[články] Jak jsem se učil hrát old-schoolově

[Markus]

Čau lidi.

Rozjel jsem oldschoolovou kampaň s lidmi, kteří RPGčka nikdy nehráli, a nemůžu si pomoct, musím o tom blogovat. Chtěl bych se dělit o své postřehy a techniky – jak to hraju a jak mi to zabírá. Snad to někomu přijde užitečné nebo aspoň zajímavé.

Průběžně aktualizovaný rejstřík této diskuze. Co se kde probíralo:

Co je old-school renesance? Úvodní článek, diskuze str. 1–4 (článek editován na základě diskuze)
1. Nepolíbení hrajou Dungeon Crawl Classics – Jak hráčům otevírat možnosti. Diskuze o sítu a jeho (ne)vhodnosti pro old-school, problematické situace z mé hry, str. 5–9, 12–13, 15
2. O úvodním sítu a tvorbě postav z ničeho. Společná diskuze s předchozím
3. Svatyně Pomalého boha aneb kritický fail na zahájení kampaně. Diskuze o pomalosti hry, str. 9–11, světlo 14–15
Představení modulu: Doom of the Savage Kings. str. 15–16
4. DotSK: Příchod do Hirotu aneb asi potřebuju zavést hod na reakci? Diskuze o hodech na reakci str. 16–18
5. DotSK: Den v Hirotu aneb Markus se zamýšlí nad městy v RPG. Diskuze o vedení hry ve městě, str. 18–23
6. DotSK: Výprava do Utu-Hengalovy hrobky aneb o nepředvídatelnosti systému. O mechanikách přepadení, str. 23–24
7. DotSK: Nositelé kladiva a kopí. str 24
Volná diskuze o podobě hry. Strana 24+
8. DotSK: Sociální intermezzo, strana 27
Hra jako stavebnice – o bastlení, jednoduchosti a znovuobjevené radosti z hraní, str. 27-32
O plynutí času mimo hru: odpočinek, hýření, výcvik, kalendář a naskriptované události a volná diskuze o schopnostech, str. 32+
Tak vy chcete hrát oldschoolově?, uzavření úvodní série představující old school, str.39–43
Hackujeme OSR: Tajné chodby + k100 tabulka tajných dveří, str.43
Těžké teoretično: Markusův manifest dobrodružného odschoolového sword & sorcery
Hraní Masks of Lankhmar a reakce na něj.
Hraní Night of Blood a reakce na něj

Samostatné diskuze o mých kampaních:
Putování kolem řeky Set, ukončená kampaň, většina diskuze proběhla ještě v tomhle vlákně před oddělením
Barumaz - oldschoolová kampaň a megadungeon

[boubaque]

Markusi, myslím, že Jersonovi křivdíš. To doporučení hrát něco jiného už byl povzdech, kdys jeho návrhy jinak úplně zazdil nebo odpálkoval, aniž by ses jimi jakkoli zabýval. Když použiju tvou fotbalovou metaforu: Stěžuješ si (a to je prostě fakt!), že tví spoluhráči nejsou sehraní a čekáš, kdy se konečně vlastní zkušeností dopracují k tomu rychlému, útočnému fotbalu, který bys s nimi rád hrál. A i když máš nejlepší přehled o hře a zkušenosti z florbalu a házené, včetně trénování, tak jim odmítáš jakkoli dělat kouče. A divíš se, že jejich taktika, jak odrazit útok soupeře, je zakopnout míč do kukuřice, kde ho pak musíte čtvrt hodiny hledat. Místo abys jim aspoň řekl, že teda ten útočný fotbal vypadá tak, že budou hodně běhat (ano, je to námaha) a hledat si volné místo, kam se dá nahrát, a taky že nebudou tahat balon sami, dokud o něj nepřijdou. A kupodivu zkušenosti z florbalu se dají aplikovat i na ten fotbal, ale ty je odmítáš využít. (Nehledě na to, že ve florbalu je běhání nutnost, takže tě to k útočné hře přivede rychleji a snadněji.) A když postavíš za čáru plot, ale spoluhráčům nevysvětlíš, proč je balon v kukuřici špatně, tak budou hledat způsoby, jak ten plot překopnout – výsledek bude stejný, jen je bude štvát ten plot. Navíc to trochu vypadá, že jim odmítáš i vysvětlit, jak funguje ofsajd, abys měl radost, že to mohli ze hry pochopit sami.

