H.P.Lovecraft

Literatura, film, hudba, divadlo, opereta a jiné výdobytky civilizace.

Moderátor: Faskal

Odpovědět
Uživatelský avatar
Wolfus
Příspěvky: 536
Registrován: 14. 8. 2009, 10:45

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Wolfus » 27. 1. 2011, 12:58

Bifi píše:Ja zasa užívam Lovecraftove audiobooky, ktoré pomaly zbieram v štyroch jazykoch. Nemecká rozhlasová dramatizácia Prípadu Charlesa Dextera Warda je famózna.
Zbieras akoze "zbieras" alebo kupujes? :) Ak zbieras, tak porad nejaky zdroj na ceske alebo slovenske. Pri anglickych by som sa nevedel sustredit na soferovanie.
DrD, Pribehy Imperia, VtM

Uživatelský avatar
Sadako
Příspěvky: 5256
Registrován: 28. 1. 2007, 21:15
Bydliště: Stadt von Morgen
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako » 9. 3. 2011, 21:33

csfd novinky píše:Del Torův vysněný projekt zkrachoval 9.3.2011
Když Guillermo del Toro se slzou v oku opustil Hobitín, zdálo se, že mu Hollywood kývne na cokoli. Proto se s vervou pustil do svého vysněného projektu, adaptace antarktického hororu H. P. Lovecrafta At the Mountains of Madness. Vypadalo to velkolepě. Produkovat měl James Cameron, do hlavní role byl přemlouván Tom Cruise, mělo to být 3D a Guillermo připravil pro studio Universal údajně úchvatnou vizuální prezentaci. Šéfové Universalu se na ni podívali, důkladně si del Tora vyslechli... a pak řekli, že o film, na kterém pracoval prakticky od zanechání Hobita (tedy od léta), nemají zájem. Důvod? Byl to horor, navíc s přístupností R, a del Toro na něj chtěl 150 milionů dolarů. V tu chvíli začaly hlavounům blikat v hlavách červené výstražní majáky. Vzpomněli si na loňského Vlkodlaka, který byl taktéž R-kový horor a měl stejný rozpočet a skončil jako totální propadák. Smutný del Toro se hned odebral k Warnerům, pro něž jako producent už několik měsíců připravoval katastrofickou PG-13 akci Pacific Rim o „boji lidstva s monstry, která se probudila na dně oceánu“. Teď se zřejmě ujme i režie. Natáčení by mělo začít na podzim.
My Lovecraft is full of dreams (and tentacles)!

Wild West

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Wild West » 10. 4. 2011, 08:53

Warning! Maybe contains spolilers!


Lovecraftova Hrobka
Po několika výborech nejlepších děl Howarda Phillipse Lovecrafta má český čtenář najednou možnost číst úplné sebrané spisy. Takové pocty se dočkal opravdu málokterý velikán; v dnešní době si lze představit jen opravdu málo autorů, od kterých by chtěli lidé číst všechno. Obvykle znamenají sebrané spisy důstojné uložení mistrovy mumie do Národní knihovny a na podobná místa; nemívá to moc strhující náklady a nebývá to výdělečná záležitost. A obzvláštní rarita je autor zahraniční a půl století mrtvý. Plyne z toho zjištění, že Lovecraft se dnes u nás čte opravdu hodně; a plánu také pomáhá to, že napsal jen desítky povídek, takže jde o zvládnutelné množství. Vešlo by se to určitě do jedné velké tlusté knihy; ale mazanější je to dělit do čtyř dílů, abychom čtenáře úplně nevyděsili a aby za to víc zaplatil.
Takže máme v ruce díl první, povídky z let 1917-20, tedy úplný začátek. A jmenuje se podle údajné povídky číslo jedna Hrobka.
K této knize lze přistupovat dvěma úplně opačnými způsoby.

Hrobka snadno a rychle
Každý soudný čtenář zjistí, že tyto ranné povídky jsou špatné. Porušují celou řadu základních dramatických pravidel. Některé z nich jsou takové nedodělané. Některé jsou jako z předminulého století, ještě dávno před Poem. Pointy průhledné jako sklo, stylisticky neobratné, nevyděsí to dnes už ani děti. Jak pravil jistý Edmund Wilson – strašné je na tom jen to, jak je to strašně napsané. V kontextu moderního a zejména postmoderního věku, kde všechny uvedené nápady mají horu lepších verzí, to je prostě propadák – všechno jste to už četli jinde a zejména lépe.
Všechny námitky proti brakovému, pokleslému, adolescentnímu, komerčnímu a kdovíjakému ještě umění jsou tu plně namístě. Nečtěte to, nekupujte, jsou to vyhozené peníze. Zapomeňte na to; zvlášť, pokud máte k dispozici starší výbory s mistrovými opravdu špičkovými opusy – Šepot ve tmě, Bezejmenné město a Hory šílenství. Hrobka je pro vás zaručené zklamání.

Pro koho to teda je?
Zaujme to dva typy čtenářů. Opravdové Lovecraftovské gurmány, co ožijí, kdykoli zahlédnou mistrovo jméno, a jsou ochotni od něho číst opravdu všechno. A kromě nich ještě začínající či pokračující spisovatele. Ta sbírka totiž, právě proto, že obsahuje samé prvotní betaverze a pokusy, ukazuje dost bezprecedentním způsobem vývoj autora, něco, co máme možnost vidět málokdy. Jak na to přišel a jak to vzniklo. Lovecraft napsal docela hodně metatextů o umění (v čele se slavnou studií Hrůza a nadpřirozeno v literatuře), nicméně jeho vlastní texty ukazují i to, čeho si sám buď nemusel být vědom, a nebo to, co by nám rád zatajil. Ukazují všechno, co jsme chtěli vědět, ale styděli jsme se zeptat. S ohledem na to, jak je – dodnes – Lovecraft vděčný a oblíbený vzor, je taková důkladná pitva velice užitečná pro obě kategorie čtenářů, které jsem popsal. Nedokonalá věc s chybami může napovědět často víc, než vycizelovaný mistrovský artefakt.
Všechno je tím snazší, že texty jsou v drtivé většině případů velmi krátké a jednorozměrné. Po léta mne překvapoval zvláštní jev, že se délka mých povídek postupně prodlužovala, z rozměru „méně než deset“ do standardu „přes dvacet“ stran. U Lovecrafta lze vidět úplně to samé – celá první kniha je plná několikastránkových miniatur. A je vidět jasná úměra většího uměleckým účinku těch delších věcí; Hrůza v Dunwichi, Volání Cthulhu, Stíny nad Innsmouthem, Šepot ve tmě; něco takového vás asi napadne jako první při vyslovení Lovecraftova jména. Všechny ty povídky jsou dlouhé a mají složitější strukturu, jedna jako druhá. Což je zásadní rozdíl proti těm prvotním; ty mají právo být maximálně kratšími částmi těch velkých.

