DrD+ Brno - Mezihoří

[squire-maiden]

V kalném světle časného jarního rána rozeznávala Estera otisky vlčích tlap v úzkém kruhu okolo vyhaslého ohniště. To a pár chomáčů vlčích chlupů v křovinách okolo, to bylo všechno, co zbylo po nevítané noční návštěvě. Estera se narovnala a nadechla; ve vzduchu byl cítit déšť. Měli bychom si pospíšit, pomyslela si. V Sršateckém průsmyku sice možná straší, ale déšť na horách je nepříjemný vždycky.

Vyrazili tak rychle, jak jim to dovolovala Adalbertova naražená noha. Během snídaně si ho Estera pokoušela udobřit tím, že mu zašila plášť, nepěkně poznamenaný pádem do sklepení. Čarodějova důstojnost tak byla aspoň částečně zrestaurována, ale náladu mu to nezlepšilo.

Silnice se brzy začala kroutit v ostrých serpentinách a skalní hřbety se z obou stran svíraly stále temněji a hrozivěji. Bylo krátce po poledni, přesně jak si Bulva přál, když procházeli střední částí průsmyku. Těžká dešťová mračna se otírala o úbočí kopců po obou stranách cesty, ale naštěstí nepršelo. Silnice si tu hledala nejsnažší cestu v mnoha zákrutech, a tak se stalo, že poutníky přicházející z opačného směru spatřili na poslední chvíli.

Byli to trpaslíci z Horu, pravděpodobně na cestě za obchodem; statní, se složitě zapletenými vousy a po zuby ozbrojení. Bulva se zakabonil, v ruce si mimoděk nadhodil kladivo a namířil si to prostředkem silnice s výrazem "kdo neuhne, toho rozmáznu" - naštěstí včas ho Estera popadla za loket a důrazným pohledem přiměla k rozumu. Trpasličí skupinka se na okamžik zastavila, aby si vyměnili pozdravy, a Bulvovi neušlo, že jeho kladivo a zejména runy na něm přímo polykají očima. Natolik mu to zvedlo náladu, že se dokonce začal tvářit blahosklonně, což Estera v duchu ohodnotila jako ještě horší. Obě skupiny ale měly naspěch, a tak dusot trpasličích bot brzo zanikl kdesi daleko za nimi. Po zbytek cesty se Bulva držel v konverzaci jediného tématu - trpaslíci "u nás na Východě". V procítěném vypravování nechyběly výrazy jako "verbež", "krysy" a "zahradní ozdoba".

"Do vedlejší vesnice jednou přišli trpaslíci a víte, co po sobě zanechali?" zakončil Bulva plamennou obžalobu trpasličího plémě řečnickou otázkou.

"Syfilis", odtušila Estera a Bulva oněměl. Zatímco se Adalbert dusil smíchy, Bulva nad představou, že by někdo mohl "něco mít" s trpaslíkem, uplivoval ještě půl hodiny.

Silnice na této straně průsmyku byla obzvlášť rozbitá a místy jen provizorně vyspravená. Adalbertovo tempo se neustále zpomalovalo a přestávky na odpočinek se naopak prodlužovaly, až konečně všichni uznali, že bude lepší najít si místo k přenocování a do Sršatce dojít až zítra. Průsmyk už dávno nechali za sebou a když se Estera občas ohlédla, nemohla si nevšimnout tmavého mraku, který se vznášel mezi skalnatými úbočími. Jakoby průsmyk měl vlastní počasí, napadlo ji, a ne zrovna přívětivé.

Utábořili se nedaleko silnice, na rovném místě, které k tomu účelu zřejmě často sloužilo. Hrubými kameny ohrazené ohniště, tráva udupaná tak, že nikdy nestačila vyrůst, a dokonce děravý kbelík u nedalekého pramene. Po večeři si rozdělili hlídky, Bulva s Adalbertem se zabalili do dek a Estera pozorovala, jak okolní kopce postupně mizí v černočerné tmě.

Málem by byla u ohně usnula, když se jí začalo zdát, že cosi slyší. Nebyla si jistá, zda je to tiché sténání někde blízko, nebo nelidské vytí zdaleka. Po chvilce váhání se přiklonila k druhé možnosti. Vítr vál od průsmyku a přinášel útržky zvuků, ze kterých Esteře mrazilo v zádech. V tu chvíli by ochotně odkývala jakoukoli Bulvovu historku o strašidlech v průsmyku, a pevně doufala, že ta strašidla nemají zájem o výlety mimo své území. Příšerný koncert chvílemi slábl do ztracena, ale vždy se znovu vrátil. Protože se ale žádný ze zvuků, které Estera nedovedla přiřadit žádnému živému tvoru z tohoto světa, nepřibližoval, po čase se upokojila, jak jen to bylo v takové situaci možné, vzbudila Bulvu na jeho hlídku, přikryla si uši dekou a usnula spánkem bezstarostného mládí.

S prvním šíráním se úhledný váleček přikrývek zahemžil, Estera vystrčila hlavu a rozhlédla se. Bulva zařezával na svém místě, z ohniště se linul poslední pramínek kouře a o pařez opodál se opíral Adalbert s hlavou vyvrácenou a pusou dokořán, spící jako nemluvňátko. Estera šťouchla nohou do Bulvy, vyhrabala se na nohy a odebrala se k prameni umýt si obličej. Voda byla ledová, až Estera sykala, ale aspoň ji to dokonale vzbudilo. Poklekla u ohniště, jednou rukou cpala deku do rance a druhou si upínala do vlasů sponky, když zahlédla Bulvu vlekoucího plný kbelík vody, díru na dně ucpanou dlaní, s nezaměnitelně škodolibým výrazem v obličeji, směrem k Adalbertovi. Vyplivla zbývající sponky z pusy, ale varovat čarodějnického učně už nestačila. Ozvalo se mohuté ŠPLOUCH a Adalbert, v jedné vteřině až moc vzhůru, byl mokrý do poslední nitky.

