Čeští králové

Diskuze o věcech více či méně historických. "Porazí rytíř samuraje?" "Přesekne katana ocel?", ale i "Církevní úpadek".

Moderátor: Faskal

Odpovědět

Který z těchto králů je váš nejoblíbenější?

Vladislav II.
3
7%
Přemysl Otakar I.
1
2%
Václav I.
1
2%
Přemysl Otakar II.
12
26%
Václav II.
3
7%
Jan Lucemburský
7
15%
Karel IV.
11
24%
Václav IV.
0
Žádná hlasování
Zikmund Lucemburský
4
9%
Jiří z Poděbrad
4
9%
 
Celkem hlasů: 46

Uživatelský avatar
lotrando
Příspěvky: 586
Registrován: 28. 6. 2007, 08:28
Bydliště: Karlovy Vary
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od lotrando » 27. 10. 2008, 09:51

takže heslovitě

český král pravděpodobně zbytečně obléhal cestou do rakous+ Drosendorf, kde byla malá posádka těžké jízdy. Zde by to mělo opodstatnění, po 16 dnech pevnost kterou nechal předtím posílit a opravit, podlehla. Později však obléhal Lavu nad Dyjí, kde se zdržel další 13 dní a kterou později nepokořenou opustil. Zde se zakládá pochybnost o obléhání Drosendorfu, možná ale přemysl již pochopil, že ztrácí čas.

Namísto toho rudolf vyklidil vídeň, kteoru považoval za nehájitelnou a jako shromaždiště zvolil Marchegg, mimochodem opět znubovaný otakarem. Odtud sbíral síly. Vyslal průzkumný oddíl k Lave a pravděpodobně tak ukončil obléhání.

Kdyby zrcadlově postupoval otakar, mohl být dva dny od vídně a s něpřipraveným rudolfem. Po bitvě je však každý generál.

Těchto několik chyb vedlo k tomu, že na moravském poli se otakar střetnul s mnohem silnějším protivníkem, stále však měl navrch. V jeho vojsku bylo 5000 jezdců na pokrytých koních, u rudolfa 4000. K tomu je třeb připočíst přibližně 1500 kumánů (počítáme jen ty na koních) a asi 1000 lehčích jezdců na straně českého krále. Dohromady tedy 6000 na české straně a cca o tísíc více na straně rudolfa. Zatímco na straně české se jednalo o rytíře, rudolf musel taktizovat a použít kumány dost neobvyklým způsobem. (ke každému jezdci připočtěte nejméně 3 doprovodné rytíře co jezdili špízovat a vůbec, dostanete se tak na zmiňovaných 30k).

V samotné bitvě pak první šik rakouského vojska tvořili již zmiňovaní kumáni, druhý těžká jízda, třetí pak další rytíři, osobní družina rudolfa a panovník sám. Podle všeho dal přednost možnosti velet, před přímou účastí v boji.

České vojsko bylo sestaveno podobně. V prvním šiku těžká jízda, kladivo, pod velením Miloty z Dědic (který neuprchl), pak druhý šik s králem a lehká jízda vzadu (poláci a další spojenci).

Klíčovým se zdá být oddíl asi tří set jezdců vyčleněných z rudolfova vojska a poslaný na bok vojska českého. údajně měl zaútoči v případě jasného vátězství, nebo zvrátit porážku, pravděpodobně však čekal přímo na rudolfům signál.

V bitvě samotné se pak obě strany seřadily a rudolf vyslal kumány proti železné zdi tvořené milotovývmi rytíři. TI se nenechali vylákat, ovšem střelba z luků pravděpodobně způsobila zakolísání jejich řad a oslabení efektu kladiva. Milota z dědic musel znovu své rytíře sešikovat, zde se mu podle starých pramenů přisuzuje zbabělost, nicméně Kovařík dokazuje že šlo o běžný manévr. Milota se tedy po srážce s kumány pokusil obrátit a sešikovat cestou k druhému battalii a v tu chvíli poslal rudolf svůj druhý šik. Následoval český král, který se s vou bataliií zapojil do bitvy a opět zvrátil bitvu na svou stranu. V tu chvíli zaútočil rudolfův třetí šik a bitva se rozhořela naplno.

Někde v této fázi byl rudolf sražen z koně a jen díky duchapřítomnosti své družiny nezahynul. Dokonce se jeho rytířům podařilo ho dostat znovu do sedla, což byl pro průběh bitvy zásadní obrat. Opět zavlál jeho praporec a i jeho nepřehlédnutelmná postava dodala odvahu rakouským šikům.

