[DrD] Dubrovnické dobrodružství

Sekce, v níž se věnujeme našemu hraní. Můžete zde poprosit o pomoc s přípravou kampaně nebo dobrodružství, konzultovat svou postavu, a samozřejmě se podělit o zápisy z her, které již máte za sebou.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 6. 10. 2011, 08:00

25. setkání (všichni)

Po dlouhém a příjemném rozhovoru s Thoebaldem ze Zary, během kterého Amalasunta zjistila, že právě dnes má své devatenácté narozeniny (jež taky hned laskavostí starého mága oslavila), se odehrálo další krátké setkání s Ráchel. Židovská žena tentokráte působila úplně jinak, klidnější, vyrovnaná, soustředěná, a jiné byly rovněž její vlasy (výrazně světlá barva, která družinku napoprvé velmi překvapila, se nyní objevovala jen v náznacích na konečkách vlasů a ve spodních pramíncích). Družinka však z jejího vystoupení a ani z rozhovoru se starým pánem ze Zary neučinila větších závěrů.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 7. 10. 2011, 10:06

26. setkání
Krvavé divadlo
Nepřítomni – otec Dismas

Cestou od mistra Thoebalda domů, odchytl družinku chráněnec jejich správce Miho Pracat as veškerou svou výmluvností a vehemencí se jim jal nabízet lístky do jakéhosi divadla. Za mimořádnou cenu – jen jeden zlatý a dva stříbrné na osobu, zvláštní nabídka, na poslední chvíli. Normální cena je prý tři a více zlatých, záleží u jakého překupníka. Vzhledem k tomu, že na Tajanu tato kulturní vyspělost chyběla a všichni byli zvědaví, o co vlastně jde, nedalo malému Mihovi přemlouvání nakonec ani moc práce.

Vstup do divadla vypadal jako běžné přízemí domu úspěšného městského řemeslníka kdesi za kostelem svatého Josefa. Již ne tak běžnou záležitostí byli dva urostlí, leč velmi přívětivě se tvářící strážci a čtveřice milých mladých biletářek, která se starala o hosty, pomáhala jim uložit jejich kabátce či další součásti a naopak obléci si zdejší lehké pláště z černého hedvábí lemované modrým, červeným a fialovým sametem. Součástí krásných plášťů byla i kápě. Evidentně ne každý návštěvník divadla se chtěl nechat poznat. Kápě plnily ještě jednu funkci – cestou po schodech dolů a dále neznámým podzemím neumožňovaly nikomu vidět, či si dokonce zapamatovat cestu.

Samotné divadlo působilo neméně velkolepě. Původní prostory byly zřejmě přirozenou jeskyní, nyní však umně rozšířenou do hlediště dostatečně prostorného pro pohodlí a přiměřené soukromí možná stovky diváků, které ze tří stran obklopovalo čtvercový půdorys jeviště. Čtvrtou stranu zaplňovaly prostory pro muzikanty a zázemí pro účinkující. V impozantních prostorech bylo snadné přehlédnout čtveřici strážných u každé ze stěn, vypadalis tejně přirozeně jako pozorná a rychlá obsluha servírující uvítací drinky zdarma a veliký výběr dalších nápojů, pochutin a jiných konzumovatelných radostí.

Hlediště se zaplnilo krátce po příchodu družiníků. K tomu již vyhrávala čtveřice nadaných muzikantů, kteří po uzavření sálu doprovodili taneční vystoupení dvou půvabných tanečnic oblečených ve zřejmě nedokonale ušitých kostýmech, ze kterých téměř neustále opadávaly nějaké kousky. Po tomto úvodu doprovodili dva urostlí núbijci, černí jako uhel za bezměsíčné noci, na jeviště maličkého kudůka ve zlaté masce. Ten sám sebe představil jako Zlatou hlavu, hostitele a promotéra dnešního představení. Popchválil moudrému obecenstvu dobrou volbu, neboť na dnešní večer přichystal čtveřici mimořádných vystoupení, jaké není možné vidět nikde jinde. Na všechny zápasy je možné uzavříti sázky v hotovosti či v žetonech u jeho pokladníků.

První vystoupení bude oslavou noci, neboť svede dohromady Černého piráta a Černou kočku. Jako první se obecenstvu představil pirát. O tom, že se jedná o skutečného mořského lupiče, nikdo nepochyboval ani na okamžik. Urostlá postava oděná v padnoucí kroužkové zbroji měla všechny doplňky správného piráta: klípec přes oko, pirátský klobouk s lebkou a zkříženými hnáty, námořnický kabátec ve správném stupni omšelosti a dalekohled za pasem, chyběl snad jen papoušek, který se zřejmě někde ládoval oříšky. Proti němu byla čtyřmi muži přivedena neméně statná černá puma.

V boji plném ladných pohybů a úskoků získával pomalu navrch Černý pirát, jehož nebylo pro pumu zrovna nejsnazší zasáhnout, přes kvalitní kroužkovou ochranu, zatímco sama nejednu ránu utržila. Černý pirát bojoval neobvyklou jedenapůlruční šavlí, jejíž prohnutá čepel byla na vrcholu oblouku doplněna několika pilovými zuby. Přesto se zdálo, že kočce uštědřuje sice mohutné, leč nepříliš krvácející rány. Postupnou prací a dobře spočítanou taktikou zatlačoval nebohou šelmu do rohu, který ji měl připravit o převahu v mrštnosti. Avšak sám se přepočítal, neboť puma dokázala využít situace, ukolébat Černého k nepozornosti a s pomocí mřížoví přeskočit jeho obranu a srazit soka na zem. Přestože Černá kočka triumfovala, nebohého piráta nedorazila, jen syčela a prskala nad jeho bezvládným, leč stále živým tělem. Za vsazené tři zlaté bylo družince vyplacena výhra dvou takových mincí.

Po umělecké vložce laděné stále více romanticky (a lascivně), navíc zakončené obdarováním každé dámy (poznaly se podle zvlášť zdobených plášťů) v hledišti květinou, přišel na řadu další souboj. Mladý vyzyvatel, Janek z Ploče se měl utkat s manticorou egyptskou, zvláště vykrmenou verzí kudlanky. S hranou sebejistotou obcházel mladý muž jeviště a dával na odiv svou sílu a urostlou postavu. Zkušenější pozorovatel si mohl všimnout nejen jisté dávky nejistoty, ale rovněž nepříliš vysoké obratnosti mladíkovy. Samotný souboj by docela vleklý, neboť mrštná manticora zasazovala opovážlivému člověku sice dost ranek, ale převážně drobných, kdežto Janek se nemohl pořádně trefit, nezvyklý bojovat s tak nízkým stvořením. Vcelku zbytečný pro takový druh boje byl i jeho štít. Proto se stalo, co se stát muselo. Mladík rozzlobený vlastní nemohoucností a nejistý na pokousaných nohách při jednom zuřivém výpadu upadl a poutní běs jej ukousal. Družinka neměla vsazeno.

Bezprostředně po této události se Amalasunta naštvaně zvedla a doprovázena Borešem opustila divadlo, dokonce odhodila i darovanou modrou orchidej. Neslyšel tak mimořádnou nabídku, kterou publiku učinila Zlatá hlava. Za královskou odměnu stopadesáti zlatých pro případ vítězství se mohl s dravou manticorou utkat kdokoliv z obecenstva. Ostatní diváci zřejmě pod vlivem opovážlivcova skonu rádi přenechali bohatou nabídku mistru Vyjebalovi. Ten nedal v rychlé šarvátce přerostlé kudlance šanci a údery své ohnivé sekery jí doslova usmažil, byť sám utrpěl několik citelných ran. Jenže nabídky Zlaté hlavy mývají háček a taková byla i tato. Pořádný hák spočíval ve vypuštění další, o dobrou třetinu větší bestie na pomláceného trpaslíka. Bratr Cael, jediný další přítomný člen družiny s pokusil důrazně protestovat, ale jedinou odpovědí mu byl arogantní pohled zlaté tváře a upozornění na znění jakýchsi pravidle, která toto prý umožňují. Proto půlelf nezaváhal a švindl oplatil švindlem, využívaje absence dalších paladinů či kněží v hledišti požehnal bratru Františkovi rychlostí.

A vyplatilo se. Náhle bleskurychlý paladin vrhl všechny své síly do útoku a Salabaruce v jeho rukou neodolal ani pevný chitin manticořina krunýře. Rozsekal ji, aniž by se zmohla na jediný protiútok. Soudě dle výrazu v trpaslíkově tváři stál naditý měšec za to. Zvláště, když ostatní diváci projevili své uznání v tekuté podobě. Amálčina kočka mezitím varovala svou paní, že se zde děje něco nepěkného a tak se Boreš s oslavenkyní vrátili zpět do hlediště. Viděli tak mimo jiné, jak je do společného měšce vyplácena odměna deseti zlatých za stejně vysokou sázku.

Třetí z ohlášených soubojů svedl proti sobě trpasličího bijce Grága (Vyjebal Snima si myslel,že se jedná o pseudonym, neboť Grág je legendární bojovník trpasličí mytologie) a jakousi strašlivou mořskou obludu, jejíž
Obrázek
baňaté tělo bylo zakončeno tlamou s nespočetnými zuby. Nad tlamou se vyjímal protáhlý nos zakončený jakýmsi světélkujícím orgánem. A co hůř pro obrněného trpaslíka, souboj se odehrával ve více než tři stopy hlubokém bazénku normálně ukrytém pod podlahou jeviště. Grág se do boje pustil s vervou i umem, leč bachraté tělo ryboida jakoby snad rány ani nevnímalo, zatímco trpasličí bojovník se musel mít velmi na pozoru před vražednou ostrostí rybích čelistí. Jenže bojová zručnost trpaslíků zvítězila i tentokrát. Grág lákal bestii ke stále odvážnějším výpadům, až mohl zasáhnout světélkující orgán. Bez váhání tak učinil a tím vyhrál sobě souboj a družince osm stříbrných mincí.

