Podvrženci: Ztracení - Hledejte chyby!

Vampire, Werewolf, Mage a jiné překlady ze Světa temnoty, starého i nového.

Moderátor: smrq

Mělo toto téma cenu zakládat?

Ano
6
100%
Ne
0
Žádná hlasování
 
Celkem hlasů: 6

Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9041
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Příspěvek od Faskal »

Izarias:
v pořádku... to jsou prostě jen místa, která bych já napsal česky jinak, takže si z toho nic nedělej...
A poznámky, které se ti nezdají, klidně (s mým požehnáním) ignoruj
Nerozumím vám.

Nikdo mi nerozumí...
Jsem Tajemný
>>he, he<<
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Raven
Příspěvky: 4217
Registrován: 6. 11. 2006, 07:40
Bydliště: Brumov

Příspěvek od Raven »

Izariasi, mám to ještě dočíst a doopravit, nebo stačí to, co spáchal Faskal?
R
"Make BDSM, not war, sister."
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9041
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Příspěvek od Faskal »

Raven:
Vřele nedoporučuji...
Konec jsem už dělal bez čaje, tak je to bez záruky.

(A hlavně to moje přečti vůbec celé znova... Nikdo se nikdy neodvážil nahlas říct, že umím česky )
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Izarias
Příspěvky: 1106
Registrován: 10. 2. 2006, 23:54
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Izarias »

Klidně to dočti, druhý názor se vždy hodí. :) Samozřejmě je to jen na tobě. Jestli věříš Faskalovi, tak nemusíš. :)
provokatér, básník a nadšený překladatel začátečník
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9041
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Příspěvek od Faskal »

Abych uvedl věci na pravou míru:
vřele nedoporučuji to po mně nečíst... Tak...

Hm, Izariáši, byl bys tak hodný, a po té, co uděláš opravu podle poznámek, sem vyvěsil opravenou verzi? Třeba bychom to s Raven už sjeli načisto...

(Jo, a Raven mě nenápadně verbuje na další korektury)
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Raven
Příspěvky: 4217
Registrován: 6. 11. 2006, 07:40
Bydliště: Brumov

Příspěvek od Raven »

Jestli věříš Faskalovi
Věřím?
Hmm...
Věřím?

Dobrá otázka...
"Make BDSM, not war, sister."
Sosacek
Příspěvky: 25723
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Příspěvek od Sosacek »

To hodne zalezi na tom, jestli jsi pricetna.
But nobody came.
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9041
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Příspěvek od Faskal »

Dobrá otázka...
Ale to jsem měl říct já...

Radil bych to přečíst, protože jsem to dělal jen letmo...

Věřit mi?
Absurdní...
Raven může vyprávět...
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Izarias
Příspěvky: 1106
Registrován: 10. 2. 2006, 23:54
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Izarias »


Větev stromu se nemůže „obepínat“ kolem kůlu, protoře stromy nejsou tigmotropické ( a tudíž nic neovíjejí)... kůl může maximálně „zarůst“ do kmene, jak to dělají třeba hřebíky...
Prostě ten úchop tyče, popsaný jako obepínání se nedá srovnávat se stromem... Beru to „obrůst“ ale jak jsem proti „stromové“ paralele s rukou. Tak
Stromová paralela s Alecem je zdá se nutná, protože dotyčný je nejspíš changeling Elementál stromu. Nevím nakolik obepínají něco větve, ale tady jde o ruku. Krom toho i takové větve sem už viděl. Nepřipouští se. $D
... nadcházejících svátků sezóny
To sezony tam asi bude zbytečné
To mi nepřipadá jako zásadní problém, já ji tam nechám. Přeci jen, nemůžu si v překladu zase moc vymýšlet. :wink:
... z pracovního kostýmu do blátivého tílka
Hm... co je „blátivé“?
Vůbec netuším. Možná je to taková ta sračkovitá barva.
... Z pokoje za ní vyzařovalo namodralé světlo
Vyzařovalo ne, vyzařuje něco, třeba ta televize o kus dál ale pokoj určitě ne... leda v Černobylu
Nechávám vyzařovat, svítit by bylo ještě horší. Krom toho vyzařoval na chodbu.
... „Chceš pivo, strýčku Roy?
To česko-anglické oslovení zní divně... snad buď strýčku, nebo Roy
Ponechávám z důvodu, aby bylo jasné, že si Aleca plete.
... zhluboka se napil
Člověk si většinou „mocně lokne“ (což taky není ideální), ale zhluboka se dýchá
Zhluboka se i pije.
... zavolala přes rameno.
Volá se telefonem a/nebo na lesy
A přes rameno.
... Pokud to uhádneš, nedám ti to.
To je fakt tak?
„jsem kouzelná houba. Když mě sníš, nesplním ti tři přání“ „a když tě nesním, tak mi je splníš?“ „to jsem neřekla“
---Opeth? Jak to může vůbec někdo poslouchat, že? ---
Vzhledem k tomu, že ten dárek je jedna rána po hlavě, to dává docela smysl.
... Přišla za ním do kuchyňky doufaje, že získá nějaké vodítko, aby
viděla, jestli nedrží něco, co by mohlo prozradit kousek toho překvapení.
Kromě toho přechodníku by se to hodilo nastříhat, je to nějak komplikované
To je, ale nevím,jak z toho.
... Všechna ta tvá muzika mi stejně zní jako rakety.
To zní zvláštně... leda, že by poslouchala noise, pak by se to dalo chápat
taky nechápu
... Ztěžka přitakal
Ztěžka radši ne (to je situace jak u Monty Pythonů: „Vyhrála jste... Co byste si přála za výhru? Pecku do hlavy, nebo dloubanec do oka?)
A o to jde.
... bolestivém úhlu
Úhlel nebývá bolestivý... Co třeba nohy byly křečovitě (nebo tak) ohnuté (no, to taky ne), nebo... ležela v nepřirozené pozici...
by ses divil, jak některé úhly bývaj.
... Na jeho místě ležela hrubě udělaná panenka
Neuměle vytvořená?
Hrubě vyrobená.
... Nechtěl, aby viděla, co mu pomáhalo fungovat.
Co přesně znamená to „fungovat“?
Asi tak jako když si dáš ráno kafe, abys vydržel zbytek dne.
Hm... překlad?
Asi futra nebo parapet, prostě něco takového.
provokatér, básník a nadšený překladatel začátečník
Uživatelský avatar
Izarias
Příspěvky: 1106
Registrován: 10. 2. 2006, 23:54
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Izarias »

