[HRA] 2. patro - Tajemné komnaty

[Halaster Černoplášť]

Cilapi,

kenku souhlasně zapípá, pomůže ti s oběma drowy a pak opustí místnost na sever. Ještě ho slyšíš polekaně pípnuot, když spatří chapadla a pak se za ním dveře zaklapnou.

Co uděláš dál?

[Cilapi Márameldon]

Když přesunu sochu temného elfa do kruhu mezi sochy, zaváhám.
Bohyně nás učí projevovat milosrdenství i nepřátelům, zároveň nám ale klade na srdce nebýt hloupý. A oživení drowského bojovníka vzhledem k mým zraněním by za takové někdo možná označit mohl.

Podrbu se za uchem a přesunu se zpět do hrobky mezi sarkofágy. Věčné Halastronovo cupitání mi začíná lézt na nervy a já potřebuji uklidnit svoji mysl. Zatímco přemýšlím, bloudím očima po nádherných freskách elfů a losů. Připomínají mi domov, zejména pak jednu vzpomínku o elfce jedoucí za úplňku na jelenu, při níž se musím vždycky červenat.

S pocitem klidu v duši se na tomto místě spočinutí posadím a opřu se o jeden ze sarkofágů. Možná je brzy prosit Bohyni znovu o milost, ale cítím, že na místě jako je toto by mě mohla obdarovat rozvahou a moudrostí.

Cilapi:2D6+2 → 6(1 +3 + 2)#INT(Rozjímání)
Potíže: Získal jsem 1 MAG a cítím závazek.

Rovnou jej spotřebuji a vyléčím si 1 LZ.

Zdá se, že je opravdu brzy. Je tu ještě mnoho věcí, které je třeba vykonat, než bude možno alespoň na čas v klidu spočinout. Soustředím se alespoň na to, abych kromě klidu duše dosáhl též harmonie těla. Cítím, že má podrápaná paže přestává pálit a je mi hned mnohem lépe.

S nově nabitou rozvahou, i když pocitem jistého závazku, se vrátím k sochám. Prohlédnu si drowa uprostřed kruhu a zaujme mě jeho lehká, drátěná zbroj. Mohla by se hodit, než mě ty železné šupiny a hlavně trpasličí chrániče na nohou úplně strhají. Pochybuji ale, že mi ji jen tak sám od sebe dá...

Proto je nejspíš čas na menší elfí žertík. Posunu druhou sochu napravo ode dveří na sever a zároveň je otevřu. Podívám se, jak to vypadá z pohledu drowa v kruhu. Dle očekávání sem září mdlé narudlé světlo z chodby, v němž tančí stíny chapadel. Socha druhého drowa je ale ve stínu, takže nejde rozeznat, je-li živá, či ne.

Sám si stoupnu na druhou stranu dveří, jen o krok blíže. Po krátkém zaváhání ještě vybalím velký hedvábný šátek a schovám pod něj vlasy. Při slabém světle a množství stínů by mohl připomínat napolo shozenou kápi. Doufám, že mi dodá trochu tajemnějšího vzhledu.
Pohraji si se svojí lucernou, kterou postavím na zem vedle sebe. Stáhnu okenice se zrcadly a nastavím je tak, aby bílomodré světlo ozařovalo jen drwova stojícího v kruhu a já byl za lampou jen další postavou ve stínech s rudým nádechem.

Zhluboka se nadechnu, rychle obejdu elfí sochy a zašeptám 'elfí magii'. Při záblesku světla zavřu oči a rychle skočím za lampu. Založím šíp, ale ruku s lukem nechám spuštěnou. Zatím.

"Vítej mezi živé," pokusím se říci hlubším hlasem, který považuji za tajemný, "Nebudeš-li se hýbat, nic zlého se ti nestane."
udělám dramatickou pauzu a pak pokračuji.

"Já jsem..." Márameldon nezní dostatečně tajemně ani hrozivě. Co třeba... Kápě?, "... Telmë. Vysvobodil jsem tě z prokletí živého kamene. Patříš k rodu Auvryndar? Budeš se k němu smět vrátit, ale nejprve mi pověz, jak se stalo, že ses proměnil v kámen..."

