Páni z Litmeriku

[Goran]

Dávné trpasličí město Hněvužár před patnácti sty lety vyvraždil titán, magické monstrum vysoce převyšující moc smrtelníků, a to i v množství větším než malém. Teď s titánem konečně změřili síly spojenci - Aledonská armáda, vasgarští mágové, expedice trpaslíků z Phelamu, žoldnéři a dobrovolníci, a také bohové stojící za těmito státy. Na vítězství nakonec měla největší podíl právě nadpřirozená podpora, byť hrdinství Litmerických a trpaslíků zazářilo téměř stejně.

Na přirozené rovině útok probíhal ve dvou proudech: hlavní voj šel branou ve Sluji Krvavé paní, zatímco malá elitní skupina pod vedením Zudry, Melkana, Framana a trpasličího Sekerníka Gromira sestoupila přes Trojmezí a měla za úkol objevit, zajistit a otevřít magickou bránu vedoucí do Síní hrdinství, jakési obdoby Valhally, kde vasgarský astrální válečník Lars Morgi zorganizoval armádu připravenou na vstup do reality. Ostatní vasgarští theurgové společně s mentálními mágy mezitím bránili astrálním útočníkům ze Zeelandie v sabotování celé akce.

Chodba od Trojmezí do Hněvužáru byla zajištěna brutální pastí: kouzlem schopným zavalit celou kilometrovou chodbu, k jejímuž spuštění stačilo jakékoli kouzlo - například jedna z ohnivých pastí, které spustili průzkumní elementálové. Chodba se začala otřásat, kouzelníci rychle začali vymýšlet, jak ji stabilizovat, a někteří z trpaslíků začali svými zbraněmi nebo rukama podpírat nízký strop; Zudra, litmerický kovář Grori a Sekerník Gromir (až tady jsem si uvědomil, že jméno "Gromir" není vzhledem k podobnosti s NPC pojmenovaným mezi prvními litmerickými vojáky úplně nejšťastnější - ale nic naplat, obě jména už byla ve fikci zavedená moc silně, měnit to nemůžu), majitelé pravých trpasličích artefaktů, upadli do tranzu.
Zudra najednou kolem sebe viděl ne chodbu, ale obrovský sál, který se hroutil. Tři velké skalní sloupy sestupovaly ze stropu a nedotýkaly se země - Zudra držel jeden svou sekerou, Grori rukama (měl na sobě svou novou zbroj) a Gromir svým kladivem, a i když je držet nebylo snadné, rozdrcení nehrozilo. Nastaly však zkoušky: nejprve kapka lávy a nutnost ustát bolest, pak projíždějící vozík se zlatem a kovářským náčiním (Zudra věděl, že jde o iluzi, ale měl co dělat, aby přiměl Groriho nepustit svou skálu) a nakonec trojice kostlivců (tady musel pro změnu krotit Gromira, aby nepříteli nevyběhl vstříc).
Mezitím se Framan chopil svého akosiánského palcátu, čímž byl přenesen do stejné scény. Právě včas, aby čelil šesti postavám v temném oblaku - zeelandijským theurgům, kteří pronikli obranou. Najednou kolem neslyšně prolétl nějaký stín a oblak i runy levitující před jedním z čarodějů zmizely. Dva theurgové vyrazili proti Framanovi; ten je nakonec umlátil svým palcátem. Další vyběhl k trpaslíkům, ale zobák Vousatého výra jej připravil o život astrálního těla, a možná o život úplně. Zbylí tři neúspěšně vyslali proti Vousatému výrovi několik kouzel a pak zmizeli. Všichni se přenesli do reality, kde Melkan právě oznamoval úspěch kouzla stabilizujícího celé podzemí.

Zudra zaťukal sekerou na kamenné dveře, a ty samy vyjely nahoru. Za nimi byla strážnice s golemem, pár kostlivci a ohnivým elementálem, který se pokusil o útěk. Framan se nechal zrychlit, nabral do štítu vodního elementála, doběhl nepřítele a vylil obsah štítu, čímž ohnivého elementála (už oslabeného Melkanovými ledovými koulemi) uhasil. Útočníci prošli strážnicí a schodištěm a než obránci stihli obsadit střílny, umístili k dalším dveřím Gromira s jeho Skallamem: po pár úderech kladiva z třicet centimetrů tlusté pískovcové desky zbyla jen hromada suti.

Před nimi se rozléhal veliký sál osvětlený slabým magickým světlem a ohnivými elementály. Kromě nich tam však byla nejméně stovka dalších tvorů - skřetů! Sekerníci i rytíři okamžitě vyběhli a začali vraždit. Framan svou kuší málem zasáhl velitele skřetů na sloupu ve středu místnosti. Velký kruh u vchodu do místnosti byl brzy obsazen, jenže pak se magické pasti v obrazci spustily. Mnozí byli zraněni blesky a jeden z elementalistů jen díky ochranným kouzlům přežil zásah sloupem ohně, který mu vyrostl pod nohama. Střed kruhu však byl uzpůsobený k obraně, a skřeti to věděli, a proto se jen připravili do střeleckých pozic.
První salvu na sebe nalákal Melkan, který vzlétl. Byl dobře zajištěný, takže jeho obranou žádný šíp neprolétl. Vylétl k velitelské věži a zabil skřetího velitele bleskem. I jeho pobočníka zabil kouzly, ale pak částečně vymanévroval ohnivou a ledovou kouli vystřelené jakousi pastí, přistál a bojoval s ohnivým elementálem. Ten už byl načatý předchozími útoky na dálku, takže čaroděje zvládl popálit jen slabě.
Smrt velitele přiměla skřety ke krátkému, zoufalému útoku. V jeho průběhu však Melkan přišel na ovládání pastí v obrazci, takže skřety nezdecimovaly jen zbraně útočníků, ale i blesky z obrazce. Všichni skřeti se brzy dali na bezhlavý útěk.

Za sloupem se nacházel další obrazec, tentokrát kruhový labyrint, a za ním cosi, co mohlo být onou hledanou bránou - svisle postavený kamenný kruh vyplněný čímsi připomínajícím hladinu jakési vazké kapaliny. Uprostřed labyrintu stál ohnivý elementál, který převzal velení nad pastmi v kruhu a nenechal Melkana je vypnout z věže. Poslat proti němu ledovou střelu bylo k ničemu, kruh kouzlo zastavil. Tady nastoupil Zudra se svou sekerou optimalizovanou proti magii: jednoduše se začal prosekávat bariérami a kouzly tvořícími labyrint, a nakonec rozsekal i elementála.

Po zničení elementála se brána zavlnila a vyskočil z ní nejdřív člověk se zaječí hlavou, pak Lars Morgi v doprovodu dvou hromotluků, pak další bojovníci, a mezi posledními zlatavě zářící rytíř s koněm (oba v nadživotní velikosti) - bůh války Zegor, resp. jeho avatar. Zegor se ujal velení, přizval si největší hrdiny trpaslíků a lidí, aby kráčeli po jeho pravici a levici a vyrazil v čele průvodu.
Najednou se z chodby proti nim ozvalo hučení ohně. Mágové okamžitě pro všechny připravili ochrany proti ohni, Zegor zorganizoval obranu a nastavil štít... a jako první čelil ohnivému peklu schopnému celou armádu nejenom seškvařit, ale vypařit. Bylo vidět, že jej to stojí velké úsilí, ale tato zbraň hromadného ničení se zastavila u něj, nikdo z přítomných nezemřel (mnoho Zegorových soch po celé Aledonii i Kaledonii v ten okamžik vzplálo; v Broliandu dokonce na soše explodovala ohnivá koule, která zabila většinu shromážděných a způsobila velký požár chrámu a nebýt sněžení, tak i přilehlého okolí; zemřelo i mnoho dalších Zegoriánů; erinelští bohové mají hodně dobrý důvod, proč málokdy riskují tak jako teď Zegor).

Po půl hodině, když láva trochu ztuhla, děvy ze Síní hrdinství přinesly hrdinům něco k pití (i drsní válečníci teď mnohdy dali přednost vodě) a poskytly první pomoc, celý voj pokračoval do hlavního dolu, kde čekal titán.
V hořící uhelné sloji stála malá postavička - socha trpaslíka s čepicí z dračího krčního obratle. Kdo však nějak viděl do astrálu, spatřil giganta zabírajícího většinu sálu tvořeného jakousi podivnou, ne úplně popsatelnou směsicí světla a tmy, pohybu a klidu, prázdnoty a naplněnosti. Snad čirý chaos, jak tuto substanci nazval Melkan.
Zegor vyslal Framana a Seržanta (rytíř, který získal ostruhy dlouholetou vojenskou službou a hrdinstvím za občanské války) po jedné straně a Zudru a Gromira po druhé; zbytek zůstal s ním v hlavním voji. Většina z nich se pak už nehnula, protože kouzlo seslané titánem na celý kolektiv téměř všem přilepilo nohy k zemi.
Melkan dostal přímo od boha magie Esseta pomoc: nějakou stovku vodních jednotek. Pod vlivem chuti magie vytvořil své oblíbené kouzlo: Melkanův ledový meteorit. Uprostřed stropu plného hořících uhelných žil, ze kterého občas odkápla trocha lávy, si našel relativně studené místo, zmrazil jej na led, a vyslal záměr spadnout na titána... který titánovi znemožnil Melkanovým kouzlem zasáhnout Zegora.
Framan měl smůlu - na něj a na Seržanta spadl jeden kus stropu. Framan uskočil, ale seržant se víc než o vlastní záchranu snažil pomoct Framanovi (který to vpodstatě ani nepotřeboval), a tak skončil pod skalním blokem.
Framan i trpaslíci zaútočili. Titán zasáhl Gromira bleskem, byť drsného trpaslíka jen na chvilku ochromil. Zudra udeřil svým kladivem do titánovy magické ochrany a s pomocí bohů a Vousatého výra ji zrušil. Framan proskočil místem, kde ještě před chvílí byla magická bariéra, a vrazil do titána, čímž sice nepřerušil, ale narušil titánovo kouzlení - sám se vzápětí svíjel v křečích zasažen bleskem, ale uchránil od podobného osudu Zudru. Trpaslík pak udeřil a přesekl titánovu kamennému tělu krk.

Škoda, že během finálního souboje už skoro zavírali čajovnu, jinak bych nechal titána bojovat do posledního dechu, čímž by se to ještě o pár kol protáhlo. Ale stejně bylo dobré, že jsme to vůbec stihli, vzhledem ke zpoždění jednoho z hráčů a velkému množství děje.

Každopádně jde o konec jedné velké fáze naší kampaně, a začátek nové. Že se Zudra ujal svého města je detail, hlavně se otevřela brána (tedy, ještě ne, ale do příštího sezení na její ovládání vasgarští přijdou), a naše kampaň tak začne připomínat Planescape.

[Goran]

Tak se k nám přidal Tyrael (EDIT: ano, ten Tyrael, který byl na Slezině). Hraje elfského šermíře barona Androse z Ilmenaru, který byl raněn v útoku na titána a prodělával rekonvalescenci v Litmeriku.

Andros ve staré litmerické hospodě mluvil s Framanem, když přišel nějaký cizinec s výzvou na přátelský souboj od ultorského duelanta Vergise, se který jednou v Sorethu (elfské vévodské město na východě) porazil Framana, několikrát bojoval s Androsem a dokonce pár dní pobýval v Ilmenaru. Tyrael projevil výbornou znalost historických pravidel duelu, takže Andros jako sekundant snadno prosadil pro Framana výhodné podmínky (boj nejen s mečem, ale i se štítem) a zjednal dobrého rozhodčího (Zegorův kněz Boro, který si jako asistenty povolal mágy Aigorna a Erga). To první se nakonec nevyužilo, ale rozhodčí už před Kamenným stolem nad Locmirem (skála, na které se mělo bojovat) zaregistrovali, že druhá strana nehraje podle pravidel. Nastal boj, ve kterém Framan zabil jednoho neviditelného vraha vrženou sekerou (odpovídal na šipku; viděl, odkud přilétla), načež rozhodčí zrušili neviditelnost nepřátel. Objevili se mág (toho kouzlo zachránilo před zabitím další sekerou) a bojovník, který se neúspěšně vydával za Vergise. Ten riskoval, seskočil z kamene za Framanem, ale přibližující se Framan mu podrazil nohy a následně jej kopancem do hlavy poslal do bezvědomí. Prchající čaroděj tentokrát vržené sekeře neunikl, a Framan se mohl věnovat pavoukovi, který vyšplhal do větví nad skálou. Seknul nohou po Framanovi, ale ten se jí chytnul a nechal se katapultovat k tělu pavouka, kterého hned praštil do očí svým štítem. Chytl se lépe a visel na pavoukovi, než přiběhl Aigorn a seslal na Framana ohnivou auru. Pavouk vzplál a začal se roztékal na sirnatě páchnoucí sliz.
Mezitím Andros trochu ustoupil, povolal své elfské šermíře a hraničáře do útoku proti střelcům na křídlech, vyskočil na strom a přeběhl až přímo nad půlelfskou střelkyni, která si ho všimla příliš pozdě. Šíp se zaryl do Androsovy kroužkové košile a on seskočil přímo před ni a zasekl svou magickou šavli do její hlavy; jen uhnout před krví a mozkem padajícími na jeho boty a kalhoty se mu nepodařilo.
Andros měl k dispozici svého koně ze starobylého chovu, na kterém dojel k posilám nepřátel: banda nechbetiánských kultistů sice nebyla tak rychlá jako elfové na koních, ale už skoro byla na bojišti. Teď se otočili a zkusili utéct do výhodnější pozice na protisvahu; sice se jim to povedlo, ale elfské šípy a šavle je dohnaly. Většina kultistů se vzdala, načež byli eskortování do Locmiru. Framan v jednom z nich poznal Amolara, který kdysi bojoval mezi jeho Mordýři. Při výslechu ze zajatých členů Rady hněvu (skupina kolem falešného Vergise) vypadlo, že byli najati od dvou různých lidí, od jednoho „za zabití otce“ na likvidaci Framana, Shalafiho, Ciana a litmerického vojáka Lothara, od druhého „za zabití sestry“ na zabití Framana, Shalafiho, Ciana a Zudry (Rada hněvu zakázky motivované jinak než pomstou nebrala). Framanův sluha o nich už slyšel, a věděl, že mají mezi sebou měňavce: tím byl jeden ze sniperů, také zajatý. S tím se bude počítat, než budou nazítří v Litmeriku popraveni ve zrychleném procesu. Amolar pak přiznal, že kdysi ukradl Framanovi několik vlasů a Shalafimu kapesník a poslal je svým nadřízeným mezi Nechbetiány. Kromě informacím tu byla i bohatá kořist.

Když se Framan a Andros vrátili do Litmeriku, dozvěděli se o tajemných jezdcích v bílém, které viděl v lese u hradu Carregu (na jihovýchod od Litmeriku; Shalafi toto panství nedávno dostal jako kompenzaci za území, které předal Zudrovi) zvěd Sedmimílový Varro. Shalafi s několika zvědy a rytíři je jeli hledat. Po večeři pak přišla zpráva z Erlacu (na jihozápad od Litmeriku): tím panstvím projeli čtyři jezdci v černém, kteří střelbou zahnali erlacké vojáky, a mířili na Gamoru, Cianovo panství. Naštěstí byl zrovna v Litmeriku jeden mág, který na Framana a Androse seslal rychlého vzdušného oře – proto deset kilometrů mezi Litmerikem a Gamorou zvládli za necelých deset minut. Tam ještě nikdo o jezdcích nevěděl, takže nechali Cianova učně Timuse (Cian nebyl doma) dělat centrálu a spolu se třemi gamorskými zvědy vyjeli na půjčených koních za vetřelci.
Brzy chytili stopu a jeli po ní až na jeden kopec s hromadným hrobem z občanské války. Tam je přepadl jeden z těch jezdců, dlouho však nevydržel. Poplach nezpůsobil, a tak zbylé tři zvládli přepadnout snadno. Jeden právě dokončoval nějaký rituál, druhý přinášel rýč a třetí hlídal. Andros probodl hlídače, Framan uniknul střele vrácené obranným kouzlem „mága“ a zvěd střílel po chlapovi s rýčem a nakonec ho zabil. Čaroděj uhnul za díru uprostřed magického obrazce a začal tupě zírat; Framan přeskočil díru i zombíka z ní lezoucího a pěstí poslal mága do bezvědomí. Zvládnout nemrtvé by bylo snadné i bez oleje, kterými je polil a podpálil Andros. Výslech v Gamoře pak ukázal, že dotyčný je Nechbetián a není mág, ale nechal se mágem posednout. Timus a pak Cian (prostřednictvím telepatie) se pokusili mága vystopovat, ten však násilně přerušil vazbu, což zajatce poslalo do bezvědomí. Tato skupina měla vyvolat nemrtvé na sabotáž ve Sluji Krvavé paní neboli vstupu do Hněvužáru (to už provedli), u Gamory (o to se pokoušeli) a v Hejkalově (na to jim nezbyl čas).
Skupina vyjela ke Sluji Krvavé paní. Andros cestou nadával na neschopnost královské tajné služby, a to se ještě zhoršilo, když od Ciana dostali telepaticky zprávu, že bylo přepadeno Trojmezí, v Litmeriku začala hořet stodola a ještě ke všemu někdo vykradl Fieldorn, sídlo pana Alexandera, bývalé hráčské postavy a druhého ve velení u královské tajné služby.
Ke Sluji dorazili po boji: zombíci byli rozsekáni na kousky, sekerníci hlídající to místo mrtví v průměru s pěti šípy ze silného luku v těle, a stopy prozrazovali, že dva lučištníci ujeli směrem k Trojmezí. Vydali se tam.

