[Chuubo] Pampelišky - zápisy

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Odpovědět
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

[Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

Kniha první - Maják

Obrázek

Seděly jsme na lavičce. Zlaté světlo slunce nad mořem pomalu zrudlo, pak zmizelo, a bylo nahrazeno ho oslepujícím světlem majáku, světly Owl‘s Creeku pod námi a bezednou tmou lesů. Sam hrála na kytaru. (Slice of Life XP akce)

Uslyšely jsme motor. Po cestě k nám jelo auto, nebo dvě. Ani jedna jsme z toho neměly dobrý dojem - v tuhle hodinu by sem by sem mířil jenom někdo dost divný a les nám najednou připadal dost temný a maják dost opuštěný. ((Be in) Trouble XP akce)

Sam běžela schovat motorku do křoví a nějak to stihla. Ze jeepu a dodávky vystoupila podivná skupina - vypadali jako lovci, nebo nějaká paravojenská bojůvka - maskáče, pušky, takové věci. Jako vojáci ale nevypadali, organizací a tak (zjištěno pomocí Sharp skillu). Vynesli k majáku velkou bednu. Sam si nevšimli, schovala se do výklenku ve skále u schodů k majáku (pasivně pomocí Cool skillu) a já byla bezpečně schovaná za majákem. (pomocí Girl from Detroit skillu)

Bednu schovali kousek pod maják, trochu ji zahrabali větvemi, a odjeli. Nahoře jsme na sebe se Sam vrhly pohled, a vydaly se zjistit, co je to za supertajnou noční majákovou bednu. (Decisive Action XP akce)

Byla to velmi dobře zamčená supertajná noční majáková bedna, což nám asi mělo dojít. Než jsme přišly na to, jak by se dala otevřít, přijelo další auto. Dodávka místních pekařů, pana a paní Williamsových. Bednu naložili, stěžovali si u toho, jak špatně byla schovaná a odjeli. Vypadali u toho velmi vážně, a měli v dodávce zbraně. (zjištěno skillem Sharp)

(tohle bylo na dvě kapitoly, takže těch XP akcí mi odhadem aspoň polovina utekla)

. . .

„Hej Alex, proč nejsi na hodině?“ zeptala se Alice, a já jí chtěla odpovědět, že protože je noc, a zdá se mi o tom jak jezdím Oregonem na koni a vypadám jak indiánský šaman a musím udržovat oheň z nějakého hrozně důležitého důvodu, na který si nemohu vzpomenout. Sluneční světlo mi vmetlo do tváře, jak moc se pletu.

Narychlo jsem se oblékla, a přitom se dozvěděla, že Alice je smutná. Chovala na půdě myši v kleci a sesty jí je zabavily. Asi týden potom, co jí sestry zabavily nějaká předchozí zvířata. Ne, že bych jí to chtěla připomínat - Alice je moc hodná, a ubližovat jí by bylo jako nakopnout štěňátko. Ještě si se mnou zkoušela povídat o bohu, a to taky moc nikam nevedlo.

(Shared Reaction XP akce)

. . .

(věci, u kterých Alex nebyla budu psát podobným tónem, ale ne IC)

Samantha seděla ve své tajné místnosti. Vyrobila si ji v jednom ze sklepů, které sloužily jako sklad bordelu. Měla tam staré křeslo. Měla tam otřískaný stůl, na který si dávala nohy. Měla tam kytaru. Měla tam krabičku se skleněnou stříkačkou, která stoprocentně nebyla sterilní, gumovou pásku, a dost heroinu aby tím vyřešila jakýkoli problém.

(heroin v USA se obvykle dodává už připravený, takže není potřeba to cvičení s kyselinou, lžičkou a zapalovačem)

Zatím si dokázala nevzít. Zatím se dokázala bezútěškosti existence postavit. Němohla se zbavit pocitu, že si ale stejně brzo vezme. I když ji to nejspíš zabije. V církevní škole skončila aby znovu začala (tak to aspoň říkal ten soudce), ale nebyla si jistá, jestli tenhle život vydrží. Možná člověk ani znovu začít nemůže, a bude napořád to co byl.

(Asi Slice of Life (heh) XP akce, plus to patří k Major Goals do Beautiful and Far Away questu)


. . .

Další den byla sobota, a Sammie (která nesnáší, když jí někdo říká Sammie, takže do dělám dost často) vypadala zachmuřeně, takže jsem ji vytáhla na projížďku na motorce (ona to teda je její motorka) a snídani. Napřed nás zaujal okázalý kabriolet. Patřil k němu muž v koženém kabátu, zrcadlovkami (uvnitř toho fastfoodu) a nagelovaným účesem, a holka v nejgotičtějších šatech, co jsem kdy viděla. Odhad věku 25+ a 13.

Sam se s nimi dala do řeči, protože jí ten chlápek připadal cool. Musím uznat, že vypadal dost tajemně, a měl super auto, kterým nás pak svezl po pobřeží, a tak. Jmenoval se Damián, a jeho sestra Elizabeth. Říkal, že cestují kolem, a možná se tu zdrží, nebo tak něco.

(Sam na něj udělala dojem skillem Arogance, ale nepamatuju si XP akce)

. . .

Motorka má výhodu, že je tak nahlas, že člověk neslyší básnění o Damiánovi. Kolem oběda jsme zastavily u benzínky - mají tam i jídelnu, servis a tak. Vypadalo to normálně. Ale.

Stála tam Williamsova dodávka. Sam se rozhodla, že zjistí, co měla ta předvčerejší bedna znamenat, takže do té dodávky vlezla a začala se tam přehrabovat. Williams ji neměl zamčenou, hlavně proto, že ji měl celou dobu na očích.

(Decisive Action XP akce, Arogance skill, hezká ukázka toho, jak „velkej skill a hodně vůle“ neznamená, že někomu projde dělat kravinu - i když je výsledek 7 nebo kolik, nemusí to dopadnout dobře)

Nechápavě jsem na to zírala. Co hůř, Williams na to zíral taky, jen co zvedl oči od burgeru a hranolek. Sam něco našla, zahrabané mezi pytli s moukou, a zmizely jsme, než jsem stihla říct „Co to proboha ...“ nebo než Williams stihl něco udělat.

. . .

Chvíli jsme se se Sam poflakovaly v nějakém jejím úkrytu. Má jich spoustu, a schovává se v nich před světem. To co vzala byla nějaká sada zkumavek obsahujících duhové krystaly. Sam to chtěla vyzkoušet, a já ji napřed přesvědčovala a potom prosila ať to nedělá. Když jsem zrovna nešílela strachy, že nás teď zabije drogová mafie.

(Tady se otočily nějaké skilly, ale Sam má takový build, že sice užitečného neumí, ale taky ji nejde o ničem přesvědčit :) )

. . .

Sam tu drogu trochu zkoušela. Do kousku dloubala prstem, a kousek olízla. Prst i jazyk ji začaly brnět, ale nic dalšího to nedělalo. Pečlivě ji schovala na některém ze svých tajných míst, o kterém nevěděla ani Alex.

Sam dorazila zpátky do školy v pozdním odpoledni. Před školou stála Williamsovic dodávka.
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

I saw a star slide down the sky,
Blinding the north as it went by,
Too burning and too quick to hold,
Too lovely to be bought or sold,
Good only to make wishes on
And then forever to be gone.


Obrázek

Kniha druhá - Padající hvězda

Nejhorší je, že jsem to málem vzdala. Kdybych to vzdala jen o minutu dřív, nepřežil by to. A celou tu dobu mi v hlavě hlodalo, že to vzdát klidně můžu, protože to je beztak zbytečné, protože to beztak nebude fungovat. Vydržela jsem, i když těsně.

Ono se teprve uvidí, jestli to bylo k něčemu. Ale aspoň je tu šance.

Ale to předbíhám.

. . .

Sam a Williams si cestou k matce představené dohodli, že mu Sam drogy nějak vrátí, a u matky to nějak zakamuflovali.

(ony ty Sam a matky výměny byly super, ale nedokážu si je zapamatovat :( )

. . .

Klečela jsem v prachu cesty. Kužely světla auta přetínaly noční vzduch, tvořily ostrou hranici mezi světlem a temnotou, mezi životem a smrtí. Měla jsem na rukou pouta. Přijelo druhé auto. Mělo za sebou lano, na kterém táhlo postavu.

Sam jsem dokázala poznat jen podle oblečení.

Muž s pistolí, ten co před pár dny přikazoval ostatním kam položit bednu u majáku, se zeptal, jestli chci zavřít oči. Místo toho jsem je obrátila k nebi, a uviděla padající hvězdu.

Záblesk a zvuk výstřelu.

(tohle bylo do Changes questu)

Vzbudila jsem se, a začala se třást strachy. Noční můry pro mě nejsou novinka, ale tahle byla jiná. Když se člověk zpětně podívá na sen, je mu jasné, že to byl sen. To co se stalo se rozplyne, nebylo to skutečné. Tak proč jsem cítila střelný prach a krev? Proč mi pískalo v uších, jako bych ten výstřel slyšela? Zamotala jsem se do deky a odmítla vylézt na svět.

Po nějaké době mi do pokoje vlezla Sam (protože jsem jí nezvedala telefon), a chtěla vědět, jestli jsem kukla. Vysvětlila jsem jí, že jsem vzdala lidský život a od teď jsem burrito. Nakonec mě ale dokázala dostat z postele, na světlo, a na svět.

(Shared Reaction XP akce)

. . .

Justin je ... spoustu věcí. Je to člen místního atletického družstva, a párkrát vyhrál Owl‘s Creeku nějaké závody, i když kouří jak fabrika. Většinu něco, co mění stav vědomí. V Samantině kapele dělá kytaru, nebo jak se tomu říká. Taky je to syn šamana z blízké rezervace. Chtěla jsem si s ním promluvit o svých divných snech a tak, protože by o tom mohl něco vědět, a nedělní ráno a třešňový sad vypadaly jako dobré místo a čas.

Justin je ... fajn, ale nic nevěděl. Jeho bílá katolická matka ho v rámci nenávistného rozvodu nacpala do církevní školy, aby ho co nejvíc zbavila vlivu otce. Justina navíc esoteryské kecy vůbec nezajímají. Poradil mi koho se zeptat - spirituální vůdkyní indiánské komunity Owl‘s Creeku je Michelle, a nemusel ji dlouho popisovat, aby mi došlo, že jí už pěkných pár let znám.

(Shared Reaction XP akce)

. . .

Znovu jsme se potkaly s Damiánem a Liz. Byl zcela rozhodnutý se tu usadit, a já mu nabídla, že může bydlet na farmě prarodičů - musím být na intru, takže proč ne, a aspoň tam někdo uklidí. Zkusila jsem zjistit víc od Liz - moc sdílná nebyla, ale moji největší paranoiu o únosu to zažehnalo. (Shared Reaction XP akce, nějaké použití Sharp skillu)

Sam vyprávěla Damiánovi o své kapele, a z toho nějak vyšlo, že se musí udělat koncert. Damián se přiznal, že jeho hlavní práce je dělat organizátora podobných akci (to myslím znamená, že je dealer), takže byl nadšený, a Sam začala shánět kapelu.

Stála jsem ve zpustlém sadu, a uviděla vlka. ((Be In) Trouble XP akce) Stál asi dva kroky daleko. Dost mě to vyděsilo, naživo jsou vlci o dost větší a zubatější, než by se čekalo. Nevím jak dlouho jsme tam stáli a dívali se na sebe, neodvažovala jsem se pohnout. Potom do mě strčila Sam, a chtěla vědět, proč stojím uprostřed zahrady a zírám do prázdna. Žádného vlka nikdo jiný než já neviděl..

(sorry, už nevím jméno kapely, ale bylo to něco hrozně punk a gothic, a myslím, že to byl pun na Owl‘s Creek)

Bubeník Brad domluvil se Sam, a dokončil transakci s ženou v kostýmku. Ta ho ujistila, že jde o nejvyšší kvalitu. Brad vypadal spokojeně.


. . .

Cenou za Damiánovo ubytováni byla ještě jedna věc - pomůže Sam předat drogy zpátky Williamsům. Bude ve svém kabriu dělat odvoz a tak. Sam většinu drog připravila k návratu. Část mi dala, abych jí schovala, aby ani ona sama nevěděla kde.

Sam s Damiánem čekali v jeho kabrio Mustangu z roku 70. já jsem to pečlivě sledovala z lesa, a natáčela to na mobil. Williamsovi tam měli nejenom svoji pekařskou dodávku, ale nějaký starý jeep. Sam vystoupila, Williamsová vystoupila, Sam jí dala drogy, ale Williamsová po ní stejně vystartovala s paralyzérem. Sam naskočila do auta, a Williams je začal honit po poli.

Williamsová se rozběhla k dodávce. Napadlo mě, že bych jí mohla odlákat, a získat tím ostatním trochu času. Bylo mi tedy jasné, že je to dost špatný nápad. Williamsová nechala dodávku a rozběhla se za mnou. Hlavou mi proběhlo, kdy mě naposledy takhle někdo honil. Bylo to v Detroitu, byl to policajt, zahnal mě do slepé uličky, a měla jsem sakra štěstí, že mě nezastřelil.

(Wicked Action XP akce - Kelton chtěl propast poživačnosti, ale to se tam moc tématicky nehodilo, tak tam přistál obecný flashback)

Williamsová byla mnohem pomalejší než já. Dokázala jsem ji odlákat do lesa, připlížit se k autu a nastoupit. Naneštěstí měla klíče u sebe, ale dodávka byla stará a dokázala jsem ji nastartovat bez klíčů (Girl from Detroit skill).

Auto jsem nechala asi dva kilometry od místa kde zůstala Williamsová, a nechala v něm varovnou zprávu, že nás mají nechat na pokoji. Předtím jsem ho prohledala, ale nic zajímavého, jako třeba jejích drogové kontakty, nebo tak, tam nebylo.

Cestou do školy mi začalo být špatně. Hodně špatně. Točila se mi hlava, byla mi zima i horko najednou, a po nějaké době jsem si všimla, že mám tričko od krve. Musela jsem omdlít na silnici, protože jsem se probrala ve škole, a byl u toho doktor, a říkal že mi něco dal, ale že vlastně neví co se mnou je, mám krvácející cosi, a že když se to nezlepší, odvezou mě do nemocnice.

Po několika hodinách utrpení se mi povedlo usnout.

. . .

Sam byla zavřená. Nějak se pohádala s matkou představenou. Sestry jí zavírají do věže, když zlobí. Zkoušela předstírat, že je taky nemocná, ale doktor jí to nesežral, a nepustil jí. Damián ji nějak dostal ven, protože koncert se musí stát. Show must go on.

(Konkrétně Rituálem - nedávalo to smysl, ale to je prý můj problém)

. . .

Vzbudila jsem se, a nic mi nebylo. Alice se pod oknem dohadovala se sestrou o nějakém dalším zvířeti. Hrozně nahlas, i přes zavřené okno. Taky jsem cítila jídlo. Nebo spíš přepálený olej. Podle mobilu měl koncert za chvíli začít, takže jsem se oblékla, nechala po sobě vzkaz, že mi už nic není, a zmizela.

. . .

Na farmě Sam sehnala celou kapelu. Vlastně to nebyl koncert, ale zkouška, takže jsem tam byla jenom já, Damián a Elizabeth, a kapela. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že něco není v pořádku.

Třeba já. Slyšela jsem Alici přes zavřené okno, a cítila kdoví co, četla cedule na dálku, na kterou je normálně nepřečtu, a protože mi chůze připadala pomalá, tak jsem těch sedm mil ze školy na farmu běžela, což nejenom nevím, jak mě napadlo, ale mělo by mě to zničit, a já jsem vůbec nebyla unavená.

Ale nejen já. Ve vzduchu bylo něco zlověstného.

. . .

Sam víc a víc cítila tu drogu co se jí dotkla, i když ji pár dní nepotkala.

. . .

Zkouška začala. Sam zpívala, o lásce, myslím, protože každé druhé slovo bylo fuck. Justin a Brad hráli. Pak se svět rozbil.

Všechno dostalo podivnou barvu, jako bychom stáli ve fialové mlze. Justin přestal hrát a pomalu se svezl na zem. Sam se stěží držela na nohou. A Brad ... Brad byl na zádech na zemi, hlavu zvrácenou, ruce a nohy obrácené do nesmyslných úhlů. Rostla z něj nějaká černá ostnatá věc, vypadalo to jako bodlák s chapadly, tak černá, že se mohla dost dobře živit světlem. Posunoval se k Sam.

Damián křičel, že musíme všechny dostat odsud, ale nevím, jestli tu věc taky viděl. Nebo co viděl.

Uvědomila jsem si, že tu věc musím zničit. Byla jsem rozhodnutá ji zničit, odhodlaná ji zničit. Něco řeklo „Ale to jako člověk nemůžeš, nevadí ti to?“, já odpověděla že ne, rozběhla se na tu věc, ta se na mě otočila, a než stihla cokoli udělat, roztrhala jsem ji na kusy. Roztrhala a rozkousala jsem ji vlčími zuby. Pár šlahounů zkusilo uniknout, ale neměly šanci.

Otočila jsem se na Sam. Nějak jsem věděla, že umírá. Vydala jsem se k ní, abych jí pomohla, něco řeklo „Ale to jako vlk nemůžeš, nevadí ti to?“ a pak už jsem táhla Sam ven, za ruce, a rukama.

(Boj s příšerou byl Decisive Action XP akce, 8 vůle, plus transformace do Changes questu.

Kelton přesně řekl „Lidi nemají akci ‚zničit‘, nevadí ti to?“ ale to se mi sem nepodařilo zapracovat.)

. . .

Klečela jsem nad Bradem a dělala CPR. V hlavě mi hlodalo, že to nemá smysl. Ono se to neříká, aby na to lidi nekašlali, ale když už je někdo ve stavu, že potřebuje CPR, tak je malá šance, že to pomůže. Sam byla stabilní, i když v bezvědomí. Justin byl při vědomí, ale ne moc koherentní. Nestačilo by to?

