Hraní za záporné postavy

[L_DAMIAN]

Rád hraji ten zlý typ postav, které bývali v podstatě dobré a měly ohromnou touhu po vědění a neunesly poznání, kterého se jim dostalo.

Například v současné hře je jeden z mých největších záporáků nemrtvý, který byl kdysi v mocné a vyspělé civilizaci vědcem - matematikem. Díky svým výpočtům přišel na to, že celé univerzum se od svého počátku na všech úrovních zmítá v neustálých základních bojích (dobro vs zlo, chaos vs řád, evoluce vs involuce).

Tohle vědomí věčného násilí a konfliktů zahrnující miliardy bytostí neunesl a snažil se tu "rovnici" nějak vyřešit. Zjistil, že existuje skupina bytostí, která má potenciál celý střet ukončit a nastolit mír. Sám se časem stal nemrtvým (aby mohl pokračovat ve své práci) a postupně začal vše okolo vnímat hlavně z hlediska moci a potenciálu (i tak vidí). Přidal se k oné skupině bytostí, ďáblům a teď se jako jeden z jejich nejvyšších velitelů snaží dobýt hráčský svět, jako zdroj duší a moci.

Ve skutečnosti mu jde o zastavení nekonečného konfliktu, dobro a zlo a další světonázory vnímá jen jako nepodstatné detaily, umřít stejně každý musí, to je matematicky nevyhnutelné a čas je nepodstatný proti věčnosti. A každý by umřel ještě mnohokrát násilně, on se snaží přinést mír, přetvořit univerzum.

Takový protivník (možná budoucí šéf) si bude rád povídat o historii, astrologii, matematice, stavitelství... Může být poměrně velkorysý a dobře se stará o své podřízené (kvalitní stratég a manažer). Je to zapálený vědec oceňující intelekt spojenců i protivníků. Za svůj dlouhý život se slušně orientuje v intrikách a nikomu neubližuje jen tak pro zábavu. Není snadné mu v diskuzi dokázat, že je ten zlý a dělá to špatně, protože nevychází z obvyklých rámců chování.

No a díky tomuto pohledu na svět mu například nedělalo problém celkem přátelsky "najmout" dva z hrdinů, kteří se proti němu postavili. Nechal je při vědomí, když je přetvářel na nemrtvé. Povídal si s nimi zatímco jim řezal těla, vyjímal vnitřnosti, zbavoval je šlach a tepen... nechal je vybrat si, z jakých drahokamů budou mít nové oči a jejich mozky dal sežrat přítomným stvůrám s podobným gestem, jako když v kuchyni hodíte odřezky psovi.

[Kelton]

Když bych měl hrát zlou postavu, trval bych na jedné věci: aby pro cokoliv co dělá měla velmi dobrý důvod a nevybírala by si své prostředky jen proto, že to je jednodužší cesta (povšimněte si, že podobně náročný na své kladné postavy nejsem). Prostě aby k nim nemohl přijít kdejaký trouba (ovšem klaďák) a první větou, kterou vypustí z pusy ukázat že jsou tu dvě strany a oni stojí na té špatné. Mé postavy by potom asi byly schopny téměř všeho, ale v takovém tom manažerském smyslu - tak to udělejte a já o tom nechci nic vědět. Klasická pohádka s milionem mrtvých a statistikou. Jinak nemám moc silný žaludek.

Jaká zlá postava by mi přišla zajímavá? Tak od boku mě v zásadě napadají tři možnosti.

Někdo kdo si vytyčil cíl, který je dobrý, nezbytný, a jeho dosažení vyžaduje naprosto děsivých prostředků. Klasický případ. Mimochodem poznamenám, že když je toto použito v literatuře/televizi, hrdina obvykle v zápětí objeví jednodužší a méně bolavý způsob, jak dosáhnout téhož. Většinou to působí dosti uměle. Provést mi tohle někdo v RPG, asi v příští hře hraju z pomsty paladina (přesvědčení Lawful Stupid).