CO ŘÍKÁ ALEC BOURBON
Tomu chlápkovi říkali Alec Bourbon, protože miloval pití. Krom toho na něm bylo něco divného. Některé lidi to znervózňovalo, jiné nutilo se smát, ale Alec kolem sebe nenechal nikdy nikoho nepoznamenaného. Kdykoli on a štamgasti, kteří se potloukali okolo jeho podělaného lokálu, uslyšeli z jukeboxu tu písničku od Van Morrisona „Jackie Wilson Said“, změnil Alec tu řádku na „Alec Bourbon Said“ a potom ji doplnil jakýmkoli kostrbatým veršem, který jej napadl, a zařval ho naplno do lokálu. Ještě podivnější však bylo, že lidé s ním tu hru hrály – pokud řekl: „Alec Bourbon říká, šáhni si na nos,“ každý kořala a opilec v báru se dotkl nosu a smál se, jako by se jednalo o nejlepší vtip na světě. Začali v tom starém baru bušit do těžkých dubových stolů a na krátký okamžik nebyl vzduch tak ztěžklý zvětralým kouřem a pachem ztroskotanců.
Bar byl pojmenován po nějakém téměř zapomenutém kostele, strašidelné zřícenině, kde čarodějnice tančily, když opilý protagonista klopýtal domů ve staré básni. Nebylo to místo, kam by chodili kousavý fandové nebo SLUMMING prominenti na pivo z plechovky. Bylo to místo, kam chodili muži, kteří již zažili tvrdé časy, pomalu zemřít a cestou se otrávit. Až na těch pár krátkých chvil, kdy se stalo něco komického, byla uvnitř vždy zima, chlad, melancholie a pocit konce. Ale i tehdy však bylo toto veselí pouze chvilkové jako tenkrát, když Starý Dom uklouzl na kaluži vylitého piva, spadl na obličej a vrazil si brýle do svých vypoulených očí. Celá místnost vybuchla smíchy nad Domovými obrýlenými kukadly! Po operaci však skončil úplně slepý na jedno oko a téměř slepý na to druhé. Starý Dom dlužil Alecovi 20 dolarů. Alec Bourbon to měl v baru rád temné a chladné.
Náš muž má tvář jako kůru a ruce jako sukovité kořeny stromu. Jeho vlasy, když nenosí tu mastnou čapku New Yorských Jets, vypadají jako vrabčí hnízdo ze slámy a větviček. Dokonce i Alecova nálada může být příležitostně stejně temná jako dřevěný povrch baru, obzvláště když se do toho zapojí ženy. Nenávidí ho a on nenávidí je. Butch, ten za barem, říká, že Alec Bourbon byl před léty ženatý, ale byla to pivní žena, takže ji musel nakonec zabít. Alec pronesl, že Butch má podělanej smysl pro humor, aby do prdele sklapnul, a že tahle slovní hříčka byla tou nejnižší formou jazyka. Butch řekl Alecovi, aby zaplatil účet, a bylo to jedinkrát za 37 let, kdy mu Alec poznámku nevrátil. Byl to nakonec Alecův bar, třebaže ho nevlastnil a ani v něm nepracoval. Byl tady víc, než kdokoli jiný.
Takže to byli ti užmoulaní staří štamgasti, kteří sdíleli Alecův bar, kdo byli překvapeni, když jedné noci vešla krásná mladá žena vypadající alespoň o století mladší než Alec a ptala se po něm. Měla na sobě jasně zelený kostým. Její oči byly velké a důvěřivé, její nohy dlouhé a silné, a když přišla, omšelí muži si vyměnili nejedno sprosté slovo.
„Alec je na hajzlu,“ řekl Butch.
„Budu čekat.“ odpověděla. Ne „počkám“, ale „budu čekat“. A tak čekala.
Když se Alec vrátil ze záchodu, nesl si s sebou sklenku. „Žíznivá práce!“ pronesl neurčitě a všichni se jako vždy zasmáli, než se vrátili ke svým drinkům. Tentokrát se však na něj dívat nepřestali.
Vrátil se ke svému baru a posadil se na svou vysokou dřevěnou židli. Žena s rukama sevřenýma před sebou k němu přistoupila: „Jste Alec Bourbon.“
Odpověděl jí tak, že se na ni podíval, z očí do očí, a vypil svůj drink jedním dlouhým douškem.
„Jmenuji se Anne-„
„Vím, kdo jsi, králíčku,“ přerušil ji, „a jestli chceš, to co myslím, budeš se se mnou muset napít.“
„Já nepiji,“ zaprotestovala. Od patronů sedících v dubových a mahagonových zákoutích barových stolů plynuly vzduchem neurčité poznámky o ženách a krátký, tichý smích.
„Budeš, pokud se mnou chceš mluvit.“ To byla pravda. Alec jen vzácně přijímal hosty na baru, ale když to udělal, vždy pili s ním, někteří ochotněji než jiní. Několik hlasitých mladých mužů z Bostonu s ním jednou pilo dychtivě. Obrovský dělník z ocelárny, který se na něj přišel podívat, pil neochotně. „Ty se se mnou napiješ a já udělám, o co mě požádáš,“ řekl Alec.
„Nevíš, o co tě chci požádat,“ pokračovala žena, ale posadila se vedle něj (ačkoli jí to ten hulvát vůbec nenaznačil, ani nenabídl).
„Nestal jsem se takovým mužem, jakým jsem dnes, kdybych schovával hlavu do písku!“ Alec zakřičel a praštil dlaní do baru. Znělo to jako úder kyje.
Žena koketně souhlasila: „Předpokládám, že budeme pít bourbon?“
„Výborně, drahoušku.“
Potom už nikdo neslyšel, o čem si ti dva po zbytek noci povídali. Žena odešla, ale nikdo nedokázal říct, kdy to bylo, kolik drinků měla nebo jaká byla při odchodu její zjevná nálada. Každý v baru jen přitakal a koukal se jinam. Butch přísahal, že dal ženě na Alecův účet pouze jednoho panáka. Neurčitě si pamatoval, že řekla něco o roce a dni.
Alec jel vlakem do centra a mumlal si pro sebe. „Sliby, sliby,“ zavrčel do světa nebo možná k někomu, kdo měl moc s tím něco udělat. Takový byl jeho život: sliby a sny. Představoval si, že v životě kohokoli jiného by byl svět slibů a snů krásným místem. Ale ne pro něho. Dodržoval sliby, protože musel. Z nějakého důvodu udržoval tolik snů na uzdě.