Bojovala jsem s únavou, a pocitem marnosti, ale chtěla jsem vydržet až do konce. A když už jsem to málem vzdala, Brad začal mít pulz a začal dýchat. Padla jsem do prachu, který se mi okamžitě přilepil na propocené vlasy, upřela oči na oblohu, a uviděla padající hvězdu.

Nic jsem si nepřála. Přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že se právě stal zázrak.
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

Sweet dreams are made of this
Who am I to disagree?
I travel the world
And the seven seas,
Everybody's looking for something.

Some of them want to use you
Some of them want to get used by you
Some of them want to abuse you
Some of them want to be abused.

Obrázek

(tento díl vám přináší whisky a poslouchání https://www.youtube.com/watch?v=AiyU0wVnMkA furt dokola)


Kniha třetí - Noční můry

Trvalo dlouho, než se Sammie probrala. Tři hodiny, připadalo mi to jako věčnost. Chtěli mě vyhodit z nemocnice, protože jsem jim tam chodila sem a tam. Říkali mi, že mám jít pryč, a přijít zítra, ale to jsem nemohla. Justin se probral ještě než dorazila záchranka s policajtama. Damián a Liz vypadali otřeseně, ale když začli policajti řešit co se stalo, záhadně nebyli nikde k vidění.

Brad se neprobral. Zatím. Všichni doufáme, že se probere.

Sam vypadala dost zuboženě. Narozdíl od Brada za ní nedýchaly přístroje, ale byla bledá, trochu se třásla, a nebyla moc při smyslech. Chvíli jsme si povídaly. Měla jsem pocit, že moc nechce, abych jí takhle viděla. (myslím, že se tam mihl Kindness skill na to, aby se jí zlepšíla nálada, ale neprošlo to přes ten Cool)

(Shared Reaction XP akce)

. . .

Sam z nemocnice utekla. Dohadovala se s doktorem - v noci v nemocnici malého města uprostřed noci skoro nikdo jiný nebyl. Ten jí řekl, že jí nemůže nechat jít, že není ve stavu, aby někam šla, ale nebyl ochotný použít násilí, aby ji zastavil. Zavolal fízly.

(Představa jak se Sam toulá nočním městem v nemocničních hadrech, tj. s holým zadkem, je trochu legrační a trochu roztomilá, ale jsem si dost jistý, že někde posbírala svoje hadry)

. . .


Ležela jsem na zádech v třešňovém sadu. Justin ležel trochu vedle, trochu na mě, a líbal mě, a pak jsem slyšela nápadné „Ehm“ a když jsem Justina odstrčila, matka představená měla pozvednuté obočí. Hups.

Takže mým dalším krokem bylo loupání brambor s Alicí. Ani jsem se neptala, za co dostala službu v kuchyni - hádám nějaká další zvířata. "Jo Alice? Loupaly jsme spolu brambory" nezní tak dobře jako "Jo Alice? Jsme spolu seděly" ale něco to je.

(Shared Action XP akce)

. . .

Samanta se toulala nočním městem. Vypadalo jako noční můra, nebo to byl možná dojezd a paranoia z toho co si vzala ... ale ona si nic nevzala, ne? Město bylo temné, prázdné a studený vítr se zařezával do morku kostí.

Povídala si sama se sebou. O životě, o smrti, o minulosti. O budoucnosti. O drogách. Všechno se jí vracelo. Pak jí někdo začal odpovídat. Její ex-milenec, její ex-dealer, její ex-majitel.

Nastoupila k němu do auta, a chvíli se bavili. Světla města byla rozpitá jak vodovky, a Sam si nebyla jistá, jestli se jí všechno jen nezdá. Rozhovor nikam nevedl, a Sam brzo příteli řekla, že nic nového zkusit nechce, že o žádné další věci nestojí, že chce žít jinak, a vystoupila.

K ránu ji našli policajti.

(tohle bylo myslím Shared Reaction, myslím, že otočila Aroganci aby se dostala ven)


. . .

Seděla jsem v autobuse. Owl‘s Creekská rafinerie se změnila v ruinu snad dny potom, co doly zavřely, ale dost lidí pořád žilo poblíž, včetně Indiánské komunity. Michelle byla k nalezení v jejím středu.

Sledovala jsem ubíhající lesy a opírala se o Justina. Je fajn mít se o koho opřít.

(Slice of Life XP akce)

. . .

K ránu byla Sam trochu střízlivější. Pořád nevěděla, jestli ta noc byla zlý sen, nebo ne. Obvzlášť proto, že jí policejní auto vezlo kamsi za město. Nechtěli jí říct, kam ji vezou.

Ani když sjeli na lesní cestu.

Měli v lese betonovou budovu. Kdo ví, k čemu sloužila předtím. Připoutlai jí k židli. Chtěli vědět, proč měla po kapsách tolik drog. Je v podmínce. To co u ní našli by stačilo, aby už nikdy neviděla světlo světa jinak než přes mříže. Ale to se nestane, když jim řekne, kdo jí to prodal. Je toho moc na jednoho člověka.

((Be in) Trouble XP akce)

Sam neměla nejmenší tušení, jak se k ní drogy dostaly. Krom rozhovoru s ex si nic nepamatovala. Policajti to chvíli zkoušeli, a pak ji zavřeli cely ve sklepě, že ji o tom nechají přemýšlet.

Sam počkala až odjedou. Otevřela zámek, protože je ten typ člověka, kteráho je těžké udržet na místě, a vydala se do města. Po kilometru nebo tak, ji nabral Damián. Mají na sebe štěstí.

(Sam někde z questu ulovila skill "Superior Únik z Pout" - původně měl být metaforičtější, myslím, ale pak s tím utekla z tajného vězení)


. . .

Chlápek jí dal facku, a něco na ní zakřičel. Byl dost pod parou. Udělala jsem dva kroky k nim, a zakřičela „Co si jako myslíš, že děláš?!“ Chlápek se na mě podíval, a natáhl se po baseballce. „Zdrháme?“ zeptal se Justin.

((Be In) Trouble XP akce)

To jsme taky udělali. Ale chlápek bežel za mnou. Zavolala jsem na Justina, ať zjistí, jestli je Michelle v pořádku, a doufala, že chlápka ztratím.

. . .

Neztratila. Chlápek měl výdrž, a já jsem kvůli Sam moc nespala.

(Alex utíkala pomocí Perseverance skillu)

Prožila jsem situaci z Detroitu znovu. Skončila jsem ve slepé uličce, v cestě pletivo. Když mě tam naposledy chytili, řekla jsem si, že už se mi to znovu nestane, a naučila se přelézt plot. Byla jsem asi metr nad zemí, když zpoza rohu vyběhal trojice psů. Tím se moje úniková cesta zavřela. Někdo je okřikl, ať neštěkají, ale bylo mi víc než jasné, že mě roztrhají.

((Be In) Trouble XP akce)

Pustila jsem se právě včas, aby mě chlápek chytil za krk, a přirazil k plotu. Chtěl vědět co se do něj seru. Táhl z něho chlast, když měl obličej pět centimetrů od mého, ale v očích měl něco tvrdšího. Baseballku někde ztratil.

Zmrzla jsem strachy. Pustil mě, svezla jsem se po plotu na zem, stočila se do klubíčka, a zkusila si bránit rukama hlavu.

(neříct mu o co jde bylo další použití Perseverance)

Chlápek nezačal kopat. Párkrát do mě strčil, řekl něco o tom, že ho nemám provokovat, a celkově vypadal, že už neví, proč mě vlastně pronásledoval.

Chvíli mě zkusil táhnout, ale pak si mě hodil přes rameno, jako kdybych nic nevážila. Jako by si chtěl odnést domů svoji trofej. Až v tu chvíli mi došlo, jak musí být silný, mohl mě klidně rozmačkat, rozlámat, zabít jednou ranou.

Můj strach z toho, kam mě nese, a co se mnou udělá po nějaké době překonal strach se pohnout. Vysmekla jsem se mu. Spadla jsem na zem. Povedlo se mi vstát i přes mžitky, a rozběhla jsem se pryč.

(tohle bylo buďto bez skillu, nebo s holkou z Detroitu)

Na křižovatce mi cestu zastavil Jeep pašeráků. Ten od majáku.

(mám pocit, že to byla další (Be In) Trouble XP akce)

Byl na něm jeden v maskáčích. Zavolal na chlápka za mnou, kde jako je, že mají práci, a ať se nefláká. Chlápek jakoby na mě zapomněl. Pašerák mi ještě řekl „Tady bys neměla být, holčičko, tohle je špatná čtvrť.“ Holčičko. Byl tak o rok starší než já. Možná o dva.

. . .

Justin seděl u domku. Vypadal, že se mu chce utéct, bezradně a vystrašeně. Dveře byly zabouchnuté, a ozývalo se něco o tom, že „kretén má táhnout do hajzlu“. Prošla jsem kolem Justina, sedla si ke dveřím, opřela se o futro.

„Ahoj Michelle,“ řekla jsem, „dlouho jsme se neviděly.“
„Alex?“ byla odpověď.

Michelle dveře otevřela. Nějakou dobu jsme tam seděly, opřené o futro každá z jedné strany, téměř se dotýkaly zády, a mluvily.

(Shared Reaction XP akce)

Myslím, že ty roky, co jsme se neviděly, měla horší, než já.

Nabídla jsem jí, že jí pomůžu zbalit věci a může bydlet u mě, a ne s tímhle chlápkem. (Kindness skill) Ale ona ten domek zdědila, a nechtěla ho opustit, a nechtěla opustit svoje lidi, ať už to byl kdokoli, a její snoubenec nakonec není tak špatný.

Nechtěla jsem se zdržovat, protože jsem nevěděla, kdy se Michelle snoubenec vrátí, ale vzala jsem si její telefonní číslo, a dohodly jsme se, že se někdy brzo sejdeme ohledně ... vlků a tak.
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

Obrázek

Kniha čtvrtá - Standoff

Skoro jsem spala, když mi Sam zaklepala na dveře. „Alex jsi tam,“ řekla, a já chtěla odpovědět „Nevermore,“ ale Sam moc není na poezii, takže by to asi neocenila. A taky mě to nenapadlo včas.

Svlékla se a vlezla ke mě do postele. Chtěla vědět, jak se mám, jestli jsem ještě burrito. Vyprávěla jsem jí, jaký jsem měla den, a ona mi řekla o svých hrůzných nočních zážitcích, tom jak ji policajti zavřeli do tajného vězení v lese. Vyprávěla to trochu, jakože si není jistá, jestli se nezbláznila. Popsala mi co viděla v noci, a hlavně co viděla předtím, když byla ta zkouška. Chapadlovité monstrum, a vlka, co ho sežral.

Řekla jsem jí „jo, to je v pohodě, ten vlk jsem byla já“ a ona na to „Aha, tak to jo. Dobrou noc,“ otočila se zády a během snad minuty usnula.

Hm.

Přitiskla jsem se k ní a objala jí (neměla jsem na výběr, ta deka nebyla na dva lidi, a sestry moc netopí), a zkoušela spát, a nemyslet na to, jak voní.

(Shared Reaction XP akce)

. . .

(Tady byl jediný hod ve hře - CMWGE je bezkostková hra, ale tady jeden z hráčů vzal do ruky kostku, se kterou si předtím celou dobu hrál, a říká „Tak která se vzbudí dřív, a ta druhá se na ní bude koukat z postele jak se obléká? Hodíme si?“ a nakonec z toho vyšlo „1,2 - Alex; 3,4 - Sam; 5,6 - přijde matka představená a uvidí nás v posteli. Bylo to takové Quentinovské.

Hodil jsem 6.)

Dveře se otevřely, a matka představená říká „Alex, chtěla bych s tebou mluvit o ...“ a zastavila, a vrhla pohled na mě a Sam.

Pak se Sam zbláznila. Začala křičet a schovala se do kouta, a prosila ať jí neubližujeme.

. . .

Dveře se otevřely. Sam spadla z postele. Vstoupila trojice ozbrojených mužů. Chlápek co v posteli zůstal začal prosit. Že peníze doplatí. Nepomohlo to. Výstřel byl v malé místnosti se zavřenýmí okny nesmyslně hlasitý.

Jeden z mužů v kuklách se zastavil nad Sam, která se třásla schovaná vedle postele.
Svítání jí skrz žaluzie kreslilo proužky světla přes vyděšené oči. „Neboj se, zlatíčko, tobě nikdo neublíží,“ řekl muž v masce.

Sam potkala svého posledního přítele.

(To byla Suffer něco? XP akce? Myslím, taky že to Sam měla v questu)

. . .

Nakonec se mi Sam povedlo uklidnit. I když jsem jí chvíli musela pronásledovat po chodbě. To znamenalo, že mě matka představená viděla v prádle, a to znamenalo, že nemohla neokomentovat jak vypadám. Šrámy měly jasně rudou barvu, některé modřiny si ještě držely čerstvou fialovou, část už uzrála dozlatova.

(Uklidňování Sam bylo použití Kindness a hromada vůle, protože Sam ten Cool nemůže vypnout)

Místo aby se zeptala kdo mě zmlátil, řekla „Myslela jsem, že budeš mít na Sam dobrý vliv, ale teď si nejsem jistá.“ Chvíli jsem přemýšlela, že ji sežeru jako tu černou věc.

. . .

„No já jsem chtěla zavolat dřív, ale mám spoustu domácích úkolů a tak,“ řekla jsem, a táta mi to poprávu nežral.

Zeptala jsem se ho, co se stalo s jeho autem, teď když je mimo USA. Že bych si ho jako půjčila. Abych nemusela chodit pěšky nebo na kole, teď když se blíží zima. Chtěl vědět, proč potřebuju jeho Subaru WRX STI s 305 koňmi a já mu po nějaké době přiznala, že kamarádka se možná zamilovala do chlápka s hustým autem, a já ji musím zachránit, a na to potřebuju ještě hustější auto.

Výsledkem bylo, že mi může sehnat auto, pokud ho potřebuju, ale ne tohle auto, protože nechce, abych se zabila - argument, že v Oregonu jsou super zatáčky, byl vyloženě nevhodně zvolený. A že mi na Amazonu koupí nějaké flanelové košile, když chci takhle bojovat o kamarádku.

(Shared Reaction XP akce. Kelton říkal, potom co týpek Alex asi deset minut trolloval, „tvůj otec je trochu Sosáček, nevadí ti to?“)

. . .

Sam se potkala s Damiánem a vyzvídala něco o té nové droze. Dozvěděla se, že je nebezpečná. Že něco dělá se vzpomínkami - člověk jimi může procházet, nebo tak něco. Může v nich taky zůstat. Sam, inspirovaná jak nocí tak flashbackem ráno přesto požádala Damiána, aby jí to sehnal, protože si to musí urovnat. Alex o tom neřekla.

. . .

Seděly jsme s Michelle u majáku. Řekla jsem jí všechno, co se stalo. Vypada znepokojeně.

Mluvila o legendách a o historii. Občas si zem vybere někoho jako svoji zbraň. Nemyslící, ničící zbraň. Ztratí svojí lidskost, a skončí jako zvíře, žijící v lese, co se občas vydá mezi lidi, někoho si vezme. Pokud zmizím, přestěhuju se o kontinent jinam, a nikdy se sem nevrátím, nechá mě to.

Chvíli jsem o tom přemýšlela. Dávalo to smysl, ale moje pocity říkaly něco jiného. Nepřipadám si jako nemyslící zbraň - naopak, zatím mi ta věc dala sílu zachránit Sam a ostatní.

Zeptala jsem se jí, proč sama nejodejde, když tohle místo, jak trefně zpívá Samantha, nemá budoucnost. Ne, to je špatně, tohle místo má budoucnost. Budoucnost plnou chudoby, drog, násilí a beznaděje. Owl‘s Creek umírá co jsou doly zavřené. Možná ho půjde zachránit. Možná ne. Ale neopustím Sam a ostatní.

Michelle taky neopustí svoje lidi, takže myslím, že mi nakonec trochu rozuměla.

(Shared Reaction XP akce, plus to byl Major Goal do Refusal of the Call questu)

. . .

Sam a Justin seděli na trámu pod střechou, hráli na hudební nástroje a kouřili trávu. Justin říkal něco jako „Hej jsem slyšel že ty a Alex“ a Sam všechno potvrdila a nadnesla. Justin přece nepotřebuje vysvětlovat co je na Alex super, ne?

Obecně Alex zdrbli. Shodli se na tom, že jim na ní záleží.

(Shared Reaction XP akce)

. . .

Začalo mi být znovu špatně. Michelle řekla, že to je jasné, protože „As above, so below“ - když zem trpí, bude to na mě vidět, ale že mi může pomoc jak to potlačit.

Začalo mi být hodně špatně. Točila se mi hlava, a když jsem se podívala dolů, zjistila jsem, že mám tričko prosáklé krví. Slyšela jsem motor. Na hranici vědomí jsem zaslechla Williamsovou, jak říká „Ale božíčku, to nevypadá dobře.“

Nestihla jsem Michelle varovat, než jsem omdlela.

((Be In) Trouble XP akce)

. . .

Probudila jsem se svázaná ve sklepě. Bolest byla pryč. Svázali mi ruce nějakým provázkem, takže nebyl problém se rozvázat, ale tiše jsem zjistila, že dveře jsou zamčené. Dovnitř proudilo světlo skrz špinavá okénka, která byla dost velká, abych se jimi protáhla, ale ne dost velká, abych se jimi protáhla potom co bych je rozbila a nerozřezala se u toho na kusy.

A co víc, netušila jsem, co udělali s Michelle, a pokud je tady někde zavřená, nemůžu jí tady nechat.

Po chvilce přemýšlení jsem vymyslela plán. Posunula jsem pár pytlů s bramborami, abych se za nimi mohla schovat, našla jsem jeden prázdný, co přes sebe můžu hodit. Potom jsem velmi hlasitě rozbila okno, a schovala se.

