Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran Chaco

Diskuze o věcech více či méně historických. "Porazí rytíř samuraje?" "Přesekne katana ocel?", ale i "Církevní úpadek".

Moderátor: Faskal

Uživatelský avatar
Neferit Sr.
Příspěvky: 1036
Registrován: 4. 2. 2008, 21:50
Bydliště: Órodná Haná

Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran Chaco

Příspěvek od Neferit Sr. »

Pár slov pro RPG komunitu.

Když jsem sem do RPG fóra před nějakou dobou vložil práci na téma o naší zemi a jejím podílu na Studené válce, bylo to poměrně úspěšné téma, které vyneslo na světlo jinou rozsáhlou práci na téma podporučík Argonantus ve válce která nebyla. Vyšlo jen na mém mateřském fóru Palba.cz, ale bylo tam po nějakou dobu nejúspěšnější téma za dlouhou dobu. A to hlavně díky skvělému přístupu našeho kolegy Argonanta.

S moderátorem Fascalem jsem se domluvil, že stejným formátem sem vložím po dlouhé době práci na historické téma a to jedné události ke které došlo krátce před zánikem první republiky. Je to málo známá a historiky povětšinou opomíjená účast - neúčast naší země ve válce o Gran Chaco. Abych vás nezavalil namnoze technickými věcmi a potom několika díly popisu válečných událostí na pevné zemi, velkých řekách a ve vzduchu, vložím vám sem jen první díl, který pojednává právě jen o našem konání v rámci této války. Bude to o dodávkách zbraní, naší politice ve Společnosti národů a o naší vojenské misi.
Obrázek proti Obrázek
ZAPOMENUTÁ VÁLKA S ČESKOSLOVENSKOU ÚČASTÍ -
VÁLKA O GRAN CHACO

ÚVOD


Lidská historie je plná válečných konfliktů. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by ani můj mateřský vojensko-historický web Palba.cz. Války se dělí různě a ze všech dělení se lze dovědět, že jsou motivovány snahou získat moc, území suroviny, jak jsou vedeny a i jaké mají ideologické podhoubí. Ale ze všech těchto dělení vypadává závěr, jestli válka splnila očekávání účastníků. A proto mě osobně vše vede k tomu, že chybí jeden druh války. Válka zbytečná. Válka o Gran Chaco by do této skupiny asi zapadala naprosto dokonale. Byla zahájena z krajně pochybných důvodů a mimo územní zisk, o který prvotně asi nešlo ani jedné straně, vedla k decimaci mužské populace obou bojujících zemí a zastavení či v lepším případě zpomalení jejich rozvoje na desítky let.

Meziválečné země v Jižní Americe byly bohužel závislé na světovém trhu a přítomnosti zahraničního kapitálu ve všech odvětvích průmyslu i surovinové produkci. Významný byl i nerovnoměrný rozvoj regionů uvnitř jednotlivých států. V politické sféře měl zásadní vliv zájem velmocí, na které byla orientována i domácí politická i ekonomická elita. Vnitřní trhy byly nerozvinuté a ozbrojené síly i byly asi jediným garantem celistvosti státu.

Velká krize hospodářská 1929 až 1933 tu zasáhla mimořádně ničivě. Zmenšená poptávka světového trhu po surovinách a zemědělských produktech se odrazila v poklesu obchodního obratu Latinské Ameriky a to především zemědělské produkci.

Bolivijsko-paraguayský spor o část Gran Chaco probíhající v letech 1932 až 1938 měl své kořeny již v dávném koloniálním období. Stejně jako třeba v Africe o 20 let později ani zde přesné hranice nebyly vymezeny a oba státy si ji vykládaly po svém. Pro Bolivii mělo Chaco životní význam, neboť po ztrátě přístupu k Tichému oceánu měla prostřednictvím říční sítě Paraná-Paraguay spojení s Atlantikem. Oznámené objevení ropy na sporném území v roce 1925 přispělo k vyhrocení konfliktu. V nepřístupných a málo obydlených pralesích severního Chaca začaly obě americké republiky budovat pevnůstky a vzájemné přestřelky vedly k přerušení diplomatických styků.

Hospodářská krize vyhrotila v Bolívii sociální napětí a vládnoucí elita se pokusila o jeho uvolnění prostřednictvím záměrně gradovaného tlaku vůči Paraguayi. V polovině června 1932 obsadila bolivijská armáda paraguayskou pevnost, na což tato země odpověděla zahájením rozsáhlé ofenzívy. Síly obou stran byly přibližně vyrovnané, Bolívii podporovaly USA, Paraguay měla zázemí ve Velké Británii a Argentině, ale brzy se projevil základní rozdíl mezi oběma armádami. Bolivijské síly byly početnější, dobře vyzbrojené, ale málo kvalitní. Díky tomu nakonec Paraguayci převzali iniciativu. Koncem roku 1932 se válka proměnila v poziční. Při řešení konfliktu selhala i Společnost národů. Jak to bylo, uvidíte dále. V důsledku tohoto neúspěchu, který nakonec dostal Paraguay do role agresora, přestože byla bez vyhlášení války napadena ona, tato rozhořčena na nejvyšší míru vystoupila v roce 1935 ze Společnosti národů. V květnu 1935 po státním převratu v La Pazu byly zahájeny mírové rozhovory v Buenos Aires a v červnu byla podepsána dohoda o příměří. Mírová smlouva byla uzavřena až v roce 1938. Na základě tohoto kroku získala Paraguay dvě třetiny sporného území.

Naše země se v rámci Společnosti národů podílela na pokusech tuto válečnou krizi zastavit na poli mezinárodním, ale na poli vnitropolitickém naráželi naši diplomaté a ministři na tvrdý odpor našich zbrojařů, kteří na této válce chtěli profitovat. Tímto zájmem o obchod se ale rozhodně nijak nelišili od zbytku vyspělého světa. Vše o našem podílu na této válce v dobrém i méně dobrém probereme velmi pečlivě v druhé kapitole. V ní také probereme československé vojenské mise v oblasti latinské Ameriky v meziválečném období. A také se věnovat samotným zbrojním dodávkám do Bolívie, pokusům o dodávky do Paraguaye a občas se dotkneme dodávek i do jiných zemí. K mé lítosti zjistíte, že to se skvělou pověsí našich zbraní v dotčené době nebylo vždy takové, jak jsem zvyklí číst a poslouchat

Kapitola první: PŘEDEHRA K VÁLCE.

Válka o Gran Chaco byla vybojována mezi Bolívií na jedné straně a Paraguayí na straně druhé. Šlo v ní o kontrolu nad severní části zeměpisného regionu Gran Chaco. Tato oblast se dnes rozkládá na severu Argentiny, na severozápadě Paraguaye, jihovýchodě Bolívie a malou částí zasahuje na jihozápad Brazílie. Na východě je ohraničen řekami Paraguay a Paraná, na západě andským Altiplanem. Je to dnes skoro neuvěřitelné, ale stále zde neexistují žádné fixně dané hranice na jihu a severu této oblasti. Je to jakási gentlemanská, jakž takž dodržovaná dohoda mezi geografy, která je vymezuje. Vymezení je 33. rovnoběžka na jihu a 17. na severu jižní zeměpisné šířky. Stejně tak není přesně určená rozloha Gran Chaca, různé zdroje uvádí hodnoty od 725 000 km² přes 850 000 km² až k 1 000 000 km².

Obrázek
Obrázekxxxxxx Obrázek
Tyto tři krásné fotografie ukazují typickou krajinu v Gran Chacu. Je to asi hezké místo, dnes ale prochází výraznou destrukcí porostů, intenzivním zemědělstvím a zprůmyslňováním.

Gran Chaco se dělí na subregiony. Dělení je dvojí.

Primo: do 3 zeměpisných subregionů:

Chaco Boreal severně od řeky Pilcomayo
Chaco Central mezi řekami Pilcomayo a Bermejo
Chaco Austral jižně od řeky Bermejo

Obrázek

Secundo: do tří geopolitických celků:
bolivijský Gran Chaco,
paraguayský Gran Chaco,
argentinský Gran Chaco. Dokonale to ukazuje mapa Gran Chaca a jeho rozdělení mezi jednotlivé státy umístěná výše.

Oblast je osídlena z velké části německy mluvícími mennonity, jsou zde města Fernheim, Filadelfie, Neulanda další. Mennonité jsou jednou součástí křesťanského hnutí novokřtěnců, kteří si původně říkali švýcarští bratří. V 18. století zde také působil český jezuitský misionář Martin Dobrizhoffer.

Celé to neskutečné válečné běsnění bylo se vší pravděpodobností důsledkem obchodního a konkurenčního boje dvou těžařů ropy. Byly to Royal Dutch Shell spolupracující s Paraguayí a Standard Oil, která naopak měla své zájmy v Bolívii. Ta první vznikla oficiálně v roce 1907. V tomto roce došlo k plnému propojení dvou samostatných holdingových společností Royal Duch a Shell Transport and Trading. Ta druhá byla jedním z několika pohrobků Standard Oil Co. Inc. vzniklé v roce 1870 a jako neoprávněný monopol zrušené v roce 1913 americkým nejvyšším soudem.

Celé to asi spustil nález ropy v podhůří And. To vyvolalo spekulace, že Chaco by mohlo být bohatým, velmi bohatým zdrojem ropy. A uvedené zahraniční ropné společnosti se podíleli na geologickém průzkumu. Navíc společnost Standard Oil již prováděla těžbu ropy z vrtů ve východní Bolívii, v okolí Villa Montes. Ale existuje nejeden názor, že není úplně jisté, že by válka byla způsobena výhradně zájmy těchto společností. Tyto názory reflektují velký zájem Argentiny dovážet ropu z Gran Chaco, pokud zde bude opravdu objevena. Mě potom zaráží, proč se Argentina do konfliktu přímo nezapojila od samého počátku, ale těžko říci kde je pravda.

Tato válka je někdy označována jako „Válka z touhy“, ve španělštině je to La Guerra de la Sed. Každopádně to byl nejkrvavější vojenský konflikt, který byl vybojován v Jižní Americe během celého celičkého 20. století. Vybojovaly ho dvě z nejchudších zemí celého kontinentu.

Během války, obě tyto vnitrozemské země čelily velkým potížím při dopravě zbraní a vojenského materiálu – samy v té době žádný zbrojní průmysl, který by stál za řeč, neměly. Vše muselo být přepravováno přes sousední země. Zvláště Bolívie s tím měla velké potíže a vše podtrhovala velmi řídká síť kvalitních dopravních tras. Na začátku války měla Bolívie nemalé příjmy z už těžené ropy, větší a lépe vybavenou armádu, řada faktorů stav otočila a Bolívie válku prohrála za cenu velkých územních ztrát, kdy plné 2/3 sporného území získala Paraguay.

K válce by asi stejně došlo, ani kdyby ten nesmysl s ropou nepřišel na přetřes u jednacích stolů. Jak jsem uvedl, obě země byly vnitrozemské a jejich přístup k moři byl možný jen po velkých říčních tocích. 600 000 kilometrů čtverečních Gran Chaca byl sice řídce osídlené, ale kontrola řeky Paraguay, která přes ně teče, byla nosným ekonomicko-strategickým momentem. Pro Bolívii, která ztratila v roce 1879 ve válce s Chile své pacifické pobřeží, cesta do Atlantiku byla stále důležitější. Také Paraguay, která ztratila téměř polovinu svého území ve prospěch Brazílie, Argentiny a Uruguaye v důsledku paraguayské války, nové území navíc s možností ropných zásob potřebovala skoro zoufale. Byl to pro základ pro národní obnovu a zdroj ekonomického růstu.

Než začala válka, jednalo se v mezinárodním rozhodčím řízení. Bolívie argumentovala tím, že oblast Gran Chaca byla součástí původních španělských koloniálních provincií Moxos a Chiquitos, které byly po rozpadu španělského koloniálního impéria přiznány Bolívii. Paraguay založila svoji obhajobu nároků na tom, že území de facto už obývá. Byla to pravda. Jak paraguayští tak i argentinští plantážníci a chovatelé dobytka využívaly většinu tohoto území. O své se jejich ústy hlásili i příslušníci malého kmene domorodého obyvatelstva Guaraní. Od roku 1919 argentinské banky vlastnily 400 000 hektarů půdy ve východním Gran Chacu a rodina nosné argentinského oligarchie Casadů, sama vlastnila dalších 145 000 hektarů půdy. Také přítomnost německých osadníků v Gran Chaco, kteří se zde usadili v roce 1920 pod záštitou paraguayské parlamentu, paraguayské nároky podporovaly. Rozhodnutí u stolu ale nepadlo.

Zahraniční zdroje poměrně vtipně ukazují, že něco jako diplomatická bitva probíhalo i na obyčejných poštovních známkách, kdy obě země vydávaly známky s mapovým motivem a vždy tyto známky byly takové, že právě toto území je naše a nikdy jinak. Podtrženo je vše tím, že sporné území se nazývá na známkách bolivijským nebo paraguayským Chacem, podle toho kdo známku vydal.

První poměrně ostrá konfrontace mezi oběma zeměmi se datuje až do roku 1885, kdy se bolivijský podnikatel Miguel Araña Suárez založil přístav na horním toku řeky Paraguay, nesoucí název Puerto Pacheco, jižně od Bahía Negra. Předpokládal mylně, že nová akvizice je uvnitř bolivijské území, ale Bahía Negro bylo považováno za sporné území i podle bolivijské vlády. Paraguayská vláda poslala vojenskou jednotku na palubě dělového člunu Pirapó, která pod záštitou jeho děl násilně vystěhovala Bolivijce z oblasti v roce 1888. Incident byl hodně rozebírán a následovaly dvě podepsané smlouvy. První z roku 1894 odmítl uznat bolivijský parlament a druhou z roku 1907 nechválil pro změnu parlament paraguayský.

V mezidobí, konkrétně v roce 1905, Bolívie založila dvě nové základny v Gran Chaco, byly to Ballivián a Guachalla, tentokrát podél řeky Pilcomayo. Bolivijská vláda klidně pominula nevýrazné paraguayské protesty.

Bolivijské pronikání do sporného území pokračovalo bez odporu až do roku 1927, kdy byla poprvé krev prolita při konfliktu v Chaco Boreal. Dne 27. února pěší vojenská hlídka paraguayské armády byla zajata jízdní jednotkou bolivijské armády. Při incidentu v blízkosti řeky Pilcomayo, byl velitel Paraguayské hlídky poručík Adolfo Rojas Silva za podivných okolností zastřelen a jeho vojáci internováni v bolivijském opěrném bodu Fortin Sorpresa. Některé prameny říkají, že nešťastný poručík byl zastřelen až tam a za podivných okolností.

Obrázekxxxxx Obrázek

Poručík Adolfo Rojas Silva na fotografii a na známkách vydaných k výročím jeho úmrtí. Paraguay jeho památku stále udržuje živou.

Začal velký politický a dnes by se řeklo i mediální cirkus. Zatímco bolivijská vláda formálně vyjádřila politování nad smrtí Rojase Silvy, paraguayské veřejné mínění celou událost nazvalo ve shodě vraždou.

Argentina se ujala role zprostředkovatele, ale následná jednání realizovaná v Buenos Aires nepřinesla ani jen náznak snahy uzavřít smlouvy a nakonec se zhroutila v lednu 1928. Následně spor přerostl do ozbrojeného konfliktu. Dne 5. prosince 1928 byla předsunutá pevnůstka Fortin Vanguardia bolivijské armády, která se nacházela několik mil severozápadně od Bahía Negra, obležena a vzata útokem jednotkou paraguayské jízdy. Přestože se jednalo o poměrně odolnou fortifikaci, moment překvapení sehrál svoji roli. Přesto posádka zahájila boj, ale byla limitována nedostatkem munice a špatnou výzbrojí. Při boji bylo zajato 21 bolivijských vojáků, pevnůstka a ubytovací stavení vojáků byly vypáleny a srovnány se zemí. Několik bolivijských vojáků uniklo. Bolivijské zdroje tvrdí, že útočníků bylo kolem tří set. Rozkaz k akci vydal bez vědomí svých nadřízených paraguayský plukovník Rafael Franco.

Bolivijci provedli v odvetě dne 10. prosince nálet na přístav Bahía Negra, který ale nezpůsobil mnoho obětí nebo velké škody. Dne 14. prosince Bolivijci zaútočili na dvě paraguayské pevnosti Fortin Boqueron a Mariscal Lopez. Při obraně Bogueronu nebyl nikdo zabit, při boji o druhou pevnost padl poručík Aparicio Figari a 14 jeho vojáků.

Obrázek

Pevnost Boguerón v roce 1928

Netrvalo dlouho a došlo k přerušení diplomatických styků a dne 16. prosince paraguayská vláda vyhlásila mobilizaci pro doplnění stálé a záložní armády a námořnictva. Dále byla vyhlášena pracovní povinnost pro osoby určené k zajištění potřeb armády v poli.

Následně byly určeny hlavní posty pro velení.

- vrchním velitelem všech ozbrojených sil se stal Patritio Escobar, který byl mimo aktivní službu mnoho let,

- generálním inspektorem armády se stal generál Manuel Rojas.

- Radě národní obrany předsedal dokonce biskup Juan Sinforiano Bogarin. Tento kněz ze všech tří jmenovaných prokázal největší způsobilost pro práci, ke které byl vybrán.

Obrázek

Předseda Rady národní obrany Paraguay v roce 1928 až 1929.

Celá mobilizace byla obrovským propadákem. Nebyly zbraně, nebyly uniformy a narychlo poskládané jednotky byly okamžitě posílány tam, kam si zrovna místně nejvyšší velitel usmyslel. Stalo se opakovaně, že některý pluk dostal současně od dvou a někdy i tří vyšších důstojníků různé rozkazy, v jednom případě se měl současně nacházet na dvou místech vzdálených od sebe 160 kilometrů, tedy 5 denních pochodů. O nějaké bojové použitelnosti se nedá asi vůbec mluvit. Největším štěstím pro Paraguay bylo, že Bolivijci v tuto dobu válku nechtěli. Navíc i současně vyhlášená bolivijská mobilizace trpěla stejnými neduhy. Díky tomu válka nezačala nyní. Bohužel obě země zahájily jednání o rozsáhlých dodávkách zbraní od zbrojovek v Evropě ve Spojených státech, a tento proces nebyl zastaven ani po dalších jednáních. Když potom k válce skutečně došlo, byla o to horší.

Společnost národů vyzvala oba kohouty navzájem se obviňující z vyvolání srážek, aby se zdrželi jakéhokoliv kroku, který by mohl vést ke zhoršení situace. Po všem co se už stalo, to bylo důležité a bylo potřeba udržet konflikt ve stavu, kdy ještě bylo možno místo střelby jednat. Dne 17. prosince 1928 se v sekretariátu Společnosti národů dokonce projednávalo i možné použití ekonomických sankcí proti oběma státům. Než k tomu mohlo dojít, udělala vstřícný krok Bolívie. Oznámila, že přijímá doporučení předsedy Rady Společnosti národů a že přikázali svým velitelům zastavit jakýkoliv postup a útočnou činnost.

