Páni z Litmeriku

Sekce, v níž se věnujeme našemu hraní. Můžete zde poprosit o pomoc s přípravou kampaně nebo dobrodružství, konzultovat svou postavu, a samozřejmě se podělit o zápisy z her, které již máte za sebou.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10277
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Ecthelion » 18. 3. 2015, 10:54

Atheb píše:V sobotu jsme odehráli první sezení po návratu z diplomatické výpravy, čímž jsem od bráchy definitivně převzal vedení kampaně.
Držím palce, ať se při vedení kampaně daří!
Atheb píše:Celkově šlo o krátké a hodně pokecové sezení. Někteří hráči dorazili výrazně později, ale přesto ještě chvilku čekali na dotvoření postavy nového hráče.
Na to, že jste hráli kratší dobu, jste toho stejně stihli docela dost odehrát. Nastřelné zápletky vypadjí hodně dobře, těším se, jak se budou dál vyvíjet. Líbila by se mi myšlenka více kentauřích kmenů, přičemž ne všechny budou nepřátelské (a mohou se spojit s postavami proti společnému nepříteli), případně možnost přetáhnout kentaury na svoji stranu.

Sochař je správně narušený a zvrácený protivník... představil bych si ještě, že své "sochy" tvaruje, když jsou oběti ještě naživu a využívá kouzla díky kterým se nemohou bránit, ale plně cítí každý řez nožem a každé bodnutí jehly... a teprve, když je jeho "velké dílo" hotovo (a lesk živých očí plných bolesti a utrpení tomu dodává ten správný nádech), nechá je zemřít. Ať už tak nebo tak... brrr... tohle je protivník, jehož zvrácená mysl se nedá pochopit (pokud o to může skončit pouze vlastním šílenstvím) a přinese do hry dost mrazivou a hororovou atmosféru.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 18. 3. 2015, 13:58

Ecthelion: nějaké minulé akce Hiriana Sochaře jsme už s bráchou odehráli na pozadí (dokonce je z toho i zápis), ale do družinové hry to zatím zasáhlo jen okrajově a do zápisů se konkrétní popis jeho krutosti nedostal (konkrétně: tehdy mj. z kůže na břiše rybářovy ženy udělal síť, do které vložil stylizované ryby vyrobené z tělíčka jejího dítěte). Pokud vím, tak žádnou magii nepoužívá, ale jistě dokáže nechat oběť žít a vnímat tak dlouho, jak to vůbec je možné.
Obecně brácha umí záporňáky líp než já. Stejně jako mrazivou a horrorovou atmosféru.

Z Harryho Pottera jsme si vypůjčili nápad, že rádi pozorují oblohu, takže se nazývají podle nebeských těles, jejichž symbolické charakteristiky sdílejí. Planety se stejně jako v antice nazývají podle bohů, takže kromě vznešených kentaurů ze slunečního kmene, mírných lunárních a zrádných měsíčních (Erinel má dva měsíce) kentaurů existuje i válečnický Baldurův kmen, obchodnický Brantův kmen atd. Baldurovci si často vydělávají jako žoldnéři na bojištích Mornaaru (tj. mezi mocnostmi ovládajícími skřety, případně proti koňákům z Arangielu; do hor hraničících s Kaledonií kentauři nepůjdou) a zřejmě je najal nějaký jejich dlouhodobý chlebodárce, takže je přesvědčit, aby toho nechali bude náročné ne-li nemožné.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 22. 3. 2015, 16:17

První část zápisu ze sobotního sezení...

Dej se k nám

Nápěv: Dej se k nám od Asonance

Kdo doma vysedáváš, dej se k nám, dej se k nám,
kdo doma vysedáváš, dej se k nám.
Kentauři z plání jedou
v patách jim skřeti táhnou
obchvatem nás přepadnout, dej se k nám, dej se k nám,
ať do země nevpadnou dej se k nám.

Je tam Sorin z Norwellinu, dej se k nám, dej se k nám,
je tam Sorin z Norwellinu, dej se k nám.
Skřeti ho už oblehli,
se zlou se potázali,
neboť přišly posily, dej se k nám, dej se k nám,
čeká že přijdeš i ty, dej se k nám.

Přišel Zudra z Hněvužáru, dej se k nám, dej se k nám,
přišel Zudra z Hněvužáru, dej se k nám.
Vůdce kentaurů vyzval,
v souboji jej rozsekal,
všem kentaurům se vysmál, dej se k nám, dej se k nám,
kentaury tak pryč zahnal, dej se k nám.

Skřeti ještě bojovali, dej se k nám, dej se k nám,
skřeti ještě bojovali, dej se k nám.
Zlomil však jejich odpor
rozehnal celý předvoj,
vyhrál první velký boj, dej se k nám, dej se k nám,
zbývá ještě hlavní voj, dej se k nám.

Vem' zbraň a jdi do Marburgu, dej se k nám, dej se k nám,
vem' zbraň a jdi do Marburgu, dej se k nám.
Brzy tam páni slavní
svoje vojska shromáždí
stůj pod jejich korouhví, dej se k nám, dej se k nám,
pochoduj vstříc vítězství, dej se k nám.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 24. 3. 2015, 21:14

Milý Lamberte!

Posledně jsem ti psal o masakru v Hyrkasu a o hrdinných rytířích, kteří se vzdali bláhového plánu hledat zločince z Bratrstva vlků a nechali se přesvědčit k zapojení se do války proti kentaurům. Teď píšu opět z Hyrkasu, ale už po návratu. Tohle dobrodružství mi přineslo mnohá překvapení.

V Marburgu jsem dohnal pana Zudru, mistra Melkana a jejich druhy. O princezně Eami z Tevonu jsem už slyšel (a ty jistě též), a teď jsem měl příležitost se s ní osobně setkat. Opravdu nemá příliš panské způsoby, na druhou stranu je schopnou válečnicí – večer před mým příchodem se jí podařilo zajmout kentauřího zvěda. Bohužel jej přitom příliš těžce zranila, takže se nedožil mého příchodu; získat rodilého mluvčího a naučit se kentauří jazyk by bylo nedocenitelné.
A ještě jednoho Návštěvníka jsem poznal: Ravonus Taris, válečník jezdící na šavlozubé tygřici, údajně pocházející ze stejného světa jako princezna Eami. Prý je Akosovým veleknězem; je to podivné, ale podle jejich legendy se kdysi dva theurgové a kněží dostali z Erinelu na Ethafram a každý byl úspěšný ve své misii: jeden byl essetián a druhý akosián. Ravonus přinejmenším jednou dokázal vyslechnout zemřelého, takže snad opravdu je Akosovým zasvěcencem, byť si nejsem jistý, zda patří spíše ke světlé nebo k temné cestě. Zdá se to krajně nepravděpodobným, ale prozatím se držím pracovní verze, že je jejich identita pravá.

Brzy po našem příjezdu do Marburgu jsme vyrazili směrem k Norwellinu. Cestou jsme minuli vypálenou skřetí vesnici. Několik stopařů včetně seržanta Bediona, podivného gnóma jménem Uziel (doprovází Zudrovu a Melkanovu výpravu) a mě zkoumalo spáleniště. Uhlíky byly ještě teplé, k požáru muselo dojít ten den ráno. Mezi troskami bylo množství vrrčích a skřetích stop. Ohlodaných a spálených lidských mrtvol byly na místě desítky a našel jsem dvě místa, kde evidentně někdo ležel – tam zřejmě byli zabiti nebo těžce zraněni skřeti, které však jejich spolubojovníci odvezli s sebou. Sebral jsem jednu téměř kompletní lidskou kostru a odvezl ji Ravonovi – ten svými metodami zjistil, že ve vsi bylo čtyřicet pět mužů, ženy a děti byly v bezpečí, a že nad ránem byli přepadeni přesilou skřetích jezdců na vrrcích. Mohlo jich být tři sta, počet, o kterém mluvil zajatý kentaur,. Zaútočili v časných ranních hodinách, pobili všechny obyvatele vsi a pak rabovali a hodovali na jejich tělech, a až po rozednění celé místo zapálili a opustili.

Snažili jsme se se kentaurům a skřetům vyhnout, proto Melkan udržoval průzkumné elementály v bezpečné vzdálenosti a několikrát nařídil změnit směr. Pak si však všiml skupiny kentaurů jdoucí v našich stopách a my jsme nasadili maximální možné tempo. To však nestačilo, protože po nějaké době se vlevo od nás objevila další velká skupina kentaurů, doprovázená mnoha barbary a všemi skřetími jezdci. Utíkat jsme dál nemohli, přišel čas na plán B.

Vyjel jsem s bílou vlajkou a čarodějovým hlasem vstříc kentaurům a začal vyjednávat. Ohlušil mě jejich smích – kentauři se umějí smát opravdu velmi hlasitě. Po chvíli nastala pauza v kentauřím smíchu, a do ní zaburácel můj hlas, nyní jen o málo slabší: „Vy nás převyšujete počtem, ale my máme lepší hrdiny!“ Kentauři se dál smáli, ale už mi vyjel naproti náčelník Baldurova kmene – velký kentaur v plátové zbroji. Nejdřív navrhl souboj mezi jedním z jeho střelců a Bedionem vyzbrojeným těžkou kuší. Oba dva střelám svého soupeře uhýbali, jenže Bedion neměl šanci svou kuši natáhnout v dešti střel. Naštěstí po třech střelách kentaur prohlásil, že vyhrál, a odcválal mezi své.
Teď byla s navrhováním disciplíny řada na nás: nejlepší bojovník proti nejlepšímu bojovníkovi v boji na blízko. Proti sobě se teď přibližovali kentauří náčelník a Zudra Obrobijec na beranovi. Kentaur se hrozivě smál, Zudra spíš jen pochechtával. Když od sebe byli pět metrů, kentaur v mžiku natáhl luk a střelil Zudrova berana do oka. Trpaslík slezl, jakoby nic se opřel o sekeru a začal se chechtat způsobem, za který by se nemusel stydět ani kdekterý kentaur.
Zudrova soupeře to vyprovokovalo k nájezdu a skoku, Obrobijec však jeho kopytům uhnul a ještě soupeři nasekl zadní nohu. Kulhající kentaur teď udeřil svou berdychou, ale trpaslíkova sekera byla rychlejší: kentaur s naseklou zbraní ustoupil a přezbrojil na dvě pro něj jednoruční sekery. V následující výměně úderů Zudra sice byl zasažen do ramene (zdá se, že bez větších následků), ale zlomil kentaurovi jednu přední nohu a mocnou ranou do zad mu přerazil míchu. Kentauří válečník se odstrkával na jedné zdravé noze a rukách a takto za sebou vláčel bezvládné koňské tělo, ale pokračoval v boji. Zudra před ním nějakou dobu ustupoval, ale pak kolem obou soupeřů zbylí kentauři vytvořili kruh, ve kterém Zudra nemohl příliš manévrovat. Prosekl kentaurovi hrdlo, ale ani proudy krve tryskající z krku nezabránily kentauřímu náčelníkovi zasadit Zudrovi těžkou ránu. Další trpaslíkův úder nepřítele dekapitoval a ostatní kentauři se beze slova začali vytrácet. Zudra se sice sotva držel na nohou, ale jeho vítězství bylo nepochybné.

