[DrD] Dubrovnické dobrodružství

[Aljen]

jasne cvicne dobrodruzstvo je ina vec.
---
Mi to tak pripadalo, ze otvorene okno ich pozyva... dojdu dnu a su uspani - nic moc z tej situacie nie je (akurat su zajati carodejom co tiez nemusi byt zle ). Cize tam to okno a jednoducha moznost sa dostat dnu ani nemusela byt. Ale otvoreny carodejov dom mi pripada ako studnica MNOZSTVA cool elementov ktorymi by sa to dalo pekne dochutit.

Ved nech tam zlodejka vlezie ked chce.
A najde nieco ...
co?
dve moznosti:
Spytat sa jej co nasla (Pripadne dyky +7 a ine gamisticke snahy zavrhnut) a hned mas naraciu od hraca, podporenie jeho aktivity, vidis co chce riesit a mas novy impulz pre svoj pribeh = zisk
alebo ako GM vygenerovat nieco na buduce pouzitie. Predpripravit si podu pre pribeh ktory zatial neexistuje.
Trebars: krvavy obetny kamen, velku klietku z hrubych mrezi so skrabancami, divny temne huciaci magicky stroj, list od Benatskeho bossa, list od jedenj z postav - zlodejky carodejovi (to ze si na nic nespomina nic neznamena), par diamantov (nech si ich smelo vezme ... majitel sa po ne casom zastavi) povie o nich ostatnym postavam?, vlozit tam jej agendu ak aspon minimalnu ma - nech je pekne prekvapena, dat tam voodoo babiky napadne pripominajuce druzinu ... alebo len jedneho z nich.

a to ze je dom magicky chraneny? No a?
mozno bude mat 20 sekund na skumanie kym nedojde trebars strazny duch, automaton alebo quasimodo. Mozno ju chyti, mozno nie ... ale povie to majstrovi. Mozno ju nestihne zazriet a majster nebude vediet kto to bol a tak zacne patrat, alebo nezacne lebo mu to strazca z obavy nepovie ...

[Vallun]

Přítomni: všichni:)

Zatímco Boreš s Gaelem čekali na Lovorinkovači až přijedou pastýři s vodou pro ovce, tak se druhá skupinka úspěšně vylodila na Dubovači. Zatímco rozhovor s pastýři žadnou novou informaci nepřinesl, na Dubovači se cosi podařilo objevit. Na severní straně ostrova se nacházela stejná stopa jako byla na severozápadě Lovorinkovače. Poněkud složitější problém byl opět s přepočítáním ovcí. Amalasunta se nejprve pokoušela označovat ovce barvou na vlasy, když zjistila, že s sebou nic takového nemá a vlastně ani neví, co to je, tak začala hledat voňavku… Nakonec se však podařilo spočítat, že i na tomto ostrůvku chybí jedna ovce.
Průsečík obou dvou stop neomylně ukazoval na další z mnoha menších ostrůvků v okolí – na Gubeš, který po dlouhá léta sloužil jako pohřebiště pro rod Pánů z Drače a jejich nejvěrnější. Během krátké cesty loďkou se rozhořela dlouhá diskuse o to, zda je rozumné na pohřební ostrov vstoupit. Přijatý závěr by bylo nejlépe možno vyjádřit slovy: „když už jedem, tak jedem“. Samotný průzkum ostrova vzala družinka pěkně od podlahy – začala podrobně ohledávat pobřeží, zda nenajde nějaké odpovídající rýhy, přestože skalnatý terén moc šancí nesliboval.
Při obkružování ostrova však přeci jen něco nalezli. Na nejsevernějším cípu ostrova se z borové houštiny ozýval jakýsi podivný zvuk, snad hlas. S trochou snahy nedalo velký problém vypátrat mezi kameny ležící mužské tělo, jenž ony zvuky vydávalo. Místní v něm poznali záhadného spoluostrovana Roddyho McFista. Bez problémů jej vyprostili a snažili se zjistit, co na tomto místě pohledává a jak se stalo,že uvízl tváří dolů mezi kameny pod prvním větším stromem v okolí. Jeho vysvětlení, že se jednalo o nešťastnou náhodu moc nevěřili, i když žádné nalezené stopy s tím nebyly v rozporu, spíše naopak - větrem bičovaný strom zkrátka tělo statného Skota neudržel.
O moc více nevěřili ani jeho vyprávění o tom, že se vypravil, tak jako oni, vypátrat lupiče ovcí. Poradil jim, aby na ostrově hledali symbol vlka nebo psa a za poskytnutou pomoc jim slíbil odměnu, pokud se v pořádku vrátí a navštíví jej v jeho domě. Pak s pomocí družinky odplul na své malé loďce. Dobrodruzi se vydali hledat psí symboly, avšak přes důkladnou prohlídku našli jen jeden jediný. Stranou pod kopcem stála vcelku nenápadná hrobka: Zvenčí vypadá hrobka nejslavnější kouzelníka Republiky překvapivě obyčejně. Je to malá téměř čtvercová stavba z tmavého kamene toho odstínu šedi, který by zvolil dobrý advokát na pohřeb významného klienta. Na první pohled jsou patrné pouze tři mimořádnosti: nízká střecha je v předu zakončena reliéfem psí hlavy; vyřezávané dřevěné dveře jsou dvoukřídlé, bytelné a opatřené zámkem; a konečně malá budova neměla žádná okna. Větrem ohlazené rysy stavby působí ponuře, ale přesto méně depresivně, než okolní hroby. Možná to bude tím, že psí tvář má pozvednuté koutky. Při podrobnějším průzkumu lze rozeznat, že psí hlava má nemálo vlčích rysů. Na dveřích je vyvedený znak Drače ve zvláštní, snad poněkud archaické, podobě - draci jsou zobrazení celí a nedotýkají se jen ocasy a běhy.
Po ne zrovna krátké chvíli váhání a diskusí, v níž s projevila nemalý podíl příslušníků Církve v družině se nakonec vypravili dále za nezamčené dveře. Po několika strmých schůdcích sestoupili do větší místnosti, která vypadala, že je zde uskladněn zbytek nářadí a materiálu použitého na vybudování hrobky. Jedny bytelné dveře (s chybějícími horními rohy) vedly však dále a slibovaly dobrodružství! Cesta za nimi vedla opět dolů až do delší rovně chodby. Náhlá změna kamenné podlahy na dlaždicovou družinu varovala před možným výskytem pastí. Opatrní hrdinové se prvním třem úspěšně vyhnuli, až čtvrtá past zasáhla nebohého Františka, který měl štěstí v neštěstí, sice zakopl, upadl a nedoskočil na bezpečnou část chodby, ale díky pádu se téměř vyhnul dvojitému ocelovému kopí, jenž po chvilce opět zmizelo ve stěně. Šrám na zádech pomohl ošetřit bratr Dismass.
Hned za příštím družina vstoupila do menší kruhové místnosti, kde po levé ruce stála malá podivná soška. Přímo proti vstupu a pak po pravé ruce se nacházely dvoje dveře. Jedinou další zajímavostí v místnosti byla čísi kostra skrčená za soškou. Ta vyvolala zájem především u trpaslíka, který se jal poskytnout jí řádné křesťanské zaopatření, přičemž náhodou objevil, že v sametovém váčku u opasku skrývá podivnou hůlku složenou jakoby z malých kostiček. Té se ihned chopila Amalasunta a dříve, než stihla vyslechnout radu od kohokoliv jiného, tak se pokusila seslat z hůlky kouzlo. Tento pokus byl překvapivě úspěšný a západních dveří se objevil 10 stop vysoký kostlivec v rytířské zbroji a s 8 stop vysokým obouručákem.