Konec špatným metaforám: Chceš hrát konkrétní a poměrně jasně vymezený žánr RPG – oldschool v sandboxu (hexcrawlu) s prvky West Marches. Ale odmítáš hráčům říct, co je podstatou oldschoolu a sandbox je necháváš poznávat metodou pokus–omyl. Těch 15 minut diskusí o tom, jestli jít něco potenciálně nebezpečného řešit, když už jsou postavy zraněné, pak zřejmě naráží na to, že hráči nechtějí přijít o vliv na dění ve hře (tím, že přijdou, byť na krátkou dobu, o postavu) a zároveň pak ztratí čas socializací nové postavy a tvorbou jejího charakteru, a možná i přijdou o suspension of disbelief, když se nová postava, aniž by ty staré třeba vůbec znala, zařadí automaticky na místo v marching order, jaké bylo před smrtí té staré postavy. A hlavně to podle mě naráží na to, že minimálně někteří hráči čekají, že když jim něco popisuješ, je to háček, které ho by se měli chytnout (ale zároveň mají strach o postavy, protože všechno je nebezpečné).

A nijak se to nebije s tím, že jim samotným třeba není 15minutové dohadování, jestli půjdou, nebo nepůjdou vstříc dobrodružství, příjemné. Ale od toho jsi tam ve skutečnosti ty. Je to sice oldschool, ale ty máš nejlepší přehled o tom, co se ve skupině děje, a ty máš nejvíc zkušeností s hraním. Takže na tobě je největší díl zodpovědnosti za to, že se hráči hrou baví (ne proto, že jsi DM, ale proto, že jsi nejzkušenější). Oni nejspíš vůbec netuší, že to, co je nebaví a obírá o čas strávený dobrodružstvím, jsou tyhle dohady; a proto si třeba ani nestěžují, protože celkově je to baví. Ale nemyslím si, že je vhodné řešit to tím, že jim necháš ubíhat čas, a když se konečně dohodnou, tak jim říct: "Dobrodružství už uteklo. Sorry." Pokud to vnímáš jako problém nebo zádrhel, moje technika by byla metaherně je upozornit na to, že už nějakou věc řeší moc dlouho, aniž by se došlo k výsledku, a čas strávený diskusí je na úkor času pro dobrodružství. A v tvém případě jim připomenout, že je stejně ok se do věci vložit, jako ji nechat plavat (sandbox a prokreslování tam, kam se hráči dívají).

[Markus]

Děkuju Jersonovi za střílivé shrnutí, Bifimu za cenný postřeh o tom, že old-school jde proti zažitým tropám (z deskovek, z PC her) a může kolidovat s očekávání, Bubákovi za trefnou analýzu některých příčin.

Pojďme ale prosím předpokládat, že jsem aspoň minimálně kompetentní a že vágní „rady“ typu „máš, cos chtěl,“ „hraj něco jiného,“ „dělej to líp“, „,mně to šlo rychleji“ nebo „bav se s hráči o hře“ jsou mi přinejlepším k ničemu a přinejhorším zaplevelují diskuzi balastem a plýtvají energií nás všech.

Především není pravda (což asi předpokládá Jerson s Bubákem?), že s hráči o hře nemluvím a jsem záhadná enigma, jejíž pohnutky musejí složitě odezírat. Jen prostě jedu podle těchhle dvou principů:

Nechci je učit strategii a navrhovat jim řešení v rovině herní fikce. Nechci říkat: měli byste si nakoupit lana, měli byste postavit hlídku, měli byste si najmout nosiče, měli byste před bojem zformulovat taktiku, atd... Ostatně ani neříkám: měli byste si formulovat cíle svých postav, měli byste se dohodnout, co je vaše družina zač. Ani: měli byste se víc ponořit do rolí postav, měli byste používat víc přímé řeči atd. Když mluvím o tom, že jim nechci diktovat podobu hry a chci, aby si ji sami našli, mám tím na mysli tohle. Protože tohle objevování je podle mě důležitou součástí zábavy a nechci je připravovat o radost z toho, že si na něco přišli sami.