Počkám, co mi odpoví a pak pokračuji.

"Za moji laskavost bys mi ale mohl darovat něco na oplátku. Co třeba tvoji drátěnou košili? Myslím, že bychom pro ni já nebo některý z mých společníků," významně pohlédnu na sochu po své levici, "dokázali najít využití. A tobě pokud bys byl kamenný... nebo mrtvý... by stejně k ničemu nebyla."

Cilapi:2D6+1 → 8(3 +4 + 1)#-CHA (Hrozba)

"A pospěš si! Nemá na tebe celý den!" dodám s upřímnou netrpělivostí.

PJ?

[Hadešadah]

.... Varna ....

"Hmm, chcípl tady pes ... a to nejspíš žízní. "

"Ale až mne přestane bavit dělat výbušniny v malém, tak tu zakotvím."

Prohlédnu si kotle a další vybavení, zajímá mne, jak dlouho tu už leží nepoužívané. Taky na každý zaklepu, jestli v něm náhodou není ještě mladina. Pak zkusím nakouknout do jednoho z nich, jen tak ze zvědavosti ...

"Jo, ty korbílky si Rexi klidně nech, já už jeden zdobený našla včera."

Potom se vydám k vratům a doufám, že jednou ten sklad najdeme.

[Halaster Černoplášť]

Hadešadah,

kotlíky jsou na poklep prázdné, jen z jednoho je silně cítit louh. Ani náhlédnutí nic neodhalí, otevřete tedy dveře na západ.

Chodba za dveřmi klesá pod úhlem dolů. Na dlaždicíh jsou u stěn položeny dvě železné kolejnice, které kopírují úhel chodby. Mají neobvyklou šířku.

Rampa

Když se ale na tuhle šikmou plošinu s kolejnicemi díváte, vypadá to od dveří, že nikam nepokračuje. Kolejnice prostě končí před zdí.

Co uděláte dál?

[Halaster Černoplášť]

... v sále oživení ....

Cilapi,
oživený drow nejprve vypadá zmateně. "Jistě, že jsem z rodu Auvryndar. Jsem průzkumník. Kde jsem se to octl? Proměnil v kámen, říkáš? To by vysvětlilo tu sochu, co jsem minul, ale nepamatuji se, co přesně mne proměnilo."

Jakmile ale má chvíli, jeho průzkumnická zkušenost zažene šok a obavy.

"Je na čase srovnat situaci, tajemný .... Telme," odpoví na tvou žádost o zbroj a zašeptá zaklínadlo. V temném rohu, kde stojíš i na tvé zbroji se roztančí desítky malých plamínků. Pečlivě vytvářený stín a atmosféra je pryč.

"Hehe, elf z povrchu v trpasličích gatích," ušklíbne se ..., "no tu košili si asi budeš muset vzít silou," odpoví, "jestli mě tedy doženeš," dodá k tomu, naznačí pohyb na východ, který tě zmate a pak skočí opačným směrem a vběhne do západní dveří.

Zabarikáduje se. Nemůžeš mu ublížit, ale on nemůže pryč.

Co uděláš dál?

[Hadešadah]

"Jako by se to pivo do země propadlo."

Kráčím pomalu dolů. Na konci chodby mě zaujmou o něco tmavší dlaždice.

"Koleje, které nikam nevedou a někdo je sem jen tak postavil, aby končily ve zdi. To je nenápadné, jak dvoumetrové hovno na svatebním stole."

Prohledávám a zkouším zem i stěny, nějak to přece musí pokračovat

[Halaster Černoplášť]

Hadešadah,

přibližně ve třetině svahu se najednou ozve hlasité lup a dlaždice mezi kolejemi se propadnou.