Na bitevní pláni zbyli skřeti. Nadávkami ve skřetštině jsem nepřátele povzbudil k útoku. Útok vedl do olejové stěny, kterou Melkan magicky zapálil, takže prošla jen první třetina nepřátel. Na ně hodila lady Elisabeth z Nisseje (ze vzduchu – je schopnou vzdušnou čarodějkou) bombu a Melkan ohnivou kouli, což jim narušilo řady těsně před nájezdem aledonské jízdy. Ze skřetů, kteří se zapojili do boje na blízko, utekli možná jeden nebo dva, zbytek padl nebo byl zajat. Zadní část skřetí jízdy se asi ještě chtěla zapojit do boje, ale jejich oři byli jiného názoru – zastavili se a chvíli vyli způsobem, který připomínal smuteční píseň, a pak se obrátili na ústup. Teorie, že vrrci bývají rozumnější než jejich jezdci, asi nebude moc daleko od pravdy.

Cesta do Norwellinu byla volná. Potrénoval jsem si skřetí konverzaci a nechal „své“ rytíře se připojit k Bunduku Norcovi, ultorskému kondotiérovi velícímu spřáteleným barbarům. Nazítří jsem se vrátil do Marburgu a pak do Hyrkasu, abych verboval váhavé bojovníky pro účast v téhle válce.

S přáním všeho dobrého

Dalthron

Na druhé straně neviditelným inkoustem stojí:

Obsah tohoto dopisu jsem už po theurzích poslal do Vasgaru. Neznám tvoje zdroje; možná mnohé už víš od nich.

Měl jsem vyprávět pověst o Kamenném srdci stříbrnému vlkodlakovi, podle všeho pravému, ne pouze infikovanému. Jeho identitu zná jen omezený okruh osob, ale že je s námi vědí všichni přeživší skřeti. To jeho zásluhou bylo podivné chování vrrků v bitvě. Každopádně jeho přítomnost má velkou strategickou hodnotu – pokud Páni živlů chtějí získat stříbrného vlkodlaka živého, nesmějí používat smrtící sílu na kohokoli podezřelého z lykantropie. Identitu vlkodlaka znají vasgarští; ty ji snad uhodneš, nebo ti ji sdělím později, ale u tohoto dopisu si nejsem absolutně jistý bezpečností. Chvíli mě sledovala jedna skupina nechbetiánů a sám víš lépe než já o jejich spojení s Pány živlů.

Skřetímu jazyku jsem učil i Uziela. Na gnóma opravdu vypadá podivně; prý není gnóm, ale trpůlčík, syn trpaslíka a hobitky. Každopádně je to praktický človíček, vzít lahve s olejem a vytvořit s jejich pomocí ohnivou stěnu byl jeho nápad. Myslím, že pracuje pro některou z aledonských služeb, nejspíš pro tu královskou (ale pro které křídlo v jejím rámci? Tipoval bych etišské). Po bitvě si z majetku mrtvých udělal skřetí převlek, a já jsem mu dal několik základních lekcí skřetštiny. Učí se velmi rychle; myslím, že základní komunikaci v temné řeči už zvládá, pochopil i to málo gramatických pravidel, teď mu stačí rozšířit slovní zásobu a zbavit se přízvuku a v infiltraci skřetích táborů se vyrovná panu Dengarovi.

Sám jsem výslechem skřetů získal zajímavé informace spíše z oblasti kulturní antropologie (je to příliš dlouhé na dopis). Zajali jsme i jednoho setníka a já jsem ho s pomocí informací od jeho podřízených snadno přiměl k ochotě spolupracovat. Nicméně, na většinu dotazů mířících k podstatným informacím odpověděl jen: „Přísahal jsem.“ Mistr Melkan se pokusil o odhalení a sejmutí čarodějovy přísahy, nicméně nic nenašel. Provedl hodinový rituál, aby si pomohl k nalezení kouzla. Pro pomoc v rituálu jsme skřetovi odebrali trochu krve. Já jsem provedl psychologický rozbor: kouzlo evidentně nepůsobí na psychiku nijak přímo, skřetí setník se dokonce necítil nějak zvlášť vázán ve svědomí. Měl železnou vůli a zřejmě už zažil horší výslechy, dokázal proto překonat strach, který by citlivější povahu nejspíš dostal do mdlob. Byl si moc dobře vědom, že porušení přísahy mu přinese něco mnohem horšího než smrt, a že pokud autor oné kletby usoudí, že zradil, je jeho osud zpečetěn.
Melkanovo kouzlo mělo být bezpečné, ale zřejmě nebylo dost bezpečné, bylo jemné, ale pořád moc invazivní – skřet na místě zemřel. Návštěvníci zkoušeli najít jeho duši a zjistili alespoň sféru, kam ji kouzlo katapultovalo: sedmé peklo totálního šílenství, ta nejhorší oblast ve sféře chaosu. Theurgům jsme předali tuto informaci, ale pochybuji, že se tam některý z nich odváží. S Melkanem jsme pak asi hodinu pracovali na tvorbě protikouzel k odhalení a překonání této kletby – příště by kouzlo snad už měl nalézt, a nějaká forma astrální sítě by teoreticky mohla koupit trochu času. Osobně bych však byl proti takovému riskování bez přítomnosti někoho ze schopnějších Převozníků.
Toho čaroděje, který kletbu seslal, osobně považuji za větší zrůdu než toho vraha z Hyrkasu. Hirian Sochař, který řádil tam, je šílenec, a dokáže způsobit jen několik hodin nebo nanejvýš dní utrpení. Duševním zdravím tohoto černokněžníka si nejsem zcela jistý, nicméně bych se nedivil ani kdyby šlo o extrémně krutého pragmatika. Musí být extrémně schopný, a hlavně je schopný a ochotný způsobit utrpení srovnatelné se zpracováním do sochy, ale po dobu přesahující přirozenou délku lidského nebo skřetího, a možná i elfského života.
Identitu tohoto magického zločince neznám, troufnu si však něco hádat z toho, co udělal. Za prvé, musí být velmi mocným mentálním mágem, určitě mocnějším než Melkan, a velmistr prázdnotové magie. Pravděpodobně je výborným theurgem a nejspíš i démonářem a nekromantem. Leda že by sám nebyl zdaleka tak mocný, ale spolupracoval s některým z nejmocnějších démonů sféry chaosu, podobně jako to dělají pangorští a někteří skřetí čarodějové. V prvním případě by jeho moc musela být srovnatelná s velmistry Kelsionova formátu; pravděpodobně by se jednalo o pravou ruku Pána bouře nebo jiného z Pánů živlů. V každém případě je podivné, že svými silami plýtvá i na tak nízké hodnosti, jako jsou setníci (leda, že by tohoto setníka proklel až těsně předtím, než bude vyslán do války v předvoji). Musí to být přinejmenším několikahodinový rituál a nejspíš jej (nebo jeho démonického pána) stojí mnohé zdroje. To znamená, že buď byla zrovna tato mise mimořádně důležitá a zrovna tento skřet věděl příliš (je to možné, ale až na takové kouzlo?), nebo dotyčný buď z krutosti nebo z přílišné důvěry v tuto pojistku nadužívá kouzla takto těžkého kalibru. A pak je buď ještě mocnější, než si myslím (a tudíž jej ono kouzlo tak nevyčerpává), nebo kvůli takovému zajišťování opomíjí jiné své úkoly. U takto mocného čaroděje není myslitelné, že by zajišťování věrnosti důstojnického sboru bylo jeho jediným úkolem. Inu, vasgarští theurgové o této záležitosti již vědí a doufám, že společně s mistrem Melkanem najdou vhodné protikouzlo dříve, než uvrhne do sedmého pekla další duši.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 8. 4. 2015, 13:11

Ještě jeden dodatek k předchozímu hraní: den poté jsme s bráchou odehráli jeden na jednoho akci, kdy Framan vzal svou jízdu, vyrazil do Kalevy.

V Uturu už vládne nový satrapa z rodu Val (příbuzní císařovny), ale město se utápí v depresi. Na oslavy vyrabování Hedvábných výšin se už zapomnělo, zato všichni pocítili důsledky téměř polovičních ztrát během poslední války. V Maronii mají všeobecnou vojenskou povinnost, takže mrtví a zmrzačení muži chybí na polích a vůbec v ekonomice Uturu, který "Šadrakovým vítězstvím" velice zchudl.
Uturských ztrát si všimli i morgáni, kteří sice válkou neutrpěli o moc méně než jejich nepřátelé, ale s příchodem nových válečníků z nitra džungle jim narostl hřebínek. Teď, když do této oblasti přišly zbytky askariů, kterým skončila služba ve válce proti Samunalipu, se schyluje k další válce.