[Vallun]

3. setkání 28.1.2009
Přítomni: všichni až na Caela.
Kostlivec vypadal strašlivě, zbroj i zbraň byly očividně vysoké kvality a v perfektním stavu. V neživě bledé tváři zářili bleděmodré body na místě očí, skrz brnění prosvítalo krvavě červené světlo, jenž jakoby dotvářelo obrys lidského těla, velmi svalnatého těla. Kněz ani paladin však zlo necítili, než stačili jakkoliv zareagovat, promluvila Amalasunta: „Jestli mi rozumíš, tak kývni.“
Na to se ozval zlověstný, skřípavý zvuk, jako kdyby někdo do sucha mrtvou kostí přejížděl po hrubém smirkovém papíru a kostlivec pozvedl pravici. Hůlka sebou sama o sobě zazmítala a kostlivec při další salvě skřípotu zmizel. Poté byl čas i na prohlídku malé sošky. Ta ztělesňovala psí vílu - místní pohádkovou postavu. Už samotné vyvedení postavičky z dětských říkanek v kameni bylo neobvyklé, ale ještě zvláštněji působily některé části sošky, které se sami od sebe pohybovaly. Další prohlídkou se podařilo zjistit, že se jedná o části sošky z jiného druhu kamene, který se občas zachvěl. Na žádný z pokusů o komunikaci však postava nereagovala, zdálo se, že „živé“ jsou spíš ty nahnědlé kusy kamene, než vlastní soška.
Dveře vedoucí přímo dál (na jih) se ukázaly být slepé, neb se za nimi nacházela jen 12 stop dlouhá chodba končící obyčejnou kamennou stěnou. Druhé dveře vedly do podobné, ale mnohem delší chodby, jenž po několika sázích zatáčela vlevo. Za zatáčkou však rovněž končila, neboť stavitelé narazili na nějakou tvrdou horninu obsahující malé lesklé kuličky tvořené nějakým čistým kovem, možná železem. A taky zde byla jedna obří krysa, která byvše vyrušená ze spánku zaútočila na bratra Dismase. Jeho pevný štít naštěstí útok vydržel, kdežto krysí lebka se po několika ranách kladivem a Vyjebalovou sekerou vzdala a praskla. Boreš se mezitím pokoušel vyšplhat na trpaslíkova mocná ramena, aby svou kuší přispěl k úspěchu v boji.
Trpasličí paladin se hned začal dotazovat, kdo si dá krysí pečínku. Jeho naděje byla zklamána hned dvakrát, nejenže nikdo nejevil zájem mu přenechat svou porci, ale především nikdo nebyl ochoten riskovat průchod přes dlaždicové pasti jen proto, aby donesl dřevo na oheň.
Mírně zklamaná družinka se jala znovu prohlížet onu kratší chodbu. Po dlouhé chvíli zkoumání se zjistilo, že poslední sáh chodby je přeci jen poněkud zvláštní - kameny byly o chlup pravidelnější, na omak o vlásek méně studené a jaksi jimi procházela čepel dýky nebo sekery bez nejmenších obtíží, kdežto ruku v rukavici i bez ní spolehlivě zastavily, jak už to kameny dělávají… Až díky Amálčině kočce přišla družinka na to, že když zavře oči a soustředí se na každý krok vpřed, tak se jim podařilo záhadnou stěnou projít. Z druhé strany bylo poznat, že se jedná o magickou stěnu nejvyšší kvality, která oddělovala chodbu od osmiúhelníkové místnosti z níž vedly jen jedny dveře dále na jih. Ty však družinku nezaujaly, ta se bratrem Dismasem jala především propátrávat stěny. Uprostřed oťukávání bytelného pelješackého vápence si Boreš povšimnul, že je cosi divného na stropě, jakýsi chuchvalec zeleného slizu se právě chystal skápnout dolu.
V posledním okamžiku stihl gestem varovat Dismase, jenž mohutným skokem plavmo unikl z dosahu tohoto zplozence neupřímných motliteb. Přesto zůstaly na jeho obutí patrné stopy naleptání. Zelený hlen nyní blokoval cestu dál, naštěstí se u Caela našla láhev s olejem, který problém vyřešil.
Další místnost vyvolala menší deja-vu, akorát místo psí víly byla obývána hejnem sympatických netopýrů šedobřichých. Dvoje dveře vedly ze stejných míst do stejných a stejně končících chodeb. Avšak ani sebevětší úsilí nepomohlo k projití magické stěny v krátké chodbě. Neživé předměty se do stěny dokázaly vnořit zhruba do hloubky tří stop, ale to bylo vše, pro živé zůstávala stěna zcela neprostupná. Družinka se s větší či menší ochotou vydala zkoumat kamenný zátaras do delší chodby. Porovnáním obrazců tvořených železnými chondrulemi bylo snadné dohledat, že na tomto zátarasu je jedna kulička navíc. Jejím stlačením se celá stěna nadzvedla a otevřela průchod k dalším dřeveným dveřím.
Tyto dveře byly téměř stejné jako všechny předešlé, až na to, že v jejich horní části se nacházel nápis ohraničený dvěma obrázky lidské lebky, jenž hlásal: „pozor, kostlivec!! A jak tam stálo, tak se dělo, jen co Snima vstoupil do místnosti podobné vajíčku, zjevil se po jeho levici kostlivec. Amalasunta se rozhodla vyjednávat s pomocí oné kostěné hůlky, avšak onen nemrtvý nebyl na řeči a odpověděl jí svým širokým mečem. Ještě, že je Amálka štíhlá dívka a trefil jí jen trošku. Naštěstí se Františkova rána ukázala jako mnohem pádnější a prvním úderem kostlivce rozpoltil.
Dveře vedoucí do další místnosti téměř totožných proporcí slibovaly střetnutí se zombií. A i zde se slib naplnil. Ovšem, než se kdokoliv dostal k útoku, vystřelily z Borešových očí dva modré blesky a zombáka usmažily.
I další dveře obsahovaly varování, ovšem místo lebek se zde nacházela jakási kolečka obsahující pár teček a čárek na sebe kolmých s textem: „pozor, přítel“. Místnost za těmito dveřmi obýval jakýsi rozverný duch, který neustále vykřikoval „vhůůůůh, vhůůůh“ a poletoval po místnosti. Na nikoho neútočil, jen družince zamával a některé jedince, kteří neprojevovali dostatečnou radost z jeho přítomnosti pohladil po zádech slabším mrazíkem. Následně zmizel kdesi ve stěně.
V poslední místnosti, opět po varování s lebkami čekal ghůl. Až s touto Šedivou potvorou nebyl boj jednostranný. Přesto nakonec podlehla, ačkoliv Dismas a Snima na tom byli jen o trošku lépe. Naštěstí se za dalšími dveřmi žádný boj neskrýval a tak si družina mohla odpočinout. Prakticky založený trpaslík nalezl na ghoulově těle jakési krásné boty z dvojí kůže a zlatý prstýnek v podobě věnce vinných listů s fialovým kamenem. Stejně nemohla jít vpřed, neb přes cestu zela 60 stop široká trhlina a cesta zpět byla zatarasena onou pohyblivou skálou, která měla prázdné protizávaží a tak se muselo čekat, než tam nateče dost vody.

