Kariéra a životní úroveň

[Argonantus]

Záleží, co od života očekáváš

Ano, a v rámci této otázky je zajímavé, nakolik se cítíš zodpovědný za další generace. Tedy méně abstraktně - za svoje děti.
To je teprve těžká otázka.
Jinak s tím nekupováním kravin živě souhlasím ve všech variantách.
V čele jsou ta auta. Ono je u těch "milionových" aut důležité si uvědomit i to, že plno z nich je recyklovaných, tedy koupených jako ojetá. Nikdy jsem si nekoupil nové auto a nevidím v tom smysl.
Odvozovat sociální status od aut je dokonale ujeté. Je to taková představa bohatství z kriminálu - chlast, auta a děvky.

[York]

Ano, a v rámci této otázky je zajímavé, nakolik se cítíš zodpovědný za další generace. Tedy méně abstraktně - za svoje děti.

To jsou ovšem dvě diametrálně odlišné otázky.

[Lemmy]

Ano, a v rámci této otázky je zajímavé, nakolik se cítíš zodpovědný za další generace. Tedy méně abstraktně - za svoje děti.

To jsou ovšem dvě diametrálně odlišné otázky.

Souhlas. Zodpovědnost za další generace (za svoje děti) může být podotázka k tomu vyjádření... ale přímo s tím nesouvisí.
Ovšem záleží... výchova i samotné - jít příkladem dětem - je to hodně specifické a je to téma, do kterého moc nechci zabředávat (tohle je totiž právě hodně abstraktní a byla by to diskuze na sakra dlouho )... protože i když se člověk může snažit tu výchovu nebo tu cestu vlastního příkladu nějak směrovat, nakonec stejně není jasné, zda a jak to děti ovlivní a co z nich vyroste. A hodnoty, které by jim chtěl člověk rád vštípit se ve výsledku nemusí projevit jako hodnoty jiné, na kterých si rodič tolik nezakládá.

Mohl by s tím souviset ten příměr - stačí Ti k životu málo = neničíš tolik planetu nutnou produkcí na vlastní spokojenost. Ale opět mohl a vyloženě nemusel. O té zodpovědnosti to být nemusí. Když to opět vztáhnu na sebe: u mě je inspirace v zmíněných věcech dána paradoxně praktickým základem: jsem těžký introvert, kterému to vyhovuje + který nemá moc specifických schopností a dovedností využitelných v trhu práce. Vím, že honba za kariérou/majetkem by pro mě znamenala jít proti vlastnímu vnitřnímu nastavení a necítil bych se moc příjemně, takže jdu opačnou cestou (namísto toho, abych výdělek a spol. navýšil; hledám cesty, kde zjednodušit a snížit, aby to v praxi fungovalo), která tomu nastavení jde zároveň naproti. Ta zodpovědnost za další generace tam je, ale je to spíš až jako sekundární důsledek toho (a opět je to otázka nakolik a jak moje děti co ovlivní ).

[York]

namísto toho, abych výdělek a spol. navýšil; hledám cesty, kde zjednodušit a snížit, aby to v praxi fungovalo.

Tohle v zásadě můžeš přepočítat jedno na druhé*. Když máš například plat 20k čistého a zdědíš byt, takže za něj platíš 5k měsíčně, tak jsi na tom téměř stejně jako někdo, kdo vydělává 30k měsíčně a za srovnatelný byt platí 15k měsíčně. Stejně tak má cenu tvůj volný čas, pracovní prostředí, atd.

Přestává to fungovat až u lidí s příjmy daleko za rozsahem běžných platů (i když možná ani ne, protože u nich zas už typicky nejde o hodinovou mzdu, ale o výnosy z majetku).

* Ovšem když si pak s dotyčným porovnáš plat, budeš se stejně téměř určitě cítít méněcenně

To jsou ovšem dvě diametrálně odlišné otázky.

Souhlas. Zodpovědnost za další generace (za svoje děti) může být podotázka k tomu vyjádření... ale přímo s tím nesouvisí.

Já jsem jednou otázkou mínil zodpovědnost za svoje vlastní děti a druhou zodpovědnost za budoucí generace. To jsou dvě věci s překvapivě malým průnikem (pokud vůbec nějaký existuje).

