[DrD] Dubrovnické dobrodružství

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32274
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

54. setkání
Dubrovnická procházka
Nepřítomni – nikdo

Rozhovor s biskupem de Coimbrou probíhal v příjemném duchu, i když ne o zrovna příjemných tématech. Tím aktuálním byla osobnost pátera Hanse Kreuzze (někdy psáno též Kreutze). Biskup zachmuřený soustředěním si nebyl schopen vybavit nic, co by nasvědčovalo tomu, že by Kreutze měl sklony někoho vraždit nebo se dostal do nějakého sporu s Popičem. Naopak, jako léčitel měl lidský život ve velké úctě. Přesto nemohl přehlédnout skutečnost, že Popičova ruka byla oddělena velmi zručně. Skutečnost, že se tak stalo za živa, přivedla debatující na myšlenku, že se možná snažil Lukovi pomoci a jeho lékařské umění na to buď nestačilo, nebo prostě selhal a z pocitu vinny přijal ze svého hlediska podřadné a náročné postavení tajanského faráře. Opuštění ambicí stát se prvním mágem republiky by sám asi považoval za nezbytné pokání. A třeba právě tato smělá ambice mohla být z jeho pohledu tím důvodem, proč selhalo jeho lékařské umění. O paladin-biskupovi Valentinu z Vyšehradu se vědělo, že selhání ve víře umí vycítit jako ohař zvěř.

Na závěr debaty de Coimbra přiznal, aniž se snažil svá slova nějak zdůrazňovat, že momentálně má problémy s nadřízeným. Přesněji řečeno s oběma nadřízenými – se splitským arcibiskupem Brante Bušićem, primasem Chorvatů a s ambiciózním arcibiskupem Danielem de Dominem z Montecorvina. Brante Bušić, starší člověk, k věci přistupuje prakticky a v podstatě nabízí obchod – když se de Coimbra poddá jeho arcidiecézi, tak Bušić zajistí, aby byl jejím příštím arcibiskupem. De Coimbra přiznává, že to není nelákavé, ale Bušić je příliš prochorvatský, ne že by měl něco proti jiným národnostem, ale vše vnímá pouze optikou boje chorvatských pánů za svou věc. To se Hugovi, který si myslí, že by otázky národnosti měli ustoupit před otázkami víry (a otázky víry před věcmi obyčejného lidství, proto nechal i v katedrále léčit jinověrce a bezvěrce), příliš nezamlouvá. Naproti tomu Daniel de Dominus je mladý, energický, velmi vzdělaný Ital, kterému jsou takové otázky jedno, důležité je pro něj se zavděčit kardinálům, převážně italského původu, tak, aby se stal jedním z nich. A rozšířit vliv italských diecézí za moře je docela spolehlivý způsob jak toho dosáhnout.

Cestou od katedrály je odchytil Marko Casanovič a při předávání Stonského visa (úředního povolení k překročení Stonských hradeb) mezi řečí prohodil, že Velká rada na otázku prvního mága nazírá tak, že zhruba polovina preferuje Giacoma Linda a stejně silnou podporu má i Darryl. Mimo při zatím stojí Kravič, pán z Drače a pán Effiati, jež je Casanovičovím patronem. Tato informace vedla k vážné interní debatě o tom, zda a nakolik je družinka odpovědná za výsledek volby Prvního mága republiky, když konečné slovo má Velká rada a družina není, alespoň z větší části přímo k Dubrovníku vázána.

Návštěva u Beafoni Kraviče probíhá dle očekávání. Starý námořník je sice zaskočený, že vidí družinku, bez svého zdatného zaměstnance, ale zachovává klid a je pozorným hostitelem. To však platilo jen do okamžiku, kdy mu otec Dissmass sdělil, že Sergero de Sebenico zemřel. Dlouho trvalo, než přes potlačované vzlyky byl seznán celý příběh. Kudůcký theurg totiž nepracoval na vývoji nového obchodního artiklu, ale snažil se oživit Kravičovu ženu a dceru, jejichž těla byla za nemalý peníz vykoupena od pirátů. Evidentně nebylo pro hrdého muže snadné se smířit s myšlenkou, že ani jeho věhlas, kontakty a majetek nic nezmohou proti smrti. Ale citlivá Amálka a dobrý otec Dissmass se snažili poskytnout veškerou útěchu, které byli schopni a tak se Kravič za drahnou chvíli přeci jen vzpamatoval. Ukázal jim Sergerovu laboratoř a potvrdil, že v době, kdy povstali nemrtví uvnitř hradeb, prováděl Sergero velký pokus, avšak ukázalo se, že nedisponuje dostatečně magický silným předmětem a tak nevyšel. Družinka zabavila theurgovi většinou vlastnoručně psané knihy a nechala laboratoř uzamknout.

Zpáteční cesta do Villa Verty vedla kolem sídla rodu di Cenni, ale krátce po půlnoci byla všechna okna temná, jen u hlavního vchodu blikala malá svíčka strážného. Namířit další kroky kolem o poznání skromnějšího sídla Magického cechu nebylo nic těžkého, na rozdíl od neutuchající debaty mezi družiníky. A k překvapení všech se v pracovně páně Darrylově stále ještě svítilo. Borešovi nečinilo nejmenšího problému vylézt po stěně a nakouknout oknem. Proti cechmistrovi seděl obyčejně vypadající muž, něco přes čtyřicet, krátké vlasy i vous prokvetlé šedinami. Že se nejedná o prostého měšťana, vyplývalo nejen z neobvyklé hodiny návštěvy, ale rovněž z patrné sebejistoty hostovi, stejně jako z krátkého meče a praktické kožené zbroje pod prostým pláštěm.

Gnómí zvěd zachytil ale až úplný konec debaty mezi jedním z adeptů na post prvního mága republiky a nočním návštěvníkem. Ten na odchodu připomněl, že ví, kdo Darryl je. Jmenovanému se tato představa evidentně nelíbila, ale podřízeně předal muži jakýsi drobný předmět, snad drahokam, a ten se sám vyprovodil. Ze schodiště však seskočil kamsi do stínů za domem a tak se ztratil z dohledu jak Borešovi, tak jeho kroužícímu havranovi. Družinka se nad překvapivou informací dlouho radila a nakonec došla k závěru, že nejlepší bude si přisadit svou a napsat na cechovní dveře nápis. Debata o jeho obsahu byla důkladná, jak se na tuto družinku sluší a patří. Nakonec, sice těsně, ale přece, zvítězila minimalistická varianta a dveře ozdobil křídou vyvedený nápis: „minulosti neujdeš“.

Zpět ve vile ukázali nečitelné zápisy Kraakovi, který je po kratším bádání jakž takž dokázal přečíst. Potvrdil podezření, že Sergerovým záměrem nebylo pomoci Kravičovi získat zpět jeho drahé, ale naopak do Kravičova těla přenést duši Demosténovu, aby získal učitele nekromancie, popisované jako theurgie smrti. Podrobnější průzkum zápisků si vyžádá delší čas, nicméně starý gargoyle vypadal takovou představou velmi potěšen. Prozradil rovněž, že spisek De facti et dicti magisteri magni není životopisem svatého Matouše, ale jiného Velkého učitele - Demostóna.

Nastává svítání 21. března, jste odpočatí a najedení. Za chvíli Vám vyplouvá loď městské gardy, Kraľ Mihail, do Stonu.
Již 28. jste očekávání se jménem nového prvního mága republiky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32274
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

55. setkání
Stonské stoky
Nepřítomni – nikdo

Ráno, těsně před odchodem na loď zavolal družinku Kraak a ve stručnosti zodpověděl Caelovy večerní otázky, přičemž uvedl, že se jedná o deník motivovaný spíše pracovně a filosoficky, než osobně.

1) Jak, kdy a popř. kde končí pozemská existence Demostonova?
- ve druhé polovině prvního století, cirka kolem roku 80. Ale fyzická smrt moc nebránila tomu, aby škodil dál. Na Apeninském poloostrově, jižně od Říma, na západním pobřeží, při nehodě či incidentu. Poslední poznámky hovoří o tom, že se cítil pronásledován či ohrožován někým srovnatelných schopností s těmi jeho.

2) Vyskytoval se Demosténes během svého života někde ve zdejším okolí?
- Skoro určitě ano. Velkou část života působil v italické části Římské říše a tohle byla její blízká součást, jinak cestoval relativně dost - a dlouho.

3) Vyplývá z jeho životopisu, jaký byl nejvyšší cíl, o který Demoston usiloval?
- Poznání, ovládnutí sfér smrti, dosažení schopností, které by jej přiblížily božství. Touha po moci, nesmrtelnosti

4) Vyskytují se napříč D. životopisem nějaká významná jména? Významná ve smyslu spolupracovníků, žáků nebo naopak odpůrců.
- minimálně. Žáky/asistenty měl dost často, někdy i dlouho, většinu jich sám zlikvidoval. Z nich zaujme jediné jméno - Amlung de Stonum - byl nejspíš elfského původu (jméno je elfské, odkazuje na draka) a navíc pocházel z nynějšího území Republiky Ragusa, konkrétně (dle přídomku) ze Stonu.

5) Zmínky o rodinných příslušnících. Pochází D. z nějakého rodu, který by byl dohledatelný až do dnešní doby?
- rozhodně ne, ani on sám nevěděl, odkud pochází. Jako malé dítě byl zajat otrokáři či snad do otroctví prodán někde v malé Asii. Koupil jej etruský učenec, který nakonec nebyl (zřejmě) tak docela Etrusk. Původně jej měl zřejmě na své vlastní pokusy s nekromancií jako jejich objekt, ale záhy zjistil, že dotyčný má mimořádný talent a své plány změnil...