To už bylo odpoledne a do bitvy se chystali i páni ze slezka a polska, v tu chvíli však zaútočila rudolfova záloha. Rytíři na pokrytých koních najeli pravděpodobně českému králi do zad, zcela určitě však mezi dva šiky a s pokřikem "Útíkají!, Utíkají!" zcela smetli cokoliv jim stálo v cestě. Byli odpočatí, měli přehled, zatímco čeští rytíři s helmy, tedy prakticky bez periferního vidění, se jen ztěží orientovali. V tu chvíli bylo rozhodnuto, české vojsko se rozpadlo a dalos e na útěk.

Milota z Dědic pravděpodobně schytal první úder "zálohy", z bitvy však neuprchl první. Později se snažil zachránit maximum bojeschopných mužů, což bylo běžné. POzději sloužil na dvoře královny Kunhuty a to zavdává pochybnost a jeho tradované zradě. Ta je ostatně až výmyslem mnohem pozdějších pramenů.

Z uvedeného se dá usoudit, že rudolf byl v této bitvě lepším stratégem i taktikem a dokázal vaužít všech možností. Český král se bil do poslendí chvíle a pravděpodobně se odmítl vzdát, což se mu stalo osudným. Přesně se to nikdy nedozvíme, nepřátel měl však mnoho a je možné, že byl ubit. Jeho lebka byla rozseknuta, pravděpodoně byl zasažen z koně poté co si sundal helm a tato rána byla smrtelná. Sedmnáct ran zasazených do těla se nedá na ostatcích prokázat. Pokud se chtěl Otakar vzdát, byl ten kdo jej zabil podle tehdejších meřítek vrahem. Tohle se však asi nikdy nedozvíme.

za případné nejasnosti se omlouvám, je to sedmdesát stránek z knížky "Rytířská krev" od Jiřího Kovaříka.
Petr "Lotrando" Kulda

Uživatelský avatar
Resurrection
Příspěvky: 4718
Registrován: 26. 9. 2006, 10:34

Příspěvek od Resurrection » 27. 10. 2008, 13:54

Diky! Moc zajimave pocteni, zejmena me zaujalo to o te sundane helme a pritomnost Kumanu v ceskem vojsku. Rudolf totiz udajne Kumany do sveho vojska ziskal slibem odplaty za Kressenbrun, proc potom byli Kumani na strane POII? A dalsi vec co jsem se docetl je, ze Rudolf udajne nechaval zajatce pobit a rozhodne by me neprekvapilo, kdyby smrt Premysla Otakara byla tak ci onak jeho "zasluha". Preci jenom pokud by prezil, tak i pres porazku by byl stale hlavnim politickym nepritelem v Risi, kdezto po jeho smrti a pri nezletilem naslednikovi mu uz nestalo nic v ceste k tomu, aby z Habsburku udelal risska knizata a sam se pak stal kralem respektive cisarem.

Dalsi kapitolou jsou ztraty, ktere jsou na strane Rudolfa nezname (tradicne se u vitezu neuvadely) a dle Rudolfovych kronikaru na strane POII 12000, coz je absurdni pocet vzhledem k poctu zucastnenych a standardum doby. Jedna poucka vsak rika vydel 10 (ci 100) a mas velmi dobry odhad skutecnosti. V tomto pripade bych ztratu 1200 muzu na strane POII povazoval za velmi dobry odhad a potvrzuje to skutecnou monstroznost te bitvy co do poctu ucastniku (normalni byla ztrata maximalne stovek lidi). Ve srovnani s vyrazne krvavejsimi bitvami (druhe) Stolete valky se to jevi i vice nez realne. Pokud by totiz byla pravda tech 12000, tak by to byl bezprecedentni masakr naprosto unikatni, cemuz nenasvedcuje vubec nic.
Secrets are power.

Uživatelský avatar
lotrando
Příspěvky: 586
Registrován: 28. 6. 2007, 08:28
Bydliště: Karlovy Vary
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od lotrando » 27. 10. 2008, 15:13

kumáni bojovali za rudolfa, snad jsem to až tak nepomotal,

taky si myslim, že otakara zabili a on asi tušil, že se vzdát nemá. ten dopis co psal papeži rudolf mi zněl spíš jako omluva/výmluva. Každopádně smrtí českého krále završil své usilí, byl to výborný bonus.
Petr "Lotrando" Kulda

Argonantus
.
Příspěvky: 16214
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Příspěvek od Argonantus » 27. 10. 2008, 18:37