[Lemmy]

Tohle v zásadě můžeš přepočítat jedno na druhé. Když máš například plat 20k čistého a zdědíš byt, takže za něj platíš 5k měsíčně, tak jsi na tom téměř stejně, jako někdo, kdo vydělává 30k měsíčně a za nájem + služby+energii ve srovnatelném bytu platí 15k měsíčně.

Yep. Když to ponechám čistě v té praktické rovině, vždycky je to o tom, jaké jsou příjmy a jaké jsou výdaje a co je ten zbytek a jak s ním nakládáš (za co člověk kolik utrácí/je ochotný utratit).

EDIT: Kdybych šel za tu praktickou rovinu, začnou se tam míchat i věci jako - kolik toho je člověk ochotný obětovat za kariéru (kde v žebříčku hodnot je ta výše platu, postavení, atp... a kde jsou jiné aspekty/hodnoty a které aspekty/hodnoty to vlastně jsou); rozdíl mezi muset/chtít/potřebovat; ... ale to už moc filozofuju

[Argonantus]

Mohl by s tím souviset ten příměr - stačí Ti k životu málo = neničíš tolik planetu nutnou produkcí na vlastní spokojenost.

Já to myslel přesně obráceně. Problém bohatství má dva konce - příjem a spotřebu. Ve spotřebě je celkem jasno, ta má svoje přirozené hranice. Velmi okázalá spotřeba je znakem počátků kapitalismu a různých přelomových epoch, časem se stává spíš zdrojem posměchu a okázalý bohatec je slabší na hlavu (Trump byla vzorná ukázka, dnes už dost vzácná).

Tahle debata ale začala v kariéře a čistě otázce příjmu. Lidi lze rozdělit na ty, co křečkují majetek, aby byli jednou "za vodou", a ty, co na to z nějakých důvodů úplně dlabou jako kartuziánský mnich, a většina lidí je pak rovnoměrně rozložena mezi těmito extrémními póly.

Moje častá pochybnost, když tak coby mírný křeček s ručením omezeným shlížím na různé extrémní kartuziánské, budhistické či nějak jinak alternativní lidičky s velkými srdíčky je, zda to není poněkud drsné vůči jejich dětem. Kartuziánský mnich to vyřešil tím, že děti nemá - pak žádný problém není. Ale pokud jsi vyrostl v alternativní chýši z hlíny, nemáš nic, a tvůj sociální kapitál z rodiny je do značné míry úplně nekompatibliní se zbytkem světa okolo, život se ti možná nebude jevit úplně snadný a to, že ti rodiče odkázali do života hlavně svoje osvícení tě nemusí naplňovat takovým nadšením, jak si možná představovali.

Nebo jinak - hodně lidí mi řeklo, že přežívali za komunismu vlastně hlavně proto, aby se jejich děti měly lépe. Jejich život je totálně v prdeli a nic se s tím už nenadělá, ale možná jednou snad. Takže stavěli ten zkurvenej barák po nedělích nebo tak něco.

Perspektiva kariéry s ohledem na děti a zcela bez nich je dost jiná. A co je správnější pohled, to nemám dodnes tušení.

[midewiwin]

Bez dětí to jde třeba i takhle:
https://cestovani.lidovky.cz/prestehova ... uality_ape

Ale jsou i celé rodiny, co jdou do něčeho podobného.
Možná v tom hraje roli uvažování, že nejcennější ze všeho je čas, který můžeš strávit podle svých představ /a s lidmi, kteří tě ne.erou/.

[Argonantus]

Jasně. Pokud jste bohatá dvojice bez dětí, můžete se stavět na hlavu.

Ten článek ale vzbuzuje hromadu temných podezření. Třeba ty "udržitelné náklady", do kterých zřejmě zasahuje značně Hugo. Projedu někde mezi 20-30 tisíci kilometry ročně a není to úplně levná záležitost. Musí mít oba dost dobrou práci a kariéru příslušného levelu, aby to fungovalo. Nebo jim to platí noviny. Nebo reklamy, které jsou vlastně v každém tom odkaze.