Na Trojmezí už předtím zaútočili zabijáci ze skupiny, která přes den strašila po okolí v bílém. Obránci byli připraveni, a tak čtyři z nich zabili, jednoho zajali a na jednoho dali sledovací kouzlo. Proto elfové s Framanem odhalili jejich tábořiště. Když však dorazily posily (Shalafi, rytíři a zvědi), pozornost polevila a nepřátelé utekli. V jezdeckém pronásledování do nich vpadl Framan na zrychleném koni a většina nepřátel byla chycena nebo pobita.

Některé z akcí na povrchu byly jednoduše náhoda (pár dní předtím odcestovala z Trojmezí poslední setnina posil, ostatní tam zůstanou dlouhá léta, a navíc byla z astrologického hlediska tato noc mimořádně vhodná ke zločinům), ale většina měla za cíl odlákat pozornost od toho, co se dělo v podzemí a co jsme odehráli o den později.

Trpaslice Sódil při průzkumu rytin v horní Velké síni našla nějakou podivnou hrudku slizu. Zavolala mágy k jejímu ohledání. Odborník přes pasti, elf Siran, konstatoval, že jde o alchymický vazbochyt, který někdo využívá k zaměřování zvědných kouzel nebo k theurgickému přístupu pod astrální ochranu Hněvužáru. Bylo rozhodnuto předmět zlikvidovat, ale až potom, co zvědný mág Windiris zkusí dohledat, kam vazba vede, a jestli podobných věcí není v oblasti víc.

Jen co Windiris dorazil, přišla zpráva od jednoho z theurgů hlídajících na astrální rovině: podobných vazeb tu je víc, a přes jednu z nich se do horních kasáren někdo teleportoval. Theurgové dokázali i zjistit přibližnou pozici vetřelce. To umožnilo Zudrovi a mágům nenechat vojáky příliš dlouho pročesávat kasárna.
Počkali si u zavřené (byť provizorní, dřevěné) brány ze Starého města do průmyslové čtvrti. Přímo u dveří byli dva mágové. Siran zůstal blbě zírat pod vlivem kouzla, ale Windiris odolal, a rychle seslal na útočnici (mezitím se nějak podařilo zjistit, že jde o Reneu z Acronnu, upírku) zpomalení, čímž částečně vykompenzoval její zrychlovací kouzlo. Neviditelná létající upírka jej však kopancem poslala do bezvědomí, otevřela dveře a proklouzla za ně.

Z druhé strany právě přiklusával Melkan se svým psem, následován učedníky. Útoku upírky uhnul, ale nedokázal ji zastavit – jen zrychlil Zudru a společně doběhli k bráně chodby vedoucí do obytné čtvrti. Theurg jim sdělil, že se upírka teleportovala na druhou stranu, tak Zudra vydal rozkaz několikatunový kamenný kvádr zvednout, aby pronásledovatelé mohli proběhnout pod ním.
Horší to bylo na druhé straně chodby: tam upírka po teleportaci způsobila všem přítomným „okno“, a brána se otevírala z jejich strany. Naštěstí byl u brány i jeden mág, kterého Melkan telepaticky probral. Upírka získala čas, ale ne dost.

Přiběhli k pokladnici, k místu, kde byl uložen Drakastův krk, magická relikvie umožňující použít část síly (ne)mrtvého draka k zabíjení nepřátel. Před ním však stál Černý rytíř, démon, se kterým už Zudra jednou bojoval. Ten okamžitě vyzval na souboj sekerníka Gromira. Gromir zařval a vyběhl do útoku. Rytíř zůstal v klidu, nastavil štít úderu Gromirova kladiva Skallamu a současně bodl trpaslíka do oka tak, že čepel málem prošla lebkou na druhé straně. Démon vytrhl meč z rány, prohlásil „Zudro, vyzývám tě na souboj“ a... překvapeně se podíval na ruku se štítem, která mu právě upadla. Magie ve Skallamu však nestihla dokonat své dílo, protože Zudra zasekl do rytíře svou sekeru. Ocelový démon se začal roztékal na páchnoucí břečku. Melkan ani nesbíral prázdnotu, jen přeskočil mrtvolu démona a vběhl do místnosti s artefaktem.

Kruh kolem ocelové truhly s krkem byl narušený a ze zámku syčela jakási kyselina. Upírka byla neviditelná, ale theurg dokázal určit, ve které části místnosti se nachází. Melkan tím směrem vyslal nejprve blesk a pak levitující řetěz. Snad i kvůli němu se upírce nepovedlo kouzlo, takže Zudra získal čas k útoku, byť neúspěšnému (levitující upírka i s řetězy snadno uhýbala). A pak všichni najednou měli okno a nevěděli, co se děje...
Probral je až úder Skallamu o truhlu, která se teď definitivně otevřela. Zudra a Melkan se probrali mezi prvními: Melkan vsunul svou hůl do otvoru pro míchu v dračím obratli a Zudra usekl ruku, kterou upírka zvedala předmět (Melkanův pes se hned chopil odpadlé ruky). Renea z Acronnu druhou rukou přesunula artefakt po Melkanově holi až ke kouzelníkovi a přitiskla se na něj.
Můj brácha, který hrál za upírku, se významně zahleděl na Zefona (Melkanův hráč).
Zefon: „Ne!“
Atheb: „Ano!“
A tak se upírka zakousla Melkanovi do krční tepny. Zudra a další trpaslíci se snažili ji od Melkana odtrhnout, případně ji urubat, ale upírka dřív seslala teleportační kouzlo. Melkan a Zudra na ní viseli a snažili se ji udržet v realitě, ale pomalu začali ztrácet půdu pod nohama. V astrálu se k nim připojili dva theurgové a Prokop Zeď z Kamene (jeden z vyšších démonů ze Síní hrdinství, osobní spojenec Larse Morgiho), ale i je nakonec upírka setřásla a utekla i s Drakastovým krkem. Theurgové šli za ní a objevili několik jejích úkrytů, krk však podle všeho nechala až v nějakém dalším.

Hlášky:

Zpráva, kterou Andros nechal po Cianovi poslat tajným agentům v Awě a v Kai: „Vykradli zapálenou trpasličí stodolu tajné policie stop oživili mrtvé krysy stop přijeďte okamžitě stop.“

Zefon/ Melkan (po kousnutí upírkou): „Co na to řekne Caelia, až se dozví, že jsme se tady kousali s upírkou? Sice mě kousala jen ona a stálo mě to litr a půl krve...“
Lenka (přihlížející): „Bude žárlit.“

[Goran]

Konečně nadešla vhodná konstelace a otevřela se brána do Síní hrdinství, konkrétně do obrovského sálu s mnoha dveřmi po obvodu. Teleportační bránou prošli Melkan, Framan, Zudra a jeden NPC rytíř – první dva byli postavou se čtyřmi obličeji (Pánem bran) uvítáni, Zudra byl poslán zpět s tím, že teď není jeho čas, a rytíře si místní chtěli nechat jako mooka do arény, ale Pán bran jej poslal zpět s tím, že není hrdina.

Melkan a Framan se tam nestihli příliš rozkoukat, protože je a jednoho potetovaného barbara v bederní roušce hned něco přitáhlo do jedněch dveří. Prošli a objevili se na bojišti uprostřed ruin, mrtvol a zničených obléhacích strojů pod fialovou oblohou. Před nimi stála armáda, o které jim neznámý vnitřní hlas řekl, že jde o nepřátele: sedmimetrový obr a asi padesát goblinů.
Barbarský berserk vyběhl a začal obra rubat; po chvíli schytal zásah tři metry dlouhým kyjem, ale ač shozen na zem, hned vstal a pokračoval k útoku. Melkan zkusil několik kouzel (hráči špatně padaly kostky) a Framan vystřelil z kuše a trefil jen hlavu, ne oko. Pak doběhl k obrovi – ten dalším zásahem rozdrtil barbarovu hlavu na kaši, ale pro rány se neudržel na nohou, musel klečet – a začal mu lézt na záda. Vylezl obrovi na rameno a sekerou mu rozsekl oko. Obra bolest přiměla se složit a jen sebou škubat a mlátit kolem sebe; Framan se odkulil pryč a šel rozhánět skřety. Jejich velitel sice kladl odpor, ale Framan zabil jeho a s ním třetinu jeho vojáků; zbytek utekl.
Melkan mezitím zlomil kouzlo, které jeho a Framana nutilo bojovat na straně čaroděje v pobořeném hradě za nimi, hlídaném už jen zombíky. Melkan vyletěl na hradby, chvíli vyjednával s čarodějem, a brzy usoudil, že jako nekromant musí být potrestán. V boji na hole a na kouzla sesílaná na kontaktní vzdálenost (vyčerpaný nekromant se na víc nezmohl, ale měl před sebou magický štít, pod který bylo třeba se dostat) byl Melkan zraněn, získal však Framanovi čas se procpat zombíky a čaroděje vyklepnout. Pak se objevili duchové, kteří oživili barbara a oznámili, že mise byla splněna a za minutu budou přemístěni zpět. Melkan pobral čarodějovo magické vybavení a Framan s barbarem odnesli truhlu s pokladem.

Zpátky v Síních zkoumali a dělili kořist (barbar polovinu pokladu, Framan druhou a jeden amulet, Melkan ostatní magické věci a laskavost u Framana), když z jedné brány vylezl obrovský okřídlený vlk tvořený světlem a za ním elfka Eami (čte se to „ejmi“, jako anglické jméno Amy), postava z paralelní Zefonovy (multi)kampaně. Ta se dala do řeči s Melkanem a zbytek sezení jsme kromě odvyprávění předem odehraného souboje mezi Framanem a ninjou Zajícem (humanoid-zajíc; bojovalo se v tělocvičně s kladinami, kruhy, trampolínou a lavičkou, kterou Framan nakonec použil jako zbraň) už jen řešili sladění obou kampaní.
Zefonův svět Ethafram funguje mnohem víc „animečkově“ než Erinel, což je třeba v pravidlech zohlednit, a hlavně Zefon hraje podle vlastního systému sice podobného, ale ne úplně totožného s GURPS. Navíc, Zefon řešil „filmovost“ spíš nadstřelenými atributy a dovednostmi než použitím nejrůznějších „filmových“ pravidel (důvod je jednoduchý: pravidla GURPS tak dobře nezná, a tak to řeší jak umí). Každopádně ethaframskou princeznu, vlkodlačku a vyvolenou tamního měsíčního boha zařadíme do kampaně, byť se tam bude vyskytovat jako „démon“ přivolávaný vyvolávacím kouzlem (aspoň dokud se družina nepřesune na Ethafram a nepůjde pomáhat Eami ho dobýt celý, nebo spíš zastavit liche, který k tomu má našlápnuto ještě víc než ona).

[Goran]

Sice jsme nehráli, ale dali jsme dohromady převod postavy ze Zefonových pseudoGURPS do GURPS, rovnou jsme to aplikovali na jednu postavu. Jeden nový hráč (zatím bez zkušeností s RPG) si taky vytvořil postavu druida Aquilly, který se zřejmě stane podpůrnou postavou, jakou jsme ještě neměli - první opravdu dobrý healer, který navíc má a může propůjčovat schopnosti spojené s orlem a vlkem (měnění v ně však propůjčovat nemůže).

[Goran]

Tentokrát jsem vzal a upravil jedno dobrodružství k DnD 4e, převedl do GURPS a zakomponoval do reálií Erinelu. Ještě předtím jsme řešili velmi volně související špioňárnu, která navazovala na události předminulého sezení a dostala všechny postavy k místu činu; navíc šlo o agendu jedné ze dvou postav, jejichž hráči dlouho nehráli. Obsah skoro na dvě sezení, ale stihlo se to. A navíc postavy obstály, i když jsem tentokrát s pastmi a nebezpečnými protivníky nešetřil.

Akosiánka Benecia zachránila bývalou hráčskou postavu a druhého ve velení tajné službě Alexandera od prokletí (to jsme ani neodehrávali – s její dovedností vymítání byla i smrtelná pangorská kletba rutinní záležitost) a připojila se k zástupu asi třiceti Akosiánů, kteří putovali na jisté prokleté místo provést obřad držící prokletí na uzdě.
Bitevní les s kopcem Hvězdníkem (jihozápadně od Vaal, východně od Awy) ve svém středu byl dějištěm nejkrvavější bitvy aledonské války za nezávislost před tisícem let, a před sto padesáti lety se tam usídlil jistý démonický kult, který mrtvé z této bitvy hromadně vyvolal a ohrožoval široké okolí. Místo bitvy došlo jen k osobnímu souboji: Akosův paladin Malagant bojoval s démonem, kterého kultisti uctívali, zvaným Spáč. Malagant Spáče zabil, ale sám zraněním podlehl. Od té doby se zbytky Spáčova kultu skrývají, nemrtví spí v lese a vylézají jen za pachem krve a lidé do Bitevního lesa nechodí, s výjimkou vojáků a dobrodruhů lovících kostlivce a zombíky kvůli jejich tělům, která jsou cennou alchymickou surovinou.

Mezitím Bedion a jeho zvědi spolu s Framanem a jeho panošem a Melkanem a jeho učedníky šli po stopě zlodějů, kteří během noci mnoha zločinů (2 sezení zpátky) vykradli Alexanderovu tvrz ve Fieldornu. Jedna stopa (zloděje, který utíkal koňmo) vedla lesem do tábora jistých lapků; dál vedl potok, ve kterém se stopy klidně mohly ztratit, a stop odtamtud bylo opravdu mnoho. Banda odtamtud se mezitím ztratila. Druhý zloděj pod vlivem lektvaru letu utekl vzduchem, ale svědka jeho přistání našli někde u Ingornu, městečka západně od Vaal. Nějaký gnóm tam ráno po krádeži sháněl koně. Nakonec sehnal jen mezka, se kterým utíkal směrem k Awě. Šli po jeho stopě do Fredenu, kde se potkali s akosiánskými poutníky. Od tamního rezidenta se Bedion dozvěděl, že gnóm tu byl, táhnul nějaké písemnosti, a sledovali ho minimálně tři chlapi, kteří zmlátili agenta, kterého poslal sledovat gnóma. Melkan telepaticky předal nejnovější zprávy Alexanderovi a šel spát. Z Awy se dozvěděl jen to, že krátce před krádeží utekl jeden z bývalých vaalských agentů v královských službách, ale bez prověrky.

Nazítří ráno vyjeli před Akosiány čistit cestu. Někde skoro na kraji Bitevního lesa Bedionovi zvědi uviděli skupinu asi patnácti mužů ležících v záloze u cesty. Bohužel byli viděni, takže rychle zaútočili, Bedion se svými zvědy pod neviditelností. Střelbou ze zálohy hned na začátku vyřadili mj. nepřátelského velitele a kouzelníka. Mezitím po cestě najel Framan následovaný panošem, Melkanem a jeho učedníkem Garionem. Někteří z nepřátel byli schopní bojovníci, ale kombinaci křížové palby a nájezdu těžkého jezdce neměli šanci ustát.
Výslech ukázal, že elitní část lapků byla z kultu jakéhosi Spáče, zatímco ostatní byli lapkové, kteří se schovávali v Bitevním lese před agenty jdoucím po těch, kteří projeli jejich táborem poté, co loupežníky vylákali slíbenou odměnou za zprávu nesenou nočními posly. Ti byli jen záminkou pro vylákání lapků z tábora. Benecia a Melkan dostali z mysli mrtvého vůdce loupežníků obraz člověka, který je na tuhle falešnou misi najal, a předali jej jako další stopu tajné službě.

Jeden ze zvědů poblíž našel stopy velkého bitevního oře, a tak jeli po nich vyrazili. Vedly až k místu, kde zaslechly povyk od akosiánského konvoje: jezdce, který je přepadl, si všimli skoro až ve chvíli, když neslyšně ujížděl obtěžkán vaky s ostatky, mečem, zbrojí a soškou sira Malaganta a rohem démona Spáče. Stráže v zadní části i vozku poslal do mdlob a poutníci byli příliš soustředěni na své modlitby, aby si hned všimli, že vůz zastavil.
Bedion chytil stopu a Melkan seslal na svého, Framanova a Bedionova koně dlouhodobou rychlost. A tak začali pronásledovat zloděje.

