Přehled tvorů i netvorů
Napsal: 8. 9. 2011, 16:47
V ostatních diskuzích jsem si všiml, že řada lidí by uvítala rozšíření bestiáře. Protože i já ptřím mezi ně, dovolil jsem si založit toto téma za účelem vkládání bytostí, které jste si pro DrD II vytvořili.
Abych uvedl příklad, vložím sem čtyři zvířata (vránu, kosa, zmiji a ropuchu), a jeden nápad pro boj s nimi.
Vrána
Charakteristika: 1 – 3 (zejména létání, postřeh, orientace, improvizace)
Sudba: 3
Hranice: Tělo 2, Duše 2, Vliv 3
Zvláštní schopnosti: Talenty létavce (mistr ve vzduchu)
Vrána je typickým zástupcem krkavcovitých pěvců. Její peří je černé jako noc, méně modravě lesklé než u havrana, proti kterému je také o něco mohutnější. Kromě období hnízdění se vyskytuje v hejnech, jejichž krákání děsí pověrčivé ve městech i v divočině.
Vrány a jim příbuzné druhy jsou jedni z nejinteligentnějších ptáků. Patří mezi několik málo zvířat, které aktivně využívají nástroje. Jsou velice učenlivé, zvládnou si osvojit například i odemykání zámku klíčem, a jsou schopny pozorováním rychle přejímat znalosti ostatních vran. Živí se mršinami nebo lovem zvířat, od hmyzu po menší savce. Nepohrdne však ani různými bobulemi či jinou rostlinnou potravou.
Jak jedná:
- Často, hlavně v zimě, se zdržují poblíž lidských sídel, protože co není dost dobré člověku, může být stále chutným soustem pro vránu a možnost si něco ukrást také není k zahození.
- Nepohrdne žádným soustem a není těžké ji nalákat na jídlo.
Jak bojuje:
- Pokud možno vůbec.
- Je-li napadena, uletí. Jestliže z nějakého důvodu nemůže či nechce, bude útočit především na hlavu.
- Z hlediska domácího pravidla o velikosti ji považuji za střední zvíře.
Jakou roli má v příběhu:
Legenda:
- Ve městě se čas od času objeví jednooká vrána. Před kterým domem zakráká, ten navštíví do devíti dnů smrt. Je to jen poslíček Morany, nebo svým zpěvem sama přivolává prokletí?
- Kmen divokých krollů uctívá vránu jako svůj totem. Každý slunovrat přivolává šaman posvátnou pramáti těchto ptáků a kmen jí snáší obětiny, které mají zajistit přízeň duchů. Jednou v zimě však vrána ani po dlouhém šamanově volání nepřiletí…
- V kraji se zjevuje tajemný rytíř s vraními pery na varkoči. Bývá k vidění za úplňku, a kudy projde, tam záhadně mizí malé děti. Zato hejno vran, které mu krouží nad hlavou, je prý měsíc od měsíce početnější.
Pomocník protivníků:
- Z nedobytné věže byl ukraden důležitý dokument. U truhlice zůstalo jen několik černých per.
- „Lidi, koukejte na tu vránu! To snad není možný, co to zvíře dělá. To sem ještě neviděl, aby se nějakej pták takhle předváděl… Hej, kde mám měšec?“
- Postavy zabloudily v lese. Náhle se před ně snese vrána. Když se k ní někdo přiblíží, pták kousek popoletí a dívá se na družinu, jako by chtěl něco sdělit. Počká, až postavy popojdou blíž a zase trošku poodlétne. Takto vede skupinu hlouběji do lesa. Nikdo z poutníků netuší, že se za chvíli začnou topit v Bažinách Přízraků…
Kos
Charakteristika: 1 – 2 (zejména létání, zpěv, skrývání, hledání, orientace)
Sudba: 2
Hranice: Tělo 1, Duše 1, Vliv 1
Zvláštní schopnosti: Talenty malého létavce (zběhlost ve vzduchu), Talenty pěvce (zběhlost ve zpěvu)
Patří mezi středně velké pěvce. Samečci jsou zbarvení typicky černě, samičky a mláďata jsou o něco světlejší. Lidé je znají především díky jejich krásnému flétnovitému zpěvu, který se za soumraku či rozbřesku line ze špiček stromů a podtrhává tak magické kouzlo chvil, kdy se střetává vláda dne a noci.
Kosi jsou obyvatelé hlubokých jehličnatých lesů. Jsou plaší a člověku se zdaleka vyhýbají. Díky svému zbarvení jsou na tmavé lesní půdě ve stínu větví prakticky neviditelní. Živí se především lesními plody a bezobratlými živočichy.
Jak jedná:
- Zůstávají stále skryti.
- Pokud se k nim člověk příliš přiblíží, uletí.