Po závěrečné části programu milostných her a tanců přišel na řadu poslední plánovaný souboj. Severský barbar Kunhů se měl utkat s obřím štírovcem. Když byl tento odporný hmyzák přiváděn do arény, diváci v prvních řadách se přesunuli dále od mřížoví. Tento souboj byl mimořádně napínavý, zejména pro barbarského šermíře, který musel střídat maximální důraz na útoky schopné zranit obrněného soupeře s pozornou obranou před zabijáckým ocasním bodcem. V důsledku toho barbar utržil několik ošklivých ran klepety a souboj se začal naklánět ve štírův prospěch. Vypadalo to, že rozhodně buď chvilková nepozornost zakončená jedovatým bodnutím, nebo snad nezastavitelný příval drobných ran klepety. Jenže statečný seveřan se nemínil vzdát. Další výpad bodcem neodrazil čepelí meče, ale zastavil jej záštitou a vzápětí uchopil jeden z jedových článků. S touto výhodou se prosmýkl za netvora a rychlým úderem zabodl svou čepel právě tam, kde na hrudní krunýř navazuje méně chráněný kořen ocasu.

Tentokráte byla hudební mezihra jen velmi krátká a již zde byla Zlatá hlava s další mimořádnou nabídkou. Vážené obecenstvo dostalo na výběr. Může shlédnout ještě další zápas, tentokráte mezi Grágem a Kunhů. A je jen na nich a jejich peněženkách, dle jakých pravidel se souboj odehraje. Pokud si budou chtít jen vsadit a nikoliv připlatit, mohou za dva vsazené zlaté vidět souboj podle pravidel arény. Pokud zaplatí dalších pět zlatých, mohou vidět souboj po severském způsobu, při němž může jeden ze soupeřů opravdu zemřít. A nakonec, perla večera a neuvěřitelná nabídka, za dvacet zlatých na osobu lze vidět absolutní souboj! Na život a na smrt.

Zejména k Amalasuntině ulehčení zvítězila první možnost a družinka vsadila povinných osm zlatých na vítězství Grága nad Kunhůem. Souboj dvou bojových mistrů stál za to. Oba dva ze sebe dostávali to nejlepší a útočili ze všech sil a schopností. Převaha a momentální vedení v souboji se přelévalo ze strany na stranu, diváci fandili ze všech sil. Šlo poznat, že favoritem většiny z nich je trpasličí kolos, jeho mohutné rány otřásaly nejen statným seveřanem, ale i samotnou arénou, jak se alespoň zdálo. Leč tentokráte rozhodla technická převaha barbarova šermu. Publikum, ač chudší o nemálo zlatých, dovedlo ocenit nádherný boj a odměnit vítěze potleskem.

Než se však mohlo obecenstvo rozejít, Zlatá hlava předložila finální nabídku večera – kouzelný plášť neviditelnosti tomu, kdo porazí dnešního šampiona šermíře Kunhů. Zatímco u podobné nabídky předchozí mnozí váhali a zvažovali své šance proti mantichoře, nyní nikdo tak opovážlivý nebyl. Snad i kvůli podrazu, kterého se kudůk dopustil na bratru Františkovi. Ovšem výzva nezůstala nakonec nevyslyšena, neboť Amálka zatoužila po onom plášti a když nepřesvědčila Boreše reálně hodnotícího své šance, přiměla k projevu odvahy, či snad bláznovství druhého s paladinských ochránců – Caela.
Duel půlelfa s barbarem byl kratší, než předchozí střetnutí, neboť Cael, ač zřejmě v dovednostech o trochu slabší, dokázal plně využít svou převahu ve výzbroji a ač několikrát citelně zasažen, dokázal seveřana přemoci. Družince tak přibyl do výbavy plášť schopný jednou za dva dny seslat neviditelnost na všechny, kteří se pod něj dokáží schovat.

Při odchodu se pak k družince přitočila jedna z postav v plášti s kápí. „Hezké vystoupení, ale takové zženštilé, bez opravdového vzrušení a exotiky,“ pronesl vzdáleně povědomý hlas. Zopakoval tak slova, jimiž Zlatá hlava srovnával své divadlo s Dubrovnickou arénou. A v zápětí předložil družince nabídku, za několik týdnů se bude v horském městečku Mostar konat skutečná aréna pro opravdové muže a ženy všech ras a vyznání. Za pouhých 40 zlatých na osobu dostanou dopravu, vstupné i ubytování. A aby viděli, na co všechno se mohou těšit, ukázal jim obrázek podivného stvoření, napůl člověka a napůl obrovského pavouka.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 16. 11. 2011, 08:45

27. setkání
Výlet do Cavtatu
Nepřítomni – nikdo

Druhého dne ráno se po vydatné snídani připravené otcem Dismasem družinka vydala do Cavtatu. Že ani tato cesta nebude „jen tak“, se ukázalo už v přístavišti, kde jakási mladá žena v tmavých šatech cosi hledala s téměř zoufalým výrazem ve tváři. Po úvodních komplikacích spojených s tím, že Boreše považovala za malé dítě, se ukázalo, jaká to náhoda, že shání dopravu do Cavtatu. Výměnou za informace jí bylo nabídnuto místo na Noe.

Cesta tedy ubíhala v klidném duchu a přátelském rozhovoru, který byl jen zpočátku narušen dramaticky dopraveným vzkazem od Cassanoviče, jenž kromě prázdných vět o štěstí a opatrnosti obsahoval především žádost o obstarání co možná nejvíce lahví modrého vína. O spolucestující se dověděli, že se jmenuje Vranka a živí se obchodem s uhlím, které kupuje od trpaslíků z hor. Občas obchodovala i s Vyjebalovým otcem, proto mladého trpaslíka poznala a odkazem na společné vzpomínky i poněkud uvedla do rozpaků. Do Cavtatu spěchá v nějakých rodinných záležitostech.

O modrém víně družince sdělila, že se jedná o mimořádný regionální produkt z Cavtatu, vyráběný rodinou Vranoviců, pro něž je zdrojem rodinné hrdosti i majetku. Jedná se mimořádně kvalitní víno sytě modré barvy, jehož jedna láhev stojí od 60 zlatých výše. Druhou zajímavostí, kterou Vranka zmínila, byly Soutěsky Konavle, jakýsi zajímavý skalní systém, nabízející mnoho krásných zákoutí. Poslední dobou ale někteří tvrdí, že tam straší. Jestli je to pravda, sama neví, již delší dobu tam nebyla. Rovněž zmínila, že se v Cavtatu dají porůznu najít drobné pozůstatky dřívějšího osídlení, neboť pod jménem Epidaurus byl osídlen již od raných římských dob.

Po nejednoduchém ale zvládnutém přistání u vysoké nábřežní zdi se Vranka rozloučila a zmizela kdesi v městečku. Družinka se vydala kolem radnice ke kostelu, který budil pozornost již svým vzhledem, starší kamenná stavba bazilikálního typu byla doplněna zdobným zděným průčelím. Nebylo těžké uhádnout, že jeho vybudování zaplatily vranovické peníze, stejně jako novou budovu radnice.

V kostele samém našli při péči o oltář jednoho z místních kanovníků, otce Daniela, který je mile přivítal a vcelku ochotně odpověděl na jejich dotazy. Že by v soutěskách strašilo, si nemyslí, i když ví, že se to říká, byť se to říkalo vždycky, proto si taky místní děti dokazují odvahu tím, že o některých svátcích chodí zapalovat svíčky ke kapličce svatého Jiří, která stojí na skalním ostrohu hned za nimi. On sám tam z tohoto důvodu chodí pravidelně a nikdy nepotkal nic mimořádného. Ale je pravda, že v posledních měsících, první případy mohou být něco víc, než rok staré, se několik lidí vrátilo opravdu vyděšených. Jinak jim nabídl případnou další pomoc včetně ubytování a ochotně jim ukázal Sochu hrůz, kopii slavné zmizelé sochy ze Semináře ochránců víry (Caelthalas a František ví, že se jedná o nejvýznamnější komendu paladinského řádu u Říma).

Poněkud méně příjemného přijetí se družince dostalo na radnici, kde je uvítala tříčlenná stráž ve zbrojích a nepřátelské náladě. To se nezlepšilo ani po příchodu jakéhosi vyššího brunátného muže, který je taktak slušně, ale o to rozhodněji vypoklonkoval, když nebyli schopni nijak doložit své poslání zde. Zaskočení takových nevlídným přijetím se rozhodli poobědvat. Při jídle si družinka všimla, že z radnice vyšla Vranka a zamířila kamsi pryč. Boreš byl dost pohotový a dokázal jí rychle sledovat až do jednoho nenápadného domu v chudší části městečka. Dokonce se dostal tak blízko, aby si byl jist, že je Vrančina tvář zkroucena žalem a šokem.

Proto byli družiníci překvapení, když při odchodu z hostince uviděli Vranku mířit rychlým krokem přímo k nim.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 16. 12. 2011, 13:44

28. setkání
Vranka
Nepřítomni – nikdo

Znatelně rozechvělá Vranka družince sdělila, že s ní potřebuje něco probrat v soukromí. Po jejich nepříliš váhavém souhlasu je odvedla do domečku, jenž již dříve viděl Boreš při svém průzkumu. Jak se později ukázalo, patřil dávným zaměstnancům jejich rodiny. Vranka totiž s omluvou přiznala, že o modrém víně toho ví o něco víc, než tvrdila při plavbě do Cavtatu, neboť její celé jméno je Vranka Vranovic a tento lahodný a prý i léčivý nápoj vyrábí, přesněji vyráběl její otec.

Se stěží potlačovanými vzlyky družince vyložila, že se právě na radnici dověděla, že její rodiče a oba sourozenci byli zavražděni, spolu s třemi sloužícími (rovněž rodina). Město následně dům zapečetilo a veškerý majetek převzalo pod sovu správu a vydá jej pouze oprávněnému dědici. Oprávněný dědic musí prokázat své nároky tak, že vyrobí opravdové modré víno. Jak sdělil první radní signore Nepřeš, radnice nemůže připustit, aby toto tajemství padlo do rukou konkurenčních měst. K tomu Ranka poznamenala, že Cavtat má sice nejdelší historii, ale jinak za sousedními městečky zaostával, až tento objev jej vrátil na čelné místo mezi obcemi na jih od Dubrovníku.

