morech11 píše:Možno by si paradoxne väčší okruh ľudí pre dakaru našiel, ak by bola takáto divne filozoficka
Dobrá tedy, pojďme se pustit do nebezpečného filosofování a poodkrýt závoj největších tajemství života a vesmíru - nebo se o to alespoň pokusit.
Astrální prostor
Astrální prostor začíná tam, kde končí fyzický svět – nikoliv však ve smyslu známých třech rozměrů, ale ve smyslu metafyzickém. Představ si na chvilku stav na samém počátku času, kdy ještě nic nebylo stvořeno, nic neexistovalo. Nabízí se říct, že všude byla Prázdnota; není to však úplně přesné, protože i Prázdnota vyžaduje prostor – aby někde mohlo být prázdno, musí na to být místo. Lepší je tedy pojem Nicota – absolutní neexistence čehokoliv, byť jen prázdného prostoru.
Mohlo by se tedy zdát, že tam, kde končí náš fyzický svět, začíná Nicota - ale tak to není. Za hranicemi naší reality je ještě další pásmo, kde sice realita není tak pevná, abychom ji mohli nazývat fyzickým světem, ale stále tam nějaká je, takže nejde o Nicotu. Tento jev vzniká z větší části díky prosakování působení entit utvářejících fyzický svět za hranice reality a z menší části díky působení entit, které byly z fyzického světa vytlačeny, nebo jej samy dobrovolně opustily, ale nepřestaly existovat úplně.
Clona
Hranici mezi fyzickým a astálním světem říkáme Clona. Podobně jako vodní hladina není tvořena nějakým jiným materiálem, jde prostě o rozhraní mezi pevnou a slabou relitou. Díky tomu, že se na tomto přechodu pevnost reality nemění plynule, ale skokem, má Clona určitou pevnost – projít skrz ni vyžaduje nemalé úsilí. Obtížnost průchodu Clonou navíc závisí na tom, odkud kam se snažíme projit: z fyzického světa ven je to mnohem snazší, než z astrálního světa zpět do fyzického. Tento jev je nesmírně důležitý pro každého začínajícího astrálního cestovatele: To, že máš sílu do astrálního prostoru vstoupit, totiž ještě ani zdaleka neznamená, že se budeš schopen vrátit. Proto se každý nový adept nejprve učí, jak v místě, kudy chce Clonou projít, vytvořit stabilní průchod - dokud jej bude držet otevřený, tak se tudy dokáže do fyzického světa vrátit.
Hluboký astrální prostor
Astrální prostor, na rozdíl od Nicoty, skutečně je prostorem – má nějaké rozměry a vzdálenosti, byť ne nutně tak svazující jako ve fyzickém světě. Na rozdíl od světa fyzického však jeho vlastnosti nejsou všude stejné, s rostoucí vzdáleností od Clony (a tedy od fyzického světa) už tak slabá realita astrálního prostoru dále slábne. Opět jde o vzdálenost v metafyzickém smyslu, nedá se tedy říct, že při pohybu „nahoru“ by ses od fyzické reality vzdaloval a „dolů“ přibližoval, tyto klasické směry stále více či méně korespondují se známými rozměry. Putování do hloubky astrálního prostoru vyžaduje speciální nadání či schopnost a podobně jako při průchodu Clonou je snazší pronikat do hloubky, než se z ní vracet zpět.
Fyzický svět
O entitách, obdařených schopností formovat realitu, už řeč byla. A také o tom, jak se entity s podobným "laděním" mohou společně podílet na formování reality a vytvořit tak něco mnohem většího a pevnějšího, než by dokázala byť ta nejmocnější z nich. Kolik takových entit se na tvorbě našeho světa podílí? To je věru těžké odhadnout. Jisté ale je, že existuje prímá spojitost mezi těmi mocnějšími z nich a tím, jak náš svět funguje. Oheň, voda, země, vzduch, ale i další podobné principy objevené v průběhu staletí, to jsou nepochybně projevy působení jednotlivých mocných entit.
Možná sis už všiml, že ač se o to mnoho moudrých hlav už dlouhé věky snaží, nikomu se zatím nepovedlo přijít s uceleným a hlavně úplným systémem prvků či elementů, který by bezezbytku popisoval svět. Klasická čtveřice živlů je tomu sice blízko, ale jen obtížně popisuje živou hmotu a takřka vůbec nezvládá vysvětlit lidskou vůli a mysl. Alchymistická Tria principia dobře popisuje organickou hmotu, ale selhává v případě hmoty neživé. Sedmero kovů přísluší planetám, Slunci a Měsíci, ale nijak nepopisuje hvězdy a souhvězdí. Pravda je taková, že každý z těchto systémů je v něčem správně, ale žádný z nich není možné rozšířit tak, aby věrně popisoval celý svět – protože takový systém by nutně musel být nejméně stejně tak rozsáhlý, jako svět sám.
