[Brainstorm a Tvorba] Anomálie

Diskuse k Metropolis, hernímu prostředí postapo města.
Uživatelský avatar
Jarxes
Příspěvky: 417
Registrován: 28. 3. 2010, 15:50
Bydliště: Praha 10 Křeslice
Kontaktovat uživatele:

[Brainstorm a Tvorba] Anomálie

Příspěvek od Jarxes » 25. 5. 2013, 22:55

Výtah anomálií z NOSu:

"…jo, je to tak, mladej, vůbec to není sranda dělat poutničinu… teď chodíme tady důle v mírný Pustině… dál v hluboký bys nepřežil ani pět minut. Osobně bych kliďánko vsadil náklad měděnejch proti smrdutejm fusaklím, že bys natáhl brka hnedle, jak bys tam vlez… cos to říkal? Mladej, možná jsem to neřek dost jasně – umíš hovno. Znáš možná jménem pár anomálií… jenže, mladej – Poutníci pojmenujou jenom hrstku anomálií – to jenom ty dost hnusný nebo tak častý, aby tě stihly nasrat… málokdy se zmíníme vo bouřích těch nejšílenějších barev, anomálii, která zastaví čas nebo ho pustí pozpátku, anomáliích, co tě donutí pozvracet se smardem, voblastech, kde člověk váží desetkrát tolik co normálně a snáží se jenom proplazit pryč než ho to rozdrtí… anomálii co vyhodí všechen písek a šutry do luftu, vobrátí je a třískne s nima zpátky vo zem… anomáliích co tě donutí vidět, cítit a slyšet věci co tam nejsou a nikdy nebyly a pak ležíš v rokli s přelámanýma hnátama a přemejšlíš co se sakra podělalo… viděl sem údolí zahalený hnusnou mlhou, kam Tupec Jist vlez, přestože jsme ho varovali… byla to jeho poslední tupost, protože v tý mlze se najednou jako vorosil a pad k zemi, kde se roztříštil jako sklo… kdybych to sám neviděl na tyhle voči, nikdá bych tomu nevěřil… jo, mladej… Pustina je pěkná děvka... a jak ji podceníš, seš na prkně… Proč ti to říkám? Páč už se mi zhnusilo kopat co chvíli hroby pro začátečníky jako seš ty, co sou nadšený, ale netuší vo čem Pustina je… nesnáším kopání… jakej sem měl zatím úspěch? No, nic moc… seš šestěj, na kom to zkouším a nikdo zatím nevydržel dýl jak dva týdny… hohohohoooo!..."

Pavučina

„Zatraceně, tím stupidním údolím to nejde. Celý průsmyk prorostla Pavučina. Musíme to vzít kolem a riskovat že nás uvidí... sakra, netrhej mi ten dalekohled – tos nikdy neviděl Pavučinu, zelenáči? Z téhle vzdálenosti ji ani neuvidíš – vidím jenom, že tam dole nevíří prach, takže tam musí být. Je to vlastně síť jemných stříbrných vláken a částo ji neuvidíš ani zblízka a vletíš do ní. Jenomže pak je pozdě si ji prohlížet. Vlastně je to záhada – nikdo neví z čeho ty mizerná vlákna jsou, ale rostlina to není – kdybych měl hádat, tak něco mezi sklem a železem. Ale čert ví... nikdo taky nikdy nezjistil, proč nebo podle jakého klíče se rozšiřují a zase stahují – tahle tu před měsícem ještě nebyla – jenom se ví, že se drží v chladnějších místech... ani to ale není příliš spolehlivé... ono to ani není podstatné – důležité je do toho nikdy nevlézt. Ty vlákna řežou jako čert a co hůř, trhají se a lepí se na tělo. Pokud sena tebe nějaké vlákno nalepí, tak ne, že ho zkusíš strhnout! Vzalo by s sebou pěkný kus kůže a možná by ti i rozřezalo vnitřní orgány – musí se to pomalu a dost bolestivě sundat. Že to není tak strašné? To asi proto, že jsem jenom v půlce. Pavučina taky reaguje na hluk – jakýkoli hlasitější projev než šepot nebo si dovolíš nějaké neopatrné dusání a poslední věc, kterou v životě uslyšíš bude jemné zvonění, jakoby mezi těmi dráty vál vítr. Do místa, kde se hluk ozval ihned Pavučina vystřelí tucet vláken, která proniknou vším, co jim stojí v cestě. Nejednoho Poutníka už jsem viděl ležet probodaného vlákny v Pavučině bez života, protože nedávali pozor kam šlapou... ne, zničit se prakticky nedají... dáš pryč ten plamenomet, neřáde?! To jsi vážně TAK zelenej?! Jakmile jedno z těch vláken zahřeješ, exploduje jako šrapnel a nejenže se ti ty střepiny zabodnou do těla a nedají se skoro vyndat, ale taky to pěkně řachne a hned tvým směrem letí další vlákna, což je většinou tvůj konec. Projít se to dá, ale jen úzké pásy a chcet to ticho a čas – a i pak si většinou odneseš pár krvácejících šrámů. Navíc čas je přesně věc, která nám krapánek chybí... Sakra, nějak jsem se rozkecal. Tak teď už zase potichu a zkusíme to obejít...“