"To aby sis zapamatoval, že na hlídce se neusíná!" sdělil mu rozjařeně Bulva a ve výborné náladě začal chystat snídani.

Narozdíl od včerejšího pošmourna se nad nimi rozklenula modrá obloha slibující krásný den. Estera vyprávěla noční zážitky, Bulvova fantazie okrášlovala historky obchodních karavan, jen Adalbert kulhal několik metrů napřed a mlčky schnul. Což se mu nakonec podařilo, ještě než se na dohled objevily mohutné hradby města Sršatce. K polednímu prošli bránou a nechali se nasměrovat k baronskému paláci. Byli očekáváni, takže doručení truhličky proběhlo jako na drátkách. K jejich překvapení jim však tajemník barona předal jinou truhličku, aby ji donesli pro změnu do Swordostu. Estera se optala, jestli musí vyrazit na cestu zpátky hned. Byla ujištěna, že povaha zásilky dovoluje, aby její doručení trvalo týden - tajemník nebyl nevšímavý k Adalbertově namožené noze a doporučil jim dobrý hostinec blízko náměstí, kde si budou moci odpočinout. Estera si pomyslela cosi o předražených lokalitách.

Cestou z paláce Bulva začenichal a neomylně je zavedl k hospodě. Možná neslula jako "oblíbená u hostů ze zahraničí", ale linula se odtamtud vůně jídla tak lákavá, že se naši cestovatelé po třech dnech sucharů a sušeného masa nenechali dlouho přemlouvat. Po pozdním, ale o to lepším obědě se Adalbert odebral do pronajatého pokoje, aby si konečně pořádně odpočinul, a Bulva s Esterou se rozešli po městě.

[squire-maiden]

".... a jak vidím, vzácná paní má dobrý smysl pro kvalitní práci, takže bych ji nemohl urazit nabídkou ničeho horšího než tohoto." zakončil svůj poněkud krkolomný chvalozpěv majitel proslulého Sršateckého zbrojířství.

Estera potěžkávala v ruce malou kuši, jako stvořenou pro její útlou ruku, a tvářila se - v souladu s pravidly smlouvání - že nikdy neviděla horší kus klacku.

"Trpasličí práce", pohladil obchodník elegantní mechanismus samonabíjení. "Zručný střelec by ji dokázal ovládat i jednou rukou!"

Budu ráda, když něco trefím oběma, pomyslela si Estera. Zážitek z vlčího obklíčení ji naplnil odhodláním pořídit si něco účinnějšího než krátkou dýku, kterou nosila za pasem. Rozhodla se pro kuši; slibovala jednodušší míření a větší razanci šipek než obyčejný luk. Sršatec byl znám jako město obchodu se zbraněmi zaslíbené, snad kvůli nebezpečné blízkosti Vlčího hvozdu na jihu a Hraničních hor na severu. V nejvychválenějším zbrojířství pak Estera našla malý poklad: trpasličí kuši. O třetinu lehčí při stejném dostřelu, s nabíjecím mechanismem bez nutnosti těžkopádného zapírání nohou o zem. Malý poklad z toho ovšem doufal vytěžit i obchodník, takže smlouvání bylo tvrdé. O dobrou půlhodinu později se Estera vynořila zpět do sršateckých ulic, se svou novou smrtonosnou družkou decentně zabalenou v šátku, a o šedesát zlatých lehčí.

Nazdařbůh se vydala do čtvrti tvořené zakroucenými uličkami, stíněnými blízkostí hradeb. Napůl předpokládala, že tady někde určitě najde Bulvu, a vskutku ho za chvíli uviděla, jak brousí kolem domu se zatemněnými okny s červenou lucerničkou nad vchodem. Vzhledem k málo pokročilé hodině odpolední měli ještě zavřeno, a o chvíli později Estera předstírala, že nevidí, že Bulva předstírá, že tudy prochází úplnou náhodou.

"Trochu jsem se prošel a nebudeš věřit tomu, co jsem našel. Úplně jsem zíral!" zatvářil se Bulva významně a tajemně.

"Aby ti od zírání nevypadlo očičko", vyprskla Estera pobaveně, protože věděla, co bude následovat.

"Čtyři!" zavrčel výhružně Bulva a pro jistotu ještě ukázal na prstech, pokolikáté už ho stihla smrtelně urazit zmínkou o oku, očích, dívání, vidění a podobně. Estera brzy zjistila, že když má Bulva špatnou náladu, tak vrčí i na oka v polívce, a zvykla si ho čas od času poškádlit nějakou okatou poznámkou. Nevěřila ani za mák, že by ji skutečně hodlal rozmáznout, až "pohár trpělivosti přeteče", jak jí často barvitě sliboval. Netušila ovšem, že to, co ji chrání, není ani tak Bulvova velkomyslnost vůči dětinským žertíkům, jako spíš jeho strach ze Stína, za život jehož neteře ručil vlastním krkem. A tak Bulva jen počítal skóre.

"Tak co jsi teda viděl?" nevydržela Estera Bulvovo uražené mlčení už po několika krocích. "Promiň, našel?" opravila se okamžitě, než stihl Bulva zvednout pět prstů.

"Šel jsem kolem místního hřbitova", vzdal to Bulva. "A co tam nemají - úplně stejnou hrobku jako ta, co jsme z ní vyhnali ducha v Louce!"

"V Louce jsme nevyhnali ducha", opravila ho Estera, "jenom jsme uklidili jednu mrtvolu. A málem byly mrtvoly z nás. Myslíš, že v té místní hrobce taky straší?" Bulva pokrčil rameny. "Tahleta je udržovaná. Na hřbitově totiž bydlí hrobník."