Hrozí ti pád do propadla, NAVZDORY NEBEZPEČÍ.
10+: Zachytla ses na okraji.
7-9: Vyber 1 si:
* Zachytla ses na okraji a odřela u toho, LZ.
* Spadla jsi dovnitř. Budeš nám muset popsat, jak ses dostala ven, nebo říct Rexovi, aby ti opět pomohl a vytáhl tě.
6-: Spadla jsi dovnitř a odřela se u toho, LZ a zároveň budeš muset popsat jak ses dostala ven, nebo říct Rexovi, aby ti opět pomohl a vytáhl tě.

...

Poté, co překonáš propadlo, Rex raději zůstane nahoře a nechá tě jít napřed samotnou.

Protože koleje zůstaly trčet nad propadlem, dojdeš zbytek šikminy raději po nich. Na konci chodby není problém objevit dvojici klik, otevírajících tajné dveře, které ve výklencích prostě jen shora nebyly vidět.

Opatrně je otevřeš.

Pivní sklípek

Ze severní místnosti na tebe zavane chlad. Stojí tam navršená velikánská pyramida ze sudů, které ozařují celý sklípek, dá-li se to tak nazvat, mihotavou bledou září.

Jižní místnost je tmavá a musíš do ní posvítit. Asi tam také kdysi stály sudy, teď už je tam jen obrovská hromada rozbitých prken a prázdných zrezivělých obručí. Tři sudy ale, zdá se, tuhle skálu přežily a stojí mezi všemi těmi troskami netknuté.

Co uděláš?

[Cilapi Márameldon]

.... v sále oživení ....

"To je mi teda vděk," ušklíbnu se a vzpříčím do madel dveří polovinu svazku šípů, aby je temný elf nemohl snadno otevřít. Mám sto chutí odejít a ještě před tím znovu osvobodit sovodvědy. Určitě by si ty jejich zobany s těmi šípy časem poradily...

Podívám se na sochu Měsíční bohyně a povzdechnu si.

Místo toho přesunu sochu druhého drowa do kruhu a zaujmu pozici pro změnu na jihu. Lucernu znovu položím na zem, ale tentokrát ji nastavím tak, aby neoslňovala a nechám jí osvítit širší prostor. I tak se po zopakování oživovacího rituálu přesunu za ni, abych alespoň ukryl své 'gatě'.

I tento elf je zprvu zmatený a na rozdíl od předchozího průzkumníka mu to tak rychle nemyslí.

"Kde to..."
"V tajemných komnatách," řeknu unaveně.
"A co se to..."
"Byl jsi proměněn v kámen. A zpět. Tvůj rod je o patro níž. Dej se za dveřmi na východ a pak po schodišti," odvětím netrpělivě.
"Ale kdo to..."
"Když to nevíš ty, nevím to ani já."
"A jak jsi to..."
"Dveřmi. Za tebou. JDI!" už mě to vážně nebaví a chuť zabředávat do složitějších hovorů či se snažit získat něco navíc mě přešla u jeho druha.

Drow těkne očima za sebe do chodby slabě osvětlené rudým světlem. Začne couvat, ale jeho drowí instinkt mu nedovolí otočit se ke mě zády. Očima spočívá na mém luku, v němž je založený šíp. Jako před tím ho nemám zcela připraven k výstřelu. Před tím to byla spíš chyba, ale nerad na lidi přímo mířím.

"A kdo vlastně... jsi?"
"... Telmë," rozhodnu se nakonec zůstat v roli, i když mi před tím jeho druh úplně zkazil požitek z tajemné atmosféry. To si říká elf?
"... A proč jsi mě vlastně..."
"To bys nepochopil," po delší době se upřímně usměji, i když spíše smutně, "Síly, které tě navrátily zpět, přesahují tvé omezené chápání temného elfa."

Když drow zacouvá do otevřených dveří, neodolám.
"Pozor na chapadla!" znovu se usměji, tentokrát škodolibě, když překvapeně zakleje. Rychle za sebou zavře dveře a zmizí mi z očí.

Nechávám si slovo.

[Halaster Černoplášť]

Z dovolením ti to slovo na chvíli seberu.

To, že jsi vrátil drowa do velkého kruhu života, aniž bys za to cokoliv chtěl, ti opět dalo důvod k rozjímání.

