[HRA] 2. patro - Tajemné komnaty

[Halaster Černoplášť]

Cilapi,

Halastron ti při dalším kolečku prostě odpoví: "Jak jsem říkal, nejsem stvořen k tomu, abych zacházel s informacemi od hrdinů," a pokračuje v chození kolem dokola.

Kozu musíš tedy dotáhnout sám.

Co uděláš dál?

[Cilapi Márameldon]

Dostrkám kamennou kozu do obrazce, dle očekávání sám, a nedokáži zabránit tomu, abych při tom pro sebe nezačal láteřit.

"Hrom, aby do toho bacil! … zatrolená práce... že se na to nevykvajznu…"

Nebýt únavy a zranění, bylo by to docela příjemné posilování, ale takhle cítí pohmožděná žebra i podrápanou ruku. O ztuhlých zádech ani nemluvím, ale ta alespoň tolik nebolí.

Když je koza uprostřed kruhu mezi sochami, osvěžím se trošku z čutory a pak zvažuji nejlepší zaříkání.

Začnu obcházet sochy, jemně se jich dotýkat a šeptat slova elfské modlitby. To by mohla být ta elfí magie, o které mluvil Halastron.

Mírně mě zklame, když se nic nestane. Nenechám se však odradit a začnu tiše šeptat jiná elfská slova. Netrvá dlouho a s Halastronem obcházíme sochy ve stejném tempu, více méně na protilehlých stranách.

Po několika modlitbách a jednom žalmu přijde řada na skutečná magická slova. Vyšší umění neovládám, ale začátky obecných formulí v elfštině si pamatuji od své sestry. Vyzkouším jednoduché magické formule a zaříkání, ale pořád se nic neděje!

"Nai i onnar cuyuvar! Násië!" kdyby se dalo šeptem křičet, tak to již dělám. Zadýchaně se zastavím a musím uskočit, aby do mě stále kroužící Halastron nevrazil.

Naštvaně zadupu nohama a pak se podrbu na špičatém uchu.

To není možné! Jak to, že na to Hiro přišel a já ne? Jsem přeci elf, kdežto on pouhý barbar!

Že by v tom roztržitém mudrci bylo nakonec více, než se zdá? Ostatně pověsti jsou plné mírně rozverných až potrhlých starých mužů, kteří vládnou mnohým mistrovským uměním. Vždyť k těm temnějším z nich patří Šílený Halaster sám!
V duchu se pokárám, za nedostatek pokory, který jsem vůči mudrci Hirovi prokázal. Jako starší zasluhuje úctu a zdá se, že oplývá i moudrostí a dobrým úsudkem. Poněkud mě rozčílil, když zmínil jakýsi pokus s kouzly ovlivňujícími prostor a snad i čas - ještě na paní Brandy! Ale možná jen vtipkoval a moc dobře věděl, co dělá...

Vím ovšem já sám, co vlastně dělám? Vzpomínka na Halastera mi něco připomněla. K jeho podivným, někdo by řekl poťouchlým, zálibám přeci patří zkoušení dobrodruhů. A tohle je zkouška! Ať už Halastron říká cokoli - a možná to ani sám neví - tohle JE hádanka pro dobrodruhy.

A hádanky zpravidla obsahují řešení skryté samy v sobě. Hádanka, která vyžaduje hlubší znalosti jevů, například ovládat elfštinu, to není dobrá hádanka. Jsem si téměř jistý, že někdy bude Halaster zkoušet i naše vědomosti či znalosti, ale tohle na to nevypadá. Přestože mnoho dobrodruhů se tento vznešený jazyk, jakým elfština bezpochyby je, učí, mohou sem zabloudit tací, kteří jí vůbec nevládnou. A ti by byli velmi znevýhodněni...

Pokud se na to tedy podíváme z této strany, nejde tu o to uhádnout ta správná elfská slova, ale správná slova jako taková...

Halou se ozve hlasité plesknutí, jak moje dlaň narazí do mého čela. Vždyť je to přeci TAK jasné! Dokonce je to i elfí magie. A právě elfové mají tak rádi jazykové hříčky. Ostatně jednou z nejstarších hádanek jsou zakleté dveře, které se otvírají, promluví-li někdo 'příteli'…

Rozeběhnu se kolem soch, div že při tom nevrazím do Halastrona.