Zároveň věřím, že zkušenost vydá za tisíc slov, a než bych trávil spoustu času přednáškami o principech hry a různých možnostech, tak to radši ukážu na hře. Moje vize byla taková, že s nimi odehraju různé situace, od jeskyní, přes roleplay v přímé řeči, po sociální konflikty a davové scény, akční putování divočinou atd. a na základě téhle zkušenosti se podíváme, co se povedlo (a tímpádem nemělo smysl dělat o tom přednášky)? Co se nepovedlo a zaslouží si to víc pozornosti do budoucna?

O metaherních principech se bavíme dost explicitně, jen prostě většinou stylem „nejdřív si to zahrajeme a pak si o tom něco povíme“. Takhle už jsme „objevili“, jak umírají postavy, co to znamená udělat si novou, jak funguje volný sandbox, jak funguje prokreslování hry tam, kde se zrovna hraje. Tady ještě jednou posílám shrnutí toho, kam jsme se tímhle způsobem dobrali:

Teď jsme se myslím dostali do bodu, kdy už mají odehráno dost na to, aby si tu vlastní agendu mohli tvořit. Každý už si odehrál jak rozhovory a poznávání, tak sociální konflikty a pletichy, tak výpravu do dungeonu, a může usoudit, co ho baví a co by ho zajímalo do dalších her. Hráči zjišťují, že v otevřeném světě mají kontrolu nad tím, jestli sezení bude o vykecávání, nebo o prolézání hrobky. Že když se začnou pídit po tom, kdo ve vesnici s kým spal, tak to prostě dnes bude míň akční a víc povídací. Objevují princip "hra se prokresluje tam, kde se rozhodnete hrát“ (díky, Bifi!).

Tohle jsou lekce, které se podle mě musí odehrát, zažít na vlastní kůži, a jakékoli povídání, které bych jim řekl předem, by to moc neurychlilo.

Takže za sebou máme učení pravidel a objevování principů hry. Teď se dostáváme do bodu, kdy hráči (zejména ten, co odehrál každé sezení) chtějí jasněji formulovat své postavy a určit si konkrétnější cíle. Očekávám, že celé si to sedne po dohrání Hirotu - což je situace, do které nakráčeli ještě bez vlastních motivací. A potom je čeká volná mapa světa, kde už teď ví o různých místech a vyberou si, co je nejvíc zajímá. To bude zajímavé, protože bude velký rozdíl v tom, když skupina přichází do modulu s nějakým cílem, než když prostě přijde do Hirotu a řeší, co se namane.

No a v samostatné linii řeším disciplínu u stolu a schopnost konat místo neustálého zpochybňování každého rozhodnutí, ale i to myslím vyžaduje, aby hráči měli něco odehráno. Protože když máš jasnější představu o tom, co jaké rozhodnutí (pravidlo, kouzlo, boj...) způsobí nebo jak je riskantní, nemusíš nad ním tolik diskutovat. Rozhodnost se rodí z jistoty a jistota se rodí ze zkušenosti.

Tohle je prostě progress report, hlášení toho, kam jsme se dobrali. Teď jsme myslím v bodě, kdy všichni mají dost zkušeností na t,o abysme si mohli sednout k nějaké metaherní diskuzi v hospodě a zhodnotit odehrané. Ocením třeba náměty na to, co v té diskuzi vytáhnout, protože to mohlo zůstat nepochopeno. Ale vágní kecy typu „To se nemůžeš divit, že to je takhle“ nebo „ukaž jim, jak to má vypadat“ mi nijak nepomáhají.