Uviděli jej až v Bitevním lese, když sjížděl do údolí potoka. Přeskočil potok, křikl nějaké rozkazy na chlapy schované v houští a jel dál. Jenže pak dva chlapi s obouručními sekerami zastoupili Framanovu cestu. Jednoho srazil jedoucí kůň a druhého Framanův meč, ale Framanův válečný oř Lorx byl zasažen do krku. Spadl na zem, hrabal kopyty, svíjel se... a Framan měl co dělat, aby se jím nenechal zavalit. Bedion se se svým koněm pokusil ležícího oře přeskočit, ale kůň zakopl a Bedion skončil o kus dál za Framanem. Jen Melkan projel vedle lesem a pokračoval v pronásledování, zatímco Framan a Bedion čelili zbylým čtrnácti nepřátelům. Ti byli naštěstí lehkoodění a vesměs buď střelci nebo žádní bojovníci, nepřipravení čelit na krátkou vzdálenost bitevní mašině Framanova formátu. Přesto jej jeden zasáhl šípem do obličeje, a přes zbroj inkasoval mnoho zásahů sekerou, a část nepřátel utekla. Koncem bitvy se objevil další nepřítel: ze dna potoka se vyhrabalo šest zombíků, které Framan zaklidil postříbřenými rukavicemi. Pak už jen ovazovali sebe i koně a čekali nejdřív na Melkana, který jel až k Hvězdníku a utekl před dvaceti kultisty tam usazenými, a pak na zvědy, panoše a Benecii s jejím strážcem Vorrisem. Společně pak přichystali taktiku: zastavili se mezi stromy, kde kryt vyvážil nevýhodu výšky (kopec byl holý, krýt se šlo akorát za kameny z dávno rozvaleného hradu) a převaha na opravdu dobré střelce (i Framan bojoval na dálku) byla zásadní, byť ne tak velká, jak doufali. Framan pro zranění nemohl křičet, a tak dával polohlasem rozkazy panoši, který je řval dál; možná proto jej zranil elitní střelec kultu. Stačilo pobít elitu a kultisté se rozutekli.

Do podzemí sestoupili jen Framan, Melkan, Bedion, Benecia a Vorris – raněný panoš a zvědi zůstali spolu s Melkanovými učedníky nahoře a hlídali koně. Podzemní skvadra šla do velkého dómu pod středem kopce – ústy obřího reliéfu obličeje sem kultisté házeli lidské oběti, které se v basreliéfu oka na podlaze rozbily o ostny a čepele, takže krev mohla stéct třemi kanály do nádrže o patro níž, ze které šla krev pustit do obřadní místnosti dole. Melkan průzkumným zemním elementálem toto všechno zjistit, a navíc mohl sledovat průběh rituálu: od příchodu velitele, teď už v ukradené Malagantově destičkové zbroji, a jeho dvanácti mužů, přes posunutí olověného kruhu ve středu, vložení démonova rohu do schránky v jeho dně a vrácení kruhu na své místo po moment, kdy si čtyři z kultistů vydloubli oči, vložili je do kruhu a velekněz podporován i jejich zpěvem vyvolal démony kouzelníky, kteří elementála ukončili. Tyhle informace jsem však dávkoval postupně – zatím průzkum podzemí stačil Benecii k tomu, aby veškerou svou svěcenou vodou naředila rezervoár krve obětí zasvěcených Spáči.

Zkusili jedny z dveří ze sálu a dostali se do místnosti s šesti balistami. Dlouhým neudržováním utrpěly, jen dvě ještě vypadaly funkčně, ale stále byly natažené a byly v nich nabity střely s dekorem blesku – Melkan cítil, že jsou magické. V místnosti byly pasti: Framan si všimnul lanek u kójí s balistami (nebylo tak těžké je odstranit) a před dveřmi dál byla velká deska napojená na magickou past: spuštění by vyvolalo puls, který by střely vyhodnotily jako náraz a vypustily svou energii. Proto všechny střely vyndali a odnesli a pak šlapali na past, dokud se nevybila (nevydržela dlouho). Framan pak naložil na Vorrise balistu a jednu střelu a šli dál.

Po schodech sešli o patro níž. Z chodby se ozývalo vzdálené mumlání, tak šli za ním. Došli do mučírny, kde seděl plešatý chlap s rozdrásanými zády a řetězy na rukou (nebyly k ničemu připevněny – jimi se předtím bičoval), a před ním stál pultík s krví psanou knihou. Chlap byl v tranzu, a tak nestihl zaregistrovat, že jej Framan praštil do hlavy. Když spadl na zem, všimli si, že má vylouplé oči (někdy touhle dobou přišla zpráva o vyloupnutí očí kultistů dole). Vymetli kostlivce zničeného Beneciinou modlitbou z jedné z cel u stěn a šílence zavřeli do pout u zdi cely. Pak šli dál.

Dostali se do prvního z dómů s vysokým stropem a podlahou o nějakých deset metrů níž. Uprostřed kruhové díry byl sloup, v místě podlahy zúžený zhruba z jednoho na čtyři metry, a v příhodné výšce byl rumpál k otáčení třemi šestimetrovými (vlastně osmimetrovými, když počítáme část schovanou ve sloupu) srpovitými čepelemi. Měly sloužit jako můstky, po kterých se dalo přejít na druhou stranu, nebo k místnostem na obou stranách, které končily těžkými vraty. Bedion objevil, že vrata jsou zajištěna něčím, co spustí nějakou past – pravděpodobně uvede vrtuli do pohybu, a nenašel způsob, jak je deaktivovat. Tak přešli dál, kde bylo totéž, jen vrtule byla v míň výhodné pozici – všechny čepele byly otočeny pryč. A tak se Bedion nechal očarovat a přelevitoval k ovladači vrtule a přesunul příčle rumpálu tak, aby všichni mohli prolézt.

Protože tady neudělali žádný velký hluk, zaskočili pětici démonů v následující místnosti nepřipravenou. Stříbrné šipky a Framanovy postříbřené rukavice zlikvidovaly po dvou démonech, poslední však zranil svými drápy Bediona i Vorrise. To však byl dobrý výsledek: démoni nestihli použít své magické schopnosti, takže zranění nebyla nijak drastická. Z této místnosti vedl žebřík do chodby vedoucí do obřadní místnosti.

Vplížili se skoro dovnitř a zahájili útok. Framan jednoho démona zranil kuší a druhého zabil rukama, ale to už Vorris stihl zemřít: raněný démon mu zasekl svou sekeru přes klíční kost a pár žeber až do srdce. Pak se rozběhl na Framana, ale tomu stačilo uskočit ráně: Beneciina modlitba démony těžce ničila. Čtyři démoni – kouzelníci stihli vyslat všeho všudy dvě ohnivé koule – Framan oběma uhnul. Obyčejní kultisté pro Framana nepředstavovali problém a jejich šéfa zabil Bedion zásahem do oka. Že tou dobou už pršela krev nevadilo – Benecia ji oslabila svěcenou vodou a Melkan rozlil ke stěnám magickým deštníkem, který umístil nad olověný kruh a jeho nejbližší okolí (právě po schodech vedle kruhu útočníci přišli). Melkanovi zbylo dost energie na to, aby rychle slepil Vorrisovo tělo, takže když se Benecia pomodlila k Akosovi, došlo k zázraku a Vorris byl vzkříšen. Z krve se mu vrátilo jen málo, byl slabý a v bezvědomí, ale živý a mimo kritický stav.

Pak už jen pobrali lup kultistů a vylezli nahoru, kam už dorazili akosiáni. Nahoře provedli obřady, které měli akosiáni na tu noc předepsané, a přespali. Druhý den ještě sešli dolů, provedli průzkum nezamčených částí, utekli před golemem z nějakého divného magického kamene a nahoru vytáhli kořist včetně olověného kruhu. Přenosný (několik chlapů nebo silné kouzlo dokáže unést přes metrák váhy kruhu) s vyměnitelným focusem jsem použil z prostého důvodu: do naší kampaně se přidávají postavy ze Zefonova světa, a tohle vyvolávadlo jim umožní účast i v sezeních odehrávajících se na Erinelu, ale daleko od Hněvužáru, kde je zatím jediná brána mezi těmito světy (a to jenom nepřímo; kruh bude jednosměrný, ale přímější). Proto, až kruh dopraví někam k Hněvužáru, z brány vyskočí Eami s lahvičkou světla a diamantem s rozkazem nalít světlo a vložit kámen do dna kruhu, čímž jej zasvětí ethaframskému bohu Lunerixovi (to byl ten světelný vlk z posledního zápisu).

Další zajímavou kořistí byl nemrtvý kůň. Benecia sice exorcizovala démona Malagantova meče (vysával život ze zasažených a dával jej majiteli – tím na něj však získával vazbu, kterou používal mj. k sosání informací pro zeelandijského akosiánského velekněze), ale koně si nechala, protože to sice je nemrtvý, ale jeho vlastnictví se s kodexem světlého akosiána přímo netluče (akorát jej budou muset schovávat kvůli veřejnému mínění, ale to půjde).
Benecia na tom vydělala vůbec nejvíc: reputace z tohoto úspěchu ji vynesla přeběhnutí několika akosiánů z Awy pod její patronát.

Máme v plánu se tam příští nebo přespříští sezení vrátit, s armádou vyrubat nemrtvé nahoře (jedním z nálezů byl i zvonek s efektem "zazvonění přivolá nemrtvé v okruhu stovky metrů až deseti kilometrů, podle délky zvonění" - výborný taktický nástroj pro takovou operaci), otevřít zbylé dveře a porazit golema, jehož zpracování na alchymické esence by mohlo dvojici Melkan - Caelia vynést až osmnáct tisíc zlatých. S tímhle by si mohli dovolit hodně velkolepou svatbu/ svatební cestu

Hlášky:

Bedion o svých zvědech: „Nikdo o nás neví... kromě nás.“

[Goran]

Po předchozím drsném sezení jsme jen slízávali smetanu - dnešní sezení se skládalo z prolézání vynechaných částí dungeonu a lootění. A připojil se nový hráč - Fuego zatím s RPG nemá zkušenosti a rozkoukává se, ale druida Aquillu nehraje špatně.

Po prvním sestupu do podzemí (minulé sezení) se Framan šel léčit do nejbližšího většího města Fredenu, kde jej Lapisův zázrak postavil na nohy, Benecia prováděla očišťovací rituály, Bedion nějakou dobu hlídal, než se nechal vystřídat a vyrazil po stopě nějakých lapků či špionů, a Melkan odvezl ukořistěný olověný kotouč ("vyvolávadlo") do Hněvužáru (viz závěr předchozího sezení). Skoro u Trojmezí potkal dva druidy: místní Santre tam právě provázel Kaledoňana Aquillu. Když Melkan podal zprávy o prokletém lese, Santre hned vyslal Aquillu, ať se připojí k Melkanovi a jde les trochu pročistit. A tak se nazítří spolu vydali na jih - Aquilla přitom naložil batoh na Melkanova koně a proměnil se v orla. Ke kopci Hvězdníku (s dungeonem) dorazili krátce před Framanem, který přijížděl od Fredenu s Tiamar, deseti vojáky, zámečníkem a velkým pytlem soli, k posvěcení a pořádnému exorcismu podzemí.

V podzemí nejdřív šli za vynechané zamčené dveře. Melkan vyřadil past a zámečník je otevřel, čímž se otevřela místnost s očima v podlaze. Mezi dlaždicemi byly díry, ve kterých byly kamenné bulvy. Jen co vešli, kamenné oči se začaly otáčet směrem k nim. Melkan je prozkoumal a usoudil, že oči asi někam posílají nějaké informace. Framan přeskákal po očičkách až do středu místnosti, kde zkusmo šlápl na jednu dlaždici. Ze stropu vylétla oprátka, které Framan snadno uhnul. Pak spustil druhou, a třetí... a pak past spustil ještě jednou a ze stropu vypadlo asi dvacet oběšených zombíků. Lana byla jakoby živá, ale stačilo přeseknout lano a zombík umřel (podruhé? potřetí?). Pro Framana tenhle mečový tanec neznamenal žádný problém.
Na druhém konci místnosti byly čtvery dveře. Za nimi našli kladivo s kamennou hlavicí (evidentně magické, posílené nějakým démonem), kompletní garderóbu zdobenou lebčičkami a očičky včetně čelenky s rohy, nemrtvě páchnoucí koženou zbroj a poklad - 1000 zlatých ve zlatě, stříbře a perlách.

Další zastávkou byly čtvery dveře v bocích sálů s čepelovými můstky. Melkan pasti dočasně vyřadil, takže je zámečník s Framanovou pomocí mohl bez rizika deaktivovat úplně. Teď mohli otevřít dveře - za každými byl sarkofág. V sarkofázích odpočívala těla rytířů ve zbroji - z těl však vždy hned vystoupily průsvitné přízraky s obouručními meči. Naštěstí byli uzavření do kruhů ze svěcené soli. Po opuštění sarkofágu jim Aquilla vždy prohnal hlavu stříbrným šípem. Prvního to zničilo úplně a ostatní tak byli oslabeni, takže stačily Framanovy rukavice, Beneciina hůl a Tiamařino improvizované stříbrné kopí. Kořistí byly čtyři narezlé obouruční meče a čtyři magické rytířské zbroje, které podle všeho výborně odolaly zubu času. Hodnota každé z nich se blížila hodnotě pokladu nalezeného výše.

Nejhůř zpeněžitelný poklad se nacházel v golemovi v horním patře - byl tvořen magickým kamenem, ze kterého může být spousta prázdnotové esence. Framan si na rozmlácení golema vyzbrojeného třemi srpy vypůjčil démonické kladivo, od Melkana se nechal posílit a obrnit a hrál si na Zudru - 5k dmg může směle konkurovat Zudrově sekeře obrobijce, a golem nedokázal využít toho, že vždy půl vteřiny před úderem démon v kladivu přečetl z Framanovy hlavy a jeho hlasem ohlásil, co za úder právě chystá. Golem byl tuhý, rubání trvalo přes minutu, ale díky Beneciiným modlitbám se nedokázal soustředit na boj, a tak za víc než minutu boje Framanovi moc neublížil.

Měl jsem připravenou ještě akci na povrchu - přišli nejen vojáci chystající kolbiště pro hon na kostlivce jako přídavek k velkému turnaji, ale i setnina žoldnéřů, kteří chtěli pánům rytířům vyfouknout podstatnou část lovné... nezvěře, nebo jak to nazvat. Už nebyl čas to detailně odehrávat, tak se vytasili se zájmy krále, zastrašili obchodníka, který je platil, a rovnou je najali na zajišťování ostrahy při přípravě arén, tribun, latrín a stánků s občerstvením pro plánovanou kratochvíli.

[Goran]

Velký turnaj!

Začali jsme už v Hněvužáru, kde se otevřela brána a z ní vylezla Eami, princezna z Tevonu. Nějaký herold se vyptal na všechno podstatné a vyslal do Awy zprávu, že mají princeznu z cizího světa řádně uvítat. Král Marcus Broliandský přistoupil na to, že se jedná o skutečnou princeznu z Tevonu, čímž oficiálně přiznal, že Aledonie kontroluje bránu mezi světy a způsobil tak diplomatický problém – okamžitě se objeví podezření, že se aledonský král paktuje s démony, a ostatní to chtějí prověřit, případně sami navázat diplomatické styky s Tevonem.
Na banketu před turnajem však nad těmito reakcemi převažovala pouhá zvědavost a překvapení. Eami vybavená náhrdelníkem obecné řeči (ethaframská a erinelská elfština si jsou podobné jen hodně vzdáleně, domlouvat by se jinak mohla jen telepaticky) byla přijata samotným králem, a potom byla (spolu s Melkanem, který se ujal role jejího herolda) v obležení zvědavců, zvláště mágů. Framan a Zudra si mezitím vyměňovali novinky s ostatními favority nadcházejícího turnaje.

První den turnaje se konalo rozbíjení tlam neboli zápasnický turnaj. Zudra se svými trpaslíky byl na hrotu proti náporu zápasníků z Awy, zatímco Framan s druhým křídlem vedl obkličovací manévr. Část awských se z obklíčení probojovala, ale vzápětí byli rozehnáni. Mezitím Melkan v roli rozhodčího přihlížel, jak loharští zápasníci z Harimy a Hido drtí ty z Rilenu a prohrávají s dobře organizovanými etišskými; jednomu etišskému zápasníkovi přitom zachránil život, když svou holí poslal k zemi loharského zápasníka nehrajícího podle pravidel. Boj mezi Broliandem a Etchu jsme odehráli hodně zrychleně, ale ještě mohly být zajímavé. Zvítězil Broliand, jehož stáje se začaly bít mezi sebou. Nakonec zůstali stát tři muži: Framan, Zudra a broliandský šampion Drak. Framan bez problémů vyřadil Zudru a potom horko těžko Draka.

Druhý den turnaje se střílelo a bojovalo na hole a na sekery a štíty. Ve střelbě z kuše Framan třikrát trefil střed terče, ale pak se mu jedna střela nepovedla a mezi dvanáct nejlepších se nedostal. V boji na hole Melkan nastoupil v kategorii „kouzelníci“ – hned na úvod bojoval s šampiónem, se kterým sice prohrál, ale se ctí, držel se dlouho.

Na sekery se Framan dostal do třetího a Zudra do pátého ze sedmi kol. Ještě před touto první rytířskou disciplínou sestoupila z tribuny do kolbiště jakási mladá dáma a požádala Framana, aby bojoval v jejích barvách. Atheb skvěle házel na heraldiku a drby, takže Framan poznal, že jde o Livii z Rivy – snoubenku šampiona mnoha disciplín rytíře Garwella. Proto ji setřel s tím, že bojuje v barvách Tiamar kar-Jearim a že Livia by si měla hledět svého šampiona.

