si s tebou zahraju"?

To je taký, neviem, thatcherovský argument...?
Ale OK, vidíš svet čiernobielo.

[York]

Iwas: To je fakt pěknej nápad. Máš tyhle schopnosti, ale sám se musíš postarat, aby to nikdo nepoznal. To by mohlo do Jersonova pojetí sednout.

[Sparkle]

Mně na tom celém přijde smutné, že ten hráč je podle Jersonova popisu dost privilegovaná osoba (je úspěšný v práci, nechají ho přednášet na VŠ exaktní matematickou vědu i navzdory tomu, jakým neověřeným bludům věří, má manželku...) a i tak se Jerson snaží mu vyjít vstříc, chodit kolem jeho výmyslů po špičkách... Když to porovnám s hráči, které jsem zažila a se kterými se život fakt nemazlil a kteří tu hru taky mají jako terapii (a uvědomují si to a snaží se s tím neopruzovat, i když jim to moc nejde) a člověk se fakt snaží jim vyhovět čistě proto, že je nechceš vidět trpět... tak mi přijde trochu smutný, že tady taiči pánovi se dostává v zásadě královského zacházení.

Ale to byl jen takový povzdech. Co s tím nevím, já bych takového člověka poslala k šípku už z principu, ale takhle od stolu o cizím člověku, když navíc já v Praze nemám takový problém sehnat nové hráče, se to lehko radí.

[boubaque]

Pokud chceš hrát mistra tai-či, nemohl by to být nějaký 'nižší' mistr, který ještě neovládá čchi tak dobře a občas prostě selže? Nebo takový, který k tomu, aby dokázal čchi správně rozproudit, musí provést i fyzický úkon, byť nedostatečný z pohledu fyzické síly? A prostě někdy tvoje ovládání čchi selže..."

Podle slov hráče "chce hrát postavu se schopnostmi, které on sám - jako hráč - očekává že bude mít v 80 letech." Tedy chce hrát "hotového" mistra. Což mi nevadí, překáží mi jen ta nemožnost vysvětlit některé efekty "skepticky". A ani video, ve kterém jeden Tai-či mistr za druhým dostávají těžce do držky neotevřelo žádný prostor pro domluvu.

Ale to je právě ono, jedna věc je, čemu věří, druhá věc je, co snesou pravidla hry a žánr. Neměl bys třeba podobný problém s člověkem, který je dokonalý hypnotik a dokáže zastavit a znehybnit protivníka jen svým pohledem nebo spolehlivě přesvědčovat lidi jen tím, že jim řekne pár slov uhrančivým hlubokým hlasem? A hráč ti bude tvrdit, že je to možné a bezvadně to funguje, když to umíš – on tomu věří.

Pokud takového hráče do hry dostaneš, vidím ve vyhodnocení v zásadě tři možnosti:
1) Kdykoli začne hypnotizovat pohledem, vždycky uspěje, nic nevyhodnocuje kartami.
2) Když začne hypnotizovat pohledem, hypnóza vždycky uspěje, případné karty komplikací se musí projevit jako nepříznivé okolnosti.
3) Když začne hypnotizovat pohledem, karty komplikací můžou (a nemusí) být interpretovány jako selhání hypnózy – a tedy je to popření hráčovy striktní představy.

Podle mě 3 je jediná pro hru funkční varianta. Možnost 2 začne být dřív nebo později frustrující a možnost 1 bude frustrující okamžitě, navíc má tendenci zrušit hru, resp. jakoukoli výzvu ve hře. Pokud hráč trvá na možnostech 1 nebo 2, pak jde proti smyslu hry.

Ale abych se vrátil k mistrovi tai-či: doporučuju, abyste se společně podívali na to video, co ti poslal:

Věří tomu i ve skutečném životě, na podporu svých argumentů mi poslal tohle video.