Bubák (a před ním ostatní) má dva dobré postřehy v minulém příspěvku, a sice (1), že za nerozhodností může být strach o ztrátu vlivu na hru, (2) že možná cítí povinnost jít situaci řešit. Já si to nemyslím (ale to pochopitelně vy nemůžete posoudit), protože (1) všichni ví a mají vyzkoušené, že okamžitě můžou dostat jinou postavu v mít vliv skrze ní, a (2) opakovavě explicitně říkám, že něco neřešit je taky řešení. Ale zapisuju si to jako námět, na co se zeptat. Jestli máte nějaké podobné náměty, sem s nimi.

Navíc prostě strach o postavu a všelijaké vyhýbání se nebezpečí ke zvolenému žánru patří a generuje zajímavé herní situace.

Spíš si ale myslím, že je to obecná analysis paralysis a snaha vymyslet nejvíc nejoptimálnější řešení předtím, než se pro něj rozhodnu (možná návyk z deskovek?). Jerson trefně poznamenává, že se to projevuje i tam, kde postavám nebezpečí nehrozí, včetně sociální roviny („Počkej, tohle mu neříkej.“) Částečně je to věc moderování diskuze a hráčské disciplíny, kdy někdo pořád ještě podléhá touze „hrát i za ostatní“ (viz kooperativní deskovky). Toho jsme si vědomi, bavili jsme se o tom a učíme se.

Částečně je to asi i tím, že aby hráč dlouze nehledal optimální řešení a prostě se spokojil s nějakým rychlejším a pak se bavil tím, jak to dopadne, vyžaduje to víc zkušeností. (A ne, fakt už mi nemusíte posté říkat, že old school k té analysis paralysis svádí a příběhové hry nebo hry bez tvrdé smrti podporují bezstarostnost.) Myslím, že tady se nedá dělat nic moc jiného, než nechat si to sednout. Ostatně v minulém sezení už nastalo několik spontánních situací, kdy si hráči prostě řekli „fuck it“ a začali jednat (jeden dav uklidňuje, druhý se ho snaží rozvášnit). Tam se ukázal opačný problém, a sice že naprostá absence jakékoli dohody taky není dobrá. Takže ono si to sedá, hráči si to osahávají, získávají zkušenosti s tím, jak hra funguje a co má jaké následky.

[York]

Myslím, že tady se nedá dělat nic moc jiného, než nechat si to sednout.

Sice to nechceš slyšet, ale zrovna tenhle rok jsem se svými spoluhráči zkoušel ve hře tvrdou smrt a přestože žádná postava neumřela, domluvili jsme se, že nám to nesedí a vrátíme se k plot immunity. Pořád prolézáme dungeony, pořád spouštíme potenciálně smrtící pasti, ale odpadla hráčská paralýza vycházející z obavy ze ztráty role v příběhu (nová postava tohle neřeší). Vaše hra je vždycky přesně taková, jakou si ji uděláte.

edit: Taky je ale klidně možný, že zrovna tvým hráčům to všudypřítomné riziko smrti vyhovuje (i s těmi důsledky, o kterých mluvíš) a měnit by to nechtěli. Občas není od věci se jich na takové věci zeptat.

[Markus]

Hele, on ten strach o postavu je zatím dost teoretický, protože dostupnost klerického léčení v kombinaci s možností hodit si na „překulení“ zatím vedla k tomu, že několik postav přežilo vlastní smrt (některé i opakovaně).

Oproti tomu Bifiho kampaň je dost krvavá a postavy tam solidně odpadávají.

[Bifi]

... a zatiaľ to vadí len jednému hráčovi zo siedmych. Zároveň je to jediný hráč, ktorý prichádza s vlastnými konceptmi postáv a nechce si niektoré veci náhodne generovať a chce písať o svojej postave krátke príbehy medzi sedeniami.

Áno, smrťou sa stráca aj nejaký príbehový vklad, ale stará škola generuje stále toľko nových háčikov, že to až tak nevadí.