- Večer, nebo když se rozednívá, usedají samečci ve vrcholcích stromů a jejich zpěv se line šerem do daleka.
Jak bojuje:
- Pokud možno vůbec.
- Je-li ohrožován, uletí. Když to nejde, bude se třást strachy, případně se pokálí.
- Z hlediska domácího pravidla o velikosti ho považuji za drobné zvíře.
Jakou roli má v příběhu:
Kořist
- Ve hvozdech prý byl spatřen bílý kos (vážně nelžu, i mezi kosy jsou albíni). Kníže, který se to doslechl, chce mít tuto raritu za každou cenu ve svém zvěřinci. Nebo si ji přinejmenším vycpat. A vypíše odměnu. Mezi babkami kořenářkami se však šeptá, že takováto zvířata bývají často prostředníky samotné duše lesa a jsou pod ochranou jejích kouzel.
- V osadách po celém kraji začali lidé tvrdit, že spatřili zelenookou kosici, jak na dvorku sbírá psí chlupy. Šeptá se, že je to divoženka, kterou prý kdysi urazila zdejší místodržící, a divá žena chce z chlupů utkat kouzlo své pomsty. Když je potom místodržící na lovu vážně zraněna svým věrným psem, vyhlásí její manžel, že zaplatí zlatem tomu, kdo přinese hlavu zelenooké kosice. Lovci jsou však neúspěšní a psích útoků proti vlastním pánům v oblasti přibývá…
- Do města dorazí zakrvácený dřevorubec se zle poklovanýma rukama a hlavou. Tvrdí, že ho v lese při práci napadlo hejno kosů. Lidé tomu příliš nevěří, jenže s postupem času se objevují další napadení dřevorubci. Dodávka dřeva je silně utlumena, a vládce města se proto rozhodne platit za každou kosí mrtvolku. Jeho logika je prostá – když nebudou kosi, nebudou problémy. Rozhodně je to jednodušší než zkoumat, co za těmi útoky stojí.
Pomocník
- Vesnická vědma s sebou nosí ochočeného kosa, který doprovází svým zpěvem její žehnání nemocným vesničanům. Jednoho dne však začne kos místo zpěvu mňoukat, kokrhat a temně se pochechtávat. Vědmina kouzla přestávají bez zpěváčkovy pomoci účinkovat. Co způsobilo náhlé šílenství zázračného opeřence?
Legenda
- Říká se, že v hloubi lesů stával kdysi krásný palác. Zlé mocnosti jej však uvrhly do věčného spánku a nechali ho zarůst divokými trnitými keři. Cestu k němu dokážou prý v houštinách nalézt jen ptáci.
- Když krvavé červánky pohřbívají slunce do nekonečných hvozdů na horizontu a šerem začínají prokvétat střípky kouzel Valpuržiny noci, sedává na skále nad vesnicí černý pták a jeho zpěv probouzí tóny samotné noci a odemyká poklady. Tedy, staré babky to tvrdí. Horší je, když je někdo bere vážně. Nikdo z těch, kdo se v kouzelnou noc vydali za kosím zpěvem, se totiž ještě nevrátil.
Zmije
Charakteristika: 1 – 3 (zejména čich, skrývání, orientace)
Sudba: 3
Hranice: Tělo 1, Duše 1, Vliv 2
Zvláštní schopnosti: Jed (uštknutí, tělesný jed, síla 3, paralýza/bolesti břicha, otoky, průjem, pocení)
Zmije je poměrně malý had s typickou klikatou čárou na hřbetě. Samci bývají obvykle šedí, samice hnědé, zbarvení však může být značně variabilní – od rezavé po jednolitě černou. Má úzké zornice, tupě zakončenou hlavu a dva jehličkovité sklápěcí zuby. Atributem zmije je jedovatost a její název bývá používán jako nadávka i prokletí.
Zmije snáší nižší teploty, než bývá u hadů obvyklé a postavy na ni mohou narazit i ve vysokých horách nebo daleko na severu. Na zimu však zalézá do doupat a znovu se objeví až na jaře. Přestože je její přítomnost přínosem pro zemědělce, lidé ji vidí neradi a zmije se jim vyhýbá, jak může. Její jed je poměrně prudký, ale zmije ho mívá jen malé množství, a proto obvykle není větším tvorům nebezpečná. Živí se především drobnými obratlovci.
Jak jedná:
- Pokud slyší člověka přicházet, odplazí se pryč.
- Jsou samotářské s výjimkou období páření (hadí tance, hadí svatby).
- Když ji někdo překvapí, může se pokusit o zastrašování – výhružně se vztyčí, předstírá výpady.
Jak bojuje:
- Pokud možno vůbec.
- Při obraně nepoužívá mnoho jedu, protože si musí nechat zásoby na lov.