"Stejně je dost divné, že by stály dvě hrobky úplně stejné tak daleko od sebe..." přemítala Estera, zatímco je zákruty uliček dovedly k městské bráně, za níž se rozkládal hřbitov. Hrobka z bílého mramoru byla vidět zdaleka a Bulva měl pravdu: vypadala navlas stejně jako ta Loucká, jen bez křovin a spadaného listí okolo. Estera rázem zapomněla na nepříjemné zážitky z noci na studené podlaze Loucké hrobky a zatoužila se podívat i do téhle.

"Víš co si myslím? Možná tu najdeme nějaké vysvětlení pro to, co se dělo v Louce. Měli bychom se do ní podívat!"

K jejímu překvapení nebyl Bulva ani zdaleka tak proti, jak čekala. "A to myslíš, že nás ten hrobník nechá?"

"Copak on v noci nespí?" zamračila se. "Nó, podle toho, co mi říkal..." (a vida, Bulva se už zajímal! blesklo Esteře pobaveně)..."tak v noci hlídá, aby se tu nekradlo." Esteře viditelně sklaplo a Bulva si to chvíli vychutnával, než dodal: "Ale je to dobrý chlap, má rád rum." Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, než Estera zpozorněla a zachytila směr Bulvova pohledu, mířící neomylně k nevábnému vchodu se zašlým vývěsním štítem ve tvaru bečky. Aby bylo úplně jasno, pokývl tím směrem ještě bradou a pak se výmluvně zadíval na Esteřin měšec.

[squire-maiden]

Na město se snesl soumrak. Estera povystrčila hlavu z poněkud nepohodlného úkrytu za bytelným náhrobkem těsně u zdi, zaposlouchala se a zašeptala: "Už zase zpívají."

Při přelézání zdi je s Adalbertem nikdo nezahlédl. V téhle čtvrti bylo po setmění mrtvo a Esteře připadalo, že v některých temnějších zákoutích může být mrtvo i doslova, zvláště pro bezstarostné cizince. Bránu na hřbitov zamkl hrobník a hlídač v jedné osobě už odpoledne; a aby je při jejich tajné výpravě neobtěžoval, vymyslel Bulva plán, jak se o něj "postarat".

"Kolik toho měl?" zašeptal Adalbert. "Za dva zlaté", povzdechla rovněž šeptem Estera. Dost na to, aby hrobník spal bezedným spánkem až do rána bílého. Z polozastřeného okénka hrobníkova domku v rohu u zdi se linul dvojhlasý falešný zpěv. Estera pevně doufala, že Bulva v zápalu pro věc neumrtví také sebe.

Uplynula ještě další půlhodina, když se dveře domku zhouply dokořán a světlo zevnitř orámovalo dvě kymácející se postavy.

"Seš d-d-dobrej chlap, pitodívám... tido.. ti povídám! A ty ghrvežížavý hooolubi jsou d-d-děsný svině!" objal hrobník zeširoka Bulvu i s rámem dveří a zamával rukou, ve které zazvonil kroužek s těžkým klíčem. "Poškééé... musím za tebou zamknout! Po-vinononosti!" Brána zarachotila, hrobník chvíli vypadal, že usne zavěšený na tepané klice, ale nakonec se dopotácel zpátky do domečku. Žuchnutí, se kterým se svalil na postel, slyšeli i Estera s Adalbertem.

O pár okamžiků později se z vnější strany zdi ozvalo zaškrábání a mezi oba spiklence se skulil Bulva. Šťastným úspěvem odrážel svit měsíce a lesk jeho jediného oka napovídal, že nezanedbatelná část rumu skončila též v jeho žaludku. "Je tuhej", ujistil je spokojeně.

Naštěstí byl Bulva od přírody vybaven poctivou konstitucí a od života značnou odolností vůči rumu. Při chůzi se sice rozmachoval víc než obvykle, a se šeptáním si hlavu nedělal; když však přišlo na odtlačení mramorového kvádru od vchodu do hrobky, stačilo mu dvakrát zabrat a byli uvnitř.

Estera zastínila vchod dekou a rozžala lucernu. Z temnoty hrobky se vyloupla povědomá silueta sochy a vrátila jim pohled kamennými očními důlky. Estera skoro nadskočila leknutím, jak se jí vybavil děsivý sen z Loucké hrobky. I zbytek kamenné prostory vypadal na první pohled stejně - sarkofág s pyramidkou v hlavách a zašlé fresky na zdech. Chyběla samozřejmě mrtvola.

"Nebudeš po mně dneska chtít, abych ji rozbíjel, že ne?" ujistil se Bulva.
"To by nejspíš probudilo půl města, a ne jenom hrobníka", ubezpečila ho Estera a po očku hlídala Adalberta, kdyby ho náhodou napadlo otáčet pyramidkou. Nic takového však nehrozilo; Adalbert stál před nástěnnými malbami a zamyšleně je studoval.

"Tohle je jiné", ukázal na skvostně vyvedené malby na stěnách. Zadní stěnu zdobil portrét muže velmi pokročilého věku v honosném oděvu.

"Další mág?" Adalbert si nesouhlasně odfrkl. "Nemá přece hůl. Je to theurg."
"Nebo to může být čarodějnický učeň", neodpustila si Estera a Adalbert se zatvářil útrpně.

Značnou část levé zdi zabírala zvláštní kresba. Tenké linie se stáčely do tvaru brány či portálu, ale uvnitř pomyslných dveří byla stejně solidní zeď jako vně. Pravá stěna hrobky pak nabízela ještě složitější hádanku.

já bartolomeus, syn Farmáře ze sršatce
mocný pán magie Lví srdce a přemožitel ar-d´háka
zde Uschoval jsem meč duše
jsi-li hoden nosit jej Freskou cesta vede
vyřkni slovo moci veliké jimž i meč procitne
Lord bartolomeus

... stálo zde vyvedeno písmem a jazykem, který naštěstí pro ni dovedla přečíst i Estera, takže protentokrát odpadlo ponižující doprošování k Adalbertovým jazykovým schopnostem.

