Dakara v Janově

Dakara: diskuse ke hře v duchu Shadowrunu bez technologie ve středověce laděném fantasy prostředí

Moderátor: York

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 903
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od Karotka » 23. 11. 2014, 22:57

Zápisky otce Luigiho 4

Prohlížím biskupství. Oproti klášteru luxus. Ze špitálu si tu udělali salónky na pití vína, kouření doutníků, mlsání biskupského chlebíčku, karban a kdovíco ještě horšího. Starý, horlivý kanovník Giorgo mi vysvětluje, že to tak má přece být. Katechismus a tak. Nechápu. Ti lidé jsou dobří, svědomití a silní ve víře, avšak vinou své izolovanosti se vzdálili prostým lidem a tedy i Bohu. Naštěstí ne všichni. Mladý jáhen Étorre pomáhá chudým, kde se dá. Zajímá se o léčitelství, pěstuje na zahradě spoustu léčivých bylin a studuje lékařské knihy. Rozhodl jsem, že obnovíme špitál a založíme i křesťanskou školu. Je to potřeba.

Zápisky otce Luigiho 5

Musím uznat, že Ahmed je člověkem na svém místě. Vymyslel to skvěle. Věnoval nějaké budovy Janovské univerzitě a vytyčil hranice Univerzitní čtvrti – je to jen pár ulic. Náboženská svoboda bude platit pouze tam. Čili vlk se nažral a koza zůstala skoro celá. Nicméně pro jistotu a pro uklidnění horlivých věřících organizují Studniční hlídku. Jistě víte, co se vypráví o Židech…
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 903
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od Karotka » 23. 11. 2014, 23:00

Zápisky otce Luigiho 6

Rozhodl jsem navštívit nedaleký klášter a promluvit s převorem Danielem. Poznat se, navázat nějaké vztahy. Cestou se mnou chce mluvit nějaká stará a velmi rozrušená žena. Kanovník se jí snaží odehnat a říká, že je bláznivá a všude vidí Satana. Ale tady nic takového není, naprostý klid, všechno v pořádku. Mám vždycky nedůvěru k takovýmto kategorickým prohlášením. Vlastně mi už je v podstatě jasné, že obavy té ženy jsou oprávněné, byť tu nemusí nutně být sám Satan osobně. Žena je však velmi zmatená, tak ji zatím uklidňuji slibem, že to osobně vyšetřím a předepisuju jí třezalku na uklidnění.

Zápisky otce Luigiho 7

V klášteře mě přijali sice korektně, ale chladně, neosobně. Daniel se mi vyhýbá, jsem aspoň proveden po klášteře. Vše se zdá být v pořádku. Když zmíním obavy lidí z výskytu Satana v Savonně, vystraší je to a kategoricky to odmítnou. Takže je to jasné. S Danielem se nakonec setkám, dokonce na několik hodit, avšak nepromluvíme spolu. Je pohroužen do hlubokých modliteb, tak spolu jen kontemplujeme. No nic, snaha byla. Mám teď důležitější věci na práci.

Zápisky otce Luigiho 8

Měl jsem menší pohovor s kanovníkem Giorgiem. Náš pohled na roli církve se dost liší, což asi dané tím, že jsem prakticky celý život strávil v klášteře s moudrým Padrem Muratorim, kdežto on dělal církevní kariéru. Nicméně myslím, že mu můžu věřit. I když si o hlášeních oné staré paní myslí své, pečlivě všechny zapsal.
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 903
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od Karotka » 23. 11. 2014, 23:06

Zápisky otce Luigiho 9

Šel jsem za Федорem. Dal mi nějaký vojenský mundur, abych nebudil v chudé čtvrti pozdvižení a šli jsme se podívat na ten dům. Jen jsme prošli kolem a padla na nás deprese. Mrazení v zádech, šepot na hranici slyšitelnosti a tak. Koukl jsem do astrálu - a co nevidím. Planoucí pentagram! Dlouho do večera jsem vyráběl svaté symboly na ochranu před temnými silami. Ty těm nebožákům pomůžou víc než třezalka. Musím do Janova, poradit se s padrem Muratorim co s tím.
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 24. 11. 2014, 00:32

Tenhle zápis mi tu čeká už týden, ale k postování jsem se dostal až teď. Takže je vzhledem ke Karotkovým příspěvkům mírně anachronní, ale co se dá dělat.

Ahmedu Al Fakherovi byl udělen titul Barona a přiděleno pléno kolem města Savona, bratr Luigi byl jmenován biskupem tamní diecéze, a Fjodor nastoupil jako plukovník vojska. To vše za významnou roli v odvracení agresivních mezidimenzionálních orků nebo co to bylo, aspoň oficiálně. Jestli za tím náhodou nestojí něčí politické zájmy asi netuší nikdo, včetně GM. Marco nějaké zárodky sítí v Savoně měl již dříve, a začal je pilně rozšiřovat.

Družina samozřejmě nepřistála ve vzduchoprázdnu: uvolněné posty byly původně někým zabrány. Baronem byl původně Porco Rosso di Medici, bankéř s monopolem na poskytování bankovních služeb, garantovaným dekretem, který si sám vydal. V očekávání brzkého výpadku příjmů z daní a cel pro jistotu přestal vyplácet mzdy úřednímu aparátu, a peníze na provoz zmrazil na účtu své vlastní banky, vedeným na jeho jméno. Porco Rosso zároveň léta neobýval savonský hrad. Sice platil kastelána Mascarponeho, který se o svěřený majetek staral pečlivě, ale do oprav o obnov neinvestoval, takže nevyužívaný hrad sice vnitřně fungoval, ale chátral.

První na pořadu dne bylo tedy řešení ekonomického rozvratu. Ahmed ze svého vyplatil mzdy, a začal jednat o vydání zamražených prostředků s di Medicim jak osobně, tak skrze politické páky. Také zrušil di Mediciho dekret o monopolním postavení jeho banky, a vydal dekret o náboženské svobodě. Teorie: přilákáme Židy, ti si otevřou banky, a to nám zalátá díry v rozpočtu.

Dekret o náboženské svobodě se samozřejmě pranic nelíbil Luigiho aparátu, takže náboženská svoboda byla nakonec osekána na univerzitní půdu a vybrané bloky města, aby se Řím neplašil. Pozornost inkvizitorů je asi tak to poslední, co tato konkrétní družina potřebuje.

Případ Maggiore

Ahmed šetřil na více frontách: nechal udělat analýzu toho, které městské nemovitosti jsou zbytné a mohly by se prodat. To vyneslo seznam nějakých divných baráků, o nichž nikdo nevěděl, k čemu jsou, jen, že patří armádě. Takže to dostal na krk Fjodor.

Ten už si předtím nechal předvést mužstvo. Stavy byly žalostné. V důsledku války s orky byla posádka značně prořídlá, z důstojnictva potom zbyla sotva samotná kostra. Fjodor si osobně promluvil s těmi několika zbývajícími důstojníky a seržanty. Vytipoval si pár lidí, ze kterých měl dobrý pocit, a pár, na které by si měl dát pozor. Do té druhé skupiny bohužel spadal i byvší velitel místních vojsk, maggiore Caprara. Naštěstí s sebou Fjodor přivedl do Savony jednotku janovských skautů, se kterými prošel několika boji, a na které se mohl spolehnout.

Fjodor si vzal k ruce seržanta Crediho, a seznam budov mu ukázal. Credi mu vyhýbavě odpověděl, že o těch budovách ví, ale že maggiore Caprara nechtěl, aby se kolem nich nikdo motal, a měl tam na hlídání nějaké vlastní lidi. Takže Fjodor vzal Crediho a pár skautů, a šli se na jeden z těch tajemných baráků s výběrovou stráží podívat. Už z dálky bylo vidět rozvaleného vojáka opalujícího se v dopoledním slunci. Hmm, takže takhle se tady hlídá!?

- "Vojáku, co se to tady, сука, válíš!! Jak si to představuješ? To si říkáš voják? Takhle, блядь, neseš službu? Мать твою, kurvadrát, vstal, сукин сын, hlásil se!"

Arzenál italských nadávek Fjodora nikdy plně neuspokojoval. Nezdály se mu dostatečně břitké, neměly tu správnou váhu. Řešil to liberálním přejímáním z mateřštiny. Spolu s přízvukem a v rapidní kadenci to činilo jeho řeč sice těžko srozumitelnou, ale zato zlost a agresi komunikovala výtečně.

- "Um, ano, um, pane, vojín Tinari, poslušně hlásím, pane, že za dobu mé služby..."

- "Hubu držet! Pancíř zapnout! Tohle je позор, to není armáda, ale sprostej бардак! Na zem, dej mi dvacet!!! ... Tomu říkáš kliky? Hlídat neumíš, klikovat neumíš, co ty vlastně umíš? Vstaň, vrata mi otkrej."

- "... uhh, pane, jak jako otkrýt...?"

- "Otevřít," šeptl jeden ze skautů. Fjodor po něm metl zlostný pohled.

- "Eee, ale pane, já jaksi nemám klíč. Jen pan maggiore má kl..."

- "To je mi úplně u řiti!!! Když říkám vrata otevři, znamená to vrata otevři! Vyraž to, sežeň sekeru, мне пофиг!!!" řval Fjodor z hloubi plic. "Dělej, máš dvě minuty!"

Zbytek přítomných stál jako opařený kolem a ani nedutal. Tinari odběhl a za chvíli se vrátil i se sekerou a láteřícím řezníkem v závěsu. Ihned se pustil čile do vrat. Ostatní vojáci se na sebe pátravě dívali, a nevěděli, co si myslet.

Řezník soptil a dožadoval se sekery. Co že stála. Policejní že brutalita, zvůle že. Jak že bez ní povede živnost. Že si bude stěžovat. Fjodor si ho změřil chladným pohledem, a klidným hlasem mu vysvětlil, že sekyra byla zrekvírovaná, "ale žádný strachy, řešení existuje." Řezník pookřál.

- "Víte, po janovský válce je dost velkej výpadek mužstva, a každá ruka dobrá. Kdybych vás povolal, jakože zákon mi tu moc dává, tak byste tu sekeru mohl zpátky nafasovat. Tak co vy na to?"

Řezník si vzpomněl, že sekery má vlastně dvě, takže tuhle nepotřebuje, a maucta, ostatně je to pro dobrou věc, služebníček, rád pomůže, spánembohem!

Mezitím se Tinarimu podařilo vrata překonat. Před vojáky se objevil spoře osvětlený prostor, který byl zcela zřejmě plný kontrabandu: bedny a bedny látek, koberců, broušených nádob, atd. atp. Nic, co by patřilo do armádního skladu, jehož smysl nikdo nezná. "Tohle se musí zajistit," blesklo hlavou Fjodorovi. Jenže co s vraty? Fjodor si je zádumčivě prohlížel. Tinari odvedl kvalitní práci, to mu musel přiznat. V prostředku vrat zela masivní díra. Tinari neodsekl vrata čistě kolem pantů nebo zámku, na tenhle druh logické úvahy neměl po Fjodorově řvaní mentální kapacitu. Vysekal do nich otvor zvící vzrostlého muže, a jedno křídlo vrat bylo prakticky na třísky. Credi si všiml Fjodorova pohledu a osmělil se:

- "Možná jsme přece jen měli použít ty malé dveře..."

"Cože?" pomyslel si Fjodor. "U bohů, tady jsou malý dveře..." Až teď si jich všiml. "A my se prolamujeme vratama... Ach jo." Sebral se a zařval:

- "Pro Kristovy rány, Credi, bejt umnej jste měl před půl hodinou, teď je mi to víte k čemu!!"

Klidnějším hlasem dodal, "Tinari zajistí bednění, když už to rozflákal; hrad to proplatí. Vy dva tu zůstanete s Tinarim hlídat", ukázal na dva skauty. "Večer vás někdo přijde vystřídat. Nikoho nepouštět dovnitř. Zbytek včetně Crediho se mnou, jdeme do dalšího objektu."

A tak jich pár obešli a porůznu zajistili. U každých Fjodor nechával dva skauty a jednoho místního vojáka. U jednoho nechal stát jen Caprarovy lidi, protože skauti mu došli.

Bylo zřejmé, že tu měl Caprara celkem šťavnatý boční byznys. Di Medici na hrad v podstatě nechodil, měl vlastní vilu ve městě. Vojenství bylo zřejmě na okraji jeho zájmu, a Caprara měl do značné míry volnou ruku v tom, co a jak s vojskem bude dělat.

Samotná existence kontrabandu byla přitom dobrou zprávou. Pátrat komu bylo zboží neprávem zabaveno nemá smysl, ke kontrabandu se nikdo vést papírování neobtěžuje. Jediná logická volba je zboží rozprodat, což bude vítaná injekce do pokladny.

Špatnou zprávou bylo, že minimálně části posádky naprosto nemůže věřit. Caprarovi Fjodor nevěřil nikdy, a existence těch skladů byla ostatně důkazem, že ho tušení nezklamalo. Nevěděl však, nakolik dobře své bývalé lidi Caprara kontroluje, nakolik reálná je nějaká vzpoura. Skautům věřit mohl, jenže jich neměl dost. A kdo ví, co se může u těch skladů semlít. Zpráva o tom, že se o skladech dozvěděli, se zcela určitě rozšíří, a těžko říct, jak Caprara zareaguje. Že by šel na krev snad není moc pravděpodobné, ale kdyby přece jen... Fjodor požádal Marca, ať pošle pár lidí hlídat hlídky. Kdyby snad došlo k boji, vezme zbytek skautů a půjdou na pomoc.

Večer, po návratu na hrad, se Fjodor po Caprarovi sháněl, ale ten nebyl k mání, a spolu s ním zmizely asi dvě desítky mužů. Hmm, zprávy se šíří rychle. Po rychlé poradě s baronem nechal Fjodor suspendovat Caprarovy hodnosti a vydal na něj zatykač.

Poté ještě zašel ke Credimu a vyptal se ho na ty zmizelé lidi.

- "No, tyhle lidi si maggiore vybral sám, byli všichni v jedný četě. Byli to jeho lidi, jeho klika. Víte pane, já to nemůžu dokázat, ale bylo zřejmý, že v něčem jeli."

Druhý den začala inventarizace skladišť. Na místě byli krom vojáků baronští úředníci se šanony, papíry, inkoustem, brky, razítky a číselníky, chodili od bedny k bedně, vytahovali koberce, sošky, těžítka, zdobené kalamáře a štůčky látek, prověřovali celní knihy, přiřazovali inventární čísla a vše pečlivě zanášeli do tabulek. Šlo to celkem pomalu. A po Caprarovi a jeho kumpánech se slehla země. Z hradu odešli po jednom, nenápadně, převlékli se do civilu, zalezli do nějaké nory a vyčkávali. Možná už ani nebyli ve městě. Tahle jejich bokovka mohla být v provozu roky, pravděpodobně měli bohatě naškudleno. Snad se tu někde v okolí neusídlí a nebudou loupit…

Přes den se jim Capraru najít nepodařilo. V noci o sobě dal vědět sám: přišel jeden z Marcových lidí, že se to u skladiště mele.

Fjodor vzal zbytek skautů a dvě čety vojáků, a vydal se na pomoc. Bohužel přišli pozdě, na místě už nikoho nenašli, ani skauty. Sakra, kdo ví, co s nimi je… Vydali se k dalšímu objektu, ke kterému přijeli také pozdě--mrtvoly Fjodorových skautů ležely před vchodem. Tentokrát ale aspoň rabiáty zastihli. Fjodor poslal polovinu lidí jistit objekt zezadu (Marcův člověk to tam znal a ukázal jim kudy kam), a s druhou polovinou vstoupili dovnitř zepředu. Odpor Caprarových lidí byl krátký a marný. Caprara sám však mezi nimi nebyl, a chyběli také čtyři jeho lidí. Fjodor nechal poslat lidi k branám, ať se vyptají hlídek, jestli město neopustil vůz s nákladem, v doprovodu pěti lidí. A skutečně: jeden projel těsně před zavřením bran, před několika hodinami. Buď se jim podařilo vybrat to nehlídané skladiště, aniž by vzbudili rozruch, nebo měli něco ulité ještě jinde. Fjodor si k sobě vzal Crediho a několik dalších, a vyrazili zběha pronásledovat.

Vyjeli těsně před rozbřeskem, a pozdě ráno před sebou skutečně uviděli povoz. Jejich koně byli pod zátěží, a nejeli tedy tak rychle, jako koně Fjodorovy družiny.

Rabiáti si jich záhy všimli. I na tu dálku Fjodor viděl, že probíhá vzrušená debata, dokonce se mu zdálo, že zaslechl nějaké nadávky. Nakonec skupinka seskákala z povozu, vypřáhla koně, a tři z nich nasedli, a jeli dále. Další dva prchali po svých do lesů. Fjodor za nimi poslal dva vojáky, a se zbytkem pokračoval v pronásledování.
Uprchlíci ujížděli na tažných koních, bez pořádných postrojů, a to nahrávalo Fjodorově družině. Záhy Capraru a jeho lidi dostihli. Při zatýkání ani nekladli odpor. Navečer byla celá partie zpátky ve městě, včetně nákladu látek na povozu.

Asi o týden později, po zevrubných výsleších, se konal v prostorách hradu před vojenským tribunálem, jemuž předsedal Fjodor, soud s Caprarou. Ahmed byl přítomen též. Po přečtení obžaloby dostal slovo Caprara. Jeho obhajoba byla překvapivá:

- "Tvrdím, že jakožto šlechtic nepodléhám vojenskému soudu, a mám právo být souzen šlechticem. Požaduji, aby byl soud odročen a přesunut do Janova."

A kurva, pomyslel si Fjodor, a vyhlásil přestávku. Dali s Ahmedem hlavy dohromady.

- "Fakt na to má právo? Nestačí že jsem jeho nadřízenej?"

- "Já nevím, asi jo... Panini," gestikuloval Ahmed na svého komořího, "dojděte urychleně do knihovny pro kodex."

- "Co teď? Ten přesun to celý strašně komplikuje. Aby neutekl, abychom měli ty důkazy dost pádný, atd. A já už půlku těch jeho gaunerů při výsleších osobně zrubal do bezvědomí, víc z nich nedostanu! Ještě tak kdybychom dovezli Andreje Aleksandroviče z Janova, ten to umí..."

Fjodor s obavami pohlédl na lavici obžalovaných, kde seděl Caprara se samolibým úsměvem na tváři. Tebe jsem taky měl zrubat, pomyslel si. Teď už to asi nepůjde.

Mezitím přišel Panini s knihou. Ahmed začal listovat, pak se ale zamyslel, zabodl ukazováček do vzduchu, a radostně mlaskl.

