[DrD] Dubrovnické dobrodružství

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

Příď Andella hladce klouzala po vlnách, ač lehký vánek jen stěží pohnul lístky na zeleném ostrově Lokrum, jenž zabíral stále větší část severního horizontu. Pro loď mořských elfů to ale nebylo nic neobvyklého, muselo by se stát více nepříjemností, než jen bezvětří, aby to zpomalilo jejich plavbu. Třeba zuřivý útok pirátů, jaký se odehrál ráno téhož dne, poblíž malebného ostrova Corcyra. Právě ten byl důvodem proč Andello změnila kurz a spěchala k Dubrovníku. Její kapitán Estelliant věřil, že v tomto vcelku svobodném přístavu nalezne pomoc pro zraněné a zřejmě umírající členy své posádky. Normální rány mečem čí zranění šípy by uměly na lodi vyléčit několikerým způsobem bez nesnází, ale tentokráte korcyrští piráti použili nějaký druh jedu nebo magie, který hojení ran zabraňoval.

Mezi takto zasaženými nešťastníky byla i kapitánova žena, u jejíhož lůžka klečel sotva dospělý elf, její syn Gilrand. A pomocté již dnešního dne proklínal skutečnost, že sice zdědil po matce její inteligenci, avšak nikoliv magické nadání. Snad by mohl pomoci víc, než výměnou obvazů a utěšujícími slovy. Estelliant stál u kormidla jako socha, bylo vidět, že jeho srdce je až příliš sevřeno obavou a žalem, než aby měl sílu sejít dolu. A pravdou bylo, že bez jeho vedení by loď stěží dosahovala rychlosti více než dvaceti uzlů. Zrádné mělčiny v okolí ostrova se rychle blížily. Ale pro některé to nebylo dost rychle. Mezi těmi, kdož neměli spatřit mocné valy dubrovnické byla i moudrá Kyrranda, kapitánova žena. Z devíti otrávených jich nepřežilo celkem šest a tak Andello zaznamenala největší ztráty v jediném dni od té doby, co byla před mnoha staletími spuštěna na vodu.

Estelliant se ale nezdržel ani přes noc, ještě před půlnocí vytáhl kotvu a opustil dubrovnickou rejdu. Z lodi ubyli nejenom tři ranění, jimž se dostalo výtečné péče od místních léčitelů, kteří byli elfům naklonění, ale i palubu opustil i Gilrand rozhodnutý postoupit výcvik u bojových mistrů svého rodu a stát se jedním z Ochránců. Jeho příkladu následovala i jedna z mladších členek posádky, Elsemandra. Srdce obou ovládala touha přispět k tomu, aby žádného dalšího elfa nepotkal osud obdobný tomu nebohých námořníků z Andella.

V Dubrovníku se jim nežilo špatně, až na skutečnost, že zde vůbec žít nechtěli. Žádná z toho mála elfích lodí, které se přeci jen na rejdě objevily, nemířila k onomu souostroví na severu, kde se podle pověstí měla nacházet škola Ochránců. Gilrand ani jeho společnice nemohli tušit, že zrovna probíhá jeden z konfliktů mezi Teleri a mořskými skřety. Na druhou stranu potkali jednoho z mistrů přímo v dubrovnických uličkách, co zde dělal, neprozradil. V jeho skrovném bytě a především v okolních zelených kopcích započali s výcvikem. Zatímco Elsemandra se plně ponořila do studia boje s dvojicí scimitarů, Gilrand více tíhnul k lukům, což byla pro Ochránce zbraň v lepším případě vedlejší. Přesto se dokázal Else přinejmenším vyrovnat, když se jeho scimitary barvy námořní modři střetly s jejími čepelemi růžové a oranžové barvy.

Žádná doprava na sever se nenašla ani po dalším měsíci a ve vzduchu bylo cítit napětí. Gilrand odhadoval, že se jejich mistr ani žádnou dopravu zajistit nesnaží, neboť je efektivně využíval pro své záměry a nemínil se vzdát dvojice talentovaných pomocníků. Už to stačilo na vyvolání napětí, mladí sice chápali, že jsou prospěšní elfí věci, ale zároveň chtěli naplnit své plány a mezi ně nepatřilo dělat asistenty agentovi v relativně přátelském přístavu. A navíc Gilrand objevil Arénu. Pravidelné cvičně vedené zápasy ve dvou kategoriích (Aréna hole pro kohokoliv a Aréna meče pro zkušené a osvědčené, často profesionální válečníky) lákaly stále více diváků. A diváci s sebou nesli peníze, přesto mladého elfa mnohem spíš zajímala možnost poměřit své bojové dovednosti taky s někým jiným, než s Elsemandrou, kterou obvykle porážel, anebo mistrem, jehož porazit jaksi nemohl. Ten mu navíc jakékoliv myšlenky na Arénu zakázal, neboť prý jejich umění mělo sloužit vznešenějším cílům, než pobavení davů a vydělání si pár zlatých.

To Gilrand nějakou dobu dokázal respektovat, ale v jeho úvahách stále více sílila stránka výhod - zejména představa pořádného tréninku s neznámými protivníky a soupeři. Netrvalo dlouho a ucho džbánu se utrhlo:
„Je mi líto, Mistře, ale nesouhlasím s Vámi. Ostrým tréninkem v Aréně mohu více získat než ztratit,“ odpověděl Gilrand na další z filipik proti aréně, respektive elfově účasti v ní.

„Jistě mladíku, Ty možná získáš nové zkušenosti, ale mysli taky na druhé. Ukážeš veřejnosti naše Umění a naše zbraně a tím oslabíš ostatní. Jde Tvá sobeckost a neposlušnost až tak daleko mladíku?“ odcedil mistr.

„Nejde dál než Vaše zabedněnost. Bez poměřování se a učení se od konkurence nastává stagnace,“ v Gilrandových očích se značil ještě větší vztek, než byl patrný z jeho slov. V zápětí se do podlahy před mistrovýma nohama zasekly dvě temně modré čepele: „uspěji v Aréně i bez Vás a vašeho Umění. Je více cest jak sloužit elfí věci, než posluhovat Vám.“ S tím se otočil a odkráčel středem (dveří).

Týden na to nastoupil Gilrand v Aréně holí. Beze zbraně a bez brnění, nikoliv však bez nadějí a víry v úspěch. Konečnou se pro něj stalo až třetí kolo, předchozí dva soupeře (člověčího válečníka se širokým mečem a zlodějku s párem dýk) zvládl, ač zejména Thara Rychlé Ruky byla jasnou favoritkou. Do třetice všeho ale narazil na soupeře nad jeho síly, nezničitelného trpaslíka jménem Ayn, který se třetím místem v této aréně kvalifikoval mezi mečíře. Přestože souboj poměrně krátký - údery pěstí ani kopy nemohly oplátovaného trpaslíka zastavit, sjednal mladému elfovi jeho respekt. Gilrand odcházel zbitý jak pes, ale poučen a s jistotou, že lze jít i jeho cestou, byť jej čeká nemálo tréninku a cvičení.
Než se však mohl pustit do vymýšlení nových bojových fint a postupů, musel vyřešit poněkud všednější otázky.
Například, kde složí hlavu a jak si obstará peníze na jídlo. Tato otázka se až překvapivě snadno rozřešila skoro sama.

Zatímco při běžných pochůzkách si nikdo nemusel všimnout, že Gilrand patří k mořskému národu, v Aréně se tato skutečnost tajila obtížně. Nebylo proto divu, že byl záhy osloven s první nabídkou z přístavu. Kde zabrala jedna ryba, budou jistě i další, řekl si mladý elf a vzal si čas na rozmyšlenou. Nemusel čekat dlouho a oslovil jej snad každý, kdo měl co do činění s mořem. Takže, ač dle měřítek elfů ještě nedospělý, mohl se stát snad vším významným - od kapitána benátské válečné lodi po vrchního stavitele. Teď už čas na rozmyšlenou opravdu potřeboval.

Velet vlastní lodi jej vždy lákalo, takže předpokládal, že si vybere některé z nabízených kapitánských míst, ale čím více o tom přemýšlel, tím silněji se prosazovala jedna vcelku nenápadná nabídka, leč podpořená velice lákavým příslibem. Jeden z menších lodních stavitelů náhodou potkal Gilranda, když šel na rodinnou procházku se svou dcerou a zcela nepokrytě se jí podbízel. Ani to nevypadalo, že by dotyčná krasavice byla proti. Elfovi se takováto manipulace nelíbila, ale z hlavy jí dostat nemohl. Nakonec na jeho nabídku přistoupil, hlavně ze zvědavosti.

Práce Gilranda od počátku zaujala. Lodím rozuměl tak jako každý z jeho lidu, možná ještě víc, neboť jeho rod patřil k předním mořeplavcům i mezi Teleri, ale vzhledem k nízkému věku jen máloco opravdu ovládal. Na druhou stranu většinu činností mnohokráte viděl, takže teď jej nesmírně bavilo přemýšlet, proč se jednotlivé postupy dělaly právě tak a hned, jak si je osvojil, přemýšlel nad možnostmi jejich zlepšení, protože po práci se zastavily jeho ruce, ale nikoliv bystrá mysl. Nebránil se ani osvojování si jiných znalostí od těch, kteří toho o tom či o onom věděli více, než on. A takoví se jistě našli, ve službách Ignacia de Boya pracovalo povícero zajímavých existencí - trpasličí kováři, kteří to s kladivy uměli opravdu mistrně, šikovní gnómští řemeslníci na jemnou práci a několik hobitích přadlen tkajících ty nejlepší plachty v okolí. Ale on byl jediným elfem, i když, jak později zjistil, to platilo jen ze dvou třetin.

Ignacio neváhal využívat práce a dovedností příslušníků nelidských ras, ale k jejich nositelům choval, dobře skrývaný, odpor a pohrdání. Z toho platila jediná výjimka - o jeho domácnost se starala mladičká půlelfka, jeho schovanka, jež mu byla svěřena do péče. Toto nebohé děvče jménem Zuella si muselo jeho nevraživosti vytrpět i za ostatní. Díky svému výsadnímu postavení i prosté skutečnosti, že nemá kde jinde bydlet, se Gilrand nastěhoval přímo do domu de Boya. Takové uspořádání považovala za ideální především vdavekchtivá Bianca, avšak čím více mu předkládala své půvaby, tím častěji myšlenky mladého elfa patřily skromné míšence.

Leč tyto skutečnosti se v následujících týdnech nijak neprojevily, Gilrand zůstával k Biančiným pokusům zdvořile netečný, pokud je vůbec rozeznal, ovšem stejně tak navenek netečný zůstával i k pohledům půlelfí slečny. Nedalo mu to zas takovou práci, neboť čas, který netrávil v docích, věnoval tréninku a vymýšlení dalších chvatů a postupů, jak beze zbraně přemoci ozbrojeného protivníka. Mnohokráte jej napadlo, že by mohl bojovat ozbrojen, ale snad ze vzdoru, chtěl svému bývalému mistrovi dokázat, že to jde i bez toho.

O co více týdnů trvalo, než si Gilrand uvědomil, že jeho zájem by mohl být ze strany Zuelly opětován, o to rychleji si toho všimla Bianca. Následky byly pro nebohou půlelfku kruté, ponižování a utlačování doplnily bolestivé tělesné tresty a hladovění. Pak už věci nabraly rychlý spád. Prakticky při první příležitosti se Gilrand proti tomuto bezpráví postavil a protože, ač všestranně nadaný, ustupovat neuměl, byl živelný konflikt na světě. Jejich osobnosti se srazily jako voda a oheň, nicméně protentokrát byly karty rozdány jen pro jednoho hráče - Ignacio byl vlastníkem doku, domu a nakonec i Zuelly. Gilrand musel zase opustit kolbiště, nicméně tentokrát jeho sebejistota nebyla jen hraná, a to přesto, že jej de Boya velmi nevybíravě upozornil na to, že v loďařské branži už si neškrtne, neboť má smlouvu stále podepsanou s ním.

Ovšem to, že odešel, rozhodně neznamenalo, že zapomněl na sličnou půlelfku. Dokonce měl i představu, jak dosáhnout její svobody. V Dubrovníku působil tajemný kupec Hahn, trpaslík neurčitého věku po mládí, který se snažil některé z nejvíce týraných nelidských osob vykoupit. Jeho zdroje nebyly neomezené, ale tentokrát chtěl účet zaplatit Gilrand sám, pokud sežene peníze. K potřebné částce vedla jen jediná dostatečně rychlá cesta – Aréna. Přestože ještě nepostoupil tak daleko, jak by sám chtěl – zkoušel vytěžit všechny možné prameny informací o zápasu a jiných formách boje beze zbraně. Ale pro Zuellu byl ochoten podstoupit jakékoliv riziko, takže se po krátké návštěvě u Hahna, kde zjistil, kolik peněz potřebuje vyhrát, vypravil do pevnosti Lovrijenac střežící západní přístupy k Dubrovníku, zejména bránu Pile, kde sídlila zdejší Aréna.

Za vstupné do Arény hole zaplatil celou jednu zlatku, další dvě jej stála účast v honech na vybrané jedince, za jejichž porážku byla zvláštní odměna. Zbylo mu vyjma pár drobných 10 zlatých, což byla hranice maximální sázky na jeden zápas. Řekl si, že to bude znamením osudu a vsadil na svůj první zítřejší zápas všech deset. Toto rozhodnutí bylo podstatně ulehčeno tím, že Hahn mu krom pomoci s vykoupením Zuelly nabídl rovněž práci v jeho obchodě. Sazka dokázala zdvihnout nejedno obočí, ale kurz na slabého elfa bez znalosti soupeře byl slušný. Gilrand doufal, že po všech osmi zápasech bude výrazně odlišný – právě jen osm výher v řadě by jej učinilo vítězem arény a výhercem krásné perly v hodnotě 300 zlatých.