Tvůj dluh je splacen. Můžeš ROZJÍMAT. A slovo máš zase zpátky.

[Cilapi Márameldon]

.... v oživující místnosti ....

Cítím, že mé konání má smysl, a hned je mi zase lehčeji u srdce.

Když tedy dotlačím mezi sochy elfek celkově již šestého kamenného tvora - a třetí kozu - podívám se na pochodujícího Halastrona s úsměvem.

"To je již poslední," ujistím ho.

Ze zbylých bytostí nadaných vyšším vědomím, které nechám - snad dočasně - zakleté do kamene, mě doopravdy mrzí jen pravděpodobný krysodlak. Toho ale momentálně 'střeží' sovodvěd a já pochybuji, že by mi toto docela inteligentní zvíře skočilo podruhé na lest s jídlem a nechalo se tak nalákat do jiné cely.

Illityd je na oživení příliš nebezpečný, stejně jako orčí bojovník. Tomu navíc 'chladná hlava' spíše prospěje, alespoň podle toho, co jsem slyšel, bude nejspíš podobně brutální a omezený jako gobři… nebo krollové.

Co se ropušáků, ještěrce či quagota týká... ani nevím, nejsou-li až tak primitivní, že nedokáží ani mluvit. Každopádně je podle Izzatlab podobné havěti plná minimálně Kluzká bažina, takže jejich dočasným zakletím Halaster dost možná brání jejich přemnožení.

Když jasné světlo elfí magie vystřídá charakteristické "Méééh" a Hlastronovo "Co teď budeš dělat s kozou?", odpovím lakonicky:
"Dobrodruzi přeci hledají v podzemí poklady, že? Já jsem našel ji."

Vyjmu z madel západních dveří své šípy, aby temný elf za nimi mohl ven, a vyvedu kozu severními dveřmi. Jde vcelku ochotně za čerstvým vzduchem, pryč od pachu sovodvědů. Pohybující se chapadla na zdech jí vůbec nevadí - to je výhoda malé fantazie.

.... kolem zkrocených balist ....

Vedu kozu nejkratší cestou k tržišti Jekova svobodného klanu. Hned za dlouhou chodbou si však všimnu rozlámaných dřevěných trosek - zřejmě balist. Který z dobrodruhů se ale o ně už postaral? Na tržišti zůstal jen pán Elric, ale ten by je sám těžko dokázal dostat na tento konec chodby. Že by ta podivná ženština, se kterou zůstal Rex Kladivoun v dolech? Dlužím ji dost možná za svůj život, na druhé straně mi na ní připadalo cosi velmi znepokojivé...

Jen co se zbavím kozy a zařídím si pár věcí, podívám se, co balisty vlastně střežily. A možná tam stihnu ještě ty záhadné dobrodruhy. Pospíším k Jekovi.

A co s kozou Cilapi ztropí u Jeka, se dozvíme zase zítra (stále držím slovo ).

[Hadešadah]

Jdu docela pomalu dolů, zaujme mne trochu širší spára mezi dlaždicemi, ale říkám si, že bych se případně, kdyby se to mělo propadnout, dokázala zachytit za koleje a bylo by to v pohodě. Bez obav tedy pokračuju dál.

Navzdory nebezpečí: Sadah:2D6+1 → 8(2 +5 + 1)

Křup.

Rukama hmátnu po kolejnici, ale prsty se po studeném mokrém kovu smeknou. Pád ovšem i tak téměř okamžitě skončí. Zůstanu viset za popruhy na své truhle, která se mezi kolejnicemi šprajcla. Řemeny se mi zařezávají do masa a nohy hloupě plandají pode mnou.

Pohlédnu dolů a zanadávám, ozvěna prozradí, že díra je poměrně mělká.

"Mrknu se, co je dole." Zavolám co možná nejvíc uvolněně nahoru. Pak se zavrtím a rozhoupu, čímž se truhla trochu pootočí a já žuchnu i s ní dolů.

Dopadnu na všechny čtyři a mám co dělat, abych tu váhu udržela a neskončila v leže na břiše připláclá truhlou.