Na druhé zastávce za přestupní stanicí nastoupila do vlaku ta žena s důvěřivýma očima a dlouhýma nohama. Měla na sobě přísný šedý kostým a kabát skoro té samé barvy, pouze trochu modřejší.
Alec si jí všiml, ale nevěnoval jí pozornost. Viděla ho, ale její oči neprozrazovaly žádnou stopu poznání.
Do vlaku nastoupili také jiní lidé: puberťáci, kteří jeli domů pozdě od svých přátel, kuchaři minutek, kterým skončila odpolední směna, právníci (WHO PUT IN LONG HOURS). Alec nikoho z nich neznal. Muž v obleku s mobilem mu vrazil do kolena a řekl: „Sorry, staříku.“ Alec mu zpola srdečně odpověděl: „Sliby, sliby.“ Muž v obleku mu věnoval udivený pohled, který vyjadřoval nedostatek porozumění, ale pak se otočil a vrátil se ke svému hovoru přes mobil. Alec byl očividně senilní. Jen další cvok ve vlaku. Alec seděl na stejném místě celou cestu, jeho ruka se obepínala okolo tyče jako větev stromu, která obrostla okolo nepříjemného kůlu plotu. Svou pravou ruku měl ve své kapse, jen párkrát ji vytáhl, aby přiložil láhev ke svým rtům. Žena s důvěřivýma očima a dlouhýma nohama vystoupila z vlaku na zastávce Jižní osmá. Alec vystoupil také. Sestoupila po schodech a vyšla na ulici. Alec ji následoval, 99 kroků za ní a upíjel z lahve. Zatočila na Třetí, znovu doleva na Alder a potom přímo na Šestou. Alec šel doleva na Pátou, opět doleva na Holly a potom doleva na Šestou. Chtěl, aby měla dostatek času.
Když se otočil na Šestou, nikdo tam nebyl. Bylo příliš chladno, aby byl v této části roku někdo dlouho venku, ale tak to měl Alec rád. Bourbon v lahvi ho udržoval v teple, kouřil cigaretu, svíral ji mezi prsty a skrz bezprstové rukavice cítil horko, které z ní sálalo. Patrně je to dostatečně dlouho, pomyslel si a ušel pár kroků okolo bloku.
Hnědý pískovec, na kterém otálel, byl ozářen chladným světlem, pouze několik oken projevovalo nějaké známky nadcházejících svátků sezóny. V tu chvíli vyšla z předních dveří dvojice oblečená v běžeckém, venčící bledookého ohaře. Alec zachytil dveře dřív, než se stihly zavřít a vešel dovnitř. Zjistil, že vstupní hala je zatraceně prohřátá.
D7. Čtvrté patro. Alec šel po schodech.
Když přišel k odpočívadlu na čtvrtém podlaží, zkontroloval svou bundu. Uvnitř ucítil dlouhou leštěnou jeřabinovou tyč, kterou s sebou nosil. Za takových okolností vždy odvedla svou práci. Zašilhal očima a našpulil rty, jako by ho trápilo svědomí; kyj mu vždy pomáhal plnit jeho sliby.
Alec Bourbon zaklepal na dveře D7.
Žena se zasněnýma očima odpověděla, ale její dveře zůstaly na řetěz. Převlékla se z pracovního kostýmu do blátivého tílka a džínsů. Z pokoje za ní vyzařovalo namodralé světlo, jak televize chrlila svůj obsah bez povšimnutí a očekávala její návrat. Na chvíli vypadala žena zmateně. Pak jí přes tvář přelétl náznak poznání. „Strýčku Roy?“ zeptala se.
„Správně, má drahá,“ odpověděl Alec Bourbon. „Přinesl jsem ti narozeninový dárek.“ Žena se usmála, naplněna radostí. Zavřela dveře a Alec uslyšel na druhé straně zachřestění řetězu. Potom znovu otevřela s rozevřenou náručí, aby ho objala. I když ji neobjal, nezdála se být uražená.
Mizerné apartmá. Prokazoval jí laskavost. Televize, jak viděl, byla naladěna na hru Mets (ze všech her zrovna na Mets!). V kuchyňce se nad miskou s jídlem a vodou hrbila kočka. Alec slyšel hukot mikrovlnky, cítit zápach výparů mraženého jídla, které netečně roztávalo a vařilo se ve své hutné omáčce.
„Chceš pivo, strýčku Roy?“ zeptala se žena.
Alec zaskřípal zuby připomínajícími kůru. „Ne, drahá, přinesl jsem si vlastní.“ Vytáhl svou láhev, zhluboka se napil a pozoroval ji koutkem oka. Potom láhev odložil, aniž by se jí obtěžoval nabídnout.
Přesto se usmála a vzala si z ledničky dietní skořicové pivo.
Nalila si té látky plnou sklenici a posadila se na gauč, televize opět upoutala její pozornost. „Co je to za dárek?“ zavolala přes rameno. „Nevidím nic zabaleného.“
„Můžeš třikrát hádat, drahoušku. Pokud to uhádneš, nedostaneš ho.“ Žena vzhlédla od televize a podívala se na něj. „To je divný dar. Ty mi ho nedáš, když to uhodnu?“
„Správně. Takže, jaký je tvůj první odhad?“
„To vůbec nedává smysl,“ řekla. Byla očividně zmatená podivnou, nekonvenční povahou dárku. Ani neplánovala, že by své narozeniny oslavila. Nikdo z kanceláře nevěděl, že dnes je ten den, a i tak byla unavená. Možná, že by se mohla sejít s holkama o tomhle víkendu.
„Jen vyhov svému strýci Royovi, drahoušku.“
„Jsou to lístky na Mets?“ Přišla za ním do kuchyňky doufajíc, že získá nějaké vodítko, aby viděla, jestli nedrží něco, co by mohlo prozradit kousek toho překvapení.
Alec Bourbon zakoulel očima. „Ne, nejsou to lístky na Mets.“
„Je to cédéčko?“
„Ne, ani CD to není. Nevěděl bych, jakou hudbu vybrat. Všechna ta tvá muzika mi stejně zní jako rakety.“
Zasmála se a mikrovlnka udělala bíp bíííp bíp, že je hotová. „Je to obojek pro Robespierra?“
Robespierre? Co je to, u všech čertů, za jméno pro kočku? Podivil se Alec. „Ne, taky není. Takže, teď ti ho musím dát.“ Ztěžka přitakal a z bundy vytáhl dlouhé dřevo.