Framana velitel uturské armády naverboval na kořistnickou výpravu: náčelník jedné vesnice ukořistil větší množství zlata a hedvábí, útok na tuto osadu se tedy vyplatí. Framan se svou družinou deseti barbarů, kterou nedávno naverboval, s deseti uturskými zvědy znalými oblasti a s Tiamar vyrazil džunglí. Po nějaké době měli po cestě vyrazit jeho jezdci na velbloudech a za nimi jeho slon v doprovodu uturské a Framanovy samunalipské pěchoty, aby odlákali nepřátelské válečníky pryč od vesnice a pomohli krýt ústup se zajatci (vesnice leží tři dny cesty od kraje pralesa a den cesty od cesty; po cestě to však k odbočce k vesnici je jen den cesty pro pěšího, půl dne pro jezdce).
Skupina "džungle" dorazila k vesnici podle plánu. Za vesničany jsem hodil na ostražitost fatál, takže zrovna oslavovali náčelníkovy narozeniny a tančili kolem ohně. V takové situaci nebyl problém všechny vesničany zajmout nebo pobít.
To se stalo večer. Framan nechal barbary pořádně svázat vesničany, trochu je vyslechl a spolu s Tiamar, třemi zvědy a jedním zajatcem vyrazil na průzkum cesty k místu, kde mělo dojít k setkání s velbloudáři.
V jednu chvíli domorodec vpředu vylétl kamsi nahoru. Framan šel s nataženým kroderem v ruce, takže hned vystřelil, ve tmě však místo obřího pavouka zasáhl jen jeho kořist (pavouka zasáhla aspoň Tiamar s lukem). Jiný pavouk sebral zvěda vzadu; tohoto pavouka už Framan alespoň škrábl, což zvědovi pomohlo se vykroutit, pád z velké výšky mu však pochroumal nohu. Obě skupiny se stáhly.
O něco později se skupina pěti osob (z toho jedné schopné chůze jen s oporou) dostala do jiné léčky: ze stromů přilétly dva oštěpy; jeden srazil maronského zvěda a druhému Framan těsně uhnul. Framan svým Kroderem zastřelil jednoho ze střelců a kopiníka, který přibíhal po zemi. Třetího askariho zasáhl poslední stojící zvěd lukem. Morgán přeskočil na vzdálenější strom a zřejmě po odvrácené straně kmene začal šplhat dolů. Framan mu vyběhl džunglí naproti. Prodíral se podrostem, když si všiml světlého bělma. Morgán vrhl oštěp a Framan sekeru, ale oba minuli. Framan vyběhl za svým nepřítelem a chvíli mu byl v patách, ale askari se v tomto prostředí pohyboval lépe, a Framan se navíc ztratil. Zadul na roh, aby za sebou přivolal své spojence, a schoval se do křoví pod jedním stromem. O chvilku později se těsně vedle Framana do země zabodlo kopí a kus od něj dopadl morgán. Askari tasil dvě dýky a Framan meč a chvíli zápolili na krátkou vzdálenost. Morgánovi se málem podařilo Framanovi otevřít krční tepnu, ale Aledoňan se ubránil, přiblížil k soupeři a... hlavičkou v útočné helmě nepřítele vyřadil a vzápětí zabil. Další nepříjemné překvapení se už nekonalo, a tak se vrátili do vsi a ráno odnesli kořist k velbloudům. Velbloudáři sice přišli o sedm mužů u jedné přeseky hlídané obřími pavouky, ale vyrabovali okolí cesty a zajali desítky otroků. Pěšáci za nimi zase beze ztrát rozšířili cestu na několika mílích, což pomůže během dalších útoků. Framan si vydělal na měsíc žoldu pro svou soukromou armádu (přes 130 vojáků a 40 velbloudů něco sežere, za měsíc jsem to spočítal na cca 2000 zlatých) a vojáci ještě dostali osobní kořist a nějaký drobný přídavek za tuto akci.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 16. 4. 2015, 13:12

Sice to není zápis ze hry, ale stránky Erinelu, světa, ve kterém hrajeme, jsou zase plně funkční.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 2. 5. 2015, 14:10

Z vyprávění kaledonského zvěda Valigara Střelky:

„Tábořili jsme kousek pod jedním z nejzápadnějších vrcholů Tyrijských hor, a střídali se ve spánku a v pozorování tábora barbarů. Já jsem většinu noci spal, až nad ránem jsem měl hlídku. Na rozdíl od těch Aledonců neumím pořádně skřetsky, takže jsem moc neslyšel z hovoru skřetí hlídky asi padesát kroků od nás. Ti nad ránem odešli, aniž by si nás sebeméně všimli. Za úsvitu se barbarský tábor zvedl a vydal na pochod. Současně jsme mohli dalekohledem pozorovat, jak skřeti o den cesty dál dokončují denní tábor.

Chvilku potom, co ostatní odešli spát, jsem si všiml wyverny. Viděl jsem ji kousek nad zemí, klouzala od Hordukova vrchu k Sopce. Tam se nám ztratila z očí, dokud nezačla nabírat výšku, využívajíc stoupavého proudu na jižním svahu kopce.
Těchto létajících ještěrů jsme v posledních dnech viděli víc, minimálně dva – velkého a malého. Ten velký měl na zádech gobliního jezdce, takže musejí sloužit skřetům. Jejich hnízdo je strategicky dost zásadní. Už vloni jsem od Jestřába slyšel, že viděl osedlanou wyvernu, a byl z toho velký rozruch, a Skřet a Mluvka vyprávěli o výpovědi skřeta, jehož armáda vyhrála bitvu díky třem z těchto okřídlených monster. Co by se stalo, kdyby tyto příšery zaútočily na některou z pevností pásu Zingary? Otevřít bránu pro skřety venku by pro ně nebyl moc velký problém.


Obrázek

Kolem desáté dopoledne jsem si všiml skupiny vzdálených teček ve vzduchu. Napočítal jsem jich šest. Když se trochu přiblížily, dalekohledem bylo vidět, že jde o vozy, dvoukoláky. Měly i oje, daly by se zapřáhnout za koně, ale teď používaly nějaký jiný pohon, který jim umožňoval létat. Na každém stály jedna nebo dvě postavy.

Pak si Šipka všiml dalšího létajícího stroje: byl o něco větší a mnohem rychlejší než ty vozy, měl křídla a seděl v něm jediný člověk. Vyletěl z mraků proti wyverně, něco do ní vystřelil a začal kroužit na jejím místě. Ještěr padal k zemi a stoupal z něj šedozelený kouř. Co to asi bylo za zbraň? A hlavně – kdo jsou ti jezdci na létajících strojích? Jejich letouny vypadají na výtvory nějakých gnómů nebo artemidů, tedy našich spojenců.

Jen o chviličku později vozy zamířily k Hordukovu vrchu – zřejmě si všimli od nás skoro neviditelné jeskyně (ani Bystrozrak si nebyl jistý, co to je) u osamělého stromu na svahu. Odtamtud začala vylézat další wyverna. Hned se rozběhla po svahu a za divokého mávání křídel se odlepila od země. Vozy se rozdělily na dvě skupiny po třech: jedna vyletěla k osamělému stromu (který v tu chvíli podpálili střelou vystřelenou z jednoho vozu) a druhá šla bojovat s ještěry (do vzduchu se dostal i jeden menší).

Skupina „jeskyně“ přistála; nebylo vidět, co přesně na zemi kutí, ale vyšlehly odtamtud plameny. Pokračovali v práci i v těsném sousedství ohně. Po chvíli odletěli; po pár okamžicích se spustila menší lavina, a po ní k nám dolehl zvuk výbuchu a rachot kamenů. Zřejmě měli za úkol zasypat vchod jeskyně; nevím, jak moc v tom byli úspěšní.

Mezitím probíhal boj s ještěrem. Viděl jsem pád goblina (zřejmě mrtvého) na zem – vypadalo to, jakoby ho něco shodilo. Ještěr se hnal za vozem, ale krátce před střetem zaváhal, vůz uhnul a srazil se s koncem ještěrova křídla, bez ztrát na posádce vozu, byť jezdec měl co dělat, aby pád srovnal před zemí. Wyverna se uklidnila, ale jestli se o létajícím tvorovi dá říct, že kulhá ve vzduchu, o ní to platilo. Na jejím hřbetě se objevil nový jezdec, snad nějaký čaroděj; ještěr jej docela poslouchal. Se svým novým ořem opustil bojiště a odlétl na skálu jižně od Hordukova vrchu, kde wyverně asi pět minut ošetřoval křídlo. Vozy odlétly na jihojihozápad kolem Sopky, minuly ji a zmizely na obzoru. Wyverna znovu vznesla a letěla na jih, tedy ne přesně za nimi.

Rychle jsme se dohodli. Já a Jelen jsme si našli novou pozorovatelnu při úpatí Sopky a měli jsme dalekohledem pozorovat místo boje a varovat ostatní, kdyby ostatní wyverny letěly za čarodějem, nebo kdyby se jeho směrem někdo vydal po zemi. Ostatní vyrazili směrem, kudy letěl mág na wyverně – snad najdou místo jeho příštího přistání (daleko nedoletí), zjistí něco o této tajemné skupině s létajícími stroji, a případně zabrání nepřátelům získat wyvernu zpět.

Sabotáž jeskyně zřejmě byla úspěšná – nikdo odtamtud nevylézal. Jelen se vydal na bližší průzkum. Půl hodiny po bitvě – to byl někde tam – se od jihovýchodu začalo přibližovat několik okřídlených tvorů. Byli to démoni a bylo jich asi dvacet. Dalekohledem jsem mohl vidět, jak na ně ten okřídlený stroj nalétává a vypouští nějaká bílá oblaka, snad sůl. Démoni před tím uhýbali a ti zasažení zběsile utíkali pryč nebo klouzali k zemi a dva se dokonce rozpadli na kousky. Další dva letec sestřelil něčím podobným, čím předtím zabil wyvernu. Nevím, jestli mu došla munice nebo jej boj přestal bavit, ale po chvíli odletěl za vozy směrem k jihu; démoni se ani moc nepokoušeli jej pronásledovat. Rozhodně jej nezahnali – byl mnohem rychlejší než oni, se svou obratností si držel bezpečný odstup a těch pár z nich, kteří dokázali střílet, bylo příliš zraněných solí.

Po tomto boji démoni přistáli u jeskyně. Pár z nich se snažilo ji zprůchodnit, jeden prováděl nějaký obřad s mrtvým goblinem a ostatní zase vzlétli a kroužili kolem. Jeden několikrát přelétl kousek na Jelenem, ale ani jednou si Aledonce nevšiml. Jiný dolétl až ke mě, ale jen mě donutil se stáhnout do lepšího úkrytu. Po další půlhodině začali mizet – někteří postupně průsvitněli, jiní zmizeli v obláčku síry.

V tu dobu se už blížily tři postavy v kompletních plátových zbrojích; běžely tak, že bych jim utekl jen nalehko a ostrým sprintem, tito rytíři však drželi stejné tempo dlouhou dobu. Když dorazili ke zbytkům hořícího stromu, vlezli k jeskyni a začali odtamtud odhazovat kameny. Jelen konečně přiběhl a potvrdil to: ti artemidé odpálili nálož, která nezpůsobila úplné zřícení jeskyně, ale zavalila vchod závalem hlíny a menších kamenů. Některé z nich však nebyly tak malé, aby s nimi dokázali hnout dva nebo tři lidé. Ale co dva nebo tři... upíři? Moc jiných možností nezbývá, kdo jiný má takovou nadlidskou sílu a výdrž? Když jsem to viděl, předal jsem dalekohled Jelenovi a vyběhl oznámit Skřetovi, že vypuštění wyvern je otázkou času."


Dengar Zelený vlk zvaný Skřet se po aledonské občanské válce začal ucházet o místo mezi Tirnoumar („Strážci osudu“ - spolu s generály a arcimágy mají největší vliv na osud Kaledonie, zda bude proti skřetům vyhrávat nebo prohrávat), nejlepšími zvědy v severní Kaledonii (bývá jich 5-10 mezi mnoha tisíci zvědů, takže musejí být opravdu nejlepší z nejlepších). Jedním z jeho zkušebních misí bylo vyřešení nějakého problému v Tyrijských horách (asi 150-250 km severovýchodně od Pustohradu), s děním ve hře souvisejícího jen volně. Skřeta, několik jeho druhů a nějakého Kaledonce spolupracujícího s Tirnoumar (v tomto případě Valigara, pro schopnost se nikdy neztratit ani v tmavé noci nebo v podzemí přezdívaného „Střelka“) jsem navrhl pro akci na pozadí, která snad zasáhne do příštího sezení. Sám jsem sice nehrál, ale klíčovou část sezení jsem si nechal popsat dost podrobně, abych si troufl napsat zápis; teď jsem si to nechal od bráchy upřesnit.