"Elfí magie. Elfí magie! ELFÍ MAGIE!" šeptám hlasitě a dotýkám se jednotlivých soch.

Má-li zájem PJ, případně budu časem pokračovat sám.

[Halaster Černoplášť]

Cilapi,

když pošeptáš řešení hádanky první soše, modře se jí rozzáří oči a vztažené dlaně. Takhle postupuješ dál.

Jakmile začnou zářit všechny čtyři, vytryskne z jejich dlaní kříž zářivých paprsků, které zasáhnou sochu kozy uprostřed. Záblesk je oslepující.

Ještě než se stihneš rozkoukat očima oslepenýma z té jasné záře, ozve se místností ne úplně spokojené "MÉÉÉééééééé!"

Konečně se ti vrátí zrak. Sochy elfek už nezáří a mezi nimi stojí a zmateně se rozhlíží pěkná strakatá koza.

"MÉÉÉééééééé!"

Halastron pokračuje ve svých kruzích. "Jsi jako Halaster a Hiro," okomentuje tvůj úspěch, "co teď budeš dělat s kozou?" Ty ale okamžitě pohlédneš na sochu Bohyně a i když se její tvář nezměnila ani o píď, víš, že už se na tebe nezlobí. Zachránil jsi živého tvora před prokletím věčného kamene, a to se počítá.

Cilapi, závazek je splacen, už můžeš zase ROZJÍMAT.

Co uděláš dál?

[Cilapi Márameldon]

Protože tu nikdo není, mohu si dovolit poskočit, zavýsknout a zatleskat rukama. Dokázal jsem to. Halastronovo prohlášení mě ale urazí. Jako hodně elfů, když jsem skutečně unavený, bývám nerudný.

"Nejsem jako Halaster," řeknu popuzeně, "To co tu dělá s živými tvory je ohavné. Říkal jsi, že můžeš předávat informace dál. Vyřiť prosím Halasterovi, až ho uvidíš, když už ho asi těžko přesvědčím k upuštění od používání divokých zvířat proti dobrodruhům, tak aby svá zvířata alespoň řádně krmil a zajistil jim dostatek vody."

Povzdechnu si. Hádám, že přeměňování učňů, nekromancie a vyvolávání běsů a jiných stvůr ze všech koutů mnohovesmíru je horší, než nekrmit svá zvířata, ale právě tyto drobnosti vypovídají o krutosti či bezohledné sobeckosti mnohem více, než jiné záchvaty jeho šílenství. I drowové své pavouky alespoň krmí.

"Co že budu dělat s kozou? To, co se s kozami obvykle dělá. - Klid, malá, šš, jenom pojď - Vrátím ji do Velkého koloběhu."

Odvedu a pak i dostrkám kozu zpět do chodby s celami. Nejde to o moc snáze než s kamennou. Ostatně i já už cítím sovodvědy, kteří tu navíc nespokojeně mrhučí. Když se koza zarazí úplně, pohladím ji po nozdrách.

"Šší, malá, jenom klid," řeknu vlídně a pak ji vší silou udeřím hruškou meče do zátylku. Když poklesne na předních nohou, rychle jí přejedu zkušeným pohybem loveckým nožem přes obě krkavice. Krátce škubne nohama, než se zcela zhroutí na podlahu.

"Životem nic nezačíná, smrtí nic nekončí. Vydej se i ty dále po cestě Velkého koloběhu," dodám a pak ji odtáhnu před samcovu klec a posunu ji k mříži. Hned na to se na ni vrhne svým zobanem.

Zatímco se ozývají hltavé zvuky samce a zlostné bušení do mříží od samice, vrátím se k Halastronovi.

Usadím se k jižní zdi, opřu ztuhlá záda, a nechám si mysl naplnit myšlenkami o Velkém koloběhu, v němž má každá duše i každé zvíře své místo.

Cilapi:2D6+2 → 11(5 +4 + 2)#INT (Rozjímání)
Trefa (10+): Získám 3 MAGy.
- zlepšuji o 2:
Nebyla to půjčka, ale dar (necítím závazek).
Bohyně posílila mou mysl - udržím v hlavě o 1 MAG víc, než je obvyklé.