Tak nevím; ale v rámci jednoho příběhu, který jsem nakonec nenapsal, se tam objevilatahle pasáž (řada údajů vychází ze zkoumání pana Žemličky; podstatné je, jak to viděly s tě,mi třemi oddíly obě strany před bitvou a jak to dopadlo:)
Král velice špatně spal. Mírný vítr čeřil těžkou látku králova stanu; venku byla příjemná, srpnová noc. Už nebylo těžké červencové vedro; ale noc také nebyla nijak ledová. Příští den bude jako stvořený k zábavě, lovu, k hostině pod širým nebem. Nebo k bitvě.
Král nešel rozhodně poprvé do války. Jeho rod byl plný drsných bojovníků; a on sám měl pověst nejsilnějšího z nich. Nejenom, že byl bohatý a jeho vojsko převyšovalo počtem po léta všechny okolo, ale byl i osobně velmi silný, mohutný, vysoký; pravý vůdce pro železnou jízdu. Mnohokrát už bojoval i s přesilou; o jeho rytířích se vyprávěly legendy.
Jenomže přesto špatně spal. Dnes to bylo všechno nějak jinak, než dříve. Vojsko mělo pětadvacet tisíc mužů, a z toho jen něco okolo třech tisíc jezdců. To byla polovina obvyklých dřívějších sil v době největší slávy. A nejenom to; tentokrát si nebyl jist ani tím, že jeho rytíři jsou ti nejlepší. Nemá snad zase ustoupit? Stáhnout se do Čech? Nechat Habsburkovi všechno?
Rozzlobeně se převalil na lůžku. To už zkusil před dvěma lety. Ustoupil, vědom si své slabosti a zrady ve svých řadách. Stálo ho to mírové narovnání s Habsburkem - totiž, že se musel vzdát Rakouska, Štýrska, Korutan, Kraňska, Chebska, Pordenone - zkrátka skoro všeho. Teď už krouží kolem sebe vojska přes týden; nahoru a dolů podél řeky Moravy; a k ničemu to nevede. Ústup je nemožný - zase by ztratil kus země, kus pověsti a kus skutečné síly. Příště by bylo všechno ještě horší...
Rudolf Habsburský je už postarší muž, ale ve válečném řemesle se vyzná stejně dobře, jako Přemysl. Je trpělivý, vytrvalý, vychytralý. Pomalu rdousí svého soupeře už dva roky. Kdežpak nějaké mírové narovnání - je to boj na život a na smrt, o všechno. Oba dobře ví, že kdyby ustoupili, ten druhý tím ihned posílí. Teď si Rudolf získal podporu samotného papeže, krále Uherského, arcibiskupa Salzburského, a pochopitelně Bavorů, odedávna Přemyslových nepřátel. Celkem tu bude mít tak okolo necelých čtyřiceti tisíc bojovníků, z toho ovšem něco přes tři tisíce jezdců. No, není to zase tak oslnivé vojsko - u Kressenbrunnu si poradili Češi s větší převahou. Zvláště ti Uhři, lehká Kumánská jízda, ta byla tehdy sice početná, ale ne moc nebezpečná - železné pány nedokázala zastavit. To by se dnes mohlo opakovat. Pokud nastoupí Uhři do prvního sledu, ještě by to nebylo tak zlé. Ovšem vojsko Rakušanů a Štýrských, které ještě nedávno patřilo Přemyslovi - to je nepříjemná síla. Hrabata z Heunburka, Pfannenberka, Štubenberka, z Vildonu, z Lichtenštejnu, z Meisova - ti nejsou o nic horší, než Češi. K tomu ještě nějací potulní rytíři z Říše, Švábové, Lotrinkové, Rýňané - sice chudí, ale rozhodně umí vzít meč do ruky.

Na české straně, naproti tomu, budou tentokrát Rakušané a Štýrští chybět. Také je tu pár tisícovek potulných bojovníků ze všech možných koutů - Sasové, Durynkové a hlavně Braniboři. No, zaplať Pán za ně - nejsou o nic horší, než ti císařovi. Potom jsou tu Slezané a Poláci. Žádná sláva - jsou docela početní, ale za posledních sto let už Poláci díky své bídě nejsou tak dobří bojovníci, jako dříve. Nová móda turnajů a těžkých brnění se tak docela neuchytila. Budou rovnocenní soupeři snad jenom těm Kumánům - a to jsou ještě početně slabší.
Zbývají samotní Češi a Moravané, jádro sil. Nejlepší rytíři vůbec. Jenomže i toto vojsko se od toho před osmnácti lety povážlivě liší. Nejvyšší purkrabí Jaroš ze Slivna, který tehdy vlastně bitvu rozhodl, už nežije. Smil z Lichtenburka a Havel z Lemberka, dva mistři nad mistry, také zemřeli - jejich synové rozhodně zatím nemají zkušenost. Pánové z Růže dnes budou chybět úplně; spor mezi nimi a králem trvá; Falkenštejn je někde v cizině... A Boreš z Oseka...
Král se posadil na lůžku. Byl by dal všechno na světě za to, aby se ten spor s Riesenburky a Vítkovci neodehrál. Tisíc vojáků za jednoho Borše a tisíc za Falkenštejna. Tyhle dva úplně nejlepší mu nevzal osud, nemoc ani stáří - připravil se o ně sám. Kvůli své pýše, kvůli marnivosti, kvůli ničemu. Kostelec a Budějovice...
Přinutil se myslet na něco méně skličujícího. Ale bylo to nevyhnutelné; cítil, že to není jen Boreš z Riesenburka a Záviš z Falkenštejna. Vojsku chybí něco důležitějšího - totiž jejich bojový duch. Víra v to, že jsou neporazitelní. Čeští páni se sjížděli do války nějak váhavě, nejistě; jakoby do poslední chvíle někteří z nich nevěděli, zda nemají nechat krále svému osudu...
A přece musí být Češi v prvním sledu, uvědomil si. První sled bitvu začne - a o tom, kdo získá výhodu, se rozhodne na počátku. Víra ve vítězství je vlastně to úplně rozhodující. Většinu bitev rozhodne okamžik, kdy se dá někdo na útěk, kdy někdo ustoupí, kdy ztratí víru. Ano; právě proto už tolik bitev rozhodovali jedinci, kteří v pravý čas zarazili prchající, překvapivě vpadli někomu do boku; nebo třeba jen zavolali bojové heslo...
Toto dokáže jedině Milota z Dědic, uvědomil si. To je opravdový vůdce - jeden z posledních, kteří zbyli. Obávaný hejtman Štýrska a Rakous, muž tvrdé ruky, železné srdce... Milota pojede v čele prvního sledu Čechů - a pokud postaví Habsburk do čela Kumány, potom bude určitě výhoda na naší straně... a Rakušané se budou svého bývalého hejtmana možná přece jenom obávat...

