Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

O lidech, o vztazích, o politice, o názorech, o opicích a o ufonech.

Moderátor: Faskal

Odpovědět
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32254
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Vallun »

Fritzs píše:Jesi mohl být tenhle Huml ministr, tak já můžu bejt taky :D
Myslím,že ministrem nikdy nebyl, ale nepochybně ano....byla by to zhruba stejná katastrofa.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Fritzs
Příspěvky: 6288
Registrován: 9. 5. 2005, 21:47
Bydliště: Brno

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Fritzs »

Vallun: Sem si ho spetl, tenhle byl jenom v parlamentu.
-I don't suffer from insanity. I enjoy every minute of it.

-If violence isn't solving your problems then you aren't using it enough.

-Jestliže je hlad nejlepší kuchař, pak je smrt nejlepší lékař!
Argonantus
.
Příspěvky: 18084
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Argonantus »

Eleshar.
Takže partyzánský Buk se nezdá vůbec mimo
.
Pokud se zasklí předchozí debata a argumentace, pak jistě.
Stejně tak úvaha, že v normální cestovní výšce 10 km nad frontou to vůbec může být vojenský ukrajinský náklaďák (=a letí jako kam? Do ruska?), je velmi podivná.
MarkyParky píše: Ale jak říkáš, i chování cíle by mohlo něco indikovat. Když už by takového operátora radaru mělo něco trknout, tak než výška to bude rychlost. Těch 950km/h je přeci jenom asi dvakrát víc, než se ukrajinské nákladní antonovy šudlaj.
Já to myslel ještě úplně jinak - chování cesťáku má jakousi standardní logiku, jak jsem pochopil - dosáhne nějaké cestovní výšky a rychlosti, a té se víceméně drží (plus minus další milion podrobností, které víš mnohem lépe).

Chování vojenského náklaďáku má rovněž svoji typickou logiku (daleko lépe by to věděl Pátrač, ten je na to profík). Má navést něco typicky co nejblíže k prostoru operací, ALE tak, aby se vyhnul nepřátelskému PVO. Takže Přistane nejspíš PŘED ním. Rozhodně se nepohrne přímo nad předpokládané bojiště. A ještě méně pravděpodobně bude poletovat nad ním ve výšce cesťáku, což předpokládá, že by letěl ZA něj (cestuje snad do nepřátelského zázemí? WTF?)

Tohle samozřejmě velitel PVO ví, takže pokud si mázne Buk do prostoru operací, má nejméně důvodů tam čekat nepřátelský náklaďák (snad jedině, kdyby Ukrajinci lstivě vysazovali parašutisty do Ruska...)
Vůbec je za této situace zvláštní tam dávat PVO, schopné střílet vysoké cíle, ale s omezenými schopnostmi proti těm nízkým, daleko pravděpodobnějším.
Závidím kolegům, co tu nevidí žádné problémy.

EDIT: zůstal mi tu viset omylem zbytek Markyho postu.
Naposledy upravil(a) Argonantus dne 3. 10. 2016, 13:27, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Eleshar_Vermillion
černá eminence
Příspěvky: 18482
Registrován: 18. 6. 2003, 21:31
Bydliště: Praha

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Eleshar_Vermillion »

Fritzs píše:Jesi mohl být tenhle Huml ministr, tak já můžu bejt taky :D
Ministr? To sis teda laťku moc vysoko nenastavil...
Náš nebožtík pes by byl lepší ministr (zaživa i teď) než leckterý skutečný člen současné či kterékoliv minulé vlády.
Argonantus píše:Chování vojenského náklaďáku má rovněž svoji typickou logiku (daleko lépe by to věděl Pátrač, ten je na to profík). Má navést něco typicky co nejblíže k prostoru operací, ALE tak, aby se vyhnul nepřátelskému PVO. Takže Přistane nejspíš PŘED ním. Rozhodně se nepohrne přímo nad předpokládané bojiště. A ještě méně pravděpodobně bude poletovat nad ním ve výšce cesťáku, což předpokládá, že by letěl ZA něj (cestuje snad do nepřátelského zázemí? WTF?)

Tohle samozřejmě velitel PVO ví, takže pokud si mázne Buk do prostoru operací, má nejméně důvodů tam čekat nepřátelský náklaďák (snad jedině, kdyby Ukrajinci lstivě vysazovali parašutisty do Ruska...)
Vůbec je za této situace zvláštní tam dávat PVO, schopné střílet vysoké cíle, ale s omezenými schopnostmi proti těm nízkým, daleko pravděpodobnějším.
Závidím kolegům, co tu nevidí žádné problémy.
OK, tohle už je argument. Každopádně Marky tu vysvětloval, že samotný TELAR nejspíš výšku letadla určit neumí (např. proto, že to asi ani nepotřebuje, protože ke správné trajektorii stačí ten relativní vektor)... Takže by to mohl být klidně vojenský náklaďák, co by shazoval chlapy normálně do válečného území (proč do Ruska?). Tak jako tak to znamená, že přinejlepším neměli naprosto žádnou tuchu, na co střílejí, což je docela hovadské.
.... a po první úspěšné střele se stahuje zpět.
Nebo po prvním průseru se rychle dekuje zpět....
To už je asi celkem jedno, pokud Ukrajinci pochopili, že tam nemají co lozit a veřejné mínění nebylo ve stavu, kdy by případný průser automaticky a bez dalšího připsalo (pro)ruské straně konfliktu.
Ne croyez pas que les antisémites se méprennent tout à fait sur l'absurdité de ses réponses. Ils savent que leurs discours sont légers, contestables ; mais ils s'en amusent, c'est leur adversaire qui a le devoir d'user sérieusement des mots puisqu'il croit aux mots ; eux, ils ont le droit de jouer. Ils aiment même à jouer avec le discours car, en donnant des raisons bouffonnes, ils jettent le discrédit sur le sérieux de leur interlocuteur ; ils sont de mauvaise foi avec délices, car il s'agit pour eux, non pas de persuader par de bons arguments, mais d'intimider ou de désorienter. Si vous les pressez trop vivement, ils se ferment, ils vous signifient d'un mot superbe que le temps d'argumenter est passé.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32254
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Vallun »

V 950 kmph fakt výsadek neshazuješ
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22578
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Jerson »

Jen pro ilustraci - mrkněte se na tenhle článek o odvrácených světových hrozbách, kapitola 3.
Nejde teď o to, že se mělo jednat o strategický jaderný útok. Jde o to, jak fungovala sovětská armáda - poručík se musel ve velmi krátkém čase rozhodnout prakticky na základě svého pocitu, jestli bude hrozbu jaderného útoku považovat za skutečnou. Na nějaké ověřování došlo až potom.

Z mého pohledu v případě sestřelení tohoto civilního letadla může velmi snadno hrát roli krátký čas od zachycení do vypuštění střely, který nedával moc prostoru pro nějaké ověřování a rozmýšlení, případně v kombinaci s nepřipraveností obsluhy na takovou situaci. Tím nemyslím, že by nebyli vycvičení - to mohli být a zřejmě byli. Ale jedna věc je výcvik, a druhá věc je rozhodnout během chvíle o vyslání rakety na letadlo, které je možná potenciální hrozbou (pro jinou spojeneckou jednotku), a možná je to taky civilní stroj. Nemusí jít o žádný úmysl vyhrožovat nebo zkoušet NATO či Ukrajinskou armádu, prostě jen situace, kdy v podstatě záložní radar hlásí přibližující se letadlo, které není naše, nedá se v omezeném čase ověřit, co je zač a nemělo by tady být.
Reálně se staly mnohem hroší a závažnější věci jen vinou lidské blbosti nebo souhry náhod (v tom článku jsou napsané jen vážné incidenty, které se podařilo odhalit včas, jsou tisíce dalších incidentů, které ke světové válce vést nemohly, ale zase se staly), takže nevidím důvod, proč by nemohlo jít i o tento případ.
Uživatelský avatar
MarkyParky
Příspěvky: 16248
Registrován: 11. 8. 2011, 02:37

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od MarkyParky »

V 950 kmph fakt výsadek neshazuješ
Čistě faktografická korekce - těch 950kmph je ground speed.

Pro toho výsadkáře, co by případně mašinu opouštěl je směrodatná "indicated air speed", která vyjadřuje rychlost s ohledem k tlaku vzduchu a ta byla podle FDR cca 546kmph.

Což je teda furt rychlost, ve který výsadek neshazuješ, proto to berte jen jako faktografickou poznámku.



Jinak Jersonův komentář: +1
Uživatelský avatar
Eleshar_Vermillion
černá eminence
Příspěvky: 18482
Registrován: 18. 6. 2003, 21:31
Bydliště: Praha

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Eleshar_Vermillion »

A znáš bez výšky tu rychlost? Chápu to tak, že znáš ten relativní vektor a pro střelu je jedno, jestli cíl letí výš a rychleji nebo níž a pomaleji, ne?
Ne croyez pas que les antisémites se méprennent tout à fait sur l'absurdité de ses réponses. Ils savent que leurs discours sont légers, contestables ; mais ils s'en amusent, c'est leur adversaire qui a le devoir d'user sérieusement des mots puisqu'il croit aux mots ; eux, ils ont le droit de jouer. Ils aiment même à jouer avec le discours car, en donnant des raisons bouffonnes, ils jettent le discrédit sur le sérieux de leur interlocuteur ; ils sont de mauvaise foi avec délices, car il s'agit pour eux, non pas de persuader par de bons arguments, mais d'intimider ou de désorienter. Si vous les pressez trop vivement, ils se ferment, ils vous signifient d'un mot superbe que le temps d'argumenter est passé.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32254
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Vallun »

Nejsem odborník..., ale rychlost podle mne určitě znáš a to docela přesně, to je tak trochu základ...a tipuji,že výšku řádově taky, ne přesně, ale dost na to, abys odlišil linkový spoj (10 000+ m) a vojenský let (cca 4 000 m).

