[DW-IC] Session 3: Hansova pokladnice

[Ysolda]

"Ty znáš Rudigera," opatrně se usměji. "Kam ho osud zavál?

Myslím, že ukradl nějaké kopí, které přivolává démony, no, asi nepřivolává, neviděla jsem, že by je přivolávalo, ale nějak s nimi souvisí, a původní majitelé ho chtěli zpátky, ale on je všechny pozabíjel, a obětoval přitom život svojí ženy, nebo něco takového. A tomu kopí z nějakého důvodu všichni říkají šavle." Nejsem si jistá, proč mu to vlastně říkám, a uvědomím si, jak zmateně to musí znít.

Z místa kde stojím mi není jasné, jestli Tadeášovy oči září samy od sebe, nebo jen odráží slunce. Chtěla bych z nich vyčíst, jestli se za tu dobu co jsme se neviděli změnil, co zažil, co získal, co ztratil ... ale je to jako dívat se do slunce. Jen ze slunce nemám pocit, že by se dívalo do mě. Nebyla to Propast, co se taky dívá zpátky? Tadeáš bezpochyby bojoval s monstry, proletí mi hlavou.

"A co tě sem vlastně přivádí?" zeptám se, připravená vyrazit. Půjdeme ještě chvíli pěšky. "Myslím do Vaharíny. A taky sem, na tuhle akci. Nečekala, že se budeš chtít účastnit loupeže. I když od sebe bych to asi taky nečekala."

[Sogard]

Trpazlik Ysolde vyzvonil prekvapivo vela detailov. Venoval sa starym katakombam zrejme nejaku tu dobu. Desatrocia ak nie viac. Rybaci smrad Mookriny sa tam kde sme stali s Morom a Rudigerom miesal aj s niecim inym. Zrejme povyse, v smetami, vykalmi a strhnutou strechou uz davno zapchatej ulicke, lezalo nieco mrtve a hnijuce. Zviera alebo clovek to v tejto stvrti az taky velky rozdiel nebol.

Posledny obyvany dom pred blokadou kde sme stali mal len prizemie a na nase prekvapenie bolo z kamena. Nad chatrnymi dverami bez zamky sa v lahkom vetriku zakyval zhasnuty lampas natrety na cerveno. Nevyzeral ze by svietil v poslednom roku co i len raz. Pozrel som na ostatnych a poriskom sekery otvoril vrzgajuce dvere. Pritmie, ztuchliny, pach mocu a potu.
"Pani cakat. Vsetky su plne. Peniaz a cakat. Kch Kch" ozval sa dvernato skripajuci hlas. Ako sa mi zrak prisposobil pritmiu, videl som ohnutu babiznu v handrach z volakedy roznofarebnych satiek opierajucu sa o palicu. Hlinena fajka ktoru zmulala vydavala odporny sladkasty dym. Nevenoval som jej pozornost. Dom bol zvnutra maly, miniaturna babina predsien a dalsia miestnost oddelena zavesom z uzlikatych povrazkov. Bolo z nej pocut mechanicke vrzganie a muzsko-zenske chroptenie. Nenechavalo na pochybach co sa vedla deje.

"Len prechadzame, nevsimajte si nas." prehodil som cez plece a okolo baby zamieril k casti domu vzdialenejsej od ulicky. Presiel som cez provizorny zaves, pricom som sa musel v zarubni veru hodne skrcit. Zenstiny na slamennych matracoch ani ich klienti sa nami nenechali rusit. Jeden si dokonca prave ulavoval v kute do nocnej nadoby ako cakal na rad. Baba za nami rozculenim krchlala, zrejme mala nejake namietky. Zazrel som ako sa k nej Rudiger otocil a pravdepodobne sa na nu len pozrel tym svojim oblubenym pohladom z ktoreho sa aj balvan dosti strachom. Muselo mu trvat dlho kym ho vypiloval do takej dokonalosti. Baba okamzite zmizla za zavesom.

Falicke symboly, zenske a muzske torza boli hlavnou vyzdobou opiom zadymenej miestnosti. Za natriasajucimi sa matracami bolo pri drevenych stolikoch velke kamenne ohrievadlo plne ciernych uhlikov. Za nim tak ako trpazlik hovoril zabednene slepe okno zastrete povodne asi cervenym zavesom. Zaprel som sa ramenom a ked sa pridal aj Rudiger stare drevo povolilo. Na dlan velke namesticko zo vsetkych stran obklucene zadnymi stranami domov nenavstivil nikto uz pekne dlho. Bolo zarastene nizkymi pokrutenymi stromkami co vyrazali z rozpukaneho kamena a burinou. Zdalo sa mi ze tma je tu este vacsia ako u babizne v dome ale o poznanie teplejsie. Smrad opia vymenila o nic prijemnejsia zhnilotina. Kazdy z domov mal zadnu stenu z kamena, vyzeralo to akoby sme stali uprostred davnej ruiny okolo ktorej vyrastla Mokrina. Boli sme tu spravne.