"Hmm, tak jak se dalo čekat nic zajímavého." Dodám znuděným hlasem: "Jdu zas za tebou."

Vytáhnu lano, na konec přivážu největší skobu a hodím nahoru. Čekám, že se skoba buď zasekne mezi stěnou a kolejnicí, nebo že kolejnici obhodím a vylezu nahoru.

Když potřetí minu, Rex tam to lano obhodí.

Kousek popojdeme. "Další propadlo je určitě tady, prozkoumáme i to, jestli tam neleží nějaký mrtvý dobrodruh napakovaný cenostma? Asi ani nemusíme, že, když to první bylo prázdné."

Otevřu dveře do severní místnosti. "Svítící pivo?" Znejistím, světélkující pivo je docela podezřelé.

Nakouknu ještě do jižní místnosti. Tam ty sudy nesvítí. Zaklepu na jeden jestli je plný a jestli jo, tak jej zkusím otevřít.

[Halaster Černoplášť]

… v jižním sklípku ...

Hadešadah,

jednou jsi do sudu klepla, a vůbec to nezaznělo jako sud, zvuk byl podivně plný. Pak se sud pohnul, otevřel obrovskou hubu plnou ostrých zubů, vyplázl z ní vystřelovací lepkavý jazyk a připleskl ho na tebe.

MimikBarel_Post.png (91.62 KiB) Zobrazeno 840 x

Barel byl číhající mimik. Přilepil si tě svým jazykem, aby na tebe mohl lépe ošklivými ostrými zuby. Chceš-li se vytrhnout, hoď+SIL
10+: Uvolnil ses.
7-9: Uvolnil ses, ale prudkost tvého vlastního pohybu tě poslala k zemi.
6-: Rovnou jsem si do tebe kousnul.

Budeš-li přilepená, bude na tebe moct útočit zuby.
Budeš-li vytržená, bude se snažit tě znovu přilepit.


I ze zbylých sudů se najednou vytrčily neforemné nožičky a na jedné či druhé straně se rozšklebily jejich zubaté mordy.

Sklípky

Co uděláš? A co udělá Rex?

[Cilapi Márameldon]

.... na tržišti Jekova svobodného klanu ....

"Tak co, elfe, dohnal jsi tu svoji paní... trpaslici?" zavolá na mě Jek a k chechotu jeho podlézavců se ochotně přidají i ostatní goblini. Nechápu, na co tou pauzou narážel.
"Musel, je to teď 'lehkonohý' elfák! Úplný lehkonožka!"
"Peníze nevracíme," probudí se goblin, který mi před tím prodal zbroj včetně měděných náholenic.
"Podívejte, vede kozu!"
"Tu má asi místo trpošbaby."
"Docela si polepšil..."

"Něco jsi tu snad zapomněl, pane Cilapi?" zeptá se rýpavě Jek, když přijdu blíž.
"Peníze nevracíme!"
"Tedy, ne tak doslova, ale..." začnu.
"Pan Cílapííí!" vyskočí Glom ze svého batohu a vrhne se ke mě. Mám strach, že mě zkusí obejmout, ale ona se hrne ke koze, "Tys mě neopustil! A přivedl jsi mi kozů! Ná, koza, koza... Jů, a s mlíkem! Můžu ji podojit?"
Nestačím se ani zeptat, odkud se v tom Glom tak vyzná, a už u ní sedí a do nějaké misky vcelku zdatně kozu dojí. Dojdu k názoru, že koza, jakožto vcelku nenáročné zvíře, je pro chov v podzemí nejspíše velmi vhodná.