- Chňapá útočníkům po nohách, ale pokud se k ní agresor skloní, kousne i výš.
- Z hlediska domácího pravidla o velikosti ji považuji za střední zvíře.
Jakou roli má v příběhu:
Kořist
- Osadu stihlo prokletí, projevující se „špatnou krví“ obyvatel. Místní mudrc by rád připravil lék, ale chybí mu základní surovina – hadí jed.
- Poklidný kraj děsí série vražd. Oběti jsou vždy zabity ve spánku a na hrdle bývá patrný otok a dvě drobné dírky. Všichni zavraždění měli na dveřích vyryto znamení Hadonoše. Co mají mrtví společného? Proč byli zabiti? Zvěsti o hadích vílách mezitím pomalu zažíhají v masakr všech drobných plazů i obojživelníků v okolí.
Legenda
- V pohraničí se tradují zvěsti o hadu se zlatou korunkou na hlavě. Přezdívá se mu Hadí princ nebo Hadí král. Lidové báchorky praví, že kdo jej chytí za špičku ocasu, tomu princ splní tři přání.
- Kdesi v kopcích, uprostřed vřesovišť a rašelinišť, žije podle pověstí matka všech plazů. Je prý moudrá a dokáže odpovědět na každou otázku. Kdo se k ní však chce dostat, musí projít územím, kde se na každém kroku plazí drobní tvorečci s jedovatými zoubky – Šerým hadovištěm.
- Chudá holčička přinese domů džbán plný dukátů. Že prý zachránila hada, který byl přiskřípnutý pod kamenem, a on jí dal to zlato za odměnu. Několik dní poté holčička zmizí. Byla zmámena nějakým hadím kouzlem, nebo ji unesli chamtivci, kteří chtějí, aby je dovedla k dalším pokladům?
- Družinka potká v lese zmiji, mluvící lidským hlasem. Kdosi jí ukradl kouzelný zelený kámen. Nabídne postavám, že když jí ho přinesou zpět, ukáže jim, kde se za rovnodennosti otevírá brána do snového světa. Jenže stopy vedou k váženému alchymistovi, který slíbil zdejšímu knížeti vyrobit kouzlo pro boj s lesními démony. Patří snad had mezi ně?
Útočník
- Posvátná lípa, zajištující přízeň bůžků povětří, začala usychat. Pokud se postavy dostanou dávnými tunely až k jejím kořenům, najdou tam hnízdo obrovské zmije, která svým jedem pomalu tráví duši stromu – lipovou dryádu.
- Družině se podaří vystopovat obávaného elfského zbojníka. Když se na něj chtějí vrhnout, začne elf hrát na píšťalu. Vzápětí se ze všech koutů vyrojí zmije.
Ropucha
Charakteristika: 1 – 2 (zejména skákání, plavání, skrývání, hledání vody)
Sudba: 2
Hranice: Tělo 1, Duše 1, Vliv 1
Zvláštní schopnosti: Talenty plavce (zběhlost ve vodě), Jed (pozření, tělesný jed, síla 3, křeče v útrobách/pálení v ústech)
Ropuchy jsou hnědé bradavičnaté žáby se strakatým bříškem. Žijí v lesích i v okolí lidských sídel. Za teplých nocí je možné slyšet jejich skřípavé skřehotání. Je obecně známo, že k rozmnožování potřebují vodu, proto je zjara najdete v okolí tůněk a kalužin. Z vajíček ropuch se líhnou pulci.
Ropuchy žijí v nížinách i v horách a obývají rozmanitá prostředí, pokud nejsou příliš teplá a suchá. Na lov vyrážejí hlavně v noci a živí se především bezobratlými živočichy. Jsou však známy i případy, kdy veliká ropucha spořádala malého ptáka nebo savce. Ropuchy mají v kůži rozmístěny jedové žlázy; nejvíce jsou patrné žlázy příušní, které tvoří na ropuší hlavě dva zřetelné hrboly. Jejich jed není člověku příliš nebezpečný.
Jak jedná:
- Ve dne se často skrývá pod kameny nebo v lese, kde není vystavena přímému slunci.
- Za deště vylézá z úkrytů.
- Nejaktivnější jsou ropuchy na jaře, kdy se rozmnožují.
Jak bojuje:
- Nejlepší obrana je útěk
- Pravděpodobně se nepokusí útočníkovi ani ožužlat prsty u nohy
- Může zkoušet zastrašování. V takovém případě se nafoukne, aby vzbudila zdání velikosti.
- Z hlediska domácího pravidla o velikosti ji považuji za drobné zvíře
Jakou roli má v příběhu:
Legenda
- Povídá se, že v temný černokněžník kdysi zaklel krásnou princeznu do žabí podoby. Od obyčejných obojživelníků ji však lze poznat podle korunky. Podle pověstí ji vysvobodí jen něžný polibek.