Plán začínal nabývat obrysů. Tři sledy - vpředu Češi, aby získali výhodu. Druhý bude z německých spojenců - nejsou horší než jakákoli myslitelná záloha, kterou bude mít král Německý. Povede je sám král. A Slezáci s Poláky nakonec. Ty by mohl vést Mikuláš Opavský, králův levoboček. Mladý, spolehlivý, bojovný - a Slezáci si ho velmi váží. To už by měla být bitva buď málem vyhraná, nebo nerozhodná... přece jenom je nějaká naděje...

O několik málo mil dále seděl ve svém stanu Rudolf Habsburský a trápil se nad stejným problémem. Nespal a ani to nezkoušel - seděl na nízkém sedátku, vyhlížel do kraje a přemýšlel. Dělal čest svému jménu - vskutku vypadal jako starý jestřáb. Bylo mu šedesát let; vysoký, hubený, kostnatý. Když ho před pěti lety zvolili za krále všech Němců, považovali ho za jednoho z běžných a nevýznamných hrabat. Ale podcenili ho. Celý život strávil válkami a pletichami; byl velmistrem v obojím. Během několika let pozvedl říšskou korunu z prachu a byl na nejlepší cestě obnovit její slávu. Byl prvním, kdo dokázal Přemysla pokořit; ač se to zprvu zdálo neuvěřitelné. Jenomže Přemysl se po utržené ráně zase vzchopil; a co bylo horší, spojenci Habsburka už pomalu prohlédli jeho falešné sliby. Severní země ho nikdy moc nemilovaly - a proto stáli Sasové, Durynci a Braniborští spíše za Přemyslem, než za Rudolfem. Přesněji řečeno - v tu chvíli alespoň vyčkávali. Dokonce i Bavorští vévodové, nejnebezpečnější nepřátelé Čechů, neposlali nijak veliké vojsko. I mezi Rakušany a Štýrskými, donedávna pod Přemyslem, byla nespokojenost kvůli hrozným daním. Proč vlastně opouštěli bohatého Čecha?
Rudolf se jim nijak nedivil a na potíže tohoto druhu byl zvyklý. Neměl peníze; nikdy neměl peníze - a tak je sliboval. Co měl jiného dělat? Věděl, že jeho taktika nevydrží věčně - ale věřil, že alespoň vydrží během tohoto tažení. A pokud vyhraje, nějaká kořist se najde...

Ale teď není čas na peníze. Teď je čas boje. Jsou tu Přemyslovi železní páni - nejnebezpečnější vojáci, jaké křesťané znají. Zatím se nikdy nestřetli - a Rudolf tomu byl zhloubi duše docela rád; dosáhl všeho, co chtěl, s nepoměrně menším nebezpečím. Dnes už ale není kam ustupovat. Český lev je v koutě a leží vedle řeky Moravy, na nizoučkých pahorcích. Bude třeba útočit směrem k severu, za vesnici Durnkrut. Tři sledy je třeba sestavit; a zdá se, že vyhraje ten, kdo bude vytrvalejší. Rychlý útok nic nevyřeší - je třeba zdržovat, unavit - aby se naplno využila početní převaha. Češi nedokáží doplňovat čerstvé síly tak dlouho - to je vše. Takže dopředu půjdou Kumáni. Nestojí za mnoho; asi nesvedou české voje roztrhnout. Ale budou je znepokojovat, najíždět, ustupovat. Musí ten železný český stroj rozrušit, rozbít.
A potom se do boje vrhnou Rakušané, čerství, odpočatí. Vyrovnají síly. A nakonec přijde on sám, král německý, s vojskem Štýrských, Korutanských, Kraňských, Norimberských a Salzburských. Unavené české voje se dostanou do nevýhody...
Rudolf Habsburský se usmál. Nebyl zvyklý ponechávat něco náhodě, pokud nemusel. Ovšem; něco malého na závěr. Malý oddíl, stačí slabá stovka rytířů, vpadne nakonec na bojiště z týlu nepřítele. Je to osvědčený manévr, který může boj rozhodnout. Ulrych z Kapellu - to je přesně ten, koho k takovému úkolu potřebuje.