Jerson - ale jo, mohlo jít o náhodu, nicméně ten, kdo schválil operaci s takovouhle mírou rizika se dopustil lhostejnosti rovnající se nepřímému úmyslu...
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
MarkyParky
Příspěvky: 16248
Registrován: 11. 8. 2011, 02:37

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od MarkyParky »

A znáš bez výšky tu rychlost? Chápu to tak, že znáš ten relativní vektor a pro střelu je jedno, jestli cíl letí výš a rychleji nebo níž a pomaleji, ne?
Na zemi bez výšky a bez znalosti rychlosti a směru větru samozřejmě neznáš. A pro raketu nepotřebuješ.


Já ten údaj neuváděl kvůli BUKu.

Já ho uváděl jen kvůli tomu, že používat GS jako argument u parašutisty není korektní. Parašutistu opouštějícího letadlo v okamžik opuštění ani tak nezajímá, jak rychle se pohybuje letadlo vůči zemi, která je X kilometrů pod ním, ale mohlo by ho zajímat, jak rychle se pohybuje letadlo vůči vzduchu kolem sebe. Což je IAS, nikoliv GS. Protože to je (pseudo)rychlost, kterou se následně on bude pohybovat vůči mase vzduchu, kvůli setrvačnosti, než převáží gravitace a zbrzdí ho odpor vzduchu....

A jak je vidět, ve FL330 je to skoro poloviční rychlost.


Nicméně relevanci k zaměření BUKem to má nulovou, při těhle rychlostech se normálně neskáče, ať už je vyjádříš jakkoliv.
Argonantus
.
Příspěvky: 18084
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Argonantus »

Já myslel ty parašustisty spíš jako vtip - zamenalo by to letět kus za frontu, pak teprve snížit rychlost a výšku a vyházet paragány, pak se otočit a mazat zpátky, při čemž ty parašustisti věří, že se k nim někdo probije. Parašutista je klasický manévr ÚTOČÍCÍ strany. Dále viz předsunutý odřad, Pátračovo učené pojednání.
Jak moc je to pravděpodobné za strany Ukrajinců proti Rusům asi netřeba rozvádět. Jiné využití ukrajinského náklaďáku v ruském týlu mne nenapadá (ale třeba někdo na nějaké přijde).

Takže smysl mi spíš dává, že čenda střílel na stíhačku ve 3000 a trefil cesťák v 10.000; zda to zaměnit lze, to netuším. Ale připadá mi to méně uhozené, než ten ukrajinský scifi vojenský náklaďák.
A na tomto omylu má pak jasný podíl, že čendovi dali za záhadných důvodů a v rozporu s čímkoli normálním jen část zařízení.
Uživatelský avatar
Eleshar_Vermillion
černá eminence
Příspěvky: 18482
Registrován: 18. 6. 2003, 21:31
Bydliště: Praha

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Eleshar_Vermillion »

A znáš bez výšky tu rychlost? Chápu to tak, že znáš ten relativní vektor a pro střelu je jedno, jestli cíl letí výš a rychleji nebo níž a pomaleji, ne?
MarkyParky píše:Na zemi bez výšky a bez znalosti rychlosti a směru větru samozřejmě neznáš. A pro raketu nepotřebuješ.
...
...
Nicméně relevanci k zaměření BUKem to má nulovou, při těhle rychlostech se normálně neskáče, ať už je vyjádříš jakkoliv.
Já spíš jen špekuluju, jestli posádka Buku měla šanci poznat tu výšku a rychlost, protože pokud nepozná výšku a rychlost, tak těžko posoudí, jestli z toho letadla třeba bude někdo skákat nebo nebude (přeci jen pro cíl o 6 km níž ten úhel znamená výrazně kratší vzdálenost za stejný časový úsek, takže teoreticky by to mohlo vypadat jako letadlo, ze kterého lze skákat).
Argonantus píše:Takže smysl mi spíš dává, že čenda střílel na stíhačku ve 3000 a trefil cesťák v 10.000; zda to zaměnit lze, to netuším. Ale připadá mi to méně uhozené, než ten ukrajinský scifi vojenský náklaďák.
To se asi taky vyloučit nedá - náklaďákem se chlubili, až když to bylo sestřelené a měli představu, jak je to velké. Celkově mi to potvrzuje názor, že neměli naprosto tuchu, po čem fakticky střílejí.
Ne croyez pas que les antisémites se méprennent tout à fait sur l'absurdité de ses réponses. Ils savent que leurs discours sont légers, contestables ; mais ils s'en amusent, c'est leur adversaire qui a le devoir d'user sérieusement des mots puisqu'il croit aux mots ; eux, ils ont le droit de jouer. Ils aiment même à jouer avec le discours car, en donnant des raisons bouffonnes, ils jettent le discrédit sur le sérieux de leur interlocuteur ; ils sont de mauvaise foi avec délices, car il s'agit pour eux, non pas de persuader par de bons arguments, mais d'intimider ou de désorienter. Si vous les pressez trop vivement, ils se ferment, ils vous signifient d'un mot superbe que le temps d'argumenter est passé.
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22578
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od Jerson »

Argonantus píše:Takže smysl mi spíš dává, že čenda střílel na stíhačku ve 3000 a trefil cesťák v 10.000; zda to zaměnit lze, to netuším. Ale připadá mi to méně uhozené, než ten ukrajinský scifi vojenský náklaďák.
A na tomto omylu má pak jasný podíl, že čendovi dali za záhadných důvodů a v rozporu s čímkoli normálním jen část zařízení.
Podle toho co vím o radarech to zaměnil lze úplně v pohodě, pokud nemáš k dispozici žádné další informace z odpovídačů a žádné další potvrzení. Máš prostě svítící bod na radaru, který může být o něco větší pro dopravák a o něco menší pro stíhačku, ale soubor dalších podmínek s velikostí toho bodu udělá víc než samotný typ letadla (jako třeba že dopravák letící pod (ne)vhodným úhlem má menší odraz než stíhačka letící pod úhlem jiným.)

A pokud jde o ty záhadné důvody, dovedu si představit scénář, kdy bylo v plánu poskytnout separatistům nějakou protileteckou podporu, třeba kompletním Bukem. Pak přišel druhý rozkaz "udělejte to tajně". Velitel divize oponoval, že dopravit někam kompletní Buk tajně je dost obtížné, protože vyžaduje radarovou jednotku, raketovou jednotku a velící jednotku atd. a vůbec je to několik vozidel. Na druhé straně telefonu je chvíli ticho a pak přijde otázka "A ten raketový pásák může operovat samostatně, že?"
"No, může, ale ..."
"Žádné ale, pošlete ho tam samotný, je to rozkaz od Putina, a o tom se nediskutuje."

Samozřejmě že to mohlo proběhnout řadou jiných způsobů, třeba že se původně plánoval nějaký menší systém, který se vejde na jedno auto, které se nepodařilo nastartovat, a tak někdo řekl "pošlete tam támhleto", a námitky ho nezajímaly.
Debilní nekvalifikované rozhodnutí bez znalosti souvislostí a omezení je schopný udělat management na libovolné úrovni v prakticky jakékoliv firmě nebo armádě, takže nevidím důvod, proč by proti tomu měla být zrovna Ruská armáda imunní.
Uživatelský avatar
OnGe
malý zelený křečopažout
Příspěvky: 13205
Registrován: 5. 2. 2010, 09:27
Kontaktovat uživatele:

Re: Ukrajina (původně stredoveke/staroveke vojenske akcie)

Příspěvek od OnGe »

Tak to vypadá, že Krym přecijen chce do Ruska:
https://www.novinky.cz/zahranicni/evrop ... metry.html
OnGe tu není, je tu jenom Zuul
Uživatelský avatar
Sadako
Příspěvky: 5293
Registrován: 28. 1. 2007, 21:15
Bydliště: Stadt von Morgen
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sadako »

Když se tady dřenilo Rusko jako takové, arnošt hodil do Výpisků z četby úryvky z celkem pozoruhodné knihy.
Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky píše:„Musíme přesvědčit 90 milionů ze sta, žijících v Sovětském Rusku. Se zbylými není možné se bavit, ty je třeba odstranit.“ (Zinovjev, 1918). „Pověsit (bezpodmínečně pověsit, aby to lidé viděli) nejméně 1000 zavilých kulaků a zazobanců… sebrat jim všechno obilí, určit rukojmí… Provést to tak, aby to na stovky verst kolem lidé viděli a třásli se strachem…“ (Lenin, 1918). „Moskva doslova umírá hladem…“ (profesor Kuzněcov k Trockému). „To není žádný hlad. Když Titus dobýval Jeruzalém, židovské matky jedly svoje děti. Přijít a prohlásit: ‚Máme hlad‘ můžete teprve pak, až donutím vaše matky jíst svoje děti.“

