On-line hra: Hostinec "Had Uroboros"

Jak název napovídá, archiv akcí a soukromých her.
Zamčeno
Uživatelský avatar
Conlai
Správce rozbitých snů; Moderátor
Příspěvky: 2399
Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Conlai »

Zničeho nic hlava-klepadlo vykřikla fistulí cosi nesrozumitelného. Poté dveře okolo ní explodovaly. Salva třísek a pylin pročísnula vzduch. Hned nato vrazilo otvorem po dveřích dovnitř cosi černého, obrovského a štětinatého. Nad zažloutlými kly, trčícími z obrovské mordy, žhnul modrým světlem pár zlých zvířecých očí. Stvoření, podobné nezastavitelné přílivové vlně, smetlo stůl blízko dveří ve snaze zastavit a otočit se. Jeho čtyři černá kopyta se zaryla do podlahy a tím zvýšila obsah pylin ve vzduchu. Další stůl vyletl se skřípěním do vzduchu a když se rozbil o podlahu, podařilo se černému tvoru konečně zastavit. Byl to obrovský černý kanec. Hřeben jeho hřbetu byl ve výšce očí dospělého muže a kanec sám zjevně vářil přes tisíc liber. Kanec si odfrknul (z nozder mu vycházela pára) a rozhlédnul se okolo sebe, přičemž se nemotorně otáčel, klapajíc kopyty.
Než mohl otočku dokončit, proletěl dveřmi stříbrný oštěp s dlouhou čepelí a zabodnul se do krku zvířete. Kanec klopítnul, ale udržel rovnováhu. Modře zářící očka mrnula. Zvíře si znovu odfrknulo (pára z jeho nozder tentokrát měla rudý nádech) a zhroutilo se se zaduněním na zem.
Do místnosti vešel svalnatý muž v žluto červených kalhotách. Celý se lesknul potem, takže jeho kůže měla stejný nádech jako zlatý torque okolo jeho krku. Do tváře nově příchozího nebylo příliš dobře vidět, protože ji zčásti zakrývaly rozcuchané dlouhé černé vlasy.
Omluvte mé spoždění, panstvo. Jídlo se bude servírovat za chvíli.
Řekl lovec a sehnul se ke kanci. Uchopil jej za kly a cosi zašeptal. Napnul svaly a bez větších problémů začal kance táhnout do kuchyně. Rohatá hlava, která jakýmsi zázrakem zůstala na svém místě ve veřejích dveří (ačkoli dveře samotné byly rozptýlené po hostinci) vykřikla za zpoceným mužem:
Ty bastarde, ty magore! Snažíš se mě zabít podruhý?!? Tohle ti nedaruju, ty... ty... ále.
Se zamračeným výrazem hlava přestala nadávat a jediným mocným nádechem vdechnula třísky a pyliny. Dveře najednou byly opět na svém místě...
Uživatelský avatar
Sylvaen
Příspěvky: 916
Registrován: 13. 5. 2004, 11:34
Bydliště: Blaen bHóirne@Merian, Svaekke@Arlan, Romhäryl@Fiery Halls, Praha@Země
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sylvaen »

Naháč s kancem zmizel z dohledu. Sotva o pár úderů srdce později se ze zadních prostor hostince ozval výkřik: Hej, ty skrčku zlodějská! Koukej to vrátit...
Do sálu vrazil stříbrný oštěp - tak to alespoň zpočátku vypadalo, dokud nebyla vidět asi polovina jeho délky. V těch místech svírala oštěp dlaň příliš velká na malé stvoření, kterému evidentně patřila.
Ze všeho nejvíc vypadalo jako malý ale obludně vlasatý človíček. Dlouhé štětinaté vlasy mu trčely na všechny strany a pod nimi se rýsoval pouze mohutný špičatý nos. Drobný mužík se s hlasitým pleskáním plochých chodidel propletl mezi hosty až ke krbu, kde se pokusil ukrýt ve stěně.
Když se mu to nepovedlo, pokusil se alespoň skrýt oštěp čtyřikrát tak vysoký jako byl on sám, za svá záda, a vykouzlil na tváři ten nejnevinější výraz plný porozumění a ochoty pomoci. Když zahlédl hostinského, s impresivně širokým úsměvem mu zamával na pozdrav.
-"What's going on out there!?"
-"Murder. Want some?"
(George Stark in 'The Dark Half', Stephen King)
Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 28. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit »

Žirdaj Sumka se zdál být modronovým zjevem a chováním ochromen. Napřed jen zíral v údivu. Když modron na okamžik vytasil čepele, Sumka i s židlí skoro odskočil kousek dál. Postupně se trochu vzpamatoval a ve chvíli, kdy si doktor s modronem začali připíjet pivem, vmísil se do hovoru.
Odkašlal si a směrem k dokotorovi pronesl: "Éhm, páne dóktore, tóhle je zcéla k níčemu. Néma žádnou cénu se s tím bávit, cópak névidité, že tó je jénom vélmi kómplikováně séstrojény kónstrukt? Víděl jsém už tákové, chýtre vjécičky, ále némají žádny vlástni rózum. Jédnají pódle vlóženych příkazů, ktére jim úložil jéjich tvůrce. Sámi névymísli áni róhlik s máslem, bá. Ténhle je ópravdu póvedény, músim úznat, ási jé to nějáky kónverzáčni strój, móžna ho májitel sestrójil, áby si mněl s čím póvidát. Dóufam, že sé tu táky objévi, rád bých túto kuriózitku kóupil. Ále níc s ním nédomluvíte, búde vám odpovídat až dónekonečná, jáko byste se bávil se zrcádlem. Néchceté se rádši mrkout na mé prvótřídní kóusky?" Hlas Žirdaje nabral vemlouvavé zabarvení, med z něj skoro kapal na podlahu. "Výpadáte jáko úmělécky záloženy človjék, vý úrčitě óceníte únikátní vjéci."

Z minotaurovy býčí tváře šlo těžko vyčíst nějaké emoce, ale jeho pěsti, které se při cvnknutí přes čumák zatnuly a pozvedly, při pohledu na sličnou bariaurku spadly nečinně zpět. Minotaur se postavil (byl ho opravdu pořádný kousek), vypnul hrudník, aby vynikly jeho mohutné svaly a představil se bariaurce: "Ahoj. Já jsem Hurloon." Pak se odmlčel a zřejmě přemýšlel, co říct dále. Rozhlédl se bezradně po sále a něco ho zřejmě napadlo. Odsunul od stolu nejbližší židli a gestem vybídl bariarku k posazení. Pak si ovšem uvědomil, že místní židle nejsou přizpůsobeny anatomii tvorů s více než dvěma nohama a aby zakryl trapnou situaci, židli popadl a ranou o podlahu ji rozmlátil na třísky. Směrem k bariarce vyslal vyceněné zuby, což by se dalo vykládat jako minotauří verze úsměvu.
Uživatelský avatar
Ronaldin
Příspěvky: 82
Registrován: 28. 2. 2004, 21:22
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ronaldin »

Doktor se usmál na modrona. "No vyložte si to jak chcete a omluvte mě. Nashle nebo spíš sbohem." Doktor si prohlédl Žirdaje.
"Zajímavé, zajímavé kolik chcete za tohle. Ukázal na náhrdelník.
Znovu zjevená nahá dívka dodala jako malé ditě před dárky.
"Ten chci! Ten je nádherný. Kup mi ho!" Přitulila se k Žirdajovy, který stále jako do země zakutý a dala mu pusu.
"Určitě né moc."
Dívka v modrém dloubla do náhé a karavým tonem řekla:
"Nebuď rozmařilá! To, žejsi straší neznamená, že smíš všechno!"
„Proč se s námi spolčuješ, nevydržíš-li s námi do konce?Chceš lítat a máš strach ze závrati?“
Goethe-FAUST
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20844
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Markus »

"Minotaur," vydechla bariaurka, aniž by se ji ve tváři hnul jediný sval. Těžko říct, jestli svou poznámku myslela posměšně, údivně, nebo prostě jenom jako oznámení. Tak či onak, na tváři si jí pořád ještě hovil onen okouzlující úsměv. Pomalu už to začínalo působit, jako kdyby v obličeji zkameněla.

Mrk. Mrk.