"Bartolomeus... zmiňují se o něm deníky mága Miria, které jsem našel v Louce. Byl to jeho společník v mnoha významných záležitostech", vzpomněl si Adalbert. "Čímž se vysvětluje, proč jsou ty hrobky stejné. Pánové zadávali práci u stejného stavitele. Přátelství až za hrobku", mudrovala Estera. Bulva si polohlasem opakoval hádanku.

"Slovo moci veliké...to jako zase nějaké heslo?"
"Pravděpodobně", přitakal Adalbert. "Nejspíš tím myslí slovo, které má moc otevřít nějaký magický vchod k úkrytu toho meče duše, ať už je to cokoliv."
"Slovo moci veliké... jaké je mocné slovo na otvírání dveří?" vznesla Estera otázku ke všem a k nikomu. K jejímu překvapení se Bulva najednou zatvářil vítězoslavně. Doširoka se rozkročil před freskou portálu a důrazně vyslabikoval: "Peníze!"

Nad Bulvovým zklamaně protaženým obličejem se Estera musela smát. "Asi to nebylo dost mocné", napověděla mu. Bulva zapřemýšlel. Znovu se naklonil k malbě, zatvářil se ještě důrazněji než prve a pronesl: "Moc peněz!"

Výsledek byl stejný jako prve: nic. Bulva uraženě zavrčel a odešel na druhou stranu hrobky předstírat, že ho nějaké magické průchody ani trochu nezajímají.

"Stejně je to hrůza, takový mocný pán a ani psát pořádně neumí", prohodila Estera. Adalbert se vytrhl ze zadumání. "Co-o? Jak neumí psát?" "No podívej, jak si pletl velká a malá písmena. Jediné není správně... u všech čertů!" pleskla se najednou Estera do čela. "To je přece ono!" Adalbertovi stačilo napovědět. Očima rychle přejížděl řádky a řadil za sebe všechna velká písmena. "F... L... U...F..L. Flufl. To bude nějaký nesmysl", dodal nevěřícně.

"Není nic jednoduššího než to vyzkoušet." Estera přiskočila k malbě portálu a pomalu a zřetelně vyslovila: "Flufl."

Odezva byla oslňující. Linie kresby se rozzářily namodralým světlem a samotný střed portálu se rozvlnil, až připomínal měsícem osvětlenou vodní hladinu. Po pevné zdi nebylo ani památky.

[Stuchy]

No dúfam že sa čoskoro dočkáme pokračovania ..
Nieje nad pekne zahranú hru ...


A určite niesom jediný ktorý by sa ptešil nejakej tej hláške z dobrodružstva ..

[squire-maiden]

"Paráda!" zajásala Estera, které se právě splnily všechny dětské sny. A než se Bulva stačil nadechnout, hupsla do portálu a byla pryč. Namodralé světlo se vytratilo a kamenná zeď se opět tvářila nepřístupně, jako by tam nikdy nebylo nic jiného.

No to je skvělý, uvažoval Bulva. Na druhé straně může být bůhvíco a když tam půjdu za ní, nejspíš umřu. A když tam za ní nepůjdu, najde si mě Stín a umřu taky. Vskutku neradostné vyhlídky. Bulva zaklel, pomyslel si - jestli má umřít, tak ji aspoň zabiju osobně - vyhrkl mocné slovo Flufl a vkročil do portálu dřív, než ho ten záchvat statečnosti stihl přejít.

Ocitl se v malé čtvercové místnosti podobné ze všeho nejvíc komínu, vykládané cihlami. V žádné ze stěn nebylo okno, přesto byl celý prostor osvětlen zvláštním přísvitem bez jasného zdroje. Stěna přímo proti němu byla přerušena solidními dveřmi, před nimi stála s rukama založenýma v bok Estera a s hlavou zvrácenou studovala cosi na stropě.

Nad prázdnou místnůstkou zavrčel pohrdáním a otočil se, aby se vrátil zpět do hrobky. Leč stěna za ním byla stejná zvonivě znějící cihla jako všude okolo.

"Je to jednosměrný portál", odpověděla Estera, dřív než se stačil zeptat. "No a teď mi pověz, slečinko, jak se dostaneme ven teda?" Než se Bulva stihl pořádně rozčílit, ukázala Estera ke stropu: "Tamhle v tom výklenku je zdá se mi klíč. A těžko bude pasovat k něčemu jinému než k těmhle dveřím."

Bulva zaklonil hlavu a odhadoval vzdálenost k výklenku. Dobrých šest metrů, rozhodně více, než by dosáhla Estera, i kdyby ji vzal na ramena. Pohledem zabloudil ke kuši, kterou nesla Estera přehozenou přes záda. "Tak ho teda sestřel", prohlásil trochu nechápavě, proč to neudělala už dávno. Estera znejistěla.

"No... víš... ne že bych se kdy dostala k pořádnému střílení..." Bulva se šťavnatě rozesmál. "Ty si koupíš kuši a neumíš střílet?" Zrudla. "A s čím bych se to asi tak učila, ty mistře kladiva!", bránila se dotčeně. Bulva se usadil na podlaze a rozšafně prohlásil: "Jen doufám, že se to naučíš dřív, než mi vyhládne."

"Možná z ní neumím střílet, ale praštit tě s ní po hlavě můžu vždycky", cedila mezi zuby Estera. Jakoby na potvrzení jejích slov dopadlo Bulvovi skutečně cosi na hlavu. Překvapeně to zvedl ze země. Byl to malý kousek do kuličky zmuchlaného papíru. Estera ho rozložila, uhladila na koleně a nahlas přečetla Adalbertovo neupravené písmo: "Pojďte ven."

"No, to se mu řekne", prohodil Bulva. O chvilku později mohli oba pozorovat, jak se na portálové straně místnůstky rozvlnil vzduch, z ničeho se zhmotnila kulička papíru a dopadla jim k nohám. "Jestli můžete, vyjděte ven."