Když cítím, že je snad zase vše, jak má být, sáhnu ke svému opasku pro nějaké byliny a zbytek masti. Namažu svá ztuhlá záda, hlavně bedra, jak jen to jde a požádám Bohyni, ale se konečně smilovala nad mým potlučeným tělem.

Cilapi:2D6+3 → 13(5 +5 + 3)#3MAG (Uzdrav zranění)
Trefa 10+: Vybírám si 3:
Vyléčím si 1 TZ.
Vyléčím si JIZVU.
Nejsem UNAVENÝ.

Ovšem celé TÁBOŘENÍ tvrdě prospím.

Nechávám si slovo.

[Hadešadah]

Zatímco se Rex žene s korbelem k jednomu z vývodů, já si vezmu druhý korbel.

No, jazyk se mi celkem lepí na patro, tak jedno až dvě pětipiva by bodla.

Zkusím ten nejvyšší vývod. Pomalu zatáhnu za páku.

Cítím se vedle Rexe docela hloupě. Přemýšlím, co říci, abych odvedla jeho případné myšlenky od toho, jak jsem byla nemožná.

"Jo, Rexi, je legrační jak lidi používají označení samice psa či vlka jako urážku. U nás jsou vzorem houževnatosti, věrnosti i mateřské lásky. Když vy řeknete uznale o nějaké ženě, že bojuje jako lvice, tak u nás by se pravděpodobně přirovnala k feně nebo jak také říkáte k čubce. Asi je to tím, že naši psi jsou obrovští, samostatní a mnohem víc podobní vlkům než ta vaše ukňučená a uštěkaná nedochůdčata. Každopádně je to zvláštní urážet pochvalou."

tak co pípa, natočí to něco mně a Rexovi?

[Halaster Černoplášť]

Hadešadah,

když vezmeš za nejvyšší vývod .....

MarkyParky:1D6 → 2(2)#Vývod

... z trubek se ozve jen zasyčení. V trubkách není nic, než vzduch. Rex se chvíli rozhlíží a vybírá, za který vývod by vzal on.

MarkyParky:1D5 → 1(1)#Vývod

Nakonec se rozhodne na to jít vědecky. Poklepává na trubky a jakmile najde první, která se neozve dutě, otočí kohoutem. Látka, která vytéká, má sice nažloutlou barvu, ale nepáchne ani trochu po pivu. Spíše to smrdí jako louh, kterým se čistí trubky.

Rex je ale natolik zaujatý tvým vyprávěním po fenách, že si zápachu nevšímá a odpovídá ti: "Promiň, nenapadlo mne, že by tě to mohlo urazit, chtěl jsem si ulevit při mlácení těch balist." Korbel stoupá k jeho ústům ...

Co uděláš?

[Hadešadah]

"Neurazilo mě to, jen žvaním ..." Nasaju nosem podezřelý zápach.

"NEE!" Vykřiknu.

Současně se rozeběhnu k Rexovi, abych mu zabránila tu břečku vypít. Dvěma skoky jsem u něj a korbel mu zkusím vytrhnout z ruky, a to tak, aby mu louh neskončil třeba v očích.

Navzdory Rexové žízni (obratnost): Sadah:2D6+1 → 13(6 +6 + 1)

"Je to žíravina!" Vysvětlím, když Rex nechápavě a lehce naštvaně na mne zírá. "Nechutnalo by ti to. Věř mi. Ale na čištění mého destilačního přístroje to bude ideální."

"Nějak už nemám až takovou chuť ochutnávat, co tu teče, ale zkusit to musím." Zatáhnu za další páku.

[Halaster Černoplášť]

Hadešadah,

"Co to,...!"
"Proklatě!"

"Díky.." pronese nakonec Rex, zjevně trochu nesvůj z toho, že on není jediný zachránce ve vaší dvojičce.

Postupně prozkoušíte zbytek pák, ale už z nich nedostanete nic, než vzduch. Jestli je v tomhle pivovaru ještě někde nějaké pivo, bude to hlouběji. Za tou cedulí "NEVSTUPOVAT!"

Co uděláš?

[Hadešadah]

Pokrčím rameny.

Vylovím měch s vínem, který jsem tak neprozřetelně včera vylila. Když jej držím dobrou chvíli otočenou dnem vzhůru nad svou otevřenou pusou, skápne mi do ní tak možná deset kapek. Povzdechnu si a napiju se aspoň vody.

