Byl jsem nováček

[Conlai]

Jako každý jsem kdysi byl RPG nováček. Dnes jsem už odehrál spoustu her, přečetl hodně pravidel a popisů světů, také hodně článků z na RPG zaměřených časopisů a stránek. Jsem grognard - stará garda. RPG je mým koníčkem tak dlouho, že bytí nováčkem jsem úplně zapomněl.

Když se na foru před nedávnem ozval Balrok a začal se zajímat o RPG, nechápal jsem, myslím, že podobně jako mnozí ostatní, jak mu vlastně odpovědět. Na co se vlastně ptá, když řekne "Co je to RPG"? Dokonce jsem si všiml, že můj vlastní "vysvětlující" příspěvek na toto téma je brutálně nedostatečný - Balrok se prostě ptal na jiné věci, než jsem předpokládal.

Až teď, při psaní tohoto příspěvku, si vybavuji, jak jsem se na základní škole ztrapnil, když jsem se spolužáka ptal, kolik stojí mapa Dračího doupěte, nechápajíc koncept vyprávěcí hry. A jak jsem byl bláhový, když jsem od toho samého spolužáka za tehdy velké peníze kupoval okopírované stránky se slepovacími figurkami v domnění, že se jedná o nepostradatelnou součást hry.

Když jsem potom doma objevil svá první pravidla DrD, která schovaná v prádelníku čekala na Vánoce, strávil jsem celou noc jejich pročítáním, představováním si fantastických světů a odehráváním cvičných imaginárních bojů s pomocí kusu papíru, tužky a kostek, které byly u pravidel přibalené. To jsem nevěděl, že DrD si ještě tak dva roky nezahraji, protože nenajdu spoluhráče. I tak se ale mé myšlenky k červeným sešitům pravidelně vracely.

Když jsem konečně začal hrát... no, dále už mi vzpomínky trochu splývají. A vlastně teď ani nejsou důležité, protože jsem tím pádem přestal být nováčkem. Stal jsem se hráčem, záhy na to jsem se stal vypravěčem, teoretikem, členem internetové komunity zabývající se mým koníčkem... stal jsem se součástí RPG a zapomněl jsem, že jsem byl nováčkem.

[Conlai]

Co vy?

Vím, že jste také byli nováčky!

Možná stále jste?

Jaké jsou vaše první vzpomínky, dojmy, omyly, obtíže a trapné situace?

[Pieta]

Do DrD mě uvrtali spoluhráči, kteří mě krátce předtím uvrtali do Hobita a Pána prstenů. Bylo nás ve třídě tak šest, kteří jsme k tomu přišli víceméně současně, a já dostal roli vypravěče, protože jsem byl nejmíň schopný se bránit. Samozřejmě, neschopnost ohradit se proti "a ty nám budeš dělat pána jeskyně" nepatří k zásadním kvalifikacím kvalitního vypravěče, takže to vypadalo všelijak. Matně si vzpomínám na:

- Strašně krásnou elfí NPC čarodějku (charisma 22/+5), která hráče sesmažila modrým bleskem za nějaké to "čau kočko".
- Kouzelníka zabitého jedovatým obřím štírem jednou radou zezadu z plných životů. Ale co jsem mohl dělat? Ta místnost tam byla, a bylo řečeno, že hluk boje přiláká štíra z vedlejší místnosti, aby jako hráči pochopili, že si musí krýt i záda, že v jeskyni se nedá jen tak něco zanedbat. A když on se kouzelník postavil přímo k ústí chodby.
- Léčivé bobule rostoucí na keřích hluboko v podzemí.
- Magického modrého golema, kterého si postavy vyrobily v hádankovém stroji, který měl čtyři ruce a lepší vlastnosti než kdokoliv z nich, kterého jsem samozřejmě hrál já, a který se po půlhodinovém hádankování a vyrábění během dalších dvaceti strašně hrdinsky obětoval, aby se družina dostala ze zajetí.
- Zákonně/zmateně dobrého trpaslíka alchymistu, který při první vhodné chvíli podrazil jednoho nebo všechny ostatní postavy. Když se kvůli tomu rozpadla hra a začali jsme hrát druhou, hráč si vyrobil dalšího dobrého trpaslíka alchymistu, který při první vhodné příležitosti podrazil ostatní hráče.

