[+] [Příběhy Impéria] Střípky

[Ecthelion]

Vivian:

Velmi pěkné! Zájem o popis postavy určitě je, moc rád bych si jej přečetl.

[Vivian]

Vivian:

Velmi pěkné! Zájem o popis postavy určitě je, moc rád bych si jej přečetl.

*úklona s tváří napůl skrytou za vějířem*
Ráda posloužím.

Margaret Calderwood (rozená O'Donnel)

Aspekty:
* Utajená Irka
* Bratr Seamus - člen Féniánského bratrstva
* Pravá dáma za všech okolností
* Ženské způsoby

Margaret se narodila jako v Irsku, do rodiny, která se nikdy nezajímala o politiku, jak tomu říkal otec. O'Donnelové byli sice katolíci, ale nikdy nedělali potíže vládnoucím Angličanům a díky tomu se jim dařilo dobře, což Margaret považovala za to nejdůležitější.
Margaret a její o dva roky starší bratr Seamus si byli vždy velice blízcí. Milovali dlouhé projížďky na koních a on ji občas učil základům sebeobrany a střelby z pistole. Seamus byl vždy duší dobrodruh a rebel, zatímco Margaret byla... jak by řekla ona sama, prostě praktická. Právě tento rozdíl v povahách je měl v budoucnu rozdělit.

Osud jich obou změnila cesta do Ameriky, kde hledali nové možnosti. Seamus tam poznal členy Féniánského bratrstva a boj za irskou nezávislost a jeho rebelský duch najednou našel smysl života. Nikdy dříve se o politiku nezajímal, nyní ale přímo přetékal frázemi. "Erin Go Bragh." "A Nation Once Again." A když Margaret mezi mezi tím vším vysvětlil, jak chtějí Féniáni ovládnout Kanadu a vyměnit za Irsko, nevěděla, jestli se smát nebo plakat. Přišlo jí to tak bláznivé, že prostě nemohla jeho nadšení sdílet. Tento rozpor vyvrcholil poslední hádkou, kdy Seamus, který se navíc dozvěděl, že se o jeho sestru zajímá anglický důstojník a ona si to nechá líbit, nazval Margaret zrádkyní krve a ona jeho bláznem nadšeným do podniku, který nemá šanci na úspěch.

Seamus pak vyrazil z domu a spolu se svými novými přáteli se pustil do... Margaret se nikdy nedozvěděla, co přesně to bylo za podnik. Ve skutečnosti se o to nikdy nezajímala. Důležité pro ni bylo jen, že ať už to bylo cokoliv, nepodařilo se to (přesně jak říkala) a bratr se dostal do vážných problémů.

Margaret neváhala, Seamus byl stále bratr a nejbližší člověk, kterého na světě měla. Daniel Calderwood, anglický důstojník, se jí už delší dobu dvořil a Margaret nyní jeho náklonnost opětovala. Naznačila mu přitom, že potřebuje laskavost... zanedlouho byl Seamus na svobodě a nově zasnoubená Margaret na cestě do Anglie. Bratrovi zanechala krátký dopis s rozloučením a prosbou, ať se drží mimo problémy a nepokračuje v nájezdech na Kanadu.

Původně neměla žádný další plán. Svého manžela nemilovala, byl ale schopen zajistit jí pohodlný život a uvést ji do abglciké společnosti. A Margaret brzy zjistila, že právě tohle jsou ty nové možnosti, které celou dobu hledala. Mezi anglickou smetánku vklouzla tak hladce, jakoby se tam narodila, velmi rychle se naučila využívat všech svých přirozených půvabů a všech ženských triků a ještě rychleji zjistila, jak moc ji to baví.

A pak se Daniel Calderwood nechal zabít v jakémsi souboji a Margaret zůstala sama. Vdova. A především Angličanka. Nyní už nikdo nevěděl, jaké bylo její rodné příjmení, její stopa mizela v Americe. A tahle nová svoboda byla úžasná a nabízela netušené možnosti...


Margaret je především praktická. Je si plně vědoma své krásy a umí ji beze zbytku využívat. Jako žena koneckonců nemá mnoho jiných možností jak dosáhnout svých cílů.