==========

Jedeme Smolenskou oblastí. V jedné vesnici jsme zastavili u obchodu. Všichni jsou povědomí (já sama jsem vyrostla na vesnici), krásní, dobří lidé, ale jak ponižující, ubohé je to všechno kolem. Začali jsem se bavit o životě. „Ptáte se na svobodu? Jděte se podívat k nám do obchodu: vodku mají, jakou si vzpomenete, Standard, Gorbačov, Putinka, spoustu salámů, sýrů, a taky ryby. Banánů hromady. Jakou svobodu ještě potřebujeme? Tohle nám stačí.“ – „A půdu vám vrátili?“ – „Kdo by se na ní dřel? Kdo chce, může ji mít. Tady si ji vzal jedině Vaska Krutoj. Jeho mladšímu synkovi je osm let a už šlape vedle táty za pluhem. Když se u něj necháte najmout na práci, tak si ani nic neukradnete, ani se pořádně nevyspíte. Úplnej fašista!“

==========

– Gorbačov je tajnej americkej agent… Zednář… Zradil komunismus. Nenávidím Gorbačova za to, že mi ukrad vlast. Sovětskej pas jsem si, jako nejdražší věc, schoval. Ano stáli jsme ve frontě na promodralý kuřata a nahnilou mrkev, ale byla to naše vlast. Miloval jsem ji. Vy jste žili v „Horní Voltě s raketama“, ale já žil ve veliký a mocný zemi. Pro Západ bylo Rusko vždycky nepřítel, měli z něj strach. Bylo trnem v oku. Mocný Rusko nikdo nepotřebuje, s komunistama nebo bez nich. Berou nás jako sklad nafty, plynu, dřeva a barevnejch kovů. Naftu vyměňujeme za spodní kalhotky. Ale existovala kultura bez hadříků a šmejdů. Sovětská kultura! Někomu se hodilo, aby už nebyla. Byla to operace CIA. Už nás říděj Američani. Gorbačovovi za to dobře zaplatili… Dřív nebo pozdějc ho budou soudit. Doufám, že se ten Jidáš dožije lidovýho hněvu. S radostí bych mu prohnal kulku hlavou na Butovský střelnici. (Bouchne pěstí do stolu. ) Tohle že je štěstí? Salám a banány?! Válíme se v hovnech a jíme všechno, co je z ciziny. Místo vlasti tu máme obrovskej supermarket. Jestli se tomuhle říká svoboda, tak takovou svobodu nepotřebuju. Fuj! Národ jsme nechali klesnout až na samý dno, jsme otroci. Otroci! Za komunistů, jak říkal Lenin, mohla stát řídit kuchařka – dělnice, dojičky, tkadleny – a teď sedí v parlamentu grázlové. Dolaroví milionáři. Měli by sedět za mřížema, a ne v parlamentu. S perestrojkou nás podfoukli!

==========

Zašla jsem ze zvyku do antikvariátu. Bez povšimnutí tam stálo dvě stě čísel Světovky i Dobrodružná knihovna, přesně ta oranžová, o které jsem snila. Zírala jsem na hřbety knih a dlouze vdechovala tu vůni. Válely se tu hory knih. Intelektuálové rozprodávali své knihovny. Ovšemže veřejnost zchudla, ale proto se lidé nezbavovali knih, ne pro peníze – knihy prostě zklamaly. Zklamaly naprosto. Začalo být nevhodné zeptat se druhého: „A co teď čteš?“ V životě se toho změnilo příliš mnoho, ale v knihách o tom není ani slovo. Ruské romány nikoho nenaučí, jak získat v životě úspěch. Jak zbohatnout… Oblomov leží na kanapi a Čechovovi hrdinové neustále pijí čaj a stěžují si na život… (Mlčí.) Nedejbože, abychom žili v době změn, říkají Číňané. Málokdo zůstal takový, jaký byl dřív. Příjemní lidé se kamsi vytratili. Všude kolem lokty a zuby…

==========

– Šli jsme večer z kina. V kaluži krve ležel muž. Vzadu na kabátu měl průstřel od kulky. U něj stál policajt. Tehdy jsem poprvé viděl zabitého člověka. Brzy jsem si na to zvykl. Náš dům byl velký, měl dvacet vchodů. Každé ráno jsme venku nacházeli tělo, a už to s námi ani nehnulo. Začínal skutečný kapitalismus. Krvavý. Čekal jsem, že mě to zdeptá, ale nic takového. Po Stalinovi se na krev díváme jinak… Pamatuju si, jak naši vraždili naše… A na masové vraždy lidí, kteří ani nevěděli, za co jsou zabíjeni… A to nám zůstalo, je to součástí našeho života… Vyrostli jsme mezi katy a oběťmi… To, že žijí pospolu, je pro nás normální. Hranice mezi mírovým a válečným stavem neexistuje. Pořád je válka. Zapneme televizi a všichni žvaněj jak kriminálníci: i politici, i byznysmeni, i prezident: všude je provize, úplatky, podíly… A lidský život? Stačí jen plivnout a rozmáznout. Jako v lágru…

==========

A teď něco o katech… Těch obyčejných, ne strašných… Tátu udal náš soused… strejda Jura… Z blbosti, jak říkala máma. Bylo mi sedm let. Strejda Jura bral své děti a mě s sebou lovit ryby, vozil nás na koni. Opravoval nám plot. Rozumíte, vzniká naprosto jiná představa o katovi: obyčejný člověk, dokonce dobrý… normální… Tátu zavřeli a za pár měsíců sebrali tátova bratra. Za Jelcina mi dali jeho spis, bylo v něm několik udání, jedno napsala teta Olja… příbuzná… Krásná žena, veselá… Hezky zpívala… Byla už stará, když jsem se jí zeptal: „Teto Oljo, pověz mi o sedmatřicátém…“ – „To byl nejšťastnější rok mého života. Byla jsem zamilovaná,“ odpověděla mi… Tátův bratr se už domů nevrátil. Zmizel.

==========

– Zachránit nás může jenom jeden člověk: soudruh Stalin. Kdyby tu byl dva dny… Všechny by postřílel – a pak ať si jde zase klidně lehnout.

==========

– Rus musí v něco věřit… Věřit v něco jasnýho, vznešenýho. Do mozkový kůry máme vložený impérium a komunismus. K hrdinství máme blíž.

==========

Můj otec se účastnil Zimní války, aniž by mu bylo jasné, za co bojují; bylo však potřeba jít, tak šel. O téhle válce se mlčelo, nemluvilo se o ní jako o válce, ale jako o finském výletě. Nicméně nám o tom později vyprávěl… Potichu. Doma. Bylo to málokdy, ale občas se o tom zmínil. Když něco popil… Scenérie té války byla zimní: les a všude metr sněhu. Finové bojovali na lyžích, v bílých maskovacích pláštích; najednou se zjevili kolem dokola, jako andělé. „Jako andělé,“ říkával tatínek… Během noci dokázali Finové podříznout hlídky i celou rotu. Všude byli mrtví… V otcových vzpomínkách mrtví pokaždé leželi v kalužích krve, ze spících lidí jí vyteklo strašně moc. Bylo jí tolik, že prosákla metrovými závějemi. Po válce tatínek nemohl ani podříznout slepici. Ani králíka. Vždycky ho strašně rozrušilo, když uviděl jakékoliv zabité zvíře a ucítil pach teplé krve. Bál se vysokých stromů s hustou korunou, na těch stromech se obvykle skrývali finští odstřelovači, kterým se říkalo „kukačky“ (Mlčí.) K tomu bych ještě chtěla říct… Sama za sebe… Po našem vítězství ve druhé světové válce tonulo naše městečko v květinách, bylo to tehdy jakési radostné opojení. Nejvíc bylo jiřinek, jejich hlízy se musely přes zimu schovávat, aby nenamrzly. Chraň Bůh! Balili jsme je a ukládali, jako by to byly malé děti. Květiny kvetly u domů, za nimi, kolem studní i podél plotů. Po tom strachu, co jsme prožili, jsme všichni chtěli žít a radovat se. Pak ale kytky najednou zmizely, dnes už tu po nich není ani památky. Já to však mám stále v živé paměti… Ještě jsem si vzpomněla… (Mlčí.) Tatínek… bojoval všeho všudy půl roku a pak padl do zajetí. A jak se dostal do zajetí? Postupovali po zamrzlém jezeru a nepřátelské dělostřelectvo rozbíjelo led. Málokdo doplaval až ke břehu, a ti, kdo to dokázali, už neměli žádnou sílu, natož zbraně. Byli skoro nazí. Finové jim tehdy podávali ruce. Zachraňovali je. Někdo se té ruky chytil a jiný… Bylo hodně těch, kteří pomoc od nepřítele nepřijali. Tak je to prostě učili. Tatínek se však chytil něčí ruky a vytáhli ho. Dobře si pamatuju jeho živý úžas: „Dali mi pálenku, abych se zahřál. Taky suché oblečení. Smáli se a plácali mě po ramenou: „Jsi živ, Ivane!“ Tatínek nikdy dřív neviděl nepřátele zblízka. Nechápal, z čeho mají radost…

Ve čtyřicátém roce ta finská anabáze skončila… Sovětské zajatce Finové vyměnili za své krajany, kteří byli v našem zajetí. Kráčeli si v zástupech vstříc. Když se Finové se svými setkali, začali je objímat, tisknout jim ruce… Naše nikdo takhle nevítal, dívali se na ně jako na nepřátele. „Kamarádi! Bratři!“ vrhali se ke svým ti, kteří se vraceli. „Stát! Dál ani krok, nebo budeme střílet!“ Zástup obklíčili vojáci s vlčáky a bývalé zajatce vedli do speciálně připravených baráků. Kolem nich byl ostnatý drát. Začaly výslechy… „Jak ses dostal do zajetí?“ zeptal se vyšetřovatel otce. „Finové mě vytáhli z jezera.“ – „Jsi zrádce! Zachraňoval sis vlastní kůži a ne vlast.“

Tatínek taky věřil tomu, že je vinen. Tak je to učili… Neproběhl ani žádný soud. Všechny je vyvedli na plac a před nastoupenými řadami přečetli rozkaz: šest let v lágru za vlastizradu.