Zatvářila se překvapeně - jako to ženy vždy dělaly – a on ji udeřil klackem do obličeje s takovou zuřivostí, až jí najednou roztrhl nos i ústa. Přes linoleum a poličky se rozprskly cákance krve.
Na tváři jí zůstal zmatený pohled, ale její oči se vyboulily bolestí a zalily slzami.
Udeřil ji znovu takovou silou, až spadla. A potom znovu. A znovu a znovu a znovu. Neohrabaně se sesunula po nižší skříňce, její nohy se roztáhly v bolestivém úhlu a její tílko nasáklo něco z prolité krve. Dál se již nehýbala. Alec Bourbon zavřel dveře na řetěz a posadil se na ošuntělé křeslo pro dva, hlavu měl v dlaních, nehýbal se, jeho slzy tekly pomalu jako míza z uříznuté větve stromu. „Robespierre, mohl bys uklidit něco z té zatracené spouště?“ kočka dvakrát olízla svou packu, potom vešla do ložnice a schoulila se v dárkovém koši.
Tou dobou, kdy hra skončila, byl Alec Bourbon opilý jak Dán, ale stále tu měl práci. Vyškrábal se z křesla s potlačeným vzlykem a vrátil se do malé kuchyně, aby uklidil pozůstatky.
Krev na podlaze zmizela, ale krev, která se nasákla do tílka, na něm stále zůstávala jako karmínová skvrna. Tělo ženy zmizelo. Na jeho místě ležela hrubě vyrobená panenka z kukuřice. Místo hlavy byla k loutce připevněna odříznutá hlava králičí. Tvář králíka měla odpudivě otevřenou tlamu a jedno z jeho očí vypadlo z důlku. Všechno to páchlo voskem a lakem.
Alec Bourbon to všechno posbíral tak rychle, jak mu to neohrabaná strnulost dovolovala, a nacpal vše do odpadkového pytle. Potom přidal další odměrku kočičího žrádla do Robespierrovi misky. Vzal pytel, vylezl z okna a nepůvabně seběhl po požárním žebříku do uličky.
„Pokud ti do toho něco je, je tu slib, který musím dodržet, ty mladej hadrovej ksichte,“ řekl Alec Bourbon Butchovi za barem. „Dej mi vyprošťováka. Dám si pivo a jednoho mi ulej stranou.“
V baru to zahřmělo smíchem. Alec pije pivo! Stávalo se to jen jednou dvakrát do roka, a vždycky se u toho tvářil, jako když stará ženská rodí živého hada. Nikdy nikomu neřekl, proč si jednou nebo dvakrát do roka objednává pivo, ale respektovali to a utahovali si z něj tak dalece, jak jim to dovolil. Starý Dom řekl: „Nejednej s nim, jako by byl něco extra. Nalej mu stejný chcanky jako nalejváš ostatním.“
Smáli se a zpívali a někdo nechal zahrát „Jackie Wilson Said,“ načež Alec zařval: „Alec Bourbon říká, trhněte si za jazyk!“ a každý se tahal za jazyk a smál se o trochu víc. V baru mohl být chlad, ale mysl a krev každého z nich byla horká.
„Co je v tom pytli?“ zeptal se Aleca nějakej neurvalej mladej buran, který si všiml pytle na odpadky ležící u jeho nohou, když si sedal na svou rozviklanou židli.
„Ztrátové lístky do loterie. Chceš nějaké koupit?“ rýpnul si zpátky Alec do kluka.
„Bez šance, staříku.“ Odpovědělo dítě.
„Dobře ti tak,“ řekl Alec.
V tu chvíli se otevřely dveře a vešla žena s důvěřivýma očima a dlouhýma silnýma nohama. Byla oblečena do kostýmu v královské modři a jasně zeleného vlněného svrchníku, aby zapudila venkovní chlad. Skrz otevřené dveře zavál mrazivý vítr a každý v místnosti chtěl říct: „Zavři ty zatracený dveře!“ ale každý taky věděl, že nemá nic říkat. Žena šla k baru, kde seděl Alec. Dopil své pivo a odehnal Butche.
„Když vás vidím, mé srdce plesá, Alecu Bourbone. Jak věřím, vše proběhlo bez problémů?“
„To skutečně proběhlo, Anne Timothyová.“ Navzdory ženinu živému tónu se Alec neusmíval.
„Máte mé tisíceré díky,“ řekla a naznačila Butchovi, aby se vrátil. Alec byl překvapen. Žádný z lidí, ani těch z baru, s ním nikdy nepil, pokud nemusel. Dokonce i ti hluční kluci z Bostonu se vymlouvali, že musí zpátky na cestu. „Vy si se mnou dáte panáka?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že nemohu. Ale vím, že jste dal své slovo, a splněný slib je o břemeno míň. I když pouze dočasně.“ Její oči sklouzly na pytel a potom k barmanovi.
„Pan Bourbon si dá svého jmenovce,“ zavolala na Butche. „Projev mého uznání.“ Ve chvíli, kdy se Butch vrátil s další rundou, do sebe Alec kopnul poslední. Pokud byl stále překvapen, nedával to na sobě znát. Nechtěl, aby viděla, co mu pomáhalo přežít. Věděla o jednom z jeho slibů. Nechtěl, aby uhodla další. „Domnívám se, že tohle budete chtít.“ Sáhl dolů k podlaze a nabídl jí pytel odpadků. Stále ještě slabě páchl po vosku a laku.
„Ano, domnívám se, že i to je součástí slibu.“ Usmála se. Alec pokrčil rameny.
Vstala a vyšla z baru, aniž by se ohlédla. Opět zavál chladný vítr, ale dveře se rychle zabouchly.
První, kdo porušil ticho byl Butch. „Zklamaný, Krásný princi?“ Ostatní se nervózně zasmáli.
„Přestaň s tím hýkáním, ty řídkozubej osle,“ řekl Alec. „Tady, vem ten bourbon a postav ho tam na překlad. Nevylej ani kapku a nech ho tam, dokud si o něj neřeknu.“
Butch svraštil obočí, ale vyhověl mu. „Prostě ho tam nechat?“
„Prostě ho tam nech,“ potvrdil Alec Bourbon. Nebyl jediný, kdo něco slíbil. Nyní mohl zavázat Anne Timothyovou k jednomu z jejích slibů.
provokatér, básník a nadšený překladatel začátečník
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20841
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Markus »