"Minotaur," řekla kozí dívčina ještě jednou, a tentokrát už přitom zapojila i mimické svaly. Ostýchavě natáhla svou štíhlou ruku, zamířila k minotaurově obličeji, zaváhala... a nakonec ho přeci jen ostýchavě pohladila po srsti na tváři.

"Máš úžasně hebké oči," oznámila mu a opět nasadila zářivý úsměv. Zničehonic jako by jí však něco prolétlo hlavou, trhla sebou, otočila se (jenom v horní části) a začala se přehrabovat ve svých sedlových brašnách. Po chvíli vytáhla jakési dva předměty, dobře si je prohlédla a nakonec je umístila tam, kde se jí pravděpodbně nejvíce líbily.

Minotaur měl najednou na levém rohu navlečenu malířskou paletu, zatímco z pravého visel provázek, na jehož konci se pohupovala malá píšťalka z vrbovéko proutku.

Mrk. Mrk.

"Monstrózní!" prohlásila bariaurka, cvrnkla minotaura přes čumák a popošla na místo, kde ještě před chvílí stála židle. Podlomila se ve všech čtyřech kolenou, takže se prakticky posadila na zem. Tím pádem už nebyla o nic větší než sedící člověk. Nakonec ještě jednou prohlábla své brašny, vyndala z nich rozměrný kus pergamenu, ten poté rozložila na stole a začala jej bedlivě zkoumat.
Uživatelský avatar
Vlasák
Administrátor
Příspěvky: 1419
Registrován: 7. 12. 2001, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Vlasák »

Zpoza jedněch dveří do zadního traktu hostince se ozval lehký šramot. Klika se lehce pohnula, ale ne natolik, aby bylo možné otevřít dveře. Vypadalo to, jako by si někdo jejich otevření těsně předtím, než je otevře, rozmyslel. Ti pozornější mohli skrze dveře tlumeně zaslechnout menší monolog. Mladý mužský hlas a takový, no, jakoby zmatený podtón...

"Sakra, vono bude beztak zamčeno. Ach jo, kde zas mám ty klíče. Plášť...? Ne... Kalhoty...? Kalhoty přece nemám, takže nic... hmm, hmm, hmm... Helemese, co to tady je? Jo, to sou kalhoty. Co sem to vlastně chtěl - jo, otevřít."

Dveře se pomalinku začaly otevírat, což ještě osoba doprovodila poznámkou: "Měli by tady zamykat, jinak sem vleze každej."
A to už do místnosti vstoupil host, na kterého Mitfer jen tak nezapomněl. Na sobě křiklavě rudou kápi. Což by nebylo nic v porovnání s tím, že ji měl oblečenou jaksi opačně - tu část, kterou drtivá většina lidí nosí na zádech, tj. vzadu, měl onen pomatenec oblečenou vepředu. Hnědé vlasy, normálně vypadající tvář bez jakékoli stopy, která by měla napovídat, že jde o něco jiného, než o člověka. Byl to člověk. Tak kolem třicítky, odhadlo by se. Kapuce mu plandala pod bradou - tentokrát ji nasazenou neměl. U pasu měl příchozí pověšenou kovovou přilbu. Podle děr, které se v ní nacházely, zřejmě nevalné kvalityí. Od poslední návštěvy chlapíka ale Mitfer věděl, proč tam ty díry jsou. Ne, že by to teda nějak zvyšovalo mínění o kvalitě helmy, ale aspoň to vysvětlovalo, proč tam ty díry jsou. Ti, kteří mohli spatřit chlapíka zezadu, viděli, že má na sobě pod kápí jakousi šedivou tuniku a brčálově zelené kalhoty.

Přichozí v ruce držel dlouhou a poměrně velkou slunečnici. Ihned potom, co vstoupil, rozhlédl se beze slov po sálu, respektive po lidech v něm. Tím, kdo upoutal jeho pozornost, byla bariaurka. Narovnal se, vypnul hruď, nasadil úsměv milovníka a vykročil ráznými kroky směrem k polokozí dívčině.