Hledání vlastního stylu
Tohle je asi u každého spisovatele to nejdůležitější; najít vlastní styl a jazyk; přestat vyrábět kopie svých oblíbených vzorů. Ten, komu se to nikdy nepodaří, se nikdy nestane spisovatelem. A podobných případů je vlastně velká většina. Ranné modely tuto neujasněnost prozrazují i širším záběrem témat; pár povídek vypadají jak od někoho jiného, a dokonce někdy nejsou vlastně ani strašidelné (!). I E.A.Poe vyrobil pár povídek, které považoval za „humorné“, nicméně obvykle se mu tím povedla hrůza ještě daleko větší, než obvykle. Lovecraft moudře nezkusil nikdy být vtipný, ale hodně daleko odbočil třeba u Vzpomínek na doktora Johnsona, což je okázalá literární ptákovina specificky pro britské čtenáře. Lze v tom nacházet vysloveně postmoderní prvky, hodné třeba Umberta Eca. Úžasné! Ale číst se to moc nedá.
Jiná taková divná odbočka je Ulice, příběh neživého objektu bez hrdinů, tak trochu politická agitka, strašící čtenáře – kupodivu – komunismem. Hodně velký úlet je také Starý poděs, moralizující antialkoholické téma, které jakoby vypadlo z ruky nějakého puritánského učitele nebo kněze. Velmi podivná odbočka je i Strom, odehrávající se někde v Řecku (!) a zabíhající do disciplíny psychologického hororu.

Potom jsou tu malebné fresky, vzniklé zřejmě pod vlivem Dunsanyho nebo někoho podobného, odehrávající se v neurčitých fantasijních či snových světech, natolik bezkrevné a mátožné, že člověku uniká jejich smysl. Bílá loď, do značné míry Polaris, a Jak bylo zničeno město Sarnath, ba i nedokončená Paměť jsou takové případy. Především to není strašidelné. Podruhé, pravá „kosmická“ lovecraftovská hrůza se nikdy neděje v kosmu, „u nich“, ale na důvěrně známé Zemi, nejčastěji ve Spojených státech, kam kosmický děs vpadá jako cizí prvek, tedy „u nás“. Tohle jsou povídky z dob, kdy právě tento bod ještě neměl Lovecraft ujasněný.
Pokud by někoho překvapovalo u Lovecrafta množství umělých a vymyšlených jmen, bohů, míst a podobně, potom to je nic proti této ranné fázi, kdy je naopak těžké najít v příběhu nějaký vztažný bod, kde by bylo něco známého. Nejznámější je nakonec, když se do děje vplíží nějaká typicky lovecraftovská strašidelná rekvizita, třeba ti ještěři v Sarnathu.Vrcholem této řady je asi povídka Celephais, která rovněž není „lovecraftovská“ ani trochu, a spíše bychom věřili, že je to ranné dílo J.R.R.Tolkiena. Není strašidelná; je ale nefalšovaně krásná, jakoby z jemného křišťálu. Nic v ní doopravdy nežije a žádný dramatický děj tu není; ale přesto to stojí za zamyšlení. Drsná pointa ve stylu Ambrose Bierce ji vrací mezi lovecraftoviny a také mezi použitelné povídky. Co se týče těch ostatních podobného druhu, platí předchozí závěr – číst se to moc nedá.

Třetí zvláštní řada by šla nazvat jako „rasistická“. Všimlo si toho už plno komentátorů; Lovecraft byl na hranici normálnosti, a v ranné době měl chorobnou hrůzu ze všech možných „nečistých“ ras, ani ne tak Indiánů nebo negrů, které dobře znal, ale zejména z Mongolů, Portugalců, Slovanů a dalších, které neznal skoro vůbec. Našinec v té řadě nebezpečných individuí najde s obzvláštním potěšením Čechy; „česká obluda“ Joe Czanek je v povídce Hrůzný stařec. Související druhá fóbie byla z dědičnosti; myšlenka vrozené zkaženosti je jeho oblíbeným tématem, které ho nakonec neopustilo ani u vrcholných děl. Ale zatímco v Innnsmouthu nebo v Hrůze v Dunwichi to dokázal zakomponovat do širšího děsivého plátna, a v Hrůzném starci se to jen mihne, tady to občas uvízlo ve strašné rozžvaněné nudě. To je případ posledního příběhu o Arthuru Jermynovi, který nestojí opravdu za nic.

Čtvrtá řada jsou opravdu moderní strašidelné povídky. Perfektní, uzavřené, hotové. To je třeba případ povídek Hrůzný stařec, Z neznámého světa, Obrázek v domě nebo Ultharské kočky. A díky pointě i jinak podivné Celephais. A zajisté Výpovědi Randolpha Cartera, asi vůbec nejlepší povídky sbírky. Kosmický děs, pokud je v nich vůbec přítomen, se tu jen mihne; téma je jednoduché a celé to klidně mohl napsat o třicet let později někdo jiný. Není také náhoda, že právě tyto povídky vyšly u nás většinou již dříve, Hrůzný stařec dokonce už v šedesátých letech.
Je pěkné, že Lovecraft napsal občas „normální strašidelnou povídku“, ale je zřejmé, že kdyby zůstalo u nich, byl by navždy jen jedním z mnoha.

Cesta k Velikému Cthulhu
Opravdový labužník loví v těch povídkách náhodně roztroušené prvky „lovecraftovství“, typických nápadů, nálad a hlavně mistrových slavných rekvizit. Bez velké souvislosti se v jinak dost ulítlé povídce Polaris objevují Pnakotické rukopisy. Občas je řeč o údolí řeky Miskatonic, zjevně související se známou Miskatonickou univerzitou. V povídkách Za stěnou spánku a Proměna Juana Romera, komplementární dvojici skoro totožných příběhů, se kosmický děs „vtělí“ do normálního člověka. Což je později oblíbené téma slavnějších věcí, třeba Případu Charlese Dextera Warda.
Samotná Hrobka, která je sice ještě hodně tápavá a nejasná, potácí se mezi tématem „dědičnosti“ a záhrobní historky, ale už tu je k vidění docela typická pochmurná nálada a nevysvětlitelná (a hlavně nevysvětlená!) situace. „První“ povídku při tom nemá cenu vůbec přeceňovat, protože „druhá“ po ní vznikla hned za měsíc; nebyl to tedy žádný průkopnický záblesk, ale součást celé série nápadů z roku 1917, jakéhosi stavu psaní v tomto prvním roce autorova působení. Kromě toho, sebrané spisy se vůbec neodvažují otisknout ještě časnější povídky, počínaje oficiálně opravdu prvním dílem Alchemyst (1916).