Vrátím se k rozbitým balistám, z větších kusů trosek udělám oheň, menší třísky a úlomky nahážu do kotlíku, tam dávám hlavně ty kousky, které pochází z čumáku balist, kde hořel magický oheň.


Destilace: Alric5583:2D6+1 → 10(3 +6 + 1)

Když je vše hotovo, v kotlíku mi zbude jen pár dřívek a hrstka hřebíků. Vezmu větší dózu, namíchám do ní výbušninu, přisypu hřebíky, nechám čouhat šňůru ven, zaklapnu víčko a pak pevně ji celou zadrátuju.

Výbušnina SZ 4, velikost granátu, vložila jsem tam 1 MAG

Pak vylovím z torny lahvičku s léčivým lektvarem. Přičichnu. Voní docela hezky.

Léčení: Sadah:2D6+2 → 6(1 +3 + 2)

Nechutná taky zle. Cítím na jazuku docela příjemnou chuť květin, švestek a čokolády. Nevím, kde se to tam vzalo, nic takového jsem tam nedávala, ale to bude určitě jasná známka toho, že je to zkažené. Vyplivnu zbytek. Padne na mne pocit marnosti a únavy.

Otevřu druhý předpřipravený lektvar, je po čuchu cítit úplně stejně. No, zatím to vylívat nebudu, třeba když to nechám ještě pár dnů uležet, tak z toho bude docela slušný, chutný jed.

Vydám se ke dveřím s nápisem, poslechnu, zda se něco ozývá za nimi a pak vezmu za kliku.

[Halaster Černoplášť]

Hadešadah,

hned za dveřmi je krátká chodbička, zakončená stejnými dveřmi, jakými jsi právě proklouzla. Jen cedulka na ní je o něco větší.

NEVSTUPOVAT!
Vstup povolen pouze personálu!

Na příkaz vrchního sládka Garruxe

"Koukám, že tady brali vaření piva vážně," okomentuje to Rex.

Takováhle cedule tě nezastaví, takže se opět zaposloucháš a když stále není nic slyšet, opatrně otevřeš i tyhle dveře. Za nimi se otevírá várna s šesti obrovskými kotli a nespočetným množstvím trubek, kohoutů a různých pivovarnických zařízení, která to vše propojují.

L02-126.jpg

Celé je to chladné, tiché a studené.

Kdybys někdo potřebovala něco vyrábět ve vhodné laboratoři, tuhle místnost můžeš za laboratoř považovat.

U západní stěny je vyskládáno několik velkých sudů na pivo, jsou ale stářím seschlé a i když obruče je stále drží, už by asi žádnou tekutinu neudržely. Uprostřed západní stěny jsou pak velká dvoukřídlá vrata kamsi dál na západ.

Co uděláš?

[Cilapi Márameldon]

.... v oživující místnosti ....

Když do kruhu mezi magickými sochami dostrkám druhou kamennou kozu, bolí mě už zase celý elf.

Zopakuji celý postup jen s tím rozdílem, že kozou nakrmím sovovědí samici, která zatím, cítíc krev, začala zoufale houkat. Když ji pozoruji, jak na mrtvé koze pracuje zobanem, přejede mi mráz po zádech.

Má práce však nekončí. Vrátím se zpět do místnosti se džbány a amforami a z rozbitých kusů vyberu dvě, které se nejvíce hodí jako široké misky. Vytřu z nich zbytky oleje a naplněné vodou z čutory je opatrně umístím blízko ke klecím. Vím, že budu muset sovodvědům ještě nějakou vodu donést, ale prozatím by to, v kombinaci se šťavnatou kozou, mohlo stačit.

Protože si chci trochu odpočinout od tahání soch, vrátím se ještě do místnosti se sarkofágy. Zběžně ji prohlédnu a pokud jsou nějaké vrchy sarkofágů posunuty, opatrně je vrátím na místo.

Pak zvítězí zvědavost a já se zajdu podívat na reliéf stromu, za který se dobývali sovodvědi. Zkontroluji rozsah poškození a s modlitbou, která by měla přinášet klid mrtvým, zapátrám po skrytém tlačítku, které by ho mohlo otevřít.