Aby mu čas do prvního zápasu rychleji utekl, šel ještě pomáhat Hahnovi, zvědav, co vlastně bude jeho práce obnášet. Trpaslíkova dílna s krámkem sídlila vně hradeb, za rybářským přístavem, kde se nacházely nejlacinější nemovitosti. Kupec byl rád, že vidí svého nového zaměstnance tak brzy, neboť zrovna pracoval na spěšné zakázce, opravě těžké kuše pro kapitána jedné z hlídkových lodí. Gilrandův úkol vypadal na první pohled vyloženě nezáživně – projít několik velkých beden s veteší uskladněných na půdě a zkusit najít náhradní tětivu. Nezáživnost však byla ta tam hned po otevření první z beden. Mezi různým harampádím se ukrývalo nemálo sice postarších, mnohdy i poškozených, leč stále velmi zajímavých zbraní a další bedny nabízely nemenší poklady. U některých ze zbraní musel požádat mistra Hahna, aby mu ukázal jejich použití, neboť si boj s nimi ani nedovedl představit. Hahn sice nebyl žádný voják, ale o zbraních toho věděl víc než většina z nich. Mladý elf zakrátko pochopil, že tato cenná lekce se mu může již brzy hodit.

Na druhý den Gilrand sám sebe překvapil, neboť spal normálně a klidně a vzbudil se sice natěšený, ale připravený a odpočatý. Do Arény vyrazil zavčasu, přestože na rozdíl od jiných nepotřeboval žádný čas na přípravu a kontrolu vybavení. Jeho jedinou povinností bylo předložit drobný prsten ze šedého kovu, jenž mu zapůjčil mistr Hahn, prý pro štěstí. Šedovlasý čaroděj se na prstýnek jen krátce podíval, popřál elfovi hodně štěstí a poslal jej dál, mezi ostatní účastníky, kteří více než zvědavě okukovali soka beze zbraně či zbroje.

Ochozy Arény se bleskově zaplnily do posledního místečka, neboť Aréna hole začínala soubojem obhájce, u diváků populárního barbarského zvěda Yussuma, vynikajícího bójina, který zde nastupoval naposledy před postupem mezi Mečníky. Byl jasným favoritem a v souboji s jakýmsi neznámým městským gardistou to jednoznačně potvrdil. Fingovaný výpad odvedl mladíkovu pozornost a mocný kopanec do hlavy souboj ukončil. V čekárně to zašumělo, s Yussumem se nikdo z ostatních utkat nechtěl.

Zakrátko nadešel i první Gilrandův zápas, proti němu se postavil Petar Stanič, nejmladší z poddůstojníků Legie a obávaný šermíř s gladiem a štítem,v legionářské zbroji. První byl představen Petar, jeden ze spolufavoritů turnaje po Yossumovi, i pro něj to mělo být poslední vystoupení v Holi. Kdyby se nepřihlásilo pár méně častých návštěvníků, bylo by očekáváno finále mezi Yossumem a Staničem.

Gilrand znal Staničův způsob boje ze svého předchozího vystoupení, kdy jeho zápasy se zájmem sledoval, takže úvodní výpad těžkou čepelí jej nezastihl nepřipraveného, neboť jej nezastihl vůbec. Elf se vyhnul zbrani a podél ní vyrazil vpřed zasazujíc tvrdý úder loktem na nechráněnou hlavu svého soupeře. Petar byl viditelně otřesen, ale než se stačil vzpamatovat, schytal několik ran pěstí do obličeje a podklesl. Prudký kopanec jej srazil na kolena a efektní patada z výskoku odebrala vědomí. Na Gilrandův účet přibylo 40 zlatých a úcta diváků i respekt soupeřů.

Ve druhém kole potkal starou známou Tharu Rychlé Ruky, ta jej uvítala zdvořilou úklonou po právu náležící přemožiteli z předchozích soubojů, a o poznání méně uctivým upozorněním na to, že ona nezahálela a naučila se mnoho nového. Jako by chtěla dodat svým slovům na pravdivosti, zahájila souboj bleskurychlým výkopem z výskoku. Gilrand zareagoval ještě rychleji a rovněž kopem odrazil energii jejího útoku proti ní samé. Thara omdlela dříve, než dopadla na zem.

I třetí souboj byl ve znamená vzpomínek, proti elfovi nastoupila mladá trpasličí bojovnice, Kikla Pazourek, žákyně mistra Ayna, jenž ukončil Gilrandovo první vystoupení v aréně. Talentovaná a vitální válečnice však měla handicap v tom, že svou těžkou válečnou sekeru neuměla ovládat s rychlostí svého učitele. Její rány však nebyly o nic méně zkázonosné. Rychlému elfovi však nečinilo větších potíží se jim opatrně vyhýbat a při každé vhodné příležitosti jí oplácel pěstí, loktem nebo čímkoliv na ní mohl dosáhnout. Souboj trval dlouho, ale nakonec se trpaslice unavila a Gilrandova trpělivost slavila vítězství.

Ve čtvrtém kole získal Gilrand šanci na slušný přivýdělek ke svým dosud vyhraných 58 zlatkám, neboť proti němu nastupoval Krra-Bat, jeden z Honěných, na jeho hlavu byla vypsána odměna 100 zlatých a v předchozích kolech dokázal, že opravdu nebude snadno k mání. Černý šelmín se spolehlivě měnil v ohromnou černou pumu, proti jejíž rychlosti a mrštnosti snad nebylo obrany. I v elfových očích se zračila nejistota, ba dokonce strach. Šelmín se bez problémů proměnil a hned zaútočil, Gilrand konečně narazil na srovnatelně rychlého soupeře. Puma jako by vycítila jeho obavy a zahrnovala je jedním útokem za druhým, netrvalo dlouho a na útlém elfím těle se objevily první krvavé šrámy.

Divoký a nepřehledný souboj dokázal diváky doslova strhnout. Elf, jenž se dostal do středu pozornosti sázejících najednou vypadal na poraženého a mnoho sázkařů se chytalo za hlavu. Zvláště když po jednom z prudkých výpadů černé šelmy se Gilrand zastavil a vypadal nějaký vyčerpaný. Krra-Bat vycítil šanci a zaútočil mohutným skokem proti elfímu krku. Těsně před útokem se elf skulil na záda a sounož nabral obrovské zvíře do spodní čelisti, puma zaskučela a odkulila se stanou, ale to už byl Gilrand zase na nohou a přešel do závěrečného útoku on. Než se jeho sok vzpamatoval zasadil mu po celém těle nespočet úderů a černý šelmín padl do mdlob.

Rázem se na Gilrandově účtu skvělo nejen 181 zlatých, ale i velmi cenný skalp. Pátým soupeřem byl mladý čaroděj, osobní učeň Prvního mága republiky, štíhlý a vysoký člověk jménem Juho Jugovin. Další ze spolufavoritů oděný v překrásné roucho a ozbrojený temně černou holí dokázal vložit beznaděj do srdcí protivníků ještě před zahájením souboje. To však nemohlo zastavit Gilranda vnímajícího blízkost svého vysněného cíle. Juho byl rychlý, Gilrand rychlejší, než stačil dokončit první zaklínadlo, nabral jej ramenem do břicha a odhodil na palisádu vymezující prostor Arény.

Čtvrtfinálovým soupeřem byl nejlepší z hobitích účastníků, šermíř Melkir, bojující dvěma krátkými meči v kroužkoplátové zbroji. Melkir proslul propracovanou obranou, jenž dělala potíže i těm nejsilnějším bojovníkům. Hobit dokázal být téměř stejně nepříjemný jako puma, ale Gilrand do souboje vstupoval poučen a připraven. Navíc dosah krátkých mečů se nedal s ladným tělem šelmy srovnávat a po několika výměnách ran, odnášeli zřízenci Melkira na nosítkách.

V semifinále jej čekala další, a dnes nejlepší, z žen, kuducká alchymistka Grasína, dáma mnohých dovedností, oděná ve zbroj z lesklých destiček a s holí zdobenou hvězdami, leč její druhá ruka byla prázdná, tentokráte neuspěla při výrobě lektvarů. Gilrand byl rád, že vsadil ještě před oznámením soupeře, tak podstatně měl alespoň malou šanci navýšit svůj bank nyní obsahující 210 zlatých mincí. Souboj dopadl dle očekávání, alchymistická houževnatost sice umožnila Grasíně pár ran přečkat, ale to bylo jen oddalování nevyhnutelného, na elfův účet přibylo dalších 5 kousků.

Ve finále se potkali dva dosud zcela suverénní účastníci. Yossum se probíjel turnajem ve stejném duchu, v jakém zahájil prvním mačem, a dával ostentativně najevo, že finále bude zcela v jeho režii. Hned na úvod dokázal, že jeho přednosti jsou jinde, než v oblasti intelektu, neb se ani neobtěžoval přespat scénář svého prvního výpadu – po náznaku výpadu čepelemi, zaútočil kopem z výskoku na elfovu hlavu. Gilrand téměř znuděně ustoupil do míst, kam měl směřovat výpad, čímž se vyhnul barbarově noze a ještě stihl Yossuma pořádně majznout do kolene pěstí. Ale tím elfův útok nekončil. Zmatený Yossum dopadl přímo do místa, kde proti jeho slabinám směřovalo Gilrandovo koleno. Než se v pase zlomený bójin dokázal vzpamatovat schytal obouručný úder do nosu, čímž skončil nejen tento souboj, ale i celá aréna hole.

Gilrand tedy svou druhou Arénu vyhrál a celkem vydělal 540 zlatých, což stačilo na to, aby mohl hned následující pondělí Hahn vykoupit Zuellu z poroby v domě de Boya. Přesto elfovo štěstí nemělo mít dlouhého trvání. Ač Zuella elfa opravdu milovala, jejím celoživotním snem bylo absolvovat školu theurgie kdesi na severu a tento sen se jí nyní i s pomocí Gilrandova zlata podařilo naplnit.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

11. setkání 05.05.2010

Po poradě s Kamarem Zlým se družinka vydala na cestu do města Dubrovníku. Po čerstvých zkušenostech s kapitánem Borešem byla jednomyslně zvolena cesta po moři, a to jeho loďkou Noe, ač se nabízela i možnost obstarat si nějaké plavidlo u poštovní stanice na druhé straně poloostrova a tím si zkrátit cestu téměř o polovinu. Začínající bóra hnala malou loď skvělou rychlostí a za pár hodin obepluli Pelješac a minuli Korčulu.

Vzhledem k tomu, že na kormidlování byl Boreš sám, tak se družinka rozhodla na noc zakotvit a odpočinout si. Chvíli před soumrakem přistáli u mola místní poštovní stanice. Avšak přivítalo je jen podezřelé ticho a prázdno. Otec Dismass se v doprovodu paladinů vydal na obhlídku situace. V dolním patře poštovny nenašel nikoho a nic zajímavého – veškeré papíry či dokumenty byly pryč vyjma staniční knihy, jenž byla chráněna silnými magickými runami. Rovněž kuchyňka a místnost posádky byly vyrabované a zbavené všeho cenného či papírového. Ve spíži zbyly jen solené a sušené ryby, v ložnici pak starší šactvo.

Druhé patro skrývalo přeci jen více věcí. V zadní místnosti byla rozkládací lůžka pro pět osob, zřejmě posádky poštovních lodí zastižených bouří a spousta náhradních dílů a nářadí na údržbu lodí. Až poslední místnost obsahovala očekávanou hrůzu – pode zdi leželo osm svázaných mrtvol. Podrobnější ohledání prokázalo, že dotyční byli usmrceni na místě a to větším množstvím sečných ran v oblasti hlavy a hrudníku. Nic však nenasvědčovalo rituálnímu charakteru či zvláštní motivaci pro takovýto způsob popravy. I vyvázaná poštovní loď zela prázdnotou. Bratr František objevil nedaleko místní latríny ohromné spáleniště, kde zřejmě skončily všechny listiny z pošty.

Vzhledem k téměř bouřícímu větru bylo rozhodnuto přečkat noc v okolí poštovní stanice. Během noci se nic zvláštního nestalo, hlídky proběhly v klidu a míru. Při raním prohlídce pošty zjistil talentovaný hledač Boreš, že ne všechny schody jsou stejné, pár se mu jich zdálo nějakých divných, neobvyklých, ale ani s pomocí Františkovi sekery se nepodařilo zjistit nic dalšího. Většího úspěchu dosáhl mladý gnóm při prohledávání dílny, mezi dalším haraburdím byla jedna obyčejně vypadající lampa neobyčejných vlastností. Na běžné svícení nepotřebovala žádný olej a uměla měnit barvu svého světla (bílá, nažloutlá, zelená a červená), dále byla vybavena zatemňovacími okenicemi a čočkou pro soustředění světla.

Krátce po vyplutí na druhou polovinu trasy do Dubrovníku se od jihu objevila jakási podivná, rychle se blížící, loď něco přes 80 stop dlouhá, se dvěma nestejně velkými stěžni. Z levoboku je k lodi připevněno cosi jako vor, který ale na první pohled vypadá jako změť kmenů), plavidlo celkově působí odrbaně, ale je překvapivě pohyblivé a rychlé. Pomocí vlajkové signalizace neznámé plavidlo žádalo o pomoc. Když připlulo blíže, bylo možné rozeznat i jeho posádku, tvořenou drobnými křivonohými humanoidy bez jediné stopy ochlupení a s kůží barvy drahé mléčné čokolády. Komunikace s posádkou lodi Grooc tvořenou mořskými skřety byla kostrbatá, ale možná a tak se družinka dověděla, že skřeti byli najatí jakýmsi kouzelníkem s černým vousem v červenobíle pruhovaném úboru, aby mu dopravili balíček z Itálie k Dubrovníku. Jenže tento balík jim uloupil mořský troll, který je přepadl u západního konce nedalekého ostrova Mljet a při tom zabil dva členy posádky. Sami se mořského trolla velmi báli, ale věřili, že kněz se svými společníky si s takovým nebezpečím hravě poradí. Družinka nalákaná představou usnadnění kontaktu s oním kouzelníkem nakonec souhlasila, že se na trolla podívá a vydala se jej hledat.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

Lodička jménem NOE připlula bez potíží až k vlastnímu ostrovu Mljét, zatímco Borešův havran podnikl letecký průzkum a ohlásil, že za malým kopcem dále na pobřeží je jakási dřevěná budova. Přátelé se rozhodli jí prozkoumat, ač z jejích rozměrů bylo zřejmé, že nemůže sloužit jako domov mořského trolla. Cestou k ní je zastavila jakási podivná čára na zemi, ohraničující pozemek kolem boudy. Bližším ohledáním se zjistilo, že se jedná o směs máku, bílého písku a nažloutlé soli. Ale ani při jejím rozprášení se nic nestalo, tak družinka pokračovala dál až ke dveřím.