[Markus]

S velkým odstupem posílám zápis ze sezení, které vlastně podnítilo uplynulou debatu o zmatečnosti, nesehranosti a podobně. Některé situace už jsem předestřel tady v diskuzi, ale tady je to v kontextu.

8. DotSK: Sociální intermezzo

Pár postřehů:

Mám škodolibou radost z té linky z vykradači hrobek a těším se na to, až to zjistí.

Pět sezení (a příště šesté) v jednom městě, pořád s těmi samými překážkami (noční losování a následný útok démona) se začíná trochu přejídat.

Chápete jednání Jarleta? A proč je najednou tak rezignovaný? Podle mě se to z toho dá odtušit, ale zajímalo by mě, jak to vidí ostatní.

[Vandalicus]

Prakticky pri hrani hexcrawlu:
Maji vasi hraci k dispozici odkrytou mapu? Nebo ji odkryvaji? Nebo neco napul, kdy treba vi o hlavnich mistech (a pripadne vecech, ktery zjisti z drbu), ale zbytek mapy je skryty?

[Markus]

No... "prakticky" ještě moc nevím, protože jsme pořád nevylezli z úvodní vesnice.

Ale hráči už mají mapu světa - fyzicky na papíře - a zapisují si do ní, co slyšeli. V herním světě totiž hned na prvním sezení našli mrtvolu nějakého cestovatele s mapou, na které byla poznačená cesta do zapomenutého města mrtvých (Barrowmaze). Nejdřív jsem jim tu mapu nakreslil ručně, ale to mě esteticky neuspokojovalo, tak jsem prostě upravil svoji GMovskou mapu na slepou mapu a vytiskl jsem jim to na A3.

Přikládám srovnání obou map. Rozdíl je v tom, že hráči tam nemají zaznačená města, rozpracované hexy (žluté tečky) a moduly (červené tečky). Taky tam chybí východní část, což jsou trpasličí země a dlouhá propast za horami - to už budou muset prozkoumat a zakreslit sami.

Do slepé mapy si sami zakreslují místa, která navštívili. Na minulém sezení jsem je přiměl, aby si společně zopakovali všechny drby, které slyšeli o světě, a začali si lokace, o kterých z doslechu vědí, zakreslovat do mapy. Už vědí víceméně o všech okolních městech a co v nich zhruba je, mají i nějaké zkazky o tom, co se děje v různých částech světa. Musel jsem je ale explicitně ponouknout, aby si to zaznamenali do mapy, protože sám o sobě se k tomu nikdo neměl. Jenomže bez zaznamenání do mapy měli všichni jen hodně vágní představu, kde co je a kam můžou jít.

Poslal bych i fotku toho jejich papíru, ale nemám to u sebe. A popravdě tam toho ve srovnání se slepou mapou zas tolik navíc není.

Zajímavé to bude, až se dostaneme z úvodní vesnice do krajiny. Mám totiž i náhodná setkání, která vytvářejí lokace (doupata příšer), takže mi to pak částečně bude dokreslovat mapu v průběhu hry.

[Markus]

Místní diskuze o vyhoření mě přiměla navázat na svůj dávný článek na téma "Co je to old-school" a pokračovat dalším dílem, tentokrát na téma bastlení. Mám asi potřebu postupně na blog sepsat sérii článků představující základní estetiku old-schoolu.

Hra jako stavebnice – o bastlení, jednoduchosti a znovuobjevené radosti z hraní

Hry nové školy jsou komplexní a složité. Nová škola nás učí, že „na systému záleží“, systém je důmyslně nadesignovaný produkt, promyšlený lidmi moudřejšími než my, kde každý dílek má své místo a není radno se v tom vrtat, a jestli nám něco nefunguje, tak pravděpodobně proto, že jsme někde něco přehlídli nebo pokazili nějaké pravidlo. I světy nové školy jsou komplexní a složité, jsou to zeměpisné a politické sborníky nedozírné hloubky, jejichž studiem bychom mohli strávit dlouhá léta. A PJování nové školy je taky komplexní a složité, PJ by měl uvažovat o příběhu a naučit se ho stavět, měl by zvládat základy scénáristiky, chápat a pracovat s termíny jako expozice, zvrat, vyvrcholení nebo struktura příběhu o třech dějstvích. Je toho hodně.