V lágru otec často potkával opravdové vzdělance. Nikde jinde tak zajímavé lidi nepotkal. Někteří z nich psali básně, a ti také častěji přežili. Stejně tak duchovní, kteří se modlili. Proto si tatínek přál, aby všechny jeho děti měly vysokoškolské vzdělání.
==========

Napoprvé mě zavedli někam do sklepa… Byly tam desetitisíce spisů… Jeden případ měl dvě stránky, jiný obsahoval celý svazek. Jako když ve třicátém sedmém existoval celý plán… rozpis… „odhalení a likvidace nepřátel lidu“, tak se v osmdesátých letech v okresech a krajích plnil plán rehabilitací. I ten bylo potřeba splnit a překročit. Probíhalo to stalinským stylem: schůze, vymývání mozků, napomenutí. Tak dělej…

==========

Běžný komunální byt… Žilo tam společně pět rodin, celkem dvacet sedm nájemníků. A na to na všechno jedna kuchyň a jeden záchod. Dvě sousedky se spřátelily: jedna měla pětiletou dcerku a druhá byla sama. Obyvatelé komunálek většinou sledovali jeden druhého. Navzájem se odposlouchávali. Ti, kteří měli místnost deset metrů, záviděli těm, kteří měli pětadvacetimetrovou. Takový byl život… A jednou takhle v noci přijel anton… Ženu, která měla malou holčičku, zatkli. Ještě než ji odvezli, stačila vykřiknout na přítelkyni: „Když se nevrátím, vem si mojí malou k sobě. Nedávej ji do dětského domova.“ Kamarádka si dítě nechala. Pak na ni přepsali druhou místnost… Holčička jí začala říkat maminko… „Maminko Aňo“… Uběhlo sedmnáct let… A opravdová maminka se vrátila. Své kamarádce zlíbala ruce i nohy. Pohádky obvykle končí v tomhle okamžiku, jenže v životě to dopadlo jinak. Bez happyendu. Za Gorbačova otevřeli archivy a bývalé trestankyni nabídli: „Chcete si prohlédnout svůj spis?“ Chci. Vzala svoji složku… otevřela… a navrch leželo udání… byl to dobře známý rukopis… Udání sepsala sousedka… „maminka Aňa“… Chápete to? Já tedy ne. Ta žena to taky nemohla pochopit. Šla domů a tam se oběsila.

==========

Už si nevzpomínám… jak to tenkrát bylo: Jestli přišli sami nebo je našla v lese? Naše sousedka schovala ve stodole dva židovský chlapečky, byli tak nádherný. Úplný andílci! Všechny ostatní postříleli, ale oni se schovali. Utekli. Jednomu bylo osm, druhýmu deset let. A naše maminka jim nosila mlíko… „Děti, pssst…“ prosila nás. „Nikomu ani muk.“ V sousedčině rodině měli hodně starého dědu, pamatoval ještě válku s Němci… Tu první… Chlapečkům dával jídlo a přitom naříkal: „Dětičky zlatý, jestli vás chytěj, budou vás mučit. Kdybych to sved, radši bych vás sám sprovodil ze světa.“ Tak to říkal… Ale čert má uši všude… (Křižuje se.) Najednou přijeli tři Němci v černým motocyklu a s sebou měli velkýho černýho psa. Někdo sousedku udal… Takoví se najdou všude, co maj zkaženou duši. Žijou, jako by ji ani neměli… a jejich srdce je chladný, kdepak lidský. S nikým nemaj slitování. Ty chlapci utíkali na pole… chtěli se schovat v žitě… Němci na ně poštvali psa… Lidi pak už nacházeli jenom jejich kousky… zbyly z nich akorát cáry… Nebylo co pohřbívat… ani jejich jména nikdo neznal… Sousedku Němci přivázali za motocykl, běžela, dokud se jí neutrhlo srdce… (Už si ani nestírá slzy.) Lidi se za války báli jeden druhého. Báli se vlastních i cizích. Řeknete něco ve dne a uslyší vás ptáci, povíte něco v noci a uslyší vás myši. Maminka nás učila modlitby. Říkala: Bez Pánaboha tě i červík spolkne.

==========

Pak jsem se jela zapsat na pedagogickou školu. Museli jsme tam vyplnit dotazník. Všechno jsem napsala, až jsem došla k otázce: Byla jste vy nebo vaši příbuzní v zajetí nebo jste byli okupovaní? Odpověděla jsem: „Ano, samozřejmě, byli.“ Ředitel školy si mě pozval k sobě do kabinetu: „Děvče, tady máš své dokumenty.“ Bojoval na frontě, a neměl ruku. Jen prázdný rukáv. Tak mi došlo, že my… všichni, co jsme byli okupovaní… jsme nežádoucí. Podezřelí. Nikdo nám už neříkal „bratři a sestry“… Po čtyřiceti letech ten dotazník zrušili. Až po čtyřiceti!

==========

Jak jsem byla pyšná na našeho souseda strýčka Váňu, byl hrdina! Vrátil se z války bez nohou. Jezdil po dvoře na dřevěném podomácku vyrobeném vozíku. Říkal mi „moje Margaritka“, spravoval všem válenky a holínky. Když se napil, prozpěvoval: „Bráškové moji, sestřičky… / hrdinsky jsem bojoval…“ Pár dnů po tom, co umřel Stalin, jsem za ním přišla a on povídá: „Tak Margaritko, konečně zdechnul ten…“ To si dovolil říct o mém Stalinovi! Vytrhla jsem mu své válenky: „Co si to dovolujete? Vždyť jste hrdina! A máte vyznamenání.“ Dva dny jsem to řešila: jsem přece pionýrka, to znamená, že musím jít na NKVD a povědět jim o strýčkovi Váňovi. Podat hlášení. Myslela jsem to naprosto vážně… ano! Jako Pavlík Morozov… Byla jsem schopná udat i svého otce… matku… udělala bych to… ano! Byla jsem odhodlaná! Vracela jsem se ze školy a strýček Váňa se válel opilý ve vchodu do domu. Převrhl se s i vozíkem a nemohl vstát. Najednou se mi ho zželelo.

==========

Moje maminka pochází ze šlechtické rodiny. Pár měsíců před revolucí se provdala za důstojníka, který později bojoval mezi bílými. V Oděse se museli rozejít, on emigroval se zbylými poraženými děnikinskými oddíly, ale ona nemohla opustit svoji nemohoucí matku. Čeka ji zatkla jako ženu bělogvardějce. Vyšetřovatel, který ten proces vedl, se do maminky zamiloval. Těžko říct jak, ale tenkrát jí zachránil život… Přiměl ji, aby si ho vzala. Ze služby se vracel domů opilý a tloukl ji revolverem do hlavy. Potom někam zmizel. A vidíte, tahle moje maminka… krasavice… která zbožňovala hudbu, mluvila několika cizími jazyky, bezmezně milovala Stalina. Vyhrožovala tatínkovi, když byl s něčím nespokojený: „Půjdu na výbor a řeknu jim, jaký ty jsi komunista.“

==========

– V noci někdo napsal barvou na zeď sousedního domu: „Bojte se, vy ruský svině! Vaši tankisti vám nepomůžou.“ Rusy vyhazovali z vedoucích funkcí… a za rohem je stříleli… Město začalo být brzy zaneřáděné, vypadalo jako kišlak, zanedbaná středoasijská vesnice. Bylo to najednou cizí město. Nikoli sovětské… – Zabíjelo se za všechno… za to, že jste se tam nenarodili, že nemluvíte zdejším jazykem. Za to, že se nelíbíte někomu, kdo má samopal… Ptáte se, jak jsme žili do té doby? O svátcích se jako první pronášel přípitek „na přátelství“, „es kes sirum em“ (arménsky miluji tě). – „Man sani seviram“ (ázerbájdžánsky miluji tě). Žili jsme všichni pospolu…

==========

– Obyčejní lidé… Naši známí, Tádžikové, své syny zamykali, nepouštěli je na krok z domu, aby se nenaučili… aby je nepřinutili zabíjet.