Krok individua sice rázný byl, ale rázný byl vůbec celý jeho pohyb. Mával květinou sem a tam až z ní opadávaly okvětní lístky. Jeden z posledních rázných pohybů při přechodu směrem k dívčině způsobil to, že se slunečnice pod tíhou pohybu zlomila. To však chlapíkovi nijak nevadilo. Před bariarkou rytířsky poklekl, vypjal hruď a ruku s květinou směrem k dívčině.

Vlastně poprvé od vstupu do sálu promluvil: "Mi...", ale v půlce slova se zadrhl. "mi-mi-mi-mi-mi..." Ze vzpřímeného pokleku se najednou začal naklánět směrem dozadu, pak zase ke straně, pak ke druhé a zase dozadu. "mi-mi-mi-myslim, že sem zapomněl, že mám koleno v prčicích. Sakra, teď mě to bere tak, že se ani nezvednu." Tak, jak se tam v pokleku se zlomenou květinou v ruce stále komíhal ze strany na stranu, najednou hbitě vyskočil na nohy. "Tak ne, ne koleno, loket, ten mě bere." A najednou jako by bariaurka nebyla. Jak se chlapík z pokleku postavil, otočil se směrem k barpultu a zamířil tam.

"Fuj, co to je za sajrajt," podíval se na zlomenou, opadanou a plandající slunečnici a odhodil ji stranou nedbaje na nějaký smysl pro pořádek.

"Tak, kdy přijedou ty svadebčani?" prohlásil do pléna a tlesknul rukama . A vůbec se přitom tvářil tak vážně a zamyšleně, jako kdyby nějakou svatbu měl zrovna opravdu organizovat. Z ne zrovna dvakrát chápavých pohledů ostatních usoudil, že něco na dotazu bude špatně. "To bude jako teda tady nakonec pohřeb, jo?"

To už ale došel směrem k pultu, kde se jeho pozornost přeorientovala na Mitfera. Posadil a zvolal směrem k Mitferovi: "Takže, pane veliteli, vyschlo mi v ústech... dal bych si... dal bych si... emmm, no..." Podepřel si bradu rukou. "To né... Na to nemám chuť... To už jsem měl... Tohle? To tady beztak nemaj... Jo, tuhle jsem už dlouho neměl - na to zas nemám prachy... Jo, tu jsem už taky dlouho neměl, ale to nebylo pití vlastně, to byal ženská..."

Vypadalo to, že přemýšlí nad tím, co si vlastně vůbec má objednat. V malých odměnách asi třikrát zopakoval to samé. Ale pak jeho přemýšlení začalo nabírat trochu jiný směr než co se týká nápojů: "Jo, to mi dycky chutnalo, ale jak se tomu řiká... uffff... uffff... já si snad nevzpomenu... já si na to heslo snad vážně nevzpomenu... HESLO?! hu, já zapomněl heslo!"

Pomatenec úplně zblednul a na čele mu vyskákaly krůpěje potu. Aby toho nebylo málo schoval si obličej do dlaní a oběma lokty se takhle opřel o pult. Skoro se zdálo, že začne brečet. Vypadalo to, jako kdyby pomatenec zapomněl něco a to ho bude stát život. Jak byl takhle opřený o pult s obličejem v dlaních začal pomalinku dlaněmi sjíždět směrem dolu, aby odkryl oči. Koukal směrem na Mitfera. Jakmile Mitfer jeho pohled zaregistroval, pomatenec rychle svůj pohled schoval do dlaní. Takhle to proběhlo asi třikrát, načež prohlásil: "Vzdávám se, čišníku, našel jste mě. Ale že mi ty buchty dáte, i když jsem zapomněl heslo...? Že, jó...?"

A co mezitím modron? Toho zaujaly Žirdajovy poznámky o něm. "Subjekt *blíží neidentifikovaný subjekt mužského pohlaví* vyslovil závěr: *némají žádny vlástni rózum. Jédnají pódle vlóženych příkazů, ktére jim úložil jéjich tvůrce.* - Subjekt *blíží neidentifikovaný subjekt mužského pohlaví* vyslovil pravdivý závěr - Modron jedná podle příkazů - Modron jedná podle příkazů Řádu - Modron jedná podle Řádu."

Kdyby byl člověk, možná by radostí poskočil, že ho tu konečně někdo téměř správně definoval.