"K čemu ti bude mléko?" divím se, "Ty chceš cestou dělat sýr?"
Místo odpovědi Glom plnou misku na pár hltů vypije. Pak pokračuje v dojení.
Můj překvapený pohled si zřejmě vyloží tak, že se divím, že mi nejdřív nenabídla. Brzy mi proto podá misku znovu naplněnou mlékem.
"Eh, ne děkuji. Já totiž..."
Glom na mé vysvětlení příliš nečeká, pokrčí rameny a podruhé misku vyprázdní.
"Ty, Glom?" zeptám se váhavě, "Nebude ti z tolika mléka špatně? Nejsi přeci už žádné dítě... že ne?"
"Proč bych měla být?" otře si goblinka mléčný knír, "Jsem už plně dorostlá. Vařit umím, zvířata kuchat... Co s tím má co dělat mlíko? Mlíko je moc dobrý..."
Raději nepokračuji tím, že bezproblémové trávení mléka v dospělosti určitě není normální. Ještě by si mohli goblini myslet, že jsou vyvinutější než elfové!

Nechám Glom s její novou zábavou a najdu gobliního obchodníka s cennostmi.

"Buď zdráv, gobliní obchodníče," usměji se na něj, "Šluka, kterému jsi zaplatil za můj smaragd, co jsi tak poctivě vrátil, jsem bohužel nenašel..."
"... to se dalo čekat..." zamumlá goblin.
"Prosím?"
"Že je to mrzuté! Jistě se snažili, ale co teď bude s mojí ztrátou..."
"Právě tu ti chci nahradit. A za tvoji ochotnou pomoc možná i přihodit něco navíc," ukážu za sebe na kozu, kterou Glom už skoro podojila, "Můžeš si vzít ji!"
"Eh… velectněněj pane, takový dobrodiní... ale já jaksi... co bych s ní dělal? Teda já vím, co bych s ní asi dělal, žejo, ale... Vždyť já bych se voni neuměl postarat. Nechaj si ji... Vždyť tu je snažší šatit než živit..."
"Cože? Ale ne Glom! Ji," ukážu znovu, "Tu kozu, přece..."
Goblin překvapeně zamrká, ale pak se mu rozzáří očka a mlsně si olízne pysky.
"Tak to je jiná!" zaraduje se, "Tu beru! Děkuju nadesetkrát..."
"Neříká se nastokrát?"
"Jo, jenomže já jako zkušenej vobchodník si dycky nechávám prostor pro smlouvání..."

"Jak myslíš," pokrčím rameny, "měl bych k tobě ale ještě jednu prosbu..."
"... už je to tady..."
"Prosím?"
"Co pro ně můžu udělat?!"
"Totiž... vzal jsem si sem do Kobek i několik věcí, které mi připomínají domov..."
"... rozkošné..."
"... a měl jsem to štěstí, že jsem našel několik skutečně zajímavých artefaktů, které teď nesu s sebou..."
"... další dobrodruh, co se napakoval na našem podzemí..."
"Co si to tam pořád... no to je jedno. Prostě, potřeboval bych odlehčit svůj batoh, ale zároveň bych ty věci zatím nerad prodával..."¨
"... beztak nemaj žádnou cenu..."
"... tak mě napadlo, že bych ti je dal zatím do úschovy."
"... celej žhav-" goblinovi zasvítí v očích, "A voni jako půjdou dál, teda hlouběji, a já jim to mám zatím pohlídat, kdyby se náhodou vrátili?"
"Vrátím se určitě," ujistím ho, ale nezním úplně přesvědčeně, "Na každý pád, kdybys náhodou narazil na někoho, kdo by ty věci skutečně potřeboval..."
Goblin rychle přikývne.
"... a byl za ně ochoten zaplatit..."
Goblin se zarazí.
"... máš mé svolení mu je prodat..."
Goblin rychle zakývá hlavou.
"... ale pamatuj si, že si přijdu pro svůj podíl."
Další zaražení uprostřed přikývnutí.

