Shadowrun Hamburg 2076 (Brno)

Sekce, v níž se věnujeme našemu hraní. Můžete zde poprosit o pomoc s přípravou kampaně nebo dobrodružství, konzultovat svou postavu, a samozřejmě se podělit o zápisy z her, které již máte za sebou.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Sixtease
Příspěvky: 56
Registrován: 20. 10. 2012, 19:27
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Shadowrun Hamburg 2076 (Brno)

Příspěvek od Sixtease » 9. 12. 2018, 17:17

Já jsem Larissa. Jsem z Petrohradu. Před nějakými pěti lety jsem ukončila pracovní poměr se zaměstnavatelem, což v mém případě nešlo úplně oficiální cestou. Ačkoliv korporace už mají o hodně větší moc než vláda, dát výpověď jako špion nejvyššího Sovětu jde jenom úmrtím, a to se mi uspěchat nechtělo.

Tak jsem už pět let v německy mluvící části Evropy. Pinuška, moje dcera, je samostatná, tak nebylo na co čekat. Teď jsem skoro rok v Hamburgu a zrovna mi volala kámoška Lea, co se živí jako riggerka. Prý by jí bodlo, kdybych za ni zaskočila na takovém malé rychlovce. Poslala mě do Schnelles Haaru, runnerského podniku v jedné ze čtvrtí, kde podnik tohoto druhu moc nevyčnívá. Prý to hodně spěchá a schůzka je za hodinku.

To bylo v devět večer. Prý si mám dát na sebe něco "street". Dala jsem si tyrkysové šatičky, kožich a kozačky (prosinec v Hamburgu sice oproti Petrohradu je teplý, ale Vídeň mě rozmazlila). Vzala jsem si jenom kabelku s kreditní hůlkou, za výstřih monovláknitý bič a nasedla do taxíka.

Dovezl mě na kraj čtvrti za 20 nuyenů. Dál má prý vyšší sazbu. Čas jsem měla a procházku uvítala. Po cestě jsem potkala partičku nadržených orků, co se štengrovali, kdo mi ukáže co proto. Měli štěstí, že se nakonec nevyhecovali. Jinak bych měla krom vítané procházky i vítanou rozcvičku.

Když jsem vlezla do podniku, trochu jsem zalitovala, že jsem si vzala kožich... ale v sušičce zase vyčichne. Krom toho jsem si vzala jenom syntetický. Místo bylo na baru, jinak nikde. Seděl tam nějaký augmentovaný elf a ob židli vymakaná mladá orčice Sedla jsem si vedle ní a dala se s ní do řeči. Sportuje, dělá atletiku a kung-fu.

Taková náhodička. Zrovna hledám holky na gymnastiku, ale tahle asi nebude úplně materiál pro mě, jestli se už dala na shadowrunning. Škoda. Každopádně se jí ještě musím trohu popvyptávat. Zatím jsem se aspoň dozvěděla, že se jmenuje Marion.

Ten elf vedle se zase jmenoval Jonathan. Zdálo se mi, že má kybernetikou ruku, taky jsem zahlédla datajack. Za chvíli přišel ještě holohlavý týpek se šedýma kybernetickýma očima a strništěm. Smrděl, jako by se nesprchoval... nebo spíš jako by se sprchoval toxickou rybinou. Nacpal se mezi Marion a Jonathana a kluci se dali do řeči o kyberwaru, zatímco my holky jsme si povídaly o sportu.

Za pár minut do dveří vpadla další orčice, udýcháná v propoceném korporátním kostýmku. Změřila si nás pohledem "snad bude tohleto stačit" a spustila na nás jako na svoje zaměstnance. Představila se jako Daze a myslela si, kdovíjak budeme nadšení, že jí půjdeme za pětistovku do zamořené části doků hledat nějakou tašku, co potřebuje pro nějaké svoje lidi.

Fakt nevím, kde na to ti lidi chodí. Měla jsem se Lei zeptat, proč potřebuje, abych to vzala, protože nebýt toho, že to je laskavost pro ni, tak bych takovou ptákovinu nebrala. Chodit se umazat do toxické čtvrti za takový trapný bakšiš. Tak jsem na ni aspoň zatlačila, aby nám řekla, co ví. Dneska si každý Johnson a vůbec lidi, co dávají zakázky, myslí, jak nejsou chytří, když příjemcům zakázky nedají všechny relevantní informace. Jako by neměli zájem na tom, aby se zakázka vykonala bez problémů. Jednou na to přijdou a praxe se změní, ale zatím je trend ten, že člověk musí myslet sám na každou eventualitu, na kterou by se dalo zeptat, protože sám od sebe vám to zadavatel neřekne.

Připomněla jsem jí, že ona tady spěchá a potřebuje službu a nabízí vzhledem k rizikům a termínu směšnou částku, tak nám aspoň řekla, že můžeme očekávat odpor gangů a slíbila přihodit další 4 stovky a možnost dalších zakázek. Nechtěla jsem ji už trápit, chudinku, co se snažila dělat drsňačku, stejně jsem to vzala kvůli Lei.

Zadání tedy bylo: Od kapitána lodi, jehož commcode jsme dostali, máme převzít tašku a krabici. Zásilka přišla lodí a zdržela se v okolí místa, jež jsme dostali hrubě zaznačeno na mapě. Dodání požadováno během dneška. Pokud zjistíme, co se zvrtlo, máme nárok na bonus.

První moje starost byla koupit si filtr toxinů. Hned vedle byla pobočka Stuffer Shacku. Normálně chodím nakupovat do lepších obchodů, ale tohle bylo po cestě a jednou to je řetězec Aztechnology. Jestli tam prodávají stejné filtry jako v Tenochtitlanu, tak s tou troškou, co je v Hamburgu, si to musí poradit hravě.

Ve dveřích Stuffer Shacku byla překážka. Jednak ve formě trolla, co v nich ležel a dveře mu vytrvale přivírali hlavu, jednak a to hlavně ve formě jezírka krve kolem dokola. Rachetický troll, co vypadal na informatika, se toho mrtvého trolla maně snažil odtáhnout, a holka za pultem to natáčela na commlink. Ten filtr jsem fakt chtěla, tak mi nezbylo, než si umazat podrážky. Dlouho jsem se nerozmýšlela a chmátla hned po filtrech. Marion mi tak tak stihla poslat zprávu, ať vezmu jeden i pro ni a jeden pro Wilbuura (tak se jmenoval ten smraďoch). Mezitím došel za mnou do obchodu i Jonathan a začal se hrabat v elektronice.

Když jsem se s filtrama vrátila dolů, uvědomili jsme si, že dostat se teď hned tam, kde ta taška a krabice na nějaké lodi je, nebude jen tak. Taxíky tam nejezdí, Marion má Suzuki Mirage, Wilbuur má jednokolku, a já s Jonathanem nemáme nic. Marion byla tak hodná, že mě dovezla na místo, Jonathan se zatím taxíkem přiblížil, jak to šlo, a Marion se pro něho pak otočila.

Po cestě jsem se jí trochu vyptávala. Řekla mi, že ještě žádnou specializaci nemá a že si v Hamburgu zatím hledá svoje místo. Ale dělala závodně kung-fu, tak to vysvětluje, s jakým zaměřením ji na tenhle job dohodili. Žila prý donedávna s rodinou na venkově. Nemám pocit, že by něco skrývala. Je milá, ale mám trochu nejistotu, co vzejde ze spolupráce s totálním nováčkem. Asi bych se měla víc rozmýšlet, na co Lei kývnu.

Když mě Marion vysadila, a za chvilku přijel i Wilbuur, nechtěla jsem jen tak čekat. Vylezla jsem na starý jeřáb, co stál hned vedle, že se rozhlédnu. To jsem ale nepočítala s ironií osudu, že za rozhlédnutí zaplatím zrovna zrakem. Teda ne úplně hned. Wilbuur mi poslal zprávu, že nahoře na jeřábu zmerčil Blood Kite, mrchu magického ptáka, co oslepuje oběti a pak jim vyškrábe a vyklove oči.

Zastavila jsem se proto v půlce jeřábu a rozhlédla se. Uviděla jsem kousek od nás malou osadu squatterů, tak sto lidí. A loď u mola. Zamnula jsem si ruce a jala se lézt dolů.

Bohužel to už na mě nalétával jeden ze zmíněných ptáků. Zatmělo se mi před očima a já jsem si jenom kryla oči a držela se zrelivělého jeřábu. Minul mě a proletěl kolem. Pak se zdola ozvala dávka jako ze samopalu. Slezla jsem, co to šlo, než jsem čekala další nálet ale... nic. Zařvala jsem do commlinku na Wilbuura, jestli ho trefil. Ozvalo se "jóóó". Oddychla jsem si a poslepu sešplhala dolů.

Chvilku jsem si zoufala nad ztraceným zrakem, pak mě napadlo propojit si commlink do svého kybernetikého datajacku a pustit si obraz z kamery na kontaktních čočkách přímo do hlavy. Myslím, že tomu smraďochovi dlužím laskavost.

Uživatelský avatar
Sixtease
Příspěvky: 56
Registrován: 20. 10. 2012, 19:27
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Shadowrun Hamburg 2076 (Brno)

Příspěvek od Sixtease » 4. 2. 2019, 17:46

Zrak se mi začal vracet už po pár minutách. Mezitím přivezla Marion na Suzuki i Jonathana a oba chlapi se na mě vrhli s tím, že když už jsem jednou byla nahoře, mohla bych tam rovnou skočit ještě jednou. Jonathan tam chtěl nainstalovat jeden triangulační bod, abychom mohli určit polohu commlinku toho pašeráka, co u sebe má mít tu tašku, o kterou paní Daze Johnsonové jde. Willbur zase chtěl vajíčka doho sviňského ptáka, který mě na chvíli připravil o zrak. Vzhledem k tomu, že jsem Willburovi dlužila dost zásadní laskavost, vzala jsem si krabičky od filtrů ze Stuffer Shacku, abych měla do čeho dát vajíčka, taky ten repeater, a vylezla znova nahoru. Nedalo mi to a udělala jsem si nahoře hvězdu, když jsem slyšela v commlinku ty jejich kecy o tom, kdo mě chytat nebude, až poletím dolů. Vajíčka jsem nacpala i s kusy hnízda do krabiček, jako jedno kukaččí jsem tam dala tu krabičku, a upalovala co nejrychleji zpátky. O další zatmění jsem opravdu nestála.

Následně jsme vyrazili směrem k osadě, kterou jsem zahlédla z jeřábu. Většinově jsme se shodli, že bude lepší se nejdřív poptat, zdejších, než vyrazíme k lodi. Jonathan chtěl řídit Marioninu motorku. A mně Marion nabídla, abych se svezla, že prý ráda běhá. Asi tu motorku moc ráda nemá. Bylo to sice i pro mě, profesionální gymnastku, docela náročné cvičení v akrobacii, ale na kolech jsme se i s Jonathanem za řídítkama udrželi.

Do vsi se vydali jen Willbur s Marion. Já s Jonathanem bychom prý působili v takové díře moc jak pěst na oko. Marion vytáhla v baru z místního ožralce, že tam vtrhl nějaký cizí gang zvaný Flammenmesser a vymlátili Vodáky -- místní gang -- ještě s jedním místním speed gangem, které prý zvou čuráci (teď nevím, jestli to mám napsat s velkým č... ale bude to spíš označení než jméno, asi bych měla psát radši německy, tam by to bylo jasné). Flammenmesser prý obsadil "naši" loď. Poradil jí taky, jak se dostat do doupěte Vodáků.

Zašli jsme tedy za Vodákama. Tentokrát jsem šla první. Byla to díra v zemi a v ní asi šest raněných gangsterů. Na rovinu jsem jim řekla, že jdeme po něčem, co Flammenmesser asi mají, takže jestli si s nima chtějí něco vyříkat, můžou se k nám přidat. Willbur dva z nich magicky vyléčil, čímž ukázal, že je mág, a stal se pro gangstery božstvem.

Pak přišla fáze plánování. Jonathan začal vymýšlet, jak se s Vodákama synchronizovat a vysvětloval jim, že mají vzít svoje bývalé doupě ztečí, až se kus hardwaru v jejich rukou rozbliká tímto a ne jiným způsobem, ovšem ne později než ve tři hodiny patnáct minut, to jest až bude malá ručička u trojky a velká přesně na trojce, ale pokud by slyšeli střelbu nebo jiný adekvátní signál, pak okamžitě... Nevím, jakou úspěšnost s takovým návodem u krvácejících gangsterů čekal, ale radši jsem to převzala a řekla jim, že mají zaútočit, až uslyší střílet. Taky jsem jim vysvětlila, že nemusejí naběhnout a nechat se rozmasakrovat (Flammenmesser byli přibližně v počtu dvanácti a měli automatické pušky), ale že je můžou vylákat a my je zneškodníme jednoho po druhém.

Než jsme vyrazili, vylezla tentokrát Marion na stožár v osadě a nainstalovala druhý triangulační bod. Moc mi hlava nebere, jak orka mohl taková plechová tyčinka udržet, ale zvládla to.

Vyrazili jsme v tlupě k dokům. Když jsme dorazili, poblíž brlohu zvíci plechové skladní haly, nejdřív Jonathan nainstaloval poslední triangulační bod na ulici. Commlink se ukazoval někde přibližně pod molem. Takže buďto byl v toxické břečce neprávem přezdívané voda nebo je někde podzemní prostor. Ale tipuju spíše na první variantu. Willbur se na prostor mrkl astrálně a zjistil, že v okolí jsou nějaké astrální medúzy, které dokážou opanovat tělo, obzvlášť pokud jeho původní majitel momentálně astrálně projekuje. Pak identifikoval asi dva lidi v každé postranní budově sousedící s brlohem, shluk v něm a shluk ještě o budovu dál.

S Marion jsme vlezly do jedné z postranních budov a shledaly tam jednoho typického árijce a kalašnikovem. Počkaly jsme na vhodnou příležitost a tiše a ochotně jsme ho sejmuly. Chtěla jsem mu dát roubík, abychom se ho mohly poptat, ale Marion byla trochu hrr a uvedla nebožáka do stavu, ve kterém se komunikuje dost obtížně.

Kalašnikov jsme předali vůdci čekajících Vodáků, Jonathan dal jeho zástupci nějakou povzbuzující drogu a šly jsme si to s Marion zopakovat do další budovy. Tentokrát se plížila jen ona, já jsem tam vešla hlavním vchodem, přeci jenom byli dva. Trochu jsem zafňukala, že potřebuju pomoc, malinko jsem si vyhrnula minisukni a během mžiku slintali jak Pavlovovi pejsci. Když se ke mně blížili, Marion na ně hupla a ... a bohužel jsem trochu podcenila situaci a místo abych je dekapitovala monovláknem, šly jsme na ně holýma rukama a došlo ke střelbě, čímž tichá část akce končila. Musím říct, že uhýbat automatické střelbě z půl metru bylo ještě trochu náročnější cvičení v akrobacii než jízda na motorce s Jonathanem.

Árijce jsme nechaly opět na zemi a vzavše si každá jeden kalašnikov budovu jsme zadem opustily. Jonathan velel na střechu. Marion tam šla, ale já jsem to radši vzala kolem z druhé strany, abychom nebyli všichni u hlavního vchodu. Slyšela jsem z jejich starny střelbu, takže komflikt započal bezpochyby. U zadního vchodu do hlavní budovy jsem zahlédla dalšího Flammenmessera. Dávka z kalašnikova jeho kolegy v mých rukou mu zabránila si mě všimnout. Pak už jsem zadními dveřmi viděla tři chlapce střílet z hlavního vchodu. Jednoho jsem sundala já, dva padli nezávisle na mně. Myslím, že jedna střela šla ze střechy a znělo to jako revolver, tak to musel být Jonathan.

Podle Willbura mělo dalších kdovíkolik parchantů být v budově ještě dál za tou hlavní. Zatím jsme se obešli beze zranění a u toho bych docela ráda zůstala. Tak jsem si pro efekt vzala do jedné ruky za pačesy hlavu té hlídky u zadního vchodu, vydala se směrem k té zbylé zatím zalezlé bandě srabských německých kreténů a začala šrotovat, jak jim to co nejkulantnějí podat, abychom si ušetřili další zbytečné riziko.

Uživatelský avatar
Sixtease
Příspěvky: 56
Registrován: 20. 10. 2012, 19:27
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Shadowrun Hamburg 2076 (Brno)

Příspěvek od Sixtease » 11. 2. 2019, 19:34

S useklou hlavou v levačce a ukořistěnou útočnou puškou v pravačce jsem se blížila ke dvěma proděravělým plechovým budovám, ve kterých Willbur detekoval přítomnost lidí. Ani mému zraku neuniklo hemžení obličejů a hlavní za dírami v plechu. "Jsou to jenom gangsteři a půlku jsme právě během okamžiku pobili jako mouchy. Nejsou to vycvičení vojáci, zdrhnou. Je zbytečné dál střílet." To jsem si všechno řikala a uvědomovala, ale přeci jenom z pomyšlení na reálnou možnost, že to oni vyhodnotí jinak a nasolí do mě zásobník, se mi drobet potily ruce. Poprosila jsem do commlinku kolegy, aby mi kryli hýždě. Marion a Jonathan byli na střeše a potvrdili. Vzápětí Jonathan zasténal, což jak jsem později zjistila, mělo co do činění s protrhlým plechem ve střeše a rozřízlým stehnem (které mu dělalo menší starosti než rozřízlé kalhoty). Willbur setrvával v ústraní a kouzlil. Vyrozuměla jsem, že nabourává morálku gangsterů v jedné z budov.

Postavila jsem se čelem k děravým budovám, zapla hlasový modulátor a nejděsivějším hlasem, jaký jsem v databázi vyhrabala, jsem jim oznámila, že půlka jejich kolegů je po smrti a že když nás nechají místo prohledat, nebudeme nuceni je postřílet taky. V odpověď nepřišlo olovo, takže na to asi přistoupili.

Šla jsem zatím posbírat zbraně z mrtvol. Jonathan s Marion šli k molu, protože někde pod ním měl podle triangulace být kapitánův commlink. Přidala jsem se k nim. Jonathan zjistil, že pod molem je nějaká nemrtvá mrcha, a to tím způsobem, že tam strčil hlavu a dostal vřelé... no vlastně asi dost chladné, ale zato usilovné objetí. Sotva jsme ho s Marion udrželi a vytáhli. Nicméně krom nemrtvoly tam byl i člun a v něm něco živého, co se snažilo nemrtvého odrážet nožem. Žeby kapitán?

Vyvstala tedy otázka, jak dostat nafukovací člun zpod mola. Napadlo nás, že na lodi by mohly být lana a tyče a háky na to, abychom ho vytáhli. Marion s Jonathanem šli do lodi a já jsem se šla stavit za zbylými Vodáky, abych se jich zeptala, jestli je jakožto profesionály v docích nenapadá, jak člun vytáhnout. Vzala jsem jim jeden motivační kvér.

Willbur ale byl toho názoru, že teď je morálka Flammenmesser tak akorát nakřáplá, že je ideální příležitost je napadnout. Klukům Vodákům jsem to přetlumočila, byvši v jejich společnosti, a ti se nenechali dloho přemlouvat. Dala jsem jim i svoji zbraň a utíkala si rychle pro jinou. Vodáci vylezli a nakropili to do plechových budov.

Přiznávám se, že si nevybavuju, jak přesně přišli o život rezidenti té levé, kam Willbur mířil svoji magii. Mám pocit, že jeden z nich to dostal od Vodáků, druhý od někoho z nás, a třetí se dal na úprk, než schytal kulku do nohy ode mne. To šlo rychle.

Ovšem v té napravo ložené budově stál boss s několika poskoky. Když pár střel odkrylo plechovou stěnu, za kterou se skrývali, a dostal z mojí hlavně kulku do ramene a bombu z Willburova stunblastu, zařval "zabte mága!", šňupl si nějaké stimulační drogy a začal do nás kropit ze dvou automatů, co to šlo. Byl přitom tak v ráži, že převálcoval i svoje zbylé dva nohsledy. Tedy, ne že by je zabil, jenom povalil.

Zalezli jsme si rychle do krytu vystřílené haly naproti, plácli sebou na zem a nechali ho kropit. Marion mi udělala oporu a já jsem ze země proskočila dírou ve střeše nahoru. Můj trenér gymnastiky by se asi neubránil uznalému pokývnutí hlavou, kdyby to viděl. Marion pak udělala totéž bez pomoci a vypadala u toho jako by byla héliovým balónkem. Jó, s magií v těle, to se to skáče.

To už měl Árijec prázdné zásobníky a s řičením a funěním se řítil naším směrem. Další Vodák byl mezitím mrtev a jeden ze dvou zbývajících postřelen. Chtěla jsem hňupa odprásknout, ovšem Marioniny magické reflexy ji k němu dostaly na kontaktní vzdálenost, než jsem stihla zvednout zbraň. Hňup byl navíc už přímo u ležícího Willbura a pokoušel se mu rozdupnout lebku. Nepodařilo se mu to jen o chup a Marion ho velmi úspěšně nalákala na sebe. Šel z něho strach, byl jako býk pod vlivem chemikálií, a bylo vidět, že i Marion má respekt. Ovšem když se ji pokusil zasáhnout útokem zblízka, vykryla ho jednou rukou, div že u toho nezívala. Byl to pohled budící nadšení.

Když Jonathan viděl. že Marion je sama na to monstrum, okamžitě se vzepjal k akci a hrdinskou rychlostí vytáhl kolt, zamířil a... vystřelil po jednom z nohsledů, co zůstali bezradně vzadu. Však ona si Marion poradí, tam se přece nemělo cenu míchat.

Marion si opravdu poradila. Z milosti mu zlomila obě klíční kosti a tím ho poslala do říše těsně před smrtí. Rychle jsme odstřelili zbylé gangstery a jali se šéfíka ošetřovat, aby nám prozradil minimálně, odkud mají ty útočné pušky. Podle Jonathanova odhadu jsme ho mohli zalátat maximálně tak, aby přežil pár hodin, maximálně dnů, pokud bychom mu neposkytli hospitalizaci. S mojí pomocí mu Jonathan dal první pomoc a Willbur ho pak vyléčil magií.

Začala jsem pro jistotu pana Flammenmesseroberleutnanta svazovat, v čemž se mi Jonathan snažil bránit s tím, že ho nekřísil proto, abych mu traumatem na zlomeninách ještě přivodila smrt. Jakkoliv jsem jeho starost chápala, moje starost, že vytáhne skrytou bouchačku a vystřelí někomu z nás neokortex, mi připadala pádnější, tak jsem se s ním nebavila a svazovala dál. Začal na mě šahat a pak i střílet do vzduchu, než to vzdal. Byl dost brunátný. Takhle jsem elfa ještě neviděla. Komentoval to tím, že "si budeme muset ujasnit, jak to tady budeme dělat s velením." Tak to jsem si slíbila, že si s ním opravdu vyjasním.

Pan Günther (ano, tak se jmenoval) se probral v momentě, kdy skrze moji svazovací aktivitu dostal takzvaný "bolestivý podnět", což se při zlomeninách může stát. Jonathan ho začal prohledávat a Günther se ho za to pokusil pokousat. Sebral mu nějaké další drogy, čip s pornem, krabičku cigaret a nějaké propriety gangu. Řekli jsme si, že zatím necháme Günthera Güntherem a že jsme vlastně chtěli vytáhnout ten člun.

Co se nemrtvoly týkalo, Willbur nás poučil, že nejde o žádnou zombii, nýbrž o tělo posedlé šedimem. A šedim se může stěhovat. Narafičili jsme tedy jednu z mrtvol do poklopu a do té nemrtvoly Jonathan střelil. Kulka naštěstí nezasáhla člun, byla to dobrá střela a splnila účel. Šedim s začal stěhovat. Rychle jsme hákem zachytili okraj člunu a táhli ho k poklopu. Zatím se nová mrtvola začala hýbat, jako když ji někdo obléká. S mírným úlekem jsme ji hodili poklopem do moře a člun dostali přímo pod něj, takže nová nemrtvola byla pod člunem a tloukla mu do dna pěstí.

Ve člunu skutečně byl kapitán, mírně nervózní, a taška s bednou. Kapitán vypálil z člunu takovou rychlostí, že by se za to nemusel stydět ani pouliční samuraj... ovšem narozdíl od pouličního samuraje, kapitán u toho nemohl zapřít značný děs.

Sebrali jsme každý jednu pušku a cetky, co u sebe měli mrtví gangsteři, Willbur se rozloučil se zbylými dvěma Vodáky, Marion s Willburem sedli na svoje mašiny a já s Jonathanem, taškou, bednou, kořistí a zajatcem jsme se nechali od kapitána svézt na nejbližší místo, kam se dá zavolat taxi.

Ptala jsem se kapitána, jak se proboha dostal s nafukovacím člunem pod molo. Vymyslel si storku, která očividně měla díry a mlžil, ale nechtělo se mi po tom pídit. Jonathan se s kapitánem dal do hovoru o chlastu, tak jsem se šla věnovat Güntherovi.

Zapla jsem Willburovi a Marion přímý přenos. Rozumnou řečí jsem z něho dostala, že k puškám přišli, "od pana Johnsola, jako opravdoví shadowrunneří" a popsal mi místo, kde to bylo, které by šlo najít v momentě, kdy bychom se dozvěděli, kde mají Flammenmesser rajón. Pak přispěchal Jonathan a rozhodl se použít násilí. Nabral Günthera na hák, píďalkovitými pohyby jsme ho dotáhli k okraji paluby, a přehodili hlavou nad hladinu. Výsledkem bylo, že nám informaci potvrdil a přidal k tomu, že za pušly zaplatil penězi a několika členy svého gangu. To dopálilo Willbura a začal mu přes hlasitý odposlech vyčítat, že to mohl být ghúl nebo upír a co že to svým členům provedl. S tím jsme se spokojili a Günthera zase vytáhli, protože kapitán si nepřál, aby byl zabit na lodi, byť vržením přes palubu.

Byla teď ideální příležitost na rozhovor s Jonathanem v soukromí. Požádali jsme kapitána o kajutu (on už před tím vtipkoval, jestli ji nebudeme potřebovat, haa haa haa). Tam jsme si vyjasnili, že když něco dělám, a dělám to navzdory jeho přání, tak to dělám proto, že vím co dělám, a očekávám, že mi bude důvěřovat. On zase chtěl, abychom se na věcech nejdříve dohodli, než někdo něco začne dělat proti vůli ostatních. Debata byla za pár minut za námi a lezouc z kabiny jsem kapitána ujistila, že to kolega za tu chvilku zvládl.

Na břehu jsme vzali věci, hlavně tu tašku pro Daze, ukořistěné zbraně a Günthera, a teď byla otázka, co s ním. Napadlo mě, že kdyby se dostal nějak do nemocnice, nemuseli bychom o něm pár dní slyšet a asi by ani moc nehrozilo, že o nás roznese zvěst v řadách Flammenmesser. Nicméně člověka bez SIN do nemocnice dostat je docela problém. Jonathan to vyřešil. Udělal mu další kázání o tom, jak zlé věci se dopustil a s takto nabytým pocitem sebeospravedlnění ho střelil do hlavy. Osobně bych ho nepopravovala. V boji zabiju kohokoliv, ale brát spravedlnost do svých rukou nebo někoho odprásknout jen proto, že je pro mě jeho život nepraktický... to není fair play. Ale jestli si to Jonathan před sebou zodpoví, je to jeho věc.

Po popravě chtěl Güntherově mrtvole sundat neprůstřelnou vestu, ale očividně se ho dost štítil. Tak jsem mu ho svlékla a pohřbila do moře. Pak přijel taxík a vydali jsme se do Schnelles Haaru dokončit misi.

V podniku jsme se sešli i s Jonathanem a Marion. Čtyř útočných pušek svázaných provazem si tam nikdo ani nevšiml. Zavolala jsem Daze. Řekla jsem jí, že jsme osvobodili kapitána a zajistili tašku. Zeptala se "a co bedna?" Jaká bedna? Hrklo ve mně. Ale Jonathan ji bohudík měl. Na bednu jsem úplně zapomněla. Daze řekla "hned tam budu" a vskutku, během půl minuty byla u nás.

Dostali jsme zaplaceno a otázku, zda bychom v tomto složení chtěli pracovat dál. Nikdo nenamítal. Dá nám tedy ještě dva zkušební runy, než nás pustí k opravdovým zakázkám.

Pak jsme poprodávali kořist. Já jsem si vzala na starost pušky. Můj známý Voloďa, původem z Krasnojarsku, co se v Hamburgu živí prodejem dílů k autům a zbraní, když je uviděl, trochu se podivil. Identifikoval je jako hóóódně staré pušky od Knight Errant. Tedy dost těžko prodejné zboží. Dostala jsem za každou sto Euro, poslala díl peněz kolegům, a šla jsem si po svých.

Uživatelský avatar
Sixtease
Příspěvky: 56
Registrován: 20. 10. 2012, 19:27
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Mise 2. část 1.

Příspěvek od Sixtease » 19. 3. 2019, 08:30

Kdyby se mě někdo zeptal, proč se neživím trénováním gymnastiky, ale shadowrunem, jeden z hlavních důvodů by byly ty pauzy. Člověk udělá run, dostane zaplaceno, prodá, co po cestě sebral, a pak si dá pár dní na zotavení. Tak taky když jsme se vrátili ze Schnelles Haaru, jsem si dala dlouhatánskou sprchu, pustila si Čajkovského, vlezla si do pelíšku a těšila se na pár dní volna (to znamená tréning až od sedmi).

Němci ale nějak s pauzami nepočítají. Sotva jsem si zacvičila a dala si oběd, volala zase Daze, že potřebuje někoho na další run. Prý nic náročného, na echtovní práci nám ještě dost nevěří... nám. Už mě má spojenou s tou partičkou z minula. Nevím, jestli to tak chci, ale věci se dějí samy od sebe. Marion to minule nerozdýchala a už sí prý nemáme počítat. To je tak, když si studentka umane, že bude dělat ve stínech, projeví talent a pak uvidí pár metrů lítajících střev a ono to počáteční nadšení pomine. Je pravda, že tu hlavu jsem možná řezat nemusela, to na ni mohlo být moc... no co, bouchačů je na ulici dost. Když to není Marion, bude někdo jiný. Trochu mě to ale mrzí, ta holka měla potenciál. Každopádně se zdá, že po minulém runu jsme minimálně pro Daze já, Willbur a Jonathan tým. A ráda by po nás další práci. Setkání zítra v 6:30 ráno na kraji jedné z ruských čtvrtí, co sousedí s rezidenční zástavbou pro vyšší střední třídu. Víc prý po telefonu nechce rozebírat.

Napadlo mě, že by se hodilo auto, obzvlášť, když Marion s motorkou jsou v trapu. Zašla jsem za Borisem, jestli by mi něco nepronajal. Kluci souhlasili, že bychom se o náklady podělili. Ukázal mi víc aut, než jsem potřebovala vidět, a vybrala jsem zelené. Platit chtěl na týden dopředu, což není tak zlé. S krajany se člověk domluví vždycky nejlíp.

Ráno jsem vyzvedla novým autem nejdřív Willbura. Byl k nepoznání. Daze říkala, že se máme slušně obléct, ale vůbec by mě nebylo napadlo, že to bude Willbur reflektovat. Vypadal úplně jako kouzelník ze seriálu, v sáčku, oholený, se zrcadlovkama a peřím po kapsách klopách. Nerada to přiznávám, ale fakt mu to začalo slušet. Jonathan jako by to vykoupil. Ráno vypadal jak vyoraná myš. Vyběhl s tím nejnevrlejším myslitelným výrazem z bytu, vylil (myslím, že neúmyslně) před sebe kafe a jen co se vsoukal na sedačku, začal si zapalovat cigáro. Upozornili jsme ho s Willburem, že tady v našem novém autě ať laskavě nekouří (ano, Willbur prosím se k tomuhle přidal, asi začal nacházet zalíbení v absenci smradu). Tak se spustilo Jonathanovo bědování, že tohle posraný ráno neměl ani kafe a teď nebude mít ani cigáro. Zastavila jsem mu u automatu na sojkaf, ale místo aby si ho dal a byl zticha, zpražil mě pekelným pohledem. Já teda bych sojkaf z automatu na ulici taky nepila, ale že to nebude stačit ani bývalému korporátnímu floutkovi, mě překvapilo.

Daze poslala přesnou adresu a nebylo to nikde jinde, než ve vile pana TBC. Jednou, už to je nějakou dobu zpátky, jsem tam byla na VIP párty. Fajn člověk. Tak mi na tom runu začalo víc záležet, když to je pro vlivného známeho... navíc krajana. U brány jsem nás prokázala heslem a pustili nás i se zbraněmi a s autem dovnitř. Tam nás ale nečekala Daze s informacemi, ale rovnou pan TBC s očekáváním, že všechno víme a jdeme udělat svoji práci. Tohle mě na moderních Johnsonech a fixerech fakt nebaví, jak posílají lidi do terénu, aniž by jim řekli všechno, co by se mohlo hodit vědět.

Vyrozuměli jsme, že máme jeho nevlastní dceru zavést do školy. Jako každý den. Dvacet minut autem, střídají se tu na to týmy shadowrunnerů. Komplikace nikdy nebyly a nečekají se. OK...

Dceruška Katja byla výrazně asijských rysů. Že není jeho vlastní nebylo těžké si všimnout. Oblečená byla do kostýmku, co měl asi referovat k nějaké moderní fiktivní postavě, moc se v téhle popkultuře neorientuju. Působila tak znuděně, jak jen puberťačka v jejím věku (tak kolem 16) může. {GM tohle zahrál vskutku impozantně :-D} Pak TBC předal Katju nám a nás panu Borodinovi, který se mu staral o tyto záležitosti. Sám pak stál opodál a bedlivě nás sledoval. Pan Borodin nás uvedl do garáže velikosti Lofwyrova obýváku a vyzval nás, abychom vybrali vůz, kterým pojedeme. Naše auto očividně nepřicházelo v úvahu. Jonathana nenapadlo nic lepšího, než s Katjou flirtovat, a nechal výběr na ní. Katja neomylně zamířila do nejsilnějšího sporťáku, co mezi těmi desítkami aut byl k vidění. Jonathan si vlezl k ní a oba se tvářili, že už auto vybrali. Usoudila jsem, že o spokojenost slečny Katji jde až někde ve čtvrté řadě a že lepší rozhodně bude vzít Katju něčḯm obrněnějším a méně nápadným. Vybrali jsme s Willburem to nejmenší SUVčko v garáži (pořád největší, jaké jsem za poslední týden v Hamburgu viděla) a doufala jsem, že se moc neztrapníme nějakou debatou o tom, že opravdu pojedeme tím. Naštěstí to Jonathan moc nesabotoval, ale vzal to jako příležitost s Katjou sympatizovat a tím se k ní trochu dostat. Nevím, jestli to je k něčemu nám, nebo jenom s ní chtěl flirtovat... a asi je mi to jedno.

Kluci si vzali z našeho auta zbraně, pana TBC jsem uklidnila, že o bezpečnost a řízení se postarám osobně, vyžádala jsem si Katjin rozvrh, adresu školy, a vyrazili jsme. Willbur zjistil, že slečna je mág. Začal s ní hovořit o magii a zdá se, že magickou praxi se ve škole zatím vůbe neučí, ale teorii ano. Vykouzlil jí na pobavení malého salamandra. Jonathan z ní vytáhl commcode a já zase info o tom, co bude dělat mezi školou a baletem. Prý neví a možná půjdou s kamarádkama do baru (mléčného).

Zaparkovali jsme u školy, naše SUV bylo největší ze všech, a pozorovali, jak Katja zapadá do party spolužáků. Dala jsem jí do aktovky minidrona, pro všechny případy. Willbur poslal za Katjou salamandra, když už ho měl vyvolaného, a pak jsme začali čekat. Chlapci šli do baru, zatímco já jsem si párkrát obešla školu. Všimla jsem si na jednom sloupu s lampou kamery, která mířila ke vchodu. Jonathan se na ni podíval v Matrixu a dostal ji pod kontrolu. Byla to japonská kamera a byla nastavená na zachycení Katjina obličeje.

V poledne jsem si skočila na boršč (byl výborný) a řekla klukům, že už nehlídkuju, jestli s tím chtějí něco dělat. Jonathan to vzal a obhlédl si školu sám. Narozdíl ode mě si všiml auta, co pravidelně projíždělo. Bylo to japonské auto a kamera posílala feed právě jemu. Zavolala jsem panu Borodinovi, abych ho o pozorování informovala. Ujistil mě, že to je běžná situace, že není potřeba, abychom to nějak hlouběji řešili, niméně právě proto že tam jsme, abychom slečnu Katju jistojistě dovezli v pořádku domů. Nabídl nám ale 200¥ příplatek, pokud potvrdíme, že se jedná o klan Jakuzy Išikumi.

Přemítám proto, jak s tím nejlépe naložit, jak předejít zbytečným komplikacím a odvést profesionální a bezbolestnou práci.

Odpovědět

Zpět na „Vaše hry - příprava, rady, zápisy“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Google [Bot] a 1 host