Boreš, zřejmě nadšený z předchozího úspěchu při sledování nebohé dívky, projevoval značný neklid a nabádal ostatní, aby hned vyrazili něco řešit místo sezení a tlachání o možnostech a problémech. Amalasunta do zásoby vymyslela několik triků, jak pomocí své magie ochránit Vranku, kdyby byla ohrožená na životě. Družina proto vyrazila využít denního světla a prohlédnout si vinohrad. Vranka je ještě upozornila, že by se měli hlavně dívat po prstenu, který jediný umožňuje přístup do prostor, kde se modré víno vyrábí.

Cesta až skoro k hranicím vinohradu probíhala příjemně, ba přímo idylicky. Počasí bylo na odpolední vycházku jako stvořené, teplo, sluníčko, lehký větřík a krásná příroda všade kolem. Přírodní harmonii narušily nejméně dva mužské hlasy ozývající se zpoza zatáčky, z míst, kde by téměř měla být vstupní brána vinohradu. Boreš se opět statečně vrhl na průzkum, ovšem, tentokrát se mu tolik nezadařilo a byl objeven, byť jej hlídka považovala za divé prasátko. Naštěstí se dokázal k družince dostat dříve, než mu oštěp proklál hřbet. Přes veškeré snahy se nepodařilo neústupné gardisty přesvědčit argumenty a tak došlo k boji. První dvě rány schytala amuletem chráněná Amálka a pak do prvního z gardistů udeřil bratr František. A bylo znát, že se poučil ze svých předchozích bojů a tentokráte nedal protivníkovi šanci. Do zad jdoucí rány Salabarukou připravovaly agresivního strážce městského pořádku o možnost reagovat a po třetí z nich se svezl na zem v bezvědomí. Tuto cestu si možná trochu zpříjemnil opíráním se o nebohou Amalasuntu.

O poznání těžší to měl Cael, který čelil druhému gardistovi bez magií chráněného štítu, takže sám schytal nemálo ran, ale ty statečně oplácel a s významným přispěním Borešových blesků i on svého soupeře srazil. Tím však problémy neskončily. Vyslechnout oba výtečníky bylo ještě těžší, než se rozhodnout, co s nimi udělat pak, přeci jen vraždit městskou stráž asi není správné. Nejrychlejší výsledky přineslo ohledání. Strážní u sebe neměli vůbec nic osobního, jen na krku jakýsi amulet ze stříbra, oba dva shodný - do hrudky surového kovu otištěnou pečeť sestávající se z hole, meče a koruny, poskládané tak, že hůl a meč nesly koruny, která uzavírala na špici postavený trojúhelník. Každý pak měl jeden, zřejmě magický, prsten - jeden měl na sobě větší červený kamínek, kdežto druhý menší červený a stejně velký fialový drahokam.

Ani s pomocí hypnózy se nedozvěděli nic podstatného, městští strážní se sami nazývali Skupina, pocházeli ze všech možných koutů Ragusy a nic víc prozradit nechtěli či nemohli. Vranku evidentně neznali, minimálně ne dle obličeje a o celkové situaci toho věděli pečlivě málo. Družinka je spoutané chtěla odnést do některé z obytných budov, jenž stály nad samotným vinohradem, ale čím více se blížili, tím víc se oba strážní zmítali.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 20. 1. 2012, 09:48

29. setkání
Vinohrad
Nepřítomni – nikdo

Svázaní zajatci, v jejichž odznacích Cael správně odhalil symboly arén, se začali bránit odtažení do budov vinohradu, když už se družinka konečně rozhodla, že nejprve prozkoumá obytnou, horní, část. Po chvilce usilovného vyptávání prozradili, že v domě straší a proto tam kapitán Yorgoll zakázal vstup. Léčení zásahu duchem totiž stojí nemalé peníze. Oba zajatci tedy zůstali svázaní venku a dovnitř vstoupili jen družiníci s Vrankou ve svém středu, která jim předem prozradila základní dispozice domu.

Až ke schodům vedoucím do patra, které sloužilo rodině Vranoviců, se nic zvláštního nestalo. Ale v půli schodů se duchové projevili. Nebyli přímo agresivní, ale evidentně bylo jejich cílem nahnat družince strach nejen děsivými zvuky ozývajícími se neustále tu i onde, leč především děsivým zjevem plným rohů, drápů a čepelí. Vranka se pokusila s duchy komunikovat, ale když se nejhrozivější z nich změnil v přesnou podobu jejího otce, tak nevydržela ten nápor citů a šoku a zhroutila se. Načež byla družinkou odnesena do jejího starého pokoje a uložena na lůžko.

Komunikace s ostatními se ujal Plinius, starší ze synů Jocha Vranovice, Vrančin bratr, který měl nejmenší potíže se správnou výslovností. Družince přislíbil za pomoc Vrance s dědictvím a pomstou na vrazích veškeré informace, které měl o osudu Zvonimirově. Rodiče prozradili, že dle jisté rodinné pověsti se kdosi vydával za levobočka, jehož potomek by snad mohl tvrdit, že jest dědicem. Dále prozradili, že nyní není možné modré víno vyrobit, neboť na to jsou potřeba čerstvé hrozny, modré víno má povahu burčáku.

V dolní části vinohradu, v prostorách pro vlastní výrobu vína se nachází mladý bazilišek. I když tato informace byla relativizována skutečností, že byl asi dvakrát větší, než ten, kterého slavně zabil svatý Michael (podle jiných s. Jiří). Pár informací o baziliškovi se povedlo dohledat ve zdejší knihovně, která měla neuvěřitelných více než 40 svazků! Jedná se o jedovatého ještěra s jakoby kohoutí hlavou, jehož pohled umí změnit člověka (a dle nejnovějších prorvání i ducha) na kámen. Toto ztuhnutí by snad měly umět léčit esence, léčivé elixíry obdařené mocí svatých, světců a podobných sil, neboť se jedná o vyšší zlou bytost.

Po dlouhé a důkladné poradě se družinka usnesla na tom, že na baziliška zaútočí hromadně z neviditelnosti seslané pláštěm.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 24. 2. 2012, 13:55

30. setkání
Bazilišek
Nepřítomni – nikdo

Nakonec se plán střetnutí s baziliškem musel ještě trochu poupravit, protože Amalasunta se rozhodlo, že byť se jedná o vyšší zlou bytost, nebezpečného pekelníka, jak si vzpomněl otec Dissmass, tak přeci jen má právo na život a není důvod jí usmrtit. Nakonec ještě požadovala, aby se Boreš, jako budoucí otec rodiny, držel stranou nebezpečí. Nicméně plán byl nakonec dohodnut a jen co si ctihodný otec obstaral látku na zakrytí baziliškových očí, i spuštěn.

Najít baziliška ve vinohradu nebyl takový problém, neboť stál otevřeně v rohu hlavní haly a zřejmě podřimoval, alespoň tak tento od pohledu zvláštní kříženec kuřete a krokodýlovitého plaza vypadal. Celé tělo bylo pokryto kůží s hadími šupinkami, avšak tvary nohou a hlavy připomínaly spíš kura. Tomuto dojmu notně napomáhal i kohoutí hřebínek a zobák místo tlamy. Jen ocas by slušel každému krokodýlovi. Přes poněkud pitoreskní zjev nahánělo stvoření neurčitý strach.
Dopodrobna připravený plán protentokrát vyšel dokonale. Jakmile se neviditelní družiníci pustili, začali počítat do sta a při tom zaujímat přesně dohodnuté pozice. První se dopočítal Dissmass a věda si nebezpečí, hrozícího z očí obludu Satanovy, téměř vlastním tělem zakryl jeho zraky. Jen o zlomek vteřiny později prosvištěl kolem jeho paží Caelův meč. A pozadu nezůstala ani Salabaruka ve Františkových pažích. Přes dokonalé překvapení a pádné úvodní rány bazilišek ještě žil a chabě se snažil vyprostit z oslepující kápě. Ale nestačil to a série dalších ran ukončila jeho pozemskou existenci. Zajímavé bylo, že jeho tělo se změnilo v černý dým, který na malou chvilku na sebe vzal podobu kozlí hlavy a pak se úplně rozplynul jen s lehkým zápachem sýry. Hlava však zůstala nedotčená a stala se cennou kořistí družinky, s ní by už šlo na Velké alchymistické burze obchodovat.

Boreš, který se útoku ani nemusel zúčastnit, zůstal neviditelný a odhalil tak důležitou informaci o jejich kouzelném plášti. Amálka se rozhodla, že si odnese jednoho (toho hezčího) ze zkamenělých duchů, protože se jednalo o sice trochu morbidní, ale velice nevšední sochu vytesanou jakoby z bublinek. Plinius pak předal družince prsten se zvláštním zeleným kamenem – pečetní prsten rodu Vranoviců, údajný klíč k výrobě modrého vína. Zmínil možnost, že ve skladě ve městě, u pana Grabiše, by mohlo, mělo zbývat ještě cca 50 lahví modrého vína, které by snad šlo využít k prokázání Vrančina nároku. Rovněž za duchy slíbil, že pohlídají ony dva strážné a samozřejmě se postarají o Vranku.