[Vallun]

Taky bych rád viděl ekonomickou bilanci v pozadí toho článku - ono hodně z mákladů může vyřešit ten pronájem bytu...pokud z něj uděláš homehotel a najdeš slušného provozovatele, tak Ti třeba slušný byt u Karláku hodí před 50 k čistého měsíčně (konrk. případ vzdáleného známého), a s tím už se dá cestovat, k tomu něco málo odpracuješ, a pár tisíc až cca 15 000 (pokud jedeš reklamy ve velkém) za blog , tak jsi dost v pohodě...a nemusí to být ani na úkor budoucí generace, protože se do toho vejde třeba splátka za hypotéku na ten byt:) A je fakt,že tahle žít rok nebo dva by bylo fajn...

Dovedu si to živě představit - na Velikonoce vyrazí človkě na Moravu (takový lehký trénink ve srozumitleném prostředí), pak pokračuje na Slovenské Nové Město, rakouský Podersdorf am See, Ptuj ve Slovinsku. Léto jako charterskipper na Jadranu, na podzim za krásami balkánského vnitrozemí, zimu přečkat na jihu Řecka, Itálie a Španělska (Afrika by se hodila spíš, ale zrovna teď to moc nejde, možná Alžír a Maroko). No a druhý rok na jaře by začla ta náročnější část: Jerez, Ciudad Real, Albacete, Valencia, Taragona, Lleida, Somotano, Navara, Logroňo, Valladolid, pak po řece Duero k moři. Přesun do Bordeaux, proti proudu Garony k Toulouse, Carcasonu, Avignon, Tournon sur Rhone, Vérin, Macon, pak pár vesniček kolem Beaune, do Dijonu pro hořčici, Colmar, Strasbourgh (zaplatím si podobně jako kolegové z Ministerstva spraveldnosti prohlídku budovy ESLP a pak to budu vydávat za stáž:), Lucemburk, Saarburg, Trier a přes Litoměřice dom:)

V realizaci mi brání to, že nemám byt na Karláku, dostatečně velký sklep, vracet se na jednání do ČR by byl opruz a ano, v neposlední řadě odvaha do toho jít.

[midewiwin]

Oni tam píšou, že pracujou. Ne 12 hodin denně, ale zřejmě tak 6. A když za to oba berou peníze, tak by jim to na životní náklady na cestách mohlo dát. Navíc mohou vždycky déle zůstat na fleku, kde je levnější jídlo a benzín /nebo čím krmí ten auťák/, a pak zase popojet jinam.
Tihle to vzali od podlahy i s dětmi:
https://cestovani.lidovky.cz/nomadi-mis ... uality_ele
Zatím zřejmě neřeší, co dál, ale možná cestou něco natočí nebo napíšou a od toho se potom odpíchnou.

[Lemmy]

Moje častá pochybnost, když tak coby mírný křeček s ručením omezeným shlížím na různé extrémní kartuziánské, budhistické či nějak jinak alternativní lidičky s velkými srdíčky je, zda to není poněkud drsné vůči jejich dětem. Kartuziánský mnich to vyřešil tím, že děti nemá - pak žádný problém není. Ale pokud jsi vyrostl v alternativní chýši z hlíny, nemáš nic, a tvůj sociální kapitál z rodiny je do značné míry úplně nekompatibliní se zbytkem světa okolo, život se ti možná nebude jevit úplně snadný a to, že ti rodiče odkázali do života hlavně svoje osvícení tě nemusí naplňovat takovým nadšením, jak si možná představovali.