[Vallun]

4. setkání 18.02.2009
Přítomni: všichni

Družinka se probudila po dlouhém spánku v setmělé jeskyni. Ani po zapálení svíčky se žádný most přes propast neobjevil, tak Boreš sešplhal na „dno“ trhliny a zkoumal, zda dokáže přeplavat ne zrovna klidné vody. Ač od narození zdatný plavec, vůbec se mu do takového úkolu nechtělo, proměnlivý proud neustále hrozil smýknout plavcem na skaliska a kameny. Podzemního života znalý trpaslík se rozhodl vyzkoušet místní ozvěnu a díky tomu družinka seznala, že rytmický zvuk dokáže vytvořit přes propast schůdný můstek. Za nadšeného zpěvu Skákal pes, přes oves nakonec strž bezpečně překonali, aby v zápětí stanuli před černými kamennými dveřmi s mosazným knoflíkem. Po jednom mohli bez potíží projít dovnitř, ale každý si musel sám otevřít, přičemž se zdálo, že dveře zkoumají jejich myšlenky. Ale nevypadaly zlé, dokonce se nemohli otevřít, pokud by hrozilo, že přímo za nimi někdo stojí.
Za laskavými dveřmi se nacházela obrovská místnost, kterou jedna svíce neměla šanci osvětlit, byla nejméně 50 stop široká a dvakrát tak dlouhá. Po každé straně stály 4 nádherně sochané náhrobky. První dva na každé straně měly podobu velkých psů s patrnou stopou vlčí krve. Další dvě protilehlé patřily kočkám. Až poslední pár hrobek patřil lidem, ženě jménem Maria Anna a drugaru Stěpanovičovi, komořímu. Když se přiblížili k poslednímu náhrobku zaplála u stěny protilehlé dveřím čtyři světla, snad pochodně, nezvykle namodralé barvy. V jejich záři se zjevil úchvatný černobílý sarkofág. Avšak kamenný monument zůstal téměř nepovšimnut, neboť z jeho víka právě vstávala jakási přízračná postava. Jasně viditelné byly pouhé dvě části - zlatem bosovaný hrudní pancíř s erbem Pánů z Drače, symbol zdejší vlády, a sněhově bílá lebka. Přestože byla korunována malou zlatou korunkou nasazenou na válečnické helmici, větší majestát vyzařovala ona sama.
Tento na pohled strašlivý zjev měl překvapivě laskavý hlas, když s představil jako Zvonimir z Drače, první Pán na Pelješacu, první První mág Republiky, zakladatel rodu Pánů z Drače, toho času demilich. Oba paladinové si vzpomněli na událost z počátku jejich studia, kdy bylo toto záhadné slovo spojováno s neblahou událostí, po níž se do školy nevrátil téměř žádný ze studentů nejvyššího ročníků a dobrá třetina přednášejících, kteří se zúčastnili jejího řešení. Nemrtvý Zvonimir neochotně přiznal, že ví, co dáví ovce nebohých ostrovanů. Za viníky označil Seneku, Cicera, Plinia a Gaia - svou psí smečku. Ale aby vinna nezůstala ležet na jeho milých psících, přesvědčil družinu, že na vinně je kdosi cizí, kdo se snaží probudit hory, neboť hrobky jeho psů ukrývají takzvaná Srdce hor, kameny ze zvláště magicky citlivé horniny. A právě nebezpečné experimenty s geomantií nabyly tato Srdce, která pak probudila duchy jeho psů. Jako kompenzaci věnoval družince váček s pěti zlatými (a radou, aby se nenechali od starého hokynáře Zdravka příliš okrást) a prstýnek tvořený střídavě zlatými a stříbrnými zvonky. Na závěr bylo družince doporučeno navštívit místního blázna, Kamara Zlého, jenž jim možná o oněch pokusech s geomantií řekne více. Pak se s přáním opětovného shledání Zvonimir rozloučil.
Cesta z jeskyně proběhla bez nejmenších potíží (především proto, že PJ zapomněl, že dveře do hrobky nemají zevnitř kliku). Z pohřebního ostrova Galičaku vyrazili přímo na Kokošar za panem Kamarem Zlým. Tři námořní míle dlouhá plavba nedělala Družince žádné větší problémy, na loďce se všichni cítili už skoro jako doma.
Vypadalo to, že Kamar Zlý na ně už čeká - o jeden z pískovcových menhirů se opírala vyšší silnější postava s téměř lysou hlavou, vlasy na skráních a vousy byly dočista bílé. Mohutný plnovous měl kamennou texturu bílého mramoru protkaného červenými žilkami, které zdálky vypadali jako krev. Oděn byl v prostý háv, která měnil svou podobu v celé škále šutrákových vzorců – od písku po šedobílé skály. Oděv doplňovala kamenná palice-sekeromlat a zřejmě prak. Kamar se s družinkou nechtěl bavit dokud nedostal kus čerstvého jídla, pak se ale ukázal jako vcelku milý a laskavý, i když poněkud prchlivý společník. Potvrdil Zvonimirovu domněnku, že se někdo pokouší s pomocí geomantie probudit hory a že to není nikdo v okolí. Pak jím poradil, ať se vydají do Dubrovníku za současným Prvním mágem republiky, který by jim měl povědět více a pomoci jim se zastavením dotyčného. Na cestu, ještě předtím než nevybraná slova družinky potemněla jeho náladu, jim věnoval prostý kamenný amulet na kožené šňůrce.
Cestou na Tajan se Amalasunta rozhodla onen amulet otestovat. Navlékla si jej na krk a soustředila sovu vůli na jeho aktivaci. Vzápětí ztuhla a mohla jen rozšiřovat zorničky. Což prováděla velmi výhružně, když Vyjebal testoval, zda to krom paralizace přineslo i nějaké klady. Byl zklamán, když zjistil, že se zkamenělou Amálkou vůbec nehne, ale test se sekyrou v ruce mu družinka rozmluvila.
Cesta za Zdravkem Lazarevičem uběhal jinak hladce, dokonce i Amalasunta se dokázala s pomocí otce Dismase odkamenět. Samotné jednání bylo o mnoho těžší, Zdravko nekompromisně požadoval 4 zlaté jako náhradu za ztracené ovce, přestože Boreš s Amalasuntou počítali, že i dvě zlaté by měli být více než adekvátní náhrada. Proto, pamětlivi Zvonimirovy rady, mu daly jednu zlatku a Prokleté boty nemotornosti, stažené ze zabitého ghůla. Důrazně jim připomněl, že jejich dohodu považuje za vyřízenou, jen pokud během následujícího týdne nezmizí jeidná další ovečka. Pak se rozvzpomněli, že jim Roddy MacFist slíbil za záchranu života nějakou drobnou odměnu. Vydali se tedy k jeho domu. Ve vesnici potkali starku Uvarevičovou, která se jich vyptávala, zda našli jejího nebohého synka. Odpověď, že se na tom pracuje jí příliš neuspokojila, ale smířial se s ní.
Bodrý Skot pozval družinku na haggis (připravený s ohledem na místní možnosti) a po mnoha vyprávěních (kdy někteří členové stále nevěřili, že tak mocný válečník uvízl pod kmenem stromu jen tak) se jich zeptal, jakou odměnu by si přáli za jeho záchranu. Rozpoutala se složitá debata zkoumající, jaký magický předmět by družince nejvíce pomohl. Nakonec si odměnu vybral bratr Vyjebal Snima křtěný František a sice mocnou ohnivou sekyru (6+4; obrana zbraně +1; + 1k12 zranění ohněm).