Někdo, jehož motivace je běžně vnímána jako kladná - ale on jí je ochoten obětovat víc, než by ostatní napadlo. Důsledně se ovšem vyhýbat tomu, že daný cíl zvrátí ("musel jsem je zabít, abych je mohl zachránit") - myslím že je prostor pro dostatečnou děsivost i v případě, že cíl udrží v jeho nejčistší, nejkladnější podobě. Klasická ukázka: Někdo, kdo je pro svou lásku ochoten obětovat celý zbytek světa (tohle většinou dělají špatne ). A přitom si udržet svůj lehce najivní idealismus a víru, že všechno nakonec bude v pořádku, protože hrdina nakonec vždycky triumfuje a pravá láska vítězí ... představte si ho jako prince v bílé říze, jak osvobozuje princeznu z věže - přičemž stojí na kopci mrtvol, sahající až k nejvyžším oknům.

Filosof, který úvahy o morálce dovedl až do extrémních důsledků. Někdo, kdo dlouze a usilovně přemýšlí nad důsledky a nezbytností svých činů. Vždy ochotný diskutovat o nutnosti a svobodě volby, klidně i se svou obětí. Možná i zdánlivě sympaťák - něco ve stylu "Já ty koťátka vážně nechci zabít. Ale to se projevují jen mé omylné lidské emoce a z morálního hlediska je neospravedlnitelné jednat jinak".

Všechny tyto postavy mají společné, že některý v zásadě běžný a pozitivně vnímaný rys vydatně přehánějí. A také to, že je na nich něco ne úplně uvěřitelného. Protože zlo znamená, že je něco špatně - a tak by, až někdo zjistí jak se to s nimi má doopravdy, měl zažít šok ("cože, ale to přece není možné - to nemůže myslet vážně!").

Teď když si to tak po sobě čtu, tak to vypadá že si ze seriózního tématu dělám bohapustou srandu. Ale věřte nebo ne, v hlavě mi to znělo dost vážně (a ten humorný tón by asi pomohl s vytvořením pocitu neskutečna - pokud by se to nepřehnalo).

[Jiron]

Všechny tři koncepty se mi líbí.

Připomíná mi to jedno NPC, které bylo knězem. Knězem, který věřil v očištění od hříchů. Celý život si tak normálně kázal a jednoho dne měl kázání o tom, že by se pravý věřící mohl vykoupit tím, že smyje hříchy všech ostatních a očistí duše hříšníků v očistném plameni. Upozorňuji, že se jednalo o hru v současnosti.

BTW znáte písničku Léčitel?

[L_DAMIAN]

Upřímně tenhle druh postav mi připadá jako ještě takové "vznešené" zlo - aspoň má nějakou velikost.

Co tak člověk, který nemá odvahu a v podstatě ani inteligenci? Mizerné vzdělání, žádný pořádný život ani majetek, jen monotónní dřina. Nějaká filosofie je mu ukradená, hrabe jen pro sebe a nadává na každého kdo se má dobře nebo je u moci tak jako všichni ostatní. Žije "normálním" fabrikovým (doly, továrna) způsobem života - chodí do práce, do hospody, v opilosti bije ženu, zneužil svou dcerku a terorizuje vlastní rodinu, ale ve společnosti ostatních dělňasů celkem oblíbený. Koneckonců až tak moc se nevymyká. Sem tam něco ukradne a škodí (udání na souseda, pomluvy a propíchlé kolo/otrávená kráva) jen tak ze závisti a strachu. Většinu skutečně zlých věcí (vražda, žhářství) nikdy nespáchá, protože prostě nemá odvahu - pokud mu samozřejmě nenahraje situace (okupanti, inkvizice).

Potom jde do kostela, kde se ze všeho vyzpovídá (zneužívání zamlčí), dostane rozhřešení a tím balamutí své svědomí. A tak žije celý život, jehož konec stráví jako nenávistný invalida (jeho žena mu bude vše patřičně vracet a vzájemně se budou užírat až do smrti) nebo při větším štěstí dostane v padesáti infarkt.

Jeho dcera si potom sama najde dalšího takového a celý koloběh se opakuje generaci za generací...

Prostě takové "malé", ubohé zlo.

[Goran]

L_Damian: jasně, je to běžnější, ale nedokážu si to představit jako hráčskou postavu. Já bych to hrát nechtěl a ani nedokázal, a myslím že většina lidí je na tom podobně.
Nejde ani tak o to, že by byl moc zlý, spíš to je nezajímavé.

[Sosacek]

Hral jsem postavu ktera nekoho takoveho oddelala. Zlamala mu ruce a nohy, a kdyz prosil o slitovani, rozkousala mu hlavu.