OPRAVA: V následujícím textu jsem ti škrtal otazníky a vykřičníky uvnitř uvozovek. Pak jsem si uvědomil, že nemám pravdu. Tak si toho nevšímej, nechce se mi to už přepisovat zpět.


CO ŘÍKÁ ALEC BOURBON
Tomu chlápkovi říkali Alec Bourbon, protože miloval pití. Krom toho na něm bylo něco divného. Některé lidi to znervózňovalo, jiné nutilo se smát, ale Alec kolem sebe nenechal nikdy nikoho nepoznamenaného. Kdykoli on a štamgasti, kteří se potloukali okolo jeho podělaného lokálu, uslyšeli z jukeboxu tu písničku od Van Morrisona „Jackie Wilson Said“, změnil Alec tu řádku na „Alec Bourbon Said“ a potom ji doplnil jakýmkoli kostrbatým veršem, který jej napadl, a zařval ho naplno do lokálu. Ještě podivnější však bylo, že lidé s ním tu hru hráli – pokud řekl: „Alec Bourbon říká, šáhni si na nos,“ každý kořala a opilec v báru se dotkl nosu a smál se, jako by se jednalo o nejlepší vtip na světě. Začali v tom starém baru bušit do těžkých dubových stolů a na krátký okamžik nebyl vzduch tak ztěžklý zvětralým kouřem a pachem ztroskotanců.
Bar byl pojmenován po nějakém téměř zapomenutém kostele, strašidelné zřícenině, kde čarodějnice tančily, když opilý protagonista klopýtal domů ve staré básni. Nebylo to místo, kam by chodili kousaví fandové nebo znudění zbohatlíci("slumming prominents" jsou zbohatlíci, kteří pro povyražení chodí do špinavých lokálů, aby nasáli místní nefalšovanou atmosféru chudoby. Nenapadlo mě, jak jinak to přeložit) na pivo z plechovky. Bylo to místo, kam chodili muži, kteří již zažili tvrdé časy, pomalu zemřít a cestou se otrávit. Až na těch pár krátkých chvil, kdy se stalo něco komického, byla uvnitř vždy zima, chlad, melancholie a pocit konce. Ale i tehdy však bylo toto veselí pouze chvilkové jako tenkrát, když Starý Dom uklouzl na kaluži vylitého piva, spadl na obličej a vrazil si brýle do svých vypoulených očí. Celá místnost vybuchla smíchy nad Domovými obrýlenými kukadly! Po operaci však na jedno oko oslepl a na to druhé viděl jen bídně. Starý Dom dlužil Alecovi 20 dolarů. Alec Bourbon to měl v baru rád temné a chladné.
Náš muž má tvář jako kůru a ruce jako sukovité kořeny stromu. Jeho vlasy, když nenosí tu mastnou čapku newyorských Jets, vypadají jako vrabčí hnízdo ze slámy a větviček. Dokonce i Alecova nálada může být příležitostně stejně temná jako dřevěný povrch baru, obzvláště když se do toho zapojí ženy. Nenávidí ho a on nenávidí je. Butch, ten za barem, říká, že Alec Bourbon byl před léty ženatý, ale byla to pivní žena, takže ji musel nakonec zabít. Alec pronesl, že Butch má podělanej smysl pro humor, aby do prdele sklapnul, a že tahle slovní hříčka byla tou nejnižší formou jazyka. Butch řekl Alecovi, aby zaplatil účet, a bylo to jedinkrát za 37 let, kdy mu Alec poznámku nevrátil. Byl to nakonec Alecův bar, třebaže ho nevlastnil a ani v něm nepracoval. Byl tady víc, než kdokoli jiný.
Takže to byli ti užmoulaní staří štamgasti, kteří sdíleli Alecův bar, kdo byli překvapeni, když jedné noci vešla krásná mladá žena vypadající alespoň o století mladší než Alec a ptala se po něm. Měla na sobě jasně zelený kostým. Její oči byly velké a důvěřivé, její nohy dlouhé a silné, a když přišla, omšelí muži si vyměnili nejedno sprosté slovo.
„Alec je na hajzlu,“ řekl Butch.
„Budu čekat.“ odpověděla. Ne „počkám“, ale „budu čekat“. A tak čekala.
Když se Alec vrátil ze záchodu, nesl si s sebou sklenku. „Žíznivá práce!“ pronesl neurčitě a všichni se jako vždy zasmáli, než se vrátili ke svým drinkům. Tentokrát se však na něj dívat nepřestali.
Vrátil se ke svému baru a posadil se na svou vysokou dřevěnou židli. Žena s rukama sevřenýma před sebou k němu přistoupila: „Jste Alec Bourbon?
Odpověděl jí tak, že se na ni podíval, z očí do očí, a vypil svůj drink jedním dlouhým douškem.
„Jmenuji se Anne-„
„Vím, kdo jsi, králíčku,“ přerušil ji, „a jestli chceš, to co myslím, budeš se se mnou muset napít.“
„Já nepiji,“ zaprotestovala. Od patronů sedících v dubových a mahagonových zákoutích barových stolů plynuly vzduchem neurčité poznámky o ženách a krátký, tichý smích.
„Budeš, pokud se mnou chceš mluvit.“ To byla pravda. Alec jen vzácně přijímal hosty na baru, ale když to udělal, vždy pili s ním, někteří ochotněji než jiní. Několik hlasitých mladých mužů z Bostonu s ním jednou pilo dychtivě. Obrovský dělník z ocelárny, který se na něj přišel podívat, pil neochotně. „Ty se se mnou napiješ a já udělám, o co mě požádáš,“ řekl Alec.
„Nevíš, o co tě chci požádat,“ pokračovala žena, ale posadila se vedle něj (ačkoli jí to ten hulvát vůbec nenaznačil, ani nenabídl).
„Nestal bych se takovým mužem, jakým jsem dnes, kdybych schovával hlavu do písku!“ Alec zakřičel a praštil dlaní do baru. Znělo to jako úder kyje.
Žena koketně souhlasila: „Předpokládám, že budeme pít bourbon?“
„Výborně, drahoušku.“
Potom už nikdo neslyšel, o čem si ti dva po zbytek noci povídali. Žena odešla, ale nikdo nedokázal říct, kdy to bylo, kolik drinků měla nebo jaká byla při odchodu její zjevná nálada. Každý v baru jen přitakal a koukal se jinam. Butch přísahal, že dal ženě na Alecův účet pouze jednoho panáka. Neurčitě si pamatoval, že řekla něco o roce a dni.