Hned druhá povídka je totiž daleko důležitější; je to Dagon. Poprvé byla uveřejněna česky ve sbírce Bezejmenné město; a v sousedství větších a pozdějších bratrů vypadala jako chudý příbuzný. Vlastně nebyl důvod si jí všímat. A přece; i když je jedna z prvních, je v ní k vidění celá zjednodušená architektura Volání Cthulhu, něčeho, co vzniklo přesně o deset let později. Vodní strašlivý bůh, kterého nešťastný poutník nalezne na podivném ostrově, a který ho pronásleduje až domů. Dagon bývá uváděn také jako jeden z prvních bodů Lovecraftova mýtu; mimochodem, ve své studii o strašidelných povídkách autor připouští, že Dagon není původní, protože to slovo je v názvu románu od Herberta S. Gormana. Slovo Dagon je tedy na povídce tím méně důležitým; důležité je schéma děje, půdorys, styl, efekt, jakého má být dosaženo. A dosaženo zatím spíš nebylo.
Nyarlathotep, jakási lovecraftovská variace na Krysaře z Hammeln, představuje další základní příšeru mistrova pantheonu. Povídka je úplně miniaturní; pouhé čtyři strany; vlastně jen zpráva o tom, že Nyarlathotep přišel. A přece, tahle věc okouzlila obzvláště velké množství následovníků. Tady totiž ta malebná křišťálová nálada z Celephais najednou ožívá a dostává smysl; Nyarlathotep je něco, co přišlo sem, a mohlo by se dotknout i nás.
Nakonec jsem si nechal Chrám. Povídka také ještě trpí hromadou nedokonalostí; místy podivný hrdina asi vzbudí nechtěný úsměv; a přesto to má veliké kouzlo a imaginaci. Další prototyp Cthulhu, tentokrát viděný z německé ponorky. Dokonce se tu nacházejí i náznaky složitější struktury, stupňování dramatu, rozvíjení, které je pro vrcholné Lovecraftovy povídky tak typické.

Škvorecký, opět
V knize je podruhé otištěna Škvoreckého dnes už klasická lovecraftovská studie Podivný pán z Providence. Vyšla jako doslov k prvnímu významnému porevolučnímu výboru Šepot ve tmě. Je psána svěžím jazykem, místy docela vtipná a obsahuje řadu postřehů, ze kterých těžil kdejaký následovník. A přece; zvláště v tomto výboru je zřetelné, že jde vlastně o velikánské nedorozumění. Protože si lze těžko představit autory tak nekonečně vzdálené, jako Lovecraft a Škvorecký.
Škvorecký docela přesně vystihl jádro Lovecraftova snažení a měřítko jeho estetiky; „vlastním úkolem povídky je přesvědčivě zachytit jednu jedinou náladu, emoci, nebo autentickou životní situaci.“ Skoro bezvýhradně strašidelnou. Jakýsi spisovatelský impresionismus. Zcela a naprosto se tu rezignuje na nějaké zobrazování skutečnosti; charaktery, vývoj hrdiny a podobné svaté cíle moderního umění. Lze tvrdit, že Škvorecký a Lovecraft, ač oba spisovatelé, dělají něco principiálně odlišného, asi jako rozdíl mezi tenisem a fotbalem; je naprosto nemožné jejich vzájemné porovnání. Škvorecký se – po vzoru Čapkově – občas s láskou zabýval „pokleslou“ literaturou, nejčastěji detektivkami, nicméně tak činí vždy s omluvným úsměvem, jaksi shora, s nadhledem vědoucího pana učitele, hledícího na nezbedné děti. Míjení jeho studie s podstatou Lovecrafta opravdu připomíná známý vtip o Klausovi, který přichází do boxerského ringu s Mečiarem a říká „… ale nevidím zde síťku a tenisové míčky“.

Už první poznatek, jak vlastně číst Lovecrafta, vede k zjištění, že buď za velmi speciálních podmínek, třeba v horečce, a nebo jen jako legraci, s nadhledem. A povídky označuje bez výhrad jako vášnivá selhání, a to včetně těch nejlepších. Jiná totální minela je tvrzení, že Lovecraft nepochopil Poeovo mistrovství nechat záhadou nevysvětlenou. Pravý opak je pravdou; Lovecrafta zaujalo právě tohle ze všeho nejvíc, a je to podstatný znak jeho metody. Dokonce ve své studii o nadpřirozenu neopomene skoro nikdy vyčíst autorovi, že se pokusil krásnou záhadu vysvětlovat, převedl ji do „obvyklého okultismu“ či dokonce – fuj – vědy. Nejstrašidelnější místa v Lovecraftovi se prakticky bez výjimky opírají o hrůzy nepopsané a nepopsatelné, záměrně neurčité.
Zajisté to svádí k neméně krutému experimentu použít pro změnu Lovecraftova měřítka na Škvoreckého; ale pro milovníky Lovecrafta by to byl dost strašný a duchamorný pokus, protože by byli nuceni Škvoreckého přečíst. Něco tak hrozného nelze nikomu z nich doporučit s klidným svědomím.
Spíš jde o to, že už tyto prvotní experimenty ve své jednoduchosti umožňují daleko dokonaleji poznat to, o co vlastně Lovecraftovi šlo; jak si představoval tu náladu, emoci, vyvolání dojmu. A i když v této sbírce se nabízí spojení vášnivé selhání často a daleko přiléhavěji, než u pozdějších věcí, o to příjemněji a výrazněji nás ohromí místa, kde autor naopak s poměrně jednoduchými prostředky uspěl a skutečně v nás dojem vyvolal. Třeba Randolph Carter, Ultharské kočky a nebo závěr Celephais. I taková celkem prostá povídka nejde dlouho z hlavy, láká tvůrčí duše k napodobování a hlavně rozvíjení; zkrátka fascinuje. Což se o moderní literatuře obvykle říci nedá, bez ohledu jak je propracovaná a mistrovská.

Uživatelský avatar
Faskal
Příspěvky: 7910
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Faskal » 10. 4. 2011, 10:54

Pěkný rozbor to je.

