Dakara v Janově

Dakara: diskuse ke hře v duchu Shadowrunu bez technologie ve středověce laděném fantasy prostředí

Moderátor: York

mesanfaron
Příspěvky: 1
Registrován: 20. 2. 2015, 23:30

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od mesanfaron » 20. 2. 2015, 23:42

York píše:Pokud někdo čtete Antovy zápisy a chcete je číst dál, je ten pravý čas se ozvat, protože Ant je u příležitosti uzavření velké kapitoly hry téměř rozhodnutý přestat je psát.
Je to čtivé a zábavné, hlasuju pro pokračování zápisků.

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 1. 3. 2015, 01:09

Případ Satanisté

Svěcení (7. den)

Za kuropění vyrazili bratři Vincenzo, Antonio, Grazio, Modesto, a Tadeusz z kláštera, a sešli se s Luigim u Sv. Antonína. Všech šest vylezlo nahoru na zvonici. Počkali na bratra Vincenza, který se supěním odhodlaně zdolával jedno schodiště za druhým. Vincenzo ve skupině platil za nejzkušenějšího a vyplatilo se na něj počkat. Byl ovšem také nejtlustší. Konečně se dovalil až nahoru, a sotva dechu popadaje, začal místo astrálně ohledávat. Okamžitě zbledl a málem se skutálel zpátky dolů.

- “Jejdamane, uf uf, tohle nevy, uf uf, nevypadá, dobře, uf uf, vaše eminence, uf uf!” sípal Vincenzo. “Obávám se, že na tohle, uf uf, budeme potřebovat otevřít, uf uf, kapitulní relikviář, uf uf, který jsme zapečetili, uf uf, když jsme zvony vysvětili.”
- “Cože, relikviář? Na biskupství je relikviář?” diví se Luigi.
- “Uf uf,” kýve hlavou Vincenzo.

Skupina vyrazila na biskupství. Relikviář bude potřeba rituálně odpečetit, a Vincenzo po cestě Luigiho dýchavičně seznamuje s potřebným rituálem. Na biskupství celou skupinu uvítá Giorgio. Luigi na něj hned zkraje vypálí:

- “Giorgio, proč jste mi neřekl, že tu máme relikviář?” Vincenza a Tadeusze popadne záchvat kašle.
- “Relikviář? To těžko, to bych věděl,” říká Giorgio.
- “Aha, promiňte, vlastně jsem si to spletl,” dochází Luigimu oč jde. “Asi jsem už přepracovaný.”
- “Musíte více odpočívat, vaše eminence,” ustaraně říká Giorgio.
- “Snad později,” neurčitě slibuje Luigi zatímco jej kašlající mnichové táhnou pryč.

Vincenzo ví přesně, kde relikviář leží a vede skupinu tajnými chodbami pod kapitulou do podzemní kaple. Na místě začne Luigi odříkávat text rituálu odpečetění, zatímco bratři jsou rozestoupeni kolem relikviáře. Na konci obřadu Luigi přestřihne rudě a zlatě tkanou šerpu popsanou latinskými nápisy, která relikviář uzavírala.

Otevřou truhlici, a vyjmou z ní berlu, obřadní roucho, kadidelnici, svitek a kůstku svatého Sávy v malé truhličce. Všechno to přenesou do Luigiho pracovny, kde to ten na sebe obleče. Mezitím zaúkolují Giorgia připravením procesí: půjde se z biskupství přes náměstí ke Sv. Antonínu. Giorgio začne organizovat mnichy, z komory vytáhne velký procesní kříž, a nechá zvěst o procesí rozhlásit, aby měli lidé čas se shromáždit. Včera jedno procesí městem šlo, ale to bylo světské. Slávě biskupského procesí se nic rovnat nemůže, a Giorgio neměl pochyb, že se sejde mnoho lidu.

A byla to velká sláva. Procesí se sunulo městem pomalým krokem. V čele dva mnichové s křížem, v obou se zcela jasně svářela doktrína, velící pokoru, s pýchou, že byli k tomuto úkolu vyvoleni. Kříž byl těžký, z masivního dřeva, ale tím pro ně byla tato služba větší radostí. Za nimi Luigi a pětice mnichů, všichni v parádních róbách, ovšem ta Luigiho byla nejskvělejší. V bílé, rudé a zlaté, kadidlem v jedné ruce a berlou ve druhé, ve vysoké biskupské čepici, byl na biskupa úctyhodný pohled. Žehnal lidem kolem kterých procesí procházelo a babkám a mrzákům klečícím kolem. Za nimi šel zbytek mnichů, a další lidé, kteří se k procesí připojili. Celou cestu Luigi monotónním hlasem předzpívával žalmy, zejména 91 a 10, které nejlépe vystihovaly jeho vnitřní nejistotu v tyto temné dny, a dodávaly mu sílu čelit nadcházejícímu boji.

Fjodor se z hradu s podezřením díval na srocení davů, které se kolem Luigiho procesí odehrávalo. Luigi během všech těch příprav nestihl ani oznámit hradu, že chystá veřejnou akci. Fjodor se nakonec rozhodl jít se podívat osobně, a rozmístil nějaké vojáky kolem domů honorace, aby snad někoho nenapadlo tam rabovat, zatímco jsou všichni na procesí. Chvíli strávil sledováním davu. On sám byl vychován v ortodoxní tradici, a dobré procesí dokázal ocenit. Katolíci neměli v oblibě ikony, a podle Fjodorova názoru tomuto procesí pěkná ikona bohorodičky zásadně chyběla. Přesto událost ocenil. Lidé byli každopádně u vytržení, padali na kolena a ječeli exstatickými hlasy, někteří se objímali a spontánně tancovali, někteří omdlévali.

Když procesí přišlo ke Sv. Antonínu, křížníci zůstali venku, a nahoru se vydal jen Luigi s mnichy. Nahoře Luigi silným hlasem začal recitovat rituál vysvěcení, prokládaný pasážemi z Bible, a mnichové se k němu přidávali a podporovali jeho recitál. Astrální stín, valící se ze srdce zvonu, ponenáhlu nabyl reálné podoby. Kolem kostela byla již cítit zlá atmosféra, a lidé byli stísnění. Napjatě čekali, co se stane. Zanedlouho však z věže vysvitly paprsky světla, a proplétaly se jako hádci s temnotou. První paprsky byly přivítány mocným pokřikem a výkřiky “chvalte Boha!” a “Ježíš je veliký!”. S uplývajícím časem paprsky světla postupně získávaly na intenzitě a síly dobra, zdálo se, vítězily.

Fjodor si všiml, že je celý zaťatý, jak se soustředil na úspěch Luigiho mise. Když začalo světlo sílit, uvolnil se, a uvědomil si, že už na rituál kouká příliš dlouho, a měl by se pravděpodobně věnovat práci—musí zkontrolovat bdělost strážných, možná revidovat některé postupy. Jestli mají čekat nějaký druh útoku, měli by být připraveni. Otočil se tedy na podpatku a vyrazil k hradu.

Když se přiblížil, slyší výkřiky v turečtině. Na nádvoří panuje chaos. Z jižního křídla jsou vidět záblesky ohňů. K Fjodorovi přibíhá voják a hlásí: “Pane, hlídky na jižních hradbách jsou v bezvědomí! Nevíme, co se děje, ale zřejmě se bojuje v jižním křídle.” Jižní hradby vedou směrem k moři, a sousedí s útesem. Že se někdo do hradu dostal tou cestou je každopádně nečekané. Fjodor neváhá, a na celé nádvoří křičí nástup, uzavřít formaci, a poklusem do jižního křídla. Vojáků je jen pár, ale není čas. Sám útok vede.

Uvnitř potkají běžícího Ahmeda, s rukou na rameni Nadíma, jednoho ze svých služebných. Ten jej vede skrze chaos, aby Ahmed do něčeho nevrazil, zatímco vnímá svět astrálními smysly.

V prvním patře je přivítá drsný pohled na rozsekané a ohořelé trupy sloužících a vojáků. Golemové jsou rozbití u vyvrácených dveří do chodby, do které se neměl nikdo dostat. Fjodorovi vojáci na tu spoušť konsternovaně zírají.

V chodbě je vidět dvě skupinky bojujících. Na jedné straně Ahmedův efrít, a kamenní bojovníci, jež pravděpodobně tvoří princezninu osobní stráž. Proti nim stojí několik šedě odětých ninjů, míhajících se tak rychle, že z pohybu samotného je vidět jen stopa prachu a kouře, kterou za sebou nechávají, a více než dvoumetrového muže v plášti s vysokým límcem, který k nim stojí zády.

Fjodor si to uvědomuje díky svému dobrému zraku, a Ahmed vidí v astrále, že ninjové jsou ve skutečnosti jen dva, přestože vypadají, že jsou aspoň čtyři. To se jen tak rychle hýbou. Ahmed krom toho vidí, že vysoký muž je mág, a že kouzlí. Vytahuje bambitku a namíří ji. Fjodor nechává vojáky na místě, v chodbě by se jim maximálně tak motali, a podél stěny jde k centru boje. Po straně nechává Ahmedovi dost místa, aby mohl střílet, a zatím se opatrně blíží k vysokému muži a chystá se na vhodnou chvíli, aby jej seknul.

Ahmed pálí, do cesty jeho kulce se však neuvěřitelnou rychlostí staví jeden z ninjů. Rána jej trefí do hrudníku a hybností kulky ninja ztratí rovnováhu, a zády napadá na vysokého muže. Fjodor využívá chvilkového zmatení a chlapa seká. Ninja pořád žije, a snaží se Fjodorovu bránu odvrátit, nezadaři se mu to však, Fjodor jeho meč snadno překonává a vysokého muže zasahuje. Ten zasykne bolestí, ale pokračuje v kouzlení.

Ahmed připravuje ohnivé kouzlo, a zatím vidí, že z místa, kde stojí vysoký muž, se rozletěla astrální tlaková vlna. Ahmedem proletěla aniž by jej ovlivnila, ale kde se setkala s astrálním otiskem hradu, tam jej lámala a drtila. Astrální stěny hradu se vyvalily jako by tam vybuchla nálož dynamitu. Strop zmizel též, jako odfouknutý, jako by nikdy nebyl. Po otisku hradu nezůstala ani stopa. Na obloze jsou vidět neznámá souhvězdí, kolem je živý plot. Ahmed se však nenechá zviklat a pokračuje v zaklínání ohně.