- "Hele, vždyť je to jednoduchý. Já jsem šlechtic, a co víc, jsem jeho lenní pán! Já ho určitě soudit můžu!"

- "Páni, no jo. Tak konec pauzy, uděláme rošádu."

Fjodor se vrátil ke stolu.

- "Po poradě se soud rozhodl připustit námitku obžalovaného. Tento tribunál tímto ukončuje svou činnost."

Samolibý úsměv na Caprarově tváři vystřídala nedůvěra. Viděl Ahmedovu radost, tady něco nehrálo.

- "Obžalovaný bude místo toho souzen tribunálem, jemuž bude předsedat baron Ahmed al Fakher."

Pak už se ujal slova Ahmed a vše šlo jako na drátkách. Než slunce zapadlo, měl Caprara na krku vraždu, daňové úniky, kradení, zneužívání svěřeného majetku a byl odsouzen k oprátce. Ne dnes a ne zítra--bude zlatým hřebem dlouhé série poprav. Lid se má na co těšit!

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 10. 12. 2014, 03:17

Satanisté

Příběh, který má družina momentálně rozehraný, se hraje už několik měsíců. Zápisky jsem začal dělat před několika týdny v podstatě abychom se v tom neztratili, protože ten příběh je značně rozvětvený. Nejdříve nahrubo, teď se postupně podle nálady a možností vracím zpátky a ten text rozvíjím aby to třeba taky někdo chtěl číst :) Jednotlivé části sem budu házet jak je budu dodělávat. A hned zezačátku tam mám duplu (s výjimkou drobných editorských zásahů) Karotkových Luigiho vzpomínek, aby to bylo všechno pohromadě v jednom celku. Enjoy ;)

Dáma s kočkami (den 1. a 2.)

Rozhodl jsem navštívit nedaleký klášter a promluvit s převorem Danielem. Poznat se, navázat nějaké vztahy. Cestou se mnou chce mluvit nějaká stará a velmi rozrušená žena. Kanovník se jí snaží odehnat a říká, že je bláznivá a všude vidí Satana. Ale tady nic takového není, naprostý klid, všechno v pořádku. Mám vždycky nedůvěru k takovýmto kategorickým prohlášením. Vlastně mi už je v podstatě jasné, že obavy té ženy jsou oprávněné, byť tu nemusí nutně být sám Satan osobně. Žena je však velmi zmatená, tak ji zatím uklidňuji slibem, že to osobně vyšetřím a předepisuju jí třezalku na uklidnění.
[...]
Šel jsem za Федорeм. Dal mi nějaký vojenský mundur, abych nebudil v chudé čtvrti pozdvižení a šli jsme se podívat na ten dům [o kterém ta žena včera mluvila - ed.]. Jen jsme prošli kolem a padla na nás deprese. Mrazení v zádech, šepot na hranici slyšitelnosti a tak. Koukl jsem do astrálu - a co nevidím. Planoucí pentagram! Dlouho do večera jsem vyráběl svaté symboly na ochranu před temnými silami. Ty těm nebožákům pomůžou víc než třezalka. Musím do Janova, poradit se s padrem Muratorim co s tím.

-- Ze zápisků otce Luigiho.

Fjodorovi i Luigimu byla depresivní atmosféra povědomá. Kdysi zažili něco podobného při setkání s "dlouhým, širokým a bystrozrakým", ale tohle bylo o dost silnější, a navíc jiné: nic tu nenavozovalu hrůzu samo od sebe. Místo toho člověk slyšel různé šeptání, mumlání, cítíl mrazení v zádech a podobně. Strach pak byla logická reakce organismu. A to mají oba pro strach uděláno, a navíc jsou chráněni Luigiho křížkem. Při představě, že v tom tu ta nebohá chamraď žije…

Luigi nechává dům sledovat jednoho z Marcových lidí, Carla. Divňák, pořád mluví se svou krysou, a chybí mu respekt k autoritě, ale podle všeho schopný člověk.

V noci na to dojde k masakru. Pod vlivem koncentrované hrůzy Carlo na nějakou dobu ztrácí vědomí, jeho krysa Monty však ne. Když se Carlo probudí, je vidět plameny, všude se ozývá křik a ulice je plná kouře. Carlo okamžitě začne organizovat hašení, a jak nejrychleji může, vyráží na hrad. Tam momentálně rokují o nastalé situaci Fjodor, Luigi a Ahmed. (Marco je pracovně v Janově.)

- “Pane, tam byl masakr, a hoří tam,” vyrazil ze sebe Carlo hned jak popadl dech.
- “Jak masakr?” ptá se Fjodor.
- “No to byl hroznej řev… já vlastně nevím, víte, ona tam ta zlá atmosféra jako zhoustla, a pak to řvaní, mě to úplně složilo.”
- “Takže tam hoří?” ptá se s obavami Ahmed.
- “Ne, já jsem tam hasil, teda jasně že jsem nehasil já, žejo, ale zorganizoval jsem to, a vypadalo to, že to zvládnou. Vyrazil jsem sem jak jsem mohl.”

Fjodor nechává probudit Crediho a s Luigim vyrážejí na místo. Tam už je tlačenice. Sakra. Mělo ho napadnout, že se seběhne dav. Najde pohledem pár vojáků městské stráže, a nechává je dav organizovat. Pak vybídne Crediho, ať biskupovi udělá uličku. Credi s Fjodorem a Luigim jej následují davem. Jde to pomalu, tak se Fjodor rozhlíží a všímá si dvou zajímavých postav, které stojí opodál a scénu sledují: dámy v černém a vyšňořeného hejska ve fajnových šatech, s osobní stráží. “V obleku londýnského dendy,” pomyslí si Fjodor.

Když se dostanou skrz, Fjodor na lidi upozorní Luigiho. Požádá jej, jestli by se nepodíval do astrálu. A skutečně, jedna z koček je magicky aktivní. Zajímavé. Až příliš. Fjodor nechá jednoho ze strážníků biskupa eskortovat zpátky, ať si s madam promluví. S Credim pak pokračují obhlédnout vnitřek.

Vnitřek místnosti je pokryt kusy masa, podlaha je lepkavá krví. Na podlaze jsou vidět zbytky křídou namalovaného pentagramu. Opodál se válí nějaké knihy, jedna z nich otevřená a zbrocená krví. Fjodor se v tom snaží zorientovat, lucerna to neusnadňuje. Zdá se, že jsou tu zbytky jen jednoho těla, ale jistě se to říct nedá. "Credi, pojďte sem a řekněte mi, jestli by z těch zbytků šlo seskládat jedno a právě jedno tělo." "Hm, nevím pane," bledne Credi při pohledu na masakr.

Mezitím se Luigi prodral davem a přišel za Dámou s kočkami.

- "Dobrý večer, excelence."
- “Dobrý večer, dcero,” diví se Luigi, že ho poznala. “Vidělas, co se tu stalo?"
- "Myslíte, že jsem to udělala já?" brání se dáma.
- "Neodpovídej na otázku otázkou, dcero, je to nevychované," poučuje biskup.
- "Já toho démona nevyvolala."

Zajímavé, o démonovi řeč nebyla, pomyslí si Luigi.

- “Pojď dovnitř, podíváš se zblízka," a chvátí ji za ruku.
- "Pusťte mě, důstojný pane!"
- "Jen pojď," a táhne ji k domu.

Dáma se mu však vysmeká a utíká. Biskup za ní. Když v tom se nad ním mihl stín a padla na něj nějaká masivní váha tmy. Snad mrož nebo co. Jsou mroži černí? Chvíli spolu zápasili, pak se Luigimu povede vymanit se a vidí, že je to nějaký panter. Je celý podrápaný, ženská mu někam utekla, a panter také utíká. Luigi běží za nimi. Panter zahne za roh, Luigi za ním, ale tady na něj panter čeká a výhružně na něj zasyčí. Luigi leknutím zastaví.

- “Hodná kočička,” snaží se šelmu uklidnit. Kroky kočičí dámy doznívají tmou. "Miluji vás, crazy cat lady!" křičí na rozloučenou a, couvaje dokud mu panter nezmizí z dohledu, vrací se do domu.

Když se prodral zpátky, přivítal ho Fjodor svou obvyklou nulovou empatií:

- “Máš podrápaný líco, lozils křovím? Hele ty se vyznáš v té anatomii, pojď se mi tu podívat, jestli by ty zbytky daly dohromady trup."
- "Pro kristovy rány,” ujelo Luigimu, “kdo to je?"
- "Myslím, že Puzzlini, ten co mu patřily ty domy. Pojď, zkusíme ho poskládat."

Po zběžné inspekci Luigi dospěl k závěru, že je to jeden člověk, a že mu chybí srdce. Takže roztrhán nebyl, aby se někdo nakrmil, ale prostě tak. Jako trest. Nebo něco. S tím Fjodor postavil hlídku a s Luigim a Credim se vraceli na hrad.

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 14. 12. 2014, 16:54

Satanisté
Puzzlini (den 3.)

Ráno na to přijel Marco z pracovní cesty do Janova a setkal se s Luigim a Fjodorem v předsálí u barona. Baron u sebe jedl snídani a dával si na čas. Marco se hned zajímal, co je nového, tak mu Fjodor obšírně vyložil události včerejšího dne. Vzápětí vyšel ze svých komnat baron:

- “Tak co se to v noci dělo?”
- “Teď jsem to vyprávěl Marcovi,” zlobil se Fjodor.
- “Ale já tu nebyl, takže to povyprávěj i mně,” taktně mu baron naznačil kdo je tu pánem.

Fjodor protočil panenky a povyprávěl Ahmedovi zkrácenou verzi, jen aby učinil povinnosti za dost. Baron se na místo činu jet podívat nechtěl. Pochopitelně, pomyslel si Fjodor. A tak vyrazil jen s Luigim, Marcem a jedním skautem.

Na místě našli stopy koňských kopyt a otisky medvědích tlap. Za tmy je nenapadlo dívat se po nich, a sami od sebe si nevšimli. Skaut si je chvíli prohlížel, šťoural do půdy kolem, a dospěl k závěru, že jestli to byl kůň, tak sakra těžkej. Možná jeden z těch belgickejch chladnokrevníků. Se vzrostlým chlapem v sedle. Ale to by neprojeli pod stropem. Navíc ty medvědí tlapy... možná byl v sedle medvěd? Divný. Fjodor se jej rozhodl do celé té záležitosti s démonem a planoucími pentagramy nezasvěcovat, a jen přikyvoval že je to vážně záhada.

Před dveřmi stopa záhy mizela, a skaut netušil, kam dál. Pravda, před dveřmi včera večer dupal a motal se dav, ale stopa nebyla ani jinde v okolí. Možná démon odlítl? pomyslel si Fjodor. Musí se na to zeptat Carla a toho jeho potkana.

Skupina vešla dovnitř. Scéna byla pořád poměrně děsivá, ale většinu Puzzliniho už vojáci v noci odklidili. Prohlédli a zabavili většinu knih, a poklepem odhalili v podlaze nevelkou schránku s každodenními potřebami moderního satanisty. Zejména tam byla dóza tajemné černé tekutiny. Fjodor ji otevřel a přičichl.

- “Je to krev.”
- “Uka, já to ochutnám,” vzal mu dózu z ruky Luigi a upil.
- “Pravděpodobně lidská,” doplnil Fjodor a pozoroval Luigiho vyděšený výraz. “Hehe, neboj, je prasečí.” Zajímavé, většina biskupů by byla znechucena každou krví, snad kromě mešního vína. Ne tak Luigi. Toho lze uklidnit slovy, “neboj, je to jen prasečí krev.”

Marco si všiml, že v kamnech je shořelý list papíru. Ještě držel formu, nerozpadl se, ale byl zcela zuhelnatělý, a sebemenší manipulace by jej rozbila. Na papíře bylo zjevně něco napsáno, ale nedalo se poznat co. Fjodor zkusil opatrně zvednou horní plát kamen, aby se na papír podívali zvrchu. Ale jak do kamen drcnul, papír se rozpadl. Jediné, co se dalo poznat, byl úplný konec papíru, na kterém teď Fjodor jasně viděl: “... a za to se upisuji svou duší,” a podpis.

Luigi potom ještě zorganizoval převoz nájemníků z vyhořelého, zlem nasáklého domu do diecézního hospicu. Tam se jich ujal jáhen Étorre a rovnal jim pocuchané nervy.

Zpátky na hradě přátelé prozkoumávali zabavené knihy. Byly napsané směsí řečtiny, latiny, hebrejštiny a snad ještě něčeho dalšího. Jednalo se o všehochuť základní čarodějnické a démonologické literatury. Mimo to tam bylo několik kapitol z Menších klíčků Šalamounových. Luigi se zhrozil—jedná se o zakázanou knihu, a její samotná existence v Savoně je problémem, natož když ji někdo zřejmě používá k vyvolání démona. Obrazec ze země však nakonec našli v jiné knize, a z popisu se nezdálo, že by nějak souvisel s koněm či medvědem, a v kapitolách klíčku žádného koňomedvědího pekelného šlechtice nenašli.

Ahmed rozhodl nechat předvolat ještě jednou Carla. Možná jim něco uniká. Když se Carlo objevil, nechali ho znovu převyprávět celou tu patálii, ale nic naplat—Carlo zřejmě krátce po začátku celého toho průšvihu ztratil vědomí a probudil se až když bylo po všem.

- “Co ten tvůj potk.., ээ, ten, krysa?” napadlo Fjodora. “Neviděl...a něco?”
- “Monty? Monty klidně něco vidět mohl. Žejo, parťáku,” koukl na krysu, která mu seděla vedle ucha.
- “Zeptej se ho, jestli viděl, jak ten démon přibyl na to místo.”
- “Tak co, parťáku, viděls toho démona přijít*?” zeptal se Carlo změtí pištění, přídechů a grimas, pomocí které s Montym komunikoval. Po krátké výměně pak pronesl směrem k ostatním: “prý ne, neviděl”.

(*) Pozorný čtenář si všimne, že zatímco Fjodor chtěl, aby se Carlo zeptal na objevení se na místě libovolným způsobem, Carlo se zeptal speciálně na příchod. Zda je na vině Fjodorův idiolekt, Carlova nepozornost, nebo podvratné myšlení hostujícího hráče, už se zřejmě nedozvíme.

Rozhovor nakonec nic kloudného nepřinesl. Zdálo se, že se jedná o dva jevy: vyvolávání démona Puzzlinim, a zcela cizího démona, který možná přišel, možná přiletěl, pak se podobně neznámým způsobem vypařil, a mezitím roztrhal aspirujícího satanistu a zřejmě způsobil nějaké požáry.

- “Budeme si muset promluvit přímo s těmi lidmi, co tam bydleli,” dumal Marco. “Ale nějak nenápadně. Převlíknu se za lazara a půjdu s nimi poležet do hospicu.”

A tak se i stalo. Lidé byli celkem sdílní. Puzzlini, jak se ukázalo, byl celkem shovívavý nájemce, kolikrát počkal s nájmem. Několikrát zaznělo, že to byl dobrý člověk, ačkoli trochu podivín. Nikam moc nechodil, nikdo moc nechodil za ním. Jen tu a tam za ním přišel takovej dlouhán s koňským obličejem. Marco hned instruoval svoje lidi, aby se po něm podívali, ten by družinu mohl posunout někam dál.

Když už byli v tom delegování úkolů, informoval se Luigi o tajemné Dámě s kočkami. Prý je to známá firma, vždycky se odněkud vynoří, projde městem, zahne za roh, a jako by se po ní slehla zem. A vždycky s těma kočkama. Luigi nechal poslat vzkaz, že se s ní chce sejít. Bude na ni každý den čekat u kašny na Římském náměstí.

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 20. 12. 2014, 12:49

Satanisté
Den 4.
Luigi
Hned ráno přiběhl za Luigim kanovník Giorgio:

- "Excelence, excelence, Kriste pane, panenko Marie, no to je hrůza, jen si to, excelence, představte, co se děje, a to jsme ho dostali až z Říma, katastrofa…”

Luigi na něj zmateně hleděl a uvažoval, proč kanovník bere do úst jméno Boží nadarmo, a jestli by mu neměl taky předepsat třezalku.

- "Uklidni se, synu, zhluboka se nadechni, tak, a teď mi pěkně řekni, co se stalo.”
- “Prý puklo srdce Huberta, zvonu od Sv. Antonína! Je tu osobně důstojný pán Ottantenne! A prej to zabilo zvoníka!” sype ze sebe Giorgio.

Ottantenne je stařec asi osmdesátiletý, šišlavý, a Luigimu kroku sotva stačí. Ale nezabrání mu to, aby si po cestě ke Sv. Antonínu šišlal: "to je šnamení, ekščeъenče, temnota poštupuje, v kašdý mši to šdůъašňuju, ekščeъenče, šjevení 20:11-15, špatšiъ jšem mъtvé, maъé i veъké, jak štojí pšed Boší tváší, a byъi šoušeni podъe švých škutků, ekščeъenče, šoudnej den je na obšoъu, hšíšníči budou pukat!" No ty jeho mše musí být teda síla, myslí si Luigi, ale nahlas nic neříká.

Na místě Luigi prohlédl zvoníka. Ležel dole pod zvonicí. Zdálo se, že ho zabil pád. Nahoře u zvonu bylo prolomené zábradlí. V podstatě se dalo vyloučit, že by se to stalo omylem, někdo ho tím zábradlím prohodil. Luigi prohlédl zvon. Srdce puklo, a navíc byl zvon zvenku poškrábaný medvědími tlapami. Hmm. Nějak se to tu těmi medvědy hemží poslední dobou.

Astrální průzkum byl šokující. V místě byly ještě cítit zbytky majestátní, zvonivé atmosféry, kterou kolem sebe zvon šířil. Ale rapidně mizela. A uprostřed zvonu, v místě puklého srdce, se převaloval chuchvalec temnoty.

Při pohledu ze zvonice si Luigi uvědomil, že tento kostel tvoří jeden cíp čtyřúhelníku Savonských katedrál, s biskupstvím v jeho středu. Zničení zvonu je zcela jistě symbolickým aktem. Ottantenne měl pravdu. Temnota poštupuje, hšíšníči budou pukat. A hoď kamenem, kdož... Otázka zní, kam povede útok pšíště. Tedy, příště.

Luigiho úvaha byla jasná. Nějak se nám tu rozmáhá satanismus. A satanisti se zdržují kde? V podzemí, aby se schovali před Božím hněvem. Opatství bylo shodou okolností bohatě podsklepeno, a tak zašel Luigi za lunchlady Dorou, která má oči všude, a vyptal se, jestli takhle neviděla v podzemí motat se nějaké divné, smutné lidi. Lunchlady na to, že jen toho pomalého chlapce Pippa, který tam pořád něco šmejdí. A že ho za jeho excelencí ráda pošle, jen co ho, spratka, najde. S tím se Luigi vrátil do své pracovny, a jal se pročítat knihy o satanismu.