Hrobku jsem si koupil a přečetl tu část, co jsem už nečetl dříve anglicky. Na to si chodím jednak sem:http://www.hplovecraft.com/writings/fiction/chrono.asp , případně do anglické sbírky, co mi půjčil můj psychiatr.
Musím říct, že mám rád i Lovecraftovo mladší období. Je pravda, že tehdy mnohem častěji ustřelil k špatným věcem (strukturou textu, nebo tématikou. Ej, "Old bugs", ej), ale mezi prvními povídkami nacházím mnoho radosti, jako třeba Dagon, Polaris, (Memory), Beyond the Wall of Sleep, The White Ship, The Doom that Came to Sarnath, The Statement of Randolph Carter, The Cats of Ulthar, Celephaïs (tolik do roku 1920), což považuji za velice dobré povídky, a dalším rokem začal psát mistrovská díla poměrně pravidelně.
Těžko říct, čím to je. Jedno vysvětlení, že se naučil psát. Ale už druhá povídka je úchvatná, a ve stylu, kterého se později držel. Snad je vysvětlení v tom, že teprve později se začal držet svého stylu, který pro sebe objevil už dřív.
Co mi rozboru chybí, je zmínka o Snovém cyklu. Pokud mám mluvit za sebe, tak linie Mythos je často zajímavá, ale mé nejoblíbenější povídky spadají do Snového cyklu. Je to ta řada "odehrávající se v neurčitých fantasijních či snových světech, natolik bezkrevné a mátožné, že člověku uniká jejich smysl." Ze zmíněných třeba Polaris a Bílá loď. Na ně nedám dopustit a vidím v nich nejvíc krásy.

Ten Lovecraftův rasismus je něco neskutečného. Zajímavě se rozebírá, to je pravda, a je poučný i z pohledu evoluční biologie. Ten člověk je kovaný lamarckista, což se jenom tak nevidí. Asi jsem divný, ale povídka o Arthuru Jermynovi mi přišla - i když asi ne dobře napsaná - docela zajímavá.

A několik drobných poznámek:
Když šílené ranné dílo, pak toto: http://www.hplovecraft.com/writings/tex ... on/lgb.asp
Jestli se na něco těším, tak na to, až se pustím do Lovecraftových básní
Většinu Lovecrafta jsem četl v Angličtině. I když si myslím, že překlady do češtiny jsou dobré (a to jsem na to náročný), tak

Dočetl jsem Krále ve žlutém. Ta kniha má dvě poloviny. Ve druhé jsou milostné povídky z Paříže, které za moc nestojí. Ale v první polovině jsou velice úchvatná díla. Lovecraft dobře vybral.
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II.

Wild West

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Wild West » 10. 4. 2011, 11:20

Pravda, existuje ještě jeden cyklus Lovecraftových věcí; diskvalifikuje mne, že zatím stále neznám Snové hledání neznámého Kadathu, které celou sérii propojuje.

Uživatelský avatar
Faskal
Příspěvky: 7910
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Faskal » 10. 4. 2011, 11:53

No, diskvalifikace snad není potřeba.
Ale předem varuji - jestli se ti (moc) nelíbily ostatní části snového cyklu, tak Snové putování k neznámému Kadathu ani neotevírej. Já sám jsem jej nedokázal přečíst najednou, a budu si to muset zopakovat, protože jsem se několikrát ztratil. Je to svým způsobem mnohem horší, než ostatní podobné příběhy. A navzdory tomu patří k mým nejoblíbenějším.
V jiné (stravitelnější?) podobě je Snové putování ve zkratce zde:
http://www.goominet.com/unspeakable-vau ... %20Carter/
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II.

Wild West

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Wild West » 10. 4. 2011, 17:38

Já si počkám, až ty sebrané spisy ke Kadathu doběhnou. Číst povídku v kontextu současně dělaných věcí je něco úplně jiného. Zejména u toho Dagona je to dost zásadní rozdíl.

Uživatelský avatar
Faskal
Příspěvky: 7910
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Faskal » 10. 4. 2011, 18:24

To má něco do sebe.
Zrovna Kadath jsem četl ještě ve starém českém vydání, a zřejmě si to znovu přečtu v Angličtině s tím, že tentokrát si to pořádně užiju. Je fakt, že jsem teď s Lovecraftem moc nepohnul, poslední dobou jsem to četl hlavně v horečkách, což už ale neplánuju.

Dagona jsem četl až po většině hlavních povídek, ale stejně mi přijde zajímavý. Ale je na něm vidět, že je to rané dílo - má úplně jiný první odstavec, než je člověk zvyklý.
Argonantus ve svém článku nahoře (kdyžtak doporučuji) mezi raná díla řadí i Vyděděnce, i když zhruba ve stejnou dobu Lovecraft napsal i Hudbu Ericha Zanna. Mimochodem, Argo docela důsledně obchází snový cyklus, který já propaguji, kudy chodím (jak je vidět).
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II.

Wild West

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Wild West » 12. 4. 2011, 15:31

Ono s těmi cykly je to složité. Například až teď při čtení té sbírky jsem si všiml, že manželka pana Derbyho z Věci na prahu pochází z Innsmouthu. Tamtéž taky skončil závěr Celephais. Opakují se složitě i různá jména, Celé je to taková prolejzačka, kde naopak skoro všechno nějak souvisí s tím ostatním a zařadit něco do nějakého cyklu je vžycky sporné. Snad jen, že Hledání snového Kadathu je snový cyklus a Volání Cthulhu je z Mýtu Cthulhu bych si troufl hájit....

Uživatelský avatar
Faskal
Příspěvky: 7910
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Faskal » 21. 4. 2011, 08:54

To, že se některá jména opakují, mi přijde až vedlejší - Lovecraft měl své výtvory zcela zjevně rád a křížových odkazů má mraky. Je to docela zábavné sledovat.
Osobně si řadím díla do cyklů podle atmosféry. V té je obvykle velmi podstatný rozdíl, byť ne jediný. Ale pochopitelně rigorózní dělení do škatulek moc nefunguje.