Každopádně mi to vypravěčování šlo tak špatně, že mi trvalo přes deset let, než jsem se k němu vrátil. Ale hrál jsem skoro celou dobu, až na asi dva roky na gymplu.

[Bifi]

Prosím, len nie ďalšiu tému o "Ako ste začali s RPG?". Myslím, že Conlai to celé myslel trocha inak - skôr nejakú pocitovejšiu diskusiu o "očiach nováčika"...

[Conlai]

Pieta: Všimnul sis, žes své zážitky popsal v jazyce "veterána"? Jsou to WTF momenty, které takhle vnímáš nyní a zpětně je popisuješ jazykem někoho, kdo "je dál". Ale co pocity, vztahy mezi hráči, očekávání - věci, co můžeš popsat tak, aby je pochopil i někdo, kdo RPG nehraje?

[Fritzs]

Mám pocit, že většina současných nováčků to vnímá tímto způsobem: "To je jako (nějaké CRPG, např. Fallout) až na to, že ti vypravěč říká co se děje."

[Pieta]

All: OK, OK, už se mírním, holt jsem z toho pocitovějšího začátku nepochopil, o co tu jde. Tohle prostě jsou moje první vzpomínky, omyly, obtíže a trapné situace. (:

[Conlai]

Pieta: Jo, asi jsem to špatně podal. Tím "trapné situace" jsem nemyslel trpané "Omfg já jsem byl noob" trapné, ale spíše trapné "tohle je osobní" trapné. Mea culpa.

[skew]

Nevím. Pamatuju si to nehorázný překvapení, nějak jsem to nemohl pohcytit celej ten koncept, když mi to kamarád vysvětloval. "To jako můžeš třeba jak v diablu chodit a zabíjet falleny ? A to můžeš dělat i jiný věci, třeba vylízt kamarádovi na záda ? Cože, i třeba otvírat skříňky a lozit po stěnách ? Jak se to dělá ?"
Fakt jsem byl úplně mimo (ale nijak trapný mi to nepřišlo, proč taky ? kdo to kdy tou dobou slyšel, stoupnout někomu jinýmu na ramena ?)

EDIT: jinak Fritzs má asi recht, ale tak ono ve finále ty dobrodružný fantasy RPG nesou s PC hrami dost podobností, na první pohled.

[Hike]

Moje začátky s Dračím doupětem spadají do doby, kdy ještě nebylo běžné vlastnit PC. V té době počítač byla jedna (JEDNA!) 386 v počítačové učebně, kde se daly za odměnu - rychleji vyřešené programovací úlohy s želvou nebo robotem (už nevím) - hrát takové pecky jako Aladin, Simcity atd. Tedy parafráze: to je jako Diablo, nebyla v té době možná.

Úplně zezačátku si pamatuju jenom to, že jsem hrál hobita zloděje, ovlivněn četbou Tolkienova Hobita. V Bílém hradu jsme všichni umřeli zamotaní v pavučině, případně na popáleniny způsobené hořícím olejem.

Úplně vyplesknutý jsem byl při prvním setkání s oživlou sochou, to bylo pro mě něco tak nepochopitelného, že jsem si musel od PJ nechat opakovaně vysvětlit "... dala mi pěstí a já jsem umřel??"
Pravidla jsme brali jako zákon (byli jsme desetiletí kluci a ten největší pedant dělal PJ), co bylo v pravidlech přes to nejel vlak i kdyby to byla sebevětší blbina.

Ani nás nenapadlo, že by postavy mohly mít nějakou vlastní minulost a příběh mohl být o nich - hodně dlouho jsme byli prostě bezprizorní dobrodruzi, co se nechají najímat na různé úkoly.