- Družina nalezne u potoka otráveného rytíře. Slyšel onu báchorku o zakleté princezně, a tak se nezdráhal políbit ropuchu s korunkou, již našel u cesty. Nejen, že se z ní nestala princezna, ale navíc byla natřená jedem. Stihnou postavy rytíře zachránit? A podaří se jim zjistit, kdo a proč na něj nastražil léčku?
- Postavy doprovázejí uzdraveného rytíře, který je z vděčnosti pozval na svou tvrz. Když uvidí na kameni žábu, ozdobenou korunkou, rytíř po ní vztekle sekne mečem. Smrtelně raněný tvor se promění v překrásnou dívku, jejíž nechápavý, vytřeštěný pohled zůstane postavám ještě dlouho před očima. Je to jen shoda náhod? Nebo bylo přiotrávení rytíře součástí plánu, jak zabít princeznu? Pokud ano, proč si s ním někdo dával takovou práci, místo aby zakletou šlechtičnu jednoduše zašlápl?
- Ve vsi začíná vysychat potok. Vypadá to, že není něco v pořádku s pramenem, jenomže potok vyvěrá z jeskyní, do nichž se nikdo z obyvatel neodváží. Mezi lidmi koluje pohádka o velké žábě, sedící na prameni, ale jak se věci doopravdy mají, nikdo netuší.
Kořist
- „Ehm, mohu spoléhat na vaši diskrétnost? Ach, ovšem, tady máte. Je to skutečně pouze pokusné zvíře, které mi uteklo… No, ropucha. Trošku větší než obvykle. Hlavně diskrétně prosím… Ne, mouchy ne. Ale kůň by jí jako návnada snad mohl stačit.“
- Z kraje záhadně mizí obojživelníci. Stará čarodějnice, která ze všech přísad do lektvarů používá nejraději ropuší oči, je ochotná dobře zaplatit za každou jejich dávku.
- Údolím obchází běs v podobě veliké ropuchy, která požírá holátka člověkem chovaných ptáků. Pokud nebude zavčasu zastavena, hrozí v celém okolí vyhynutí slepic a dalších důležitých opeřenců.
Nástroj
- Známý mudrc sepisuje knihy o přírodě. Jeho zvykem je dávat tvorům nová, odborná a univerzální pojmenování. Když však použije jméno mocného hraběte k vědeckému názvu ropuchy, je to neslýchaný skandál. Mezi šlechticem a mudrcem se rozjíždí kolotoč intrik, které vyúsťují v několik vražd. Která strana je za ně zodpovědná?
Inspirace pro boj se zvířaty:
Zaprvé je potřeba si uvědomit, že zvířata obvykle na lidi neútočí a že i v případě napadení ze strany člověka se většina z nich pokusí utéct. „Boj“ se zvířaty by tedy měl nastávat výjimečně, pokud jej postavy samy aktivně nevyvolávají útoky na doupata a hnízda, agresivní druhy kopytníků, hladové velké šelmy či mocné šamany.
Drobná zvířata: Postavy jsou pro drobné zvíře z hlediska herních mechanik nezranitelné.
Střední zvířata: Cílem útoku takového tvora nemůže být smrt postavy, ale maximálně její zjizvení. Tyto jizvy budou obvykle dočasné (naštípnuté žebro od labutího zobáku, škrábance od jezevčích drápů), nicméně mohou být i trvalé (vyklovnuté oko, ukousnutý/utržený prst). Takto utržené jizvy nemusí být pouze tělesné, ale i na duši či vlivu.
Velká zvířata: Klasický boj podle pravidel.
Hejna: Pokud jsou drobná či střední zvířata v dost velkém počtu, je možné je považovat za zvíře o jedna větší kategorie. Hejno má oproti jedinci dvojnásobnou sudbu a hranice zvýšené následovně: Tělo +3, Vliv +2, Duše +1. Je-li hejno dostatečně velké, může používat zdarma manévr rozsáhle proti dvěma či více protivníkům (konkrétní počet záleží na situaci).
Příklad: Skřetí šaman poštve na bojovníka Kančí Hnátu vrabce Bivoje. Přestože je Bivoj největší vrabec v okolí, zůstává drobným zvířetem, a tak jeho útoky na Kančí Hnátu budou nepřesné, chabé a hloupé. Pokud by skřetí šaman poslal na Kančí Hnátu celé hejno vrabců, probíhal by boj s nimi (mechanicky) stejně, jako boj s jedním středním zvířetem. V případě vítězství hejna by tak mohl Kančí Hnáta dostat třeba i duševní jizvu „agorafobie“.