V boudě žil samotný chlapec ve věku cirka deseti let, který po troše naléhání, a později s pomocí hypnózy, vyprávěl svůj příběh: žil zde s rodiči a malou sestřičkou Lilinkou, ale krátce poté, co se Lilie narodila, otec zahynul při rybaření na moři. Matka Skopjana byla zdatná léčitelka a pro její mazání a lektvary jezdili lidé z daleka a platili slušně, takže i bez otce dokázali vyžít. Chlapec jménem Mung věděl, kde žije mořský troll, kterého nazýval Rurghem, ale odmítl to prozradit, dokud nedostane nějaké jídlo a pomoc s hledáním sestřičky. Později ale přiznal, že hledat Lilinku asi nemá smysl, protože se vydala „za matkou“, která zmizela asi před devíti dny a od to doby se sice v noci vrací a obchází kolem nasypané čáry, ale není to tak úplně ona. Mung si myslí, že ta nová matka Lilinku sežrala. Družinka se přesto vydala směrem, kam bratříček viděl sestru utíkat. Pro něj to bylo zapovězené místo, kterému rodiče říkali spirk.

Těsně před polednem se tedy družinka na ono zakázané místo vydala a našla tam stařičkou hliněnou mohylu nepravidelného tvaru o straně cca 150 stop (30 sáhů). Když ohledávali trojici velkých kamenných desek, jenž považovali za vchod, zdálo se jim, že se strašně rychle stmívá a vbrzku všichni usnuli. Probudili se v kamenné chodbě, nejspíš uvnitř mohyly. Chodba vypadala podivně prázdná a zůstala taková i když Boreš otevřel svou šikovnou lampu a důkladně si na celý prostor posvítil. Vypadalo to, že chodba obtáčí celý vnitřek mohyly, takže se přátelé vypravili podívat se i na druhou stranu. Leč hned za dalším rohem na ně vyrukovali dva kostlivci. Vypadali opravdu impozantně, skoro reálněji než okolní prostory, velice hmotně a nebezpečně. Vyšší z nich měl nádherný hrudní pancíř, mocný obouruční meč, obé bosované zlatem, a svým pomalým krokem se s připravenou čepelí blížil na trpaslíka. Druhý měl neméně kvalitní kroužkovou zbroj, velký štít a temně černý palcát a podle pohybu zřejmě toužil po střetnutí s knězem. Otec Dismas byl ale poněkud zmatený, jeho smysly necítili v přítomnosti nemrtvých žádné zlo či nekromantickou energii. Po chvilce váhání si již byl jistý, že se jedná o mimořádně kvalitní iluzi a dokázal kostlivcem projít. S tímto závěrem ale nesouhlasil mistr trpaslík, který se dostal do ostré potyčky s druhým z nich. Dalo to ještě dost úsilí, než se všichni přesvědčili, že se jedná jen o mimořádně zdařilou iluzi.

Silné dubové dveře naproti tomu, družinku prakticky nezdržely, neboť Boreš vyzkoušel své nové kouzlo Zaklep a uvolnil cestu dál… Do další podobně prázdné chodby, jejíž jedinou zvláštností byl podivný stav, jenž místo nití používal jemné zlaté a stříbrné drátky. Amálka se rozhodla jej vyzkoušet a brzy odhalila, že se jedná o maskovaný vchod do další prostory. Ovšem pohled dovnitř je i tak překvapil. Velká kamenná místnost byla z půlky zcela prázdná, ale ve druhé půlce se nacházel útulný a plně zařízený dětský pokojíček osvětlený příjemným modrobílým světlem. Když postavy vstoupily, vyslala proti ním tajemná ženská, asi elfí, osoba stěnu hučícího ohně. Amalasunta s Vyjebalem se rozhodli proskočit skrz, kdežto Boreš s Dismasem uskočili pryč z místnosti. Plamenná stěna přešla, ale nikomu neublížila, ani Amálce, která do ní spíš upadla, než skočila. Kratičký okamžik potom zmizel dětský pokojík i světlo. Nicméně neznámá elfa i lidská holčička v místnosti zůstaly, jen se maličká dala do usilovného pláče, z něhož jí nemohla dostat ani laskavá Amalasunta.

Z elfky dostali, že se jmenuje Athriel a přišla sem se skupinou dalších zlikvidovat původního obyvatele mohyly. Potvrdila jim, že ze Skopjany se stala fexta, neboť neuposlechla jejích pokynů a vynesené poklady zase shromáždila v jeskyni mimo sluneční svit a chodila se jimi kochat. Athriel samotná se vrátila ochránit děti, ale musela před fextou prchnout sem i s Lilinkou. Požádala družinku, aby jí pomohla dostat se spolu s holčičkou za jejím bratrem. Cestou jim vysvětlila, že fexta, ač docela inteligentní, podléhá nutkání, takže nemůže překročit onu směs sypkých materiálů, dokud je neroztřídí. Boreš se tedy urychleně vydal opravit a zkontrolovat násypku. Mung byl rád,že se shledal se sestřičkou a prozradil družince pravděpodobnou polohu jeskyně. Přátelé se bez otálení vydali na průzkum.

Už v okolí jeskyně vycítili kněz i paladinové přítomnost silného zla. Přesto se rozhodli pro frontální útok, avšak naděje, že zastihnou nemrtvou spící se nenaplnila. Jen co vkročili do jeskyně povstala a s nadpřirozenou rychlostí se vrhla na družinku. Boreš zasáhl svými blesky, ale jen ji zranil. Mistr Vyjebal se snažil přispět se svou mocnou sekerou, první jeho zásah nebyl špatný, ale i když i on měl rychlost, tak hbitá fexta získala brzy navrch. Čtyři útoky jejími pařáty poslali statečného paladina na pokraj vyřazení. Družinka se tady dala na ústup, doufaje, že denní světlo oslabí schopnosti nemrtvého. Zadní stráž držel hrdinný Boreš, jehož dozbrojil otec Dismas jedním flakonkem svěcené vody darované Dismasovi představeným biskupem.

Boreš svůj úkol splnil, fextu zpomalil a utekl ven, kde se všichni srotili za zkamenělou Amalasuntou. Ta již mohla i s kamennou kůži zcela pohyboval hlavou a tak připravila záludnou past – nabrala si do úst druhý flakonek svěcené vody a čekala. Zraněními rozzuřená fexta se vyřítila ven a hned na Amálku zaútočila. Magická ochrana ale vydržela a zabránila elfčinu zranění. Ta ale nelenila a pokropila splození zla a chamtivosti sprškou z vlastních úst. Fexta se zapotácela, ale stále ještě stála. Její neživý život ukončil Vyjebal, když z posledních sil seslal Svatý úder.

Za odměnu jim Mung prozradil přesné místo, kde se nachází doupě mořského trolla a Athriel jim vybrala část z mohylového pokladu. Mistr trpaslík dostal 35 zlatých mincí, Boreš váček s malými polodrahokamy v celkové hodnotě 100 zlatých mincí, Amalasunta obdržela náhrdelník z černých a bílých perel, evidentně obsahující sílu magie. Na otce Dismase čekala nelehká volba, Athriel mu jednou rukou nabízela prostý stříbrný krucifix a druhou jeho nádhernou zlatou variaci zdobenou drahokamy. Dismas dal nakonec na svůj instinkt a vybral si honosnější variantu, dle Athriel udělal dobře – tento výtvor měl magické schopnosti, na rozdíl od onoho stříbrného. Poslední volba čekala na světlonoše Caela, krásné brnění, nebo neméně honosný meč?
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

13. setkání 5.11.2008
Přítomni: všici:)

Statečný paladin Cael si vybral, věren nejlepším zásadám svého stavu, krásné brnění, které, jak se ukázalo, nebylo jen krásné, ale rovněž výborně kované a obdařené slušnou magií.

Svůj díl dohody splnil s velkou snahou i mladičký Mungo, když pověděl všechno, co věděl o doupěti a zvycích mořského trolla. Žel, nebylo toho mnoho, neboť otec jen vzácně dovolil, aby jej někdo doprovázel na pravidelnou cestu na trollí ostrůvek, když tam vozil jakési bumbání. Z jeho dalších poznámek se zdálo, že troll je tvor zřejmě inteligentní, ale podivný a především nevypočitatelný.

Správnou cestu do jeho lokality nalezli poměrně snadno - sotva znatelná stezka vedla od nejvhodnějšího přirozeného přístaviště na přilehlé straně ostrova k široké otevřené zátoce v jeho severní části v níž se nacházela písečná kosa přibližně dvou set sáhové délky (1 sáh = 6 stop = 185 cm). Stezka s největší pravděpodobností směřovala právě k ní, leč její podrobný průzkum nepřinesl žádné zajímavé ovoce. Až úplný konec tohoto výběžku se zdál nepatrně slibnější - měl vcelku pravidelný, kruhový tvar a byl vyšší než předchozí písečné násypy.

Přestože se kruhový výběžek jevil slibným, zběžné ohledání nic nového nepřineslo a tak Amálka s pomocí Dismasova štítu a posléze i samotného otce Dismase začala hloubit výzkumnou jámu. Stopu od stopy to šlo hůře a hůře, ale přesto se dokutali na slušných šest stop hloubky. Leč ani tam nezaznamenali úspěch a tak elfa přemluvila ostatní, aby z vytěženého písku vystavěli velký hrad a navečer nechali před touto písečnou plastikou vědro plné pitné vody a na noc se stáhla celá družinka na skrytou pozorovatelnu v křovinách vlastního ostrůvku. Návrh na vyzdobení hradu polodrahokamy, jimiž byl obdarován Boreš*, se neujal. Neúspěch stihl rovněž druhý nápad, a sice ukrýt se v nově vybudovaném opevnění. Nicméně i pečlivá hlídka dokázala zaznamenat pouze nějaké nezřetelný pohyb a nic víc.

Ráno nalezli vyhloubenou jámu plnou mořské vody, částečně sesypaný hrad a hlavně vědro dohozené daleko stranou. Nicméně ani velmi pečlivá prohlídka stop nenalezla zhola nic, leda mokrý písek. Ani tento nezdar však statečnou družinku neodradil a tak se s novou vervou vrhli do dalšího kola zkoumání. Bratr Vyjebal si notně zmáčel mocný vous, když se snažil prozkoumat přilehlé dno, kdežto ostatní se více či méně zapojili do dalšího průzkumu sypčiny (sypké pevniny). Neúnavný Dismas vybral většinu vody z umělého jezírka a při dalším průzkumu konečně něco objevil - z jednoho místa sem tam unikla jakási bublinka. Vykopat další dvě stopy písku si však vyžádalo neuvěřitelné množství úsilí a žádná změna nenastala, jen písek držel stále lépe u sebe, ani okraje jámy se už nebortily.

O něco později se rozhodla Amalasunta využít své magie a rozšířit podvodní průzkum. Z počátku nemohla najít nic neobvyklého vyjma samotného písečného dna, které se prudce svažovalo až ke kamenné plošině tvořící obvyklé dno v těchto místech. Jen o trochu více času jí zabralo nalezení podvodního tunelu vedoucího do nitra písečného ostrova. Průzkum samotného tunelu pak zabral mnohem více času. Napoprvé, beze světla, odvážně prozkoumávala tunel jen pohmatem, ale poté co narazila na rozšiřující se prostoru, se vrátila raději zpět. Nedaleko odchycený kanic měl posloužit jako průzkumník - předskokan, ale z tunelu se snažil vyplavat hlava nehlava.

Na druhý pokus si Amálka nechala donést lampu, kterou družinka získala pro Boreše přede dvěma dny v opuštěné poště. Lampa, tak jak slibovalo její prozkoumání, opravdu pod vodou fungovala bezvadně, byť i nadnášená vodou, byla stále dost těžká. Nicméně ani její světlo nedodalo témuž kanicovi více odvahy a opět z tunelu vystřelil, avšak se světlem se Amálka odhodlal pokračovat v průzkumu sama. Z oné rozšiřující se prostory pokračoval tunel dvěma směry - dolu a nahoru. Ani jedna z možností nevypadala zvlášť vábně, proto se rozhodla obě možnosti nejprve otestovat. Kamínek pomalu klesnul na dno, aniž by vyvolal cokoliv zvláštního. O trochu víc informací pak přinesl uzlíček látky naplněný bublinkami, jenž stoupal horní cestou. Z jeho pohybů se zdálo, jako by narazil na hladinu!

Amálka nelenila a vystoupala za uzlíkem. Skutečně narazila na hladinu a právě včas, neboť jí akorát došlo její kouzlo vodního dechu. Když vylezla na břeh, zjistila, že tunel ústí do kulaté místnosti o průměru dobrých 70 stop s klenutým stropem. Rychlým přehlédnutím shledala, že podlaha této místnosti je doslova posetá různým harampádím zřejmě z moře vyloveným. Akorát v jednom zákoutí místnosti se nacházela uspořádaná kupka mořských trav a ptačího peří, zjevně nocležiště obyvatele tohoto písečného vejce. I po důkladnějším průzkumu byla v harampádí jediná zajímavější věc - dýka s čtyřčetnou čepelí. Mnohem zajímavější však byla skutečnost, že při sevření jílce, byla dýka schopná se svým nositelem komunikovat. Ba dokonce měla vlastní osobnost, velice zvláštní osobnost. Prozradila, že se jmenuje Bišča**, a přestože vypadala na zbraň určenou spíš k obraně, její slova svědčila o ryze ofenzivním charakteru. Dříve prý patřila princi Azuronovi, který zřejmě padl při válce s mořskými skřety. Mnohem důkladnější průzkum přinesl akorát váček s tuctem nádherných, čirých drahokamů - diamantů, smaragdů či rubínů.