Na Irsko by nejraději zapomněla. Co se jí týče, Margaret O'Donnel nikdy neexistovala, nyní je anglická dáma a tím to končí. Irsko je země bez možností a Margaret ani neuvažuje o tom, že by se tam někdy vrátila.
Dokonce i když Irsko zaplnilo noviny, během posledního féniánského povstání, si Margaret pomyslela jen jak je dobře, že je Seamus bezpečně v Americe. Nebylo to nic, co by se jí týkalo. Alespoň tomu věřila.

(na lepší verzi se pracuje, ale nepodařilo se mi najít původní dokument a byla jsem nucena přepsat hlavní body)

[Ecthelion]

Vivian: Musím smeknout klobouk, opravdu velmi pěkně promyšlená a propracovaná postava.

Má jasně naznačený svůj osobní konflikt, kolem které se bude její příběh točit - problémový bratr a volání irské krve, kterému musí vzdorovat (a zachovat si tak bohatství a život v luxusu) nebo se mu podvolit (a přijít o všechno v marném, ale možná správném boji). Musí udržet v tajnosti, že je Irka (aby si udržela postavení v anglické společnosti) a zároveň byýt dobrou Irkou tím, že pomůže svému bratrovi, který se dostává neustále do problémů... prostě bohatá anglická dáma s tajemstvím. Na to se dá rozehrát opravdu hodně velmi dobrých zápletek - od klasického schématu Hana Sola, který nakonec překoná svou do sebe zahleděnost a udělá správnou věc bez ohledu na vlastní prospěch... přes motiv vyděrače, který zná identitu Margaret a žádá stále víc (bude mu platit... a nejen penězi... nebo jej bude muset umlčet?)... tajemné věci, které se kolem ní začínají dít... zvuky skřítčích zvonků a píšťal, lkaní banshee za oknem a pradleny, které uprostřed Londýna perou zkrvavené šaty (zdá se, že přestože ona se snaží zapomenout na Irsko... Irsko nezapomnělo na ni).

Je tam nemilovaný manžel v minulosti, který se skoro určitě nějakým způsobem promítne i do budoucnosti (jeho příbuzní, kteří se přihlásí o peníze a tvrdí, že ona je získala protiprávně, zjeví se duch pana Daniela, nějaká temná minulost pana Daniela, která nyní dohnala Margaret (vidím před sebou nějaký poklad, který jako voják s několika kumpány v Indii ukradli spřátelnému rádžovi a rozdělili si mezi sebou... a pomsta je nyní dostihla)?), ty dovednosti tolik nepříslušející dámě, které se mohou nějak nečekaně projevit, intriky a pasti londýnské smetánky... moc pěkné.

Trochu mi tam pro ni chybí nějaký aktivní osobní cíl pro blízkou budoucnost... dá se to řešit tím, že nastane jedna z možností nastíněných výše (např. - Na prahu najde zkroucenou mrtvolu přítele jejího muže, který ji šel navštívit a vrah mu do zad dýkou přibodl žlutý šátek... zjistit proč jej někdo zabil a proč jej naaranžoval u jejích dveří? Jejího bratra zatknou po bombovém atentátu irského bratrstva v Londýně a u soudu mu hrozí provaz... musí jej dostat z vězení!)... nebo jí dáš ještě nějakou další agendu. Najít manžela (nebo snad muže svých snů?), výhodně se vdát za nějakého lorda (aby si definitivně pojistila své postavení), získat panství na venkově (nějaký konkrétní, který majitel odmítá prodat?), trochu od všeho najednou (zamiluje se do soudce, který ale zároveň chce odsoudit jejího bratra?)... nebo něco úplně jiného. Zatím se mi zdá, že jejím cílem je zůstat anglickou lady, protože se jí tento život líbí... ale to není moc aktivní cíl - není to nic, na čem by mohla sama usilovně pracovat a pro co by mohla vnášet osobní scény do příběhu (pokud se tomuto záměru samozřejmě něco nepostaví do cesty).