(Science, Faith and Sorcery XP akce. Všechny ty „zlodějské“ akce jsou Girl from Detroit skill. Major goal do Belly of the Whale - You are trapped)

. . .

Tentokrát to byla Sam, kdo byla v kuchyni s Alicí. Alice se zeptala, jak to bylo s Alex a Sam v posteli, a Sam řekla „no jasně, je to problém?“ a Alice se styděla to nějak komentovat. Alice se taky styděla říct, proč má zase službu v kuchyni. Po nějaké době, že se nechala chytit venku po večerce, protože měla rande (a vyprávěla, jak je ten týpek nejlepší na světě). A teď už nestihne to další, což je hrozně smutné.

Sam začaly jiskřit oči. Slíbila Alici, že její rande zachrání, a už ji táhla ven k Harleyi.

(Shared Reaction XP akce - pokud to nebylo Decisive, nejsem si jistý)

. . .

Williamsová odemkla a vrthla dovnitř. Uviděla rozbité okno. Zaklela tak, že bych čekala, že bude námořnice, ne pekařka. Zavolala na manžela, a vyběhla nahoru. Dveře nechala otevřené.

Potichu jsem se vydala nahoru, a začala hleda Michelle. Našla jsem ji nahoře na gauči, měla přes sebe kapesní nasáklý kdoví čím, a i když jsem ho z ní strhla, vypadala, že se nějakou dobu neprobere.

To nevypadalo dobře. Michelle neunesu, rozhodně ne tak, abych s ní mohla utéct, než se Williamsovi vrátí. Kdybych volala o pomoc, jako první se sem dostanou Williamsovi. Cestou jsem si prohlížela dům, a neviděla jsem žádný telefon nebo něco takového. Jediné, kolem čeho jsem prošla, byla puška. .30-06 náboje mi přišly hrozně studené, ale ruka se mi skoro netřásla.

Postavila jsem se k Michelle. S puškou - viděla jsem jenom jednu - bych mohla být schopná vyjednat cestu ven, nebo něco takového. Nebo vystřelit do prázdna, a počkat na policajty. Ale to je poslední možnost, policajti nikdy ničemu nepomůžou, zvlášť když jde o místní bohaté pekařské týpky, a nějakou holku, co se navíc tahá se Sam. Kdo ví, jestli v tom jejich pašování nejedou taky.

Nepřemýšlela jsem dlouho. Williamsová se vrátila. Našla mě stát nad schody, pár kroků od Michelle. Zmrzla, když se podívala do hlavně. Zeptala jsem se, co s námi chtěli udělat. Co chtěli udělat se Sam, kdyby jí chytili při té honičce auty. Nečekala jsem rozumné odpovědi, a ani jsem je nedostala. Chtěla jsem sebe sama přesvědčit, že kdyby něco, můžu to zmáčknout.

Nechtěla jsem.

Něco ve mě říkalo, ať to udělám. Ať očistím zem od dealerské špíny. Bylo by hezké, kdybych si mohla říct, že to byla ta samá věc, co mě změnila ve vlka. A je pravda, že jsem nemohla necítit nasládlý hnilobný zápach, co jsem cítila u zkoušky, a bylo jasné, že to svinstvo mají schované někde tady. Williams byl za rohem, a nebyla jsem si jistá, jestli neplánuje vykouknout s pistolí, nebo tak něco.

Měla jsem štěstí, protože jsem po nějaké době uslyšela hlas Sam a Alice. Zavolala jsem na ně. Sam jsem rychle řekla co se děje, Williamsové jsme řekli, ať si lehne na zem, a Sam ji svázala. Williams se někde zavřel.

Alice probrala Michelle, Sam si na chvíli přebrala pušku, zatímco jsem prošla dům, vlčím čenichem našla schované krystaly, a spláchla je do záchoda. Alice, Michelle a Sam šli první, a já jsem cestou říkala Williamsovým, ať nás už nechají být, protože příště by to mohlo dopadnout jinak.

Williams řekl „Ano, dáme si pozor, aby se tohle už neopakovalo,“ hlasem, co jasně říkal, že příště to budou oni s puškou, nebo co. Na málem zastřeleného byl dost arogantní. Něco se ve mě zlomilo.

Přimáčkla jsem hlaveň Williamsové k hlavě, a začala křičet, že to se dá snadno zařídit, protože pro paní už taky žádné příště nemusí být, a jak se vůbec opovažuje? Možná by dům potřeboval nové tapety v červené barvě? Moná bych mohla zastřelit jeho ženu, a pak si pro něj dojít, protože je špinavej drogovej překupník a svět by bez něj byl beztak lepší. Protože tohle je podruhé, co mohl někdo z nich umřít mojí rukou, a jenom moje ochota rozdávat druhé šance je to, co je drží naživu. Jeden pohyb prstem, a bude konec, a ... a ... a ... Došel mi dech.

Williams zklapl. Asi i proto, že jeho žena začala křičet ať drží hubu, a taky mě prosit ať ji nezabíjím.

Hrozně bych tenhle výbuch chtěla svést na nějaký vlčí hněv, nebo něco. Hrozně bych chtěla, protože hned jak jsme opustily dům, a hodila jsem prázdnou pušku do křoví, nemohla jsem si nevšimnout strachu v očích Alice a Michelle. Strachu ze mě. Možná měla Michelle pravdu, a stává se ze mě nemyslící zbraň. Je to lepší, nebo horší, než kdybych tohle všechno měla v sobě?

(Dva major goaly do Belly of the Whale - you are rescued, you rescue someone else. )
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

they come down
no ones around
my face is wet
i confess
theyer of fears
theses
TEARS


Kniha 4 - Dojezd

Obrázek

Seděly jsme v Michellině autě. Sam řídíla, Alice z adrenalinu mluvila. A mluvila. A mluvila. Omluvila jsem se jí, že jsme jí do toho zatáhly, ale nejsem si jistá, jestli mě vnímala. Michelle jsem řekla, že jí se omlouvat nemůžu - už tak v tom byla až po uši. Souhlasila.

Napadla mě teorie, že Michelle je v rámci pomáhání svým lidem bojovník proti drogové mafii, a s tím strašným chlapem je kvůli tomu, aby je mohla sledovat, nebo tak něco. Ale když jsem něco takového naznačila, koukala na mě jak na cvoka.

Sam slibovala Alici, že ji na to rande ještě dostane, nebo co. Čmuchala jsem průšvih, a snažila jsem se Sam nenápadně a taktně naznačit, že by to možná nebyl nejlepší nápad, protože Alice je z ultravěřící rodiny, takže bude zbouchnutá než řekneš „teenage pregnancy“. Nenápadně a taktně je kombinace, která není se Sammie kompatibilní.

...

Michelle vyhodila Sam a Alici u školy, já jsem se s ní kousek svezla, a zkusila zjistit, co ví o tom, co se tu děje. Neúspěšně. Vypadalo to, že si vzala osobně, že jsem neutekla o kontinent jinam, a měla kecy o tom, kde že má čekat roztrhané mrtvoly. Domů jsem jela autobusem.

...

Sam zavolala bývalému, a řekla, že mu dá ty drogy co jí dal, protože to je důkaz, že už je z toho venku a nepotřebuje ho. Myslela tím ty drogy, co Alex před pár dny vzala, nechala místo nich cedulku s nápisem „Promiň Sammie, mám tě rádá“ a zničila je.

Pak šla do své tajné skrýše, a cedulku našla. Volala Alex, a ta jí řekla, co se stalo. Sam nebyla nadšená. Snažila se Alex vysvětlit, že potřebuje důkaz, že si to nevzala. Pro ex-týpka. A hlavně pro sebe. Žadonila, aby jí Alex slíbila, že to bylo plné, a že si nevzala. Alex nevěděla, jak se to dávkuje, takže nemohla tušit, jestli to bylo plné.

...

Přišla jsem do školy. Na chodbě čekala Alice, před mými dveřmi. Až když mi řekla „ona tě má ráda, vážně“ a já našla Sam, jak mi rozhrabala celý pokoj, došlo mi, že mě Alice měla zdržet nebo co. Sam se neomluvila, vysypala poslední šuplík na zem.

„To nemyslíš vážně,“ řekla jsem jí, a nedostala jsem odpověď. Zahlédla jsem její výraz. Sam odešla, a já jsem se jí nedokázala podívat do očí. Udělala jsem správnou věc. Udělala jsem správnou věc. Udělala jsem správnou věc. Nevím, proč jsem to nedokázala. Udělala jsem správnou věc. Udělala jsem správnou věc.

Když jsem začala uklízet pokoj, začala mi krvácet ruka. Napřed jsem si myslela, že jsem se pořezala o kus hnku, který nepřežil Samantino hledání drog. Ale byla to zas „vyrážka“ říkající, jak zem trpí a chce po mě něco.

...

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem, a Justin nezačal panikařit. Nejsem si jistá, jestli byl v klidu z trávy, nebo nevěděl co říkám, nebo tak.

Potřebovala jsem s ním nějak probrat, že chápu, že se nežene do nebezpečí. To, jak v rezervaci chtěl utíkat, místo aby mě zkoušel chránit před zfetovaným týpkem, to ukazovalo dost jasně. Ale, záleží mi na Justinovi, a nechci aby se mu něco stalo. A pravda je, moje blbosti a moje míchání se do věcí, kam se míchat nemám, by mu mohly ublížit.

Je to hezká a romantická představa, že bude týpek na bílém koni a všechno, a že mě bude ochraňovat ... ale tak to nefunguje. Justin mi nic nedluží. Rozhodně mi nedluží, aby kvůli mě dostal přes hubu, o to míň aby kvůli mě riskoval život. Myslím, že je navzdory tomu zhulenému exteriéru rozumnější než já. Neplete se do divných věcí. Nepovažuje dobro celého města, nebo drogovou mafii, nebo co, za svojí odpovědnost.

Seděla jsem v jeho rozbordeleném pokoji, na zemi, zády opřená o dveře, a zkoušela mu tohle vysvětlit. Měla jsem na sobě tílko co odhaluje ramena a ve světle žárovky, co měl Justin místo lustru, byly modřiny dost vidět. Justin na ně zíral. Nebo zíral na mě obecně, nejsem si jistá. V polovině jsem musela zastavit, protože se mi třásl hlas, a musela jsem se uklidnit, a Justin řekl, že něco na uklidnění by měl. O join později jsem svoji myšlenku přednesla. Vlastně ani nevím, jestli mi rozumněl. Vlastně ani nevím, jestli na tom záleží.

...

Sam seděla na lavičce na nákladním nádraží. Kdysi odváželo stovky, možná tisíce tun ingotů, ale teď jen tvořilo pochmurné pozadí složené z rezivějících vagónů. Slunce zapadlo už dávno.

Na kolenou měla balíček. Místo papírku od Alex v něm byla stříkačka s jehlou, a jedna dávka. Sam si nebyla jistá, jak se to sem dostalo. Ohnula jehlu, aby si byla jistá, že si už nedá.

Její ex-přítel dorazil. Zeptal se, kolikrát už spolu tohle absolvovali. Oznámil jí, že ví, že si to zase vzala. Že se k němu vrátí i tentokrát. Sam nesouhlasila. Řekla, že už chce žít jinak. že už o to nestojí.

Týpek se nenechal odradit. Vytáhl z balíčku nepoškozenou stříkačku s jehlou. Vzal ji, a řekl, že ví, že si Sam dá, protože ji zná.

Sam se bránila. Nepomohlo to.

Sam zkoušela utéct. Nepomohlo to.

Sam křičela. Nepomohlo to.

Sam prosila.

Nepomohlo to.

(Sam dokončila Silver 3 quest, což znamená, že si vzpomněla na něco důležitého, co jí může pomoct žít s tím, čím je, nebo tak něco. V tomhle případě si vzpomněla, že už nemusí žít takhle, nebo tak.)

...

Pomalu jsem vstala a oblékla se, tiše, abych nevzbudila Justina. Napsala jsem Sam, jestli je všechno v pohodě, ale věděla jsem, že není. Nebyla ve svém pokoji. Na telefon nereagovala. Vydala jsem se jí hledat.

Večerní autobus nebyl nic moc. Řidič vypadal nevrle, a ten chlápek co jel na ryby smrděl chlastem, a falešně zpíval. Sledovala jsem pach Sam - vůni vlasů a pach kouře, aviváž od sester a pach samoty a úzkosti. Běželo mi hlavou, „hej, víš, že normální lidi nemůžou stopovat po čichu, žejo?“ ale ignorovala jsem to.

Došla jsem na opuštěné nákladní nádraží, a vylezla jsem na jeden z vagónů. Noc byla dost světlá - ne, nebyla, to moje smysly byly divnější než obvykle. Ztratila jsem pach Sam, a tak jsem zkusila představit si okolí, vnímat ho všemi možnými způsobi, a nějak poznat, kde je.

Místo toho jsem ucítila známý sladký hnilobný zápach. Poblíž stálo auto, a u něj stál chlápek s nějakou lahví, na něco nadával, a o nohou měl Sam bundu.

Najednou jsem stála metr od něj. Někde vzadu v hlavě mi proběhlo, že jsem právě přeběhla dva vagóny a z třetího seskočila skoro k chlápkovi, z výšky skoro tří metrů. Měla jsem to v hlavě jako sen když se člověk probudí - stalo se to, ano, ale bylo na tom něco neskutečného.

„Kde je Sam?“ zeptala jsem se, a chlápek sebou trhl. Neslyšel mě? Zeptala jsem se několikrát, ale nedostala jsem z něj kloudnou odpověď. Byl na mol, a byla z něj cítit nenávist jak k sobě samému, tak k celému světu. Znovu jsem ucítila Sam, a vydala se po jejích stopách.

Až když za mnou zavolal „Slyšel jsem, že si našla někoho jinýho, ale až taková změna“, došlo mi, že je to její ex-přítel. Zvedla se ve mě chuť vysklít všechna skla toho auta jeho hlavou, ale najít Sam bylo přednejší.

Sam jsem našla v polích, na mezi. Byla mimo. I kdyby neměla stříkačku s jehou v zádech, měla na sobě dost zranění, které říkaly, že to nebylo dobrovolně. Nechtěla jsem hádat, jestli je jenom sjetá nebo předávkovaná, a zavolala jsem doktora.

...

Sam se probrala. Byla připoutaná k posteli. Bylo jí špatně. Všechno na ní křičelo. Svým způsobem byla šťastná - zatím se vždycky nechala překecat. Tentokrát to vyžadovalo násilí.

Mluvila s doktorem. Odmítl jí sundat pouta. Nedělá znovu stejné chyby.

Mluvila s matkou představenou. Matka měla připravený proslov o životních volbách, ale když se dozvěděla, že si Sam asi do zad nešlehla sama, přepla na „svět je plný nebezpečí, takže bys neměla být v noci venku“.

Mluvila s policajtem. Odbyli si formality („fuck the police, nic vám neřeknu“) ale Sam skutečně nic neřekla - nechtěla udat extýpka.

...

Navštívili jsme Sam v nemocnici. Sdělila jsem jí svůj geniální plán - musím sehnat nějaké drogy, podstrčit je Williamsům, a nějak zařídit, aby si pro ně zajela FBI, kdyby v tom místní policajti jeli s nimi. Nebylo moc jasné, jak to uděláme.

...

Druhý den pustili Sam z nemocnice. Vrhla jsem se na ní, objala ji, a byla rozhodnutá ji už nikdy nepustit, ale vydávala zvuky jakože nemůže dýchat, během asi minuty se mi vykroutila. Řekla, že ví, kde sehnat něco, čím bychom mohli vyřešit pekaře. Rozloučila jsem se s Justinem, a odjela se Sam na motorce.

Sam řekla, že je ráda, že si uvědomila, že bývalému týpkovi nemusí nic dokazovat, a že je ráda, že si znovu nic nevzala. Řekla jsem jí, „jsem ti to celou dobu říkala“, ale nejsem si jistá, jestli mě slyšela.

(Sam dodělala Emptiness 4 quest, který znamená, že řeší něco nepřirozeného, a na konci získá „key to the world“ - něco tajemného, co je klíčem k tomu, aby její život, nebo věci kolem ní, měly hodnotu. Sam klíč ke světu našla.)
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

Lo! I am come to autumn,
When all the leaves are gold;
Grey hairs and golden leaves cry out
The year and I are old.

In youth I sought the prince of men,
Captain in cosmic wars,
Our Titan, even the weeds would show
Defiant, to the stars.

But now a great thing in the street
Seems any human nod,
Where shift in strange democracy
The million masks of God.

In youth I sought the golden flower
Hidden in wood or wold,
But I am come to autumn,
When all the leaves are gold.


Kniha 5 - Plán

Obrázek

Kupovala jsem v lékárně věci na krvácející bullshit, a lékárník chtěl vědět, jestli jsem v pohodě. Řekla jsem mu, že jasně, že jo. Nevěřil mi. Můj obraz ve skleněných dveřích říkal proč - vypadala jsem jak zombie.

Ploužila jsem se ulicí, říkala si, jestli bych neměla začít říkat „mozkyyy“ a zastavila u mě Sammie na motorce. Chtěla vědět, jestli jsem v pohodě.

Řekla jsem jí, že jasně, že jo.

Nevěřila mi, a pořád se ptala, tak jsem jí to řekla - klid před bouří, nebo co. As above, so below. Zemi se děje něco špatného, a mě je taky špatně, ale pak dostanu superschopnosti a jsem vlk a vidím v noci a tak. Taky cítím ten hnilobný pach toho, co je špatně. A teď ho cítím hodně.

Sam mě natáhla na motorku, a zeptala se, jestli jedem vstříc té věci, nebo od ní. „Hrdinové jedou vstříc nebezpečí, ne od něj, ne?“ řekla jsem jí.

