Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

O nás, o lidech, o okolním světě. Všechna témata, která se netýkají her, patří do této sekce. Zapomeňme chvíli na RPG a pojďme předstírat, že jsme normální lidé.

Moderátor: Faskal

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 12:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od Goran » 27. 11. 2015, 21:04

Jestli se někdo divil, proč jsem tu dva měsíce nebyl...
Goran ve své závěti píše:
Vypravěčská závěť Gorana z Erinelu
Když se ti zjeví ten kraj mýtů
pochopíš sám: je konec her
Smích místo krve zazvoní tu
štěstí co máš – dávej a ber
tak hledej dál ten kout
hledej dál ten kout
kde zůstal čas navěky stát
z písně Ztracená země od skupiny Klíč
Píšu vám, velcí hrdinové,

abych se s vámi rozloučil. Odcházím za dobrodružstvím lepším, než jsem kdy zažil ve hře, protože v něm už nebudu jen hráčem, ale hrdinou. Odcházím bojovat proti silám zla působícím v našem světě, skutečnějším, a proto horším než všichni draci a balrogové. Čeká mě několik posledních měsíců přípravy a zkoušek a pokud budu shledán hodným, vstoupím do řádu bratří kazatelů. Vzdávám se úlohy vypravěče vedoucího společné vytváření příběhu, abych se mohl stát kazatelem vedoucím společné vytváření Božího království. Už teď odkládám meč s bonusem +3 na útok a na poškození, abych mohl přijmout meč Ducha, radostnou zvěst slova Božího.

Nezastírám, že mě hraní bavilo. Mnoho krátkých i delších her, tvorba světů, hlavně Erinelu, psaní pravidel Chuti magie a skoro sedm let vedení tažení, samotné hraní litmerické družiny a příprava jednotlivých dobrodružství i oživování světa, na jehož tvorbě jsem se předtím léta podílel – to všechno jsem dělal rád. Ale zároveň musím přiznat, že během posledních let tu byla i určitá pachuť plynoucí z vědomí, že to je jen náhražka, jen stín příběhu, který můžu tvořit společně s Pánem té hry, která je pro nás realitou.

Dokud jsem neviděl žádný vyšší smysl života, bezstarostně jsem si hrál; ale čím víc vnímám, že můj život má nějaký smysl a cíl, že v jeho naplnění spočívá radost mnohem větší než cokoli jiného, co jsem kdy poznal, a že mám svůj díl zodpovědnosti na tom, kolik lidí k této radosti dospěje, tím víc vnímám hraní jako přítěž.
Připomíná mi to scénu z počítačové hry Fallout: na základně mutantů byl počítač, na kterém si postava mohla zahrát hru Fallout. K ničemu to nebylo, jen tak pro legraci. Dokud postava nepoužila časovanou nálož určenou ke zničení základny, ničemu to nevadilo. Sám jsem si často připadal jako falloutový panáček, který odmítá zachránit široké okolí před mutanty, jenom aby nepřišel o svoji hračku.

Píšu vám, zloději, abyste se vyvarovali zla.
Většina her na hrdiny je o boji, o nějaké formě násilí. Často také jde o to druhé obrat nebo obelstít. Pokud takové hry hrajete, nezapomínejte na oddělování hry a reality (třeba debriefingem po hře, a čas od času opakovanou otázkou jestli bych chtěl svého hrdinu potkat v reálu). Ať už se důsledky takového jednání ve hře projeví nebo ne, v reálném životě by se projevily určitě. Násilníci, podvodníci a zloději, i když je nikdo nechytne a nepotrestá, končívají jako nesnesitelní sociopati utíkající sami před sebou, před svým svědomím. Může být zábava chvíli hrát takovou postavu, ale rozhodně nestojí za to v takové roli žít léta.
A o čem je hra zvaná „život“? Nebo jinak: co je tím největším hrdinstvím, které můžeme zažít ve svém „úplně obyčejném“ životě? Když se nad tím zamyslíte – co by to mohlo být jiného než konat a šířit dobro? „Dělat malé věci s velkou láskou“ (Matka Tereza) je snad ještě náročnější a dobrodružnější než fyzicky bojovat s draky. A kdo má ve svém okolí skutečného draka k zabití? Každý z nás však má dost příležitostí ke konání dobrých skutků. Navíc jsou tu výsledky: stačí jeden takový dobrý člověk a v širokém okolí se žije líp. A to za to stojí, ne?