Fjodor nic z toho nevidí, a tak se soustředí na boj. Je si ale vědom, že čelí složitému soupeři, a než aby sekal hlava nehlava, tak čeká na příležitost k dobré ráně.

Na kostele sv. Antonína se někdy touhle dobou blíží vyvrcholení rituálu. Luigi cítí, že vítězí, temnota ustupuje. Když v tom periferním viděním zachytí pohyb, jako by se tam realita otočila naruby a udělala uzel. Luigimu zatrne, ale soustředí se i nadále na temnotu. Teď nemůže přestat. Uzly na realitě bude řešit později.

Podobný uzel na realitě vidí u sebe i Ahmed a Fjodor, objevil se tam na jedné ze stěn chodby. Plíží se z něj hádci světla a tmy, podobní těm, které Fjodor viděl u sv. Antonína, ale to spojení mu momentálně nedochází. Realita se kolem uzlu divně bortí a zavinuje sama do sebe, a celý ten uzel se zvětšuje.

Fjodor využívá příležitosti, chytá vysokého chlapa a tlačí jej do uzlu v realitě. Ninja se mu v tom pokouší bránit, je ale už těžce zraněný a Fjodor se mu bez obtíží vyhýbá. Jak tak chlapa drží pod límcem a tlačí směrem k trhlině, usmyslí si Ahmed vypustit ohňové kouzlo, které posledních pár chvil vyráběl, a do muže ve Fjodorových rukou se opřou dva proudy ohně. Fjodor jej vhazuje do uzlu, a protřepává lehce ožehnuté ruce. Ale spíš se lekl, oheň mu vzal jen chlupy. Chlapa uzel zkroutí a zdeformuje, a ten mizí.

Vortex temnoty v srdci zvonu se pomalu, ale jistě zmenšuje, a Luigi cítí, že vítězí. Když v tom se z poruchy v realitě rozvine a vypadne ohořelé lidské tělo. Na zvonici zavane spáleným masem a vlasy a ozve se naříkání těžce zraněného člověka. Bratři jsou koncentrovaní a neberou jej v potaz, bezpochyby jsou to jen ďáblovy svody. Ale zbývající jádro temnoty velikosti zhruba kokosového ořechu se začne pohybovat směrem k naříkajícímu škvarku. Luigi přesměrovává tok světla, aby udržoval vortex pod tlakem.

Rituál vrcholí, relikvie září, a temnota z místnosti ustupuje. Postupně se rozpustí zbytky tíživé atmosféry, tma ztratí svou hmotnou podstatu a světlo ji rozptýlí.

Mistnost je tedy čistá, nyní se ještě postarat o ten zbytek, co utekl do zraněného obra. Luigi započne návazný rituál exorcismu. Posledních pár dní si nemůže odpustit, že nápovědu Dámy s kočkami nepochopil. V té bitvě ve starém klášteře ona sama nekouzlila, jen mu napovídala, použij exorcismus! Všechno mohlo být mnohem jednodušší. Takže teď jej má čerstvě v hlavě. “Lorem ipsum…” zazní magická formule, a bratři se přidávají, a vytahují poslední zbytky astrálního hnusu ze seškvařeného těla, které vypadlo z poruchy v realitě.

Zaklíná se jim snadno, nyní již stojí na svaté půdě! Seškvařené tělo se vznáší, jak se v něm sváří démonická podstata s exorcistickým rituálem, chlap křičí bolestí a kroutí se v pekelných mukách, sám zřejmě na hraně smrti, navíc nyní s ďáblem v těle. S posledními slovy rituálu se z jeho hrdla vydral nelidský, zoufalý výkřik, z těla cosi vyletělo a rozplynulo se, a tělo se zaduněním padlo na trámovou podlahu zvonice.

Lost in Time and Space (±7. den)

Luigi se rozhlíží. Chce triumfálně promluvit k davu, kapitalizovat na vítězství, ale místo toho stojí na zahradní cestě obklopené živým plotem, a jediný ke komu může promlouvat jsou Fjodor, Ahmed, efrít Šardžahán, pan Škvarek a šedivý ninja.

Pětice mnichů, které to sem stáhlo spolu s Luigim, se duchapřítomně začíná křižovat a drmolit modlitby.

Fjodor a Ahmed si snad ani nevšimli, že už nejsou v Savoně, a pokračují v boji se šedivým ninjou. Fjodor míjí—ninja je tu doma, a přestože je těžce zraněn, je z něj náhle důstojný soupeř. Ale Ahmed svou magickou šavlí zasahuje a do ninji vjíždí blesk. Luigi se chápe své masivní rituální berly, rozmachuje se, a nyní již krutě zřízenému ninjovi tvrdou ranou láme vaz. Podobně vyřizují úpícího škvarka.

- “Šmarjá panno, kde to zase jsme?” rozhlíží se Fjodor.
- “Nerouhej se, bratře,” napomíná jej jeden z thaumaturgů. Fjodor jej sjede pohledem.
- “Tihle jsou co zač?” otáčí se k Luigimu a ukazuje na pětici palcem.
- “No jo, seznamte se: bratři Antonio, Vincenzo, Modesto, Tadeusz a Grazio,” ukazuje Luigi na mnichy po řadě, “a Fjodor, Ahmed, a támhle džentlmena bohužel neznám,” ukazuje na efríta.
- “To je Šardžahán,” představuje Ahmed efríta.
- “Mno, tak když se teď tak dobře známe, tak já bych se snad asi vychcal,” říká Fjodor, přistupuje k jednomu z živých plotů, a činí, jak řekl.

Na obzoru se zableskne. Oblaka nejsou vidět, blesk byl z čistého nebe. A znělo to spíš jako výstřel z kanónu než jako hrom a blesk.

- “To se děje vždycky, když močíš?” ptá se jedovatě Luigi.
- “Běžně ne, jen když jsem na velký,” opáčí Fjodor a oklepává.
- “Pojďme. Třeba… tam,” ukazuje Ahmed jedním směrem.

Skupina vyráží. Jdou a jdou, motají se v labyrintu živých plotů, až nakonec přicházejí na mramorový klenutý mostek, porostlý břečťanem. Z mostku je kolem vidět jiné mostky, sloupy, terasy a ostrůvky plovoucí pod nimi. Všechno je to porostlé břečťanem, trávníky, záhony překrásných květů, alejemi okrasných dřevin. Některé ostrůvky jsou hluboko dole napojené mostky na budovy města, které je asi tak ve stometrové hloubce pod nimi. Není zřejmé, jak celá ta konstrukce drží. Asi prostě jen tak… je.

Město pod nimi je z větší části v plamenech. Kde nehoří, tam se aspoň objevují záblesky magie. Město je rozděleno na dvě víceméně stejné poloviny, frontová linie je zcela zřetelně vidět i odtud. Je vidět i palác, kde panuje klid. Palácová brána je zavřená.

Všechno nasvědčuje tomu, že jsou ve staré Persii.

Družina je jasné, že je žádoucí zdekovat se co možná nejrychleji zpátky do Janova. Koneckonců, mají tam rozdělanou práci. Když už neřeší problematické kultisty, měli by aspoň odpočívat, a ne trajdat po alternativních realitách.

Ahmed naštestí starou Persii trochu znal, a věděl o průchodu zpátky. Šardžahán je všechny pobral, a vyrazili, za vydatných modliteb Luigiho sboru, jehož členové nevěděli, zda se spíš křižovat, nebo si držet kutny. Hradby přeletěli naštěstí bez obtíží—zdaleka nebylo zřejmé, zda někdo neznámý létající objekt nebude považovat za problém.

Ifrít družinu vyložil kousek za hradbami. Ahmed se snažil podle slunce poznat kudy se vydat dál. Když v tom, z ničeho nic, se vedle nich objeví známý uzel na realitě, a z něj vystoupí dvojice lidí: prostě oblečený turek, a klučina v luxusním vezírském oděvu, s prsteny, náramky, boty se zahnutou špičkou, a tak dále. Klukovi nemohlo mu být víc, než dvanáct. Luigi nezaváhal ani na moment:

- “Chlapče, už jsi slyšel o učení Ježíše Krista?”
- “As-salāmu ʿalaykum,” přerušuje ho Ahmed a zdraví chlapce, jímž je ve skutečnosti Abd al-Misra. Kýve zároveň turkovi, ve kterém poznává maskovaného Marca.
- “Wa-ʿalaykumu s-salāmu,” odpovídá kluk vychovaně.
- “Pane, můžeš nás dostat zpět do Savony rychleji? I s Šardžahánovou pomocí nám to bude trvat několik dní,” ptá se hned Ahmed.
- “Ovšem, ale…” začal Abd al-Misra, ale Ahmed jej přerušil.
- “A jaká je vůbec situace v Savoně?”
- “Útočníky jsme odrazili. Poté, co jste zlikvidovali Tárika al-Hizráha, už to šlo snadno. Koho by to napadlo, Tárik ibn Šaraj al-Hizráh. Jeden z mých nejnadanějších studentů. Jeho nedouzavřený průchod do této reality jsem, mimochodem, využil ke své cestě sem.”
- “Znáš motiv jeho útoku na princeznu?” zeptal se Ahmed.
- “Myslím, že jej někdo poslal. Mám určité podezření, ale nevím to jistě. To bylo to ‘ale’, co jste mě nenechal doříct: když už tu jsme, měli bychom to prozkoumat, ne se hned vracet. Já se s Tárikem znal jen na univerzitě. Znám jeho otce, Šaraje ibn Alama al-Hizráha, vím, že se zdržuje v Persepoli. Ale o Tárikovi osobně nevím nic—komu sloužil, co dělal, nic.”
- “A bude s námi Šaraj chtít mluvit?”
- “Snad. Možná se mnou. Nevím, zas tak dobře se neznáme, a v těchto věcech se moc nevyznám. Ani nevím, jestli by měl o motivacích svého syna přesnější informace.”
- “Mám nějaké známé v Damašku,” uvažuje nahlas Ahmed. “Myslím, že by nám dokázali pomoci, a myslím, že by i byli ochotní.”
- “Dobrá, to vypadá jako jistější stopa,” říká kluk s viditelným ulehčením. Přesvědčit Šaraje, aby jim prozradil něco o synovi, jehož čerstvě zabili, by asi nebylo jednoduché.
- “Tak vyrážíme!” velí Ahmed italsky.
- “Kam jdeme?” zajímá se družina.
- “Do Damašku.”
- “Pěšky?” děsí se Vincenzo.
- “Jo, pěšky, Abd nás tam vezme zkratkou.”
- “A co tam?” zajímá se Luigi.
- “Zeptat se známých na toho mága, co jsme ho sejmuli dneska…”
- “Jakýho mága? Myslíš pana Škvarka?” ujišťuje se Luigi.
- “Jo, toho. Jmenoval se Tárik al-Hizráh. Mám v Damašku kontakty, myslím, že by nám mohli pomoci rozkrýt Tárikovy motivace.”
- “A je v Damašku kostel?” ptá se Luigi.
- “To pochybuju,” odpovídá Ahmed. “Ani mešita tam asi nebude. Není tam nic.”
- “A co bordel?” chtěl vědět Fjodor.
- “Bordel tam asi bude,” ujistil ho Ahmed.
- “Tak pojďme,” zavelel Fjodor.