[hugo]

Ačkoliv to nebudu psát slovy nováčka, ale:

Já začínal hrát nekdy zhruba v době co popisuje Hike (moje první RPG se kterýmjsem příšel do kontaktu bzlo DrD 1.0 aspon myslím řže to byla 1.0 ještě jako jeden sešit neroydělený na příručku pro hráče a příručku pro dějmistra/Pána jeskyně), takže relevantní počítačová inspirace by spíš byla (teď nemám po ruce data vydání tak mě případně nekamenujte za neshody), Eye of Beholder, Dungeon Master, Phantasie, Ishar a jim podobne z dilen Sillmarils a SSI.V te dobe jsem pravda pocitac ani nevlastnil (jen pro zasmani svuj skutecne prvni pocitac druhu PC jsem ziskal az nekdy v roce 2001/2002).
Takze v mem pripade se o inspiraci pocitacovymi hrami nepada v uvahu. Mnohem spis jsem byl ovlivnen ctenim Tolkiena a (pozdeji v ranych zacatcich) fantasy povidek vychazejicich v casopisech typu DechDraka, Savlozuba veverka a spol.

Mam pocit ze asi celkem spravne to podchytil Fritzs.

Mám pocit, že většina současných nováčků to vnímá tímto způsobem: "To je jako (nějaké CRPG, např. Fallout) až na to, že ti vypravěč říká co se děje."

Ale tohle je de facto uz dobove/kulturne zavisle. A bude se pochopitelne casem menit.

Papírové figurky a mapy nějak šly mimo mě, co si vzpomínám. Tuším že ve Veverce vycházaly různé sady vystřihovánek fantasylike postaviček, ale nikdy jsem to nepoužíval ani nekupoval.

Matně si vzpomínám že jsem se chtěl s něčím takovým jako rpg opičit (tuším že to dokonce bylo i dřív než se mi do rokou dostala příručka na DrD) a něco takového "vymýšlet", ale pak mě to přešlo (i když pár záchvatů se později ještě objevilo). To byl asi největší úlet co mě tak napadá.

V té době kdy jsem začínal hrát (a v zásadě velmi podoběn jako Pieta jako "nedobrovolný" PJ) to bylo spíš tak trochu (trochu dpost) opičení se po Tolkienově díle, nebo postupně se objevujících fantasy povídkách a jiném čtivu. Tohle a ostatní üž až tak moc mimoňovské nebyl, protože co si vzpomínám tak to byla tak trochu lokálně módní vlna něco takového zkusit (zkusil to kde kdo, pár jich u toho zůstalo).

Mám pocit že mi co jsme tenkrát hráli (rozuměj ta skupina se ktreou jsem hrál) si to tehdy představovala tak trochu (dost) Tolkienovsky a pohádkově, to znamená černá a bílá.

Což mě přivádí k doměnce, že začátečník má svojí představu nebo očekávání (případně oboje) otvářené tím z čeho (odkud) k stolní RPG přechází. Takže jeho prvotní otázky a názory budou postaveny na tom co hrál, četl, viděl a pod. Jenom mě nenapadá jak kulantně a hlavně nenápadně takovému nováčkovi odpovědět otázkou na dané téma (přesněji jak vhodně zakamuflovat to že se ho vlastně já ptám na to jakou má on vlastně představu, tak aby to nepoznal).

Nebo ještě jinak, lidé kteří radí nováčkům s/ohledně RPG by možná měli sledovat kulturně módní trendy. Protože to asi bude první linie. A nakonec mě ještě napadá jestli má do začátku na první seznámení vůbec cenu žonglovat pravidly a nebo zda by nakonec nebylo lepší z toho udělat takové voné povídání, kde do toho lidi můžou zasahovat (tady pravda spoléhám velmi vratce na to, že začátečník nebude mít prasácké nešvary nás "zkušenějších" hráčů, kteří provozují různé prasárny a podpásovky) a kdyby přeci jen nějaký prvek náhody byl potřeba obyč "člobrdí" kostička (pro nás 1k6/1d6) nebo mince na !boolovskou logiku" ano/ne se vždycky najde...