Třetí den byly samé rytířské disciplíny. Framan se na meče bez štítů a na dřevce dostal do pátého kola z 8 a boj na meče a štíty dokonce vyhrál po finále se Shalafim. To bylo velké překvapení – jednak se mu na několika sázkách na sebe vrátily ztráty z předchozích disciplín, a hlavně získal slávu a magickou odměnu – opasek obří síly, který však mohl používat jen ten, kdo si jej vybojuje.

Poslední, čtvrtý den turnaje se konala mela neboli dřevěná bitva. Framan a Zudra nastoupili k obraně zříceniny hradu: cílem bylo nejen získat co nejvíc klenotů nepřátel, ale hlavně na konci turnaje držet hrad. Postupně do pole vyjížděly skupiny rytířů, které mohly sesednout u hradu a zaútočit na něj. První skupina útočníků byla dosti silná a elitní, přesto se Framanovi a Zudrovi podařilo první nápor odrazit a hrad uhájit, než jim dorazily posily. Pak Zudra přišel o klenot (využil práva místo něj odevzdat štít a dál se bít) a velel obraně hradu (byla zapotřebí ještě jednou, kdy útočníci provedli krátký výpad), zatímco Framan vsedl na koně a bojoval s dalšími rytíři. S Garwellem bojoval několikrát – nakonec nad ním zvítězil 2:1 na sražené klenoty. Na výkupném za ukořistěné klenoty a štíty si nakonec Framan vydělal čtyři a Zudra dva tisíce zlatých.

Kromě souboje mezi Framanem a Zudrou a Melkanova zápasu jsme všechno odehrávali zrychleně (1 hod na kolo nebo na celou disciplínu) a ke konci jsem musel tlačit i na rychlost popisů, což zábavnost trochu strhávalo dolů. Nicméně jsme to stihli odehrát bez nutnosti dohrávání některých scén venku na dešti, což je při sezení takhle nadupaném dějem (hlavně hack’n’slashem) úspěch.

[Goran]

V květnu se připojili další dva hráči: Lucka hraje Elisabeth, elegantní elfskou dámu s deštníkem, a Jirka válečníka – lovce odměn zvaného Randal.

Na programu byl velký lov kostlivců v Bitevním lese, spojený s pokračováním banketů po velkém turnaji. Framan byl jedním z hlavních aktérů překvapení, které mělo tuhle slávu ještě víc ozvláštnit: sir Garwell se mu totiž svěřil, že by se rád s Livií konečně oženil. Kvůli jejímu váhání by ji nejradši postavil před hotovou věc, a to ve velkém stylu. Framan si o tom promluvil s litmerickým kšeftařem a spymasterem Berengarem, který zjistil jednu podstatnou věc: markýz z Rivy údajně své dceři Livii před turnajem řekl toto: „Třeba si nabrnkni toho trpaslíka (tj. Zudru), jenom ať máme přístup ke králi!“ Z toho vyplynulo rozhodnutí: udělat celou akci ve velkém stylu a požádat krále, aby šel slavnému rytíři za svědka, a Samařina patriarchu, aby novomanžele oddal. To bude troufalost, tím spíš, že spojit svoje jméno se dvěma veřejně známými smilníky není pro dobrou pověst to pravé ořechové.

Randal se už nějakou dobu zabýval lovem kostlivců (pro alchymisty) v Bitevním lese a měl spadeno na tamní kultisty, takže ocenil jejich porážku Litmerickými, a přihlásil se proto Framanovi a Shalafimu do služby ve věci ochrany tábora „turnajníků“ v Bitevním lese. Framan jej vytipoval jako nejlepšího z vojáků, které tam mají, a mezi oběma muži vznikl určitý respekt.

Elisabeth přicestovala s konvojem vévody z Etchu. Vévoda si promluvil s Framanem o chystané výpravě na jih – zmínil se o svých poddaných v Yzmaru a na Pangoru a o záměru po návratu litmerických vyslat na Pangor výpravu se svým vlastním konzulem, a přimluvil se za připojení baronessy Elisabeth k této výpravě. S Shalafim pak chtěl dohodnout zavedení stálého etišského zastoupení v Litmeriku a poslání několika vojáků na stáž do Karských vrchů, pod Shalafiho velení.

Randal a Melkan si nepadli do noty. Melkan podezíral Randala ze špionáže (a proto sledoval) a Randal obecně nemá rád mágy. Nakonec Randal Framanovi udal podezřelého mága.
Framan: „Hej, Melkane, máme tu narušitele!“
Melkan: „Narušitele? Kde?“
Randal: „To je on!“
Framan Randalovi vynadal, ten se Melkanovi omluvil a mág omluvu přijal.

Ještě před večerní oslavou Framan zařídil u baronky z Litmeriku, že se ve věci svatby přimluví u patriarchy, a od krále získal slib, že půjde Garwellovi za svědka. Královna sice nechtěla jít za svědkyni Livii z Rivy, ale nechala se manželem přesvědčit. Patriarcha oznámil, že si to nechá projít hlavou.

Večírek nebyl až tak zajímavý. Postavy se bavily mezi sebou, Framan organizoval něco ke svatbě, Elisabeth tančila s etišským rytířem Godricem a Melkan si promluvil s thracijským inkvizitorem Ignaciem o Eami a jiných „démonech“, kteří vylezli z brány v Hněvužáru.

Před půlnocí si Melkan všiml prázdnotového pulzu: někdo zazvonil na magický zvonek určený ke svolávání kostlivců. Melkan běžel chytit zloděje či sabotéra (teď nikdo neměl co svolávat chátru kostlivou) a Framan vyhlásil poplach a šel organizovat obranu.

Mezitím si Randal všiml divného větru – je tu nějaký vzdušný elementál! Zkusil jej chytit do svého pláště, ale elementál unikl, a tak běžel za ním, snažil se ho znovu chytit pláštěm, a křičel: „Čumte, hovada! Čumte, hovada!“ Framan mu poslal tři chlapy k ruce (moc užiteční nebyli – nepochopili, o co jde) a šel pryč. Naštěstí šli kolem Melkanovi učedníci, kteří kouzlem elementála zpomalili natolik, že jej Randal konečně chytil a udusil.

Melkan se u stanu, kde byl zvonek uložený původně, dozvěděl o nějakém půlčíkovi, kterého viděli poblíž ve chvíli, kdy začal poplach. Vojáci jej šli hledat, ale nic nenašli. Melkan zkombinoval magické pátrání se stopováním (s pomocí svého psa Bleska, a vyčarovaného světla od Elisabeth) a našel podezřelý stan. Odehnal vojáky, sám do něj opatrně vstoupil, vyvolal vítr, který by kohokoli neviditelného jistě chytil do něčeho z koberců, podušek a přikrývek ve stanu, a... ucítil prázdnotový pulz. Ukradený zvonek ležel na jedné z podušek a teď spadl na zem.
Melkan se však nespokojil s nalezením zvonku, dál pátral po zloději. Stopa vedla do Elisabethina stanu. Elisabeth si hned zkontrolovala věci, zvláště truhlu. Ta byla odemčená! Uvnitř chyběla jedna lahvička s voňavkou, ale hlavně přebývala jedna kniha: Podivuhodná dobrodružství Kornela, Syna Torniova, v širém světě, cestopis známý fantastickými popisy pangorských krajů a jejich obyvatel.
Pes šel po stopě voňavky. Ta byla cítit z jednoho stanu: Melkan tam velice opatrně a zároveň rázně vstoupil, vyrušil jakousi souložící dvojici, a zase zmizel. Jeden z vojáků zatím našel střepy z lahvičky: na stan ji někdo hodil zvenčí, aby zmátl stopu.
O pár vteřin později vyběhli ze stájí čtyři koně. Dokonce někdo viděl, jak do stanu s koňmi někdo nebo něco leze pod plachtou stěny stanu. Každopádně ve stájích zloděje nenašli, a i další skoro hodina pátrání po celém táboře byla bezvýsledná. Experti od tajných jen zjistili, že se musí jednat o šotka – šotkové totiž kradou proto, že jsou velice zvědaví a hraví a nechápou soukromé vlastnictví (tj. „co zrovna někdo nemá v ruce, je volné... stačí, když to vrátím... ne nutně tomu, kdo to měl přede mnou“). Jiný zloděj by nenechával svůj lup v jiných stanech.

Framan s Randalem a dalšími vojáky zatím provedl obhlídku palisád kolem tábora; zapálili vatry kolem něj, aby bylo na pasece mezi lesem a palisádou vidět případné přicházející kostlivce. Přitom na jednom místě našli čerstvé stopy nějakého člověka, který přelezl barikádu. Šli po jeho stopě až k místu, kde potkali třicet kostlivců (rozcvička), a pak k potoku. Framan se vrátil a Randal s dalšími pročesávali les, dokud nenašli zvěda schovaného v koruně stromu. Jedna dobře vypálená šipka z kuše ho natolik destabilizovala, že spadl, a tak se nakonec vojáci vrátili se zajatcem.

Framan mezitím dojednal s králem přiblížení svatby: kostlivce asi přes noc vyrubou vojáci, takže plán požádat Livii o ruku na konci turnaje je ohrožen, a když byli dvořané vzbuzeni poplachem, bylo by dobré jim zvednout náladu další oslavou. Kupodivu na to patriarcha slyšel – těsně před poplachem se mu zdálo něco, z čeho vyvodil, že si Spravedlivá přeje nápravu Garwella a Livie a on k tomu má přispět, třeba hned teď. Král se také nevykrucoval, a tak si nechal předvolat markýze z Rivy s jeho dcerou, aby ji Garwell mohl požádat o ruku. Když se Livia tvářila uraženě, král (podpořený čarodějovým hlasem) prohodil, že se těšil, jak jim půjde za svědka. Rivští okamžitě změnili názor.

Když z chrámového stanu začal znít svatební pochod, zazněly i trouby vytrubující další poplach: z lesa začaly vylézat stovky kostlivců. Melkan a Elisabeth, kteří byli u toho, boj zcela nechali na vojácích a jen dál rokovali o tom, kde ten šotek asi tak může být. Pak však Melkana telepaticky „prozvonila“ akosiánka Benecia – pod útokem je jiné místo, kostlivci jsou jen klamný manévr.
Na exponovaném místě už byl přítomný Randal. Když ohně naráz zhasly a skupiny útočníků vyrazily k barikádě, Randal dal rozkaz střílet; šípy se však vracely. Pak vydal rozkaz se krýt, když kousek za hradbou vybouchla velká ohnivá koule. Když se přestali krýt, o kus dál spadnul kus palisády jako podťatý – kouzelník evidentně použil nějaké obléhací kouzlo. Průlomem se začali hrnout barbaři (a v jejich čele jeden rytíř bez helmy, který běžně sekal oplechované hlavy). Randal zůstal na hradbách a monitoroval situaci.

Pak přiběhli Melkan a Elisabeth. Viděli, jak se jeden ze spřátelených rytířů skácel bez zjevné příčiny na zem, a o chvíli později Randal zaslechl něco, co vypadalo na neviditelného protivníka. Hned se do něj pustil, odolal protivníkovým útokům a pokusům dostat se mu do hlavy, a několikrát jej praštil svým kladivem. Neviditelný seskočil z palisády na vnější stranu a Randal skočil za ním.
Melkan a Elisabeth vzlétli (elfka to nepotřebovala, ale tvářila se, jakoby letěla na svém deštníku) a dolétli nad Randala a neviditelného, kterého Melkan pocákal magickou svítivě rudou barvou. Randal tak zasazoval stále víc úderů a protivník utíkal. K pronásledování se přidala i Elisabeth (která ze svého deštníku vytáhla ukrytý rapír) a po chvíli také Melkan, který se vzdal záměru střemhlav napadnout nepřátelského mága stojícího opodál a obklopeného třemi bojovníky.
Pronásledování Randala málem dostalo do obklíčení mezi barbary, jenže za ním seskočil vůdce kaledonské delegace princ Ulnar, následovaný svými rytíři a vojáky, kteří jej chtěli chránit. Barbaři se zaměřili na prince – zjevně sebevražedný útok na něj jim přišel lákavější než ochrana neviditelného. Randalovi se tak postavila do cesty jen žena s ocelovým lukem (tím jej netrefila a málem prostřelila palisádu za ním) a sekerou. Prvním sekem jej připravila o štít a druhým mu promáčkla ramenní chránič a poslala jej na zem. Elisabeth ji přeletěla, vrazila neviditelnému do zad svou stříbrnou dýku (že už skoro nemá hlavu a přesto utíká si všimla, a správně usoudila, že musí jít o upíra) a odlétla po jeho úderu pěstí. Nakonec se ještě spolu s Melkanem (který svou stříbrnou dýku kouzlem spojil se svou holí a udělal si tak kopí) a jedním kaledonským vojákem přidala k Randalovi a pomohla mu udolat upírku, která předtím střílela z lučiště od balisty. Neviditelný upír nějak utekl (stejně jako čaroděj a ten divný rytíř), ale asi bude muset vysát pěkných pár lidí a stejně hezkou dobu nebude fit.

Útok byl odražen, princ Ulnar si získal slávu (jednou vlastním tělem zakryl vojáka před ohnivou koulí, vzhledem k mocné protimagické zbroji si to mohl dovolit) a postavy ještě víc. Co víc si přát!

Ještě perlička z epilogu:
Zefon/Melkan: „Jak to, že já, velmistr vasgarské magie, nejsem schopný chytit ani obyčejného šotka!?“
Atheb/Framan: „Já ti to řeknu: obyčejného šotka.“
Šotkové se zkrátka dělí na mistry v dostávání se z nebezpečných situací a mrtvé šotky.

[Goran]

Tuhle sobotu následovalo nové sezení, a taky další hráčka. Aneta se nejdřív přišla jenom podívat, ale někdy v půli sezení převzala roli Elisabethiny vlkodlačí služebné. Za posledního půl roku jsme odehráli sedm sezení a přidalo se šest nových hráčů, což nesmírně potěší, a do původně čistě chlapské bandy přichází stále víc dam, což potěší neméně.

Téměř stočlenná skupina diplomatů, sluhů, tlumočníků, špionů a dalších, včetně všech hráčských postav, se měla sejít v Awě, aby dostali požehnání krále a Samařina patriarchy k cestě na jih, kde budou jednotlivé diplomatické výpravy vysazeny v důležitých městech cizích států. Ještě předtím si Zudra soubojem udobřil fanatického stoupence předchozího krále kapitána Alcrona. Bojovali na obouruční sekery; i když v téhle zbrani měl velkou převahu Zudra, souboj byl zajímavý a téměř vyrovnaný – kostky přály mě. Alcron ušetřený v souboji na život a na smrt musel přísahat, že se Zudrovi nebude jakkoli mstít, vyzývat jej na souboje nebo mu jinak škodit. Většina gramotných postav pak navštívila awskou knihovnu. Zudra si v ní našel spis o magických kovech od jistého metalurga z Julské říše (gnómský státeček na jihu), kterého bude moct během výpravy navštívit.

Cesta na jih probíhala klidně, hospodskou rvačku s rytíři z Rilenu Zudra zarazil v zárodku a všichni lapkové měli dost rozumu, aby se litmerickým vyhnuli širokým obloukem.
Až v Tose se hned po uvítání dozvěděli o začínajícím moru a krádeži pláště opata Rocca, lapisiánské relikvie spojené s mnoha zázračnými uzdraveními z moru. Kromě toho někdo ukradl nebo znehodnotil zásoby kardamonu, koření používaného k tvorbě lektvaru proti moru, u tří hlavních obchodníků s kořením ve městě. Podezřelí jsou kněží boha zkázy Nechbeta.
Elisabeth hned na začátku dostala vzkaz od svého známého, hostinského od Falešného měďáku, že jej má navštívit. Tento Marten byl shodou okolností také hlavním svědkem v případu ukradeného pláště: po zavíračce odvedl jednoho podnapilého hosta k němu domů a když se vracel, viděl drobného člověka vylézat z okna Lapisova chrámu a šplhat na střechu. Podobal se zloději zvanému Darwin Opičák, kterého Marten jednou viděl, a hlavně o něm hodně slyšel. Šel po jeho stopě a viděl jej několikrát přeskočit mezi střechami, které podle něj byly příliš daleko od sebe, aby něco takového bylo vůbec možné. Utíkal směrem, kde byl jeden dobrý potenciální úkryt: sklad s látkami, který přes prostředníka (nějaký Norwell Awský) patří Malabertovi Bohatci, kupci ovládajícímu místní pašeráky a černý trh. Pak si Marten všiml, že je sledován, a utekl.
Zdá se, že si nechbetiáni najali Darwina a hodili to na Malaberta, nebo plášť naopak nechal ukrást Malabert, který to může snadno nechat hodit na nechbetiány, byť u něj není jasný motiv.
Po výslechu v zadní místnosti hospody U Falešného měďáku se rozdělili: Melkan se šel sám podívat do Lapisova chrámu, zatímco Elisabeth se služkou, Zudrou, Framanem a Tiamar šli na průzkum skladu. Elisabeth vylétla nahoru a hodila lano zbylým dvěma ženám, zatímco chlapi hlídali venku. Elisabeth našla nahoře vikýř, kterým mohl zloděj vlézt dovnitř, a dokonce i napůl vyprázdněnou bednu, ve které se někdo schovával. Pak udeřili na skladníka: místo něj měl v noci službu nějaký Dohoďan, který během dne zmizel z města. Elisabeth chytila falešnou stopu a vnímala magii z jisté bedny, zakryté dvěma dalšími. Starý skladník požádal Framana se Zudrou, aby bednu vyprostili, pak ji otevřel a ukázal obyčejné plátno uvnitř. Následovalo půlhodinové zkoumání a měření bedny; jestli v ní bylo falešné dno nebo magická anomálie sloužící stejnému účelu, jistě nepřežila, když si s bednou Framan a Zudra hráli.
Melkan si prohlédl místo činu, ověřil si, že okno nebylo rozbito, ale vyloupnuto a že zloděj měl rukavice. Kromě toho jej opat Cenneo (představený Lapisova chrámu) informoval o nových případech nákazy morem a požehnal jemu i všem ostatním, kdo hledají Roccův plášť.