Družina se tedy vracela do městečka, k čemuž zvolila drobnou okliku mající zamaskovat skutečný směr příchodu. Což se zřejmě vyplatilo, neboť ještě než došli k hostinci v půli náměstí, dohnala je podivná pětice mužů. Kapitán Yorgoll se představil otci Dissmasovi a velice slušně zkoumal, zda je jeho poslání zde oficiální a o jakou že to nemovitost se vlastně zajímá. Vůdce nové městské gardy byl vysoký, statný muž neurčitého původu s řídkými světlými vlasy, větším čelo, drobnými ústy a nosem. Nejvýraznějším rysem jeho obličeje pak byly ledově modré oči. Jeho postavení odpovídala i zjevně kvalitní výzbroj. Na krku nesl podobnou značku jako jeho muži, avšak ve zlatě vyvedenou. Jeho čtyřčlenný doprovod vypadal docela obyčejně, až na jednoho ze strážných, který, ač věkem ne nejmladší, mohlo mu být dobrých 25 let, působil mezi ostatními jako nováček.

Dům pana Grabiše, vzdáleného nepokrevního příbuzného Vranoviců našli dle popisu bez větších potíží, avšak dům byl již nějaký ten den zcela opuštěný. V hlavním skladu nebylo nic zajímavého, pár sudů běžného místního vína na vývoz a o poznání méně balíků dovezeného zboží, hlavně látek. Zcela prázdný pak byl umně ukrytý sklípek speciálně určený pro modré víno. Na dveřích našel Boreš stopy zjevně neúspěšného vloupání.

Přes pozdní večerní hodinu se jim podařilo zastihnout místního faráře, který jim sdělil, že Grabiše naposledy viděl dva nebo tři dny potom, co se stala ta hrozná věc u Vranoviců a že je krajně neobvyklé, aby delší dobu nebyl doma. Vlastně si už i pár lidí stěžovalo, že mají u něj své zboží a tak nemohou obchodovat. Potvrdil rovněž, že nové strážné najal signore Nepreš bezprostředně po stejné události. Na závěr k jejich dotazu prozradil, kde bydlí Vlad Vranovic, kterého však v kostele vídává podstatně méně než Grabiše.

Tak se končí další den, zbývá jich 21 jen, a družinka není o nic blíže nalezení prvního mága publiky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 14. 3. 2012, 07:45

Hned z rána se družinka vypravila promluvit si s Vladem Vranovicem, snad ve snaze vyjasnit si, jak se to má s jeho nároky na Vranovické dědictví. Poměrně velký, leč nepříliš vzhledný dům byl strážen radnicí najatou gardou. Leč po chvilce váhání jeden ze strážných odešel pro Vlada, avšak vrátil se s Ehunou, jeho matkou, postarší, dříve možná pohlednou ženštinou. Ta se dosti opakovala, naprosto odmítla jakékoliv jiné jednání s Vrankou, než veřejné dokázání oprávněností nároků výrobou modrého vína.

Po neúspěchu tohoto pokusu o řešení sporu vyjednáváním se družinka pokusila přesvědčit Ehunu o tomž,e se Vranka usídlila v domě rodinného obchodníka Grabiše. Tam se rozhodla počíhat na případné vyslané vrahy či koho. Jenže se blížilo poledne a nikdo nešel, takže bylo třeba řešit případnou výměnu hlídek u vinohradu. Hlídáním v nábřežním domě byl pověřen Borešův havran, který je varoval, že kolem domu kdosi slídí. Družinka se proto musela rozhodnout, co dál. Amalasunta zvažovala možnost proměnit se metamorfozou ve zjevení anděla a tak zabránit gardistům, aby varovali ostatní.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 29. 3. 2012, 12:49

32. setkání
Rozhovor s Yorgollem
Nepřítomni – nikdo

Únik ze skladiště střeženého dvojicí gardistů „v civilu“ – tedy bez modrofialové šerpy či pláště -barev Cavtatu si vyžádal dlouhého plánování. Nicméně díky tomu byla samotná realizace snadná. Otec Dissmass koordinovaný prostřednictvím Borešova Havrana odvedl pozornost jednoho ze strážných důkladným vyptáváním se na cestu do soutěsek Konavle a zbytek družinky potichu opustil skladiště hlavním vchodem. S otcem Dissmassem se shledali cestou na vinohrad, kam dorazili s malým náskokem před dvojicí střídajících stráží.

Noc strávená ve společnosti duchů notně nalomila odhodlání obou zajatců a ti proto spolupracovali a byli ochotní komunikovat. Nicméně družinka nestihla vyzvědět víc, než celkový počet gardistů – 16 mužů a kapitán. Pak už se plně a usilovně věnovali plánování léčky, aby se nakonec celou věc rozhodli řešit úplně jinak. Pod záminkou vyšetřování výskytu baziliška přiměli oba zajaté gardisty, aby je odvedli ke kapitánovi, který nakonec svolil k soukromému rozhovoru s otcem Dissmassem a bratrem Vyjebalem.

Rozhovor byl oboustranně zdvořilý a opatrný, přesto přinesl celou řadu informací:
- Vyšetřování vražd vede osobně představený města, signore Nepreš, kapitán Yorgoll díky svým zkušenostem jen asistuje.
- Byla nalezena těla šesti nebo sedmi obětí, těla služebnictva byla totiž natolik rozsekaná, že se nedalo spočítat, kolik lidí zemřelo. Nyní je dům uklizen a zapečetěn Nepřešem.
- Vrahů bylo nejméně tři, ale ne více než 6 či 7, kapitán osobně odhaduje 5 útočníků, dům přepadli v noci, vraždili oběti ve spánku. Lze téměř vyloučit, že by do Cavtatu připluli lodí – přístaviště je nepřetržitě střeženo a připlouvající loď by byla vidět i v noci.
- Vraždili pomocí ostrých, středně dlouhých zahnutých čepelí, které velmi odpovídají mohamedánským mečům. Takové zbraně používají někteří z pirátů nebo příslušníci horských některých kmenů.
- Yorgoll se svými muži dorazil dva dny po vraždách, najat jako ochrana města, neboť se soudilo, že by se loupežné útoky mohly opakovat. Předchozí městští strážní se raději vzali svých funkcí.
- Jestli se v domě loupilo, se nedá zcela ověřit, neboť do soukromých částí domu vstupoval zřejmě jen bankéř a obchodník Grabiš, který zmizel ještě před příchodem Yorgolla a spol.
- Osobně podezřívá osobu vydávající se za Vranku, neboť jí z městečka nikdo pořádně nezná a je údajně jedinou dědičkou. Přičemž při své předchozí obchodní činnosti mohla získat kontakty na vhodné horaly…
- O Vladovi sdělil, že je potomkem služebné, která pracovala pro Vranovice, když byli ještě prostými a chudými vinaři až do doby, kdy tuto rodinu postihlo jakési velké neštěstí, přičemž jim snad sám Bůh na oplátku seslal tajemství výroby modrého vína.
- Upozorňoval, že v držení rodiny vranovců jsou spisky, které by církev možná zonačila za závadné, to si netroufal přímo posoudit, a pak řada kuriosních či záhadných nebo velmi starých předmětů, prostře samé podezřelé věci. Předpokládá, že tímto způsobem se tam tak dostalo i baziliščí vejce, které pak probudil ten hrozný masakr.
- O událostech v Koavelských soutěskách prakticky nic neví, nemá dost lidí, aby je mohl propátrat, ale pokud by snad ctihodný otec chtěl, poskytne mu ozbrojený doprovod.
- Více informací o historických událostech by snad mohlo být v záznamech města či farnosti.

Yorgoll se ujistil, že družinka, respektive otec Dissmass, nemá za úkol koupit Vranovickou vinici pro Svatý stolec ani jinou církevní instituci a domluvil se na spolupráci při řešení Cavtatského masakru.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 26. 4. 2012, 13:31

33. setkání
Velké ověřování
Nepřítomni – nikdo

Pochybnosti ohledně Vrančiny pravdomluvnosti vedly družinku k rozhodnutí ověřit její „výpověď“ prostřednictvím hypnózy seslané Amalasuntou. Vrátili se tedy zpět na vinohrad, kde museli vynaložit nemalou dávku přesvědčivosti, aby se dostali přes dvojici stráží dál a bez doprovodu. Vranka již vypadala o poznání lépe, pod bedlivou ochranou svých spirituálních příbuzných dokonce připravila a ostatním nabídla oběd.

S hypnotickým výslechem bez problémů souhlasila, a to i za účasti rodičů. Samotný výslech pak potvrdil, že pro žádné obavy neměla důvod. Pečlivě volné otázky družinky neodhalily žádnou nepřesnost v její výpovědi. Naopak si vzpomněla na pár dalších podrobností. Vybavila si, že před lety Vláda znala jako docela hodného kluka, který byl neustále pod silným vlivem matinky. S tím souvisela i druhá vzpomínka – rodině Ehuny Vranovic patřil jeden vinný sklep kousek dál od obydlené části města. Pokud by někdo držel bankéře Grabiše nebo někoho dalšího proti jeho vůli a chtěl to udělat nenápadně, tak tohle bylo příhodné místo.

Třetí a možná nejzásadnější vzpomínka se týkala, události, která se odehrála před několika lety daleko v horách. Malou vesničku Bilečky Klenak tehdy kdosi vyvraždil a téměř vypálil do základů. Kupci, kteří tím utrpěli nemalé ztráty (ve vesničce se skladovalo zboží z hor i do hor), tehdy najali družinu jakéhosi Yorgolla, aby vypátral útočníky. Ten však zjistil jen to, že se jednalo nejspíše o mohamedány, neboť mrtví byli rozsekání „jejich“ zakřivenými šavlemi.

Po průběžné diskusi o tom, kterou autoritu požádat o ozbrojenou případně jinou pomoc, vyslala družinka zvířecí průzkumníky k inkriminovanému sklepení. Amálčina kočka potvrdila, že v předsálí se nachází jedna cizí osoba, dost možná na stráži. Podrobnější průzkum Borešem odhalil, že se skutečně jedná o jednoho ze seržantů městské gardy. Úvodní tah družince vyšel. Vylekaný strážný s hlavou zahalenou v kouzleném dýmu vyběhl ven, kde jej srazil na zem bratr Cael. Tím však snadné úspěchy skončily. Následný boj byl prudký, krátký, ale přesto stál málem život mistra trpaslíka, neboť protivník byl v boji více než zběhlý a svým širokým mečem zasadil nejednou přesnou ránu. Ovšem sám toho taky dost schytal, proto se družinka nejprve vydala prozkoumat vinný sklep. U strážného našli jen dvě zajímavé věci – prsten s velkým červeným a fialovým kamenem a zvláštní rukověť širokého meče. Ta měla nějakou formu magie, ale nikdo z družinky netušil jakou.