Amalasunta byla radostí bez sebe, když zjistila, že s ostatními může komunikovat prostřednictvím své kočky, jež předávala její slova Borešovu havranovi, který mohl bez omezení hovořit se svým pánem. Tím se dozvěděli o situaci, v níž se Amálka nachází a s pomocí právě dovezené motyky poháněné údery mocných paží trpaslíkových, se prokopali až k ní. Vystrašený Boreš následovaný Caelem se rychle slanili dolu, zatímco bratr Vyjebal a otec Dismas hlídali na povrchu. Jen co se půlelfovy nohy dotkly podlahy, ucítila horní stráž vítr dující z prokopaného tunelu. Více překvapení byli podpísečníci, kteří zaregistrovali rychle stoupající hladinu vody.


________________
* - Boreš si při té příležitosti matně vzpomněl na cosi, co mu o polodrahokamech vyprávěli rodiče. Někteří lidé si vzhledem ke známé gnómské posedlosti drahokamy mysleli, že polodrahokam je pro gnómy urážka. Ve skutečnosti tomu tak není, neboť právě různorodost a zvláštnost polodrahokamů umožňuje gnómím mistrům ukázat všechny taje svého umění. Rovněž některé polodrahokamy mají magické možnosti srovnatelné s těmi nejvznešenějšími drahokamy.

** - Poznámka PJ: Igor Biščan, nar. 4.5.1978, všestranný chorvatský reprezentační obránce, vítěz Ligy mistrů s Liverpoolem, v současné době kapitán NK Dinamo Zagreb, suveréna chorvatské ligy.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

14. setkání 08.09.2010

Přítomni: Amálka, Boreš, bratr František, bratr Cael

Stoupající hladina vyhnala všechny tři odvážlivce nahoru. Drobný a hbitý Boreš vyletěl po laně jako nic a ani křehké Amalasuntě to nečinilo problémy, byť měla i kus štěstí. Posledním, nejpomalejším z nich byl obrněný Cael. Na povrchu si mezitím bratr František všimnul podivné vlny, tmavší než okolí, pomalejší než její sestry, ale o to zlověstnější, která se neúprosně blížila jejich písečné výspě. Ač se Cael snažil, co mohl, nestihl to a vlna se přelila přes otvor, k němuž se tak usilovně blížil. Když se voda stáhla, výkop zmizel a paladin zůstal pohřben kdesi pod nyní neporušenou vrstvou písku. Trpaslík se však nemínil vzdát a s pomocí ostatních mocně táhl dokud Caela nevytáhl.

Leč sledu dramatických událostí neměl býti konec. Družinka si ani nestačila vydechnout, když za jejich zády vynořil snad dvacet stop vysoký troll. Jeho tělo se tvarem podobalo kmeni stromu a mělo barvu mokré smrkové kůry, ale na povrchu se mírně vlnilo, jako by snad bylo tvořeno vodou. Ač se tvářil hrozivě, což při jeho výšce není tak obtížné, byl ochoten, a s obtížemi i schopen komunikovat.

Z počátku to zkoušel dost zhurta, ale elfka vydržela ve své nebojácnosti a troll se postupně uklidnil. Menší drama nastalo v momentě, kdy mu Boreš vrátil jeho váček drahokamů. Troll na ně byl očividně dost citlivý a průhlednou výmluvou o jejich záchraně se nenechal oklamat, leč dostatek obdivu k jeho sbírce „vodních kamenů“ jej ukonejšil. Složitější bylo ukonejšit bratra Františka, když na slunečním světle malý gnóm odhadl jejich cenu na nejméně 20 tisíc zlatých. Nakonec je dokonce pozval na návštěvu do svého podvodního obydlí.

K požadavku na vydání nákladu uloupeného skřetům se stavěl odmítavě a tvrdil, že to skřetům nepatří a ani to nikdy nepatřilo žádnému čarodějovi. Žádosti družinky se pokusil utlumit věnováním nalezené dýky Bišči. Nakonec vyměnil oba velké vaky za zbytek vína a příslib dalšího množství ohnivé vody a prodeje vodních kamínků v budoucnu. Když se s družinkou loučil s několikerým varováním před proradností mořských skřetů, viditelně se mu ulevilo. Možná proto, že vůbec nepřišla řeč na dolní patro podivuhodné stavby.

Nedlouho po vyplutí se Grooc rychle přiblížila a její kapitán okamžitě požadoval předání nákladu. Vyjednáváním s ním bylo tvrdé a nepříjemné. Družinka ani tentokrát neustoupila a tak skřeti neochotně souhlasili s tím, že společně dopraví náklad na místo setkání s oním velkým kouzelníkem. Cesta trvala ještě chvíli po setmění, ale zavedla je téměř na dohled Dubrovníku. Už samotné veplutí do klidné, polozavřené zátočinky zdobené jediným osvětleným oknem ve štítě venkovské rezidence bylo působivé, jako by je snad mělo připravit na scénu na pláži.

Z domu vyšel muž zahalený na první pohled drahým pláštěm z černého sametu, leč jeho doprovod byl neméně impozantní. Za osobního strážce si vybral obrovského krolla oděného v kompletní plnoplátové zbroji. Chybějící přilbice odhalovala nehezkou tvář, jejíž zastrašující schopnost byla srovnatelná s mohutným kyjem, jímž byl strážce ozbrojen. Když přišel blíž, stal se středem pozornosti opět kouzleník. Označit jeho zjev za šarmantní by bylo laciné, ale dovedl zapůsobit na všechno přítomné. Dokonce i skřety v tu ránu přešla jejich příslovečná haštěřivost. Ač Amalasunta byla poslední více než týden ve společnosti samých mužů nemalého charismatu, dokázal jí Giacomo Lindo, doslova okouzlit, a to nejen svým hlasem, když se představoval. Jeho aureolu síly pocítili bez výjimky všichni členové družinky.

Beze slova dokázal přimět skřety k okamžitému odplutí a pak s družinkou směnil jejich náklad za váček mincí, ani nevěděli jak. Zdvořilé ale rychlé rozloučení následovalo v zápětí. Kroll se samozřejmou lehkostí odnesl oba těžké vaky do domu a kouzelník zmizel s ním. Téměř na rozloučenou mohli zahlédnout jeho vestu s červenými a bílými pruhy nápadně připomínajícími městský znak Dubrovníku. Po obhlédnutí pláže a přilehlého pozemku (ohraničeného kamenným plotem, stejně jako dům chráněným prostřednictvím runových kouzel) se družinka rozhodla v klidné zátočince přenocovat a poslední míle jejich náročné cesty uplout za denního světla.

Ani příštího dne nebyl všem útrapám konec, s neodbytností zimnice se zpoza ostrova potřetí přiblížila skřetí lodice. Boreš musel využít všech svých dovedností a příhodného rázu pobřeží, aby loď dostal k pevnině ještě před jejich případným útokem. A udělal dobře. Skřeti se zbraněmi v rukou požadovali okamžité vyplacení poloviny odměny, která měla činit 50 zlatých (přičemž ve váčku od kouzelníka se nacházelo jen 32 lesklých mincí). Sebeupřímnější vyjednávání se nezdálo způsobilé odvrátit hrozící střet, takže se družinka uchýlila k použití magie a s její pomocí se podařilo konflikt zažehnat za cenu pouhých 15ti zlatých.


Obrázek
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

15. setkání 20.10.2010
Přítomni: všici

Jen co drobná loďka Noe vyplula zpoza mljétského zátiší, stalo se moře trochu dospělejším. Vlny se protáhly a často přesahovaly výšku bortu, ale přes něj se nepřelévaly, plavidlo po nich hladce klouzalo. Po několika hodinách klidné plavby, při nichž na levoboku minuli ostrovy Šipan, Lopud a nakonec i Koločep, zahlédly před přídí vysoké útesy dubrovnického poloostrova a vlevo od nich ostrůvek Dalsa střežící vjezd do zátoky ležící za ním. Než se družinka těchto krásných pohledů nabažila, vynořila se nad útesy věž Lovrijenac střežící Dubrovník od severozápadu.

Ani krása předplutých scenérií je nepřipravila na podívanou, jenž se jejich očím naskytla v zápětí. Mohutné valy Dubrovnické byly ozářeny kolmo dopadajícími slunečními paprsky a jejich bělostný majestát se tyčil až do nebes, alespoň z jejich pohledu z úrovně hladiny. Avšak brzy museli řešit doslova přízemnější starosti. První z nich bylo, ve kterém ze dvou přístavů přistát. Novější obchodní přístav nabízel možná větší pohodlí, ale s vysokým rizikem zpoplatnění, kdežto starší kotviště vypadalo takových úskalí prosto, proto Noe zamířila tam.

Přistání proběhlo hladce a nevíce problematické bylo rovněž první setkání s městskou stráží, která nápomocně poskytla rady ohledně ubytování. Z jejich doporučení vyplynulo, že pokud nechtějí připlácet za lepší ubytování uvnitř hradeb nebo se odkázat na pouta k cechu či etniku, nejlépe pochodí v hostinci U tří hvězd, lidově nazývaném Hahnův dům. Tam je však zastihlo první menší zklamání, když se dozvěděli, že vzhledem k blížící se Aréně, jsou všechny pokoje obsazeny. Nakonec se našlo vcelku přívětivé řešení v seníku nad stájí, za jeden stříbrňák pro všechny i se snídaní.

Bratr Vyjebal ochutnal místní laciné pivo a jeho žízeň byla konečně uahšena. Než se ostatní stihli uložit na noc, vyhledal je hloubavý klučina Miho s tím, že mistr Hahn má pro jejich trpasličího společníka dárek od pana Gilranda. Na stejného člověka je odkazoval i jakýsi inzerát v hospodě, slibující bohatou odměnu tomu, kdo dokáže vyřešit blíže neobjasněný krysí problém ve městě. Bratr František hořel nedočkavostí a tak za tajuplným panem Hahnem hned vyrazil spolu s otcem Dismassem a Borešem. Amalasunta s Caelem zůstali na seníku hlídali odložené zbraně, s nimiž byl vstup do města problematický.

Mistr Hahn, zvaný Kupec je přátelsky uvítal a bez zbytečných odkladů předal nedočkavému trpaslíkovi jeho sekeru a rovněž vysvětlil, proč jí záhadný elf jménem Girland potřeboval. Tento šikovný strojetvůrce a nezdolný zápasník měl nějaké zařizování v neretavských bažinách a na tamní potvory prý platilo málo co. Jednou z těch nemnoha věcí byl i zvláštní, salamandři oheň, jehož kouzlo sekera nesla. Ovšem za tuto ne zcela dobrovolnou zápůjčku se bohatě odměnil. Zbraň nyní byla vyčištěná a upravená na Snimovi proporce.

K dalšímu jednání přivzal Hahn Kupec Juha Rakitiče, postaršího, pomenšího podsaditého muže s neuvěřitelně silnýma rukama a vzezřením napůl dědečkovským, napůl pouličního rváče. Samotná jeho tvář slibovala nespočet zajímavých příběhů ze života. Pospal jim, že Villa Verta (ul. Kněza Hrvoše 13) je jednou ze starších budov ve městě, přestavěná na dům s nájemními pokoji, který slušně prosperoval a Juho zde byl oblíbeným správcem. Až pak najednou se zde začaly ve velkém, fakt velkém objevovat krysy a během pár dní z domu zmizeli všichni nájemníci a nedlouho po nich i Juho s Mihem, o kterého se staral. V domě prý jinak není nic neobvyklého, co by s touto pohromou souviselo. Jako hlavní odměnu jim nabídl možnost bezplatného užívání domu s tím,že další se uvidí.

Při tomto vyprávění nalil mistr Hahn všem štědrou dávku Růžového Ouza – zvláštního řeckého nápoje obohaceného olejem z Dunajských růží. Bratr Vyjebal z něj byl doslova unesen, otec Dismas zdvořile odmítl. Nejzajímavější účinek to však mělo na gnóma Boreše. Některé věci se mu najednou zdály doslova zářící. A to přesto, že spočívaly ukryté pod šaty nebo třeba pod porcelánovým šálkem. Tento jev ihned zaujal zvídavého Hahna a jal se s ním trochu experimentovat. Později zjistili, že dostatečně, ale nikoliv přespříliš Růžouzem opojený Boreš dokáže rozeznat či přímo vidět magii ukrytou v drahokamech a polodrahokamech.

Tento vzdělaný obchodník jim rovněž mohl něco málo říct k Prvnímu mágovi Republiky. Mladý Zvonimir z Arače, řečený Bezvousá, prý již delší dobu není z pracovních důvodů ve městě. Hahn se nabídl, že je odvede k bráně, neboť se rád projde a alespoň zajistí,že strážní nebudou dělat problémy kvůli Salabaruce ve Františkových rukou. Když se vraceli po Stradunu, nejluxusnější ulici Dubrovníku a jediné, pod níž se ukrývala kanalizace vzniklá zasypáním dřívější bažiny oddělující ostrov Ragusa od pevniny, doprovázelo je nejméně 6 ozbrojených strážných nepočítaje v tom Murbána, osobního ochránce a zjevně přítele mistra Hahna a mimo jiné, favorita Arény koruny.

Na druhý den po bohaté a chutné snídani se oba paladinové přihlásili do Arény (bratr František do Arény meče, bratr Cael do Arény Hole) a pak se vypravili k Vratum od Pile, aby se mohli podívat na zoubek krysám ve Villa Vertě.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

16.-19. setkání
Villa Verta
Juho Rakitič doprovodil družinku k Ville Verta, v ulici Kňaza Hrvoše čp. 13., ale vypadalo to, že se bojí byť jen přiblížit k samotné budově. Družince zapůjčil klíče a zodpověděl posledních pár otázek s tím,že jej kdyžtak najdou u mistra Hahna.
Samotný dům se skládal ze dvou viditelně různě starých částí. Z pohledu z ulice pravá výrazně starší část měla podobu čtvercové kamenné věže. Levá, novější část byla dostavěna vcelku nedávno a téměř přiléhala k mocné městské hradbě.
Zběžný průzkum přízemí neodhalil nic překvapivého. Levou část přízemí zabírala velká jídelna napojená na kuchyň a pár skladovacích prostor vpravo byl byt či spíše jen dva pokoje pana Juha s malou komůrkou s postelí a několika hračkami (kde přebýval, jak se později ukázalo, mladý a přičinlivý chlapec Miho Pracat). Amálka si prosadila rozmístění několika misek pro krysy se svěcenou vodou.