==========

A babička pobíhala mezi televizí a rádiem v kuchyni: „A nikoho nezatkli? Ani nezastřelili?“ Babička se narodila ve dvaadvacátém roce, celý její život se všude střílelo a popravovalo. Zatýkalo. Takový byl tehdy život… Teprve později, až když zemřela, tak nám maminka svěřila rodinné tajemství; vytáhla oponu, poodhrnula závěs… Že když v šestapadesátém roce přivezli zpátky domů babičce a mamince tatínka z lágru… byl to jen uzlíček kostí. Vrátil se z Kazachstánu. Přijet musel s doprovodem, tak byl nemocný. A ony že nikomu nepřiznaly, že je to tatínek… a manžel… Takový měly strach… Tak tvrdily, že s ním nemají nic společného, že je to jakýsi vzdálený příbuzný. Pobyl s nimi pár měsíců a pak ho dali do nemocnice. A tam se oběsil.

==========

Všechny ty výkřiky o velikosti Ruska jsou naprostý žvásty. Všichni tady jsou najednou velkohubí vlastenci. Sedí a čučí na bednu. Kdyby ale vyjeli padesát kilometrů za Moskvu… A nakoukli by do chalup, viděli by, jak tam lidi žijou. Jaký jsou tam pijácký svátky… Na vesnicích už nejsou skoro žádný chlapi. Vymřeli. Mentálně jsou na úrovni dobytka, chlastaj do bezvědomí. Dokud se prostě někam nesvalí. Pijou všechno, co hoří: od okurkový pleťový vody až po benzín. Pijou a pak se rvou. V každý rodině někdo seděl nebo sedí. Milice na to nestačí. Jenom ženské to nevzdávají a okopávají záhonky. Jestli tam ještě zbylo pár chlapů, který nepijou, tak určitě odjeli za výdělkem do Moskvy. A jedinýmu farmáři ve vesnici, kam jezdím, třikrát nasadili červenýho kohouta, dokavad neodtáh někam do horoucích pekel! Musel jim z očí! Opravdu ho nenáviděli… fyzicky…

==========

Vzpomínám, jak náš dědeček říkával: „Dřív byl život nahovno, a pak čím dál hůř.“ Před válkou i po ní jsme neměli občanky. Vesničanům je nedávali, do města je nepouštěli. Byli to otroci. Trestanci. Vrátili se z války s vyznamenáními. Dobyli půl Evropy! A neměli občanky.

==========

SSSR vyráběl v 70. letech 20krát víc tanků než USA. Otázka G. Šachnazarova, asistenta generálního tajemníka ÚV KSSS M. Gorbačova (80. léta): „Proč musíme vyrábět tolik zbraní?“ Odpověď velitele generálního štábu S. Achromejeva: „Protože jsme za cenu nesmírných obětí vybudovali prvotřídní závody, o nic horší než mají Američané. A vy byste jim teď nařídil, aby toho nechaly a vyráběly kastroly?“

==========

Musíme začít Gorbačovem… Nebýt jeho, doteď bychom žili v SSSR. Jelcin by byl prvním tajemníkem krajského výboru strany ve Sverdlovsku, Jegor Gajdar by vedl ekonomickou rubriku v novinách Pravda a věřil by v socialismus. A Sobčak by přednášel na Leningradské univerzitě… (Pauza.) SSSR by ještě dlouho existoval dál. Kolos na hliněných nohou? To je naprostý nesmysl! Byli jsme jednou z nejsilnějších velmocí světa, diktovali jsme svou vůli mnoha zemím. I Amerika se nás bála. Že byl nedostatek dámských punčocháčů a džín? Abychom zvítězili v jaderné válce, nepotřebujeme punčocháče, ale moderní rakety a bombardéry. A ty jsme měli. Prvotřídní. Vyhráli bychom jakoukoliv válku. Ruský voják se nebojí umírat. V tom jsme Asiati…

==========

Stát jsme měli vojenský, nějakých sedmdesát procent ekonomiky šlo tak jako tak do armády. Nejlepší mozky také… fyzikové, matematici… Všichni pracovali na tancích a bombách. Ideologie byla také vojenská. A Gorbačov byl klasický civil. Předchozí generální tajemníci měli za sebou válku, a on filozofickou fakultu Moskevské univerzity.

==========

Bylo nebezpečné dotýkat se té konstrukce. Stalinské, sovětské… říkejte si tomu jak je libo… Náš stát existoval vždycky v režimu mobilizace. Od prvních dnů. Se životem v míru se nepočítalo.

==========

V Kremlu měli vlastního kuchaře. Všichni členové politbyra si u něj objednávali slanečky, slaninu a černý kaviár, ale Gorbačov čím dál víc vyžadoval kaše. Salátky. Prosil je, aby mu červený kaviár neservírovali: „Ten jde pěkně dohromady s vodkou, a já nepiju.“ S Raisou Maximovnou měli různé diety, odlehčené dny. Ani jednomu z předchozích generálních tajemníků se nepodobal. Zcela nesovětsky něžně miloval svoji ženu. Procházeli se spolu, drželi se za ruce.

==========

Vzpomínám si, jak jsme úplně jiného Gorbačova vídali v zahraničí, tam jen minimálně připomínal Gorbačova, kterého jsme znali doma. Tam se cítil svobodný. Trefně vtipkoval, přesně formuloval svoje myšlenky. A doma intrikařil a kličkoval. A to byl důvod, proč působil jako slaboch. Že jen řeční. Ale slaboch nebyl. A zbabělec taky ne. To všechno jsou lži. Byl to chladný a zkušený politik. Proč tedy dva Gorbačovové? Kdyby byl doma upřímný jako „za kopečky“, tak by ho „starci“ okamžitě rozcupovali. Je tu ještě jeden důvod… že, myslím si, dávno přestal být komunistou… v komunismus už nevěřil… Tajně nebo podvědomě byl sociálním demokratem. Příliš se to nezveřejňovalo, ale všichni věděli, že v mládí studoval na Moskevské státní univerzitě (MGU) spolu s vůdcem Pražského jara Alexandrem Dubčekem a jeho souputníkem Zdeňkem Mlynářem. Byli přátelé. Mlynář ve svých vzpomínkách napsal, že když jim přečetli na uzavřené stranické schůzi na univerzitě Chruščovův projev na dvacátém sjezdu strany, byli v takovém šoku, že celou noc prochodili po Moskvě. A ráno si na Leninských horách, jako kdysi Gercen a Ogarjov, odpřisáhli, že budou proti stalinismu bojovat celý svůj život. (Pauza.) Celá perestrojka má kořeny tady… V době chruščovského tání…

==========

Když už jsme nakousli tohle téma… Od Stalina až po Brežněva stáli v čele strany vůdci, kteří sami bojovali. Prožili období teroru. Jejich psychika se formovala v podmínkách násilí. A neustálého strachu.

==========

Americký velvyslanec Jack Matlock napsal ve svých pamětech, že přítomnost těchto lidí na pohřbu „symbolu ruské revoluce“, „hlavního disidenta země“ byly podle něj zákonité, ale byl překvapen, když „uviděl kousek stranou osamocenou postavu maršála Achromejeva“. Když Sacharov ještě žil, byli nepřátelé, nesmiřitelní oponenti. (Pauza.) Achromejev se však přišel rozloučit. Z Kremlu tam kromě něj nikdo jiný nebyl a z generálního štábu také ne…

==========

V noci z prvního na druhého září neznámí pachatelé rozkopali hrob Achromejeva a též sousední hrob generálplukovníka Sredněva, pohřbeného týden předtím. Z vyšetřování vyplývá, že Sredněvův hrob byl rozhrabán jako první, patrně omylem… Rabující odnesli Achromejevovu maršálskou uniformu se zlatými prýmky… a maršálskou čepici, která se dle vojenské tradice připevňuje k rakvi. A taktéž četná vyznamenání a medaile. Vyšetřovatelé s jistotou prohlašují, že hrob maršála Achromejeva byl zhanoben nikoli z motivů politických, ale obchodních. Po uniformách vyšších vojenských velitelů je velká poptávka u překupníků starožitných věcí. A kvůli maršálské uniformě jim urvou obě ruce… Noviny Kommersant. 9. září 1991

==========

Moje maminka pracovala jako mistrová v oděvním závodě. Továrnu zavřeli rychle, velmi rychle – a maminka seděla doma a šila trenýrky. Všechny její přítelkyně taky šily trenýrky, kdekoli jste se rozhlédli. Bydleli jsme v domě, který ta fabrika postavila pro své zaměstnance, a tak tu všichni šili kalhotky a podprsenky. Taky plavky. Společně pak ze starého oblečení, jejich vlastního i toho, co dostaly od známých, ustříhaly cedulky, hlavně ty z dovozu, a přišily je k těm opalovačkám. Pak se ženy houfně sebraly a rozjely se s plnými pytli po Rusku, tehdy se tomu říkalo trenkování. Tou dobou jsem už dělala aspiranturu. (Zvesela.) Vzpomínám si… jaká to byla komedie… v univerzitní knihovně a v kabinetu děkana stály soudky se nakládačkami a rajskými jablíčky, houbami a zelím. Naloženou zeleninu prodali a těmito penězi platili profesorům výplatu. A jak jednou byla celá fakulta zavalená pomeranči. Nebo jak se tu také válely krabice s pánskými košilemi… Slavná ruská inteligence přežívala, jak se dalo. Rozpomínali jsme se na staré recepty, na to, co se jedlo za války… V zapadlých koutech parků a na nádražních náspech jsme vysazovali brambory… Jíst celé týdny jen a jen brambory – je to hlad nebo to není hlad? A samotné kysané zelí? Do konce života už ho nepozřu. Naučili jsme se dělat chipsy ze slupek od brambor, tento báječný recept jsme si vzájemně předávali: slupky vhodíte do rozpáleného slunečnicového oleje a přidáte jen trochu víc soli. Mléko nebylo, ale prodávala se zmrzlina, tak jsme vařili krupicovou kaši ze zmrzliny. Jedla bych to vůbec dneska?