Mozna byla taky zla, hm.

[L_DAMIAN]

L_Damian: jasně, je to běžnější, ale nedokážu si to představit jako hráčskou postavu. Já bych to hrát nechtěl a ani nedokázal, a myslím že většina lidí je na tom podobně.
Nejde ani tak o to, že by byl moc zlý, spíš to je nezajímavé.

Já to nebral jako hráčskou postavu (i když i něco v tomto smyslu už jsem si i jako hráč zahrál a v prostředí plném hrdinů v nablýskaných zbrojích to bylo zajímavé). Ale je fakt, že tam jsem tomu dodal komický nádech a přehnal to a vyšel z toho takový ten klasický zákeřný skrček, co škodí jak může, dovoluje si na slabší a když ho ostatní hráčské postavy přistihnou, tak se před nima plazí, žebrá o milost, slibuje nápravu a strachy se pochčije.

Jsem obvykle DM, takže nejčastěji hraji nehráčské postavy. Podle mne je vhodnější spíš jako npc, zejména hromadně - jako prostředí. Představ si třeba, že hráčská postava získá možnost vidět motivy, povahu, pozadí a myšlenky různých osob nebo se jí tak různě budou náhodně zjevovat. A teď bude v prostředí tvořeném do určité míry takovými postavami. Může to být celkem zajímavá protiváha ke zlu reprezentovaným třeba nemrtvými nebo upíry... Zvlášť pokud by vesničku, ve které tito "běžní" lidé žijí měla tato hrdinská, hráčská postava chránit před tou druhou formou zla...

Nebo hráčská postava kněze, ke které se chodí lidé vyzpovídat... Může samozřejmě bojovat proti nadpřirozenému zlu, ale jak si poradí i s tímhle typem zla, ukrytém hluboko v lidech? Dokáže své ovečky vyburcovat, dokáže nějak pomoct těm rodinám? A bude chtít? Nebo tváří tvář tomu hnusu rezignuje a rozhodne se, že pro takovou společnost jsou vlastně útoky vlkodlaků spravedlivým trestem?

Příklad a je možné, že to stále není zajímavé.

[Goblin]

Napadlo mě, že bych si chtěl zahrát postavu, kterou ke zlu přivedla nějaká triviální okolnost.

Například chlapec, který se touží stát rytířem, ale není přijat do řádu kvůli alergii na koňské žíně. Přidá se tak k "temné straně", protože kostliví oři a jízdní ještěři mu nevadí...

[Quentin]

goblin: nejak si mi pripomel toho hrbace z 300, co naprasil tu kozi stezku na leonidase

[Kelton]

Aby bylo jasno, tohle téma nezakládám za sebe. Ne, vůbec ne. To spíš pro kamaráda. Říkejme mu - třeba Felix. Bez dalších řečí mu předám slovo:

Ahoj
Mám trochu problém. Už mě trochu nudí hry plné černobílé morality, bezhlavého heroismu a zabíjení+obírání potvor. Teda ne nudí, baví mě. Ale chtěl bych zkusit něco trochu jiného - hru plnou intrik a podrazů, kde každý má postranní cíle a plánuje proti všem ostatním. Nebo tak něco.
Můj problém je, že jsem notorický klaďas a vcelku nezáludná duše. Dýku si spíš vrazím do nohy než někomu do zad a k intrikám jsem se dostal nejblíž když jsem pomlouval naší domovnici a i tak se to nepovedlo. I tak si myslím, že by mě taková hra zajímala, jen se obávám že zahrát takovou postavu je nad mé síly. Můžete mi poradit, jak být správně zákeřný? Kdy je lepší pomluvit a kdy nastražit falešné důkazy? A jak se to dělá? A je černá stále ještě v módě?

Díky Felix

[Filtr]

Uf, tohle nebude snadný.
Můj bratr má podobnej problém - ať hraje cokoli, za chvíli se začne chovat jako pravej paladin (ne ten z diabla).
já ten problém nemám, mě jde svinský hraní samo . řekl bych, že pro začátek je nejlepší zkusit pozvolnej přechod. nehrát přímo hned svini, ale postupně si nakládat ironii, sarkazmus, cynizmus... ono se to vyvine .