Pás Zingary je síť pevností v severní Kaledonii, na hranicích s územím ovládaným skřety a podobnou havětí.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 4. 5. 2015, 20:56

Z vyprávění Mluvky (nebo Pěstimluvky), barbara z oddílu Dengara Skřeta:

Čapli sme jednoho barbarskýho posla. Pár metrů před ním vylezl z trávy Šipka s kuší namířenou na jeho hlavu, já sem přiběh' ke koni a chytil ho za nozdru, Jelen posla mečem ohrožoval z druhý strany a ostatní namířili svoje luky. Na začátku nechtěl zpomalit, ale škrábnutí šípem na čele ho oslepilo krví stékající do oči. Tak si dal říct a vzdal se. Celý to bylo pod ňákym kouzlem proti magickými sledování, co seslal Střelka ze svitku. To kouzlo vydrželo dost na to, aby Skřet stihnul přečíst další svitek na výslechový kouzlo. Zafungovalo, tak sme zajatce klepli a Střelkovou modlitbou (nebo to byl taky magickej svitek?) předali jeho duši Převozníkům. O chvilku později sem už jel jako posel Kelubaj se zprávama o tom, jak se kentauři rubou s našima.

V táboře mi hned někdo sebral koně, že ho napojej a vyhřebelcujou, a jeden seržant se mnou šel ke štábu. Tábor žádnej val nemá, zato štáb jo. Ale nemá jenom val, ale i zlatej řetěz po vnitřní straně valu. Podle všeho to je nějaká těžká kouzelná ochrana. Uvedli mě do předsíně hlavního stanu. Vomeldoval sem tomu jejich šamanovi, co měl říct původní Kelubaj a zase šel ven. Nakouknout za závěs od cesty dál sem si netrouf', tak jsem si aspoň zvenčí prohlíd stany ve štábu. Strážný (je to ta největší elita, vobrněný jsou jak rytíři a budou ještě drsnější) se na mě koukali dost divně, tak sem šel pryč, směrem ke stanům s nemrtvejma.
V tu chvíli do štábu vlez' jeden barbar, tak sem si řek', jestli nebude od těch artemidů. Pozdravil sem ho: „Nomunara noruna!“ A von evidentně byl, protože řek' druhou půlku hesla: „Norunara nomuna.“ Znamená to: „Když jedeš, nepij, když piješ, nejezdi.“ Prej to vymysleli jako posměšek na jednoho barbarskýho žokeje, kterej se před závodem střískal na plech a pak nedojel, a pak si tuhle hlášku oblíbila Miranda z Hyrkasu, když chtěla svoje chlapy a ženský udržet střízlivý, ale pro všechny barbary to je kravina – chlap z planin může jezdit dávno potom, co se neudrží na nohou. Že by běžnej barbar od skřetů odpověděj podle nebožky Mirandy neni možný.

Tak sme s tim chlapem pěkně ve srandě vykráčeli ze štábu a zamířili nejdřív k výčepu, a pak obloučkem mezi stany nemrtváků, kde nás těžko bude někdo živej poslouchat. Jenže poslouchal: všimnul sem si dvou goblinů, co se střídali na naší stopě. Tak sem po jednom skočil a omráčil ho. Ani sem nemusel po tom druhym házet kudlu, můj parťák po něm hodil kladivo a rozdrtil mu lebku. Všimli si toho strážný vod štábu, tak sme se začli vztekat, že nás ty skrčci zkusili okrást, a prošlo to. Jenom nám dali tu mrtvolu, ať jí vodnesem nekrošům. Jenomže bylo jasný, že poplach stejně za chvíli začne.

Zeptal sem se toho barbara, kolik jich je (prej tři) a co maj za úkol. Když řek' že pobít nekroše, tak sem vystartoval. Před stanem nekrošů byl upíří rytíř a dohadoval se s ňákym goblinem. Takový rytíře sme dva zabili v pláních u základny těch lítacích ještěrek – jsou nebezpečný, Bystrozrakovi dokonce usekli ruku. Tak sem riskoval a šel na to jako tehdy – stříbrnej šíp do voka. Upír sledoval goblina a v helmě neměl žádný periferní vidění, tak sem si moh' v klidu namířit a pak stačilo na něj huknout a vypustit šíp. S šípem v oku vyběhnul na goblina, ale ten uhnul. Vystřelil sem podruhý, už bez míření, ale jenom na šest loket, a zasáhnul druhý voko. Můj kámoš s kladivem mu pak zarazil šíp hloubš a upír padnul.

Vběhli sme dovnitř do stanu. V tu chvíli už vykouknul nekromant s šavlí, kterej prej byl taky vod nich. Já na něj: „Umíš neviditelnost?“ Von že umí, a tak mě schoval. Goblinka (vona to je ženská) hodila do stanu ňákou bombu. I náma to trochu zatřáslo, ale žádnej problém. Zato ty nekroše vevnitř to pořádně pocuchalo. Jenže tam byl i jeden rytíř. Náš barbar se proti němu postavil a využil přitom kruh, kterej tam měli ty nekroši. Já sem mu přes rameno poslal šíp a zasáhnul jedno voko. Můj parťák tomu rytíři podrtil ruku a chtěl mu z tý druhý sebrat vobouručák, jenže upír měl sílu a hodil milýho barbara na stěnu stanu. Huknul sem na upíra a bez míření vypustil šíp – a vono to vyšlo! Slepej upír ještě mával mečem kolem sebe, ale pak po něm ten barbar skočil a srazil ho do kruhu. Upír tam spadnul a začal pobíjet nekromanty, který se pořád ještě nevzpamatovali z toho vejbuchu. Barbar upíra ještě párkrát rubnul, ale moc mu to neudělalo. Až když si upír sundal helmu, aby vysál jednoho z kouzelníků, mu rána kladivem skoro urazila hlavu. Musel jí mít sraženou z páteře. Tady sem usoudil, že mě už nepotřebujou, a vyběh' ven.

Blížili se k nám čtyři skřeti, ty elitní strážný ze štábu. Neviděli mě, takže sem si namířil a jednomu prohnal šíp (teď už vobyčejnej) hlavou. Jeden vysprintoval zpátky; toho sem nechal jít, teď musíme hlavně pobít ty dva. Začli si krejt záda a šli proti goblince a našemu nekrošovi. Goblinka po nich hodila spodem bombu, ale tu zakopli někam mezi nemrtvý. Líp se vyznamenal čaroděj: oba zpražil bleskem tak, že už nebyli bojeschopný, jak strnuli v křeči. Voko jednoho z nich sem minul, ale šíp do xichtu mu stačil. Druhej se ještě chvilku klepal, ale blesk nepřežil.

Ze stanů kolem začali vylejzat zombíci. Jeden z nich prohlásil: „Bílej mamut tahá klády.“ A vostatní sborově: „To je pěkný!“ Prej je s náma a ovládá část zombíků, kam prej že je má poslat. Já sem přes rameno houknul: „Pošli je na ty střelce!“ Gobliní střelci tábořili hned vedle. To už sem mířil na štítovou hradbu ostatních skřetů. Našel sem tam velitele a jednu sem mu poslal přímo do voka. Vypustil sem ještě pár šípů a uhnul pár oštěpům, ale pak sem si všimnul, že svojí ruku nevidim rozmazaně, a dal sem se na útěk. Vostatní běželi za mnou, aspoň ten barbar, ten mi skoro stačil. Proběhli sme kolem vrrčích stájí a já sem skočil na jednu z krav v jejich stádě. Když nastal poplach, něco tady bouchlo, a to krávy vyplašilo, takže běžely slušně rychle. Po chvíli mi zahradil cestu nějakej vrrk, ale několik šípů v kožiše ho zastavilo. Byli tu naši. Skřet dokonce někde sebral koně a teď střílel ze sedla. Ani nebylo moc po kom, protože barbaři zdrhali a vrrci měli dost svejch starostí.

Část stáda sme poslali pryč jako falešnou stopu a sami sme šli pozorovat situaci. Goblinka lítala nad táborem a občas dolů hodila nějakou dýmovnici. Kouzelník zřejmě dělal něco podobnýho, ale pod neviditelností, protože na jednom místě jim něco bouchlo, asi sklad výbušnin. Nad štábem se zvedal do vejšky balón – gobliní alchymisti se vyřádili. Když byl dost vysoko, tak goblinka tenhle vynález zabrala, vyházela dolů gobliny a začala ostřelovat tábor, hlavně štáb. O chvíli pozdějš někdo dole odříznul lano a nahoře se zviditelnil ten náš nekroš. Tou dobou se ozýval ňákej divnej zvuk. Střelka dalekohledem viděl, že ho vydává trollí generál s tou jejich korouhví nebo kopím s dračím drápem na konci. Lano z balónu se začalo divoce škubat, asi se kouzelník snažil trolla odzbrojit. Co se dělo dál sem neviděl, protože se poblíž vynořila banda skřetů a my je museli zahnat, aby moh' jeden osamělej barbar utýct. To nebylo tak těžký, asi deset jich padlo a ostatní se krčili za svejma štítama. Když ňákej vykouk, schytal šíp, dokud jsme i s barbarem nebyli dost daleko.
Po boji sem ještě viděl, jak balón hoří a čaroděj, goblinka a ňákej rytíř nasedal na ty vozy, který sme viděli včera. Další si přiletěl pro barbara. Ten se tvářil tajemně, ale než odletěl, prozradil, že trochu praštil do toho zlatýho řetězu.