Nečekám, než mazaný obchodník vymyslí nějaké podmínky a vybalím některé ze svých pokladů.
"Rád bych u tebe uschoval tyto taneční boty z jemné kůže..."
"... jedny elfské škrpály, slečinkovské…"
"... tyto zvonečky, používají se při tanci víš?"
"... koho to zajímá, elfí krámy, stříbr- STŘÍBRNÉ?"
"Jsou jen postříbřené," ujistím nyní viditelně zklamaného goblina.
"Hmm, pak tu mám tyhle hedvábné šátky... ale ty si zatím asi nechám. Neváží skoro nic a jsou jednou z posledních připomínek na mé bezstarostné..."
"... elfí šnuptychly ať si klidně strčí..."
"Pardon?"
"... zpátky do batohu. Byla by škoda, kdyby tu nechali tak hezkou vzpomínku, že?"
"Ano, pravda," přikývnu a přivolám Glom i s kozou. Z jejího batohu pak vyndám kamenickou palici a majzlík, "Tak už jen toto. To asi nemá prakticky žádnou hodnotu. Vzal jsem to s sebou jen pro strýčka příhodu..."
"... takovej šrot..."
"... jasně, ale proč s ním Glom nezatížit, ta to všechno utáhne, že jo?" přidá se ke goblinovu mrmlání má vlastní goblinka.
"Budou to všechny krá... sný věcičky?" ujistí se gobliní obchodník a když přikývnu, rychle těch pár věcí schová. Pak už se začne shánět po řezníkovi pro svoji novou kozu.

Jak se zdá, zajímá se o kozu i Jek, možná by dal přednost živé zásobárně, možná i zdroji mléka. Nechám ty dva v hovoru a rychle se vytratím, nestojím o to, aby se mě začali vyptávat, kde jsem k ní přišel a kde jich seženu víc...
Odejdu severní chodbou, mám v plánu projít kolem pumpy k laboratořím a do improvizované huti. Glom ťapká za mnou a smutně, nebo spíše mlsně, se ohlíží po koze.
"Vyčaruješ mi taky jednu takovou?" zeptá se pochvíli a vykulí na mě velké oči. Podruhé během chvíle mě napadne, jak je vlastně asi goblinka stará. Připomenu si však, že schopnost vypadat nevinně a snad i svým způsobem jaksi mile, bývá pro přežití goblinů často dosti zásadní.
"Když budeš šikovná jako do teď, tak možná jednu dostaneš jako výslužku."

Edit: U Pumpy vlastně vím, co je třeba překonat.

[Cilapi Márameldon]

…. u pumpy ….

Naděje, že by se mlha, kterou se mi podařilo během rozjímání u pumpy vyvolat, mohla během táboření sama rozplynout, se ukázala jako marná. Přemýšlím, jestli bych se neměl s tímto úkazem pokusit něco udělat, když jsem byl jeho příčinou, ale připomínka divočiny tam venku, byť krapet přehnaná, je pro mě spíše rozptýlením.
Možná někdy poněkud obtěžujícím, jako například teď, to ano, ale čím by byl život bez zajímavých příhod a možná trochu žertů přírodních sil?

Sundám si horní část zbroje a pokusím se ji zabalit tak, aby co nejméně utrpěla vlhkostí či spíše ryzí mokrostí. Abych si udělal místo v batohu, přesunu do toho, který nese Glom, své hedvábné šátky a čisté spodky. Zdá se, že ji nové věci, které nese, docela zajímají, a já se jen modlím k Bohyni, že je zvědavá na ty hedvábné šátky.

Zaváhám, jestli si nesundat i spodní košili, ale při pohledu na Glom si ji raději nechám.

Vydáme se společně do mlhy. Raději držím konec lana, které má Glom připevněné k batohu.

Při průchodu hustou mlhou, který je pomalý a připomíná prodírání se těžkými závěsy, přemítám, nemá-li tohle dílo spíš blíže k vílí magii než k Měsíční bohyni. Ostatně Halaster sám prý otevírá průchody do jiných světů... Ještě abychom tak nakonec skončili ve Vílí divočině!
V takových situacích je třeba nemyslet na víly, aby nebyla přitáhnuta jejich pozornost. Nemyslet na víly, namyslet na víly...