[Vallun]

Podoba církve pro Dubrovnické dobrodružství

Církev je v té době navenek jednotná, má jediného papeže, který sídlí v Římě. Žádné vnitřní rozpory nejsou patrné, a ani neexistuje v žádný reálný konkurent na územích ovládaných křesťany, i když jsou „tolerovány“ menší pohanské „oázy“. Katarská hereze v jihovýchodní Francii byla rozprášena a všude se vesele budují katedrály.
Na vnější scéně to nevypadá zdaleka tak dobře, protože většinu Iberijského poloostrova stále ovládají Mauři a křižácká panství ve Svaté zemi již jsou 30 let v rukou Arabů.

Samotná církev se skládá ze čtveřice mnišských řádů (františkáni, benediktýni, augustýni, dominikáni), dvou institucí podřízených přímo Svaté stolici (inkvizice a paladinové) a pak masy prostých kněží řízených hierarchií biskupů, arcibiskupů a kardinálů tvořících nejrůznější konkurenční primariáty.

Benediktýni
Řád svatého Benedikta (Ordo Sancti Benedicti, OSB) je nejstarší mnišský řád. Byl založen svatým Benediktem z Nursie na počátku 6. století, který vycházel ze středomořských poustevnických tradic. Svatý Benedikt z Nursie (Benedictus Nursias), který žil na přelomu 5. a 6. století, vyšel z jejich názorů a víry, ale nesdílel jejich názor na osamocenost, která nepřináší křesťanské komunitě užitek. Shromáždil podobně smýšlející mnichy, založil de facto první klášter v Monte Cassinu a sepsal první pravidla klášterního života Regula Benedicti – Řehole Benediktova. Odtud je také český název pro mnichy podléhající pravidlům klášterního života – řeholníci (řeholnice) jsou vlastně ti, kdo dodržují určitou řeholi (z lat. regula pravidlo). Řehole obsahuje v 73 článcích jednak teoretický a duchovní základ mnišství a jednak návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství. Mottem řádu se stalo heslo „Ora et labora“- česky „Modli se a pracuj“. Klášter v Cluny, kde bylo založené hnutí za nezávislost mnišských řádů na světských i církevních hierarchiích patřil právě Benediktýnům.
Možná nejrozšířenější, ale nikoliv početný, mnišský řád vůbec, dobře organizovaný, relativně uzavřený, „propapežský“, mají značný majetek. Z jejich řad se vydělují cisterciáci - Cisterciácký řád (latinsky Ordo Cisterciensis, OCist.) je mnišský řád založený roku 1098, ve kterém žijí mniši podle přísných zásad klášterního života hlásaných Benediktem z Nursie, navazující na benediktinskou tradici (vznikl jako reformace benediktinského řádu). Název získal podle latinské podoby místa, kde byl založen (Citeaux, lat. Cistercium). Nejznámějších představitelem je Bernard z Clairvaux. Tento řád je ale záležitostí bohatších oblastí (Francie, Flandry).

Dominikáni
Řád bratří kazatelů (Ordo (Fratrum) Praedicatorum, odtud zkratka O.P. nebo OP uváděná za jménem; hovorově dominikáni) je katolický kněžský řeholní řád. Řád bratří kazatelů jako žebravý založil v roce 1215 na základě Augustinovy řehole španělský kněz Domingo de Guzmán - sv. Dominik. Již roku 1216 se mu dostalo schválení od papeže Honoria III. Původním posláním dominikánů bylo kázat a zpovídat věřící, a působit tak proti šíření herezí (především katarského učení v jižní Francii). Řád neměl vlastnit žádný majetek a jeho členové nebyli vázáni na konkrétní klášter. Měli žít v chudobě pouze z almužen po způsobu heretických kazatelů, aby se tak více přiblížili lidu a mohli přimět zbloudilé sektáře k návratu do lůna katolické církve. Dominik dbal o to, aby se jeho druhům dostalo nejprve dobrého teologického vzdělání a posílal je na významné univerzity do Paříže, Bologne nebo Oxfordu. Vzdělání jim mělo pomoci odhalit a účinně potírat kacířství. Celoživotní studium se pro dominikány stalo formou askeze, fyzická práce se nepožadovala. Mezi nejznámější dominikány patřili významní středověcí učenci Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. V době Tomáše Akvinského bylo vzdělání u dominikánů považováno za prestižní záležitost. Pojmenování řádu pak bývalo vykládáno jako domini canes - psi Boží.
Nepříliš organizovaní, ale pevní ve své víře, velmi vzdělaní, působí obvykle uvnitř křesťanských území, patří k chudším řádům.