Mnou navrhovaný „boj podle velikosti“ je pouze inspirací k tomu, jak takové záležitosti řešit. Jednotlivé případy je potřeba posuzovat podle zdravého rozumu.
Abych uvedl příklad, vložím sem čtyři zvířata (vránu, kosa, zmiji a ropuchu), a jeden nápad pro boj s nimi.
Vrána
Charakteristika: 1 – 3 (zejména létání, postřeh, orientace, improvizace)
Sudba: 3
Hranice: Tělo 2, Duše 2, Vliv 3
Zvláštní schopnosti: Talenty létavce (mistr ve vzduchu)
Vrána je typickým zástupcem krkavcovitých pěvců. Její peří je černé jako noc, méně modravě lesklé než u havrana, proti kterému je také o něco mohutnější. Kromě období hnízdění se vyskytuje v hejnech, jejichž krákání děsí pověrčivé ve městech i v divočině.
Vrány a jim příbuzné druhy jsou jedni z nejinteligentnějších ptáků. Patří mezi několik málo zvířat, které aktivně využívají nástroje. Jsou velice učenlivé, zvládnou si osvojit například i odemykání zámku klíčem, a jsou schopny pozorováním rychle přejímat znalosti ostatních vran. Živí se mršinami nebo lovem zvířat, od hmyzu po menší savce. Nepohrdne však ani různými bobulemi či jinou rostlinnou potravou.
Jak jedná:
- Často, hlavně v zimě, se zdržují poblíž lidských sídel, protože co není dost dobré člověku, může být stále chutným soustem pro vránu a možnost si něco ukrást také není k zahození.
- Nepohrdne žádným soustem a není těžké ji nalákat na jídlo.
Jak bojuje:
- Pokud možno vůbec.
- Je-li napadena, uletí. Jestliže z nějakého důvodu nemůže či nechce, bude útočit především na hlavu.
- Z hlediska domácího pravidla o velikosti ji považuji za střední zvíře.
Jakou roli má v příběhu:
Legenda:
- Ve městě se čas od času objeví jednooká vrána. Před kterým domem zakráká, ten navštíví do devíti dnů smrt. Je to jen poslíček Morany, nebo svým zpěvem sama přivolává prokletí?
- Kmen divokých krollů uctívá vránu jako svůj totem. Každý slunovrat přivolává šaman posvátnou pramáti těchto ptáků a kmen jí snáší obětiny, které mají zajistit přízeň duchů. Jednou v zimě však vrána ani po dlouhém šamanově volání nepřiletí…
- V kraji se zjevuje tajemný rytíř s vraními pery na varkoči. Bývá k vidění za úplňku, a kudy projde, tam záhadně mizí malé děti. Zato hejno vran, které mu krouží nad hlavou, je prý měsíc od měsíce početnější.
Pomocník protivníků:
- Z nedobytné věže byl ukraden důležitý dokument. U truhlice zůstalo jen několik černých per.
- „Lidi, koukejte na tu vránu! To snad není možný, co to zvíře dělá. To sem ještě neviděl, aby se nějakej pták takhle předváděl… Hej, kde mám měšec?“
- Postavy zabloudily v lese. Náhle se před ně snese vrána. Když se k ní někdo přiblíží, pták kousek popoletí a dívá se na družinu, jako by chtěl něco sdělit. Počká, až postavy popojdou blíž a zase trošku poodlétne. Takto vede skupinu hlouběji do lesa. Nikdo z poutníků netuší, že se za chvíli začnou topit v Bažinách Přízraků…
Kos
Charakteristika: 1 – 2 (zejména létání, zpěv, skrývání, hledání, orientace)
Sudba: 2
Hranice: Tělo 1, Duše 1, Vliv 1
Zvláštní schopnosti: Talenty malého létavce (zběhlost ve vzduchu), Talenty pěvce (zběhlost ve zpěvu)
Patří mezi středně velké pěvce. Samečci jsou zbarvení typicky černě, samičky a mláďata jsou o něco světlejší. Lidé je znají především díky jejich krásnému flétnovitému zpěvu, který se za soumraku či rozbřesku line ze špiček stromů a podtrhává tak magické kouzlo chvil, kdy se střetává vláda dne a noci.
Kosi jsou obyvatelé hlubokých jehličnatých lesů. Jsou plaší a člověku se zdaleka vyhýbají. Díky svému zbarvení jsou na tmavé lesní půdě ve stínu větví prakticky neviditelní. Živí se především lesními plody a bezobratlými živočichy.
Jak jedná:
- Zůstávají stále skryti.
- Pokud se k nim člověk příliš přiblíží, uletí.
- Večer, nebo když se rozednívá, usedají samečci ve vrcholcích stromů a jejich zpěv se line šerem do daleka.