Ty nejlepší momenty jsem do zápisu nedal, protože u nich Mluvka nebyl. Nejdřív to bylo plánování, které jsme odehrávali asi tři hodiny, kdy se postupně objevovaly nové informace a hráči vymýšleli, co s nimi. Já jsem se zapojil jako vůdce rytířů, kteří s postavami přišli a bojovali proti vlčím jezdcům. Z plánování byl nejlepší výběr rolí pro infiltraci: brácha dal hráčům z hlavní party (tj. ne mně) na výběr katalog osob v táboře, na které jsou tajní schopní postavy namaskovat, včetně falešné aury a falešných magických štěnic. V seznamu byl (mimo jiné) barbar ze severu, který pořádně nemluví žádným z jazyků používaných v táboře (skřetština a jazyk barbarů z plání) a hlavně se podobá Randalovi. Pak nekromant, který páchne po formaldehydu a zajímá se jen o mrtvé, ne o živé. Pro Elisabeth bylo víc možností: gobliní sapérka, gobliní lučištnice, nebo nějaký chlap. Zvolila sapérku, aby u sebe mohla nosit výbušniny. Pak skvěle hrála zlomyslnost své role.
Randal měl výborný nápad: jako důvod, proč přichází do tábora, si chtěl vzít lidskou hlavu, a pak se jít do štábu pochlubit úlovkem. Ale nakonec se tenhle plán upravil: Randal s Elisabeth přinášeli celou mrtvolu a Melkan v roli nekromanta ji pak měl zpracovat.
Melkan se před misí naučil pár skřetích frází. Když vlezl do stanu nekromantů a našel tam jejich šéfa, dobře využil svou roli i svou neznalost skřetštiny. Šéf začal Melkanovi nadávat a vysmívat se mu, což ovšem nevedlo ke kýženému výsledku. Nakonec se Melkan otočil a použil připravenou frázi: „Jdu čistit mrtvoly, a ty máš taky práci.“ Šéf nekromantů se začal řehtat: „To je celej blbec Largam!“ Role nekromanta Largama se vyplatila, šéf stanu svým smíchem ještě zamaskoval mlasknutí šípu v upírově mozku a tak oddálil poplach.
A konečně ke konci se Randal schoval na kraji tábora a pak přišel ke štábu, „zakopl“ o zlatý řetěz a pak do něj naštvaně praštil kladivem. Stačilo to k otevření jednoho článku řetězu. Nic zjevného se nestalo, Randala žádné kouzlo nesestřelilo, ale vypnula se ochrana, takže Melkan a Elisabeth mohli vletět nad štáb, Zlatý Orello (ten rytíř-agent) mohl vběhnout do štábu a napadnout generála a theurgové z Pusty a Vasgaru mohli zaměstnat nepřátelské čaroděje, byť jeden nakonec sestřelil svůj drahý balón.

Na hraní zvěda Mluvky se mi hrozně líbilo, že jsem s nejhloupější postavou mohl dělat největšího vyjednavače (znalost jazyka), ale hlavně jsem hrál akčního agenta, ne delikátního špiona nanejvýš se snažícího o utajení, jakých jsem v minulosti už hrál dost. Na tuhle misi jsem si postavu optimalizoval technikou na střelbu do hlavy, takže jsem na krátkou vzdálenost střílel na oči proti docela dobrým číslům, a kostky mi docela padaly, takže jsem asi udělal dojem. Samozřejmě byl veselý ten útěk na krávě.

Těšte se na další zápis – po sobotní hře jsme znovu hráli hned v neděli.

EDIT - verze vyprávěná po půl roce:

Se skřetem sme sledovali stotisícovou armádu skřetů. Samá elita, všichni velký skřeti tam měli rytířský zbroje. Velel jim dvacet loket vysokej vobr se svojí trollí gardou. Těch trollů bylo aspoň pět set, všichni elitní a zakutý do železa. Taky tam měli letku draků. Zjistili sme, ve který jeskyni se schovávaj, a já sem je tam chtěl pobít, ale Skřet že prej ne, že my sme jenom zvědi a že náš úkol je hlavně zjistit. A tak z Vasgaru zavolali Sketu, kterej všechny draky sesmaží kouzlama. Tedy ne že by byl nutnej, ale je to slušnost vůči Vasgaru.

Sketa měl dorazit až další noc, tak sem se přes den nudil a proved' jednu akci. Počíhal ses si na posla, chytnul mu koně a klepnul ho po hlavě. Pak sem ho trochu polochtal a von začal zpívat, jaký že zprávy prej nese tomu vobrovskýmu generálovi. Tak sem vzal jeho luk a jeho kladivo, převlík se za něj a šel tu zprávu vomeldovat tomu vobrovi.

Přišel sem do tábora. Hned na kraji mi sebrali koně a deset skřetů mě doprovodilo k šéfovi. Trvalo to hezky dlouho, než sme tim táborem prošli. Pak sem se dostal ke generálovi. Stál sem v jeho stínu, obklopenej hustym kruhem trollů a ještě nějakym kouzelnym řetězem z rudý oceli, co měl články velký jak koňský tělo. Tak si řikam: "Ten vobr asi bude šeredně rychlej. Já sem dost dobrej, takže bych mu stihnul vystřelit voko dřív než mě kopne, ale né vobě voči. A ty trollové, těm sice utýct zvládnu, ale náhoda je blbec, třeba ňákej zvedne ten svůj vobouručák zrovna ve chvíli, kdy přes něj budu skákat. A taky ten řetěz - z takovejch občas lítaj blesky na každýho, kdo ho nemá co překračovat, to nechci riskovat." Tak sem předal vobrovi zprávu a šel pryč.

Sledovala mě banda goblinů. Tak sem je profackoval, až jim z toho hlavy povodlítaly. Viděla to jedna banda trollů, tak sem jim řek', že mě ty goblini chtěli vokrást, a prošlo mi to. Asi se mě ty trollové báli. Akorát mi řekli, že mam ty mrtvý gobliny vodnosit k nekromantům.

U nekromantů byla spousta jam plnejch mrtvol, který se různě mlely a převalovaly. Taky tam byl stan plnej nekromantů a sedum upírů v rytířskejch zbrojích, který je hlídali. Co takhle vypustit ty zombíky? To by udělalo rozruch, ve kterym bych moh' v klidu sestřelit toho vobra. No tak sem zaútočil. Dařilo se mi skvěle, svoje stříbrný šípy sem přesně trefoval do jejich úzkejch průzorů v helmách a tak, že jim vždycky proděravěly mozek. Tohle jim všem stačilo, jenže potíž - upírů bylo sedum a já měl jenom pět stříbrnejch šípů. Plejtvat na ně vobyčejný šípy nemá cenu. Tak sem vzal kladivo a jednoho párkrát praštil přes ruce a nohy, takže na chvíli špatně chodil. Zatim sem uhejbal ranám toho druhýho. Tak sem vytrhnul jeden stříbrnej šíp z mrtvýho nemrtvýho. Ten upír u mě byl moc blízko, neměl sem čas šahat po luku, tak sem mu ten šíp rukou vrazil do voka a pak kladivem zatlouk do mozku. Poslednímu upírovi sem ještě úderama kladiva umlátil hlavu, takže sice šel za mnou, ale už neviděl a neslyšel a moh se orientovat jenom po hmatu.
Vlítnul sem do stanu. Jeden z těch gobliních špiclů měl u sebe bombu, tak sem jí tam hodil a roztrhal všechny nekromanty na kousky. Jenže tam byl ještě jeden upír. Tomu sem uhnul a kopnutím do prdele ho zakopnul do kouzelnýho kruhu, ze kterýho ten upír už nedokázal vylýzt.

Jenže ten bezhlavej upír si nasadil a nechal přirůst hlavu a doběhnul pro ty trolly. Tak sem vylez ze stanu a tamcoval mezi trollama a střílel je do vočí. Když mi došel toulec, trollové se stáhli.

Pak z jednoho z těch nemrtváckejch stanů vylezla mumie s tim, že zombíkům velí a že mluví jejich jménem, a že s nima skřeti nakládaj strašně a voni se jim chtěj pomstít. Tak sem ty zombíky poslal proti skřetím střelcům. Když jich zombíci pár pobili, doplnil sem toulec skřetíma šípama.

Jenže to už za náma byli trollové. Musel sem se probojovat. Tak sem sestřelil pár trollů a pelášil pryč. Doběh sem k jejich stádu krav, postřílel nebo rozehnal hlídači i s jejich vrrkama a začal přebíhat po hřbetech splašenýho stáda. Na druhym konci sem skočil na zem a schoval se, aby to vypadalo, že sem furt u těch krav. Skřeti na to skočili, takže za krávama pelášilo tisíc skřetů, dvě stě vrrků a sto trollů, tak moc se mě báli. Jenže já sem zůstal schovanej v trávě a když přešli, pěkně tajně sem se proplížil až do středu tábora.

Přes cestu sem měl ten řetěz. Vzal sem kladivo a tak sem do něj rubnul, že se jeden článek otevřel. Rychle sem uskočil, protože na místo, kde sem před chvilkou stál uhodil blesk a vyšlehly tam plameny. To zaujalo toho vobra, tak šel ke mě. Namířil sem si a vystřelil mu jedno voko a pak druhý, ale ten vobr byl odolnej a nestačilo mu to. Tak sem přeskočil řetěz, kterej už teď byl vyřazenej. Naštěstí tam měli balón, to je taková divná kulatá věc co lítá. Aby jim neulít, měli ho přivázanej k zemi. Tak sem balón vodsek' vod země a začal šplhat po laně k němu. Jenže to u mě byl tan obr. Z lana sem mu přeskočil na rameno a natáhnul luk. Když se ke mě votočil, vystřelil sem mu šíp do mozku, a podle všeho byl smrtelnej. Obr začal padat a já sem přeskočil zpátky na provaz a vyšplhal na balón, na kterym sem vodletěl. Ještě sem cestou potkal jednoho draka. Trefil sem ho do voka a to ho sice nezabilo, ale zahnalo.
Naposledy upravil(a) Goran dne 7. 5. 2015, 13:08, celkem upraveno 1 x.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10277
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Ecthelion » 5. 5. 2015, 08:20

Moc pěkné zápisy! Zůstává jen otázka, kolik si toho Mluvka vymyslel. $lol$ Když má někdo takové jméno, moc bych mu nevěřil... a popravdě spíš čekal, že bude fungovat jako Varric z Dragon Age... takže, když ho nebude posluchač chvíli pečlivě hlídat, tak se tam začnou objevovat draci a armády, které Mluvka s jednou rukou za zády porazil. $D
Goran píše:Těšte se na další zápis – po sobotní hře jsme znovu hráli hned v neděli.
Těšíme!