Mezitím Paraguay podala stížnost Společenství národů, ta ale byla zamítnuta Bolívií a Společenství národů přenechalo řešení sporu místní mezinárodně etablované organizaci. Viník se totiž jevil jasný- Paraguay. Oběma stranami byl nakonec přijat návrh Panamerické konfederace: zprostředkovat jednání a vyšetřit konflikt. Jak pro Společnost národů, tak pro Mezinárodní konferenci amerických států to byla zatěžkávací zkouška. Pokud by se totiž nepodařilo zažehnat tento pomalu se rozhořívající konflikt, jak by se podařilo Společnosti národů zastavit možnou válku jinde, třeba v Evropě.

Téměř o rok později, 12. září 1929 obě znepřátelené země, Paraguay a Bolívie podepsaly smlouvu o diplomatickém řešení konfliktu. V dubnu následujícího roku, Paraguay a Bolívie souhlasily, že si vymění dobyté pevnosti. 1. května 1930 obě strany pokračovaly v diplomatických stycích a 23. července 1930 byly dobyté pevnosti vyměněny. Každopádně nebyla podepsána žádná dohoda o konečném míru. Závody ve zbrojení, ale už začaly a nebyla vůle je zastavit.

Trochu související historie

Společnost národů byla mezinárodní organizace založená po skončení Velké války na základě výsledků pařížské mírové konference.
Dnem 28. června 1919, kdy byla podepsána Versailleská mírová smlouva, došlo k faktickému vytvoření Společnosti národů. Úkolem organizace byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru, prevence před dalšími válečnými konflikty pomocí zásad kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání. Těmito úkoly položila Společnost národů základ široké mezinárodní spolupráci.

Obrázek

Signatáři podpisu Paktu o Společnosti národů 28. 4. 1919

Iniciátory a zakládajícími zeměmi Společnosti národů byly vítězné státy Dohody, jejich spojenci a nově vzniklé státy v Evropě., tedy i Československo. Původních členů z roku 1919 tedy bylo 26 států, dále čtyři britská dominia a Britská Indie. Za sídlo Společnosti byla zvolena švýcarská Ženeva, mezinárodní smírčí soud byl ustanoven v nizozemském Haagu. Jedním z hlavních iniciátorů vzniku Společnosti byl americký prezident Woodrow Wilson.
V roce 1920 vešel v účinnost základní dokument organizace, Pakt Společnosti národů, kterým se členské země zavazovaly k dodržování pravidel mezinárodní spolupráce a bezpečnosti, respektování mezinárodního práva a dalších závazků učiněných v rámci Společnosti národů. Pakt Společnosti národů nebyl ratifikován Kongresem USA, Spojené státy se tak přes velký vliv jejich prezidenta na vznik společnosti nikdy členem nestaly. Celkový počet členských zemí se od 20. let značně měnil. Bylo to tam hodně živé.

Roku 1926 se členem stalo Německo, ale vystoupilo v roce 1933.
Sovětský svaz byl přijat roku 1934 a jako jediná členská země byl vyloučen roku 1939.
Do začátku II. světové války organizace vystoupily tyto další země:
Rok 1925, vystoupila Kostarika
Rok 1926, vystoupila Brazílie
Rok 1933, vystoupilo Japonsko
Rok 1935, vystoupila Paraguay, pod vlivem průběhu války o Gran Chaco a nespokojenosti s postoji Společnosti národů.
Rok 1936, vystupují: Guatemala, Honduras, Nikaragua,
Roku 1937 Itálie a Salvador
Roku 1938 Rakousko, Venezuela
Roku 1939 Maďarsko, Španělsko a Peru
Roku 1940 Rumunsko.

Přes značný vliv Francie a Británie ve Společnosti národů nebyla organizace schopna důrazně prosadit své cíle, naprosto bezzubá byla její činnost proti agresivním krokům vlád v:

- Itálii při pokusu zastavit její akce v Habeši,

- Německu, při snaze negovat jeho aktivity španělské občanské válce, anšlus Rakouska, uzavření Mnichovské dohody,

- Japonsku, zde jde o okupaci Mandžuska a mimořádně brutální válku v Číně.

Menší členské státy postrádaly významnější vliv na chod a rozhodování organizace, což způsobovalo napětí mezi nimi na jedné straně a Británií a Francií na straně druhé. Proto tolik odešlých států v Jižní Americe. Jejich vlády naznaly, že pro Evropské státy jsou pořád druho- a třeti-řadými partnery. Společnost národů tak v souvislosti s počátkem II. Světové války v letech 1939 a 1940 ztratila jakýkoliv praktický význam. Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v dubnu 1946.

Vítězové II. světově války se rozhodli některé struktury Společnosti národů přetvořit do nově vzniklé Organizace spojených národů, která na činnost Společnosti národů přímo navázala.

Seznam generálních tajemníkův době války o Gran Chaco

Obrázekxxxxx Obrázek

Primo: sir James Eric Drummond (Brit) – 1920 do 3. července 1933

Secundo: Joseph Louis Anne Avenol (Francouz) – 1933 do 31. srpna 1940

Tolik k této instituci. V další kapitole probereme vše o československé účasti na této válce. A zjistíte, že role naší země v mezinárodní diplomacii před a v průběhu války o Gran Chaco byla významná a naše diplomacie se předvedla ve velmi dobrém světle. A o tom bude druhá kapitola této práce.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."

neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Uživatelský avatar
Neferit Sr.
Příspěvky: 1036
Registrován: 4. 2. 2008, 21:50
Bydliště: Órodná Haná

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Neferit Sr. »

Kapitola II. ČESKOSLOVENSKÁ POLITICKÁ A ZBROJAŘSKÁ SCHIZOFRENIE PŘI VÁLCE O GRAN CHACO.

Část první: ZAHRANIČNÍ A VNITROPOLITICKÉ KROKY ČESKOSLOVENSKÉ POLITIKY V SOUVISLOSTI S VÁLKOU O GRAN CHACO.


Faktem, který nelze opominout, je ten, že naše malá země, která vznikla na základě rozhodnutí velmocí v roce 1918, se díky vysokému respektu, který požívali ve světě Tomáš Garique Masaryk, Dr. Edvard Beneš a v době války už zesnulý Milan Rastislav Štefánik, měla velkou mezinárodní reputaci a významné slovo ve Společnosti národů. V době války byl konkrétně doktor Beneš vysoce respektovanou osobností a jeho slovo mělo stejnou váhu jako slovo velmocí. Dnes je běžné se do něj strefovat ze všech stran a stejně jsem jej dlouhé roky vnímal i já, ale roky studií naší meziválečné historie mě dovedly k hluboké úctě k tomuto mimořádnému člověku.

Poprvé se naše země dostala v polické oblasti ke konfliktu o Gran Chaco už v roce 1928. V tomto roce, v samém jeho závěru došlo prudkým pohraničním střetům mezi oběma stranami budoucího válečného konflikt a průniků do zájmové části Gran Chaca, nazývané Chaco Boreal. Bylo dost mrtvých, raněných, zajatých, škody na majetku a hodně zlé krve. Bylo vážné riziko, že to celé přeroste do rozsáhlého konfliktu. A nyní se mělo ukázat, jestli Společnost národů k něčemu je. Zde bylo možno prokázat akceschopnost jak této organizace, tak i Mezinárodní konference amerických států o konciliaci a arbitráži, která právě rokovala v hlavním městě USA a nabídla oběma protivníkům pomoc.

Dnes málo používané slovo konciliace značí souladnou činnost, usmiřování či vyrovnávání rozporů pomocí jednání za účasti sporem nedotčené strany, která má zajistit stejné podmínky a tím i férovost.

Nejvyšší orgán Společnosti národů, tedy Rada společnosti národů / dále jen Rada/ vyzvala oba protivníky- členské státy této organizace, kteří se vzájemně obviňovali ze zavinění konfliktu, aby se zdrželi jednání, které by konflikt mohlo eskalovat a ztížit mírová jednání. Návodně bylo řečeno, že obrana je obrana ne jednání vydávané za obranu, které ale druhou stranou bude oprávněně vnímáno jako útočné. Dále mělo dojít k odpoutání do sebe zaklesnutých vojenských sil.

Dne 17. prince 1928 paraguayská vláda poslala Radě telegram, který navrhoval, aby proti Bolívii bylo použito ekonomických sankcí. Bolívie se tím měla dostat do postavení neschopnosti dál v konfliktu pokračovat. Hospodářský expert Rady Stoppani vypracoval urychleně rozbor, kde bylo uvedeno, že Bolívii by de facto zruinovalo, pokud by USA a Velká Británie přestaly v Bolívii kupovat suroviny. To by zajistilo téměř stoprocentní blokádu bolivijského exportu – zdroje valut a tím pádem by Bolívie kývla na cokoliv.

Než se ale úvahy o sankcích a jejich cílu přenesly dál, Bolívie přijala doporučení Rady a přikázala svým velitelům na bojišti zastavit postup a útočnou činnost. V Ženevě tak došlo k uklidnění. Sekretariát Spojených národů dospěl k tomuto:

- věc bude vyřešena pokojně

- zásluhu za tento pokrok si bude moci připsat právě Společnost národů.

Když potom do sekretariátu Společnosti národů došel telegram bolivijské vlády že se rozhodla přijmout zprostředkování Mezinárodní konference amerických států, Rada považovala problém za vyřešený a umyla si nad ním ruce, unesena sama svojí moudrostí. Bohužel přijatý protokol z 3. ledna 1929 a usmiřovací pakt přijatý až 12. září 1929 válku mezi oběma státy jen posunuly dál do budoucnosti. Přesto ale v dubnu následujícího roku, Paraguay a Bolívie souhlasily, že si vymění dobyté pevnosti. Od 1. května 1930 obě strany pokračovaly v diplomatických stycích a 23. července 1930 byly dobyté pevnosti vyměněny.

Ale: nebyla podepsána žádná dohoda o konečném míru.

Dne 15. června 1932 zaútočila bolivijská pěchota a jízda na pevnost Fortín Carlos Antonio López u jezera Pitiantutá, dobyla ji a vypálila. Bohužel tímto bolivijská generalita ignorovala přímý prezidentský výnos o zákazu jakýchkoliv vojenských operací v regionu. O měsíc později, 16. července, paraguayské jednotky bolivijské vojáky z oblasti protiútokem vytlačily. začal ozbrojený konflikt se zvláštním statutem – ani jedna vláda té druhé nevyhlásila válku.

Fascinující je, že toto jezero bylo objeveno teprve v roce 1930. Objevil je a do map zakreslil paraguayský generál Juan Belaieff, což byl bývalý bělogvardějský generál Ivan Timoševič Beljajev v paraguayských službách. Generál okamžitě pochopil strategický význam tohoto vodního zdroje. Po většinu roku, je Gran Chaco suché, a v takovém vyprahlém prostředí vojsko s přístupem k takto vydatnému zdroji vody získá zásadní výhodu na kýmkoliv.

Obrázek

Carský, bělogvardějský a nakonec paraguayský generál Ivan Timofjevič Beljajev, nově Juan Belaieff

V listopadu 1932 bylo jasné, že válka je zde a nic ji nezastaví než totální porážka jednoho z protivníků, nebo úplný kolaps obou. Bylo realizováno několik pokusů o zastavení bojů, ale nakonec Výbor tří, což byl speciální orgán ustavený dne 27. září 1932 Radou ke sledování konfliktu naznal, že obě strany se natolik bojí vyzbrojení soupeře, že tato obava brání jakémukoliv jednání.

Naprosto správně bylo konstatováno, že ani jedna země nejsou významným producentem zbraní a válečného materiálu a že toto zvětšení síly je založeno na nákupech po celém světě. Tím bylo zatím bez nějakých návrhů na radikálnější opatření jasně řečeno, že mnoho členů Společnosti národů dodává zbraně jedné a v některých případech oběma stranám. A že by se tím měly dotčené vlády začít zabývat. To se týkalo i naší země.

25. února 1933 pak požádaly britská a francouzská vláda aby Rada využila článek 11 svého Paktu a pomohla tak zastavit dodávky zbraní oběma zemí. Sami tyto dvě vlády byly ochotné jednat se zeměmi, které do Společnosti národů nepatřily, ale byly nutné k tomu, aby se dodávky zbraní zastavily.

Cituji: Článek 11
Prohlašuje se výslovně, že každá válka nebo hrozba válkou, ať postihuje přímo či se nepřímo dotýká některého člena Společnosti, dotýká se zájmů celé Společnosti, jejíž povinností jest, aby učinila opatření vhodná k tomu, aby se mír mezi národy účinně uchránil. V takovém případě generální tajemník svolá bez průtahů Radu k žádosti kteréhokoliv člena Společnosti.

Rovněž se prohlašuje, že každý člen Společnosti má právo, aby přátelsky upozornil Shromáždění nebo Radu na jakoukoliv okolnost, jež se dotýká mezinárodních vztahů a jež tím hrozí zkaliti mezi národy mír nebo dobrou shodu, na níž mír závisí.


Zní to vágně, ale mohlo to mít svoji váhu. Navíc britský delegát Anthony Eden z Velké Británie navrhl, toho samého dne, aby se problémem embarga zabýval nově zřízený podvýbor, který by byl tvořen hlavně státy, vyrábějícími zbraně. Tomu ale bylo kontrováno Francouzem Massiglim, který přesvědčil i zástupce naší země, Itálie, Švédska, a dalších, aby se podvýbor nezakládal, pokud v něm nebudou USA.

Embargo tak řešil opět jen Výbor tří. Ten zahájil kroky, které by mohly zajistit mírové ukončení války. Ten byl už před tím Radou zmocněn dělat jakákoliv opatření, která by spor mezi rivaly ukončila. Výbor počátkem března 1933 vypracoval text prohlášení, kterým by se jak členské státy Společnosti národů, tak i státy mimo tuto organizaci zavázaly, že, cituji:

„export, reexport, průvoz a překládání zbraní, válečného matriálu, letadel, leteckých motorů a jejich součástek, munice, střelného prachu a výbušnin, ať už by jej uskutečňovaly veřejné instituce nebo soukromé podniky, osoby místní či cizí národnosti a to s učením přímým či nepřímým pro Bolívii nebo Paraguay“.

Naše země do Bolívie zbraně vyvážela od roku 1928, a tak se jí akce výboru přímo dotýkaly. Tento zbrojní počin tak vážně zatížil naši zahraniční politiku. Byla to situace, kterou by bylo těžké řešit i dnes. Naše země se sama cítila bezprostředně ohrožena na existenci díky dění v sousedním Německu. A jako že jsem byli a jsme malá země, naše zahraniční politika nemohla připustit, aby se válka stala mezi státy Společnosti národů běžným způsobem, jak řešit neshody.
Doktor Edvard Beneš ve Společnosti národů viděl jeden z nástrojů, jak zajistit naši bezpečnost a práce ve Společnosti byla u nás brána velmi vážně a naši delegáti a ministerstvo zahraničních věcí bylo velmi aktivní v mírotvorných procesech. Pokud by Společnost dokázala válku v Gran Chacu ukončit, i za pomoci dalších institucí, byl by to důkaz její potence ve směru dobra a důkaz toho že má své opodstatnění. Náš ministr zahraničí tedy musel podporovat jakýkoliv pokus, co to mohl dokázat a úspěch byl v našem existenčním zájmu.

Obrázek
Ministr zahraničních věcí naší země v době války o Gran Chaco, doktor Edvard Beneš.

Na druhé straně se zde začala projevovat ta schizofrenie, která je v titulku této práce. Naši zbrojaři i vojáci se k omezování vojenských aktivit ve prospěch obou států stavěli zásadně negativně. Opakovaně tyto kruhy dávaly najevo, že by naše země neměla přijímat žádné závazky, které by omezovaly výrobu a export zbraní. A na to se musel brát zřetel - hrozby naší zemi rostly a bylo potřeba vybudovat silnou armádu a průmysl se díky exportům udržoval v potřebné kondici pro náběh na možnou válečnou výrobu.

Beneš tak musel řešit velké dilema: jak pokračovat s plnou vážností a hodnověrností v mírových aktivitách a současně nepodlomit sílu našeho zbrojního průmyslu.

Naše Ministerstvo zahraničních věcí se o prohlášení Výboru tří dovědělo od svého legačního rady Arnošta Heidricha. Ten působil ve Společnosti národů jako delegát. Situace byla doslova prekérní. Všichni dotčení členové Rady mimo Polska, Mexika a naší země totiž vyslovili s obsahem prohlášení souhlas 8. března 1933.

Legační rada Heidrich měl cit pro rytmus vývoje nálad v Radě a trval na neprodleném přijetí obsahu prohlášení, ale dodává, že tento souhlas máme podmínit tím, že embargo budou dodržovat jak velkovýrobci zbraní - USA, Francie a další a hlavně státy sousedící s bojujícími Bolívií a Paraguayí. Ministerstvo zahraničí se okamžitě spojilo s Ministerstvem obrany, obchodu a organizací ARMAZ - ta zastřešovala veškery náš zbrojní průmysl - a žádala jejich stanovisko.

Jelikož tuto osobu znám z jiných souvislostí, pár slov doktoru práv Arnoštu Heidrichovi.

Legační rada Arnošt Heidrich se narodil 21. září 1889 v rodině plukovníka Arnošta Heidricha, velitele vojenské lékárny v Josefově. Byl to světoběžník, jakých naše pohnutá historie zná mnoho. Studoval na gymnasiu v Hradci Králové, maturoval v Sarajevu a dále studoval na právnické fakultě ve Vídni a absolvoval diplomatický a konsulární kurs.

V roce 1921 byl jmenován konsulárním atašé na Ministerstvu zahraničních věcí, tajemníkem vyslanectví v Bernu a postupně se stal stálým delegátem naší země při Společnosti národů, mimořádným vyslancem pro řešení krizových situací a nakonec zplnomocněným ministrem.
Po okupaci zbytku republiky v březnu 1939 založil odbojovou skupinu Parsifal, která vykonávala zpravodajskou činnost, podporovala rodiny zatčených a podílela se na přípravách atentátu říšského protektora Reinharda Heydricha. Skupina byla odhalena a uvězněna. Po osvobození byl jmenován generálním tajemníkem Ministerstva zahraničních věcí. Lekci z politické zvůle a ponížení dostal dne 9. července 1947, kdy se s ministrem Janem Masarykem zúčastnil ponižujícího jednání v Moskvě, kde Stalin zakázal Československu účast na Marshallově plánu.

Obrázek
Legační rada doktor Arnošt Heidrich

Po únoru 1948, doslova do písmene prchá s celou rodinou přes Německo do USA. Krátce na to je zvolen generálním tajemníkem Rady svobodného Československa, působí v Hlasu Ameriky a v české delegaci Shromáždění porobených evropských národů v New Yorku
Dne 12. února 1968 ve Washingtonu umírá.

10. března pak Zbrojovka Brno požádala o 14-denní odklad odpovědi, aby mohly z Hamburku odjet do Bolívie už zaplacené kulomety. Stejně potom intervenoval ARMAZ ohledně dalších zakázek plnitelných právě v oněch 14 dnech. Heidrich ale okamžitě oznámil svůj názor, že 14 dní je nepřijatelně dlouho a Beneš stupňoval, že je potřeba vše urychlit tak, aby bylo možno prohlášení podepsat co nejdříve.