Pec

„Pamatujete na Hlemejždě, chlapi? Dneska to budou tři járy, co ho našli mrtvýho v Peci v takovým ďolíku na Větrným hřebenu. Zbyla z něho už jenom ohořelá kostra, která se spekla s podkladem tak, že v ní skoro nebylo poznat člověka. Že je to Hlemejžď zjistili podle toho, že asi o dvacet metrů dál byly roztavené jeho věci a puška. Jenom Hlemejžď z nás byl tak blbej, že by zahodil věci a pokusil se z Pece utéct. Každej ví, že to nejde... cože? Myslíš to vážně, žes o ní neslyšel? Sakra, já věděl, že na týhle výpravě budeš jenom přítěž. Prej - vemte mě, v Pustině se vyznám... Pche! No, jen počkej – ve městě tě odnaučím lhát starším. Tady si nemůžu dovolit vláčet se s mrzákem... ale abys do toho města došel – Pec je vymezená oblast, která má nestabilní teplotu. Tady dole v pánvi je jich už většina zmapovaných, ale nahoře na Hřebenu je to o život. Každý Poutník alespoň jednou do Pece vleze. Já jsem vlezl do jedné, když jsem začínal, a vidíte ty jizvy po popáleninách na rukách... tehdá jsem, blbec, ještě nenosil rukavice... v Peci se totiž občas podle šílenýho, nepravidelnýho rytmu mění teplota. Vlezeš tam a najednou se zahřeje tak, že vzduch se změní na žhavou páru a podrážky bot se ti rozpustí a zataví do chodidel. Šaty se ti vznítí, nedá se v tom dýchat a buď se udusíš nebo uhoříš... tvoje jediná šance je mlasknout sebou o zem, vystavit tomu peklu co nejmíň kůže (tušíš už, bažante, proč hodně Poutníků nosí dlouhý, pevný vojenský kabáty?) a modlit se ke všem bohům, bůžkům, modlám a zázračnejm šutrům pomáhajícím proti zácpě, o kterejch jsi kdy slyšel, že to brzo skončí. Žádná Pec není stejná a dvakrát po sobě nežhaví stejně dlouho, takže pokud to inferno netrvá moc dlouho, máš šanci to se středníma nebo těžkýma popáleninama přežít. Oblečení to chvíli vydrží, ale skoro určitě chytne, takže hned jak se zase dá dejchat, okamžitě ho ze sebe zhoď a zdekuj se do bezepčí, než tě to chytne ještě jednou... Prej, jestli se dá poznat... tak to bych tam nevlez! Ne, snad jediná věc, která tě může varovat je, že v oblasti, kde se roztahuje Pec je prý nepřirozený ticho a tvoje kroky dělaj slabou ozvěnu... toho si ale málokdo všimne a pak, když už dejcháš hořící páru, je krapet pozdě...“