"To už je na lepší cestě", podotkla Estera, odtáhla Bulvu trochu dál z východiště portálu a nasadila do kuše šipku. "Pozor na očičko", neodpustila si a zacílila na výklenek. Zadrnčela tětiva, šipka se s třesknutím odrazila od stropu, konečkem opeření zavadila o klíč a ten se i se šipkou poroučel k zemi. Estera se vyjeveně podívala na klíč, na svou kuši a nakonec na Bulvu.

"Štěstí i na vola sedne", poučil ji Bulva a vtom se za nimi objevil Adalbert. Rozhlédl se, poklepal na stěnu za sebou a na chvíli se odvážil drobného kouzla na odhalení magie. Necítil tu žádnou konkrétní, což ho uklidnilo. Vzal za kliku dveří, aby zjistil, že jsou zamčené, a otočil se na Bulvu: "Tohle bude potřeba vyrazit. Ujmeš se toho?"

"Ono bude úplně stačit to odemknout", prohodila jakoby nic Estera a jak řekla, tak i provedla. Žádného obdivu se ovšem nedočkala, na to byl Adalbert příliš rozladěný. Dveře zaskřípěly v pantech a odhalily jejich pohledu dlouhou, úzkou chodbu. Rovnoměrné světlo ji vyplňovalo po celé délce a ztrácelo se až v hloubce propadliště, které zelo uprostřed chodby v délce několika metrů.

Estera přicupitala k okraji a nahlédla dolů. Dno nebylo vidět a dýchl na ni chlad. Na druhou stranu by nepřeskočil ani dlouhonohý Bulva. Prozkoumala stěny chodby a dostala lepší náladu: propast nesahala od stěny ke stěně, ale ponechávala na každé straně římsu o šíři asi pěti centimetrů. Na bližším i vzdálenějším konci bezedné jámy pak byly ve stěně upevněny železné kroužky. Estera se široce rozkročila, takže se oběma nohama dotkla stěny na každé straně. Stála pevně, chodba byla úzká. Tohle půjde.

"To se mám jako přeplížit po tomhle šlížku?" ukázal Bulva na římsu a zkusmo se postavil na jednu nohu. Rum vypitý při dýchánku s hrobníkem ještě působil; zapotácel se. "Neboj se", uklidnila ho Estera. Z batohu vytáhla osvědčené lano, provlékla ho jedním železným kroužkem a uvázala si oba volné konce kolem pasu. Postavila se jednou nohou na každou římsu, rozpřaženýma rukama se zapřela o stěny a opatrnými, ale jistými krůčky přešla na druhou stranu. Lano zajistila do druhého kroužku a na cestu se vydal Adalbert.

Noha, kterou si zranil na cestě do Sršatce, ho ještě stále trochu bolela, a v jednom okamžiku se mu lehce smekla z římsy. Improvizované zábradlí z lana ale posloužilo dobře. Bulva to měl nejtěžší, protože nesl kladivo a mohl se tak držet jen jednou rukou; i přes vliv rumu se ale také dostal na druhou stranu. Estera smotala lano zpátky do batohu a světácky prohodila: "Mě kdybyste neměli..." "... tak nelezeme do portálů a neskotačíme nad podezřelýma děrama", uzemnil ji Bulva. Dveře na druhém konci chodby nebyly zamčené a otevřely se do jasně osvětlené místnosti ve tvaru hexagonu.

[squire-maiden]

Prostora byla o poznání větší než ten první komín. Protější strana opět hostila dveře, tentokráte dvoukřídlé, a po obou stranách ode dveří lákaly pohled podivuhodné mozaikovité obrazce se zpřeházenými liniemi, které nedávaly smysl. Do detailu vypracovanou krásu celé místnosti kazila jen hnijící mrtvola, která smrděla na podlaze uprostřed.

Dveře za jejich zády se samy přibouchly a v tu chvíli všudypřítomné světlo na okamžik pohaslo a zase se rozzářilo. Adalbert se ošil, okolím prochvěla magie. Zhroucená postava uprostřed hexagonu se chrčivě nadechla a začala se kymácivě zvedat; při každém pohybu z ní upadl kus plesnivé kůže. Estera zaječela a nemrtvý se po nich začal sápat.

Proklouzla mu podél zdi, Adalbert odrazil nazelenalou ruku svým mečem a rozběhl se k pravé mozaice. Bulva se vyhnul nebezpečně vypadajícím drápům, zhoupl kladivo a podrazil příšeře nohy. Druhou ranou ji přerazil záda a pod třetí zapraskala lebka. Zombie ležela na zemi a smrděla ještě o trochu víc než předtím.

"Mě kdybyste neměli", zdůraznil Bulva a nikdo neprotestoval. Adalbert se věnoval obrazcům. Jejich obdélníkový tvar dělila mřížka, ve které jedno políčko chybělo a ostatní se mohly volně posouvat. "Je to hlavolam! Musíme z těch linií vytvořit správný obrazec." Začal posouvat destičky tak, aby linie na jejich okrajích vzájemně navazovaly, když najednou světlo znovu zamrkalo. Na okamžik se mu zatmělo před očima; závan magie opět probudil nemrtvého bojovníka.

Bulva byl tak překvapen tím, že někdo jednou sražený může ještě bojovat, že nechal zombie vstát a zaútočit. Tentokrát se pohybovala rychleji a první ránu kladivem odrazila holýma rukama. Bulva se ale nenechal vystrašit. Místnost se otřásla několika ranami a brzo bylo po boji. Estera zápasila se svým hlavolamem, Adalbert už měl půlku druhého sestavenou, když světlo zamrkalo potřetí a zombie se nevyhnutelně zvedla na nohy.

"Bejt váma, pohnu si s tím!" křikl Bulva, když tak tak uhnul nebývale mrštnému výpadu nemrtvého bojovníka. Tentokrát mu musel přijít na pomoc i Adalbert s mečem. Potřetí mrtvola klesla k zemi s zpřeráženými hnáty a Bulva se nad ní rozkročil s napřaženým kladivem. Při čtvrtém probuzení jí rozdrtil shnilou lebku dřív, než ji stihla pořádně zvednout nad podlahu. Adalbert sestavil svůj obrazec, přeběhl k Esteřinu a dokončil i její. Zámek ve dveřích cvaknul a trojice dobrodruhů jimi proběhla dřív, než je zombie stihla následovat.