Beneš měl velkou obavu o ztrátu důvěryhodnosti naší země na půdě Společnosti národů a silně zatlačil na všechny zainteresované a tím donutil ARMAZ k tomu, že limit pro podpis je 15. března 1933. A to i za cenu velkých ztrát našeho zbrojního průmyslu. Stejně vše vzalo na vědomí Ministerstvo obchodu. A tak mohl Beneš v určený den oznámit předsedovi Výboru tří Seánovi Lesterovi přistoupení naší země k embargu.

Obrázek
Předseda Výboru tří, Sean Lester

Seán Lester byl irský diplomat mezinárodního významu. V mládí zastával protibritské nacionalistické postoje. Od roku 1929 diplomaticky působil v Ženevě při Společnosti národů. Byla to respektovaná osobnost. Nakonec se stal posledním generální tajemník ze Společnosti národů. Tuto funkci plnil od 31. srpna 1940 do 18. dubna 1946.

Ale Beneš skutečně podmínil naše dodržování embarga tím, že stejně budou postupovat Spojené státy, Velká Británie, Francie, Itálie, Belgie, Švýcarsko, Švédsko a země sousedící s cíly embarga. Tím se chytře vyšlo vstříc našim zbrojařům. Ti zatím mohli fungovat a škody jim hrozící zatím nebyly patrné. Beneš hrál chytrou hru. Věděl, že než se splní naše podmínka, uběhne nějaký čas, ale hlavně měl důvodné pochybnosti o ochotě sousedů Paraguaye a Bolívie se embarga účastnit, zvláště pokud nebyl mez těmito zeměmi vyhlášen válečný stav.

Ale darmo platno. I tato odpověď se stala terčem kritiky. Ale jen u nás, svět ji přijal jako relevantní. Pravicový tisk Beneše obvinil ze zbídačování dělníků ztrátami zakázek pro jejich zaměstnavatele. Aby jeho zprávy měly větší vážnost, klidně lhal o velikosti objemů možných obchodů, která asi tak 120 zvětšil na objem asi 250 milionů korun. Přitom rozjednáno bylo dodání jen 300 kulometů a 5 000 pušek a ty už byly vyrobeny.

Podobně emotivně začala Benešův krok napadat i zbrojní lobby. Argumentovalo se tím, kolik lidí přijde o práci a tím jak takové kroky vážně poškozují národní hospodářství. A zbrojaři zašli až přes hranici vkusu: obvinili Ministerstvo zahraničních věcí a Beneše konkrétně z překročení pravomocí, což byl hrubý faul, který ignoroval to, že jakýkoliv obchod se zbraněmi do zahraničí podléhal mimo jiné i souhlasu tohoto ministerstva. Přitom jim všem uniklo to, že právě Beneš umožnil další obchody a přitom se mu podařilo zabránit vzniku dojmu, že Československu nezáleží na kolektivní akci k zastavení zuřící války.

Přitom Společnosti národů trvalo skoro rok a dva měsíce, než se do uplatnění embarga do praktického života opravdu pustila s plnou vážností a celý tento rok a kousek se čile obchodovalo. Přímé kroky byly zahájeny pravděpodobně od okamžiku, kdy Paraguay ve snaze přimět okolní státy připojit se k embargu konečně vyhlásila Bolívii válku. Slibovala si od toho zastavení dodávek do Bolívie, ale současně počítala s tím, že její tichý spojenec Argentina se k embargu nepřipojí. Vyhlášení války bylo realizováno 10. května 1933. Jenže Paraguay už ve válce moc setrvat nechtělo. Byl to jen taktický tah. To Bolívie naopak válku eskalovala. Její vrchní velitel generál Hans Kundt právě dokončoval přípravy k další ofenzivě.

Ale pro Paraguay bylo zásadní, že její krok jí dal na půdě Společnosti národů možnost se dovolávat k článku 16. Paktu Společnosti národů. A tak se na ten článek podíváme.

Cituji: Článek 16
Uchýlí-li se některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků, které na se vzal podle článku 12, 13 nebo 15, má se ipso facto za to, jako by se byl dopustil válečného činu proti všem ostatním členům Společnosti. Tito členové se zavazují, že s ním přeruší ihned všechny vztahy obchodní nebo finanční, že zakáží všechny vztahy mezi svými příslušníky a příslušníky státu, který porušil úmluvu, a že zastaví všechny finanční, obchodní nebo osobní styky mezi příslušníky provinilého státu a příslušníky kteréhokoli jiného státu, ať členem Společnosti je či není.

V tomto případě jest povinností Rady, by doporučila jednotlivým vládám, o něž jde, stav vojenských, námořních a vzduchoplaveckých sil, jimiž každý z členů Společnosti přispěje k branné moci určené k tomu, aby vynutily plnění závazků ze Společnosti plynoucích.

Členové Společnosti jsou mimo to zajedno v tom, že si vzájemně poskytnou pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření, která by bylo učiniti ve smyslu tohoto článku tak, aby snížili na nejmenší míru ztráty a závady, jež by z nich vyplynuly. Rovněž si vzájemně poskytnou pomoc, aby odolali zvláštním opatřením, která by proti některému z nich učinil stát porušivší úmluvu. Učiní nutná opatření, aby usnadnili skrze své území průchod válečným silám kteréhokoli člena Společnosti, který se účastní společného podniku, aby byla zjednána platnost závazkům ze Společnosti plynoucím.

Člen, který se dopustí porušení některého závazku vyplývajícího z této úmluvy, může býti vyloučen ze Společnosti usnesením všech ostatních členů, kteří jsou zastoupeni v Radě.


Uznejte, že to zní dobře. Článek předvídal sankce proti zemi, která se k válce uchýlila a i proti té, co v ní setrvává. Bože tolik dobrých úmyslů. No pokračujme.

Vyhlášení války Bolívii logicky de jure udělalo v prvním kole problém Paraguay. Ale Velká Británie, která v tomto sporu Paraguay stranila, přestala na zavedení embarga naléhat. Ale současně Společnost národů viděla šanci ukázat svoje schopnosti. Jednání komise neutrálních zemí ve Washingtonu zkrachovala a konference nakonec požádala o to, aby veškerá jednání o zastavení války převzala právě společnost národů. Stalo se 30. června 1933. Současně se svých aktivit vzdala i Argentina. Její ministr zahraničí Carlos Saaverna Lamas dotčen tím, že Bolívie zamítla bez jediného zaváhání argentinsko - chilský mírový návrh z Mendozy, jasně řekl, že si přeje zásah Společnosti národů.

Carlos Saaverna Lamas byl argentinský akademik a politik, který se v roce 1936 stal prvním latinský Američan, který získal Nobelovu cenu za mír.
Získal doktorát z práv na Univerzitě v Buenos Aires a začal učit právo a sociologii na Národní univerzitě La Plata. Jako akademik se věnoval hlavně pracovnímu právu a je spojen s prvními lety Mezinárodní organizace práce. Jeho politická kariéra začala v roce 1906, od roku 1908 po dvě období působil v argentinském parlamentu, kde se zajímal hlavně o zahraniční vztahy. V roce 1915 se stal ministrem spravedlnosti a vzdělání. Mezi lety 1932 a 1938 působil jako argentinský ministr zahraničí a zprostředkoval mírovou smlouvu, která ukončila válku o Gran Chaco. Nejen za to získal v roce 1936 Nobelovu cenu za mír.

Obrázek
Argentinský ministr zahraničních věcí Carlos Saaverna Lamas

Tento inteligentní a velmi pracovitý politik se cestou československého velvyslance Eduarda Machatého v Argentině obrátil přímo na doktora Beneše. Tomu tak bylo sděleno, že pokud by Společnost národů nedokázala zkrotit dva takové chabé soupeře, Argentina ztratí zájem o Společnost národů. Jen o pár dní později si Argentinec stěžoval na to, že pomalá práce Výboru tří rozladila polovinu Latinské Ameriky a že Chile pokud Společnost národů selže, z ní přímo vystoupí.
Bohužel Argentina měla představu, že Společnost národů bude vyvíjet nátlak hlavně na Bolívii. A tak Lamas vyjádřil přání, cituji: „aby se Beneš ujal osobně iniciativy při řešení tohoto sporu a vyvinul jemu vlastní energii k přesvědčení ženevského zástupce Bolívie, že je nutno skoncovat s konfliktem co nejdříve“.
Ale Beneš byl příliš zkušeným politikem, aby se do něčeho takové pustil a zpochybnil tak dosavadní postup Společnosti, která se snažila nikomu nestranit. A jelikož věděl, že Argentina straní a tajně pomáhá Paraguay, neviděl důvod proč v tom pomáhat.

Společnost národů se dva měsíce snažila přimět oba protivníky, aby návrh Výboru tří přijatý 20. května 1933 vzali za svůj. Oběma vládám bylo dáno na vědomí, že je povinností člena Společnosti národů řešit spory mírovou cestou. Dále se jim navrhovala, aby urovnání sporu svěřili nestranné autoritě. Tato autorita by měla pravomoci dané Paktem a mimo jiném by po důkladném studiu stanovila hranici mezi oběma státy. Tato procedura měla zahrnovat:

Primo: zastavení nepřátelství a odvolání válečného stavu, který vyhlásila Paraguay

Secundo: připravení arbitrážního kompromisu

Vše potom měla vyřešit komise vyslaná Společností národů do Gran Chaca. Ale jako doposud pokaždé, ani jedna vláda nechtěla slyšet. Paraguay trvala na požadavku, že než ukončí válečný stav, musí Bolívie úplně zastavit vojenské operace. Bolívie napřed chtěla arbitrážní řešení, ale současně hrála o čas. Právě na bojišti vyhrávala a tak trochu doufala, že než se něco vyjedná, ukončí válku svým vítězstvím.

Společnost se tedy snažila prosadit vyslání komise, kde o členství - neúspěšně - projevilo zájem i Československo. Zde Bolívie souhlasila 26. června 1933. Když komise byla dne 19. července 1933 ustavena a byla připravena k odjezdu, obě znepřátelené země provedly salto vzad a požádaly Společnost národů o svěření její práce jiné komisi, kterou by utvořily Argentina, Chile, Peru a Brazílie. Iniciaci tohoto veletoče má na svědomí Brazílie. Společnost národů to vnímala jako doslova morální políček. Jenže nikdo neměl odvahu válčícím státům upřít jedinou věc, na které se za poslední tři roky shodly. Jenže se hledala cesta jak to obejít.

A tak místo aby se řešila válka, kde se navzájem zabíjeli tisíce mužů, a její ukončení, Společnost národů rokovala, jestli to má být dopuštěno. Dne 3. srpna 1933 jedno tajné a jedno veřejné zasedání k této věci. Náš delegát Künzl-Jizerský vystoupil s názorem, že by Společnost národů neměla tato jednání pustit ze svých rukou. Prostě byl přesvědčen, že skupina států má menší váhu než velká instituce. Výše uvedené jihoamerické státy se měly stát pouze mandatory, a pokud by to odmítly, měl by být vyslána původní komise. Podobně to neviděl sám, i nedávno zvolení generální tajemník Společnosti národů Joseph Louis Anne Avenola to chtěl takto. Dá se říci, že do toho nakonec mluvil každý, každý se snažil prosadit své vidění situace a až nakonec sekretář Walters vytvořil dokument, který vyhověl všem a byl bez další debaty schválen.

Následně byly Argentina, Chile, Peru a Brazílie osloveni s nabídkou, aby se jako mandatáři, čili pověřenci či zplnomocněnSpolečnosti národů k jejímu úsilí připojily a pokud přijmou tuto roli, aby pomohly najít cestu k uzavření míru. Tyto státy to vzaly jako pobídku k dalším jednáním s oběma protivníky, ale k ničemu to nebylo. Ty dvě země prostě nechtěly slyšet a tak 1. října 1933 Společnost národů obdržela jejich společné odmítnutí této role při řešení konfliktu.
Paraguay Bolívie se navzájem obviňovaly z krachu této možnosti, ale Společnost národů na ně už nebrala ohled a schválená komise byla do Gran Chaca vyslána. Komise neuspěla.

Nepodařilo se jí přiblížit konec války. Ta pokračovala další dva roky a to i přes krátké příměří na přelomu let 1933 a 34. Její krutost dále rostla a konečné účtování mělo být hodně zlé. Ale za tu dobu se zásadně změnilo postavení protivníků. Bolívie svoji zásadní ofenzivu u Nanawy nezvládla a nakonec musela čelit protiútoku a utrpěla těžkou porážku.V květnu 1934 se podařilo Bolivii frontu stabilizovat a naopak získat dílčí vítězství v Canada Strongest a opět vznikla situace který nijak zastavení války nepřiblížila. Paraguay získal mnoho kvalitní výzbroje díky kořisti z boje- mimo jiné i naší produkce. A tím si vylepšila možnosti pro další boje. Bolívie potom věřila, že dozbrojí a demobilizuje další vojáky a přejde opět do útoku.

Nejvíce byla tímto vývojem znepokojena Velká Británie. Paraguay byla zastavena, a do Bolívie proudily další a další zbraně. A tyto zbraně byly dodávány od konkurence britských zbrojovek. Je tedy otázkou, zda Británii šlo o oba znepřátelené státy nebo o britské průmyslníky.

Paraguay na tom byla dobře, ale nebylo jisté, zda odolá dalším ofenzivám stále sílící bolivijské armády. Neutralita bolivijských sousedů se nekonala. Přes Chile totiž do Bolívie proudily zbraně a materiál naprosto nerušeně. No a tak Británie řekla - je třeba už konečně s tím embargem něco dělat. 17. května 1934 britský delegát v Radě Spojených národů apeloval na oba nepřátele a žádá, aby přijaly návrh míru připravený komisí v předchozím roce. S tím co řekl, se ztotožnily de facto ihned Francie, Itálie, Španělsko, Argentina, Austrálie a také Československo. Výbor tří se potom opět obrátil na vlády s požadavkem sdělení, zda jsou ochotny zákaz dodávek oběma soupeřům akceptovat. Dále Výbor oznámil jména států, bez účasti kterých embargo prstě nemohlo fungovat.

Postoj politiků ve Spojených národech opět vyvolal v naší zemi bouři. Výrazně větší než před rokem. V čele opozice byla Zbrojovka Brno, která měla celou řadu objednávek od Bolívie a současně se snažila dostat do Paraguay a dodávat munici a náhradní díly pro zbraně , které tato země ukořistila v boji na bolivijských silách. Naši zbrojaři měli pravdu v jedné věci. Bylo totiž jasné, že díky Argentině, která prostě Paraguay podporovala, podporuje a bude to dělat, by embargo bylo účinné jen proti Bolívii. A tam měli naše firmy největší možnosti. Logicky tedy tvrdili, že je to jen jednostranná záležitost a proč by tedy oni měli utrpět škodu. Bolívie byla perspektivní trh a nechtěli o něj přijít jen proto, že se Britové chtějí předvést jako mírotvůrci.

Tak jako před rokem navrhovali, aby naše účast byla podmíněna tím, že akt vyhlášení podepíšou všichni členové Společnosti národů, ale hlavně všechny jihoamerické země, včetně Argentiny. Tak jak to bylo postaveno, se tedy z embarga měla stát pouhá teorie. Ani dnes si nedokážu představit, že by se tento požadavek mohlo podařit naplnit. Toto stanovisko delegace zbrojařů přednesla na Ministerstvu zahraničních věcí dne 28. května 1934 a Ministerstvo obchodu je podpořilo. Napřed jen telefonicky a následně v podobě písemného memoranda. Samo potom navrhlo, aby naše přistoupení k embargu neznamenalo okamžitou povinnost dodávky zbraní zastavit, ale chtělo, aby zde byla nějaká doběhová doba pro dodání už pevných objednávek. I tak ale trvalo na tom, že bude zajištěno splnění dvou bodů.

Primo: že opravdu podepíší všichni, kdo mají a že se tento podpis bude vztahovat i na kolonie metropolí

Secundo: že bud ustavena opravdu účinná kontrola prováděná neutrálními státy na hranicích bojujících států a to obsazením celnic a možných černých přechodů přes hranice.

Toto ale Benešovo ministerstvo nemohlo akceptovat. Tím se naše země de facto oddělila od společného úsilí Společnosti národů a to si v době, kdy pomalu rostla zásadní vojensko-politická krize v Evropě, nemohla naše země dovolit. Ministerstvo národní obrany zůstalo ve svých stanoviscích někde mezi. Ale i ono trvalo na podmínce pečlivé celní blokády a to nejen dotčených zemí ale i všech jejich sousedů. Beneš a jeho lidé ale i to považovali na půdě Spojených národů za neobhájitelné.

Beneš tedy poslal dne 29. května 1934 Výboru tří dopis, kterým potvrdil stanovisko z minulého roku a jen rozšířil tehdy požadované státy, které se musí embarga účastnit, aby do toho Československo šlo také o Německo, Lotyšsko a Polsko. Tím naplnil potřebu zahraniční politiky, ale rozhodně nepotěšil zbrojaře, a dvě ministerstva naší země. Je ale možné, že na základě rok starých zkušeností předpokládal, že celá věc s embargem zase usne. Jenže Velká Británie tentokrát byla rozhodnuta pokračovat dál přes zásadní nesouhlas obou rivalů v Gran Chacu.

25. července 1934 Británie oznámila prostřednictvím výboru, že je ochotna vydat úplný zákaz dodavek zbraní a dalšího materiálu. A chtěla vědět, jestli ostatní vlády jsou ochotné postupovat stejně a to bez podmínek a do konce měsíce. To bylo tempo, jaké se ve věci od roku 1932 neobjevilo. Když tato zpráva dorazila do Prahy, ministerstvo obchodu se neochvějně postavilo na stranu zbrojařů. Ve svém memorandu přímo uvedlo, že ze strany Británie jde o podvod, kdy existuje dohoda mezi ní, Francií a Itálií a vše směřuje k tomu, aby tyto tři země převzaly kontrolu nad veškerým obchodem s oběma válčícími zeměmi. Podle tohoto tvrzení embargo mělo být jen tah pro vyřazení konkurence.

Jenže pravda je, že už bylo rozhodnuto. Ministerstvo zahraničí už mělo jasno a bylo rozhodnuto svůj zámysl dotáhnout do konce. Británie chtěla, aby to proběhlo dle jejího návrhu. Beneš ale s odpovědí zatím čekal a asi by vše oddaloval co nedéle. Ale z britského velvyslanectví v Praze dostal nótu, která ho vyzývala k rychlé akci. Současně na našeho zástupce Lisického ve Společnosti národů směřoval dotaz, kde se požadovalo jasné stanovisko k československé účasti na embargu. Lisický vše vyhodnotil - prošel kuloáry, vyslechl lidi, které dobře znal a naznal, že tentokrát jde o samotnou důvěryhodnost naší země na půdě Společnosti národů. Vše směřovalo k tomu, že by naše země mohla být označena, pokud ne přímo za rušitele míru, tak alespoň za zemi, která vlastní zájmy nadřazuje mírovým snahám.