Píšu vám, válečníci, abyste porazili sami sebe.
Který powerplayer by nechal svou postavu si hrát, místo aby se s ní vydával do nebezpečí, aby získal hodně expů? Ve hrách, ve kterých se zkušenosti nerozdělují rovným dílem, většinou odpovídají překonaným nesnázím a riziku na cestě za tím, o čem ta hra je. Co je těmi expy a levely ve hře, ve které jsme postavami? Pokud je podstatou hry konat dobro a bojovat za lepší svět, nemůže to být nic jiného než ctnosti. Tohle slovo v češtině tak nevyzní, ale v latině (virtus) nebo v řečtině (dynamis) to znamená v první řadě sílu – sílu resp. schopnost konat dobro i navzdory nepříznivým okolnostem. Vidíte tu podobnost s atributy z RPG? Takovou statečnost, trpělivost nebo vlídnost nezískáte jinak než tréninkem, a stejně jako v klasických hrách na hrdiny platí, že čím větší poražená potvora, tím víc expů. Chovat se příjemně k někomu sympatickému je snadné, být vlídný s někomu nesympatickému je těžší a slušně a bez zvyšování hlasu se obhájit před šéfem, který mi po mizerném dni hrubě nadává za chybu, kterou udělal on sám, a ještě mi přitom předhazuje všelijaké moje skutečné i vylhané chyby je epický výkon, který zvládnou jen hrdinové na vysokých úrovních. Ale i ti nejdřív museli dlouho trénovat trpělivost, sebeovládání a slušnost při srážkách s běžnými lidmi kolem sebe a i s blbci nejrůznějšího druhu.
Mimochodem, většina RPG nemá jasná pravidla pro zhoršování postavy, ale v reálném životě k tomu běžně dochází – stačí nechat ctnosti rezivět nebo přímo páchat zlo. O důvod víc se snažit, i když to třeba znamená míň času na RPG.

Píšu vám, mágové, abyste se nenechali ovládnout magií.
U násilí ve hře každému aspoň trošku soudnému jedinci vychovanému v naší kultuře dojde, že tahat to do reality není dobrý nápad. U magie je to jinak – většina dnešních evropanů ji považuje za neškodnou legrácku nebo bláznovství. Ale jiní jsou přesvědčeni, že magie funguje, a dokonce ji sami provozují a možná zažili něco, co by se jinak vysvětlovalo jen obtížně. Sám jsem k takovým lidem kdysi patřil. Jak jsem k tomu došel jsem vyprávěl jinde, ale přes zkušenost s energií reiki, kterou jsem nejen já považoval za jeden z nejsvětlejších druhů bílé magie, jsem se přesvědčil, že magie v reálu funguje více méně podle systému Sorcerer. Pro neznalé: v RPG Sorcerer jsou hráčskými postavami mágové, kteří uzavřeli smlouvu s démonem, něco od něj dostali, ale musejí dost nepříjemným způsobem splácet dluhy, a řeší dilemata jako co obětovat a kvůli čemu uzavřít novou smlouvu, i když se tím dostávají ještě hlouběji do bludného kruhu démonického sužování. V reálu jsou démoni „línější“ a mnohem častěji se spokojí s tím, že si čaroděj jen myslí, že něco dostal, a zároveň jsou důslední a od své oběti si služby nenechají jen tak splatit trochou utrpení. Mnozí zkušení ďáblové také trpělivě odkládají svůj hněv a maskují svou podstatu – v pekle budou mít dost času si člověka vychutnat. Zažil jsem jak léta jejich maškarády, tak i jejich tvrdé údery, a proto vás vybízím: nezahrávejte si s magií!
Jestli ve hře hrajete mágy, buďte o to opatrnější a nepřehánějte odehrávání magických rituálů – sám jsem si jednoho ze „svých démonů“ („smyčku“ neboli „škrtiče“) pořídil na larpu, kdy jsem věštění ve hře odehrával reálným rituálem.

Píšu vám, kněží, abyste nezapomínali na jediného pravého Boha.
Ve fantasy připadá hlavní role v boji proti démonům a nemrtvým vám, kněžím a klerikům. Ve hře můžete ve jménu svých bohů zahánět nemrtvé, uzdravovat, snad i křísit mrtvé... ale ti bohové nejsou skuteční, přinejmenším proto, že není skutečný svět, ke kterému patří. Ale jak je to se skutečností bohů resp. Boha v našem světě?
Jak pravil Blaise Pascal: „Je dost světla pro ty, kteří chtějí vidět Boha, a dost tmy pro ty, kteří mají jiná přání.“ Ve fantasy bývají zázraky velice nápadné, jde víc o vyváženost schopností jednotlivých povolání než o víru. Skutečný Bůh se však chová jako zamilovaný gentleman, který dámě svého srdce nenápadně posílá růže a podobné dárky, ale bez pozvání se k ní nepřiblíží – podstatou víry je právě tohle pozvání. Ale i když zázraky „natvrdo“ dělá málokdy (byť v nějakých Lurdech lékaři vyhodnotili jako „nevysvětlitelné uzdravení“ několik tisíc případů), drobné „náhody“ vnímané jako projevy Boží přízně zná ze své zkušenosti kde kdo, včetně mnoha „nevěřících“. Pro mě byla vděčnost za všechno dobré kolem mě zdrojem ohromné radosti a způsobem prožívání víry dávno předtím, než jsem se stal křesťanem.
Je mnoho různých duchovních cest, a zastánci většiny z nich vnímají nějaké „výsledky“. Jsou tedy pravé všechny cesty, nebo jenom některé, nebo jen jedna?
Na to odpovídám: mohou skutečně vyhánět zlé duchy? Ne jen vyhánět čerta ďáblem, takže se problémy jen oddálí. Jistě, ne skrze každého tuto moc Bůh uplatňuje (v katolické církvi to jsou zvlášť vybraní kněží - exorcisté), a i tak se Boží převaha nad všemi ostatními duchovními skutečnosti málokdy ukáže hned naplno, ale moc dobře vidím výsledky, a vidím, že jsou dobré. Sám jsem zažil nejenom strašení zlých duchů, ale i jejich strach a slábnutí. Sám jsem ještě nezažil definitivní zmizení těch nejhorších duchů, ale moje matka měla stejná léčitelská zasvěcení jako já a jednou je odevzdala Bohu a jsou pryč. Lidí úplně nebo částečně uzdravených z něčeho podobného nebo horšího znám víc. Každopádně jestli věříte v jakékoli bohy, duchy, energie nebo duchovní zákony (včetně „šlápnutí na kanál způsobuje smůlu“), vězte, že je tu někdo silnější, kdo chce stát na naší straně a jen tiše čeká, až mu to dovolíme. Pak nás provede duchovním dobrodružstvím, proti kterému jsou ta v RPG jen vzdálenou ozvěnou. Právě v tomhle dobrodružství žiji, a můžu dosvědčit: stojí to za to!