A šli. Vincenzo se valil někde vzadu a brblal si pod brady něco o svatém Jiří. Během přestávek, kdy na něj čekali, Luigi s ostatními mnichy stavěli kříže.

Chystali se zrovna přehoupnout přes nějaký hřeben, když se Abd, který šel vytrvale vepředu, zastavil, a zadíval se do údolí. “Egypťané,” řekl jen.

Pod nimi se táhl průvod egyptské armády. Pěší, jízda, vozy se zásobami, a mezi tím vším zástup otroků, táhnoucích na kůlech masivní černý obelisk. Údolím zní dunění, jak bubeník udává tempo.

- “No to je průšvih. Musíme zpátky do Persepole a varovat je!” naléhá Abd na Ahmeda.
- “To těžko, Persepole je ve válce.”
- “Válka nakonec propukla?” zoufale se ptá Abd.
- “Je to tak. Shora z těch visutých zahrad je vidět, jak se to tam mele. Prakticky celé město je zasažené, jen paláce jsou zdánlivě v klidu.”
- “Šáhův syn zřejmě aktivoval armádu,” uvažuje nahlas Abd. “Na to by Šáhův bratr reagoval tím, že by požadoval pomoc od spřízněných šlechtických rodů. Měl nezanedbatelný vliv. A spustila se občanská válka…”

Chvíli uvažoval, a pak vykřikl:

- “Musíme je zastavit!”
- “Zastavit! Jak?” zoufale vykřikne Ahmed latinsky, aby rozuměli všichni.
- “Vždyť jich je armáda,” protestuje Fjodor. “Ostatně, při vší úctě, tohle není náš problém. Náš problém je udržet naživu osobu, která je od nás momentálně vzdálená jeden astrální skok.”
- “Život té osoby bude podstatně méně cenný, když egypťané Persepoli dobudou!” vykřikl zoufale Abd.
- “Ten obelisk se mi nelíbí,” uvažuje nahlas Luigi. “Nemohli bychom ho vysvětit?” Suita bratrů se začne nervózně křižovat a lituje, že kdy klášter opustila. Naštěstí Luigiho nikdo nebere vážně.
- “Možná bychom mohli vyčarovat záplavovou vlnu?” navrhuje turek Marco s přízvukem.
- “To by trvalo moc dlouho. Kouzlo tohoto rozsahu je na týden příprav, i víc,” zamyšleně říká Abd.
- “Mohli bychom je aspoň varovat?” ptá se Luigi.
- “Jak?”
- “No, třeba dunivým nadpozemským hlasem rozhlásíme, že se na město blíží armáda.”
- “To si každá strana vyloží jako trik,” pochybuje Marco. “Možná rozšířit šeptandu. Pěkně odspoda.”
- “My potřebujeme koordinovanou činnost velení, šeptanda je k ničnemu,” oponuje Luigi.
- “A co ta princezna, nevěděla by něco?” ptá se Marco aniž by tušil, že zbytek družiny netuší.
- “Ehm, princezna je jaksi na útěku, soudím,” kroutí se Abd.
- “Tak na útěku?” dochází spojitost Fjodorovi.
- “I kdybychom ji mohli kontaktovat, co bychom jí řekli?” ptá se Abd.
- “Kdybychom?” ptá se významně Luigi.
- “Eh, pojďme se poradit s Omarem,” rezignuje Abd, a přenáší družinu zpátky do Janova.

V Janově od jejich odchodu uplynulo už pár hodin. Luigi si velice palčivě uvědomuje, že na náměstí nechal čekat dav, který za tu dobu nutně musel nabýt dojmu, že boj je prohrán, a že “ktulu snědlo biskupa,” nebo něco podobného. Odebere se do hradní kaple, aby vyvolal svého osobního anděla strážce. Ten za něj radostnou zvěst o vítězství bude zvěstovat patřičně bombastickým způsobem.

- “Vaše výsosti, pane Massini, pane Majackých, pojďme za efendim Omarem al-Fakherem,” říká zatím Abd.
- “Massini…?” nechápe Fjodor a rozhlíží se. “Ajo, to je Marco!” dochází mu, kdo je maskovaný turek. “Člověče, vůbec jsem tě nepoznal!”
- “Díky, beru to jako poklonu,” spiklenecky na něj mrkne Marco.

U Omara se rozvine debata o tom, jak vyřešit problém s egypťany. Marco se ujme slova:

- “V podstatě je problém, že když zprávu přineseme, tak nám ani jedna strana nebude věřit, že to není léčka. Takže navrhujeme použít jako posla důvěryhodnou třetí stranu, a navrhujeme, aby jí byla zde její císařská výsost,” skloní hlavu Marco.
- “Jenže co když na zprávu o příchodu vojsk třetí strany někdo čeká?” nezdá se to Omarovi. “Situace v Persepoli by se zlomila, rebelové by mohli zvítězit.
- “Navíc, měla-li by pravidelná armáda egypťanům čelit, musela by vyrazit bez mágů,” dodává Abd.
- “Možná bychom mohli do konfliktu zavléct další armádu,” pronese váhavě Ahmed.
- “Jen tak sehnat armádu bude docela složitý,” spekuluje Fjodor. “Co máš na mysli?”
- “Uvažoval jsem o arabské astrální říši.”
- “Jak tohle dojednáš?” ptá se Omar.
- “No, to nevím. Nemyslím, že znám někoho s vhodnými konexemi. Ale aspoň o mě Zlatý vezír ví.”

Chvíli přemýšlí:

- “Kdybychom jednali jménem princezny, mohli bychom prostě požádat o slyšení na dvoře Zlatého vezíra,” navrhuje.
- “I kdyby, vezír nevypraví armádu jen tak z dobrého rozmaru. Co mu nabídneš jako protihodnotu?”
- “Princeznu,” prostě prohlásí Ahmed.
- “Princeznu?” diví se Abd s Omarem.
- “Princeznu. V sázce je osud říše, o tom není pochyb. Jestli egypťané dobudou Persepoli, a za současné situace nevidím jinou variantu, nastane přinejmenším rozvrat. Pravděpodobně prostě postupně dobudou i zbytek země. Je v zájmu jak vládnoucí elity, tak princezny samotné, aby tento strategický sňatek uzavřela. A vezír sám takovou cenu neodmítne, i pro něj se jedná o významné strategické spojenectví.”

Celá skupina se odmlčí. Mohlo by to fungovat?

- “A co tedy budeme dělat,” ptá se po chvíli Abd. Stejně jako Fjodor, i on je zcela zřejmě mimo svůj živel.
- “Budeme potřebovat něco, co patří princezně. Prsten, třeba,” říká Marco. “Ukážeme jej vezírovi, aby nám věřil, že jednáme v princeznině jméně.”
- “To by asi šlo,” říká Omar.
- “Dokážete nás přenést do vezírova paláce?” ptá se Marco Abda.
- “Až tam ne. Mohu vás přenést do Damašku, dál se budete muset spolehnout na místní zdroje.”
- “To by neměl být problém,” kýve hlavou Ahmed.
- “Akorát máme večer ten bál,” poukazuje Fjodor.
- “Hm, bude to muset být rychlovka,” kýve hlavou Ahmed. “Když jsem se Zlatým vezírem jednal kvůli víš čemu, tak to nebylo na dlouho, je to zaměstnaný člověk, nemá na přehnané formality čas.”

Jak řekli, tak udělali. Omar celou záležitost vyjednal s princeznou, která s plánem souhlasila, předal Ahmedovi princeznin prsten, a Abd sebe a družinu, včetně Luigiho, přenesl do Damašku.

V Damašku Ahmed dohodl pomoc u svých známých, kteří zajistili předání zprávy Zlatému vezírovi. Mezitím byla družina hostována na dvoře jednoho z místních pánů, kde na ně čekalo malé pohoštění, šíša, a tanečnice. Zanedlouho se roznesla zvěst, že zlatý vezír dorazí přímo sem. Odevšad se vyhrnuly zástupy sloužících a s pomocí magie připravovali síň k důležité návštěvě. Sotva byla síň připravena, jídlo na stolech, víno v karafách, a ovoce na tácech, zazněly trubky ohlašující vezírův příchod. Všichni padli čelem k zemi.

Vezír vstoupil, přivítal se s pánem domu a Ahmedem, a po slabých deseti minutách formalit odcházejí i s Marcem do zákulisí vyjednávat.

Na to jako by všichni čekali. V sále se rozjela volná zábava. Luigi s Fjodorem okukovali tanečnice a komentovali velikost jejich poprsí. Fjodor navrhoval, že by Luigi měl konvertovat k protestantsví, a jednu z nich pojmout za ženu. Luigi se bránil, že to on se jen tak rád vystavuje pokušení, tvrdí to prý charakter. No v tom případě, navrhuje Fjodor, Luigiho někdy vezme do Lakšmí. Tam zažije pokušení, jaké jinde nezažil. Ale Luigimu stačí tohle. A tak dále, a tak podobně.

S pokračujícím časem se párty zcela zřetelně vyvíjela směrem k orgii. Morální standardy tohoto světa byly Fjodorovi velice blízké, a rozhodl se, že na penzi bude žít tady.

Zatímco v sále panovala volná zábava, v zákulisí se jednalo.