... a všímali si, jak se ten "mistr" hýbe. Jen v jednom případě to vypadá, že rukama proti opononetovi vůbec nepohnul, jinak vždy jde proti němu (jen "nedostatečně z pohledu fyzické síly"). On to totiž i vysvětluje, že pohyb rukou (nebo jiných částí těla) je tam, aby dostal proudící čchi k protivníkovi, ale nerozhýbává hmotu (hmotnost) svého těla. To je v postatě to, co jsem navrhoval jako úpravu – že musí provést nějaký pohyb, jen není dostatečný, pokud se na to díváš z čistě fyzického pohledu.

[Antharon]

Este by som rad doplnil taku otazku. Je skutocne ziaduce, aby postava bola majster ktory uz dosiahol vsetko co mohol a jeho pribeh je uz vypovedany? Nie je rpg prave o tom skumani charakteru?

Mna by asi viac bavilo hrat mladika ktory je ako pise bubak lone wolf, pozna nejake zakazane techniky a idu po nom ninjovia alebo nieco podobne, nez hrat majstra yodu.

Inac to video je hrozne, ja vyem ze by ten nazor mohol niekoho poburit ale mne to pride asi tak uveritelne ako bikram yoga

[Corny]

To je taký, neviem, thatcherovský argument...?
Ale OK, vidíš svet čiernobielo.

Ne, spíš by pomohlo, kdyby jsi četl co píšu.

[Bifi]

No neviem... stále to pre mňa má prvky bullshida (aj keď proti direktom nejaké techniky mal).

V prvom rade protivníci nereagujú, ako keby ich niekto udrel. Je to (podvedomá?) spolupráca alebo futbalové filmovanie - kotúľajú sa, tackajú, odskakujú a podobne. Všimnite si, že takto protivníci v live zápasoch iných bojových štýlov nereagujú.

Takisto tie pokusy o grappling sú smiešne. Jemne naňho položia ruky a predstierajú, že ho idú strhnúť, ale reálne tam nie je žiadny úchop. Ako hollywoodske škrtenie. Aj tie údery, ktoré na záver udeľuje, sú smiešne.


Pozrel som si nejaké ďalšie taiči videá. (BTW taiči intenzívne robila jedna moja priateľka, ale robila to iba ako meditačno-liečivú prax v kombinácii s masážnymi technikami, žiadne bojové ašpirácie nemala.) Nadobudol som pocit, že sa to mohlo vyvinúť ako exluzívne bojovo-psychologické techniky v silne hierarchickej spoločnosti, kde hrá veľkú rolu česť a zachovanie tváre. Kde ťa v krčme napadne zopár nejakých hulvátov a ty ich vlastnou duchaprítomnosťou a zopár trikmi pohádžeš na zem, pričom sa celý čas chováš dôstojne. Načo to oni vzdajú. Ale proti odhodlaným, atletickým a kontrolovaným protivníkom, ktorí majú dlhé útočné kombinácie a trocha odolnosti proti bolesti, to nič moc nezmôže.

V nejakom videu niekto vysvetľoval, čo čchi v skutočnosti je - a že to bolo západom mystifikované. V nejakom komentári sa hovorí, že to slovo označuje viacero konceptov. Skúsim to aj na základe vlastnej skúsenosti trocha prerozprávať. Jeden je skôr filozofický v zmysle tao ako hladkého, odpútaného "pohybu" cez situáciu, ale má to možno aj nejaké väzby na systémové myslenie v zmysle intuitívneho predvídania stavov komplexných systémov. Druhý je len aplikácia obyčajnej biomechaniky, vektor. V kombinácii s intenzívnym tréningom to môže pôsobiť magicky, ale fyziku stále neoklameš. Tretí je (z mojej skúsenosti) najmä usmerňovanie termogenetických procesov vlastného tela (voči čomu bola dlho veda skeptická). Všetky tri majú aj nejaký súvis s dýchaním a parasympatickým nervovým systémom. Ale potom je tu ešte problematická rovina propriocepcie, v tomto prípade cieleného vnímania vlastného tela a jeho pohybu tak, že sa tam javí aj nejaké ďalšie vysvetlenie, konkrétne tok energie. No a problém je, že toto subjektívne zažívanie - aj kvôli tomu, že je ako interpretatívny vzorec potvrdzované v nejakej komunite typu klub bojových umení, masérsky kurz, škola jógy a pod. - sa pre týchto ľudí stáva objektívnou, neodňateľnou a nespochybniteľnou skúsenosťou.