Všude bylo plno stop po krysách, ale žádná živá vidět nebyla. Více odpovědí nepřinesl ani sklep, který ač byl veliký – jedna jediná místnost se sloupama, byl přecpaný vším možným. Další schodiště vedlo do vinného sklepa, který byl bohatě zásoben převážně místními víny. Ten zůstal krys zcela prostý, nebylo po nich ani stopy. Na konci sklepa byl menší ocelový poklop s důrazně odrazujícím textem jak v trpasličích runách, tak pozdějším přepisem do obecné řeči.
Po návratu ze sklepa proběhla rychlá kontrola misek, které zůstaly zcela nedotčeny.

Nyní se družinka zaměřila na prozkoumání tří nadzemních podlaží. V prvním byly dva slušně zařízení hostinské pokoje a velká umývárna. Ve druhém a třetím pak tři hostinské pokoje. Na to, že se celý dům nacházel v méně honosné části města, působily pokoje vcelku přívětivým dojmem. Byly prostorné a prakticky vybavené. Ať už jejich dveře byly zavřené, zamčené nebo otevřené do kořán v každém z nich byly nějaké, ne zcela čerstvé stopy krysí přítomnosti. Vyjma umývárny, kde po těchto hlodavcích nebyla ani stopa.

V celé této části domu se nacházely pouze dvě zajímavé věci: v posledním patře dvířka na půdu a ve druhém patře byl místo kumbálu další, mnohem menší a méně honosný pokojík.

Podrobný průzkum onoho skrytého (vznikl v místě, kde v jiných patrech byly kumbály na košťata a smetáky rozšířením o malou část umývárny, ale dvířka měl stejně nenápadná) pokojíku odhalil řadu zajímavých věcí. Obývaly jej dvě osoby, naposledy zhruba ve stejné době jako ostatní pokoje (dle Juha naposledy před cca 3 měsíci). V horní přihrádce stařičké skříně se nacházel zdobný černý šál z jemné vlny se svazečkem uschlého bílého kvítí. Za pelestí postele se skrývalo několik sešitých a ušpiněných listů s latinsky psanými básněmi (Publius Vergilius Maro – Catalepton). Jako kdyby někdo mrštil cenným svazkem a ten se následkem tohoto barbarského zacházení rozpadl.

Zdaleka nejzajímavější nález je čekal v samotné posteli – část lůžka zřejmě patřící muži byla plná podivných chlupů, spíš jako štětin, hnědobílého zabarvení. Většina z nich měřila na délku dobré 4 palce.

Na půdu se dalo snadno dostat žebříkem, který ale musel být přinesen ze sklepa, kde ležel zastavěný haraburdím, jako kdyby se už roky nepoužíval. I v podkroví se našlo nemálo krámů, ale proti sklepu bylo téměř prázdné – až na vyvýšený prostor ve starší části domu. Tam se nacházelo několik kusů nábytku – velká skříň, truhlice, toaletní stolek, velké houpací křeslo, kabinetní stůl a nádherná knihovna. Tento otevřený pokoj nebyl neobývaný – v houpacím křesle sedělo podivní stvoření. Tvor byl vysoký necelých 5 a půl stopy, ale rozložitý v ramenou a silných údů. Jeho pokožka prostá jakéhokoliv ochlupení byla šedavá a vyvolávala dojen kamene s prastarou patinou. Pro samé tesáky nemohl snad ani zavřít ústa a jeho hlava byla zdobená párem jakoby kozlích rohů. Ovšem na pozdrav slušně, byť huhlavě odpověděl.
Po několika nesmělých pokusech o další huhlavou komunikaci vyhledal na kabinetním stole jakousi kovovou hůlku a s její pomocí začal mluvit normálním, byť nepříliš přirozeným hlasem. Sdělil družince, která jakoby nevěděla na co se čertovského stvoření ptát, řadu zajímavých informací. Například, že postrádá jeden svazek Vergiliových básní, které si nedávno vypůjčil pan Juho, že nejí kočky, ale holubem nebo myší nepohrdne. A že se v domě skrýval lykantrop neznámého druhu. Rovněž si postěžoval, že jej nikdo příliš často nenavštěvuje.

O svém původu jim prozradil jen to, že jej přetvořil Zvonimir z Drače, první První mág Republiky, na jeho žádost, a tomu pak sloužil. Více se družinka nevyptávala, takže ani nedozvěděla… Snad jen to, že mladý Zvonimir z Arače s ním nedávno mluvil a na pár věcí se jej vyptával. Pokud si přejí s ním mluvit, musí se vypravit na ostrov Palagruža, o němž si mají ale určitě předem něco zjistit!

Když pak uhodili na Juha, přiznal jim, že sám vybudoval jeden malý pokoj navíc, který pronajímal bez vědomí Mistra Hahna a že jeho nájemníkovi půjčil od gargoyla knížku, protože to byl chytrý a sympatický mládenec. Nakonec jim předal seznam nájemníků, kteří v domu bydleli, když vypuklo ono krysí prokletí:
1A – je umývárna
1B – byl neobsazený
1C – dlouhodobě bydleli manželé Stonovičovi, zaměstnanci v Hahnově domácnosti, nyní bydlí v jeho hlavním sídle (pomocná kuchařka a podkoní)
2A – bratři Kostové, nyní pracují na lodi
2B – dlouhodobý pronájem – Zdravko Tošič, centurion Městské gardy, nyní pracovně ve Stonu
2C – byl neobsazený
3A – Simon a Ráchel Srbovičovi, bydlí v podnájmu někde poblíž „Hahnova hostince“.
3B – Siniša Dravovič, přivezl do města nějaké zboží z hor, vrátil se dom
3C – manželé Krabatovičovi, nyní v útulku svatého Pavla u Obchodního přístavu.

První se nabízel výslech manželů Stonovičových, kteří stále přebývali v sídle Mistra Hahna. Sympatický postarší pár mohl poskytnout jen málo informací, oba dva sloužili i předtím především v sídle, a protože měli svou práci rádi, tak v ní trávili většinu času. Na pana Juha měli jen chválu a uznání. O žádných neobvyklých spoluobyvatelích nic nevěděli, o nikom neřekli nic špatného. Krysy byly strašné, ošklivé, ale jim přímo neublížily.

Následně se družinka rozhodla vyzpovídat i manžela Krabatovičovi, nyní přebývající v útulku svatého Pavla pod pevností Revelin. Tomuto zařízení se někdy říkalo též Městská karanténa. Než se dostali k Vratum od Ploče, jak se jmenovala jihovýchodní brána města, potkali zajímavou skupinku osob - tři mladí hromotlučtí zbrojnoši doprovázeli podivnou dvojici starších mužů. Jeden z nich byl evidentně druid, neb byl od hlavy ke kotníkům oděn v zelený šat, jen boty byly z hnědé kůry. Stejnou barvou pak zářil jeho vous i vlas. Jeho společníkem byl muž menšího vzrůstu, oděný v honosnou róbu mágů, avšak pod ní se nepříliš dobře skrývala kroužková košile a ani jeho meč nepatřil k obvyklé výbavě mužů magie. Druid se představil jako Pantelič Zelený, který se svým společníkem Ankýnem Železným, zastupuje Magický cech města a republiky Dubrovníku. Jménem této organizace vyzval družinku, aby uhradila povinný poplatek ve výši 10 zl. za každou magicky nadanou osobu a 5 zl. za její společníky.

Než se však otázka poplatkové povinnosti vyjasnila, všichni tito pánové někam odspěchali. Mistr Hahn se později o nich nevyjadřoval zrovna uctivě, byť připustil, že jejich postavení je prakticky oficiální, ať už to znamená cokoliv. Zvláště negativně se zmiňoval o nejvyšším cechovním představeném tajemném Darrylu Aksamitovi.

Rozhovor s manželi Krabatovičovými přinesl první konkrétní poznatky. Madam Krabatovičová měla jasno ohledně příčin krysí pohromy, když z ní obvinila sobeckého a penězchtivého mistra Hahna, jehož označovala jako bezvěreckého nelidu, židaslíka a vůbec monstrum. Prý jeho chamtivost a nedostatek soucitu s bližními, který se projevoval tak, že po nich chtěl sjednané nájemné, i když mu výslovně řekla, že momentálně peníze nemá, je jedinou příčinnou spravedlivého božího trestu. Její manžel neříkal nic, neb od té doby byl postihnut jakousi zvláštní chorobou – tělo měl pokryté krvavými boláky, pokožku místy mokvající a jinde přeschlou a našedlou. Zbožné a obětavé klarisky z útulku svatého Pavla mu nedokázaly pomoci. Chorobu ledva zastavily, jinak by zemřel, ale zvrátit jí nedokázala ani biskupova motlitba.

O moc větší úspěch nepřinesl ani výslech manželů Srbovičových, vcelku sympatičtí lidé si vzpomněli, že tam možná vídali jakýsi mladý pár, ale víc nevědí, neb byli pořád v práci. O nikom neřekli nic zlého, leda obecně, že možná někteří byli až příliš horliví ve své víře. Na přímý dotaz jestli měli Krabatovičovi nějaký konflikt s Hahnem potvrdili, že tam došlo ke sporům, neb dotyční příliš nechtěli platit nájem, ač peněz měli dost. Přesto si i od jiných peníze půjčovali a žádosti o vrácení odmítali s tím, že je to nekřesťanské. Ale ani Srbovičovi nepřinesli žádné pevné vodítko.

Poslední stopa byla krajně nejistá, neb Juho si myslel, že jeho schovanec Miho je možná v kontaktu s oním mladíkem jménem Radko Pacov, který přebýval v komůrce a o němž gargoyl Kraak tvrdil, že jest lykantropem. A tady se na družinku konečně usmálo štěstí – Miho se míhal kolem hostů v Hahnově hostinci a za dvě stříbrné mince byl ochoten přiznat, že potencionálního krysodlaka zná a poví jim, kde jej najít. Po zaplacení pak jen ukázal na jednoho podivného osobu ve výčepu.

Stranou od ostatních tam seděl asi mladý muž středního vzrůstu a nevýrazných rysů, pomineme-li delší nepříliš jemný vous a vlas středně hnědé barvy. Když spatřil kněze v doprovodu dvou paladinů, tak raději spolupracoval a pospal družince, co se podle něj stalo. Na úvod s klidem přiznal, že je měňavec, neboli lykantrop, konkrétně krysodlak. Přiznal se, že onu krysí pohromu vyvolal on, ale jedním dechem dodal, že trvala jen den. Důvodem pro jeho počínání byla pomsta, kterou chtěl vykonat na Krabatovičových, neboť při obcházení spolunájemníků byl Jusuf Krabatovič tak vlezlý a dotěrný, že zjistil, co je Radko zač a chtěl vydíráním přimět Janitu býti povolnou. Jenže ta se bránila a při tom utrpěla zranění, na jejichž následky vzhledem ke svému choulostivému stavu zemřela.

Družinka nechala Radka, který se živil jako jakési soukromé očko odejít, a vše sdělila mistru Hahnovi, který slíbil, že věc co nejrychleji ověří a dá vědět. Nicméně se slíbenou odměnou neotálel a předal jim klíče od Villy Verta s tím, že vyjma podsklepa a podkroví ji mohou po libosti užívat, dokud budou chtít. Pouze si dovolil navrhnout najmutí pana Juha jako správce.

Cestou do Kňaza Hrvoše 13 čekalo na družinku překvapení v podobě pětice vojáků městské gardy vedené decuriem Tovvim. Ti jim sice slušně, leč důrazně sdělili, že legat custodie Marco Cassanovič očekává slovutného otce Dissmase s doprovodem ve své kanceláři co možná nejdříve, rozuměj ihned. Družinka neodbytné pozvání přijala a nechala se doprovodit do budovy radnice. Kancelář vysokého úředníka pro běžnou správu vykazovala známky pobytu člověka, jehož pracovní den by měl mít nejméně 26 hodin. První zvláštností byla již samotná cedulka na dveřích – zatímco pochorvatštěné jméno zjevně italského původu bylo zručně vyvedeno na bronzové destičce, označení funkce bylo jen napsáno na kusu dřívka v oné destičce zasazeném.

Marco byl stručný, požádal družinku aby co nejrychleji nalezla a zpět do Dubrovníku pokud možno dopravila Prvního mága Republiky, Zvonimira z Arače, který se má nejspíše nalézati na ostrově Palagruža. Je prý třeba v naléhavých záležitostech. Při posledních slovech se v úředníkových očích mihl stín strachu. Za tím účelem jim předal dopis určený kapitánu přístavu Sigelindovi.

Ověření pravdivosti Radkových slov přišlo ještě ten den večer, mistr Hahn pomlčel o metodách, ale v listě výslovně prohlásil, že pravdivost Radkovi verze byla ověřena nade vší pochybnost. Pan Juho pak družinku požádal o instrukce, kolik jakých pokojů jim má připravit a jak si přejí využít ostatních místností. Družince pak ukáže ještě jednu místnost ve sklepě, kterou při svém hledání přehlédli – jedná se o pracovnu pod starší částí domu, jejíž dveře jsou umě maskované. V pracovně stojí mimo jiné kovový trezor s nastavitelným zámkem. Boreš poznává, že se jedná o špičkovou gnómí práci na trpasličím kovu.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

20. setkání
Cesta na Palagružu
Po skončení ne zcela obvyklé audience na radnici u legáta custodie Marca Casanoviče vyrazila družinka do přístavu, kde měla vyhledat jeho kapitána. Ten prý byl již Casanovičem pověřen zajistit jejich dopravu na ostrov Palagruža. Cestou bylo diskutováno co s Krabatovičem, sprostým vrahem těhotné Janity. Po mnoha dohadech převládl názor ponechat jej, alespoň pro zatím, vlastnímu osudu, který zjevně nebyl vůbec příjemný. Později družinka zjistila, že se tyto informace dostaly rovněž k řádovým sestrám, následkem čehož byli oba manželé vypovězeni z posvěceného území špitálu sv. Pavla. Krabatovič pár chvil po opuštění požehnané půdy podlehl náporu krysího moru a v nemalých bolestech zemřel.