Jedna z kamennych stien sa ukazala po odhrnuti husteho diveho vinica ako ohromna socha primitivnej bohyne vtesnana medzi domami. Podla niektorych vycnelkov na ktorych vietor a dazd este nejaku dobu bude musiet popracovat muselo ist zsrejme o bohynu plodnosti. Niecim mi pripomenula rezby z mojej truhlicky. Zrejme len nahoda alebo tuctovy insitny styl minulosti.

Mor po kratkom profesionalnom otukavani, hmkani a hmatkani nasiel ze medzi patami cupiacej postavy je otvor veduci sikmo dole. Po jeho vycisteni od vrstvy vetiev zapalil faklu a s dykou sa pretlacil dnu. Po rozbahnenej skralupe to v tesnej chodbe smykalo. Ramenaty Rudiger sa za nim odieral o steny tunela a hromzil. Naposledy som sa skrceny v okruhlom portali otocil a pozrel este na denne svetlo. Pred vchod dosadla nebojacna cajka a zobla do mrtveho cerva ktoreho sme vytiahli s korenmi akejsi planky. Pozrela na mna goralkovitym okom a s cervom v zobaku odletela.

Z vylomeneho okna za nami nakukala baba a vyciveny dlhan v kozenom kabatci. Zdalo sa mi ze sa smeju. Kaslal som na nich a vosiel za Rudigerom do temnoty.

[Thaddeus]

"Rudiger, když o něm mluvíme, drahá Ysoldo, své kopí neukradl. Původní majitelé by s tím nesouhlasili, ale Šavle bouří si určuje svá pravidla a Rudiger je teď jejím právoplatným vlastníkem." "Tohle," dotkl jsem se hrudního plátu v místě, kde se na mé kůži táhne hluboká jizva přes žebra, "mu stálo v cestě, ale teď se už nedá nic dělat; osud si zvolil a ani Worroch nezmění, co se stalo."
"Bojoval jsem proti Rudigerovi mnoho bitev. Ale teď, když konečně vyhrál, už nemám proč proti němu pozvednout meč."

"Pojďme, drahá Ys," řekl jsem a vyrazil. "Cítím, že můj Úkol mne vede skrze nejtemnější doupata tohoto města. Jsem rád, že mi budeš po boku právě ty."

Zastavil jsem se a zadíval se Ysoldě dlouze do očí: "Budu k tobě upřímný. Toto město ovládají temné síly. Skupina žen dychtících ovládnout temné síly snová ve stínech své plány." Odmlčel jsem se. "Jsem rád, že jsi na správné straně. Ještě nevím, co je spojuje, všechny mají knihu temné magie, svitek, nebo něco podobného, něco, o čem by Worroch měl vědět... ale neví, protože je to ukryto před jeho zraky. Takže ani já neznám jejich původ."

"Loupež," usmál jsem se. "Náš společný přítel... Mor... zmiňoval plán. Vkrademe se jako zloději do domu zločince a v jeho spánku... tím asi myslel zmatení smyslů způsobené jeho morální pokleslostí... vejdeme nepozvaní... a učiníme spravedlnosti zadost. Nikdy nebude vědět, co jej zasáhlo. A jako zloději se odplížíme. Chybí tomu pečeť oficiálnosti, ale i já sám musím uznat, že některé problémy není možné řešit cestou... oficiální."
Obdivuji se Morovi. Vždy byl mistr metafor a skrytých významů.

"Přidejme do kroku, Ysoldo... Nebo Ys, jestli ti tak ještě můžu říkat."

[Ysolda]

Povzdechnu si. Takže on se bude chovat přezíravě ohledně Rudigera, a pak z něj vypadne taková hloupost. Tradiční.

"Ne," začnu, a rozhlédnu se ulicí, jestli nás někdo neposlouchá. "Mor ti to možná neřekl úplně přesně, ale jdeme tam Hanse okrást, ne popravit. Ten kolega, co to zorganizoval, potřebuje peníze, kvůli lebce nějakého předka nebo co, a Hans ho nějak naštval, tak se rozhodl, že ho oloupí. A Mor samozřejmě neřekl ne, protože to je celý jeho svět. Já jsem souhlasila jen za podmínky, že Hansovi tu živnost lichvaření a posílání lidí na smrt pro zábavu rozebereme, protože mě peníze nezajímají, dokud mám na jídlo a kde bydlet, ale ostatní chtěli moji pomoc, a pokud něco takového zastavím, bude to dobře.