Přemysl přehlížel svoje vojsko. Nebyl spokojen. Celou dobu se snažil, aby jeho pohled nesklouzl k pravému kraji, kde stával odedávna Boreš z Oseka, ani k levému, kde chyběly početné armády pánů z Růže. Ani pohled jinam ho moc netěšil. Měl pocit, že všude někdo chybí; viděl tváře, které by tu měly být, ale nejsou. I ti, co zbývali, se netvářili tak, jak byl zvyklí; nepřítomnost některých rodů byla příliš zjevná.
"Zaslechl jsem," řekl pojednou nahlas král, "že se mezi vámi nacházejí zrádci; nevěřím tomu; ale pokud je tu přece jenom někdo, kdo neupřímně o mne smýšlí, předstup a utkej se se mnou samotným hned a zde, na tomto místě; protože bude lépe, když zemřu dnes já sám, nežli aby tisícové se mnou se staly obětí zrady."
Úžas a hluboká úcta se objevila v očích všech; a pan Milota z Dědic, určený velitel prvého sledu, vystoupil, řka:
"Neradi slyšíme, králi, že takové zlé a jedovaté řeči se proslýchají; však to je jistě dílo těch hadích našich nepřátel. Ti, kdo jsou zde, jsou hotovi za tebe zemřít, králi; a věz, že ten, kdo by s hanbou ustoupil, bude mít co do činění především se mnou samotným. Pokud jediný z mého voje ustoupí, potom já jsem hotov propadnout hrdlem za něho. A nyní se ptám všech, kdož zde s námi stojí; jste hotovi bít se, vítězit a nebo i zemřít ve jménu našeho krále a pána, Přemysla českého?"
"Takto přísaháme!"
Král se spokojeně rozhlédl. Nezamýšlel takový účinek, a byl příjemně překvapen. Cítil, že rozhodný chvíle nastala.
"Je.li tomu tak, potom nasedejme na koně a vpřed, pane Miloto! Budějovice a Praha!"
"Budějovice, Praha!"
Přední voj se pomalu sunul vpřed, kopí připravená; velkolepá řada skoro tisícovky rytířů. Přiblížili se poněkud k řece, směrem ke vsi. Slunce zářilo, a chvíli se nedělo nic. Trvalo to dokonce dost dlouho; někteří si už začali myslet, že k boji přece jenom nedojde.
Ale potom se najednou ode vsi vynořili Kumánští jezdci. Bylo jich mnoho; zahájili palbu z kuší a luků. Krupobití střel sice nedokázalo vážněji uškodit, ale těžké voje Čechů také nijak neublížili Uhrům. Následoval rychlý letmý nájezd, který byl stejně rychle odražen - a ihned ústup. A zase nájezd, a zase ústup. Bylo vidět, že i Kumáni se poučili z boje, který dříve prohráli. Nezůstávali v souboji s těžkooděnci dlouho - jenom je napadali, zneklidňovali koně, zasazovali náhodné rány. Počáteční radost krále Přemysla nad tím, že jeho soupeř zvolil přesně to pořadí útoků, ve které tajně doufal, se měnila ve zklamání. Uhři bojovali dobře, přímo výtečně. Hromový úder české jízdy se rozplynul do ztracena, řady se pomalu rozvlnily, nepřítel pronikal mezi ně a pomalu dokázal využít svoji početní převahu. To, co považoval v noci král za nejslabší část německých vojsk, získávalo výhodu nad jeho nejsilnější armádou.