Bum!
"Iíí-k!"
"Opatrně, pane Cilapi, je tu studna s kašnou... pamatuješ?" uslyším Glom, zatímco si třu naraženou holeň.
"Eh, ano, díky," konečně vytřepu z hlavy ten absurdní nápad s vílami, "Poslyš, Glom, ty se v té mlze nebojíš?"
"Ne-e," ucítím slabé škubnutí provazu, jak Glom pokrčí rameny, až trhne batohem, "Jsi tu se mnou přece ty."
"Aha..." nevím, byl-li to její záměr mě přivést do rozpaků, ale podařilo se.
"Krom toho, v mlze se dá vždycky někam schovat. Není třeba vždycky vidět nebezpečí, úplně stačí, když nebezpečí nevidí tebe."

Zatímco přemýšlím o této 'goblinní moudrosti', Glom bez potíží trefí východ a společně zamíříme k huti.

Držím slovo.

[Cilapi Márameldon]

…. v improvizované huti ….

Zatímco se ohýnek v pícce malé huti pomalu rozhořívá, ždímám cípy košile. Když uslyším šplíchání, jak ždímá svoji kožešinovou halenu Glom, podvědomě se po zvuku otočím. O vteřinu později zírám do ohně ve snaze vypálit si předchozí obraz z očí. Glom si totiž svůj prostý šat prostě vysvlékla a zatímco jej ždímala, zůstala stát jen v bederní zástěrce.

Raději vložím do tyglíku stříbrné mince, které mi před časem dal pán Elric výměnou za stříbrnou dýku a přisednu blíž k ohýnku.

"Poslyš, Glom… jsi oblečená?"
"Se ví. Mám to zase svlíknout?"
"Pro Bohyni, jen to ne! Totiž... samozřejmě, že ne. Tedy, jestli se nechceš zabalit třeba do deky... Ale raději ani tak ne.
Já jen... že teď nemusíš hlídat. Není ti v tom mokrém oblečení zima? Pojď blíž k ohni."
"Zima? V podzemí přece není nikdy zima. Je tu chládek," řekne překvapeně, ale přiťapká blíž, "A mokro přece nevadí. Udržuje gobliny zdravě zelený. Říkala to jedna máma. Prej, když goblin moc vyschne, zhnědne, zšedne nebo tak jako zčervená, jako cihla."
S tou zimou má vlastně Glom pravdu. Mokré šaty nepříjemně studí, ale nestojí-li jeden zrovna v průvanu, tady v podzemí ho zima nerozechvěje. Tedy ne, pokud je uvyklý trávit noci pod stromy ve hvozdu...

"Horští goblini jsou hnědí," uvažuji, zatímco se stříbro pomalu taví, "Myslíš, že to může být s tím hnědnutím pravda? Ve skalách je mnohem sušší podnebí. Dost tam taky fouká..."
"Vím já? Žádnýho horskýho goblina neznám. Navíc všichni goblini lžou, a když něco takový o goblinech řekne goblin, musí to bej pravda..."

Glom si sedne blízko mě, ale nechá mezi námi mezeru. Kouká na mě velikýma očima. Uhýbám pohledem. Z části proto, že na tlustou goblinku, které se lepí mokrá halena ke kůži, prostě není hezký pohled. Částečně proto, že cítím jisté rozpaky.
"Proč rozpouštíš to stříbro, pane Cilapi? Budeš dělat nějaké kouzlo?" zeptá se po chvíli a já jsem rád, že ji zajímá zrovna tohle.
"Nebudu. Namočím do něj hroty šípů a postříbřím je tak. Zahlédl jsem v tomto patře krysodlaky a pán Elric říkal, že někteří slouží i Xanatárovi. Stříbro je proti nim účinné, víš? Krom toho by mohlo zabrat i na některé démony či některé druhy nemrtvých..."
"A ty chceš s nimi se všemi bojovat?"
"Raději ne, ale někdy není zbytí..."
"Takové drahé střílení... co když ti uteče se stříbrným šípem v zadku?" zazubí se goblinka, "To já bych se možná i nechala trefit..."
"Nehloupni. Ale je pravda, že zrovna proti krysodlakům, pokud nejsou zvlášť odhodlaní, může být nejlepší taktikou hodit jim prostě ranec jídla a rychle utéci."
"To už bych po nich radši vyšila tím stříbrem," uzavře Glom a položí vedle žhavého tyglíku plátek slaniny.