[Let's play] Sunless Sea

[OnGe]

Občerstvení 2
1) O2
2) O4
3) O3
4) O2

Mumlisůl 1
1) M1
2) M1
3) M1
4) M2

[OnGe]

Z deníku madam Annabel Lee:

Stánkař pochopil moji narážku a připravil mi příjemně anonymní flákotu. Byla vynikající. Úplně jsem cítila, jak mi s každým soustem vlévá novou sílu.

(Iron se zvyšuje o +1)

Pak už jen zbývalo nakoupit nějakou mumlisůl a vyplout dál směrem ke Kodexu. Cestu nám zkřížil živý ledovec a ačkoliv naše loď nemá čelní dělo a není zrovna nejrychlejší, rozhodla jsem se tu otravnou hroudu ledu polechat kanonádou. Díky světlu modrého scintillacku to šlo překvapivě dobře a podařilo se nám před dotěrným ledovcem manévrovat dost dlouho na to, abychom jej rozstříleli na kusy.



V ledu jsme našli tmavé kusy kamene - snad obsidiánu. Velmi připomínají Nomádskou horu. Může tu být souvislost? Jsou snad živé ledovce jen kry, o které se tento dravý terénní výstupek otřel a jeho úlomky jim daly život a touhu potápět lodě? Těžko říct. Jsou to ale rozhodně pěkné suvenýry.

(získáváme loveckou trofej a 2 cizozemské artefakty)



Kodex je místem, kde se z vyhnanců a vyděděnců ze všech koutů moře stávají němí poustevníci, aby se káli ze svých hříchů, nebo jen unikli nežádoucí pozornosti. Je to tedy vynikající místo k získávání informací, ale jelikož se všichni chovají jako němí poustevníci, není to úplně snadné. Nakonec se mi to ale podařilo. A nejen to. Jeden z poustevníků projevil zájem připojit se k mé posádce.

P - Poustevník
1) přijmout jako námořníka (máme 21/27)
2) nechat ho tady

V - Výměna
1) vyměnit lebku (máme 4) za 3 nepřečtené denníky
2) k čemu čtivo, když máme lebky?

[PardGalen]

P2
V1

[Naoki]

P1
V1

[Hike]

P2
V1

[OnGe]

Poustevník 3
1) P2
2) P1
3) P2

Výměna bude

[OnGe]

Z deníku madam Annabel Lee:

Když jsem odmítla přijmout poustevníka do své posádky, odplivl si, udělal velmi rukama složité gesto a odešel. Náhle se moře tříštilo o břeh a já měla pocit, jako by se někdo díval...



(madame Annabel Lee se stala terčem Kletby Soly - nejkrutějšího z bezejmenných bohů. Po návratu do Londýna se stane něco strašného)

Vypluli jsme přímo k Zanícenému obzoru. Cestou nás zdržel další živý ledovec, který se nám nakonec také podařilo rozbít. Když jsme k Zanícenému obzoru dorazili, nic kromě ledového větru se nehýbalo.



Společně s Poznamenaným navigátorem jsme na molu našli pilíř, do jehož štěrbin jsou vecpány útržky papíru. Do dřeva je vyryt nápis "Pokud se chcete vrátit do Londýna, hledáte odpuštění Jejího Veličenstva a neváháte udělat cokoliv, abyste odčinili své viny, napište své jméno a zločin"

Probírali jsme se knihovnou padouchů a jejich zločinů. Vrazi, zrádci... náhle se Navigátor zastavil. "Tenhle je můj," řekl. Bylo to přiznání. Na jeho konci je připsána novější a méně úhledná poznámka - "Neodpověděli jste mi, ale nevadí. V Kapli světel mi pomohou."

Náhle se Navigátor začal smát. Nebyl to šťastný smích. Byl to takový druh smíchu, který přijde když člověku už nic jiného nezbývá. "Dvakrát", vykřikl. "Nechali mě zaplatit dvakrát! Jednou aby mě zbavili vzpomínek a podruhé, aby mě k nim přivedli!"

Pak už neřekl nic, jen padl na kolena a hystericky se smál. Zavolala jsem námořníky, aby ho vzali na palubu. Počkáme, až se trochu vzpamatuje, snad s ním pak bude rozumná řeč. Teď s ním nic nenaděláme.



Trvalo to několik hodin. Nakonec se Navigátor vzpamatoval a chtěl se mnou mluvit mezi čtyřma očima. Znamení na jeho čele bylo červené, pulsovalo a jakoby vydávalo jakousi vnitřní záři. Někdo jiný by možná nezůstával o samotě s důstojníkem, jehož čelo požírá podivné znamení a který právě prodělal psychycké zhroucení. Navigátor tu ale byl se mnou od začátku mých plaveb, vždy spolehlivě plnil své povinnosti, třebaže musel mnohé vytrpět. Nemohla jsem mu říct ne.