Nezbylo, než trochu předčasně vyslat druhý voj. Byli tu hlavně němečtí spojenci - a Přemysl se rozhodl jim velet osobně. Vpadli na bojiště jako bouře; prosekali rychle cestu k málem obklíčenému prvému vojsku, spojili se, a začali nepřítele pomalu zatlačovat k jihu. Řež byla strašlivá. Zkušenost a síla se pomalu prosadily. Král se setkal s Milotou z Dědic; oba byli stejně hrozní, jako jejich pověst. Rakušané couvli, a začali ustupovat. Spojené síly Čechů je pomalu, ale jistě drtily. Za zády Rakušanů se objevil potok Weidenbach - malá, ale nepříjemná překážka. Jeho překonání by znamenalo, že se ústup změní v útěk.
V rozhodující chvíli se vrhl do boje sám Rudolf Habsburk a jeho velkolepý třetí voj. Měl na patnáct set rytířů; byl stejně velký, jako vojsko, které měl v tu chvíli Přemysl v bitvě. Síla německých vojsk se najednou zdvojnásobila. "Kristus, Řím!" zahřmělo kolem.
Za potok už Rakušané neustoupili. Naopak, hrnuli se přes něj jejich spojenci. Ještě na malý okamžik byl výsledek bitvy na vážkách - to když se Rudolf sám pustil příliš daleko dopředu, a když překračoval potok, napadl ho mladý Hynek z Dubé. Mocný úder Hynkova meče Rudolfa srazil ze sedla do vody. Jenomže v husté vřavě se k němu už Hynek z Dubé nestačil probít; dva rytíři mu zastoupili cestu a pan Walter z Ramswagen půjčil králi vlastního koně a vyvedl ho na bezpečnější místo.
Ještě nebylo úplně rozhodnuto. U českého ležení nerozhodně vyčkával třetí voj Slezáků a Poláků; už měl dávno posílit královo vojsko, ale při pohledu na bojiště byla jejich odvaha nevelká. Marně je Mikuláš Opavský a Jindřich Vratislavský přemlouvali k boji. Dvojnásobná převaha tísnila české vojsko, nutila je k ústupu k severu, ale Češi kladli zuřivý odpor. Zejména jádro vojsk, soustředěné kolem Přemysla samontého, se zdálo být nezdolné. Habsburkovo vojsko bylo zjevně ve výhodě, ale k vítězství bylo ještě daleko, a příchod Slezanů by věci možná i dokázal změnit.
Jenomže v tom vyrazil do útoku Ulrych z Kapellu se svou skupinou; úder byl nečekaný a zboku, ba ještě spíše z týla. Rytíři se prohnali okolo překvapených Slezáků, aniž se zmohli na odpor. Ti také v onu chvíli ztratili poslední zbytek odvahy a rozhodli se do boje vůbec nezasáhnout. Mikuláš Opavský byl nucen nakonec bojovat jenom s nepočetným vlastním houfcem. Bylo to statečné rozhodnutí; jel totiž na jistou smrt, aniž by mohl cokoli změnit.
Nepříliš početný, ale překvapivý vpád Ulrycha z Kapellu boj rozhodl. České vojsko se ocitlo v obklíčení, a část se musela obrátit proti novým příchozím. Nastal zmatek, a někteří jezdci začali prchat. Milota z Dědic, který v tu chvíli stál s několika věrnými na kraji bojiště, zkoušel objet Němce přes potok a zaútočit zezadu - ale tento osudný manévr zabral příliš mnoho času a navíc si ho mnozí vyložili tak, že prchá rovněž. To přineslo katastrofu.
"Prchají, prchají! Kristus, Řím!" zvolali na straně vítězů. Zmatené české voje se rozpadly do jednotlivých skupinek, které se osamoceně bránily. Mikuláš Opavský byl zabit hned v prvých chvílích. Král Přemysl na tom nebyl o mnoho lépe - nejhorší vřava byla okolo něj. Odrážel rány stále početnějších útočníků; každý se chtěl účastnit boje s ním. Nakonec ho obstoupili tři najednou; a rána zezadu ho srazila z koně. Pěší mu hodili smyčku lana na krk a táhli ho k potoku, víc mrtvého, než živého... a tam mu začali strhávat drahocenou zbroj.
Král viděl, že ho nečeká smrt v boji, ale ubohá, nerytířská smrt z rukou holomků...

Uživatelský avatar
lotrando
Příspěvky: 586
Registrován: 28. 6. 2007, 08:28
Bydliště: Karlovy Vary
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od lotrando » 29. 10. 2008, 09:57

hezký

Přemysl ale nebyl vzrůstem nijak výjimečný, byl jen o trochu vyšší než průměr (Boleslav byl prý obr).

Královo vystoupení a výzva ke zrádcům je smyšlenka národopisců. Není to nikde podloženo.

Bavoři byli s přemyslem, ne? Patřili k poražeré straně. Nebo si to pletu?

Milota z dědic, velká neznámá, Kovařík pochybuje o tom, že mohl v dané situaci něco dělat. Sice by se tímto jeho manévrem vysvětlilo pozdější, a mnohem pozdější, obvinění ze zrady, lze však s úspěchem pochybovat o tom, jestli rytíř s nasazeným helmem měl vůbec šanci něco takového vidět a reagovat.