==========

Byli jsme parta. Patřil k nám ještě Ljoška… Nedávno umřel na předávkování. Vadim někam zmizel v devadesátých. Vrhl se na obchodování s knihami. Původně to byla legrace, bláznivá myšlenka… Ale jak se začaly sypat peníze, nastoupili na něj a začali ho vydírat, hoši s revolvery. Tak se vyplatil a pak před nimi prchal, spal v lese na stromech. V těch letech přestaly rvačky, víc se zabíjelo. Kdepak je mu asi konec? Není po něm ani vidu ani slechu… dodnes ho milice nenašla… Někde ho zahrabali. Arkadij frnknul do Ameriky: „Radši budu žít v New Yorku pod mostem.“ Zůstali jsme já a Iljuša…

==========

…jeden kluk z naší třídy měl odjet do Izraele… Svolali celoškolní schůzi a přesvědčovali ho: pokud chtějí tvoji rodiče odjet, ať si jedou, ale u nás existují úžasné dětské domovy, tam dostuduješ a zůstaneš žít v SSSR. Byl pro nás zrádce. Vyloučili ho z komsomolu.

==========

…vozil jsem vodku do Turkmenistánu… Týden jsem proseděl s parťákem v zamčeném nákladním vagonu. Sekery jsme měli v pohotovosti. A kovovou tyč. Kdyby zjistili, co vezeme, oddělali by nás. Zpátky jsme vezli náklad froté ručníků… …prodával jsem dětské hračky… Jednou ode mě odebrali celou dodávku (najednou) a zaplatili mi kamionem se sodovkama, které jsem vyměnil za náklaďák semínek, v olejárně mi je zaplatili olejem, který jsem dílem prodal a dílem vyměnil za teflonové pánvičky a žehličky…

==========

Město Orsk u Orenburgu. Celý den a noc se tudy hnaly dobytčáky s kulackými rodinami. Na Sibiř. Hlídali jsme nádraží. Jeden vagon jsem otevřel: v rohu visel na řemeni polonahý muž. Matka chovala v náručí maličkého a starší chlapec seděl vedle ní. Rukama jedl svoje hovno jako kaši. „Zavři to!“ křikl na mě komisař. „To je kulacká chátra! Ty se do novýho života nehoděj!“

==========

Vybavila se mi poslední městská stranická konference… Četli zdravici soudruhu Stalinovi a celý sál povstal. Následovaly bouřlivé ovace: „Sláva soudruhu Stalinovi, tvůrci a iniciátoru všech našich vítězství!“, „Sláva Stalinovi!“, „Sláva našemu vůdci!“ Trvalo to patnáct minut, půl hodiny… Obraceli jsme se jeden na druhého, ale nikdo si nechtěl sednout první. Všichni stáli. Už ani nevím, proč jsem si sedl. Automaticky. Přistoupili ke mně dva v uniformách: „Soudruhu, proč sedíte?“ Okamžitě jsem vyskočil! Byl jsem jako opařený. O přestávce jsem se celou dobu ohlížel. Čekal jsem, že teď přijdou a zatknou mě…

==========

– Všechno mi sebrali: pásek, šálu, vytáhli i tkaničky od bot, ale stejně bylo možné se zabít. Měl jsem takové nápady. Ano, měl… Chtěl jsem se uškrtit kalhotami nebo gumičkou od trenýrek. Mlátili mě do břicha pytlem plným písku. Všechno ze mě lezlo jako z červa. Zavěšovali mě na háky. Jako ve středověku! Všechno z vás teče, své tělo už nedokážete vůbec ovládat. Odevšad teče… Jenom tu bolest vydržet… Tak jsem se styděl! Umřít by bylo jednodušší… (Krátký oddech.) Ve vězení jsem se setkal se svým starým přítelem. Nikolaj Verchovcev, člen strany od roku tisíc devět set dvacet čtyři. Přednášel na dělnické fakultě. Všichni jsme byli dobří známí… Kdosi tam nahlas četl noviny Pravda a tam stálo: Na předsednictvu ÚV se projednávala otázka umělého oplodnění kobyl. No a on okamžitě zavtipkoval, že na ÚV prý nemají nic jiného na práci, než oplodňovat kobyly. To řekl ve dne a v noci už si pro něj přišli. Prsty na rukou mu skřípli do dveří, všechny mu je zlámali jako tužky. Celé dny a noci ho drželi v plynové masce.

==========

Pak přišel jedenačtyřicátý. Všichni plakali… A já řval štěstím: Je válka! Půjdu do války! To mi přece dovolí. Pošlou mě tam. Začal jsem se hlásit na frontu. Dlouho mě nechtěli vzít. Vojenský komisař byl můj známý: „Nemůžu. Mám na stole příkaz: nepřátele nebrat.“ – „A kdo má být ten nepřítel? Já snad?“ – „Tvoje žena si odpykává trest v lágru podle paragrafu 58, což je kontrarevoluční činnost.“ Tehdy už padl Kyjev, bojovalo se u Stalingradu… Záviděl jsem každému, kdo měl na sobě vojenskou uniformu, vždyť brání naši vlast! Děvčata odjížděla na frontu… A já? Napsal jsem dopis na okresní výbor strany: buď mě zastřelte, nebo mě pusťte na frontu! Za dva dny mi doručili povolávací rozkaz, že se mám do čtyřiadvaceti hodin hlásit na vojenské správě. Válka byla moje záchrana, jediná šance, jak vrátit čest svému jménu. Byl jsem šťastný.

==========

Vrátil jsem se domů se dvěma zraněními. A s třemi vyznamenáními a medailemi. Pozvali mě na okresní výbor strany: „Je nám líto, ale ženu vám už vrátit nemůžeme. Zemřela. Ale čest vám vrátíme…“ Předali mi můj stranický průkaz. A já byl šťastný. Tak šťastný…

==========

Bylo mi patnáct let. Do naší vesnice přijeli krasnoarmějci. Na koních. Byli opilí. Zásobovací oddíl. Do večera spali a pak shromáždili všechny komsomolce. Promluvil jeden z velitelů: „Rudá armáda hladoví. Lenin hladoví. A kulaci schovávají obilí. Pálí ho.“ Věděl jsem, že maminčin vlastní bratr, strejda Semjon, zavezl do lesa pytle se zrním a zakopal je tam. Já jsem přece komsomolec. Vždyť jsem přísahal. V noci jsem přišel k jednotce a dovedl je na to místo. Naložili celý vůz. Velitel mi stiskl ruku: „Už abys byl velkej, kamaráde, co nejdřív!“ Ráno mě probudily maminčiny výkřiky: „Semjonova chalupa hoří!“ Strejdu Semjona našli v lese… Krasnoarmějci ho rozsekali šavlemi na kousky… Bylo mi patnáct let. Rudá armáda hladoví… Lenin… Bál jsem se vyjít na ulici. Seděl jsem v chalupě a plakal. Mamince to všechno došlo. V noci mi dala do ruky brašničku: „Běž synku! Ať ti, nešťastníkovi, Bůh odpustí.“ (Zakryl si rukou oči. Já ale stejně vidím, že pláče.) Chci umřít jako komunista. Je to moje poslední přání…

==========

V našem partyzánském oddíle byla Rózička, krásná židovská dívka, vozila s sebou knížky. Bylo jí šestnáct let. Velitelé si ji jeden po druhém půjčovali… „Má ještě takové dětské vlásky… Hahaha…“ Pak Rózička otěhotněla… Odvedli ji kus dál do lesa a zastřelili jako psa. Děti se tehdy rodily, to je jasné, vždyť les byl plný zdravých chlapů. Praxe byla taková: jakmile se narodilo dítě, šup s ním na vesnici. Někam na samotu. Jenže kdo by se ujal židovského dítě? Židé neměli právo rodit. Vrátil jsem se ze cvičení a povídám: „Kde je Rózička?“ – „A co je ti po ní? Už není, najdi si jinou.“

==========

– V našem městě stál Dům invalidů. Mladý chlapi bez rukou a nohou. Všichni s vyznamenáními. Bylo povoleno vzít si je k sobě domů, oficiálně rozhodnuto… Ženské zatoužily po mužské lásce a honem si je odvážely domů: někdo na kolečku, někdo v dětském kočárku. Chtěly, aby to doma načichlo chlapem, aby mohly venku na šňůře pověsit pánské košile. Vzápětí však chlapy odvážely zpátky… Vždyť oni nebyli na hraní, ani pro zábavu. Jen to zkuste ten kus mužského milovat. Je vzteklý, ukřivděný, je si vědom toho, že ho odepsali.