- “Vaše výsosti, předpokládám, že agenti vaší výsosti již ráčili vaší výsosti doručit informace o tom, jaký překotný vývoj nastal v perské říši?” začal Ahmed zeširoka.
- “Správně předpokládáte,” odvětil vezír.
- “Smím též předpokládat, že jste informován o tom, že egyptská armáda oslabení Persie využila a vypravila na Persepolis armádu?”
- “Ta je pro mě novinkou.”
- “Činí mi veliké potěšení, že mohu vaší výsosti tímto drobným způsobem posloužit.”
- “To však není cílem vaší návštěvy.”
- “Nikoli, výsosti. Chtěli bychom vás požádat o vojenskou intervenci a odvrácení hrozby pro Persepolis. Nepomůžete-li, Persepolis velice pravděpodobně padne.”
- “To je velký požadavek. Co z toho?”
- “Závazek přímo jednomu z členů královské rodiny, princezny Šárí,” ukázal Ahmed prsten. “Ta by se mohla stát nevěstou vaší výsosti. Geopolitické a strategické vlivy, které z toho budou plynout, přináleží analýze jiných.”

Vyjednávání ještě chvíli pokračovalo, ale nakonec se Ahmed s vezírem domluvil. Abd al-Misra přivolal princeznu, kterou vezír zatím nechal ubytovat zde v paláci a střežit, jako oko v hlavě. Sám nadiktoval několik zpráv pro své pobočníky a rychlým vozem odjel organizovat armádní záležitosti.

Abd potom družinu přesunul zpět do Janova, včetně Fjodora i s konkubínou, se kterou zrovna obcoval, a Luigiho, který se tím pohledem nechával pokoušet, a jež v rukou držel stříbrné příbory, které ještě honem stihl chytit, než se arabská říše propadla do nicoty. Při pohledu na stěny hradu konkubína nezaváhala ani okamžik, a začala nezřízeně ječet.

- “Ach jo, jiščo dvě minůtočky jste mi mohli dát,” postěžoval si Fjodor, “dostal bych se k té prsaté s tou drzou bradou…,” a hodil si ječící ženskou přes rameno. Otočil se na Ahmeda: “Máš tu harém?”
- “To nemám.”
- “Tak teď už máš,” informoval jej Fjodor, a předal ječící balík sloužícím, ať bábu někde ubytují. “A hlavně mi dejte vědět, kde,” zdůraznil ještě, zapínaje se. “Ať ji nemusím v noci hledat po celým hradu.”

Kolem panovalo mírné pozdvižení, protože bál už téměř začal. Sloužící měli od Marca seznam výmluv, které se daly použít, kdyby se družina výrazně opozdila, ale přece jenom nevypadá dobře, když řekněme taková hraběnka Silvani přijde na bál, a hostitel nikde. Družina se sotva stihla převléci ze zaprášených šatů, než se začali trousit první hosté.

Uživatelský avatar
petr
Příspěvky: 14
Registrován: 16. 11. 2014, 23:03

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od petr » 16. 3. 2015, 00:57

Případ Satanisté
Bál (7. den večer)
V tanečním sále už byla řada hostí, mimo jiné hraběnka Silvani i se svým doprovodem, mágem Sergejem Vladimirovičem Černyšovem, kterému družina neřekla jinak, než Russini. Luigi cítil, že hraběnce dluží poděkování za to, že jej na jeho post dosadila. Navíc, možná že vhodně vedená konverzace by mu pomohla odhalit roušku nejasností kolem toho proč vůbec družina Savonské posty získala. Bez velkého rozmýšlení šel za hraběnkou, a vyzval ji k tanci.

Hraběnka přijala, poodešli na volné místo na parketu, a Luigi si s hrůzou uvědomil, že neumí tančit.

- “Éee… jak to teď tady…”

Rozpřáhl nejistě ruce a koukal po ostatních párech, co dělají. Levá by měla být tak jako zvednutá… pravá na jejích zádech… Hraběnka nehnula ani brvou, poskládala Luigiho ruce, a vedla jej v klasickém dvoučtvrtečním kroku. Tanec patřil do klasického vzdělání, a hraběnka by se rozhodně nedostala tam, kam se dostala, tím, že by tančit neuměla. Zároveň chápala tradiční role partnerů, a Luigiho zkušeně vedla tak, že by to laik ani nepoznal. Luigi se po prvních trapných chvílích uklidnil -ono to tancování přece jen nebude až tak těžké- a osmělil se k rozhovoru.

- "Rád bych vám vyjádřil svou vděčnost za to, že jste mě vybrala za savonského biskupa," řekl Luigi.
- "Tato zásluha je ovšem především vaše, execelence."
- "Přesto," začal Luigi, a zarazil se, nevěda, jak zaobalit následující. "Přesto, bylo velice prozíravé nejmenovat na tento post převora Daniela," rozhodl se to říct na rovinu.
- "Ano, to... to by asi nebyla šťastná volba."
- "A doneslo se vám něco ze současného dění? Co tu... řešíme... za věci?"
- "Ano," pousmála se hraběnka. "Pan Baron mi posílá průběžné zprávy."

Chvíli se motali po parketu do rytmu allemandy beze slov.

- "Musím pohovořit s panem baronem a pochválit mu výber hostí, je zde skutečně mnoho zajímavých lidí," řekla hraběnka, aby řeč nestála.
- "A co pan Ru... chci říci, co pan Černyšov?" z ničeho nic vyhrkl Luigi.
- "Oh, Sergej Vladimirovič?"
- "Ano. Říkám si, jakou tu má roli. Není to indiskrétní otázka?"
- "Je tu mým průvodcem. Dbá na mou čest," zavtipkovala hraběnka.
- Luigi se zasmál. "Mluvím vážně."
- "Proč se ptáte na jeho roli mě?"
- "On je tak trochu kontroverzním hostem, viďte?"
- "Kontroverzním? Chová se snad nevhodně?" podivila se hraběnka.
- "To ani ne. Ale hraje s více kartami, než se zdá, neřekla byste?"

Hraběnka se na Luigiho pátravě zadívala.

- "Není tak docela tím, kým by se zdál být," upřesnil co má na mysli.
- "Ovšem kdo z nás je, že?" odpálkovala hraběnka Luigiho.
- "To máte ovšem pravdu," uzavřel to Luigi.

Mezitím si Fjodor všiml nějakého pozdvižení kolem vstupních dveří. Šel se tam podívat, a zjistil, že na prahu stojí Dáma s kočkami, i s kočkou.

- "Co se tu děje?" zeptal se uvaděče.
- "Tady madam," ukázal uvaděč na Dámu, "nemá pozvánku." Naklonil se k Fjodorovi a pošeptal, "navíc... ty kočky... no jistě chápete..."
- "Kdo vás pozval?" zeptal se Fjodor Dámy.

Dáma naznačila pohledem prominentní pár ve středu parketu, Lugiho s hraběnkou, kolem kterých se vytvořil okruh čumilů sledujících jejich tanec. Hraběnka byla natolik dobrou tanečnicí, že jejich vystoupení vzbudilo pozornost navzdory tomu, že Luigi byl naprosté dřevo.

- "Áha," řekl Fjodor. "Tak moment."

Rázným krokem vstoupil do kruhu, a přitočil se k tančícímu páru.

- "Nevadí, když vám na chvíli vystřídám tanečníka?" zeptal se hraběnky.
- "Ale prosím," souhlasila hraběnka.

Luigi hraběnku pustil, a Fjodor mu sykl do ucha:

- "Máš návštěvu."

Pak se postavil před hraběnku a s hrůzou si uvědomil, že neumí vůbec tančit.

- "Éee... jak to teď tady..."

Rozhlížel se po jiných párech, ale na parketě už žádné nebyly. Hraběnka obrátila oči v sloup, chytila Fjodora a vedla jej, tak jako předtím Luigiho.

- "Musím se vám omluvit, madam," začal Fjodor, "Luigi je pravděpodobně lepší tanečník, než já. Ja zvládnu tak maximálně kozáčka, víte?"
- "Tak kozáčka?"

Hraběnka pokynula rukou na komorní orchest, dirigent pochopil, a sálem se začaly linout řízné tóny, jak orchestr na komorních nástrojích zdatně improvizoval skočné ruské lidovky, typicky hrané na akordeon.

- "Ohó! Ovšem to bychom měli přizvat Sergeja! Sergej Vladimiryč! A, Sergej Vladimiryč!" zakřičel Fjodor přes celý sál. "Davạjtě potancụěm-ka! A nu! A věď vẹ̌selo bụdět!"

K jeho překvapení Russini přijal, chytili se s Fjodorem kolem ramen, a rozjeli kozáčka. Russini byl trochu z formy, ale rád se rozpomenul na své mládí. Hraběnka diskrétně zmizela v davu, a nálada v sále prudce stoupla. Znovu se utvořily páry a bylo vidět, jak jednotliví tanečníci experimentují, jaké kroky na tu hudbu proboha tančit, aby konečně rezignovali a rozjeli staré dobré pogo. Uprostřed toho všeho Fjodor s Russinim skákali, hekali a halekali. Kdo netancoval, aspoň podtleskával.

Když se vyřádili, dali si s Russinim po šťopičce vodky. Fjodor kouká, u dveří je stále Luigi s kočičí dámou. Něco ho napadne.

- "Slụšajtě, Sergej Vladimiryč, můžete mi prolustrovat tu ženskou tam ve dveřích jestli nepáchá nějakou magii?"

Russini zkontroloval astrální prostor, a říká:

- "Ne, ta je čistá. Ale jenom teď, rozumíte, když začne kouzlit za půl hodiny... mám ji kontrolovat průběžně?"
- "Díky, to snad nebude třeba," řekl Fjodor. Permanentně aktivní mág ruské ambasády by na bále mohl působit jistý rozruch.

Hudba se mezitím uklidnila, a Ahmed toho využil, aby vyzval hraběnku k tanci on. Pro hraběnku bylo pravděpodobně příjemné mít prozměnu partnera, který tančit umí.

- "Jaká je v Savoně všeobecná situace, barone?" začala konverzaci hraběnka po úvodních frázích o počasí a výborném výběru hostí.
- "Věci jsou celkem stabilní. Musíme dořešit tu, um, kulturní záležitost," (hraběnka pokývala hlavou na znamení, že chápe, o jakém druhu kultury Ahmed mluví), "ale jinak je to tu stabilní."
- "Myslíte, že by region zvládl," protočila se hraběnka pod Ahmedovou rukou, "vaši delší nepřítomnost?"
- "Záviselo by jak dlouhou, ale pár týdnů asi bez problémů, možná i víc. Mám několik schopných pobočníků, kteří se o věci zvládnou postarat."
- "Víte, politická situace je celkem nestabilní, možná bude zapotřebí pomocné ruky vás a vašich přatel."
- "Člověk se nenudí, viďte? V osmanské říši je také docela živo, jsem v korespondenci se svým prabratrancem, on je bey ankarského sanjaku. Řeknu vám, některé problémy, byť zajímavé, si člověk rád nechá ujít. Ovšem," (hraběnka a baron se protočili na místě), "s naší pomocí pochopitelně můžete počítat."
- "To jsem ráda. Dobře víte, že nezůstávám za služby dlužna!" slíbila hraběnka mnohoznačně.