Jako další intervent se objevil na našem Ministerstvu zahraničních věcí francouzský vojenský přidělenec Luis Monicault a jménem své vlády se dožadoval jasného stanoviska. Beneš vše pochopil tak, že v době, kdy se rozhoduje o mnoha věcech s možným fatálním dopadem, jak na naši zemi, tak na celý svět, nelze s odpovědí dále váhat. Měl pocit, že nelze dále oslabovat potenciál Společnosti národů na poli řešení aktivních anebo budoucích válečných konfliktů. A tak dne 3. srpna 1934, vše připravil a 4. srpna 1934 Výbor tří dostal na stůl naši odpověď. Tím celou tíži rozhodnutí za premiéra a ministra obchodu vzal na sebe a bylo rozhodnuto. Beneš vyzval svého kolegu na ministerstvu obchodu, aby byly podniknuty potřebné kroky a zavedlo embargo na dodávky zbraní do Bolívie a Paraguay. Oznámil všem partnerům, že je připraven vše vysvětlit a že do Společnosti národů poslal nótu o připojení k embargu dnem 15. srpna 1934. Nóta byla doručena 4. srpna na sekretariát Společnosti národů.

Toto rozhodnutí, které Beneš udělal de facto sám, mělo dvojí důsledek.

Primo: byl ohrožen osud všech rozjednaných a to i už zaplacených objednávek, přičemž zbrojaři zatím nic nevěděli.

Secundo: všechny možnosti dalších obchodů v dotčené oblasti najednou visely ve vakuu.

Další vývoj byl velmi nejasný. Ale když se o našem přistoupení k embargu dověděla Bolivijská vláda, vyvolalo to velké rozhořčení a nazlobení Bolivijci ukončili většinu jednání. Vše navíc proběhlo v době, kdy si naši zbrojaři slibovali mnoho dobrého od činnosti naší vojenské mise v Bolivii. K této misi se také upíraly velké naděje našich vojáků, protože zde bylo možno vidět v boji naše zbraně. Této misi se bude věnovat druhá část této kapitoly.

Hlavní emisar pro jednání o dodávkách výzbroje Morávek měl pocit, že vše na čem dlouhou dobu pracoval, je vyhozeno oknem. Jelikož neměl dost informací a byl pod tlakem bolivijských politiků, měl pocit, že československá vláda se chová nesrozumitelně. I Bolivijci najednou nevěděli, na čem jsou. Bolivijský ministr zahraničí si Morávkovi trpce stěžoval na československé rozhodnutí, která nedokázal přijmout.

Jenže Beneš viděl trochu dál než Morávek, zbrojaři a postižení Bolivijci. Zájem Československa mu nebyl ani trochu lhostejný, ale věděl, že zájem Československa se nerovná zájmu zbrojařů. Navíc naše země byla pod stálým tlakem velmocí. Italové už 6. srpna 1944 požadovali po Praze, aby provedla opatření pro zavedení embarga a to co nejrychleji. I Británie se s tím nespokojila a naléhala na zkrácení doby, než embargo u nás vstoupí v platnost. Tato naléhaní naše ministerstvo nekomentovalo ani na ně neodpovědělo. Dne 13. srpna 1934 bylo svoláno zasedání všech tří dotčených ministerstev a jednalo se o konkrétních krocích pro uplatnění embarga na našem území. Byla určena nejjednodušší metoda - co nepovolí Ministerstvo obrany - a to schvaluje veškeré obchody se zbraněmi a válečným materiálem - prostě naše území neopustí. A pokyn byl jasný - na nic nečekat.

Beneš a jeho lidé totiž nemohli jednat jinak. Bylo jasné, že se o embargu bude o jako hlavním tématu jednat na příštím zasedání Spojených národů. A jelikož československý delegát měl tomuto zasedání předsedat, muselo být jasné, že konáme dle vůle celé organizace a ne proti ní. Tento moment totiž do té doby všem dalším subjektům dotčených embargem unikl, anebo jej rostě odmítali vidět v celé jeho závažnosti.

Beneš rozhodl, že 1. září bude do Spojených národů poslána nóta, že naše země embargo v plné míře zavedla a dodržuje ho. Náš delegát Karel Lisický už 17. srpna na sekretariátu Spojených národů oznámil, že o vydání opatření je rozhodnuto a jen administrativní opatření brání k jeho plnému zavedení. Ale ujistil zde, že veškeré objednávky a povolení k vývozu jsou už takzvaně u ledu. Ale to neříkal pravdu. Den předtím totiž naše Ministerstvo obrany povolilo našim zbrojařům, aby do Bolívie poslali vše, co dokážou vyrobit a odeslat mimo území republiky do 31. srpna včetně.

Bolivijci se náhle dostali do klinče. Na rozdíl od Paraguaye neměli nikoho, jako Argentinu, kdo by jim pomohl. A tak se proti embargu začala Bolívie bránit a lze říci, že projevila mnoho invence a obratnosti. S rozporem se obrátila přímo na Británii, které tentokrát vše spustila. Británii bylo připomenuto, že tímto krokem popřela sama sebe a svůj podpis pod smlouvou mezi Bolívií a Británií z roku 1911.

Ve Společnosti národů požádala 31. července 1934 o zahájení konciliační procedury dle článku 15 Paktu a následně zpochybnila oprávněnost postupu Výborů tří, který vybízel k donucovacím opatřením v době smírčího řízení. Výbor tří reagoval 14. července 1934 vydáním memoranda, kde bylo uvedeno, že embargo není akcí Spojených národů na základě Paktu, ale aktivitou jednotlivých států, členů i nečlenů Spojených národů, které se tak rozhodly z vlastní iniciativy. A zde zase pro změnu lhala Rada tří - její nátlak byl velmi silný. Toto byla správná voda na bolivijský mlýn.

Jelikož Británie před tím veřejně uvedla, že embargo je součást všeobecné kolektivní mezinárodní akce, mohla Bolívie výroky Výboru tří veřejně napadnout a tím jak Británii, tak Výbor tří a celou Společnost národů dostala do trapné situace. Jako uličníky, kteří něco vyvedou a ani se nedomluví, co budou říkat, až přijde na lámání chleba. Toto divné stanovisko Výboru tří výrazně snížilo účinek celé akce a její další výsledek závisel na výsledku smírčího řízení.

Shromáždění Společnosti národů ustavilo 27. září 1934 výbor, jehož úkolem bylo hledat urovnání cestou sesouladění zájmů a vypracovat základy pro zprávu, kterou předpokládal článek 15, paragraf 4 Paktu pro případ, že by urovnání selhalo.

Tento výbor vytvořil ze svých členů podvýbor, jemuž svěřil provádění smírčího úsilí. A do čela nového výboru i jím ustaveného podvýboru byl postaven československý delegát Štefan Osuský. Tím naše země dostala možnost přímo se podílet na formování politiky Společnosti národů ve sporu mezi Bolivií a Paraguayí. Osuský začal pracovat velmi aktivně.

Jenže než budu pokračovat, musíme si sem dát medailonek tohoto dnes málo známého a přitom mimořádného muže.

Štefan Osuský se narodil 31. března 1889 a byl to československý a slovenský politik a diplomat slovenského původu. Od roku 1906 žil v USA, kam se provdala jeho sestra za chicagského továrníka.V USA studoval teologii ve Springfieldu a na universitě v Chicagu sociální a přírodní vědy a později práva, z nichž získal doktorát v roce 1915. Po ukončení studia se rozhodoval mezi geologií a právem.

Rozhodl se pro politiku a právo a po složení advokátských zkoušek pracoval v advokátní kanceláři v Chicagu. Působil také jako funkcionář slovenských krajanských spolků a po roce 1915, se zapojil do československého zahraničního odboje. V květnu 1916 byl vyslán jako zástupce Slovenské ligy v Americe za Masarykem do Londýna a z jeho pověření pak do Paříže, kde navázal spolupráci s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Aniž by se o něm mluvilo, byl od té doby u všeho, co vedlo ke vzniku samostatného Československa.

Obrázek
Československý diplomat Štefan Osuský

Osobně podpořil vznik Československé národní rady v roce 1916 a v letech 1917 až 1918 měl na starosti propagační činnost rady jako ředitel pobočky nově vzniklé agentury Československé tiskové kanceláře v Ženevě. Od 8. do 10. dubna 1918 zastupoval v Římě spolu s Milanem Rastislavem Štefánikem slovenský národ na Kongresu utlačovaných národů a v Itálii měl poté na starosti rekrutování dobrovolníků do československých legií v Itálii. Od ledna 1919 byl pověřen rovněž funkcí generálního tajemníka československé delegace na Pařížské mírové konferenci a za Československo též podepsal v červnu 1920 Trianonskou smlouvu, která řešila poválečné hranice Maďarska.

Spolu s Edvardem Benešem zastupoval v letech 1921 až 1935 Československo v nově vzniklé Společnosti národů, v letech 1919 a 1920 pracoval zároveň jako československý vyslanec ve Spojeném království a od roku 1920 do konce 30-tých let jako velvyslanec Československa v Paříži.
Po Mnichovské dohodě nesouhlasil s postupem Edvarda Beneše a po rozbití Československa v březnu 1939 odmítl vydat pařížský úřad velvyslanectví a začal organizovat československý zahraniční odboj. V říjnu téhož roku podepsal s francouzským premiérem Édouardem Daladierem Smlouvu o obnovení československé armády ve Francii a jen díky němu byla naspána kapitola našich dějin s názvem 1. československá divize ve Francii. V listopadu 1939 se stal členem Československého národního výboru založeného v Londýně Benešem. V červenci 1940 byl sice jmenován ministrem exilové vlády, ale jeho vztahy s Benešem se nadále zhoršovaly. Spory, které se týkaly zejména otázek zahraniční politiky, vedení odboje a poválečného uspořádání republiky, vedly k tomu, že byl v březnu 1942 odvolán ze svých funkcí a stáhl se z politického života. Tento krok byl dle mého osobního názoru jedna z největších Benešových chyb.
Napřed přednášel v Oxfordua poté odešel do USA, kde se na Colgate University v Hamiltonu stal řádným profesorem. Po únoru 1948 se angažoval v Radě svobodného Československa a vydal řadu studií a knih o československé politice a mezinárodních vztazích. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka a v roce 2001 slovenský Řád Bílého dvojkříže II. třídy.

Osuský jako první prosadil, že do podvýboru budou pozvání diplomaté obou válčících zemí. A hned mu bylo jasné, že to bude práce nekonečná, zoufalá a asi bez pozitivního výsledku. Už jen vyslání tohoto zmocněnce Paraguay vázala na podmínku, že ukončení bojů nebude vázáno a vyřešení sporu. Bolívie naopak svého zástupce akreditovala okamžitě, aby ukázala, že to myslí s jednáním vážně, ale současně se snažila navýšit bojovou sílu, aby mohla pokračovat ve válce. Vše podřídila jediné věci - vyhnout se důsledkům embarga. Takže předváděla velké divadlo - my jednáme a jsme zde, jako jediní čelíme důsledkům embarga, protože u Paraguay to nefunguje, jelikož jí pomáhá Argentina. A je tedy nespravedlivé, aby embargo dolehlo na toho, kdo ukazuje dobrou vůli k ukončení konfliktu.

Bolívie předpovídala před Osuským, že Paraguay se nepodrobí článku 15, paragrafu 4 Paktu Společnosti národů a dramaticky popisoval, jak to Bolívii poškodí, když ona naopak tento článek paragraf bude respektovat. Zde je tedy na místě odcitovat onen už několikrát uvedený článek 15 paktu.

Článek 15
Cituji:
Vyskytne-li se mezi členy Společnosti spor, který by mohl vésti k roztržce, a nepodléhá-li tento spor řízení rozhodčímu po rozumu článku 13, jsou členové Společnosti zajedno v tom, že jej předloží Radě. K tomu stačí, aby kterákoli strana zpravila o sporu generálního tajemníka, jenž učiní všechna opatření nutná k úplnému vyšetření a prozkoumání sporné věci.

K tomu cíli mu strany dodají co možno nejdříve vylíčení předmětu sporu se všemi závažnými skutečnostmi a písemnými doklady a Rada může ihned naříditi jejich uveřejnění.

Rada se přičiní, aby bezpečně dosáhla narovnání sporu. Zdaří-li se jí to, uveřejní, pokud to uzná za vhodno, zprávu, v které uvede skutečnosti, výklady k nim se vztahující a podmínky narovnání.

Nepodaří-li se spor urovnati, Rada pořídí a uveřejní referát usnesený buď jednomyslně, nebo většinou hlasů, v kterém uvede ve známost okolnosti sporu a řešení, jež doporučuje jako nejslušnější a nejpřiměřenější v této věci.

Každý člen Společnosti zastoupený v Radě může rovněž uveřejniti výklad sporné věci a své vlastní závěry.

Byl-li referát Rady - nepřihlížejíc k hlasům zástupců sporných stran - usnesen jednomyslně, zavazují se členové Společnosti, že se neuchýlí k válce proti žádné sporné straně, která by se podvolila závěrům, k nimž dospěl referát.

Nezdaří-li se Radě, aby byl její referát přijat všemi členy mimo sporné strany, vyhrazují si členové Společnosti právo jednati tak, jak uznají za nutno k zachování práva a spravedlnosti.

Tvrdí-li některá strana a uzná-li Rada, že se spor týká otázky, kterou mezinárodní právo přenechává výhradně její pravomoci, zjistí to Rada ve svém referátě, aniž dá pokyny o jeho řešení.

Rada může v případech, na které se vztahuje tento článek, spor předložiti Shromáždění. Spor musí býti vznesen na Shromáždění, žádá-li o to některá strana; tato žádost musí býti podána do čtrnácti dnů od okamžiku, kdy byl spor předložen Radě.

Ve všech případech vznesených na Shromáždění platí o jednání a pravomoci Shromáždění ustanovení tohoto článku a článku 12, upravující jednání a pravomoc Rady. Rozumí se, že referát podaný Shromážděním za souhlasu zástupců členů Společnosti, kteří jsou zastoupeni v Radě, a většiny ostatních členů Společnosti, nepřihlížejíc v žádném případě k zástupcům sporných stran, má stejný účinek jako referát přijatý všemi členy Rady mimo zástupce sporných stran.



Toto znění sice neobsahuje paragrafové odlišení, ale co odstavec to paragraf. A Bolívie tvrdila, že pokud uvedená situace nastane, bude sice Bolívie v právu, ale nebude mít prostředky, aby se mohla bránit. Bolívijský delegát jménem Costa de Ruels se snažil Osuského přesvědčit, aby československá vláda nebyla při embargu bezohledně přísná. A oprávněně upozornil, že embargo není akcí Společnosti národů, ale akcí skupiny států.

To podle něj umožňuje, aby se Československo vyvázalo z tohoto nespravedlivého aktu a až Bolívie uzná zprávu Společnosti národů, která bude odhlasována na Mimořádné shromáždění svolané na 20. listopadu 1934. Na přání bolivijského delegáta Osuský o všem informoval doktora Beneše. Beneš uznal, že Bolívie tahá za kratší konec lana, ale s ohledem na Velkou Británii nemohl oficiální stanovisko československé vlády změnit.

Usmiřovací akce podvýboru skončila neúspěchem. Byla to jednoznačně vina Paraguay, která hrála svoji hru na neústupnost. A podvýbor, pokud nemohl jednat s oběma stranami bez předběžných podmínek jedné či obou prostě nemohl uspět, protože by byl obviněn z toho, že není nestranný. Jeho nadřazený výbor tedy přistoupil k tomu, co jediné zbývalo. Vypracovat zprávu pro Mimořádné shromáždění. Jenže když se Výbor sešel 12. listopadu za předsednictví Štefana Osuského, a zdálo se, že se není schopen shodnout jak pokračovat. Španělský delegát navrhoval přizvat USA a Brazílii. To odmítal generální tajemník Joseph Louis Anne Avenol, který všechny seznámil se svými marnými zákulisními pokusy získat tyto země ke spolupráci.

Doporučení a zprávu, jejichž přijetí by mělo vést k ukončení nepřátelství, dostali za úkol právě náš delegát Osuský a nejvyšší představitel Společnosti národů Avenol. Úkol splnili už 16. listopadu a vše bylo předloženo Mimořádnému shromáždění společnosti národů zahájenému 20. listopadu 1934.

Zasedání předsedal náš ministr zahraničních věcí doktor Edvard Beneš. Postupoval věčně a oběma znepřáteleným stranám vysvětlil, že jsou povinny velmi vážně zkoumat doporučení, která jim Shromáždění předloží a že by měli respektovat přání světa o potřebě dosažení míru. Zpráva byla přijata 24. listopadu a současně byl vytvořen výbor, tvořený představiteli 23 států, které měli na její uplatnění v život. Ale embargo mělo být zrušeno až po uzavření míru nebo pokud by nastal natolik pozitivní stav, že by jeho uvolnění už nemohlo vést k další fázi války.

Bohužel ani Benešova naprosto upřímně míněná snaha, ani celé dění na půdě Společnosti národů k ničemu nevedly. Obě země se nepodařilo v postojích sblížit. Bolívie z taktických důvodů vše přijala. Paraguay naopak vše začala zpochybňovat.

20. prosince 1934 se Poradní výbor začal zabývat paraguayskou odpovědí. Náš delegát usoudil, že Paraguy hraje jen o čas, aby sebrala síly a mohla zahájit další ofenzivu do hloubi Gran Chaca. A jasně řekl že není důstojné Společnosti národů, aby se s Paraguayí vedla nekonečná jednání, když Bolívie postupuje vstřícně. Opět se všichni rozhádali. Nakonec Paraguay dostala poslední termín k zaujetí jasného stanoviska. Tím dnem měl být 14. leden 2015. Bolívie se cítila naprosto oprávněně velmi poškozená a jasně řekla, že Společnosti národů přestává dávat vážnost jako důvěryhodné a nestranné instituci.

Bylo jasné, že v lednu 1935 projde Společnost národů těžkou zkouškou. Náš delegát Künzl-Jizerský ale řekl, že pokud se Paraguay opět vyjádří negativně, je potřeba ukázat pevnost a zahájit jednostranné sankce. Vyjádřil se v tom duchu, že to výrazně posílí autoritu Společnosti národů. Bolívie její vstřícné, i když účelové chování nepřineslo naprosto nic. Možná trochu sympatií ale těmi se mezinárodní konflikt nevyhraje ani jiným způsobem neukončí. Její žádost o ukončení embarga zůstala k řešení, až co řekne Paraguay v půlce ledna 1935 a navíc Británie se v embargu vytrvale exponovala a Bolívie tedy byla jednostranně poškozena přímo Společností národů. To nebyla pro budoucnost dobrá zpráva a je fakt, že tahounem tohoto chování Společnosti národů byla Británie a její zákulisní hry.

A tak se chování našeho Ministerstva národní obrany, které povolilo i přes jednání o embargu další vývozy s tímto korespondovalo. A tak se s dodávkami do Bolívie pokračovalo a pokračovalo se i v jednáních přes třetí osoby s Paraguayí. De facto vývozní povolení našim zbrojařům končilo až v prosinci 1934 a ze strany MNO nečekali při jeho prodlužování žádné potíže. Ale vzhledem k tomu, že Edvard Beneš byl předsedajícím Shromáždění společnosti národů a proto stanovisko našeho Ministerstva zahraničí zůstávalo beze změny. A tak se navenek naše země chovala jako tvrdý zastánce embarga a vnitřně se obchodovalo se zbraněmi pro Bolívii dál, za tolerance a nebo přímo tichého souhlasu všech tří odpovědných ministerstev.