Sklepení však vydalo podstatnější tajemství. V jeho nejhlubší části byl v malé zamčené komůrce zubožený postarší trpaslík, podle popisu dost možná bankéř Grabiš. Pod jedním ze sudů byl pak umně skryt balík z černé látky obsahující šest podivných, zakřivených čepelí.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 31. 5. 2012, 08:01

34. setkání
Ještě větší plánování
Nepřítomni – nikdo

Důkladná prohlídka sklepení přinesla nakonec snad ještě více otázek, než odpovědí. Zejména, pokud šlo o nejbližší budoucnost a tak nastalo další velké plánování a debatování, při němž družinka zvládla poměrně fyzicky náročný přesun dvou bezvládných osob, pomláceného bratra Františka a balíku ocelových důkazů na Vranovickou vinici.
Vranka se ujala péče o nebohého bankéře Grabiše, což umožnilo družiníkům věnovat plnou pozornost zajatému gardistovi. Tohoto času a prostoru z počátku využili na debatu o tom, zda je přípustné zajatce mučit a jak to provést nejlépe. Dle očekávání, Amalasunta byla proti jakékoliv takové myšlence, až vyčerpána odporem nakonec usnula. Naštěstí se ukázalo, že žádná podoba skutečného mučení nebude potřeba – stačila pouhá přítomnost duchů, aby se v seržantovi hnulo svědomí a byť s oklikami a neochotou, tak přeci jen něco pověděl.

Družinka jeho informace operativně konfrontovala nejen s tím, co už sama zjistila, ale i s o mnoho laskavějším zpovídáním Grabiše, jenž se ve Vrančině péči pomalinku vzpamatovával.

Vzato od počátku, se družina dozvěděla, že Yorgoll jednal se signorem Neprešem, který jej snad nějakým dopisem pozval na schůzku v Dubrovníku a následně na práci do Cavtatu. Sem se vypravila prakticky celá současná Yorgollova skupina – kapitán Yorgoll, jeho čtyři nejstarší muži ve funkcích seržantů a 12 dalších vojáků, včetně několika nováčků. Práce orapvdu spočívala v tom, že vydávajíc za mohamedány zmasakrovali nebohé Vranovice, kteří neměli ani žádného strážného. Následné najmutí jako cavtatské gardy plní dvojí funkci – nejen,že dává Neprešovi silovou kontrolu nad situací, ale zároveň umožňuje vyplatit Yorgollovi celou odměnu z obecních peněz. Družinka rovněž (znovu) zjistila, že se tato garda usídlila v domě Vlada Vranovice a jeho matky Ehuny, který je dostatečně prostorný.

Následně si družinka upřesnila i informace o návratu Vranky do Cavtatu, z hor jí vylákal Grabišův vzkaz, který nemohl být příliš konkrétní z obav před kompromitací. Ovšem po svém připlutí na Noe, nemohla bankéře Grabiše najít a tak se zašla optat na radnici, kde se dozvěděla onu smutnou zprávu. Grabiš zmizel rovněž v noci dva dny po masakru. V té době byl již dům Vranoviců na náměstí zapečetěn. O nápadu s prokázáním dědictví výrobou vína se začalo mluvit až po Grabišově zajetí, takže o tom víc neví. Potvrdil však, že v jeho skladišti byla poslední loňská zásoba modrého vína, ale sám recepturu jeho výroby nezná. Duchové znovu zopakovali, že modré víno vyrábí z čerstvých hroznů na podzim, kdy se vyrábí i běžné víno.

Všechny tyto informace utvrdily bdělou část družinky v potřebě získání posil z Dubrovníku, neboť Yorgollovi muži byly po jednom, maximálně po dvou, družince rovným soupeřem, vypořádat se se zbývající patnáctkou a jejich kapitánem navrch bylo mimo reálné možnosti. Rozhořela se debata o tom, zda povolat Dubrovnickou stráž nebo s pomocí mistra Hahna najmout svobodné dobrodruhy. Přes nemalé náklady nakonec těsně zvítězila druhá varianta slibující alespoň nějaký možný zisk. A navíc 2/3 nákladů na sebe vzali Vranovicovi a GRabiš osobně. Proto byl vyslán Borešův havran s žádostí o 25 až 30 mužů, přičemž družinka počítala, že nedorazí dříve, než za dva dny.

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat:
„Posílám tři muže, budou stačit a ušetříte:) Čekejte je hodinu před západem slunce v přístavu. Hahn.“
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 28. 9. 2012, 08:56

35. setkání
Bitva o Cavtat
Nepřítomni – Dissmass

Hahnova zpráva vyvolala předvídatelnou vlnu zájmu a nikoliv neočekávatelnou vlnu dalšího plánování. Při něm se ukázalo, že není problém na přibližující se plavidlo dopravit vzkaz, ale mnohem spíš to, co do vzkazu uvést. Nakonec to skončilo rozumným kompromisem - nechají posily přistát u městského mola, protože představa, že by trpaslíci v plných zbrojích někam doplavali, reálná nebyla. A pak se pokusí situaci probrat někde v klidu a vyslechnout si rady snad bojově zkušenějších.

Prvotní kontakt s onou trojicí, tvořenou bratry Wramem a Wrankem spolu s velitelem Hahnovy stráže Murbánem, měla obstarat Amalasunta s využitím kouzla neviditelnosti. Ovšem ani ta nestačila na oklamání překvapivě pozorné stráže, jež hned odběhla upozornit kapitána Yorgolla.

Podobný průběh mělo setkání tentokráte již kompletní skupiny s dvojčlennou hlídkou na náměstí - zatímco se polovina z nich schovala za bytelné dveře radnice, zbylý strážný zamířil stejně jako kolega předtím varovat svého náčelníka. Mistři trpaslíci se rozhodli neprotahovat zbytečně situaci a rozvážným krokem podobni ocelové vlně vyrazili vstříc střetnutí. Přestože hned za nimi šla i družinka, Yorgoll doprovázený svými třemi seržanty a tuctem dalších mužů vypadal na první pohled poněkud hrůzostrašněji. Přesto z Wrankových rtů nezmizel pobavený úsměv, který zřejmě popudil nepřátelského kapitána k několika rasistickým hláškám beroucím si na paškál zejména trpasličí podvýšku.

Nebylo třeba zvláštních magických schopností, aby šlo postřehnout, že Yorgoll své muže hláškami nejen pobavil, ale především zcela ovládl a nabudil jejich mysl. Přesto se tato podpora v boji projevila v jediném ohledu, žádný z mužů neustoupil, ani se nevzdal. I tak srážka netrvala dlouho. Zatímco Wram se svým mohutným kladivem zdolal trojici poddůstojníků, Wrank nejprve odrazil Yorgollovy výpady, aby pak svého soupeře poslal k zemi zjevně bez vynaložení zvláštního úsilí. I Murbán bojoval s nemenší statečností, avšak bylo poznat, že mistrovství svých společníků nedosahuje. Jeho soupeřům se dokonce podařilo jej několikrát zasáhnout. To ale nemohlo zastavit dvoubřitou sekeru nezastavitelně kosící řady opozičních pěšáků. Wrank se záhy k Murbánovi přidal, ale přesto zůstali nějaké příležitosti i pro oba družinkové paladiny. Bratr František si se svým poradil vcelku snadno, zejména díky mimořádně povedené první ráně, Caelovi to trvalo o chlup déle a využil i střeleckou pomoc od Boreše, který se usadil na střeše, využívaje k tomu i pomoc své drahé Amalasunty procvičující kouzlo magický štít.

Bitka skončila snad ještě náhleji, než začala, takže zbývalo se postarat o Nepreše a posledního gardistu. Oba se nejspíš nacházeli na radnici. Boreš, věren heslu, že předpoklad a průser mají víc společného než jen písmenko pé na začátku vyslal Havrana na obhlídku a dobře udělal. Za hřbitovem byli připraveni dva koně čekající spolu s vojákem na spěchajícího radního nesoucího jakýsi těžký vak. Bratr Cael využil svého zrychlení přímo božského (před bojem na sebe seslal rychlou modlitbičku) a vyrazil ke koním. Amálka z spoledních magických sil a duševních rezerv seslala hyperprostor a následně bafla na signora Nepreše s hypnózou. Na staršího muže bylo vypětí posledních dní zřejmě příliš a omdlel. Skončil spolu s přeživšími nepřáteli, mezi nimiž byl i sám Yorgoll (2 seržanti /jeden byl přiveden z vinohradu/ a celkem tři pěšáci), v městské šatlavě.

Wram a spol. důkladně prohledali Yorgolla a podstatně zběžněji i jeho poddůstojníky a vyrazili zpátky do Dubrovníku, z města naopak přibyl dosti tajuplný muž jménem Zak, beze zbroje, opíraje se o těžkou, ale krátkou hůlku a ozbrojen snad jen nožem svačinové velikosti prohlásil, že je poslán Hahnem na pomoc s výslechy. Bratr Vyjebal samozřejmě neopomněl zajistit družince řádný podíl na kořisti, který představoval dohromady a po zpeněžení 700 zlatých. Další dvě stovky k tomu představoval příspěvek Grabiše a Vranoviců na náklady spojené s obstaráním bojové podpory. Od Vranoviců rovněž obdrželi vytoužené informace o Zvonimirovi z Drače, v rodinných archivech pátral po informacích o starší podobě rodového erbu, který byl spjat ještě s původním sídlem rodu v Konávelských horách. Sídlo před více než stoletím lehlo popelem, ale přesto se Zvonimir vydal do soutěsek, aby našel jeho zbytky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 13. 10. 2012, 13:40

36. setkání
Vyslýchání
Nepřítomni – nikdo

Družinka byla požádána tím, co zůstalo po zadržení Nepreše z městské rady, aby přes noc zůstala v budově radnice a vykonávala tak funkci hlídky. Ovšem ani usnést se na tomto požadavku nebylo zjevně snadné. Jak družinka záhy seznala, rada byla poněkud bezradná, až to nevydržel jeden ze starších radních, kulatý šedovlasý člověk jménem Kob Ylek. Tento rozvážný muž, občanským povoláním výrobce pálenek, projevil dokonce zájem být přítomen výslechu kapitána Yorgolla a dalších.