Kočičí útulek

Když jej Fjodor vystřídal při tanci, šel Luigi přivítat Dámu s kočkami. Vysvětlil uvaděči, že je tu jako jeho doprovod, a ano, i s tou kočkou.

- "To jsem rád, že jste zvládla dorazit," řekl. "Musím říct, že když jsem viděl vaše zranění, moc jsem tomu nevěřil."

Dáma se jen zatvářila, a nic neřekla.

- "Jak jste se vůbec na ten oltář dostala?"
- "Asi si mysleli, že jsem jim nebezpečná. Musím přiznat, že tu situaci jsem hrubě podcenila. Jednalo se o mnohem nebezpečnější protivníky, než se zdálo."
- "To ano. A ještě s nimi nejsme hotovi."
- "Kdo zbývá?"
- "Jejich velmistr. Zatím nevíme, kde je, ale pracujeme na jednom zajatci," klopil fazole Luigi.
- "Zajímavé. Víte, když jsem se vás ptala, co s nimi uděláte, byl jste velice vyhýbavý. Ukázalo se, že jste je prostě pozabíjeli."
"Říkal jsem, že bude záviset na jejich provinění. A to se ukázalo být, nebojím se říci, až kritické vážnosti."

Chvíli bylo ticho.

- "Napadla mě taková věc. Říkal jsem si, že bych při diecézním lazaretu nechal zbudovat útulek pro kočky."

Kočka na Dámině rameni zaprskala a zadívala se do prostoru. Luigi si ani na chvíli nepřipustil, že by prskání mohlo souviset s jeho větou, a podíval se, kam se kočka kouká. Zdálo se, že na Russiniho. Luigi se podíval astrálním zrakem, a kolem Russiniho uviděl slabou stopu astrální aktivity, jak ten před pár minutami kontroloval Dámu s kočkami.

- "Omluvte mě na moment," řekl, a naštvaně odkráčel k Russinimu.
- "Pane," začal, když k němu došel, "chtěl bych vás důrazně informovat, že mému hostu není vaše nemístná pozornost příjemná."
- "Promiňte, vaše excelence, ale netuším, o čem to mluvíte," blafoval Russini.
- "Myslím, že to nejen tušíte, ale dokonce víte," zašermoval rukou Luigi, otočil se na podpatku, a šel zpět.

Zbytek bálu proběhl bez zajímavých událostí. Po skončení akce Luigi našel Fjodora, který měl už už namířeno do nově zřízeného harému.

- "Poslyš, Fjodore, ten Russini astrálně koukal na Dámu," žaloval Luigi.
- "Jo, požádal jsem ho o to."
- "Cožes?!!" zděsil se Luigi.
- "Hele, neměl jsem ani tucha, že se tu ta baba má objevit. Co o ní vlastně víš? Jedině že je tajemná jak hrad v Karpatech a motá se kolem těch satanistů."
- "Jsem si skoro jistý, že je na naší straně. V tom kostele se mi snažila napovědět, jak porazit toho démona. A ty zatím jdeš za Russinim, a necháš ho tady kouzlit! Ty ses zbláznil."
- "To, že je na naší straně, slyším dneska prvně, a s Russinim jsem pracoval roky, je to kolega. Ty pořád žiješ tou teorií o tom, že za tím naším dosazením stojí on, ale tomu nic nenaznačuje."
- "Že ne? Vždyť jsme kvůli tomu sejmuli Slavia Emphemia, a víme, že ten v něčem jel, a víme, že se s Russinim stýkal."
- "Víme leda kulový. A posledně, když jsem tě s tou babou viděl mluvit, tak jsi chytil psotník a chtěl mě zabít. A měl jsem tu plnej bál lidí, který padají do mdlob jen se na ně křivě podíváš. Pochopitelně jsem se chtěl ujistit, že netropí neplechu."
- "No tak příště aspoň používej naše lidi na takovýhle věci! Do vnitřních záležitostí tahat externisty, to je přeci nerozum!"
- "Příště budu," zavrčel Fjodor. "A teď, když dovolíš..."

A odkráčel.


Moše Kohen (někdy později—třeba 9. den)

Marcova práce na zajatém kultistovi postupně přinesla ovoce. Velmistr řádu je, zdá se, v Janově. Marcovi se zajatce povedlo přesvědčit, ať za mistem jdou osobně, a nechají si poradit. Po straně zároveň vše dohodl s družinou, která nechala Savonu chvíli v rukou svých zástupců, a s malou jednotkou čtyř vybraných vojáků, navlečených do civilu, zamířila do Janova po vlastní ose. Fjodor jel sám za sebe—převleky byly v jeho případě naprostou ztrátou času. Ahmed si prostě nasadil paruku.

Luigi to měl složitější. Původně chtěl taky jet v paruce, ale zároveň se mu velice líbil prostý převlek poutníka, a zároveň chtěl něco pompézního, protože savonské procesí ho namlsalo. Na družinovém plánovacím sedánku vymýšlel, jak si nechá vyrobit skleněný meč a vyvolá svého strážného anděla. Družina ho vehementně mírnila, a nakonec se jim povedlo nají kompromis: Luigi si vezme svou těžkou, zlacenou, ceremoniální biskupskou berlu, ale zabalí ji do plátna potřísněného od krve, třešní a vajec, aby nebudila pozornost. K prostému převleku poutníka to bude nejlepší volba. (Nebo aspoň nejméně špatná.)

Marco s kultistou jeli do Savony v převleku za obchodníky. “Parukář” Marco je oba namaskoval, a sám se navoněl nenápadným parfémem, na nějž předtím nakalibroval Fjodorův citlivý nos. Vyrazili už ráno, aby byli kolem poledne na místě. Kultista je přivedl k nenápadnému domku na předměstí. Zaklepal na dveře, zcela zřejmě nějakým kódem, a vzápětí jim otevřel kluk tak čtrnáctiletý.

- “Brej den,” řekl kluk.
- “Dobrej. Potřebujeme mluvit s tvým tátou,” řekl kultista.
- “Otčéééée!” zahalekal kluk do hloubi domu.

Chvíli si zkoumavě dva muže prohlížel.

- “Nemáte ňákej chlast?” zeptal se nakonec.

Oba muži jen zavrtěli hlavami.

- “Tak aspoň cíga. Ňáký cíga máte?”
- “Hele padej,” ozval se zevnitř hlubší mužský hlas. “Promiňte pánové. Čemu vděčím za vaši návštěvu?”

Marco nenápadně šťouchl kultistu loktem.

- “Jsme poslové Nového úsvitu,” řekl ten. “Ze savonské skupiny.”
- “Ze Savony? Zajímavé,” řekl chlap. “Co pro vás mohu udělat, bratři?”
- “Potřebujeme nutně mluvit s velmistrem,” říká Kultista. “V Savoně se odehrály události, které vyžadují jeho konzultaci.”
- “Aha, tak moment. Hned jsem zpátky,” a zašel dovnitř.

(Kdyby byli ti dva pozornější, pojali by v tuto chvíli podezření, že jsou očekáváni. Otec velice pravděpodobně kódové zaklepání neslyšel, jinak by ho kluk nemusel tak vyvolávat, a netrval by jeho příchod tak dlouho.)

Marco mezitím dává telepaticky vědět Ahmedovi, na kterého má kontakt, kde se nacházejí, a že asi brzy vyrazí za velmistrem, tak ať se družina připraví.

Otec za chvíli vyšel z domu, a pěšky dvojici vedl spletí předměstských uliček k centrálněji položenému místu. Marco se v Janově vyznal dobře, a bylo mu jasné, že se blíží k židovské čtvrti. Brzy do ní vešli, proplétali se úzkými uličkami, prošli průchodem nějakého domu na dvůr, od tam do jiného domu, a vyšli na druhé straně dveřmi přímo na židovský hřbitov. Přišli k nějaké hrobce, sešli dolů, otec vzal z kouta lucernu a zažehl ji, a pokračovali chodbou dál. Marco mezitím telepaticky informoval, kde jsou. Skupinka procházela spletitým podzemím, dveřmi, odbačkami a tajnými vchody. V jednu chvíli se otec zastavil, informoval dvojici, že má instrukce vést je dál poslepu. Natáhl oběma pytle na hlavu, a tak pokračovali dál.

Družina se mezitím blížila k židovskému hřbitovu, a po cestě spekulovali, co dál. Všem bylo jasné, že na hřbitově bude mít velmistr nějaké skryté oči, a je třeba být pokud možno nenápadní.

- “Měl jsem si vzít ten skleněný meč,” zlobil se Luigi. “Udělal bych diverzi.”
- “Když uděláš diverzi, tak s námi nebudeš moci do podzemí,” upozornil ho Fjodor. “Takže ti nebude k ničemu ta těžká berla, se kterou se vláčíš až se Savony. Hele, možná bych mohl někde po cestě koupit barel oliv, a Ahmed by to zapálil, jestli teda chcem dělat diverzi,” navrhl. “No có, to už jednou vyšlo!” bránil se kritickým pohledům Ahmeda a Luigiho.
- “Hele, kolik je tam vchodů? Nemohli bychom každej z jiný strany, ať to je míň nápadný?” ptá se Ahmed.
- “Vchody jsou tam dva,” informuje jej Luigi, který má židovský hřbitov, podle zásady “poznej svého nepřítele,” zhruba zmapovaný.
- “A nemohli bychom tam vjet pohřebním povozem?” navrhuje Fjodor.
- “A kde ho tak rychle seženeš? Marco tam možná právě teď bojuje se satanistickým velmistrem!” říká Ahmed.
- “Tak jak se tam dostaneme?” ptá se Fjodor.
- “Kdyby tu tak byl Marco,” zamyslí se Luigi. “Ten by hned věděl.”

Už jsou na dohled od brány, a zastavují se.