Františkáni
Řád menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum, OFM, jehož členové jsou nazýváni františkáni) je žebravý řeholní řád založený svatým Františkem z Assisi v roce 1209. Řád se dělí na 3 větve (OFMConv konventuálové (minorité), OFM observanté a OFMCap kapucíni). K rozdělení řádu došlo kvůli odkazu sv. Františka - chudobě, nepřijímání privilegií, poustevny proti městům, vzdělávání bratrů. Členové řádu se soustředí především na kazatelskou a misijní činnost. Charakteristickým oblečením je hnědá kutna převázaná v pase bílým provazem (cingulem), na kterém jsou tři uzly symbolizující tři řeholní sliby: chudobu, poslušnost a čistotu.
Velmi početný, chudý řád, kazatelé, na rozdíl od dominikánů káží všude, včetně misijních činností.
Augustiniáni
Řád augustiniánů, stručně augustiniáni je souhrnné označení několika řeholních řádů, které se řídí tzv. řeholí sv. Augustina. (Ordo sancti Augustini, OSA). Znak řádu: Ve zlatém štítě červené planoucí srdce, spočívající na černé knize s červenou ořízkou a obtočené černým řemenem (opaskem), které je kosmo probodeno stříbrnou berlou a šikmo hnědým šípem.
Nečitelný, nejednotný řád, možná nejpočetnější, protože zahrnuje ode všeho trochu, od přísně hierarchických kanovníků po úplné poustevníky. Nějaký majetek má, ale neví se kolik. Vyskytují se všude, náhodně, neočekávaně. Nejméně přísní.
Paladinský řád
Vznikl jako průnik ideí rytířských řádů z doby křížových výprav a dominikánského učení vzdělávání ducha i těla. Ordo frateri ferronici (OFF) je přímo podřízen papeži a výhradně jemu. Novicové jsou v mladém věku přijímání do školy, která z nich má vychovat rytíře víry - paladiny. V této škole ležící v severní Itálii (u Lago di Como) se učí používat svou víru i sílu motlitby velmi praktickým způsobem. Jejich úkolem je ochraňovat víru navenek a chránit lidi před rozličným nebezpečím včetně stvůr ďáblových. Do vnitřních záležitostí církve by se zapojovat neměli, ale mohou sloužit jako ozbrojená pomoc inkvizice. Ve válce s nevěřícími pak velí oddílům vojsk, včetně žoldnéřských družin.
Svaté oficium - Inkvizice
Congregatio Romanae et universalis Inquisitionis. Ponejprv skupina starších vážených a nejvzdělanějších kněží zabývající se teologickými otázkami, posléze se z tohoto úřadu vyvinul hlavní nástroj boje s herezí. Přesto zůstala i funkce hlavního vykladače církevních učení a liturgií. Působí téměř výlučně uvnitř církve.

Misijní činnosti v Drače a okolí
V Briestě je malý kostel nanebevzetí Panny Marie, v Drače, přes opakované snahy Církve žádný kostel nestojí. Nejbližší větší kostel je v městečku Ston. V Dubrovníku je několik různých kostelů, včetně některých vyznávajících byzantskou (pravoslavnou) liturgii.


Kostel nanebevzetí Panny Marie v Briestě (vlevo). Podobný lze najít na Jižní Moravě, v obci Řeznovice 5 km proti proudu řeky Jihlavy od Ivančic (vpravo, v zeleném rámečku).

Formálně spadá celý Pelješac pod dubrovnického biskupa, ale nároky si činí i biskup ze Salonae. Tajanští se formálně hlásí ke křesťanskému vyznání. Jediný přiznaný pohan je Kamar Zlý, první pokusy obrátit jej na víru jsou přes 200 let staré.

[Vallun]