Nikoho nesoudím; jen je třeba si udělat jasno v prioritách a zvážit, jestli mi pohled do fikce nebrání vidět něco podstatného v realitě, a jestli mě vede spíš k dobru nebo ke zlu.

Elen síla lúmenn' omentielvo!
Hvězda ať svítí na hodinu našeho setkání!

Goran Erinelský
"Řád bratří kazatelů" je oficiální název dominikánů. O vstupu k nim jsem uvažoval delší dobu, a letos se jednalo o tom, že bych k nim mohl vstoupit. Provinciál neboli vrchní představený českých dominikánů rozhodl, že mám ještě rok počkat, čímž se sice odložil definitivní konec mého hraní, ale ne o dlouho. Jako roleplayer jsem se nad tím zamyslel z metagame hlediska: do nové fáze kampaně bych měl jít na vyšším levelu. A protože za hraní RPG není dost expů, tak jsem toho nechal a ušetřený čas jsem vrazil do nové, náročnější práce a intenzivnějšího samostudia filosofie. Podle toho, jak mě to baví (filosofické otázky ve mě neprobouzejí o nic menší nadšení než předtím RPG) usuzuji, že se z mého hráče stal munchkin a jen tak mě nenechá se vrátit k něčemu, co je jenom zábava.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 15079
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od York » 27. 11. 2015, 21:20

Goran píše:definitivní konec mého hraní
V čem se s tím hraní RPGček vylučuje?

Uživatelský avatar
eerieBaatezu
Příspěvky: 9508
Registrován: 16. 9. 2007, 11:55

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od eerieBaatezu » 27. 11. 2015, 22:08

Zlo je relativní a bůh není, tak proč to takhle hrotit?

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 15079
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od York » 27. 11. 2015, 23:36

Goran píše:Ale zároveň musím přiznat, že během posledních let tu byla i určitá pachuť plynoucí z vědomí, že to je jen náhražka, jen stín příběhu, který můžu tvořit společně s Pánem té hry, která je pro nás realitou.
Trochu se bojím, aby tě plamen neoslepil, protože přesně takhle mi to zní. Příběhy vyprávěné při hraní RPGček jsou stejně skutečné jako jakékoliv jiné - účastní se jich živí lidé. V jistém smyslu jdou do mnohem větší hloubky, protože ve všedním životě se málokdy máme čas a hlavně důvod zamýšlet nad rámec toho, co od nás fyzický svět žádá. Cesta duchovního je v tomhle trochu výjimečná, ale nevím, proč by to mělo snižovat přínos odehraných příběhů pro duchovní život tebe a tvých přátel. Nezapomínej na to, že hra má úžasnou vlastnost odstínit uvažování od dogmatu a předsudků - ve hře můžeš například být i někým, kým bys ve fyzickém světě rozhodně být nechtěl a snažit se dívat na svět z jeho pohledu. Tuhle metodu duchovního rozvoje budeš podle mě jinde hledat jen velice obtížně.

Goran píše:Dokud jsem neviděl žádný vyšší smysl života, bezstarostně jsem si hrál; ale čím víc vnímám, že můj život má nějaký smysl a cíl, že v jeho naplnění spočívá radost mnohem větší než cokoli jiného, co jsem kdy poznal, a že mám svůj díl zodpovědnosti na tom, kolik lidí k této radosti dospěje, tím víc vnímám hraní jako přítěž.
Každý má zodpovědnost za životy ostatních lidí, v tom nejsi nijak výjimečný. Pomáhat přátelům společně příjemně a kreativně trávit část jejich volného času není žádný malý čin.