"Dotaz na subjekt *blíží neidentifikovaný subjekt mužského pohlaví*: *Identifikuj se*."
Infinity forever! - Baldur's Gate II add-on CZ
Portál do světa RPG - Sigil.cz


Obrázek
Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 28. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit »

Žirdaj si prohlížel modrona a tvářil se obdivně.
"Skútečně, pérvotřidní práce bárokní složitósti. Úžasné. Člóvěk to músi obdivovát, némam právdu, pane doktóre?"
Sumka se sklonil k modronovi a promluvil zřetelně a s důrazem, jako by mluvil k malému dítěti.
"Jé tu njékde tvůj májitel? Výřiď mu, že mu za tébe dám móc péněz, áno? Móc péněz od Žirdaje Sumky, néjlepšího óbchodníka kúriozít šíroko dáleko, výbórny kšéft. Ták hódny."
Sumka ještě věnoval modronovi neupřímný úsměv a přestal se o něj zajímat. Otočil se k mnohoosobnostnímu doktorovi a poněkud ustoupil před útoky přítulné ženské osobnosti. Zvedl s úsměvem ruce před sebe.
"Vídim, žé tu máme mnóho zákazníku nájednou. Újišťúji vás, žé u Žirdaje si káždy výbere. Ále ténto náhrdélnik," ukázal prstem na náhrdelník, který měl pověšený u krku a který se tolik zamlouval rudovlasé ženě. Zatvářil se nešťastně.
"Ách, névim, jéstli ho móhu pródat, má pro mnjé vélikou cítovou hodnótu, víte, je pó bábičcé mého brátrancé z ótcovy strány. Snád bych se s ním dókazál rózloučít, ále névim, névim..." Žirdaj vypadal, jako když prožívá velký vnitřní boj.

Minotaur se zjevnou nelibostí sledoval pomatence, jak klečí před bariaurkou. Výhružně se nahrbil a s hlubokým zavrčením řekl: "Koukej padat, mladej, než přijdeš k úrazu. Tady slečna se baví se mnou." Sledoval zamračeně cestu pomatence k baru. Pak se rozhodl sundat si z rohu malířskou paletu, kterou opatrně uložil na velkou bednu. Píšťalku si ponechal a otočil se k bariaurce.
"Chceš vidět, jakou mám sílu?" zeptal se a hned přikročil k demonstraci. Zvedl lehce bariaurku do náruče a tak jak byla ji posadil na stůl. Potom popadl stůl za dvě nohy a i s bariaurkou ho zdvihl nad hlavu. Byl to ale masivní, těžký stůl a bylo vidět, jak se Hurloonovi třesou ruce námahou a jak ztěžka oddechuje. Tvářil se ale vítězně a koukal po sále, jestli je jeho výkon všemi obdivován.

Hostinský Mitfer se vlídně usmál na pomatence.
"Buchty dostaneš, neboj. Heslo netřeba."
Pohled, který vyslal směrem k šotkovi s kopím, už byl přísnější.
"No, panáčku, máš ale hezké kopí. Tak ho hezky vrať tam, kdes ho vzal."
Tón nebyl nijak výhružný, přesto s sebou nesl zřetelné varování, že protivit se mu nebude asi nejlepší nápad.
Uživatelský avatar
Ronaldin
Příspěvky: 82
Registrován: 28. 2. 2004, 21:22
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ronaldin »

Doktor chvíli mlčel a různě krabatěl čelo. Uvnitř něj se zjevně odehrával nějaký zvláštní boj.
"Dobře, když jinak nedáš." Pak se podíval přímo na Žirdaje.
"Dám vše co mám, i když asi zemřu hlady, ale co se dá dělat. Rozsápaly by mne." Vytáhl kouly šišoidního tvaru, které se matně zlatě leskla.
"Stačí?"
„Proč se s námi spolčuješ, nevydržíš-li s námi do konce?Chceš lítat a máš strach ze závrati?“
Goethe-FAUST
Uživatelský avatar
Conlai
Správce rozbitých snů; Moderátor
Příspěvky: 2399
Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Conlai »