Dojely jsme na pilu za městem. Pokusily jsme se proniknout dovnitř. Řekla jsem chlápkovi budce, že potřebujeme nějaké kusy dřeva na umělecký projekt, a přece nechce, abychom plenily lesy. On, že nás tam za provozu nepustí, protože by na nás něco spadlo nebo tak, a že máme počkat na polední pauzu, a pak si klidně můžeme vzít nějaké odřezky.

...

Oběd vypadal jako dobrý nápad, ale všechno chutnalo jako ten hnilobný zápach špatnosti, a moje experimenty s kečupem a tatarku to nezachránily, takže mi Sam nakonec všechny hranolky zabavila.

Přijelo hezké auto. To byla první věc. Vystoupili z něj dva chlápci, mladší kolem pětadvaceti, staršímu bych hádala čtyřicet. Měli perfektní obleky, perfektně vyžehlené košile, kravaty a skoro neznatelně vyboulená podpaží. To byla druhá věc. Oba vypadali v dobré kondici. To byla třetí věc. Sedli si o kóji vedle, seděli tak, aby měli dobrý výhled na celou místnost.

Nastražila jsem uši, zatímco jsem předstírala rozhovor se Sam. Seděli ani ne metr daleko, ale dávali si pozor a mluvili potichu, kdyby neměla vlčí uši, nerozuměla bych jim. Ten mladší si stěžoval, jaká je Owl Creek díra, a jak neví, co by tady měli hledat a najít, a jaká to bude ztráta času. Ten starší mu říkal, že je zelenáč a je tady aby se vůbec naučil hledat, a krom toho, takováhle města mívají svoje tajemství, o jejich hlavním úkolu ani nemluvě. Ale že když to podělá, tak může jít dělat ekonomickou, a zbytek života nevylézt z kanceláře.

„Tak třeba, co bys mi řekl o těch dvou holkách? Proboha neotáčej se na ně, ty jsi hroznej zelenáč,“ řekl pak, zrovna když jsem zkoušela, jestli by sojová omáčka ty studené hranolky nezlepšila. Nezlepšila. Ukradla jsem nějaké Sam, protože mě napadlo, že ty její by mohly být lepší. Nebyly.

„Normální studentky. Ta blonďatá to nezvládá. Ubíjí se tady nudou, jako každý, zatímco to město kolem nich umírá.“

Ten starší se ušklíbl. „Tak pro začátek by sis mohl všimnout, že ani jedna z nich není místní,“ řekl. „A taky ví, že o nich mluvíme, protože jsou jediný, kdo nás tu nepozoruje přes rameno.“
Přidal pár dalších dobrých pozorování. Ten mladší se s každou větou o něco zmenšil.

(Keltone, Faskale, pokud si vzpomenete na další věci, kterých si všiml, řekněte, dík.)

...

Z pily odcházela spousta místních. Vrátný nás odvedl k nějaké hromadě. Chvilku jsme koukali na dřevo, pak jsem si všimla chlápků co se rozhlédli takovým tím „dívá se na mě někdo“ způsobem, a zmizeli za budovou.

Vzala jsem kus dřeva, co vypadal trochu jako linie okolních kopců, a začala zkoušet, jak by to jako pasovalo, a přitom se posunula tak, abych viděla za budovu. Sam zaměstnala vrátného, když s ním začala řešit nějaký klacek. Ona teda řekla „já bych chtěla ohoblovat,“ ale vrátný s ní začal řešit letokruhy, nebo co.

Měli tam kolečko, předávali si balíčky, předávali si svazky bankovek. Ten, ze kterého byla nejvíc cítit hniloba vypadal jako místní dealer, ostatní se s ním dohadovali, a on říkal a gestikuloval „nemám, nemám“.

Pak nás vyhodili, když zapískala ta věc, co píská konec pauzy.

...

Večer jsem vlezla k Sam do pokoje. Byla už v posteli, a chtěla jsem si s ní promluvit. Měla nějaký komentář, co se mi nelíbil, takže jsem jí oznámila, že jsem jí přišla zmlátit a začala se s ní prát.

Sam je větší a silnější než já, takže asi o minutu později jsem ležela pod níc, držela mi ruce nad hlavou za zápěstí a nemohla jsem se ani hnout. „To nešlo podle plánu,“ řekla jsem, a byla to naprostá lež.

Ptala jsem se Sam, jak je možné, že se nebojí. Říkala, že se samozřejmě bojí, ale že to jenom nedává najevo, protože punk a všechno. Ale jasně, že se bojí, protože jsme naštvaly nějakou drogovou mafii nebo co, a jí pronásleduje ten šílenec a tak. To bylo dobře - bála jsem se, že Sam je všechno jedno, netýká se jí to, a tak. Přiznala jsem, že se bojím, o Alici a o Michelle, které jsme do toho zatáhly, a o Sam.

A o sebe, ale taky trochu sebe - vyprávěla jsem jí, jak jsem musela bojovat s tím, abych neprostřelila hlavu Williamsové, a že nevím, kde se to vlastně vzalo, jestli jsem to já, nebo vlk, a ani jedna možnost - že mám v sobě něco, pro co je v pohodě někomu dát pušku k hlavě, nebo že jsem taková odjakživa.

Dohody jsme se, že to musíme nějak vyřešit. Sam řekla, že už od věcí nebude utíkat.

„Když tak o tom mluvíme, už taky nebudu od věcí utíkat,“ řekla jsem, pořád ještě znehybněná Samanthou, a začala jí líbat.

...

(Sam se vzbudila a Alex nikde. Deka byla od krve. Alex byla ve svém pokoji, s obvázanou rukou, bylo jí špatně, říkala, že je smířena se vším, a že jí Sam má nechat umřít v poklidu.

Sam jí chvíli opečovávala, ne moc efektivně. Zabalila jí do burrito deky, a vydala se vyjednat volno u matkou představené.

Sam říkala matce, že by se chtěla změnit, ale že neví jak, a že na ní škola asi nemá dobrý vliv. Měly by si promluvit upřímně, bez plků establishmentu. Matka jí poradila pár věcí o bohu a tak. Volno pro Alex vyjednala.)

...

Bylo mi dobře. Nic mě nebolelo. Byla hluboká noc, ale viděla jsem jako ve dne, a cítila jsem jídlo i přes zavřené okno, a tak dál. A tak dál.

Stála jsem přede dveřmi Samantina pokoje, a slyšela, jak do nečeho kope. Ruku nataženou ke dveřím jsem vrátila do kapsy. Chtěla jsem říct Sam, že jí mám ráda, kdybych se nevrátila, ale ona by mě nenechala jít samotnou, a můj plán nebyl na dva lidi.

Samin ex byl v baru. Auto měl na parkovišti. Otevřela jsem ho, v kufru měl její bundu. Nechat něco plavat zjevně není jeho silná stránka. V lékárničce měl pár balíčků. Vzala jsem je, a nacpala místo nich igelitku s logem Williamsovic pekárny.

Bunda voněla Sam - kouřem z levnýh cigaret, šampónem a strachem. V kapse měla boxera. Sedl mi do ruky. Zaklepala jsem na okno, a Jack vypadal, že nemůže věřit svým očím. Vyšel ven, lahev si vzal s sebou.

„Už vím, proč tě tak štve, že te Sam opustila,“ řekla jsem mu. „Protože ona se může změnit. Může být ještě někdo jiný. Ona je jenom nějaká holka, co bere, a ty jsi dealer, násilník a vrah.“

„Jasně, žes jí musel tu věc nacpat násilím. Jasně, že si myslíš, že se vrátí, protože ani nechápeš, že by mohl někdo někoho chtít, a ne potřebovat. Že existují vztahy bez násilí a donucení.“

Jack mi něco odpovídal. Naštvaně. Moc jsem ho nevnímala. Měla jsem hlavu plnou vlčích věcí. Otočila jsem se, že půjdu pryč, a on mi řekl, že mám něco, co je jeho, a ať to vrátím. Myslela jsem, že si všiml těch drog, ale mluvil o Samině bundě. Začala jsem se smát.

Zkusil mě tou lahví zkusil praštit do hlavy. Uhnula jsem, a dala mu pěstí. Zavrávoral. Boxer mi sklouzl z prstů, svět se zpomalil, z boku jsem ho chytila a praštila mu hlavou o stěnu. Svezl se na zem.

Něco na mě začalo kříčet. Že teď mu stačí dupnout na krk, a bude to vyřešené. Bude od něj napořád pokoj. Svět bude o něco lepší místo. Že teď se stačí sehnout, a otevřít mu tepnu střepy té lahve, kterou mě zkusil zabít.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála a bojovala s tím. Ale vyhrála jsem. Překonala jsem vlky, a slíbila sama sobě, že nemůžu být nějakou nemyslící zbraní, že nemůžu zabíjet lidi.

(Mechaniky: týpek měl Alex praštit, ale vzala si wound že „uhne ale zvlčí“ - bond 1, který pak hned spolu se 4 vůle a Detroit Girl a boxerem poslala na týpka. Rozhodnutí asi nemusím ani zmiňovat.)

Williamsovi ponocovali. Snad hodinu jsem nehnutě stála, než zhasnou, a pak ještě chvilku. Dům byl zabezpečený, ale povedlo se mi otevřít garáž. Chtěla jsem balíčky nechat někde uvnitř, ale skrz dveře z garáže do pekárny jsem cítila její pot. Nevím, jestli tam číhala, nebo jenom usnula v křesle v kuchyni, nebo co, ale nechala jsem to v garáži.

...

Znovuzapnutý telefon říkal tři ráno, když jsem otevřela dveře Samanthina pokoje. Všude se válely zmuchlané papíry. Skládala hudbu. Nevypadala spokojeně. Zavřela jsem za sebou dveře, opřela se o ně, sesula se na zem, a objala si rukama kolena.

„Málem jsem zabila toho týpka,“ řekla jsem tiše. Sam mě neslyšela, musela jsem to zopakovat. Až pak se ohlédla, a když mě uviděla, měla v očích strach.

Řekla jsem jí všechno. Co jsem plánovala. co jsem udělala. Jak jsem stála nad jejím ex a něco na mě křičelo ať mu rozdupu hlavu a ať mu roztrhám hrdlo a ...

Sam napřed vypadala, že se bojí přiblížit. Ale po pár větách přišla blíž, a objala mě. Pustila mě až někdy k ránu.

...

Skoro jsem nespala, ale ráno jsem nebyla unavená. Zrcadlo odhalilo, že včerejší vlčí stav mě zbavil všech modřin a šrámů a namožených svalů. Myslím, že to na mě dělá nějaké další změny, ale nejsem si jistá.

Ležela jsem v třešňovém sadu, koženou bundu hozenou přes sebe jako deku, a čekala. Moc jsem nechtěla, aby se Jack a Williamsovi postříleli, nebo tak, ale nic lepšího jsem nevymysela.

I přes zavřené oči jsem poznala, že na mě padl stín. „Ahoj Sammie,“ řekla jsem. Trochu mě mrzelo, že nevypadá překvapeně, že jí vždycky poznám, ale říkala jsem jí, že mám vlčí čich a navíc Sam nevypadá překvapeně z principu. Lehla si vedle mě. „Tohle je tvoje,“ dala jsem jí zmuchlanou krabičku cigaret a zapalovač. „Ta bunda je super, protože voní tebou. Není divný, když to takhle řeknu, že ne?“ Řekla mi, že si jí mám nechat.

A boxer. Byl trochu od krve, když jsem ho Sam vracela. Řekla jsem jí, že mi asi zachránil život, ale nejsem si jistá. Chvíli jsme si o tom povídaly.

...

Alice vypadala zhrozeně, nebo vystrašeně, nebo jak. „Slyšely jste to? Ve městě někoho zastřelili. To je hrozný.“ Přeběhl mi mráz po zádech. Možná jsem přecejen někoho zabila.

Alice nic moc nevěděla. Někoho zabili. A matka představená kvůli tomu zakázala chodit do města. Objala jsem jí, a řekla jí, že to bude v pohodě.

(Tohle byla příležitost použít ten Kindness skill aby to fakt bylo v pohodě, ale nanapadlo mě to. Mediocre!)

Řekli jsme se Sam Alici, že když nemůžeme do města kvůli vyšetřování, tak se půjdeme projít do lesa, abychom přišly na lepší myšlenky.

Město bylo plné rozruchu. Po chvilce vyptávání jsme zjistili, že na pláži našli místního chlápka. Toho, co jsem ho viděla předávat objednávky, a říkat „nemám, nemám“ na pile. A ti dva kravaťáci ze včera samozřejmě stáli uvnitř obdelníku z policejní pásky, a bavili se se šerifem.

...

Škvírami zavřené stodoly prosvítalo oslepující světlo. Vypadalo to jako zjevení z nebes, ale zvuk dieselového agregátu naznačoval, že spíš Damián zkouší nějakou osvětlovací aparaturu. Za chvilku vylezl, a otíral si ruce. Sam mu řekla, že s ním chce probrat svou novou píseň, co psala skoro celou noc.

Byla o ... všem co se poslední dobou stalo. Velmi dopodrobna. Běželo mi hlavou „proboha to nemůžeš nikde říkat.“ Damián projevil víc rozumu, než bych čekala, a upozornil jí, že je zbytečně upřímná. Řekli, že o tom se nejlíp baví za jízdy, a nasedli do auta. Vzala jsem Sam klíče od motorky, že si mezitím něco vyřídím.

...

Kabriolet se řítil chladnoucím odpoledním vzduchem.

Samantha si stěžovala, že její nové písni něco chybí. Damián souhlasil, chybí jí konec, nějaký pěkný závěr, ale to dává smysl, protože ten příběh sám má ke konci daleko, ne? Sam souhlasila.

Damián se zeptal, jestli měla nějaké další příznaky, potom co zkoušela tu drogu. Sam říkala, že ne, takže to možná přestává, ale Damián jí řekl, že tohle samo neodejde. Dal jí zkumavku s nápisem Amnesia. „Něco co tomu dokáže uříznout kořen“. Ale pozor, smaže to vzpomínky, na které člověk myslí, na které se upíná. Pár lidí už se z toho nevrátilo, protože zapomněli příliš mnoho.

Sam poděkovala, ale nebyla si jistá, jestli ještě chce zapomínat.


...

„Pojď se projet,“ řekla jsem Michelle, hned jak zvedla telefon. Dojely jsme od jejího domu tak daleko, abych skoro dokázala nemyslet na to, co jsem tam viděla.

Michelle mi kdysi slíbila, že mi může pomoct potlačit to, co se se mnou děje. Říkala, že to pořád ještě skutečně může, když už odmítám odjet a nevrátit se. Ptala jsem se jí, jestli by to potlačilo jenom ty negativní efekty, nebo všechny.

Řekla, že všechny. A já mohla jen smutně zavrtět hlavou. Řekla jsem jí, že je mi to líto, ale teď ty schopnosti, co mi ta věc půjčuje, nadlidskou sílu a schopnost vidět v noci, a čich, kterým se dá stopovat člověk po městě ... že teď je potřebuji, abych ochránila sebe a svoje blízké, víc než kdykoli předtím.

Nevěděla jsem, jak moc mám pravdu. Nebo to možná byla předtucha.

Michelle se zatvářila překvapeně. Řekla, že to stejně připraví, a bude čekat, jestli přijdu, nebo se ulice zaplaví krví, nebo co.

...

Cestou zpátky mi zase začalo být špatně. Tak tak jsem zastavila motorku a slezla.

Byla jsem uprostřed lesů. Ten hnilobný zápach, co jsem mu už nejakou dobu říkala „pach hříchu“, byl silnější než kdykoli předtím. Nebyla jsem si jistá, jestli se udržím na nohou, ale následovala jsem ho.

Procházela jsem se mokrým podrostem. Předemnou byly slyšet hlasy. Poznala jsem Williamse. Padla jsem na kolena, a po čtyřech se plazila křovím.

Williams vysvětloval, že se zásilka ztratila, a že to bude problém. Ten, s kým mluvil, přehnaně prohlašoval, že tomu nemůže uvěřit. „Nějaká holka vám ukradne zásilku? A pak se vám vloupá do domu a zničí vám druhou zásilku, vážně?“ Williams řekl, že „ta holka je hrozba,“ ale že to už řeší. Že někoho zastřelili puškou, na které jsem její otisky.

Poodhrnula jsem křoví. V lese byla říčka, vedla k ní lesní cesta. U malého mola byl zaparkovaný člun, a Williamsovic dodávka. Kolem stáli chlápci v maskáčích, a vypadali jako ti od majáku.

Pašerák nevypadal přesvědčeně. „Ty si myslíš, že můžeme čekat, až si policajti vzpomenou a za pár měsíců něco udělají?“ Williams lepší řešení neměl, a pašerák mu řekl, že pokud nemá koule na tenhle byzniys, může se vrátit k rohlíčkům.

Nakonec se dohodli, že pašeráci ten problém vyřeší za Williamse. Že se o to postarají. Tady je fotka. A tu druhou taky. Jsou všude spolu. Ty jseš často ve městě, tak o tom něco zjistíš. Výměnou za Williamsovu jeho část zisku, nebo co. Nejsem si jistá, moc jsem to nevnímala, dělalo se mi špatně. Ne z vlčích věcí, nebo toho pachu, ale z toho, co jsem slyšela.

Přesto jsem musela nějakou svojí část přesvědčovat, že jich je pět, a jsou ozbrojení, že se nemůžu stát vlkem, a všechny je roztrhat. Že nejsem lidská zbraň.

Skupina se roztrhala. Nejsem si jistá, jak dlouho jsem zůstala klečet v křoví, v promočeném a zabahněném oblečení, než jsem dokázala vstát.
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

Kniha 6 - ten, jenž bývá jmény Smrt, první z Jezdců, pán říše smrti, hlava Bezútěšné akademie nazýván

Obrázek

Stály jsme se Sam ve frontě na jídlo, a diskutovaly nejnovější věci z fejsbůku. Mladší agent ve frontě před námi objednával borkůvkový koláč. „No a víš že zabili toho týpka, co jsme předtím viděly na pile a ještě předtím viděly dohadovat se s Williamsovými, žejo,“ řekla jsem, když agent začal trochu dávat pozor. Hned začal vypadat hrozně nenápadně, prohlížet si strop, a psát si něco do notýsku. Chvilku jsme to se Sam řešily, a pak se vrátily k instagramu.