Z práce ho vyrušilo zaklepání. "Dále." Nic. Znovu zaklepání. "Pojďte dál, je otevřeno." Nic. Hmm, to bude ten zpomalený chlapec, asi. "Pippo, jsi to ty? Pojď, nemusíš se bát, tady nikdo není." A schoval se za truhlu. Znovu se ozvalo zaklepání. No nic, tohle nikam nevede. Luigi šel otevřít dveře. Stál tam mladík aspoň dvacetiletý. Měl hlavu vmáčklou mezi ramena, plachý výraz ve tváři, a v rukou žmoulal slamák. Vlastně byl docela vysoký, vyšší než Luigi, který měl sám ke dvěma metrům, ale jak se krčil a schovával, působil mnohem drobnějším dojmem. Chlapeckým.

- “Ahoj, ty budeš Pippo, viď?” říká Biskup vlídně.
- “A-ano, pane eks… scence,” vychovaně odpovídá Pippo.
- “Poslyš, Pippo, ty se vyznáš ve sklepech, že ano?”

Kluk horlivě kýve jako že jo.

- “A co tam tak jako je, v těch sklepech?” ptá se Luigi.
- “Tma. A krysy. Ale hlavně tma. Ale i krysy,” vyjmenovává kluk soustředěně.
- “Nechtěl bys mi to tam ukázat?”
- “Tak jo,” rozhodl se Pippo po chvilce váhání.
- “Tak počkej, já vezmu lucernu a půjdeme,” na to Luigi.
- “Ale…, ale to…, to ale neto… to nejde ale to tam vzít, světlo,” tlačí ze sebe Pippo zoufale.
- “Proč ne? Ty vidíš po tmě?”
- “Po tmě vidí Pippo tmu.”

Thanks cap, myslí si Luigi, ale rozhoduje se na lampu netlačit.

Pippo zavede Luigiho do sklepení pod kapitulou. Chvíli jdou potmě, Luigi má ruku na Pippově rameni. Ten jde celkem na jisto, zdá se, že to tu zná dobře. Pak se posadí na nějaké schody, a Luigi s ním. Vzduch je vlhký, z hloubi podzemí zurčí voda, a jinak je ticho. Luigi si mávne rukou před obličejem: nic. Totální tma. Ponenáhlu se ozve cupání krysích nožiček a pískání. Biskup čeká, co bude. Krysy pobíhají. Tu a tam mu nějaká přeběhne přes hřbet ruky, jíž se opírá vedle sebe o podlahu. Minuty se vlečou. Luigi zkusí přepnout do astrálního vidění, aby aspoň viděl, co je kolem něj. Sklep už nějaký astrální otisk má, není to žádná novostavba. Ale není vidět žádná magie. Ten kluk tu tedy asi taky nevidí, nebo jestli jo, tak to není způsobené magicky.

Roky strávené v klášteře Luigiho naučily trpělivosti. Existuje spousta praktik, jak překonat nějaké časové období. Tak například je možné přeříkávat si v duchu vybrané pasáže z Bible. Ostatně, jak nás Písmo učí, “ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.” Luigi nezná Bibli celou, ale zná jí docela dost. A kolikrát se mu to hodilo, když mu Padre uložil pokání za samoh… no, tuhle část vzpomínek snad Luigi radši přeskočí.

- “Poslyš Pippo, co takhle skočit pro lampu?”

Krysy se s pištěním rozutekly. Pippo zklamaně vzdechl.

- “To by tu ale nebyla tma,” vysvětluje. Hrůza jak jsou tihle biskupové nechápaví.
- “No, ale zase bychom viděli,” brání svůj nápad Luigi.
- “Ale krysy by utekly,” stojí si na svém Pippo.

Hm, krysy. Ty mi tak pomůžou.

- “Víš, Pippo, tady je to vážně hrozně pěkný, ale rád bych viděl nějaká další zajímavá místa. Pojďme někam dál!”
- “Tak jo,” odtuší Pippo, zvedá se, a jde.

Luigi se jej tak tak zachytí, v astrálu ho pořád není vidět. Jak se tu, u všech všudy, ten kluk jen orientuje? Luigi klopýtá za ním, astrální podlaha není úplně přesným otiskem současného stavu věcí. Několikrát procházejí zdmi—zřejmě nově zbudované tunely, tajné vchody a tak podobně. Luigi se každou chvíli uhodí do hlavy, na obličej se mu lepí pavučiny. A jdou a jdou. Zurčení vody postupně sílí, až přijdou k nějaké podzemní řece. Tam si znovu sedají. A znovu čekají.

- “Tady žádný krysy nejsou,” informuje Pippo po nějaké době.

Luigi mlčí. Krysy stejně zvlášť rád nemá. Minuty se vlečou.

- “Někdy sem ňáká příde. Ale málo,” pokračuje Pippo ve výkladu.

Luigi jen zabručí. Pomalu mu dochází trpělivost, a přestože podobné situace vítá jako výzvu k sebezdokonalení, tak zatímco on tu sedí, tam venku možná někdo vyvolává další démony.

- “Ale stejně je to dobrý. Pippo to tu má rád. I bez krys.”
- “A co takhle nějací lidi. Nebývají tu lidi, Pippo?” rozhodne se Luigi přestat s okolky.
- “Pippo je člověk. A pan eks… scence je člověk,” projevuje Pippo nečekanou míru reflexe.
- “A jiní lidi?”
- “Jiní než Pippo a eks… scence?”
- “No, ano, jiní, než já a ty,” drží trpělivost na uzdě Luigi.
- “Jiní tu nebývají. Jiní lidi nemají rádi krysy. A tmu.”

Tak to sedí, myslí si Luigi.

- “Hele, Pippo, já už bych se asi rád vrátil. Víš, je to tu fakt skvělý, ale bohužel mám i jiné povinnosti. Dokážeš nás vyvést ven?”
- “Tak jo,” na to zase Pippo a hned vyráží. Luigi je tentokrát připraven, a chytá Pippa za rameno.

Nesourodá dvojice jde dále tmou. Kapání ze stropu postupně ustává, a po nějaké době se dostávají do kanálů. Poklopem vstoupí do nějakého sklepa.

- “Kde to jsme?” zajímá se Luigi.
- “Pippo neví.”
- “Ty nevíš?” zhrozí se biskup.

Chce udělat krok k Pippovi, snad aby ho chytil pod límcem, ale kopne do kbelíku, který tam byl položený. Sklepením se ozve zařinčení a stěny si echo předávají do hloubi podzemního labyrintu. Luigi se lekne, udělá úkrok stranou, a šlápne na hrábě, které jej břinknou do spánku.

- “Prokrista,” neudrží se, “kdo skladuje prázdný kbelíky a hrábě ve sklepě…”

Pippo se mu vrhne na pomoc, ale nevyhnutelně šlape na ty samé hrábě a dostává též ránu. Aspoň se konečně vyjasnilo, že potmě ve skutečnosti nevidí. Musí mít to podzemí nadrcený nazpaměť, asi.

Luigi a Pippo si navzájem pomohou na nohy, a opatrně ohledávají sklep. Luigi bere kbelík pro jistotu do ruky, aby do něj někdo znovu nekopl. Místnost je nevelká, se schodištěm vedoucím ke dveřím někam ven. Luigi se k nim opatrně přiblíží, a naslouchá. Zdá se, že na druhé straně je ticho. Bere za kliku, ale je zamčeno. Otáčí se tedy a potmě tápe zpět. Přibližně v polovině schodiště se sráží s Pippem. Leknutím pouští kbelík, který se kutálí ze schodiště dolů. Sklepením se rozléhají údery, jak kbelík naráží do každého jednotlivého schodu a potom na kovový poklop od kanálu.

Zpoza dveří se ozve hartusivý hlas: “Zatracený krysy, zas někdo nechal otevřenej ten kanál, zatracená práce,” a někdo odemyká dveře. Luigi a Pippo scházejí schody tak rychle, jak to tma jen dovoluje. Co teď? Zkusit chlapa překvapit a zdrhnout. Luigi tápe po kyblíku, který je součástí jeho plánu, ve tmě ale znovu šlape na hrábě a dostává další ránu, tentokrát z druhé strany hlavy.

- “Herg… zatr… sakr...” kleje polohlasem.

Nachází kbelík, a staví se s ním vedle východu ze schodiště, Pippo za ním. Světlo z chlapovy lucerny dopadá na podlahu vedle nich. Chlap se vynoří ze schodiště, udělá dva kroky, a všímá si Luigiho a Pippa. Luigi mu podává kyblík: “na, podrž mi to”. Chlap kbelík zmateně bere, a Luigi a Pippo vyrážejí po schodech nahoru. Chlapovi dochází co se stalo, a kleje:

- “Vy sebranko, jen počkejte, až vás chytím, já si to s vámi vyřídím, jaúú, kdo sem do prdele dal ty hrábě kurňa, jen neutíkejte, já vás dostanu!”

A supí za nimi po schodech. Luigi s Pippem mezitím vylézají ze sklepa. Dveře vedly do předsíně domu. Luigi otevírá hlavní vstup a i s Pippem vycházejí ven. Chtěli by se vmísit do davu, ale ulice je jako vymetená. Popoběhnou tedy opodál, a pomalou chůzí pokračují dále, jako by nic. Luigi má na sobě sice civilní, ale panské roucho, a rozhodne se to hrát na postavení. Chlapík je dobíhá, a jak se blíží, jeho soptění postupně ochládá. Tohle přece nemůžou být ti pobudové, co se vynořili z kanálu…?

- “Uctivé pozdraveníčko, vzácný pane,” culí se na Luigiho. Pippo až tak dobře oblečený není, asi to bude nějaký podkoní či co. “Hledám takový dva, utekli mi z baráku, vloupali se mi, chuligáni, do sklepa. Neviděl jste někoho vodtam vybíhat?” ukazuje palcem za sebe.
- “A kteréž že dveře by to býti jsouc mělylť?” ptá se Luigi svým nejškolelenějším barytonem, a snaží se natočit svůj obličej nepotlučenou stranou k chlapovi, což je problém, protože je od těch hrabí otlučenej jak řízek.
- “Eh, uh, no, tadydle tydlencty,” souká ze sebe chlap a ukazuje na vrata, jimiž se Luigi před minutkou vyřítil.
- “Nikolivěk, neráčili jsme nikoho zahlédnouti z oněch vratůch vyběhnouti,” pokračuje Luigi. “Rci, dobrý člověčě, jakéž že újmy bylolť na tvém majetku ráčeno dopustiti?”
- “Vlastně asi nic moc, myslím že mi akorát dali kýbl…” váhavě říká chlap. Luigiho überhoch mluva je mu nějaká podezřelá. “Akorát jak jsem se tam motal, tak jsem šláp na hrábě. Víte, voni tam občas kanálníci zapomenou zariglovat poklop, a mě tam pak mózujou krysy. Tak jsem myslel, že to bude jako vono. Ale to vám řeknu, vzácnej pane, já se pěkně vyděsil, když jsem tam ty kořeně uviděl. Víte, hlavně ten jeden, co mi dal ten kýbl, ten byl vod pohledu nebezpečnej… Brr, hrůza co se dneska děje. No nic. Radši pudu ten poklop zavřít.”

A otočil se, a pod vousy si brblaje něco o kýblech, hrabích a chuligánech, odkráčel zpět k domu.

Luigi a Pippo tu také už neměli moc co pohledávat, a i oni se každý svou cestou vydali za svým. Zrovna zvoní celou a Luigi si uvědomuje, že se musí vydat ke kašně. Touláním po sklepích strávil většinu dne, už se ani nestihne vrátit zpátky na biskupství. Po cestě se ještě stavil na Černý trh a koupil tam černou růži. Právě jednu, a černou—pro Dámu ten pravý dárek.

Římské náměstí bylo malé, zastrčené, a většinou prázdné. V podstatě byla záhada, že tu vůbec byla kašna. Luigi dal přestávku studniční hlídce, ať se mu tam nemotají, posadil se studený kamenný rantl, a čekal. Dneska vůbec nějak dost času tráví čekáním. A ještě bude. Není žádná záruka, že se Marcovým lidem povedlo Dámu s kočkami kontaktovat. I kdyby ano, nikde není zaručeno, že přijde. Jak dlouho bude mít smysl sem chodit, než přijde? Týden? Měsíc? Když bude jistě vědět, že vzkaz dostala, tak třeba tři dny? A hlavně, jak dlouho vydrží černá růže z Černého trhu čerstvá?

Z úvah ho vyrušil příchod černé kočky. Prošla se po náměstí, vyskočila na okraj kašny, obešla půlkruh, posadila se vedle Luigiho, a nehnutě si ho prohlížela. Trochu jako kořist. Po chvíli se odvrátila, seskočila na zem, a odkráčela druhým východem z náměstí pryč.

Luigi se to rozhodl vyložit tak, že vzkaz byl předán. Znamená to, že Dáma přijde ještě dnes? Na co se jí vůbec zeptá? Radši se ani moc ptát nebude, padre Muratori vždycky říkal, že o sobě víc prozradí tazatel otázkou, než ten druhý odpovědí.

Dáma v doprovodu svých koček vešla na náměstí. Přišla k Luigimu, a sklopila hlavu: “Excelence…”

Luigi ji podal růži.

- “Dobrý den, dcero.”
- “Děkuji,” bere si od něj Dáma růži.
- “...,” neptá se na nic Luigi.
- “...,” mlčí také Dáma.
- “Škoda, že jste se včera nerozhodla jít se podívat dovnitř,” začne Luigi nenápadně.
- “Nemám s tím nic společného.”
- “Netvrdím že máte. Ale ten, kdo to způsobil, je pěkný zloduch, to vám řeknu.”
- “To určitě je. Co s tím vůbec hodláte dělat?”
- “Najdeme viníka a ztrestáme ho.”
- “A co s ním uděláte, až ho chytíte?”
- “To se uvidí. Podle toho, kdo to bude,” zadívá se Luigi na Dámu. Kočky se mu motají kolem nohou.
- “Já to nebyla,” brání se Dáma nevyřčenému obvinění.
- “Netvrdím, že byla. Ale je jasné, že viník trestu neunikne.”
- “A co to bude za trest?”
- “To se uvidí. Možná toho má na svědomí víc. Jak znám jeho výsost Barona al Fakhera, tak ho nechá pověsit.” Zdá se mu to, nebo již tak bledá dáma ještě mírně zbledla?

Rozhovor se nadále točil a meandroval kolem konceptu viny, na kom vina lpí a na kom ne, kdo má být trestán, a kdo ne. V podstatě nebyl moc zajímavý. Ale pro Luigiho z něj vyplývala jedna věc: Dáma se nějak podezřele zajímá o osud toho, kdo je za masakr ve Via Pulvore zodpovědný. Padre měl pravdu, její otázky o ní vypověděly víc, než by si možná byla přála.

Taxidermista

Marcovi lidi zatím vyhmátli toho dlouhána s koňským obličejem. Jednu knihu prej nesl od nějakýho obchodníka Conciatoreho di Via Pulvore, a tu druhou od nějakýho asistenta na univerzitě v Janově. Zajímavé, janovská univerzita zřejmě zavedla koncept veřejné knihovny, není to poprvé, co od tam zmizela kniha. Ten problém s "dlouhým, širokým a bystrozrakým", co družina řešila před válkou, taky začal knihou ukradenou od tam. Ještě tak abychom tyhle znovu potkali…

Ke Conciatoremu poslali Carla. Obchodník se ukázal být taxidermistou, ale nebyl v krámě, přítomna byla jen jeho dcera. Carlo se ptal co tak dělají, jaký druh zvířat vycpávají, jestli mají v nabídce medvěda, a tak. A jestli kdyby medvěda ulovil, jestli by ho koupili. Dozvěděl se, že zvíře musí být dobře usmrcené, aby nebyla porušená kůže. Může se zeptat lovce, který jim zrovna nedávno jednoho medvěda prodával, ochotně dá Carlovi kontakt.

Kromě řečnění tam Carlo vypustil svou cvičenou krysu Montyho, ať se v krámku porozhlédne. Ten odhalil a později reportoval existenci zadní části medvěda a přední části koně, a ještě nějaké krávy. Jaký druh medvěda to byl ale říct nedokázal, natolik se v medvědech nevyzná, a Montymu všichni připadají zhruba stejně obrovští.

Večer se Ahmed s Fjodorem sešli na hradě a při šíše a čaji s džemem rokovali o tom, co se to, u prorokových šedin, poslední dobou děje. Když v tom přišla stráž s tím, že posledních pár dní se nějak množí případy zmizení lidí. Jak ženský, tak chlapi, převážně v přístavní čtvrti. Vesměs lidi, kteří měli důvod být po setmění venku—kurvy, ožralkové a tak, čili zřejmě náhodné oběti. Fjodor to nechal vyšetřovat. Na kurvy mu nikdo sahat nebude.

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 24. 12. 2014, 01:19

Případ Satanisté
Výběrčí daní (5. den ráno)
Na hradě vznikla panika, protože kastelán Mascarpone nebyl od rána viděn. Fjodor s Ahmedem zašli do jeho komnaty a prohlíželi ji. Byla odemčená, to ale bylo normální, personál se nezamykal. Jak se Fjodor probíral komnatou, najednou si uvědomil, že tu cítí povědomý zápach: vojenské leštidlo. Zajímavé, byli tu vojáci.

Fjodor nechal vyhlásit nástup, a nechal velitele čet nahlásit chybějící lidi. Nechyběl nikdo, buď byli přítomni, nebo měli službu na hradbách, nebo měli opušťák. Tak leda že by to byl někdo z těch s opušťákem, třeba.

Fjodor si nechal předvést lidi, kteří ráno hlídali na hradbách. Zeptal se, zda byli viděni přibližně tři lidi opouštějící kasárna. “Ne pane, nebyli, akorát povoz s proviantem.” Zajímavé, jestlipak byl naplánovaný? Fjodor zašel za provianťákem: “jel dneska vůz s proviantem?”.

- “Ne pane,” na to provianťák.
- “Aha,” na to Fjodor, “takže povoz tu je?”
- “Jasně, pane, podívejte…” ztuhl mu výrat na obličeji.
- “Takže není. Tohle je nepřípustný bordel, vojáku. Okamžitě ten povoz sežeň, nebo ti to naúčtuje na výplatě. Tohle je majetek hradu, to nemůže mizet.”

Provianťák se otočil na podkoního:

- “Pollini, kde je ten zatracenej povoz? To je majetek hradu, to nemůže mizet! Okamžitě ho sežeň!”