Podal mi své doznání, které vytáhl z mola na Zaníceném obzoru a vyzval mne, abych si jej přečetla.

V květnu jsem já a můj bratr Richard nastoupili službu na palubě Švarné labutě. On jako loďmistr, já jako navigátor. Kapitán Swinburne byl dobrý, ale ambiciózní člověk. Když jsme dorazili ke Králožroutovu hradu, naše zásoby se tenčili, my však pokračovali dál v naději, že najdeme pevninu. Žádnou jsme nenašli.

Špatně jsem určil kurz a čtyři dny jsme pluli severozápadně místo západně - přímo do velkého černého ničeho. Zásoby došly a nikde nebyla ani stopa po přístavu. Hlad se začínal měnit v hrůzu a hrůza v šílenství. Byli jsme zoufalí a doslova jsme šíleli hlady, proto jsme se rozhodli tahat slámky. Kdo si vytáhne nejkratší, obětuje svůj život a maso, aby ostatní měli šanci přežít, než narazíme na pevninu.

První, kdo si vytáhl krátkou slámku, byl můj bratr Richard. Nebyl ale poslední. Sedmkrát jsme losovali a sedm námořníků skončilo v hrnci. Ani jeden neodešel tiše. Ti z nás, co se nakonec dostali do přístavu, přísahali, že o tom, co se stalo, budou mlčet. Ale někoho nakonec dohnalo svědomí a přiznal se. Utekl jsem zpět na moře. Lituji toho. Všeho toho lituji a prosím o odpuštění. Udělám cokoliv. Prosím.

------------

Neodpověděli jste mi, ale nevadí. V Kapli světel mi pomohou.

Když jsem dočetla, Navigátorova tvář spočívala v jeho dlaních. Ztěžka pravil: "I kdybych si mohl vzpomenout, nechtěl bych si to pamatovat. Je ale jen otázka času než si ta věc", ukázal na znamení na svém čele, "vezme něco, bez čeho se neobejdu. Možná zapomenu dýchat, nebo kde je sever. Možná kvůli mě zabloudíme na moři a celé se to stane znovu. Slámky, přísahy mlčenlivosti... musíte se mě zbavit, madam. Vysaďte mě někde, kde budu moci být zapomenut. Na Kodexu mé mlčení nikomu nebude připadat podezřelé. Nebo v Říši rukou - tam to bude každému jedno."

N - Navigátorova poslední cesta
1) splnit mu přání a plout na Kodex
2) splnit mu přání a vydat se směrem k Říši rukou
3) navrhnout jiné řešení - něco, o čem se mluvilo na kázáních v Kapli světel. Bude to pro něj svým způsobem vysvobození. Možná, když se zbaví své zlomené lidskosti, bude lepším navigátorem, než kdy byl...

[PardGalen]

N3

[Naoki]

N3

[Hike]

N3

[MarkyParky]

N3

[OnGe]

Z deníku madam Annabel Lee:

Popsala jsem Poznamenanému Navigátorovi rituál, jehož prostřednictvím bude moci zapomenout. Zapomene dokonce i to, že zapomněl. Ta jeho část, která trpí, navždy zmizí a co zbyde... zkrátka, může dál sloužit jako navigátor. Navigátor se otřásl a zašeptal: "Tohle není odpuštnění. Ale možná je to spravedlnost." Bylo rozhodnuto. Naším dalším cílem se stává Králožroutův hrad. Jen se cestou ještě někde stavíme doplnit zásoby, aby to s námi nedopadlo jako se Švarnou labutí.



Cestou na jihovýchod jsme se střetli s obřím krabem, jež nám sice trochu pošramotil loď, ale chutnal báječně. Obří medůza také pomohla k doplnění zásob, přesto nám nezbyde, než nakoupit něco k jídlu v Chánově stínu. Teď jsme však byli v blízkosti Pižmoního ostrova a tak jsme se zastavili podívat, jak se daří našim malým chlupatým přátelům.


Hlodavci měli problém. V lese se drží mlha, stromy v bezvětří vydávají podivné zvuky a místní jsou přesvědčení, že v lese žije příšera, která se schovává ve stínech. Sběrači odmítají do lesa chodit, dokud nebudou mít jistotu, že tam žádná příšera není.

D - Dilema
1) vypálit les - pak se nebude mít příšera kde schovávat
2) prohlásit, že jsou to jen pověry a že není čeho se bát. A uspořádáme oslavu, ať přijdou na jiné myšlenky - zkouška Ducha 83 %

[MarkyParky]

D2

[Hike]

D1

[PardGalen]

D2