- “Hele, tak tam půjdeme postupně. Vzbudíme míň pozornosti, když nepůjdeme jako skupina,” navrhuje Fjodor.
- “Tak já jdu první,” hlásí se Luigi.
- “Ale žádný rozruch!” upozorňuje Fjodor.
- “Neboj, stejně nemám ten meč…” říká Luigi.

Luigi vyrazil. Prošel bránou, a rozhlédl se. Na hřbitově dohromady nikdo nebyl, jen opodál postával žid v pracovním oděvu a studoval záhon.

- “Šalom aleichem”, říká Luigi, který hebrejsky docela umí.
- “Šalom, šalom,” zvedá zahradník hlavu. “Jak ti můžu pomoci, pane?”
- “Přišel jsem natrhat nějaké hřbitovní kvítí,” říká Luigi. “Víš, normálně bych ho trhal na katolickým hřbitově, ale Židé a křesťané jedno jsou, jedné víry, jedné krve, člověk jako člověk. Já to hřbitovní kvítí používám do různých odvarů, víte? A ty katolický hřbitovy už jsem úplně...”

Touhle bombou Luigi zahradníka spolehlivě zbavil slov. Ten chvíli jen zírá, ale nakonec se vzchopí:

- “Židé a křesťané? Pane, o tom si musíš nutně promluvit s rabínem!” zakřičel do proudu Luigiho verbálního průjmu.
- “No to já si popovídám rád, ale napřed bych tedy nasbíral to hřbitovní kvítí.”
- “A co to má být, hřbitovní kvítí,” ptá se zahradník podezřívavě.
- “No třeba tohleto tady,” ukazuje Luigi na záhon.
- “Tak to pane zapomeň! To by byla svatokrádež!”
- “Ani nějakej plevel?”
- “Plevel?!” děsí se zahradník.
- “No, nějakej úplně malej plevýlek,” smlouvá Luigi.
- “Pane, tady nic škubat nebudeš, tady žádný plevel není!! Vidím, že ten rozhovor s rabínem vážně nepočká, pojď, hned tě k němu zavedu!”

Zatímco probíhá tahle výměna, za jejich zády se trousí na hřbitov postupně jednotliví členové skupiny.

- “A co kdybych to kvítí koupil?” navrhuje Luigi.
- “Nó…” váhá zahradník. “Tak kdybych přimhouřil jedno oko…”
- “On ten katolickej hřbitov není tak dobrej, na ty kytky,” říká Luigi.
- “No to bych řekl,” horlivě přikyvuje zahradník.
- “Ale to nejlepší z židovství a křesťanství se stejně shoduje,” říká Luigi.
- “No tak starý zákon, samozřejmě,” připouští zahradník.
- “No jasně, to je ten lepší, žejo,” přitakává Luigi.
- “On ten novej snad ani nestojí za čtení, jsem slyšel, říkali.”
- “No tak je to moc krátký,” říká Luigi. “Navíc, kdo tomu rozumí, viď, pane, to kolikrát ani biskupové nevědí, co to znamená.”
- “Nojo, tak biskupové, ti jsou na ozdobu,” sadí mu to zahradník. “Ti beztak, haha, ani nečetli tóru!!” vítězoslavně křičí.

Chvíli se odmlčeli. Za zády se zrovna prosmýkala dvojice Fjodorových skautů.

- “A předky tu máš, pane?” ptá se zahradník.
- “Jo, někdo Kohen.”
- “No, to je divný, já teda nemůžu tvrdit, že znám všechny hroby tady, žejo, ale Kohen, to mi nějak nic neříká…”
- “Jo, Moše Kohen,” stojí si na svém Luigi.
- “Myslíte Kohn?” ptá se Zahradník.
- “Nene, Kohen. Ačkoli je možný, že jsme to blbě četli, celý ty roky.”
- “Moše Kohn by tu byl, pojďte,” vede zahradník Luigiho řadami náhrobních desek. “Je to starý, blbě čitelný, ale je to Kohn, ne Kohen.”
- “Tak ono, bez těch samohlásek, kdo ví, žejo,” spekuluje Luigi nad zákoutími hebrejštiny.
- “No jo. Hele, a co ten příspěvek?” rozpomene se najednou zahradník.

Luigi mu podává stříbrňák. Zahradníkovi se zalesknou oči.

- “A co ty barevný, tamhle, že bych si natrhal,” ukazuje Luigi opodál.
- “Tak to ne!” zatrhává mu to zahradník, rychle stříbrňák schovává, a kvapem odchází.
- “Tak já se později zastavím kvůli tomu rabínovi!” křičí na něj ještě Luigi, pak se otáčí, a kráčí za ostatními k hrobce.

Tam na něj už čeká zbytek party. Hrobka je zavřená mříží, a jeho výsost baron v ukázce své univerzality klečí s paklíči před zámkem a otevírá jej.

Skupina vstupuje do hrobky. Překvapivě odsud nevede žádný východ. Podle ohmataného místa na zdi však nacházejí tlačítko, kterým se otevřou tajné dveře. Zřejmě tudy za Marcem ještě někdo prošel a zavíral a zamykal.

Parta jde dále chodbou. Ta se zanedlouho láme, ale Fjodor si všímá, že zmizela Marcova aromatická stopa. Vrací se do zlomu: zřejmě je tu další tajná chodba. Mechanismu nevidno. Družina si s tím chvíli láme hlavy, a Ahmed se nakonec rozhodne vyrobit kouzlem puklinu v místě, v němž družina tuší východ. Za puklinu chytí Fjodor, zabere, někde nějaký mechanismus povolí, a jemu se povede kamennou desku odsunout. Chodba vede dále, a ústí zboku do úzké, dlouhé místnosti. Po pravé straně místnost končí, a táhne se doleva. Zevnitř jsou slyšet hlasy, jak se tam někdo organizuje a připravuje. Fjodor do místnosti neohroženě vstoupí, ale ve vzdálenosti možná třiceti metrů vidí skupinu šesti střelců s těžkými kušemi. Honem se zase schová.

Proti kušiníkům se nikomu nechce, a tak Ahmed sáhne do svého talentového rezervoáru, a pustí tam střelcům naslepo ohnivou kouli. Je mu jedno, kam padne, akorát si dá pozor, aby zkalibroval dráhu, a netrefil stěnu. Zasahuje—kušiníci ječí bolestí a snaží se jeden druhého uhasit. Jeden z nich křičí, “jdu pro pomoc!” a odbíhá. Fjodor využívá zmatku, rozbíhá se dlouhou místností, a probíhá dezorientovanými vojáky za prchajícím alarmistou. Za ním běží ostatní, na Fjodorovy rychlé nohy však nemají šanci. Kušiníci se mezitím seberou, a padne pár výstřelů, ani jeden však nezasahuje. Vojáci, Ahmed a Luigi k nim dobíhají, a již tak dost zraněné střelce dorážejí.

Fjodor mezitím pronásleduje vojáka. Úvodní rychlý spurt mu nevydržel na dlouho, a teď vojáka dobíhá jen pomalu. Nakonec se mu ho však povede doběhnout, těsně než vběhne do další místnosti. Sekne jej zezadu šavlí a voják padá na zem. Fjodor po něm skáče, a zacpe mu šupinovým rukávem pusu, aby mu zabránil křičet o pomoc. Chlap sebou hází a snaží se vysmeknout, ale Fjodorovi se jej daří držet pod kontrolou. Nedaří se mu však chlapa pořádně chytit třeba za hrdlo, aby jej uškrtil. Párkrát jej kopne kolenem, ale není to moc účinné. Nakonec se mu povede ve stísněném prostoru rozpřáhnout se šavlí a praští chlapa hlavicí do spánku. Chlap se zazmítá, ale ani teď se mu nepovede vysmeknout se, a to už dostává další pecku do obličeje, a celý ochabne. Fjodor si utírá uslintaný, zakrvavený rukáv a šavli, a vydýchává námahu.

Z místnosti, do níž ústí chodba, je slyšet slabé hlasy.

- “Rozpal to pořádně. Žhavý železo platí na každýho.”
- “Pane, nechci podrývat vaši autoritu, ale co když jsou to vážně naši bratři?”

Pak se přiblížila družina a zbytek konverzace zahlušila. Fjodor však slyšel dost. Seznámil rychle ostatní s fakty:

- “Zřejmě mají Marca a toho druhýho, a chystaj se je mučit. Musíme tam vlítnout.”

Hm, nezapomněl na něco? Jako by mu nějaký hlásek hlodal Marcovým hlasem… nojo!

- “Jo, a jeden z nich je nějakej šéf či co. Tak je úplně nezrušte, ať je můžem vyslechnout, třeba budou něco vědět.”

Pak dá signál rukou, a vojáci vyrážejí. Místnost je prázdná, ale v jednom z bočních vchodů svítí narudlá záře. Vojáci tam zahýbají a nastává mela. Vevnitř je skutečně Marco a zajatec, oba natažení na skřipci, a vedle koš s rozžhaveným uhlím a nějaká železa. U toho stojí dva civilně oblečení mužíci, zřejmě kultisté, ačkoli vypadají spíš na obchodníky. Jeden z nich se na vojáky podívá, a řekne, “muka Satanova”. Marco však kouzlo zruší—ani to, že je přivázán na skřipci, mu kouzlit nezabrání. Vojáci tak mají dvojnásobnou přesilu fyzickou, a přibližně desetinásobnou morální, a kupčíky rychle vyřeší. Marco naváže telepatické spojení s Fjodorem a Ahmedem, a říká: “Nechte mě utéct, a zraňte mě.”

Fjodor si uvědomuje, že ač záchranná mise, musí to vypadat jako by Marco byl skutečně kultista. Nařizuje vojákům rozvázat “ty dva na skřipci,” a sešněrovat je na podlaze, ať můžou všechny čtyři odvést k výslechu. Toho Marco využívá, znehybní kouzlem vojáky, a utíká. Fjodor zanadává, a vyrazí za ním. Není mu jasné, co je Marcovým plánem, ale třeba mu ho bude ochoten vyzradit někde dál. Chvíli takhle klušou podzemím, až Marco kontaktuje Fjodora telepaticky.

- “Špatně jsi ohlučil a ztratil jsi mě,” říká mu.
- “Cože?” ptá se Fjodor.
- “Nějak si to přeber,” říká Marco.