Bylo ale jesné, že ani provianťák, ani Pollini povoz sami nevypátrají. Fjodor se obrátil na jednoho z Marcových lidí. A poměrně záhy bylo jasno.

- “No, pane, viděl ho kulhavej Dušan. Víte, on je žebrák, nebo vlastně ne že by potřeboval žebrat, ale nějak ho to baví. On má bystrý oko, umí si všímat, takže je užitečnej. No tak ten ho viděl. Jak z něj vystupují a táhnou velký, těžký vak. Zalezli do baráku číslo 13 v ulici Zahnutá.”
- “Jak 13? Copak oni umí číst?” zajímal se Fjodor.
- “Ne, tam žádný číslo není, to se počítaj vchody.”
- “A jak? Na přeskáčku? A co když na jednom úseku mám dva vchody vlevo a jeden vpravo?” rýpal se v blbostech Fjodor. “Eh, to je jedno, prostě mě tam doveďte.”

Fjodor si vzal k ruce kapitány Crediho a Di Vittoria a dalších šest mužů, a vyrazili. Na místě mu Marcův člověk spočítal vchody "1, 2, 3, 4, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, tady to je". Vynechal pětku, ale na dveřích byla cedulka s číslem 13. Vyšlo mu to. To jsou věci.

Fjodor nechal dveře vyrazit. Vnikli dovnitř, nikde ani noha. Ale Mascarponeho parfém tu byl cítit, zcela určitě tudy prošli. Dole ve sklepě vojáci našli poklop. Otevřeli ho, a Fjodor slezl do kanálu první. Parfém ho neomylně vedl jednou z chodeb. Vojáci se husím pochodem vydali do nitra podzemí. Minuli pár odboček a Fjodor je zastavil u hermetických dveří vedoucích do strany. Tady pachová stopa končila. Dveře byly solidní, kované tvrdé dřevo. Hmm, možná kdyby zabral, mohly by povolit. Zkusit se to musí. Zkusí použít to víko od poklopu jako štít a vyrazí je. Došel si pro něj, a vší silou do dveří narazil. Dveře se ani nehnuly. Ani o píď.

Vojáci vylezli ven, a trasovali na povrchu cestu podzemního tunelu. Zavedlo je to doprostřed nevelkého náměstí. Poklop nikde žádný, jen mříž od kanálu, jehož trubka neměla víc, než pět centimetrů průměru. Fjodor se zamyslel. Podobně jako průjem, ani tohle neměl rád, a tím méně před svědky, ale když musíš, tak musíš. Nařídil postavit kolem kanálu “stan nebo něco”. Jeden z vojáků navrhl plachtu z toho ukradenýho vozu. Fajn, to by šlo. Nechal vojáky hlídat venku a Crediho uvnitř.

Vysvlékl se do naha, svázal spodky, zbroj a nůž do uzlíku a přivázal ke kotníku za lanko. Poklekl ke kanálu a strčil do něj ruku. Snažil se ji natáhnout co nejdál. Vytvořil z dlaně korýtko, aby se snáze vměstnal. Nacpal dovnitř ruku až po zápěstí, a pak po loket. Postupně se mu tam podařilo nasoukat celou ruku. Přiložil druhou a opatrně ji sunul dovnitř podél první. Centimetr za centimetrem se mu podařilo nacpat do kanálku i druhou ruku. Teď to bude složité. Zachytil se rukama nějaké nerovnosti uvnitř v potrubí a chystal se na protažení hlavy. Když projde hlava, zbytek je už v pohodě. Hlava byla vždycky problém, člověk musel být opatrný, aby nepotrhal mozek. Všechno pomalu, tvárně, tažně. Bylo potřeba nejen šikovnosti, ale i určité dávky hrubé síly. Pečlivě dávkované. Fjodor se přitahoval prsty zaklesnutými někde v hloubi kanálu a snažil se ignorovat bolest, rudo, tlak za očima, zvonění v uších, pocity brnění, zvracení a pach krve, výkalů a moči. Konečně byl uvnitř. Další výzva už je jen pánev, a ta je celkem lehká. Tahle trubka ještě jde, jednou se pokoušel projít skrz dvoucentimetrový kroužek. Trvalo to několik hodin a v jednu chvíli dostal záchvat paniky, že se zasekl. Nepříjemné. Tenhle kanál je zase docela dlouhý. Není tu vidět, a prsty je třeba jako píďalka pracovat dopředu, a doufat, že to někam vede. Že se nezasekne. Že ho tu Credi nezašpuntuje. Že si ho dole nevšimnou a nevykouří ho. Brr. Konečně! Prsty nahmátly rantl kanálu.

Fjodor vytáhl ven hlavu a zaposlouchal se. Slyšel hlasy. Dva muži, bavili se o pokru. Jeden vyhrál U zašitého bubnu dva zlatý. Kanál zřejmě vedl na druhou stranu těch hermetických dveří.

Fjodor opatrně vylezl a chvíli si rovnal klouby a zhluboka dýchal. Pak našel hermetické dveře. Zevnitř tam bylo velké trezorové kolo, kterým šly pohodlně otevřít. Fjodor dveře otevřel, a když bylo kolo nadoraz, tak zabral, a mechanismus strhal, aby už nešly zavřít. Pak si oblékl zbroj a spodky a vyrazil ven pro vojáky. Když zašel do stanu, ozval se zvenku vzrušený šepot. Ven ho jít neviděli! Pánové budou mít o čem povídat. I to je jeden důvod, proč tyhle věci nedělá rád. Je to publicita, a publicita obecně škodí. Fjodor se znovu oblékl, sebral lidi a šli znovu do podzemí. Prošli nyní již otevřenými hermetickými dveřmi a celkem bez obtíží sejmuli dva vojcly, které Fjodor prve slyšel mluvit. Měli sice uniformy, ale k pluku nepatřili, jejich obličeje nebyly Fjodorovi povědomé. V rohu seděl zašněrovaný jak šunka Mascarpone. Rozvázali ho.

Fjodor si vzal do parády jednoho z vojclů. "Kde je vás víc?" "Pluju ti do ksichtu ty ksindle", zasyčel vojcl. Fjodor mu vrazil pěstí do obličeje. "Vyklop to, nebo tě budou po zbytek tvýho mrzkýho života krmit slámkou!" "Þeru na tebe!!" plival krev voják. Fjodor se rozhlédl. Hmm, voda. Chytil chlapa pod límec a dotáhl ho k vodě. Strčil mu hlavu pod vodu a chvíli ji tam nechal. Když ho vytáhl, byl chlapík sdílnější. "Tady je náþ þedm, ale venku je náþ vítþ, mnohem vítþ! A velmiþtr þi váþ podá, tebe oþobně þi podá! Roðmáčkne tě jak pijavitþi!"

Takže sedm plus mnoho plus velmistr. Hmm. Fjodor poslal dva vojáky, ať eskortují zajatce a Mascarponeho na hrad. Pět vojáků by s šesti lidmi zvládnout mohl.

V tom se ozvaly kroky. Někdo se blížil. "Chlapi! Hej, chlapi!" Kroky zaváhaly, ale pořád se blížily. "Co to je s váma? Nedělejte fóry!" Kroky se zastavily. "Chlapi?" Někdo se rozběhl pryč. Za ním!!

Pronásledovali jej notný kus cesty, a chytit jej se jim nakonec nepodařilo, zmizel v nějaké velké místnosti. Okamžitě tam spustil poplach. Zevnitř se ozvalo trojhlasné zaklínání. A sakra. Tři mágové a dva vojáci proti sedmi mužům. To může skončit jako pěkný jatka. Fjodor zaváhal, ale nakonec velel ústup. Jeden z mágů však napochodoval před chodbu a chystal se zakouzlit. Na krku mu visel masivní stříbrný pentagram. Kultisti. A tenhle je jejich mistr. Jestli teď ustoupíme, má nás perfektně na ráně, blesklo Fjodorovi hlavou. A ta chodba je rovná a dlouhá. Nedá se svítit, jdeme na krev.

Na rozkazy nebyl čas, Fjodor prostě zařval a jako stín překmitnul vzdálenost, která jej dělila od mistra. Jestli mě nechají ve štychu, degraduju je všechny až k ponožkám.

Nebylo jasné, jestli mistr ke kouzlení potřebuje mluvení nebo gestikulaci, nebo zda vůbec něco z toho. Mluvení však snad ano, protože odříkávat formule začali všichni tři hned po vyhlášení poplachu. Fjodor se na to rozhodl vsadit a uhodil mistra do hrdla, aby mu přerušil vyvolávání. Povedlo se to, harmonie zaříkávání se rozpadla a kouzlo vyznělo do ztracena. Následně však Fjodor ucítil nepříjemnou bolest hlavy. Kouzelníci rezignovali na zaříkávání a začali sesílat rychlá bojová kouzla—a tohle Fjodor ustál jen tak tak. Fjodor se kolem mistra protočil, pokusil se uhnout ráně jednoho z vojáků, ale ten na něj dosáhl a škrábl jej. Fjodor však setrvačností pokračoval v pohybu a plynule sekl mistra přes torzo. Cítil, že zasáhl. A to už do místnosti vbíhaly první posily: kapitán Credi a vojín di Caprio. Následně však tlak za očima zesílil do nesnesitelných proporcí, a Fjodor na patře ucítil pachuť krve. Jako v mrákotách vykryl útok od jednoho z vojáků a chystal se uhýbat druhému, když v tom mu ten zmizel ze zorného pole, jak ho di Caprio smetl mocným bodyčekem. Pěkná práce, já ho snad povýším, blesklo Fjodorovi hlavou skrze rudý opar bolesti. Znovu ťal po mistrovi. Byla to dobrá rána, mistr zasyknul bolestí. To už máme dva kvalitní zásahy, už by pomalu mohl mít dost. A další posily: kapitán di Vittorio a další vojáci. Pak už to šlo ráz na ráz, kultisté neměli šanci.

Po boji Fjodor s vojáky prohledali hnízdo kultistů. Místo bylo zařízeno zřejmě k bydlení. Nábytek byl funkční a spartánský, po zemi leželo pár slamníků. Po průzkumu našla skupina dva východy: dveře a poklop.

Po otevření dveří se ukázalo, že jsou z druhé strany tajné, odklápěly se i se segmentem šatníku. Ústily do nějaké maskérny, plné paruk, líčidel a tak podobně. Z maskérny dále vedly další dveře, na nichž bylo kukátko. Po otevření bylo kukátkem vidět vazby knih: i tyto dveře jsou tajné, a z druhé strany přiléhají k segmentu knihovny. V místnosti na druhé straně bylo zády ke dveřím vidět staršího, prošedivělého muže, jak sedí u stolu a něco píše. Fjodor se rozhodl prozatím dveře neotevírat, lépe na sebe neupozorňovat.

Poklop vedl do světlíku. Fjodor po kramlích vylezl nahoru na střechu a rozhlédl se. Potvrdil si tak, že ví, kde jsou, a vyhledal pohledem druhý dům opodál, do nějž vedla maskérna. Později zjistili, co to je za stavbu: patří domu výberčího daní. Zajímavé.

S tím se Fjodor vrátil na hrad.

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 3. 1. 2015, 17:16

Případ Satanisté
Saze (5. den kolem poledne)
Zhruba tou dobou, kdy Fjodor marně zkoušel vyrazit tlakové dveře v podzemí, se ozvalo zaklepání na biskupovy dveře. “Dále,” vzhlédl biskup od knih. Nic. “Můžete dále, není zamčeno.” Nic. Hm, to bude ten Pippo. “Pojď dál Pippo, já vím, že tam jsi,” řekl biskup dveřím. Po chvilce se skutečně klika pohnula, dveře se otevřely na škvírku. Dovnitř se opatrně vsunuly dva prsty, jako když někdo zkouší teplotu vody. Pak se dovnitř škvírou ve dveřích protáhl Pippo. Zcela zjevně se snažil otevřít dveře co nejméně. Asi aby se Luigi nezlobil, že mu ošoupává panty.

- “Ahoj Pippo. Copak bys mi chtěl?”
- “Víte, pane eks… scence… jak jsme byli tam dole, jak je tam ticho, tma, a krysy?”
- “To víš že jo,” na to přátelsky Luigi. “Měli bychom zase někdy zajít.”
- “Tak já tam našel místo, kde jsou takový divný zvuky. Divný zlý zvuky. Zlý pánové tam dělaj zlý zvuky.”
- “Zlý zvuky, jo?” zamyslel se Luigi. “A umíš je napodobit?”
- “To ne, to já vás nechci strašit…”
- “Jen mě postraš, já to mám rád,” překvapil sám sebe Luigi.
- “Tak pojďte se mnou tam dolů, pane eks… scence.”
- “No dobrá,” na to biskup, “ale vezmeme s sebou tentokrát světlo, ať zas nešlápneme na hrábě.”

Pippo vedl biskupa sklepeními, prošli nějakým tajným vchodem, přes několik schodišť a odboček, a dále, a Luigi se celou cestu úporně soustředil, aby si cestu zapamatoval. Po nějaké době se Pippo chytil biskupovy ruky, napůl aby ho táhl za sebou, ale aspoň napůl, aby zahnal hrůzu, kterou teď už začínal cítit i Luigi. Atmosféra houstla, zvuky ze zásvětí začínaly prosakovat do reality, a na hraně periferního vidění jako by se neustále něco míhalo. Bylo to velice podobné tomu, co cítili tehdy s Fjodorem před Puzzliniho domem. Astrálním viděním Luigi viděl, jak ze stěny do chodby prostupují proužky hustého dýmovitého stínu. Na hranici slyšitelnosti se ozývalo dunivé zaříkávání. Za tou stěnou někdo zřejmě vyvolává démona. A to už je aspoň druhý, napadlo Luigiho.

Luigi se urychleně vydal zpátky. O tomhle musí říct ostatním. Po cestě si opakoval odbočky aby pak trefil, a spěchal na hrad.

Na hrad mezitím dorazil Mascarpone, dva zajatí kultisté, jež ho prve hlídali, a dva vojáci, které tam Fjodor poslal po krátké potyčce ještě před bojem se skupinkou kultistů. Mascarponeho, notně pobitého a pomučeného, se ujal hradní lékař, a začal ho dávat do parády. Jeden z vojáků z doprovodu nechal Ahmedovi doručit psaní od Fjodora, kde popisuje situaci a další plány.

Hmm, podzemí, blesklo Ahmedovi hlavou. Už dávno ho chtěl nechat zmapovat. A jak se říká, neodkládej na zítřek, co můžeš udělat dnes. Okamžitě osobně nařídil vyčlenění čety vojáků a dalšího podpůrného personálu, aby na tom začali pracovat.

Asi o hodinu později, když byl Mascarpone schopen základního provozu, převlečený a umytý, donesli ho na nosítkách za baronem al Fakherem. V předpokoji se setkal s Marcem, který se vrátil z další služební cesty do Janova, a do místnosti vstoupil doslova před minutou.

- “Pane! Jaká vzácná příležitost. Omluvte mne, prosím, jsem ve zbídačeném stavu a nemohu se vám poklonit.”

Marco jen pokynul rukou, Mascarpone vypadal příšerně. Rozhodl se starce neunavovat otázkami. Komoří byl informovat Ahmeda o návštěvě a brzy budou moct mluvit všichni. Když se Ahmed vynořil ze své pracovny, ujal se slova Mascarpone.

- “Můj pane, dovol mi poníženou omluvu. Nevydržel jsem! Prozradil jsem tajemství! Ale pane, oni mě mučili! Mě, pokorného sluhu! Selhal jsem však, nevydržel.”
- “Pomalu, pomalu, Mascarpone,” krotí starého pána Ahmed. “Jak se to semlelo? Začněte od začátku”.
- “Pane, převlékal jsem se na denní službu, abych vaší jasnosti asistoval při jejích povinnostech. Když v tom někdo vtrhl do mého pokoje. Ani jsem je nezahlédl, něco mi hodili přes hlavu. Pak si nic nepamatuji, a procitnul jsem až na mučidlech!”
- “A na co se vás ptali?” zajímal se baron.
- “Chtěli vědět, kde vaše jasnost přechovává cenné věci.”
- “Cenné věci?” zaujalo Marca. “Co tím mysleli?”
- “Ani mě nenapadlo o tom přemýšlet,” přiznal Mascarpone. “Řekl jsem jim, že cennosti jsou v bezpečnostní truhlici, a že klíče má jen jeho jasnost pan al Fakher, a že jsem je jeho jasnosti dal při inauguraci.”

Marco si jen pomyslel, že je asi dobře, že se nad tím Mascarpone hlouběji nezamýšlel. Kdo ví, na co by stařec všechno přišel.

- “Kdo to byl?” zeptal se Marco dále.
- “Nevím, pane. Neviděl jsem je. Zřejmě místní, mluvili čistou italštinou, bez přízvuku,” podíval se provinile na Ahmeda, jestli si to snad nebere osobně. “Všichni to byli dospělí muži. Smrdělo to tam, no, jako ve stoce. Ale, víte, ona to byla mučírna, jestli mi rozumíte… Dál si zase nic nepamatuju, asi jsem znovu pozbyl vědomí, a probudil se až když mě vysvobodili lidé pana plukovníka Majackých.”
- “Dobrá. Děkuji za vaši zprávu,” začal Ahmed a mnul si čelo. Situace je složitá. Bylo by třeba svolat ostatní na poradu. Napřed ale: “Vezměte si tři dny volna. Zajděte si do lázní. A k Madamme Amour, nebo do Lakšmí. Hrad to proplatí. Mezitím vás zastoupí Usáma.”

Do místnosti vešel Fjodor, ještě se skvrnami krve na obličeji.

- “Чего? Hrad platí Lakšmí? To se nenechám přemlouvat.”
- “Mascarponemu,” zpražil Ahmed Fjodora. “Vypadáš příšerně, podej hlášení.”

Fjodor v hrubých rysech popsal k čemu došlo: našli doupě kultistů, Mascarpone tam byl, dva sejmuli hned, další v následném boji. Z podzemí vedou dva další východy, jeden na cestu po střechách, druhý do domu výběrčího daní. Zatímco vyprávěl, do předpokoje se přihnal Luigi. Hned, jak Fjodor domluvil, dal se Luigi do řeči:

- “Pánové, v katakombách pod kapitulou se nám tvoří podobný problém jako v tom Puzzliniho baráku tehdy. Teď jsem tam byl, šíří se tam atmosféra strachu a bylo slyšet zaříkání.”
- “A proč jsi to nezarazil?” diví se Ahmed.
- “Bylo to za stěnou, co jsem měl dělat, rozebrat ji?”

To bych udělal já, myslí si Ahmed, ale nahlas neříká nic. Luigi tenhle druh magie neovládá.