Zak přiměl vůdce gardistů ke spolupráci, aniž by se jej byť jen dotkl. Povětšinou odpovídal ochotně, o vzdor se neúspěšně pokoušel jen u otázek směřujících přímo k jeho osobě. Družinka si tak potvrdila dřívější zjištění o roli Yorgollovců v událostech stejně jako motivy Ehuny (rodová msta) a Nepreše (posílení postavení a u obou majetek), o nichž vše vzešlo. Na přímý Vyjebalův dotaz sdělil zajatý kapitán, že své příjmy z velké části reinvestoval do výbavy jednotky, takže žádný velký majetek nemá, ale to, co zbylo, spravuje bankéř al-Deníz z Mostaru, v tomto městečku taktéž získal (ale nekoupil ani nenašel…) baziliščí vejce.

Po tomto výslechu skončí Yorgoll v bdělém bezvědomí a Zak na tom není o mnoho lépe. Kob Ylek se nechal slyšet, že tato záležitost je cavtatskou ostudou a proto musí být v Cavtatu vyřešena – popravou všech pachatelů, o jejichž vině nemá nejmenší pochybnosti. Což se, předvídatelně, nelíbilo Amalasuntě, proto navrhla nejdříve zajistit Ehunu a vyslechnout jí. V tomto podniku přálo družince štěstí, s pomocí chytře využitého Borešova kouzla Ticho se dostali až ke dveřím její pracovny a mohli tak vyslechnout aktuální plány. Ehuna zamýšlela zburcovat chudé Cavtatu, aby osvobodili Nepreše, kterého prý vězní zájmy plutokracie, při založeném požáru radnice pak měla uhořet nejen družinka, ale i Yorgollovci, kterým by se tak nemusel doplácet zbytek peněz.

Otec Dissmass se rozhodl jednat a Ehunu zadržet, tu se sice dva ze čtyř přítomných „vůdců revoluce“ pokoušeli chránit, ale přes pokus o podlý trik se vzetím ctihodného otce jako rukojmího se jim to nepodařilo a KlinGer v Caelových rukou ukončil pozemskou část jejich pouti. Ehuna následně předvedla slušné představení na téma vděčnosti za osvobození, ale Dissmass i jeho sevření zůstalo neoblomné. Na poslední chvíli ještě požádala, aby si mohla vzít své léky, v čemž jí družinka raději zabránila. Posléze se zjistilo, že v podivně tmavém hliněném flakonku byl lektvar, který ji měl pomoci v nouzi nejvyšší . Ve sklepě byl nalezen svázaný Vlad Vranovic, který nakonec spolu se Zakovými výslechy Ehuny a Nepreše přispěl k poodhalení řady dalších informací. Žel o Zvonimirovi z Drače neměl nikdo žádné informace, nezajímal je…

Ehunina motivace pramenila z událostí starých více než století, kdy jedna její prabába sloužila u Vranoviců a usmyslela si, že se stane paní domu sňatkem s mladým panem Vranovicem, nic nevadilo, že byl ženat a čekal potomka. Tento problém měl vyřešit jed, a také vyřešil. Po jeho požívání se sokyni v lásce (nebo alespoň v manželském loži) narodil krásný synek. Rodička jej však viděla jako nelidskou zrůdičku a vrhla se i s ním z útesu, což vedlo k úmrtí smutkem i u jejího milého. Jenže starý pan Vranovic se vzmohl Ehunu, kterou sic bez důkazů podezříval, vyhnal a pak zplodil ještě jednoho syna. Říká se, že modré víno je odměnou za toto těžké strádání (a zřejmě i příčinou překonání dědických potíží).

Zjistí se, že Vlad protestoval proti vyvraždění Vranoviců, avšak po výhrůžkách matky a ze strachu z Yorgolla zanechal protestů. Ovšem, když se plánovala vražda mladé Vranky, tak se vzepřel - a skončil zbitý a svázaný ve sklepě vlastního domu. Sám počítá s tím, že bude spolu s ostatními popraven a považuje to za spravedlivý trest. Ehuna se stále staví do role objeti, tentokráte zlovůle a podvodu družinky. Považuje ji za samozvané otrhance a okupanty. Nepreš je zhroucený a skoro bez života. Zak se vyjádří, že do soudních věcí mu nic není, ale jménem pana Hahna požaduje, aby byl popraven Yorgoll, do té doby (doufám, že jen do rána) je ochoten v Cavtatu vytrvat. Pokud jde o „pěšáky“ gardy, tak říká, že by asi dokázal jim z hlavy vymazat zlo. U seržantů si není vůbec jist, u Yorgolla to bezpečně nepůjde, u Nepreše s Ehunou by to vedlo k jejich úmrtí (jsou staří a slabí), u Vlada žádné zlo nevidí… Za jeho život se pak přimluví i Vranka, která v noci přinesla družince na radnici něco k jídlu.

Amalasunta, která se sama učí umění mágů, se domnívá, že Zak používá podobné prostředky jako mágové, avšak dosti odlišnými způsoby. V kobkách pod radnicí tak čekají na svůj osud Ehuna, Nepreš, Yorgoll, 2 seržanti, 3 pěšáci a 2 místní revolucionáři. Kob Ylek se poměrně vážně vyjádří tak, že ty, co se nepopraví, by mohli prodat do hor, aby mělo město nějaký peníz na očekávané zlé časy, které jistě nastanou, pokud Vranka nebude umět vyrábět modré víno.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 8. 1. 2013, 15:42

37. setkání
Vzhůru do soutěsek!
Nepřítomni – nikdo

Noc na radnici probíhala vcelku klidně, dokonce pohodlně, nepočítáme-li interní debatu o tom, jak naložit s vězni. Debatu sice rovněž nebylo možno označit za neklidnou, o to víc však byly jednotlivé postoje, zejména ten Amálčin, neoblomné. Popravu nechtěla připustit za žádnou cenu u nikoho z nich. Ale štěstí jim přálo, Zak dokázal napravit nejen všechny tři pěšáky, ale i oba seržanty, byť jej to stálo mnoho sil a ten starší z nich již nikdy nebyl takovým, jaký býval (nakonec dožil život jako přístavní nosič v Cavtatu). Za místní buřiče se postavily a zaručily jejich rodiny, což Koba Ylka přesvědčilo, aby se spokojil s mírnějším trestem v podobě nějaké té pokuty. Od popravy Nepreše s Ehunou upustil, až když se duchové, prostřednictvím Vranky vyjádřili, že jejich smrt rozhodně nepožadují („ještě to tak, aby je někdo špatně popravil a z nich se stali taky duchové“) . Nejproblematičtější situace nastala u samotného Yorgolla, neboť většina družinky chtěla respektovat přání mistra Hahna, který trval na jeho popravě. Nicméně těsně nad ránem se situace změnila, neboť z Dubrovníku připlula lodice s Wrankem a několika příslušníky městské stráže, jež jej eskortovala pryč.

Ráno, 15. března, se tak družinka po nepříliš dlouhém spánku jen z části nahrazeném vydatnou snídaní vydala k horám, v nichž se nachází soutěsky Konavle spojující cavtatský poloostrov s pevninou. Dlouhou dobu to byla jediná cesta suchou nohou z pobřežních městeček dál do civilizace, pokud jeden nechtěl zamířit na jih, a hledat civilizaci tam… Počasí bylo přívětivé a příroda se po krátké a nepříliš studené zimě rychle probouzela, byť na vrcholcích hor byl i z dáli ještě vidět sníh, ale i ten rychle ubýval. Boreš možná zalitoval, že není na svém rodném Tajanu, kde by mohl v moři chytat zvláštní ryby splavené jarním proudem Neretvy, nebo naopak z moře připluvší dravce zlákané touto hostinou jako jsou rejnoci a malí žraloci, mačky, kteří se v Malemori jinak nevyskytují. Zkrátka počasí jako stvořené na vycházku po cavtatských skalách, kde se stýkají starší pískovcové skály s mladšími vápencovými kopci.

Ideu nádherné jarní procházky narušovalo jen stále silněji přítomné tušení jakýchsi magických manipulací. Dříve či později je vnímali všichni členové družinky, byť každý trochu jinak, po svém. Nejznepokojivější byly pocity otce Dissmasse, jenž vnímal v některých ozvěnách stopu zla. Družinka přesto postupovala odvážně, leč opatrně dál. Proto se nedá říct, že by jí následující událost zaskočila, i když jistě se dostavilo překvapení. Jeden z magických pulzů předčil ostatní a jakoby družinku postrčil skrze tunel či nějakou bránu jinam.

Místo vypadalo snad ještě idyličtěji a soudě dle polohy slunce a mraků to bylo totéž místo a denní doba, avšak skály v okolí se nepřirozeně vyrovnaly, uzavřely a vytvořily tak mělké údolí kruhovitého charakteru napůl protnuté zurčícím potůčkem. Malebnost krajinky doplňovaly borové hájky i pestré keře. Uprostřed toho všeho, mezi šesti malířskými stojany seděl na trávě starý, stařičký muž a prohlížel si svá díla. K jeho návštěvě jako by zvala i úzká stezička vinoucí se z pod nohou družiníků přímo k malíři. Hlas a chování tajemného staříka bylo tak laskavé, jak slibovala jeho vizáž, jen občas pronesl pár slov jakoby mladším hlasem, avšak jakoby každé takové slovo vyžadovalo značnou námahu, která se pak odrážela i ve tváři malířově. Nebylo tak těžké poznat, že se jedná o Zvonimira z Drače, současného pána z Arače , cíl jejich putování, jen minutý snad o dvě stě let věku.