Osobně mám hrozně rád, když se například nic neděje a Vypravěč popíše, jak tedy zajdete na poštovní úřad odeslat telegram až ráno... a některá z postav vnese své osobní cíle do hry... a požádá například o scénu, jak jde o opiového doupěte. Takové scény je nejlepší zahrát svižně a krátce (jsou jen pro jednu postavu, tak aby se ostatní nenudili - pokud postavu do opivého doupěte samozřejmě nedoprovodí), ale mohou se z nich vyvinout ty nejlepší na celé hře. Prostá návštěva opiového doupěte se může vyvinout v dechberoucí honičku po střechách, návštěva divadla se může změnit v intrikánskou hru nebo scénu milostnou, pokud postava ve své lóži najde koš plný růží... takové krátké a zajímavé scény mi přijdou ve hře zajímavé a pokud má postava předpoklady, aby si o ně hráč mohl sám říct, je to skvělé.

Shrnuto a podrtrženo - ta postava je zajímavá a má potenciál (kolik jen nápadů mi naskočilo při jejím přečtení). Zkoušeli jste už Příběhy hrát? Jak se ti postava osvědčila při hře?

[Vivian]

Zkoušela jsem je hrát jednou, v jednorázové hře nijak nevycházející z postav. Prostě jsme byli všichni hozeni do situace.
Bohužel nejsem nijak zkušená hráčka tohoto typu rpg, nejsem ještě zvyklá vnášet do hry mnoho vlastních prvků (i když bych se to ráda naučila) Konkrétní cíle postavy jsem nijak nerozpracovávala právě z důvodu této nezkušenosti - bála jsem se, že by to mohlo trhat skupinu a chtěla jsem je kolem postavy dotvořit podle hry.

Osobně mám nejraději cíle které vychází z toho, co postava prožila, z jejích reakcí na situace (V jiném dobrodružství a jiné hře jsme se skupinou potkali ducha vojáka, který tvrdil, že ho nikdo nevyvázal ze služby. Podařilo se nám přesvědčit ho, aby už neútočil na lidi a pro zbytek skupiny tím dobrodružství skončilo. Ne tak pro mou postavu mírně anarchistického a v každém případě silně svobodomyslného smýšlení, která prohlásila, že *nikdo* nemá právo držet vojáka ve službě 200 let a že si to vyřídí s jeho velením.)
Z této zkušební hry bohužel žádné cíle nevyplynuly.

Jinak se mi ale postava hrála docela dobře. Možná jako anglická dáma v této konkrétní hře neměla moc využití, Velice mne ale bavily scény typu: před chvílí jsme v podivném lese řejmě mimo tento svět bojovali s potvorou podobnou vlkodlakovi a s jezírkem plným krve, které odmítalo pustit kohokoliv, kdo se ho byť jen dotkl. Většina skupiny vypadá podle toho, někteří jsou celí od krve a tak. Když se ale jakýmsi záhadným způsobem přeneseme do Egypta a opodál vidíme stát lidskou postavu, Margaret si zcela chladně upravuje vlasy. To, jak zbytek skupiny vypadá *není* omluva pro to, aby ona neměla dokonalý účes.
Rozhodně mám v plánu rozehrát motiv toho, že Irsko nezapomnělo na ni. Protože Margaret rozhodně *je* Irka, jakkoli se to v sobě snaží popřít. Už jenom to, jak silně reaguje na cokoliv, co jí Irsko připomene, je toho důkazem. O tom koneckonců měla být i ta scéna, kterou jsem tu psala. Kdo asi byl ten muž? Jak mohl vědět, co je Margaret zač? Proč si v centru Londýna pískal irskou nacionalistickou píseň? A kam tak najednou zmizel?
Chtěla jsem její příběh aspoň na začátku vést právě po linii snahy o udržení něčeho, co není udržitelné a dost možná ani reálné. Skutečně v tuto chvíli žádný aktivní cíl nemá (mám silný pocit, že jí vyhovuje svoboda a zatím po manželovi netouží, pokud by to tedy nebyla skvělá partie přinášející jí postavení) a chtěla jsem jí postupně nechat něco sesypat na hlavu. Osobní scény, které bych popisovala, by tedy pravděpodobně byly podobného typu jako ta již ukázaná a měly by stupňovat napětí.
A rozhodně počítám s tím, že v tom, co se nakonec stane, bude hrát jistou roli Seamus, který je samozřejmě v Anglii. Jeho sestřička mu možná zakázala dobývat Kanadu, o dobývání Irska se v tom dopise ale nepsalo ani slovo... Moje představa je, že v současné době něco plánuje a Margaret do toho bude nějakým způsobem zatažena.