6. + 7. setkání 03.06.2009
Přítomni: všichni a všichni až na Caela:/

Onen šramot se nakonec ukázal být způsobován drobnou brestskou dívkou, která sestupovala z kopce kdesi nebezpečně blízko tábora, neboť, jak se nakonec ukázalo, chtěla zjistit, co za lidi to táboří takový kousek od vesnice. A taky je chtěla poprosit, aby kromě Doda Uvareviče, hledali i jejího bratra Jovana Jerkoviće.
Následujícího dne s její pomocí našla družinka na druhé straně poloostrova podivné místo. Mezi skalami a zakrslými borovicemi se nacházel prostorný plácek porostlý jen krátkou hrubou travou. Pár stop v okolí jasně dokazovalo, že toto místo nebývá vždy tak opuštěné, jak to vypadalo na první pohled. Při snaze vyzpovídat Milu se družinka dozvěděla, že sem chodí místní omladina, tedy alespoň její mužská část pravidelně, buď konzumovat jakkoliv získaný alkohol a nebo se poprat v jakýchsi podivných zápasech. Co však bylo závažnější, zjistili, že se postrádá celkem pět kluků přibližně Dodova věku. Mila jim několikrát donesla jídlo, protože tušila, že se schovávají někde v okolí, ale poslední balíček si nikdo nevyzvedl a tak má strach, že je „něco zežralo“.
Podrobnější průzkum okolí odhalil v keřích nedaleko od arény ležení se čtyřmi improvizovanými lůžky a malým ohništěm. Zatímco Amalasunta s Borešem šli doprovodit Milu zpět k rodičům, Cael, František a Dismas prohledávali s neblahým tušením okolí tábořiště. Toto podezření se opravdu naplnilo, když nalezly neuměle navršenou hromadu kamení a odkryli tělo mrtvého chlapce. Zřejmě podoba vylučovala pochybnosti, že se jedná o Jovana, bratra nebojácné Mily. Nebylo ani těžké odhalit příčinu smrti, kterou byla rána velmi ostrou krátkou sečnou zbraní v oblasti trupu.
Cestou zpět z Bresty si Amalasunta vymohla v hostinci ledové občerstvení, za které utratila většinu svých peněz. Po návratu je ale čekali méně příjemné starosti. Bylo třeba se rozhodnout, co podniknout dále. Po nesnadné debatě se nakonec družinka rozhodla vyrozumět místního faráře. Když už se družinka rozhodla, kdo se vypraví splnit nemilou informační povinnost, tak se na cestě od Briesty objevil jakýsi cizí muž. Sluncem osmahlý stejně jako místní, avšak nemístě, a dokonce i výhružně, působilo jeho odění - postarší kroužkovou košili navlečenou přes tmavé oblečení postaršího data výroby doplňoval dlouhý meč a velký oprýskaný štít zavěšený přes rameno. S tímto člověkem se již letmo setkali, jmenoval se Dominico Nattolli a patřil k jedné z nejbohatších místních rodin, z povídání Mily Jerkovićové soudili, že jeho mladší bratr Benedicto by mohl vědět něco o tom, co se událo zde v horách.
Ani ž by se Dominici zdržoval s nějakým vyjednáváním zaútočil na družinku. Přestože byl sám, jeho výcvik a vojenská minulost mu poskytovaly slušnou výhodu. Dokázal vážně zranit bratra Vyjekala, ale toho vlastním tělem ochránila Amalasunta, které se podařilo včas použít medailon a kamenná kůže jí před větší pohromou dobře ochránila. Nakonec byl útočník udolán, ale po mnoha zásazích padl mrtev.
-+-+-+-
Mrtvý měl u sebe obnos cca 50ti stříbrných mincí, bronzový pečetní prsten a tři podivné lektvary. Po důkladném a velmi opatrném zkoumání družinka odhalila, že se jedná o lektvary léčivé. Jeden byl využit na zmírnění utržených ran a další dva připadly Gaelovi (2k12+1k4, lze použít až ve třech dávkách, pak 1k8). Ovšem i přes hlasité námitka bratra Františka ostatní poklady zůstaly nedotčeny na svých místech. Družinka se vypravila za panem farářem. V kostele ani přilehlé faře však nebyla živá duše, toto se ale naštěstí brzy vysvětlilo, když se farář vrátil i s věčným světlem z krmení psíků od Černé farmy. Zprávu přijal se stoickým klidem a doporučil družince jednak počkat s informováním vesničanů do nalezení ostatních a druhak využít tmy k nalezení světla.
Boreš a spol. se tak vydali obeplout poloostrov na lodi a zkusit, zda toho neuvidí víc od mořské hladiny. Slabý zápach kouře je nalákal do úzkého zálivu na samém konci poloostrova, leč ani podrobná pěší obhlídka v noční tmě neodhalila žádné další stopy. Proto se loď nakonec vydala ještě o kus cesty dále až někam poblíž travnaté arény. Boreš s Amálkou a otec Dismas se rozhodli ještě v noci provést průzkum pobřeží. Při tom vylekali urostlého vlka, který se však dal na útěk, když Amalasunta vyzkoušela jeden z dříve nalezených magických předmětů - zlatý prstýnek se zvonečky. Jediné co se jim však podařilo zjistit byla skutečnost, že kdosi znovu zaházel Johanovu mrtvolu a Dominicovi sebral dlouhý meč.
Za denního světla našli uzounkou stezku vedoucí od onoho brlohu přes sedlo mezi dvěma kopci až k v noci zkoumanému zálivu. Boreš se zděsil, kam se to vůbec v noci odvážil plout, ale krom tohoto poznání se podařilo najít i několik neumně vyvedených odlivových pastí na ryby. Ale ani navazující pátrání neodhalilo cokoliv dalšího. Poněkud hladová družina se vrátila do arény, aby znovu zkusila štěstí tam. Amalasunta se rozhodla, že se ukryje někde zde a počká si na to, zda se vrátí ti, nebo ten, kdo znovu pohřbili chlapcovo tělo. Ostatní pomohli právě přišedšímu faráři odnést obé ostatky do kostela a při té příležitosti sehnat i nějaké zásoby jídla. Cesta s těžkými břemeny byla namáhavá a z hostince se bez večeře na místě rovněž nedalo odejít, takže se i se zásobami vrátili až navečer. Tam už je netrpělivě očekávala Amálka, která pro ně měla čerstvé novinky.

[Vallun]