V lednu 1935 Zbrojovka doložila, že embargo porušuje kde kdo. A byla to pravda. Přesto Beneš nehodlal postoj naší zahraniční politiky měnit. Současně ale bylo jasné, že nebude ani aktivně proti probíhajícím obchodům zasahovat. Je možné že Beneš nevěděl o stále nových a nových objednávkách a domníval se že dobíhat jen to, co bylo sjednáno pře uvalením embarga. A pokud i věděl, nic neděla proti. Ale současně jeho ministerstvo odmítlo jakkoliv písemně tento status quo potvrdit – tím nemohlo být mezinárodně kompromitováno. Nakonec zbrojaři intervence na Ministerstvu zahraničních věcí vzdali.

Jenže to už se blížil čas, kdy Bolívie konečně mohla dostat odměnu za svoji pružnou a chytrou taktiku při jednáních Společnosti národů a jejích institucí. Tato taktika byla také taktikou v duchu myšlenky, že vojensky prohráváme atak nemáme co ztratit. Paraguay ani 14. ledna 1935 nepřijal doporučení Společnosti národů a tím se stala jednoznačně státem, který je rušitel míru. Bolívie se tím překlopila do roviny oběti, i když původně válku začala ona.

Výbor pověřený řešením sporu pověřil zástupce Argentiny Chile, Československa, Španělska a Peru vypracování zprávy o aktuálním stavu sporu. Ta byla předložena už 16. ledna. Mimo jiné se v ní píše, že ta strana sporu, která spolupracuje se Společností národů při řešení konfliktu, by se neměla stát terčem útoku té strany, která tuto spolupráci odmítla. Následně bylo ukončeno embargo proti Bolívii jako terče zvůle a proti Paraguay bylo embargo zostřeno.
Následně se jedna vláda za druhou ozývaly s tím že obnovují spolupráci s Bolívií ale skoro nikdo nebyl ochoten zostřit postup proti Paraguay. To platilo i pro Československo. Zde se už myslelo na budoucnost- Paraguay byla perspektivní trh, jelikož používal více než 25 000 kusů našich pušek a kulometů, které ukořistila v boji. Byly viděny možnosti dodávek munice, nahraních dílů a dalších zbraní. Naše země oznámila ukončení embarga 21. února 1935.

16. ledna 1935 se ještě mohl poradní výbor Společnosti národů domnívat, že se Paraguay zalekne a zreviduje odmítavý postoj k přijetí zprávy z 24. listopadu 1934. Nestalo se. Jenže tím vznikla situace, kdy Paraguay měla být podle článku 16 Paktu označena za stát, který napadl stát, který podmínky přijal. Tím de jure Paraguay napadla všechny státy sdružené ve Společnosti národů a měla být vzata k odpovědnosti. A všechny takto napadené státy byly dle paktu povinny zahájit proces na uvalení ekonomických a jiných sankcí. Jenže jak se říká – zlatý oči, které by takový jednotný a pevný postoj uviděly.
Okamžitě se proti tomu postavilo Španělsko, které se stavilo do role nepověřeného mluvčího za většinu států Jižní Ameriky. A bylo jasné, že většina jihoamerických států tento postoj, tedy tvrdý tlak na Paraguay, nikdy nepřijme.

Naše, československé stanovisko na zasedání poradního výboru dne 12. března jasně vyložil vyslanec Štefan Osuský. Vše bylo o tom, že přes vynaložené úsilí, společnost národů v zastavení válku o Gran Chaco, nedosáhla prakticky ničeho, a to naší zemi nemohlo být jedno. Beneš pochopil, že autorita Společnosti národů je malá a že když ji může ignorovat Paraguay, jak to bude s podstatně silnějšími hráči? Hrozba naší zemi ze strany Německa rostla každý den a najednou bylo jasné, že na Společnost národů nelze spoléhat. Tedy pokud nedokáže prosadit svoji kolektivní vůli těm dvěma rivalům v Jižní Americe, jak ji bude vnucovat či prosazovat proti výrazně silnějším hráčům?

Právně bylo jasné, že Paraguay porušila základní dokument Společnosti národů v tak závažné věci, jako je zákaz vedení války. Osuský jasně uvedl, že ozbrojený konflikt začal bolivijským útokem bez vyhlášení války. A také Paraguay válku, i když byla napadena a bojovala z počátku proti přesile, nevyhlásila. Osuský ve své řeči uvedl, že právo vést válku a odpovědnost za válku jsou dvě různé věci.

Jelikož Paraguay se zavázala v Paktu, že v určitých případech jako byl i tento, nesáhne k válce, je povinna tento závazek dodržet, bez ohledu na to, kdo nese právní odpovědnost za vznik války. Osuský mluvil jako kniha a i dnešní politici by se od něj mohli učit, jak se vede řízení v tak vážné věci. Co se týká práva na legitimní obranu, náš diplomat uvedl, že je Paraguay měla do momentu, než Bolívie přijala 24. listopadu 1934 zprávy Mimořádného shromáždění Společnosti národů a doporučení jak postupovat k uzavření dohody a míru. Od toho dne právní vina za pokračování války plně padá na Paraguay. To bylo hodně tvrdé, ale bohužel přesně to odpovídalo stavu věci.

A nyní to nejdůležitější Následně Osuský přešel do roviny Paraguay - Československo. Obrátil se přímo na paraguayské delegáty a s plnu vahou své osobnosti podpořené velkým renomé naší země v této těžké době, je ujistil, že Československu není lhostejné, mají-li oni i jejich země pocit křivdy. A řekl, že podle článku 13 Paktu, že je potřebné předložit tuto nekonečnou politicko-ekonomicko-právní při mezinárodnímu soudu v Haagu a vyzval delegáty obou zemí, aby tak učinili.

Osuského řeč učinila na celé shromáždění společnosti národů hluboký dojem. Tento Slovák ve službách Československa, kterému se oddal celou svojí duší, totiž dokázal tento ve své podstatě bezvýznamný spor o válku v zapomenuté kraji a vše kolem ní ve Společnosti národů položit do úplně jiné roviny. Najednou to nebyla jen rovina konfliktu mezi Bolívií a Praguayí. Najednou to byl tvrdý zápas o samotnou podstatu zásad Paktu společnosti národů. Že není funkční, se už ukazovalo dlouho. Ale Československo bylo první zemí, která na to otevřeně poukázala a nazvala věci pravým jmény. Stručně řečeno bylo řečeno, že doba nenahrává kompromisům a zákulisním aktivitám jednotlivých zemí, protože tento postup ničí kolektivní účinek akcí Společnosti národů. A v době kdy se celou Evropu šířily bezpečnostní hrozby iniciované Německem, Itálií, Maďarskem a Sovětským svazem, to byla cesta do pekla kontinentální války.

Bohužel i nyní byl přijat kompromis, který měl uspokojit země, které byly proti použití sankcí. Dne 15. března 1935 výbor ve své zprávě potvrdil své předchozí doporučení ze dne 16. ledna 1935 ohledně embarga vůči Paraguay. Ale k tomu, aby prosadil použití celého článku 16, nepřistoupil a rozhodl se vyčkat, jak pochodí ve své zprostředkovatelské misi Argentina a Chile.

A tyto dvě země nakonec ve svém úsilí uspěly. Výsledkem bylo podepsání protokolu o příměří. Díky tomu byly další akce orgánů Společnosti národů bezpředmětné a vládám bylo oznámeno, že jelikož se očekává podepsání definitivní mírové smlouvy, je možno zahájit plnou normalizaci vztahů s oběma protivníky. Československá vláda dne 22. července 1935 oznámila, že tento názor plně sdílí a potřebné kroky už činí. Tím aktivity naší diplomacie v konfliktu o Gran Chaco skončily. A nyní se podíváme na Československou vojenskou misi v Bolívii.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."

neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Uživatelský avatar
Neferit Sr.
Příspěvky: 1036
Registrován: 4. 2. 2008, 21:50
Bydliště: Órodná Haná

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Neferit Sr. »

Část druhá: ČESKOSLOVENSKÁ VOJENSKÁ MISE V BOLÍVII

Československá armáda vyslala v polovině 30. let minulého století do Latinské Ameriky dvě vojenské mise.

První z nich byla vojenská mise vyslaná dne 24. května 1934 do Bolívie na základě československo-bolivijské smlouvy z 8. května 1934. Bolívie byla od června 1932 ve válečném stavu s Paraguayí a předmětem sporu se stala oblast Chaco Boreal, kde byla v roce 1925 údajně objevena ložiska ropy. Což už víme, že nakonec nebyla pravda. Podle uvedené smlouvy měli českoslovenští důstojníci pomáhat při organizaci armády, ale nesměli velet a vojenských akcí proti vnějšímu nepříteli se mohli zúčastnit pouze jako pozorovatelé. K této misi došlo v době, kdy byl zbaven vrchního velení německý generál Hans Kundt a velení převzal bolivijský generál Enrique Peñaranda.

Současně s touto výměnou se obrátila na Československo s požadavkem na vyslání zkušených vojenských poradců. Žádost byla doručena do Prahy cestou bolivijského velvyslanectví v Paříži a to už koncem února 1934. Tato žádost byla výsledkem iniciativy obchodního pověřence Zbrojovky Brno v Bolívii pana Morávka. Tomu se podařilo tento nápad vnuknout bolivijskému prezidentovi Danielovi Salamancovi Urey. A to tak, že dotyčný tuto akci nakonec vnímal jako vlastní nápad. Žádost byla jen všeobecná, ale už 19. března byla upřesněna včetně úhrad cestovních nákladů, služného a dalších benefitů. Samotnou smlouvu mezi Bolivií a naší zemí přijel do Prahy projednat důvěrný agent José Maria Calvo Linares

Pražské ministerstvo národní obrany se moc nezdráhalo a lehce se zbrojaři domluvilo na tom, že to je hodně dobrý nápad. V dané době o embargu nebylo ani tucha a tak závěr odpovědných osob byl tento. Cituji:

„Jde o příležitost, aby naše armáda prostřednictvím vlastních zástupců seznala, jak se osvědčuje náš zbrojní materiál ve skutečném boji, a jde také o záruku, že bude i nadále pokračováno v objednávkách u československého zbrojního průmyslu“

Jindy bylo konstatováno, cituji:

„jde o příležitost, aby armáda svými vlastními zástupci seznala, jak se osvědčuje československý moderní zbrojní materiál ve skutečném boji a získal prostřednictvím svých příslušníků nejnovější vojenské poznatky jednak všeobecného rázu, jednak pokud jde o užití v boji nejnovější zbraně, kterou je lehký tank“

A co si budeme nalhávat, všichni mimo Beneše v tom navíc viděli záruku slibného vývoje dodávek zbraní a dalšího materiálu do Bolívie.

Jenomže vyslání poradců pro jednu ze znepřátelených stran mělo svá úskalí. Navenek totiž Československo zachovávalo neutralitu a ministr zahraničí Edvard Beneš dokonce jako funkcionář tehdejší Společnosti národů usiloval o hledání smíru. Pro ministerstvo zahraničních věcí to byl prostě hodně tvrdý oříšek. K žádosti došlo v nejméně vhodnou dobu. Bylo jasné, že až se to provalí, pokud mohu užít tento termín, bude na půdě Společnosti národů co vysvětlovat. Ale Beneš nebyl hlupák a věděl, že tyto poznatky získané jen dobrou vůlí obou stran jsou pro naši armádu nedocenitelné. V politických kláních ostřílený matador doktor Edvard Beneš nakonec nalezl řešení. Vyslání mise podmínil tím, že její členové vystoupí z armády a do Bolívie odejdou oficiálně jako soukromé osoby. Tak přesně to píše ve studii o válce v Gran Chacu historik Bohumil Baďura.

Ministerstvo obrany na to po krátkém váhání přistoupilo. Tento netradiční postup byl nabídnut pečlivě vybrané skupině důstojníků. Všichni na něj přistoupili. A tak vznikla naše nejvýznamnější zahraniční vojenská mise naší země mezi světovými válkami. Nyní podíváme na tuto skupinu vojenských poradců trochu lépe.

Skupinu vojenských poradců vedl brigádní generál Vilém Plaček, bývalý velitel Horské brigády 2. Na jeho vojenský život ve službách Rakousko-uherska i naší prvorepublikové armády, jíž se po zbavení povinností dané mu přísahou zaniklé monarchii cele oddal, se podíváme blíže za chvíli. Tento důstojník byl z mise jediný, který nebyl legionářem.

Generál Vilém Plaček se narodil 20. března 1877 ve Dřevohosticích v okrese Holešov. Vystudoval reálku v Kroměříži a v roce ukončil 1897 kadetní školu pro zeměbranu ve Vídni. Poté v hodnosti podporučíka a ve funkci velitele čety nastoupil v srpnu 1897 službu u Zeměbraneckého pěšího pluku 4 v Klagenfurtu. O rok později byl v téže funkci přemístěn k Zeměbraneckému pěšímu pluku 30 do Vysokého Mýta. Od listopadu 1900 byl zařazen do kurzu subalterních důstojníků a připravoval se ke studiu na vídeňské Válečné škole, na které působil v letech 1901 až 1903. Po absolvování Válečné školy konal službu štábního důstojníka na velitelství 51. zeměbranecké pěší brigády a 26. zeměbranecké pěší divize v Josefově.

V roce 1905 se vrátil ke svému pluku do Vysokého Mýta a ujal se velení roty, přičemž současně byl po absolvování zákopnického kurzu pověřen i funkcí zákopnického důstojníka pluku. Počátkem roku 1909 převzal velení kulometného oddílu. V roce 1908 prodělal kulometný kurz v Mostu. Kapitánem se stal v květnu 1911. V listopadu téhož roku proběhlo jeho převedení k zeměbraneckému pěšímu pluku 14 do Brna, kde opět velel pěší rotě. V říjnu 1913 nastoupil jako učitel střelby a pěší taktiky u zeměbraneckého hulánského pluku 5 v Stockerau. Počátkem srpna 1914 se vrátil k zeměbraneckému pěšímu pluku 14, se kterým odešel na haličskou frontu.

Po měsíci byl odeslán do mateřské posádky, kde se ujal velení náhradního praporu, zajišťujícího odesílání doplňků k bojujícímu pluku. Počátkem prosince 1914 odešel do Vídně a působil zde jako učitel ve Vojenské akademii. Koncem března 1916 se vrátil do pole a byl pověřen funkcí styčného důstojníka štábu u II. bulharské armády. Od poloviny dubna 1916 začal působit u Generálního vojenského velitelství pro Kosovo v Mitrovici jako přidělený důstojník generálního štábu. Počátkem června 1917 odcestoval do tureckého Cařihradu, kde působil ve funkci styčného důstojníka pro otázky dobrovolného vstupu Albánců do rakousko-uherské armády. Na sklonku roku 1917 se stal náčelníkem štábu Vojenského generálního inspektorátu pro jižní Srbsko. Konec 1. světové války ho zastihl ve funkci náčelníka štábu skupiny polního podmaršálka Slobočníka, sestavené z rakousko-uherských a albánských vojsk.

Přihlášku do prvorepublikové armády v prosinci 1918 a do činné služby byl povolán v květnu následujícího roku. Velmi rychle byl zařazen do funkce náčelníka štábu u formující se 1. pěší divize na Podkarpatské Rusi. S divizí prodělal její nasazení v rámci slovensko-maďarského vojenského konfliktu. V říjnu 1919 se ujal funkce náčelníka štábu u 2. pěší divize v Banské Bystrici. V listopadu 1919 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Od října 1920 velitelství divize začalo působit v mírové posádce Plzeň. V únoru 1921 došlo k jeho převedení do stavovské kategorie důstojníků generálního štábu a v prosinci 1922 se stal plukovníkem. Následně absolvoval tyto kurzy:

- I. informační kurz pro generály a štábní důstojníky

- Vyšší informační kurz pro generály a štábní důstojníky

- kurz pro podplukovníky a plukovníky ve Francii.

Od srpna 1923 působil u Zemského vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko v Brně, kde zastával funkci náčelníka štábu. V říjnu 1925 se stal velitelem 3. pěší brigády v Plzni a byl vyslán do informačního kurzu pro generály a plukovníky na Válečné škole ve Versailles.
Do hodnosti brigádního generála byl povýšen 1. května 1928. V lednu 1929 došlo k jeho přemístění do Spišské Nové Vsi a zde se ujal velení elitní 2. horské brigády.

Do výslužby odešel 4. června 1934. Důvod – vyslání do mise v Bolívii.

Po návratu z Bolívie byl povolán do mimořádné činné služby a měsíc prosinec strávil u Zemského vojenského velitelství Košice. Opětovně do výslužby odešel k 1. lednu 1936. V době mnichovské krize po vyhlášení mobilizace nastoupil činnou službu u velitelství brněnské IV. armády, kde do konce října 1938 zastával funkci přednosty etapní služby. Díval jsem se na stránky jeho rodného - dnes městyse - Dřevohostic a smutně jsem konstatoval, že zde o něm není ani zmínky.

Členové:

Plukovník pěchoty Rudol Bělín, bývalý velitel hraničářského praporu 7, zde měl řídit výcvik pěchoty. Hraničáři byli a jsou i dnes považováni za elitu. A jejich velitelé byli pověstní inteligencí, houževnatostí a schopností řešit nenadálé situace. A k tomu vedli i své podřízené.

Podplukovník generálního štábu Čeněk Kudláček, za tímto účelem uvolněný z funkce Generálního sekretáře obrany státu, zde, tedy v misi měl funkci hlavního ubytovatele. Život tohoto muže je opět hoden knihy. Já ho bohužel odbudu pár řádky.

Narodil se 19. července 1896 v Českých Budějovicích. Zde také absolvoval gymnázium, ale z důvodu vypuknutí Velké války byl odveden na vojnu, složil maturitní zkoušku teprve dodatečně v roce 1920. Po odvodu a prezentaci jako jednoroční dobrovolník prodělal výcvik a poté byl převelen k pěšímu pluku do Uher. Po absolvování školy pro důstojníky byl 3. prosince 1915 odvelen na východní frontu a zahájil boj proti Rusku. 6. června 1916 padl do ruského zajetí. Po přihlášení se byl 2. srpna 1917 prezentován u československých legií v Rusku, v Brispolu. Po ukončení důstojnického kurzu byl povýšen na praporčíka a 1. listopadu 1917 opustil Rusko směrem na západní frontu.

Obrázek
Divizní generál Čeněk Kudláček, přebal knihy o jeho životě.

2. dubna 1918 byl zařazen do 21. čs. střeleckého pluku. Po absolvování granátnické kurzu a kurzu pro velitele čet byl přidělen k vojenské škole v Saint Maixen a poté 1. listopadu 1918 do Itálie jako instruktor. V této funkci působil v Itálii do konce května 1919. 1. dubna 1919 byl, mimo jiné, povýšen na kapitána italských legií.

Po návratu do Československa 1. června 1919 byl ustaven velitelem vojenské posádky a pohraničního obvodu v Děčíně a potom velel praporu v Chomutově. A začal růst a studovat. Absolvoval:

- III. kurz generálního štábu, po prvním ročníku prošel stážemi u různých posádek

- od 4. listopadu 1922 nastoupil do II. ročníku Válečné školy v Praze, kterou ukončil.