[Ecthelion]

Vivian: Ha, já se snažím nahazovat nápady a ty to přitom máš pěkně připraveno a promyšleno. Tak to je fajn, jen jsem si nebyl jistý z toho shrnutí. Ta elegance za každou cenu je tam taky pěkný prvek, aneb "to, že se svět řítí do záhuby, neznamená, že pravidla slušnosti přestávají platit". U nás taky dobře funguje, když si během hry vykáme (gentlemani si přece nebudou tykat). Vnáší to dro hry zajímavý náboj.

Pokud budete ještě hrát, tak by mě určitě zajímalo, jak se tvoje postava rozvíjí a jeaké motivy se nakonec osvědčily a jaké ne (pokud bys chtěla třeba napsat nějaké stručné shrnutí ze hry, byly bych taky moc rád).

[Vivian]

Abych byla upřímná... tohle je spíš pocit, jak by se mi to líbilo. Měla jsem podobné nápady už při tvorbě, ale nejsem ještě zvyklá z pozice hráče vést hru a tak jsem to nijak neakcentovala. (Snad jen to, že Seamus je samozřejmě v Anglii, jsem řekla rovnou při tvorbě postavy) Teď jsem využila příležitosti a zamyslela se nad tím jako nad příběhem...
Vykání je pro atmosféru úžasné, to můžu potvrdit. Také jsme to dělali (alespoň mezi gentlemany) a fungovalo to velmi dobře.

Alas, obávám se, že v původní skupině z té první hry se už znovu nesejdeme a jinou skupinu hrající Příběhy neznám. Jak by se Margaret rozvíjela by mne totiž velice zajímalo také...
Možná zkuím ještě něco napsat, bojím se totiž, že to je jediný způsob, jak se sama něco dozvím. Jestli si tedy najdu čas mezi psaním jiné pseudoviktoriánské povídky...

[Ecthelion]

Prezident Lincolna na návštěvě polních vojsk u Antietnamu



Fotografie prezidenta Lincolna na antietnamském bojišti s generálem Johnem A. McClernandem (vpravo). Nenápadný muž na levé straně fotografie je Allan Pinkerton, v té době šéf Výzvědné služby Unie (vystupoval v této roli pod jménem major E.J. Allen). Na další fotografii na koni:



Detektivové Pikertonovy agentury (známí jako tzv. pinkertoni) v té době pracovali jako Lincolnovi tělesní strážcové a mimo to také pracovali v utajení proti Konfederaci jako agenti (často přímo v konfederačních uniformách infiltrovali řady vojska nebo se vydávali za sympatizanty secese).

[crowen]

http://gvozdariki.ru/gvzd/mech.htm

Nadherne steampunk ilistracie



A este toto:
https://plus.google.com/u/0/11415385973 ... xMyYGUvWTc

[crowen]

Dobre utajenych 70 postav pre Pribehy Imperia:

viewtopic.php?f=115&t=8203&p=328232#p328232

[Ecthelion]

Fotografie novinářky Nellie Bly, která se vydala v roce 1888 po vzoru Philease Fogga na cestu kolem světa. S sebou měla kromě oblečení na fotografii jen několik kousků spodního prádla, toaletní potřeby a peníze v tobolce na krku (v hodnotě 200 liber v anglických bankovkách a zlatě, malý obnos měla i v amerických dolarech). Celkem 24 899 mil (z New Yorku směr Anglie, Francie (kde se setkala s Julem Vernem), Itálie, Suezský průplav, Cejlon, Malacká úžina, Singapur, Jokohama, USA) urazila za 67 dní a porazila v rychlosti novinářku Elisabeth Bislandovou, která vyrazila na cestu kolem světa opačnou stranou (dodnes se spekuluje, že nyvhrála příliš čistě, protože Bislandová dostala falešné informace o odplutí parníků z Anglie, pravděpodbně osobou podplacenou deníkem New York World, který Bly vyslal).