Kdybych měl vybrat část, o které si myslím, že jde o manifest této linie, pak je to začátek Stříbrného klúča.
THe Silver Key píše:When Randolph Carter was thirty he lost the key of the gate of dreams. Prior to that time he had made up for the prosiness of life by nightly excursions to strange and ancient cities beyond space, and lovely, unbelievable garden lands across ethereal seas; but as middle age hardened upon him he felt these liberties slipping away little by little, until at last he was cut off altogether. No more could his galleys sail up the river Oukranos past the gilded spires of Thran, or his elephant caravans tramp through perfumed jungles in Kled, where forgotten palaces with veined ivory columns sleep lovely and unbroken under the moon.
He had read much of things as they are, and talked with too many people. Well-meaning philosophers had taught him to look into the logical relations of things, and analyse the processes which shaped his thoughts and fancies. Wonder had gone away, and he had forgotten that all life is only a set of pictures in the brain, among which there is no difference betwixt those born of real things and those born of inward dreamings, and no cause to value the one above the other. Custom had dinned into his ears a superstitious reverence for that which tangibly and physically exists, and had made him secretly ashamed to dwell in visions. Wise men told him his simple fancies were inane and childish, and he believed it because he could see that they might easily be so. What he failed to recall was that the deeds of reality are just as inane and childish, and even more absurd because their actors persist in fancying them full of meaning and purpose as the blind cosmos grinds aimlessly on from nothing to something and from something back to nothing again, neither heeding nor knowing the wishes or existence of the minds that flicker for a second now and then in the darkness.
A nálada je hezky vidět z popisů krajin. Ukázka je z Bílé lodi, přilepený odstavec popisuje zvláštní neklid hrdiny (hrdinů) tohoto cyklu.
The white ship píše:In the Land of Sona-Nyl there is neither time nor space, neither suffering nor death; and there I dwelt for many aeons. Green are the groves and pastures, bright and fragrant the flowers, blue and musical the streams, clear and cool the fountains, and stately and gorgeous the temples, castles, and cities of Sona-Nyl. Of that land there is no bound, for beyond each vista of beauty rises another more beautiful. Over the countryside and amidst the splendour of cities rove at will the happy folk, of whom all are gifted with unmarred grace and unalloyed happiness. For the aeons that I dwelt there I wandered blissfully through gardens where quaint pagodas peep from pleasing clumps of bushes, and where the white walks are bordered with delicate blossoms. I climbed gentle hills from whose summits I could see entrancing panoramas of loveliness, with steepled towns nestling in verdant valleys, and with the golden domes of gigantic cities glittering on the infinitely distant horizon. And I viewed by moonlight the sparkling sea, the crystal headlands, and the placid harbour wherein lay anchored the White Ship.
It was against the full moon one night in the immemorial year of Tharp that I saw outlined the beckoning form of the celestial bird, and felt the first stirrings of unrest. Then I spoke with the bearded man, and told him of my new yearnings to depart for remote Cathuria, which no man hath seen, but which all believe to lie beyond the basalt pillars of the West. It is the Land of Hope, and in it shine the perfect ideals of all that we know elsewhere; or at least so men relate. But the bearded man said to me: “Beware of those perilous seas wherein men say Cathuria lies. In Sona-Nyl there is no pain nor death, but who can tell what lies beyond the basalt pillars of the West?” Natheless at the next full moon I boarded the White Ship, and with the reluctant bearded man left the happy harbour for untravelled seas.
A pro srovnání třeba krajinka z Dagona
Though one might well imagine that my first sensation would be of wonder at so prodigious and unexpected a transformation of scenery, I was in reality more horrified than astonished; for there was in the air and in the rotting soil a sinister quality which chilled me to the very core. The region was putrid with the carcasses of decaying fish, and of other less describable things which I saw protruding from the nasty mud of the unending plain. Perhaps I should not hope to convey in mere words the unutterable hideousness that can dwell in absolute silence and barren immensity. There was nothing within hearing, and nothing in sight save a vast reach of black slime; yet the very completeness of the stillness and the homogeneity of the landscape oppressed me with a nauseating fear.
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II.

Uživatelský avatar
Sadako
Příspěvky: 5256
Registrován: 28. 1. 2007, 21:15
Bydliště: Stadt von Morgen
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako » 10. 6. 2011, 20:05

Taková překladatelská zajímavost, objeveno na fffilmu http://fffilm.fuxoft.cz/2011/06/hruzny- ... lahve.html
Původní Lovecraftova povídka končí v originále takto:

"But in this idle village gossip the Terrible Old Man took no interest at all. He was by nature reserved, and when one is aged and feeble one’s reserve is doubly strong. Besides, so ancient a sea-captain must have witnessed scores of things much more stirring in the far-off days of his unremembered youth."

Kdežto český překlad končí takto:

"Pověsti kolující po městě však hrůzného starce nezajímaly. Od přírody byl ke všemu značně rezervovaný, a když člověk zestárne a je nucen se potýkat se stařeckými neduhy, stává se z něho ještě větší morous a tajnůstkář než zamlada. Ostatně, takový vysloužilý kapitán námořní plavby zažil jistě za dlouhých let své služby mnohem tajemnější a záhadnější příhody, než byla tahle. Navíc do jeho sbírky přibyly další tři láhve, o které stařec musel bděle pečovat."
My Lovecraft is full of dreams (and tentacles)!

Uživatelský avatar
Wolfus
Příspěvky: 536
Registrován: 14. 8. 2009, 10:45

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Wolfus » 14. 6. 2011, 12:12

Asi aby to pochopili aj menej chapavi citatelia [ako napriklad ja :)].
DrD, Pribehy Imperia, VtM

Uživatelský avatar
Sadako
Příspěvky: 5256
Registrován: 28. 1. 2007, 21:15
Bydliště: Stadt von Morgen
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako » 3. 7. 2011, 11:31

Venku je další díl sebraných spisů páně H. P. L. http://www.kosmas.cz/knihy/162101/mesicni-mocal/
My Lovecraft is full of dreams (and tentacles)!

Wild West

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Wild West » 17. 9. 2011, 15:36

... a další díl komentářových tlachů
Lovecraftovův Měsíční močál
Pokračování sebraných spisů zaujme už zvenku tím, že je už na první pohled tlustší, než předchozí díl; má asi 300 stran. Což je dáno podstatně větší průměrnou „tonáží“ povídek, a naštěstí to platí i kvalitativně; hned ve dveřích zjistíte, že první položka je proslavené Bezejmenné město. Takže tuhle knihu si už bez rizika mohou přečíst všichni, nejen fanatičtí znalci Lovecrafta.

Úlety
Ex Oblivione, Co přináší luna, Azathoth. Sotva trojstránková torza; vytržený obraz z něčeho, co nevzniklo; což je zase důkaz, že to nemělo dost síly ke zrození. V normální knize by to nemělo právo na vydání, tady je jim omluvou „vědecký“ charakter sebraných spisů. Něco jako minule Paměť. Hodnotit tyhle črty nemá smysl, protože prostě nejsou napsané. Většinou snad patřily do „snového“ cyklu, ale čert ví. Azathoth svědčí svým jménem o něčem jiném; je to hlavní bůh Lovecraftova pantheonu; ale ve skutečnosti se tu o něm nedočtete ani čárku. Zřejmě se měl objevit o mnoho stran později.
Krásná Ermengarda. Je to vtipné a satirické. Fuj!