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 6. 5. 2015, 12:50

Ecthelion: kdyby se mu říkalo Mluvka v jakékoli jiné skupině, určitě by to bylo, jak píšeš. Ale mezi Skřetovci může získat tuto přezdívku kdokoli, kdo po stakanu pálenky řekne víc než: "Uf!", nebo občas neopatrně prozradí nějakou tajnou informaci (což je skoro všechno, s čím tito zvědi pracují). $D Ale hlavním důvodem věrohodnosti je, že tohle vyprávěl brzy po akci a ne třeba po měsíci 8)

A teď další zápis: tentokrát hrála spousta hráčů, z nichž někteří dali o své účasti vědět chvilku předem a jeden dokonce vůbec. Na bráchu bylo sedm hráčů moc, takže to sezení bylo trošku slabší než průměr. Ale o to větší to byla „Awa u Litmeriku“. Ale dejme slovo mistru Flamundovi, bojovému mágovi ve službách pana Zudry:

Ten den se staly dvě věci: vrátilo se naše infiltrační komando a přišel druid se cvičeným orlem. Orla jsme hned vyslali na průzkum, aby zjistil, kde mají generála s Drakastovým spárem, magickým kopím, které jim slouží jako korouhev. Tu noc měl na základnu wyvern udeřit Hectus Sceta, věděli jsme i plánovaný čas: dvě hodiny po půlnoci. Měli jsme udeřit ve stejnou hodinu, aby nepřátelští mágové byli rozptýleni zprávami odtamtud. Původně jsme chtěli vybombardovat předsunutý tábor, ale orlova zpráva nás přiměla změnit plán: generál šel vpředu, doprovázen jen trollí gardou a několika šamany – určité riziko to je, ale zabití generála a snad i ukořistění Drakastova spáru může morálku nepřátel značně nalomit.
Rozdělili jsme se na šest vozů takto: střelecký vůz s panem Biggarsonem, velitelem pustského letectva, jako pilotem a aledonským záškodníkem Algem jako střelcem. Pak vůz mágů se mnou a Melkanem na palubě; Melkan má na starosti hlavně útok a já obranu a v roli pilota se budeme střídat podle toho, co zrovna bude víc zapotřebí. Na třetím voze bude pustský pilot a jako střelkyně ta podivná princezna Eami se svým lukem. Pak tu máme výsadkový vůz s pustským pilotem a Ravonem Tarisem na palubě; Ravonovým úkolem bude sebrat Drakastův spár mrtvému generálovi a vrátit se na svůj vůz. Mistr Nerath pak bude pilotem prvního bombardovacího vozu, který zároveň bude sloužit jako záloha pro případ, že by Ravonův vůz byl při pokusu o jeho stažení poškozen. Poslední vůz poletí ve větší výšce a bude bombardovat vozy ve středu pochodové formace, čímž má odlákat nepřátele od soustředěného útoku na nás. Pustský pilot bude na voze sám, aby uvezl víc bomb. Druid se prý umí proměnit v orla, takže poletí sám kus před námi.

Ve dvě v noci jsme byli v mracích nad táborem a nastal čas útoku. Biggy letěl prakticky svisle, vybral to až nějakých dvacet loktů nad povrchem poté, co Algo střelil výbušnou šipku generálovi do ramene. My jsme se snášeli domů o poznání pozvolněji. Z větší výšky jsem na nepřátele hodil několik uhlíků-ohnivých koulí a pilotoval jsem; zároveň jsem koncentroval vzduch. Když jsme byli u země, Melkan zasáhl trolla bleskem, ale ten stále stál. Pak jsme kroužili v dostřelu kouzel. Měl jsem připravený vzduch a sledoval jsem šamany, jenže ti měli dost starostí s trávou, která v jejich okolí rostla a svazovala jim nohy. Druid je ještě schopnější, než jsem si myslel. Po nás letěla jediná magická střela, se kterou si poradil můj obranný elementál.
Konečně podruhé naletěl Biggy. Algo tentokrát trefil hlavu a šipku ještě před výbuchem dostal až dovnitř do trollovy hlavy. Neměl šanci přežít. Drakastův spár vedle něj spadl na zem. Neměl jsem však čas pořádně sledovat, jak pro něj sir Ravonus sestupuje. Blesk odněkud z vozů v centru tábora totiž sestřelil náš bombardovací vůz. Počkal jsem, až Melkan ohnivou koulí pobije trolly v těsném okolí generála, a předal mu řízení vozíku. Vytvořil jsem bariéru proti bleskům pro libovolný z našich vozů. Když Nerath spustil Ravonovi lano a Ravonus s kopím šplhal k vozu, transponoval jsem ochranu k němu. Dobře jsem udělal, protože brzy ze středu tábora vylétl blesk a zasáhl Nerathův vůz. Nerath sám nebyl výrazně zraněn, ale energie prošlá bariérou stačila na vyřazení motoru. Vozík havaroval pár metrů za okrajem trollího zástupu.

Ravonus svým novým kopím bojoval proti trollům. Ale ještě víc dokázal Nerath: i já jsem zaslechl jinak neslyšitelný magický hukot, který těsně u svého zdroje musel působit paniku. Mentální kouzlo zahnalo desítky skřetů a ty ostatní zdrželo dost, aby Ravonův pilot mohl přistát a i se dvěma pasažéry letět pryč. Důležitým pasažérem byl Ravonus: když po tomto voze vyletěl další blesk, Návštěvník jej vykryl Drakastovým spárem; neviděl jsem, jestli se blesk dotknul hrotu nebo ne, ale rozhodně nepokračoval dál.
Biggarson s Algem ještě udělali nálet na čaroděje sesílajícího blesky. Algo trefil špatný stan, ale Biggarson dobře zachránil situaci, když rychle uletěl a ještě uhnul dalšímu blesku.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10277
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Ecthelion » 6. 5. 2015, 13:20

Biggarson a Algo na létajících vozech... I see what you did there. $lol$

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 7. 5. 2015, 13:28

Biggarson neboli Biggy je jasný odkaz na klasiku. Algo je nová postava, šermíř, který umí i s kuší, a to jméno si vybral z výstupů náhodného generátoru. Ale taky jsem si toho všiml, i když mi to pořádně docvaklo až po hře. A to jsem nasazení Alga jako střelce k Biggymu myslím navrhl já.

Mimochodem, to poslední sezení se hrálo u člověka, který hraje Alga. Jeho děda udělal ze sklepa "vinárnu" se stolem z 19. století, ve kterém za 2. světové války schovávali pistoli, a s autentickými meči a kopími na stěnách (žádné repliky, a jestli ano, tak nejpozději z 19. století). Do tohoto lokálu budeme chodit častěji. Akorát víno bychom si museli platit, tak se pil čaj.

Jo, taky jsem doplnil zápis za Mluvku o verzi vyprávěnou po půl roce.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 18. 5. 2015, 18:33

Co to vidím? A hlavně, odkud na toho skřeta koukám? Vždyť moje hlava je... tamhle na zemi. Takže mě dostal. Udatný, brzy přijdu k tobě! Dobrý boj jsem bojoval, ale ti skřeti jsou moc dobří. Ani jsem si nevšiml, že ten malomocný přede mnou padá, a už mi na krk letěla šavle z oceli, která snad pochází z dílny nějakého trpasličího mistra zotročeného nepřáteli.

Vydržel jsem dost dlouho – tamhle se blíží pan Zudra, ten si poradí i s těmi skřety. Jenže ti skřeti jsou hodně dobří, i Zudrovi potrvá, než je pobije. Co se to děje – tady jeden skřet padl s dýkou v oku. To bude Algo, Melkan jej opatřil neviditelností a umístil do úkrytu do týlu nepřítele. Snad jeho mise byla úspěšná.

Skřeti dobyli obě branské věže a teď pobíjejí vojáky v ostatních věžích. Konečně jsem si všiml přízračných postav kolem sebe. Některé jsou lidské, jiné skřetí nebo trollí. Teď přibývají samí lidští duchové. Jiní duchové přistupují k duchům padlých, rozmlouvají s nimi a odvádějí je. Ještě jsem si všiml, jak gnómka Ráchel odpálila dveře od věže, nyní zamčené. Musela se ozvat hrozná rána, ale já jsem neslyšel nic kromě melodie tichého umíráčku, který se tudy nesl. Pak se zde objevovaly i duše skřetů, jak Zudra zrychlený nějakým kouzlem od lady Elisabeth proběhl věž nahoru a zase dolů a pobíjel. Když se vrátil, všiml jsem si čaroděje, jehož tělo se změnilo na postavu tvořenou bleskem. Bojoval se Zudrou a ani jeden nedokázal druhému vážně ublížit, dokud mágovi neskončilo kouzlo, snad nějakou protimagickou schopností Zudrovy sekery. Teleportem unikl svému nepříteli. Neměl jsem čas ho hledat, musel jsem se vyhnout souboji, který v těch místech vedl mistr Lars Morgi s nějakým démonem. Ten brzy skončil a bylo po bitvě, skřeti utekli do tábora mimo hrad. Skřeti a trollové na nádvoří moc dlouho nesetrvávali, dveře od paláce jim nikdo neotevřel a při pokusech o jejich vyražení byli příliš na ráně od našich střelců, takže se o to ani moc nepokoušeli.

Ponořil jsem se do vzpomínek. Jak jsem svým elementálem sledoval kroky vetřelce v paláci, a jak jsem zjistil, že tam je celý oddíl, proti kterému jsem předtím posílil palácové dveře. Jak jsem spolu se Zudrou vyrazil na odvážný výpad, jak pode mnou zabili koně a vrrčí zuby mi rozdrtily pravou nohu, jak mě zachránili naši halapartníci a z větší části uzdravil druid Aquila. Vzpomínal jsem na letelckou krádež Drakastova spáru a na to, jak jej Ravonus nadzvedl a dračí spár vynořivší se odnikud vzal neznámo kam, snad i mimo tento svět. Vzpomínal jsem na bitvu s titánem v Hněvužáru a na různé šarvátky v Karských vrších. Vzpomínal jsem na válku na severu, na všechny bitvy se skřety a hlavně na tu téměř roční zoufalou obranu hradu Herlechu. Vzpomínal jsem na studentská léta ve Vasgaru i na své mládí v Angertě u Lorenu, na smrt otce v boji s rabující bandou skřetů a na mistra Scetu, který mě vzal do učení. Až jsem si to za živa nepamatoval, teď jsem byl schopný si vybavit i velmi rané dětství, až po své narození.

Ze vzpomínek mě vyrušil jeden z duchů:

„Jsem Převozník. Odhoď pouta k minulému životu a následuj mě. Cesta tě očekává.“



Tentokrát jsme hráli snad nejdéle v dějinách kampaně – 12 hodin, od půl šesté večer do půl šesté ráno; normálně začínáme po šesté a hrajeme kolem 5 hodin. Začali jsme v maximalistickém počtu, ale pak zmizeli nejdřív ethaframští (Eami se před návratem na Ethafram proměnila ve stříbrného vlkodlaka a zavyla vstříc přicházejícím nepřátelům) a pak Zefon (který nechal Melkana se vyšťavit blesky na nepřátelského arcimága) a nový hráč Jaris (který zatím hrál kněze Zegora Udatného jménem Ageros, ale do příště si vytvoří stálou postavu). Pak jsme to dohráli ve složení Zudra, Algo (hlavně swashbuckler) a Uziel. Já hrál nejdřív poloNPC čaroděje Flamunda a pak jsem byl hlavně pomocný GM; ke konci, když nepřátelé provedli druhý útok podzemním tunelem, jsem hrál za postavy nehrajících hráčů.
Proti družině šla samá elita – trollové byli ještě v pořádku, horší bylo 60 orčích minibossáků (na začátku kampaně by družina měla s jediným z nich problémy) a jeden arcimág. Nejdřív nás obléhali a stavěli trebuchet, ale výpad, vrhání hlav zabitých trollů a hlavně kombinace Zudrova skorokritiklu na použití zvláštního efektu „posměváčkovského talismanu“ a fatálu na vůli trollů donutila nepřátele zaútočit přes den, kdy nemohli využít nočního vidění. Byla to vyrovnaná řež, v níž obě strany ztratily dvě třetiny mužstva. Aby to nebylo málo, nastal ještě jeden konflikt, když se postavy pídily po tom, kdo nám ukradl spřátelené nemrtvé (část Akosovy platby za odevzdání Drakastova spáru :-) ). Zudrovi najednou neviditelní ubrali životy skoro na nulu a vůbec bylo žůžo. Nakonec Algo pobodal a Zudra dosekal gobliního arcimága ve stínové formě, čím jsme zabili nejvyššího služebníka Pána bouře.
Epilogem celého sezení bylo, že na obzoru vybouchla Pusta a obléhatelé od Pustohradu odtáhli.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 29. 6. 2015, 12:24