...

Sam se sešla s ex-týpkem ve špatném baru. Řekla mu to, co vždycky. Je mezi nimi konec. Už si žádné další drogy nevezme. Už ho nepotřebuje. Řekl jí to, co vždycky. Rozmyslí si to. Připlazí se zpátky. Potřebuje ho.

Ale něco bylo jinak. Nezkoušela ho přesvědčit, oznamovala mu fakta. Neříkal jí sebějistě, jak věci budou, říkal to, jako když se tonoucí stébla chytá.

(tohle bylo z předchozí session, ale tématicky do téhle knihy)

...

Oliver mluvil s panem Woodem. Nebyl nadšený z toho, že má někoho zabít, zvlášť dvě studentky tak o rok mladší, než on sám. Zkoušel ho přesvědčit, že je to ztráta času, a že Willisams byl naprosto mimo, když říkal „ta holka je hrozba“.

Panu Woodovi je težké říct ne. Dovede holky do slévárny, aby se to vyřešit jednou pro vždy.

...

Sam jela na motorce. Dojel jí černý ford. Chvíli se s ní honil. Sam mu zkoušela ujet, ale když zkusil jet vedle ní, a stáhnout okénko, nechala ho. Byl to na první pohled kravaťák. Chtěl, aby zastavila. Sam se začala smát. Vytáhl pistoli, namířil na ní, a zopakoval to. Sam se zašklebila, a oznámila mu, že to neudělá.

Kravaťák stiskl spoušť. Kulka hvízdla kolem, a Sam to překvapilo. Ne tolik, aby se neušklíbla a v příští zastávce mu neujela.

(Proběhla tam nějaká výměna na téma skillů Motorka a Černej Ford a Cool a tak.)

...

Oliver dorazil do školy. Upravil si kravatu, a vydal se za matkou představenou. Vymyslel si jméno, představil se, a řekl, že by chtěl mluvit se svojí sestřenicí, dlouho se neviděli. Ukázal fotku Sam. Matka představená souhlasila, pokud budou pod dohledem, aby nedocházelo k žádným nepřítomnostem. Olivera to trochu překvapilo, ale abatyše Sam ani její rodině nic neodpustí. Zná svoje lidi.

(Oliver otočil skill Kravaťák 3 a udělal super dojem na matku představenou)

...

Ležela jsem na trávníku v sadu. Nebylo mi úplně dobře. Sam byla někde v tahu, a i kdyby, se Sam je těžké mluvit o věcech na kterých záleží. Poslouchá, to jo. Ale nic neřekne. A ani s vlčími smysli nepoznám co se jí honí hlavou.

Matka představená si povídala s nějakým kravaťákem. Nevypadal o moc starší, než já. Napřed mě napadlo, že patří k „borůvkovým koláčům“, jak říká Sam, ale tenhle vypadal jinak. Měl auru perfektního kravaťáka, to je pravda, ale v jeho pohybech bylo něco trochu víc ... dravčího? Nebo jak to říct. Vyzařoval sebedůvěru, ale něco bylo jinak.

Když domluvil s matkou představenou, začal se procházet po zahradě. Nenápadně mířil ke mě. Něco se ve mě pohlo. Zvedla jsem se do sedu, a podívala se mu do očí.

Začal mi vyhrožovat. Oznamovat mi, že nás i se Sam zabijí a tak. Že máme vypadnout z města. Chvíli předtím jsem měla problém ovládnout strach, že mě brzo zabije drogová mafie. Ale teď, tváří v tvář tomuhle chlápkovi, jsem cítila jen chlad, nebo možná výzvu? Jako by jedna šelma zdravila druhou. Měla jsem problém odtrhnout oči od jeho krční tepny.

Kravaťákova maska se začala trochu rozpadat. Vypadal trochu, že se mě bojí? Ne, to ne, ne úplně, ale vypadal znepokojeně. Měla jsem cítit uspokojení? Znechucení? Překvapení?

Necítila jsem nic.

Když odešel, sledovala jsem ho.

(Alex používala Sharp, aby četla týpka. Mám matnou vzpomínku, že tam ohledně sledování figurovala Decisive Action, ale kdo ví.)

...

Vrátil se k autu, které zaparkoval kousek od školy v lese. Nadával. Kouřil. Nadával. Hrál si s postolí. Nadával. Telefonoval. Nadával. Kouřil. Nadával. Ometal z auta jehličí. Nadával.

Když na motorce projela kolem Sam, vydal se zpátky do školy. Prošel kolem, a nevšiml si mě.

Narozdíl do Williamsovic dodávky bylo tohle auto nové, nic co bych dokázala otevřít a prohledat bez násilí. Aspoň jsem mu na okno nakreslila gangstera s nápisem „jsem drsnej“ s tommygunem a vůbec.

(Wicked Action)

...

Když jsem dorazila do školy, se Sam si povídal její „bratranec.“ Přidala jsem se.

Jeho nadřízený nás chce zabít. Když se nebudeme chtít nechat, stejně to nějak udělá, i kdyby měl zabít hromadu dalších lidí - třeba celý klášter. Pokud utečeme o kontinent vedle,

Maska úplně zmizela. Přiznal, že nás nechce zabít, ani nechce, aby nás někdo další zabil, a vymýšlel, jak to udělat. Musím přiznat, že jsme se Sam moc nespolupracovaly - Sam byla drsná punkerka jako obvykle, a mě něco říkalo, že bych měla šílet strachy, ale připadala jsem si jen unaveně.

Vymyslel plán - měl nás dotáhnout do slévárny na osmé, někdy večer. Tam nás zabijí. Ale když jim vrátíme všechny drogy, a budeme vypadat dost vystrašeně, třeba je dokáže přesvědčit, že aby nás nechali naživu a tak.

Sam připomněla, že všechny drogy mám teď já, někde schované, a měla pravdu. Souhlasila jsem, že je Oliverovi donesu, a zkusíme tu slévárnu.

(Oliver udělal Science, Faith and Sorcery, Sammie nebo Alex možná Decisive Action?)

...

Když odešel, odtáhla jsem Sam bokem, a začala na ní křičet.

Je to její vina. Musela se hrabat se Williamsovic dodávce. Musela se do všeho cpát. Teď jsou tu další týpci co nás chtějí zabít. Sam se jako obvykle tvářila, že se jí to vlastně netýka. Tváří se tak na cokoli. Nikdy neřekne, co si myslí. Nikdy neřekne, co si myslí. A když narazí na problém, jenom uteče.

Tohle jsem jí řekla. Řekla jsem, že už na to nemám, že už takhle dál nemůžu. Poslala mě někam. Cool punk způsobem.

Práskla bych dveřmi, kdyby tam nějaké byly. Místo toho jsem odešla do svého pokoje, a několik dalších hodin probrečela.

(„Get in fight with someone you care about“ je major goal v Down questu. „Break down from grief or shock“ je major goal v Down questu.

I když je to divné, tohle bylo Shared Reaction.)


...

Začalo mi být špatně. Svět se trochu točil, a vypadal ... rozmazaně? Vydala jsem se na záchod si opláchnout obličej, a stěží jsem tam došla. Zvracela jsem. Chvíli. Krev, myslím. Nejsem si jistá. Omdlela jsem schoulená v rohu, mezi dveřmi a umyvadlem.

(what do you know, tohle je taky major goal v Downu. Nejmenovaná spoluhráčka začala pokřikovat něco o munchkinech :D)

...


Sam se vydala za Damiánem. Poděkovala mu za jeho drogy, ale rozhodla se, že si tu zapomínací věc nevezme. Dala jí Alex. Vyjádřila překvapení, že tu Recall bere celé město - vždyť ona je jedina, kdo z toho šílí. Taky zmínila, že ji možná dneska večer zabije drogový gang.

Damián jí vysvětlil, že ta věc se musí hodne ředit - jedna zkumavka je asi tak dost na celé město, takže Sam se trochu předávkovala. Že zapomínací věc poslala dál mu nevadilo - byl to dárek, takže si s ním může dělat co chce. Dokonce ji i přesvědčil, aby mu slíbila, že se dneska zabít nenechá.

...

Oliver si potvrdil s ostatními pašeráky, že slévárna platí, a pak se vydal na policii. Upravil si kravatu, a vydal se rovnou za šerifem. Přesvědčil ho, že patří k tajné operaci, a mají šanci odchytit drogový gang, dneska večer. Řekl se, že je jeho tajnou součástí, a že je potřebuje nalákat, aby se přiznali ke kdečemu.

Šerif mu uvěřil. Uvěřil mu i, že jde o separátní operaci, o které se „jeho kolegové“ nesmí dozvědět. Šerif přislíbil muže, všechny tři.


...

Svět moc nedával smysl. Mířila jsem do svého pokoje, chodba byla plná stínů a cizích pachů a pocitů a něco mě sledovalo a bylo to čím dál tím blíž a když to bylo až u mě tak jsem po tom vystartovala a ... a přirazila jsem Justina ke zdi, držela ho pod krkem. Vypadal vyděšeně.

Hned jsem ho pustila, omlouvala se, ustupovala, narazila na zeď, svezla se po ní na zem, objala si rukama kolena a rozbrečela se. Justin se mě teď bude bát, a ne neoprávněně - vůbec jsem nevěděla co dělám a mohla jsem mu ublížit.

Justin došel ke mně, pomohl mi vstát, odvedl mě do pokoje. Cestou asi stopadesátkrát zeptal, jestli jsem v pohodě. Neveřil mi, že jo. Vypadal, že se mu nechce mě nechat samotnou, ale zároveň akceptuje moje rozhodnutí.

Občas mám pocit, že je to poslední příčetný člověk v tomhle městě.

...

Začalo mi být dobře, a zase jsem začala vidět do všech možných temných koutů a slyšet věci co bych slyšet neměla, a vůbec všechno.

Sam měla další flashback. Říkala mi Jake. Jenom tentokrát nevypadala vyděšeně, nebo tak, uložila jsem jí do postele, půjčila si její motorku, vyzvedla drogy pro Olivera a dala mu je. Jenom to, co Sam ukradla, ne tu zapomínací věcičku.

Oliver vypadal, že se bojí večerního střetnutí víc než já, ale je pravda, že jsem byla trochu ... emocionálně kompromitovaná? Nebo nějaké jiné chytré slovní spojení, co já vím.

Snažila jsem se ho uklidnit, že o mě a o Sammie se nemusí bát - já jsem ... divná, a Sammie už se dostala z takových průšvihů, že banda pašeráků není nic hrozného. Moc mi to nešlo, a můj divný klid ho spíš znepokojoval. Tehdy mi to přišlo trochu legrační, ale myslím, že mi lezli vlci na mozek, nebo co.

Chtěla jsem vědět, co plánuje? Co bude dělat? Pokud nechce zabíjet lidi, nemůže takhle žít, a eventulně se dostane na seznam lidí k uložení do mělkého hrobu sám. Moc mi neřekl. Že stejně nemá pro co žít, nebo tak něco. Že je pro něj důležité aby nás zachránil, a je mu jedno, co se s ním stane. Kdybych měla tou dobou normální lidské pocity, bylo by mi ho líto.

(Tenhle rozhovor je možná chronologicky jinam, než do odevzdání drog, ale nedaří se mi ho zařadit.)

...

„Něco jsem ti přinesl,“ říkal Jake. Ta nová věc. Od nového dodavatele. Nejlepší kvalita. „Chci pro tebe jen to nejlepší, to přece víš.“

Samantha věděla. Věděla, že to jsou kecy. Věděla, že jejich vztah nastavuje pokřivené zrcadlo z cirkusu normálním vztahům. Věděla, že pokud je ta nová věc svinstvo, umře. Že pokud je to naopak fakt dobrá kvalita, předávkuje se.

„Já myslím, že by sis to měl vzít ty,“ řekla Sam. „Přecejen, zasloužíš ti to, když to dalo takovou práci sehnat.“ Prohla se, vylezla na něj, gumovou pásku v ruce. „Ale né,“ zapředl Jake. „Zasloužíš si to, byla jsi hodná holka,“ zkusil oponovat.

Ještě chvilku se navzájem zkoušeli přesvědčit, ve zvrácené napodobenině romantiky, dva feťáci zkoušející toho druhého přesvědčit, aby si vzali potenciální jed, protože se ani jednomu nechtělo riskovat život.

Sam vyhrála. Jake ulehl, a ona mu se svůdným úsměvem zavázala gumovou pásku kolem ruky. Jake málem zemřel. Přežil o vlásek.

„Ale takhle se to přece nestalo,“ řekl někdo, kdo tam nebyl.

(„Have a heartbreaking / traumatic scene in the past“ je major goal do Door Into Memory)

...

Zahlédla jsem ty dva agenty FBI. Povádali si s matkou představenou. Říkala něco jako „Ano, ano, hned vás tam zavedu,“ a šli za Sam. Doběhla jsem je, a řekla jsem jim, že Sam teď není dobře a že spí.

Agenti řekli, že muselo dojít k omylu, že se Samanthou Irwing mluvit nechtěji. To matku představenou překvapilo, předpokládála, že když je průšvih, je to Sammie.

Řekli, chtějí mluvit se mnou. Měla jsem pocit, jako by mi někdo začal tančit na hrobu.

...

Měla jsem se vymluvit, nějak. I jsem jim řekla, že mi doma říkali, že se s nimi nesmím bavit bez právníka. Ale oni tam stáli a koukali na mě a já to nedokázala. Možná bych měla být ráda, protože strach z FBI překonal vlky v mojí hlavě, a já zas na chvíli cítila jako normální člověk.

Chtěli vědět, jestli poznávám Williamsovic pušku. Jestli je znám. Jestli jsem byla u nich doma. Jestli chodím v noci ven. Něco jsem jim řekla. Myslím, že jsem jim toho řekla dost na to, abych seděla zbytek života. Měla jsem mlčet.

Na konci, když už byli na odchodu, se ten starší agent zeptal, jestli vím něco o tom, jestli jsou tady v okolí vlci. Dalo mi dost práce nezpanikařit, ale povedlo se mi blábolit něco o tom, že jsou tu poblíž asi dvě smečky, a mají stránky od vědců co je pozorují a mají fanoušky na facebooku a tak.

Sam ještě nebyla při sobě, lehla jsem si k ní a čekala.

(Ještě mezitím byla scéna, kde se Alex omluvala Sam, že na ní křičela, a všechno, ale to taky neumím chronologicky zařadit).

...

Nastoupily jsme k Oliverovi do auta. Udělal nám pouta z lepící pásky, nařízl je, aby šly přetrhnout, a dal nám tu samou pásku přes pusy. Sam vypadala klidně, jako obvykle. Oliver vypadal hrozně nervózně, a vůbec se mu nedivím. Začala se mi znovu točit hlava.

Vytáhl nás z auta na dvoře slévárny. Ostatní pašeráci tam už byli. Měli na nás drsné řeči. Co si to dovolujeme. Vůbec nevíme, do čeho se to pleteme. Jenom jsme tam klečely v prachu, Sam se tvářila vzpurně, já se ztěží držela vzpřímeně.

Někdy potom, co Oliver Sam párkrát „praštil“ a ona se tvářila „vyděšeně“ a slibovala, že už nikdy nic neudělá, se mi rozjasnilo. Hučení v hlavě, ustalo, svět ztuhl. Viděla jsem pašeráky stojící opodál. Viděla jsem šerifa a jeho podřízené, schovávající se ve stíhnech, čekající, až pašeráci řeknou něco inkriminujícího - to už dělali nějakou dobu, Oliver je do toho dobře ponoukal.

Bokem jsem viděla pašeráka a policajta vedle sebe. Zjevně o sobě věděli. Bavili se. Uvědomila jsem si, že si brzo řeknou, čí nápad byl sejít se tady, a kdo upozornil policii, a pak bude konec. Navázala jsem oční kontakt s Oliverem a naznačila jsem směr, kam se má podívat, ale nic tam ve tmě neviděl.

Pak se na mě Sam podívala. Škubla sebou. Přetrhla pouta, a skočila po tom pašerákovi před námi a začala ho mlátit. Někdo zakřičel „Policie, ani hnout.“ Rozsvítil se reflektor, dvůr zalilo oslepující světlo. Někdo vystřelil, v tichu noci nesmyslně hlasitě, a reflektor explodoval. Výstřely nikdy nechodí samy, a tenhle přilákal spoustu bratříčků.

Nemohla jsem spustit oči z policajta s pašerákem. Myslím, že to byl jeden z nich, kdo zničil reflektor. Dívala jsem se na ně, a v hlavě mi znělo HROZBA HROZBA HROZBA. Pokud odejdou tihle dva, Oliver umře, a my taky. Něco na mě křičelo, že musím něco dělat.

Přeletěla jsem auto a zakousla se do jednoho z nich. Dvůr se naplnil křikem, který skoro nezněl lidsky. Cítila jsem na jazyku chuť skořice, cítila jsem v nose pach hříchu, jako když jsem bojovala s tím černým bodlákem co ovládl Brada. Měl to v sobě taky. Zkousila jsem věnovat všechno možné úsilí, všechno svoje odhodlání tomu, abych ho nezabila. Zkoušela jsem ovládnout tu cizí přítomnost, co si půjčila moje tělo.

Pašerák se přestal hýbat, přestal být hrozba, přestal být v mém pokřiveném pohledu na svět velká zářící věc vyžadující akci, stal se součástí pozadí. Něco černého ho opouštelo, zkoušelo to zapustit kořeny do betonu továrního dvora. Neúspěšně, bylo to moc slabé, to jsem věděla.