Ale nenech se mýlit, nikoho jiného než mně tu nezajímá nic jiného, než obsah pokladnice. Můžeš sice vidět to, že Hans bude bez peněz, jako nějaký druh spravedlnosti, a při tom čím se Hans živí je nepravděpodobné, že by hlídka řešila, že ho někdo okrade. Ale pokud jde o svatou misi, tak jsi na ní nejspíš sám, protože já tam vtrhnout a zavraždit ho nechci, a ostatní to ani nikdy nezajímalo."

Doufám, že se neurazí, že mluvím o svaté misi, a říkám tomu vražda. Ale každý z Korvinu zná Worrochovce a jejich svaté mise.

[Thaddeus]

"Okrást?
Okrást!
Já, já mám někoho okrást !?!"
Zakřičím na celou ulici. A oči se mi rozzáří pekelnými plameny.

Ale pak jsem se uklidnil. Velmi pomalu.
"Je aspoň pravda, Ysoldo, to všechno, co jste mi... namluvili... o Hansovi? Pokud ano, má Svatá mise má snad stále smysl. Vejdu do toho zkaženého doupěte a budu Hanse soudit. Jestli shledám, že je mrtvý muž, který nedbalostí osudu stále kráčí po zemi... nebudu vám bránit... rozebrat si jeho majetek."
"Odpověz mi prosím popravdě, Ysoldo, proč jdeš do Hansova domu ty, která nemáš zájem na jeho... krvavých... penězích? Jsi nějak zavázána tomu muži... který tuto výpravu... nás... vede?"

Podíval jsem se na čumily, kteří se seběhli z celé ulice s vidinou dobré zábavy a rozkázal:
Rozejděte se, tady není nic k vidění.

Tohle město se vůbec nezměnilo, procedil jsem skrze zuby.

[Rudiger]

Možná je tohle plížení stokou lepší než se snažit dostat přes bránu, ale jenom o trochu. Rozhodně by to tam méně smrdělo, navíc mám pocit, že jsem do něčeho šlápl. Takhle nás stráže snadno odhalí, bude jim stačit jít po čuchu.

"Vážně je dobrý nápad nechat jít Ysoldu samotnou s někým cizím?" zeptám se Mora asi už po desáte.
"Vždyť víte jaká je. Pravděpodobně začne vykřikovat něco o spravedlivém hněvu a zboří celý dům dřiv než se tam dostaneme."

Byla kvůli tomu zase velká hádka a nakonec mě překřičeli, takže se tu teď plazím nějakou úzkou dírou, ale vůbec se mi to nelíbí. Ani ty tunely, ani to, že je čarodějka bez dozoru.
Strhnu pavučinu, která se mi zachytila na obličejí a neúspěšně se jí pokusím setřepat z prstů. Jestli se Ysoldě něco stane Mora vlastnoručně zaškrtím.

[Ysolda]

Přistoupím blízko k Tadeášovi, bliž než na délku rukou. Chci aby mě poslouchal, a chci aby to neslyšel zbytek ulice.

"Zájem na jeho krvavých penězích? Ne každý má na své straně bohy nebo církev, a teplé jídlo, šaty a spánek, který neruší přemýšlení, jestli tě tentokrát ve škarpě někdo jen okrade, zabije, nebo hůř, jsou luxus, jaký se lidé, kteří nemají nikoho a nic, a už vůbec ne domov, naučí ocenit. Vůbec se zájmu na jeho krvavých penězích nedivím.

Nevím, co ti Mor řekl. Hans je lichvář, který dává lidem možnost," naznačím úvozovky, "odpracovat si, svoje dluhy.

Nechává je zabíjet se v aréně. Dává jim drogy a jedy, a šlechtici sledují podívanou, a sází si na ně jako na zvířata.

Proč se toho účastním jsem ti už řekla. Ostatní mi nabídli abych se přidala, a já to podmínila tím, že Hanse nejen okrademe, ale zabráníme mu v jeho ... živnosti ... pokračovat. To je všechno."

Nějaká moje část mi říká, že Tadeáš přestal být člověkem, když se z něj stal bratr Thaddeus, že zahodil svou lidskost, že je jenom zbraní, kterou vládnou bohové, a mohla bych jí vládnout i já. Zvlášť, když Worroch není o nic lepší než Sógardův Pán Hladu. Že kdybych mu řekla, jak Mor strávil celý život zabíjením nevinných pro pár měďáků, možná by Mor zaplatil za svoje hříchy.