Znovu se ocitli v dlouhé a úzké chodbě, na vzdálenějším konci uzavřené dveřmi bez zámku. Místo jámy zdobily podlahu čtvercové dlaždice. Většina měla neutrální bílou barvu a několik, nepravidelně rozmístěných, se lesklo zlatavým odstínem.

Estera se chytila Bulvy za ruku, napřáhla nohu nad nejbližší zlatou dlaždici a jemně, jako peříčkem, se jí dotkla špičkou boty. Nestalo se nic. "Napoprvé dobře", pochválila se, došlápla na ni i druhou nohou a začala mrštně skákat po zlatých dlaždicích na druhou stranu. Dělily je různé vzdálenosti; některé Esteře stačilo překročit delším krokem, někde musela napnout všechny síly. A někde uprostřed nedoskočila a půlkou chodidla došlápla na bílou plochu.

Na vzdálenějším konci chodby to zaprskalo a z ničeho se tam zhmotnila ohnivá koule. Rozletěla se chodbou a nabírala na rychlosti, Estera se tak tak přikrčila, aby se jí vyhnula. Oba její druzi se přitiskli ke stěně u dveří a plamenná koule se neškodně roztříštila o dveře, kterými vešli.

"Tak teď víme, co dělají ty bílé", zavolal na ni Bulva a Estera pokračovala přískoky dál. Už byla skoro na konci, usmála se a napůl se ohlédla na ostatní - a nedošlápla. Zaprskání vzduchu těsně před ní ji nevybíravě přimělo k soustředění - reflexivně se přikrčila a ohnivá koule jí prosvištěla nad hlavou. Vzduchem začpěla spálenina a Estera se zoufale chytila za vlasy. Koneček jejího drdůlku byl dočerna ohořelý. Třemi skoky překonala zbývající vzdálenost a s úlevou se opřela o dveře.

Bulva soubojem se zombie tak vystřízlivěl, že skákání po dlaždicích pro něj nepředstavovalo větší problém. Zato chudák Adalbert! Neměl ani Bulvovu výšku, ani Esteřinu mrštnost; ale nejvíc ze všeho mu vadila namožená noha. Uprostřed chodby, kde byly vzdálenosti mezi dlaždicemi největší, špatně doskočil. Svalil se na zem a spustil tím hotovou lavinu ohnivých střel, sotva se stačil schoulit na zlaté dlaždici. Jedné se vyhnout nestačil a jeho už tak útrapami poznamenaný plášť "ozdobila" roztřepaná ohořelá díra. Soucitně nabízenou Esteřinu ruku odmršil pohledem zamračeným jako obloha před bouřkou a otevřel dveře do další místnosti.

Třetí "zkušebna vhodnosti nositelů Meče duše", jak to nazvala Estera, vypadala jen jako malá chodbička, poznenáhlu se rozšiřující ke dvěma dveřím, které každé strážila socha. Jak přišli blíž, socha nalevo pohnula kamennými rty a dutě zašeptala: "Já vždycky mluvím pravdu."

"Já vždycky mluvím pravdu", odpověděla jí jednohlasně druhá socha.

"Za mnou čeká smrt", informovala je první socha a druhá totéž odpapouškovala po ní. Estera se zamračila. "To je přece nesmysl!"

"To jako že obouma dveřma se jde do háje?" ujistil se Bulva. "Tak to nemá být", protestovala Estera. "Četla jsem o tom v... no prostě jsem o tom četla. Jedna by měla být pravdomluvná a druhá lhát a my bychom měli přijít na to, která lže a pak bychom věděli, kudy ven..." zarazila se, když obě sochy s poněkud ztuhlým úsměvem zopakovaly: "Já vždycky mluvím pravdu."

"Nejspíš z nich nic jiného nedostaneme", uzavřel to kysele Adalbert a namátkou se vydal ke dveřím nalevo. Otevřel je bez potíží, nahlédl za ně a k úžasu ostatních se uchechtl. "Sir Bartolomeus měl smysl pro humor", podotkl, když prošli všichni tři do další chodby a za nimi zůstaly dvoje dveře, vedoucí oboje do stejné chodby.

[squire-maiden]

Smrt čekající za dveřmi měla podoby trojité čepele na kyvadle, které pravidelným svistotem protínalo chodbu po celé její délce. V nejnižším bodě dráhy uprostřed chodby se skoro dotýkalo země a bylo jasné, že ani ležící člověk by neměl šanci. V obou úvratích čepel dosahovala výšky dva sáhy nad zemí.

Bulva v podřepu pozoroval čepel, aby si zvykl na pravidelné tempo kyvadla, a v momentě, kdy se na okamžik zastavila nad jeho hlavou a vydala se na zpáteční cestu, rozběhl se za ní. Životu nebezpečný střed chodby překonal ve chvíli, kdy se čepel obracela na druhé straně - ještě dva skoky - a vrhl se plavmo na podlahu, právě včas mimo dosah. Stejně překonali nástrahu i ostatní a čekaly je další dveře.

"Copak tohle nikdy neskončí?" postěžovala si Estera. "Nějak brzo tě přešel elán", zabručel Bulva. V závěsu za Adalbertem vstoupili do dveří a udiveně se rozhlédli.

"Prošli jste zkouškou důmyslu, odvahy, síly, mrštnosti, důvěry i rozvážnosti. Teď vás však čeká zkouška chytrosti tváří v tvář smrti..." Místností ševelil bezkrevný hlas. Cestu k východu na druhé straně blokoval široký stůl; po obou jeho stranách se leskla hladina vody ve dvou nádobách. Za stolem, průhlednou tváří otočen k nim, seděl duch.