Jenže kdo vlastně může vědět, jak to na MOravském poli bylo. Povídání je to pěkné.
Petr "Lotrando" Kulda

Argonantus
.
Příspěvky: 16214
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Příspěvek od Argonantus » 29. 10. 2008, 10:31

bratr někde kdysi vyšťáral, že Milota z Dědic byl následně souzen a osvobozen. Narozdíl od Beneše ze Cvilína (z téhož rodu zavinuté střely), který byl popraven pro zradu.

Zrada prostě visela ve vzduchu; Přemyslova obliba byla skoro na dně, a v tom bych viděl vůbec hlavní příčinu porážky. Kdekdo si nebyl jist, jestli má cenu vůbec do bitvy jít.
Pročež ta historka o Přemyslově řeči není tak úplně nepravděpodobná.

Důkazy, co přesně se stalo, samozřejmě nejsou a asi nebudou.

Uživatelský avatar
lotrando
Příspěvky: 586
Registrován: 28. 6. 2007, 08:28
Bydliště: Karlovy Vary
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od lotrando » 29. 10. 2008, 12:44

šikovnej bratr, to samozřejmě trošku objasňuje možný průběh událostí.
Petr "Lotrando" Kulda

maYdaY
Příspěvky: 128
Registrován: 27. 2. 2010, 21:38

Re: Čeští králové

Příspěvek od maYdaY » 4. 8. 2010, 09:15

Víte, že dnes je výročí dne, kdy v Čechách smrtí Václava III. skončila vláda Přemyslovců?

Chudák Václav, veškerý jeho historický význam spočívá v tom, že se nechal zapíchnout dřív, než stihl zplodit dědice trůnu.

Argonantus
.
Příspěvky: 16214
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Čeští králové

Příspěvek od Argonantus » 4. 8. 2010, 16:48

Říká se, že byl ještě mladé tele, ze kterého se nic určitějšího nestačilo vyvinout.

maYdaY
Příspěvky: 128
Registrován: 27. 2. 2010, 21:38

Re: Čeští králové

Příspěvek od maYdaY » 5. 8. 2010, 09:06

Přesně tak....
Kdyby se stalo, že by po něm byli nějací dědicové mužského rodu a nebyl poslední, ale jen jeden v řadě, tak by se časem ztratil v řadě významnějších předků i potomků.
Ale protože je zároveň posledním členem rodu po meči, tak je nepřehlédnutelný.
Mladé tele to bylo nepochybně, bylo mu teprv šestnáct, jetsli se nepletu. I když se tehdy chlapci v tomhle věku mohli považovat za muže, tak na vladaře to byl přece jen nezralý věk.
Dějiny už neukážou, k čemu by dozrál. Prostě byl poslední přemyslovský král. To je asi všechno.

Objevují se občas spekulace, že manželka Viola Těšínská byla těhotná v době jeho smrti, ale mám za to, že jde spíš o spekulace autorů historických románů.
I kdyby těhotná opravdu byla a porodila dceru, tak by případný zeť mohl uplatnit, jetsli se nepletu, nárok na českou korunu. Jinými slovy - i dcera by mohla přinejmenším žádoucí nevěsta. Kronikářům by to zajisté neuniklo.

Na druhou stranu, jetsli se nepletu, tak po české koruně velice dychtila Eliška Přemyslovna a Viola nebyla pro krále žádná extra partie, sňatel prý byl nerovný. Takže Eliška by se možná postarala, aby vdova s dítětem porodila tiše někde v kláštěře a moc nezacláněla, pokud by se chtěla vdova nějak ucházet o jakékoliv nároky královny vdovy.
Ale i to je spekulace pro autory historických románů.

Ostatně Eliška - zahraniční autory asi moc nezajímá a čeští ji obvykle líčí jako světici. Ale nějak se mi jeví, že to mohla být i mocichtivá potvora.

Uživatelský avatar
Resurrection
Příspěvky: 4718
Registrován: 26. 9. 2006, 10:34

Re: Čeští králové

Příspěvek od Resurrection » 5. 8. 2010, 09:29

Tak ono stačí si vygooglit co se dělo po smrti Václava III. a je vcelku jasno. To vymření po meči se hrozně zveličuje, ale bůhvíjaký problém to nebyl. Drobná patálie a posílení stavovského státu, který se v království etabloval stále silněji po celé 13. století. Prostě král stál a padal se svojí šlechtou, což se ukázalo již výše u Přemysla Otakara II a ještě více za Jana Lucemburského, ze kterého "krále cizince" udělala především právě česká šlechta. Ostatně přemyslovská/svatováclavská obsese jeho syna byla výsledkem téhož, respektive snahy se na českém trůně legitimizovat, což se mu podařilo. Nakonec Přemyslovci nebyly jediným rodem na českém trůně, který vymřel po meči - všechny totiž vymřeli po meči - Lucemburci Zikmundem, Jagelonci Ludvíkem, Habsburci Karlem VI. Sice se říká, že Přemyslovci byly "domácí", ale vzhledem ke standardní dobové sňatkové politice v nich bylo stejnou měrou české krve jako polské, uherské, německé atd., jelikož v podstatě každá kněžna/královna byla cizinka.
Secrets are power.