8. setkání 01.07.2009
Přítomni: všichni
Na první pohled nebylo patrné, zda se Amalasunta více těší na příležitost sdělit ostatním družiníkům novinky a nebo na donesené jídlo. Každopádně si však na obojí musela počkat, protože zbytek družinky chtěl za každou cenu udržet nenápadnost. Nakonec využil Boreš svých vrozených předností (a sice, že jej stejně přes okolní faunu nebylo vidět, pokud někdo nestál přímo nad ním) a vplížil se do skrytého ležení, kde vyměnil informace za jablka a chléb. Amálka prozradila, že před nějakou dobou viděla asi čtyři kluky, jak se opatrně přikradli k hrobu svého druha a obhlíželi terén. Pak se vytratili kamsi po cestě vedoucí dále od vesnice.
Po tiché, ale důkladné poradě, se družinka rozdělila, zatímco Boreš s Amálkou pokračovali v číhání u arény, tak se tříčlenný zbytek družinky vypravil podél pobřeží zpátky do zátoky, ve které cítili předešlého večera kouř. Cesta uběhla vcelku v pohodě, dokonce ani obrněný trpaslík neměl problém s překonáním obtížných míst. Ale prvotní průzkum zátoky nepřinesl žádné nové poznatky, jen přílivové pasti vypadaly možná čerstvě vybrané a opravené. Kněz s oběma paladiny se tedy posadili pod stráň a zkoušeli odhalit nějaké další stopy doufaje,že o jejich přítomnosti nikdo neví.
Mezitím se Boreš s Amálkou najedli a trochu odpočali, ale ani oni nezaznamenali žádné užitečné informace. Až později po setmění se z ničeho nic začala trochu plašit a prskat Amálčina kočička. Když se Boreš vydal zjistit, co jí vylekalo, uviděl u Jovanovi mrtvoly strašlivé zjevení - nemrtvý ghůl si přišel pochutnat na lidském mase. Jelikož se nenacházeli příliš daleko, rozhodl se statečný gnóm využít momentu překvapení a zaútočit bez varovaní. Souboj zahájil, a jak se ukázalo o chvilinku později i ukončil, salvou modrých blesků za všechnu magenergii. Zřejmě strach o dvojjedinou přítelkyni propůjčil jeho kouzlům mimořádnou sílu a ta nebohého nemrtvého doslova roztrhala na malé spálené kousky.
Síla oněch blesků byla taková, že i Dismas a spol. zahlédli jejich odlesk a snad právě ten upoutal trpaslíkovu pozornost ke správné části údolí, kde jeho na teplo citlivé oči spatřili sloup stoupajícího horkého vzduchu, jaký je charakteristický pro dobře skrytá ohniště. O trochu více práce dalo objevit stezku k němu vedoucí, ale i to se nakonec podařilo. Neohrožený otec Dismas odložil zbraň a rozhodl se vstoupit do jeskyně, jenž se na jejím konci skrývala. Oba paladinové jej opatrně následovali. Nalézt ohniště nebylo nijak těžké, ale jeho nezletilí uživatelé se rozhodli raději skrýt hlouběji v jeskyni. Kněz se pokusil postupovat dále, ale když díky zvuku padajícího kamene a následnému vyjeknutí pochopil, že by tím mimo sebe mohl ohrozit především malé uprchlíky, zastavil se znovu se pokusil je přesvědčit slovy.
Nyní se mu na volání konečně dostalo hmatatelné odpovědi. Jeden z uprchlých chlapců se vypotácel z tmavého tunelu držíce dlouhý meč dříve náležící staršímu z bratří Nattolliů. Ale jeho předstíraná bojovnost za chvilku opadla, za což zřejmě z největší části mohlo překvapení, že je, pár obyčejných vesnických chlapců, hledá kněz nikoliv místní a dokonce v doprovodu dvou paladinů! Dado, neboť mladý hromotluk s mečem byl práva pohřešovaný tajanský chlapec, nemohl uvěřit, že takto mocnou osobu za ním vyslala jeho stará matička. Mezitím se za Dadem objevili i zbývající chlapci. Tak se družinka dozvěděla nejen to, jak zemřel Jovan Jerković, ale i jméno jeskyně, v níž se nyní nevházeli - Jeskyně mrtvého piráta. Byl to především Saško Cvrtina, menší blonďatý hoch s uličnickýma očima, který popsal potupnou porážku staršího a silnějšího Benedicta Nattolliho v pěstním souboji od Rychlého a mrštného Jovana i následnou vyvolanou hádku, během níž Benedicto ťal svého neozbrojeného soka kordíkem do hrudi a následně ostatním vyhrožoval, že se postará, aby vinna za jeho smrt padla na jejich hlavy.
Během vyprávění zaznamenal Vyjebal střežící vstup do jeskyně příchod neznámého muže. Ten se nenuceně připojil k rozpravě u ohně a ač zcela neozbrojen, nejevil jakýkoliv strach z paladinů, ani z nikoho jiného. Na úvod přinesl dobrou zprávu, když potvrdil, že onen velký záblesk na východní obloze způsobil skutečně malý gnóm, ale že oba dva jsou zcela v pořádku a rovněž tvrdil, že dnes není třeba se pro tento večer obávat nemrtvých. Jelikož se nikdo neptal na jeho jméno, tak se nepředstavil, jen pravil, že hledá jakousi Zuellu a pak se začal velmi zajímat o sekyru mistra trpaslíka. Ten však nepřistoupil na žádný z cizincových návrhů, v nichž bylo nabízeno zlepšení a uzpůsobení sekyry. A ráno zmizel téměř bez rozloučení.
Vzbudit čtveřici utečenců nebylo právě snadné, zjevně poprvé po mnoha dnech spali celou noc v klidu a pokoji. Bylo tedy spíše dopoledne než ráno, když se družinka opět spojila u Johanova zatímního hrobu.

[Vallun]

btw. čte to tady vůbec někdo?;)

[Ebon Hand]

Já to čtu, ale přiznám se jen občas, když mám v práci čas.
Vždy je to velmi dlouhé, mohl by ten zápis být klidně poloviční. Vím že je to těžké, ale některé popisy jsou zbytečné. Zkus třeba přeskakovat, když se nic neděje, nebo jde všechno jako po drátkách a jen to zmínit jedním dvěma slovy, nikoliv vlastními větami.

[Vallun]

Ebon - díky za odpověď.

No, ten zápis by kratší být moc nemohl, protože hrajeme jednou za 3-4 týdny a všichni potřebujeme mít někde poznamenáno, co kdy a kde se dělo:) Ale obecně máš pravdu,že můj styl se vyznačuje jiráskovou chorobou:)

[Vallun]

9. setkání 15.07.2009
Přítomni: všichni (stále jenom 5 hráčů + PJ 1 ks)
Po scelení družinky v Aréně vypukla ostrá debata o tom, zda ostatky Jovana Jerkoviće odnést rovnou, nebo nechat tuto nevábnou záležitost na starém knězi. Nakonec zvítězila lidská slušnost a s pomocí staré plachty z velké části vysušené tělo odnesli k vesnici. Boreš se mezitím zavázal připlout do Briesty s lodí. S nešením zátěže notně pomohl Dado, který měl na svůj věk opravdu velkou sílu a byl uvyklý tvrdé práci na slunci.
Skoro jako na zavolanou je na schodech kostela čekal kněz. Už při ukládání mrtvoly se začaly spřádat plány na to, jak celou věc vysvětlit a přednést Brestským občanům. Ovšem na povídání nebylo moc času, neboť trojice místních kluků využila možnosti a rozběhla se domů za rodiči. Jen o chvilku později dorazil od mola Boreš. A za jeho zády se již sbíhal dav.
V čele zárodečného davu ztěžka pochodovala rozvážná postava místního starosty Muzza za nímž mnohem méně ochotně kráčel půltucet vesnických snažících s pomocí kopí a varkočů vyvolat dojem udatné městské stráže. Po starostově boku kráčel vysoký šedovlasý muž, oděný v prostém šedavém rouchu z kvalitní příze. Podle kněze se jednalo o trochu tajemného pána jménem doctore Amauri, velmi vzdělaného a neméně bohatého šlechtice, rodinného přítele Nattolliů. Bylo zjevné,že právě jeho naléhání dohnalo Muzza k následnému pokusu o zadržení družinky.
Na schodech kostela se rozpoutala vášnivá disputace v níž Amauri obvinil družinku z vraždy svobodného pána Dominica Nattolliho, který se statečně vydal hledat ztracené chlapce. Družina ústy svého mluvčího, otce Dismasse, nepopřela skutečnost, že Dominico padl v souboji s nimi, avšak tvrdila, že se jednalo o sebeobranu. Následná pře o tom, zda nadřazenost šlechty je dána od Boha nebo nikoliv skončila v podstatě nerozhodně. Briesští učeným slovům příliš nerozuměli, takže na Amauriho náhlý přechod ke druhému bodu obvinění prakticky nereagovali. Jen je poněkud ohromila Amauriho slova, že přivolá do Bresty pana kardinála Angliatelliho, aby potvrdil jeho zpochybnění Dismassova pověřovacího dopisu.
Dalším obviněním tentokráte čelil ne zcela přítomná Dado Uvarevič, jehož na základě přísežného svědectví (nyní nepřítomného) Benedikta Nattolliho vinili z vraždy Jovana Jerkoviće. Následující slova o vyšší věrohodnosti svědectví šlechtice než prostého nevolníka přiměly k řadě výstupů ve prospěch rovnosti před zákonem a podobných neuvěřitelných a revolučních myšlenek. Tuto záležitost ovšem rozhodlo ohledání Johanova těla - Muzzo, hrdý na své vojácké zkušenosti, s překvapivou sebejistotou prohlásil, že Dado takto probodnout Jovana nemohl. Přesto se Amauri stále domáhal zadržení všech jím obviněných osob do návratu Nattolliů a příjezdu kardinála Angliatelliho, aby mohl proběhnout řádný soud. To se družince nelíbilo, ale přesto se otec Dismass nabídl, že zde dobrovolně zůstane namísto ostatních.
Dohadování se stále protahovalo, když najednou Amauri ustoupil ze svých obvinění a aniž by cokoliv veřejně pronesl, tak sdělil Muzzovi, že je může nechat jít a v rychlosti odkráčel. Mila Jerković jim pak prozradila,že se předtím na něco ostře vyptával mladého sloužícího z domácnosti Nattolliů, jenž se jmenoval Nicollo Gabrini. Rovněž je upozornila na skutečnost, že to byl právě tento mladík, jenž velmi pozorně naslouchal Amalasuntiným filipikám.
Družinka však na nic dalšího nečekala, doslova popadla Dada a vyrazila k lodi. U mola je však zastavil Muzzův mladší bratr Hrvoje, majitel a hostinský zdejšího hostince, a několika málo slovy jim poděkoval za záchranu dětí. Vděk svůj a svých spoluobčanů projevil i prakticky - předal jim velký plátěný pytel. V něm se skrývalo mnoho skutečných i praktičtějších pokladů: velký hliněný džbán plný červeného vína, kus pečeného bůčku, celá kýta pršutu, dva pecny chleba, spousta jablek a fíků, několik cibulí, pár uzených ryb, solené skopové, sladké koláčky a malý váček s mincemi ukrývající jednu celou zlatku starší ražby!, 38 stříbrných a hrstičku měďáků, která hned putovala do dlaní velmi překvapené Mily, jenž se přišla (i se Saškem) rozloučit.