Randal mezitím působil nezávisle na družině: nejdřív si u Nechbetova chrámu prohlédl procesí s dary, jejichž obětí chtěli měšťané vymodlit od Nechbeta Moronoše odvrácení epidemie, a pak začal po hospodách v chudinské čtvrti vybízet k lynčování nechbetiánů, kteří bezpochyby morovou ránu vymodlili a ještě ukradli Lapisovu relikvii, která by ji mohla zmírnit. Nikdo si proti nechbetiánům netroufl, kromě zápasníka Thadara. Ten dovedl Randala mezi ostatní zápasníky, kde se o celé věci bouřlivě pohádali, až přesvědčili i Thadara, že riskovat nechbetiánské kletby nestojí za to.

Většina družiny se sešla u Malaberta Bohatce, který už vyhlásil odměnu 2000 zlatých pro toho, kdo ukradený plášť získá a vrátí Lapisovu chrámu, a nabídnul navýšení, pokud ihned zaútočí na Nechbetův chrám, kam podle Malabertových informací někdo spolu s dary odnesl Roccův plášť. Melkanovi se Malabert a jeho pangorský čaroděj nezdáli; já jsem sice měl přichystanou i možnost boje s Malabertem a jeho strážemi, ale k tomu měla patřit soudní dohra, ne pokračování útokem na Nechbetiány, a navíc bychom obojí do zavíračky čajovny nestihli odehrát. A tak jsem v tu chvíli zastavil hru a nechal hráče si vybrat, do které šarvátky chtějí jít. Rozhodli se zatím nechat Malaberta na pokoji a zaútočit na Nechbetiány.
První šla Elisabethina služka. Byl zrovna úplněk, a tak jen těžko odolávala pokušení se proměnit do vlčí podoby a pořádně se nažrat. Proto se vplížila dovnitř. V chrámu byl poplach: zřejmě zjistili, co za dar dostali, a jejich vedení rokovalo o tom, jak jej nejlépe znesvětit, případně schovat na lepší příležitost. Měli mezi sebou i čaroděje – sice nepříliš schopného, ale to postavy nevěděly. Jako první z výpravy však dorazila létající Elisabeth, která jej kouzlem ztišila, aby nemohl vyslovovat magické formule. A pak začal vlkodlak v přechodné podobě řádit...
V boji nakonec paní sklidila víc vavřínů než její služebná a strážkyně, která spíš sloužila jako živý štít a roztrhala jen jednoho kultistu, zatímco Elisabeth svým rapírem rozsévala zkázu. Společně zvládly nepřátele zahnat do kaple, kde hlídali jejich kněží; Elisabeth uklidila mrtvolu a její služka se ve vlčí podobě schovala a začala regenerovat. Pak zaútočili ostatní: Framan, nad kterým se vznášel růžový vykřičník, a Zudra. Najednou vykřičník zmizel a Framan sekl Zudru do zad. Neběsnil však dlouho – Melkan Framana kouzlem ochromil. Masakru už nic nemohlo zabránit, a tak brzy byla většina nechbetiánů mrtvá a plášť nalezený, a to v pořádku.
Útočníkům vyrazily morové puchýře, ale stačilo na sebe navléct plášť a zmizely.
Melkan objevil schované pokousané tělo; spojil si to s reakcemi svého psa na onu podivnou osobu, učinil závěr, a dál to neřešil. Nařídil evakuaci objektu (včetně pokladnice), a pak vytvořil velikou ohnivou kouli, kterou celý chrám podpálil. Po uhašení požáru (to bylo dost náročné, a chytlo přitom několik okolních budov) se útočníci celý den očišťovaly z nechbetiánských prokletí, a pak vyrazili dál, vstříc Rilenu a jižním mořím.

[Goran]

Hráli jsme od šesti hodin večer do tří do rána (plus hodinu a půl pokecu po hře), dvakrát déle než běžné sezení, a podle všeho to hráčům stálo za to. A to i nové hráčce, která si rovnou vytvořila postavu Ráchel, členky Malkirovy experimentální brigády, gnómské alchymistky a high-tech (na fantasy poměry) válečnice na střední a velkou vzdálenost.

Rozjezd byl trochu rozvláčný, i když se hráči bavili. Dlouho jsme plánovali cestu galeonou Broliand, jednou z nejlepších aledonských vojenských lodí, a hlavně dávali dohromady její magické vychytávky – jde o jakousi magickou obdobu U.S.S. Enterprise ze Star Treku (chvíli jsem uvažoval, že zápis z tohoto sezení pojmu jako lodní deník s hláškami typu „štíty v sektoru D na 20%“, ale pak jsem si to rozmyslel). Taky jsme odehráli brífing s kapitánem Alfonsem, magický souboj mezi Melkanem a Elisabeth (Elisabeth měla „víc ze hry“, ale Melkan většině pokusů o jeho umlčení nebo odzbrojení odolal, a nakonec Elisabeth nechal na chvilku zkamenět) a výslech její služky Lúthien inkvizitorem Melkanem zvědavým na vlkodlačku a její pangorskou magii. Během námořní cesty se kvůli nepříznivému větru zastavili na den na Joltosu a udělali si jezdecký výlet do Cey, kde Framan s hradním pánem Algarianem zorganizovali rekonstrukci slavného dobytí hradu. Elisabeth si tam promluvila s mágem, který ji požádal o laskavost: ten den měla dorazit loď Ebenová královna s dopisem od etišského rezidenta v Yzmaru – zdržela se nejspíš kvůli bouři, ale kdyby náhodou něco o Ebenové královně zjistili, mají dát vědět.

Na cestě Ostrovním mořem opravdu Ebenovou královnu potkali: už jako vrak se zlomeným stěžněm, ke kterému plula trojice pirátských lodí. Galeona Broliand přijela blíž a zahákovala a obsadila dvě z lodí (Atheb/Framan: „Jak vysoké jsou výpadové branky?“ já/GM: „Tak akorát pro rytíře na koni.“ – před rytíři piráti často místo boje skákali do vody); třetí obsadil Framan, když kouzelníci na jeho koně Lorxe seslali chůzi po vodě, rychlost a obracení šípů. Na této poslední lodi byli zajatí trosečníci a to nejcennější z nákladu, včetně truhly s poštou. Činili se i střelci na palubách, zejména Lúthien, která svým lukem zastřelila dva nepřátelské kapitány (vojáci zírali, že elfská služka střílí z luku líp než většina z nich).

Opodál již bylo vidět velikou flotilu: její střed tvořila galeona s lebkou a hůlkou a šavlí na vlajce – znak Sirjana Kouzelníka, dhaarského (dhaar = temný elf) knížete pirátů z jižního přístavu Fallen. Kolem byly desítky menších lodí bez vlajek. Výslech zajatců ukázal, že se tu spojili dvě flotily: morgáni (černoši) Sirjana Kouzelníka a zeelandijští bukanýři. Značná část bukanýrů však byla příliš spořádaná a dobře vyzbrojená, takže bylo zřejmé, že se za ně jen vydává zeelandijská námořní pěchota.
Tomu odpovídalo chování další skupiny nepřátel. Jedna loď byla zahákována, ale druhá se rozjela a pokusila se o srážku se zádí Broliandu: cílem zřejmě bylo poškodit kormidlo. Manévrováním a kouzly se podařilo částečně použít zahákovanou loď jako štít, a tak kormidlo jen ztratilo část svého „nárazníku“ chránícího proti vodním elementálům. „Pirátům“ šlo o zdržení Broliandu, aby jej dostihla hlavní flotila, a to i za cenu ztráty vlastní lodi.
Zatímco probíhaly tyto střety, Elisabeth si pod záminkou výslechu vyžádala jednoho morgánského zajatce, kterého Lúthien podřízla a hodila žralokům, prý že utekl. Stal se lidskou obětí v rituálu, který vytvořil velký oblak krvavě rudé mlhy, který alespoň pověrčivé morgány přiměl se držet zpátky.

Zapnuli větrnou forsáž (jeden z magických efektů lodi) a dohnali dohodovou galeonu, kterou předtím viděli na levoboku. Jejímu kapitánovi sice šlo hlavně o dovezení nákladu žíhaných tulipánů do Kamary, ale na palubě měl kondotiéra Diega Engada s jeho muže, a jednu hlídku těchto pirátů již s jejich pomocí odrazil, takže souhlasil s návrhem Aledonců: svázat obě lodě k sobě a spojit síly v jejich obraně; tak posádce každé z lodí odpadne jeden bok k hlídání, a tudíž snáze odolají přesile nepřátel. Zudra, Cian a další postavy nehrajících hráčů dostaly za úkol pomáhat s obranou Zlaté perly.

Piráti poslali napřed čtyři karavely s větrnou forsáží, kterými obě galeony zahákovali. Než však dorazila hlavní flotila pirátů, tyto lodě už tvořily hořící hradbu kolem Zlaté perly.

Další útok pirátů měl hlavně krýt eso v zeelandijském rukávu: neviditelný šestimetrový létající talíř (vlastně mísa), který byl odhalen příliš pozdě, a tak přistál na příďový katapult a zabil jeho obsluhu včetně litmerického velitele obléhacích zbraní Gorta. Mísa se rozbila a z ní vylezla oživlá kaluž kyseliny, elementál leptající podlahu i všechno živé ve svém okolí. Z chudáka Gorta zbyl jen zlatý zub (ten bude uložen do rakve a se všemi poctami pochován v Litmeriku). Naštěstí na palubě měli pytle s vápnem na neutralizaci kyseliny, a Ráchel bomby na negování magie. Jednu hodila elementálovi přímo na budku, zatímco Elisabeth magicky přitahovala pytle s vápnem, aby námořníci mohli dobře hasit. Nakonec se elementál propálil jen horní palubou, kyselina nemohla naleptat dno a celou loď potopit.

To už však byl na palubě Broliandu dvojnásobný zeelandijský šermíř. Rytíř Alcron, aledonští pikenýři a Randal jej dokázali zranit na nohou a rukou, ale pak dorazili Ráchel (ta svou brokovnicí znemožnila Zeelanďanům za obrem zapojit se do boje), Melkan (který magicky posílil svého psa Bleska a řekl ,trhej‘, a pak plakal nad posekaným psem), Lúthien (která se vyšplhala šermíři na břícho a donutila jej pustit jednu ze šavlí a snažit se ji setřást) a Elisabeth (ta chlapovi vylevitovala k zátylku a začala se mi trefovat rapírem do míchy). Nakonec přiběhl Framan, který dodělal umírajícího obra a společně s Randalem vyklidil zeelandijský abordážní můstek.

Zeelandijské lodě se odpoutaly od Broliandu a nastalo ticho před bouří – před momentem, kdy bude Broliand zahákován vlajkovou lodí nepřátel. Lúthien navrhla vyzvat Sirjana Kouzelníka na souboj; Framan se tohoto úkolu zhostil. Sirjan přijal, a hned dohodli dvě disciplíny: nejprve magický souboj s Melkanem, bez magických předmětů kromě holí, kde krok znamená rezignaci nebo signál k přechodu na boj na blízko, a souboj s Framanem do první krve, na libovolné zbraně, bez použití magie kromě Sirjanova ohnivého doteku. Pokud oba souboje vyhraje Sirjan, Broliand se vzdá, pokud vyhrají Framan a Melkan, Sirjan se svými muži odpluje a nechá na Zeelanďanech, jestli budou pokračovat v boji sami nebo ne, a pokud každá strana vyhraje po jednom duelu, bitva začne po chvíli příměří nanovo.
Magický souboj začal mentálním soubojem. Z něj Melkan vyšel vyčerpaný, ale přesto dokázal Sirjana zranit ledovou brokovnicí. Jenže ten použil své útočné kouzlo: blesk, po kterém se Melkan ještě minutu svíjel v křečích, a kdyby se jeho snoubenka zrovna nemodlila k Lapisovi, byl by rád, kdyby z toho vyvázl s trvalými následky.
Framanovi se dařilo lépe. Hned na začátku pirátovi zamával štítem před obličejem tak, že neviděl čepel, která pronikla pod jeho krytem a zaryla se mu do brady. Framanovi se nepodařilo Sirjanovu hlavu probodnout, ale aspoň to vypadalo, že svého soupeře chtěl jen varovat. A tak bitva pokračovala.

Kromě boje na palubách měli Aledonci v záloze tři trumfy: Cian během soubojů získal vazbu na zeelandijského admirála Egmonta van Groota (bohužel, jen se zapletl do souboje s VanGrootovou „mentální ochrankou“ dalších tří mágů) a Elisabeth seslala „nenápadnost“ na Lúthien a na Ráchel s artemidským ohněm (tj. plamenometem). Jiný gnóm z posádky mezitím úspěšně předstíral, že má plamenomet on (a zatím měl jen vystřílenou píšťalu, magický zapalovač a kouzlo na odvracení střel, včetně těch z balisty).
Zatímco Ráchel rozpoutala na nepřátelské lodi ohnivé peklo a Aledonci magicky chránění před ohněm do něj vběhli a šli kosit, co zbylo, Lúthien přešplhala po stěně lodi, zabila nebo shodila do moře dva piráty, kteří se pokoušeli o totéž opačným směrem, vyšplhala k můstku nepřátelské lodi a hodila tam bombu. Ta roztrhala kormidelníka i s kormidlem a značnou částí nepřátelského velení, ale Sirjan Kouzelník ve své magické zbroji jen v klidu pohlédl Lúthien do očí a pokynul zbytkům své stráže, že jde o osobní souboj. Lúthien v mezipodobě zaútočila a zahryzla se do mágovy hole. Než stihl odhalit a zrušit její ochranu před ohněm, přehryzla mu hůl vedví. V očích stále klidného piráta se poprvé objevil strach, který ještě vzrostl, když mu Lúthien srazila přilbu; to mu však nezabránilo dračím dechem poslat vlkodlačku do agónie.
Framan zatím vběhl na můstek a začal rozsévat zkázu. Několik mágů a vojáků sťal mečem. VanGroot byl proti zbraním lépe chráněn, ale rána pěstí jej poslala přes palubu, takže se jeho mohutné tělo zaklínilo mezi můstek Sirjanovy lodě a Broliandu, než jej odtamtud (mrtvého) vylovili pomocí pík. Prorazil mezi Sirjanovou ochrankou, dostal se knížeti pirátů do zad, chytil jej za límec, strhl do vhodné pozice, přiložil meč mezi jeho obratle a bodl. Pro jistotu (a pro efekt) ještě rozsekl pirátovu lebku. Jeden ze dvou zbývajících Sirjanových strážců jako berserk vyrazil do útoku, ale i on podlehl meči rytíře erbu pěsti. Vyčerpaný a zraněný Framan si pak sedl, vytáhl léčivý lektvar, přiložil jej k ústům a na chvilku, než vdechl a začal vykašlávat část lektvaru, ztratil vědomí.

Další Awa u Litmeriku – předpokládal jsem, že se Zeelanďané a piráti dostanou na palubu Broliandu, a už vůbec jsem nečekal, že se družině podaří zabít nepřátelské velitele. Přesto tři z šesti hráčských postav (ty v NPC režimu nepočítaje) skončily v záporných životech, dvě si dokonce musely házet na přežití (postavy nehrajících hráčů na tom nejsou o moc lépe). Šlo zkrátka o jednu z největších řeží naší kampaně. Získání hlavy zeelandijského admirála okoření následující sezení (zeelandijskému velvyslanci v Yzmaru budou moct pěkně natřít, že Zeelanďani v převleku za piráty napadli aledonskou diplomatickou loď) a smrt knížete pirátů Sirjana mě přiměla změnit plán námořní výpravy – oproti původnímu plánu si družina protáhne cestu až do Fallenu, kam půjdou vybrat zbytek kořisti a posílit autoritu tamního aledonského místodržitele.

EDIT - nejlepší z hlášek:

GM o postavě momentálně nehrající hráčky: "Beneciin strážce je bývalý vlkodlak, Benecia z něj vyhnala vlčího démona. Vlkodlak od narození by něco takového asi nepřežil. Když se začne modlit, Lúthien to docela bolí, a není schopná se k Benecii přiblížit blíž než na dva metry."
Aneta/Lúthien: "Tak to se budeme muset skamarádit."