Goran píše:Připomíná mi to scénu z počítačové hry Fallout: na základně mutantů byl počítač, na kterém si postava mohla zahrát hru Fallout. K ničemu to nebylo, jen tak pro legraci. Dokud postava nepoužila časovanou nálož určenou ke zničení základny, ničemu to nevadilo. Sám jsem si často připadal jako falloutový panáček, který odmítá zachránit široké okolí před mutanty, jenom aby nepřišel o svoji hračku.
Doufám, že si za několik let nebudeš připadat jako falloutový panáček, který rozbil hračku jen proto, že byl přesvědčený, že bez ní bude ostatním líp.

Goran píše:co je tím největším hrdinstvím
Nemůžu se rozhodnout:
- vážně přemýšlet o smyslu existence a nezbláznit se z toho
- bojovat proti tomu, kdo ve skutečnosti jsi ve prospěch toho, kým bys měl a chtěl být a nikdy to nevzdat.

Goran píše:Mimochodem, většina RPG nemá jasná pravidla pro zhoršování postavy, ale v reálném životě k tomu běžně dochází – stačí nechat ctnosti rezivět nebo přímo páchat zlo.
Ve hře k tomu dochází úplně stejně. Když příběh skončí, o roli postavy v něm mluví výhradně její činy. Herní statistiky v tomhle ohledu nejsou důležité.

Goran píše:U násilí ve hře každému aspoň trošku soudnému jedinci vychovanému v naší kultuře dojde, že tahat to do reality není dobrý nápad.
Neznám žádné RPGčko, jehož "magický systém" by byl v tomhle směru nebezpečný. Nebezpečím to může být, až když hráč začne magii zkoumat za hranice hry, ale to pak není hrou, ale tím, co se rozhodl zkoumat.

Goran píše:U magie je to jinak – většina dnešních evropanů ji považuje za neškodnou legrácku nebo bláznovství.
Většina to nejspíš bude tvrdit, protože se to od nich čeká (nebo to popřou a budou se u toho smát, to je taky očekávaná reakce). Netuším, kolik lidí magii za neškodnou legrácku nebo bláznovství skutečně považuje. Ale řekl bych, že těch, kdo ji berou vážně, je o dost víc, než by se mohl zdát (a rozhodně mnohem víc než těch, kdo to přiznají).

Goran píše:přes zkušenost s energií reiki, kterou jsem nejen já považoval za jeden z nejsvětlejších druhů bílé magie
Tohle je nebezpečná past. Zda je magie bílá nebo černá není dáno tím, jak se jmenuje magický systém nebo jak k provozování magie přistupuje, ale tím, jak a k čemu ji používáš. Reiki se snaží k bílé magii vést, ale neznamená to, že se to musí vždycky podařit.

Goran píše:jsem se přesvědčil, že magie v reálu funguje více méně podle systému Sorcerer.
To je zase extrémně nebezpečné zjednodušení. Svádět důsledky svobodného jednání jedince na nějakou nadpozemskou mocnost je další past. Je to asi stejné, jako kdybys tvrdil, že tě nějaký démon přinutil, abys někoho zabil. Není to úplně vyloučené, ale je to dost nepravděpodobné a jsi to především ty, kdo vraždil.

Goran píše:Pro neznalé: v RPG Sorcerer jsou hráčskými postavami mágové, kteří uzavřeli smlouvu s démonem, něco od něj dostali, ale musejí dost nepříjemným způsobem splácet dluhy, a řeší dilemata jako co obětovat a kvůli čemu uzavřít novou smlouvu, i když se tím dostávají ještě hlouběji do bludného kruhu démonického sužování.
Tohle je sice trochu zavádějící (viz předchozí odstavec), ale přesto celkem dobrý příměr. Postatou veškeré magie je v prvé řadě magické myšlení. To, co píšeš, může být jednou z jeho variant, když nevíš, co děláš (nebo naopak když velmi dobře víš, co děláš). Viz ten úvod o černé a bílé magii.

Goran píše:V reálu jsou démoni „línější“ a mnohem častěji se spokojí s tím, že si čaroděj jen myslí, že něco dostal, a zároveň jsou důslední a od své oběti si služby nenechají jen tak splatit trochou utrpení. Mnozí zkušení ďáblové také trpělivě odkládají svůj hněv a maskují svou podstatu – v pekle budou mít dost času si člověka vychutnat.
V reálu je to sama mágova mysl, kdo s ním hraje hry. Vstup jen na vlastní nebezpečí.

Goran píše:Jestli ve hře hrajete mágy, buďte o to opatrnější a nepřehánějte odehrávání magických rituálů – sám jsem si jednoho ze „svých démonů“ („smyčku“ neboli „škrtiče“) pořídil na larpu, kdy jsem věštění ve hře odehrával reálným rituálem.
To by ovšem znamenalo, že jsi to ani tak nehrál, jako skutečně dělal. Magii nelze provozovat omylem.

Goran píše:Ale jak je to se skutečností bohů resp. Boha v našem světě?
Stejně jako s bohy v herních světech. Můžeme buď věřit nebo ne, víc možností není.