Řeknu jí, ať mlčí. Nechci o lidech přemýšlet jako o věcech.

[Mor]

Chcel som Rudigerovi povedať, že som rád, že je Ysolde hore medzi baviacou sa šľachtou a nie za jeho chrbtom. Nechcel by som byť totiž znova svedkom toho, ako sa ho pokúsi zabiť. To dievča musí ešte dozrieť a zrejme na tej ceste za sebou nechá ešte niekoľko mŕtvych. Ale nechávať za sebou mŕtvych parťákov, ktorí vám dôverujú a spoliehajú na vás, to je celkom iná vec. Chcel som mu povedať o tom, čo sa stalo i to málo, čo viem o dôvodoch, prečo sa to stalo. Ale byť štváčom a rozsievačom svárov a rozbrojov medzi priateľmi je rovnako odporné a hanebné, ako ich podraziť či okradnúť.

"Je to schopný bojovník a statočný muž. Myslím, že málokto z nás jej vie poskytnúť spoľahlivejšiu ochranu ako práve Thaddeus," povedal som po krátkej chvíli ticha a pomohol Sógardovi vyložiť batoh z vecami do úzkeho prielezu vo výške očí, ktorým pokračovala chodba ďalej.

[Thaddeus]

Život v řeholi není tak lehký, jak si ostatní myslí. A odříkání a modlitby jsou to nejmenší. Krize víry jsou horší, ale ty zase nikdo nevidí. Sloužit Worrochovi, ocelovému strážci civilizace, není jednoduché. Odrážet z hranic Korvinu barbary je s nadné. Občas dokonce zábava. Ale strážit poznání je mnohem horší. Strážit nepopsatelné hrůzy je mnohem horší. A ze všeho nejhorší je ztráta snů. Spánek mi nepřináší odpočinek, ani radost. Je pro mě jenom povinností. Právě v něm dostávám rozkazy od svého boha. A dokud svůj úkol zde nesplním, nemůžu doufat ani v to.

"Život v řeholi také není lehký, Ysoldo," řekl jsem jí po chvíli přemýšlení.

Ysolda se vyhnula otázce na vůdce naší výpravy a vlastně i tomu, proč se připojila i ona, kromě toho, že někomu pomáhá. To je podivné. To ona byla vždycky ta, kdo využíval druhé ke svým cílům. Smutně jsem si povzdechl.

"Támhle je Hansův dům. Ještě jednou si proberme plán."

[Ysolda]

"Já vím," řeknu, a smutně se usměji. Byl to Tadeáš, kdo mi kdysi řekl, že mám občas nejsmutnější úsměv, jaký kdy viděl. Ale hádám, že od té doby viděl nějaké další.

"A o sesterstvu si promluvíme později. Už jsme s jednou z nich bojovali, a nebylo to nic hezkého. I když to vypadá, že s tím, co se stalo v Cikánské čtvrti nemají nic společného." Ta možnost, že by Morena patřila do Sesterstva mě doteď nenapadla, v takovém případě by byla chyba nechat ji jít. Ale vypadala, že nemá žádnou moc, a tak proradná, aby se sama zařela do klece když viděla přicházet nepřátele asi nebyla.

[Quentin]

Mor, Rudiger, Sogard: Prošli jste několik desítek nebo stovek metrů zatuchlých vlhkých tunelů. Vzdálenost se s neustálými zatáčkami a křižovatkami, u kterých musíte studovat mapu, těžko odhaduje, ale jste přesvědčení, že jdete dobře.

Bohužel vojenský tunel, kterým jste měli dojít až k Hanzovu domu je zasypán. Není to příliš velký zával, dost možná ho někdo způsobil schválně. V mazlavé hlíně se povalují cihly z prolomené valené klenby a přímo pod stropem je malý krysí tunel.

Po nahlédnutí do Ysoldina nákresu máte nejspíše tři možnosti. Zabít nějaký čas hrabáním a pokračovat vpřed. Jít vlevo do Marských katakomb, kde jsou hrobky starých řemeslníků, a napojit se zpět na vojenský tunel. Jít vpravo přes polozatopenou stoku a vlézt do hansova domu “jinou” cestou.

Ysolde, Thaddeus: Slunce ještě nezmizelo za obzorem a u Hansova domu, nebo spíše zábavního komplexu, se již sjíždějí kočáry. Mladíci v pohodlných polobotkách, barevných punčochách a dekorativních kožených kyrysech jsou doprovázeni osobním strážcem či dvěma, a někteří i rádoby cudnou pannou v širokých extravagantních šatech.