[Goran]

Družina dorazila do Yzmaru. Sezení bylo spíš komorní a bylo dost prostoru na pokec a srandičky. Vzhledem k podobnosti rodné řeči většiny postav a zeelandijštiny jsem Zeelandijštinu překládal polštinou (až do tohoto sezení platilo, že když neumí hráč polsky, neumí postava zeelandijsky), takže byla spousta srandy.

Na konci bitvy s piráty se na obzoru objevily plachty rufinského námořnictva. Admirál Kiar ap Arzh pochytal část utíkajících pirátů a pomohl se svážením kořisti; vzal si jen to, co piráti nakradli v rufinské kolonii Oranu. Když pak připlula zeelandijská flotila a chtěla Rufince vykázat ze zeelandijských výsostných vod, Kiar je poslal kamsi s tím, že jen pronásledovali piráty, které měli chytit sami Zeelanďané, když jde o jejich výsostné vody.

Z dopisu získaného na Ebenové královně a adresovaného čaroději v Cei, který dal Elisabeth plnou moc k jeho otevření, se dozvěděli o tunelování obchodů Wilgara Mundise (dvojník hraběte z Vaal) a pokusech jakési Finwen, milenky bohatého kupce Martense, vybudovat špionážní síť; Finwen se přitom vydávala za agenta hraběte z Etchu. V přístavu se pak dozvěděli novinky: Mundisův obchod vyhořel a tu noc sestřelili létající koberec s kradeným zbožím. A také někdo ukroutil hlavu nějakému hospodskému; už za to byl zatčen zápasník Garr Kręcikark (Zakruťkrk nebo Ukruťkrk), který jako jediný ve městě už takhle někoho zabil.

NPC diplomati šli dělat dusno na zeelandijskou ambasádu kvůli VanGrootovu útoku na loď Broliand, Melkan šel společně s šéfem zdejších tajných Dirkem Meisterem vyšetřovat záležitosti kolem Mundisovy firmy a vaalských agentů a ostatní měli volno. Elisabeth a Lúthien vyrazily do knihovny. Cestou se stavily u stánku s knihami, kde jim prodavač nakonec neúspěšně zkoušel vnutit starorufinskou konverzaci (zdála se jim nějaká divná; ve skutečnosti šlo o montypythonovskou učebnici překládající diplomatické fráze na sprosťárny).

Framan zatím vyrazil do zápasnické arény. Cestou se k němu a k jeho doprovodu přitočil námořník jménem Daan VanTrock a nabídl službu průvodce, včetně dovedení na ilegální zápasy, které budou večer. Framan na to kývl; v odpoledním, legálním zápase těsně porazil místního šampiona (tedy, druhořadého šampiona; nejlěpší zápasník města Adde Divoch si počkal na noční zápasy) – souboj tak dlouho protahoval, až začal prohrávat a opravdu se do svého soupeře opřel.

Na večeři Framana a jeho přátele (včetně Elisabeth a Lúthien) pozval generál Kiar ap Arzh. Přitom dostali plnou moc vést vyšetřování vraždy aledonského občana hostinského Erwise (mezitím zjistili, že ten bezhlavý hospodský je on) a komandovat místní stráže. A tak šli vyslechnout Ukruťkrka; Elisabeth se mu do hlavy nedostala, ale Framan si s ním přátelsky promluvil a sice ho nechal v šatlavě, ale usoudil, že asi je nevinný.

Předprogramem nočních zápasů byl „wyścig szczurów“ (čti „vyščik ščurův“) neboli krysí závody. Aledonci se pořádně nevyznali v systému sázení (která krysa doběhne první, která přežije, kolik krys bude zabito apod.), a tak se nezapojili, Lúthien však pečlivě sledovala velkoplošnou iluzi závodu, aby se přiučila nějakou techniku boje ve zvířecí podobě.
V samotných zápasech si Lúthien a Tiamar ručně vyjednaly právo zápasit; Lúthien nakonec byla chycena a podrcena svým soupeřem, ale Tiamar se chytit nenechala a protivníka několikrát přehodila a těžce pokopala.
Framan nakonec nastoupil proti samotnému Divochovi; tento brutální zápasník ignoroval Framanovy slabé rány do hlavy (a do očí se Framan netrefil), ale nejdřív přelomil Framanovi pravou ruku a pak jej silnou ranou do hlavy dostal do mdlob.
Bezvědomého Framana zkusili bodnout svými otrávenými dýkami dva vrahové; jednoho zneškodnily Lúthien a Elisabeth, druhého NPC zápasníci. V tu chvíli však do arény vtrhly stráže a začal poprask. Elisabeth seslala let na Framana, sebe a Tiamar; Lúthien utekla oknem a Framanův sluha Antor se dostal ven se služebnictvem jednoho z místních šlechticů.
U vrahů viděly divný přívěšek z tmavého dřeva v podobě sovy uprostřed květu růže. Lúthien zmermomocnila jednoho potulného psa, aby jí jeden z přívěšků donesl; úkol byl perfektně splněn.

Sešli se na ambasádě, kde si vyměnili informace. Přívěšek někdo určil jako znak Černé Růže, ultorské mafie; Melkan se rozhodl dále jít po této stopě. Elisabeth pověřil skřípnutím aledoňanky Finwen. A tak se Lúthien v přestrojení za služku vloupala do Martensovy vily a ve sklepě našla rakev s mrtvolou vysátou upírem a postele se sadomaso náčiním. Následovala oficiální razie, která skončila dostižením a zabitím upírky Finwen. Mladého Martense, už také upíra, pak zajistili na cestě do Ultorie.

Hlášky:

Hráčům se líbila některá jména. Zudra si poměřoval sekery a vyměňoval historky s trpaslíkem zvaným Trüpin z Tröpinu. Pánem města byl hrabě Julian, starorufinsky Llewellyn (čti Chuelin) Gyffes, kterého někteří překřtili na „Šulin“. A samozřejmě se jim líbil „Ukruťkrk“.

Hráči netušili, co je wyścig szczurów. Kromě toho, že tam šli z pouhé zvědavosti, aby zjistili, o jakou sprosťárnu jde, si to zkoušeli nějak převést do vyslovitelné podoby: „Vychčij ďuru.“

Jirka/Randal: "Myslíš, že kladivo jde nabrousit?"
O něco později: "Brousím kladivo."

Lucka/Elisabeth na začátku dějiště tohoto sezení přejmenovala na "Nezmar".

[Goran]

Přišel se na nás podívat další potenciální hráč, ale nehrál, a jinak bylo tohle sezení komorní a spíš odpočinkové. Šlo o cestování po jižních mořích.

Galeona Broliand, teď už bez většiny diplomatů, pokračovala na jih, nejdřív ke gnómům z Julské říše. Ti vyrábějí různé vynálezy a používají i nevšední zvířata – a tak si někteří vyzkoušeli jízdu na hopkalech, přerostlých (asi metr v kohoutku, nebo metr dvacet u velkých bojových hopkalů) králících. Zudrovi to mimořádně šlo, a tak nakonec dostal velkého rudého hopkala darem; dalšího koupil pro trpasličího sluhu a zbrojnoše Uriho, kterého naverboval už po bitvě se Sirjanem Kouzelníkem.
Gnómové na počest hostů uspořádali malý turnaj. Zajímavý byl pěstní zápas; Framan svého soupeře (trpasličího boxera těžké váhy) rychle vyklepl jednou rukou, ale souboj mezi Lúthien a dalším trpaslíkem byl hodně zajímavý – elfka měla určitou převahu ve schopnostech, a tak zasadila trpaslíkovi víc ran (což mu moc neublížilo) a většinu těch jeho vykryla, ale dva zásahy ji dost těžce pochroumaly. Nakonec však vyhrála, když trpaslíkovi zkroutila obě ruce za zády.
Následovaly dostihy na hopkalech. Z deseti závodníků skončil Zudra čtvrtý – a to neměl za sebou ani den tréninku, a nikdy předtím hopkala neviděl.
Nakonec došlo ke střeleckému turnaji – tady se za aledonskou stranu umístil nejlépe Bedion v NPC režimu, který vyhrál výbornou kuši Kroder mk. I, dodávanou společně se sadou heverů, optikou včetně magického dálkoměru a snímače větru, trojnožkou a balistickými tabulkami.
Následovala shopping session, kdy šly na dračku kuše značky Kroder (včetně modelu mk. II, který má dvě lučiště nad sebou, takže po zástřelu jedním stačí mírně upravit směr a střílet druhým... nebo zastřelit dva nepřátele; tenhle nápad jsem ukradl někomu z Fóra, tuším, že Vallunovi) a chladné zbraně a zbroj z mimořádně kvalitní bifurské oceli.

U gnómů se nezdrželi dlouho, museli plout do Fallenu, aby si s tamním hrabětem připili sirjanovicí (mimochodem, tohle pojmenování kořalky s něčí hlavou jsem přejal pro změnu od Vukogvazdských) a předali mu pirátovu zbroj, a tím potvrdili, kdo je teď skutečným vládcem města a okolí. Cesta šla pomalu, často vál protivítr a nakonec se museli potýkat s bouří, ale dopluli. Cestou se učili námořnickému řemeslu, trénovali boj na houpající se palubě a střelbu z nových kuší na terč na člunu, na jehož druhém konci (kryt za terčem) seděl a rybařil Zudra.
Jedna událost tuto idylu přerušila: viděli, jak jedna loď byla přepadena dvěma pirátskými. Po pobití pirátů zjistili, kdo byl přepaden: jiní piráti pod vedením dhaara jménem Gerd, vůdce opozice proti Ultaelovi, Sirjanovu pobočníkovi a nástupci. Vyprávěl o tom, co následovalo po zprávě o Sirjanově smrti: kapitán Kalifaen se prohlásil knížetem pirátů, a všichni, kdo nebyli loajální Sirjanovi, přijeli na jeho „korunovaci“. Jenže Ultael to zjistil a se svými piráty zasáhl a rozpoutal masakr, ve kterém zemřely tři stovky pirátů. Gerd se svou lodí jako jeden z mála vyvázl, a teď jel nabídnout své korzárské služby vítězům nad Sirjanem. Ti přijali, i proto, že znal dva potenciální úkryty Ultaelovy bandy.

Ještě před příjezdem do Fallenu vysadili Lúthien na břehu a vyslali ji na výzvědy do jednoho z možných úkrytů pirátů. Framan se Zudrou zatím naplánovali, jak s pomocí fallenských zajistit druhý tábor.

Lúthien se změnila do vlčí podoby, doběhla k majáku u ústí řeky Galviny naproti Fallenu dřív než galeona Broliand, a pak běžela dál, až za soumraku našla tábor pirátů, kteří vzali své čluny na ramena a utíkali vnitrozemím, a teď přenocovali v džungli. Změnila se do lidské podoby, přišla k pirátům, představila se a nakecala jim nějakou převážně pravdivou pohádku o tom, co tam dělá. Piráti ji odzbrojili a umístili do jinak prázdného stanu, ke kterému postavili čtyři strážné. Do té doby si zjistila, kde je stan kapitána Ultaela. V noci se vyplížila ze svého stanu (stráže nebyly tak bdělé, aby si všimli tichého vlkodlaka v mezipodobě) a podplazila se pod plachtou kapitánova stanu. Ten nespal, jen poklimbával a zřejmě o něčem přemýšlel; oči měl otevřené. Vlkodlačky si nevšiml, dokud mu nepřiplácla ústa dlaní a nepředrápla jednu krkavici. Zcela automaticky sáhnul po šavli; na jeho paži skončila druhá Lúthienina ruka. Pěstí si uvolnil ústa; Lúthien spadla a sice mu uvolnila levačku se šavlí, ale dostala se k jeho krku. Současně s prokousnutím Ultaelova hrdla jeho šavle zasáhla Lúthien vražedkyni do boku. Ta se jen proměnila do vlčí podoby, uhryzala mu hlavu a i s ní v hubě utekla ke Galvině, kde ze sebe smyla krev a odběhla k ústí řeky, kde ji už naložil člun z lodi Broliand.

Ve Fallenu je nikdo moc nečekal; místní měli plnou hlavu toho, že za tři dny by měla dorazit armáda morgánů z Olochtitlánu, města ve vnitrozemí, jehož kupce před měsícem přepadl velitel fallenských pozemních vojsk baron Algir z Calvinie. Morgánů mělo být 1200, zatímco hrabě Mingar z Fallenu měl kromě námořníků jen 250 těžkooděných aledonců a stejné množství nespolehlivých domobránců. Nazítří chtěl vyrazit do Calvinie na vojenská cvičení před bitvou, ale udělal si čas i na hosty a navštívil je na jejich lodi.
Tam se iniciativy chopil Framan: oblékl mladého, sotva dvacetiletého hraběte do „zbroje bohů“ získané od Sirjana, nechal si od něj dát na povel fallenské loďstvo a část jízdy, a přiměl Gerda, aby přísahal hraběti věrnost. Pak se ani ve městě nezdržoval, jen zorganizoval místní vojáky a vyrazil. Cestou dorazila zpráva, že Lúthien našla tábor pirátů, ale stejně udělali mírné dusno ve vesnici, kde se jindy piráti schovávali, a odjeli buď do Fallenu, nebo přímo koňmo do Calvinie.

Bitvu u Calvinie jsem měl připravenou jako krutou řež, ve které Mingar z Fallenu a kapitán Algir sice zvítězí, ale za cenu těžkých ztrát. Postavy však zvládly piráty vyřídit už během noci, a tak nastala „Awa u Litmeriku“: Cian a Melkan včas zjistili, že vojsko z Olochtitlánu dorazí už ten den kolem poledního, a tak Aledonci nebyli překvapeni, ale jen překvapení hráli. Kapitán Algir se divil, když mladíček Mingar (s pomocí kouzel ve své nové zbroji) označil háj, do kterého by nepřátelé mohli schovat svou zálohu; Melkan dostal za úkol jej vypálit, a tak aledonská pěchota naběhla ne do připravené, ale do utíkající olochtitlánské elity. Mezitím Algir se svou setninou najel nepřátelům do zad a Mingar, Framan a Zudra podpořeni Cianem vyčarovaným iluzivním rytířstvem a zbytkem fallenské pěchoty projeli nepřátelskou armádou jak nůž máslem. Nepřátelský vojevůdce byl zabit a z nepřátel utekla jen část zadního voje.

A pak se tři dny slavilo. Všichni si připili sirjanovicí, čímž přispěli ke zcivilizování tohoto kraje – kořalku, ve které byla měsíc naložena hlava nepřítele, morgáni vnímají jako chutnější ekvivalent protivníkova srdce. A to nebyla jediná civilizační snaha: hrabě Mingar se ujal nejvyššího velení sám a Algira na žádost Samařina arciflámena (velekněze) degradoval za bezohledné zacházení s domorodci, které tento konflikt vyvolalo. Nechal si zeelandijskou poštou potvrdit, že král souhlasí s pasováním velitele Mingarovy gardy na barona z Olochtitlánu, a zajatce místo obvyklého prodání otrokářům prohlásil za občany „Nové Aledonie“ a poddané nového barona, kterému pomůžou vybudovat cestu, po které by k olochtitlánu mohlo přitáhnout aledonské vojsko.
Okolním morgánům pak nabídnou smlouvu: místo toho, aby byli jednou za rok Algirovci obráni o všechno, co neschovali a co není naprosto evidentně nezbytně nutné k jejich přežití, budou platit daně o pevné výši (podstatně nižší než předtím) a několik svých nejlepších bojovníků vyčlení pro vojenskou službu. Za to dostane každá vesnice přiděleného rytíře a několik zbrojnošů, kteří budou zodpovědní za její ochranu (tak, že za škody jim způsobené druhými budou muset své poddané odškodnit úlevami na daních). Aby se domorodci mohli dovolat práva a dále se civilizovali, v každé vesnici bude umístěn aledonský misionář.
Zkrátka, v okolí Fallenu nastává nastává nový věk práva, civilizace a prosperity.

[Goran]

Šest hráčů, tři přihlížející a GM, sotva jsme se vešli ke stolu. Bitku s tolika hráči bylo těžké zvládnout, byl to roll-fest, ale v téhle situaci to nebylo špatně, boj byl těžký a významný a nezasloužil si řešení jen pár hody.

Galeona Broliand chytla bouři do zad, takže se sice museli Melkan a lodní mág Solmand střídat s mírněním větru, ale aspoň se na Pangor dostali rychle. Už třetí den kolem poledního viděli zem na obzoru, a z té země jim vyrazily vstříc domorodé čluny. Domorodci chtěli koupit hodinky pro svého věštce, který je potřeboval kvůli astrologickým výpočtům, a tak delegace z lodi byla pozvána do vesnice za obchodem.
Smlouvání bylo přerušeno útokem pirátů. Ti byli rychle zmasakrování. Nejvíc se vyznamenala Elisabeth, která ze vzduchu objevila opuštěnou loď pirátů a z ní jen odstřelovala ty, kteří zvládli utéct. Zajatci vypověděli, že si chtěli přepadením kupců přivydělat na cestě na Ostrov komárů, kde se měli setkat se svým vůdcem Takkarem, vyslancem pirátů z Karonu Rinem, morgánem Ingabuem a nějakými Zeelanďany; na lodi totiž byl jeden Zeelanďan, který se měl stát Takkarovým tlumočníkem.