- “A za druhé,” pokračuje Luigi, “myslím, že za tím vším by mohl být Russini, ten mág z ruské ambasády v Janově.” Družina na něj hledí jak kdyby přišel o rozum. “Jen se nad tím zamyslete,” pokračuje Luigi. “Všechny tyhle věci začaly nedlouho před naším příchodem. A to není jen tak, že odstavíte inkumbenta a dosadíte svého člověka, a ne jednoho, i církev, i exekutiva, i vojenství je teď v rukou nových lidí. A tu pohádku o odměně za obranu vlasti jste přece nesežrali ani vy, stejně tak, a víc, pomáhala halda dalších lidí, ten samý Russini mimochodem taky. Práce, kterou odvedli univerzitní mágové byla pro obranu Janova klíčová, to my jsme proti tomu podržtaškové, operace živý štít. To smrdí politikou. A vzpomínáte, komu jsme šlapali na paty, a komu jsme rozkrývali spikleneckou síť, než se nám do reality nahrnuli ti orkoidi? Russinimu a tomu Slaviovi Emphemiovi, co jsme ho sejmuli ve starým Janově, a tak dále. Je úplně jasný, že za tím naším odsunem z Janova je nějaká politika. A Russini má velice blízko…” nestihl domluvit.

Z nádvoří zazněl výkřik následovaný dupotem nohou a dalšími výkřiky. Něco se dělo. Marco se někam vytratil, Ahmed a Fjodor přistopili k oknu a Fjodor zařval přes nádvoří na probíhajícího vojáka: “Solari, pó-zor! Podat hlášení!” Solari zasalutoval a řve zpátky, “někdo vyhlásil poplach, pane, nevím, co se děje.” “Хорошо, pokračujte,” na to Fjodor. V tom se z okna přilehlé stěny po levé ruce vynořil oblak ohně. A sakra. Fjodor, Ahmed a Luigi se rozběhli na místo. Ahmed krátce zvažoval vytvoření vzdušného mostu. Bylo by to rozhodně velice efektní. Ovšem je to velice náročná magie, na to si zatím netroufá. Navíc se to vyvolává nějak dlouho, jestli si pamatuje. Takže oběhnout po svých.

Marco přiběhl do místnosti, odkud se vyvalil oheň. Všude ležela potrhaná těla sloužících a vojáků. Zápach síry byl hmatatelný, a jako by se zažíral do duše. Byl to pocit síry, přítomnost síry. A zlost a nesnesitelná bolest, surová emoce v nevídané koncentraci. Astrálním viděním vidí stopu po magii, zelené jazyky astrálního ohně plazící se po jedně ze stěn. Opodál je slyšet dupání něčeho tvrdého o kamennou podlahu. Je tu ten démon!, bleskne mu hlavou. A hned ví, proč: přišel pro truhlu. Rychle do trezorového sálu! Ale už je pozdě, celým hradem se rozlehne lupnutí, jak démon vyrval truhlu i se zbytkem podlahy, ke které byla přikovaná. Zezdola se ozvaly rány, padání suti, borcení zdiva. Všechno to padá na nádvoří a vzniklým otvorem vystupuje masivní postava, vysoká přes dva metry, ocelové svalstvo se převaluje pod tenkou kůží, půl kůň a půl medvěd, a v prackách jako by nic třímá truhlu i s kusem zdiva. Roztahuje křídla a chystá se uletět. Marco cílí bambitku, a mušketýři na hradbách muškety. Vzduchem zazní výstřely. Marco si je skoro jist, že minul, rána byla složitá, ale vojáci zasahují a démon nelidsky zavřeští, až se vysypou vzácná skleněná okna. Marco duchapřítomně chrání osádku protikouzlem, ale i tak je zavřeštění fyzicky bolestivé. Démon s žuchnutím dopadá na nebohého vojína Solariho. Luigi, Fjodor a Ahmed vybíhají na nádvoří a démona dorážejí.

Situaci je pochopitelně třeba ututlat: vybuchly saze v kuchyňských kamnech, nebo tak něco. Takže je třeba démona odtáhnout z nádvoří. Magická bytost sešitá z koně, medvěda, s masem z krávy, a masivními koženými křídly, váží někam k tuně. Fjodor si prokřupne klouby, zabere, a táhne obrovské zvíře dovnitř do hradu. Marco mu k tomu pomáhá magií, aby to lépe odsýpalo. Efekt je patřičně majestátní, vojáci si mezi sebou šeptají a přehodnocují svůj názor na velitele. Nebude dlouho trvat, a všichni budou vědět, že démona zabil Fjodor osobně, a přitom jej prohodil stěnou. Proto je hrad tak pobořený… Nějaký šťoural se ptá, proč ho teda prohazoval stěnou i s truhlou, ale je okamžitě umlčen ostatními: ten démon ji chtěl ukrást, a už ji držel. Asi nebyl čas žádat ho, aby teda laskavě tu truhlu položil, než ho Fjodor zruší asi, ne asi? Tak jako tak z toho plyne pro Fjodora jedna nepříjemná věc: sláva.

Uvnitř si skupina netvora prohlíží. Luigi prozoumává stavbu těla, a je mu jasné, že tohle tělo někdo vyrobil uměle, usochal. Navíc jsou švy nějaké roztažené, démon zcela zřejmě rostl ještě poté, co byl vyvolán. Asi ze všech těch pozřených duší.

Podezření z autorství padá celkem pochopitelně na taxidermistu Conciatoreho. Marco telepaticky kontaktuje jednoho ze svých lidí, který jeho obchod hlídal, a dozví se, že ten ráno odjel někam pryč. Odjížděl vozmo, se svým vozkou Ferrarim. Družina se rozhodla do krámku i tak vlítnout, pozatýkat co se dá, a zabavit zbytek. Třeba tam budou nějaké stopy.

Fjodor vzal četu vojáků a spolu s ostatními do krámku bez okolků vpadli. Přítomná byla opět Conciatoreho dcera. Fjodor jí sdělil smyšlené obvinění z přechovávání Židů mimo vyhrazené území, a vojáci se mezitím rozeběhli do všech koutů stavby. “Jací Židi? Tady přeci žádní Židi nejsou! To je přeci křivé obvinění!” lomila rukama dcera. “To si nechte pro tribunál,” doporučil jí Fjodor a nechal ji zatknout.

V domě jinak nikdo nebyl, i poloviny zvířat ze sklepa už zmizely. Ve sklepě našli zjevně používaný servisní vstup do kanálů, ale něco takového je celkem běžné. Skupina zabavila Conciatoreho účetní knihy a papíry, všechno včetně dcery naložili na vůz, a jeli zpět na hrad. Tam se jejího výslechu ujal Marco. Vysvětlil jí, že obvinění jsou velice vážná, Židé sice ve městě smí formálně působit, ale jejich oblast je pečlivě vymezena městskou vyhláškou, a to, že jsou tolerováni, ba vítání někde, neznamená, že se můžou producírovat všude. Toto je velkým trnem v oku papeži osobně, a tím jeho excelenci biskupovi, a tím přeneseně celé savonské výkonné moci. Je třeba dbát na řád a pořádek. Ale jestli jsou obvinění smyšlená, tak se to jistě vysvětlí: mohla by mladá paní dodat nějaké důkazy, že žádné Židy nepřechovávají? A tak dále a tak podobně.

Z výslechu vyplynulo, že papá odjel ráno do Janova. Má tam svůj sklad, a zjevně i milenku, o které dcerunka moc dobře ví, ať si papá nemyslí, že ne, Ferrari se jednou podřekl. Ferrari je z Janova. Dcera o kšeftech svého otce nic neví, dokonce se rozbrečela, že ji nenechá dělat nic podstatného. Když s ní Marco svou hladkou řečí skončil, byla dcerunka ještě ráda, že jí nabídl ochrannou vazbu, protože když ji někdo takhle obviňuje, kdo ví, před čím by se zastavil.

Účty byly vedeny důsledně. Konkrétní záznam o zakázce na démoní tělo chyběl, ale asi před dvěma týdny si taxidermista kupoval koně, medvěda, krávu a dobytčí kůže. Mimo to se ukáže, že Conciatore s nějakým Židem obchodoval: tak přece jen. Na každém šprochu pravdy trochu. Marcovi je jasné, že taxidermista měl být zatčen už dávno, a lituje, že má tolik běhání v Janově, a nemůže tu na věci trochu dohlédnout. Nechává jednoho ze svých lidí jít po taxidermistově stopě. Třeba se ho ještě dohmátneme.

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 24. 1. 2015, 15:26

Případ Satanisté

Katakomby (5. den odpoledne)

Když se věci trochu uklidní, rozpomene se Luigi na svůj původní záměr s podzemím. Bere Fjodora pod rukou a vyrážejí do katakomb pod kapitulou. Luigi Fjodora vede spletí chodeb, schodišť a tajných dveří, po cestě si sotto voce cosi drmolí, jak se snaží rozpomenou kudy kam. Dorážejí na místo, ale stopa po vyvolávání už je nevýrazná, byť stále znatelná. Luigi a Fjodor se rozhodnou pokračovat dále, kam je cesta zavede. Cesta se vine, další schodiště a sestupy, cihlové obložení se postupně mění v kamenné a později je chodba nahrubo tesaná ve skále. To už jsou hluboko, možná 30 metrů, odhaduje Fjodor, a vzduch je těžký, vlhký. Fjodor ví, že jdou severním směrem, zhruba ve směru k opuštěnému klášteru. Nakonec dorážejí na konec cesty: chodba ústí do obrovské přírodní kaverny. Světlo luceren se v ohromném prostoru ztrácí aniž by narazilo na překážku, jen se v něm občas mihnou netopýři. Jiných východů nevidno. Fjodor hází do propasti kamínek, a počítá vteřiny. Je slyšet, jak se kámen odráží od neviditelné stěny někde pod nimi, a nakonec po dlouhých vteřinách zvuk utichá. Tohle je hodně hluboké.

Přátelé přemýšlí, co dál. Fjodor by se mohl podél stěny sesoukat dolů jako úhoř, ale jak se dostane zpátky je nejasné. Budou se sem ještě muset vypravit, teď tu ale k ničemu nejsou. Obracejí se tedy, a jdou zpět.

Mezitím se na hrad přiřítí jeden z vojáků, kteří měli za úkol průzkum podzemí. Je od krve a bledý jak smrt, a naléhavě žádá slyšení u barona. Tomu předává hlášení:

- “Pane, hlásím, že průzkum podzemí narazil na problémy. Bylo to… byl to masakr. Bylo to hrozný,” zajíkl se voják. “Byla tam tma, něco se na nás vyřítilo… seržant Pesci nařídil stáhnout se.”
- “Kdo,” pronesl baron důrazně, “na vás zaútočil?”
- “Nějací lidi. Nebo démoni v lidské podobě. Míhali se ve stínech, chvíli byli tam, chvílil tady. Měli jsme pochodně, ale stejně jsme je neviděli. A hrozně mě bolela hlava, a seržantovi vytryskla z nosu a uší krev, a útočily na nás ty stíny. Byla to hrůza!”

Ahmed okamžitě nechá povolat Fjodora. Když mu připomenou, že šel s biskupem, zakleje. Kde je ten chlap, když ho člověk potřebuje? Zřejmě bude muset do katakomb sám. Bere Marca, a nechává poslat na biskupství rychlého posla.

Na Luigiho a Fjodora však na biskupství už čeká jiný zkrvavený voják, a říká jim podobný příběh. “Do řiti,” zakleje Fjodor, “ještě jsem zlámanej z těch kultistů, a teď tohle.”

“Ukaž, já ti to pofoukám,” nabízí se Luigi, a prozkoumává Fjodorova zranění. Dává mu nějaké bylinky a několika rychlými kouzly dává Fjodora téměř do pořádku. Hned je to lepší. A to už je dostihl rychlý posel z hradu se zprávou, že Ahmed s Marcem jdou na místo. Fjodor si nechá od zraněného vojáka popsat cestu, a s Luigim vyrážejí také.

Družina se shledává na místě činu. Po podlaze se tu válejí mrtvoly vojáků. Fjodorovi je jasné, že se nacházejí na druhé straně stěny, za kterou ještě nedávno s Luigim procházeli. Mágové prozkoumávají astrální stopu, zjevně se tu kouzlilo. Stopovat ji však nelze, kouzlilo se jen tu. Fjodor tedy následuje výraznou pachovou stopu. Ta je vede spletí chodeb, až do katakomb, kde jsou po stranách chodby s nikami zhruba velikosti postavy. Tam stopa mizí. Družina se rozhlíží a snaží se objevit kam. Marco si zkouší lehat do jedné z nik, ale nic tam není. Pronásledovaní jako by se do země propadli. Nakonec se někomu podaří objevit průlez pod jednou z nik. Nikdo nechápe, jak to, že si jej nevšimli hned, přece se tam koukali? Záhada.

Fjodor se plíží první. Ahmed zatím posílá jednoho z vojáků zpět se zprávou. Na druhé straně je chodba rovnoběžná s katakombou. Architektonicky je zcela odlišná, zřejmě mnohem starší. Fjodor houkne na ostatní a skupina pokračuje dále. Pachová stopa je vede místnostmi, chodbami a schodišti, až na místo, kde je před nimi vidět světlo. Fjodor naslouchá:

- “Já to velmistrovi řikal, jo, že mě nemůže nasazovat každej večer, jo? Ona žena se diví, že ňák často nejsem doma, jo, kdo si má pořád ty výmluvy vymýšlet, jo?”
- “Před náma jsou kultisti,” zašeptá Fjodor skupině.
- “Nevěřil bych, že je Savona tak kulturní město,” poznamená Luigi.
- “Nechte to na mě,” protáhne se dopředu Marco.

Přiblíží se k dvojici stráží. Mají ve výklenku na stěně lampu. Amatéři. Takhle jsou vidět do dálky. Marco uvažuje. Jestli jejich velitel je co k čemu, a úroveň jejich mágů naznačuje, že se jedná o profesionálně vedenou organizaci, tak mají svícení zakázané. Ale komu se chce stát hodiny ve tmě. Lampa je hluboko ve výklenku, zastrčená, aby nebylo světlo vidět za rohem—chodba za nimi se láme. To by jeho tezi podporovalo. Hmm. Marco nahmátne na podlaze kamínek, a prohodí jej mezi nohama hlídačů, aby se odrazil od stěny za nimi. Stráže vyskočí leknutím. Jeden přiskočí k lomu chodby a syčí: “pohni, tu lampu,” ale jeho kumpán ví, co má dělat, a lampu zháší.

Marco se k němu přitáčí a přehazuje mu garottu přes hlavu a škrtí jej. Nepovedlo se mu garottu přehodit tak čistě, jak doufal, a chlapík sebou šije a zápasí. Ten druhý ho napomíná: “co to tam děláš, buď zticha, ať něco slyším”. Marco napodobuje hlas své oběti:

- “Zatracená lucerna. Je tam někdo?”
- “Nevim, buď zticha, ať aspoň něco slyším.”

Chlapík Marcovi zatím umírá v rukách. Klade ho opatrně na zem. Teď je naprostá tma, i družina vzadu svou lampu zavřela. Marco šeptá, opět hlasem oběti:

- “Hej, už je to dobrý. Mám rozsvítit?”
- “Ne, ticho, ať se můžu konečně zaposlouchat,” odsekává mu ten druhý polohlasem.
- “Kde jsi? Já nic nevidím,” blíží se za ním Marco po hlase.
- “Říkám kurva ticho!!” důrazně šeptá ten druhý.

Marco odhaduje, kde jeho oběť stojí, a přehazuje garottu přes hlavu. Tentokrát se mu zadařilo perfektně. Pořádně zabere, smýkne svou obětí, a láme jí vaz. Chlap je mrtvý ještě než dopadne na zem.

Družina se sejde na křižovatce a okukuje mrtvé. V tom se za rohem objeví světlo a vynoří se dva kultisté. Ten přední se zarazí a zírá na mrtvoly a ozbrojenou skupinu kolem. Marco duchapřítomně vytahuje meč a vyráží do boje, ale kultisté se otáčejí a prchají zpět. Fjodor posílá část vojáků Marcovi na pomoc, a se zbytkem se vydává na druhou stranu: stopa vede tudy.

Spolek zhrzených mužů (5. den večer)

Chodba katakomb se několikrát zlomí, a na stěnách se objeví pochodně. Z chodby vedou vchody do cel, zjevně uzpůsobených na bydlení, byť spartánské. Fjodor z dálky zaslechne sborové recitování. Zaposlouchá se. “... čtyři knížata pekelná, Satana z jihu, Lucifera z východu, Beliala ze severu, Leviathana ze západu, a z vašich oltářů nechť povstanou v tento den …”

- “Oni tam snad vyvolávají samotný pekelný knížata,” zhrozí se Fjodor. “Co je to za lidi?”
- “Sdružení lidí, co má zlou ženu,” poučí ho Luigi. “I v Janovském klášteře pár nebohejch manželů našlo azyl…”

Vydají se chodbou dále, zaklínání postupně sílí. Přijdou až ke schodům, které vedou zřejmě přímo do zákristie, jestli se tomu místu tak dá říkat, když jde o satanisty. Odhadem dvacetihlavý sbor hlasů vytváří docela dobrou zvukovou kulisu.

- “Co teď?” ptá se Fjodor. “Tehdy jak jezuiti vyvolávali toho anděla, tak jsme jim tam hodili dynamit,” podíval se s nadějí na Ahmeda.
- “Co si myslíš, že s sebou tahám dynamit, kdyby něco?” ohradil se Ahmed.
- “Bez dynamitu, bez projímadla, jsme naprosto nepřipravení,” lamentuje Luigi. “Taková školácká chyba.”

Družina váhala. Do křížku s cirka dvacetihlavým sborem satanistů se jim nechtělo. Jestli jsou složení ze samých mágů, mohlo by to dopadnout celkem špatně. Schodištěm je však vidět na oltář a že na něm někdo leží. Luigi si nemůže nevšimnout černého šatu a bot — obojí viděl u té kočičí ženy! Je rozhodnuto, tuhle tu nemůžou nechat. Ale teď jak na to? Marco s třetinou vojáků poletuje kdo ví kde...

- “Kdyby tam tak visel nějakej kandelábr,” prohlíží si Fjodor strop katedrály, “možná byste ho někdo mohl na ně shodit kouzlem, to by nám dalo nějakou výhodu.”
- “Tak já na ně prostě shodím kus stropu,” navrhuje Ahmed.