Policajt měl oči přes půl obličeje, plné primálního děsu. Dal se na útěk, jedním z východů zmizel do temného lesa. Rozběhla jsem se za ním. Měsíční světlo mi svítilo na hon, a síla odolávat vlkům už mi došla.

...

Oliver se Sam celou cestu věděli, že s Alex není něco v pořádku. Oliver k tomu několikrát zabrousil, už potom, co mu Alex celý rozhovor v klášterním sadu zírala na krční tepnu, ale nedostal rozumnou odpověď.

Pak si Sam, když na ně zrovna křičeli pašeráci, všimla, že Alex má oblečení od krve, řekla si, že tentokrát to bude vážné, že Alex nějak ublížili, a vrhla se na ně. Mlátila ho, pak mu mlátila hlavou o zem.

Oliver napřed někoho střelil - po tmě nebylo moc jisté koho, ale zkusil ho nezabít - a pak zkusil odtáhnout Sam. Pašerák měl u sebe zkumavku s Recallem, kterou mu předtím Oliver dal, a ta se teď rozbila, a všichni tři se v jejím obsahu vyváleli.

Pak je sbalili policajti.

(Fízla, co si povídá s pašerákem jsem tam přidal já pomocí (Be in) Trouble XP akce. Alex se nemohla moc ovládat mimo jiné proto, že mi došly Intention sloty - postava může dělat dvě věci najednou, ale Alex používala Sharp na přehled o situaci a Superior Hunter nebo Superior Living Weapon na toho pašeráka. Welp.)

...

Oliver stál v New Yorku a povídal si s Lucy. Byla už nějakou dobu mrtvá. Potvrdila mu to. Taky tam byla Sam. Nebyla si jistá, co tam dělá - na svoje flashbacky je zvyklá, ale co dělá v cizích?

Oliverova životní láska tam Sam moc nechtěla, a Sam je zkusila z toho snu dostat, a nakonec se jí to povedlo. Zrovna když Lucy slibovala, že tady můžou být napořád spolu, pokud se nikdy neprobudí.
Probudili se, každý ve své cele. Oliver přivolal jednoho policajta, a vyzvídal, co se stalo. Dozvěděl se, že nikdo neví. Alex a jeden policajt zmizeli, a šerif je teď hledá, nějaký pašerák měl na sobě rány co ani náhodou nedávají smysl, a vůbec se všechno posralo. Bude potřeba počkat na šerifa.

Sam zkoušela nějaké to „fuck the police, pustě mě ven, fašistická prasata,“ ale po téhle noci tomu sama moc nevěřila.

...

Stála jsem uprosted lesa. Vzdálenější stromy mizely v mlze, jako bych stála uprostřed nekonečného ničeho. Měsíc svítil, vypadal větší než obvykle, snad přes půl oblohy, a jako by byl pokroucený? Krátery vypadaly jako tváře, které sledují dění dole. Připadala jsem si jak ve špatném snu.

Byla jsem celá od krve, a předemnou ležel policajt. Vypadal, jako že se bojí. Vypadal, jako že se dívá na mě. Vypadal, jako že se každou chvíli zvedne.

Padla jsem na kolena, a dolezla nad něj. Zkusila, jestli má puls. Neměl. Jeho oči byly pořád zaostřené na místo, kde jsem před chvílí stála. Svalila jsem se vedle ně, a začala brečet a kříčet a všechno najednou.

Zahlédla jsem někoho přicházet. Postava, muž, oblečený v černém plášti s havraními pery. Přes obličej měl namalovanou vlčí hlavu. Věnoval mi pohled, ale nevypadal v nejmenším překvapeně.

„Vstaň,“ přikázal policajtovi. A on se pomalu zvedl na čtyři. Oklepal se, a zbytky roztrhané uniformy z něj spadly. Zůstal nahý, porostlý srstí. „Buď jí vdečný,“ řekl muž v masce, „to ona tě převedla na druhou stranu. A teď běž, a přidej se k smečce.“ Policajt, nebo to co jím ještě před chvílí bylo, odběhl.

Muž v masce se otočil, a začal kráčet pryč. Šla jsem s ním. Šli jsme dlouho, kráčeli mlhou, a vánek si hral s listy a mými vlasy a pery na jeho plášti.

Chtěla jsem vědět, kdo je. Řekl mnoho jmen. „První“ bylo mezi nimi, další jsem si nezapamatovala. Chtěla jsem vědět, co jsem já. Řekl, že jsem někdo, kdo byl vybrán, ale vrátil věci, které přešly na opačnou stranu, do našeho světa, i když neměly. Chtěla jsem vědět proč. Nechápal mojí otázku, věci se prostě dějí, a nějaké proč neexistuje.

Řekla jsem, že nechci být vlčí monstrum a dělat takovéhle věci. Řekl, že určitě zvládnu vymyslet jak udělat zároveň věci, které jsou potřeba, i věci, které chci.

Došli jsme ke skálem, ke vchodu do jeskyně. Řekl, že dál ho nemůžu následovat, zatím, že ještě není čas. Vešel dovnitř a zmizel, a mě došlo, kdo to byl, že jsem kráčela bok po boku se Smrtí.

Byla jsem pořád od krve a od bahna, takže jsem oblečená skočila do potoka. Krev se rozplynula jako když člověk kápne trochu barvy do vody.

Pak mě opustil vlčí adrenalin nebo co, a svět se změnil. Měsíc přestal vypadat jako zástup diváků a les přestal být nepřirozeně tichý.

V chladném ranním vzduchu mi šla pára od pusy, a začala jsem se třást zimou. Všechno mě bolelo, byla jsem hrozně unavená, chtělo se mi spát, ale pořád mi v hlavě znělo jak se vždycky lidem, který je zima říka, že když usnou, tak se už neprobudí. Telefon neměl signál, a v mlžném lese nebylo ani trochu poznat, kterým směrem by mohla být civilizace.

Nevím, jak dlouho jsem se toulala mlhou, ale před svítáním mě našel šerif.

(„Watch someone die“ je major goal v Down questu. „Walk with a Headmaster of the Bleak Academy“ je tam za bonus XP.)

...

Šerif toho, potom co vyhodil Alex zabalenou v dece v nemocnici, Oliverovi o moc víc neřekl. Krom toho, že je všechno v háji, a nic nedává smysl. Zmínil, že se půjde projít, a asi tu zapomene klíče, a pak se uvidí. Sam předali do školy. Matka představená špatně předstírala překvapení, a nechala ji zavřít ve věži.

...


Druhý den nás Oliver navštívil ve škole. Sam byla zavřená, ale já jsem si s ním chvíli povídala. Vypadal dost zmateně. Nechápal, co se tam stalo. Chtěl vědět, proč měl jeden pašerák zranění jak od zvířete, proč je na skle jeho auta šlápota od vlka, co to jako má být.

Řekla jsem mu, co jsem věděla - byla jsem taky trochu mimo, takže jsem řekla, že jsem viděla toho pašeráka povídat si s policajtem a bylo jasné, že jsou domluvení, takže jsem věděla, že jsem musela něco udělat. Oliver říkal, že tam byla tma, a já jsem jenom krčila rameny.

Chtěl vědět, co ta droga byla za svinstvo. Že viděl nějakou Lucy, ale ta už je mrvá, a byl zase zpátky v New Yorku a byla tam Sam, a ...

Neříkala jsem u o černých chapadlech a bodlácích, jenom, že to dělá něoc se vzpomínkami. A že je to megasvinstvo a musí se s tím něco dělat.

Něco mi říká, že budeme v budoucnu předstírat, že rozhovor, kde jsem mu řekla že jsem vlk, a on mi řekl o své mrtvé milé, jsme nikdy nevedli.

(Tohle bylo Shared Reaction)

...

Oliver se sešel s panem Woodem u mola. Popsal mu situaci. Popsal mu, jak se ztěží dostal ven, jak o tom policajti věděli (ale FBI naštěstí ne), že vlastně neví, kdo se odtamtud dostal živý, a podobně. Že jsou v průšvihu, a měli by zapomenout na nějaké holky, a vyřešit základní věci.

Pan Wood chvíli nadával na Owl‘s Creek. Stál k Oliverovi zády, a Olivera napadlo, jestli by ho nemohl prostě zastřelit, a ukončit celou tuhle noční můru.

Neudělal to.

Pan Wood řekl, že na holky skutečně kašle, že se má Oliver někam uklidit, a časem to tady budou muset dát dopořádku.

...


Stála jsem před zrcadlem, s rukama v bok, mračila se. Obraz se mračil zpátky.

„Přemýšlela jsem nad tím,“ oznámila jsem mu. „A odmítám být nějaká zbraň co dělá kdoví co. Nebudu vlk. Nebudu ničí loutka.“

Obraz se mračil zpátky.

„Nebudu ničí živá zbraň bez vlastní vůle. Možná je poteba něco dělat, možná je potřeba zastavit tu věc. Ale budu to dělat jako já, tak jak chcí já, a ne jako vlk, co žere lidi. Nebudu pasažér ve vlastním těle.“

Obraz se mračil zpátky.

„Takže příště, až to zkusíš, tak tě nenechám.“

Obraz se mračil zpátky. Trochu jsem čekala, že se ušklíbne, nebo něco.

(Decisive Action XP akce)
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

Kniha osmá - nové začátky, staré konce

Obrázek

Zakuklenci ze zásahovky dodávky odvádí Williamsovi. Vynáší drogy a zbraně. Agenti je pozorují. Geroge je pozoruje. Alex je pozoruje. Bailey je pozoruje.

Alex sedí v pokoji Sam. Skládá její věci do krabic, a každou chvíli se musí zastavit, a otřít si slzy.

Bailey sleduje spolužáky, a v hlavě si představuje, kdo je protagonista a kdo komparz; a kdo jí pomůže žít jak by chtěla.

V opuštěném srubu u jezera zabliká světlo. Někdo se pustí do práce.

Muž v kostkované košili s plnovousem vedle nápisu Pension montuje nápis Kavárna. Alex zamává kusem papíru strženým z pouliční lampy. Muž přikývne.

George v kanceláři. Zachmuřeně pozoruje nápis MISSING PERSON na papíře na stole. Elisabeht Malcolm. 18 let. Povzdechne si.

Mezi dřevy naskládanými na pile se něco pohne. Stín.

...

Ten bar byl špatněj, nealko pivo horší. George na mě vrhal významné pohledy. Být tam Sam, byla by naštvaná, že sedíme v baru a povídáme si s fízlem. Být tam Sam ...

Chtěl vědět, co vím dalšího. Řekla jsem mu o snoubenci Michelle, že je nějakej bouchač pro pašeráky a tak, a on chtěl důkazy. Domácí násilí nemůže řešit bez důkazů. Drogy taky ne.

Bailey pila kafe o dva stoly vedle, a dělala, že nás nevidí. Nebylo mi jasné, co hraje za hru, ale když mě Poslední Mohykán nechal, sedla jsem si v parku, a čekala kdy si náhodou přisedne. Poslední dobou se náhodou potkáváme dost často.

Místo toho se mi začala točit hlava. George opuštěnou tovární halou, a někdo na něj neco shodil. Spadlo toho víc, snad celá střecha, rozvířený prach zvýraznil kužely odpoledního slunce, co pronikly do temného prostoru. Viděla jsem to. Nevím proč a jak.

Vstala jsem, zamotala se a málem upadla, ale vyrazila jsem za ním.

...

George měl telefonát od šerifa. Měl dopravní nehodu, a bude nějakou dobu mimo. Šerif chtěl, aby se tu o věci zajímal hlavně George a ne Mike, protože ho zajímají schopnosti a ne lezení do zadku. George projevil nulovou empatii a tvářil se, že je to samozřejmé, že se o věci stará on.

Pak vyrazil do rezervake, k opuštěné slévárně. Bylo to poslední místo kde viděli Elisabeth Malcolm. Procházel orezlou halou. byly tam hadry, špinavé matrace, válely se tam papíry, lahve, stříkačky. Nad sebou zahlédl pohyb, a někdo na něj něco upustil. A vzal s sebou kus konstrukce a kus střechy.

George skončil pod hromadou železa. Nezraněný, ale uvězněný.

...

Nechala jsem auto z druhé strany slévárny. Proklouzla jsem dovnitř. George vypadal překvapeně, když jsem se ho zeptala, jestli je v pohodě, a chtěl vědět, co tam dělám. Chtěl to vědět dost nahlas na to, aby čtveřice chlápků v maskáčích řekla něco jako „Počkej, on to asi přežil“, chopila se pušek a šla nás obcházet.

Důkladně jsem si je prohlédla. Nevím, jestli to byli ti samí, co jsme viděli u majáku, před snad sto lety, ale byli velmi podobně oblečení, a podobně ozbrojení - jako lovci, ne jako vojáci. Zatímco jsem si je prohližela, zastavili všechny východy.

Pak se otevřely dveře, byla v nich Bailey a zakřičela „Alex, jsi tam?“ Myslím, že jsem se zatvářila úplně jako George před chvíli.

Pašeráci jí začali věnovat plnou pozornost. Zkoušela na ně nějaké výmluvy - že hledá kočku - a oni ji začli obcházet, miřili na ni zbraněmi, ptali se, co si myslí, že se stalo s Elisabeth, a tak. Bailey vypadala vyděšeně, a chlápci měli v očích mělký hrob.

George využil situace - vysunul se zpod hromady cestou, co jsem mu ukázala. Požezal se u toho o plech. Krev z jeho ruky kapala do prachu.

Vstal. Tasil. Zakřičel „Policie, odhoďte zbraně.“ Bailey začala utíkat.

Svezla jsem se na zem, schovaná za hromadu šrotu, a přikryla si uši rukama.

Pašeráci začali střílet. George začal střílet.

Nevím, kolik padlo výstřelů. V rezonující hale slévárny zněly jak hrom z bouřky co ohlašuje konec světa. George tam stál jako socha, bez emocí, mačkal spoušť znovu a znovu a znovu. Nábojnice ze služební .45 opisovaly oblouk kuželem světla z rozbité střechy, leskly se na slunci. Ten pocit nikdy nezapomenu.

...

George rozhořčeně gestikuloval, chtěl vědět co jsme tam dělaly, takže jsem mu ruku obvazovala naněkolikrát. Zastavila jsem krvácení a přesvědčila ho, ať jde do nemocnice, protože to potřebuje vyčistit pořádně a možná sešít a asi tetanovku. Bailey mezitím zkoušela výmluvy, a fungovalo to podobně dobre, jako na pašeráky.

Pozval si nás na druhý den na stanici, abychom mu to vysvětlily oficiálně.

...

Ještě odpoledne šel George do nemocnice. Seznámil se s novou doktorkou. Ošetřila ho, byla profesionální a tak. Řekla, že nikoho postřeleného tady neměli, a že by to už hlásila sama.

Geroge se ptal, proč si vybrala tohle město. Řekla mu, že tady má šanci opravdu pomáhat lidem, a nebude stopadesátá po všech těch premiantech z Harvardu, na konci seznamu, dobrá tak na noční směnu.

...

Bailey mi asi ve dvě ráno zaklepala na dveře. Seděla jsem s notebookem na posteli, takže otázka, jestli spím, musela být jen řečnická.

Chtěla si povídat o včerejšku a řekla mi, že vypadám zašle a vyžitě a janevím co. Dík moc. Ptala se na Williamsovy, chtěla vědět, co mě trápí, a ... já jsem to někomu potřebovala říct.

Řekla jsem jí historii o Recallu, o pašerácích, o Williamsech, ne všechno, vynechala jsem jak jsem málem zastřelila Williamsovou, a jak si něco půjčilo moje tělo a zabilo policajta. Vlastně všechno o Oliverovi.

Řekla jsem jí o Sam. O tom, jak studium na církevní škole bylo součástí toho, že nepůjde sedět, jak utíkala drogami a před světem a přitom si ten svět nosila s sebou.

Řekla jsem jí o tom, že Sam je pryč. Zmizela, i s motorkou a částí věcí, i s Damiánem a Liz, aniž by cokoli řekla. Že mi chybí. Že nevím, jestli zase utekla, jestli se jí něco stalo, jestli je v pořádku nebo ne.

Řekla jsem jí, jak bolí, že zmizela beze slova.

„Aha, takže vy dvě jste byly ...“ řekla na to Bailey, a já jí nedokázala odpovědět, protože jsem si uvědomila, že nevím, jestli my dvě jsme byly ... něco.

Bailey se tvářila, jakože mi svěřuje hroznou věc - a pak řekla, že chodí do kurzu kreativního psaní, a chce být spisovatelka. Řekla to, jak kdyby se přiznávala ke kdoví čemu. A že nemá o čem psát, protože jí v životě nic nechybí - je vzorná studentka, její rodiče jsou normální, a její první přítel nebyl idiot. Hledá dobrodružství.

...

Georgovi volal šerif - dal mu echo, že pustili za dobré chování Hanka, známého zkurvysyna. Že to určitě nedopadne dobře. George slíbil, že se na to podívá, a že bude čekat každou sviňárnu.

...

Matka představená nám ráno představila (ha) nového údržbáře, Hanka, vraha v podmínce. Doslova nám řekla „je to trojnásobný vrah, ale polepšil se“. Hlavně, že pořád dávala najevo, jak nevěří tomu, že by se mohla polepšít Sam.

Hank vypadal dost slizce a cítila jsem z něj hnilobný pach hříchu - měl něco společného s Woodem a Recallem a touhle věcí? Pocit odporu se se mnou táhl zbytek dne, a zkazil mi oběd.

...

Policejní stanice měla stůl zavalený sladkostmi - George prohodil, že to je pro šerifa, do nemocnice.

Zkoušel nás vyslýchat. Chtěla jsem být k věci, řekla jsem mu pravdu - měla jsem předtuchu, že se mu něco stane, že zemře. A nemohla jsem to tak nechat. Nevěřil mi, moc se nedivím.