Nazítří na Ostrov komárů vypluly dvě aledonské lodě: nejprve člun pirátů, na kterém byli tlumočník a učitel pangorských jazyků a mravů Danak (v převleku za velitele pirátů Ghaysuna), Melkan (coby „Zeelanďan“), Framan, Randal, Elisabeth, Lúthien, Eami, která přišla na Erinel ráno před akcí vyvolávadlem, Tiamar, Cianův učedník Timus a náčelník přepadené vesnice se svými dvěma druhy (ti znali terén). Druhému člunu velel Zudra, a byli na něm i Alcron, Bedion, Ráchel s artemidským ohněm a pár dalších – jejich úkolem bylo zničit zeelandijskou loď, zatímco část její posádky bude vyjednávat ve vnitrozemí.

Přistáli v Bažinách pijavic na severu ostrova. Elisabeth našla ochranu proti všudypřítomným komárům: vytvořila iluzi pachu gnómského repelentu (páchne odporně, ale hlavně hmyzu), kterou vypnula až u Černé tůně, kde měli sraz s Takkarem. Ten se objevil až se zpožděním, a ohlásil ho hlasitý hluk: jeho pět strážců se po cestě bavilo sekáním komárů šavlí a nemohli se dopočítat, kdo má jaké skóre. Takkar si vyžádal Danaka, Melkana, dva největší bijce (Framan a Randal) a Elizabeth, Eami a Lúthien („Berem baby, bude bžunda!“) a začal všechny popohánět. Popoháněl i poté, co šípy a Framanovou pirátskou halapartnou zabili varana, který číhal u cesty. Framan mu uřezal hlavu a nabodl ji na halapartnu jako korouhev.

Na vrcholu kopce uprostřed ostrova už čekali Zeelanďani (včetně dvou mágů) a dvě skupiny pirátů. Po krátké zdvořilostní konverzaci o uloveném varanovi přešli Zeelanďani k věci: nabídli pirátům 36000 zlatých (1/3 jako zálohu) za přepadení a potopení Broliandu. Když dhaarský (elfský) pirát Rin upozornil, že zabili knížete pirátů Sirjana Kouzelníka a budou nebezpeční, odvětili, že bez Framana a Melkana by to nezvládli, a Zeelanďani zajistí, že v danou chvíli nebudou tito dva hrdinové na palubě. Ingabuův šaman odešel opodál, aby se poradil s duchy, a jednání pokračovalo. Rin se přitočil k Lúthien: jeho čaroděj Al viděl její auru a podle ní poznal, že to opravdu je Rinova sestřenka, se kterou se kdysi rozešel ve zlém. Zeelanďani také něco začali tušit: jejich veliteli (mentálnímu mágovi) se podařilo dostat Melkanovi do hlavy, a slyšeli kousek z telepatické konverzace mezi postavami. Zeelandijský vyjednavač (druhý mág) se zeptal Takkara, odkud má svého čaroděje. Takkar vytřeštil oči: „Jakýho čaroděje?“ Vtom se vrátil morgánský šaman se zprávou, že Aledonci jsou příliš silní. A pak mu spadla brada, protože si všiml Melkanovy aury a zjistil, co má za magický talent. Melkan přiznal, že do magie „trochu fušoval“, a vůdce zeelanďanů (mentální mág) otevřel pusu, aby vysvětlil ,proč Framan a Melkan nebudou na palubě Broliandu".

Nedopověděl, protože Framan přeběhl k němu a bodl ho špičkou své halapartny, byť jen slabě. Rozpoutala se řež – Framan přebíhal mezi Zeelanďany, elitními, ale postrádajícími jasný plán a pořádné velení, a vraždil. Randal mu na začátku vydatně pomohl, ale pak přiběhl zrychlený zeelandijský šermíř a sekl ho do nohy tak, že po zbytek boje klečel na jednom místě. Melkan, který jinak zabíjel nepřátele ohnivými střelami, v tu chvíli vytáhl šavli a znehybnil i Zeelanďana; Eami nejdřív střílela z luku, ale pak sáhla po šavli a nasekla dvěma Zeelanďanům ledviny. Lúthien na začátku boje vysvětlovala Rinovi, že tady jde o osobní spor se Zeelanďany, nic proti pirátům, a pak se zapojila lukostřelbou. Danak totéž vysvětloval Takkarovi a boji se vyhýbal. A konečně Elisabeth kradla přitahovacím kouzlem Zeelanďanům vybavení a ve správném okamžiku aktivovala obracení šípů, takže se o ni zastřelili dva zeelandijští střelci. Nakonec unavení a zranění Zeelanďany porazili, jejich vůdce dokonce zabili.
Tenhle boj byl dobrý z několika důvodů: bijci zvyklí bojovat v těžkých zbrojích se najednou museli spokojit s pirátským převlekem. A hlavně šlo o boj proti dvojnásobné přesile bojovníků, kteří nebyli o moc méně schopní než hráčské postavy, a ještě lépe vyzbrojených.

Navíc tady celou dobu visel Damoklův meč pirátů, kteří by posekané Litmerické dokázali snadno pobít. Boj však začal včas, takže ještě pořádně nevěděli, co vlastně tito „Takkarovci“ mají proti Zeelanďanům. A hlavně Zeelanďani udělali chybu, že pirátům ukázali truhlu se zlatem, kterého bylo dost na to, aby se vyplatilo shrábnout zálohu a nechat zadavatele úkolu zabít dřív, než na jeho splnění stihne dohlédnout. A pak tu byly animozity jednotlivých skupin pirátů.
Po boji Rin zkusil ukecat hrdiny k zabití Takkara; snadno se však nechal ukecat k tomu, že se na Takkara vrhnou společně. Takkar se svými chlapy se dal na útěk. A tak zatímco mírumilovnější část Ingabuovy a Rinovy skupiny pěkně fifty-fifty dělila kořist, začalo pronásledování. Cian v roli centrály předal zprávu skupině u tůně. Elisabeth vzala talisman od Rinova čaroděje a vzlétla; položila jej na cestu, a prvního z Takkarovců, kdo se k němu přiblížil, sežehl blesk. Framan se zatím připojil k morgánům pronásledujícím Takkarovce a Rin a Lúthien se ztratili v lese, aby se krátce před příchodem Takkarovců vynořili z džungle u Černé tůně. Lúthien se nechala od Elisabeth zrychlit a k pobití zbytku unavených Takkarovců ani moc nepotřebovala podporu kopiníků od jezírka.

Když se většina hráčů rozutekla, ještě jsme odehráli výslech zajatého mága. Melkanův hráč trval na tom, že to nezkrátíme na jeden hod, ale odehrajeme. A tak z rozhovoru nakonec vyplynulo, že zajatec už nemá co ztratit – ale ještě může získat příležitost začít znovu. Hodil jsem si za něj a padlo to dost dobře, aby vsadil na nabídku nového života někde na Pangoru nebo u Fallenu a začal trousit opravdu důležité informace. Ve válce o Joltos byl jedním z vysokých důstojníků zeelandijské kontrarozvědky, takže věděl opravdu hodně.

EDIT ke zjištěným informacím: tahle zeelandijská loď vyplula přímo ze Zeelandie, ale měla se spojit s armádou Erwina Rongela, vrchního velitele zeelandijských sil z konce války o Joltos. Protože tomuto výbornému veliteli, ale nečaroději mágové neodpustili, že nedokázal zvrátit prohranou válečnou operaci, byl vyslán na Pangor jako "pouhý kondotiér" se čtyřmi stovkami elitních vojáků. To on má u sebe zbylých 24000 zlatých, které měl vyplatit pirátům. Framan s Melkanem se zatím dohodli na plánu: ve Welendoru oznámí, že si Zeelanďani chtěli najmout piráty, ale k soudu za satrapou půjdou až poté, co se ve válce vyznamenají skoro stejně jako mnohem početnější Zeelanďani, a žold za tuhle válku si vezmou jako odškodné od Rongela.

[Goran]

Odehráli jsme těžkou intrikařinu a detektivku ve Welendoru, městě na Pangoru (něco jako severní Afrika nebo blízký východ; teploty tomu rozhodně odpovídaly). Aledonskou ambasádu ve Welendoru před víc než půl rokem zničili Čistí (xenofobní organizace hlásající heslo „Pangor Pangořanům“), je však otázkou, na čí popud, zda na svůj či od Zeelanďanů. Cílem výpravy je zjistit, jak to bylo ve skutečnosti, obnovit ambasádu a pokud možno oslabit nebo znemožnit Čisté a Zeelanďany. Navíc se chystá válka mezi Kalevou (Welendor, Bangor a Utur, tři satrapie v západní části Velké Maronie, císařství na Pangoru) a morgány ze Sevelské džungle. Vojsko však může opustit město až po dokončení třídenních oslav letního slunovratu. Při tom všem bylo třeba zachovat dekorum a moc nezneužívat diplomatické imunity, aby místní neměli záminku k dalšímu vymlácení ambasády.

Loď Broliand zakotvila ve Welendoru o letním slunovratu ráno. Po uvítání přístavní stráží se posádka zapojila do slavnostního reje. Postavy nejdřív navštívily místo ambasády: byly to ruiny, v rozích byly zapíchnuté lidské hnáty (místní obdoba naší červenobílé policejní pásky „nevstupovat“) a na jednom kameni bylo napsáno obecnou řečí a místním klínopisem: „Smrt tomu, kdo tento dům obnoví! Zbořeno a prokleto rozhodnutím soudu.“ K tomu byl vyryt klínopisný znak ze satrapovy pečeti. Místní jsou zvyklí chápat „dům“ v širokém slova smyslu, takže takhle místní soud v jistém slova smyslu proklel celou Aledonii.

Další návštěva vedla do Zegarruova chrámu. Zegarru je bůh z kontinentálního i maronského pantheonu, bůh války a zde i železa. Jeho kněz dal Framanovi solidní brífink o zdejší politice: satrapa Nachpan šar-Val je spíš jen loutkou mocného rodu Nakkanů, kterému patří nejbohatší podniky ve městě. Nakkanové mají kšefty se Zeelanďany, asi proto byly zničeny ambasády Aledonie a Malé Dohody (asi tři měsíce po té aledonské), ale ne Zeelandie. Hlavním vůdcem Čistých ve městě je Tašpi rab-Iru, příbuzný jejich nejvyššího vůdce, uturského satrapy Šadraka šar-Iru. Na druhou stranu přístavní čtvrť chrání domobránci z tzv. Galorovy stráže, a největšími potenciálními spojenci Aledonie mezi místní šlechtou jsou rody Jearimů (Zegarruovi ctitelé a vojáci; z tohoto rodu pochází Tiamar) a Terrinů (starý, ale zchudlý rod, ctitelé kalevského boha moře a obchodu Galora). Framan slíbil Zegarruovu veleknězi, že bude k jeho službám, a že ve válce podpoří Welendor.

Benecia si zalezla do jedné kavárny zaměřené na dámskou klientelu a přisedla si k jedné drbně ochotné bavit se s cizinkou. Zjistila něco o politice a dostala tip na pár prokletých jedinců, a zmínila se, že zná někoho, kdo tyhle věci řeší, jen je za ním třeba jít na aledonskou loď (sama neměla licenci pro vymítání na území města). Pak se šla podívat na průvod, ve kterém byla městem nesena socha sluneční bohyně.

Framan s Tiamar odtamtud zamířili k jejím příbuzným (to jsme odehráli už dřív). Kromě Tiamařiny staré matky byl doma jen nejmladší bratr Karkan – otec a dva ze čtyř bratrů mezitím zemřeli, a starší z přeživších Lankar momentální velí armádě zdržující postup morgánů. Karkan na Framana po obědě udělal jeden ze svých vtípků: vyrazil s Framanem do hospody, kde prý šenkýř umí aledonsky a čepuje aledonské pivo. Cestou Karkan zahlédl svého kamaráda, se kterým se dlouho neviděl, a který nemá rád „sováky“ (lidi z kontinentu). Tak poslal Framana napřed a vyběhl se pozdravit s kamarádem.
Ještě před hospodou Framan ucítil na hlavě nějakou kapalinu. Na terasové střeše nad ním stál domorodý dědula, který rozlomil nádobku s vonným olejem, a když Framan vzhlédl, pravil: „Ahai, bel-karrannu!“ („Buď pozdraven, lorde bijče!“). Framan mu nevěnoval moc pozornosti, považoval jej za posla od nějakého místního šlechtice („bel-Karrannu“ - dá se to chápat i jako „vysoký šlechtic z domu Karrannu“), který ho chce tímto podivným způsobem poctít.
V hospodě (a zároveň bordelu) se Framan přihlásil ke Karkanovi mag-Jearim a objednal si aledonské pivo. Hostinský mu donesl chlebovou břečku pachem připomínající moč a prohlásil: „Jo, to je ten co nám dělá problémy.“ Ze zadního salónku vylezli vyhazovač a Karkanův jmenovec, který velel celému podniku. Framan s použitím minimální nutné síly rozebral vyhazovače, šenkýře i šéfa a přiměl hostinského začít všem nalévat aledonské pivo (rilenské platí v Aledonii za špatné, ale pro Pangořany je dobré dost). Stačilo ještě několika lidem násilím přiložit pohár k ústům, a všichni kromě šéfa začali chlastat. Po chvíli přišel Tiamařin bratr Karkan, sedl si na svého již zpacifikovaného jmenovce a přidal se k oslavě.
Když byli všichni dost nalití nebo zastrašení a Tiamar si promluvila s několika původně počestnými dcerami welendorských měšťanů, unesenými a nucenými k prostituci, vzali lotra Karkana, svlékli ho do naha, svázali (zboží na otročím trhu také mívá na sobě jen pouta), zapřáhli za koně a vedli městem. Karkan musel být hodně neoblíbený, protože hodit po něm vejce nebo nějaké shnilé ovoce přišel kdekdo. Na začátku to bylo spíš jen pár jedinců, pak se připojil dav, který šel ze svátečního průvodu (včetně Benecie), a zajatec inkasoval velkou spršku ran, než jej pro změnu zatkla městská stráž.

V přístavní krčmě (v jediné zaměřené na cizince ze zámoří) mezitím Melkan hlídal zeelandijské čaroděje, aby něco nezkoušeli. Jeden z nich ovládnul jednoho aledonského námořníka; Melkan telepaticky dal vědět Bedionovi, a ten čarodějem (tvářil se, jako kdyby přebral, a nepřítomně seděl) zacloumal, a tím mu přerušil koncentraci a tím i kouzlo. Zudra zatím mluvil s dohodovým kondotiérem Caffarrou, který se také snažil vyšetřit zničení ambasády, byť hlavně té dohodové. S ním se Zudra a Bedion odebrali na loď, kde si vyměnili své objevy.

Večer na Benecii udeřil nějaký démon – vnímala ho jako obří lebku. Velice mocný démon. Akos se za ni mimořádným způsobem postavil, ale i tak ji trvalo asi hodinu, než se ho dokázala zbavit. Zjistila i jméno toho, kdo na ní démona poslal: Arrakkén, nejmocnější proklínač ve městě a nejspíš v celé Kalevě.

Nazítří se pořád vyjednávalo. Během dopolední audience u satrapy Aledonci požádali o povolení obnovit ambasádu a oznámili, že mají nějaké spory se Zeelanďany a že proti nim jistý proklínač provedl nějakou provokaci, ale obojí budou řešit až po válce – teď spolupracují na porážce morgánů. Pro tuto válku nabídli spojenectví a pomoc. Ve věci obnovení ambasády satrapa oznámil, že nechá znovu prošetřit krádež koruny maronského boha větru a bouře Ikkira, kterou našli v aledonské ambasádě.

V rámci prošetřování krádeže Ikkirovy koruny Melkan navštívil Ikkirův chrám, kde si promluvil s knězem Rulchunnim – jedním z věštců a nejlepším kouzelníkem chrámu. Hodili zajímavou řeč o rozdílech mezi pangorskou a kontinentální magií.

Po obědě se konal soud. Framan mezi prvními popsal Karkanovu nešikovnost, když se několikrát praštil o korbel, a pak následovala dlouhá série výpovědí svědků obžaloby. „Mě vypálil obchod!“ „Mě unesl ženu!“ „Mě ukradl dědictví po otci!“ atd. Gangster Karkan byl nakonec odsouzen k smrti oběšením. Cestou od soudu nějaký posel předal Zudrovi zprávu – hliněnou tabulku se zprávou od jistého Utanna, ve které však nebylo nic nového, jen nic neříkající obvinění Čistých z krádeže Ikkirovy koruny.

Večer se Framan zúčastnil plánování vojenského tažení, kam byl pozván jako vůdce Aledonců. Armáda se měla rozdělit na dva proudy: po moři a po souši. Námořní výpravy se mělo stát vyrabování jednoho poměrně bohatého přístavu – proto se jej účastnila většina honorace, tedy satrapa a členové domu Nakkan. Framan hned nabídl Broliand jako vlajkovou loď – rozhodlo, že v současné diplomatické úpravě je pohodlnější než zeelandijské galeony a má abordážní můstky, kterými projede i válečný vůz generála Jedutuna bel-Nakkan. Ještě ke všemu zahanbil Zeelanďany a získal politické body tím, že se předem vzdal veškeré kořisti na moři – stejně by tam nejspíš nic neukořistili. Sám se s aledonskými jezdci a elitou (družina postav) přihlásil do boje na souši, kde se ve snaze zastavit třicet tisíc rabujících morgánů očekávají ztráty a podstatně chudší kořist, proto zde vrchní velení připadlo Jearimům, patriarchovi rodu Zudašovi a Tiamařinu staršímu bratru Lankarovi.