- v letech 1921 až 23 navíc tři semestry právnické fakulty UK.

Na tomto základě Po povýšení do hodnosti kapitána byl přemístěn jako pomocný pedagog do Válečné školy v Praze. Zde působil do konce září 1930 a od 1. října 1924 jako profesor. Od 30. září 1930, již v hodnosti majora nastoupil na hlavní štáb MNO, Generální sekretariát obrany státu. Po povýšení na podplukovníka působil nejprve ve 4. oddělení a potom jako přednosta vojensko-průmyslové skupiny.

Poté byl formálně přeložen do zálohy. Důvod je jasný. Podplukovník Čeněk Kudláček si krátce po svém příchodu do Bolívie poznamenal, cituji:

„Čekají se tady od nás zázraky“.

Na mysli tím neměl nic menšího než dosažení vítězství v nejtvrdší válce, jaká ve 20. století zachvátila jihoamerický kontinent.

Po návratu dne 1. listopadu 1935 byl přijat zpět do činné služby a nastoupil opět u GSOS. Od 15. prosince 1935 do března 1939 působil na MNO v různých funkcích v oblasti branné výchovy. Po okupaci Čech a Moravy byl oficiálně zařazen k ředitelství pracovních útvarů. Zároveň se ale zapojil do odboje a stal se jedním ze zakládajících členů vojenské odbojové organizace Obrana národa a jejím prvním náčelníkem štábu. Z důvodu aktivního působení v odboji byl brzy prozrazen a prchá.

Do Francie dorazil přes Slovensko a Jugoslávii v prosinci 1939. Začal působit jako zástupce náčelníka Československé vojenské správy. Když to k jeho hlubokému zklamání Francie vzdala, evakuoval do Anglie. Odtud byl odeslán do Kanady a poté do Brazílie. Na těchto postech působil jako československý vojenský atašé do konce války. Hlavně při práci v Brazílii zúročil svoji dobru znalost prostředí z doby v působení v bolivijské misi.

Od září 1945, již v hodnosti brigádního generála nastoupil na místo přednosty 6. oddělení HŠ MNO pro styk se Spojenci a průmysl. Od konce října 1945 do konce října 1946 působil jako velitel hlavního týlu MNO -to mě nadchlo, byl to týlař jako kdysi i já. Následně od 1. listopadu 1946 do února 1948 vykonával funkci hlavního inspektora branné výchovy. Po změně poměrů v roce 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou a krátce nato do výslužby. V létě téhož roku s rodinou opustil Československo a odešel do exilu.

V letech 1949 až 1956 společně s gen. Ingrem řídil z Paříže zpravodajskou činnost proti své bývalé vlasti. V roce 1956 se přestěhoval do USA, kde na univerzitě v Syracusách působil jako profesor bohemistiky. Až do své smrti v roce 1967 působil v Radě svobodného Československa.

Major dělostřelectva Bohumil Podlezl, příslušník dělostřeleckého pluku 1, v misi odpovídal za výcvik dělostřelectva. Jeho osudy, hlavně po ukončení mise v Bolívii, stojí za pár řádků.

Narodil se 8. 11. 1897 v Jaroměřicích a prošel rakousko-uherskou armádou jako jednoročák. Po zajetí na východní frontě vstoupil do legií a byl přesunut do Francie. Účastnil se války s Polskem v roce 1919. 24. 5. 1934 byl zařazen do této mise v Bolívii. Po návratu od roku 1936 působil u dělostřeleckého pluku v Jincích, v roce 1937 se stal velitelem V. oddílu dělostřeleckého pluku 331 v Příbrami. V roce 1938 byl povýšen na podplukovníka. Po Mnichovu dostal Bohumír Podlezl za úkol zajistit ukrytí speciálních vojenských přístrojů, a dělostřelecké techniky, před německou armádou. Po poradě s pplk. Josefem Mašínem měla být tato technika tajně ukryta ve stříbrných dolech v Březových Horách, ale tento plán byl nakonec změněn a technika byla ukryta v lesích. Po německé okupaci v roce 1939 byl Bohumír Podlezl přeřazen do civilní služby a přidělen na katastrální úřad do Kolína.

Obrázek
Bohumír Podlezl v roce 1952 v emigraci.

Jenže člověk jako on, voják věrný své vlasti, se s tímto stavem prostě nemohl smířit. A tak patřil k zakládajícím členům ilegální vojenské organizace Obrana národa na Příbramsku. V roce 1940 je prozrazen a zatčen gestapem přímo v kanceláři katastrálního úřadu. Napřed je umístěn ve věznici v Kladně, poté na Pankráci. Před soud nakonec předstoupil v Drážďanech. Po odsouzení je umístěn v pracovním táboře v Bayreuthu v Bavorsku, kde se dočká roku 1945 osvobození americkou armádou. Během Pražského povstání, 5. května 1945, padl v bojích v pražských ulicích jeho dvacetiletý syn Vladimír Podlezl. Po válce sloužil opět v armádě jako velitel dělostřelectva I. divize I. sboru. 25. 10. 1946 povýšen na brigádního generála. Stal se velitelem dělostřelectva I. sboru, ale po komunistickém puči v únoru 1948 je jako odpůrce komunismu propuštěn z armády a poslán do výslužby. V roce 1948 byl pro svou protikomunistickou činnost zatčen a uvězněn ve věznici v Litoměřicích, odkud se mu podařilo uprchnout. Zemřel v Emigraci v roce 1975 ve Washingtonu.

Kapitán pěchoty Theodor Pokorný, uvolněn z funkce pobočníka podnáčelníka hlavního štábu, zde měl pracovat v operačním oddělení štábu hlavního velitelství.

Tyto medailonky ukazují dvě věci. Prvně, že jsme měli v té době skvělé důstojníky. Vzdělané, inteligentní a plně použitelné v boji a formování vojsk. Druhotně, že jsme si nedokázali tohoto vojenského personálního zlata vážit. Zvláště po roce 1948. Komunisté tak zopakovali tu samou hloupost co První republika. Jen oni mohli určit kdo je hoden sloužit v armádě a kdo je v lepším případě trouba a v horším kdo bude zlikvidován.

Aby mohli do Bolívie odejet, bylo nutno je všechny přeloženi do výslužby dnem 4. 6.1 934. My už víme, že s tím nebyl problém. S výjimkou generála Plačka, kterému v době odjezdu do Bolívie bylo už 57 let, měli všichni příslib, že po návratu budou přijati zpět do aktivní služby v hodnostech, které už dosáhli a s odpovídajícím služebním zařazením. A my už víme, že i pro generála Plačka se nakonec práce našla.

Do Bolívie skupina dorazila koncem června, ale na frontu vzhledem k nedůvěře ze strany velení bolívijské armády vyrazila v polovině září 1934. Úkolem generála Plačka bylo informovat vládu o situaci na frontě a usměrňovat její požadavky vůči armádě.

V operačním oddělení štábu hlavního velitelství se nacházel kpt. Pokorný, zatímco plk. Bělín řídil výcvik pěchoty a mjr. Podlezl výcvik dělostřelectva. Pplk. Kudláček převzal úlohu hlavního ubytovatele.

Faktem je, že toto řešení organizace mise se bolivijské straně až tak moc nelíbilo. Zdá se, že pokud by to byla mise vyloženě oficiální, měla bolivijský strana větší pocit jistoty, že by naše země nešla cestou účasti na embargu. Ale Beneš už neslevil- ani nemohl. Nakonec to Bolivijská strana akceptovala a smlouva byla podepsána 8. května 1934. Smlouva byla sepsána velmi korektně. Mimo jiné obsahovala tyto skutečnosti:

- naši vojáci měli spolupracovat při reorganizaci bolivijské armády

- jejich poslání mělo být výhradně technického rázu, nesměli velet bolivijským oddílům a při účasti na vojenských operacích jejich působení nemělo překročit poradenskou rovinu.

- mohli se účastnit jen toho, co bylo zaměřeno proti vnějšímu nepříteli

- zodpovídali se pouze svému veliteli a byli zbaveni odpovědnosti za rozhodnutí, které by vojenské orgány Bolívie přijaly na základě jejich doporučení

- museli dodržovat veškeré vnitřní předpisy bolivijské armády, pokud byly v souladu s povahou jejich mise a nerozcházeli se s ustanovením smlouvy

- nesměli vstoupit do služeb kteréhokoliv státu sousedícího s Bolívií a samosebou měli povinnost zachovat mlčenlivost o všem, o čem se dověděli při své misi, a mohlo by poškodit hostitelskou zemi

Pokud e občas objeví něco málo o této misi, vždy je zdůrazňováno, že to byl pro dotyčné hodně dobrý kšeft. To mise tohoto typu bývají, ale překvapuje mě, že se to uvádí úplně všude a skoro jako hlavní informace. Takže abych toto pravidlo neporušil, uvádím:

velitel mise – 300 liber anglické měny měsíčně

členové – 150 liber měsíčně

všichni dostali 300 liber na cestovní náklady do Bolívie a zpět.

Dále jim bylo placeno vše kolem administrativy, 1 libru měsíčně dostal ten kdo neměl sluhu a jednu libru měsíčně dostal každý na vydržování jezdeckého koně, pokud jej potřebuje k výkonu své práce.

V případě nemoci se jim nic z požitků nekrátilo a pokud by v průběhu mise některý z nich zemřel nebo padl v důsledku válečných událostí, měla být jeho rodina odškoděna dle předpisů planých v naší armádě, nebo bolivijské, podle toho, co by bylo pro pozůstalé výhodnější. Za každý rok trvání mise měli nárok na jeden plný měsíc dovolené.
Smlouva byla uzavřena na jeden rok s možnosti prodlužování po šesti měsících. Za nás ji podepsal generál Vilém Plaček, za Bolívii José Maria Calvo Linaresa a V.M.Merino. S každým účastníkem potom byla sepsána obdobná smlouva, tak řečeno na míru.

Důstojníci odjeli z Prahy 24. května 1934 a v Brémách se nalodili na loď Europe a ta je přepravila do New Yorku. Zde přestoupili na loď Santa Rota a ta je zavezla do Arici a odtud potom 25. června 1934 pokračovali vlakem do Bolívie.

Jak je zvykem, vše se provalilo a v argentinském tisku se zpráva o naší misi objevila už 10. května 1934. Ale náš velvyslanec v této země o ničem nevěděl – byla to přece neoficiální záležitost. Takže když se jej paraguayský velvyslanec přímo zeptal, co o tom ví, aniž by lhal, řekl, že nic. Vtom byl půvab Benešova řešení – diplomaté se mohli kdykoliv uchýlit k institutu věrohodného popření vědomosti o našich vojácích v Bolívii. Ale stejně vypukla bouře. Naše krajanské spolky v Jižní Americe, které se ustavily v Paraguay a Argentině okamžitě zahájili velké akce proti této misi.

V Paraguay Čechoslováci sdružení ve spolku Checoslovaquia poslali už 12. května 1934 telegram prezidentovi Masarykovi s apelací, aby odjezdu mise zabránil. Prodlužování války označili za zločin proti lidskosti a prohlásili, cituji: „československý voják nesmí hájit zájmy jediného otrokářského státu Ameriky proti statečnému a mírumilovnému paraguayskému národu“

Následně se obrátili na čtyři významné noviny u nás doma a předali jim prohlášení, v němž Bolívii vinili ze zahájení války, a tázali se, zda je správné a čestné, aby stát který má heslo „Pravda vítězí“ pomáhal lupičské válce. Dále v prohlášení bylo uvedeno, že, cituji: „ že s lidským materiálem Bolívie ani nejlepší důstojníci mnoho nesvedou“ a že „každá evropská taktika musí selhat v terénu, kde převládají pralesy a močály a kde není komunikací“

Je vysoce pravděpodobné, že byli vedeni hlavně obavou o postavení svých komunit v Paraguay, až začne mise v Bolívii působit. A vytýkali naší zemi, že obětoval jejich existenci v Paraguay zájmům některé továrny, anebo zájmové skupiny.

Stejně tak se proti naší misi rozjela kampaň v Argentině, kde byla - československá kolonie, byť to zní úplně divně, ale používám dobový termín – a noviny Slovenský Ľud dne 24. května, tedy v den odjezdu mise do Brém otiskly, článek, který tvrdil, že tato mise jen uškodí dobrému jménu československých usedlíků v Argentině. Dále uvažuje nad tím, kdo mohl mít takový nápad zrovna u nás v Československu, když celý svět chce válku zastavit. Dokonce vyjádřil obavu o osud demokracie u nás doma. Výbor Československého národního sdružení v Tafi Viejo dokonce vyslal své zástupce na Československou ambasádu v Buenos Aires a zde vyjádřila nevoli a nepříjemné překvapení s tm, že Československá vláda ujednala s Bolívií vyslání vojenských poradců.

Naše vláda dal pokyn - nereagovat. Benešovu triku o propuštění účastníků mise do zálohy de facto nikdo nevěřil, ale de jure nemohl nikdo nic namítnout. Fungovalo to dokonce i ve Společnosti národů. Když bylo dne 20. října 1934 oznámeno radě Společnosti národů paraguayským delegátem, že v Bolívii působí významná československá vojenská mise složená z vyšších i nižších důstojníků, v čele s generálem v aktivní službě, naše vláda mohla s klidným svědomím odpovědět, že tato informace není pravdivá a že jde o soukromou aktivitu lidí, kteří nejsou ani v aktivní službě ani v záloze – všichni už byli pro naši zemi civilisté bez závazků k ozbrojeným silám.

Zbrojovka a ostatní zbrojaři předpokládali, že naši vojáci využijí všech možností pro propagaci našich zbraní a válečného materiálu u bolivijské armády a přeneseně i v Argentině. Bohužel tím že naše země přijal závazek uvalit embargo na prodej a dodávky zbraní do regionu, vše se zdálo ztracené. Je fakt, že bolivijská vláda tímto krokem byla hodně dotčena a dokonce krátkou dobu panovaly jisté obavy o osud našich důstojníků. Naštěstí tyto obavy se ukázaly jako liché- naši vojáci si velmi rychle získali velké renomé a Bolívie e začala jednat o zbraních s Japonskem, které jakékoliv aktivity Spojených národů v klidu ignorovalo, protože už nebylo členem této organizace. Tlak velmocí na naši zemi ale neustal.

Po katastrofální porážce bolivijských vojsk na sklonku roku 1934, se gen. Plaček stal jedním ze čtyř členů Nejvyšší válečné rady. Po stabilizaci fronty a následném uzavření příměří 14. 6. 1935 naši důstojníci Bolívii postupně opustili.

Nejprve odjeli podplukovník Bělín a major Podlezl.

Podplukovník Kudláček a kapitán Pokorný ještě pod dva měsíce prováděli průzkum povodí Amazonky na bolivijsko-brazilském pomezí. Generál Plaček opustil Bolívii počátkem srpna 1935, poté co vypracoval instrukce pro demobilizaci.

Všichni příslušníci mise před odjezdem obdrželi řád Condora Commendatore.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."

neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Uživatelský avatar
Neferit Sr.
Příspěvky: 1036
Registrován: 4. 2. 2008, 21:50
Bydliště: Órodná Haná

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Neferit Sr. »

Část třetí: ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ PRO BOLIVII

Pokud se podíváme na naše obchodní aktivity při prodeji zbraní do zemí Jižní Ameriky, zjistíme, že se zde začínají naše zbraně objevovat už od poloviny dvacátých let. Bylo to dáno tím, že naše země velmi rychle vybudovala vysoce výkonný zbrojní průmysl. A jakmile dosáhla naše zbrojní produkce schopnosti průběžného zajištění potřeb vlastní armády, a vytvořit mobilizační rezervy, bylo možno dokonce záhodno využít kapacity zbrojního průmyslu k získání nových trhů.

Z počátku to bylo tak, že naše zbrojní entity využívali pro svoji prezentaci a prodej zbraní vojenského materiálu, využíval spolupráce již zde působících obchodních misí spřátelených států a jejich zbrojovek. Byly proto uzavřeny několikery kartelové dohody, které měly umožnit přístup naší zbrojní produkce na jihoamerické trhy.

Škodovy závody tak už v roce1922 uzavřely kartelovou dohodu s francouzskou společností Schneider-Crezot, kdy Škoda měla v péči Mexiko a Francouzi Argentinu, Brazílii Chile a Peru. O zakázky se měly navzájem dělit ve stanoveném poměru.

Zbrojovka Brno, dále jen Zbrojovka v roce 1927 uzavřela podobnou dohodu s belgickou firmou Fabrigue Nationale a i při ní si trh rozdělily.
Dále zde bylo povícero smluv o zastupování a zprostředkování, např:

- od roku 1926 Škodovka využíval tyto služby poskytované společností Schlubach, Theimer a. Co pro Kolumbii, Peru, Bolívii, Venezuelu a další země.

- smlouvu se společností E. Collina pro Argentinu, Paraguay a Uruguay

Od roku 1929 začala budovat svoji sít obchodních zastoupení i Zbrojovka. Přitom zastupoval zájmy své, ale i muničky Sellier a Bellot a dokonce i firmy Janeček- zde hlavně šlo o ruční granáty.

Dále naši zbrojaři jednali jak u nás tak i v zahraničí s obchodními a vojenskými emisary jednotlivých jihoamerických zemí, vysílaných do Evropy právě za účelem nákupu zbraní a vojenského materiálu. Budeme upřímní, zpočátku tato jednání byla přínosnější než ta, prováděná přímo v zemích jihoamerického kontinentu.

Pokud se ale vrátím k Bolívii a Paraguay, musím uvést, že v roce 1927 se v Británii objevil bolivijský ministr války generál Cuzmán Philipe. Škodovce se podařilo s jeho lidmi navázat kontakty a ti dostali pokyn navštívit naši zemi a její zbrojní závody. Stalo se, a i když Škodovka vyšla naprázdno, Zbrojovce se zadařilo uspět v konkurenci se španělskou zbrojovkou Fabrica de Armas Ovideo. Zbrojovce hodně pomohla intervence hamburská firma Schlubach, Thiemer a Co, přesně v duchu dohody u bolivijského generála Pola.

Hodně tomu pomohly u vojenské konflikty mezi Bolivií a Parguayí v letech 1927 a hlavně 1928. Jak už jsem uvedl výše, obě země zahájily po konfliktech a debaklózních mobilizacích opatřeních na sklonku dvacátých let rozsáhlá jednání za účelem získání kvalitní výzbroje.

Už v roce 1928 tato země objednala 36 000 pušek vz. 24 v upravené ráži 7,65 milimetrů. Ke každé zbrani byl objednán řemen, bajonet a náhradní díly byly také objednány v počtech, které budily nadšení. Například úderníků bylo objednáno 12 500. Všichni na tom vydělali a to jak praví prameny, i bolivijský vrchní velitel generál Kundt, který obdržel „značné kalorie“, což dnes čteme jako tučný úplatek.

Zbraně byly převzaty v říjnu 1928 převzaty v Brně bolivijskou vojenskou komisí a ještě téhož roku odeslány do nového domova. Současně s puškami odjely i dva lehké kulomety jako vzorky a po předvedení byli bolivijskými důstojníky velmi kladně ohodnoceny.