Bailey mlela nesmysly - chvíli tvrdila, že mě sleduje, protože mě tajně miluje. řekla jsem Georgovi, že bych chtěla nahlásit stalking, a Bailey řekla, že stalking je to až od pěti dnů - to, že to věděla je trochu znepokojující.

Nakonec mi došla trpělivost, tak jsem na ní práskla, že chce být spisovatelka, a proto dělá blbosti. Bailey se okamžitě přiznala, že ukradla tyčinky z obchodu. Před policajtem. Neudržela jsem se, a řekla jí „Bože, ty jsi blbá“ ale asi si to nevzala osobně.

George nás několikrát varoval, ať se do ničeho nepleteme. Trochu pokrytecky jsem mu přikyvovala a souhlasila - Bailey je naivní a nerozumí tomu, jak svět funguje, a může skončit v mělkém hrobě. George to tak přímo řekl - „Nerad bych našel někde vaše těla.“

Přikázal nám, že se musíme každý den v děvět ráno a večer hlásit na stanici.

...

(Tady byla jedna další kecací scéna s Alex a Bae (Bae > Bay) ale nepamatuju si, co si řekly v noci a co si řekly tady, takže budu dělat, že tu nebyla. Bay ale pozvala Alex „do kina“.)

Bailey vzala počítač, svoji stalkerskou nástěnku s fotkami a provázky, a začala zkoumat Michelle, Eda (jejího snoubence) a další. K večeru měla slušný seznam.


...

„Do kina.“ Zastavily jsme se u dalšího špatného baru. Bailey vytáhla z kabelky štos papírů. S nadšením s nimi mávala, a říkala, jak našla na facebooku, že když místní prohrají v lize, tak se pak zvětšuje šance, že Ed zmlátí Michelle. A že dneska je ligový zápas, takže ho můžeme sledovat, zjistit kde bydlí, a nějak pomoct.

Přepadla mě beznaděj. Řekla jsem jí, že vím kde Michelle a Ed bydlí - Michelle je moje kamarádka už roky. A že jí nemůžeme pomoct - jak říkal George, dokud se sama nerozhodne odejít, dokud sama nebude chtít, dokud nepřevezme odpovědnost za svůj život, tak jí nikdo jiný pomoct nemůže. Že jsem Michelle nabízela, že může bydlet u mě, odejít teď hned, ten den co za mnou mě Ed vyběhl s baseballkou, co mě před ním zachránili pašeráci.

Ale Michelle se rozhodla statečně trpět pro svůj lid nebo co - nechápu to. Ale pomoct jí nemůžeme. I když mu něco provedeme, nebo na něj zavoláme policajty nebo tak, jenom si to pak vybije na ní. Nemůžeme nic dělat.

Bailey mě přesvědčila. Vlastně nevím, jak to dokázala. Řekla mi, že netvrdí, že má dlouhodobé řešení. Ale že můžeme udělat aspoň něco, aspoň jednou pomoct, aspoň trochu. Svět bude lepší místo, ne o moc, o trochu, ale bude.

Slyšet to bylo jako vidět paprsek světla ve tmě, nebo něco, co já vím. Asi jsem trochu naděje, že svět může být lepší, potřebovala.

...

Vydaly jsme se pěšky do rezervace. Cestou jsem se snažila Bailey přesvědčit, aby si nehrála na hrdinku akčního filmu (jak by řekla ona) a tak. Že kdyby se něco nepovedlo, má utíkat a neohlížet se.

Nebudu předstírat sama sobě, že jsem nečekala, že se něco nepovede. Moje předchozí setkání s Edem se nepovedlo snad ve všem. Říkala jsem si, že jsem dneska někdo trochu jiný - možná něco trochu jiného - ale vlastně nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Vlastně nevím, jaký výsledek mohl být dobrý.

Zrovna když jsem nad tím přemýšlela, začal být svět divný. Větve stromů se pohybovaly, i když bylo bezvětří, krátery měsíce vypadaly jako obličeje, čas jak kdyby stál, a pádil současně. Připomínalo mi to ten les, kde jsem potkala Smrt, kam jsem zmizela s policajtem a ....

Po nějaké době se normální svět vrátil zpátky. Bailey si ničeho nevšimla.

...

Předjelo nás auto s místními. Schovaly jsme se vedle silnice.

Zastavili, močili, opilí stříleli na imaginární jeleny. Naštěstí si nás nevšimli.

...

Schovaly jsme se u Michellina domku, snad jednoho skutečného domu v trailer parku.

Vzala jsem telefon, a zavolala Georgovi. Řekla jsem mu, že jsme asi udělaly blbost. Že mě mrzí, že jsme se nenahlásily. Že jsme u Michellina domku, že dorazí Ed a ... George slíbil, že jede.

Nečekaly jsme na Eda dlouho. Smrděl potem, hořkým vztekem, chlastem, něčím tvrdším. Vešel dovnitř, začal křičet. Bailey řekla, že dneska asi nevyhráli.

Křičel, co to má doma za chlapa, a Michelle mu odpověděla, že to je Liam, sám ho přivedl postřeleného. To odpovídalo na nějaké otázky. Edovi to nestačilo, a křik zesílil, doplněný zvuky rozbíjení věcí.

Šla jsem a zazvonila.

Ed otevřel. Nestihl začít křičet, a praštila jsem ho. Víc než jednou. Praštil mě zpátky, a svět se roztočil a před očila jsem měla nebe. A Eda. Bailey ho praštila hráběmi, ale vypadal, že si toho snad ani nevšiml. V očích měl nenávist.

Neměla jsem čas vstát. Měl pracovní boty. Nějak jsem se dokázala krýt rukama. Nepamatuju si, že by to bolelo. Nebo že to nebolelo. Jako ve snu.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Osvítily nás kužely reflektorů a blikající červené světlo. George vystoupil, pistoli v ruce, a něco zakřičel. Bailey se rozběhla k němu, a schovala se u něj v autě.

Svět se propadal do tmy, jakobychom my byli jediná existujicí věc - my a černá lesklá silnice, žhnoucí reflektory auta a obrovský měsíc. Světla trailer parku kolem zmizely do dálky, a obklopila nás jen nekonečná temnota.

Pak Georgovi někdo vyrazil pistoli z ruky baseballovou pálkou. Ed se vydal k němu. Bailey někde v policejním autě našla tazer a střelila s ním muže, co odzbrojil George - vypadalo to jako úder blesku.

Nevím, kde jsem vzala sílu vstát. Bojím se, že nebyla moje. Skočila jsem zezadu na Eda, tak prudce až přepadl dopředu, a praštila mu hlavou o sem. Silnice byla lesklá jako černé zrcadlo. Viděla jsem se na zádech Eda, zatímco padal k zemi. Viděla jsem oči ... a nevím, jestli byly moje.

Když Edova tvář narazila do zrcadla, rozjely se po něm praskliny. Pak se rozpadlo na střepy úplně, a pohltila nás temnota.

...

George pozoroval scénu. Tazer položil jednoho indiána. Ed ležel obličejem na asfaltu, nehýbal se a Michelle ho zkoušela probrat. Liam ležel na zemi před domkem. Alex a Bailey zmizely.

Na okrajích světla stáli duchové. Polohumanoidní postavy se zvířecími hlavami. Jeleni, ptáci, kojoti, vlci. Pozorovali. Studovali. Pozorovali. Hodnotili.

Možná Alex. Možná George. Možná celý svět. Měsíc svítil, nikdo se nehýbal, ale stíny tančily. George se podíval na ten svůj, a spatřil siluetu domorodého válečníka.

Když zvedl oči, byli duchové pryč.


...

Probrala jsem se v lese. Ne v lese Oregonu, v tomu druhém. Jestli je to vůbec reálné místo. Je trochu divné si říct „tohle je ten les, kde stromy maji oči a támhle je jeskyně s dveřmi do podsvětí a ...“. Měla jsem na sobě indiánské šaty, jako když jsem tu ve snu.

Bailey byla se mnou. Oblečená normálně. Tady je buď moc snadné cítit věci, nebo moc težké, a teď to bylo to první - vyděsila jsem se, a skočila po ní, zkusila jestli má pulz a tak, protože když jsem tu byla naposledy ... vešli jsme dva, a odešli jeden. Nechci na to vzpomínat.

Bailey vypadala normálně, netušila co se děje, chtěla to vědět. Řekla jsem jí pravdu. Přišlo mi, že tady a teď - i když vlastně netuším, kdy a kde je tady a teď, a jestli tady a teď je skutečné místo - už je pozdě na výmluvy.

Nevěřila mi, a mluvila o tom, co jí to připomíná za film, jako kdyby se nic nedělo. Nevím, jestli jestli je taková, že s ní nikdy nic nehne, nebo si neuvědomuje co je kolem, nebo co. Vzala jsem jí za ruku a táhla ji pryč. Tváře měsíce nás pozorovaly s úšklebky, vítr šeptal.

Mezi stromy se míhaly stíny. Vlci. Přišli mě pozdravit, jako čestná stráž nás doprovodili do světa.

Ten začal být skutečný, a rýsoval se před námi starý železniční most. Skočila jsem na Bailey a objala jí, protože to znamenalo, že je živá, že jsme v pořádku, že jsme v pohodě. Že jsem tam nebyla proto, abych jí dovedla k bráně, nebo zařadila do smečky.

Zavolaly jsme Georgovi, aby nás vyzvedl.

...

George zavolal záchranku, a zavolal Mikovi, aby mu pomohl zatknout nějaké lidi. Ed se neprobral. Liam se nezvedl. Indián co George napadl se nezvedl, protože měl pouta.

Se záchrankou dorazila i nová doktorka. Poznamenala něco o tom, že s Georgem se člověk nenudí, dohadovala se se saniťáky, že takhle postřeleného nakládat nemůžou, a odvezla si Eda i Liama. Indiána odvezl Mike.

George zkusil vyslechnout Michelle. Nic mu neřekla, vymlouvala se, snažila se chránit Eda.

...


George nás vyzvedl u silnice, a první co řekl bylo, že nás asi zavře. Aby nás ochránil. A že děláme blbosti.

Byla jsem unavená, tak jsem nechala Bailey se s ním hádat. Zkoušela ho přesvědčit, že jsme dělaly správnou věc. Nevím, jestli je zadní sedadlo policejního auta dobré místo na diskusi o morálce.

George měl pravdu, že jsme se do toho neměly míchat, že svět nepotřebuje, abychom si tu hrály na hrdiny. Na druhou stranu, Bailey mu dneska s tím tazerem nejspíš zachránila život. A já možná včera. Nedělalo mi radost mu to připomenout - a on to přešel, jako by to neslyšel.

Poslouchala jsem ho dohadovat se s Bailey, která se zase považovala za Batmana, nebo co. Chtěla jsem mu říct, že nás stejně nezastaví. Že si stejně budeme dělat co chceme, a že by bylo možná lepší, kdybychom to dělaly s ním, než navzdory jemu, že by možná lepší abychom ho na průšvihy mohly upozornit, místo abychom je tajily, že bychom ...

Ale Sam měla pravdu. Ztráta času se bavit s fízlem. Je to zastupující šerif, nejdůležitější týpek na planetě. Pomáhat lidem tady může jenom on, žádnou konkurenci nesnese.
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

Kniha devává - Gunshot wounds

Obrázek

Melanie u snídaně vyprávěla Bailey jak je super, že teď chodí s Hankem. Trochu mi zaskočilo. Je to ultimátní bad guy. Zkušenej, sexy, bla bla. Pak z ní vypadlo, že vlastně teprv půjdou na rande, ale je to jasná věc. A že „jí ho všechny budou závidět.“

Nemohla jsem se vyhnout dvěma myšlenkám - Melanie je tak blbá, že kdybych si o ní četla v knížce, tak si budu říkat, jak je to nerealistický, a jestli by Hank nebyl chlap pro mě, mohli bychom si povídat o věcech, co máme společné, jako „jaký je to dívat se lidem do očí, zatímco je opouští světlo a živá lidská bytost se mění na mrtvou hmotu“.

Takovýhle myšlenky u snídaně většinou znamenají dost blbej zbytek dne.

Bailey pak řekla, že se bude Melanie sledovat - řekla jsem jí něco o Zóně, jakože je stalker, ale na to, že polovninu času mluví v kódovém jazyce popkulturních referencí, nevěděla o čem mluvím. Pak kdo je tady hipster.

...

George toho neměl moc co říct, jako obvykle. Bailey mu řekla, že Hank má rande s naší spolužačkou. Vypadal, jako že je mu to jedno. George vlastně dost často vypadá, jako když je mu něco jedno. Nebo všechno.

Ne dost na to, aby zrušil ten rozkaz, že se mu musíme každé ráno a večer osobně hlásit.

...

Šly jsme se s Bailey podívat do nemocnice, jak na to jsou Ed a ostatní. Bailey se nechtělo - radši by šla do školy, ale řekla jsem jí, že nás George přece celé dopoledne vyslýchal, takže nemůžeme být ve škole.

Bailey napřed vyskočila na požární schodiště, jak kdyby se lezením na baráky živila, a pak se tvářila překvapeně, když jsem zvenku otevřela požární dveře její kartičkou do knihovny. Hm.

Poslouchaly jsme za rohem, jak se George baví s doktorkou. U Eda nebylo jasné, jak to s ním dopadne. Je stabilní, ale u zranění hlavy je těžké říct výsledek. Liam je mimo nebezpečí, ale ještě pár dní bude trvat, než se bude moct přesunout z nemocnice do vazby.

V Edově pokoji George vyslýchal Michelle. Michelle popsala, že Eda napadl někdo, kdo vypadl jako já, ale neřekla moje jméno, i když všechno viděla. Ta část, kdy Ed rozbíjel věci, a kdy mě mlátil, jí musela taky vypadnout z hlavy. Strávila polovinu výslechu tím, že Georgovi vysvětlovala, jak je Ed dobrej chlap, a jak je hodnej, a jak byl v pohodě, než se zapletl s divnejma týpkama, a že to není jeho vina. Nevím, jestli přesvědčovala George, nebo sebe. Nebo je už tak mimo realitu, že tomuhle fakt věří?

George mě našel sedět na zemi vedle pokoje. Bylo mi jedno, že mě tam najde. Bailey utekla, a odešla z nemocnice schodištěm, čekala jsem na ní na lavičce.

Bylo toho na mě nějak moc. Po tom policajtovi to bylo podruhý, co jsem ... co jsem ... nehci to říkat. A Ed je naživu. Zatím. Ale ... udělala jsem dobrou věc? Poprvé jsem zkoušela zachránit nás a Olivera - ten policajt se tam bavil s jedním chlápkem od Wooda jako starej kámoš. Nebylo moc času, než by si uvědomili, že Oliver tam trochu nesedí, když před policajtama je tajnej, a přitom s mafiánama už nějakou dobu jede.

Ten policajt. Přemýšlet o něm jako o „tom policajtovi“ je lehčí, asi. Rozhodně lehčí než vidět na pohřbu jeho ženu s břichem. Na pohřbu s prázdnou rakví, protože se našly jenom kusy oblečení a litry jeho krve, takže ho asi sežraly nějaký zvířata.

Zvířata jako já.

Co tu není Sam, tak jsem jak utržená ze řetězu. Ve všech světech. Ed je jedna věc. To, že mi Melanie chodící s vrahem v podmínce přišlo v první chvíli legrační, a to jak se chovám k Bailey. Musí se vrátit. Nevím, co bych bez ní dělala. Nevím co dělám.

Seděla jsem na lavičce, rukama si objímala kolena, a neviděla na svět přes slzy. Bailey se pokoušela mě utěšovat. George nás pozoroval, a vypadal, jako že je mu všechno jedno.

Prostě fakt blbej den.

...

George vyslechl Liama. Liam moc nespolupracoval, dokud ho Geroge neupozornil, že v ochranné vazbě by mu možná bylo líp - mohlo by se někomu znelíbit, že by mohl svědčit, a mohl by být umlčen. Souhlasil se spoluprácí, hned jak bude moct odejít z nemocnice.

...

Bailey mě tahala do školy. Zdržovala jsem to stánkem s pizzou, ale nebyla nic moc. Pak mě Bailey upozornila, že mám rukáv mikiny od krve. Mojí chuti se postavit světu to nepřidalo. Vydala jsem se do kavárny, a Bailey mě neochotně následovala.

Je to kavárna, bar a pension v jednom. Corbin si dal pozor, aby to místo bylo co nejhipsterštější, včetně lítaček jak ze špagetových westernů (nikdy jsem netušila, proč se jim tak říká?), křesel do kterých se dá zapadnout, baru co má za sebou z půlky lahve, a z půlky čaje a kafe a automaty na cappuchino a laté a všechno.

Corbin na nás vrhl tázavý pohled. Jakože co tu děláme, a tak. Viděl moje oči, a nezeptal se. Občas mám pocit, že je to poslední v tomhle městě, kdo má trochu empatie. A to ani není místní - svůj podnik si otevřel před čtrnácti dny.

Asi proto.

Šla jsem si obvázat ruku, a zkoušela nemyslet na to, co to znamená. Corbin mi pomáhal. Ve skladu visela Samantina kožená bunda. Když bylo krvácení pod kontrolou, vyměnila jsem za ni mikinu - možná potřebuju v životě víc punku a míň vlčího bullshitu?

Corbin se snažil být dobrý hostitel - udělal nám kafe na podnik a donesl koláčky a všechno, ale Bailey vypadala čím dal tím vyděšeněji a pak utekla do školy. Pohrozila, že mě udá, a že bude všem jasné, že jsem za školou, když tam ona bude a já ne. Protože vydírání dělá všechno lepší.

(sem by se v anglické verzi hodilo „Bailey bailed on me - how appropriate.“ ale no such luck)

...

George napsal doktorce, jestli se nechce potkat mimo práci. Napřed mu odpověděla „Nightshift. Night. Good night :)“ ale pak se ozvala, že proč ne. George se na to i osprchoval.