Družinka tak měla o čem přemýšlet, zvláště po tom, co si připomněli, že v erbu pánů z Drače se draci, respektive jedna jejich tělesná část, vyskytuje, dokonce ve dvojím provedení. Osmičlenná posádka pod velením zkušeného kapitána Valiho, muže menšího vzrůstu, ale nemalých námořnických schopností, vyvedla Kraľja Mihaila z přístavu a ranní bríza naplnila obě velké plachty. Kapitán opíral svůj břich o kormidlo, plavčíci svědomitě vykonávali své povinnosti, kterých za klidné plavby nebylo mnoho. Hlouček čerstvých rekrutů si špital poblíž druhého stěžně a tak jediná zajímavá osob tak rozhovoru byl mírně podmračený dekurion ostřící svou dýku na přídi. Amalasunta, aby dala najevo, že muž věnující takový zájem svým zbraním nestojí za zájem její, se věnovala rozhovorům s námořníky. Slušní mladíci byli vhodní pro svou práci, šikovné ruce, pevně svaly, ale jednodušší mysli. Dokázali se bavit o moři, o rybolovu, ale tím se jejich témata vyčerpala.

Statný voják, velitel první dekurie Stonské centurie jménem Neven od Mlýna, byl mnohem zajímavějším respondentem. K družince se choval s obezřetnou úctou, ale nebylo těžké rozpoznat, že mu cosi leží na srdci. Nejednalo se však o útoky nemrtvých nebo podobné záležitosti, ale o obyčejnou vraždu. Ve starých chodbách pod vojenskou pevností, pocházejících ještě z dob rozkvětu Říma, byl zavražděn jeden z jeho mužů, Matea z Broce. Matea v těch místech držel za trest stráž, byť normálně nejsou tyto prostory hlídány. Vzhledem k tomu, že byl mezi vojáky známý konfliktní povahou a častými rvačkami, v nichž vynikal, tak se Nevenovi nadřízení spokojili s tím, že se neztratilo nic z majetku gardy a zarazili jakékoliv další vyšetřování. Kněz gardy, otec Josef, tělo ohledal a nic nepatřičného nezjistil. Voják byl zabit nejspíše ranou válečným kladivem do hrudníku. Lehká kožená zbroj nemohla takovou ránu zastavit a vzhledem k rozdrcení hrudníku byla smrtelná. Zvláštní bylo, že se nenašlo Mateovo srdce.

Než družinka pojedla docela chutný rybí guláš, zařídil Neven povolení, přesněji řečeno, sám jej vydal, když v pevnosti nebyl přítomen nikdo z vyšších důstojníků, a tak se družinka, opět bez Amalasunty, vydala prohlédnout sklepení. Na místě činu nebyly žádné stopy viditelné, tak se po nich Dissmass s vynaložením nemalého úsilí zkusil podívat po kněžském způsobu. Prostřednictvím oddané modlitby si ověřil, že v celém sklepení, které mělo tvar roztáhlého písmene H, se nenachází žádné aktuální nebezpečí, ale jedno, trochu vzdálenější místo vykazuje známky dřívějšího zla.

Ve vzdálenější chodbě vedoucí směrem od moře se nacházelo pod nánosem bahna lidské tělo. K jeho ohledání byla povolána mladá hraničářka Róza. Ta určila, že oběť se zde nachází déle než dva týdny. Ránu na hrudi chráněné kvalitní těžkou kroužkovkou by musel způsobit hodně silný medvěd nebo něco podobného. Jinak vypadala hodně podobně jako stopy na Mateově trupu podle Nevenova popisu. Mrtvole byl ukraden váček s penězi, ale jinak nic. Dokonce i kvalitní meč bastard stále odpočíval v pochvě. Róza si však všimla, že byl zasunut obráceně, jako by jej někdo po činu do pochvy vrátil. Nejvýznamnějším vodítkem však byla modrá šerpa s třemi zlatými mincemi. Mrtvý byl doručovatelem Öröbro. A zřejmě by se mohlo jednat o pohřešovaného Klasenia ml. Popis by v mezích možnosti odpovídal a zas tolik doručovatelů se po světě neztrácí.

Jediný další nalezený východ vedl do sklepa zdejšího hostince, avšak jeho schodiště bylo blíže neurčitelnou dobu zřícené. V hostinci byla Klaseniova identita potvrzena, včetně data zmizení – druhého února. Ten samý den z hostince odjel i jediný další „cizinec“. Jednalo se o občana města Dubrovníku, který se podepsal jako Marko Casanovič. Borešem vyvedená, byť ne zcela podařená kresba pravého Casanoviče však nebyla s oním mužem ztotožněna. Naopak jedna z místních děveček nakreslila o něco lepší portrét dotyčného. V něm bylo možné rozpoznat zřejmě mladšího bratra, či jiného blízkého příbuzného Nissandra Scarlettiho. O vítězi poslední velké arény se však vědělo, že má jediného staršího bratra, který je navíc světlovlasý. Družinka si připomněla rovněž rozepři mezi Wrankem a Wramem – Wrank podezříval tohoto Scarlettiho z nějaké neplechy v aréně, protože nemohl uvěřit, že by jeho bratra porazil čestně, Wram s tím nesouhlasil a tvrdil, že ani oni dva vždycky nemusí vyhrát. Bylo však pravdou, že Nissandro vydržel neuvěřitelně moc.

Nicméně onen podezřelý byl v obličeji mladší a celkově drobnější, útlejší, než vítězný šermíř. Stejnou osobu podezříval již dříve Neven z vraždy Matea.

Hostinský pak předložil družince to, co po Klaseniovi zůstalo v pokoji. Sám se domníval, že pohledný mladík si začal něco s některou z místních krásek a na lodi odjel poněkud narychlo. Poštovní vak však mezi věcmi zanechanými v hostinci nebyl a nenalezl se ani nikde ve sklepeních. To se jevilo jako přirozený motiv pro útok na statného válečníka, jakým Klasenius byl. A Matea zemřel proto, že stál v cestě a mohl by útočníka identifikovat. K vylákání Klasenia do stok mohla postačit informace o jiném těle s modrozlatou šerpou.

Z toho družinka vyvodila, že další vyšetřování je třeba vést spíše v Dubrovníku, než zde. Pamětliva svých povinností u Maleho mora si zapůjčila gardistické koně a vyrazila Po Pelješacu dále. Ochotný Neven, plný naděje, že jeho bratr ve zbrani bude pomstěn vykonáním spravedlivého trestu, rovněž přislíbil co nejvíce pozdržet odplutí Kraľa Mihaila, pokud se družinka nevrátí včas.

Nastává soumrak 21. března, jste najedení, ale vcelku unavení.
Již 28. jste očekávání se jménem nového prvního mága republiky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32274
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

56. setkání
Návrat na Tajan
Nepřítomni – bratr František

Již příjezd k Sekeře a kladivu, hostinci patřícímu Krvesajným bratřím, byl pro Boreše a Amálku skoro návratem domů, neb v něm strávili nejednu příjemnou chvilku. Dnes již ale věděli, že historky vyprávěné Wrankem nemusí být tak staré a tak nadsazené, jak si vždycky mysleli. Příjemné vzpomínky doplnil potěšený personál hostince jídlem, pitím a zapůjčením loďky k plavbě na Tajan. Vlídnost přijetí narušovala jen obloha, na níž se za hradbami hor malebně zbarvovanými zapadajícím sluncem sbírala mračna. Od pevniny proudící vítr šeptal, že přichází bóra.

Přesto plavba proběhla v klidu, jen u vesel tentokráte bylo o něco víc práce. Najít otce Hanse Kreutzze nebyl problém, neb přes pokročilou hodinu pokračoval v práci na stavbě kostela. Skromnou stavbu o rozměrech cirka 30 na 40 stop doplněných maličkou apsidou zatím tvořila jedna, zato úplná řada poskládaných, leč nepříliš otesaných kamenů. Otec Hans se zdál příchodem družinky vylekán, ale ne zcela překvapen. Rozhovor probíhající uvnitř rozestavěného kostela, byl náročný a zdlouhavý, neb kněz očividně trpěl silným pocitem vinny a studu. S nemalým úsilím se nakonec podařilo z kněze dostat ucelený příběh.

V noci na 10. března jej posedl ďábel sám a vkládal mu do hlavy strašlivé myšlenky, pocity a nutkání. Tyto sny nezmizely ani s ránem, ani po laudách, snažil se s nimi bojovat, odolávat jim, ale nutkání bylo příliš silné. Pochopil, že ďábel chce, aby se vrhnul na svého biskupa a snědl jej. Tomu dokázal odolat, ale nucení či snad potřeba sníst lidské maso byla silnější, nepřekonatelná. A nepomohla ani velká večerní mše sloužená samotným biskupem, i během ní cítil nutkání a tlaky. Proto omráčil Luku Popiče, který k němu přišel na hodinu italštiny a amputoval mu levou paži. Doufal, že by zákrok mohl přežít, předtím řadu amputací provedl úspěšně, ale sám na všechno nestačil a Luka vykrvácel. Jeho tělo sice zaopatřil, jak nejlépe uměl, ale pohřbít jej nemohl, tak učinil to, co se pohřbu nejvíce podobal. Odložil tělo do stoky poblíž kostela sv. Blažeje a snažil se zapomenout. Nutkání po pozření lidského masa opravdu přešlo, ale postupně se dostavoval čím dál tím silnější pocit vinny. Věděl, že musí co nejrychleji opustit Dubrovník, neboť setkání s paladin-biskupem Valentinem z Vyšehradu se obával. Znal jej z dřívějška osobně a nepochyboval, že by pro Ursuse bylo dílem okamžiku jej prohlédnout a poslat na hranici. Ne že by si to nezasloužil.

Otec Hans vylučoval, že by to mohlo být dílem magie, neb si myslí, že žádný kouzelník by nebyl schopen prosadit svou vůli do mysli člověka na mši v katedrále. Což se rozhodla otestovat Amalasunta a na dálku vnuknout někomu, kdo se právě v dubrovnické katedrále nacházel, aby do pokladničky na milodary vhodil tři stejné smotané listy propíchnuté dřívkem. Družinka však tušila, že jsou nejen přímá, ale i nepřímá působení magie, takže je těžké cokoliv vyloučit. Snad jen nekromancii, neb proti té by působila moc katedrály v plné síle. Kněz také uvedl, že v době předcházející 10. březnu nečinil nic mimořádného, s nikým se nesetkal, vyjma toho, že pro biskupa vykonával jeden speciální úkol, prověřoval skupinku podivných mužů, zřejmě žoldáků. Jejich vůdce byl dost divný, s největší pravděpodobností mutant (byl docela překvapen, že družinka ví, o co jde). Podle popisu se jednalo o Yorgolla a některé z jeho mužů. O nich věděl jen to, že se za noci na chvíli vydali do Kravičova domu, ale dlouho tam nepobyli.