Alec jel vlakem do centra a mumlal si pro sebe. „Sliby, sliby,“ zavrčel do světa nebo možná k někomu, kdo měl moc s tím něco udělat. Takový byl jeho život: sliby a sny. Představoval si, že v životě kohokoli jiného by byl svět slibů a snů krásným místem. Ale ne pro něho. Dodržoval sliby, protože musel. Z nějakého důvodu udržoval tolik snů na uzdě.
Na druhé zastávce za přestupní stanicí nastoupila do vlaku ta žena s důvěřivýma očima a dlouhýma nohama. Měla na sobě přísný šedý kostým a kabát skoro té samé barvy, pouze trochu modřejší.
Alec si jí všiml, ale nevěnoval jí pozornost. Viděla ho, ale její oči neprozrazovaly žádnou stopu poznání.
Do vlaku nastoupili také jiní lidé: puberťáci, kteří jeli domů pozdě od svých přátel, kuchaři minutek, jimž skončila odpolední směna, právníci, kteří museli v práci zůstat až do večera. Alec nikoho z nich neznal. Muž v obleku s mobilem mu vrazil do kolena a řekl: „Sorry, staříku.“ Alec mu zpola srdečně odpověděl: „Sliby, sliby.“ Muž v obleku mu věnoval udivený pohled, který vyjadřoval nedostatek porozumění, ale pak se otočil a vrátil se ke svému hovoru přes mobil. Alec byl očividně senilní. Jen další cvok ve vlaku. Alec seděl na stejném místě celou cestu, jeho ruka se obepínala okolo tyče jako větev stromu, která obrostla okolo nepříjemného kůlu plotu. Svou pravou ruku měl ve své kapse, jen párkrát ji vytáhl, aby přiložil láhev ke svým rtům. Žena s důvěřivýma očima a dlouhýma nohama vystoupila z vlaku na zastávce Jižní osmá. Alec vystoupil také. Sestoupila po schodech a vyšla na ulici. Alec ji následoval, 99 kroků za ní a upíjel z lahve. Zatočila na Třetí, znovu doleva na Olšovou a potom přímo na Šestou. Alec šel doleva na Pátou, opět doleva na Cesmínovou a potom doleva na Šestou. (Ty strany jsou tady nějak zvláštně. Nezatáčel někdo náhodou doprava?) Chtěl, aby měla dostatek času.
Když se otočil na Šestou, nikdo tam nebyl. Bylo příliš chladno, aby byl v této části roku někdo dlouho venku, ale tak to měl Alec rád. Bourbon v lahvi ho udržoval v teple, kouřil cigaretu, svíral ji mezi prsty a skrz bezprsté rukavice cítil horko, které z ní sálalo. Patrně je to dostatečně dlouho, pomyslel si a ušel pár kroků okolo bloku.
Hnědý pískovec, na kterém otálel, byl ozářen chladným světlem, pouze několik oken projevovalo nějaké známky blížících se (vánočních) svátků. V tu chvíli vyšla z předních dveří dvojice oblečená v běžeckém, venčící bledookého ohaře. Alec zachytil dveře dřív, než se stihly zavřít a vešel dovnitř. Zjistil, že vstupní hala je zatraceně prohřátá.
D7. Čtvrté patro. Alec šel po schodech.
Když přišel k odpočívadlu na čtvrtém podlaží, zkontroloval svou bundu. Uvnitř ucítil dlouhou leštěnou jeřabinovou tyč, kterou s sebou nosil. Za takových okolností vždy odvedla svou práci. Zašilhal očima a našpulil rty, jako by ho trápilo svědomí; kyj mu vždy pomáhal plnit jeho sliby.
Alec Bourbon zaklepal na dveře D7.
Žena mu se zasněnýma očima otevřela ("answer the door" znamená jít otevřít), ale její dveře zůstaly na řetěz. Převlékla se z pracovního kostýmu do blátivého tílka a džínsů. Z pokoje za ní vyzařovalo namodralé světlo, jak televize chrlila svůj obsah bez povšimnutí a očekávala její návrat. Na chvíli vypadala žena zmateně. Pak jí přes tvář přelétl náznak poznání. „Strýčku Royi?“ zeptala se.
„Správně, má drahá,“ odpověděl Alec Bourbon. „Přinesl jsem ti narozeninový dárek.“ Žena se usmála, naplněna radostí. Zavřela dveře a Alec uslyšel na druhé straně zachřestění řetězu. Potom znovu otevřela s rozevřenou náručí, aby ho objala. I když ji neobjal, nezdála se být uražená.
Mizerné apartmá. Prokazoval jí laskavost. Televize, jak viděl, byla naladěna na zápas Mets (ze všech týmů sleduje zrovna na Mets!). V kuchyňce se nad miskou s jídlem a vodou hrbila kočka. Alec slyšel hukot mikrovlnky, cítil zápach výparů mraženého jídla, které netečně roztávalo a vařilo se ve své hutné omáčce.
„Chceš pivo, strýčku Royi?“ zeptala se žena.
Alec zaskřípal zuby připomínajícími kůru. „Ne, drahá, přinesl jsem si vlastní.“ Vytáhl svou láhev, zhluboka se napil a pozoroval ji koutkem oka. Potom láhev odložil, aniž by se jí obtěžoval nabídnout.
Přesto se usmála a vzala si z ledničky dietní skořicové pivo.
Nalila si té tekutiny plnou sklenici a posadila se na gauč, televize opět upoutala její pozornost. „Co je to za dárek?“ zavolala přes rameno. „Nevidím nic zabaleného.“
„Můžeš třikrát hádat, drahoušku. Pokud to uhádneš, nedostaneš ho.“ Žena vzhlédla od televize a podívala se na něj. „To je divný dar. Ty mi ho nedáš, když to uhodnu?“
„Správně. Takže, jaký je tvůj první tip?“
„To vůbec nedává smysl,“ řekla. Byla očividně zmatená podivnou, nekonvenční povahou dárku. Ani neplánovala, že by své narozeniny oslavila. Nikdo z kanceláře nevěděl, že dnes je ten den, a i tak byla unavená. Možná, že by se mohla sejít s holkami o tomhle víkendu.
„Jen odpověz svému strýci Royovi, drahoušku.“
„Jsou to lístky na Mets?“ Přišla za ním do kuchyňky doufajíc, že získá nějaké vodítko, aby viděla, jestli nedrží něco, co by mohlo prozradit kousek toho překvapení.
Alec Bourbon zakoulel očima. „Ne, nejsou to lístky na Mets.“
„Je to cédéčko?“
„Ne, ani CD to není. Nevěděl bych, jakou hudbu vybrat. Všechna ta tvá muzika mi stejně zní jako rakety.“
Zasmála se a mikrovlnka udělala píp píííp píp, že je hotová. „Je to obojek pro Robespierra?“