A hned začne mumlat hrdelní řečí plnou ɣ, ħ a ɦ. Družina s napětím čeká, jestli nenastanou přestávky v satanistickém zaklínání, které by je prozradily, ale satanisté pějí své monotónní ódy na bolest navzdory suti, která se na ně shora začíná sypat. Konečně se kus stropu, na který Ahmed viděl, bortí a propadá se na shromážděné kultisty. Luigi trne, jestli některý kus náhodou netrefí Cat Lady, ale neměl by — strop je vysoko a tudíž by měl dopadnout hlouběji v katedrále.

Zeshora se ozývají výkřiky bolesti a smrtelné chroptění, jak kusy zdiva rozrážejí lebky a drtí orgány. Ale to už Fjodor vybíhá s di Capriem nahoru a snaží se v oblacích zvířeného prachu zorientovat. Na zemi se tu válí mrtví, ale kolem stěn katedrály je vidět několik jedinců na nohou. Fjodor navazuje s vojákem oční kontakt a ukazuje na jednoho z nich. Sám se rozbíhá a skáče na ochoz, který se táhne zhruba ve třech metrech, kde je další kultista. Ještě ve skoku se rozpřahuje a seká. Rána se povedla, kultista byl překvapený a na bližší pohled zjevně těžce zraněný od padajícího stropu, a Fjodor mu bez obtíží čistou ranou rozsekává trup od ramene až někam k srdci. Di Caprio mezitím útočí na kultistu dole, ten ale sesílá obranné kouzlo, vojákem zazmítají křeče a míjí.

Útok a propadení stropu nezpůsobilo až takovou paniku, jako družina doufala. V chóru v přední části katedrály kultisté chvíli zmateně pobíhali, ale velice rychle se tam začaly ozývat úsečné rozkazy, jak dav někdo organizoval a připravoval na boj.

Jeden z kultistů, které nechal Fjodor dole, se také vzpamatovává, a křičí: “ve jménu Alláha, ustaňte!” Družinu to mírně překvapí, zní to naléhavě a satanisté se v těchto končinách tradičně spojují s křesťanstvím. “Není boha kromě Alláha, Alláh je veliký a pravdivý, to křesťané nás krmí lžemi. Skloňte zbraně a vyslechněte mne, sdělím vám pravdivou zvěst!” Družina se však nenechá zviklat. Bijte je všechny, Alláh si je přebere!

Z podzemí vybíhá Luigi s druhým vojákem. Luigiho primární zájem leží na oltáři, a Luigi podle křivky ňader okamžitě i bez koček poznává Dámu s kočkami. Jsou tu však naléhavější problémy. Například ten Alláhovec. Luigi s vojákem se k němu rozbíhají. Luigi z rozběhu seká, alláhovec se ho snaží zbrzdit magickou křečí, ale Luigi přesto zasahuje. Luigiho voják po cestě klopýtne, všude jsou tu rozházená těla a sutiny, ale dobíhá a z rozmachu kultistu špičkou meče také škrábne. Alláhovec zaúpí bolestí, přestane s litaniemi, zadívá se na Luigiho, a pronese “Muka Satanova”.

Dav se mezitím podařilo zorganizovat. Několik jasných hlasů začíná předříkávat, a postupně se připojují další, až se chorál obnoví. Fjodor se na ně otáčí a po ochozu vybíhá směrem do přední části katedrály. Z rozběhu vyskakuje, přistává před jedním ze zpívajících kultistů, a seká. I tahle rána se mu daří a kultistu jednou ranou popravuje.

Ze schodiště vybíhá Ahmed s dalším vojákem. Vidí Fjodora běžícího po ochozu a otáčí se směrem k satanistickému chóru. Okamžitě namíří a vypálí z bambitky, a dva kultisté se kácejí na zem.

Ahmedův voják mezitím běžel na pomoc di Capriovi. Další dva vojáci, co se kolem Ahmeda prodírají, se rozbíhají do přední části katedrály a rozdávají rány mečem padni komu padni. Z podzemí se k nim postupně připojují další a vepředu nastávají ta správná satanistická halal jatka.

Di Caprio dostává posilu a jsou teď dva na jednoho kultistu. Ten se rozhodne zahnout kramle. Vyskakuje na vysoké katedrální okno, ale ujíždí mu noha, a klouže zpátky. Vojáci k němu přiskakují a triumfálně se jej chystají sejmout. Oba však rozhodí další křečový záchvat a ani jednomu se nepovede kultistu ani trefit. Kultista se znovu škrábe na okno, ale opět se mu nedaří. Opět se brání kouzlem, ale tentokrát ho jeden z vojáků lehce sekne. Pro vojáky je to zřejmě značně frustrující zážitek, chlapa, co se beznadějně škrábe do okna by měli být schopní zaříznout na tři doby, a zatím se tu svíjí v křečích a jeho sotva zranili. Ještě, že je nevidí plukovník!

Luigi a jeho voják se zatím oťukávají s Alláhistou—žádnému se nedaří zasadit pořádnout ránu, ale ani Alláhistovo kouzlo “Muka Satanova” nebylo efektivní. Až moc, napadne Luigiho—on určitě nekouzlil. Něco chystá! A skutečně, mocný tlak za Luigiho očima mu dává za pravdu. Luigi sesílá ochranné kouzlo, ale tlaku neodolává. Na patře mu vyvstane pachuť krve, a po obličeji se mu z nosu a uší spustí červené stružky. Aspoň že vojáka se mu povedlo odštítit. Zatvrdí se však a zasazuje Alláhistovi krutou ránu do břicha. I vojákovi se zadaří. Kultista se drží za břicho, snaží se udržet kličky střev uvnitř, a pomalu se sune na podlahu. Luigi se rozhlíží a vydává se na pomoc Di Capriovi a jeho kumpánovi.

Ahmed schovává bambitku—na přebíjení teď není čas—a pálí několik kultistů v davu magickým ohněm.

Ale to už jejich zpěv kulminuje, kouzlo je hotovo. Nad Ahmedem a vojáky se objevil démonický stín z kouře s ohnivýma očima. Ahmed se zkouší bránit protikouzlem, ale nezadařilo se mu. Objevily se plamenné spáry a bytost jedním dlouhým sekem zasáhla tři vojáky a Ahmeda. Ahmed padá na zem, vojáci kolem se drží na nohou, ačkoli někteří sotva.

Fjodor vidí, že jednoho z mágů měl celou dobu vedle sebe. Mezi všemi těmi zpívajícími kultisty nebyl poznat. Svou dobrou ránu vyplýtval na nějakého budižkničemu. Neváhá a širokým sekem šavlí mága zasahuje. Ten padá k zemi. Tři mrtví na tři zásahy—když se daří, tak se daří.

Luigi přibíhá ke skupince s di Capriem. Kultista se opět snaží dostat oknem ven, a teď se mu daří, ale Luigi mu v poslední chvíli do cesty strká meč. Kultista má slušnou hybnost, jak se se švihem do okna dostal, a o ostří meče se nepříjemně pořeže. Navíc mu meč zabraňuje projít oknem, a kultista se kácí zpět do katedrály. Tam se na něj vrhá di Caprio s kumpánem a dorážejí ho. Luigi vojáky odesílá pomoct dopředu, a sám se jde věnovat Dámě s kočkami.

V přední části katedrály je kolem Fjodora stále poněkud husto. Fjodor se rozmáchne aby trefil tři kolem něj stojící kultisty, ale jeden z nich na něj sešle obranné kouzlo, vyvede Fjodora z rovnováhy a ten je míjí všechny. Když se nedaří, tak se nedaří.

Do vřavy se dostávají vojáci zranění kouzlem, a řežou kultisty hlava nehlava, i když jeden z nich je bledý až do zelena a zjevně sotva chodí. Další kultista padá k zemi.

Kultisty zřejmě dohnala opožděná panika. Jeden padá na kolena a prosí o milost. Druhý vytahuje dýku a se skelným výrazem ve tváři mumlá modlitby. Stále však není vyhráno, nějací kultisté stále zbývají, a vojákům kladou tuhý odpor, a Fjodor ví, že aspoň jeden z nich je ještě mág. Dokonce ví, který, a teď se k němu obchvatem blíží, aby ho překvapil zezadu.

Kultista s dýkou si ji vráží do břicha a křičí: “Ve jménu Satanově, všechny vás proklínám!” Čas jako by na chvíli zpomalil. Všichni v družině pocítí náhlý přetlak v hlavě, Luigimu a několika vojákům se udělá mdlo, a jeden voják padá k zemi.

V tu chvíli vybíhá z podzemí Marco se svou částí vojáků. Vyřídili ty dva nýmandy a přišli jak to jen šlo. Marco na celé kolo křičí: “Posily dorazily! Na místa!” Rozhlédne se, bleskově se zorientuje, a hned šplhá na zpovědnici, odkud bude mít nejlepší přehled o dění.

Luigi se mezitím dostává ke Cat Lady a prohlíží si ji. Má bílé vlasy, a k oltáři je přivázána řadou deseti tenkých lanek na každé straně hlavy. Ke tváři je má připojeny háčky. Zjevně nějaké důmyslné mučení. Krom toho má ruce a nohy přivázané lanem. Luigi zvažuje, jak ji zbavit těch lanek, ty jí zjevně působí největší utrpení. Nakonec se rozhoduje lanka prostě přeseknout mečem. Jestli jí to bude bolet, tak to má za to, že na něj tuhle poslala toho mrože. Ihned tak učiní, a uřeže i lana kolem zápěstí. Křičí: “Utíkej, sejdeme se v obvyklou dobu na obvyklém místě!” a rozbíhá se do přední části katedrály, kde je stále nějak živo.

Příchod Marca byl pro kultisty poslední kapkou. Mág, ke kterému se Fjodor opatrně blížil zezadu, se otáčí na útěk. Překvapeně zírá do Fjodorových očí, nebyl ten člověk před chvílí ještě tamhle? Fjodor neváhá ani okamžik a dobře mířenou ranou mága stíná.

Zbývají dva prchající kultisté a jeden, co se vzdává. Fjodor se ohlédne, a vidí, že o kultisty se starají čerstvé posily. Sám se tedy jde věnovat tomu, co se vzdává. Zkroutí ho do vývrtky a shání se po lanu, aby ho sešněroval, ale koutkem oka si všímá přibíhajícího Luigiho. Situace je v zásadě pod kontrolou, ale Luigiho chytil nějaký amok, řve až mu sliny lítají, a rozpřahuje se mečem. Jde z něj docela hrůza, Fjodor je zvyklý na vyrovnaný obličej řádového bratra, takovou ztrátu nervů u Luigiho ještě neviděl. Pro jistotu vytahuje zkrouceného kultistu na nohy a kryje se za jeho tělem. Marco nevysvětlitelné Luigiho chování vidí také, a magií mu vnukne jemné hnutí, které stačí, aby se na složitém terénu důstojný pán rozplácl jako palačinka.

Luigi se však hned škrábe na nohy. “Odhoď meč, Luigi,” křičí na něj Fjodor. Dáma s kočkami ze zadní části katedrály zavřeští jako kočka. Napětí na Luigiho obličeji polevuje, a on odkládá meč.

Marco je zvědavý, co se to děje, a zkouší Luigimu číst myšlenky. Daří se mu proniknout do jeho hlavy, kde panuje naprostý zmatek. Útržky nedopracovaných myšlenek střídají jedna druhou, jako když člověk listuje knihou. Nedá se z toho naprosto nic poznat.

Prostorem se rozezvučí jasný hlas Dámy s kočkami.

- “Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit...”

Luigi ten text poznává, je to začátek exorcistického recitálu. Marco si to uvědomuje též, zprostředkovaně přečtením Luigoho myšlenek. Fjodor jej nepoznává, ale latině rozumí, a chápe, že se nejedná o nic závadného. Jestli Dáma kouzlí, kouzlí v jejich prospěch. Nebo to aspoň zdatně maskuje.

Marco neví, co se přesně děje, ale je zřejmé, že užitečnější bude tam dole. Schovává bambitku, kterou měl připravenou, seskakuje ze zpovědnice, přibíhá k Luigimu a chytá jej zezadu kolem pasu a rukou, aby mu znemožnil pohyb.

Ani Fjodor neví, co se děje, ale Marca jako zdroj problémů vyloučí: kdyby chtěl škodit, mohl dávno někoho zastřelit bambitkou. Odhazuje na zem kultistu, za kterým se doteď schovával, nařídí vojákům, ať jej svážou, a bere do ruky šavli. Pozvedat zbraň proti příteli je mu nepříjemné, ale jestli má dnes jeden z nich zemřít, ať je to biskup: ten má aspoň tam nahoře vyřízený papírování.

Dáma s kočkami přerušila recitál, a začala znovu od začátku: “Lorem ipsum...” Luigi si to uvědomuje, recitál zná, následovat mělo “etiam tincidunt nibh in nisl tempus”. Marco si to tím pádem uvědomuje též. Není jasné, co má Dáma s kočkami za lubem, ale minule recitál rozhodně nedokončila.

- “Ona mi chce asi pomoct,” říká Luigi.

Fjodor nemíní nic riskovat. Dva vojáci šněrují kultistu, dalším dvěma Fjodor nařizuje svázat Dámu s kočkami, a dalším dvěma svázat ruce Luigimu.

- “Nechte ji dokončit ten exorcismus!” říká Marco nahlas.
- “Хорошо, nechte ji dokončit ten exorcismus. Zatím jen hlídat,” mění svůj rozkaz Fjodor.
- “A probuďte Ahmeda,” ještě Marco. Dva vojáci se neobtěžují čekat na Fjodorovo dobrozdání a běží příkaz vyplnit.

“Jestli je ve hře exorcismus…” napadá Marca, ani se neobtěžuje domyslet, a soustředí se na vnímání astrálního prostoru. Ten se od fyzického dramaticky liší: celý kostel je obklopen zelenými plameny, nahoře pod stropem jsou oblaka kouře. Nad Luigim se vznáší obrovská okřídlená bestie z ohně a kouře, vrhá se na Luigiho a pere se s ním. Démon se na okamžik stahuje, jen aby se vzápětí na Luigiho vrhnul s nevídanou zuřivostí, a skutečně se zdá, že Luigi podléhá. Marco zkouší Luigimu pomoci a útoky odráží, ale nevypadá to moc účinně. Také jeho protiútoky se míjejí účinkem. Luigi je nyní obklopen kruhem plamenů, a démon jej ovládá jako loutku. Je to zlé.

Luigi se rozhoduje zkusit se Marcovi vysmeknout, nebo lépe řečeno, démon mu tuto myšlenku vnuká, a Marco se o tomto plánu dozví z Luigiho myšlenek. Zvedá Luigiho nad zem, aby mu ztížil pohyb, a drží jej zmítajícího se v náručí.

Fjodor odstrkuje vojáka, co se Luigimu marně pokouší nasadit pouta, a uhodí Luigiho do hlavy hlavicí své šavle.

Stále nechápe, co se děje, ale něco se děje, není to nic dobrého, a tady jsou na hluboce prokleté půdě. Nebýt těch Luigiho křížků, uvědomoval by si to mnohem silněji. “Ven, musíme ven!” křičí.

Chytá Luigiho do medvědího sevření. V tu chvíli Marco Fjodora v astrále uvidí, narostly mu mamutí svaly a chytil Luigiho. Sám jej tedy pouští, a Fjodor jej odnáší ke dveřím katedrály. “Ven, ven!” křičí po cestě. Vojáci v zadní části katedrály napůl podepírají, napůl táhnou Dámu k vratům. Ahmed procitá, a snaží se přes mračna bolesti – rameno a část trupu má po seknutí těmi ohnivými spáry na hadry – pochopit, co se děje.

Démonovi se konečně daří proniknout poslední Luigiho obrannou bariérou, a posedá jej. Marco to v astrále vidí, z Luigiho nezbývá prakticky nic, už je tam prostě jen ten démon. Marco na něj astrálně zaútočí, a poprvé se mu daří démona zranit. Ahmed se konečně rozkoukal, pochopil, že ta zajímavá část příběhu se odehrává v astrále, a hned ví o co kráčí. Zakouzlí mráz, Luigi Fjodorovi v rukou mrzne jako kostka ledu, a démon strašlivě zařve. Plameny kolem něj pohasínají, a démonovo tělo teď tvoří převážně převalující se temnota.

Je však stále životaschopný. Obrací se směrem k Marcovi a Ahmedovi, formuje plamenný bič a švihá. Ahmed duchapřítomně kondenzuje vzdušnou vlhkost do štítu, a daří se mu odvrátit útok od Marca. Jemu samotnému se však zakrýt nepodaří a démon jej špičkou biče olizuje. Ahmed z posledních sil poskládá ze sutin, které už stihly získat astrální otisk, kamennou pěst, a démona udeří. Mráz, který před okamžikem vyvolal, stále působí, a démon dále úpí bolestí, hasne a tmavne. Rána od biče však pálí jako čert, a Ahmed opět ztrácí vědomí.

Marco se rozběhne k démonovi. Klopýtá přes sutiny reálného světa, a po cestě formuje čepel z ryzí magické síly, rozpřahuje se a démona seká. Démon strašlivě zavyje, katedrála se otřese v základech, a démon zmizí.

Luigiho astrální stopa je opět normální. Zmatek ustává.

Po boji (závěr 5. dne)

Luigiho venku svazují vojáci, další pomáhají těžce zraněnému Ahmedovi ven. Venku ho pokládají na zem. Ahmed zdravou rukou, s bolestivým šklebem ve tváří, šmátrá po kapsách svého roucha, a konečně nachází hliněnou dýmku a pytlík tabáku. Vojáci mu nabíjejí a připalují, vzduchem zavoní opium, a Ahmedovi se na tváři rozvine blažený výraz. Luigi, který se ještě před chvílí dožadoval sundání pout, aby mohl zraněného přítele ošetřit, se znechuceně odvrací. Bylinky budiž, ale opium?

Marco mezitím uvnitř pracuje. Obchází jednoho kultistu po druhém a všechny systematicky doráží. Náhodně nechává žít jednoho ze zadní části katedrály, toho budou později vyslýchat. Zvedá jej, a opírá o oltář, aby se ujistil, že je živý, a později jej mohl odnést.

Při práci si všímá, že na oltáři je stopa vázacího kouzla. Prozkoumává to blíž. Je to něco zvláštního, asi spoušť, připravené kouzlo s fyzickou spouští. Spouští jsou ta lanka, kterými byla Kočičí žena přivázána k oltáři, a už je neaktivní, někdo už ji spustil. Asi to byl Luigi, a tím, jak ty lanka přesekl, probudilo toho démona, myslí si Marco. A dochází mu další věc: tu spoušť musel někdo udržovat zvenku, protože tady uvnitř krom démona nikdo magicky aktivní nebyl. Nějaký boss?