S pozvánkou jste se bez problémů dostali dovnitř a v několika malých těsných salóncích s kýčovitou dekorací se můžete pobavit s ostatními šlechtici než vás zavedou na vaše místo na balkoně. Několik servírek jen v korzetu a spodničce, a s ponižujícím koženým roubíkem, mezi vámi prochází s nabídkou velmi mastných rybích jednohubek. Už po chvíli vám dochází, jak to na nic netušící šlechtu funguje. Lidé si nemají kam utřít mastné prsty, tak si je osušují o bíle spodničky služek. Ty umlčené nemají jak protestovat a rychle se sklouzává k osahávání a pleskání. Někdo ve stísněném davu zatáhne za tkaničku a korzet odhalí mladá ňadra. Dívka jen roztáhne oči překvapením a studem, ale neupraví se, nemůže přeci upustit tác. Zápasy ještě nezačaly, ale dekadence už nastupuje.

[Rudiger]

"A je to," kopnu do kamene, který se s rachocením odkutálí. Dalo se čekat, že si nenechají přístup do domu jen tak nezabezpečený. Ten zával nás zdrží.
"Hrabat se tím nemá cenu a brodit se po kolena ve sračkách se mi nechce. Navrhuji jít přes ty hrobky. Vypadá to na nejschůdnější cestu," řeknu když se podívám přes rameno Sógardovi který nese mapu. Obejít překážku a napojit se na původní trasu je nejlepší.

[Ysolda]

Procházím salónky a snažím se vypada znuděně, už jako málá jsem se naučila, že si mě tak nikdo nevšímá. V Korvinu jsem viděla dekadentnější zábavy, tady se například nikdo nesnaží ... no, raději na to nemyslet. Jsem trochu zvědavá, jak bude Tadeáš reagovat. Bylo by nešťastné, kdyby nás prozradil dřív, než bude čas.

Mezitím zkusím spočítat stráže a jejich výzbroj, a zapamatovat si nějaké šlechtice. Ne ty, které zajímají služebné, víno a jednohubky, ale ty, kteří stojí v pozadí a dávají pozor. Ti by mohli být důležitější.

[Thaddeus]

"Zde, věrný sluho, ti předávám dar - svatý text vydávaný ekumenickou kongregací Korvinských církví. S jejich neporušenou pečetí. Uvnitř je tajemství, které rozluští jenom nejmoudřejší. Ale podle tvých činů vidím, že k nim patříš. Přinese ti bohatství, moc nebo moudrost. Ale jenom pokud mu porozumíš. A pokud budeš mít štěstí."

Vstoupili jsme do toho domu neřestí.

"To zvládneme, Ysoldo. Stačí, když zachováme klidnou tvář, budeme dost nenápadní a zapadneme do davu. Situaci mám plně pod kontrolou," říkám, zatímco jdeme po schodech a znechuceně si prohlížím kýčovou dekoraci na chodbách. "Tohle je prostě obyčejný.. 'mejdan'... zhýralé smetánky..." a pak jsem se zarazil. Ten chlap vepředu je jenom v košili; bez kabátce nebo aspoň vesty. Vždyť košile je... spodní prádlo. U lůzy by to bylo normální, ale tady? Taková zhýralost.

A pak jsem viděl služku. Jenom v korzetu... a spodničce. Zarazil jsem se na schodech a nemohl dál. Toto mi prostě víra nedovoluje. V momentě mi ale do zad vrazil mladý bard nadšeně spěchající nahoru. Rána do zad mě vrátila zpátky do reality. Otočil jsem se na něj a spražil jej pohledem. To mi vrátilo sebejistotu a vylezl jsem za Ysoldou k salónkům.

Po chvíli jsem už ale ten pohled na tuto odpornou dekadenci nemohl dál snášet.

"Tak kde jsou ty souboje!
Ukliďte konečně někam ty kurvy a dejte nám, pro co jsme si přišli!"

[Mor]

Fakľou som si posvietil na hromadu muriva a sutiny. Je jedno, kto alebo čo to spôsobil, ale zdržanie si dovoliť nemôžeme. Odpľul som si a zahľadel sa do tmy.

"Súhlasím," obrátil som sa k Rudigerovi. Posvätnosť miest posledného odpočinku je pre cigána vážna vec. Sám by som tiež nechcel, aby mi niekto šliapal po kostiach. Ale my tam kradnúť nechceme, ani rušiť večný spánok mŕtvych. Proste tým miestom prekĺzneme najrýchlejšie ako to pôjde a napojím sa na našu cestu.
"Voda je príliš zradná a nie som si istý, či by nám iný vchod do Hansovho domu príliš nenabúral pôvodný plán."