To podstatné poselství, které bych ti rád předal, je: Na to, po čem toužíš, nepotřebuješ Boha. A co víc, ani ostatní ho na to nepotřebují. Pokud ti v tom tvoje víra pomůže, je to fajn. Bylo by ale chybou snažit se někoho přesvědčit, že bez víry a bez Boha to nejde, mohl bys mu tím dost ošklivě ublížit. Na druhou stranu je klidně možné, že víra pro ně správná cesta je. Jsme konec konců tím, kým si myslíme, že jsme.
Goran píše:„nevěřících“
Neznám nikoho, kdo by v nic nevěřil.

Goran píše:Jsou tedy pravé všechny cesty, nebo jenom některé, nebo jen jedna?
Každý člověk má jen jednu cestu, tu svoji. Kam a kudy povede, závisí z velké části na něm.

Goran píše:Na to odpovídám: mohou skutečně vyhánět zlé duchy? Ne jen vyhánět čerta ďáblem, takže se problémy jen oddálí. Jistě, ne skrze každého tuto moc Bůh uplatňuje (v katolické církvi to jsou zvlášť vybraní kněží - exorcisté), a i tak se Boží převaha nad všemi ostatními duchovními skutečnosti málokdy ukáže hned naplno, ale moc dobře vidím výsledky, a vidím, že jsou dobré.
Tohle je taky jedna z variant magického myšlení. Viz ta zkušenost z larpu, opatrně s tím. To, že je to dva tisíce let (nebo i více) stará tradice, v žádném případně neznamená, že to je zcela bezpečné. A to ani když se ta tradice jmenuje křesťanství.

Goran píše:Nikoho nesoudím; jen je třeba si udělat jasno v prioritách a zvážit, jestli mi pohled do fikce nebrání vidět něco podstatného v realitě, a jestli mě vede spíš k dobru nebo ke zlu.
Můžeš taky zvážit, jestli to náhodou není tak, že přes velkou část reality zatahuješ oponu a chystáš se dělat, že neexistuje. Zúžit si pohled, pomůže vidět věci jednodušeji a ostřeji, ale skutečný svět není jednoduchý a ostrý. Složité problémy nemají jednoduchá řešení, bez ohledu na to, co bychom chtěli, nebo čemu věříme. Moudrost neznamená všemu rozumět, moudrost znamená smířit se s tím, že většině věcí nerozumíš a vědomě jednat na základě získané zkušenosti, místo toho, aby ses za každou cenu snažil přijít věcem na kloub a bořil zaběhnutá schémata. Moudrost je cnost, ale současně také past.
Naposledy upravil(a) York dne 28. 11. 2015, 00:06, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 12:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od Goran » 27. 11. 2015, 23:59

York (první příspěvek, druhý si přečtu, promyslím a odpovím zítra): to "definitivní" je pouze pravděpodobné. Principiální tlučení tady není, nicméně mám několik důvodů, proč se to tluče v mém případě.

Jeden důvod je v tom, že den má jenom 24 hodin a teď ho mám rozdělený mezi věci, které jsou nutné (práce) a které z mého pohledu mají větší smysl; sice se hraje o víkendu, ale někdy od konce jara znám spánkové deficity, při kterých je lákavější se vyspat než hrát. Ale tohle je spíš málokdy, samo o sobě by to rozhodně nestačilo.

Ten druhý a hlavní důvod je v tom, co mě na RPG nejvíc bavilo: simulovat živý svět, promýšlet různé dějové linky, důsledky akcí postav a události na pozadí. To žere čas a připomíná se při všech možných jiných činnostech. A hlavně: došlo mi, že dokud budu hrát, tohle světotvorné snění nepřestane, a zatím energii s tím spojenou chci vložit jinam.

Třetí důvod: dokud jsem hrál, ostatní činnosti jsem si zdaleka tolik neužíval - myšlenky na hru byly moc dotěrné na to, abych se jim dlouhodobě dokázal věnovat naplno. Stále bolestněji jsem prožíval konflikt mezi hraním na jedné straně a prakticky vším ostatním, od práce přes duchovní život po koníčky, jako je ta filosofie. Konce hraní jsem se trochu bál, ale pak jsem se až divil, jak se mi najednou žije líp: záliba v promýšlení věcí do detailů plynule přešla do filosofie, takže pro nadšení z nového intelektuálního dobrodružství zapomínám na to staré. Pokud může být srovnatelná zábavnost spojená buď se studiem, které může po čase přinést dobré výsledky (už teď mi to pomáhá se v některých věcech zorientovat, a to jsem na začátku), nebo s čistou zábavou, přičemž nemám kapacitu se pořádně věnovat obojímu, proč se spokojit jenom se zábavou? Ale nejde jenom o zábavnost; ta pohoda, kdy do sebe všechno harmonicky zapadá, práce a odpočinek se vzájemně doplňují, dobíjí mě i to, co mě předtím otravovalo, a nic se s ničím netříská.
Jistě, dva měsíce po konci hraní ze mě stále mluví první vlna nadšení, tu však chci přetavit v něco stabilnějšího, ne ho riskovat vracením se ke hře. Tenhle proces stabilizace bude trvat minimálně několik měsíců, možná rok nebo dva...