Robespierre? Co je to, u všech čertů, za jméno pro kočku,“ Podivil se Alec. „Ne, taky není. Takže, teď ti ho musím dát.“ Ztěžka přitakal a z bundy vytáhl dlouhé dřevo.
Zatvářila se překvapeně - jako to ženy vždy dělaly – a on ji udeřil klackem do obličeje s takovou zuřivostí, až jí najednou roztrhl nos i ústa. Přes linoleum a poličky se rozprskly cákance krve.
Na tváři jí zůstal zmatený pohled, ale její oči se vyboulily bolestí a zalily slzami.
Udeřil ji znovu takovou silou, až spadla. A potom znovu. A znovu a znovu a znovu. Neohrabaně se sesunula po nižší skříňce, její nohy se roztáhly v bolestivém úhlu a její tílko nasáklo něco z prolité krve. Dál se již nehýbala. Alec Bourbon zavřel dveře na řetěz a posadil se na ošuntělé křeslo pro dva, hlavu měl v dlaních, nehýbal se, jeho slzy tekly pomalu jako míza z uříznuté větve stromu. „Robespierre, mohl bys uklidit něco z té zatracené spouště?“ Kočka dvakrát olízla svou packu, potom vešla do ložnice a schoulila se v dárkovém koši.
Když skončil zápas, byl už Alec Bourbon opilý jak Dán, ale stále tu měl práci. Vyškrábal se z křesla s potlačeným vzlykem a vrátil se do malé kuchyně, aby uklidil pozůstatky.
Krev na podlaze zmizela, ale krev, která se nasákla do tílka, na něm stále zůstávala jako karmínová skvrna. Tělo ženy zmizelo. Na jeho místě ležela neuměle vyrobená panenka z kukuřice. Místo hlavy byla k loutce připevněna odříznutá hlava králičí. Tvář králíka měla odpudivě otevřenou tlamu a jedno z jeho očí vypadlo z důlku. Všechno to páchlo voskem a lakem.
Alec Bourbon to všechno posbíral tak rychle, jak mu to neohrabaná strnulost dovolovala, a nacpal vše do odpadkového pytle. Potom přidal další odměrku kočičího žrádla do Robespierrovi misky. Vzal pytel, vylezl z okna a nepůvabně seběhl po požárním žebříku do uličky.
Nic ti do toho není, takže ti řeknu jenom to, že jsem byl splnit jistej slib, ty mladej hadrovej ksichte,“ řekl Alec Bourbon Butchovi za barem. „Dej mi vyprošťováka. Dám si jedno pivo, pak mi ještě jedno ulej stranou.“
V baru to zahřmělo smíchem. Alec pije pivo! Stávalo se to jen jednou dvakrát do roka, a vždycky se u toho tvářil, jako když stará ženská rodí živého hada. Nikdy nikomu neřekl, proč si jednou nebo dvakrát do roka objednává pivo, ale respektovali to a utahovali si z něj tak dalece, jak jim to dovolil. Starý Dom řekl: „Nejednej s nim, jako by byl něco extra. Nalej mu stejný chcanky jako nalejváš ostatním.“
Smáli se a zpívali a někdo nechal zahrát „Jackie Wilson Said,“ načež Alec zařval: „Alec Bourbon říká, trhněte si za jazyk!“ a každý se tahal za jazyk a smál se o trochu víc. V baru mohl být chlad, ale mysl a krev každého z nich byla horká.
„Co je v tom pytli,“ zeptal se Aleca nějaký neurvalý mladý buran, který si všiml pytle na odpadky ležící u jeho nohou, když si sedal na svou rozviklanou židli.
Nevýherní lístky do loterie. Chceš nějaké koupit,“ rýpnul si zpátky Alec do kluka.
„Bez šance, staříku,“ odpovědělo dítě.
„Dobře ti tak,“ řekl Alec.
V tu chvíli se otevřely dveře a vešla žena s důvěřivýma očima a dlouhýma silnýma nohama. Byla oblečena do kostýmu v královské modři a jasně zeleného vlněného svrchníku, aby zapudila venkovní chlad. Skrz otevřené dveře zavál mrazivý vítr a každý v místnosti chtěl říct: „Zavři ty zatracený dveře,“ ale každý taky věděl, že nemá nic říkat. Žena šla k baru, kde seděl Alec. Dopil své pivo a odehnal Butche.
„Když vás vidím, mé srdce plesá, Alecu Bourbone. Věřím, že vše proběhlo bez problémů.
„To skutečně proběhlo, Anne Timothyová.“ Navzdory ženinu živému tónu se Alec neusmíval.
„Máte mé tisíceré díky,“ řekla a naznačila Butchovi, aby se vrátil. Alec byl překvapen. Žádný z lidí, ani těch z baru, s ním nikdy nepil, pokud nemusel. Dokonce i ti hluční kluci z Bostonu se vymlouvali, že musí zpátky na cestu. „Vy si se mnou dáte panáka,“ zeptal se.
„Samozřejmě, že nemohu. Ale vím, že jste dal své slovo, a splněný slib je o břemeno míň. I když pouze dočasně.“ Její oči sklouzly na pytel a potom k barmanovi.
„Pan Bourbon si dá svého jmenovce,“ zavolala na Butche. „Projev mého uznání.“ Ve chvíli, kdy se Butch vrátil s další rundou, do sebe Alec kopnul poslední. Pokud byl stále překvapen, nedával to na sobě znát. Nechtěl, aby viděla, co mu pomáhalo přežít. Věděla o jednom z jeho slibů. Nechtěl, aby uhodla další. „Domnívám se, že budete chtít tohle.“ Sáhl dolů k podlaze a nabídl jí pytel odpadků. Stále ještě slabě páchl po vosku a laku.
„Ano, domnívám se, že i to je součástí slibu.“ Usmála se. Alec pokrčil rameny.
Vstala a vyšla z baru, aniž by se ohlédla. Opět zavál chladný vítr, ale dveře se rychle zabouchly.
První, kdo porušil ticho byl Butch. „Zklamaný, Krásný princi?“ Ostatní se nervózně zasmáli.
„Přestaň s tím hýkáním, ty řídkozubej osle,“ řekl Alec. „Tumáš, vem ten bourbon a postav ho tam na překlad. Nevylej ani kapku a nech ho tam, dokud si o něj neřeknu.“
Butch svraštil obočí, ale vyhověl mu. „Prostě ho tam nechat?“
„Prostě ho tam nech,“ potvrdil Alec Bourbon. Nebyl jediný, kdo něco slíbil. Nyní mohl zavázat Anne Timothyovou k jednomu z jejích slibů.
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9041
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Příspěvek od Faskal »