O Melkanově svatbě

O slavnosti svatby bohů
žení se čaroděj mocný
mistr Melkan, vládce živlů
vítěz bitev, rek hrdinný

Nevěstou je alchymistka
kněžka boha Laskavého
velmi moudrá je Caelia
a též vzhledu nebeského

Věčnou věrnost si slíbili
sezdal je sám patriarcha
Když prsteny vyměnili
kouzlo jejich lásku hlásá

Sám král svatebčany hostí
sál na hradě k tomu určil
hostů plno, i vznešených
i král s chotí se tu stavil

Mistr Tharon, theurg veliký
jde za svědka vládci živlů
nevěsta pak za svědkyni
má markýzu z Litmeriku

Pan Shalafi, její manžel
a též jeho bratr Cian
a také pan Alexander
Melkanův dobrý lenní pán

Nesmí chybět přátelé z cest:
bard Dalthron a voják Randal
také lady Elisabeth
omluvil se jen pan Zudra

Na harfu jim hraje dáma
která Annaria zove
Melkanovi je však známa
odjinud pod jiným jménem

Množství zvyků, tradic se ctí
jablko si vzduchem létá
kaší vzájemně se krmí,
pod nevěstou se zametá

Jeden zvyk zvlášť povedený
nevěstu pryč odlákati
když se Melkan s hostem baví
Caelia mu s šašky mizí

Host ten, Galdrin, mág veliký
hledá mistra a ten družku
Elisabeth se připojí
a též Dalthron k tomu dílu

Bard, Galdrin a s nimi Randal
hledají na jiné svatbě
kdosi ztropí velký randál
hned však kvapem omlouvá se

Množství iluzí prohlédnou
Melkan správnou stopu najde
a když nevěstu naleznou
„Jezte findalky!“ je kdos' zve

Štěstí však dlouho netrvá
neboť je tu černokněžník
jenž nepřeje lásce mága
neviděn přátele uspí

Kdo odolá jeho kouzlu?
Ženich, nevěsta a Randal
který bezvědomé chrání
dveře k obraně zavírá

Sok však kouzlo rychle sešle
dveří závoru hned zlomí
z ohně kouli dveřmi pošle
Melkan však kouzlem se brání

Jenom slabě ožehnuti
drží mocnou bariéru
nepřítel však jde jinudy
klidně projde skrze stěnu

Za Melkanem, neviděný
sešle přestrašlivé kouzlo
Melkan klesá jako mrtvý
a z těla mu prchá život

Randal je duchapřítomný
k zemi srazil útočníka
pár ranami ho vyřadí
a zajatce už vyslýchá

Nevěsta se vroucně modlí
aby její milý přežil
vyslyšel ji bůh Laskavý
a Melkana jí zachránil

Ten kdo předtím povyk tropil
posednut byl útočníkem
co se s ním stalo netuší
duch či černokněžník zmizel

Cian má nějakou stopu:
je to měsíc zvracející
jímž označil místo odkud
kouzlil mág ten útočící

Kéž při manželech vždy stojí
Moudrý bůh a Mistr mistrů
Laskavý ať je vždy chrání
Spravedlivá zjedná právo!


Neplést s Melkanovou svatební písní, kterou pro ženicha Dalthron složil a hrál na svatbě. Mnozí si budou ještě dlouho nechávat na svatbách zpívat její parafráze (skladatelství jsem hodil o 11).

Bohové jsou zde nazýváni tituly:
Spravedlivá – Samara, bohyně spravedlnosti, řádu, věrnosti a manželství; den „božské svatby“ se též nazývá „Samařinou svatbu“ podle této bohyně (a jejího manžela, boha války Zegora Udatného)
Laskavý – Lapis, bůh naděje a zdraví
Mistr mistrů – Esset, bůh magie
Moudrý – Essetův bratr Caleb

Shalafi z Litmeriku se už dřív stal markýzem. Jeho ženou je lady Veronica.

Onu harfenistku Melkan zná pod jménem Renea z Acronnu.

Ze svatebních zvyků jsou vzájemné krmení, podmetávání novomanželů a únos nevěsty jsou celkem rozšířené, ale nový hráč Jaris (hraje zaklínače Galdrina) navrhl jeden míň známý židovský zvyk: novomanželé stojí na velkých tácech a házejí po sobě jablka. Tohle se zalíbilo, a tak tenhle zvyk existuje i na Erinelu; Melkan nechal jablka všelijak létat, takže s tím byla sranda.

Findalovy bonbóny neboli findalky jsou erinelskou verzí hašlerek.

Jinak pěkné roleplayové sezení s akční vložkou na závěr. Melkana před smrtí zachránil jen zázrak vyprosený Caelií. Galdrin je tělesný mág a válečník inspirovaný Geraltem, na svatbu byl pozván jako známý nevěsty, od které se naučil leccos z alchymie.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Páni z Litmeriku

Příspěvek od Goran » 30. 6. 2015, 15:09

K sobotní Melkanově svatbě jsme přidali ještě jednu Framanovu akci, kde se rozhodovalo, jestli Framan zemře, přežije bez zvláštního úspěchu nebo se bude moct oženit ve stejný den jako Melkan. Hrálo se jeden na jednoho s mým bráchou. Sám jsem nastavil šílené podmínky a neměl jsem vymyšlené, jak by Framan mohl přežít, ale skončilo to scénářem „Awa u Litmeriku“, tedy vítězstvím na celé čáře.

Framan přijel do Džaraše na oslavu narozenin Tiamařina strýce Sarnaka. Brzy po příchodu však přišla zpráva, že jeho neteř Alikit měla dorazit už před hodinou, a tak jí Framan se svým panošem a Tiamar, Tiamařin bratr Karkan a Alikitin bratr Karru na vozech spolu s pěti velbloudáři vyrazili naproti. Potkali však jen služebníka nesoucího zprávu o útoku pirátů a únosu Alikit a několika obyvatel jearimské vesnice poblíž přístavu Arba.
Na místě měli hlídat vojáci, jejichž úkolem bylo „vyšetřovat zločin“ - takže vyslýchali a buzerovali všechny, kteří se na tom místě objevili. A tak se jim jezdci vyhnuli a sledovali stopu na pobřeží, kde tehdy piráti kotvili. To už byl večer, takže se skupina utábořila u rybářské vesnice, jejíž obyvatelé viděli piráty za úsvitu odplouvat.

Ještě v noci dorazil vesničan se zprávou, že s ním mluvil zahalený cizinec jménem Utannu. Ten prý objevil, že Alikit unesli piráti z Ostrova kostí pod vedením jakéhosi Sardaka (neplést se Sarnakem), který by mohl mít nějaké důležité informace. Od rybářů pak Framan věděl, že v Arbě kotví nějaká dohodová karavela, a tak ještě před úsvitem vyrazili do Arby.

Vojáci v Arbě byli pěkně nerudní, a tak asi čtvrt hodiny trvalo, než jim otevřeli bránu. Nakonec byl nutný zásah kapitána dohodové lodi Silveria Nortiho. Pak Framan zajel na návštěvu ke kapitánovi a dohodli se na protipirátské akci: kapitán vezme polovinu kořisti a odměny za kapitána pirátů a když Framan získá ostrov, případné zprostředkování jeho prodeje půjde přes Nortiho.
Na ostrově nikdo kromě pirátů dlouho nebyl. Na loď však brzy přišla jakási Melamit, vnučka proroka Nizárího, dosti vzdělané i v historii. Ukázala mapu a převyprávěla historii Ostrova kostí: Zeelanďanů tu kdysi vytvořili svůj přístav, který později dobyli Kalevané. Ti zde založili své hlavní loděnice. Když před 100 lety došlo k aledonsko-kalevské válce, hlavní bitva proběhla právě u tohoto ostrova. Přístav s loděnicemi byl zničen a dlouho zde nikdo nežil – místo spojené s velkou porážkou platí za prokleté. Až později se zde usídlili nejprve zeelandijští a pak pangorští piráti. Někde v troskách přístavu by měly být ukryty tabulky, které by Melamit ráda získala, sama však na pirátský ostrov nemůže. Umí bojovat s noži, ale na loď ji berou jako poradkyni, ne jako bojovnici.

Ještě počkali na první část posil z Džaraše (Tiamařin bratr Lankar, pár prakovníků a Framanovi barbaři) a vyrazili. Na Ostrově kostí se jim podařilo piráty částečně překvapit – většinu prchajících lodí se podařilo buď potopit, nebo alespoň pocuchat posádku střelbou. Asi polovina pirátů však zůstala na souši. Když už byla karavela skoro v přístavu, piráti vyvlekli zajatce ven na náměstí a začali je pobíjet. Tiamar šipkami z krodera donutila piráty se krýt, ale to jen koupilo zajatcům čas. Framan mezitím sedl na Lorxe, skočil do vody, na chvilku se dostal pod vodu, ale využil toho, že jeho kůň je dobrý plavec a dostal se ke břehu. S kůsou v ruce rozpoutal na pobřeží peklo a pobíjel. Zachránil většinu zajatců, včetně Alikit.
Vedle přístavu byly dva mysy a na jednom z nich měli piráti balistu. Framan se rozjel proti ní, včas uhnul střele a jízdou a později během se zkusil probít na mys dřív, než zbraň znovu natáhnou a nabijí. To se povedlo – poslední z pirátů se marně zkoušel bránit oštěpem, který chtěl založit do čerstvě natažené balisty. Framan nechal u balisty vojáky, kteří šli za ním, a sám vyrazil k druhému mysu.
Tam narazil na kapitána Sardaka a poslední větší skupinu nepřátel. Když pirátského kapitána srazil na zem a přiložil mu ostří glévy na krk, ostatní piráti se dali na útěk. Pirát začal nadávat, že je určitě poslal jeho „povedený bratříček“ - welendorský satrapa prý je fakanem Sardakova táty. Sardak požádal o poslední přání: udělat všechno pro vysvobození Sardakova otce ze zeelandijského zajetí.