Poselství je zhruba jasné, Marco se s ním nechce bavit. Fjodor náhodně vbíhá do nějakých dveří, aby nechal Marca utéct. Je to skromná obytná cela, a na kavalci se tam zvedá zmatený spáč.

- “Co to, to už mám zas službu? V tom pitomým podzemí člověk nepozná, jestli je noc, nebo den,” nadává ospale kultista.

“Zatracená práce,” myslí si Fjodor otráveně, “to je pořád něco.” Pak vytahuje šavli, a chlapa zabíjí. Zpátky jde pomalu, ale na jisto, cestu si pamatuje.

Marco mezitím utíká naslepo podzemím. Odbočky si volí víceméně náhodně. Nakonec se dostává k žebříku, po kterém vyleze do sklepení nějakého obytného domu, a od tam projde vchodem na ulici.

Co dál

Z mučení mučitelů vyplynulo, že družina byla skutečně očekávána. Sektářští hlavouni měli tušení, že se v Savoně děje nějaká levota, a rozdali rozkazy: očekávat, nalákat, chytit, mučit, vyslýchat. Z toho družina nakonec vyklouzla, ale nebylo úplně jasné, jak pokračovat. Byli příliš viditelní, příliš snadno kontrolovatelní, aby tuhle záležitost řešili sami.

Po několika poradách se rozhodli záležitost zkrátka předat do rukou inkvizice.

A tím tenhle příběh končí. Poněkud nečekaně a otevřeně, ale tak to holt někdy bývá.

Volné konce

Puzzlini--proč vůbec musel zemřít? První savonskou obětí démona byl Puzzlini. Ten byl studentem démonologie-amatérem. Začal skutečně páchat u sebe doma nějaké rituály. Kult na to hleděl zezačátku s obavami, a pak prostě s hlubokým nepochopením. Oni tu roky udržují maškarádu, budují základnu, opatrně, aby na ně nikdo nepřišel. A tenhle nýmand tu začne kouzlit jako by se nechumelilo! Na to se přijde, bude šetření, to nemůže dobře dopodnout. Puzzliniho museli určitě odstranit.

S GM o tom máme mírný spor, ale osobně si myslím, že démona chtěli satanisté vyvolat tak jako tak. A démon tu měl nějaké svoje zařizování, nepracoval jen pro satanisty—to otevření vortexu temnoty v Hubertovi byla jeho agenda. Hrozilo, že jeho existence se prolátne. Náhle se Puzzlini velice hodil—když nechají démona, aby jej patřičně pompézně zabil, bude to vypadat, že jej Puzzlini sám zkoušel vyvolat, a přecenil své síly. A cokoli potom démon napáchá, mělo-li by to prasknout, se svede na zabitého Puzzliniho. Navíc se nebudou do věci zatahovat vnější agenti (např. nájemní vrazi, kteří by samozřejmě Puzzliniho mohli odstranit mnohem méně nápadně, než démon).

Dál jsme během hry nevyjasnili, jak do toho zapadá výběrčí daní, nebo někdo z jeho domu, kdo používá tajnou parukárnu u vchodu do jednoho z podzemních doupat.

Dále, o tom jsem nepsal, ale za kuropění po bále stráže zahlédly vracejícího se Russiniho. Nikdo neví, kam šel, a co tam dělal. Marco má různě po městě různé hlídky, ale žádná z nich Russiniho neviděla. Cestou ven z hradu tedy cestoval neznámo kudy, a možná pod ochranou magie. Nabízí se, že s celou tou záležitostí nějak souvisí, ale podrobně jsme to nerozehrávali.

Nepsal jsem vše, například ke konci bylo ještě svěcení Puzzliniho domu, který mezitím obsadila parta gotiček. Taky ten rozhovor, kdy se družina rozhodla záležitost předat inkvizici by zasluhoval podrobnější pozornost. Ho hum. Není čas, no.

Já děkuji za pozornost, a budu se těšit někdy příště (ale v nejbližší době zřejmě ne).

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 9386
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od York » 16. 3. 2015, 10:26

Díky za krásné zápisy, škoda, že už nemáš sílu pokračovat. Žere to hromadu času, no :\


K Puzzlinimu: Ve skutečnosti to může být tak i tak. Hra bez přípravy funguje tak, že nic není předem dané a ani Vypravěč v drtivé většině případů neví, co je pravou příčinou událostí, či kdo za co může. Stanovuje si pouze pracovní hypotézy a podle nich dál promýšlí průběh děje. Takže já jsem to sice celou dobu hrál tak, že démona povolali organizovaní satanisté z počátku čistě kvůli likvidaci Puzzliniho (aby to vypadalo, jako že se Puzzlini pustil do něčeho moc velkého, co nezvládl a zaplatil za to svým životem), ale fakticky to klidně mohlo být tak, jak navrhujete vy (dokonce je to i hezčí vysvětlení).

Že měl démon své vlastní zájmy a svou vlastní agendu (magické zvony, vytvořené před lety pravděpodobně právě k ochraně Savony proti démonům, možná proti tomuto konkrétnímu), je dáno tím, že všechny volné astrální bytosti mají svou vlastní agendu. Smlouva s démonem uzavřená při jeho povolání to vždycky nějak zohledňuje - ty po démonovi něco chceš a on něco chce po tobě (třeba abys mu umožnil vyřídit si v našem světě vlastní záležitosti).


Výběřčí daní: Opět pracovní hypotéza - byl součástí kultu. Bylo to nahození stopy, že korupce sahá až překvapivě vysoko. Nakonec jste to nezkoumali, ale to ještě neznamená, že jste kult vymýtili tak dobře, jak si možná myslíte ;-)


Russini: Z toho se v průběhu hry stal podezřelý číslo 1, o tom není sporu. Motal se kolem hromady fakt divných věcí, často spolu vzájemně zdánlivě nesouvisejících. Ke konci se efektně vypařil - možná proto, že už jste mu až příliš šlapali na paty, možná kvůli něčemu jinému, kdo ví. Každopádně bych si celkem i vsadil, že se ještě někdy ukáže...

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 9386
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od York » 27. 4. 2015, 09:38

Pravidelné zápisy už nepíšeme, nicméně občas vznikne nějaké shrnutí pro absentující hráče. Když už jsou napsané, tak je sem dám, ať je to kompletní - jen prosím omluvte chybějící návaznost.

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 9386
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od York » 27. 4. 2015, 09:39

Válka s Florencií, ke které se už nějaký čas schylovalo, nakonec skutečně propukla. Janov čelil obíklčení ze země i z moře, Florenťané si totiž údajně "pronajali" část Benátské flotily. Janov však byl na válku připravený, včas uzavřel kontrakt s několika žoldnéřskými kumpaniemi.

Baron Ahmed Al Fakher ze Savony ve spolupráci se svým správcem pokladny, Marcem Masinim, o nadcházejícím konfliktu dobře věděl a plně toho využil. Investoval velké částky do levných a zdánlivě nadbytečných surovin, například do kvalitního dřeva. Brzy se ukázalo, že kapacita Janovských loděnic zdaleka nestačí potřebám a Savonské doky tak získaly velice lukrativní zakázky na stavbu nových válečných lodí. Na plné obrátky pracují také nově otevřené hutě a zbrojířští mistři odlévají kanóny z té nejlepší oceli - nemálo jich nechal baron instalovat na hradbách čerstvě opravené Savonské pevnosti a důkladně je zastřílet na přesně vyměřené a označené průplavy do přístavu.

Jak prozíravé to opatření bylo, se ukázalo po několika měsících, kdy na Savonu zaútočila velká část Benátské flotily - informace, že se zde zbrojí na plné obrátky, Florenťanům zjevně neunikly. Tak vřelé uvítání však Benátčané ani v nejmenším nečekali a jejich slavná flotila tak značně prořídla a k vylodění se vůbec nedostala.

Ani biskup Luigi nelenil. Konečně dokončil rekonstrukci špitálu, zprovoznil útulek pro kočky a přemluvil barona Ahmeda, že tak významné město, jakým se Savona bezesporu stala, se prostě neobejde bez pořádné katedrály. Zavedl proto důmyslný systém odpůstků (no řekněte, kde jinde najdete lázně s odpůstkem v ceně vstupného?) a začal tak se střádáním astronomické částky, kterou si stavba katedrály vyžádá. Ahmed mezi tím povolal vyhlášeného stavitelského mistra a uložil mu připravit plány a pozemek pro stavbu. Současně s tím také upravil výnos o právech židů a umožnil jim tak postavit v Savoně synagogu. Bohatí arabští učenci z univerzitní čtvrti pak zafinancovali výstavbu mešity.

Biskup Luigi to neměl vůbec jednoduché. Padala na něj jedna stížnost za druhou, jak prý mohl dopustit, aby se v jeho diecézi mohla tak rozvíjet pohanská vyznání. Ústa jim však zavřel, když vysvětlil, že ve skutečnosti baronovy plány k nepoznání omezil a místo pěti plánovaných synagog se bude stavět jen jedna a mešita v univerzitní čtvrti nakonec nebude mít pět vysokých minaretů, ale jen nízkou věžičku nepřevyšující okolní zástavbu. Na všechny stížnosti pak papežská kancelář definitivně zapomněla, když jí přišlo oznámení o stavbě nové katedrály.

Nevídaná míra náboženské svobody přilákala do Savony mnoho bohatých a vzdělaných židů a muslimů, přesně jak baron zamýšlel. Nově založená banka di Masini navíc vstřícně poskytla mnoho výhodných úvěrů a krev v žilách tak Savonských zlátla stále více.



Po zhruba dvou letech se válka stále táhla. Už to vypadalo, že konečně dojde k obratu, ale v rozhodující bitvě, kdy Janované získali výraznou převahu, je zradila jedna z velkých žoldnéřských kumpanií a podle přeběhla k nepříteli. Ti, kdo mohli na konfliktu vydělat, tak už dávno učinili a zdroje se začaly povážlivě tenčit. Stále více členů městské rady Janova se začalo vyjadřovat, že je třeba válku ukončit a dohodnout rozumný mír.

Jejich slova potvrdil i vzdálený císař. Baronem Ahmedem informovaní osmané totiž využili oslabení Benátské flotily a udělali přesně to, oč je baron požádal - pořádně Benátčanům zatopili. Tím však jejich hlad po novém území ani zdaleka neskončil a turci následně vtrhli do Uher. Ještě štěstí, že o tomto "přátelském pozvání" nikdo další nevěděl. Buď jak buď, Svatá říše Římská se tak dostala do války a císař teď rozhodně nepotřebuje, aby se mu bohatá Italská města vyčerpávala v lokálních šarvátkách. Jenže Vídeň je daleko a za horami a ruka císařova tu nemá moc silný stisk...