Snový cyklus
Nutno zdůraznit, že Lovecraft sám zřejmě nikdy nic o nějakých „cyklech“ neřekl a netvrdil. Mýtus Cthulhu sestavili jeho nadšení žáci a badatelé. Snový cyklus s ústředním Hledáním neznámého Kadathu pořádně nesestavil nikdo, a je opravdu obtížné tvrdit, co přesně do něj patří. Poznávací znaky jsou i zde různá klíčová jména a odkazy (Sarnath, Kadath, Ulthar), a naopak nepřítomnost jakékoli známé geografie či chronologie, jakož i nálada, která se od Cthulhu stylu podstatně odlišuje. Například to většinou není ani trochu strašidelné, což méně obeznámené fanoušky Lovecrafta zaručeně zaskočí. Je to malebné, zamyšlené, nostalgické, někdy elegické. A podivně neživotné a křehké. Přečasto tomu chybí pointa. A celé to nedělá dojem, že by se to skutečně stalo – spíš je to jakoby záznam snu. Na rozdíl od vrcholných Cthulhu povídek, kde je v akci technika scidfi a jsme manipulativně přesvědčováni, že se to skutečně stalo, tady se na nějakou realitu kašle. Vzdáleně bych cítil vliv Hanse Christiana Andersena, a zřejmě náhodou se podobá i velmi ranný Tolkien (Tuorova cesta do Gondolinu). Badatelé i sám Lovecraft připouští, že je za tím především Dunsanyho vliv, což je nejpravděpodobnější.
Minule jsme poznali takové exempláře, jako Bílá loď, Polaris, Jak bylo zničeno město Sarnath, a suverénně nejlepší Celephais. Stranou stojí potom výborné Ultharské kočky, které, jak se později ukáže, fungují ve stejném světě – nesvětě, nicméně mají normální strašidelný děj a pointu.

Nyní přistupuje na scénu Iranonovo hledání, a Ti druzí bohové. Pokrok v tom nevidím naprosto žádný – je to opět malebné a rozevláté. Iranon je skoro kopie Bílé lodi, a také Celephais; celoživotní hledání čehosi, co najít nelze. Ti druzí bohové jsou tak trochu Ultharské kočky 2, s podobnými postavami. Objevuje se tu sídlo bohů Kadath. Pro badatele je to roztomilé, pro normální čtenáře nic moc. Mám podezření, že problematičnost a zejména nepůvodnost stylu autor vycítil, a později se podobným věcem spíše vzdálil.

Moderní povídky
Vyvrženec. Velmi slavná a velmi zdařilá povídka z roku 1921. Výborná, uzavřená, možná lehce autobiografická.
Hudba Ericha Zanna. Právem opět jeden z nejslavnějších Lovecraftů; povídka naprosto perfektní, možná nejlepší z celého dílu spisů, a unikátní přesně trefenou hranou nepochopitelně a reálna. Kosmický děs tu funguje v plné parádě, ale není vysvětleno vůbec nic a tentokrát se to obešlo zcela bez typických jmen, což je vlastně pro efekt dobře. Podle mne je to tím, že Cthulhu cyklus vlastně ještě pořádně nezačal, a rekvizity z Bezejmenného města nešly využít.
Hypnos. Některé rysy patří jakoby snovému cyklu, některé jsou příbuzné Erichu Zannovi. Badatelsky zajímavé, uzavřené, leč zjevně slabší, než předchozí perly.
Nepojmenovatelné. Povídka zajímavá svým ironickým odstupem; literární labužník ocení, že jde vlastně o čistou postmodernu (v roce 1923…!) Jinak úplně jednoduchá lovecraftovská klasika. Obzvláštní lahůdka je postava vypravěče Cartera, což by klidně mohl být Randolph Carter, známý z ranné výborné povídky, a o kterém ještě uslyšíme.
On. Taková pěkná newyorská drobnost.
V kryptě. Záhrobní klasika, vlastně ne až tak moderní věc, jako spíše dotažená stará Poeovská klasika.

Cthulhu
Bezejmenné město, jistě. Napsáno v lednu 1921. Vedle staršího Dagona a neprávem opomíjeného Chrámu to mnoho badatelů označuje za start tohoto typu Lovecraftovy povídky. Tady přichází celá baterie „vědeckých“ odkazů, zejména věhlasné dílko Abdula Al Alhazreda. A také Gautier de Metz: Image du Monde; a vedle toho reálný Dunsany, Thomas More nebo zase jedna zapadlá Poeova povídka. A také skoky do „snového cyklu“, město Sarnath, zemně Mnar, město Ib. Propojenost „cyklů“ je v té době ještě hluboká, autor si zjevně nebyl vědom, že nějaké uzavřené světy vytváří a ani to zřejmě v hlavním plánu nechtěl. Sarnath totiž není jenom nedůležité jméno; plazovité bytosti hrají hlavní roli v obou povídkách.
Když ale odhlédneme od jmen a různých zajímavých drobností, jádro konstrukce je už „lovecraftovská povídka“ stále zřejměji; hrdina startuje v reálném světě, a postupně proniká do stále strašidelnějšího strašidelna. Dlouhý sestup do propastného podzemí a odlehlost vstupní destinace je také velmi typická; u Dagona nebo v Chrámu najdeme přesně to samé. A také starobylé kameny, sochy, basreliéfy; bez toho nedá Lovecraft ani ránu. To, co na nich je, se nám zdráhá vypovědět.
Ranná forma této povídky je ovšem stále zvláštním způsobem statická. Pohybuje se jen badatel; často je – snad – úplně jedinou postavou na scéně. Děj je rekonstruován v dávné minulosti; pointou je maximálně „cosi zahlédnout“; strašidla málokdy nabydou natolik hmotný a jasný tvar, aby našeho hrdinu opravdu napadla. Dovedou ho k šílenství samotným zjevem.

Slídič (Ohař, Hound) – Návaznost na Bezejmenné město prosvítá mezi řádky; v celé věci je cosi „staroegyptského“, zejména nepojmenovaný, leč v sošce popsaný bůh Anúpev. Poeovsky a Baudelairovsky dekadentní. Povídka vyniká zcela mimořádným jazykovým provedením, ještě výraznějším, než u Bezejmenného města. Což sám autor tak úplně neocenil (hodnotil ji ironicky jako „piece of junk“). Slavná je díky tomu, že je tu poprvé pojmenováno dílo Abdula al Ahazreda, známého z Bezejmenného města, jako Necronomicon, čímž bývá tato povídka řazena na čestné místo v mýtu Cthulhu. Ve skutečnosti byl mýtus Cthulhu v této fázi (září 1922) ještě stále tak mlhavý a neúplný, že je to k diskusi. Nejsem si vůbec jist, že Lovecraftovi souvisel v hlavě Nyarlathotep, Azathoth a Necronomicon, tím méně toto všechno s Arkhamem a Miskatonickou univerzitou. Pnakotické rukopisy patřily zjevně spíše původně ke snovému cyklu; v ranných Cthulhu povídkách o nich není ani čárka. Chladná náhorní plošina Leng je naopak spíše vypůjčena ze snového cyklu; najdeme ji v povídce Celephais.