Jakmile Zbrojovka získala první velkou zakázku od Bolívie, slíbila, že nebude dodávat zbraně do Paraguay a jak uvidíme dál, tento slib rozhodně nechtěla dodržet, pokud by se ukázal jako perspektivní, což předvedla, když začala jednat s paraguayským emisarem v Evropě generálem Schenonim v průběhu roku 1929. Ale zde neuspěla. Následně se pokusila do Paraguay vyvézt 500 tisíc nábojů svítících a 20 milionů nábojů běžných, obojí pro pušky Mauser, ale ani toto se nepodařilo. Když navázala Zbrojovka kontakty s Josefem Hanzlíkem, naším krajanem, který v Asuncionu provozoval velké mechanické dílny, získal první relevantní informace o vojenském materiálu, který Paraguay zakoupila v posledních letech. Zjistila, že španělské pušky z Fabrica de Armas Ovideo, budí rozčarování - při střelbě se u nich trhalo velké procento hlavní.

Do těchto aktivit se ložila i naše ambasáda v Argentině a zajistila několik schůzek s paraguayskou stranou. Následně Zbrojovka vyslala přímo do Paraguay svého člověka, ing. Františka Češku, který dosud působil v Brazílii. Ten měl jednat přímo s vládou nebo jejími lidmi a pokud možno cestu a jednání utajit, aby se neohrozily běžící obchody s Bolívií. Nakonec se mu podařilo navázat kontakty s významným mužem José Alfredo Bozzano Bagliettem. Ale ten jednání bez přítomnosti vojáků odmítl.

A tak až dne 4. března 1931 předložil ing. Češka paraguayské vládě nabídku na dodávku:

10 000 kusů pušek karabin na základě pušek vz.24 ráže 7,65 mm s bajonetem a pochvou
500 kusů lehkých kulometů vz.26 s příslušenstvím a náhradními díly
100 kusů automatických pušek ZH 29
10 milionů nábojů do pušek a kulometů
10 000 granátů vz.24 Janeček

Vše odviselo na rychlé dodávce vzorků, ale ta zamrzla až do 25. dubna a navíc zjistil, že ministr obrany z nějakého důvodu další jednání brzdí. Asi za to mohly už realizované dodávky do Bolívie. Celé se zasukovalo úplně, když se informace o Češkovi a jeho aktivitách dověděl prezident José Patricio Guggiari a došlo k jejich setkání v prezidentově sídle. To krajně rozhořčilo ministra obrany, který jej nechal sledovat, a nakonec mu hrozilo obvinění ze špionáže ve prospěch Bolívie.

Obrázek
Automatická puška ZH 29

Nakonec ale došlo k vyzkoušení vzorků pušek a ty v konkurenci zbraní od belgické firmy FN velmi dobře obstály. Jenže Češka onemocněl malárií a musel domů do Argentiny. Přesto se mu podařilo pro spolupráci za provizi cca 4,25% ze zisku získat Manuela Ferreiru, blízkého přítele Bozzana Bagliettiho. Zbrojovka se ale snažila získat jednáním obchody i v Evropě a to cestou paraguayského velvyslance v Paříži Caballera de Bedoya. Zde zaangažovala i našeho vojenského přidělence podplukovníka Zdeňka Vltavského- Waldhütera. Jednání vedlo tomu, že velvyslanec požádal o oficiální pozvánku k návštěvě Zbrojovky a vyžádal si kompletní katalog. Stalo se, a současně dostal informaci o jednáních přímo v Paraguay.

Když se dostavil Vltavský- Waldhüter na další jednání k velvyslanci, byl osočen tajemníkem z nekalostí. Bohužel velvyslanec odmítl sdělit konkrétní datum návštěvy naší země. Nakonec se návštěva nikdy neuskutečnila. A nyní něco co mě dost překvapilo. V Bolívii s našimi puškami nevládla žádná velká spokojenost. Až na místě se ukázalo, že díky špatným informacím, do našich pušek nejde zasunout bolivijský zásobník, a bylo nutno poslat techniky s malou dílnou, aby se vše uvedlo do řádného stavu. Rozdíl byl 2 milimetry v délce. Jména techniků byla Fiedler, Dvořáček a Němeček. Další nedostatek byl špatné ustavení mířidel, kdy z důvodu výrazně jiných světelných atmosférických podmínek v Bolívii bylo nutno upravit i jejich precizi.

V Bolivii se podařilo získat Zbrojovce pro spolupráci krajana Ferdinanda Štěpána, bohatého průmyslníka. Nabídka byla obrovská:
pušky
kulomety lehké i těžké
přilby
ruční granáty
minomety
horská děla
a dokonce letadla.
Tedy i materiál kde by byla potřeba účast i dalších zbrojařských podniků. Ale Štěpánovi konexe na takový obchodní záměr byly nedostatečné a jediné co získal, byl nezávazný příslib, že až bude čas, něco se objedná. Stejně se vedlo i dalším postupně kontaktovaným zástupcům Zbrojovky.

Takže i v Bolívii zatím nic moc co by šlo chválit. Bylo zde asi více příčin, ale asi ten hlavní byl ten, že to nejlepší místo pro sjednávání obchodů byl Londýn. Zde sídlila bolivijská vojenská mise. Když začala ostrá válka, její význam prudce vzrostl. Jejím šéfem byl plukovník Merino. Dále zde sídlil Bolivijský vlastenecký výbor vedený vojenským přidělencem Mamertem Urriolagoitiem. Tento výbor měl na starosti ne objednávky ale distribuci finančních prostředků při jejich placení. A to je hodně významný post.

A tím vznikla delší epizoda nutnosti využít služeb Lederera, bývalého zaměstnance společnosti Schlubach, Theimer a. Co., který se udělal pro sebe a bohužel měl na velitele bolivijské vojenské mise velký vliv. Bylo jisté, že při cestách s plukovníkem Merinem po evropských Zbrojovkách pracuje i pro jiné dodavatele a o tom kdo bude osloven, rozhoduje výška jeho provize. Ale je fakt, že díky němu získala Zbrojovka objednávku na 200 kusů lehkých kulometů s příslušenstvím a náhradními hlavněmi a už v březnu roku 1933 byly tyto zbraně v boji.

Následně zbrojovka poslal do Londýna vzorky pušek vz. 24, ale už se správnou precisí a přes Lederera se jich podařilo v roce prodat 5 000 kusů a dalších 600 lehkých kulometů. To stačilo, aby se v bolivijské armádě vytvořil o našich zbraních dobrý dojem a další objednávky následovaly. Bohužel Ledererer se choval stylem - beze mě neprodáte ani slepou patronu. Zlé pro věc samotnou, mimo toto drsné jednání, zde byly i jeho velké finanční nároky a tak se Zbrojovka rozhodla se jej zbavit, využít stále lepšího jména svých zbraní a vytvořit si vlastní zastoupení přímo v Bolívii.

V té době už měla své expozitury ve více zemích kontinentu a nakonec našla toho pravého muže i pro Bolívii. Byl to ing. Jan Morávek, zbrojařský agent velkého formátu.

Byl to přirozený obchodní talent, inteligentní, empatický velmi dobře technicky zdatný. Když přijel do Buenos Aires, v krátké době ho znal každý významný člověk a jeho cesty do okolních zemí jeho reputaci zvyšovaly. Když ho jeden bankéř seznámil s bolivijským velvyslancem v Argentině doktorem Juliem Gutierrezem, bývalým ministrem války a jedním z jejích iniciátorů, Morávek pochopil, že má dosud netušené možnosti, provádět obchody s Bolívií přímo, bez dalších prostředníků a to hlavně myslel Lederera.

Nakonec Zbrojovka sama Morávka musela brzdit, aby si proti sobě nepoštvala šéfa mise v Londýně plukovníka Merina, který na spolupráci s Ledererem trval. Jenže Morávek si věřil a prosadil, že 12. prosince 1933 odletěl do Bolívie, aby se vše pokusil zajistit sám. Jenže současně měl od Zbrojovky za úkol pracovat i na možných obchodech pro Paraguay.

Práce v Paraguay byla ztížena tím, že bylo známo, že zbraně které zabíjí paraguayské vojáky v Gran Chacu, jsou od nás. Takže místní tisk se tomu věnoval v podobě nepřátelské kampaně. Jenže došlo k unikátní situaci. Paraguay vyhrávala a ukořistila velké množství pušek a kulometů z našich dodávek. Paraguayští zbrojíři chvíli museli bádat, než zvládli provoz našich kulometů, ale potom, když je dali do boje, byli nadšeni. Nakonec se podařilo navodit stav, že naše země jako malý stát ze středu 10 000 kilometrů vzdáleného kontinentu nemá na válce jiný, než obchodní zájem.

Následně byl znovu osloven Manuel Ferreira. A bylo jasno. Problém nebyl v tom, že by současně Zbrojovka dodávala výzbroj i druhé straně. Problém byl v tom, že Zbrojovka by musela přistoupit na paraguayský požadavek plateb. Požadavek zněl tak, že klient zaplatí:
25% při podpisu smlouvy
10% po předání dokumentů a
zbytek na splátky do dvou let. A zde Zbrojovka nebyla schopna vyjádřit akceptaci, zdálo se jí to dlouho. Ale na druhou stranu hledala cestu, co by mohla Paraguay dodat výměnou, třeba tabák či bavlnu, ale nakonec i toto hledání nepokročilo.

Mezitím počet českých braní ukořistěných v boji stále rostl, Bylo ukořistěno i větší množství kulometů dokonce ještě v originálním balení. Nakonec Ferreira oznámil, že československých zbraní má Paraguay více než původních vlastních. To byla hodně špatná vizitka bolivijské armády. A projevil zájem o dodávky náhradních dílů jak pro pušky, tak pro kulomety. A zde Zbrojovka udělala zásadní chybu. Místo aby splnila žádané, snažila se dodávky těchto dílů podmínit dodávkami dalších zbraní. Například trvala na tom, že nahradní díly pro kulomety dodá jen tehdy, pokud bude objednáno dalších 300 kulometů. A pokud by jich bylo 500 a bylo složeno 65% ceny předem, jako bonus by poslala i technika na opravy zbraní. V ten moment Paraguayci naznali, že nemají zájem.
Zde Zbrojovka hrála divnou hru. Před tím to jednáním slíbila Bolívii, že žádné náhradní díly nepříteli nedodá. Ty finální výrobky to asi měly zamaskovat, kdyby se to provalilo, ale nakonec to bylo jedno.

Takže zatímco v Paraguay vše usnulo, v Bolívii se naopak začalo dařit. Zbrojovka vše pojala jako pomoc při unifikaci bolivijské pěchotní výzbroje a bylo jasné, že naše zbraně jsou v boji velmi dobré, snadno se obsluhují a mají nízkou poruchovost. Takže aktuálně se řešily dodávky v počtech:
25 000 a doobjednaných 5 000 pušek
náhradní díly na pušky v ceně 85 275 dolarů
1 300 lehkých kulometů.

Obrázek
Československá puška vzor 24, verze s ráží 7,65 mm pro Latinskou Ameriku.

Jednalo se o kulomety ZB vz.30. Je všeobecně známé, že Československá armáda kulomet vz. 26 hned zařadila do své výzbroje. Brzy se stal úspěšným vývozním obchodním artiklem. Vyvážel se do řady států, mimo jiné i do Jižní Ameriky. Nástupcem se stal mírně vylepšený typ, lehký kulomet ZB vzor 30. Koncepce obou zbraní byla identická, vz. 30 se od svého předchůdce lišil především způsobem výroby a provedením některých součástí vnitřního mechanismu. Stejně jako vz. 26 byl i vz. 30 vývozně úspěšný a mnoho kusů odebrala i Bolívie. Zdroje se shodují na počtu 2 982 kusů, z toho posledních 200 mělo být dodáno s těžkými hlavněmi a trojnožkami a bylo je tedy možno použít jako kulomety těžké. Kulomety byly upraveny také na ráži 7,65 milimetrů a tím měli více ran v zásobníku.
2 lehké kulomety s těžkou hlavní
500 nabíječek
20 telefonních ústředen
80 telefonů
400 kilometrů těžkého telefonního kabelu
1 000 kilometrů lehkého telefonního kabelu a materiál pro vybavení zbrojních dílen, Zde už byla nutná kooperace Zbrojovky s dalšími podniky. A tím to význam Bolívie jako klienta výrazně vzrostl. Zatím vše mělo jít pře londýnskou misi a Lederera, ale najednou došlo k zásadní změně.
Jak k tomu došlo a v čem bylo tajemství obchodního úspěchu Zbrojovky? To stojí za pozornost a tak čtěte.

Bolivijský vojenský přidělenec v Argentině Justo Rodas Eguino požádal Morávka o sdělení, jestli Zbrojovka dokáže dodat nějaký vojenský materiál Bolívii a jestli náhodou nemá něco uskladněno v Argentině. Morávek mu vysvětlil, že Zbrojovka musí jednat s misí v Londýně, ale Eguino vše skrečnul a předal mu telegram, kdy ministerstvo války jeho země požaduje přímou přítomnost zástupce Zbrojovky v La Paz. Lederer nebyl ani trochu nadšen, ale nemohl nic dělat. Ale zkušeně vystrašil Zbrojovku tím, že pokud to nebude přes něj, bude to pro zbrojovku finančně nevýhodné a ta aniž by se nad tím zamyslela, Morávka přibrzdila. Když Morávek znovu sdělil přidělenci Eguinovi, že se stále jedná v Londýně, ten, slušně řečeno vyjádřil údiv nad tím, že se nerespektuje přání ministerstva, které je misi v Londýně nadřízeno.

A bylo vymalováno. Moravek odjel do La Paz a začal jednat přímo s vládními činiteli. A v tom byl hodně dobrý.

5. ledna 1934 uzavřel smlouvu na dodání 10 000 pušek vz.24 ráže 7,65, s bajonetem, pochvou na bajonet a řemením.

24. ledna 1934 další smlouva na 15 000 stejných pušek a jejich příslušenství.

Následně šéf mise v Londýně plukovník Merino a Lederer přijeli do Brna a trvali na tom, aby Zbrojovka napsala do Bolívie, že Morávka stahuje z La Paz a že si sama Zbrojovka přeje, aby se vše vrátilo do rukou těchto dvou osob. A spolu trvali na tom, aby 5% došlých plateb z Bolívie bylo poukazováno ne jejich společné konto v Londýně. Když se tak nestalo, okamžitě začali dělat obstrukce při přejímkách zbraní.

No asi se nelze divit. Sám plukovník Merino si z ceny zbraní bral slušnou provizi – byly to třeba 4 libry za kulomet a 2% z ostatního materiálu. Při prodeji třeba 500 kusů kulometu si tak aniž by se mu nějak orosilo čelo, vydělal 2000 liber. To byly v té době velké peníze.

Zbrojovka z toho byla trochu mimo, ale Morávek se rozhodl, že na ty dva maníky nebude brát ohled. Jeho kontakty přímo s ministerstvem byly velmi otevřené a pevné. Nakonec udělal také tak trochu podraz a obrátil nelibost ministerstva války proti Ledererovi a Zbrojovka s ním konečně mohla ukončit smlouvu, což se také k 1. červenci 1934 stalo.

Morávek pochopil velmi rychle už při příchodu na jihoamerický kontinent, že zde pořád správně podaný úplatek otevře skoro každé dveře. Jeho úspěch byl tedy skryt také v tom, že ministrovy války Zacaríovi Benadivesovi nabídl finanční účast na uzavřených zakázkách a svědčí o tom mimo jiné to, že na tajné konto pana ministra byla zbrojovkou neprodleně poslána suma 300 liber šterlinků jako provize za objednávku kulometů. Když se ministr změnil, nic se neměnilo a kalorie – úplatky se posílali dál, jen jiné osobě. Dále se obchod podporoval i tím, že se rozdávaly dárky. Když byly důstojníkům generálního štábu převedeny karabiny pro jezdectvo – možná objednávka na 5 000 kusů - měly tyto opravdu skvělé zbraně takový úspěch, že sedm kusů se muselo počítat jako soukromé dárky. Byly to pušky vzor12-33, jedna z nejlepších mutací pušky vz.24, nazvaná „Brazilský musketon“.

Obrázek
Zde je tato zbraň v plné kráse a bylo jich dodáno 5 000 kusů pro jízdu, dělostřelectvo, zdravotní službu a další.

A nyní další obdarovaný: předseda nevyššího kontrolního úřadu Emilio Lopez obdržel krásnou loveckou kulovnici a 150 nábojů – díky tomu vše bylo v očích zákona čisté jako sklo. Navíc tento člověk měl velký vliv na rychlost plateb.

Obchodní úspěchy ale nebyly jen o kvalitním jednání Morávka dalšího zástupce Zbrojovky Karla Horáčka, který sem dorazil v březnu 1934. Bylo to hlavně díky tomu, že naše zbraně prostě byly kvalitní. Díky tomu se podařilo vše, co je uvedeno výše.

Jenže tyto obchody nebyly vše, co se v oblasti dodávek výzbroje dělo. Bojová činnost zajistila dlouhý proud poškozené a porouchané výzbroje. Na základě žádosti bolivijské vlády byli do této země vysláni zkušení mechanici-opraváři. Mělo to několik přínosných dopadů:

- zbraně se rychle vracely do bojových linií a současně se vychovával bolivijský výzbrojní personál

- zbrojovka získávala přímo zboje dokonalé soubory informací, které součástky odchází nejčastěji a jak vypadají její zbraně po bojovém použití. Přínos pro vylepšení konstrukce je jasný

- Výrazný nárůst potřeby náhradních dílů. Fungovalo to tak, že na zbrani došlé z boje do opravy se vyměnilo vše, co bylo možné, nejen to, co bylo potřebné.

Demontované díly šly do drtiče a skončili jako náplň do granátů. Tím potřeba dílů rostla a mechanici tak pomáhali své továrně.

Když sem chodily kontroly, a bylo jich hodně, přednostně se ukazovaly poškozené zbraně konkurenční výroby, ty vadné od nás se ukryly nebo se daly na pracovní stoly tak, aby byly co nejméně nápadné. Prostě se zde potvrdilo, že válka je opravdu hodně dobrý obchodní podklad a Zbrojovka ukázala, že v tom umí chodit.
Ale pokračujme ve sledování, jak to bylo s dodávkami zbraní a válečného materiálu dál. V první polovině roku bylo do Bolívie posláno 10 000 kusů nábojů pro pušky a kulomety jako vzorky. Zkoušky munice dopadly dobře, ale trvalo dost dlouho, než se podařilo prolomit nedůvěru k tomuto materiálu naší produkce. Šlo o munici vyrobenou v muniční celebritě naší země, v továrně Sellier a Bellot. Konkurence zde byla totiž mimořádně zdatná a s velkým renomé. Náboje sem dodávaly:
- Raufos Manufacturing AS z Norska
- Hirtenberger AG, Dolní Rakousko, tradiční výrobce munice pro Rakousko a jeho předchůdce Rakousko-uherskou říši
- Frabrigue Nationale v Belgii
- Remington Arms z Medisnu v Severní Karolíně
- Manufacture des Machines du Haut-Rhin ve Francii

Bylo to o to těžší, že naše munice měla v Jižní Americe špatnou pověst a to od dodávky asi 16 000 000 kusů nábojů pro Peru pro naše kulomety a další zbraně, co sem byly dodány. Málo zkušeností způsobilo, že střelný prach ze Semtína u Pardubic v místních podmínkách hořel jinak než u nás doma. Prudký nárůst křivky hoření způsobil, že byl nedostatek prachových plynů nutných pro správnou funkci zbraně. Byla z toho reklamace jako hrom a náboje ležely v meziskladech a nikdo je nechtěla ni za poloviční cenu.