Místa s oslabenou realitou
Realita fyzického světa není všude tak pevná, jak by se slušilo a patřilo. Jsou místa, kde je z nějakých důvodů oslabena – obvykle působením velmi mocné magie. Zjevným důsledkem takového oslabení je, že se snižuje „tloušťka Clony“ mezi fyzickým a astrálním světem. To znamená, že je na takovém místě snazší projít do astrálního prostoru a také se vrátit zpět. V limitním případě se může stát, že je realita oslabena až na úroveň okolního astrálního prostoru – v tom případě clona zcela mizí a je možné volně procházet do astrálního prostoru a zpět, protože v daném místě žádná hranice není.
Ač je tento jev nepochybně fascinující, skrývá mnohá vážná nebezpečí: Clona zabraňuje tomu, aby se fyzické bytosti omylem zatoulaly do astrálního prostoru. To, že se můžeš bez obtíží vrátit zpět, totiž ještě nutně neznamená, že dokážeš najít cestu. Pro toho, kdo se omylem zatoulá „ven z fyzického světa“, tedy obvykle není návratu.
Druhé nebezpečí je, že astrální bytosti, kterým Clona obvykle brání ve vstupu do fyzického světa, mohou oslabeným místem bez potíží projít. A dost často nemívají dobré úmysly.
Třetí vážné riziko je, že se tato „trhlina v realitě“ rozšíří. A jak už bylo řečeno, astrální prostor je brána do Nicoty, takže se klidně může stát, že část fyzické reality nenávratně zmizí.
Rostlinstvo a živočišstvo
Vraťme se na chvíli zpět k fyzickému světu a položme si několik zvídavých otázek: Je každá rostlina tvořena samostatnou entitou? Každé stéblo trávy? Každý brouk, mravnec či blecha? Nebo jsou dohromady projevem působení jiných, mocnějších entit?
Na tuhle otázku je těžké odpovědět, může to být tak i tak. Je dokonce téměř jisté, že se to druh od druhu a jedinec od jedince liší. Jsou stromy, které nepochybně vlastní vůli mají a dokáží formovat okolní svět – všiml sis, jak kolem jejich kořenů roste a žije jen to, čemu to prastarý velikán dovolí? A že vstoupit do jeho blízkosti je jako přejít do jiného světa? Taková je jich přirozená moc a v některých případech dokáží způsobit i další, nevídané věci.
S živými tvory je to podobné. Většina z nich existuje prostě proto, že je to tak správně a má to tak být. Jen někteří z nich se na utváření reality podílí více – takovým pak obvykle připisujeme nadpřirozené schopnosti.
Koloběh života a smrti
Počet entit, které se podílí na utváření fyzického světa, se neustále mění – některé z nich jsou po čase z reality vytlačeny a jiné jsou do ní opět přitaženy. Tento jev je daný vlastnostmi naší reality, klidně by tedy mohl existovat i svět, kde nic nebude umírat – ale pravděpodobně ani nic nebude vznikat.
Tah reality a zrození
Zrození je nepochybný zázrak, a to ještě mnohem větší, než si mnozí myslí. Tím, že vzniká nový život, se totiž v realitě vytváří Tah – prázdné místo s nějakým konkrétním tvarem, které přitahuje volné entity s podobnými vlastnostmi. Zrozením nového života tedy náš svět začne spoluformovat nová entita – a nikdo nemůže dopředu říct, jak bude silná a jaké bude mít vlastnosti, případně cíle ve chvíli, kdy se probudí k plnému vědomí.
Tlak reality a smrt
Smrt, tak jak ji vnímáne obyčejnýma lidskýma očima, nemusí vždy nutně znamenat konec působení entity na naši realitu a tudíž konec existence. V některých případech se entita pouze změní a začne působit jinak, než to dělala za života. Jisté ale je, že umrtí není žádná legrace a když se to stane, tak se fyzick realita nesmlouvavě postaví proti další existenci dané entity – vytváří se tlak, který tuto entitu vypuzuje pryč, zpět do nebytí.
Reinkarnace, přenos vědomí
Nabízí se otázka, proč je řeč o koloběhu života a smrti, když úmrtím entity přestávají existovat a zrozením vznikají nové. Lidé si ji samozřejmě položili už dávno a s trochou snahy přišli na to, že je možné tento koloběh cíleně uzavřít. Není to ovšem jednoduché a ani spolehlivé, reinkarnaci je ve velké většině případů potřeba způsobit cíleně, a to tak, že se tah reality nově rozené bytosti co možná nejvíce přiblíží vlastnostem entity umírající. Zda se to skutečně podařilo si ovšem nikdo nemůže být jistý – znovuzrozená entita může být prostě jen podobná té zesnulé a čas od času se stává, že to, co se zpočátku tváří jako reinkarnovaná duše zemřelého, vyroste v někoho úplně jiného.
Podobný proces, byť v mnohém jednodušší, je přenos vědomí z jednoho těla na druhé. Podobně jako v případě reinkarnace i zde platí, že pokud má být přenos úspěšný, je nutné uzpůsobit médium tak, aby mělo co možná nejpodobnější „tah“ reality, jako tělo zdrojové. Rizikem je, že místo přenosu dojde k smrti přenášené entity a ke zrození nové.
to be continued...