Nellie si v Singapuru koupila opici... a musím se přiznat, že představa této dívky s cvičenou opičkou na rameni, kterak se snaží zajistit cestu parníkem v Jokohamě (kde se zdržela na několik dní)... mi přijde hodně příběhová. Neohrožená novinářka (která se předtím neváhala nechat zavřít do blázince, aby prozkoumala zacházení s mentálně postiženými a díky její reportáži bylo starání se o ně reformováno), která má na svém kontě kromě mnoha článků také několik patentů na vylepšení a vynálezy... je určitě jako inspirace pro dívčí postavu pro Příběhy Impéria vynikající.

[crowen]

Mechanicke zvierata

Par ukazok:

[Jutwen]

Včera jsme zkoušeli hrát Příběhy impéria.... co se týká vypravěče, snad poprvé jsem viděla Maugira, který je jinak zvyklý na ledasco, zaskočeného... Jeho sestra si zahrála jezdkyni na velrybě - Aboriginku. Ukázalo se, že ani zapojení role-playingu při ztvárnění velrybího tance nikterak nesnížilo vážnost situace, do níž se jezdkyně a neschopný gobliní rybář-alchymista při střetu s místním podsvětím (nezapomínejme, že Austrálie byla kolonizována především trestanci) pravidelně dostávali

[Ecthelion]

Pro hraní viktoriánských příběhů je velmi důležitým atmosférickým prvkem světlo a tma (a jejich ostré kontrasty).



Při hře budou postavy většinu času tápat ve tmě (obrazně i doslova). Pochmurná viktoriánská atmosféra v londýnských uličkách, kam málokdy dopadne sluneční svit a anglické nebe je pořád zatažené olověnou vrstvou mraků, ze kterých padá déšť, má pro hraní velkou sílu. Málokdo si dnes už dokáže představit, jak špinavá a plná dýmu města tehdy byla – prstenec továren, které se rozprostíraly kolem něj, chrlil ve dne v noci k obloze temný jedovatý dým. Ten při změně větru zahalil ulice a nutil chodce k dávivému kašli nebo ovinutí šálu kolem hlavy. Katedrála svatého Pavla, postavená z bělostného kamene, byla ve viktoriánských dobách temně černá od dýmových usazenin, stejně jako většina ostatních významných budov. K tomu se přidávaly typicky anglické mlhy, které například v Londýně vedly ke vzniku nechvalně proslulé a často smrtící „londýnské mlhy“ (dnes bychom řekli smogu), která měla nepřirozenou žlutozelenou barvu hráškové polévky a těžce ležela na městských ulicích. Mizeli v ní lidé, podle příběhů jí procházely podivné bytosti, a mnozí žebráci, kteří museli spát na ulicích v mlze, se už ráno neprobudili. Když přišla mlha, každý se snažil přespat pod střechou, a jen největší zoufalci a chudáci přespávali venku.
Stmívalo se brzy a jen některé ulice byly osvětlené plynovými lampami. Každý večer prošel ulicemi rozsvěcovač lamp s dlouhou tyčí, na jejímž konci byl hák a plamen. Hákem otevřel lampu a plamenem ji zapálil. Osvětlovaly ale jen málo, byly daleko od sebe a byly spíše ostrůvky světla v hluboké temnotě, než veřejné osvětlení.

I domy bývaly temné – pokoje chudáků mívaly okna často jen do světlíků a slunce do nich nikdy nedopadlo. Večer je osvětlovala jedna svíčka. Velké domy boháčů nebylo možné osvětlit, často se osvětloval jen pokoj, kde se scházela celá rodina (salon). Sluhové chodili s olejovou lampou po domě, většina večeří nebo karetních her se odehrává jen při svitu svící a večerních společností jen při svitu několika lamp a ohně v krbu. Většinu pokoje zahalovala tma a jen obličeje mluvících byly jasně osvětleny. Kontrast světla a tmy je dramatický.