==========

Moje známá měla muže letce, velitele. Poslali ho do výslužby. Když ztratila práci, okamžitě se přeškolila a z inženýrky byla najednou kadeřnice. A její muž seděl doma a kvůli tomu příkoří pil, pil proto, že on, bojový pilot, který byl až v Afghánistánu, musel dětem vařit kaši. To víte… Na všechny se zlobil. Měl vztek. Šel na vojenskou zprávu a požádal je, aby ho poslali někam bojovat, aby mu dali nějaký speciální úkol, ale odmítli ho. Žádostí mají spoustu. U nás jsou tisíce nezaměstnaných vojáků, těch, kteří se vyznají jen v kulometech a tancích. K jinému životu jsou nepoužitelní. Našim ženám tak nezbývá nic jiného, než být silnější než muži.

==========

V sedmatřicátém zatkli mého otce, pracoval na železnici. Maminka běhala, domáhala se, dokazovala, že je nevinný a že došlo k chybě. Na mě úplně zapomněla. Zapomněla na mě. Když si vzpomněla, chtěla se mě zbavit, ale bylo už pozdě. Pila všelijaké hnusy, dělala si horké koupele. A narodilo se nedonošené dítě… Ale přežila jsem. Z nějakých důvodů jsem už přežila tolikrát. Tolikrát! Brzy zavřeli i maminku a mě s ní, protože nemohli nechat jen tak samotné dítě v opuštěném bytě, byly mi tehdy čtyři měsíce. Dvě starší sestřičky stihla maminka poslat k tatínkově sestře na vesnici, ale z NKVD dorazil papír: okamžitě přivézt děti zpátky do Smolenska. Sebrali je hned na nádraží: „Děti půjdou do dětského domova. Tam z nich vyrostou komsomolci.“ Ani adresu nám nedali. Holčičky jsme našli, když už byly vdané a měly vlastní děti. Až za hodně, hodně dlouhou dobu… V lágru jsem do tří let bydlela s maminkou. Ta vzpomínala, že maličké děti často umíraly. V zimě ukládali mrtvolky do obrovských sudů a ty tam ležely až do jara. Krysy je tam ohlodaly. Na jaře je pohřbili… Pohřbili to, co zbylo… Ve třech letech matkám děti sebrali a umístili je do dětského baráku. Ve čtyřech… ne, asi v pěti letech, už si to nepamatuju… Jen útržky… Ráno jsme skrz ostnatý drát koukali na naše mámy: počítali je a odváděli do práce. Vedli je z lágru ven, kam jsme my měli zakázáno chodit. Když se mě zeptali: „Odkud jsi, holčičko?“ odpovídala jsem: „Z lágru.“

==========

Neměli jsme jen jeden strach… Těch strachů bylo hodně, velkých i malých. Báli jsme se růst, báli jsme se, že už nám bude pět. V pěti letech odváželi děti do dětského domova, a my jsme věděli, že je to někam hodně daleko, pryč od mámy… Mě, jak si to teď vybavuju, odvezli do dětského domova číslo osm, kolonie číslo pět. Všechno bylo očíslované a místo ulic řady: řada první, druhá… Naložili nás na náklaďák a odváželi. Mámy za námi běžely, chytaly se korby, křičely a plakaly. Vzpomínám si, že matky plakaly pořád, ale děti jen vzácně. Nebyli jsme rozmazlení, nevyváděli jsme. Ani jsme se nesmáli. Plakat jsem se naučila až v dětském domově. Tam nás strašně bili. Říkali nám: „Vás můžeme bít a klidně i zabít, protože vaše matky jsou nepřátelé.“ Otce jsme neznali. „Tvoje máma je zlá.“ Nevzpomínám si už na tvář ženy, která mi to opakovala pořád dokolečka. „Moje máma je hodná. Moje máma je krásná.“ – „Tvoje máma je zlá. Je náš nepřítel.“

==========

Nejraději jsme měli noc… Přáli jsme si, aby nastala co nejdřív. Černočerná temnotemná noc. V noci k nám přicházela teta Frosja, noční hlídačka. Byla hodná, vyprávěla nám pohádku o sestřičce Aljonušce a taky o Červené Karkulce, nosila nám v kapse pšeničku a dala vždycky pár zrníček tomu, kdo plakal. Nejvíc ze všech plakala Lilječka, plakala ráno a plakala i večer. Měli jsme všichni svrab, na břiše pořádné rudé nežity, ale Lilječka k tomu měla ještě v podpaží puchýře, které z hnisu praskaly. Pamatuju si, že děti na sebe navzájem donášely, k tomu jsme byli vedení. Nejvíc ze všech žalovala Lilječka… Kazašské podnebí je kruté, v zimě čtyřicet stupňů mrazu a v létě čtyřicet horka. Lilječka umřela v zimě. Kdyby se dožila prvních lístečků… Na jaře by určitě neumřela. Kdepak…

==========

Naše matky nás ztratily dvakrát: poprvé když jim nás jako malé děti sebrali a podruhé, když ony, staré, se k nám, už velkým dětem, vracely. Jejich děti jim byly najednou cizí… jako by je někdo vyměnil… Vychovávala je jiná matka: „Vaší matkou je vlast… Vaše máma…“ – „Chlapečku, kde je tvůj táta?“ – „Ještě ve vězení.“ – „A tvoje máma?“ – „Už ve vězení.“ Své rodiče jsme si dokázali představit jen ve vězení.

==========

Vyšetřovatel otočil štokrle vzhůru nohama, do jedné z nožek zatloukl hřebík, posadil na něj otce a otáčel jím kolem dokola. A tímhle způsobem dosáhl svého: „Dobře, jsem špion.“ – „A čí špion?“ Otec se na oplátku zeptal: „A čí špiony byste tak chtěli?“ Dali mu na výběr: německý nebo polský. „Napište tam polský.“ Polsky uměl dvě věty: „dziękuję bardzo“ a „wszystko jedno.“ Dvě věty…

==========

Vyprávěl, že otec nikdy nejedl ryby, protože tvrdil, že ryby jsou schopné se živit člověkem. Když hodíte do moře nahého člověka, během několika měsíců vyplavou jen ohlodané, úplně bílé kosti. Běloučké. A odkud asi tohle věděl… odkud? Když byl otec střízlivý, tak mlčel, a opilý se dušoval, že všude pracoval jako úředník. Že ruce má čisté… Chtěla bych jeho synovi věřit. Ale proč tedy nejedl ryby? Z ryb se mu zvedal žaludek… Ten muž našel po smrti svého otce dokumenty, že několik let sloužil u Ochotského moře. Tam byly taky lágry… (Mlčí.) Byl opilý… rozpovídal se… A tak se díval, díval se na mě, až vystřízlivěl. Vystřízlivěl a vyděsil se. Došlo mi to. Vyděsil se. Najednou vykřikl cosi vzteklého… v tom smyslu, že prý už bylo dost toho vykopávání mrtvol! Už toho bylo dost! Došlo mi to… Oni, jejich děti… nemuseli nic podepisovat, ale sami chápali, že je třeba držet jazyk za zuby. Na rozloučenou mi podal ruku. Ale já jemu ne…

==========

Přátelím se se synem strejdy Váni. Solženicyna nečte a doma nemá jedinou knížku o lágru. Syn očekával otce, ale vrátil se někdo jiný… lidská troska… Skrčený, zlomený. Rychle zhasl. „Ty netušíš, jak moc se člověk dokáže bát,“ říkaval svému synovi. „Ty vůbec netušíš…“ Před očima měl vyšetřovatele… Byl to obrovský chlap… strčil člověku hlavu do kbelíku s výkaly a držel ji tam tak dlouho, dokud se ten nezačal zalykat. A strýčka Váňu… zavěsili nahého u stropu a do nosu, do úst, do všech otvorů, které máme, mu lili čpavkovou vodu. Vyšetřovatel se mu vymočil do ucha a řval: „Ty chytrej… tumáš, ty chytrej, a vzpomeň si!“ A strejda Váňa vzpomínal… Všechno podepsal. Kdyby si nevzpomněl a nepodepsal, strčili by mu hlavu do kbelíku. Potom některé z těch, na něž si vzpomněl, tam v barácích potkal… „Kdo mě udal?“ snažili se uhodnout. Kdo to byl? Kdo… Já nejsem soudce. Vy taky ne. Strejdu Váňu přinášeli do cely na nosítkách, mokrého od krve a moče. Ve vlastních hovnech. Nevím, kdy člověk přestává být člověkem… Vy to víte?