Jak bojuje:
- Pokud možno vůbec.
- Je-li ohrožován, uletí. Když to nejde, bude se třást strachy, případně se pokálí.
- Z hlediska domácího pravidla o velikosti ho považuji za drobné zvíře.
Jakou roli má v příběhu:
Kořist
- Ve hvozdech prý byl spatřen bílý kos (vážně nelžu, i mezi kosy jsou albíni). Kníže, který se to doslechl, chce mít tuto raritu za každou cenu ve svém zvěřinci. Nebo si ji přinejmenším vycpat. A vypíše odměnu. Mezi babkami kořenářkami se však šeptá, že takováto zvířata bývají často prostředníky samotné duše lesa a jsou pod ochranou jejích kouzel.
- V osadách po celém kraji začali lidé tvrdit, že spatřili zelenookou kosici, jak na dvorku sbírá psí chlupy. Šeptá se, že je to divoženka, kterou prý kdysi urazila zdejší místodržící, a divá žena chce z chlupů utkat kouzlo své pomsty. Když je potom místodržící na lovu vážně zraněna svým věrným psem, vyhlásí její manžel, že zaplatí zlatem tomu, kdo přinese hlavu zelenooké kosice. Lovci jsou však neúspěšní a psích útoků proti vlastním pánům v oblasti přibývá…
- Do města dorazí zakrvácený dřevorubec se zle poklovanýma rukama a hlavou. Tvrdí, že ho v lese při práci napadlo hejno kosů. Lidé tomu příliš nevěří, jenže s postupem času se objevují další napadení dřevorubci. Dodávka dřeva je silně utlumena, a vládce města se proto rozhodne platit za každou kosí mrtvolku. Jeho logika je prostá – když nebudou kosi, nebudou problémy. Rozhodně je to jednodušší než zkoumat, co za těmi útoky stojí.
Pomocník
- Vesnická vědma s sebou nosí ochočeného kosa, který doprovází svým zpěvem její žehnání nemocným vesničanům. Jednoho dne však začne kos místo zpěvu mňoukat, kokrhat a temně se pochechtávat. Vědmina kouzla přestávají bez zpěváčkovy pomoci účinkovat. Co způsobilo náhlé šílenství zázračného opeřence?
Legenda
- Říká se, že v hloubi lesů stával kdysi krásný palác. Zlé mocnosti jej však uvrhly do věčného spánku a nechali ho zarůst divokými trnitými keři. Cestu k němu dokážou prý v houštinách nalézt jen ptáci.
- Když krvavé červánky pohřbívají slunce do nekonečných hvozdů na horizontu a šerem začínají prokvétat střípky kouzel Valpuržiny noci, sedává na skále nad vesnicí černý pták a jeho zpěv probouzí tóny samotné noci a odemyká poklady. Tedy, staré babky to tvrdí. Horší je, když je někdo bere vážně. Nikdo z těch, kdo se v kouzelnou noc vydali za kosím zpěvem, se totiž ještě nevrátil.
Zmije
Charakteristika: 1 – 3 (zejména čich, skrývání, orientace)
Sudba: 3
Hranice: Tělo 1, Duše 1, Vliv 2
Zvláštní schopnosti: Jed (uštknutí, tělesný jed, síla 3, paralýza/bolesti břicha, otoky, průjem, pocení)
Zmije je poměrně malý had s typickou klikatou čárou na hřbetě. Samci bývají obvykle šedí, samice hnědé, zbarvení však může být značně variabilní – od rezavé po jednolitě černou. Má úzké zornice, tupě zakončenou hlavu a dva jehličkovité sklápěcí zuby. Atributem zmije je jedovatost a její název bývá používán jako nadávka i prokletí.
Zmije snáší nižší teploty, než bývá u hadů obvyklé a postavy na ni mohou narazit i ve vysokých horách nebo daleko na severu. Na zimu však zalézá do doupat a znovu se objeví až na jaře. Přestože je její přítomnost přínosem pro zemědělce, lidé ji vidí neradi a zmije se jim vyhýbá, jak může. Její jed je poměrně prudký, ale zmije ho mívá jen malé množství, a proto obvykle není větším tvorům nebezpečná. Živí se především drobnými obratlovci.
Jak jedná:
- Pokud slyší člověka přicházet, odplazí se pryč.
- Jsou samotářské s výjimkou období páření (hadí tance, hadí svatby).
- Když ji někdo překvapí, může se pokusit o zastrašování – výhružně se vztyčí, předstírá výpady.
Jak bojuje:
- Pokud možno vůbec.
- Při obraně nepoužívá mnoho jedu, protože si musí nechat zásoby na lov.
- Chňapá útočníkům po nohách, ale pokud se k ní agresor skloní, kousne i výš.