Skluzavka

„Klídek, kupeckej! Nemotej se mi tu! Jenom ses normálně sklouznul - to je toho! Copaks nikdy neslyšel o Skluzavce? Tak sis jednu právě vyzkoušel! Hohohohohooo!! No, ale vážně – není se za stydět. V Pustině jsou Skluzavky na každém kroku, takže sklouznout se musí aspoň jednou každý, kdo vystrčí nos z města. Že nevíš co to je? No, prostě gravitační anomálie – mění to směr gravitace, která je v oblasti. Normálně jdeš po rovině a najednou se koukáš, že jdeš do kopce nebo naopak jedeš jakoby ze srázu, jak se to stalo právě tobě, aniž bys opustil tu pitomou pláň. Občas tě nějaká prudší strhne a ty jedeš „dolů“ jako blesk... ale furt po rovině. Pohled na někoho takovýho je fakt veselej, ale občas to není sranda vůbec – tahle anomálie je dost častá a přestože ji většinou ignoruješ, tak občas jde o kejhák. Jako když jdeš podél srázu, uklouzneš a padáš nahorů – směrem k obloze. Na vlastní voči jsem takhle viděl Rufuse zmizet v oblacích. Nikdá nespad dolů, takže kdo ví, co s ním Pustina udělala. Tohle ale naštěstí není tak častý – většinou tě to jenom protáhne do kopce nebo z kopce. Skluzavka taky nemá stálý působení – objevuje se a mizí. Jasně, že jich je pár trvalejch, ale ne tolik jako ostatních. Větší sranda je se Skluzavkou v podzemí – čím hloubějc seš, tím divočejší má účinky – třeba ti postupně otočí graitaci, takže aniž si toho všimneš, jdeš po stropě a když chceš vystoupit, tak jdeš jenom hlouběji a hlouběji... a podobný skopičiny. Kopáči a Poutníci, co dělají doly, Skluzavce říkají Matouš a mluví o něm jako o osobě – třeba jdou a najdenou jeden povídá: „Jde s náma Matouš!“ - no a ostatní ví, že je to v loji... jó, se Skluzavkou je sranda. Tak se opraš, kupeckej, a koukej tu karavanu zase rozjet, než nás tu chytí bouřka – ty zelený mraky se mi ani za mák nelíbí...“

Mlýnek na maso

„Stát! Nikdo ani hnout! … Drž hubu, Frede, a nech mě soustředit se... každej udělá tři kroky zpátky po svejch stopách, ale pomalu... někde je tu Mlejnek. Chlape, jestli nebudeš opatrnej, skončíš špatně, takže koukej dělat, co sem řek! Tak, už jsme dost daleko, kus se ještě vrátíme a počkáme na karavanu... buď se vrátíme a obejdem to nebo kupeckej pošle někoho dopředu... heh, no, zajímalo by mě co si vybere. Moh by kuchaře, ten zmetek mi pije krev... cože? Mladej, pokáď budeš mluvit potichu jak teplouš, tak nečekej vodpověď, páč tě neslyším... ty žes neslyšel vo Mlejnku? Nikdá? No, tak to je teda výkon... ale co, seš zelenej jak zkažený maso, takže jsem to asi neměl ani čekat... tak poslouchej, mladej – Mlejnek je taková dost vošklivá anomálie, která není vůbec vidět, ale Poutník ji může vycítit. Ne nijak dobře a ne nijak dopředu, ale vobčas tě to zachrání, jako nás teďkonc. Prostě když do toho vlezeš, tak se najednou to nic pohne ve vzduchu, drapne tě a pak je zle. Nevím vo nikom, kdo by Mlejnek přežil živej – vobčas tě to vyhodí zmrzačenýho, ale to je stejně konec, protože se nedoklepeš do města a chcípneš v Pustině. Cože dělá? No to, co normální mlejnek na maso – vezme tě, rozdrtí, zláme, zpřeláme a přetrhá... není to nic hezkýho a možná to ještě uvidíš, jestli se kupeckej rozhodne někoho ze svejch obětovat... proč by to dělal? No, protože Mlejnek je jak past – jak jednou scvakne, tak se chvíli natahuje. Každej Mlejnek je jinej, ale většinou ti dá tak čtvrthodinku pokoj a karavana zatím projde. Popravdě se Mlejnku bojím víc než čehokoli jinýho... je to hnusná smrt a ještě horší je to přežít. To bych si vpálil kulku do lebzny a měl to radši za sebou než se pak vléct s přelámanými hnátama do města jako Grigori. Našli jsme ho po dvou tejdnech – plazil se asi kilák než umřel a celou dobu za sebou táhnul krvavou stopu... ten vejraz v jeho vočích nezapomenu... tak, ale dost keců – karavana je skoro tu...“

Černá vločka

„... no a pak to usekla a ten chlap na to prej: ´To nebylo moc hezký!´ Hohohohohooo!! Dobrý, ne? Slyšel jsem to v Karsportu na trhu a deset minut jsem se pak musel lochčit... no... nějak se zvedá vítr... Palačinko, běž nás jistit zprava, ať nás nikdo v tom prachu neobejde... U koulí jeskynního tygra! K zemi! Všichni k zemi! Vločka! K zemi a ticho! … dobrý... jo, dobrý, už je ten hnus pryč. Vstávat, panstvo... fuj, to bylo v fous. Viděli jste, jak se třepetala ve větru? Myslel, jsem že zahne k Palačinkovi a budem mít vo jednoho vošklivýho Poutníka míň, ale asi se jí nelíbil... hoho! Mladej, už zas? Ach jo... tak jo – viděls někdy normální sněhovou vločku? No, takovou jakoby zmrzlou vodu? No a tahle vypadá úplně stejně – je trochu větší a je celá černá... bohové vědí z čeho je, ale řek bych že voda to teda nebude... no a vona si jen tak poletuje v povětří a jak se něčeho pevnýho dotkne, tak to hrozně bouchne. Jeden mudrlant mi kdysi říkal, že to trhá realitu, ale jestli je to pravda netuším... Prostě se hnusně modře zableskne a všechno co tam bylo je fuč. Jo, včetně lidí – drtí to skálu a nechává po sobě takový charakteristický záseky... počkej – jo, tady je taky jeden. Hluboký a úzký.. vidíš jak je celej ten šutr zbrázděněj těma rýhama? Kdysi tu bouchla Vločka. Průser je, že nelítaj jenom po jedný. Nikdo nikdá nezjistil jak nebo proč vznikaj, ale jak na ně narazíš, jsi v loji. Kdysi jsem s jednou karavanou jel průsmykem – šel jsem po hřebenu, aby nás nikdo neočekávaně nepřepad a vtom vidím jak proti karavaně letí průsmykem Vločky. Bylo to jako vánice – nikdá předtím ani potom jsem už něco takovýho neviděl. Ta modrá záře mě oslepila a dobrý dva dny jsem neslyšel ani prd z toho hřmění... ten průsmyk byl pak dvakrát tak hlubokej a po karavaně jsem nenašel už ani stopu. Ani jeden blbej plíšek. Prostě nic. Naštěstí není Vločka moc častá... no nic, jdeme. Palačinko, koukej přesunout to svoje líný tělo doprava a my se zase pohnem...“

Světýlka

"...no, tydle nejsou nebezpečný, aspoň teda většinou ne, sou to prostě a jednoduše létající světýlka, malý kuličky... teda ne všechny sou malý, někerý sou velký a ostře svítící koule, kerý už můžou, za jistejch okolností představovat značnej problém, jelikož svítí dost intenzovně na to, abys z pohledu na ně oslep, obzvášť když sou hodně blízko. Ovšem takle velký světýlka sou spíš vyjímkou jak pravidlem. Každopádně já su rád, že je jich tady kolem tak mnoho a navíc v tolika barevnejch kombinací, jelikož se říká a já to mám navíc i celkem ověřený, že světýlka spotřebovávají energii mlýnkům a podobným anomáliím a díky tomu je i kolikrát vypnou. Takže dem!"

Hlučák

„Zatraceně, chlapi, vy tak mlátíte pantem, že bejt tu Hlučák, tak je po vás! Koukejte zavřít klapačky, než nás... hele, hele, ty kecy si nechte vod cesty – já náhodou nejsem užvaněnej! No jo, no jo, strašná sranda... koukejte se přestat smát, vy bando líná než vám zvalchuju hřbety... a co ty sakra chceš, mladej? Máš voči vypleštěný jako bys měl půl roku zácpu, tak to vybal než praskneš... co že je Hlučák? Rozuměl jsem dobře? Jo taaak – no, je čas na další lekci od zkušenejch pro blbý... Hohohohohooo!! Tak fajn mladej – Hlučák je docela potvora, objevuje se a mizí jak se mu zachce. Pokud vím, žádnej stabilní tady důle v roklích nejni. Ale na divoký narazíš docela často. Za normálních vokolností to nejni nic strašnýho, ale vobčas bejvá i sním průser, takže poslouchej. Hlučák se najednou vobjeví a nijak na sebe neupozorní – ty ale poznáš docela snadno, že tu je. Vono máš totiž takovej jako blbej pocit, jako dyž seš pod zemí, víme? Každopádně, jakmile ho budeš mít, tak doporučuju se zastavit a bejt zatraceně potichu. Hlučák totiž zmnohonásobí jakýkoli zvuky. Jakejkoli šepot zní jako neuvěřitelnej řev, opatrný a potichý došlápnutní tě vohluší – je to pecka jak prase. O hlasitějších zvucích ani nemluvím....Blonďák jednou v Hlučáku vystřelil a prakticky mu to utrhlo hlavu a rozprášilo ho po okolí... vobčas si s ním užiješ i srandu – jednou si pamatuju jak jsme se rvali s nějakejma renegátama a najednou ten pocit tlaku v uších – Hlučák. Byla to sranda k popukání – všici jsme strnuli, míříli na sebe naprázdno a doufali, že to žádnej blbec nezmáčkne. Stáli jsme tam asi dvacet minut než zase Hlučák vodezněl, načež to všichni zmáčkli... Hohohohohooo!! No, jo zase taková sranda to nebyla, páč jsem taky jednu kulku slíznul, ale pohled to byl k nezaplacení – celejch těch dvacet minut jsem se musel držet, abych se neposral smíchy... ale kde jsem to... jo, už vím! Říkal jsem vám, že nejsem ukecanej... čemu se zase tlemíte?!“

Kreslená a malovaná realita

„Chlape, ty máš na tváři bradavici?! Toho jsem si dřív nevšiml, cheche... No jo, kreslená realita, to člověk najednou vidí kde co, čeho by si jinak nevšiml... Pamatuju si, jak jsme jednou stopovali zmutovanýho medvěda a nebejt kreslený reality, tak bysme už dávno sešli z jeho stopy. Říká se, že tydle anomálie jsou inteligentní a působí, jak se jim zrovna chce cheche... Když jsou kreslený, je to paráda, člověk nic důležitýho nepřehlídne a podružnosti ho nerozptylujou ... Že tuhle už znáš, mladej, říkáš? A znáš taky tu horší variantu, jako když Pidlovokej maloval obrázky potom, co mu Světýlka nablikaly do vočí? Viděl jsem už pár zlomenejch noh, protože někdo blbě vlezl do malovaný reality a pak nerozeznal balvan od poutníka... Co říkáte? Jak to dopadlo s tím zmutovaným medvědem? No jak, našli jsme ho zamotanýho v pavučině. Práce na... znáte to. Trofej jsme nedonesli, protože se nám k němu nikomu nechtělo a zabili jsme tak sedum dní. A na zpáteční cestě, v tom samým údolí malovaná realita, jak naschvál. Nejhorší je, že z dálky to nerozeznáte, to až když vlezete dovnitř... Myslím si, že nás ta anomálie chtěla naštvat, tak si na nás počkala se štětcem, rozumíte mi. Naštěstí nás vedl Pidlovokej, kterej tak vidí i normálně, cheche.
No nic, chlapi, když máme to štěstí mít kreslenou realitu, tak rozdělejte oheň, dnešní noc bude bez problémů. Jestli nám sem nevleze nějakej mutant, checheche.“


Paradox

"…jo, tak ty bys chtěl vědět víc vo paradoxech? Můžu ti říct jenom málo, mladej – zažil jsem jeden a to jenom na vokraji… a přežil jsem zázrakem… běželi sme pryč a kolem nás se trhala země, kyselina z útrob země stříkala do třiceti metrů do vejšky, trhliny zalívala mrtvá voda a všechno zářilo nachovým světlem a plamínky skákaly po všem. Vypadalo to zatraceně podobně jak peklo… běžel sem popaměti a vrazil sem do Rufuse, kterýho to změnilo v šutr… dodneska vidím ten jeho překvapenej výraz, co měl v ksichtu… vpravo zuřila Pec tak mohutně, že hořící vzduch tam zářil jak vejheň… se Somrákem jsme vběhli do nějaký hnusný tmy, co požírala světlo… proběh sem, ale sežrala mi veškerou barvu z hadrů… Somrák se z ní vypotácel a hořelo mu maso na kostech… ne, hadry ne - ty ten plamen tlumily… prostě mu chytlo maso… neotáčel jsem se a proběhl ven… vítr foukal jak tornádo dovnitř do paradoxu – málem mě porazil, když jsem se snažil probít pryč… bojoval jsem s větrem a běžel pryč ještě půl hodiny, než sem se zhroutil vyčerpáním… pořád sem slyšel ten rachot… když mě našli, nemoh sem ani mluvit a vlasy sem měl bílý jak sníh… to ti ale moc neřekne, mladej, páč každej paradox je jinej a nikdy se neopakujou… hohohohohoooo! Společný maj jediný – jak tam vlezeš, tak seš kompletně v řiti…"

Medík

"Co to zase... Hohohohohooo!! Chlapi, poďte se podívat na Svena... no já se podělám smíchy... Hohohohohooo!! Poď sem, mladej a dobře se dívej, páč tady máš jasnej příklad jak se nechovat v Medu... tři ku jedné, že se ten blbeček utopí - dyť jde úplně na druhou stranu než by měl... Hoho... cože mladej? Tys ještě fakt neviděl Medík? Pak ho tady náš milej Blbeček Sven názorně předvádí. Vlézt do Medíku je fakt jako vlézt do medu... není sice vidět, ale hejbat se v něm můžeš asi stejně, vzduch je příšerně těžkej a nedá se v tom dejchat... chlapi, zvyšuju poměr na pět ku jedný - Sven už nám modrá... kde jsem to byl... jo - Medík - není dvakrát nebezpečnej sám o sobě, pokud nejsi na hlavu padlej, což Sven očividně je. Když nezpanikaříš a vrátíš se vodkud jsi přišel, je to v klídku, ale dost lidí už v Medíku natáhlo brka, protože šli dál místo aby se vrátili.... jo, vobčas se ti to může podařit projít, páč Medík většinou netvoří větší plochy, ale nedoporučuju... sichr lepší je to vycouvat. Horší je, když do něj vletíš, když tě pronásleduje něco hnusnýho. Jak dycky říkám, tak Poutník musí mít dobrý nohy, nos a čistý ponožky, takže čekej, že zdrhat před něčím hnusným budeš často... pak už je to vo hubu... sakra, běžte toho pitomce vytáhnout... nebo tam vážně natáhne brka... ale výdrž má, pořád sebou škube. Tohle je poučení pro tebe, mladej - žádná anomálie není tak nevinná, abys kvůli ní nemoh natáhnout bačkory... Hohohohohooo!!"
Kdysi jsem měl nick: Jakub88
Stále tvořím:
- Mythos, Slovanský Fantasy Svět
- Fantasy Univerzum Mezisféry, inspirovaný Planescapem a WFRP
- Transcendenci, Pokračovatele Mezisfér překlenující do Sci-fi, stále silně ovlivněné Planescapem (a Sagou, SW, a dost umírající Coorabií)
- Metropolis, Postapo Setting, zakončující éru Mezisfér pádem do prachu a popelu hvězdných civilizací
Vyvíjím: Modus & Dice Modulární Univerzální Systém pro hraní RPG
Založil jsme a Spravuji: komunitu Hry na Hrdiny Fb & Web
Jsem Freeform hráč, s tabulkama na mě nechoďte!

Zamčeno

Zpět na „Metropolis“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host