Kapitán přístavu, statný mořem pomazaný muž v honosném oděvu důstojníků válečného loďstva s mnoha řády a ozdobami, si na ně vyčlenil celé dvě minuty, během nichž družince sdělil, ať vyhledají Simpliče na Chartetě. Dotyčnou loď našli poměrně snadno, stála uvázán u vnějšího mola Nového přístavu. Šlo o poctivě stavěnou plachetnici, jejíž oblé boky prozrazovaly, že dostala do vínku spíše spolehlivost a nosnost, než rychlost a lad. Vysoko postavená příď zakončená mořskou pannou bez hlavy prozrazovala nejen schopnost přestát lecjakou bouři, ale prokazovala rovněž nemalou zkušenost s takovou činností. Na jejím trupu se skvělo jméno Harteta.

Jeden z plavčíků záhy přivolal kapitána a poměrně optimistické vyhlídky družinky vzaly minimálně z části za své s jeho úvodním pozdravem: „Kaliméra, Kaliméra, eimai o kapetánios Dmitrilopulos Karpos, to ploio Arteta, Kaliméra. Já toprý Charvát, muy tobrý. Kaliméra.“ Pronesl středně vysoký, výrazně kulatý, postarší, plešatý muž s dobrosrdečnou tváří a vypočítavýma očima. Na opasku těla ošlehaného mořem nesl cosi, co vypadalo jako nožomečoštít. Své výroky doprovodil ráznými gesty.

V podobném duchu se odehrávala i celá další konverzace, kapitán mluvil nahlas a často se opakoval, přesto byla družinka odkázána spíš na jeho gesta a pevnou naději, tak se dověděli, že: „Palagruža dýo imeres, den fovos, den fovos, échoume arketí̱ trofí̱, den fovos, den fovos.“

Po představení všem sdělil, že jsou „steriános“ a že se vypluje druhý den ráno. S tím se družinka vypravila nejprve do nedaleké taverny ve snaze sehnat si na cestu tlumočníka, nejlépe v podobě půvabné kurtizány, přičemž tento nápad překvapivě vzešel ze strany Amalasuntiny, a případně si na tutéž záležitost obstarat i nějaké tekuté občerstvení.

Poloviční úspěšnost znamenala spokojenost bratra Vyjebala, který si za 1 zlaťák a 5 stříbrných odnesl 4 galonový soudek solidního vína. Ani ostatní neodcházeli s prázdnou, když se dozvěděli, že Karposovi se říká Simplič proto, že je to bláznivý Řek, ale dobrý námořník a fajn chlápek. A taky je jediný, kdo se odváží plout na Palagružu.

Jinak bohaté vody v okolí tohoto souostroví jsou už pěkných pár měsíců pro lodě krajně nebezpečné. Prý se tam vyskytují divoké vlny, nepředvídatelné víry a různá jiná nebezpečenství včetně obrovského množství divokých a agresivních ptáků. Povětšinou z toho místní společnost vinila Benátčany.

Při večeři ve skoro své Ville Vertě dořešila družinka organizační záležitosti ve své domácnosti. Prakticky všechno nechali na panu Juhovi, přičemž si pro své využití ponechali dva pokoje v prvním patře a z nájmu za ostatní měli dostat cca 15 zlatých měsíčně. Jeho podíl bude činit pátý díl z peněz a možnost ubytovat chráněnce Miha Pracata. Do své komůrky se rovněž vrátil Radko Pacov. Část již ne zcela skromného majetku družinky putovala do trezoru v jejich nové pracovně.

Nazítří se z rána vypravili do přístavu. Kapitán Karpos na ně již s připravenou lodí čekal a záhy tedy vypluly k Palagruže. První tři čtvrtiny plavby byly poklidné až idylické, jejich nejvýznamnějším rysem byla bohatá pravidelně podávaná strava. Až když se na obzoru, ke kapitánově cti nutno dodat že přímo před přídí, objevila tmavá skvrnka ostrůvku, začaly drobné komplikace. Moře bylo stále živější a neklidné, ač vítr spíš ustával. Sem tam s lodí zahoupala větší vlna a racků bylo vidět víc, než dost. Karpos neopouštěl kormidlo, nechal skasat plachty a kormidloval s maximální opatrností.

Snad díky tomu dorazila Arteta k malému dřevěnému molu bez větších potíží. Po chvíli opatrného váhání vystoupila družinka na břeh a ještě z večera se rozhodla obhlédnout kostelík svatého Michala. Cesta do strmého kopce byla po hodinách strávených na moři vcelku náročná, leč uklidňující. Samotný kostelík byl obklopen zahradou plnou rostlin, jaké ještě nikdo z družinky neviděl.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

Zahrada na Palagruže
Přítomni – chybí Cael, hostuje Astrallien
Kruhový kostel svatého Michala vypadal zvláštně, opuštěně. Dokonce tak opuštěně, jako by toto místo opustil i Bůh, čemuž mohl nahrávat i nápis nad zahradní brankou: Ježíš řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš? V domnění, že je to zahradník odpověděla: „ Jesltiže Tys jej, pane odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil a já pro něj půjdu“ Jan 20:15. Tento dojem vyvolal v družince živou a učenou teologickou debatu na téma významu boží všudypřítomnosti obecně a absence tohoto aspektu zvláště. Ani tato debata však nemohla zastřít fakt, že nejen kostelík vypadal jaksi divně. Zahrada ležící kolem jeho zdí se při celkovém pohledu zdála veliká, když se však člověk soustředil na detail a šel keřík po keříku od kamenného plůtku, až ke kostelnímu portálu, počet jednotlivých keřů moc nepřekročil tucet a kostelík rázem nebyl tak daleko.

Přese všechnu divnost onoho místa se družina odhodlala vstoupit a prohlédnout si zdejší zajímavosti z blízka. Jako první přišly na řadu keře rostoucí u cesty. Každý z nich se skládal z šestice kmínků nebo snad větví různých délek a mohutností. Nejdelší a nejužší z nich vypadal jako obyčejná borová větévka, ale neustále se trochu pohyboval ze strany na stranu. Naopak nejkratší, byly hned čtyři stejně dlouhé a silné, stály nehnutě. Nejvíce pozornosti přitahovala prostřední část zvláštní rostliny. Mohutný holý peň byl zakončen jedinou snítkou obrovského jehličí. Každá z mnoha jehlic byla vybavena jednou řadou drobných bílých výstupků, snad zoubků. Z prostoru mezi jehlicemi pravidelně okapávala jakási tekutina. Při podrobném zkoumání bylo občas možné zaslechnout tiché vrčení či zvuky podobné čenichání.

Jinak ale tyto keře vypadaly neškodně, přesto družiníci postupovali s obezřetností až ke kostelu. Zblízka tato kruhová stavba působila naprosto odlišným dojmem. Náhle vypadala zachovaleji a úctyhodný věk přidal jejím kamenům na důstojnosti. Odtud se již nezdálo, že by bůh opustil svůj zdejší stánek. A zřejmě jej neopustili ani ostatní, neboť věčné světlo nad oltářem jasně plálo. Jinak byla výzdoba strohá, přesto jako celek působil kostel svatého Michala majestátním dojmem. Jedinou neobvyklejší věcí byla pamětní deska připomínající návštěvu papeže Alexandra III. 9.6.1177, který zde zanechal svého stařičkého dvorního zahradníka neschopného další plavby. V letech následujících po návštěvě svatého otce skončila linie spravujících farářů, jež sahala až k samotnému již zapomenutému založení kostelíku.

Otce Dismase nejvíce zaujalo věčné světlo, jehož plamen nejen že oslavoval křesťanskou víru, ale zároveň libě voněl. Důsledná prohlídka odhalila umně skrytou trubičku přivádějící olej skrze zeď. Ctihodný otec nelenil a vydal se proti proudu vonného oleje. Velká kamenná nádoba jej nepřekvapila, ba dokonce něco takového i očekával, ale způsob jejího plnění mu téměř vyrazil dech. Olej do nádoby kanul přímo ze zvláštních stromů, jaké ještě nikdy neviděl. Uzlovatý kmen a výrazně tmavou kůrou by svědčil pro olivovník, leč jehlice a šišky patřili nepochybně zdejším borovicím. A právě z olivově zelených šišek pocházelo palivo věčného světla s vůní borovice kapající přes stříbrné sběračky do olejnice.
Borolivový strom však nebyl posledním překvapením této zahrady, hned vedle rostlo cosi podobného vinici, ale i u rostlinek révy byl patrný piniový rodič. Produkce mešního vína však měla nevalnou kvalitu, jak obětavě vyzkoumal bratr František. Na pohled lépe si vedl hostiovník, jehož banánu podobné plody produkovaly tělo páně ve velkém, leč o jeho plody v družince zájem nebyl. Ze zbytku zahrady pak vyčnívaly tři další rostliny. V severovýchodním rohu rostla na pohled obyčejná smuteční vrba, jejíž štíhlé větve se skláněly nad jezírkem zářivě modré vody. Holá země ohraničená černými kameny však naznačovala, že ani tento strom nebude tak docela obyčejný. Uprostřed jižní zdi pak trůnil mohutný kmen stromu dosti podobného baobabu, jen jeho výška odpovídala skrovným poměrům palagružským. Co na něj upoutávalo ještě větší pozornost, bylo skromné množství plodů, které na první pohled připomínaly salátové okurky. Na rozdíl od oblíbené domácí zeleniny byl průřez tohoto ovoce ve tvaru pravidelné šesticípé hvězdy a pro okurky ne zcela obvyklou tmavě modrou barvu. Ve stínu jeho koruny stála studna s velikým rumpálem.

Než mohla namáhaná pozornost družinky dojít k nejvyššímu bodu zahrady v severozápadním cípu, zaujalo jí podivné dění kolem obou zahradních branek. Ony podivné šesti ramenné keře se přeskupily a cesty ven dokonale zablokovaly. Nejinak si počínaly i dosud nenápadné popínavé rostliny zdobící vnější stěny plotových zdí. Mezitím se mistr Vyjebal vydal okouknout onu tajemně se tvářící vrbu, ale ledva překonal mez černých patníků, pocítil náhlou úzkost, strach a vůbec smutek na něj padl. Teprve s pomocí ostatních se z moci splínu vymotal.

Nakonec se nejzajímavějším stromem ukázala na pohled téměř obyčejná ztepilá borovice stojící v nejvyšším místě zahrady. Z dálky viditelnou zajímavostí byl tvar její koruny, jenž mohla připomínat Kristův kříž. Samotný kmen pak vyrůstal z bílého náhrobního kamene, na němž se bylo možné s obtížemi dočíst: „otec Jan, zahradník dobrotivého papeže Alexandra III. nar. l.p. 1095, zemřel zde l.p. 1212.“ Zhruba ve výši očí se pod kůrou rýsoval jakýsi neurčitý tvar, snad jako by strom obrůstal nějakou sochu nebo bustu starého muže. Obrysy nabyly na zřetelnosti, když kdosi dotkl jednoho z četných kořenů. Suchým, ale opravdu suchým hlasem se ozvalo: „vvvoooddduuu, vvvoooddduuu“.

Bez zbytečného otálení byl vyslán statný bratr Snima, aby donesl požadovanou kapalinu ze studny. Již po prvním, byť poctivém okovu stromový obličej pookřál, po druhém se přímo rozpovídal a vysvětlil družince příčiny jejího dočasného zadržení v zahradě. Nedostatek životadárné tekutiny totiž trápil celé rostlinné společenství, neboť rostliny, které měli zalévání na starosti a za tím účelem byly obdařeny schopností chůze, odmítly svou účast v tomto záměru a opustili společný příbytek. Otec Jan, neboť zjevně jeho duch nalezl pokoj v těle borovém, pak družince nabídl obchod – pomůže jim zkontaktovat jimi hledaného prvního mága republiky, když přesvědčí kytky zalévačky, aby se vrátily ke svému údělu.

Najít pohřešované rostliny nebylo vzhledem k limitovaným vodním zdrojům nijak obtížné. Složitější bylo samotné vyjednávaní, v němž se jako obvykle vyznamenala Amalasunta, jenž to umí s dětmi, ať již jsou lidské nebo třeba rostlin vypadajících jak bolševník zkřížený s čím jiným, než s borovicí. Nejnáročnější částí vyjednávání pak byly pěší přesuny mezi stromem Janem a Zalévačkami (pozn. metamerní – tyto rostliny hrála hostující Astrallien). Nakonec vše dobře dopadlo, když bylo mladým rostlinkám vysvětleno, že každá kytka má ráda jiný styl zalévání a snaha vyvolat déšť rozbíjením věder o střechu není zcela bezpečná a dlouhodobě udržitelná pro vysokou spotřebu věder. Nejpalčivějším bodem vysvětlování se stalo právo koupat se v modrém jezírku u vrby. Ale i v tomto případě se daly nakonec přesvědčit, že by to nebylo prospěšné pro jejich život, neboť jezírko obsahuje výsledek ne zcela vydařeného pokusu o vytvoření samoodplevelovacího systému.

Po úspěšném završení jednání jim otec Jan poradil, aby si vzali dva plody z Ojkumenovníku, čímž evidentně myslel ony modré hranaté okurky a vypravili se ještě jednou do jeskyně, která sloužila za úkryt kytkám zalévačkám.


________________
Doufám,že to stále ještě někoho zajímá:)
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Bajo
Malý princ; Moderátor
Příspěvky: 7757
Registrován: 23. 10. 2005, 01:38
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Bajo »

Vallun: Husté! :clap:
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

Diomédova jeskyně

První prostora jeskyně vypadala na pohled docela obyčejně, po pravé straně od vchodu bylo malé jezírko, do něhož pomalu stékala voda spadlá při srážkách. U zadní strany vyhloubil proud vody jakousi cestu dolu, nepříliš příkré propadání, v krasových útvarech docela obvyklé. Kolem jezírka byla měkká půda a na ní spousty stop po kořenových nohách. Zjevně zde nějaký čas sídlily zalévací rostlinky. Podrobnější průzkum odhalil i nějaké starší pozůstatky, jako by tu zalévačky netrucovaly poprvé. Pokračovat dál bylo možné pouze vodou vymletým tunelem, pro družinku to nebyla obtížná cesta, ale podle stop se zdálo, že zalévací rostliny dále nemohly.