Bylo nutno střelný prach koupit a to u firmy Bofors. Tím byl problém vyřešen, ale bylo potřeba o tom přesvědčit i potenciální zákazníky. Nový střelný prach zajistil dobrou funkci zbraní i při teplotách 40 stupňů, které zde nebyl nijak vzácné. Nakonec Morávek přesvědčil bolivijský generální štáb k nákupu 10 000 000 nábojů. Krátce po podpisu to chtěli vojáci stornovat, ale to na Morávkův popud zasáhl sám prezident Salamancy a hlavně situace na frontě, kde nebylo pomalu čím střílet. Nakonec z odložené Peruánské zakázky bylo Bolívii se slušným ziskem dodáno 14 000 000 nábojů, s tím, že dodavatel neponese odpovědnost za možné vady. Je možné, že podnebí v Gran Chaku bylo jiné než v Peru, ale reklamace se nevyskytla žádná a do konce roku Bolívie koupila dalších 30 000 000 nábojů. Zde už se v nejlepším světle předvedla munička Sellier a Bellot.

Obrázek
Lehký kulomet vz. 30 ráže 7,65 mm, verze pro Latinsku Ameriku.

Kromě střeliva v druhé polovině roku Bolívie zakoupila:
500 lehkých kulometů
600 náhradních hlavní pro lehké kulomety
2 000 pušek s příslušenstvím
1 000 prstenců mušek pro kulomety
200 dvounožek
200 kožených souprav pro kulometové příslušenství a nářadí
800 zásobníků pro 35 nábojů
100 nabíječek
1 450 kusů kožených pouzder pro náhradní kulometové součástky a nářadí
50 kožených pouzder nabíječkami
1 500 batohů
1 400 ocelových beden pro zásobníky
100 ocelových beden každou se 12 zásobníky
100 souprav pro čištění kulometů
1 000 kilometrů lehkého spojovacího kabelu.

Kulomety vzor 26 a vzor 30 si díky této válce udělali tu nejlepší reklamu. Podle článku Ramóna Aquilara Astete a Emilia Paivy Claderóna, jehož přepis poslala Zbrojovka všem svým obchodním zástupců, tento kulomet vynikl nízkou váhou, velmi snadným zacházením, kdy voják po dvaceti minutové instruktáži, pokud už uměl střílet z pušky, mohl tento kulomet ovládat, nabíjet a měnit hlavně podle zahřátí.

Kulomet nevykazoval žádné změny vlastností při kolísání teplot a to i dramatických. Oproti kulometům Madsen, a Hotchkiss měl zásadní výhodu, že při delší palbě bylo možno vyměnit hlaveň velmi jednoduše a hlavně rychle. Autoři – jeden z nich ve válce bojoval jako důstojník u pěchoty, napsali, že je to ideální zbraň pro malé pěší jednotky a že prokázala ty nejlepší vlastnosti.

V tuto dobu se objevili potíže jiného druhu než s embargem nebo s možností dopravy na cíl. To bylo pořád vše v dobrém stavu a obchod fungoval. Stalo se bohužel to, že bojující Bolívie vyčerpala své zdroje a začala mít nedostatek financí. V polovině prosince 1934 dlužila Zbrojovce 171 225 liber šterlinků. A zbrojovka začala na Bolívijskou stranu tlačit. Jako první odmítla klientovi vydat dokumentaci k nákladu na lodích Amasis a Spreewald. A to v době kdy Bolívie bojoval o přežití. Bylo to 17 000 000 milionů nábojů, 10 000 pušek a 440 kulometů. Bolívie se hodně nazlobila. Měla z mobilizovaných asi 10 000 mladých mužů a neměla je čím vybavit a následně vycvičit. Člen Vlasteneckého bolivijského výboru v Londýně Emilio Bonel se okamžitě spojil s lidmi přímo ve Zbrojovce a doložil, že platby, i když opožděně, běží. Vyplaceno už bylo 59 158 liber a na cestě bylo dalších 29 372 liber.

Emilio Bonel byl rozhořčen také a vytkl Zbrojovce, že Bolivie se díky ní dostává do vrcholné vojenské krize. Morávka intervenoval plukovník Gonzáles Quint z generálního štábu, a jak se ukázalo, naprosto pravdivě vysvětlil, že peněz je málo, jelikož je Bolívie shání tak, aby se nestala obětí bankovních spekulací. Zbrojovka zbraně na základě toho uvolnila a v lednu 1935 bylo vše řádně uhrazeno.

V roce 1935 bylo v lednu a únoru objednáno:
10 000 pušek
80 lehkých kulometů
16 000 000 nábojů

Než bylo uzavřeno příměří a boje utichly, bylo objednáno:
12 000 000 nábojů
součástky pro kulomety.

Z toho všeho se na bojiště dostalo jen 5 000 pušek a 80 kulometů a část nábojů. Zbytek čekal na vyložení, dokud nebude vše uhrazeno. Více než 20 000 000 nábojů čekalo na výrobu, než bude složena bankovní záruka. Nakonec byly dodány až v červenci srpnu 1935.

22. dubna 1935 Morávek informoval Zbrojovku o novém velkém nákupním programu Bolívie, kde šlo o pušky, kulomety, náboje, granáty a další a další materiálie jasně dodal, že Bolívie bude kupovat už jen na úvěr.

Než se zbrojovka rozhoupala, bylo dne 12. června 1935 podepsáním protokolu uzavřeno příměří a válka skončila. Tím naléhavost potřeby dalších nákupů pro Bolívii skončila a co bylo dál, už je jiný příběh.

Tím bych skončil nemírně zajímavý příběh naší účasti na Bolivijsko- paraguayské válce o Gran Chaco.

Podle údajů v knize ČESKOSLOVENSKÉ RUČNÍ PALNÉ ZBRANĚ A KULOMETY, od plk. Dr. Miroslava Šády, Naše vojsko 1971, bylo do této země celkově dodáno asi 100 000 pušek a to v několika verzích - pro pěchotu, kavalerii, policii. Část pušek byla dodána v rozebraném stavu - na náhradní díly a ke kompletaci na místě. První dodané pušky byly dodány do podzimu roku 1929.

Další objednávky byly přijaty v letech 1933 a 1934. Celkově šlo o 62 tisíc kusů, ale z důvodu platební neschopnosti Bolívie, byly poslední z nich dodány až na počátku roku 1937. Je zajímavé, že všechny jiné dostupné zdroje tvrdí, že dodaných pušek bylo jen 55 000. Možná tyto zdroje počítají jen zbraně dodané do ukončení válečného konfliktu.

Kniha Vladimíra Franceva s názvem Československé zbraně ve světě: V míru i za války se tomu věnuje na stranách 78 a 79. Dejte si při jejím čtení pozor, autor se občas dopouští faktografických chyb. Například píše, že mise v Bolívii byla řízena generálem Klecandou. Což je samosebou nesmysl. Smíchal totiž misi v Bolívii s jinou jihoamerickou československou vojenskou misí.

Byla to cesta divizního generála Vojtěcha Vladimíra Klecandy do Kolumbie. V letech 1932 až 1934 totiž probíhal kolumbijsko-peruánský konflikt o tzv. leticijský trapéz. To bylo území umožňující Kolumbii přístup k přístavu Leticia na Amazonce a tím i do Atlantického oceánu. Do řešení sporu byla zapojena zvláštní tříčlenná mise Společnosti národů, jejímž členem se stal i Dr. Edvard Beneš, přičemž bylo dohodnuto roční příměří a sporné území přešlo pod správu Společnosti národů.

Obrázek
Divizní generál Vojtěch Vladimír Klecanda

Během jednání kolumbijská strana požádala Beneše o vyslání zkušeného odborníka, s nímž by mohla konzultovat své vojenské přípravy. Dnem 1. března 1934 byla div. gen. Vladimíru Klecandovi udělena šestiměsíční dovolená a generál odjel do Kolumbie. I přes kladné hodnocení ze strany kolumbijské vlády velení čs. armády na prodloužení jeho mise nepřistoupilo.

Zlé jazyky tvrdily, že to byla osobní pomsta generála Ludvíka Krejčího, který Klecandu osobně nesnášel. Ted se totiž měl se kdysi dříve vyjádřit v duchu, že Krejčí je neschopný a neměl by dostat vysokou funkci. A tak byl divizní generál Klecanda 1. listopadu 1934 povolán zpět do Československa. Jeho služeb si Kolumbie velmi cenila a na závěr své mise byl vyznamenán řádem Ordero Boyacá.

Tím jsem sem vložil něco málo o druhé československé vojenské misi mezi světovými válkami. Uvedenou knihu je potřeba brát s jistou rezervou. I když na omluvu lze uvést, že obě mise probíhali ve stejný čas, a obě v době probíhajícího nebo umrtveného konfliktu.

Závěr této části cyklu o bolivijsko-paraguayské válce o Gran Chaco.

Naše země byla s touto válkou spjata více, než by se díky zeměpisným konstantám mohlo zdát. Co se týká výzbroje, po dobu trvání války šlo o materiál v ceně více než jeden milion šterlinků. To bylo opravdu hodně peněz. V arzenálu v La Paz navíc pracovali českoslovenští výzbrojní technici a opravovali zbraně poškozené při bojové činnosti.

Naše sepjetí s Bolívií potom jasně dokladuje naše vojenská mise, která byla do této země vyslána, dorazila v době, kdy Bolívie válku de facto prohrála, ale bylo možno ještě něco zachránit. To se i díky našim důstojníkům podařilo, i když nejsou jednoznačné informace, že by přímo řídili bojovou činnost.

Co se týká politických aktivit, bylo naše zaháčkování do této válečné krize na konci světa doslova o písmene schizofrenní. Naši diplomaté a ministr zahraničních věcí doktor Edvard Beneš na jedné straně v rámci Společnosti národů měli za povinnost tuto válku pomoci ukončit ale na straně druhé, nechtěli způsobit možné škody našim zbrojním závodům. Také nechtěli způsobit ztrátu nesmírně cenných informací o účinnosti našich zbraní ve válečném konfliktu, tak jak je mohla získat vojenská mise. Ve světle možné války v Evropě, který by nás zcela jistě neminula, tyto informace mohly mít cenu několika plnokrevných divizí.

Oficiálně tedy naši diplomaté intenzivně pracovali na zastavení sporu cestou Společnosti národů, kterou by to posílilo v očích celého světa, což považovali za důležité vzhledem k tomu, jak se vyvíjela situace v Evropě. Neoficiálně se snažili, aby se prodej zbraní nezastavil, protože udržoval v kondici náš zbrojní průmysl a současně zajistil přísun finančních prostředků do státní pokladny.

Z pohledu čistě humánního se tak naše země choval vysoce účelově a nakonec její zbrojní produkce zabíjela lidi na obou stranách fronty. Ale to bylo v tehdejší době normální a nikdo to neodsuzoval, protože se tak ve finále chovali všichni. Zajímavé je, že naše zbraně se do rukou paraguayských vojáků dostali jako válečná kořit, tato země od nás přímo nikdy nekoupila ani slepý náboj.

Když válka skončila, naše vztahy k obou zemím, nebo spíše těchto zemí k nám, byly zásadně odlišné.

Paraguay s námi výrazně omezila diplomatické styky, kdy odmítla našemu velvyslanci udělit egrément, tedy schválení navrhovaného diplomatického zástupce přijímacím státem. Ministr zahraničních věcí Paraguaye Manuel Ferreriera to vysvětlil takto:

Primo: československý zástupce na půdě OSN stranil Bolívii. Nebyla to pravda, jen stranil obsahu Paktu Společnosti národů. Navíc delegát Osuský jasně řekl, že Pakt nakonec situaci obrátil proti tomu, kdo byl napaden první a navrhl řešení cestou mezinárodního soudu v Haagu a vyjádřil Paraguay plnou podporu.

Secundo: v Bolívii působila československá vojenská mise, což byla pravda

Tertio: Československo poskytlo Bolívii zbraně pro vedení války. To byla pravda, ale Paraguay naše nabídky odmítla.

Bolívie se naopak se spokojeností netajila. Vysoce ocenila naše postoje po celou válku a například Morávek se stejně jako naši důstojníci stal nositelem vysokého státního vyznamenání. Naše vojenská mise po počáteční nedůvěře získala tu nejlepší pověst a bylo pro stabilizaci fronty a přijatelný konec války pro Bolívii zásadní.

Vše toto se přetavilo do uzavření obchodní dohody z 19. listopadu 1936, kde jsem dostali doložku nejvyšších výhod. Od roku se potom rozběhl opět obchod se zbraněmi, ale i to už by byla jiná kapitola.

Tímto jsem vyčerpal kapitolu o příčinách vály o Gran Chaco a rozsáhlou kapitolu o skryté i otevřené účasti naší země na této válce. Pro vaši informaci práce v tomto rozsahu doposud v naší zemi vyšla jen jednou v roce 1976 a jejím autorem byl pan Bohumil Baďura. Projekt, který jsem na Palbě rozjel je do jisté míry unikátní, bude se na něm podílet několik autorů a naším cílem není nic méně, než být nejlepší.

Přeji vše dobré. Neferit Sr.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."

neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32253
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Vallun »

Díky za zajímavé čtení, které vydrží dlouho:) já o té válce vím jak díky známkám tak díky několka nenzcela obvyklím leteckým oříhodám z té doby, ale je zajímavé si to projít uceleně:)
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Ecthelion (neprihlasen)

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Ecthelion (neprihlasen) »

Neferite, velice dobrá práce - moc děkuji za její sdílení, přečetl jsem jedním dechem. :clap:
Naše země byla s touto válkou spjata více, než by se díky zeměpisným konstantám mohlo zdát. Co se týká výzbroje, po dobu trvání války šlo o materiál v ceně více než jeden milion šterlinků. To bylo opravdu hodně peněz.
Díval jsem se, kolik by to pro představu mohlo být dnes a jakkoli je přepočet na dnešní peníze dost ošidnou věcí, tak libra z roku 1930 by dnes mohla odpovídat asi 56,46 librám (je to přepočet za použití RPI - tedy zhruba kolik by se za něco muselo zaplatit, pokud by se cena dané věci měnila stejně jako průměrná cena od té doby - což není ideální, ale pro představu snad postačí; velice nápomocná je v tomhle stránka http://www.measuringworth.com/), což při dnešní hodnotě libry ku koruně odpovídá zakázce za celkem 2,12 miliard dnešních korun. To je vážně hodně peněz.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32253
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Vallun »

2 miliardy? Na účet bych je bral ale jsou to asi tak 3 stíhačky...z hlediska zbrojních zakázek nic mimořádného...dneska jde o export 200 ks tatrovek nebo 20 000 brenů...
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Neferit Sr.
Příspěvky: 1036
Registrován: 4. 2. 2008, 21:50
Bydliště: Órodná Haná

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Neferit Sr. »

No kolegové ono se to může zdát hodně, ale když o vezmete z hlediska výroby tak 50 000 pušek vz. 24 vyrobila Zbrojovka Brno za 7 týdnů a 2 000 kulometů za dva měsíce. Tedy s kapacitou výroby v roce 1933. Takže to bylo dost ale že by na tom stála naše ekonomika a sociální smír jak vykřikoval dobový tisk a hlavně podnikatelské špičky, to zase ne.

Ale je fakt že Bolivijcům naše výzbroj opravdu pomohla ale hlavně jim pomohli ti čtyři vojáci. Naši vojáci měli opravdu skvělou úroveň s svému řemeslu rozuměli. Bylo to v v Bolívii poznat velmi rychle. Jsem rád, že se vám to líbí.

Na další díly sem jen budu připojovat linky a uvidíte že jsem šikovní kluci. Sice trochu grafomani ale to už se nedá nic dělat.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."

neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22578
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Jerson »

V článku trochu haprovaly letopočty, všiml jsem si jednoho roku 1944 (zřejmě místo 1934) a jednoho 2015, jinak je to velmi detailní.
Kde zjišťuješ takové podrobnosti?
Uživatelský avatar
Neferit Sr.
Příspěvky: 1036
Registrován: 4. 2. 2008, 21:50
Bydliště: Órodná Haná

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Neferit Sr. »

Jerson - 2015? :oops: Ježiši kde jsem vyrobil takovou minelu? :eyecrazy: Večer tam skočím na dýl najdu to a opravím.

Takové psaní je přesně to co mám rád. Hledat pečlivě, porovnávat a doplňovat o medailonky důležitých lidí. To co jsi četl mi trvalo napsat asi 10 hodin, ale celkově jsem tím strávil půl roku. Zdroje jsem plánoval uvést na Palbě v mém posledním příspěvku, ale aby jste měli přehled, večer je sem vložím, třeba vás z toho něco zaujme.

Mimo jiné tyto práce o věcech kolem první republiky a její armády jsou mojí vnitřní i veřejnou omluvou za vlastní hloupost a neznalost, kdy jsem dlouhá léta neměl o této době valné mínění a ještě jsem to občas nahlas říkal.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."

neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22578
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Jerson »

20. prosince 1934 se Poradní výbor začal zabývat paraguayskou odpovědí. Náš delegát usoudil, že Paraguy hraje jen o čas, aby sebrala síly a mohla zahájit další ofenzivu do hloubi Gran Chaca. A jasně řekl že není důstojné Společnosti národů, aby se s Paraguayí vedla nekonečná jednání, když Bolívie postupuje vstřícně. Opět se všichni rozhádali. Nakonec Paraguay dostala poslední termín k zaujetí jasného stanoviska. Tím dnem měl být 14. leden 2015. Bolívie se cítila naprosto oprávněně velmi poškozená a jasně řekla, že Společnosti národů přestává dávat vážnost jako důvěryhodné a nestranné instituci.
...
Jenže Beneš viděl trochu dál než Morávek, zbrojaři a postižení Bolivijci. Zájem Československa mu nebyl ani trochu lhostejný, ale věděl, že zájem Československa se nerovná zájmu zbrojařů. Navíc naše země byla pod stálým tlakem velmocí. Italové už 6. srpna 1944 požadovali po Praze, aby provedla opatření pro zavedení embarga a to co nejrychleji.
Kvůli délce textu ti špatně popíšu, kde přesně ty chyby jsou, ale pomocí vyhledávání je určitě snadno najdeš. Ať tím nemusíš strávit několik hodin :-)
Uživatelský avatar
Neferit Sr.
Příspěvky: 1036
Registrován: 4. 2. 2008, 21:50
Bydliště: Órodná Haná

Re: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran C

Příspěvek od Neferit Sr. »

Jé ty seš hodnej.

Díky, večer to oparvím. Hlavně že se Ti to líbí.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."

neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Odpovědět

Zpět na „Historie“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti