Wierd pro Jersona

[Jerson]

(Je tam přeci Sosáček, tak jsem reagoval na něj.)

[MarkyParky]

Vzal mě do rukou nějaký muž. Cítím jeho dlaně na svém vosku, můj plamen se zakomíhá, ale nezhasne.

"Komu asi tak patříš? Jsi něčí, nebo moje?" zeptá se mne polohlasem.

Mlčím a ukápne ze mne vosk. Má délka se krátí, jak čas bězí. Teď zrovna patřím tobě ... ale bude to tak navždy? A hlavně - bylo to tak vždy?

[Bifi]

(Je tam přeci Sosáček, tak jsem reagoval na něj.)

Aha tak, trocha sa strácam, že kto je GM a kto je hráč a koľko postáv tam je naraz

[MarkyParky]

Aha tak, trocha sa strácam, že kto je GM a kto je hráč a koľko postáv tam je naraz

Jediné zadání je wierd a aby se Jerson zahrál postavu. Jinak je to experiment, ne?

[Log 1=0]

Hm, už zase katedrála?, řeknu si sám pro sebe. V katedrále jsem byl přeci nedávno. Nebo to byl chrám? Ale to nemůže být náhoda.
Rozhlédnu se, a když v šeru nic nerozeznám, přejdu ke svíčkám. Chvíli si je prohlížím, abych vybral tu s nejhezčím plamenem a nejméně ohořelou. Někomu můžou připadat všechny plamínky stejné, ale mě ne. Navíc mám vždycky dojem, že na takových místech znamená každá svíčka jeden život a tak si chci vybrat dobře, protože si potřebuju posvítit.
Když si konečně vyberu, vezmu svíčku do ruky a vydám se dopředu. Komu asi tak patříš? Jsi něčí, nebo moje? Nakonec tuhle otázku položím polohlasem, třeba to bude mít účinek.
Až teď mi došlo, jaké je tu ticho, ale zepředu slyším něčí hlas, tak půjdu tím směrem, ale napřed opatrně, abych zjistil, jak se chová svíčka v mých rukách.

Kráčíš se svící směrem k zářícímu oltáři. V jeho světle rozeznáváš dvě postavy, zdá se že mužské, ale ještě nejsi s to poznat víc detailů. Ale jak se blížíš, všimneš si, že plamínek svíce v tvé ruce se zmítá jako ve větru, i když ty žádný pohyb vzduchu necítíš. Přesto nezhasíná a hoří dál. Co děláš teď?

Vzal mě do rukou nějaký muž. Cítím jeho dlaně na svém vosku, můj plamen se zakomíhá, ale nezhasne.

"Komu asi tak patříš? Jsi něčí, nebo moje?" zeptá se mne polohlasem.

Mlčím a ukápne ze mne vosk. Má délka se krátí, jak čas bězí. Teď zrovna patřím tobě ... ale bude to tak navždy? A hlavně - bylo to tak vždy?

Muž tě nese prostorem a ty cítíš, že se tě dotýkají i jiné ruce. Tyhle jsou ale jiné, prochází voskem tam a zpět aniž by zanechaly stopu. Pak tě začnou šimrat na knotu, plamínek se pod dotyky hýbe jako ve větru. Ale ty se nebojíš, že by mohl zhasnout. Naopak, ten dotyk je uklidňující.