"Echm..." odkašlal si Adalbert.

"Zahrajeme si takovou hru", pokračoval trochu živěji duch. Zdálo se, že trochu nabyl barvy, a jeho ruce spočívaly na stole, aniž by jím procházely. Doprostřed stolu přisunul truhličku. Víko odskočilo a odhalilo pohled na dvanáct lahviček s tekutinami neurčité barvy.

"Mám tu dvanáct jedů. Rozličné síly. Dvanáctý je nejsilnější. Požijete-li jed, silnějším jedem můžete jeho účinek zvrátit. Slabší jed vás ale nezachrání a zemřete. Zahrajeme si - budeme si brát po jednom." Sáhl do truhličky a vytáhl poslední v zadní řadě. "Svou volbu jsem již učinil."

"Jak může duch umřít?" vzpamatovala se Estera. Duch na ni upřel šedivé oči. "Ty jedy stravují duši..."

Trojice dala hlavy dohromady a potichu se dohadovala, zatímco duch vyčkával. Bulva nevypadal, že by chápal smysl celé hry. Estera mu rozuměla dobře, ale nenapadala ji žádná vítězná taktika. Adalbert chvíli usilovně přemýšlel a pak se posadil na protější židli.

Jeho dva druhové se zatajeným dechem pozorovali, jak si oba hráči vybírají na svou stranu vždy střídavě po jedné lahvičce. Ty nebyly nijak označeny. Nachystané poháry byly naplněny vodou z nádob, do každé vmíchán jed a protivníci si navzájem vyměnili smrtící tekutiny. Jako protijed si pak každý umíchal a vypil nápoj sám. Podvakráte se takto prostřídal v Adalbertových žilách jed a protijed, a stále byl naživu; stejně tak i duch. Potřetí si duch umíchal protijed a vypil ho. Ke čtvrtému kolu však už nedošlo. Duch se s tichým zašuměním vytratil do nicoty a zámek ve dveřích za ním se sám odemkl.

"Tys ho dostal!" zaradovala se Estera. Řevnivost byla ta tam, celou dobu se o Adalberta opravdově bála. Ten se ovšem tvářil, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

Za dalšími dveřmi byla jako obvykle chodba. Jednoduchá, kamenná, bez jakýchkoli ozdob či překážek. Opatrně se do ní pustili a zpočátku se zdálo, že je to opravdu jen obyčejná chodba. Po pár krocích si Estera povolila límec a ztěžka vydechla. "Teda mně je ale horko."

"Tobě taky?" Bulvovi se na čele leskly kapičky potu. S každým dalším krokem si připadali, jako by se přibližovali rozpálené sklářské výhni.

"To se nedá projít, vždyť se zaživa uvaříme", zastavila se Estera a lapala po dechu. "Vypadá to jako zkouška vůle", poučil je Adalbert. Estera si zakryla oči, připadalo jí, že jí je žár musí vysušit. Když už nemohla vůbec dýchat a kůže na rukou ji pálila tisíci jiskřičkami, najednou žár opadl. Byli na konci chodby.

Vešli do místnosti a rázem poznali, že jsou u cíle. Na čtyřech symetricky umístěných oltářích ležely čtyři jílce meče bez čepele. Na první pohled naprosto stejné. Protější stěnu uzavíral stejný portál, jakým sem vešli.

"Co teď? Jak poznáme, který meč je ten pravý?"

"Bartolomeus zřejmě předpokládal, že pro meč si přijde nějaký další theurg... ten by to jistě poznal a dokázal by tak, že je hoden jej nosit", vysvětloval Adalbert.

"Nám bude tedy muset stačit zákon pravděpodobnosti", prohlásila Estera a popadla namátkou meč nalevo. "Máme tři možnosti ze čtyř." Bulva si zvolil meč napravo a Adalbert jeden ze dvou zbývajících.

Nikoho ani moc nepřekvapilo, že z portálu vyšli zpět do Bartolomeovy hrobky. Veknu zpívali první ptáci a pomalu světlalo nebe. Estera se podívala na své ruce: byly prázdné. Stejně tak Adalbert nenesl nic. Bulva však třímal zdobený jílec, i když se na něj tvářil trochu zklamaně. K čemu je meč bez čepele?

"Slovo moci, kterým i meč procitne", odrecitoval Adalbert. "Ahá!" rozsvítilo se Bulvovi, napřáhl jílec do prostoru a pronesl: Flufl!

Vzduchem se zableskla namodralá čepel, jakoby utkaná z průsvitné mlhy. Bulva zkusmo mávl mečem k sarkofágu; neozvalo se zařinčení ani třesk, ale čepel prošla pevnou hmotou bez odporu.

"Meč Duše... spíš meč pro duchy!" podotkla Estera. "To je pěkně na nic!" rozčílil se Bulva. "Tedy z magického hlediska je to stále zajímavé..." natáhl se po jílci, který mezitím zhasl, Adalbert, ale se zlou se potázal.

"Žádný takový! Já ho vynesl, je můj!" A Bulva schoval nalezený Meč duše hluboko do svého batohu. "A na co ti bude?" otravoval ještě chvíli Adalbert, ale nakonec to musel vzdát.

Trojice dobrodruhů opouštěla potajmu hřbitov v různorodé náladě. Adalbert stále lehce kulhal a smutně obhlížel škody napáchané ohnivou koulí na svém plášti. Bulva si vykračoval hrdě jak páv, i když v podstatě jen proto, aby naštval Adalberta. A Esteře běželo hlavou: "Tohle bylo rozhodně zajímavé."

[squire-maiden]

Osoby a obsazení:

trpaslík Šutr (zestárl o 15 let, jinak stejný)
mág Norbert (většinu času blazeovaný, trchu líný dvoumetrový chlap se zásadou Napřed hoď ohnivou kouli a pak se ptej.)
rytířka Zdislava (ne moc hezká, ne moc chytrá, velmi mladá a tudíž velmi zásadová).

................