maYdaY
Příspěvky: 128
Registrován: 27. 2. 2010, 21:38

Re: Čeští králové

Příspěvek od maYdaY » 5. 8. 2010, 10:23

Já myslím, ressu, že to zdůrazňované češství Přemyslovců je spíš dědictví obrozeneckého pohledu na svět. Ve středověku tu národní identitu asi tolik neřešili.

ještě u popravených "českých" pánů nebyla ani tak podstatné, že to byli Češi ( jakože dost pochybuju o tom, že všichni byli skutečně Češi), ale skutečnost, že zkrátka stáli na špatné straně barikády.

Jan Lucemburský je obvykle líčen jako cizák a primitiv, ale fakt je, že to bylo jeho zásluhou, že se jeho synovi dostalo výchovy na francouzském dvoře a tím i na tehdejší poměry špičkového vzdělání a rozhledu, bez kterého by sotva byl takovým vladařem, jakým byl.

Argonantus
.
Příspěvky: 16214
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Čeští králové

Příspěvek od Argonantus » 5. 8. 2010, 22:17

Pádem Přemyslovců začala poměrně ovícená vláda Jindřicha z Lipé.
Kterou pak vystřídala poměrně osvícená vláda Karla IV., tehdy ještě prince.
Jan Lucemburský jim oběma dělal fajn ministra zahraničí.

Já to vyvraždění také nevidím moc fatálně. Vedlo to k několika pranicím o trůn, k několika epizodním králům, ale solidní výsledek se mi jeví tak, jak jsem naznačil.

Jediný, kdo dělal trochu problémy, byla ta Eliška, kterou jako světici líčí jen Petr ze Žitavy, jinak se jeví celkem jako kráva. Vše se vyřešilo jejím vyhnáním ve dvacátých letech.

maYdaY
Příspěvky: 128
Registrován: 27. 2. 2010, 21:38

Re: Čeští králové

Příspěvek od maYdaY » 6. 8. 2010, 10:56

TAk tos asi, Argonante, byl ušetřen některých literárních plodů, určených ku vzdělávání a povznesení dítek českých. Většinou vydaných ještě za dob té tak Čechy utlačující habsburské c.a k.monarchie. Zejména mi utkvělo dílko, které se jmenovalo "Povídky ze starých hradů", kde byl Jan Lucemburský líčen jako primitivní loupežník a Eliška Přemyslovna jako ušlechtilost sama a zejména jako milující a laskavá matička kralevice Václava.
Bohužel tahle perla nějak zmizela, myslím, že byla předána mladším příbuzným nebo je v naší knihovně ve vrstvách tak historických, že se v tom ani nezkouším hrabat.
Ale "Obrazy z dějin národa českého", které jsou určeny pro mládež přímo z pera mistra Palackého tu někde máme. I s ilustracemi na silném papíru, překrytém průklepákem a v kožené vazbě.
A mám neurčitý dojem, že v dějepise jsme se taky učili, že Eliška to myslela s vlastí českou dobře, ale cizák Lucemburk jí nerozuměl a zájmy českého státu nehájil, dávaje přednost válčení v cizině.
No, vy to pánové posoudíte lépe , ale když si představím, že bych byla chlap a měla za manželku Elišku Přemyslovnu, asi bych taky dávala přednost válčení na polích co nejdál od místa pobytu paní choti

Ono samozřejmě to vyvraždění nebylo tak přelomová záležitost, protože se před tím i potom vláda střídala všelijak a vraždili se i Přemyslovci mezi sebou. Nakonec i k moci se dostali vymordováním konkurenčního rodu a je otázka, kam by se české dějiny ubíraly, kdyby Slavníkovci vyvražděni nebyli. MYslím, že uchopení moci Přemyslovců a zejména způsob, jak toho dosáhli, zamíchal budoucí politickou mapu Evropy mnohem důkladněji, než jejich konec.
A při prokřížení různých královských rodů v Evropě díky politickým sňatkům šlo spíš o konvenci, kdo je kdo a ve skutečnosti byli všichni od všeho trochu.
To jen ten Palacký a spol. to brali jako národní pohromu a katastrofu, která se odehrála v době, kdy nějaký "národ český" vlastně ještě neexistoval.

Argonantus
.
Příspěvky: 16214
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Čeští králové

Příspěvek od Argonantus » 6. 8. 2010, 14:06

Palacký to nebral jako národní katastrofu. To byl docela rozumný historik; jeho jediný výrazný omyl jsou Rukopisy, které se mu motají ve starší době.

A národ český prokazatelně existoval ve 12. století; tam jsou Bohemes dokonce na dvou obrázcích, o kterých vím.

Odpovědět

Zpět na „Historie“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host