Příběh je důležitý ještě úplně jinou věcí; zřejmě byl první Lovecraftova povídka, vydaná ve Weird Tales (únor 1924). Tehdy to byl zřejmě jen jeden z mnoha časopisů, a až později se změnil v legendu. Nicméně i tak by byl zřejmě Lovecraft jako autor později nevyhnutelně objeven jakožto jeden z kmenových autorů. I v této ranné době je zřejmé, že redaktoři Weird Tales měli vkus a bystré oko – z Lovecrafta totiž vydávali dodatečně ze starších jen lepší věci – Případ Arthura Jermyna (1924), Chrám (1925), Ultharské kočky (1926), Měsíční močál (1926), Bílá loď (1927). Po Slídičovi vycházely následující věci ve Weird Tales z převážné části.
Od 1924 můžeme tedy považovat Lovecrafta za hotového a zavedeného autora.

Slavnost. Parafráze a ilustrace Bezejmenného města; autor se pokusil představit si, jak vypadal podobný útvar oživený postavami. Vydáno ve Weird Tales, a tím zaručena opět velká sláva. Zajímavý je pomalý zvrat postavení pozorovatele. Většina starších autorových Cthulhu i jiných povídek je popisována outside in, tedy „hrdina pátrá po strašidle a najde ho“. Tady je to už obráceně, inside out; hrdina je od začátku v procesu strašení osobně angažován. Tohle je zvláště v pozdějších letech vycizelováno ještě kvalitněji jako mistrova oblíbená pointa (Innsmouth, například). Místo jménem Kingsport se objeví v dalších příbězích ještě mnohokrát, je to vlastní bratr podobně přístavního a strašidelného Innsmouthu (který se, mimochodem, objevil prvně v Celephais). Jejich reálnost je podobná, jako u asi nejslavnějšího Arkhamu; jsou sice vymyšlené stejně jako Sarnath nebo Ulthar, nicméně jejich anglický spelling naopak vyvolává dojem, že někde v Nové Anglii existují.

Nekromancie
Jistým zjevením je pro mne Herbert West, reanimátor (1921-2). Jde o odbočku nadmíru zvláštního druhu. Až doposud se zdá, že se Lovecraft tématu mrtvol a nekromancie spíše vyhýbal, coby tématu jednak obnošenému, jednak poněkud proti jeho snaze přinést nové hrůzy z propastí kosmu. Mrtví se mihnou v Randolphu Carterovi, ale díky jejich nejasnosti to nelze označit jako jasně nekromantický příběh.
A tady najednou nastupuje pseudovědecké 19. století v plné parádě, Frankenstein, Stevenson, Lupiči mrtvol, celá armáda hororových autorů. Poznámka praví, že autor zjevně sám nebral Westa moc vážně; a je to patrno v tom, že technicky je to velmi odbyté a nepořádné; spíše syžet budoucího příběhu, než příběh sám. Zvláštní problém je vznik na pokračování v šesti kusech; začátek každé části shrnuje děj těch předchozích, takže je vyprávění poněkud klopotné. Zvlášť drasticky vynikají technické rozdíly vedle Slídiče, bezprostředně po té následujícího (červen – září 1922).
Přece by ale nemělo uniknout, že tomuto zdánlivě vedlejšímu tématu věnoval Lovecraft plných 40 stran textu, což je u něho zatím naprostý rekord (zřejmě rozsah úplného snového cyklu v té době). A to je děj psán velmi úsporně a s minimem barokních adjektiv, kterými mistr tolik vynikal; je to málem kostra příběhu. Dále si nelze nevšimnout jasného vztahu k pozdnímu veledílu Případ Charlese Dextera Warda. A nemrtví kromě toho pronikli i leckam jinam – například právě do povídky Slídič. Zaznamenáníhodný je také vznik Miskatonické univerzity. O řece Miskatonicu a městě Arkham jsme sice slyšeli již dříve (Obrázek na zdi), ale tady dostává podivuhodná instituce vlastní život a stává se jednou z nejctihodnějších rekvizit v dějinách strašidelna vůbec.

Prokletý dům. 1924, a další kolos o 38 stranách. Na první pohled souvisí s následujícím tématem, ale ve skutečnosti je to směs starožitné nekromonacie v moderním vědeckém hávu. Vysvětlení toho, oč jde, stojí za ocitování:
Zůstává otázkou, zda dávné nepokoje z třicátých let osmnáctého století neuvedly do pohybu jisté energetické struktury v chorých mozcích jednoho nebo i více jejích členů – a zejména v mozku podezřelého Paula Rouleta - , struktury, jež mohly záhadným způsobem přežít tělesné schránky zavražděných a dál se rozvíjet v nějakém vícerozměrném protoru podle svých původních siločar, vyvolalých ohavnými skutky nenávistného společenství.
Zřejmě koukáte na tuto šílenou větu poněkud zděšeně. Zaujetí „realismem“ vyvolalo nevyhnutelně opačný extrém původní snové levitace povídek; teď je to zatíženo tunou vědeckých podrobností – například celá druhá kapitola (z pěti) je věnována genealogickým podrobnostem rodiny majitele… o kterých se pak ukáže, že na nich nezáleží (!). Lovecraftův proslulý jazyk je zde až dětinsky toporný a zauzlený. Jiná velkolepá věta ukazuje, jak hodlá náš hrdina s neznámým strašidlem bojovat:
Pro boj s nestvůrou jsme se rozhodli použít dvě zbraně: velkou a speciálně upravenou Crookesovu trubici, napájenou silnými akumulátorovými bateriemi a vybavenou speciálními stínidly a reflektory, kdyby se ukázalo, že ona bytost je nehmotná a nelze ji čelit jinak než pomocí silně ničivého záření, a dva vojenské plamenomety, jaké se používaly za světové války pro případ, že se ukáže, že nestvůra je částečně materiální povahy a není odolná vůči mechanické destrukci; byli jsme totiž, stejně jako pověrčiví exeterští venkované, připraveni spálit jí srdce, pokud nějaké srdce, které by bylo možno spálit, vůbec najdeme.
Vlastní drama a strašidelno pak zabírá sotva poslední pátou kapitolu o sedmi stranách, kdy lze konstatovat, že ty předchozí byly spíše zbytečné. Výjimečné odmítnutí ve Weird Tales bylo zcela nevyhnutelný výsledek; a celé to ukazuje, že nikdo není takový génius, aby se občas nemohl dopustit totálního omylu. Nicméně, postmoderní pulpový nadšenec tuhle podivnost možná naopak ocení.