[Jakub]

fajn dobrodružství. Hodně klasické, ale proč ne. Dobře se to čte, celé to působí příjemně mile a trochu staromilecky (to myslím v dobrým). To je Drd nebo Drd plus? Matou mě tam ta povolání, paladin, kněz a tak.

[Vallun]

Je to DrD V Kalsické DrD 1.6, ale dost upravené a ještě k tomu hrajem stejně skoro bez pravidel;)

[Vallun]

10. setkání

Z Briesty se družinka v poklidu přeplavila domů na Tajan. Obavy ze setkání s podezřívavým Zdravko Lazarevičem, správcem mušlích lavic a ovčích stád, jenž jim vyměřil týdenní zkušební dobu, během níž se mělo prokázat, že mizení ovcí skutečně ustalo, se ukázaly liché. Zdravko se jim nyní i následujícího dne důsledně vyhýbal. Po srdceryvném shledání starky Uvarevičové s nepříliš zdárným synáčkem Dadem se družinka en bloc odebrala do domečku, kde žila Amalasunta se svou matkou. Ač zvenčí se stavení jevilo jako prostý kamenný domek, zevnitř se zdálo jako útulný stan. Po sléze se matinka vypravila na procházku a shledali se s ní až ráno, když jim připravila lahodný nápoj světle modré barvy v jehož chuti a vůni se mísila borovice s mořem a medem. Mezi řečí jim sdělila, že je od svítání poctily dvě návštěvy, avšak ani jedna z nich si nepřála je budit. Starka se za záchranu synáčka odvděčila tím jediným, co uměla - dala jim plný hrnec svého výtečného kompotu z vína (60 obr-kuliček, nepřidává životy, ale odstraňuje únavu, bolesti, lehké otravy a nemoci). Poněkud spornější byla druhá osoba, která si naopak něco vypůjčila, totiž tajemný elf Gilrand si přišel vypůjčit ohnivou sekeru mistra Vyjebala.
Dokonce i Amalasunta byla překvapená, co všechno z její matky dostali, když se jí začali vyptávat nejen na tohoto tajuplného elfa. Předně se ukázalo, že nejen, že zná kouzlo obsažené v Amálčině kamenném přívěšku, ale dokonce jej sama umí seslat. Když se jí ptali, kde se to naučila, odpověděla záhadně cosi o základních dovednostech blejdzingů, či jak ono tajuplné slovo znělo. Ovšem její záruka za počestné úmysly elfa Gilranda trpasličího paladina příliš neupokojila.
Následně se družinka vypravila zpět do Jeskyně mrtvého piráta, neboť chtěla prověřit vzkazky o tom, že s Dadem některé kameny mluvily. Avšak na místě samém slyšeli jen slušnou ozvěnu. Proto se přes pochybnosti některých z nich (Boreše nebudeme jmenovat) vydali přivézt Dada zpátky. Ten se sice bál, že jej tajemní paladinové chtějí popravit za to, že neposlechl svou moudrou matku, ale byl zvyklý poslouchat, co se mu řeklo, takže poslech i Amálku. A málem to tak i dopadlo. Neboť se ukázalo (poté, co Dismass i Amalasunta vynaložili nemálo magie na Dadův „výslech“), že běžně slyšitelná obyčejná ozvěna má i neobvyklou a běžným uchem neslyšitelnou souputnici, kterou však někteří dokázali slyšet. A při dalších pokusech o její zesílení jí pocítili všichni ostatní. Vnímavý Dado div neomdlel na hned v jeskyni, ostatním se udělalo zle nedobře po jejím opuštění. Avšak z nejhoršího je dostal lahodný vinný kompot a delší odpočinek.
Následky této podivné ozvěny statečné družiníky vyděsily, takže vrátili Dada na Tajan a vypravili se pro radu za Kamarem Zlým, místním druidem kamenů a skal, neboli pechem. Ten jim znovu připomněl, že skály a kameny se probouzejí, takže by nebylo od věci vyhledat prvního mága Republiky. Tentokrát ale byl, poté co se dověděl o záchraně Dada o mnoho příjemnější. Dokonce družince prozradil, jak přišla ona jeskyně ke svému jménu. Pojmenoval jí totiž tak on a od té doby tam opravdu několik pirátů zahynulo, hledajíce předpokládaný poklad svého zesnulého druha.

[Vallun]