Hm, Markus mne předběhl... tak ještě pár
Alec ji následoval, 99 kroků za ní a upíjel z lahve
bez čárky
Svou pravou ruku měl ve své kapse, jen párkrát ji vytáhl, aby přiložil láhev ke svým rtům.
máš tam 3x po sobě svou, to první vyhoď
Potom přidal další odměrku kočičího žrádla do Robespierrovi misky.
Robespierrovy misky
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Izarias
Příspěvky: 1106
Registrován: 10. 2. 2006, 23:54
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Izarias »

Všechno opraveno.
V těch ulicích šla žena skutečně doleva, doleva a pak doprava (moje chyba), zatímco Alec šel furt doleva.


Všem vám děkuji a pokud k tomu už nikdo nemá připomínky, půjdem dál.
provokatér, básník a nadšený překladatel začátečník
Uživatelský avatar
Izarias
Příspěvky: 1106
Registrován: 10. 2. 2006, 23:54
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Izarias »

Povídka před předmluvou

Poškrábala s na ruce. Přestala krvácet, ale stále ji bolela. Spíše svědila. Škrábance na jejích nohou také otékaly a každý krok ji nutil klouzat palci k sobě. V teniskách se jí hromadila krev.
Volala ho hodiny. Vyřvávala jeho jméno. Následovala ho do zahrady a plánovala, že mu dá doopravdy, co proto, věděl, že nemá být venku po setmění. Ale teď byla v té části lesa, který nikdy neviděla, celá pořezaná trním. Již před hodinou ztratila cestu a jeho jméno volala už od té doby, volala…
… jeho jméno. Jak jen se jmenoval?
Zastavila se a potřásla hlavou. Jeho jméno tu je, v jejím mozku, a ona to ví. Zná jméno své kočky (Tučňák) a ví, jak se jmenují její zaměstnavatelé (Brian a Stella), ví, jak říkají jejich kočce (Fusi), ale jak se sakra jmenuje to dítě?
Pokračovala dál, její palce byly stále vlhké od krve, ruce jí stále svědili od škrábanců. Teď kráčela pomaleji. Byla zmatená, měla problémy chytit dech nebo možná myšlenky –
- a pak, když se objevila ta tvář, téměř vykřikla.
„Vrať se!“ Tvář měla za sebou hlavu a tělo pod ní, a připadala jí poněkud známá, trochu jako ta dívka, která minulý rok utonula.
„Nejsi náhodou mrtvá?“ zeptala se.
Ta dívka-věc – ve skutečnosti to nevypadalo jako dívka, pouze z určitého úhlu – zuřivě zatřásla hlavou. „Není čas! Vrať se! Cesta je jen pár kroků za tebou!“
„Ale já musím najít… jeho.“
Ta dívka-věc pevně sevřela víčka, jako by se pokoušela zablokovat bolest. Na dlouhý okamžik to bylo ticho. A pak to řeklo: „Ten už je zpátky doma.“
Začala protestovat, ale potom zjistila, že ji schází energie. Udělala pár kroků zpět. Nalezla stezku. Vrátila se zpátky domů.
Později se jí zaměstnavatelé ptali, proč nechala Dannyho – tak se jmenoval! – samotného tak dlouho. Proč se procházela růžovými keři (protože odkud jinak by měla ty škrábance?). Ale vše, na co dokázala myslet, byla ta dívka-věc, jak smutně a vyděšeně to vypadalo, a proč nosila psí obojek.
A proč se toho rána zdál být Danny vyšší než byl, a proč si neznal jméno své kočky.
provokatér, básník a nadšený překladatel začátečník
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9041
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Příspěvek od Faskal »

... Poškrábala s na ruce.
Poškrábala se
... Přestala krvácet, ale stále ji bolela
Ta přestala krvácet [pokud nechceš zdůraznit, že bolela ani ne tak ruka, jak ta žena] /dobrovolné...
... že mu dá doopravdy, co proto,
Bez čárky před „co proto“
... věděl, že nemá být venku po setmění.
Co z toho udělat novou větu? Bylo by to údernější ... leda, že bys to uvodil, třeba jako:
„že mu dá doopravdy co proto, protože věděl, že nemá být venku po setmění“ (to by tam pak ale bylo moc „že“)
... který nikdy neviděla
Kterou nikdy neviděla [tzn. část, kterou neviděla]
... a jeho jméno volala už od té doby, volala… … jeho jméno.
Chápu, od jaké doby, ale věta mi zní divně... já bych to napsal:
„Již před hodinou ztratila cestu/již před hodinou se ztratila a od té doby volala jeho jméno… volala... ...jeho jméno“ [vyskytuje se tam moje blíbená repetice na konci řádku a na začátku... literární vědy znalí by jistě doplnili i jak se to jmenuje] / opět zcela jistě dobrovolná úprava...
... Jeho jméno tu je, v jejím mozku
Jeho jméno tam někde je, někde v jejím mozku
... ví, jak říkají jejich kočce (Fusi)
Buď: „(ona) ví, jak (oni) říkají své kočce“, nebo: „(ona) ví, jak (ona) říká jejich kočce“, nebo: „(oni) vědí, jak (oni) říkají své kočce“ ... jak je libo... poslední nedoporučuji
... ruce jí stále svědili
Ji [krátce]; svědily [ty ruce] 2x „stále“ za sebou
... Tvář měla za sebou hlavu a tělo pod ní
Čárka před hlavu [nemůžu říct, že chápu, co ta věta znamená, ale čárka tam takhle bude...]
... Ta dívka-věc – ve skutečnosti to nevypadalo jako dívka
Ta dívka... ta věc – ve skutečnosti... [radši opatrně s pomlčkami, ale rozmlouvat ti to nebudu]
...dívka-věc
V tomto případě jsem proti pomlčce zásadně... Ale nemám ani tucha, jak to změnit (platí i pro další text)... trochu mi to připomíná... eh... „můro-muže“ + taky se tam trochu míchají a matou rody
... Na dlouhý okamžik to bylo ticho
Na dlouhou dobu se to odmlčelo [význam původní věty mi došel až po chvíli...]
... že ji schází energie
„Že ji na to schází energie“ nebo bych radši:“ že (už) na to nemá sílu“
... A proč se toho rána zdál být Danny vyšší než byl
Než býval
...a proč si neznal jméno své kočky.
Proč si nepamatoval
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Zamčeno

Zpět na „Překlady World of Darkness“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 8 hostů