Do Savony dorazil spěšný posel. "Unesli hraběnku!" oznámil. Po delším výslechu vypověděl, že se hraběnka včerejšího večera vypravila na jakousi tajnou schůzku a od té doby ji nikdo neviděl. Ahmed se rozhodl neriskovat, že jde jen o planý poplach, a raději ihned vyrazit do Janova. Přidal se k němu Marco a Luigi, Fjodorovi nechali instrukce.

Biskup Luigi, v přestrojení za prostého poutníka, vyrazil v Janově do přístavu, zjistit, co se povídá. Nic užitečného se nedozvěděl, zato mu jeden podvedený mládenec pěkně zamotal hlavou povídáním o prsaté Zrzce, kterou prý potkal u Zlatého lva. Ach ta světská pokušení!

Luigi mezi tím zalarmoval své výzvědné sítě. Společně s Ahmedem pak navštívil hraběnčin palác a příslušným lejstrem si zajistil přístup k tajné schránce, kde měla hraběnka nechávat zprávy právě pro podobné případy. Našel tam listinu s půl roku starými informacemi o pohybech Janovských vojsk, které ovšem po nanesení příslušného prášku zjevila aktuální zprávu:

"Na sedmou hodinu večerní mám u Svatého Dominika smluvenou schůzku s císařským vyslancem. Služebnictvo není informováno, vše by mělo zůstat v tajnosti."

Luigi se mezi tím vrátil z přístavu. Padlo rozhodnutí, že on je rozhodně tou nejlepší osobou, aby navštívil zmíněný kostel. Marco se informoval, kde že je ubytován císařský vyslanec a ihned vyrazil zkontaktovat svého člověka, který v uvedeném paláci slouží, zamaskoval se za něj a v jeho roli se do paláce dostal. V oděvu sloužícího pak zaklepal na dveře vyslancových komnat a jeho osobnímu sluhovi předal psaný vzkaz - stručnou informaci o tom, že se hraběnka po včerejší schůzce nevrátila a magickou značku, s jejíž pomocí jej má vyslanec kontaktovat.

Trvalo to asi deset minut, kdy se akorát stihl převléci zpět do "civilu" a odebrat se někam do soukromí, když se před ním zjevila planoucí slova: "Naštiv mne v mých komnatách."

Chtě nechtě se tedy musel převléci zpět do služebnického a znovu projít celou cestu. Ve vyslancových komnatách jej zastavili dva osobní strážci, vzali si od něj dýku, kterou jim sám iniciativně podal a bystře usoudili, že takto ozbrojený sloužící bude zřejmě tím, na koho vyslanec čeká.

Po krátkém rozhovoru se Marco nechal od vyslance informovat o aktuální politické situaci v Janově - tedy spíš si jen ověřil, co vyslanec ví. Z deseti členů rady jsou čtyři pro válku, čtyři proti a dva nejsou rozhodnuti. Hraběnka patří k odpůrcům války, velmož, který vyslance hostí, překvapivě k příznivcům - asi jej chtěl zkusit ovlivnit ještě před zítřejším hlasováním. Zmizení hraběnky tedy dost výrazně změnilo poměr hlasů. S vyslancem se Marco dohodl, že všechny akce podnikne raději sám, protože má v Janově mnohem lepší prostředky, bude jej ale průběžně informovat o stavu pátrání. Vyslanec na oplátku přislíbil pomoc od svýh osobních strážců, kdyby ji Marco potřeboval.

Luigi u Svatého Dominika našel ochotného mladého novice, který mu povyprávěl, jak sem včera večer přišel nějaký pán s ochrankou a nějaký čas se tiše modlil poblíž dámy zahalené v plášti. "Nerušil jsem je, to dá rozum". Luigi ještě zkontroloval astrál - žádné stopy po magii tu už pochopitelně po tak dlouhé době nenašel. Tak si alespoň ověřil, že tu opravdu nedošlo k fyzickému boji, a kostel zase opustil.

Marcovi lidé mezi tím potvrdili, že se kolem Sv. Dominika pohyboval "nějakej týpek s ochrankou", žádné svědky únosu či přepadení však nenašli - ať to udělal kdokoliv, byl natolik dobrý, že uniknul pozorným zrakům místního podsvětí. Nebo, jak podotknul Luigi, možná hraběnka vůbec unesena není a celou věc sama zinscenovala.

V komnatách v hraběnčině paláci, vyhrazených pro Barona a jeho přátele, se následně rozproudila živá diskuse. Marco stručně shrnul aktuální stav v městské radě:

- Hraběnka Silvanni je pro ukončení války, spolu s ní pak ještě další tři členové rady

- Velmož, který hostí císařského vyslance, je pro pokračování války z osobních důvodů. Jeho rodina má nějaký vleklý spor s Medičeji
- Další z členů rady je s ním pokrevně spřízněn a důvody s ním tedy sdílí
- třetí podpůrce války je hlavním armádním dodavatelem. Kdyby válka skončila, přišel by o obrovské příjmy.
- čtvrtý příznivec vlastní největší ze žoldnéřských kumpanií, které Janov platí

Dva nerozhodnutí jsou:
- Starý bezdětný šlechtic, často se zdržuje všech možných hlasování, občas ale proti všem předpokladům hlasuje velmi rozhodně
- Zástupkyně největší obchodní společnosti v Janově

Luigi, tentokrát v plné biskupské regálii i s těžkou ceremoniální berlou, se vydal oficiálně navštívit nerozhodného starce. Vedl s ním dlouhý a těžký rozhovor na téma svědomí, odpůstků a vševědoucnosti svatého Petra. Nakonec jej dostal na tom, že tak dobrý skutek, jako podpořit ukončení války a ukončit tak utrpení tisíců, je mnohem cennější než všechny odpůstky. Přidal k tomu, že nevadí, že má stařec již za své předchozí hříchy odpůstky zaplacené, protože dobrý skutek se počítá jako platba předem, dokonce mu to podpořil i příslušným citátem z Bible (v Bibli prý najdete podporu skoro pro cokoliv, když jste studovaný teolog). Odpůstek do zásoby, který navíc nic nestojí, moudrého šlechtice velice zaujal.

Marco se mezi tím magicky spojil s císařským vyslancem a probral s ním možnost přesvědčit člena rady, který vlastní žoldnéřskou kumpanii, že ukončením války netratí. Vyslanec slíbil, že dá sepsat příslib kontraktu pro tuto kumpanii při tažení proti turkům v Uhrách.

Baron Ahmed Marcovým prostřednictvím poslal rozkaz do Savony, aby do Janova urychleně vyrazil jeho plný oficiální doprovod. Usoudil, že je zbytečné osobně se trmácet tam a zpět, nosiči to takhle alespoň budou mít lehčí. Po svém "oficiální příjezdu do Janova" navštívil zmíněného člena rady a předal mu dokument od císařského vyslance.

Marco se mezi tím od svých lidí dozvěděl, že právě tento člen rady zřejmě ve svém sídle skrývá Florenťany - oficiálně to měla být kupecká karavana, Marcův člověk ale na plášti jednoho z nich zahlédl Medičejskou insignii. Císařský vyslanec, se kterým Marco informaci zkonzultoval, dal jasné instrukce: Získat důkazy o přítomnosti Medičejských, případně někoho z nich unést, ale v žádném případě neprozradit spojení s kýmkoliv důležitým.

Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 9386
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od York » 27. 4. 2015, 09:40

O několik her později, v závěru dlouhého pátrání po unesené hraběnce Silvanni:


Padlo rozhodnutí zajmout zástupkyni obchodní společnosti v městské radě Janova a vyjednat její výměnu za unesenou hraběnku. Marco přišel s tím, že dotyčná má přítelkyni z dětství, vdovu po celkem obyčejném obchodníkovi, se kterou se často stýká. A co se nestalo, tahle přítelkyně si zlomila nohu - nejspíš při nešťastném pádu ze schodů, koho by totiž napadlo, že ji na ty schody Marco osobně odnesl po té, co ji tu nohu vlastnoručně zlomil. Gentleman se holt nezapře.

Jak se dalo čekat, služebnictvo samo aktivně doběhlo pro doktora, a milá dáma, hned poté, co se probrala, poslala dalšího sluhu se vzkazem ke své přítelkyni. Jejich přátelství zřejmě skutečně za něco stálo, protože první dáma obchodní společnosti neváhala ani okamžik a kázala připravit kočár.

Přípravy jí zabraly sotva hodinu. Což byl na poměry tak kolosální výpravy vskutku úctyhodně krátký čas. Nicméně, co čert nechtěl, její cesta za trpící přítelkyní neproběhla zcela hladce. Uprostřed Janova totiž někdo vystřelil z děla (!). Nebo možná z několika děl, případně spolu s tím vybuchnul muniční sklad. Hned v několika čtvrtích současně. Prostě strašná patálie, městská garda najednou nevěděla, kam vojáky poslat dříve.

Aby smůly drahé lady nebylo málo, tak její kočár najel přímo doprostřed jedné takové exploze. Rána to byla pořádná, div nesrovnala okolní domy se zemí. Jezdci doprovázející kočár už takové štěstí neměli... Následná bitka byla rychlá a vražedná. Ukázalo se, že obchodní společnost to s ochranou své zástupkyně v radě myslí opravdu vážně - kromě jízdního doprovodu s lady v kočáře seděli dva velmi schopní magici a další tři mágové poskytovali magickou ochranu na dálku. Útočníci ale zřejmě také dobře věděli, co dělají, a tak nakonec nad vrakem kočáru pohřbeným pod hromadou dlažebních kostek (magie, znáte to...) s k smrti vyděšenou, ale jinak vcelku nepoškozenou lady, zůstali nakonec stát oni...

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 893
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: Dakara v Janově

Příspěvek od Karotka » 15. 5. 2015, 14:10

... nakonec to všechnodobře dopadlo, všichni se vrátili domů a nastal mír.

Akorát v sídle biskupa v Savonně začala hořet stará studna. Plameny z Pekla.
Zde je starý plánek Savonny, možná ji celou stráví Peklo, možná to nějak zachráníme.

Obrázek
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Odpovědět

Zpět na „Dakara“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host