Jedna z možností by mohla byť to čchi vymedziť, že je to naozaj len veľmi špecifický druh sily. (Inak to, čo píše Bubák.)

[Jerson]

Sparkle, rozebírám tady své potíže okolo RPG, ale nic ze soukromých potíží mých hráčů. Zacházení je stejné se všemi hráči, a vychází z mého přesvědčení, že Vypravěč by měl být fanoušek hráčských postav, takže se hráčům snažím vyjít vstříc.
Poslat hráče do háje kvůli tomu, jaké má představy o schopnostech postavy, navíc po několika letech hraní, považuju obecně za úplně poslední možnost, a konkrétně v naší skupině nepřichází v úvahu, ani kdybych měl nějaké další zájemce o hraní.

Iwas Passingby - tohle je dost zajímavá informace a pohled na věc. O vyzrazování nebo dokonce učení dalších lidí tajným technikám v případě téhle postavy nemůže být řeč, ale nějaké "zbytečné předvádění" by se mohlo uplatnit. I proto, že tahle postava je z Taiwanu, takže nějací oponrnti z pevninské Číny by mohli být vhodným zdrojem soukromých potíží a důvod využít tyhle Tai-či techniky proti sobě rovným.

Boubaque, máš pravdu, že tyhle schopnosti by se mi nelíbily podobně. Jen v tomhle specifickém případě mi šlo o vyvolání fyzického efektu (odhození soupeře do kouta) bez fyzického podnětu, což beru jako nemožné, zatímco zl že se někomu pod cizím pohledem zatočí hlava a omdlí nebo začne poslouchat na slovo je sice podivné, ale v zásadě možné.
Takže ano, jediná funkční varianta tak jako tak je tvůj případ 3), jen to tedy podložím technikami z videa, kdy mistr pokaždé nějaký pohyb dělá, a žák není "odhozen" víc, než jak by zvládl odskočit vlastní silou.

To je taky dost dobrý point.

Antharone, tady došlo ke smíšení dvou věcí. Hráč se chce během svého života dostat ke schopnostem, které si přeje mít u své postavy. Ale jeho postava ve hře, byť by byla jakýkoliv mistr, nikdy nebude na konci své cesty už uprostřed hry. Pořád mám dost materiálu, který před něj můžu stavět, a tyhle věci v principu nepůjdou řešit snadno a rychle pomocí jakýchkoliv individuálních schopností.

[Ota]

Smrtící kostka
Začali jsme hrát minikampaň v ZZ.
Už po prvním hraní potkaly postavy dejme tomu 30 postav, časem se počet bude zvyšovat.
Napadlo mě, že bych na konci každého sezení tajně hodil k100 a určil tak, která postava do příštího sezení z nějakého důvodu umře.

A. Vneslo by to do světa jistou nepředvídatelnost a paradoxně "živost".
B. Já jako Vypravěč bych byl postaven před scénář "co se vlastně změní, pokud toto NPC umře?", což by mohlo přivodit zajímavé situace.
C. Hráčské postavy by se nemohly spolehnout, že na ně nějaké NPC bude čekat až do skonání světa.

Jenom přemýšlím, jak vhodně zvolit velikost smrtící kostky, k100, k200 nebo k1000? Určitě to bude záviset na množství NPC v dané kampani. Tipuji že za prázdniny stihneme odehrát tak 6-8 sezení, to by bylo stejný počet nečekaně mrtvých postav, to mi přijde na ostrov o velikosti Moravy celkem v pohodě.

Zkoušeli jste někdy něco podobného?