Jen co Framan svlékl čvachtající zbroj, přiběhla Tiamar. Během pronásledování pirátů se dostala na druhý konec ostrova, odkud viděla dvě galeony bez vlajek. Každá z jedné strany se blížily k ostrovu, měly tu být zhruba během deseti minut. Nemohl to být nikdo jiný než Zeelanďané. Kapitán Norti navrhl všechny nalodit a utéct, Lankar bel-Jearim chtěl bránit ostrov a oba se hádali, dokud se Framan nepřiklonil na stranu svého budoucího švagra. Vůdce pirátů Sardak slíbil, že piráti pomohou proti Zeelanďanům, a Framan tuto nabídku přijal. Narychlo nařídil evakuaci raněných do vnitrozemí ostrova a odnesení balisty z lodi na jeden ze zachovalejších kusů hradeb dál od města.

Zeelanďané hned začali ostřelovat ostrov. Dohodovému střelci z balisty se podařilo poškodit jeden z katapultů na lodi, ale vzápětí přiletěl džbán s olejem vystřelený z druhého katapultu, který zničil pirátskou balistu a zabil střelce z Nortiho lodi. Z druhé balisty raději zatím nestříleli.

Jedna ze zeelandijských lodí zakotvila kousek od přístavu a druhá začala kroužit kolem ostrova a nazdařbůh jej ostřelovat zápalnými střelami, které však ve stoprocentní vlhkosti neudělaly mnoho škody. Zatím provedli průzkum: Framan si všiml podezřelého větru vanoucího opačným směrem – to musel být vzdušný elementál. Letěl příliš vysoko na to, aby bylo možné jej chytit a udusit v zahliněném pytli. Situaci zachránila Melamit: sledovala elementála a něco tiše mumlala, dokud vítr neustal a ona nezačala nahlas děkovat bohům.

Zeelanďané přistáli a provedli výsadek - na břeh vystoupila skoro stovka mužů, včetně několika mágů. Čtyři čarodějové zahájili nějaký rituál, zatímco dva další hlídali kolem. Framan si na příhodném místě postavil trojnožku pro krodera a zastřelil nejdřív jednoho z přihlížejících kouzelníků a pak toho, který vedl společný rituál. Oheň, kolem kterého tančili, se pohnul a začal dorážet na kruh narýsovaný na zemi. Jeho ovládnutí se značně zkomplikuje. Mezitím skupina vojáků vyběhla proti Framanovi, který nechal odnést krodera. Zeelanďané se však zastavili u posledních ruin; jen přítomný čaroděj začal stylem „Vietnam“ sázet do lesa ohnivé koule. To trvalo do okamžiku, kdy mu hlavou prošla Framanova šipka vystřelená z jiného úhlu. Pak stačilo uhnout několika šipkám a nepřátelé se stáhli.

Mágové konečně ovládli ohnivého elementála a poslali jej zapalovat les. Když byl dost vysoko nad vesnicí, Framan nařídil provést výpad. Z jedné strany vyrazil on následován barbary a pak střelci, z druhé strany udeřili piráti. Kouzelníci podle očekávání dali elementálovi rozkaz se stáhnout a bránit je; dřív než on u nich však byl Framan. Probil se na náměstí, na kterém právě povstal velký oddíl zombíků. Framan nechal nemrtvé nemrtvými a pobil všechny živé, kromě nekromanta ukrytého mezi svými výtvory. Pak už jen zatroubil k ústupu a vpadl do zad vojákům, kteří drtili piráty. Na ostatních frontách byly ztráty malé. Ani Zeelanďané neměli velké ztráty, ale přišli o několik čarodějů a utrpěli znatelnou ránu na morálce. Delší dobu trvalo, než Zeelanďané znovu ovládli elementála, a ten se brzy poté rozpustil do obyčejného ohně.

Už bylo pozdní odpoledne, když Zeelanďané začali chystat další útok; z kroužící lodi pro něj vyložili značnou část vojáků. Toho se Framan rozhodl využít: s Karruem a Sardakem s šesti jeho vybranými muži vzali slámky a pod hladinou doplavali ke galeoně. Framan kousek vyšplhal s vrhacími sekerami jako cepíny a hodil nahoru kotvičku s lanem, po které začali šplhat nahoru. Obránci si jich všimli na poslední chvíli, když už Framan byl skoro na palubě. Moc se mu nedařilo, a tak spustili poplach, nicméně na lodi skutečně byl podstav posádky a většina vojáků byla na přídi, na zádi nebo v podpalubí. Malou skupinku na palubě Framan rychle vyřídil a připevnil si přes holé tělo kyrys jednoho z vojáků. Sardak se mezitím přichystal ke dveřím od kajut, a když se otevřeli, rozpoutal masakr. Za ním rychle vběhli i ostatní. Framan vedl útok nahoru na můstek, kde sice utržil několik ran, ale pobil nepřátelské vedení a většinu elity.
Zeelanďané nedbali na pohrůžku, že nechají loď najet na útesy, nevzdali se a pokusili se dobýt můstek zpátky, i s pomocí halapartníka zvětšeného na dvojnásobek. Framan čekal, že bude chráněn před šípy, ale působí to i na dalekonosný meč? Byl dost zraněný, aby mohl aktivovat zvláštní schopnost meče; s ní sekl halapartníka do levé ruky a fungovalo to. Uhnul několika ranám obří halapartnou a zasadil nepříteli sérii ran do hlavy. Po chvíli voják padnul. To už se za ním formovali kušiníci, které však Framan na dálku posekal dřív, než stihli začít střílet. Útok po schůdkách z podpalubí byl také odražen, a Zeelanďané na druhou výzvu reagovali kapitulací. Bylo načase, loď se nebezpečně blížila ke strmým útesům. Někteří nepřátelé ještě zkusili utéct, ale jejich člun se podařilo potopit. Zachránil se jen jeden čaroděj, který utekl po hladině.

Mezitím na ostrově zuřila krutá bitva. Piráti připravili pasti a ostřelovali nepřátele z džungle, ale proti přesile Zeelanďanů neměli šanci. I když se Framan nakonec oblékl do zbroje a první skupinu Zeelanďanů rozprášil z koně, nepodařilo se zachránit ani všechny vězně, natožpak piráty. Tiamar vyvázla jen lehce zraněná, ale musela na ostrově nechat Framanova krodera.

Začala lodní honička. Mužstvu velel pirát Sardak, zatímco kapitán Norti stál u kormidla a snažil se rozluštit, jak využít pult pro ovládání magických systémů lodi. Když je už doháněla druhá zeelandijská galeona zrychlená větrnou forsáží, nařídil kyselinou přeleptat ocelové lano ovládající kormidlo. A o chvilku později přišel na to, jak spustit větrnou forsáž, takže posledních dvě stě metrů vzdálenosti mezi oběma loděmi zeelanďané překonali jen o málo rychleji než předtím několik námořních mil.
Posádka pronásledované lodi se uchýlila do podpalubí, aby se vyhnula střelbě. Včas objevili sklad lektvarů, takže se před bojem nadopovali. Framan hodil kritikal na zdraví, takže ač vypil lektvary síly, bitvy (zlepšuje ovládání zbraní), ochrany a magické odolnosti (a ještě předtím jeden hojivý lektvar), opravdu špatně mu začalo být až po bitvě. Ještě na sebe nechal ze svitku seslat pravdivé vidění a kamennou kůži. Takto posílený vyrazil naproti nepřátelům, kteří zaútočili do podpalubí. Nastal masakr. Zemní elementál ani nemrtví dlouho nevydrželi, Framana zdržel jen ohnivý elementál, u kterého musel počkat na spolubojovníky. Pak začal vraždit zeelandijské šermíře, jejichž čepele se od Framana odrážely, a halapartníky, kterým sekerou z bifurské oceli snadno lámal zbraně. Ještě pod vlivem kamenné kůže vyběhl na palubu a podobný ježkovi rozehnal nepřátelské kušiníky. Když se dostatečně rozptýlili, aktivoval dalekonosnost svého meče a využil zbytek síly v jeho argenitu. Zabíjel, jen vrchního velitele nepřátel zajal. Ostatní Zeelanďané se zabarikádovali v podpalubí své lodi. Jenže to už byla na obzoru jiná flotila...

Welendorské loďstvo v čele s Jedutunem bel-Nakkan připlulo ke dvěma galeonám s dohodovou a maronskou vlajkou, které spojenci vyvěsili po jejich dobytí. Na palubu vpustili welendorské vojáky a začalo předběžné přelíčení. Zeelanďané očividně lhali v jediné věci: tvrdili, že od začátku měli zeelandijské vlajky. Nicméně že považovali obránce za piráty znělo věrohodně i Framanovi. A tak se celá situace zahrála do outu s tím, že došlo k nedorozumnění, když obě strany omylem považovaly ty druhé za piráty. Obě strany vrátily kořist, odškodněn však nakonec byl jen kupec Norti, a i ten jen částečně. Framanovi pak na základě dekretu od císařovny připadne Ostrov kostí. Dohoďané hned Framanovi za tenhle pustý ostrov nabídli 12000 zlatých, tak přijal.

V souvislosti s hlavním soudním zasedáním přišly zajímavé informace. Přítomnost kapitána Sardaka Framan a jeho spojenci zapřeli, ale o jeho tvrzení informovali gnómské agenty. O den později na prvním zasedání soudu chtěl satrapa Nachpan šar-Val potrestat Framana a Jearimy, ale jednak došlo ke vzpouře vojáků, kteří si nenechali sáhnout na oblíbeného velitele Lankara, jednak se šeptandou rozšířila zpráva, že se do Welendoru chystá inspekce od císařovny. To satrapu přimělo se uklidnit a nesnažit se o justiční vraždu Framana.

O pár dní později k Framanovi přišel jeden gnóm s rozkazem zabít satrapu. Framan si už chystal zbraně k vyplnění rozkazu, ale sluha Antor gnóma zavřel, vyslechl a nakonec konfrontoval se skutečným agentem císařovny – odhalil tak zeelandijského špiona. Nachpanovo chování však císařovně posloužilo jako dostatečný důkaz, že je synem otroka a tudíž nečisté krve, proto neriskovala potvrzení této pomluvy (pangorští kněží mají kouzla na ověření právoplatnosti nároku na nazývání se „maroňanem čisté krve“) a vynesla nad Nachpanem rozsudek smrti. Ten však nepřišel skrze Framana, ale dárkem v podobě lahvičky s jedem. Satrapa Nachpan pochopil, a tak pan Dašak bel-Den nepřijede jako inspektor, ale jako regent.
Pár dní předtím přišli za Framanem vyslanci rodu Nakkan. Byli velice medoví, chtěli si Framana zavděčit, dokonce mu nabídli Arbu za 18000 šekelů (tolik, za kolik ji kdysi získali od Zudaše mar-Jearim; reálná cena je tak třináctkrát větší). Framan to vzal, a tak splnil Zudašovu podmínku a dostane Tiamar za ženu. Framanova svatba se bude konat stejný den jako ta Melkanova!
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Odpovědět

Zpět na „Vaše hry - příprava, rady, zápisy“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host