Čtvrtý důvod: bez ohledu na to, jestli Bůh podle EerieBaatezua existuje nebo ne, mi už dal dost darů na to, abych měl důvod je využít ke službě bližním. Tahle vlna filosofického zájmu je dalším potvrzením, že spojení studia, kontemplace a předávání výsledků obojího je pro mě tím pravým ořechovým. Řeholní život moc nefunguje na poloviční úvazek, v řádu budu odpočinek většinou trávit se spolubratry a od těch moc nečekám, že by se mnou chtěli hrát RPG, a z důvodů č. 2 a 3 mi nepřijde vhodné riskovat obnovení toho skřípání, které jsem zažíval v posledních letech hraní, takže se k hraní asi nebudu chtít vracet ani jinak. Kdo můžeš pochopit, pochop...

Ergo, že tenhle konec hraní není definitivní je možné, ale nejeví se to pravděpodobně.

Je mi jasné, že pro vás, které znám jenom přes RPG to není dobrá zpráva, ale rozhodně v tom není nic osobního proti komukoli z vás. 8) Se spoluhráči hodlám být v kontaktu nadále, a ono se ukáže kdo se mnou jak chce udržovat kontakt nezávisle na hře; podobně na RPGFóru se nebráním tomu s některými z vás zůstat v kontaktu i nadále, jen to nebude přes RPG a přes Fórum.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 15079
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od York » 28. 11. 2015, 00:15

Goran píše:To žere čas a připomíná se při všech možných jiných činnostech.
Tohle znám, i když teda ne ve spojení s hraním RPGček, tam to dělat neumím (i když bych chtěl). Zejména usínání je typický čas, kdy se mi hlavou honí všechny možné a nemožné úvahy a myšlenky a dost často to skončí tím, že vstanu a jdu to několik hodin zapisovat ;-)

Myslím, že by asi mohla fungovat i méně drastická změna, ale jinak ti vcelku rozumím.

Uživatelský avatar
Fritzs
Příspěvky: 5916
Registrován: 9. 5. 2005, 21:47
Bydliště: Brno

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od Fritzs » 28. 11. 2015, 00:16

Goran píše:Třetí důvod: dokud jsem hrál, ostatní činnosti jsem si zdaleka tolik neužíval - myšlenky na hru byly moc dotěrné na to, abych se jim dlouhodobě dokázal věnovat naplno. Stále bolestněji jsem prožíval konflikt mezi hraním na jedné straně a prakticky vším ostatním, od práce přes duchovní život po koníčky, jako je ta filosofie.
OK, tak to bych asi hrát přestal taky. :-?
-I don't suffer from insanity. I enjoy every minute of it.

-If violence isn't solving your problems then you aren't using it enough.

-Jestliže je hlad nejlepší kuchař, pak je smrt nejlepší lékař!

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 11132
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od Ecthelion » 28. 11. 2015, 00:30

Gorane, pokud je to to, co chceš, jsme za tebe moc rádi a přejeme do budoucna ať se ti daří a jsi spokojený! Budou nám chybět tvoje zápisy z Erinelu, četl jsem je všechny a hrozně rád, ale nedá se nic dělat. Doufáme, že i když nebudeš mít čas na hraní, na Fórum občas mrkneš... jsi nám tu vždycky vítán s otevřenou náručí. :wink:
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
eerieBaatezu
Příspěvky: 9508
Registrován: 16. 9. 2007, 11:55

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od eerieBaatezu » 28. 11. 2015, 10:16

Goran: Sranda je, že já jsem v podobném stavu jako Ty. Jsem dokonce chtěl taky vstoupit někam do nějakého řádu, protože mě "normální" život ne jen že nebaví, ale naprosto rozčiluje a postrádám v něm naplnění. Můj zásadní problém je v tom, že jsem ateista a žádný sekulární řád neznám. Na můj vztah k bohu se můžeš podívat třeba tady, aby to z mého předešlého postu nevypadalo, že jsem jen nějakej trollující blbeček. $D Já dokonce i rád chodím do kostelů, mám rád ten prostor, to ticho, tu atmosféru, přemýšlím nad ikonografií, nebo nad tou prázdnotou, když jsem v kostele řádu vyznávajícím prostotu... Holt ale zatím jsem nenarazil na tak dobrou teodiceu, která by dávalo smysl, aneb.