Úvahy družinky se točily kolem toho, kdo by byl schopen takto mocného prosazení své vůle a taky zda byl cílem Hans či přímo biskup. Při tom se Boreš nechal vyhecovat k tomu, aby družinku i v počínající bóře přepravil na ostrůvek Gubeš, kde žil Kamar Zlý, druid kamenů. Plavba to byla sice krásná a rychlá, ale náročná a ne zcela suchá. Starý Avar nebyl návštěvou příliš překvapen a, ač vzbuzen, ani rozezlen, čímž nedostál svému jménu. Za úplatek v podobě dobrého jídla byl více než ochotný konverzovat. Nicméně hned na úvod Amálku zklamal. Prozkoumání jejího hvězdného kamene s mléčným zákalem (získán od Sergera) zabere nějaký čas, neb má zjevně vadu či neobvyklost. Odhaduje to na dobu od úplňku do úplňku. A bude za to chtít řízek od svině.

Otázka na Perunovy klíny jej potěšila, což tak docela neplatilo družince a jeho odpovědi. Perunovy klíny jsou hlavice blesků, jimiž Perun Hromovládný, mocný mezi bohy, zasáhl zemi tak, že se otřásla. Nepřesně se toto označení používá pro železité meteority, z nichž lze získat kov na výrobu zajímavých zbraní. Několik jich bylo vidět na Velké burze, avšak žádná z nich družinku víc nezaujala. Sehnat původní Perunův klín nebude zřejmě vůbec snadné, neb byly využívány jako hlavice sekeromlatů slovanských náčelníků a kněží. Velkou část z nich pak zlikvidovala církev, když se zmocnila jejich původních území. Takže se k nim lze dostat buď na černém trhu, spíš někde mimo dohled církve, anebo v Pobaltí. Na závěr se zmínil o Perunově prstu, čepeli sestavené z kusů Perunových klínů a všeho možného dalšího. Podle z jedné legend by se mohl nalézat v avarské hrobce pod královským hřbitovem v Trstenu. Kamar byl přesvědčen o tom, že by Prst dokázal zničit okruží bez jakýchkoliv následků. Nicméně si vymínil, že tuto informaci nesmí nikomu jinému sdělit. Zejména ne biskupovi, nebo jiným církevníkům. Plavba na Galinčak, kde chtěli spojit zdvořilostní návštěvu s konzultací u Zvonimira z Drače, prvního (a taky dalšího a dalšího) Prvního mága Republiky. Vítr stále sílil, při některých poryvech do lodi trochu zatékalo přes levý bort, ale Boreš plavbu zvládl na výbornou – a zatraceně rychle. Pak se však zdálo, že štěstí družinku opustilo.

Přiblížení se k samotnému ostrůvku bylo překvapivě komplikované. Vítr se náhle zdál silnější a na místní poměry se zvedaly i větší vlny, které se v pásu na jih od ostrůvku divoce střetávaly. Nebylo těžké odhadnout, že zde působí magie. Zvonimir je i tentokráte chtěl vystavit zkoušce.

Blíží se půlnoc z 21. března, jste dost unavení.
Již 28. jste očekávání se jménem nového prvního mága republiky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32274
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

57. setkání

Rozhovor druhý

Přistání nakonec nebylo tak problematické, jak se mohlo z pohledu na situaci zdát. Vítr dul, střetávající se proudy vytvářely místní vlnobití, ale Malé moře nedovolovalo ani s použitím magie vytvořit podmínky skutečně děsivé. Jediná složitější situace nastala, když Boreš ne zcela odhadl sílu větru a místo pomalejšího doklouzání nastavil větru plnou plachtu a rázem se i s vypůjčenou lodičkou octl za ostrůvkem. Napodruhé už družinka neriskovala a zcela rozumně se chopila vesel, s jejichž pomocí bezpečně zakotvila u jižního břehu.

Zvonimir z Drače, první První mág republiky je již očekával. Byl rád, že si má s kým popovídat, a že toho k probrání bylo více než dost. Úvodem družinku pochválil, že dokázali už velké věci a přesto jsou jejich srdce prosta pýchy. Potom se však již snažil zodpovědět všeličné otázky

Je druhá hodina ranní 22. března, jste hodně unavení, hladoví.

Již 28. jste očekávání se jménem nového prvního mága republiky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32274
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

58. setkání
Na trstenské frontě

Plavbu do Trstena zvládl Boreš na výbornou včetně přistání za tmy. Samotná vesnice ležící na pevnině byla trochu větší než většina ostatních, ale nyní vypadala zcela opuštěná. Zdálo se, že ve chvatu, ale ne v úprku. Vlastně i v přístavišti zbývaly jen loďky, které nemělo smysl brát s sebou, za tmy však působily skoro normálně. Nejiná situace pokračovala i dále od břehu, bez ohledu na to, jak moc cesta stoupala po úbočí Trsteniku, skalnatého kopce šedavého zbarvení, který dal vísce jméno. Dalo se s využitím mladé hraničářky odhadnout, že tomu tak je už víc, než rok.

Změna nastala až v okolí kostela, kde bylo možno zaslechnout, a samozřejmě i ucítit několik hospodářských zvířat, prasata, slepice, ovce a pár kravek. Rovněž několik nejbližších hospodářských budov bylo využíváno, jak k ubytování zvířectva tak k uskladnění plodina jejich zpracování. Ale ústředním bodem byl zřejmě samotný kostel, poctivá postarší kamenná budova s dodatečně zpevněnými dveřmi. Zatímco hraničářka opět ohledávala stopy, tak Boreš nakoukl vysoko posazeným oknem. Vnitřek kostela však spíše než svatostánek boží připomínal vojenské ležení, byť alespoň stylové - o oltář byly opřeny nejen zbraně rázu světského, povětšinou rozbité, ale i bible a kancionály ve stavu jen o trochu lepším. Z modlitebních lavic bylo zbudováno několik improvizovaných lůžek a u stěn se byly srovnány zásoby potravin. Mezitím stopy prozradily, že kolem půlnoci vyběhlo z kostela několik osob směrem ke hřbitovu. Družinka je s nepřílišným nadšením následovala.

Jen kousek za posledními staveními byla přes cestu závora a u ní několik varovných znamení. Je otázkou, zda by z kamínků vyskládané kříže a jedna neumělá lebka odradily vůbec někoho, na družinku však mnohem více zafungoval zvuk podivného boje zpoza skalního hřbetu. Tak místo otočení se a uposlechnutí varování přidali do kroku a byli za to odměněni podivným výhledem. U potoka se odehrávala lehce paradoxní ale nepříliš veselá bitva, jeden kněz štíhlé postavy světil v extatickém zápalu potok. Nebylo třeba přílišných znalostí k poznání, že je na samé hranici vyčerpání, možná až za ní. Tam kde jeho šat nesmáčela potoční voda byl mokrý potem. Druhý kněz, zřejmě nejstarší a nejmocnější ve své víře, s použitím nějaké velké okované náboženské knihy držené laickým pomocníkem posílal požehnání a hlavně čelil vlnám zla přicházejícím přes vodu. nebyl na tom o mnoho lépe než jeho kolega. Ani jeden z nich by však neměnil s třetím otcem, který ležel pokousán na břehu. Čtvrtý a poslední z církevních představitelů vidlemi spolu s druhým laickým bratrem, vyzbrojeným pro změnu sekerou, odrážel od padlého kolegy hladová mrtvá těla, která se už dostala na tento břeh. Drželi jen proto, že obě zombie byly nemálo zasaženy svatým proudem Trstenského potoka.

Jejich situace se mohla zhoršit každou chvíli, neboť nemrtví právě zkoušeli novou taktiku - zjevně slabší a méněcenní kostlivci vzali na ramena bojeschopnější zombii a rozeběhli se přímo do potoka. Působení svěcené vody odhalilo, že nešlo o pravé kostlivce složené z lidských kostí, ale o přímé emanace zla. Jediná nepříliš poškozená zombie by dost možná dokázala statečný odpor církevníků zlomit. Proti tomu byl však Boreš, vyslal salvu modrých blesků, která smázla kostlivce výše po proudu, jeho padající náklad podrazil druhého a svěcená voda dokonala dílo zkázy. V tentýž moment zaútočil bratr František na zombie na tomto břehu. První padla pod mohutnou ranou Salabaruky, druhá by první ránu možná ustála, avšak tentokráte byl magický oheň při chuti a ukončil druhou přítomnost nebohého těla na tomto světě. Od pokusu ostatních nemrtvých zasypat obránce kameny je odradil opět Boreš když přesně rozpočítanými salvami blesků srazil další dvě zombie. Do svítání pak nezbývalo příliš mnoho času, takže svět získal na dalších pár hodin klid.

Zraněného kněze vyléčil otec Dissmass Hvězdou Pany Marie z Mladovarových zásob. Otec Josef z Pecse tak na tom byl nakonec lépe, než jeho bratři ve víře. Vidlemi bojující Jakub šel jakžtakž sám, ale stařičkého otce Filipa a z transu se probudivšího Giancarla Dos Mesas museli ostatní nést. Otcové Jakub a Giancarlo byli předchůdci Dissmassovými v úkolu zbudovati na Tajanu kostel. A to na tom sama družinka nebyla o mnoho lépe, protože nad ránem končil dlouhý a vyčerpávající den velmi zahájený brzy ráno plavbou do Stonu. V improvizovaně opevněném kostele sv. Anny Samodruhé se jim dostalo slušného noclehu, dobré vody, ale žádného jídla. Kněží se evidentně trochu styděli, když podél stěny kostela byly vyrovnány zásoby, ale i bez jejich narážek bylo jasné, že jídlo taktak stačí pro zdejších šest duší (a hlavně žaludků). A to ještě nedávno o jednoho bratra přišli, bez něj by poznali hlad, nikoliv poprvé.