Propadání vedlo do středně velké jeskyně se zásobou překvapivě dobré vody a skromnou krápníkovou výzdobou. Pozornost však nejvíce upoutalo neumělé lůžko zabírající jeden kout jeskyně a na něm sedící podivný vyhublý muž, mladistvého vzhledu, bezvousý, krátké tmavé vlasy, rysy neurčitě podobné Caelovi. Lehce zašpiněný stříbrošedý plášť s červenobílými znaky (připomínají zdobení dubrovnických gardistů). Že se s největší pravděpodobností jedná o Prvního mága republiky, nejlépe dokazovala malá světelná kulička levitující kolem jeho hlavy.

Rozhovor s ním nebyl vůbec jednoduchý. Zejména pro Amalasuntu zjevně vyčerpanou z předchozího náročného jednání s, dá-li se to tak říci, pubertálními rostlinnými tvory, představoval dosti stresující zážitek. S nemalými obtížemi se dozvěděli alespoň část příběhu stojícího za tím, proč museli mocného kouzelníka vyhledat právě zde. Příčiny začínaly u rozhodnutí Velké rady Republiky reagovat na množící se zvěsti o benátských přípravách na válku proti Dubrovníku. Celková situace se vyvíjela docela nepříznivě na moři i na souši, kde všude získávaly Benátky citelnou převahu. Proto bylo přijato rozhodnutí použít proti nim magických prostředků. Zvonimir z Arače se tedy vypravil na ostrůvek Palagruža, kde podle některých pramenů byl přístup k Prastamenům – původním, prastarým kamenům, které zažily stvoření světa. Jeho plán zahrnoval prostřednictvím magie přimět jednotlivé kamenné bloky na pobřeží vyvolat vlnu, jež by kulminovala v Benátkách a zničila jejich loďstvo, neb v lepším případě celé město. Svůj plán začal pomalu naplňovat. Borešovi s Amálkou, kteří se již lehce orientovali v otázkách kouzelnictví to znělo dosti podezřele – práce s živly patřila do působnosti teurgie nikoliv magie.

Jeho nadšení pro zničení nepřítele bylo v příkrém rozporu s tím, že zde byl v podstatě vězněn skupinou rostlin proto, že odmítl použít kouzlo proti jejich rodným. Z důvodů přílišné magické aktivace zdejších kamenů se pak nemohl ani nikam přemístit. Družince vysvětlil, že největší překážkou je skutečnost, že ztratil Hůl a Knihu oficiální insignie Prvního mága republiky. Chtěl prý o jejich navrácení poprosit přímo pana Dioméda, ale je to: „do sebe zahleděný bručoun, který se s ním vůbec nebaví, prý se nediví, že mu žena zahnula „. Přislíbil, že pokud mu družinka pomůže s jejich navrácením, pak nebude pokračovat ve svém záměru vyvolat tsunami směr Venezia, dokud jej nezkonzultuje s Khamarem Zlým a lichem Dragomilem z Drače.

Amálka, rozezlená jeho ochotou vyhladit dle ní nevinné město, se rozhodla jít ven. Zbytek družinky se dal nakonec přesvědčit k pomoci nebohému Zvonimirovi a vydal se do nitra podzemí. Tento tunel byl o něco příkřejší, ale ještě pořád docela schůdný. Na jeho konci je čekala jeskyňka bohatěji zdobená krápníky, bylo vidět dokonce pár stalagnátů. Z jednoho krápníku jakoby vyrůstala socha podivného zvířete se sličnou tváří dívčí, tělem statného lva, ale i s křídly a předními spáry orla. Ano, byla to sfinga a přímo za jejími zády se nacházely malé, zamčené dveře. Jen co prošel poslední člen družinky do místnosti, druhé dveře uzavřely i tuto cestu a každý člen družinky na témže místě osaměl. Do stejné situace se dostal rovněž Amlasunta, ač ještě před okamžikem se venku radovala z přírodních krás.

Sfinga jen lehce skřehotavým hlasem deklamovala: „Jaké je Tvé jméno hrdino?“ Ajka už to tak bývá, položila každému tři hádanky.

První hádanka:
Nocí létám si jen, občas klamný svit mne provází, má moudrost v lidovém podání se nachází. Nenos mne do Atén!
Druhá hádanka:
Dokola létám si tam, kde sahá obloha. Na moře rybáře provázím, pak se smíchem odcházím.
Třetí hádanka:
Jsem symbolem akceschopnosti a síly. Od ledu k ledu sahají mé domovy. Chechotám se jako racek, ale nejsem krahujec.

Po obdržení poslední z odpovědí se družinka ocitla ve stejné místnosti, ale opět pohromadě. Sfinga je pochválila za první dvě odpovědi, sovu a racka poznali všichni správně, třetí otázka však nadělala problémy, bouřňák, albatros, orel či dokonce vlk nebyli správnou odpovědí. Sfinga jim tuto odpověď neodepřela: „neuhodli jste jestřába, proto se dále vydáte právě jeho cestou. Cestou odvahy a síly, a dobře Vám tak.“ S tím podala družince železný klíč s jestřábí hlavou a pokynula jim ke dveřím.

V další místnosti čekala družinku velká šachovnice a na ní připravené černé figury, ale jejich klasická podoba byla pozměněna do ptačí podoby. Krále a Dámu nahradili Orel s Orlicí, místo nezdolných věží zaujali neméně odolní Supové, rychlé jezdce nahradili Člunozubci a přesné střelce Sokolové. V přední řadě se krčili drobní Houlobci. Na místa Bílých se postavilo všech pět členů družinky. Boj to byl náročný a vyčerpávající, ale individuální převaha obou paladinů podporovaná přesnou palbou Borešovou slavila vítězství beze ztrát.

Následující úkol byl však z jiného soudku, družinka měla správně určit dvojice sošek představujících vždy dravce či jiného ptáka a jeho kořist. S drobnou chybičkou dokázali správně určit, čím se obvykle živí orel mořský, kondor, sup, káně myšilov, člunozubec, kolibřík, výr velký a jestřáb.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

pokračování

Poslední zkouška byla zkouškou síly (a bojové zručnosti). Proti družince se postavil veliký ptačí bojovník – štíhlý vysoký muž s ptačími křídly a s přilbou ve tvaru ptačí hlavy ozbrojený těžkým oštěpem. Bratr Vyjebal odhodlaně zaútočil, ale než se nadál, přišel o více než polovinu životů, přičemž svého soka ledva poznamenal. Než mohl udeřit podruhé, odhodil jej ptákovec svými křídly na druhou stranu místnosti. Otec Dismass zaznamenal první ranou svého kladiva překvapivý úspěch, avšak záhy i on skončil odmávnut pryč. Borešova podařená blesková salva tentokráte příliš úspěchu neslavila. Neživá socha byla proti této formě útoku nějak chráněna. Do boje se tentokráte zapojila i Amalasunta metamorfovaná do Františkova klonu. Společnými silami nakonec ptačího bojovníka porazili a tím získali přístup do poslední jeskyně tohoto systému.

Samotná Diomedova hrobka byl nádherný vápencový, možná alabastrový sarkofág vkusně zasazený ve scenérii přirozených krápníků vkusně doplněných sochami, z nichž družinka většinu poznávala – byly zde větší originály šachových figur, ptačí bojovník i sfinga vyvedené v nevšedních detailech. Celkový dojem kazila jen skutečnost, že jedna strana sarkofágu byla ponořena do jakési hnědé kaše vysoké konzistence, a velmi smutný výraz na sfinžině tváři. Záhy vyšlo najevo, že toto čokoládové neštěstí způsobil První mág republiky, když mu Diomedes nedopovídal na jeho dotazy.

Sfinga mu následně zabavila symboly jeho úřadu a vyhnala jej z této části jeskyně. Ty nyní směnila s družinkou za uvedení sarkofágu do poněkud důstojnějšího stavu, což se podařilo vyzdobením okolí bílými kamínky. Družinka pak ještě obdržela odměnu – Amálka dobrou radu (mužské je nejlepší sebrat do jednoho pytle, protřepat, zamíchat a vždycky je navrchu ten pravej), Boreš lektvar rychlosti, Snima 10 ohnivých šipek a Dismass léčivý lektvar.

Když mladý Aračič viděl, že symboly jeho úřadu jsou v rukou někoho jiného, než sfingy znatelně pookřál a denní světlo jeho náladu pozvedlo dokonce natolik, že cestou k lodi byl docela zábavným společníkem.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

pokračování

Než stihla družinka sejít posledních pár stovek stop k moři, dohnala je jejich sfinží známá otřásající se vzteky nad další potupou Diomédova hrobu. Přemístění jedné amfory, před nímž je první mág republiky varoval, vyvolalo nekontrolovatelný déšť velkých, bílých, mírně lepivých kuliček. Jednu z nich přinesla zoufale se tvářící bytost s sebou. Družinka jí pečlivě prozkoumala, ale pohledem ani počichem nebylo zjištěno nic dalšího. K obecnému překvapení se role výzkumnice ujala Amalasunta a odvážně kousek koule ochutnala. Ke svému údivu zjistila, že se jedná o prvotřídní pravý marcipán.

Ovšem s řešením problému z mandlového těsta tak snadno nepohnuli, vlastně jen naložili, kolik jen mohli a vydali se zpět k lodi. Což možná bylo dobře, neboť o mnoho a mnoho let později, se kombinace čokolády a marcipánu stane základem zdejší proslavené cukrářské pochutiny – čokolády Kraš, pojmenované podle skutečnosti, že vznikla v krasové jeskyni. Úvahy o komerčním využití těchto důsledků magických nepodarků družiníky neopustily ani ve chvíli, kdy kapitán Karpos dal rozkaz k odražení od břehu.

První hodiny plavby byly přívětivé, na brzkou roční dobu panovalo teplé počasí a stálý vítr sunul Artetu stále k hradbám dubrovnickým. V půli odpoledne začalo větru valem ubývat, plavba se zpomalila, přesto vlny neopadávaly, naopak se některé z nich zdály vyšší a ostřejší. Karpos zaraženě stál u kormidla a beze slova přejížděl pohledem celý obzor. Hodinu za hodinou se atmosféra stávala tíživější, plavba pomalejší a vlny zvláštnější. Přesto ještě nějakou chvíli trvalo, než bylo možné rozeznat, že ony ostré vlny vytváří stále se svírající oblouk, jako by se přibližoval jejich bodový zdroj. Rychlostí jediného uzle nemohla Arteta uniknout, zvláště když se loď stále nacházela na tečně vlnové kružnice.

Družinka se snažila připravit, jak nejlépe mohla, aniž by však věděla na co. Z neklidné letargie je vytrhl až kapitánův křičící hlas: „Fygí, fygí, thalasa fidí, thalasa fidí, fygí, fygí.“ Toto nesrozumitelné varování vyštěkl ještě dvakrát, než jej nebylo potřeba, neboť u levoboku se z moře vztyčil ohromný mořský had. Šedohnědé tělo měřilo jistě více, než 400 stop z nichž se plná čtvrtina tyčila z moře nesouce obludnou hlavu zakončenou čelním krunýřem červené barvy se zlatými proužky. Nezdálo se, že by bylo možné s ním vyjednávat, a to ani když se Amálka metamorfovala do jeho značně menšího příbuzného. Syčivý hlas neustále opakoval: „hlad, zabít, jíst, úkol, splnit, svoboda“, v různém pořadí. Aniž by tomu mohli námořníci či družinka jakkoliv zabránit, sevřel had lodní trup oblouky svého těla, které se zdálo imunní proti titěrným úderům sekyrami posádky.

Jako první se na další obranu vzmohl, překvapivě, Zvonimir z Arače. Ze záňadří vyjmul jakousi hůlku zdobenou bílými pery a čímsi zlatě lesklým a jal se kouzlit. Sesílání chvilku trvalo, ale nakonec se podařilo a první mág republiky se vznesl nad lodní palubu a počal nabírat na velikosti. Takto posílen se do hada pustil pěstmi a kopanci. Za jiných okolností to mohla být zajímavá podívaná, ale namáhaný lodní trup nebyl tou nejvhodnější zvukovou kulisou. Samotný souboj netrval překvapivě nijak dlouho. Had se snažil dotírajícího kouzelníka několikrát kousnout, ale nezdálo se, že by to na Aračičovi zanechalo nějaké následky. Ten nakonec zasáhl naráz obě hadí oči, do kterých zabořil své pěsti až po loket. Z mořské obludy vytryskl bolestiplný syk, s nímž zmizela kdesi pod hladinou. První mág republiky dopadl na lodní zábradlí již ve své původní velikosti.

Rány, které se zdály během boje nicotné se nyní projevily ve své plné strašnosti. Obě paže byly až po lokty zčernalé a z kousanců čpěl kyselý jed. První mág republiky umíral a věděl to. Z jeho rtů vyšla poslední slova: „umírá…musíte najít…pozor na…“. Ostatnímu rozumět nebylo, ač otec Dismass poslouchal sebepozorněji.