[Jerson]

Moje první setkání s RPG (když jsem ještě netušil, že to vůbec bylo RPG)

Potkám na základce spolužáka z vedlejší třídy. Dneska bych řekl "typický nerd", i když tenkrát jsem to slovo pochopitelně neznal. Četl si nějaký "časopis" s drakem na obálce, vypadal, že je do toho zažraný a tak jsem se ho zeptal, co to čte. On řekl "takovou hru, tu bys nepochopil", a četl si dál. Kdybych nebyl takový slušňák, tak jsem ho nakopal do zadku.

Druhé setkání jsem už tady popisoval - asi o půl roku nebo rok později o přestávce na oběd přistoupím na blízkém hřišti ke skupince pár lidí, kteří mají na kamenném pinpongovém stole rozložené nějaké papíry a čtverečkovaný papír s nějakými chodbami (to poznám na první pohled). A rozhovor:

- Co děláš ty?
- Útočím na druhého vlka, - hod kostkou - za tři.
- přišel o dva životy, ale ještě je naživu (WTF?! )
- můj pes na něj útočí taky, za pět.
- vlk je mrtvý

Nevzpomínám si, jestli byl v tého skupině i onen nerd, ale řekl jsem si "co je to za debilitu?"
A pak ještě pár let uteklo, než jsem přestal být nováčkem - v té době jsem si myslel, že Lone Wolf je to samé co DrD a že se Dračák hraje podle těch knížek, a že je musím znát, abych věděl, jak se to hraje, a tak dál. A "fantasy" byla naprosto neprobádaná krajina, i když jsem o Tolkienovi už slyšel.

[ShadoWWW]

Mně na prvním sezení velmi zaujala desetistěnka! Byl jsem z ní úplně fascinovaný. A taky z magie a kouzel. Bylo v tom něco tajemného.

Škoda jen, že jsem nenarazil hned na DnD. Dodnes rád třímám v ruce kostky různého počtu stěn...

A škoda, že v DrD 2 budou jen šestistěnky, takže noví hráči přijdou o tuto zajímavost.

[Zmok]

Tak koukám, že já jsem se k RPG dostával asi docela netypicky. Nikdy jsem neměl pocit, že by to bylo něco nového, nebo něco čemu nerozumím.

Nejdřív jsem se dostal k počítačovým hrám; hlavně adventurám a RPG, na nich mě uchvátil fantasy svět a ta velká dobrodružství a tak. No a protože se hry blbě se sháněly, tak jsem si nějak přirozeně našel zpětnou cestu k vyprávěcím RPG. Hrával jsem je se ségrou a vpodstatě jsem nahrazoval počítačový program a ona dělala hráče. Bohužel jsem nebyl zrovna úspěšný vypravěč. Pořád jsem jí cpal do rukou nějaké kulomety a posílal na ní agenty a to jí moc nebralo. Vývoj charakteru spočíval ve sbírání stále více cool zbraní, k čemuž jsem musel hráčku téměř nutit :-)

Ve škole jsme na podobném principu hráli na diktátory kontinentů, vypravěčem byly včerejší večerní zprávy a my o obědech rozhodovali o osudu planety. Když pak někdo přinesl dračák, byla to úplně přirozená věc. Ikdyž jsme odmítli číst celá pravidla s tím, že tak složité to přece být nemůže a místo toho si při hře nehorázně vymýšleli. Taky se to často zvrhlo. Holt nám bylo dvanáct.

Zajímavé je, že trvalo hodně dlouho než jsem narazil na prvního člověka co bere pravidla smrtelně vážně a všechno počítá. Měl jsem pocit, že se mě snaží šikanovat a pohádali jsme se. A to mi asi trochu zůstalo do dneška.

Ale vzpomněl jsem si, jak jsem vysvětloval mamce, co že to chodím o víkendu hrát. Překvapila mě, když prohlásila, že tohle hrávala s bratrama taky (a to bylo mnohem dřív než první DrD ;-). Nakonec se z toho vyklubala docela sofistikovaná hra na povídky, kdy ale hráč s vlastní postavou byl jen jeden a vypravěči byli všichni ostatní; to se v každé povídce měnilo.

[Jerson]

téma o začátcích