Ostatně napovídalo se toho více, trochu problém byl s otcem Josefem, který neuměl pořádně jinak než svou mateřštinou, takže komunikoval směsí latiny, prosté elfštiny a bohaté gestikulace. Tu využil obzvláště tehdy, když se kdosi z družinky zmínil o možnosti požádat o pomoc nedaleko přebývajícího Zvonimira z Drače. Z jeho expresivního vyjádření nebylo těžké pochopit, že Starého Draka považuje za stejné zlo, jako to, co sídlí na Hřbitově a jediný důvod, proč nedrží stráž i před jeho hrobem je ten, že na to nemá lidi. Nicméně na jeho řeči byl důležitý jiný moment a sice označení Zvonimira jako Starého draka, Yarlunga. To družiníky navedlo k možnému výkladu Kraakových stručných poznámek. Tajuplný Amlung de Stonum mohl mít dosti společného s pány z Drače, ba dokonce být samotným Zvonimirem. Tyto úvahy si však nechali pro sebe.

Naopak místní se rádi podělili o to málo, co věděli o současných událostech. Tak především zdejší podivná situace už trvala více, než půl třetího roku, přesto se zpráva o zdejší situaci nedostala nikam dál. Biskup de Coimbra by se tom jistě zmínil, zvláště s ohledem na jeho vztah k nemrtvým, nebo snad naopak zdejší události byly příčinou jeho velkých obav z Popičova nemrtvého povstání? Pak by jednal s družinkou mnohem méně na rovinu, než se zdálo. Obyvatelé vesnice byli usazeni po vesničkách na západní straně neretavského údolí, takže ti zprávu nikam daleko donést nemuseli, ale kněží tvrdili, že se pokoušeli kontaktovat svět různými způsoby. Docela nedávno dokonce zaplatili jakémusi seveřanovi, který tvrdil, že za tři zlaté doručí jejich zprávu se zárukou. S mečem to uměl, takže mu dali své poslední peníze. Vlastně si mysleli, že družinka je předvojem kolony vyslané na základě jím doručených informací.

Jinak se situace neustále pomalu zhoršuje. Mysleli si, že když zemřel při obraně kněz, tak jim to zajistí na nějakou dobu pokoj, jak se již třikrát stalo. Ovšem asi před měsícem padli hned dva za jedinou noc a od té doby se útoky spíš stupňovaly. Z duchovní formy boje zjistili, že výpady k potoku řídí tichá hrůza jménem Azzazzel. Podle jejich zkušeností nikdy neovládala najednou více než kopu kostlivců a o něco méně dalších nemrtvých, převážně zombií, ale objevovali se i ghůlové, fextové a mumie. Útoky sílily vždy, když se nemrtvým podařilo pozřít nějakou lidskou kořist. Poslední útoky pak byly živeny krví dvanácti odvážných dobrodruhů, kteří se pokusili přemoci zlo silou svých zbraní. Nikdo z nich se nevrátil, ač v jejich řadách byl alchymista, dva hraničáři a zbytek válečníků. Čtyři z nich byli dokonce urostlí muži z barbarských kmenů.

Pokud bylo s přivřenýma očima pochopitelné, proč se kněží nežádali o pomoc demiliche Zvonimira, tak to v žádném případě neplatilo o jeho prapotomkovi, současném pánu z Drače a členovi Velké rady Dubrovníku. Trsteno sice nespadalo do jeho panství, ale tento uznávaní voják by jen těžko odmítl pomoc. Kněží to však odůvodňovali jeho dlouhodobě negativním postojem k církvi svaté a rovněž pochybným předkem. Při tom dostat se na jeho dvorec a zpět by nebyl problém během jediného dne, takže v noci, kdy zlo pronikalo ven by obrana oslabena nebyla. Před družinkou se pak nezmínili o dalším z důvodů - v jeho žilách kolovala alespoň trocha elfí krve, byla tedy nečistá a zrádná. Ovšem dvakrát takový měl být i gnómí kouzleník, ten se však ukázal jako velmi účinný likvidátor nemrtvých a při podpoře svaté věci nezaváhal. Jen o trochu menší údiv budil i bratr Vyjebal, mistr trpaslík ve službách božích, nevídaný jev.
Po spánku, který se zdál kratším, než by bylo třeba, se družinka rozhodovala co dál s nastalou situací. Tentokráte však neváhali dlouho, neb čas volby nového prvního mága se blížil. Boreš vyslal svého Havrana se zprávou za biskupem Hugo de Coimbrou a celá družinka se následně vypravila do Drače. Audience se jako obvykla trochu zdržela laxností úředníků a komořích, navíc když k ní konečně došlo, lord Dragomil je přijal se převlékaje ke cvičení s mečem. Jeho tón byl příkrá až hrubý, alespoň do okamžiku, než zjistil o koho jde. Pak byl dokonce na své poměry vlídný. Zdálo se, že bratra Františka si dokonce docela váží zatímco otce Dissmasse, snad zdvořile, ignoroval.

Po prvním poslechu novinek zpoza Malého moře se uzzaradoval a chtěl přes vodu poslat okamžitou pomoc v podobě dvanácti vojáků a všech tří kněží, majících za úkol hlásat slovo boží v jeho doslechu. Když mu bratr František vysvětlil povahu číhajícího nebezpečí a jeho posilování se konzumací padlých nepřátel, změnil své rozhodnutí a vyrazil sám. Lépe řečeno osobně, neboť jeho doprovod zahrnoval půl tuctu strach nahánějících strážných, bubeníka, vlajkonoše a všechny tři místní kněze. Jak se ukázalo zanedlouho, motivací k odjezdu mohla být i poněkud vokálně výraznější paní manželka. Družinka taktéž neváhala, zajistila převoz loďky do stonu a na vypůjčených koních vyrazila rychle do Města soli.

Je šestá hodina večerní 22. března, jste před branami Stonu, unavení, ale najedení a Havran se ještě nevrátil (ač už by zpět být mohl).
Již 28. jste očekávání se jménem nového prvního mága republiky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32274
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

59. setkání
Shánění pomoci
Nepřítomni – nikdo

Pohled na Ston obzvláštňovala neobvyklá vlajka vlající nad zdejší posádkou. Dlouhý červenobílý praporec se zlatým lemováním byl válečnou vlajkou Dubrovníku vyvěšovanou jen po vyhlášení války nebo při srovnatelném nebezpečí. Na nábřeží byla nastoupena celá 4. centurie, její vojáci vypadali v plné zbroji schopně, odhodlaně, ale v jejich pohledech byla znát nejistota. Zřejmě i je vlající praporec překvapil. To potvrdil družinky ze včerejška starý známý Neven od Mlýna, na základě spěšné zprávy z Dubrovníka se měla celá centurie shromáždit a připravit co nejrychleji, avšak neobsahovala žádnou informaci o tom, komu se bude čelit. Pouze se dalo dovodit, že příčinnou nebyly tentokráte Benátky, neboť válečné galéry měly zůstat uložené.

Na základě Nevenova doporučení je pak přijal i Hrvoj Viševic, mladší bratr Pána ze stonu, člena Velké rady Mihaila, velitel zdejší posádky. Ten potvrdil Nevenova slova a snažil se získat více informací od družinky, sám však nechtěl prozradit způsob doručení zprávy. Otec Dissmass mu tedy s ostatními vylíčil, co zjistili v Trstenu, na oplátku jim Hrvoje potvrdil, že z té oblasti nedorazily žádné informace, osobně si myslí, že příčinnou jsou problémy v deltě Neretvy, kde se přemnožily jakési ohnivé ještěrky. A trstensko byla vždy méně významná okrajová oblast, proto absence zpráv nebyla až tak zřetelná.

Když to nadále vypadalo, že se hned nezačne dít nic zvláštního, odešla družinka na večeři, při které probírala jak otázku budoucího prvního mága, tak zdejší problém s vraždou doručovatele Öröbrö a její možné souvislosti s trstenskými událostmi. Amalasunta při souhrnném hodnocení došla k závěru, že družinka uplatňuje extrémně diskriminační kritéria. Vyřadili Ráchel, jedinou ženu mezi kandidáty, cikána Vlaha Morciče, Thoebalda ze Zary z důvodů věku, Sergero de Sebenico, jediný nelidský kandidát se, pravda vyřadil sám, nicméně s přispěním družinky. Elegantního Giacomma Linda, o němž kolovaly rozporuplné informace, pokud jde o jeho orientaci, rovněž nepreferovali - na rozdíl od Velké rady. K tíži Kreuzzeho a Aksamyta pak nepochybně byla přičítána jejich příslušnost k církvi, respektive k čemu, co vypadalo jako magické odbory. No a jako jediný přijatelný kandidát zbyl mladý běloch, s jehož jmenováním však družinka otálela, dokud neodstraní svůj fyzický handicap. Jejich svědomí tak mohlo uklidnit jedině to, že to byl skutečně ten nejkompetentnější uchazeč, alespoň podle informací, které měli k dispozici.

Po večeři se vrátili za Hrvojem a nedlouho poté hlídka hlásila, že se od Dubrovníku blíží loď pod plnými plachtami. Za bezvětří to zračilo cosi mimořádného, takže nebylo divu, že se všichni shromáždili na nábřeží a s napětím očekávali, co loď přiváží. To se ukázalo záhy, neboť Krvesajní bratři netajili svou přítomnost ani radost z toho, že vidí družinku na živu. Jak se záhy ukázalo, příčinnou poplachu byl Borešův havran, který více mrtvý než živý dorazil za de Coimbrou bez jakékoliv zprávy. Roztáčené kolo úvah o tom, co dál, zastavil Wrank, který rázně zavelel, že o všem musí být v prvé řadě informován biskup. S pomocí Ráchel, která měla radost ze své užitečnosti jako větromága, uplynula i zpáteční cesta rychle, přesto dorazili až po půlnoci. Cestou se opět přetřásal Scarletti a z diskuse vzešla jako nejpravděpodobnější hypotéza, že by mohl být vlkodlak, pozření lidských srdcí by jej učinilo silnějším, dospělejším a tedy vizuálně starším. Tuto možnost nejvíce propagoval Wrank nemoha se smířit s bratrovou porážkou ve finále poslední arény.