V noci se Melkanovi zdálo o Rulchunnim. Kněz jej uctivě pozdravil a přiznal, že se mu od počátku nelíbila oficiální verze. Podle té ukradl korunu nějaký Dohoďan, kterému s tím pomáhal chrámový vrátný jménem Hemi. Za důkaz Hemiho viny se považovalo to, že do něj brzy po akci udeřil blesk z čistého nebe. Hemi sice byl ochlasta, ale podle Rulchunniho by nebyl schopný vědomé účasti na svatokrádeži. Když se Rulchunni ptal svého boha na ten blesk, odpověď zněla jako „nevím“; navíc se to nestalo v chrámu, ale když se Hemi vracel z hospody. Když Melkan potvrdil, že kontinentální čaroděj by mohl být schopný napodobit blesk z čistého nebe, už dospěl téměř k jistotě, že ta krádež byla součástí zeelandijského komplotu. Domluvili se na dalším postupu – velekněz i hlavní věštec Ikkirova chrámu sympatizují s Čistými, takže musí postupovat opatrně.

Třetí den oslav Melkan využil k vyšetřování. Začalo to snahou (s Bedionovou pomocí) setřást pronásledovatele. Jednoho nechal přiblížit se k němu a pronikl mu do hlavy – zjistil, že ho postal Tachpi rab-Iru, a pak mu přikázal zapomenout na svůj úkol. Pak si vzpomněl na magické předměty s iluzemi – že žebrák z kontinentu bude na Pangoru vypadat divně jsem hráče upozornil, ale pak jsem udělal chybu – když oznámil, že tedy použije iluzivní převlek za rytíře v plné zbroji, místo abych se ho zeptal, kam tím míří, tak jsem začal hrát udivenost místních, kteří volali stráže a podle hesla „je nás víc, nebojme se vlka nic“ rytíře sledovali (na místě by spíš byl strach, ale iluzivní převlek mohli někteří z davu prohlédnout). Melkanův hráč přišel později a pořád ještě byl trochu dezorientovaný, a v tomhle momentě jsem ho v tom místo pomoci nechal vykoupat. Pak jsme se trošku pohádali, hodili jsme „rewind“ a nechali Melkana použít neviditelnost.

Melkan se dostal k domu svědka Hemiho smrti. Vnutil se na návštěvu, vyptal se ho a když dostával jen zkreslené pohádky, zašustil zlatými kroužky na svém zápěstí (místní měna) a nakonec získal svolení k hloubkové sondě v paměti chudého hostitele. Prohlédl si tu scénu ve staré, nezkreslené vrstvě paměti, a všiml si jednoho detailu: svědek byl u Hemiho tak blízko, že by přirozený blesk nepochybně ublížil i jemu. Zato kouzlo mohlo být připravené přesně tak, aby akorát stačilo na zabití Hemiho, ale čaroděj se nevyčerpal nad nezbytnou míru. Další indicie, že se jednalo o kouzlo.

Na zpáteční cestě Melkan potkal tři Čisté. Když se chovali agresivně, nechal svého psa Bleska použít superštěk a odhodit jím všechny tři útočníky. Ve strachu před čarodějným psovlkem se okamžitě dali na útěk.

Framan a Zudra ten den ztrávili převážně v aréně. Gladiátorské zápasy se sice budou konat až po válce, ale promluvit a zatrénovat si s trenéry stálo zato. Trenér „těžkých“ gladiátorů Audax je Ultořan z řádu Železné pěsti zasvěcenému boji proti zločinu. Měl konflikty i se zdejšími Zeelanďany a rovnou označil několik jejich agentů. Trenér „lehkých“ gladiátorů, morgán Zango, pro změnu stylem „a takhle vás porazíme, téhle taktice nedokážete vzdorovat“ podal důkladný výklad o morgánské taktice a strategii – a tak se Zudra a Framan věnovali hlavně plánování nadcházející války.

[Goran]

Opět se potvrdilo, že ze všech GURPSových knih mi nejvíc pomohl Mass Combat – odehráli jsme celé válečné tažení, a ani to nebyl moc velký roll-fest, spíš jsme popisovali. Při detailním odehrávání by se to za čtyři sezení nejspíš nestihlo. Sešly se samé bojové postavy a hráči byli nadšení - v rámci zpětné vazby mi odsouhlasili hned dva body navrch, že jsem dobře zapracoval některé návrhy z minula a že jsem zhňoucal tolik děje do spíš kratšího sezení, aniž by to zhoršilo kvalitu.

Z Welendoru vyrazila dvacetitisícová armáda do války proti asi třiceti tisícům morgánů rabujících venkov jižně od Welendoru, v okolí měst Džaraš a Arba. Někde u Džaraše se měli setkat s oddíly Lankara bel-Jearim, který měl za úkol zdržet postup nepřátel a udržovat přehled o jejich pozicích. Bojovnější část družiny vyrazila s touto armádou, zatímco loď s většinou NPCs a nehrajících postav jako vlajková loď plula s flotilou rabující pobřeží Sevelského pralesa.

Ještě během cesty Melkan vyrobil postavám ochlazující talismany (v tropech příjemné), takový talisman odmítl jen Randal nedůvěřující magii. Zbytek talismanů prodali těžkým jezdcům dohodového kondotiéra Caffarry.

První noc během cesty se Framanovi zdál zlý (noční můry jsme s bráchou odehráli stranou) sen: bojoval s dvouapůlmetrovým kostlivcem a prohrál. Probudil se rozbolavělý a vyčerpaný, jako kdyby boj byl skutečný. Nechal se od druida ošetřit, Melkana nechal mu vlézt do vzpomínek a zjistit, že šlo o Arrakkénovu kletbu, a poslechl Zudru, který trpasličí exorcismus doprovodil tím, že Framan musel v nízkém střehu běhat kolem stanu, křičet trpaslicky „raz-dva-raz-dva“ a občas skákat žabáky. Bolehlav se tak zmírnil do přijatelných mezí.

Druhý den cesty dopoledne se předvoj setkal s Lankarovými vojáky. Tábořili na kopci nad Džaraší. V údolí kolem města tábořilo téměř třicet tisíc morgánů; po několika menších výpadech se morgáni pokusili Lankarovy vojáky obklíčit a rozdrtit z obou stran táhlého kopce (představoval jsem si to jako mírnější Ranou). Obkličující armáda se však srazila s hlavním vojem welendorských, a proud útočící přímo byl překvapen kládami, kouzly a vojáky valícími se na ně. Bedion v tomto okamžiku svým Kroderem zastřelil velitele morgánského útoku, takže neměl kdo morgány organizovat.
Melkanovo první kouzlo se nezdařilo: vytvořil ohnivý déšť, který však napadal uprostřed nepřátel, ale na hřebeni plném lankarových vojáků. Naštěstí se ovládl, a tak kouzlo včas přerušil a ještě organizoval vojáky, aby se vyhnuli zasažené oblasti. Část vojáků však ustupovala vpřed, a to dost překotně; Lankarův válečný vůz se převrátil, naštěstí bez velkých následků pro jezdce, což organizovanosti útoku nepřidalo.
Kdo postupoval skvěle byli aledonští a dohodoví těžcí jezdci. Framan je vedl klínem, který prořízl zbytky morgánského hrotového vedení. Elisabeth zatím vzlétla a našla místo s válečnými vozy a muži oblečenými v bílých tunikách – hlavní stan nepřítele s generálem a princem z velkého morgánského města Maramaatu (uprostřed džungle). Framan zamířil tam a probíjel se, dokud nenarazil na štítovou hradbu maramaatské pěchoty. Na ně nebyli rytíři dost rozjetí, a tak se trochu stáhli a rozmýšleli se, jestli mají do řady kopiníků najet nebo ne. Randal navrhl nechat to na pěšácích a jet jinudy.
Framan poslechl a s instrukcemi od Elisabeth a Melkana našel téměř nehlídanou cestu k hlavnímu stanu. Proti nim vyjel vůz s morgánským generálem; Framan se svým ořem Lorxem najel přímo proti koním táhnoucím vůz; sám se vztyčil a přeběhl po hřbetech bojujících koní na vůz, kde zabil vozataje a bojoval s generálem, dokud mu Tiamar nepomohla přesně mířeným šípem; pak jej poslal do bezvědomí. Framan, Tiamar a Elisabeth ještě zachránili kondotiéra Caffarru, pod kterým oddíl askariů (elitních morgánských válečníků) zabil koně.
Zudra s Randalem, Framanovým panošem a jedním dohodovým rytířem prorazil princovou gardou a pronásledoval vůz, na kterém utíkal princ s Elisabethiným šípem v zádech. Zudra a rytíř museli zpomalit a dostali se do boje s větší bandou utíkajících morgánů. Randal a panoš však dojeli vůz. Randal hodil své kladivo po kolech vozu, sáhl k opasku pro měch s nehašeným vápnem a hodil jej po koních. Ti pak táhli vůz každý jiným směrem a oslepený vozataj spadl mezi ně. Princ to asi čekal, a tak včas seskočil z vozu. Byl by to i ustál, kdyby jej panošův kopanec neposlal na zem.

Někteří se ještě účastnili pronásledování nepřátel, ale hlavní cíl (zajetí obou VIP) byl splněn. Elisabeth vedla výslech, a získala užitečné strategické informace. Melkanovi pro změnu během pozdního odpoledne dorazil dopis – tabulka psaná „klínopisnou“ arendijštinou, kterou pak (i jako hráč) luštil. Na některé věci se musel vyptat posla, ale vyšlo mu, že ve vsi jménem Gangar asi 40 km na jihovýchod od Džaraše má tábořit oddíl jistého askariho s kořistí, kterou získal rabováním v okolí Arby, bohatého městečka na pobřeží.
Ještě ve Welendoru Framan dostal od stařešiny rodu Jearimů ultimátum: jeho sňatku s Tiamar požehná jen tehdy, pokud získá „očištění krve“ (maronské občanství) a pro Jearimy znovu získá Arbu. Toto město tradičně patřilo Jearimům, boháči z rodu Nakkanů však zneužili Zudašových dluhů z hazardu a donutili jej jim prodat Arbu za desetinu skutečné ceny. Vrátit vesničanům nakradený majetek je dobrý způsob, jak si pro znovuzískání Arby připravit pozici. Proto Framan zavelel a postavy spolu s Tiamar a jejím bratrem Karkanem a bratrancem Karruem (ti dva si vzali vozy, lehký dvoukolák a těžký srpový, tedy kombajn na pobíjení pěšáků) vyrazily na noční cestu ke Gangaru.
Morgáni tábořili ve vesnici na malém, ale strmém kopečku. Pro noční útok byl následující plán, resp. Dva plány. Plán A: tiše zlikvidujeme stráže, a pak vesnici obsadí nejdřív Zudra a pak i další; všichni začnou brát morgány do zajetí. Plán B: na jedné straně Elisabeth už vytvořila magickou mlhu jako velitelské stanoviště. Jen co nastane poplach, mlha zrudne a z té strany se začnou ozývat děsivé zvuky. Jen co morgáni začnou před strašidly utíkat do polí, rozjedou je vozy a rytíři, zatímco zbytek družiny vyklidí vesnici od zbytku morgánů. Nakonec vyšel plán A, takže i bez strašení v pár lidech pobili nebo zajali víc než dvě stovky morgánů. V poslední fázi bitvy jim s tím pomohli místní domobránci, kteří se do té doby schovávali v buši míli nebo dvě od vesnice.

Po této anabázi družiníci zbytek noci, celý den a noc odpočívali. Framanovi se zdály další sny o kostlivci, tentokrát však spal ve zbroji a tu měl i ve snu. Většinu odpočinkového dne sice měl chromou ruku, do které ho ve snovém zápase kostlivec kousnul, ale v Zegorově jménu zvítězil Framan. Třetí noc už kostlivec byl o hlavu menší a Framan měl kromě zbroje i akosiánský palcát, kterým nemrtvého rozmlátil na prach. Kostlivec se pak už neukázal, aspoň ne Framanovi (pro změnu začal strašit vůdce Čistých ve Welendoru Tašpiho rab-Iru, který kletbu objednal; o týden později Tašpi zemřel při pádu z vozu).

V džungli welendorští napadli jiné zimbabwe, než na které měli původně namířeno, takže se morgáni místo stálé guerillové války zmohli jen na jeden velký přepad těsně před hradištěm. Jezdci v předním oddílu narazili na malý (asi 300 mužů) oddíl morgánů, a rozháněli a vraždili je tak dlouho, dokud Lankar nedal signál k ústupu: za nimi si morgáni prosekali cestičky džunglí a vytvořili štítovou hradbu mezi jízdním předvojem a pěšáky za nimi. Současně se na hrdiny snesl déšť šípů – na stromech podél cesty seděli morgáni s luky a oštěpy. Elisabeth sebe a Melkana ochránila kouzlem odvracejícím střely, ale Framan inkasoval jeden šíp přímo do tváře; zaryl se hluboko a navíc byl otrávený, takže mu nezbylo než se nechat od Melkana ošetřit. Zudra a Randal se zatím probili maramaatskými vojáky a umožnili welendorské pěchotě zaútočit do stran, a střelci pobili většinu morgánských odstřelovačů na stromech.

Postupovali dál, až dorazili k přesece – přes cestu ležely tři poražené stromy. Před ní byli na stromech další střelci a také obří pavouci. Některé z pavouků Melkan opil vyčarovaným kofeinem, ostatní pobili střelci nebo Framan se svou tajnou zbraní, dalekonosným mečem. Elisabeth nechala některé z vojáků vzlétnout a zajistit plošiny, na kterých stáli někteří střelci. Bedion, vybavený svým a Framanovým Kroderem a několika vojáky k jejich natahování, odtud začal odklízet velitele morgánských střelců na planině za přesekou.
Jen co byla pozice zajištěna, Framan se Zudrou se začali radit, co s přesekou; nakonec rozhodli, že osekají jen menší větve a kmeny pralesních velikánů přemostí. To trvalo několik hodin a nestihli to dřív, než zeelanďané prorazili jednou z postranních cest a donutili morgány utéct z polí do města nebo do džungle, ale stihli to před setměním.

Útočící armáda měla jednoho „bojového“ slona – starého dobráckého Addise, zvyklého tahat náklady v přístavu, řídit si chobotem dopravu a hlavně nikdy nikomu neubližovat. V předchozích bojích sice vydal za mnohem méně než 600 mužů (tolik je hodnota slona podle vojenských pouček), ale k vytržení části palisády obklopující zimbabwe (po zaháknutí)byl docela vhodný. A tak v noci welendorští přinesli žebříky a dřevěné obléhací rampy a zahájili zteč. Dobyli hradby, ve kterých někteří s pomocí slona udělali díru pro masivní útok jízdy i pěchoty. Framan oběhl polovinu hradeb a kůsou pobil snad sto morgánů; pak z nich skočil přímo do sedla Lorxe, který za tu bitvu neměl na účtě o moc méně nepřátel. Zimbabwe bylo dobyto, vyrabováno a zapáleno a morgánů zemřelo dost na to, aby si v příštích několika letech netroufli na další větší útok. Z welendorské armády zemřel sotva každý šestý, takže ztráty za tuto operaci byly nízké. Zkrátka, další „Awa u Litmeriku“.

Co už nebylo takhle skvělé bylo něco, co jsme odehráli stranou – Tharonovo astrální vyšetřování. Tharon se nechal zavolat Melkanem, nechal si vysvětlit situaci a promluvil si s Rulchunnim. Pangořan jej seznámil s některými ze svých astrálních spojenců, kterým pak Tharon letěl na místo činu ukázat zeelandijské matení stop. Před cestou si připomněl obvyklé techniky astrálního schovávání, takže prohlédl zeelandijskou kamufláž, předvedl démonům, jak to zeelandijští theurgové asi udělali, a nechal jich přijít ještě víc, než vlezl pod „plachtu“ astrální kamufláže.
Měl smůlu, hned za magickým závojem totiž narazil na hlídače – zubatého démona („Pac Man“). Plán strčit mu do tlamy kopí selhal, a než jej zahnal iluzí nepřátelské příšerky, bylo Tharonovo astrální tělo zle pokousané a v oblasti se už hemžili zeelandijští theurgové. Jeden z nich kouzlem přerušil Tharonovu „stopu“ (díru skrz závoj) a vyhnal pangorského vyšetřujícího démona, který prošel za Tharonem. Pak se na Tharona vrhli a on se snažil je ignorovat a jako správný Essetův inkvizitor psal protokol. Zeelanďanům se povedlo lejstro natrhnout a vasgarského theurga poslat do těla, protokol však skončil v Síních řádu, kde jej někdo posoudí a udělá zeelanďanům nějaké problémy pro maření vyšetřování. Že Zeelanďani mařili vyšetřování a tudíž pravděpodobně jedou v případu krádeže Ikkirovy koruny a zničení aledonské ambasády se Pangořani dozvědí, ale jak přesně to bylo ne.