Stopujeme vlka v noci. Šutr díky hraničářským schopnostem jde po týden staré stopě, jakoby to byla dálnice v pravé poledne.
Zdislava (nevěřícně): A to sledujeme tu týden starou stopu?
Šutr: Jo.
Zdislava: A co kdybys natrefil nějakou novější?
Šutr: Na to je tu moc tma...

................

Zdislava potká na cestě vojáka z tvrze, který si ji se zaujetím prohlíží.
Voják: A nechceš jít k nám? Já mám dobrý plat, najíst dostávám královsky...

Zdislava poděkuje, že si to ještě rozmyslí. Později s družinkou vypráví:
Zdislava: Dokonce mi nabídli službu ve tvrzi.
Norbert: Jakou službu?
Zdislava: No v té jejich gardě!
PJ (zlomyslně): No to ti teda nenabídli.
Hráčka Zdislavy: Jak ne? Vždyť říkal, že bych měla dobrý plat...
Ostatní se začínají smát, PJ opravuje: On říkal, že on má dobrý plat.
Hráčka Zdislavy (nevěřícně): ....... O_O Hej, TAK hezká nejsem! Zdislava je ve skutečnosti docela ošklivá, má strašně široký ramena...
Hráč Norberta (zálibně): Co ty víš, třeba právě to se mu líbilo.
Hráčka Zdislavy: Ale kurnik, dyť Zdislava má kopí, meč, štít...
PJ: Je to ženská. Ženská ve Vrších.
Hráčka Zdislavy (smířeně): OK, ale mně to fakt v tu chvíli nedošlo...
PJ: No jo, svatá rytířka Svarožicova!

[squire-maiden]

Jsme v jeskyni, uprostřed studánka s podivně modrou vodou. Mág Norbert si háže na odhalení magie v té vodě - PJ mu výsledek (odhalil/neodhalil) podává na malém papírku, který stříhá ze starých šmíráků.

Hráč Norberta: Hej, to jako fakt? To kouzlo dokáže odhalit i takové věci jako složení tý vody?
PJ: Cože?
Hráč Norberta: SiOx.... Fe....
PJ: DRUHOU stranu papírku!

[squire-maiden]

Trpaslík Šutr zvítězil v souboji s jiným trpaslíkem. Ukořistí válečnou sekyru, toho času už třetí.


PJ: A teď mi vysvětli mechanismus, jakým nosíš tři válečné sekyry.
Hráč Šutra: Normálně! Jednu na zádech a ty druhé dvě pověšené každou na jednom boku.
(všeobecné veselí v družině)
Hráčka Drac: My jednou měli spoluhráče,jehož postava nosila v každé ruce šavli a na zádech zbytek zbrojnice.
Hráč Šutra: No prostě... jsem nasbíral tři sekyry od tří trpaslíků... poražených, no!

Zdislava (popichujícím tónem): A kterou si můžeme půjčovat na sekání dřeva?
Šutr: TU ČTVRTOU!

[squire-maiden]

Norbert: Takže... kde seženeme tu živou vodu?
Šutr: Ve studánce?
Norbert: A co tu mrtvou? To tu vodu máme...
Šutr:.... zabít?

Ráno v lese, družina se budí, ohnivý čaroděj Norbert spí zakletým spánkem.
Zdislava + Ery: "Norberte, vstávej, snídaně!"
Vitální čarodějka Drac je v ironické náladě.
Drac: "Počkejte, copak on vám na hlídce vyhasl oheň?"
Zdislava: "...ne?"
Drac: "Tak proč ho budíme?"

.... o něco později - Norbert byl spící zanechán v elfí vesnici:
Zdislava: "Je večer. Utáboříme se?"
Drac: "Nemáme zapalovač!"

Porada před skřetí vesnicí - Zdislava navrhuje, že bychom při vyjednávání měli působit co nejdůstojněji (aby se skřeti předem vzdali nadějí). Ery si prohrábne tři dny nemyté strniště a namítá, že v tomhle stavu asi moc důstojně nevypadá. Drac nenápadně natáhne hůl a sešle na Eryho kouzlo Lazebník. Ery je ve vteřině umytý, oholený, má učesané vlasy a vyprané šaty, z čehož je v příslušném šoku a vypadá, že ztratil schopnost rozumné artikulace, protože jenom vyděšeně mektá.
Drac (v rozverné náladě) ke Zdislavě: "Uděláme hromadnou očistu?"
Zdislava (při pohledu na vyklepaného Eryho dost nejistě): "To jako to chceš zakouzlit i na mě? A nešlo by to... bez toho..."
PJ: ...."bez oholení?"

[squire-maiden]

Fritzs hledí na šestistěnnou číselnou kostku: "Je to šestka nebo devítka?" No comment DD

....

PJ: Nacházíte spícího trolla.
Šutr: Co s ním?
Zdislava: Přineseme mu snídani jako gesto usmíření?
Šutr: Prima. Koho obětujeme?

[Vallun]

s-m - skvělé hlášky:)

[Esgalon]

Nová kampaň, nové hlášky.

Výslech elfa - potulného kejklíře Kvítka (kterýžto je sám o svém povolání více než zdrženlivý):

Zdislava: A odkud ty vlastně jsi?
Kvítek: Ehm... já jsem všude zdejší.
Ery (do vzduchu): Ještě jednu nicneříkající odpověď a vážně ho odstřelím.
Zdislava: Važ slova, Kvítku.
Norbert (Fritzs zrovna přichází z WC a orientuje se z poloviny scény): Jsi na útěku nebo cooo?

[squire-maiden]

Norbert k hraničářce Jezibel:
"Hele,ty se vyznáš ve zvířatech? Mohla bys trochu domluvit mému koni? On už mě teda moc nekouše..."

Fritzs k PJ:
"Norbert teď bude tak půl hodiny bloudit, takže jestli chceš, aby mě něco přepadlo a sežralo..."
PJ: "Hmmm, kde mám Bestiář?"