==========

Hodně nás bylo z vesnice, tak jako já, venkovský byli odolnější než ty z města. Víc toho vydrželi. Byli na smrt víc zvyklí: někdo doma zapích vepříka, někdo zaříz telátko, taky slepici, tak to dělal každej. Na smrt… na tu si musíš přivyknout… Na začátku všechny vodili, aby se dívali… Budoucí popravčí nejdřív jen popravu sledovali nebo přiváděli odsouzence. Byli ovšem i takový, že najednou zešíleli. Nevydrželi to. To nebylo jen tak… Je to choulostivá záležitost… Stačí zabít zajíce, i na to je potřeba si zvyknout a ne každej to dokáže. Kurva… Srazíš člověka na kolena… a pak výstřel z revolveru skoro z bezprostřední blízkosti vlevo do zátylku… vedle levýho ucha… Ruka mi ke konci směny visela jako kus hadru. Nejvíc dostal zabrat ukazováček. Měli jsme taky plnit plán, jako kdekoli jinde. Jako v podniku. Ze začátku jsme plán nestíhali… Fyzicky se to nedalo zvládnout. Tak sezvali doktory. Koncilium. Výsledek byl, že všem popravčím dávali dvakrát týdně masáž pravé ruky a ukazováčku. Ukazováček bylo třeba masírovat každopádně, na ten je při střelbě největší nápor. Dneska neslyším na pravý ucho, střílelo se pravačkou…

==========

– Proč když naši lidé odjedou do ciziny, tak tam normálně zapadnou do kapitalistickýho života? A doma všichni rádi mluví o „suverénní demokracii“. O svébytný ruský civilizaci a o tom, že „v ruským životě nejsou pro kapitalismus podmínky“.

==========

– Jsem sovětský člověk, všeho se bojím. Ještě před deseti lety bych na náměstí nevylezla ani za nic. A dneska nevynechám jediný mítink. Byla jsem na Sacharovově třídě a na Novém Arbatu. A s bílou pentlí na Sadové. Učím se být svobodná. Nechci umřít taková, jaká jsem teď, sovětská. Vylévám ze sebe svou sovětskost po kýblech…

==========

Dnes už si to všechno nedokážu přesně vybavit. Všechno se měnilo ze dne na den… Teď už všichni o Sumgaitu vědí… Z Baku do Sumgaitu je to třicet kilometrů… Tam začal první pogrom… Pracovala u nás jedna dívka odtamtud, a najednou… všechny jsme šly po směně domů a ona zůstávala v práci. Přespávala ve skladu. Chodila celá uplakaná, nos nevystrčila, s nikým nemluvila. Ptaly jsme se jí a ona mlčela. Ale když promluvila… když začala mluvit… Nechtěla jsem to poslouchat… Neslyšet to! Nic neslyšet! Co to má znamenat! Co je to, jak je to možné! „Co se stalo s tvým domem?“ – „Dům vyrabovali.“ – „A co tvoji rodiče?“ – „Maminku vyvedli na dvůr, svlékli donaha a strčili ji do ohně! A těhotnou sestru přinutili tancovat kolem… A když ji zabili, železnými dráty z ní vyšťourali děťátko…“ – „Mlč! Prosím tě mlč!“ – „Tatínka rozsekali… sekerou… Příbuzní ho poznali jen podle bot…“ – „Mlč! Prosím tě mlč!“ – „Shromáždili se muži, mladí i staří, bylo jich tak dvacet třicet a vtrhli dovnitř domů, kde bydlely arménské rodiny. Zabíjeli a znásilňovali, dceru před očima otce, ženu před očima muže…“ – „Mlč! Raději se vyplač.“ Ale ona neplakala… tak jí bylo hrozně… „Zapalovali auta. Na hřbitově poráželi náhrobní desky s arménskými jmény… nenáviděli mrtvé…“ – „Mlč! Copak něco takového můžou dělat lidi?“ Začaly jsme se jí všechny bát… A v televizi, rádiu a v novinách o Sumgaitu ani jediné slovo… Jenom fámy se šířily… Potom se mě všichni ptali: „Jak jste žili? Jak jste po tom všem dokázali žít?“ Přišlo jaro. Ženy oblékly lehké šaty… Taková hrůza a kolem bylo tak pěkně! Chápete? A to moře…

==========

…V jednom domě všechny pobili… A ta nejmenší holčička vylezla na strom… A oni ji sestřelili jako ptáčka… V noci bylo špatně vidět, dlouho se nemohli trefit. Zuřili, snažili se cíl zasáhnout. Padla jim pod nohy…

==========

Doktorka viděla, že žádné peníze nemáme, tak se zvedla a odjela. Babičku nám tam nechali… Týden jsme tam takhle s babičkou žily… Maminka ji několikrát denně otírala hypermanganem a přikrývala mokrým prostěradlem. Utěsnila všechna okna a větrací okénka, pod dveře nastrkala mokré ručníky. Dělala to sama, já se do babiččina pokoje bála vejít, vždycky jsem rychle proběhla do kuchyně a zpátky. Byl cítit zápach… už byla cítit… Je hřích to takhle říct, ale je pravda, že jsme měly ještě štěstí: během nemoci babička hodně zhubla, byla jen kost a kůže…

==========

Jsou zábavy, o kterých se tyto kanceláře v reklamách nezmiňují. Vše je naprosto diskrétní. Můžete uspořádat v noci lov na živého člověka. Nešťastnému bezdomovci dají tisíc doláčů – tady máš, ty „zelený“ jsou tvoje! V životě takové peníze neviděl! A za to budeš dělat zvíře! Když se zachráníš, tak je to osud, když tě zastřelí, nedá se nic dělat. Všechno férově! Je možné mít na noc dívku… Popustit uzdu fantaziím, nejnižším pudům, a to tak, že se o tom ani markýzovi de Sade nesnilo! Krev, slzy a sperma! Tomu se říká štěstí! Štěstí na ruský způsob je nechat se zavřít do vězení na dva dny, abyste potom odsud mohli vylézt a došlo vám, jak se máte dobře. Báječně! Koupit si nejenom auto, dům, jachtu, poslanecké křeslo, ale i lidský život. Stát se ne-li Bohem, tak aspoň bůžkem, nadčlověkem! No ano. A hotovo! Všichni se narodili v SSSR, ještě si ho všichni pamatují. Narodili se s tou diagnózou. To byl tak strašně naivní svět: snili o tom, že stvoří dobrého člověka… A slibovali: „Železnou rukou doženeme lidstvo ke štěstí…“ Do pozemského ráje.

==========

Studovala jsem podle sovětských knih, učili nás něco úplně jiného. Jenom pro srovnání: v těch knihách se psalo o prvních ruských teroristech, že jsou to hrdinové. Mučedníci. Sofja Perovská, Kibalčič… Umírali pro lid, pro svatou věc. Hodili na cara bombu. Tihle mladí lidé často pocházeli ze šlechtických vrstev, byli z dobrých rodin. Proč se divíme, že takoví lidé ještě dnes existují? (Mlčí.) Na hodinách dějepisu, když jsme probírali Velkou vlasteneckou válku, nám učitel vyprávěl o hrdinském činu běloruské partyzánky Jeleny Mazanikové, která zabila generálního komisaře pro Bělorusko Kubeho tak, že připevnila bombu k posteli, kde spal se svou těhotnou ženou. A ve vedlejší místnosti, za zdí, spaly jejich dvě maličké děti. Stalin Jelenu osobně vyznamenal zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Do konce života pak jezdila po školách a na hodinách občanské výchovy vyprávěla o svém hrdinském činu. Ani učitel, ani nikdo jiný… Nikdo nám neřekl, že hned vedle spaly děti. Jelena Mazaniková byla chůva těch dětí.

==========

Je mi osm, bratrovi devět a táta se vrací ze služby. Vrže mu řemení, vržou chromové holínky. V tu chvíli se chceme s bratrem stát neviditelnými, zmizet mu z dohledu! Táta bere z poličky Příběh opravdového člověka od Borise Polevého, to byl u nás doma Otčenáš. „Jak to bylo dál?“ Ptá se nejdřív bratra. „No… spadlo letadlo. A Alexej Meresjev se plazil, byl raněnej. Sněd ježka… svalil se do příkopu…“ – „Do jakýho příkopu?“ – „Do kráteru po pětitunový bombě,“ napověděl jsem mu tenkrát. „Cože? To jste četli už včera!“ zaburácel hromovým hlasem otec a my jsme sebou trhli. „Takže… Dneska jste nečetli?“ Typická scéna: běháme kolem stolu jako tři šašci, jeden velký a dva malí, my dva se spuštěnýma kalhotama a táta s řemenem. (Pauza.) Stejně všechno, co víme, máme z filmů, že? Svět v obrázcích… My jsme nevyrůstali na knihách, ale na filmech. A na muzice… Na knihy, které nosil domů táta, jsem dodnes alergický. Když vidím u někoho v knihovně Příběh opravdového člověka nebo Mladou gardu, okamžitě mi stoupne tlak. Táta by nás klidně hnal i pod tank… Chtěl, abychom co nejdřív vyrostli a přihlásili se jako dobrovolníci do války. Svět bez války si nedokázal představit. Potřeboval hrdiny! Hrdiny z nás udělá jenom válka, a kdyby v ní někdo z nás přišel o nohy jako Alexej Meresjev, byl by táta šťastný.
My Lovecraft is full of dreams (and tentacles)!
Odpovědět

Zpět na „Realita a pseudorealita“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Ahrefs [Bot] a 1 host