Biskup Hugo de Coimbra je očekával a mohl tak uklidnit Boreše, jeho havran vypadal, že přestál zimní bouři, sám to i potvrdil, ale s pomocí toho i onoho umění se rychle zotavoval. Ctihodný prelát komentoval jak vážnost jeho úřadu klesá, když o půlnoci přijímá skupiny osob považujících jej za veterináře v doprovodu trpaslíků, kteří se mu na jeho první mši v Dubrovníku pokusili výhodně prodat sud mešního vína. Humor jej však záhy opustil, když se dozvěděl veškeré podrobnosti o událostech na pohřebišti v Trstenu. Vše pozorně vyslechl a ocenil rozvahu a nasazení, projevené družinkou, což mu ale nezabránilo projevit nesouhlas s otcem Dissmassem pokud jde o efektivitu motliteb trstenských kněží. Motlitby vždy dokázaly přivolat nějakého kněze a další pomocníky, aby se frontová linie jakžtakž udržela. Nehledě k tomu,že bariéra, které musely vzdorovat, byla evidentně silná, jak dosvědčily případy potlučeného havrana i zavražděného doručovatele. V souvislosti s druhým zmíněným pak vyvstala otázka, zda trstenské informace byly jediný důvod, nebo nikoliv.

Amálka v této souvislosti navrhovala výslech Nissandra Scarlettiho s využitím jejích magických schopností, avšak Dissmass radil si vyžádat souhlas rady, neboť útok na občana Dubrovníku v jeho hradbách nebyl nejlepší nápad. To připomnělo Caelovi, že by mohl využít svých nově nabytých schopností a tak před spaním prosil svaté patrony pravdy, moudrosti a spravedlnosti o odpověď na otázku, na čí popud jednal Nissandro ve stonských stokách. Odpověď, která zněla, že jednal na příkaz paní de Virgollo, byla jistá ne výše než ze dvou třetin, ovšem potvrdila dosud nejistou skutečnost, že Klassenia ml. a Matea z Broce opravdu zavraždil Nissandro.

Družinka si zašla odpočinout do Villa Verty s tím,že brzy ráno vyrazí zpět. Biskup de Coimbra naznačil, že se sám zúčastní této mise, neboť samotná akce a pak případný úspěch v ní by alespoň na čas odložil problémy vyvolané střety mezi splitských na montecorvinským arcibiskupem o nadvládu nad jeho stolcem. Nebylo těžké postřehnout tajnou ambici o tom, že i Dubrovníku by slušelo být sídlem arcidiecéze.

Je šestá hodina ranní 23. března, jste v dubrovnické katedrále, relativně odpočatí a dobře najedení.
Již 28. jste očekávání se jménem nového prvního mága republiky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32274
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

60. až 62. setkání
Trstenské podzemí
Nepřítomen: nikdo

Začínáme v katedrále

Všichni kněží překotně vysvětlují biskupu de Coimbrovi, že nemá riskovat svůj život a nabízejí se, že výpravu povedou sami. Jejich snaha biskupa dojme, ale neobměkčí, zdá se pevně rozhodnut vyrazit sám. Proto klér změní taktiku a pro změnu chtějí jet všichni a chránit jej. To biskup odmítá, nechce ohrozit je, diecézi a ani to na základě informací od družinky nepovažuje za vhodné z hlediska taktického. Když je konečně přesvědčí, přijde legát custodie Cassanovič a vše začne nanovo.

Nakonec vyrazí biskup Hugo de Coimbra, jeho důvěrník Ignatus, paladin Zoltán van Hertz cestující z kláštera Tihany do Soluně, komoří Franjo Štrok a jáhen Paolo (poslední dva jsou špioni obou dominanci si nárokujících arcibiskupů, de Coimbra je chce jako svědky). Řadu osob ovšem biskup odmítne - zejména Krvesajné bratry – chce (a potřebuje), aby úspěch připadl církvi. Odmítá je navenek sebejistě až povýšeně, ale jinak s velmi těžkým srdcem. Oba bratři nabídnou, že se stanou novici, aby se mohli přidat. Ani na to však de Coimbra nepřistoupí. Ze stejného důvodu loď nebude pohánět Ráchel Katz, ač je jí to moc líto. Odmítnuta byla rovněž podpora od dubrovnické městské gardy, ale šest půl tuctu mladších bratří zdatných nejen ve víře, ale i s meči již biskup odvrátit nedokázal.

Ve Stonu se pak na Viševicův rozkaz a z části proti de Coimbrově přání připojily dvě dekurie vybraných válečníků zdejší setniny. Při krátké plavbě z Drače na pevninu zalétali k ostrůvku Galičak pohledy nejen družinkové, ale neméně často i biskupovy. V Trstenu se spojili s Dragomilem, pánem z Drače a spolu s celou místní silou vyrazili na trestnou výpravu proti zlu sídlícímu na hřbitově. Potok, o nějž se předminulé noci vedla drsná řež, překonali tentokráte bez jakéhokoliv odporu. Zda kvůli své síle nebo třetí hodině popolední, nevěděli. Podobná situace byla téměř až ke kostelíku sv. Panny Marie Blacenské.

Na dohled od této spíš větší kaple zajímavě umístěné na střeše podskalních domků dříve obývaných místními správci však nepřítel udeřil. Ze všech stran se rojili kostlivci, zombie a jiní nemrtví. To však byla jen jedna forma útoku, vlny nehmotného zla přicházely z všech směrů, a tak měli plné ruce práce nejen válečníci, ale i kněží, zejména biskup de Coimbra, ve středu všech odrážel úder za úderem. Přesto spolu s lordem Dragomilem dokázal řídit obranu, ba dokonce postoupit téměř na dosah kostelíku. Ten se zdál překvapivě nedotčen. Mezi obrannými modlitbami vyslal biskup družinku vpřed, tiché gesto nepřipouštělo jakýkoliv odpor. Věděli, že je třeba udeřit na samotný zdroj zla, ale přes hordy kostlivců nemají šanci se k němu probít.

Družinka tak s oběma paladiny v čele prorazila slabší linii nemrtvých před kostelíkem a vklouzla dovnitř. Chvíli na to začal biskupův voj pod těžkým útokem ustupovat. Amálce s Dissmassem netrvalo dlouho přijít na zdroj moci chránící tuto stavbu. Byla jím podivná, primitivisticky působící soška zřejmě zobrazující Pannu Marii. Zvídavcům pak netrvalo dlouho zjistit, že uvnitř sošky je schovaný podivný kamenný útvar, z něhož přímo sálala jakási síla. Podle Kamarova popisu by se mohlo jednat o Perunův klín, ale kde se tu vzal, bylo záhadou. Dissmass jej každopádně a s úctou ze sošky vyňal a převzal do své správy.

Zlo stále dotíralo na stahující se Dubrovňany a tak cesta k bráně na hřbitov byla volná. Pohřebiště bylo čtvrt míle široké a nejméně polovinu té délky dlouhé, celá zadní strana byla tvořena skalním masivem Trstena, jinak jej obkružovala mohutná zeď či spíš hradba. Doprostřed čelní stěny zasazena byla brána, nad níž plálo věčné světlo. Na levé, jižní straně byl hned za hradbou prudký sráz, v pravé zdi pak otvor, kudy vytékal potok, jež o něco níže přehrazoval cestu ke hřbitovu. Každý hrob byl doplněn či přímo tvořen stromem, čím exotičtějším, tím lépe. Všem se překvapivě dobře dařilo. Na ochozu hřbitovní zdi patrolovala čtveřice strážných duchů, která na Trstenském hřbitově družinku přátelsky uvítala, ale zároveň varovala, aby se k nim nepřibližovali, neb by museli zaútočit jsouce i oni z části v područí Azzazzelově.

Zkušené družince netrvalo dlouho poznat, že pokud se někde zlo ukrývá, tak v nejstarší, podzemní části pohřebiště. Odhalit vstup za vodopádem pak rovněž nebylo příliš obtížné. Stezka je dovedla až k podivné místnosti, z níž magie přímo páchla. Ač se jednalo o starý theurgický výtvor, propojoval, jak uváděl nápis na jeho stropě, 9 úrovní ještě starších hrobek. Avšak i jeho ovládání bylo zasaženo mocným zlem a téměř nefungovalo.

Vnitřní hrobky trstenské
Boreš odvážně zatáhl za páku toho, co zbylo z ovládání zásvětního výtahu, a místnost se přesunula. Velmi nepříjemná cesta naštěstí netrvala dlouho. Nicméně její výsledek byl i tak zklamáním. Tři velké sály plné hrobů byly vykradeny již před dlouhou dobou, prokopaný tunel ohavných lupičů zavalen a zapečetěn, kosti narovnány podél stěn. Jinak nic zajímavého. Vyjma pár krys a švábů nic. Až na odchodu se v sále nejbližším výtahu začal z nahromaděných kostí skládat jakýsi kolos. Družinka nezaváhala a zaútočila na něj dříve, než mohl být dokončen. To se ukázalo jako správná volba, neb přes tuto výhodu se jednalo o nebezpečného protivníka. Salabarúka ve Vyjebalvoých rukou však odvedla velký kus práce, jež byla dokončena, překvapivě, Amalasuntou, která snad pod dojmem místa samého a přítomnosti prastarého zla vyjednávala modrými blesky a vrátila golema zpět do nebytí.

Další patro pohřebišť vypadalo zpočátku stejně, jen menší sál rovněž vykradených hrobů, tentokráte bez kostí podél stěn. Cestu dále přehrazoval mohutný kamenný blok. V jeho středu bylo ozdobné umyvadlo a nad ním držákem na pochodeň. Kolem dokola stál nápis: Zde v temnotě odpočívají mrtví spánkem spravedlivých, vstup, kdož jsi čistý a obezřetný. Překážím-li v cestě, prohoď je. Družince nedalo příliš mnoho práce pochopil, jak průchod otevřít. Stačilo do umyvadla umístit zapálenou pochodeň a na držák pochodně mokrý hadr. Tak se dostali do sálu ve tvaru rovnoramenného kříže. Ten byl do posledního místečka zaplněný hroby spíše chudšími. Z jednoho hrobu, v místě kam prosakovala vlhkost, rostly houby - rosolovitá vajíčka dozrávající v malé černé špičky s červeným středem hlavičky. Caelova tabulka odhalila, že se jedná o Xantypu černou, smrtelně jedovatou a dosti vzácnou záležitost. Tucet nejzralejších spolu s dvacítkou vajíček skončil v paladinově batohu. Ani tady se však nenacházelo nic zajímavého, žádný zdroj zla.