Degenerace a rodinná kletba
Minule jsem tento styl jednoduše identifikoval v Hrůzném starci a v Arturu Jermynovi, a dost rychle ho odstřelil. Malé měřítko nedovolilo rozlišit, že sem patří vlastně i Obrázek v domě (také jindy Rytina), což pokládám za povídku velice zdařilou. Jádro tématu – rodinné prokletí, ponurý strašidelný osamělý dům, strašlivé tajemství – by šlo prohlásit za hororový archetyp. Takové věci se píší nejméně od dob „gotického románu“, a exceletní ukázka je i Poeův Pád domu Usherů, zřejmě nejslavnější exemplář vůbec. Druhý díl dovoluje odhalit, že tohle je třetí Lovecraftovo „věčné téma“, vedle snů a kosmických děsů. Dokonce si troufám tvrdit, že dospělo k nádherně otráveným slizkým květům dříve, než kterákoli jiná větev Lovecraftova stylu; a dokonce možná první rozhodla o tom, že v očích věčnosti bude opravdu velkým spisovatelem.
Obrázek v domě, minule ne zcela doceněný, byl zařazen mezi „moderní povídky“. Nedostatek srovnávacího materiálu zakryl jeden důležitý detail; Randolph Carter se odehrává čertvíkde, ale nejspíš někde ve známém a blízkém světě; Ultharské kočky se odehrávají ve fiktivním světě snů (a tím patří vlastně snové sérii), a Obrázek v domě se odehrává jako jeden z prvních v Nové Anglii, tedy v místě úplně nejbližším zkušenostem čtenářů i autora. A navíc je tu k vidění Arkham a údolí Miskatonic, tedy lokality vymyšlené tak, aby dělaly dojem, že reálně existují (právě jako v předchozí poznámce o Slavnosti – ale tohle je starší exemplář). Jemné falšování skutečnosti, kterým Lovecraft později tolik proslul, mísení reálného a nereálného, které je pro výsledný efekt tak důležité. Syrová realita, kterou strašidla unesou do končin šílenství; princip, na kterém vybudovala kariéru nekonečná řada velikánů, počínajem třeba Alfredem Hitchcockem a konče třeba Stephenem Kingem. Téma kanibalismu má v sobě navíc jakousi zneklidňující splatterpunkovou syrovost, která činí povídku strašidelnou i dnes.

Měsíční močál , již z druhého dílu, je dvojlomný; na jedné straně spousta typických obrazů a nápadů, na druhé straně se to děje zcela netypicky v Irsku a strašidelné jsou tu víly, šlechtický titul a víly dávají dílku jakousi starožitnou patinu… a ubírají na strašidelnosti. Nicméně je to opus velmi přehledný, uzavřený a vycizelovaný; je tu vše, co lze v takové historce očekávat. Mohl to také klidně napsat Poe, Algernon Blackwood, Sheridan le Fanu nebo R.E.Howard či bůhvíkdo ještě.

Číhající děs je z roku 1922, vydaný v roce 1923, a myslím, že leckoho mile překvapí. Lovecraft viděl velký pokrok svého psaní nejvíc asi na Bezejmenném městě (1921); ale tady se objevily jiné a zřejmě nedoceněné kvality. Číhající děs nenavazuje na dávné kulty a komos, ale drží se pěkně při zemi, ba, jak zjistíme, dokonce pod zemí. Zahrnuje 29 stran textu, tedy překonává vše kromě Herberta Westa, reanimátora, který ovšem nabral uměle část délky neustálým opakováním dříve řečeného. Částečně za tu délku i zde mohlo vydávání na pokračování; mám ale dojem, že tentokrát to bylo napsané z podstatné části celé najednou, což je na textu vidět a rozhodně to věci prospělo. Jazyk není tak maniakálně perfektní jako u Ericha Zanna, Ohaře a nebo Bezejmenného města, ale rozhodně se autor už tak zjevně neflákal jako u Herberta Westa. Díky později tak typickým kapitolám a stupňování dramatu je ovšem výsledný účin větší, než u většiny prve jmenovaných povídek. Zpočátku se to nezdá a máte dojem, že se opakuje strašidelné schéma, které znáte odedávna; pak to ale přitvrzuje a přitvrzuje, takže na konci si řeknete – a sakra. A to vše bez Necronomiconu, Arkhamu, Azathotha, Nyarlathotepa a podobně. Výborná a nedoceněná záležitost; Lovecraft se právě naučil dělat dlouhé věci. A zjevně se mu to zalíbilo, protože dlouhé povídky začnou pomalu zastiňovat ty krátké.

Krysy ve zdech. V principu ta samá povídka, co předchozí. S některými půvabnými obměnami; výborné jsou zejména titulní krysy. Tentokrát to díky typické podzemní svatyni a zmínce o Nyarlathotepovi přelezlo trochu do Cthullu stylu; ale z drtivé části jde stále o „degenerativní příběh“ jako minule. Povídka je velice strašidelná a velice slavná; byla publikována ve Weird tales již v roce 1924 a do značné míry může za to, že se stal Lovecraft trochu známějším.

Děs Redhookské čvrti. Tady jsme na jemné hraně předchozího tématu nekromancie a čarodějnictví, a té degenerace; oba styly se začínají podobat jako vejce vejci a trochu splývají. Tentokrát jde o místopis nejen „novoanglický“, ale už zcela reálný, což zahájil Prokletý dům. Děje se to přímo v New Yorku, v Brooklynu, kde v té době Lovecraft chvíli bydlel. Povídka je opět dlouhá, s pěti kapitolami a třiceti stranami. Tentokrát je práce s napětím zdařilejší, než u Prokletého domu, ale připadá mi zase slabší, než u Číhajícího děsu nebo u Krys ve zdech. Pokrok, učiněný dříve, se zase trochu ztratil. Přesto si povídka dobyla jistou popularitu, zejména díky computerovým hrám (Call of Cthulhu), a hlavně díky postavě policisty Maloneho, který je tak trochu svérázný autorův autoportrét.

No, a to je celé.

Wild West

Re: H.P.Lovecraft

Příspěvek od Wild West » 20. 9. 2011, 09:34

Dodatek - oprava základní chyby, způsobené mojí fatální nevzdělaností:

Dagon, který je základem druhé povídky, a který je pokládán za první vlaštovku celé konstrukce "Mýtu Cthulhu", není převzat od jiného spisovatele, a není dokonce ani vymyšlený.

Je to - zcela překvapivě - skutečný bůh, uctívaný zřejmě více starověkými národy, například Féničany nebo Pelištejci čili Filištýnskými, známými ze Starého zákona.

V chrámu Dagona se odehrává atraktivní finále příběhu Samsona (Soudců 16), byla tam dopravena hlava Saulova (1. Paralipomenon 10,10) a konečně Dagon svedl "minisouboj" s Archou úmluvy v 1. Samuelově, kapitole 5.

Dagon je kromě toho rybí bůh, kdejaký detail pochází prostě ze skutečných vykopávek na blízkém východě (bizarní odkaz http://www.demiurg.cz/index.php?option= ... &Itemid=38 , kde jsou zajímavé zejména obrázky - samý basreliéf!).

Tohle vrhá na prapodstatu Lovecraftových "rybích" strašidel úplně nové světlo.

Odpovědět

Zpět na „Kultura“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host