Neboje se pracovat s popisy světla a tmy, dodají scénám dramatičnosti a hloubky. Různé formy osvětlení dodají různou náladu (obličej osvětlený zespodu dodá tváři na hrozivosti, dva zdroje světla zjemní rysy a dodají dojem citlivosti a podobně) vašim scénám – stejně tak můžete se světlem pracovat i při hraní. Pokud bude stůl osvětlen jen jednou lampou a pokoj se bude ztrácet ve tmě, bude atmosféra hry radikálně odlišná…

[Ecthelion]

Jak vypadal dopis ve viktoriánské Anglii? Obálky byly patentovány až roku 1845, do té doby (a ještě dlouho poté, především pak pro dopisy nesené poslíčkem) se dopisy vytvářely podle následujícího klíče:

1) Napsat dopis na list papíru.
2) Poskládat papír tak, aby text dopisu byl uvnitř (na výšku pomyslně rozdělit papír na třetiny a horní a spodní třetinu složit dolů (a nahoru); pak zahnout levý a pravý konec tak, aby do sebe zapadly – viz obrázek).
3) Zasunout konce do sebe a zapečetit pečetním voskem.
4) Na vnější stranu napsat adresu.

Nyní je dopis připraven k odeslání z místního poštovního úřadu nebo k vyzvednutí pošťákem. Pokud budete vytvářet rekvizity k vaší hře, určitě jí dodá na autenticitě, pokud dopisy a zprávy uděláte tímto způsobem.



Aby se ušetřil drahý papír, psaly se někdy delší zprávy (především ze zámoří) tím způsobem, že po popsání celé strany otočil pisatel list o 90° a psal kolmo na papír dál přes již napsané řádky (viz zde).

[Ecthelion]

Válečné ošetřovatelky a zdravotní sestry



Ženy ošetřovaly zraněné vojáky za bojišti odnepaměti – ale vždy šlo o „dobrovolnou“a neorganizovanou pomoc. Pomocníci lékařů byli vždy muži, stejně tak jako ženy nesměly (za žádných okolností) na bojiště.
První organizované zapojení žen jako válečných ošetřovatelek přišlo během krymské války (1853-86). Roku 1854 vyrazila s pověřením britské vlády Florance Nightingalová (známá jako „Dáma s lucernou“) s 38 dobrovolnými sestrami ošetřovat britské zraněné z krymské války. Byly umístěny v Istanbulu, kam byli evakuováni zranění z britské základny u Balaklavy. Díky její neúnavné péči, žádostem u vlády a novým opatřením (týkajících se především hygieny), podařilo se jejímu týmu snížit úmrtnost zraněných ze 42% na pouhá 2%. Díky těmto úžasným výsledkům pak později (v roce 1860) mohla otevřít první školu pro sestry na světě při nemocnici sv. Tomáše v Londýně. Brzy ji pak následovaly další.
V krymské válce se účastnila další slavná sestra, která později upadla v trestuhodné zapomnění – tou byla jamajská ošetřovatelka Mary Seacolová, která aplikovala především lidovou léčbu, kterou se naučila u své matky. Požádala, aby směla jet do Krymské války ošetřovat zraněné, ale bylo jí to odmítnuto. Proto shromáždila potřebné prostředky a sama podnikla cestu dlouhou 6500 km. Pracovala přímo na Krymu, kdy na bojištích ošetřovala (často pod palbou) vojáky obou stran.



Během americké občanské války (1860-65) už sloužily jako zdravotní sestry na obou stranách již tisíce žen a dívek. Zpočátku šlo stejně jako předtím o neorganizovanou pomoc, kdy se ženy prostě hlásily dobrovolně k práci v nemocnicích za liniemi, ale po bitvě u Bull Runu se především Clara Bartonová (pozdější zakladatelka amerického Červeného kříže) a Dorothea Dixová zasadily o vytvoření sesterského sboru organizovaného vládou, který měl pomáhat s péčí o zraněné vojáky. Sestry tak byly později kromě nemocnic v týlu přidělované přímo k polním plukům, kde pomáhaly ošetřovat zraněné na bitevním poli a běhaly s nosiči zraněných (nezřídka v nebezpečí života a pod palbou). Clara Burtonová (sloužící na straně Unie) kupříkladu v jednom případě ošetřovala zraněného přímo na bojišti, přiletěla kule, roztrhla jí rukáv a onoho muže zabila. Sally Lousie Tomkinsová, známá jako „Anděl Konfederace“, která jako jediná žena získala hodnost kapitána konfederační armády, měla ve své nemocnic na 1333 přijatých zraněných pouze 73 úmrtí (čímž dosáhla nejnižší úmrtnosti ve všech nemocnicích během občanské války).