- Z hlediska domácího pravidla o velikosti ji považuji za střední zvíře.
Jakou roli má v příběhu:
Kořist
- Osadu stihlo prokletí, projevující se „špatnou krví“ obyvatel. Místní mudrc by rád připravil lék, ale chybí mu základní surovina – hadí jed.
- Poklidný kraj děsí série vražd. Oběti jsou vždy zabity ve spánku a na hrdle bývá patrný otok a dvě drobné dírky. Všichni zavraždění měli na dveřích vyryto znamení Hadonoše. Co mají mrtví společného? Proč byli zabiti? Zvěsti o hadích vílách mezitím pomalu zažíhají v masakr všech drobných plazů i obojživelníků v okolí.
Legenda
- V pohraničí se tradují zvěsti o hadu se zlatou korunkou na hlavě. Přezdívá se mu Hadí princ nebo Hadí král. Lidové báchorky praví, že kdo jej chytí za špičku ocasu, tomu princ splní tři přání.
- Kdesi v kopcích, uprostřed vřesovišť a rašelinišť, žije podle pověstí matka všech plazů. Je prý moudrá a dokáže odpovědět na každou otázku. Kdo se k ní však chce dostat, musí projít územím, kde se na každém kroku plazí drobní tvorečci s jedovatými zoubky – Šerým hadovištěm.
- Chudá holčička přinese domů džbán plný dukátů. Že prý zachránila hada, který byl přiskřípnutý pod kamenem, a on jí dal to zlato za odměnu. Několik dní poté holčička zmizí. Byla zmámena nějakým hadím kouzlem, nebo ji unesli chamtivci, kteří chtějí, aby je dovedla k dalším pokladům?
- Družinka potká v lese zmiji, mluvící lidským hlasem. Kdosi jí ukradl kouzelný zelený kámen. Nabídne postavám, že když jí ho přinesou zpět, ukáže jim, kde se za rovnodennosti otevírá brána do snového světa. Jenže stopy vedou k váženému alchymistovi, který slíbil zdejšímu knížeti vyrobit kouzlo pro boj s lesními démony. Patří snad had mezi ně?
Útočník
- Posvátná lípa, zajištující přízeň bůžků povětří, začala usychat. Pokud se postavy dostanou dávnými tunely až k jejím kořenům, najdou tam hnízdo obrovské zmije, která svým jedem pomalu tráví duši stromu – lipovou dryádu.
- Družině se podaří vystopovat obávaného elfského zbojníka. Když se na něj chtějí vrhnout, začne elf hrát na píšťalu. Vzápětí se ze všech koutů vyrojí zmije.
Ropucha
Charakteristika: 1 – 2 (zejména skákání, plavání, skrývání, hledání vody)
Sudba: 2
Hranice: Tělo 1, Duše 1, Vliv 1
Zvláštní schopnosti: Talenty plavce (zběhlost ve vodě), Jed (pozření, tělesný jed, síla 3, křeče v útrobách/pálení v ústech)
Ropuchy jsou hnědé bradavičnaté žáby se strakatým bříškem. Žijí v lesích i v okolí lidských sídel. Za teplých nocí je možné slyšet jejich skřípavé skřehotání. Je obecně známo, že k rozmnožování potřebují vodu, proto je zjara najdete v okolí tůněk a kalužin. Z vajíček ropuch se líhnou pulci.
Ropuchy žijí v nížinách i v horách a obývají rozmanitá prostředí, pokud nejsou příliš teplá a suchá. Na lov vyrážejí hlavně v noci a živí se především bezobratlými živočichy. Jsou však známy i případy, kdy veliká ropucha spořádala malého ptáka nebo savce. Ropuchy mají v kůži rozmístěny jedové žlázy; nejvíce jsou patrné žlázy příušní, které tvoří na ropuší hlavě dva zřetelné hrboly. Jejich jed není člověku příliš nebezpečný.
Jak jedná:
- Ve dne se často skrývá pod kameny nebo v lese, kde není vystavena přímému slunci.
- Za deště vylézá z úkrytů.
- Nejaktivnější jsou ropuchy na jaře, kdy se rozmnožují.
Jak bojuje:
- Nejlepší obrana je útěk
- Pravděpodobně se nepokusí útočníkovi ani ožužlat prsty u nohy
- Může zkoušet zastrašování. V takovém případě se nafoukne, aby vzbudila zdání velikosti.
- Z hlediska domácího pravidla o velikosti ji považuji za drobné zvíře
Jakou roli má v příběhu:
Legenda
- Povídá se, že v temný černokněžník kdysi zaklel krásnou princeznu do žabí podoby. Od obyčejných obojživelníků ji však lze poznat podle korunky. Podle pověstí ji vysvobodí jen něžný polibek.