PJ?

[Halaster Černoplášť]

Cilapi,

když víš, kde hledat, je tak snadné najít na reliéfu stromu jediný květ a opatrně jej stisknout. Zeď ustoupí a ty uvidíš výklenek ozářený slabou modrou září.

L02-127.jpg

V tajné místnosti je sarkofág, na jehož těžkém víku zdobeném alabastrem modravě září symboly věčného koloběhu.

Co však zaujme tebe, je malá místa u paty sarkofágu. Vypadá jako květináč, který je ozdobený obrázkem bosého elfa, který pochoduje v čele průvodu tvořeného řadou mladých, kráčejících stromků.

Květináč je zvláštní magický předmět. Zasadí-li se do něj sazenice nějakého stromku, tomu, kdo se s ním sladí, během TÁBOŘENÍ tento stromek čarovně vyroste a obživne - a sladění přejde na něj. Dokud bude dotyčný se stromkem sladěný a stromek něco nezničí, bude stromek jeho přítelíček, jako by dotyčný měl alchymistický tah KONSTRUKTY.

Pokud by se dotyčný sladil s jiným kouzelným předmětem, stromek zapustí kořeny tam, kde stojí, a stane se z něj obyčejný strom.
Pokud by stromek byl zničen, sladění zanikne.

Proces je možné opakovat (i více postavami), ale každý vypěstovaný stromek zabírá slot na jeden kouzelný předmět.

Co uděláš dál?

[Cilapi Márameldon]

Chvíli si prohlížím nalezený květináč a když mi konečně dojde k čemu slouží, nadšeně vypísknu.

"Ach, Měsíční bohyně, děkuji ti, že jsi mě přivedla na toto místo," zvolám, zpola klečíce s květináčem v ruce. Cítím, že mě Měsíční bohyně vede dále po cestě Velkého koloběhu, ukazuje mi, že i když zde chybí hvězdy, semínko naděje může vyklíčit i na těch nejnepravděpodobnějších místech.

Hrobka podle všeho nepatří válečníkovi, ale mocnému druidovi, zaříkávači stromů. Má i to svůj skrytý význam? Pohlédnu na vlastní meč. Možná že si Bohyně nepřeje, aby ze mě byl skutečný rytíř. Ostatně se sovodvědy mi to moc nešlo. Mám se proto raději vydat po cestě květinového tanečníka? Na druhé straně, proti takové šelmě, jakou je sovodvěd, obstojí málokdo...
Rozhodně mám při svých dalších cestách o čem přemýšlet.

Uložím květináč na dno batohu, vložím do něj pytlík s práškem neviditelnosti a svitek kostlivé hudby. Ještě že jsem tak krmil ty sovodvědy, mít plnou zásobu jídla, vše bych do batohu už nenacpal.

Nezapomenu poděkovat neznámému druidovi za zapůjčení tohoto artefaktu, který mi jistě pomůže v dalších cestách. Mohl by být cenný i při obraně Lussamë Tauré. Slíbím jej vrátit či nahradit, jakmile o něj nebude mít můj lid tak zoufalou potřebu.

Když zavřu stromový sarkofág a srovnám i ostatní kamenná víka, vrátím se k tahání jiných kamenů. I kdybych to nedlužil své Bohyni, přece nemohu nechat tvory oplývající vyšším vědomým zakleté do věčného kamene! Toto podzemí možná může patřit Halasterovi a dobrodruzi mohou riskovat své životy tváří v tvář jeho zkouškám dobrovolně, ale všechno má své meze.

Strávím delší chvíli obhlídkou soch. Sochy nebezpečných zvířat a stvůr jsou fascinující. Málokdy má jeden příležitost takto zblízka studovat jejich anatomii a neobávat se při tom, že si sochař příliš domyslel...

Když pohlédnu do tváře illithidovi, zděsím se. To na nás v podzemí čekají i takovéto stvůry? Slyšel jsem o nich jen zkazky a děsivé legendy, ale veliká hlava, podivné oči a ústa skrytá za množstvím chapadel dávají tušit, že pravda bude ještě mnohem horší. Otřesu se a připomenu si svůj úkol.