Chápu. A přesně jak si uvedl - jsou extrémní póly a jsou lidé někde mezi. Osobně to mám tak, že i když za kariérou nejdu a necílím na ni, mám dost na to, abych uživil bez problémů rodinu (a kupovali se dětem "kraviny"). Shrnul bych to tak, že šetřím na sobě (i když taky ne markantně - ale např. jídlo si dávám mimo větších výjimek jen z domova; nechodím k holiči; prakticky si sám mimo výjimek nekupuji nové oblečení; věci mi vydrží do té doby, než se rozbijí; atp...), ale ne tolik na dětech (minimálně ne tak, abych byl přesvědčený, že mají všechno, co potřebují ke štěstí - i když tohle je vždycky subjektivní).
O těch extrémech co píšeš - zajímavé filmy k tomu: Captain Fantastic a Stále spolu. Tady je docela solidně nastíněno, jak takový "extrémní" (filozoficky by se mohlo uvažovat; kdo určuje, co je to extrém) styl života může mít ve výsledku negativní dopad na socializaci potomků (mimo konce filmu Captain Fantastic - ta poslední scéna je taková ukázka "srdíčkářského" života, který ale neopomíjí reálné okolí. Informací a kanálů o alternativních způsobech života (vždycky se to podle mě točí svým způsobem o alternativním bydlení a alternativním vzdělávání) i s dětmi je celkem dost (namátkou např. na YT Kirsten Dirksen a její kanál o alternativním bydlení; na YT je dost kanálů z Ameriky, kde lidé žijí tzv. "off-grid" a vychovávají v tom děti).
Když vezmu svůj pohled na to - asi bych byl vždycky "normální" městský člověk s klasickou prací a stylem života, který by se dal nazvat jako víc nevybočujícím z majoritní řady (opět subjektivní) - ale to mi nebrání v tom se nějakými myšlenkami inspirovat; pokud dopad bude větší vnitřní klid, vyrovnanost a možná paradoxně větší pocit svobody a funkčnost v praktickém životě

Píšu tu hlavně o té aplikovatelnosti tohodle přístupu na konkrétní situaci a tom, že každý se může inspirovat pro svoji potřebu. Kde už jsou ty hranice něčeho, co už je extrémní a toho, co by mohlo mít vliv na potomky (pokud se pro ně člověk rozhodne) - to už je na uvážení toho jedince (a jeho případného partnera/partnerky) - ač to může znít blbě. Ale tohle podle mě ve výchově platí obecně: shrnul bych to na jednoduchou větu - rodič a jeho pravda/způsob života a vliv toho na potomka.

Nebo jinak - hodně lidí mi řeklo, že přežívali za komunismu vlastně hlavně proto, aby se jejich děti měly lépe. Jejich život je totálně v prdeli a nic se s tím už nenadělá, ale možná jednou snad. Takže stavěli ten zkurvenej barák po nedělích nebo tak něco.

Na tom "simple living" je fajn to, že to není nedobrovolné (i když - může to být samozřejmě z větší nebo menší míry důsledek reality, jako u mě); ale opět - to, jak to případně ovlivní potomka je už na tom rodiči a tomu, jak se staví k výchově a budoucnosti dítěte.

[York]

Nebo jinak - hodně lidí mi řeklo, že přežívali za komunismu vlastně hlavně proto, aby se jejich děti měly lépe. Jejich život je totálně v prdeli a nic se s tím už nenadělá, ale možná jednou snad. Takže stavěli ten zkurvenej barák po nedělích nebo tak něco.

Trochu problém je, když pak potomek o ten zkurvenej barák vlastně vůbec nemá zájem, prodá ho a odstěhuje se někam do jů-es-ej. Nebo když tě vidí jen jednou za rok na vánoce, protože po zbytek roku chodíš do práce nebo makáš na tom zkurvenym baráku a nemáš čas.

Na druhou stranu dělat něco pro své děti je nepochybně výborná motivace, o tom žádná.

[OnGe]

Ono je dost podstatné trefit ten bod, kdy tím, že děláš něco pro děti, skutečně děláš něco pro děti a kdy už tím, že děláš něco pro děti, vlastně všechno jenom zhoršuješ. Což si myslím, že patří mezi nejobtížnější věci vůbec, to trefit.

Zkurvený baráky dokážou kurvit životy pěkně dlouho, důkladně a celému kolektivu. Viděl jsem to, byl jsem tam a přivezl si triko s obrázkem.

[York]

Zkurvený baráky dokážou kurvit životy pěkně dlouho, důkladně a celému kolektivu. Viděl jsem to, byl jsem tam a přivezl si triko s obrázkem.

Na druhou stranu je pořád lepší ten zkurvenej barák mít než nemít.

[Sosacek]

Tos nemel barak napul s moji tetou.