Jestli byl tedy někdo venku, možná chtěl mít přehled o tom, co se tu děje, uvažuje Marco. Rozhlíží se kolem. Ten kříž! Nad oltářem je kříž, nyní obrácený vzhůru nohama, a bez Ježíše. Marco si jej důkladně prohlíží, a skutečně, na patě nachází vyrytou značku pentagramu. Značku si obkresluje, mohl by si přes ni místo kontrolovat sám. Boss se určitě přijde na tu spoušť podívat osobně.

Marco ještě pro jistotu prohlíží celou scénu. Jeho pečlivost se vyplácí, pod nánosem suti nachází zkrvavenou knihu. Zajímavé, pro tu si možná boss bude chtít přijít zpátky.

Marco si hází na záda kultistu, zlámaného padajícím stropem, v jedné ruce táhne Luigiho meč, a vychází z katedrály. Když je venku, navazuje s Ahmedem a Fjodorem telepatickou rozpravu.

- “Ještě není konec, existuje někdo další, který to celé řídil,” sděluje ostatním.

O něco později ke klášteru přijíždějí vojáci, které Fjodor před tajným vchodem poslal zpět. Nakládají zraněné a vydávají se zpátky. Fjodorovi vykládají co se to uvnitř vlastně dělo a po krátké úvaze rozvazují Luigiho. Jednak by to už mělo být bezpečné, jednak, jak by to vypadalo, přivést na biskupství sešněrovaného biskupa?

Na biskupství Marco zalistuje nalezenou knihou. Jsou v ní popsány satanistické rituály.

Ve špitále mezitím léčí Étorre Ahmeda a Luigiho, ale zranění obou jsou velice vážná. Daří se mu zručným ošetřením oběma dost pomoci, a i Luigi přispívá magií, ale pořád jsou oba polámaní a posekaní, a budou se z toho vylízávat pěkně dlouho. Hlavně Ahmedovo zranění je velice vážné, Étorreho odhad je aspoň měsíc, možná dva. A to nám tam venku běhá velekněz, kmitne hlavou Luigimu.

Luigi si chce promluvit s Dámou s kočkami, ta je ale ve zbídačeném stavu. Nechává ji odpočívat a má v úmyslu zajít za ní ráno. Ráno je však Dáma pryč—přes noc odešla, nikým neviděna. Možná se proměnila v kočku? Tak jako tak, zpátky ke kašně. Snad si vzpomene, jak jsem na ni křičel, že se sejdeme…

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 8. 2. 2015, 23:52

Případ Satanisté

Kámoši (6. den—Marco)

Marco se začne věnovat výslechu zajatého mága. Zkouší to hypnózou a dozvídá se toho o chlapovi docela dost. Ukazuje se, že se jedná o jednoho z důležitých členů bratrstva, patří do vnitřního kruhu zasvěcenců. Jeho autorita však není dostatečná, aby mohl sám provádět zasvěcení noviců. Má zlou ženu (pochopitelně), živí se jako písař, a je mu asi 40. Kdo a kde je velekněz však zajatec odmítá říci i pod hypnózou, jedná se o hluboké tajemství.

Mezi lopatky zajatci nechá Marco vytetovat magickou značku, aby se s ním později mohl spojit. Ubytuje jej v jednom ze svých četných hide-outů. Cela je strohá, ale na to je určitě zvyklý. Nechá kolem nějaké svoje lidi, aby jej hlídali, ale nenápadně, chlap se o nich nesmí dozvědět.

Marco si na obličej a tělo namaluje četné modřiny, a vymýšlí krycí historku. Je Palo, zasvěcenec vnitřního kruhu, a posledních pár dní tu o chlapa pečoval.

Pak se s ním posadí do cely, a čeká. Za několik hodin se chlap probírá:

- “Uuuuhh… bolí mě celý tělo.” Uvidí Marca: “Jak se jmenuješ?”
- “Palo. Jsem rád, že se probíráš.”
- “Co se to stalo?”
- “Myslím, že na nás shodili katedrálu.”
- “Sakra… co to bylo… za šmejdy?” sípe chlap.
- “Taky toho moc nevím, seběhlo se to hrozně rychle. Musíme tomu přijít na kloub!”
- “No jo… jak to, že jsme to přežili?”
- “Zasypaly nás sutiny, asi si nás nevšimli. To jediný nás zachránilo.”
- “Byl jsem mimo dlouho?”
- “Jo, tři dny!”
- “Ty vado, to mě žena zabije…”
- “No, vím cos říkal,” sympatizuje Marco, “radší jsem jí žádnou zprávu nepředal.”
- “Já jí snad radši řeknu, že jsem mrtvej,” spekuluje chlap.

Pak je chvíli ticho.

- “Tyjo, co se mohlo zvrtnout? Byli jsme tak blízko!” znovu se rozjede kultista. “Co mistr, nevíš, jestli přežil?”
- “Viděl jsem ho tam, ale nebylo mu pomoci.”
- “To je v háji, takovejch let… myslíš že po nás jdou?”
- “Na tuty. Jen protože jsem parukář, tak mi to projde, tady kolem chodit. Můžu i něco malýho zařídit.”
- “Musím se dát do kupy… co chceš dělat ty?”
- “Já nevím, čekal jsem na tebe…”
- “Asi se budem muset zdejchnout,” uvažuje kultista.
- “Je jen jeden, s kým se můžeme poradit.”
- “!? To nemůžeme!” vyděsí se chlap.
- “To je velká věc, co se stalo, co se pokazilo. O tom nemůžeme rozhodovat sami!”
- “A ty bys na to měl koule?”
- “No řeknu ti, včera ani předevčírem ne. Ale čas utíká a já nemám nápad co dál. Dneska už jinou možnost nevidím.”

Zase nastalo chvíli ticho.

- “Tak co myslíš?” začíná Marco.
- “Řeknu ti, nejít o nesmrtelnost, tak na to seru.”
- “No to je jasný!”
- “Mistr je fakt mrtvej? Jsi si jistej?”
- Marco kýve. “Jsem rád, že jsem vůbec vytáhl tebe. Ostatní rozdrtil ten strop.”
- “Asi bysme to měli ohlásit,” uvažuje kultista. “Co s náma asi udělá?”
- “Když to neuděláme, stejně si nás najde,” kuje železo Marco.
- “To je taky fakt.”
- “Co mu řeknem?”
- “Musíme pravdu… musíš to říct ty, já to nemůžu!”
- “Já na tohle nikdy nebyl… ani bych nevěděl, co mu říct,” vykrucuje se Marco.
- “Řekneš mu to, co mně!”
- “Tobě se to řekne, s tebou mluvit nebude!”
- “Ale bude, však víš, s jakým ďáblem je spolčenej!”

Oba dva se na chvíli odmlčí. Chlap zvařuje míru průseru, do kterého se dostali, Marco uvažuje, s jakým ďáblem by mohl být spolčen velmistr řádu.

- “Už jsi byl doma?” ptá se najednou chlap.
- “To víš že jo, večer musím, však víš… Tebe tu držím tajně, to nikdo neví!”
- “Hlavně neříkej nic ženě!”
- “Neboj, si snad hodím smyčku, ne?”
- “No to já jen pro jistotu… Hele, neměl bys vodu a ňákej žvanec?”
- “To víš že jo,” ožívá Marco, loví něco v torně, a dává chlapovi.
- “Díky kámo,” na to chlap.

Achievement: unlocked, myslí si Marco. Ale ještě je před nimi složitá cesta.

Omar (6. den—Ahmed)

Ahmedovy rány o sobě dávaly docela vědět i druhý den, takže se nechal po hradě nosit v nosítkách. A protože byl krásný den, uspořádal oběd na terase s výhledem na moře. Pozval i Fjodora a Luigiho, hodovali spolu na vybraných lahůdkách a odpočívali po velice náročném včerejšku. Po obědě Ahmed nechal nabít šíšu kvalitním tabákem, popíjeli čaj s džemem a kouřili.

Moře bylo klidné, a na obzor se vyhouply nějaké lodě. Podobný pohled byl v oblasti celkem běžný, v podstatě nebylo možné ani říci, zda lodě vůbec plují do Savony, nebo jen přejedou po obzoru někam dále. Ponenáhlu si však Fjodor všiml, že lodě plují pod vlajkami popsanými arabikou. Arabiku číst neumí, ale pozná vlajku osmanské říše.

- “Očekáváš nějaké hosty?” zeptal se zamyšleně Ahmeda.
- “Ne, proč?”
- “Támhle ty tři lodě,” ukázal prstem Fjodor, “plují pod vlajkami osmanské říše. Na zadním stěžni vidím vlajku, která myslím patří tvému rodu.”

Ahmed zamžoural na stíny, ale musel nechat lodě připlout blíže, než vlajku rozeznal. Podle tvaru však poznal Šebeky, válečné lodě používané v jeho domovině. Když se trojice lodí přiblížila, bylo na vlajce zřetelně vidět motiv rodu al Fakher, a tato konkrétní patřila jeho bratru, Omarovi. Což bylo zvláštní, protože Omar obvykle plul pod falešnými identitami, nebo přímo pod černou vlajkou pirátskou—byl admirálem pirátské flotily. Tentokrát se zřejmě jedná o oficiální návštěvu. Což je dvojnásob zajímavé.

Když se lodě přiblížily, od vůdčí lodi se odpojil člun, na kterém mířil do přístavu posel. A brzy skutečně žádal o přijetí. Ahmed se nechal odnést do přijímacího sálu. Fjodor s Luigim zatím zůstali nahoře a spekulovali co to je zase za hosty. Fjodor, který za vším viděl konspiraci, podezříval, že to souvisí s těmi zatracenými satanisty. Luigi pochyboval.

Ahmed nechal posla uvést. Ten vešel do místnosti, poklekl na koleno, a turecky promluvil:

- “Vaše sultánská vznešenosti, effendi Ahmede al Fakhere, nechť slunce nezapadá nad vaší říší. Jsem pokorným služebníkem a přináším zprávy od vašeho ctihodného bratra, jeho vznešenosti effendi Omara al Fakhera, nechť slunce nezapadá nad jeho říší. Dovolte mi, effendi, promluvit.” (Kráceno, na Ahmedovy zámořské tituly a kudrlinky otomanských formalit není místo ani na internetu. -ed)
- “Posloucháme,” pronesl prostě Ahmed.
- “Jeho vznešenost, můj p.t. pán a vládce, vás, effendi, žádá o audienci. Přijíždí v záležitosti obchodních příležitostí a setkání s rodinou. Také žádá o ubytování pro osoby cestující pod jeho osobní ochranou, a pro jednotku osobní stráže.”
- “Tyto žádosti panu Omaru al Fakherovi vyplníme. Náš komoří s vámi dohodne detaily,” pohlédnul na Usámu stojícího opodál. Ten jen sklonil hlavu. “Bratra budeme očekávat,” dodal ještě, a propustil posla.

Ten se vrátil na loď. Přistávácí manévry ještě nějakou dobu trvaly. Mezitím se rozkřikla zpráva o příjezdu hostí, a kolem přístaviště se začali kupit zvědavci. Za nějakou dobu položili můstek a z lodí se začal vinout štrůdl Omarových vojáků, vyšňořených v parádních uniformách. Hradní vojáci na nábřeží dělali místo, a procesí se vinulo městem směrem k hradu—vojáci, sluhové, Omar osobně na nosítkách, velký uzavřený palankýn nesený suitou osmi svalnatých, černých otroků, a další vojáci.

Luigi a Fjodor sledují dlouhé procesí. Vojáků by tam mohla být tak stovka.

- “Docela dost vojáků,” říká Fjodor.
- “Hm, a samí musulmáni,” na to Luigi. “To nebudu stíhat světit.”
- “Mají je nějaký nesehraný,” všímá si Fjodor vojenským okem, aniž by vzal na vědomí Luigiho poznámku. “Tohle bych u sebe netoleroval.”

Chvíli mu to leží v hlavě. Proč jsou součástí takového průvodu zelenáči? Navíc ani jako zelenáči nevypadají, vypadají na ostřílené mazáky, větrěm ošlehané tváře jsou zjizvené, ohmatané hlavice šavlí je vidět i na tu dálku. A zase: výzbroj je nejednotná. U některých je vidět meče, tu a tam má někdo i bambitku. Ale pochodují jako kadeti, každý zvedá nohy jinak vysoko, krok mají nejednotný, celkový dojem je rozpačitý. Zvláštní.

Najednou mu to dochází. Omar se živí především potápěním lodí. Je pirát. Kde by asi tak vzal stovku vojáků řádné služby? Prostě převlékl za vojáky svoje lidi, piráty. Proto ta nejednotnost. No, to je asi mezi ním a Ahmedem. Omarovi je snad možné věřit, Ahmedovi a jeho přátelům vděčí za svůj život.

Štrůdl se postupně naštosoval na hradní nádvoří a nosítka s Omarem osobně byla donesena do Ahmedova přijímacího sálu. Dva bratři si zcela bez ceremonií padli do náručí a vřele se pozdravili.

- “Ahmede! Potřebuji s tebou mluvit velice diskrétně.”

Ahmed pokynul, a sloužící opustili místnost.

- “Hovoř,” podíval se na Omara.
- “Ahmede, jsem v tísni, a nevidím jiného spojence dost silného, aby mi mohl pomoci. V těch nosítkách na nádvoří je nesmírně důležitá osoba, jejíž existence musí být utajena. Potřebuji pro ni komnaty, jen pro ni, nikdo cizí ji nesmí ani spatřit. Má tu osobní stráž, ta ji bude hlídat. A mám tu svoje lidi, kteří budou hlídat okolí místnosti. Chci tě požádat, abys pro mě vyčlenil část hradu, která bude pod dohledem mých jednotek.”

Tohle byl velký požadavek. Dost velký na to, aby měl Ahmed právo na nějaké detaily.

- “Kdo je tou osobou, Omare?”
- “Princezna ze staré persie,” odpověděl Omar bez zaváhání.
- “Snad ne ta Belaški, která…”
- “Ne!” zhrozil se Omar. “Je to princezna Šárí. Ale tahle informace musí zůstat v této místnosti!”
- “Spolehni se,” ujišťuje Ahmed. “Kolik jí vůbec je, Šárí?”
- “No, víš jak to u nich bývá s tím věkem.”

Čas v astrálních říších plynul… jinak, než ve fyzickém světě..

- “Když to přepočítáš, tak je starší, než my všichni dohromady. Ale od pohledu… víš, jak jsme říkávali… ženská na vdavky,” usmál se Omar.

Ahmed jen pokýval hlavou a oba bratři se na pár chvil odmlčeli.

- “Takže co se děje? Proč ta náhlá návštěva?” probral se první Ahmed.
- “Jak jen začít…” zamyslel se Omar. “Situace v Persepoli je mimořádně složitá. Umírají vysoce postavení lidé. Mezi vládnoucí elitou panuje paranoia, děje se něco velkého.”
- “Puč?”
- “Snad. Vezou se v tom i rádci, vysoce postavení úředníci. Celé je to strašně nepřehledné, nikdo neví kdo je s kým. Tajné služby naprosto nemají situaci pod kontrolou, proto jsem byl kontaktován já. Tohle musel někdo dlouho a pečlivě připravovat.”
- “Takže Šárí je na útěku?”
- “Ano. Už na ni byl jeden pokus o vraždu.”
- “V říši, nebo u nás?”
- “V říši.”
- “A vědí útočníci, že Šárí utekla?”
- “Pravděpodobně. Každopádně je v neustálém nebezpečí. Nevím, mohou-li nás vystopovat sem, ale otevření astrálního průchodu si pravděpodobně všimli. Nevím ani, mohou-li útočníci přijít na to, že s celou tou věcí mám něco společného já. Celá ta akce byla připravena nezávisle. Šárí byla vyvezena lodí, kterou se mnou nelze spojit, a která po předání pokračovala dále. Řetězem předání byla dodána až ke mně. Tuhle návštěvu jsem přitom připravoval dopředu, dříve, než Šárí vyvezli. Nevím, možná se toho nějak domáknou. Ale vyžadovalo by to hlubokou analýzu. Ale mohli by se tu někde motat na moři, to by bylo nebezpečný.”
- “Bude potřeba zajistit magickou ochranu,” uvažoval Ahmed.
- “Ano. Princezna tu má osobního mága z Persie. To on ji ochránil při tom pokusu o vraždu. Ale tady je jeho moc samozřejmě omezená, necítí se tu dobře. Kdyby chtěl využít magii naplno, musel by otevřít průchod, a to je až nejzazší možnost.”
- “Budu do toho muset zapojit své lidi.”
- “Ahmede, jsi si jist? Je na ně spolehnutí? A budou vůbec chtít, do celé té záležitosti zabřednout?”
- “Jestli se nám tu budou motat asasíni, měli by to vědět. A navíc, nikdy mě nenechali ve štychu. Jsou spolehliví.”
- “To dává smysl. Ale poslyš, že se jedná o princeznu jim přece jen asi neříkej.”
- “To ani nemám v plánu,” řekl Ahmed.

Potom nechal Ahmed poslat pro Fjodora a Luigiho, a nechal sloužící zorganizovat ubytování hostí, a hlavně vyklizení chodeb, aby mohla princezna nikým neviděna přejít mezi palankýnem a svými komnatami.

Když Luigi a Fjodor přišli, Ahmed jim sdělil, že jejich hostem je vysoce postavená šlechtična ze staré Persie, a že je důvodný předpoklad, že se ji někdo pokusí zabít. Omar se poté ujal slova a začal rozplétat změť, jíž byla politická situace ve staré Persii.

- “Perský šáh je stále naživu, ale je chronicky nemocen a v podstatě neschopen vlády. Místo něj vládne jeho bratr. Jeho autorita na trůnu však není univerzálně uznávána. Následník trůnu byl však zabit, a přestože druhý syn stále žije, jeho formální nárok na trůn nevznikne, dokud šáh nezemře. Pak jsou tam dcery. Šárí je nejstarší. Sama nemá přímo nárok na trůn, ale kdyby si někoho vzala, stal by se ten formálním vládcem, ale de fakto by mohla vládnout ona. Rozhodně by měla větší právo vládnout, než šáhův bratr.”
- “Celé by to mohla být vnější akce,” pokračoval Omar. “Někoho, kdo se snaží říši destabilizovat a vyvolat občanskou válku. Docílit třeba toho, aby ten zbývající syn vzal armádu, a pustil se do šáhova bratra. Situace v Persopoli je tedy velice paranoidní, mocní se bojí o život, a zavřeli se do svých opevněných sídel. Šáhův bratr ovládá exekutivu, nikoli však armádu. Tu má pod kontrolou generál, který je loajální k šáhovi, a autoritu jeho bratra odmítá. Proto si do svých paláců šáhův bratr stáhl městskou gardu. Bez gardy panuje v ulicích chaos, nepokoje. Magické bitvy a rabování jsou na denním pořádku. Celá situace poměrně rychle eskaluje, a zdá se, že nevyhnutelně spěje k občanské válce.”
- “A co nesmrtelní?” ptá se Ahmed.
- “Imperiální stráži velí jiný generál. Jeho loajalita, mimo šáha, je mi neznámá. Aha, a ještě loďstvo jsem zapomněl ale to je v podstatě nepoužitelné, musí být v pohotovosti pro případ napadení Egyptem.”