Po krátkém rozmyšlení vyberu sochu kenku - příslušníka ptačího národa - prostě proto, že je nejmenší. Unaveně ji dosmýkám doprostřed kruhu a po menším zaváhání znovu obléknu zbroj. Jeden nikdy neví, jak děsivá je poslední vzpomínka kenku a co vše může způsobit dezorientace. Ostatně Kalabaš byl hned po svém osvobození také nebezpečný.

Zašeptám čtyřem elfím sochám slova 'elfí magie' a při oslňujícím záblesku odvrátím zrak. Začínám si v tom připadat nějaký zběhlý. Nyní ovšem neoživuji kozu, ale bytost nadanou vyšším vědomím...

"Neboj se!" řeknu, ještě než světlo pohasne, "Jsi v bezpečí. Nechci ti ublížit. Zlomil jsem kletbu, která tě poutala..."

Dám kenku chvíli na to se zorientovat a pak se jej pokusím vyptat na to, co si pamatuje jako poslední věc, zda tuší, kde je a co se stalo a taky, co je vlastně zač.

Ptáček puštěný 'z klece'?

[Halaster Černoplášť]

Cilapi,

kenku se z šoku vzpamatuje docela rychle. Udělá kotrmelec vzad a skryje se ti tak, aby mezi tebou a jím byla socha. Potom opatrně vyhlédne, zaklape zobákem a vydá tichý zvuky, který ti připomíná zpívající ptáky a bzučení hmyzu i cvrkání cvrčků na rozkvetlé louce. V očích má tázavý pohled směřující střídavě ke každému z východů.

Když se vyptáváš na to, jaká kletba jej potkala, zasyčí, jako kdyby měl místo hlavy klubko hadů.

Halastron mezitím chodí kolem dokola, ale v jeden okamžik pronese: "Neprobuď je všechny. To by byl asi Halaster nešťastný, kdybys mu tu nenechal žádné z jeho soch."

Co uděláš?

[Cilapi Márameldon]

"A to poslední, co bychom chtěli, je nešťastný Halaster," řeknu a do hlasu se mi vkrade kousavý tón.

Nicméně Halastron má svým způsobem pravdu. Pokud bych to s oživováním přehnal, Halaster by se mohl rozzlobit a pokud ví o většině věcí, co se v podzemí dějí, zase si své 'exempláře' nějak pochytat.
Ostatně i oživovací magie soch může mít své meze. Pokud ji vyčerpám, mohlo by trvat nejen do večera, ale klidně až do příštího úplňku, než se obnoví. A mohla by pak chybět, když bude nejvíce potřeba. Já sice umím zkamenění lámat, mám-li u sebe své byliny ze starých částí hvozdu, ale jeden nikdy neví...

Na každý pád se mi trochu uleví, když zjistím, že to nebyl Halaster, kdo kenku zaklel. Svým velice šíleným způsobem tak do jisté míry tomu nebožákovi možná i pomohl, byť k dobročinnosti to mělo velice daleko.

"Ven se jde tudy," odpovím na jeho první otázku a ukážu na dveře za sebou, "Je tam chodba s rudým světlem a chapadly, ale neboj se, pokud se k nim nepřiblížíš, neublíží ti. Musíš se jí dát na východ..."
Popíšu mu cestu na Jekovo tržiště i cestu skrze první patro. Pokud bude opatrný, měla by být poměrně bezpečná. Navíc pochybuji, že by se kenku neuměl o sebe postarat. Ať už s ním Halaster zamýšlel cokoli, bylo to jistě něco zcela jiného než očividný účel koz.

"Já mám namířeno do spodních pater, ale pokud by ses cesty nahoru přeci jen obával, naznač mi to. Mohl bys počkat na gobliním tržišti a já bych tě nahoru za nějaký čas odvedl. Myslím, že tam budu mít brzy cestu."

Ještě dodám, že se nacházíme pod městem Hlubinou a že v tomto pestrém městě jistě najde nějaké další svého druhu.

"Než odejdeš, směl bych tě požádat o jednu laskavost? Pomohl bys mi sem dotáhnout dvojici soch... elfů... které potkal podobný osud jako tebe? Vím, že se svojí lehkou tělesnou stavbou nejsi zrovna silák - to máme ostatně společné. Snad si ale i v kameni zachovali něco z elfí lehkosti a ve dvou nám to půjde jistě mnohem lépe..."