Šedesátá léta devatenáctého století byly velmi válečné. V letech 1860-65 proběhla za oceánem bratrovražedná
Americká občanská válka, která přinesla ohromný rozvoj válečné techniky (revolvery, opakovací pušky, telegraf, monitory) a ve které smrt nalezlo na 600 000 Američanů (v této válce mohli bojovat i Britové a jako pozorovatelé zde působili i britští důstojníci (většinou na straně Konfederace)). Na evropském kontinentě mezitím rozehrálo válečnou partii Prusko. 1866 vypukla
Rakousko-Pruská válka, ve které bojovali Italové jako spojenci Prusů. Rakousko-Uhersko sice porazilo Italy, ale nemohlo vzdorovat elitním a o několik tříd lépe vyzbrojeným pruským vojskům. Válka skončila rakouskou porážkou a Italové zabrali na základě mírové smlouvy Benátsko.
Posíleno touto válkou na východě, obrátilo Prusko (jako vedoucí stát Severoněmecké konfederace) zrak na západ – ke svému hlavnímu protivníkovi, kterého představovalo Druhé francouzské císařství. Blíží se válka, která zásadně změní tvář Evropy a co víc – vaše postavy v ní mohou přímo participovat (nebo do ní být nedobrovolně zataženy).
Francouzsko-Pruská válka (1870)
Válka byla vyvrcholením letitého sporu (především o Hohenzollernský nárok na španělský trůn), ve kterém se Francie se cítila uražena falešným telegramem, který kancléř Bismark poslal, aby vyprovokoval konflikt a 19. července vyhlásila Prusku válku. Ostatní státy Severoněmecké konfederace rychle vstoupily do boje na pruské straně, krátce poté následovány i ostatními jihoněmeckými státy (Bádensko, Württembergské království, Bavorské království).
Rychle se projevila pruská převaha (tvořená především Kruppovými kanony a využitím vlaků k transportu) a po sérii bleskových pruských a německých vítězství došlo k rozhodující bitvě u Sedanu (2. září), kde byl Napoleon III. zajat i s celou armádou. O dva dny později bylo svrženo Druhé císařství a vznikla Třetí francouzská republika, která pokračovala v boji proti Prusku (Napoleon III. poté zemřel zahořklý v londýnském exilu a jeho syn později zahynul v britské armádě v boji proti Zulům, což znamenalo konec naději bonapartistů k obnovení císařství). Republika povolala do boje další armády (jedné velel známý italský revolucionář Giuseppe Garibaldi), ale po pěti měsíčních bojích, kdy většina bojů byla vybojována v severní Francii, byla nucena kapitulovat.
Již 19. září byla obležena bleskovým pochodem Paříž (a v ní uvízlo mnoho cizinců, kteří nestihli uprchnout před boji) a obležení trvalo až do 28. ledna, kdy město pro nedostatek zásob kapitulovalo. V Paříži byl kritický nedostatek jídla a v restauracích se běžně podávalo psí, krysí, kočičí maso i konina. Byli snězeni dokonce i dva sloni z pařížské ZOO. V lednu byla Paříž těžce ostřelována, aby byl zlomen duch obránců, ale přes značné škody a ztráty na životech se obránci nevzdávali.
Během obležení se všichni pařížští vzduchoplavci v čele se slavným Nadarem (vlastním jménem Felix Tournachon) dali k dispozici pro obranu. Tři balony na svítiplyn (na náměstí sv. Petra na Montmartru, na Italském náměstí a ve Vaugirardu) byly použity ke stálé pozorovací službě, kdy vzduchoplavci hlásili přesuny pruských vojska a rozmístění armád kolem města. V halách opuštěného nádraží se začaly vyrábět nové balony, které byly použity pro přepravu nákladu a osob z obležení. Za celou dobu obležení bylo vypuštěno 66 balonů – z nich dva byly ztraceny nad mořem, šest padlo i s nákladem a posádkou do rukou Prusů, ale ostatním se podařilo dosáhnout neokupovaného území. Touto cestou bylo z města přepraveno 11 tun nákladu (většinou dopisů) a z Paříže se dostalo 102 pasažérů a 66 vzduchoplavců. Prusové vlastní balony neměli, proto najali britského vzduchoplavce Coxwella, který jim pomohl při zřízení dvou vzduchoplaveckých jednotek, které asistovaly při dobývání Štrasburku, ale neukázaly se příliš účinně, proto byly rozpuštěny. Úniky francouzských balonů Prusy dováděly k nepříčetnosti (při přeletu prvního z balonů nad Versailles dostal král Vilém II. málem psotník, když se rozčílil), ale ani přesto, že Krupp sestrojil „kanon proti vzdušným cílům“, nedosáhli žádného většího úspěchu.
Vláda francouzské republiky byla nakonec donucena kapitulovat a v zrcadlovém sále ve Versailles byl vyhlášen vznik Německého císařství, které pod pruským vedením sjednotilo státy bývalé Severoněmecké konfederace i jižní německé státy v jediný státní celek (dokončení sjednocení Německa). V důsledku porážky u Sedanu se stáhli z Itálie francouzští vojáci ve službách papežského státu a v průběhu rychlé války italské síly zničily zbytkové síly (švýcarská garda a papežští zuávové) Svaté stolice, obsadili území papežského státu a dobyly Řím, který byl následně prohlášen hlavním městem (dokončení sjednocení Itálie a začátek „vatikánského vězení papežů“).
Pařížská komuna (1871)
Pařížané rozhořčení ponižující kapitulací i tím, že ve městě by měla zůstat pruská posádka, se vzbouřili a převzali kontrolu nad městem. Dělníci a Národní stráže (které byly vytvořeny v době obléhání) převzaly moc a vznikla socialistická vláda. Komuna ale vydržela jen dva měsíce.
Vláda republiky (sídlící ve Versailles) rozkázala zničení vzbouřenců a s pomocí Prusů (kteří narychlo propustili zajaté francouzské vojáky, aby mohli zasáhnout proti Paříži) zahájili ofenzívu. Přestože komunardi bojovali statečně na barikádách, vládní vojska ulici po ulici a dům po domu znovu město obsadila a každý občan, který byl obviněn z kladení odporu nebo vlastnění zbraně byl na místě popraven. Poslední týden odporu je znám jako
Le Semain Sanglante (Krvavý týden). Kapsy odporu vytrvaly ve čtvrtích Belleville a Ménilmontant. Poslední barikáda hájená komunardy byla dobyta v rue Ramponeau v Belleville.
Předpokládá se, že okolo 30 000 lidí bylo zabito v boji, dalších 50 000 bylo později popraveno (nejznámější popraviště byly na hřbitově Père Lachaise (u zdi, které se dnes říká Zeď komunardů), v Lucemburských zahradách a v kasárnách Lobau za radnicí) a 7 000 bylo deportováno do Nové Kaledonie. Několik tisíc dalších (včetně vůdců Komuny) uprchlo do Velké Británie (kde nalezlo úkryt na čtyři tisíce uprchlík) a do zahraničí. V Paříži trvalo dalších pět let stanné právo.