- Družina nalezne u potoka otráveného rytíře. Slyšel onu báchorku o zakleté princezně, a tak se nezdráhal políbit ropuchu s korunkou, již našel u cesty. Nejen, že se z ní nestala princezna, ale navíc byla natřená jedem. Stihnou postavy rytíře zachránit? A podaří se jim zjistit, kdo a proč na něj nastražil léčku?
- Postavy doprovázejí uzdraveného rytíře, který je z vděčnosti pozval na svou tvrz. Když uvidí na kameni žábu, ozdobenou korunkou, rytíř po ní vztekle sekne mečem. Smrtelně raněný tvor se promění v překrásnou dívku, jejíž nechápavý, vytřeštěný pohled zůstane postavám ještě dlouho před očima. Je to jen shoda náhod? Nebo bylo přiotrávení rytíře součástí plánu, jak zabít princeznu? Pokud ano, proč si s ním někdo dával takovou práci, místo aby zakletou šlechtičnu jednoduše zašlápl?
- Ve vsi začíná vysychat potok. Vypadá to, že není něco v pořádku s pramenem, jenomže potok vyvěrá z jeskyní, do nichž se nikdo z obyvatel neodváží. Mezi lidmi koluje pohádka o velké žábě, sedící na prameni, ale jak se věci doopravdy mají, nikdo netuší.
Kořist
- „Ehm, mohu spoléhat na vaši diskrétnost? Ach, ovšem, tady máte. Je to skutečně pouze pokusné zvíře, které mi uteklo… No, ropucha. Trošku větší než obvykle. Hlavně diskrétně prosím… Ne, mouchy ne. Ale kůň by jí jako návnada snad mohl stačit.“
- Z kraje záhadně mizí obojživelníci. Stará čarodějnice, která ze všech přísad do lektvarů používá nejraději ropuší oči, je ochotná dobře zaplatit za každou jejich dávku.
- Údolím obchází běs v podobě veliké ropuchy, která požírá holátka člověkem chovaných ptáků. Pokud nebude zavčasu zastavena, hrozí v celém okolí vyhynutí slepic a dalších důležitých opeřenců.
Nástroj
- Známý mudrc sepisuje knihy o přírodě. Jeho zvykem je dávat tvorům nová, odborná a univerzální pojmenování. Když však použije jméno mocného hraběte k vědeckému názvu ropuchy, je to neslýchaný skandál. Mezi šlechticem a mudrcem se rozjíždí kolotoč intrik, které vyúsťují v několik vražd. Která strana je za ně zodpovědná?
Inspirace pro boj se zvířaty:
Zaprvé je potřeba si uvědomit, že zvířata obvykle na lidi neútočí a že i v případě napadení ze strany člověka se většina z nich pokusí utéct. „Boj“ se zvířaty by tedy měl nastávat výjimečně, pokud jej postavy samy aktivně nevyvolávají útoky na doupata a hnízda, agresivní druhy kopytníků, hladové velké šelmy či mocné šamany.
Drobná zvířata: Postavy jsou pro drobné zvíře z hlediska herních mechanik nezranitelné.
Střední zvířata: Cílem útoku takového tvora nemůže být smrt postavy, ale maximálně její zjizvení. Tyto jizvy budou obvykle dočasné (naštípnuté žebro od labutího zobáku, škrábance od jezevčích drápů), nicméně mohou být i trvalé (vyklovnuté oko, ukousnutý/utržený prst). Takto utržené jizvy nemusí být pouze tělesné, ale i na duši či vlivu.
Velká zvířata: Klasický boj podle pravidel.
Hejna: Pokud jsou drobná či střední zvířata v dost velkém počtu, je možné je považovat za zvíře o jedna větší kategorie. Hejno má oproti jedinci dvojnásobnou sudbu a hranice zvýšené následovně: Tělo +3, Vliv +2, Duše +1. Je-li hejno dostatečně velké, může používat zdarma manévr rozsáhle proti dvěma či více protivníkům (konkrétní počet záleží na situaci).
Příklad: Skřetí šaman poštve na bojovníka Kančí Hnátu vrabce Bivoje. Přestože je Bivoj největší vrabec v okolí, zůstává drobným zvířetem, a tak jeho útoky na Kančí Hnátu budou nepřesné, chabé a hloupé. Pokud by skřetí šaman poslal na Kančí Hnátu celé hejno vrabců, probíhal by boj s nimi (mechanicky) stejně, jako boj s jedním středním zvířetem. V případě vítězství hejna by tak mohl Kančí Hnáta dostat třeba i duševní jizvu „agorafobie“.
Mnou navrhovaný „boj podle velikosti“ je pouze inspirací k tomu, jak takové záležitosti řešit. Jednotlivé případy je potřeba posuzovat podle zdravého rozumu.