Potom si nechal Ahmed zavolat princeznina osobního mága, Abda al-Misru. Bude potřeba vyřešit otázku princezniny magické ochrany.

- “Mohu na princezninu ochranu povolat svého efríta,” navrhuje Ahmed.
- “Vaše vznešenosti, efrít je jistě dobrá volba, největší nebezpečí je z astrálního prostoru. Moc mágů z astrálních říší je zde omezená, ale to omezení je menší v astrálním prostoru. Stejně, jako je vyvolání efríta otevřením průchodu směrem k jeho doméně, tak oni by otevřeli průchod do astrálního prostoru a tak čerpali sílu. Efrít by však tento druh čerpání síly viděl.”
- “Dobrá, tak se i stane. Dále je tu k dispozici univerzita, můžu je požádat o propůjčení několika golemů,” navrhuje Ahmed.
- “A jak jim vysvětlíš, k čemu je potřebuješ?” ptá se Omar.
- “To je prosté, my jsme tu nedávno měli napadení démonem. Pojďte, tady vedle ho mám vycpaného,” ukazuje hostům okřídleného koňomedvěda, jehož instalace byla včera dokončena. “Tak to svedeme na démony.”

Abd al-Misra si démona udiveně prohlížel.

- “No tohle! To je aspoň z pátého kruhu!”
- “No to víte,” blazeovaně přitakává Ahmed. “Nové sídlo, musíme vychytat mušky.”
- “Copak tu je někdo, kdo je schopen takového démona vyvolat?” diví se Abd al-Misra.
- “Už to tak bude. Měl byste vidět, jak zřídili starý klášter.”
- “Blahorodí,” otočí se Abd al-Misra na Omara, “opravdu je tohle dobré místo pro náš záměr?”
- “Ále, žádné strachy,” mírní mágovy obavy Ahmed. “Kultisty jsme vymlátili.”

Omar se rozhodl Ahmedovi věřit. Ne, že by bylo příliš na výběr.

Ahmed tedy zašel na univerzitu, kde s Todorem a kabalisty vyjednal hradní zakázku na strážné golemy. Ti byli na večer dodáni, a Ahmed, Omar a al-Misra je rozmístili do chodby před princezniny komnaty. Těm pochopitelně zavřeli okenice, a před okny nechali na střídačku hlídat Ahmedova efríta Šardžahána a al-Misrova osobního ducha. Ahmed s al-Misrou si dohodli termíny bdění, aby mohli udržovat vždy aspoň jednoho astrálního hlídače.

Omarovi vojáci byli ubytováni ve stejném křídle, v komnatách sousedících s princezninými. Její osobní stráž tvořená oživlými sochami byla přímo s princeznou uvnitř.

A jako poslední bezpečnostní opatření uspořádal Ahmed na následující večer bál, kam nechal pozvat důležitou honoraci jak savonskou, tak janovskou—včetně Porca Rossa di Medici, se kterým ještě nedávno byli na nože. Bál bude fungovat ke krytí skutečného důvodu Omarovy návštěvy.

Vincenzo (6. den—Luigi)

Ze setkání s Ahmedem šel Luigi na Římské náměstí—v obvyklou dobu na obvyklé místo. Netrvalo dlouho, a černá průzkumná kočka přišla obhlédnout situaci. Zase to byla ta s astrální přítomností, stejně jako v tu noc na Via Pulvore.

Kočka se lísala Luigimu k nohám, a ten ji pohladil. Nebyl si jist, zda by měl. Když se minule Dámy ptal na její vztah k jejím kočkám, odpověděla, že jsou přítelkyně. Kočka ale začala příst—jestli to vadí Dámě, tak kočce zřejmě ne.

Dáma však nepřicházela. Luigi nevěděl, jak dlouhu čekat, ale minule tu byla chvíli po kočce, a dnes nic. Beztak je z toho včerejška ještě zřízená, říká si Luigi. Rozhodne se poslat po kočce vzkaz.

- “Vyřiď své paní…”, hm je v pořádku říkat jí paní, když jsou přítelkyně? Nojo, ale jak jinak… “Vyřiď své paní pozvání na bál, který se bude konat na hradě.”

Kočka nic.

- “Tvá paní je zřejmě zvědavá, a exotická návštěva by ji mohla zajímat.”

Kočka skočí na kašnu a pije.

- “Na ten bál potřebuje pozvánku. Já ale mám jednu pro sebe s doprovodem. Vzal bych ji tam jako svůj doprovod,” vysvětluje Luigi nezaujaté kočce.

No nic. Mám ještě kupu práce, myslí si Luigi, a jde světit.

Zajde ke Sv. Antonínovi, kde stále visí Hubert s puklým srdcem a stopami po drápech. Atmosféra tam je mnohem stísněnější, než minule. Luigi se podívá do astrálu, a po zádech mu přeběhne mráz: temnota, která se minule přelévala v srdci zvonu, se pomalu, jako černá pryskyřice, rozšiřuje do okolí. Luigi ještě v životě nic takového neviděl. Je zřejmé, že to s tím svěcením podcenil, měl to udělat hned. Ale, pozdě bycha honiti, jak by řekl Padre.

Když už je na věži, rozhlíží se astrálním pohledem po Savoně. Žádná další ohniska nevidí. Nevidí však ani to ve starém klášteře, a o něm velice dobře ví, že tam je. Jenže klášter má mocný astrální otisk, jeho astrální stěny jsou stejně neprůhledné, jako stěny fyzické. Navíc si někdo dal záležet, a klášter zevnitř obalil vrstvou astrálního materiálu, takže zelené plameny a kouř uvnitř neprosvítají ani okny. Zda mu podobně neunikají nějaké podzemní nesvatyně je otázka.

Luigi se znovu soustředí na zvon. Ohmatává vortex temnoty astrálními smysly, zkouší nějaká zaklínadla, ale s hrůzou zjišťuje, že průvlak do zásvětí je příliš mocný. Nedokáže jej sám ucpat. Když ne sám, s kým tedy? Jak? Ahmed ani Marco mu nepomohou, jejich magie je úplně jiného typu. A Fjodor teprve ne, jeho talenty leží úplně jinde. Takhle vypít litr vodky a ošu… ee, osmilnit sedm… žen pochybného charakteru, to by možná zvládl.

V Savoně je samozřejmě ještě druhý klášter. Tamní mnichové Luigiho při jeho nedávné návštěvě přijali značně chladně (jak si koneckonců poznamenal do svého deníku jako zápisek № 7). Ale co mu zbývá? Cesta do Janova a zpět je na celý den, a další den jim bude trvat, než se rozhoupou někoho poslat. Tolik času není, kdo ví, kam se temnota rozšíří za další dva dny… nezbývá, než vsadit vše na převora Daniela a jeho lidi. Diecéze by měla mít nějaké záznamy o tom, kdo je schopen provádět rituály.

V diecézním archivu Luigi nachází hledaný svazek, a listuje kádrovými posudky vybraných mnichů z kláštera. Zjišťuje, že převor Daniel sám mágem není, několik jeho mnichů však ano. Skvělé! Teď ještě je přesvědčit ke spolupráci. Luigi si bere k ruce dva mnichy, a vyráží na místo. Hlavou mu kmitne myšlenka, zda s sebou nevzít Fjodora, ale pak to zamítne. Jednak, co by tam dělal? Je nutně svázán se světskou mocí. A navíc ty jeho historky z Lakšmí, ještě by je tam někomu vyprávěl… takového pokušení snad ani Daniel nezasluhuje!

U kláštera Luigi zaklepe na bránu. Po chvíli se otevírá špehýrka, a na Luigiho kouká pár očí.

- “Pochválen buď Ježíš Kristus,” zdraví Luigi a jeho doprovod trojhlasem.
- “Až na věky,” ozve se ze špehýrky skuhravým hlasem.

Špehýrka se zavírá. Minule to Luigiho vykolejilo, ale teď už protokol zná. Obsluhu vrat má na starosti mnich, který pravděpodobně pamatuje Krista osobně. Je ohnutý až téměř k zemi, a aby viděl špehýrkou, musí si přistavit štokrle. Manipulace se štokrletem a šplhání je pro něj náročné, takže to chvíli trvá. Za chvíli se ve vratech otevírají dvířka.

- “Kdo jste a co chcete?” skuhrá ohnutý stařec.
- “Jsem Luigi, bisk…” začne Luigi, ale jeden z mnichů v doprovodu ho přeruší.
- “Bratře, mluvíš s jeho eminencí, Biskupem savonským! Ohlaš jej, a dej vědět, že žádá o audienci u Opata!” horlí mnich.
- Stařec na trojici mžourá, a po chvíli si to uvědomuje. “Nojó, teď to vidím. Omluvte mě, vaše eminence, úplně jsem vás nepoznal. To víte, ty mý oči.”
- “Nechám vám přidělit větší dávky mrkve,” říká na to Luigi.
- “Proč mrkve?” tváří se dveřník nechápavě.
- “Kvůli zraku. Mrkev obsahuje hodně železa, a to prospívá na oči,” poučuje Luigi.
- “Aha. No jo. Železa. Tak já dojdu pro opata,” říká mnich a zavírá dvířka.

Trojice zůstala stát venku. Bratři jsou nedočkaví, ale Luigi je uklidňuje. Bratr dveřník se šourá ještě pomaleji než důstojný pán Ottantenne od sv. Antonína. Chvíli to potrvá.

Za slabou čtvrthodinku se znovu otevírá špehýrka. Oči koukají a čekají. Ach jo, říká si Luigi, a rozjede protokol.

- “Pochválen buď Ježíš Kristus.”
- “Až na věky,” a špehýrka se zavírá.

Konečně se dvířka otevírají.

- “Pořád jsme tady,” říká Luigi omluvně.
- “To je dobře,” skuhrá dveřník. “Už jsem vás ohlásil u opata.”

A odmlčí se.

- “Tak to abychom za ním šli?” navrhuje Luigi.
- “Ó, musíte mít strpení. Jeho opatstvo vás bude očekávat, jen co dokončí rozjímání.” A hrdě dodává: “Víte, on je velice zbožný člověk, ten náš opat!”
- “No ano, vzpomínám si,” pronese trpce Luigi. “Tato záležitost však nesnese velkých odkladů. Víte, já vám to řeknu úplně na rovinu a bez okolků. Vlastně chceme mluvit hlavně s bratrem Vincenzem.”
- “Vincenzem?” nevěří vlastním uším bratr dveřník.
- “Ano, Vincenzem.”
- “Tak Vincenzem…”
- “Víte, on je velký odborník na tu záležitost, o kterou nám jde.”
- “Aha. No tak já pro něj dojdu…” říká dveřník zklamaně.
- “Rád si popovídám i s opatem!” smířlivě zvolá Luigi. “Když nebude zrovna rozjímat,” kvalifikuje svou smířlivost. “Ale tato záležitost nesnese odkladu.”
- “Víte, asi bych se měl opata radši zeptat,” váhá dveřník. “Ale když on zrovna rozjímá… zajdu pro bratra Vincenza, ať s ním můžete probrat tu svou neodkladnou záležitost.” rozhoduje se nakonec.

A začal se šouravě vzdalovat. Dlouhou klášterní chodbou jej viděli odcházet ještě dobrých pět minut, než někam zahnul.

Za slabou čtvrthodinku se přivalil Vincenzo. Byl značně obézní a rozhodně netrpěl nedostatkem brad.

- “Pozdrav pámbů,” pozdravil dýchavičně. “Slyšel jsem dobře, že chcete mluvit osobně se mnou?”
- “Je to tak,” potvrzuje Luigi. “Jistě se vám doneslo, co se děje? Co se stalo s Hubertem?”
- “Jako se zvonem? Co se stalo se starým Hubertem?”
- “Doneslo se vám něco z toho, co se tu posledních několik dní děje?”
- “Posledních… několik let myslíte?” podezřívavě se ptá Vincenzo.
- “Několik dní,” trvá na svém Luigi. I na tváři svých mnichů vidí nesouhlas s Vincenzovou hlubokou neinformovaností, a ti ani nevědí o té astrální polovině celé té záležitosti, a snad i věří na to, že na hradě bouchly saze.
- “Několik dní… no asi ne. Jejda, snad není jeho výsost baron di Medici nemocný?”
- “Ne, baron di Medici je zdravý.”
- “Poslyšte, a odkud vy jste vůbec přišel?” ptá se Vincenzo. Jeden z mnichů se tak tak zdrží facepalmu.
- “Ze Savony,” dí Luigi.
- “Jakto ze Savony? No jasně, haha, protože tu bydlíte v zájezdním hostinci, haha. Já myslel jako odkud jste? Ke které diecézi patříte?”
- “K Savonské,” chladným pohledem drtí Luigi mnichovu bodrost.
- “Jakto, ze Savonské?” nechápe Vincenzo.
- “Jsem nový biskup Savonské diecéze.” Na novinky si tu tedy moc nepotrpí.
- “O! Ale ovšem to všechno mění! Ee… vaše eminence. Eee… takže co je s tím Hubertem?”
- “Puklo mu srdce.”
- “Moment. Komu puklo srdce?”
- “Hubertovi.”
- “Od svatého Antonína?” nevěřícně zírá Vincenzo.
- “Ano.”
- “Počkat. Vy myslíte bratra Huberta, žejo? Haha, takovej starší, plešatej, umí vykrkat otčenáš pozpátku.”
- “Myslím zvon Huberta,” nebaví se Luigi.
- “Tomu nemůžu uvěřit.”
- “Přesto je to pravda.”
- “Vy nevtipkujete,” říká Vincenzo polekaně.
- “Ovšem že ne!”
- “Ale Hubert je nejsvětější savonský předmět! On a jeho tři bratři!” stále nemůže uvěřit Vincenzo.
- “Bohužel, taková je pravda. Jeho bratři jsou v pořádku, aspoň pokud mohu říci. Ale v Savoně se dějí hrozné věci! Byli viděni démoni, máme tu co do činění se satanistickým kultem! Z Huberta prýští koncentrované zlo, a starý klášter je hluboce znesvěcený. Míra úpadku a prolnutí našeho světa s peklem je tam prakticky hmatatelná. A podívejte se na tohle,” dává do ruky mnichovi Conciatoreho zápisník.

Vincenzo jím zalistuje, pak jej zhnuseně uchopí do špiček prstů a vrací jej Luigimu.

- “Dejte to pryč! Proč to sem vůbec nosíte?”
- “Abyste mi věřili!” vykřikne Luigi.
- “No jo… asi chápu,” zaraženě říká Vincenzo. Ani on není tak hluboký popírač, aby popíral množství popíračů v klášteře.
- “Temnota se šíří, bratře Vincenzo,” vážně říká Luigi. “A má moc není dostatečná, abych jí v tom zamezil. Vím že vy a několik dalších bratří máte thaumaturgické nadání. Potřebuji vaši pomoc.”
- “A jak to chcete vysvětlit opatovi?” ptá se Vincenzo. Opat je ovšem všech popíračů král, jde Vincenzovi hlavou.
- “No, to nevím,” dí Luigi se stejnými myšlenkami.
- “Víte, my všichni jsme tu oddáni Bohu a světským záležitostem nevěnujeme pozornost. A pan opat je nám v tom velikým vzorem. Já nevím… nevím…”
- “Bratře Vincenzo, uvědomujete si, že temné síly mohou zachvátit i váš klášter?”
- “Musíte si s tím poradit!”
- “Děláme, co můžeme. Zlikvidovali jsme jedno satanistické doupě. Plukovník Majackých osobně zaškrtil démona, jehož pracky jsou na Hubertovi otištěny.” Čert spral pohádku o sazích.
- “Cože? Kdo je ten Majackých, že šahá na náš zvon?” pohoršuje se Vincenzo.
- “Na zvon šahal démon, a Majackých ho zaškrtil,” uvádí věci na pravou míru Luigi.
- “Aha, tak to vyřiďte panu plukovníkovi poděkování.”
- “Můžete mu ho předat osobně. Podívejte, opat o tom nemusí ani vědět. Prostě vás vypíšu na provedení obřadu, to je pouhá formalita. Nic mu nemusíte vysvětlovat. Navíc, bojovat se zlem je vaše poslání! Pomyslete na svatého Jiří!”
- “Svatý Jiří...” pokřižuje se mimoděk Vincenzo. “To se vám řekne… Ale dobrá… tak dobře!” rozhoduje se nakonec.

Podobně se Luigimu podařilo přesvědčit ostatní čtyři thaumaturgy v klášteře. Než se převor Daniel probral z kontemplací, bylo papírování pro všech pět bratrů vyřízené a byli domluvení na zítřejší ráno na setkání u Sv. Antonína.

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 9748
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od York » 17. 2. 2015, 10:19

Pokud někdo čtete Antovy zápisy a chcete je číst dál, je ten pravý čas se ozvat, protože Ant je u příležitosti uzavření velké kapitoly hry téměř rozhodnutý přestat je psát.

Arten_CZ
Příspěvky: 763
Registrován: 23. 7. 2009, 08:30

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od Arten_CZ » 17. 2. 2015, 21:44

Já si zápisy čtu, pokud je to možné, pokračujte v nich

Uživatelský avatar
Nekra
Nadšený blázen
Příspěvky: 936
Registrován: 15. 7. 2008, 15:45
Bydliště: Praha

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od Nekra » 18. 2. 2015, 09:46

Jo, taky si to čtu. Je to hezky napsaný.
Pro slušný lidi: Do uvolnění schránky mi nepište SZ!
(130829092016)

Herní preference:
Fyzický crossgender <3.(hráč-postava)
--Akceptovatelné styly hraní (dle systému):
Hack and Slash-Plnění cílů, boje. Kostky. Málo RP, možná simulace.
(Imerzivně) Simulační hra okořeněná dramatem- Ztvárňování charakterů. Gamismus ruší. Občas drama.
Dramatická hra s případnou imerzí/simulací-Dramatické akce. Občas hlubší prožitky.
-Mám problém s kombinací gamismu A dramatu. (Vyjma Wushu)

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 9748
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od York » 18. 2. 2015, 11:18

Nekra píše:Je to hezky napsaný.
Že jo ;-)

Chudák Ant, vyrobili jsme mu dilema ;-)

Odpovědět

Zpět na „Dakara“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host