Amalasunta se rozhodla prozkoumat okolí a při tom vyzkoušet své nové létací kouzlo a tím taky víc zjistit o magii tohoto místa. Nejednoduché kouzlo se bez problémů zdařilo a fungovalo vzorně, jen nebylo možné stoupat nad nějakých 200 stop, přičemž obkružující skály sahaly ještě nejméně dalších sto stop výše. Neodhalila nic zajímavého kromě několika zvláštních téměř barevných ploch na skalách. Barevný nádech byl patrná pouze z některých vzdáleností a úhlů, jako by byl pod vrstvou písku nebo snad jen prosvítal v iluzi. Podobně zvláštní byla i prosba starého malíře s dokončením jeho děl. Na pěti stojanech byly obrazy s polodokončenými malbami nádherných parků či zahrad, avšak každé z nich něco chybělo – jednak stavby, které by ony zahrady korunovaly a pak některé z rostliny byly jen ve skice naznačené, nehotové. Chybějící části se pak v podobě obrázků, či dokonce plastik vyskytovaly rozházeny všude kolem. Šesté plátno bylo zcela prázdné. Družince nedalo ani moc práce správně přiřadit stavby a rostliny k italskému, anglickému a francouzskému parku ani japonské či anglické zahradě. Po dokončení obrazů se na šestém plátně objevila cesta vedoucí dál. Rozloučili se s malířem a pokračovali.

Tentokráte se družinka ocitla na místě, kde byl pocit živoucího obrazu ještě intenzivnější, neboť jejich těla jako by pomalu klesala čímsi hustším než vzduch, což jim umožňovalo dokonalý rozhled kolem, jen jakýkoliv pohyb byl nesmírně obtížný. Pod nimi se mezi sedmi pahorky klikatila řeka ve svém závěrečném pochodu k moři. V jinak pusté krajině stál poblíž řeky uprostřed shluku obdělávaných políček jediný dřevěný domek, či spíše dvojdomek. Ale to už se pomalým pádem přibližoval jeden z vrcholků, dle vzezření snad sopečného původu. Po chvilce bylo možné rozpoznat dvě postavy stojící proti sobě na jeho vrcholku. Mladou, krásnou ženu zahalenou v úsporné bělostné říze a starého holohlavého muže s chybějícím levým uchem a výrazným nosem. S pomocí bábelské rybky Amálka porozuměla alespoň závěrečné části mužových temně zlostných výkřiků: „…oba, měla jsi mít oba, ty couro, za to Tě čeká trest“. Jak řekl, tak učinil, ze záhybů svého roucha vytáhl zakřivený kinžál a jediným sekem uťal nebohé ženštině horní polovinu hlavy. Zatímco se zbytek krásného těla rychle rozpadla v prach, nekromant zvedl vršek lebky a vypil jeho obsah. V ten okamžik se těla družinky dotkla země a propadla se již dobře známým tunelem někam dál.

A zdálo se, že se do země skutečně propadli. Nad hlavami se jim sice klenula obloha, avšak ač bezmračná byla panelově šedá, statická. V depresivnosti ji překonávala jen stejnorodě hnědá, granulovitá půda v rovině se táhnoucí od obzoru k obzoru. Nebylo divu, že pohled upoutal šedý kvádr ležící uprostřed nezřetelné linky, jež snad byla pěšinou či stezkou. Na kamenném kvádru jako na smutném katafalku leželo lidské tělo. Nebylo těžké poznat, že se jedná o Zvonimira z Drače. Na běžné komunikační pokusy nereagoval, ale jak bylo záhy ověřeno, dýchal, byť velice, ale opravdu velice pomalu.

Stejně pomalé byly i jeho myšlenky, jak zjistila Amálka, když se jej pokusila kontaktovat svými schopnostmi. S tělem šlo s trochou úsilí manipulovat avšak s výjimkou levé ruky ležící šikmo přes prsa. Na zápěstí této ruky byl nasazen masivní stříbrný náramek, zdobený těžko zřetelnými rytinami a třikrát šesti modrými, žlutými a červenými kameny. Drahokamy rozdělovaly jeho povrch na 18 plošek, přičemž dvanáct z nich obsahovalo jakési málo zřetelné rytiny. Rozpoznat však bylo možné jen některé z nich, snad jen tři, první zachycoval maximálně symbolizovaný výjev na jednom z vrcholků u Tibery. Pátý byl prostší, stočený, možná vrbový proutek obkružoval třicet malých koleček. Poslední obrázek byl jednoznačný – okov ozdobený 18 kruhy drtil dubrovnické hradby. Družinka se raději rychle vydala dál.

Nový pohled byl mnohem radostnější. Obloha se zdála zcela normální, jen Slunce se chýlilo více k večeru, než by očekávali. Vzduch příjemně a svěže voněl a cesta běžela dál. Po překonání malého stoupání se jim otevřel výhled na malé zemědělské stavení, typické pro zdejší suché vnitrozemí, každý možný kousek půdy byl obdělávaný, mezi políčky roztroušené plodonosné stromy a světlezelené porosty tam, kam dosáhla závlaha. Bílé zdi ani červená střecha z pálených tašek vypadaly zcela všedně, zvláštní však bylo, že doprostřed střechy někdo upevnil velký kovový štít. Ještě zvláštnější však bylo, že ač stateček vypadal chudě, musel zde bydlet někdo velmi bohatý, neboť všechna viditelná okna byla zasklená! I kdyby se stezka nevinula kolem zdí podivného statku, pohnala by je tím směrem zvědavost sama. Čím více detailů rozeznávali, tím podivuhodnější se hospodářství zdálo. Spousta věcí, jež jsou obvykle dřevěné, byla z kovu a na samotném dvorku statku stál podivný podlouhlý sud s koly jako od vozu, ale ani vzdáleně se nepodobal nevábně vonícímu zařízení městských žumponorů, navíc byl osedlán sedlem, které se skoro snažilo vydávat za křesílko.

Než však mohli těmto detailům věnovat zvýšenou pozornost, ozval se mohutný hrom a po něm snad celá bouřka najednou. Ač se družiníci rozhlíželi sebevíc, žádné mraky, bouřkové ani jiné neviděli. Obloha byla blankytná i na severu, odkud se zvuk ozýval. Vzápětí se podobné hromobití ozvalo i na opačné straně, navíc doprovázené zvuky, jaké by snad mohl vydávat jen rej mořských trollů, kdyby se rozhodl téměř najednou roztrhat celý lodní náklad plátna na malé kapesníky. V kopcích se objevily záblesky ohně a na některých místech i požáry. Cosi udeřilo do opačné strany přístavku, vzápětí se z toho místa začal valit dým a přes střechu nakouklo několik plamenů. Z obytného stavení se ozval dvojhlasně dětský pláč. Amálka neváhala a vtrhla dovnitř. Místnosti působily podivně prázdně a neuspořádaně. Až ve třetí z nich bylo vidět mladší ženu chaoticky rozdělující svou pozornost a úsilí mezi dvě malé děti a těžký železný poklop. Obojí počínání bylo stejně marné.

Ač žena hovořila téměř stejnou řečí, nedalo se z jejích slov vyrozumět víc, než že volala nějakého Srdjana. Pro bratra Františka nepředstavoval bytelný železný poklop žádnou výzvu a snadno jej nadzvedl, ze spodní strany byl opatřen několika petlicemi. Žena chvíli váhala, ale pokračující dunění ji přesvědčilo, aby i s dětmi vyhledala úkryt ve sklepě. Ten byl evidentně pro takové případy již uzpůsoben, nacházely se tam jak zásoby potravin a vody, tak improvizovaná lůžka na spaní. Uprostřed sklepa se nacházel ještě jeden poklop, již od pohledu výrazně starší, dřevěný a tajemnější. Po jeho otevření se zjistilo, že tudy vede cesta dál.

Statek se měl nacházet nejspíše někde ve středu konšelských skal, kdežto teď se družinka ocitla mnohem blíže pobřeží, na místě, odkud byl báječný výhled na Dubrovník a jeho Nový přístav. Čím déle výjev pozorovali, tím větší detaily byly patrné. Při soustředěném pohledu dokázali rozeznat i spáry mezi kameny a detaily obličejů jednotlivých postav. Tohle nebylo přirozené ani pro mimořádný elfí zrak. S trochou snahy se dokonce vidění dalo směřovat za roh a přes hradby. Ale jak byly mocné zdi ozářené sluncem velkolepé, tak nepěkný byl obrázek města, který ukrývaly. Na ulicích se v těžkých řetězech šikovaly osoby, jež měly společné jen to, že nebyly lidé. Dokonce nebyli jen ti správní lidé, protože mezi zakovanými se našli i lidé zjevně židovského vyznání či pocházejících z hor (lid kozlích kůží). Kolem se válo mnoho mrtvol, před radnicí se pak právě vršila hranice z knih a svitků, na této hranici měl být upálen muž ne zcela určitých rysů, bližší identifikaci umožnilo až široce zčernalé zápěstí levé ruky. Tomu všemu přihlížel z dřevěné radniční věže muž v červenobílém rouchu. Přestože poněkud změnil své vzezření, nemohlo být pochyb o tom, že se jedná o Yorgolla.