[Joe]

Dobré je napríklad zrazu sa prestať starať o zranených (napríklad v družine), odmietnuť poskytnúť pomoc (či už formou liečivého nápoja, obväzu alebo jednoduchej pomoci pri prenose), alebo nechať spoludružinníkov bojovať s nepriateľom, zatiaľčo sa z diaľky prizeráš

A ono sa to postupom času vyvinie asi ďalej a hlbšie - druhovia sa prestanú na teba spoliehať, môžeš si robiť čo chceš, budú ležať na opačnej strane ohniska ako ty a dýky budú mať blízko ruky a podobne.

[Resurrection]

Mno osobne vidim dve dulezite veci, ktere urcuji vse ostatni:

1) Prostredi hry

2) Cile postavy

Od prvniho se odviji pristup ke hre a od druheho samotne hrani role. A ver, ze pokud si dobre propracujes postavu a hlavne jeji cile, zlactvi ti pujde skoro samo

[Kelton]

Tady asi bude problém v něčem trochu jiném. Nemyslím si, že by Felix měl problém vytyčit si zlé cíle, říkat si každý den před spaním "všichni za všechny, každej za sebe" aby se dostal do charakteru, sem tam nakopnout nějaké štěňátko a postupně se propracovat k větším zloduchovitostem. Problém je spíš v praktické stránce - účelem není být zlý a sebestředný, ale přežít ve světě kde jsou takoví všichni. Takové know-how?

[boubaque]

Ahoj Felixi,

no, není to asi úplně jednoduché a vyžaduje to někdy velké úsilí, ale pár rad bych snad našel...

Nejdůležitější ze všeho je, jestli hraješ za nějakou postavu, nebo jsi vypravěč. V druhém případě není problém (protože od vypravěče se takové cizí postavy očekávají), ale v případě, že hraješ za hráčskou postavu, je potřeba se domluvit s ostatními hráči, jestli jim takový spoluhráč nebude vadit - bez domluvy by to od tebe mohli brát jako podraz a mohl bys jim kazit zábavu.

Pokud všichni souhlasí, můžeš přistoupit k samotnému hraní

1) měj vlastní cíle nezávislé od družiny, případně proti cílům družiny, ale to už může vyvolávat spory mezi hráči, takže opatrně

2) nikdy se neděl o svoje informace, pokud z toho nebudeš mít přímý užitek. Za prozrazení nějakých informací chtěj odměnu, protislužbu, nebo další informace. Je také vhodné neprozrazovat, že nějaké informace vůbec máš

3) při každém jednání přemýšlej, co ti tvůj čin přinese, jakým způsobem tě přiblíží k tvému cíli (nejlépe tomu nezávislému na družině). Nedělej dobré skutky, pokud z nich nebudeš mít přímý prospěch. Nedělej něco pro kamarády, pokud si je nezavážeš k budoucí pomoci (a nejlépe nějaké konkrétní pomoci). Pomoct někomu a doufat, že ti to někdy oplatí, je bláhovost!
Sem tam se vyplatí udělat někomu laskavost "jen tak", ale nepřeháněj to, pokud to není někdo mocný, kdo ti svou náklonností může být v budoucnu nápomocen.

4) Nejdůležitější jsi ty. Pokud se můžeš dostat ze zlé situace, udělej to bez ohledu na to, že tím pohřbíš někoho jiného.

5) a teď to nejtěžší: buď svině. Znamená bodnutí přítele do zad výrazný postup směrem k tvým cílům? Udělej to! Ty totiž nemáš přátele, jen ban bandu naivních troubů, kterými můžeš manipulovat. Potřebuješ, aby někdo udělal něco konkrétního, ale nemůžeš mu to přikázat? Uprav nějakou svou informaci, nebo bohapustě lži, abys ho k tomu přesvědčil - ale pozor! Nikdy nelži tak, aby se někdo mohl dozvědět, žes lhal - na zkreslenou informaci se můžeš vymluvit, ale ze lži se vyvlíkneš těžko...

Tak, to by snad mohlo stačit

Když to tak čtu, budu muset odložit ty své altruistické postavy a zahrát si zase jednou takovouhle bezohlednou svini


EDIT: jo a...
6) zapomeň na hrdost. Před těmi, kdo mají moc nad tvým životem se plaz, lichoť mu... ale všeho s mírou, někdo tohle nesnáší. Naopak slabým dávej najevo svou převahu, ať si na tebe netroufají... ale zase, nevytvářej si nepřátele zbytečně.