Srovnejte s old schoolem, který říká: Na tohle na všechno se vykašli.

Ocením podněty, reakce, připomínky. Jsem si vědom toho, že "nová škola" je dost zobecňující pojem, protože dnešní hry jsou mnohojaké. Používám to spíš jako zkratku znamenající "mainstreamové hraní", která mi pomáhá vymezit proti tomu old school.

[boubaque]

Hry nové školy jsou komplexní a složité. Nová škola nás učí, že „na systému záleží“, systém je důmyslně nadesignovaný produkt, promyšlený lidmi moudřejšími než my, kde každý dílek má své místo a není radno se v tom vrtat, a jestli nám něco nefunguje, tak pravděpodobně proto, že jsme někde něco přehlídli nebo pokazili nějaké pravidlo. I světy nové školy jsou komplexní a složité, jsou to zeměpisné a politické sborníky nedozírné hloubky, jejichž studiem bychom mohli strávit dlouhá léta. A PJování nové školy je taky komplexní a složité, PJ by měl uvažovat o příběhu a naučit se ho stavět, měl by zvládat základy scénáristiky, chápat a pracovat s termíny jako expozice, zvrat, vyvrcholení nebo struktura příběhu o třech dějstvích. Je toho hodně.

Cože?

[Markus]

Četls tu doplňující poznámku nahoře? Když si místo "nová škola" dosadíš "jak se většinově hraje Dračák nebo DnDčko", dává ti to větší smysl?

Nesnažím se pouštět se do nějaké klasifikace všech herních žánrů a směrů, je to jen nějaké zjednodušení umožňující popsat mi jeden žánr jeho odlišením od mainstreamu. Jak vlastně v RPG vypadá mainstream, to je skoro samostatná diskuze. Ale tuhle představu, které v článku říkám "nová škola", jsem získal na základě více zdrojů. Diskuze na fóru jako Jerson hraje Dračák nebo Markus hraje DnD. Různí streameři a youtubeři. Nebo se podívej na Sirienovy články o vedení hry na d20. Nebo na Gregonův PJ craft. Podívej se na Asterion a Forgotten Realms. To všechno mě vede k nějaké představě toho, "jak se hraje většinově". A vymezuju článek proti ní, protože je cílený právě na ty lidi, kteří se na můj blog proklikají třeba jen se znalostí Dračáku nebo DnDčka a bude je zajímat, čím se ten old school vlastně liší.

EDIT: Anebo ještě jinak, když si tam dosadíš "ilusionismus", dává to smysl?

[Paul]

Vím, že bych se svými občasnými výpůjčkami z obecného ponašimu neměl co říkat, ale "bastlení" u mě vítězí nad "motýle", co se slova roku týče.

promyšlený lidmi moudřejšími než my

Nevím, proč, ale strašně se mi líbí tvůj postoj k "lidem moudřejším, než jsme my".

[ShadoWWW]

Jak vypadá dnešní mainstream? Většina hráčů systém neřeší a většina dnešních geeků se v něm naopak šťárá - viz DMsGuild nebo Yorkův dračák.

Specificky český internetový bias je slovanská vesnická fantasy, abys pak na otevřeném hraní, kde hrají 3 skupiny, zjistil, že nejraději hrají heroickou fantasy ve Forgotten Realms a všichni slintají po temném Strahdovi nebo pekelném Descent Into Avernus. Dungeon crawl je zajímavý jen tehdy, když jde o megadungeon. Klasická jeskyně už nikoho nebere.

Mnohem míň se hraje striktně systémově, mnohem víc se hraje volněji, i když ne bezsystémově.

[Markus]

ShadoWWW: A z hlediska struktury příběhu? Jsem s tím dojmem, že defaultní, převažující hraní je "PJ si připraví příběh a hráči ho prožívají, přičemž ho lehce dobarvují", mimo, nebo správně? Řekl bych "ilusionismus", ale to je vnímáno dost jako ošklivé slovo a já to hanlivě nemyslím.