Hostincem se začala šířit libá vůně pečínky. V té vůni šlo rozeznat skořici, med a pepř. Po chvíli se k vůni také přidala cizojazyčná píseň vycházející z kuchyně. Ačkoli slovům nebylo možné porozumět, praskala jako žhavé uhlíky a voněla snad ještě více než pečínka z divočáka... Bylo jasné, že to je kuchařský popěvek, jedna z těch magických písní, kterými ti nejlepší kuchaři rozvíjejí chuť, vůni a vzhled svých pokrmů.
Uživatelský avatar
Ronaldin
Příspěvky: 82
Registrován: 28. 2. 2004, 21:22
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ronaldin »

"Co se to tam vaří? Myslel jsem, že ve zdejší kuchyni nejsou mágové? Je to zvláštní obor ta magie."
Otočil se doktor od Žirdaje s úsměvem, kouly si strčil do kapsy jako by na ni zapomněl a podíval se na Mitfera.
„Proč se s námi spolčuješ, nevydržíš-li s námi do konce?Chceš lítat a máš strach ze závrati?“
Goethe-FAUST
Uživatelský avatar
Sylvaen
Příspěvky: 916
Registrován: 13. 5. 2004, 11:34
Bydliště: Blaen bHóirne@Merian, Svaekke@Arlan, Romhäryl@Fiery Halls, Praha@Země
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sylvaen »

Šotek přejel pohledem z Mitfera na kopí které mu trčelo nad hlavou a ve tváři se mu objevil udivený výraz, jakoby zbraň viděl poprvé v životě. Pak se podíval na své ruce, které svíraly jeho násadu a po určitém vnitřním boji se přinutil je rozevřít.
Kopí se, poslušno přírodních zákonů, pomalu naklonilo a spadlo na zem, přičemž jeho ratiště udeřilo šotka do holeně. Ten uskočil a -zjevně jen nešťastnou náhodou - vykopl nohou tak, že zbraň zavířila vzduchem a se zavrněním se zabodla hrotem do podlahy, jen několik palců od nic netušícího modrona.
"Jejej," ozvalo se z míst kde šotek seděl na zemi a svíral si naraženou nohu.
-"What's going on out there!?"
-"Murder. Want some?"
(George Stark in 'The Dark Half', Stephen King)
Uživatelský avatar
Conlai
Správce rozbitých snů; Moderátor
Příspěvky: 2399
Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Conlai »

Po chvíli, která všem připadla dlouhá měsíce, Crom kopnutím rozrazil dveře kuchyně a vešel s triumfálním úsměvem na krutých rtech. Byl oblečený v bílém kuchařském obleku a na hlavě měl posazenou vysokou bílou čepici. Z nějakého zvláštního důvodu měl také pod nosem nalepený falešný knírek se zakroucenými konečky. Za ním do hostince vjel kovový servírovací vozík tažený dvěma vyholenými trpaslíky v kostkovaných zástěrách. Kolečka vozíku skřípala pod vahou nákladu, obrovského kusu pečínky. Lahodná křupavá vůně se linula hostincem a pouhý pohled na medově vypadající kůrčiku stačil každému v místnosti k tomu, aby si uvědomi, že má strašlivvý hlad.
Hou, hou, stůjte, řekl Crom, když vozíka za voňavého skřípání dorazil do středu místnosti. Vytáhnul z rukávu blískavý nůž a jal se pečínku porcovat. Utíkejte pomocníci, dovezte i polévku a jelita. Šup, kdo si dá první?
Uživatelský avatar
Sylvaen
Příspěvky: 916
Registrován: 13. 5. 2004, 11:34
Bydliště: Blaen bHóirne@Merian, Svaekke@Arlan, Romhäryl@Fiery Halls, Praha@Země
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Sylvaen »

Šotkova malá postavička přestala svírat nohu - ze ztuhlých tváří okolo bylo zřejmé, že ho nikdo nehodlá litovat. Místo úpění vyskočil šotek na nohy a přiběhl k bronzovému válečníkovi.
"Rozdávej, já budu porcovat, jo?" zaštěbetal, a pověsil se Cromovi na ruku, se kterou začal celou svojí šotčí silou cloumat v pokusu osvobodit nůž z jeho sevření.
-"What's going on out there!?"
-"Murder. Want some?"
(George Stark in 'The Dark Half', Stephen King)
Uživatelský avatar
Markus
Vrchní krutovládce; Administrátor
Příspěvky: 20844
Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Markus »

Na stole zarachotily kopítka, to jak se bariaurka nejistě zvedala na všechny čtyři. Jako čtyřnožci jí pobyt na desce stolu očividně nedělal dobře. Chvíli nejistě přešlapovala s vystrašeným výrazem ve své štětinaté tváři, krůček sem, krůček tam, dopředu i dozadu, až to nakonec vzdala. Popošla k okraji stolu a podívala se pod sebe a její zrak se setkal se zdvyženýma očima minotaura.