Z filosofie už mám dokonce titul a dost přemýšlím nad tím, že bych si ho ještě upgradoval, ale co Ti můžu říct je, že pokud budeš dělat filosofii fakt poctivě, tak narazíš na věci, které možná otřesou Tvou osobností do základů. Poznáš jak naprostá a absolutní je bezmoc argumentů Tvých i všech ostatních. Poznáš, že rozum, smysly, intuice, instinkty, mystický zážitek, nic není legitimním základem pro poznání a vynášení argumentů o čemkoliv. Zjistíš, že koncept boha je stejně bezzubý jako jakýkoliv další. Pokud budeš opravdu poctivý tak dojdeš do bodu, kdy se všechny Tvé hodnoty vynulují, a ráno se ani nebudeš schopen dokázat rozhodnout, jestli prvně zvedneš levou ruku nebo pravou. Protože žádný argument není silnější než jiný. Žádný důvod nemá větší prioritu ostatní důvody. A pak se s tím zkusíš nějak vyrovnat. Nebo ti z toho jebne. Nebo ti bude zle, když potkáš lidi, co pořád něco skálopevně tvrdí a pyšně si nosí to své ego vylepené na ksichtě a jsou středobodem světa a přitom víš, jaká je to celé kravina. Jenže co ti zbude, kdo je nakonec šťastnější, někdo, kdo má o sobě vysoké mínění a připadá si hustě, nebo někdo, kdo toho spoustu načetl a nakecal až zjistil, jak je to všechno v hajzlu. No tak takový je život filosofa. Pochyby. Ale taky snad člověk začne ve světě vidět víc nuancí, začne být paradoxně vnímavější, protože zjistí, jak je všechno složité a komplexní. Začne v lidech poznávat různé stránky a hloubky. Přestane tak drtivě soudit, jak je to často zvykem, ještě k tomu na první pohled, protože kdo ví, co má kdo za sebou, čím má vyplněné myšlení. Ta nejistota je tam pořád, to je jasné, udělat si ucelený obrázek o čemkoliv je nemožné, ale když se s tím člověk vypořádá, tak mu to nakonec snad přidá, než vezme. Hlavně mu to dá v té rovině uvažování, v té rovině praktické je to horší, nelze zjistit, které jednání je správné. Ono se totiž nedá poznat, co je to ta "dobrá" věc, člověk se hlavně učí přes omyly a ne přes to, že se mu něco daří. Čili když někoho hodíte do bavlnky, tak mu dost možná víc uškodíte, než pomůžete. Co je dobro a zlo, to nikdo nerozsoudí, a často nějaká velmi drsná zkušenost vede k posílení i zjemnění charakteru. Taková Bible má spoustu zajímavých rad ohledně jednání, ale pořád je to jen soubor keců nějakého maníka, co ani nemusel být chytřejší, než ten kdo, to čte, a navíc stejně v reálné životní situaci podle toho nepoznáš, co máš dělat. To už je lepší číst Aristotela, ten to rozlouskl mnohem lépe, pochopil, že každá situace je unikátní a tak nemůže existovat universální rada, co dělat, aby se člověk zachoval "správně", čili opět, všechno je to na vodě. Takže je to pak celé takové jako ve snu. Prostě vznikne jakýsi konglomerát tvého naučeného a instinktivního já nabouraný tím racionálním a skeptickým já. Hlavně dost člověka odrovnají fanatici nebo nějací skálopevně přesvědčení, co si myslí, že sežrali pravdu, když žádná pravda není. Člověk zjistí, že nejvíc je asi dialog, rozhovor. Vyměňování myšlenek svého omezené já s nějakým dalším. Nejvíc je schopnost otevřenosti a neustálého přehodnocování svých názorů a hodnot. A hlavně nevím jak moc dobré je věřit tomu, že za něco může nějaký bubák.

U hraní mám často pocit, že už vlastně nejsem děcko, že už tu dobu dalším hraním nenasimuluji, že to pravé co jsem v tom prožíval už prožít nemůžu, už mi není dvanáct. Cítím jistou setrvačnost, že to byla věc, co mě v dětství nejvíc bavila, tak ji chci dělat i nadále, ale je to vlastně marná snaha. Zrovna včera jsem z kompu odinstaloval hry. To samé, najednou prostě jen běhám s panáčkem, mlátím příšery, uskakuji a co z toho, akorát si zvedám míru stresu a dohromady akorát utečený čas, co mě nikam jako člověka neposunul. Už delší dobu jsem trpěl tím, že mě vlastně to paření už nebavilo jako za mlada, občas se něco najde, co mě na chvíli chytí, což je ok na nějakou srandu a odreagování, ale v tom měřítku, jako jsem pařil dřív už to nefunguje. A zase cítím, že mysl by ze setrvačnosti chtěla, ale s věkem to nějak přestává jít...

Uživatelský avatar
OnGe
malý zelený křečopažout
Příspěvky: 13205
Registrován: 5. 2. 2010, 09:27
Kontaktovat uživatele:

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od OnGe » 28. 11. 2015, 10:24

Jsem měl za to, že filosofie je o tom, že lidi milují moudrost a teď to vypadá, že je to o vyrábění depresí.
OnGe tu není, je tu jenom Zuul

Uživatelský avatar
Sosacek
Příspěvky: 23507
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od Sosacek » 28. 11. 2015, 10:59

OnGe píše:Jsem měl za to, že filosofie je o tom, že lidi milují moudrost a teď to vypadá, že je to o vyrábění depresí.
Neplet si eerieho nihilismus s realnou filozofii. Filozofie ti muze dat spoustu veci, ne jenom ze vsechno je relativni a na nicem nezalezi.
“The law, in its majestic equality, forbids rich and poor alike to sleep under bridges, to beg in the streets, and to steal their bread.”