EDIT:

Vím, že bych se svými občasnými výpůjčkami z obecného ponašimu neměl co říkat, ale "bastlení" u mě vítězí nad "motýle", co se slova roku týče.

Budu si to vykládat jako pochvalu.

[boubaque]

Četls tu doplňující poznámku nahoře? Když si místo "nová škola" dosadíš "jak se většinově hraje Dračák nebo DnDčko", dává ti to větší smysl?

Uznavam, ze jsem pred psanim sveho prispevku cetl jen ten tvuj prispevek (vcetne upresnujici poznamky), ale po precteni clanku mi to dava porad stejne maly smysl. V zasade souhlasim jen s pulkou jednoho nadpisu: "Nikoli promyšlenost a kontrola". V zasade.

Moje zkusenost je takova, ze cast GMu (v mainstreamu DxD) hraje railroad/iluzionismus, a druha cast hraje trochu rizeny sandbox (vsichni okolo stolu predpokladaji pribeh, a proto hraci hledaji linky k nasledovani, ale GM spis jen lehce usmernuje k tomu nejzajimavejsimu v pripravenrm prostredi). Kdyby to, co popisuje Sirien, byl mainstream, tak to nemusi psat, PJ craft popisuje to, co propagoval Dech draka v pulce devadesatek, a lidi, ktere znam, co hraji dnes DxD, takhle vetsinou nehraji; nehlede na to, ze PJ craft bych osobne zadnemu GMovi nedoporucil, ani kdybych nechtel hrat hardcore sandbox. A vetsinu tebou popisovanych veci jsem jinymi slovy uvedl jako rady pro vedeni a pripravu hry v DrD2, i kdyz v jinem kontextu, navic jsou tam moznosti, jak zapojit do pripravy hrace, aby toho GM nemel moc.

Ja totiz hlavne mam pocit, ze sis dost po svem interpretoval hry, ze kterych jsi vyhorel (vetsinou autori nejsou lidi, kteri tomu rozumi lip, nez my; a treba MLwM je z hlediska systemu strasne spatna hra, i kdyz privedla do diskurzu dulezite myslenky), a tedy ze sis z nich odnesl uplne jinou zkusenost nez ja, z nejakeho duvodu hlavne tu negativni. (A duraz na nahodu nic neresi, mnohdy muze byt naopak zcela kontraproduktivni, viz kdysi nasi hru Pendragonu.) Jenze pulka toho, co pises v clanku jako "reseni", jsou prave prinosy tech her, ze kterych, jak pises, jsi vyhorel - treba to, ze v cilene priprave resis jen to, co uz se projevilo hrou, je jasne formulovano poprve snad v Primetime Adventures. Zaroven PtA ti neumoznuji podrobnou pripravu na sezeni, protoze si sceny z vetsiny vyzaduji hraci. A treba Pribehy Imperia taky pisou, ze kdyz se vydaji hraci jinou cestou, nezs cekal, tak mas pripravu zmackat a hodit za hlavu, a improvizovat.

A dalsi vec je, ze cast tech veci, co pises, sam nedodrzujes, anebo - v min pravdepodobnem pripade - na foru detailne s Bifim resis veci, ktere pak nepromitas do hry (pokud to ma byt opravdu tak "jednoduche", jak pises v clanku).

To, co je psane na internetech a v "campaign setting" priruckach, aspon u nas, neodpovida tomu, jak se realne hraje. Naopak to casto byva snaha ovlivnit to, jak se hraje. Ale vetsina GMu u nas, v me zkusenosti, to bere jen jako inspiraci. Plno lidi hraje prakticky bez pravidel, plno lidi si pravidla vyklada po svem. A ano, plno lidi ma pribeh, kterym chce provest hrace, a da jim jen moznost ho dobarvit. Ale nedovolil bych si neco z toho oznacit za mainstream.