Třetí trhnutí pákou je přeneslo zase dál, cesta byla trochu delší, naštěstí si již začali zvykat. Před družinkou se tentokrát otevřely velmi staré tunely, celé vlhké, pomalu se rozpadající. První sál byl v porovnání s druhým ještě v pořádku, tam už převládaly louže a na mnoha místech voda viditelně kapala. Nebylo proto překvapením, že svažující se cesta dál byla z části zavalena a zčásti zatopena. Ve vodě žila přes sedm stop dlouhá, barevně světélkující mnohonožka schopná dokonce jakési velmi jednoduché komunikace. Výměnou za trochu jídla věnovala družince postupně hromádky drobných v celkové hodnotě tří zlatých. Otec Dissmass pečlivě ověřil, že ani zde se srdce zla nenachází.

Čtvrtý navštívený sál byl opět v mnohme lepší stavu, vlastně dosti podobný druhé zastávce. Cestu dál opět přehrazoval kamenný blok, tentokráte velkým obrazem. V prostoře před nímležely dvě mrtvoly, jež hrobka chránila před hnilobným rozkladem, ale přesto se rozpadaly a schly. Jen pokožka se zdála docela nedotčena, podle ní bylo lze odhadnout stáří mrtvol na měsíc +- 200 let. Prvním z nich byl člověk bojovník, v plátovce, obouručák měl osazen hvězdným kamenem +2, v brašničce na opasku zůstalo nedotčeno šest flákonků (2 x léčení, 2x rychlost, 2x obří síla). Nejzajímavější byla levá strana hrudi, odhalená při sundávání docela slušné zbroje. Nacházelo se zde tetování kříže omotaného hadem s hlavou položenou na jeho břevnu tak, že bradavka tvořila hadí oko. Tetovaný had vypadal menší, než ten u lupiče v Mladovarově domě. Stejné tetování měl i druhý člověk, asi lupič. Lepší kožená zbroj (KZ 4), krátký meč a dýka, kuše z lehkého kovu, kvalitní práce, rozhodně trpasličí (SZ 6+1; jedno místo na runu, sloty na hvězdné kameny 1-1-1) Sada kvalitních šperháků a dva lektvary mistrovské zlodějiny potvrdili domněnku o nebožtíkově profesi.

Poté, co družinka vybranou kořist přemístila do výtahu, prozkoumala obraz:

Na kvádru je obtížně, ale přeci jen rozeznatelný velký obraz, krajinomalba kombinovaná s rytinou. Pár míst je viditelně osahaných.
V horní části středu dominuje obrazu jasně svítící slunce, jež mu dodává docela příjemnou atmosféru, v kontrastu s tím je ale vidět i několik souhvězdí. Uvnitř slunce se nachází runový nápis Mír a pokoj.
Ve středu obrazu je vidět trstenské pohřebiště obdélníkového tvaru, pohřebiště je vyplněno obrázky krásných stromů a keřů. Zdi hřbitova jsou obklopeny symbolikou čtyř živlů – nahoře skála, země, vpravo potok, voda, dole věčné světlo, oheň a vlevo sráz, vzduch.
Na nádvoří (mezi portálem a hradbou) je vyobrazeno několik osob – prostřední skupinka zřejmě představuje pohřební průvod zahrnující zřetelně lidi ale i další rasy, pod ní je dvojice trpasličích kameníků s nářadím a ještě pod nimi trpaslík a člověk ve zbroji, nad nimi pak obyčejně vypadající rodina neurčité rasy. Úplně nejvýše je skupinka tvořená lidským klerikem, možná biskupem a dvěma pomocníky. Všichni směřují ke vstupu do hrobky. To zabírá celou pravou třetinu obrazu.
Okraje obrazu jsou vyplněny stylizovanou mapou pobřeží a okolí vůbec. V levém horním jsou zachyceny Benátky, symbol města je vyveden zlatě. Pak následovali již na této straně moře v bronzu zobrazené Pula, Reccum, stříbrná Zarra, Šibenik, Split, bronzové Drače, stříbrný Ston ozdobený kopci soli, zlatý Dubrovník, bronzový Epidaurus a poslední z pobřežních měst byla Soluň, ve stříbře. V horách bylo spousta drobných bronzových teček, mnohdy bez názvu, stříbro značilo horu Divin, pod níž někde se nacházelo hlavní město zdejších trpaslíků. Tajemný Mostar si pak od dávného umělce vysloužil zlatou.
Ve střední části mezi mapovými okraji a pohřebištěm byla zachycena řada staveb, od nuzné chatrče, přes selské stavení, řemeslnickou dílnu, měšťanský dům, klášter až po tvrz. Jinak je obraz vyplněn symbolizovanými obrázky rostlin, zvířat a celkově působí pokojně až pietně.

Rozhřešení této hádanky se ukázalo překvapivě obtížné. Až po dlouhém dumání je napadlo propojením míst na stylizované mapě vyjádřit, kdo jsou, odkud přicházejí a za jakým účelem. Následně se ukázalo, že ač pracný, tak úspěch nebyl z těch dobře odměněných. V chodbě čekal elegantně, byť trochu starosvětsky oděný člověk, celý v černém s bledou pletí, rudými rty a perlově bílými zuby. Nicméně nejvýraznější byly jeho oči, z nichž zlo přímo vyzařovalo tak, že byly děsivější, než šermířský bastard z krvavého železa v upírových rukou. A ten se v následující bitvě ukázal více než strašidelný. Družinka nakonec se štěstím těsně vyhrála, nicméně tentokrát nezůstal nikdo nezraněn, neb upír byl schopen část magických úroků obrátit proti sesilateli, což stálo nemálo životů Amálku s Borešem.

V místnosti strážené upírem byly dvě další mrtvoly - barbarský šermíř se zlomeným kdysi asi hodně dobrým bastardem (na čepeli se zachovala runa – Všezraň IV. Úrovně), velmi kvalitní kroužkoplátovka (kámen +1 KZ, umí rychlost na 3 kola na příkaz) a alchymista, taky z rodu barbarů, dokonce možná šermířův bratr. Oba měli tetování hada na kříži, tentokráte trochu většího než jakým se pyšnil lupič nalezený v předsálí. Alchymistovu výbavu tvořila hůl kovová, skládací - jedovarnická, destičková zbroj. Levý náloketník, ze stříbra, posázen kameny a runou (síla +4 stupně, obratnost +3, odolnost +2, runa ochrany před zmámením a jedno volné místo na zbrojovou runu). Alchymista se nechtěl od náloketníku odloučit natolik, že povstal jako nemrtvý, naštěstí slabý a Salabaruka jeho odpornou existenci rázně ukončila.

Ještě hrůznější nález, než dvě vyschlé mrtvoly se nacházel v koutě sálu, kde byl stále ještě trochu živý kouzelník, půlelf. Vzhledem k celkové nahotě byl na jeho hrudi dobře vidět had se třemi smyčkami. Ač neměl viditelné zranění, byl mimo, zřejmě udržován zmámený. Až když se jej družinka pokusila vyléčit se trochu probral a začal blouznit: „oltář, náš starý oltář, musíme složit náš starý…had, had přijde!...kristus had, jediný a pravý pán…“. Pochopit smysl těchto slov nepomohla ani ta skutečnost, že po dalším léčení se vzpamatoval natolik, aby si uvědomil, kde je a vzápětí spáchal sebevraždu.

Když ve výtahu skončila i tato, draze vykoupená, kořist, přeneslo trhnutí pákou družinku zase dál, nikoliv však do neznáma, opět spatřili sál, kde Amalasunta slavně dorazila kostěného golema. Několik dalších pokusů vedlo ke stejnému výsledku – vraceli se do míst, která již znali. Až asi šestý pokus je přesunul do nového patra, tvořeného tentokráte jediným velikým sálem šestiúhelníkového tvaru. Přestože se jednalo o prostoru značných rozměrů, byla prakticky zcela zaplněna hroby bohatých Dubrovňanů (převážně). V nich by se dost možná našlo nejedno zajímavé bohatství, ale hrobky byly neporušeny a leckdy chráněny vlastními prostředky. Uprostřed, v nejnižší části sálu, se nacházela hrobka – památník vojáků a dalších bezejmenných hrdinů zaslouživších se o Dubrovník. Na památníku seděl duch. Podle zbroje dost možná jakýsi dávný paladin. Nevypadal nebezpečně, mimo jiné proto, že jedinou viditelnou zbraň – obouruční meč - měl vraženou do zad. Příchodem družinky se probral z letargie a začal příchozí nadšeně a mnohomluvně zdravit. Komunikace s ním nebyla lehká, protože měl potřebu se po dlouhých letech vypovídat a s jeho neschopností udržet myšlenku mohla soupeřit jen neochota některé naopak opustit. Ačkoliv se zdál vcelku ochotný a přátelský, tak jeho možnosti pomoci byly omezené – s ohledem na výskyt Azzazzela-Levianatha nemohl opustit „svůj“ sál a naprosto odmítla se byť jen přiblížit k přesunové místnosti. Družince tak posloužil jen informacemi o minulosti tohoto slavného pohřebiště a na oplátku žádal pomoc s nalezením svého meče. To samozřejmě nebylo těžké, komplikovanější však bylo meč nějakým způsobem vrátit jeho majiteli. S tím pomohl až Petar Morcič, duch Dissmassova kladiva Petarda.

Další strastiplná a nepřímá cesta zavedla družiníky opět do spodních pater. V předsálí stál na stráži kamenný trpasličí rytíř třímající v mocných pažích velikou sekeru, jež měla jeden břit ze zlata a druhý z oceli. Účel misky též umístěné na podstavci byl naštěstí dosti zjevný a za pouhou jednu zlatou umožnil prozkoumat soustavu sálků s královskými a náčelnickými hrobkami bez toho, že by musel někdo okusit, jak moc to podivuhodnou zbraní bolí. Ale ani zde průzkum vedený všemožnými způsoby nepřinesl žádný kloudný výsledek.