Celá scéna byla mimořádně tíživá, drtila naděje i vůli všech členů družinka, ale zároveň jim nedovolovala odtrhnout zrak. Nebylo nemožné, že v zaujetí vzdálenou scénou překročí okraj skály a zřítí se dolů. Možná překvapivě si se situací nejrychleji poradil bratr Vyjebal, správně po trpaslicku ponořil svou mysl do představ plných zlata ve všech možných podobách a skupenstvích a bez dalších komplikací odešel z vyhlídky pryč. Ovšem musel ujít nemalý kus cesty, aby přestal onen děsivý tlak cítit. Boreš, povzbuzen Snimou vrhanými kamínky, se soustředil na svou touhu zúčastnit se slavných římských závodů rychlosti. Jen kdyby ty vozy nemusely být taženy těmi obrovitými zlověstnými koňskými obludami, pomyslel si a s tím se odšoural za trpaslíkem. Amalasunta se soustředila na své požitky z létání a nějak se taky dostala do bezpečí. Otec Dissmass se snažil představit si, co by mu k tomu řekl jeho učitel a přítel z nedávných studijních let. Ten mu odpověděl složitým podobenstvím o vlcích a psech. Nejsnazší cestu měl bratr Cael, který snad sobě, snad Zvonimirovi či komu slíbil, že toto v žádném případě nedopustí.


Pozn.: 28.3.33 – v pravé poledne očekává biskup de Coimbra (a nejen on), že mu sdělíte jméno nového Prvního mága republiky
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 17. 1. 2013, 15:00

38. setkání
Soutěskami dál a dál

Zatímco vidina Dubrovníku v blízké budoucnosti byla mimořádně náročná na mysl a duši družinky, následující přesun zatížil zejména jejich těla. Dalším tunelovým posunem se ocitla v místě Zemi evidentně velice vzdáleném. Prostorem mezi hvězdami tu volně pluly ostrůvky země, jako by nějaký vesmírný obr rozkopl povrch země a jednotlivé drny o proměnlivé velikosti (cca od deseti do tisíce stop) se vznášely rozházeně v prostoru. I zde byla, naštěstí, patrná stezka vedoucí dál. Jen bylo třeba překonat tu větší tu menší mezery mezi jejími jednotlivými zlomky. Uprostřed cesty zářilo 18 nebeských světel v již známě výhružných barvách.

Družinka se po Amalasuntině prvotním leteckém průzkumu rozhodla pro konzervativní postup spočívající ve snaze o spojování jednotlivých dílů stezky. Postup to byl pomalý, pracný (hlavně pro Boreše skákajícího, šplhajícího a někdy i házeného na další a další zemité kry a pro oba paladiny dodávající hrubou sílu k jejich pohnutí), ale spolehlivý a zdál se i bezpečným, byť několikrát museli obcházet dírky a mezírky, které nebylo čím zaplnit. Po klidném odpočinku u drobného potůčku jim pomohla i Amálka, když na některé vzdálenější kry dopravila lano „letecky“. Tak dosáhli konce tohoto úseku a očekávaný magický příboj je přenesl zase dál.

Tentokráte se družinka ocitla v místě jen kousek vzdáleném od toho, kde je tento příboj zasáhl poprvé, i dle všech ostatních znaků se zdálo, že se opět ocitli v běžném světě. Stačilo však udělat pár desítek kroků, aby se jich opět zmocnil tunel a přepravil je…zpátky na začátek stezky mezihvězdných prostorem. Překonat ji, byla však v porovnání s minulou návštěvou docela nudná rutina. Která jim umožnila se vrátit zpátky do soutěsek, odkud před necelými dvěma hodinami vyrazili. Zatímco větší část družinky vrhala kolem sebe nevěřícné pohledy, všiml si, jako vždy opatrný bratr Vyjebal, že se houštinami u cesty blíží šest menších postav, se zbraněmi v rukou. Františkovy zkoumavé pohledy naštěstí pozornosti družinky neunikly, takže je skřetí útok zastihl v podstatě připravené.

Ač měli útočníci převahu, tak se jejich plán zhroutil tváří v tvář odhodlání družinky. Amalasunta jednoho zaměstnala kouzlem Zmatení, kouzlo se zcela nezdařilo, ale alespoň prozradilo, že onen skřet už pod nějakým obdobným vlivem je. Charakter tohoto vlivu se zdál vzdáleně podobný charakteru tunelů, jimiž byla družinka přetahována mezi jednotlivými lokacemi. Boreš dvěma šipkami složil jiného, zatímco otec Dissmas kryl především kouzlící Amalasuntu. Pro řádové bratry Caela se Snimou nebyly ani dvojice skřetů rovnocenným protivníkem. Po boji si otec Dissmas všiml, že nedaleko se snaží skrýt sedmá postava podobné velikosti. To však nebyl skřet, ale mladý, zjevně vystrašený chlapec ukrývající cosi za zády.

Ne právě snadným výslechem se zjistilo, že se jedná o dalšího zbloudilce jménem Petar, jenž byl synem zavražděných sloužících ve Vranovickém sídlem. Byl rodiči vyslán, aby varoval Vranku, avšak není schopen projít dále z tohoto místa, ačkoliv dříve prošel několik lokací. Tak mohl družince objasnit, co by se stalo, kdyby z létajících ostrůvků spadli nebo dokonce skočili. Předmětem ukrývaným za zády bylo povědomé stříbrné okruží s osmnácti barevnými kameny. Prozradil, že s jeho pomocí se naučil jakžtakž ovládat skřety a jejich malinkaté zisky z lupu jej udržovaly poslední týdny na živu. Družinka tedy nechala nebohému Petarovi něco jídla a vydala se dál.

Družiníci náhle opět zažívali podobné pocity propadání s melasou, sledovaný výjev byl však tentokráte odlišný: Ve svahu, pod mohutnými korunami olivovníků je bíle prostřen dlouhý stůl, kolem něj sedí třináct lidí, většina, možná všichni jsou muži. Přichází další postava, starší muž oblečený v bílé tóze s červeným lemem a zlatými odznaky svého úřadu, v doprovodu čtveřice legionářů donáší muži uprostřed dar, z okované truhlice vyjme nízký široký pohár, snad z rohoviny, zdobený stříbrem a drahými kameny. Při bližším pohledu je vidět, že obdarovanému se lesknou na čele kapky ve dvou řadách, delší jde přímo shora dolů, kratší jej v horní části kolmo přetíná. Dárce i s vojáky odchází. Muž, který má kolem krku omotaný vrbový proutek spadající jedním koncem přes prsa, se z něj napije ale napije dříve, obdarovaný mu za to usekne hlavu a napije se z jeho lebky..
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24485
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun » 14. 3. 2013, 14:57

39. setkání
Řešení se blíží?!
Nepřítomni – Cael
Čím víc lokací měla již družinka za sebou, tím častěji se již prošlé lokace opakovaly. Proto trvalo nějakou chvíli, než se dostali do nového prostředí.
Za další zatáčkou uviděli malé jezírko napájené úměrně nevelkým vodopádem. Poblíž vodopádu stála mladičká dívka s bohatými světle hnědými kadeřemi. Skromné odění doplňoval podstatně méně skromný provaz poutající její paže. Dívčinými vlasy se zaobíral vousatý kněz v tmavohnědém prostém rouchu doplněném řadou zvláštních symbolů a ozdob, počínaje mohutným dřevěným dvojramenným křížem po lebky a zuby několika různých zvířat. Z již nápadně známé nádoby opakovaně vlasy poléval vodou, když se této činnosti nasytil, což nějakou dobu trvalo, tak dívku hrubě otočil a nevybíravými pohyby jí odřezal všechny vlasy. Scénu ještě doplňovala čtveřice vojáků znuděně čekajících na břehu. Vojáci nápadně mongolských rysů ozbrojení zahnutými meči, krátkými kopími a štíty pokrytými kůžemi pak nebohou dívku odvedli kamsi pryč. Kněz je pomalu následoval.
O řadu průchodů později se družinka dostala do podobného místa, působícího téměř reálně. Z hlavní stezky odbočovala drobná, vyšlapaná pěšinka kamsi do skal. Družinku minul cizí člověk v prostém venkovském šatu, a když vkročil na pěšinku, usmál se a přátelským pokývnutím je zval dále. Dissmass trochu váhal s opuštěním cesty, ale přesto se opatrně vydal za neznámým i on. Družinka nemusela daleko, zanedlouho stezka vedla k malé, nenápadné jeskyni. Uvnitř se však nenacházela přírodní prostora, leč uměle vytesaný jednolodní kostel s pár lavicemi a kamenným oltářem. Neznámý, starobyle oblečený kněz právě dával svátost přijímání těla páně, při tom využíval známý pohár. Mše zanedlouho skončila a tucet věřících se rychle vytrácel pryč. Poslední odcházel ctihodný otec, čeho využil Dissmass ke krátké rozmluvě, z níž pochopil, že tento výjev pochází z dávné minulosti a zhruba z oblasti střední Itálie, okolí Říma. Zvonimira z Drače kněz vůbec neznal, ale Drače samotné mu zjevně nebylo neznámé. Ztišil hlas, když o něm mluvil a přiznal, že zná útržky báchorek o tom, že je to prý poslední místo na světě, kde se páří draci. S těmito slovy pak odešel i on. Po chvilce se celá scéna opakovala, čehož družinka využila k účasti na bohoslužbě, po níž se vydala dále.
Tentokráte družince přálo štěstí a do poslední lokace se dostala záhy. Tahle měla podobu římského mostu klenoucího se řídkou mlhou. Větší část mostu zabíraly od kraje ke kraji dlaždice nesoucí slabiky či někdy jen samotná písmena. Družiníci záhy pochopili, že bez vyluštění této šifry se dále nedostanou. Hlavy museli namáhat notnou chvíli, než pronikli některými nástrahami, ale nakonec se jim podařilo rozluštit podivný vzkaz:
DES ET KRÁT MUS ÍŠ PŘE TÍT POU TA TO HO KDO ZVO NÍ PRO MÍR. Odhadnout jejich význam nakonec nečinilo až takovou potíž, stejně tak nalézt mírně světélkující pohár pod mostním obloukem. Šikovný Boreš jej přinesl a Dissmass neváhal vyzkoušet svého kladiva. Rozbít horní okruží nebylo úplně snadné, ale zadařilo se. Při odchodu z této lokace zmizel zbytek tohoto pouta z rukou ctihodného otce, dost možná spolu s celou lokací.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Odpovědět

Zpět na „Vaše hry - příprava, rady, zápisy“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host