"Náš siláku, píšťaličko, nechtěl bys mě vrátit zase zpátky na podlahu?" V úsměvu odhalila řadu perlivě bílých zubů. Hned na to ale pokrčila obočí a zle se zamračila. Potom zakoulila očima, vycenila zuby a špičkou jazyka si přejela po řezácích. Nakonec sklonila hlavu, jako kdyby chtěla někoho trknout, udělala krůček dozadu...

Noha došlápla do prázdna, kozí dívčina překvapeně vyvalila oči, ale už nestihla zareagovat. Se vší grácií se pozadu svezla dolů ze stolu a natáhla se na zem. Vzhledem k jejím čtyřem nohám a dvěma rukám to byl přinejmenším zajímavý pohled.

Nakonec se ze změti končetin opravdu vyhrabala celá a nepožkozená bariaurka. Vyškrábala se na nohy, postavila obě židle zpět na své místo a oklepala si svou vestičku. Zahleděla se někam vysoko do stropu, ruce strčila za záda, začala si pohvizdovat a nonšalantě se stáhla z místa činu. Lehce přitom pokulhávala na levou zadní.

"Nejím zvířátka." ozvalo se Cromovi za zády. Bariaurka si se zaujetím prohlížela pečínku.

"Nebylo by něco zelenějšího?"
Naposledy upravil(a) Markus dne 16. 2. 2005, 02:09, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Quasit
Vysloužilý démon
Příspěvky: 1452
Registrován: 28. 8. 2001, 00:00
Bydliště: Praha, Vršovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Quasit »

Hurloon položil stůl trochu nešetrně zpátky na podlahu, až to zadunělo, otřepal se a protáhl si paže.
"Bylo to bezva, co," prohodil k bariaurce. Pak začenichal a z koutku tlamy mu ukáply sliny. Vydal se ke kuchaři obhlédnout pečínku a hlasitě přitom nasával nozdrami vzduch.
"Huf, voní to skvěle, kuchaři. Dej mi taky kus, a ať to není žádná jednohubka. Já většinou dávám jablka, ořechy a rozmarýn, ale tohle musím zkusit."
Hurloon zavřel oči a zhluboka nasával vůni pečeně, z čehož ho vytrhl hlas Žirdaje Sumky.
"Márš od tóho, ty oblúdo, ještě zkazíš lídem chuť a búde to sámej chlup. Koukej mi otévřít trúhlu, ty hňúpe, a přínes Zázráčny úbrus."
Minotaur se na Žirdaje zle podíval a výhružně zamručel, skoro jako by se na něj chystal vrhnout, ale potom uposlechl a přinesl z velké truhly složený čtverec červené látky. Žirdaj si jej od něj s odfrknutím vzal a začal jej rozkládat na jeden ze stolů. Přitom vykládal osazenstvu místnosti.
"Tento vzácny a vkúsny úbrús, vážení, se nézve Zázráčny úbrus jen ták pro níc za níc. Do tóhoto nuzného próstředi se síce nehódi, ale i tády dokáže vykouzlít z prímitívni krmě slávnostní hóstinu. A je k mání, dámy a pánove, je k mání velíce lévně! Jédinečná nábidka, ktéra se neópakúje. Ráčte ke stólu, prósim."
Na prostřeném stole se samy od sebe objevily talíře se zlatým lemováním, stříbrné příbory a křišťálové sklo. Žirdaj se usadil ke stolu a zacinkal vidličkou o sklenku.
"A ty, krávi oblúdo, búdeš obsluhovát."
Zamčeno

Zpět na „Archiv akcí a soukromých her“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 hosti