Ani tentokrát nebyla pouť zásvětním výtahem bez komplikací a zdržení. Nakonec se dostali do nultého patra, kterým původně vstoupili, avšak nyní se jim nabízely dvě další cesty, jak cesta zpět, ven z hrobky, tak cesta do pohřebních síní nultého patra. Z prvního, středně velkého sálu, jak již mohla družinka kvalifikovaně posoudit, vedly dvě souběžné chodby – jedna nahoru, druhá dolu, obě do velkých sálů plných nejrůznějších hrobek. Ve stropě nižšího sálu byl čtyři stopy široký čtvercový pruduch, z něhož bylo lze vnímat stopy magie. Průzkum pomocí spřáteleného ptactva (Borešův havran a oba papoušci) nepřinesl jiných výsledků, než potvrzení výskytu magické clony a určitou možnost výskytu jakési komůrky těsně před koncem šachty.

Až osobní průzkum odhalil, že se zde nachází magicky zastřená komůrka s hrobem barbarského hrdiny Hrunna, legendy z časů prehistorie nejen dubrovnické. Na jeho náhrobku se nacházel váček se zlatým mincemi a obchodními drahokamy v celkové hodnotě (X), dále pozůstatek kdysi zřejmě skvělého ocelového bastardu, nyní již bez jakékoliv užitečnosti. Vedle meče ležely šermířské rukavice kovovými chránítky a v nich se nacházela velká zlatá mince, pět palců v průměru a polovinu palce silná. Bratr Vyjebal briskně spočetl, že se jedná o 2 611 gramů čistého zlata. Mezi ornamenty šel s obtížemi přečíst text:

Mi helpante kiuj bezonas helpon.
Mi Sanigas, sana! Kuraco y edukante!
Mi riĉigos, ricos! Vivo etendante!!
Mi faras bonon, zorgas mas zorpon!!!

Mi ne lasos infanoj estos orfoj.
Mi trankviligita de suferado pacientoj!
Mi gluti malbene!!
Mi gardas kun forgese!!!


Družinku stálo hodně úsilí a přemýšlení, než byla schopna dát jakžtakž dohromady překlad:
Já pomáhám těm, kdo pomoc potřebují.
Lečím, hojím! Lečím! Vzdělávám
obohacuji! prodlužuji žití!!
konám dobro, starám se a pečuji.

Děti nenechávám bez otců,
nemocné zbavuji utrpení,
Polykám prokletí/é
Vzdoruji zapomnění.


Dalším průzkumem bylo seznáno, že šachta je zakončena dobře maskovaným nebezpečným propadlem chránicím vstup do horního sálu. Ten byl přes tuto vražednou ochranu však vykradený. Ani laskavá slova na disku však nepřesvědčila otce Dissmasse, že z disku necítí zlo. Proto se rozhodl ověřit účinnost Perunova Prstu a věc zničit. Měl totiž dojem, že ze zlaté masy cítí nějaké záchvěvy čehosi zlého, slabý, letmý, ale kněz nepochyboval. Následky úderu kamennou čepelí mu pak dali zřejmě za pravdu. Magický výbuch jeho a asistujícího bratra Františka Snimu dosti pošramotil. Odměnou jim byl pocit lehkého uklidnění v nitru a necelé dva kilogramy zlatých střepin, jež trpaslík sesbíral.

Další jízda sférickým výtahem je zanesla do nejhlubšího, nejspodnějšího patra aktuálně dostupných hrobek, přesto se zde na rozdíl od jiných sálů nacházelo pár světlíků, jimiž šlo zahlédnout odraz denního světla. Pod jedním z nich vyselo lano a na něm uvázané snad zlaté kladívko. Jak se jednalo o výjev podivný, tak pohled na podlahu sálu byl o to hrůzostrašnější. Na stařičkých hrobech či jejich zbytcích byly položeny desítky mrtvol, do sucha vysátých. Povětšinou šlo o rolníky a jiné prosté obyvatele okolí, ale mezi nimi se našli i postrádaní dobrodruhové a na čestných místech v čele sálu skoro tucet kněží. Amalasunta zatoužila po onom blyštícím se kladivu a tak družinka musela čelit, naštěstí postupně, celé řadě nemrtvých, kteří zde povstávali, snad jak byly uvolněni z Azzazzelova sevření:
prvním útočníkem byl lidský bojovník v plátovce s bojovým kladivem, nenadělal však oběma paladinům příliš starostí;
lépe si nevedla ani mladá kouzelnice s ochrannými obrazy a modrými blesky;
vzápětí povstal na druhé straně prostý rolník s velikým nepěkně rezavým srpem, ovšem stačily pouhé dvě rány otce Dissmasse, aby se navrátil do nebytí;
chlapeček s dřevěným mečem a holčička se slaměnou pannou se ukázali nebezpečnějšími, meč byl sto zanechat v těle oběti bolest vyvolávající třísky a panenka byla cholerické, až přímo výbušné povahy, navíc se po výbuchu opět zhmotňovala v rukou děvčátčiných;
starší trpasličí alchymista byl stejně vysoký jako obě děcka a neméně nebezpečný, zejména díky jedovému kameni v holi, jeho brašnička však obsahovala lektvary, které družinku slušně odškodnily (3x rychlost +7, 2x neviditelnost, 2x lucerna sv. Pantaleona (20 žt), 2x metamorfóza);
po alchymistovi následovala kyprá vesničanka v běloskvoucí zástěře a s obrovskou vařečkou, přemoci jí nebyl až takový problém, Caelovi se rána opravdu vydařila, jenže o moc méně nebyl úspěšný ani při následujícím útoku, který zmaten svítivě bílou barvu zamířil do zad bratra Vyjebala, zjevně magickou zástěru, která dokázala svým nositelem jednou za den bleskově vykonat běžné domácí práce, nejevil nikdo nejmenší zájem;
barbarský šermíř taky nepatřil mezi lehké soupeře, avšak dva hvězdné kameny byly štědrou odměnou, do výtahu pak putovala rovněž jeho slušná výzbroj.

Na závěr estrády nemrtvým nastoupil jeden z kněží, hlasem vskutku záhrobním předčítal z pokroucené verze Apokalypsy svatého Jana, psané stál dokola krví na cosi, co bylo možná víkem jeho rakve. Každé symbolické namočení brku bylo nebezpečným útokem na všechny osoby kolem najednou. Kněz byl navíc zcela chráněn proti magickým útokům. Ani pichlavost předčítané literatury však nepřekonala odhodlání tajanských hrdinů a tak se i kněz poroučel ke svému Pánu, jemuž bude mít co vysvětlovat a to nemluvme o autorských právech.

Poslední zastávkou k navštívení bylo nejvyšší patro. Cesta výtahem stále nebyla přímá ani příjemná, i když množství nastřádaných pokladů bylo alespoň pro některé docela uklidňující. Sál, do něhož se vstupovalo přímo z výtahu, vypadal jako po boji, dávném i čerstvějším. Cesta do dalších prostor byla přehrazena dveřmi s bytelným evidentně magickým zámkem. Amálka neváhala, použila zlaté kladívko a zámek se otevřel. Za ním číhala trojice smrtižroutů – ghůlů. Pro dobře sehranou družinku však nepředstavovala vážnější problém, ačkoliv jejich náčelník měl jakési magické schopnosti.

V druhém a posledním sálu tohoto patra se nacházel ghoulí kutloch plný dohladka obraných a vysátých kostí jejich nelidsky lidské stravy. Jinak se nezadařilo najít nic zajímavého, snad až na jednu ghůly nedotčenou část kostry jakéhosi drakovitého stvoření. Kostře sice chyběla, hlava, ocas i všechny spáry, ale jinak byla hladovými nemrtvými nepoznamenána.

Družinka nechala dobrých deset stop dlouhou kostru na svém místě a jala se přesvědčovat zásvětní výtah k cestě k východu z podzemí.

Je desátá hodina ranní, 25. března, jste na Trstenském hřbitově, extrémně unavení a hladoví.
Již 28. Jste očekávání se jménem nového prvního mága republiky.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32274
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [DrD] Dubrovnické dobrodružství

Příspěvek od Vallun »

63. - 65. setkání
Následky trstenské

Venku, pod širým nebem bylo krásně - ticho a klid panovali kolkolem a slunce zalévalo jejich panství zlatavou září. Přesto se statečným družiníkům víčka klížila, hlavy padaly únavou a nohy pletly vyčerpáním. Klopýtaje zpět do vesnice zkoumali stopy po boji,jímž biskup de Coimbra čelil přehršli nepřátel. A těch tu bylo nepočítaně. Jen těla chyběla, snad naštěstí.

Až daleko za potokem, blíže ke vsi než k hřbitovní zdi, na malém kamenném ostrohu spočíval bezvědomý a též bezbarvý biskup. O něj pečoval jáhen Paolo s trochou pomoci Dragomila, Pána z Drače. Neven od Mlýna, poslední z přeživším, sám pomoc potřeboval, nikoliv nenaléhavě. Otec Dissmass, ale i oba paladinové, se vydali ze všech sil, o nichž již ani nevěřili, že je mají, přivedli biskupa k vědomí a a dekurionovi zachránili život. Dragomil pak ještě prozradil, jak najít jeho bubeníka s praporečníkem - ti využili svých magických schopností k ukrytí se, když už nemohli svému pánovi pomoci jinak.

V Trstenu se kroky přeživších překvapivě rozdělily, zatímco družinka chvátala zpět do Dubrovníku, biskup usoudil, že o události musí být zpraven Řím, kde opět sídlil papež, poté, co měli v Avignonu nepotického despoty Jana XXII již plný chrup. Výskyt arcinepřítele zmíněného osobně v Bibli by neměl uniknout pozornosti Svatého otce. V krátkém osobním rozhovoru Hugo vyložil Dissmassovi, jak se s pomocí oltáře rychle dopraví do Vatikánu. To však nebylo největším z překvapení, než opustil Dubrovník, nechal sbor kněží vybrat osobu, jež by jej měla zastupovat. A tato volba padla právě na otce Dissmasse, jakkoliv to bylo naprosto nepraktické a neméně neočekávané. Hugo pak poznamenal, že "kdosi" Dissmasse již také povýšil - bylo pravdou, že některé skutky vykonané mladičkým farářem byly vzdáleny moci běžných kněží včetně těch nejoddanějších víře. A jak otec de Coimbra uzavřel: "snažím se vést ke zbožnosti nejen prosté obyvatele, ale i klér - a to rozhodlo ve Tvůj...no, prospěch z toho nebude". Zakončil svůj projev úšklebkem skoro uličnickým.