Uživatelský avatar
eerieBaatezu
Příspěvky: 9508
Registrován: 16. 9. 2007, 11:55

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od eerieBaatezu » 28. 11. 2015, 11:01

Sosacek píše:Neplet si eerieho nihilismus s realnou filozofii. Filozofie ti muze dat spoustu veci, ne jenom ze vsechno je relativni a na nicem nezalezi.
Kdybys pozorně četl, tak o tom píšu.

Uživatelský avatar
eerieBaatezu
Příspěvky: 9508
Registrován: 16. 9. 2007, 11:55

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od eerieBaatezu » 28. 11. 2015, 11:12

OnGe píše:Jsem měl za to, že filosofie je o tom, že lidi milují moudrost a teď to vypadá, že je to o vyrábění depresí.
Deprese z toho mít nemusíš, záleží na typu osobnosti. $:) Můžeš to brát třeba tak, že máš do nekonečna pořád co dělat, protože není jak jakoukoliv teorii ospravedlnit, takže můžeš jednotlivé myšlenky montovat na jiné ad infinitum a koukat, co ti z toho vzejde. :D

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 15079
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od York » 28. 11. 2015, 11:52

eB: U toho poznávání, co je "správně" dost záleží na tom, v jakém kontextu se pohybuješ. Kdybys byl dejme tomu kolonista, kterého v kryospánku poslali raketou na nějakou vzdálenou planetu (třeba do vyhnanství, nebo whatever), měl bys to "co je správně" nastavené o dost jinak, než máš teď.

Žijeme v době, která svádí k tomu, myslet si, že je jen jeden kontext a jen jedno "správně". Ale není to pravda, pořád existují země, kde mají lidé úplně jinou žiivou tradici myšlení. Zdůrazňuju to "živou", protože při studiu filosofie samozřejmě narazíš na spoustu myšlenkových konceptů, které už živé nejsou.

Každopádně to "co je správně" vztažené na kontext společnosti, ve které žiješ, je přesně ta moudrost, o které mluvím. Moudrý člověk prostě dokáže říct, co je v kontextu okolní živé společnosti "správně". Určitě na tom má velký podíl vzdělání, vrozené dispozice (např. míra empatie), množství času stráveného úvahami na toto téma a objem úsilí věnovaného na "sebezdokonalování" (v tomhle konkrétním kontextu, proto ty uvozovky) a lví podíl má samozřejmě životní zkušenost.

Příklad, proč je ten kontext aktuální živé společnosti tak podstatný: Nazval bys moudrým filosofa, který má načteno spousty mrtvých myšlenek a tvrdí, že nic vlastně nelze dokázat, nelze rozhodnout o tom, co je "správně" a nezbývá, než se s tím vším nějak smířit, nebo z toho zešílet?

A to je přesně důvod, proč říkám, že moudrost je ctnost a současně past. Moudrý člověk se nebude takovými myšlenkami vážně zabývat, protože by jim třeba mohl uvěřit, nebo by alespoň mohly zpochybnit jeho dosavadní životní zkušenost, čímž by přestal být moudrý (respektive on by o tu svou životní zkušenost asi nepřišel, takže by se z něj spíš stal "moudrý blázen", nebo tak něco. Každopádně by ale ztratil část své vážnosti (respektive váženosti)). Ovšem ten, kdo odmítá o čemkoliv pochybovat, si nutně zavírá cestu k velké část poznání.

Uživatelský avatar
eerieBaatezu
Příspěvky: 9508
Registrován: 16. 9. 2007, 11:55

Re: Vypravěčská závěť Gorana Erinelského

Příspěvek od eerieBaatezu » 28. 11. 2015, 12:09

York: Já jsem mluvil o filosofii jako takové. Ať se podíváš na jakoukoliv sadu myšlenek, učení nějakého filosofa, politika, mystika, ekonoma, kohokoliv, tak automaticky najdeš učení jiného filosofa,... který to totálně rozebral a zpochybnil. A nejde rozhodnout, kdo z nich měl "pravdu", protože "pravdu" neměl nikdo. Je to jen soubor názorů proti souboru jiných názorů. To je celé, docela jednoduché a přitom absolutně dalekosáhlé.

Žádný soubor myšlenek nedokáže určit "co je správné", ani v kontextu, protože svět je natolik složitý, že jej nemůžeš vyhodnotit přes nějaký soupis myšlenek.

Tím neříkám, že nemá cenu se vzdělávat a studovat, právě naopak. Čím víc člověk nastudoval, tím víc se může v tom chaosu světa a myšlenek orientovat, oproti těm, kdo nic nečetli a neznají a samozřejmě i zkušenost dělá hodně, často jsou zkušení lidé schopnější, než vzdělaní, jde o to kde a jak, je to složité. Ale imo je esenciálně potřeba mít ve společnosti vzdělané a chytré lidi.

Ale tu zásadní rovinu skepse ještě nikdo nikdy nerozbil a ani nemůže, každý člověk je omezená bytost, nemůže mít absolutní vědění a absolutní argumenty, to prostě nejde. A i velmi studovaný člověk může ve svém díle a učení opomenout nějaké velmi zásadní věci ve světě, však se to děje pořád, od presókratiků po současnost.

Odpovědět

Zpět na „Rozličný pokec“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 9 hostů