Zbytek plavby proběhl v klidu a smutku způsobeném úmrtím. Po přistání družinku nikdo neobviňoval, ale sdělené skutečnosti nebyly o mnoho příznivější. Kdesi na severních ostrovech prý došlo k útoku mořských skřetů na dubrovnické osady, prý vyvolaných Benátčany. Proto byl první mág velmi horlivě očekáván a zpráva o jeho úmrtí zasáhla městské představitele silou perlíku. Marko Casanovič jim potichu sdělil, že je zvykem a tradicí, že umírající první mág sám určí svého nástupce. Proto on předpokládá, že družinka, až nadejde správný čas, tedy o pohřbu Aračičově, sdělí jméno jeho nástupce. Pohřeb se bude konat za 18 dní o úplňku. Jen drobným ulehčením pak byla skutečnost, že starosti s náležitým obřadem na sebe převzal dubrovnická biskup páter Hugo de Coimbra.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

Aktualizováno níže.
Naposledy upravil(a) Vallun dne 30. 8. 2011, 13:51, celkem upraveno 1 x.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32275
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

Seznam kandidátů a dosud položené otázky:
Možní kandidáti, ale lze najít a vybrat jinou vhodnou osobu, formálně pak kandidáta schvaluje Velká Rada

24. setkání (všichni)
Hned po snídani družinku navštívil Hahn Kupec, aby je upozornil na to, že se bude za cirka čtrnáct dní konat Velká aréna a při té příležitosti se uskuteční Alchymistická burza, což je veřejnosti nepřístupný a vcelku tajný trh s nejrůznějšími alchymistickými surovinami a přidruženým magickým zbožím. Dopředu Vás upozornil na to, že nemáte dost hotovosti, abyste se mohli vydávat za kupující a pokud chcete nabídnout jako prodávající, musíte být připraveni se s danou věcí rozloučit. Nabídl se, že Vám dodá nějaké tipy, co by bylo možné sehnat a úspěšně zpeněžit či směnit za jinou zajímavou věc. Hlavním důvodem, proč Vám o této i jinak zajímavé věci řekl je, že by tam měl být přítomen Olorin ze Šibeniku, kolega a snad i přítel Sergera de Sebenico, rovněž theurg z rodu kudůků, ovšem živelnického zaměření. Olorin se prý nedávno objevil po několika letech opět na scéně…
Nakonec družince přislíbil, že s některými kandidáty zajistí družince osobní setkání, první volba připadla na Ráchel, která přebývá pod jeho střechou, tudíž je k dispozici. Předtím by ještě mohli promluvit s gargoylem Kraakem, který by jim prý mohl říci leccos zajímavého. Po sektání s ním as Ráchel se družinka rozhodla ještě téhož odpoledne navštívit mistra Thoebalda ze Zary a druhý den ráno vyplout do Cavtatu, kde byl naposledy spatřen (žijící) Zvonimir z Drače.



Giacomo Lindo
- dvorní kouzelník rodiny di Cenni, důstojný pán středního věku, velmi schopný praktik magických umění, mimořádně charismatický
Kraak: Doporučil prověřit jeho vztah k menšinám a jiným magickým odvětvím. Váží si jeho znalostí i charismatu, ale ve skrytu duše se obává, zda se nejedná o elitáře, který by nemusel chtít spolupracovat jen tak s někým.

1) Slouží Di Cenniům celou dobu? Pokud ne, měl nějakého předchozího "zaměstnavatele"?
Hahn: Slouží jim zcela jistě od svého příchodu do Dubrovníku, je to už pár let, možná tak deset, domnívám se, že jim sloužil i předtím v Benátkách. Di Cenni stejně tak jako většina významných lidských rodů má svou větev i za mořem.
2) Jak silná je jeho loajalita rodině? Nadřadil by ji v případě sporu zájmům celého Dubrovníka, pokud by se tyto zájmy nekryly se zájmy Di Cenniů?
Hahn: Rodině je momentálně zcela jistě loajální, mám dojem, že by o jeho služby přišli dost neradi. Ale jak by se zachoval, se obávám, že nejde určit ani podloženě odhadnout.
Cassanovič: Nevím o žádném střetu zájmů mezi rodinou Di Cenni a Republikou. Di Cenni patří k velmi váženým rodům, zasedají v Radě. Bál bych se spíše rodin, které místo v Radě dosud nemají a pro jeho získání jsou ochotny udělat cokoliv. Pokud vím, Giacomo není pokrevní příbuzný di Cenniů, tedy nemyslím, že by v tom byl problém.

otec Hans Kreuzze
- vyšší klerik, má podporu biskupa Coimbry, veřejně vystupuje minimálně, uznávaný léčitel a exorcista
Kraak: Zajímavý člověk, prý se učil u samotného Valentina z Vyšehradu (Cael s Vyjebalem si pamatují, že je to paladin, o kterém se vyprávějí legendy, prý se téměř nesvléká z plátovky vyrobené z podivného světle šedého kovu a dokázal usvědčit a ztrestat na tisíce kacířů a bezvěrců, ve Svaté zemi a někde na severu snad dokonce obrátil v popel celá pohanská města rychleji, než Bůh zlikvidoval Sodomu. Jeho přezdívky jsou Ursus a Kladivo boží), sám není paladinem, ale knězem, v Dubrovníku pobývá 4 roky.

1) Jak se coby kněz staví k praktikantům kouzelnické magie? Nehrozí jeho volbou schizma mezi "božskou" a "kouzelnickou" magií v dubrovnické komunitě uživatelů magie?
Hahn: Nevím, téměř jej neznám. Vykonal dost dobrého při léčbě nemocných, je to schopný a statečný chlapík, ale člověk, katolík…


Darryl Aksamit
- představený Magického cechu, tento cech oficiálně vyhlásil, že jeho představený by měl automaticky zaujímat rovněž funkci prvního mága, uvádí se, že byl založen Zvonimirem I. z Drače
Kraak: Pod tímto jménem se nenarodil, vyskytuje se tu jen několik posledních let. Cech v minulosti sloužil spíš jako pomůcka ke zrovnoprávnění praktikantů magie a jako opora Prvního mága republiky.

1) Jakým způsobem se stalou hlavou magického cechu?
Hahn: Když se cech „vynořil“, tak už byl jeho hlavou, o vnitřních poměrech cechu já nic nevím a ani nevím, kdo by vědět mohl.
Cassanovič: Pokud si pamatuji, dle cechovní listiny je hlava cechu volena vnitřními členy a podstupuje jakousi zkoušku, ale nepamatuji se, že by tím procházel Darryl. Pokud ano, tak to rozhodně nebyla veřejná podívaná. Magický cech působí stranou pozornosti, vlastně nyní se o něm ví především díky vybírání poplatků od praktiků magických umění a kritice nebohého Prvního mága.
2) Jak je přijímán jinými mágy? Těší se všeobecné autoritě?
Hahn: Těší se nějakému respektu, určitě něco umí, ale já nejsem mág, abych věděl, jak to mezi sebou mají…
3) Jaký byl jeho vztah k Zvonimirovi z Arače?
Hahn: Zvonimirovu volbu Prvním mágem veřejně kritizoval, byť Magický cech měl určitý podíl na sesazení Ivančice a sám v dané volbě nekandidoval. Co si vzpomínám, tak zhruba říkal, že úřad prvního mága by nás měl před lidmi s talentem, ale bez disciplíny chránit a ne, že jej takoví lidé budou obsazovat.
4) A zmínil se někdy Zvonimir o svých názorech na Aksamita?
Hahn: Mne určitě ne Jinak se na veřejnosti snažil Darrylovo nepřátelství oplácet uznáním a vlídným slovem.
5) Hovořil někdy o tom, jak by si představoval uspořádání poměrů v Dubrovníku, kdyby Magický cech získal větší vliv?
Cassanovič: V Dubrovníku jako takovém snad nic podstatného, nevím o žádných zájmech cechu mimo magické otázky. Pokud jde o magii samotnou, tak předpokládám, že by vyžadovali větší kontrolu a kázeň při používání kouzel. Ale po zákazu některých experimentů přímo ve Městě s tím nejsou větší problémy.
6) Jak je ve městě přijímán on osobně a potažmo jím vedený cech?
Cassanovič: Jak už jsem řekl, mimo magickou oblast se Cech neprojevuje, takže většina lidí o něm snad ani neví a cizinci jej nejspíš považují za součást městské správy vybírající poplatky za kouzlení, což není úplně neznámé i z jiných měst.

Sergero de Sebenico
- kudůk theurg, vítěz poslední Velké magické arény, nyní pracuje pro různé osoby ve městě, není zdejší
Kraak: Titul de Sebenico si na rozdíl od Olorina vysloužil svými činy (nějak zachránil jejich přístav či co), nenarodil se tam.

1) Jak dlouho pobývá v Dubrovníku?
Hahn: Cirka tři měsíce, přijel před poslední Velkou magickou arénou, kterou vyhrál v obou kategoriích (jak soubojovou, tak trikovou část).
2) Je něco známo o jeho dřívějších skutcích z jiných koutů světa?
Hahn: Něco málo jo, zpočátku to byl dobrodruh, ale pak mu potulný život nedovolil dostatek soustředění se na teurgickou profesi, tak se usadil a jen příležitostně putuje po magických turnajích, má na kontě pár vítězství.
3) Pracuje v Dubrovníku pro někoho, kdo by mohl být označen za pochyby/podezření budícího?
Hahn: Minimálně pracoval – pro mne, na dvou věcech k obchodním účelům. Jinak poslední dobou nevím, pro koho dělá, ale práce má dost.

Vlaho Morčič- talentovaný kouzelník a iluzionista, velmi oblíbený u veřejnosti, doporučuje jej Juho Rakitič, má tmavou pleť, ale prohlašuje se za věrného Slovana, narozen v Dubrovníku a celý život údajně neopustil jeho hradby, zdobí jej skromnost
Kraak: Tohoto vůbec neznám, buď to není pravé jméno, nebo není žádný kouzelník, prohlásí rozhodně.
Hahn: Není těžké se s ním setkat někde na ulici, často pobývá v okolí kostela svatého Vlaha, vzhledem k tomu, kolik lidu mu pár penízků nebo nějaké jídlo za jeho služby poskytne, asi není tak chudý, jak ze sebe dělá.

1) Jaké autoritě se těší mezi ostatními mágy?
Hahn: Předpokládám, že žádné, nechodí, není zván, na jejich nóbl setkání a drinky. Raději baví prostý lid na ulicích. Předvádí svá kouzla za pár měďáků a pomáhá lidem.
2) Dá se říci, čím konkrétně si získal takovou oblibu mezi veřejností?
Hahn: Viz již řečené. Jeho volba by ukázala těm nahoře, že ne všichni musí být urozeného původu a starého majetku a přesto se s nimi musí počítat…
3) Jaký je váš názor na Vlaha Morčiče?
Cassanovič: Nevím, neznám jej, prý je mezi lidmi oblíbený.

Ráchel Katzová
- poté, co Moše Kacev pochopí, že jeho osobně nejmenujete, tak doporučí tuto svou známou, je to žena, židovka cca třicet let stará, prý schopný mág
Osobní setkání: vypadá na 25-30 let, dlouhé zesvětlalé vlasy, vysoká štíhlá postava, velké oči, rysy lehce protáhlé, ostré, výrazné. Po delším pozorování jeví podobné známky jako Aračič – osoby spíš ovládané magií, než magii ovládající. Byla duchem ne zcela přítomná. Když jí bylo vytknuto, že není společenská a zábavná, tak magií přiměla jednu sklenici poletovat po místnosti a zpívat. Chvilku po doznění písně sklenka vybuchla ve spršce ostrých střepů.

1) Byla by jako židovka a navíc žena společenský přijatelná? (Nehrozí vážně, že by se mohla opakovat tragédie Rabiho Abéla?)
Hahn: To jsou dvě nesouvisející věci. V této funkci bude dlouhodobě společensky přijatelný kdokoliv, kdo jí bude se ctí a ve prospěch Dubrovníka zastávat. Jestli dojde k nějakým náboženských sporům, může, ale mnohem spíš nemusí první mág vůbec ovlivnit. Tyto problémy se zde prostě čas od času vyskytnou, leč poslední dobou byl více méně klid a situace se celkově zlepšuje. (Po tomto prohlášení si mistr Hahn dovolí spokojený, možná až samolibý krátký úsměv).

Zvonimir z Drače
- ztracený mladší bratr současného pána z Drače, schopný kouzelník
Kraak: Ztratil se kdesi v Cavtatu, když sám hledal cosi tajného.

1) Co se ví o příčinách jeho zmizení?
Hahn: O příčinách se neví vůbec nic a dokonce i spekulace nejsou nic víc, než povídačky pro nepozorné posluchače. Tuší se s nějakou dávkou jistoty, že zmizel kdesi na jih od Dubrovníku, kde se věnoval svému zkoumání. Lze dovodit, že schovat takto schopného čaroděje proti jeho vůli není žádná sranda, takže se nedá vyloučit ani dobrovolný pobyt mimo město.
Cassanovič: Odjel za nějakým výzkumem kamsi na jih, k Epidauru a vícekrát se neozval. Nevím o tom, že by proběhlo nějaké pátrání, takže se neví vůbec nic.
2) Jakou reakci, dle vašeho mínění, by Zvonimirův návrat v Dubrovníku vyvolal?
Cassanovič: Pokud jeho zmizení někdo zapříčinil, tak by dotyčný měl asi pěkně nahnáno, jinak mne nic nenapadá. Jako jeden z pánů z Drače by byl na post Prvého mága rozhodně přijatelný a uznávaný. Lidi jsou klidnější, když nad nimi bdí Zkřížené ocasy.

Thoebald se Zary
- stařičký pán, dříve mocný kouzelník, proslul uklidněním strašlivé bouře a požáru, která hrozila zničit Dubrovník, ač není theurg
Kraak: Podle mne možná nejlepší kandidát, zkušený, laskavý, věk by nemusel být překážkou

1) Nakolik je Theobaldova autorita silná i mezi ostatními kouzelníky?
Hahn: Nakolik to mohu posoudit, tak respekt má nemalý. Je otázkou, nakolik ej to díky schopnostem a nakolik díky kombinaci věku a přirozené laskavosti.
2) Byl by vhodnou osobou pro zastávání úřadu, tj. dovede se orientovat v zákulisní diplomacii, neřku-li v pletichaření?
Hahn: Huh, tak to nevím. První mág by měl být těmto věcem vzdálen, ale všichni dobře víme, jaká je realita. Dříve se v těchto vodách dokázal udržet na hladině, ale není to žádný dravec, který by se za něčím hnal. A dnes, vzhledem k jeho věku, těžko říct. Já bych ho bral, je proslulý svou tolerancí.
Cassanovič: S tímto úřadem nejsou spojeny žádné takové povinnosti, takže bych v tom rozhodně neviděl problém.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 6 hostů