Stále zraněný Neven byl dovezen do Drače, kdežto družinka vyrazila známou cestou přes Ston zpět k záležitostem volby prvního mága republiky. Spánek na lodi ledva stačil na to, aby po svých dokázali dorazit do Villy Verta. Přesto je ještě před večerem zastihl vzkaz charismatického Giacoma Linda, který si přál jim ráno na statku rodiny di Cenni ukázat výsledky bádání nad zbytky Mladovarova deníku.

Spíš, než o hlášení ohledně nápravy jím spáchané chyby, však chtěl příležitosti využít k nátlaku na družinku a potvrzení svého jmenování prvním mágem. Když neuspěl po dobrém, cestou svůdníka ani nabídkou obchodního typu, sáhl po evidentně dobře plánovaném násilí. Jeho hlavní složkou byl Nissandro Scarletti, jehož podoba nenechala ani tu nejmenší pochybu o vlkodlačí krvi. Boj byl, drsný, krvavý a náročný. Každý družiník musel odvést svůj díl práce, pozadu rozhodně nezůstala Amalasunta, jejíž hypnóza přiměla hned dva kušníky působit ve prospěch družinky a blesky též odvedly poctivý kus roboty. Přesto visel osud na vlásku a Štěstěna se dlouho rozmýšlela, na čí stranu padnout.

Nakonec to ani moc na pomoc Vrtkavé Paní nevypadalo. Dissmass udolal Linda tím, že maximálně využil výhod obou mocných magických předmětů nedávno nalezených. František se zase co možná nejvíce poučil z předchozího souboje v Aréně a velice těsně, nicméně přeci jen to ustála družina Bílého biskupa. Ta se pak musela postarat o statek plný vyděšených pohůnků a děveček, několik mrtvých žoldáků a dva mocné zajatce.

Se starostmi se zajatci jim dost pomohla skutečnost, že Lindo zaútočil na život úřadujícího biskupa. Tím se z toho stala věc církve a tak byli oba zajatci přesunuti do cel v kapitule, kde po právu obávané schopnosti mágovi eliminovala runová ochrana. Překvapivě málo práce bylo s Nissandrem, který se projevil jako floutek, jež všechno bral jako hru urozených, kde životy ostatních jsou pouhou figurkou, žetonem v osudí. Na základě svého sportovního přístupu předpokládal, že za něj bude požadováno výkupné, pokud vůbec, v řádu pár set zlatých a hra pak pojede dál. Proto celkem ochotně odpovídal na otázky, ale nebyl informován zrovna nejlépe.

Výslech schopného mága byl tvrdší oříšek, který rozlouskl až bratr Cael s pomocí motlitby k blahoslavenému Ivu z Bretaně, jehož blahoslavení se očekávalo v blízké době. Proto jeden z de Coimbrových předchůdců zajistil zdejší katedrále několik budoucích relikvií. Jejich síla podpořila půlelfovo úsilí, což stačilo na ověření pravdivosti jednoduchých odpovědí charizmatického mága. Zjevné náročnosti takového výslechu využili rovněž k nalákání Darylla Aksamyta, který rázem skončil ve vedlejší cele. Aksamyt se ve skutečnosti jmenoval Ivan Ivančic a byl před čtyřmi lety zbaven úřadu a pod trestem smrti vykázán z Dubrovníku pro rozsáhlou korupci a zapojení do obchodu s lidmi. V mezidobí se musel někde dostat k nemalým penězům, protože se dostal k lektvaru mládí, jež mu ubral snad 25 let.

Náročným a vyčerpávajícím výslechem bylo zjištěno následující:
- útoky na poštu z Benátek měly za cíl zachytit zprávu od najatého specialisty (sicca), který vyšetřoval, kdo z Dubrovňanů vynáší informace do dožecího paláce;
- to se podařilo a hlášení bylo zlikvidováno;
- informace vynášel osobně Marco di Cenni, který předpokládá, že po znovuobsazení Dubrovníku Benátkami se stane guvernérem;
- útok na Kravičovu rodinu zosnovaly Benátky na doporučení Marca di Cenni, neb jej považují za nejmoudřejšího z Velké rady (vyjma sebe sama);
- informace do Benátek proudí s pomocí magie, cestou kterou pomáhal vytvořit, ale nepodílí se na ní;
- s událostmi na Trstenském hřbitově neměl Lidno ani rod di Cenni nic společného, nemá o ncih bližší informace;
- kletbu na otce Kreutze seslal osobně, svitek černé magie mu dovezl Scarletti z Neapole;
- vyřazení Zvonimira taky provedl on, již před čtyřmi lety, Jidášovo okruží se jim podařilo získat náhodou a chtěl se jej rychle zbavit;
- stát se prvním mágem chce jak kvůli svým ambicím, tak na pokyn Marca;
- netrpí náboženskými ani rasovými předsudky, ale de Coimbra byl na něj až moc slušný, nenáviděl jej;
- s Mladovarovou smrtí nemá nic společného, ale snažil se být infromován, zjistil že vraždu spáchal onen chromý Syřan - špičkový Asasín využívající své ochromení jako vhodné maskování;
- kdo zabil Asasína neví a zda z toho budou problémy asi ano;
- vražda souvisela s předmětem jménem Dračí vejce, kdo jej má nyní v držení a o co přesně šlo neví;
- Mladovarův deník nebyl zničen, je uložen v trezoru rodu di Cenni, z něj zjistil, že Mlaovarovi svěřil vejce Yorgoll, aby jej udržel ve formě a něco o něm zjistil;
- tady se ozve Ivo z Bretaně: Dračí vejce by mohla být součást dávno zničeného oltáře Hadího kultu, ten měl stát kdesi u Janjiny, na místě spojeném s draky;
- Lindo potvrdil,že dostane-li se na svobodu, pokusí se družince pomstít téměř za každou cenu, ale dohoda je možná, zřejmě výměnou za post prvního mága;
- o Zvonimirovi je přesvědčen, že zemřel, protože zaznamenal jakési posuny v soutěskách Konavle;
- s bogaztem neměl nic společného, jeho přítomnost byla nejspíš reakcí na erupci nekromantické moci, ale jakou přesně nevěděl.
Výpověď Ivančice se podařilo opatřit andělskou pečetí, Lindovu nikoliv.

Do útulných postelí ve Villa Vertě se družiníci dostali po jedenácté večer, a už pře pátou je budil posel z katedrály s tím, že do přístavu připlouvá galéra Martova zkáza, papežova osobní loď. Do katedrály proto spěchal každý, kdo v Dubrovníku něco znamenal. Tedy vyjma Amalasunty, která vstávat v tuto ryze křesťanskou hodinu odmítla. Ačkoliv venku pršelo, dula vichřice a nad mořem řádila bouřka, byla katedrála plná, včetně všech přítomných členů Velké rady.Casanovič jen rameny naznačil, že ani on nic neví, ale na jeho tváři byl patrný nemalý strach. Na příchod připluvších je třeba nějakou dobu počkat.

V čele delegace kráčí římský vikář a osobní obřadník jeho svátosti Alessandro Scoppa. Zahnutý nos starého pána je obávaný mezi všemi, neboť jej papež Jan XXII. využívá k vyřizování záležitostí, které nechce vyřizovat osobně...třeba nepříjemných zpráv. Scoppu následuje, oděn v jakémsi prostém rouchu, snad jen kusu staré plachty převázaném koženým řemenem, Hugo de Coimbra, mokrou hlavu sklopenou k zemi a svým bosým nohám. Po jeho boku kráčí Daniel de Domino, arcibiskup montecorvinský, kontrast v jejich výrazech nemůže být větší, jeho tváří září a usmívá se na všechny strany. Arcibiskupský šat je i přes déšť bez poskvrnky. Krok za Coimbrou jde mladý, vysoký muž smíšených rysů, tmavší pleť prozrazuje maurské geny. Na zádech má velký, obouruční šamšír a tělo kryto v plátové zbroji. Paladin. Jeho pohled je přísný a zkoumavý. Malý houfek dalších následovníků není za silnými zády tohoto hlídače vidět.

Napětí lze krájet, obvykle rozhodný de Coimbra vypadá zdrceně, jeho kroky se podobají spíš kročejím odsouzencovým, než navracejícímu se představenému diecéze. Nejpozornější si mohou všimnout, že jeho ruku již nezdobí biskupský prsten. Hugo de Coimbra dojde mlčky až k oltáři, Scoppa mu netrpělivě pokyne. Hugo udělá krok k oltáři a při odkládá promočené roucho. Daniel rychle přikročí a pomůže mu. Zpoza prosté plachtoviny vykoukne Coimbrův nový červený šat.

Katedrála ztichne, oči a ústa rozšířená úžasem. Na Hugově tváři se mihne jen kratičký úsměv, když dělá těch pár kroků ke kazatelně. Ticho však nevydrží dlouho... bez varhan či jiného doprovodu všechen lid spustí jako na povel Te deum. Nemluví dlouho, mezi dvě děkovné modlitby vetkne jen pár informativních slov potvrzujících zjevné - Hugo de Coimbra zůstává primasem dubrovnickým. Za což poděkuje mimo jiné i svému příteli, Valentinu z Vyšehradu.

Po krátké mši se tentokráte již kompletní družinka sejde v de Coimbrových soukromých pokojích. Než si stihnou popovídat, předá Hugo Dissmassovi krátký list s pečetí zobrazující most a rybáře:
Já, služebník boží, Jan XXII. tímto dávám na vědomí, že biskup Dissmass je tímto povolán vykonávat službu Bohu v zájmu veškerého křesťanstva, kdekoliv si to potřeby víry žádají. Při této své činnosti nepodléhá on, ani ti, co jej provázejí místním církevním autoritám.
Biskup Dissmasss se tak bude zpovídat pouze Hugovi kardinálu de Coimbrovi, nebo tomu, kdo zaujme jeho místo a mému úřadu.

Je sedmá hodina ranní, 27. března, jste v soukromých komnatách kardinálových, odpočatí, ale hladoví.
Již 28. Jste očekávání se jménem nového prvního mága republiky, zbývá právě 24 hodin.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 7 hostů