(součástí byl popis jeho bytu nebo domu nebo čeho, ale nepamatuju se. Padre?)

...

Corbin vzal dodávku a zmizel „něco zařídit“, a odpoledne bylo líné. I prudérní chlápek ubytovaný v penzionu někam zmizel. Pozdě odpoledne dorazili Geroge a námořní doktorka Jennifer. Tou dobou jsem tam měla puštěné Dead Kennedys, protože jsem chtěla zkusit, jak je to s tím punkem v mém životě - a ta bunda voněla Sam a ta hudba mi ji taky připomínala a hlavně, u Dead Kennedys se nedá brečet v koutě - ale když vypadali, že jdou na rande, tak jsem jim změnila podkres.

...

Bailey se po škole vydala sledovat Melanie a Hanka. Napřed v kině, kam šli na Texaský Masakr Motorovou Pilou 3D. Hank byl trochu nervózní, Melanie se předváděla. Pak vyrazili směrem ke kavárně, ale na poslední chvíli si to rozmysleli, a zapadli do diskotéky Crazy Owl.

Hank s Melanie se přes vyhazovače dostali. Bailey ne. Sedla si na chodník, psala smsky Alex co má dělat, pak i volala Georgovi, že Melanie je v nebezpečí, ale George jí odbyl, že Hank tak blbej není.

...

První věc, co Jennifer řekla, bylo „capuccino, na whisky je ještě brzy“. Já jít na rande s Georgem, tak asi začnu tequilou. Hrála na piáno - ani jsem netušila, že funguje, a Corbin ho tam nemá jenom jako rekvizitu plýtvající místem. Zkoušela jsem jim trochu pomoct - rozsvítila ty lampy co vypadají jako petrolejky a zhasla zbytek, změnila hudbu, a tak. Nikdo další v kavárně nebyl, a Corbin se měl vrátit až ráno.

George se moc nesnažil. Většinu času tam jenom seděl a koukal. Chtěla jsem jim dopřát soukromí, ale moje vlčí smysly a zvědavost mi to neumožnily, a George se skoro nezmohl na slovo. Byl z ní tak pryč? Bylo mu to jedno? Neumí mluvit s lidmi jinak, než z pozice síly a výhružek? Netuším. Jay vypadala, že jí to vlastně nevadí.

Objednali si víno, a Jay řekla něco jako „napijeme se vína, napíšeme na papírek co v něm cítíme za chutě a pokud se sejdeme, tak je to osud a dneska se spolu vyspíme“. Málem jsem upustila svoje pití.

Když se George a Jennifer osudově shodli v popisu nápoje na slově „víno“ (jakože vážně), měli se k odchodu. Začala jsem zavírat a zhasínat. Nechtěla jsem jim překáže, nebo tak, ale taky jsem tu nechtěla zůstat sama, ne tuhle noc, ne s tímhle pocitem, že je něco špatně.

Doprovodila jsem je na parkoviště a zamkla. Dělali si legraci z toho, kdo z nich bude řídit, když oba pili. Zpoza rohu vyjelo černé SUV, černější než tma kolem, s ještě černějšími skly. Zadní okénko sjelo dolů, a objevila se hlaveň. Miřila na nás.

Skočila jsem před George a Jennifer. Viděla jsem záblesk, ucítila náraz, a propadla se do tmy.

...

Stephen King teatrálně praštil rukopisem o stůl. Nelíbilo se mu to. Postěžoval si Stiegu Larssonovi, že neví, jestli to mý být ten žánr, kde čtenář pohrdá hlavním hrdinou? Ta holka se rozhodla, že její školní prospěch je důležitější, než život její kamarádky. Stieg navrhl, že možná začne být rozumná v budoucnu, a tohle má být pro kontrast, ale že se v těch „YA sračkách“ nevyzná, a není to moc pro něj.

Třetí chlápek si pohladil neckbeard a navrhl, že to jasně bude pokračovat tak, že Hank Melanie zabije, a Bailey si to bude dávat za vinu, a aby se potrestala, tak s ním začne taky píchat, a on jí pak taky zabije, ale ona si bude myslet, že si to zaslouží, a týpek jí uřízne ... a King ho přerušil a řekl něco jako „Von Triere drž hubu, seš nechutnej“.

Bailey se snažila bránit, že je obyčejná studentka a tak, ale imaginární spisovatelé ji ignorovali, a probírali její život, jako kdyby to byla špatná fanfikce. Prostě nuda, nestojí to za čtení.

Bailey se z toho vzteky probudila.

...

Dr. Rodrigez s Georgem zachmuřeně sledovali pytlík EVIDENCE s kulkami, které zasáhly Alex. Měly ji zabít. Dva se zastavily o kusy bundy, přezku a zip. Jeden se zastavil o boxer v náprsní kapse. Normálně proletí cihlovou stěnou. Krom pohmožděnin je Alex nezraněná.

Doktorka mluvila o neuvěřitelném štěstí. To slovo neuvěřitelné řekla několikrát. A o jiných věcech, které jsou kolem Alex podivné. George měl před očima, jak se tvářila, jak se její výraz změnil, když viděla Alex padnout.

Tvářil se, jako že je mu to jedno.

Zazvonil mu telefon. Zvláštní Agent Nixon chtěl vědět, proč na stanici nikdo není, krom jednoho důchodce, a že je jasně vidět, že to místní policie nezvládá, a je třeba jim pomoct.

...

V ranní mlze Oregonu, cestou za tchánem, Michelle skočila do cesty laň. Zastavila, uvědomila si, že je poblíž starého hřbitova, kam se stejně chtěla podívat. Našla hrob Edova dědečka, zemřel tento den. Pomyslela si, že určitě zemře tento den i Ed, a jela zpátky do nemocnice ... kde se nic nezměnilo.

...

Bailey zaspala. Na hodině zjistila, že chybí několik spolužáků, a když se doptala, řekla jí Melanie, že Alice a Justin a pár dalších se šli podívat za Alex do nemocnice, protože se jí něco stalo. Divila se, proč to Bailey neví, myslela si, že se s Alex kamarádí?

Bailey se vydala za nimi (hned jak si ověřila, že Matka Představená to posvětila - jinak by jí to mohlo ohrozit studium). U vrat ji zastavil Hank - zablokoval východ, a chchtěl vědět, proč je Bailey sledovala. Bailey se chvíli vymlouvala. Hank chytil pod krkem, přirazil ke zdi, a zopakoval, že je má nechat napokoji.

...

Michelle se přidala ke studentům navštěvujícím Alex. Alex spala. Na okně seděl havran. Michelle omdlela.

...

George na stanici potkal krom dvou známých agentů dva nové. Jeden seděl v šerifově křesle, jako by mu to tam patřilo. Zbytek se prohrabával papíry. Mike z nich byl na nervy, vařil jim kafe.

George jim chvíli díval najevo, jak je mu to jedno, a dva noví agenti mu chvíli dávali najevo, že je zjevné, že to místní nezvládají, a je třeba je nahradit někým kompetentním. Dokud Owl Creek nevypadá úplně jako Chicago v roce 1930.

...

Bailey hned udala Hanka Georgovi - ten jí připomněl, že Hank je v podmínce, a pokud by o tom s ním sepsala protokol, asi by to stačilo na to, aby šel zase sedět. Bailey řekla, že si to rozmyslí.

...

George měl agentů dost, a znovu vyslýchal Liama. Ptal se, kdo zkusil zabít Alex. Liam nevěděl. Proč by měl nějaký gang střílet po nějaké studentce? George na něj dál naléhal. Liam nakonec navrhl, ať zkusí bílou chatu u Mallard Lake. Mělo by to tam být opuštěné, nepřístupné, ale není. Řekl jméno Wood. Řekl, že víc neřekne, dokud nebude v bezpečí.

George se zeptal, co v té chatě najde. „Asi smrt,“ řekl mu Liam.

...

Havran zkusil zachytit padající Michelle, ale nepovedlo se mu to. Dopadla do hlíny poblíž hřbitova. Zády k ní stála Alex v bílých šatech. Mlhy jako by pozřely úplně všechno. Svět se skládal z měsíce, Alex, Michelle a náhrobků, ničeho dalšího.

Chvíli se bavily. Michelle chtěla vědět, proč se věci dějí, jak se dějí, a Alex nechápala, jak by takováhle otázka měla dávat smysl. Michelle chtěla vědět, co může dělat, co má dělat, a Alex jí řekla, že snad dokáže zvládnout i to co dělat chce, i to co dělat musí.

Alex se procházela mezi náhrobky jako přízrak. Rozpadaly se na prach, jak se jích dotýkala. Edův dědeček. Ed. Zastavila se před náhrobkem s nápisem Alex Smith.

Michelle řekla, že se chce postavit tomu zlu, co ničí její lidi. Že udělá všechno, co jde udělat. Na náhrobku bylo její jméno.

Alex se otočila, měla na sobě plášť z havraních per, masku, a oči za maskou byly jak hvězdné nebe.

...

George sebral zbývající sladkosti ze stanice (agenti jich část sežrali), a odvezl je do indiánské školy, kde je rozdal dětem.

...

Bailey našla Melanii. Řekla jí o tom, že je sledovala. Že ji Hank napadl. Že o ní má strach. Melanie jí poslala do háje - ale snad si uvědomí, že randit s odsouzeným vrahem není dobrý nápad.

...


Probudila jsem se. V nemocnici. S modřinami a obvazy na ruce. S kapačkou, co bolela při každém pohybu. Unavená, hladová, trochu rozlámaná. Ale v pořádku.

Nápis na stropě mi říkal, že všechno bude v pořádku, a mám vyčkat lékaře. Sedla jsem si na postel, a chvíli přemýšlela. Přístroje, umístěné tak, aby na ně ležící pacient neviděl, tvrdily, že je druhý den odpoledne.

Odpojila jsem si z prstu věcičku, co měří tep a kyslík, to spustilo alarm, a během pár sekund se objevila zamračená sestra, a o chvilku později doktorka. Vypadaly unaveně. Asi jsem byla jediná, kdo se trochu vyspal.

Jennifer mi několikrát zdůraznila, jaké jsem měla štěstí. Její oči vyprávěly příběhy o lidech, lidech v její péči, co takové štěstí neměli. Vypadala, jako by se měl bála pustit - kdo ví, do jakého průšvihu se zase dostanu. Vypadala, jako by ten happy end, ten jeden happy end v tomhle městě, jako by o něj chtěla bojovat zuby nehty. Nevzdat se ho.

Měla smutnější oči, než Sam. Nebo neměla? Nevím, nechci to porovnávat, je to dost blbá soutěž, nejde v ní vyhrát.

Pustila mě. Na mobilu jsem měla několik zpráv od spolužáků, kde jsem, co se mi stalo, jestli jsem v pohodě. Justin vypadal zvlášť vyděšeně. Bailey se neozvala.

Venku byl slejvák a obzor svítil blesky. George naštěstí neprohlásil mojí bundu za důkazní materiál k uložení do trezoru.

...

Michelle se rozhodla udělat rituál s Edem. Proroctví řeklo, že nevyhnutelně zemře, viděla na jeho okně několik havranů. Chtěla udělat rituál, co mu pomůže zemřít jako hrdina.

Upadla to transu vedle jeho postele. Jeli spolu na kánoi. Řekla mu, že má zemřít jako hrdina. Že musí poradit zlo. Chtěla vědět, odkud to zlo přichází. Ed odpovídal. Z daleka? Z temnoty? Z prázdnoty? Zevnitř? Ze srdcí zrazených? Všechno a nic?

Seděla vedle jeho postele, a na okně byl havran. Pršelo. Havran vypadal, jako by se chtěl dostat dovnitř. Michelle mu začala vysvětlovat, že má Eda ušetřit. Že byl dobrý člověk, a že se jím zase může stát. Že nic z toho co dělá, není jeho vina.

Havran dal hlavu na stranu. Michelle přišlo, že se ptá, jestli si je jistá. Přikývla. Havran odletěl. Venku zahřmělo, a znělo to hodně blízko.

...

George si telefonoval s Jennifer. Už byl skoro u „a jak se jinak máš“, když uslyšel ránu, a doktorka řekla „holy fuck, that was a gunshot, wait“ a zavěsila.

Skočil do auta, a vyrazil do nemocnice.

...

Michelle si uvědomila, že to nebyl hrom, a že vedlejším pokoji byl Liam. Že ho nechala zemřít místo Eda. Nepřišlo jí na tom nic špatně. Vyběhla na chodbu.

Zahlédla černě oblečenou postavu s kuklou a pistolí v ruce. Hodila po něm nůž. Zahřmělo znovu, dvakrát. Nůž zasáhl, postava odkulhala pryč.

Michelle si uvědomila, že má krev na rukou.

Nebyla to metafora.

(Mechanická poznámka: tady bylo k vidění Decisive Action s Turn Back!

Buchta se rozhodla, že to udělá. HG jí varoval, že jí týpek nejspíš střelí, protože nožem ho asi nezastaví. Stalo se tak.)

...

George dorazil k nemocnici, a viděl někoho v černém z boku budovy nastupovat do dodávku. Chvíli se rozhodoval, jestli bude pronásledovat dodávku, nebo zkontrolovat nemocnici.

Vběhl dovnitř, a zahlédl, jak vezou Michelle na sál. Jennifer mu rychle řekla, že Liama někdo zastřelil, a zranil Michelle, a odběhla.

...

Večer jsem se potkala s Bailey. Nejsem si úplně jistá proč.

Chtěla si povídat o tom, co se stalo v trailer parku. Že jí to nedává smysl. Že ví, že jí něco neříkám. Něco důležitého. Povzdechla jsem si, že "já ti to nemůžu říct, protože bys mi nevěřila, a myslela si, že jsem cvok" je klišé, když to někdo řekne ve filmu, ale tady je to pravda.

Bailey řekla, že mi věřit bude, protože v mém okolí viděla dost divných věcí. A jestli jsem kyborg, nebo mám nanoboty. Znovu jsem si povzdechla, ale musela jsem uznat, že měla pravdu.

Něco jsem jí řekla. Nejsem si jistá proč. Něco o Recallu, a o bodlácích černějších než noc, o Lese kde jsem potkala muže s maskou, o přestřelce pašeráků s policajtama. Nic o Oliverovi. Nic o Sam a Damiánovi. Nic o policajtovi, co se přidal ke smečce.

Pomohlo to. Trochu.
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Sosacek
Příspěvky: 25735
Registrován: 14. 7. 2004, 19:30

Re: [Chuubo] Pampelišky - zápisy

Příspěvek od Sosacek »

Kapitola devátá - Cesta do lesa, cesta z lesa

Obrázek

Paní Taylorová řešila Lolitu. A Bailey se mi chtěla s nečím svěřit. Napřed řekla, že má deníček. Trochu jsem jí to záviděla - kamarádka měla super deníček a měla tam vlepený fotky zpěváků a nakreslený obrázky a tak. Taky jsem to zkoušela, ale když jsem potřetí psala „milý deníčku, omlouvám se, že píšu po několika týdnech,“ tak jsem to vzdala.

Pak mi Bailey řekla, že jí do deníčku někdo něco připsal - jiným písmem, jinou propiskou, vlastně to vypadalo jako pero. Bylo to ... popis toho, jak se někdo těší na rande s policajtem u jezera. Jak se těšila, jak se připravovala, jak šla lesem a on tam na ní čekal a jak se jí líbila ta uniforma.

Bailey říkala, že to ona nenapsala. Že měla deníček schovaný ve svém pokoji, a někdo to do něj musel připsat, zatímco byla venku, nebo tak. Dost znepokojivá představa. Někdo se jí vloupal do pokoje, hrabal se jí ve věcech, a psal něco, co vypadalo jako fanfikce toho, že má rande s Georgem? Eh.

Paní Taylorová chtěla, abychom svoje názory na Nabokova sdílely s celou třídou. Omluvila jsem se, a Bailey před celou třídou předstírala, že si myslí to, co jsem jí o té knížce řekla pět minut předtím.

...

George opravoval loď. V brýlích, v masce pracoval s bruskou. Všude byla oblaka prachu. Nepotrvá dlouho, a bude moct na jezero. Nebo oceán? Usmíval se.

...

V pokoji Bailey jsme našly kameru.

Když jsme se bavily v jídelně, navrhla jsem, že můžeme chytit toho, kdo jí psal do deníčku, když si bude nahrávat svůj pokoj. Pak jsem si uvědomila, že vlastně možná už kameru v pokoji má - kdo ví. Takže jsme ho prohledaly.

Bailey vypadala trochu víc znepokojeně. Schovávala přede mnou kus šuplíků, zřejmě tam měla nějaké vybavení do Zóny. Zkoušela jsem jí zlepšit náladu, a blbla jsem tam s jejími šátky a dělala ze sebe pistolníka. Moc to nefungovalo, ale nic lepšího mě nenapadlo.

Měla tam kompletní vydání Kačeřích příběhů na DVD, ale uvnitř místo toho měla My Little Pony. Nevím proč.

Taky měla v knihovničce Atlasovu vzpouru od Ayn Rand. Znepokojující. Zvlášť když řekla, že o žádné takové knížce neví. Kniha byla fake. Uvnitř byla kamera.

Připojily jsme jí k počítači, prozkoumaly nahrávky. Bailey nechtěla, abych kus viděla, tak jsem se otočila, ale trochu jsem stejně nakoukla a uviděla tu nejroztomilejší věc vůbec - Bailey jak kouká na kung-fu film s Brucem Lee a zkouší si to na posteli, s šálou místo nunchuků.

...

Na stanice byla plná agentů. George procházel papíry a všechno mu lezlo na nervy. Pak tam vkráčel jeho synovec Anthony, 12 let. Řekl mu, že utekl z domova, protože chce být taky šerif, a doma je zase všechno špatně a tak.

Volal to sestře, a ta vlastně byla ráda. Že ho na chvíli někam zašije, než se věci uklidní. Rodina nějak špatně nese celou tu věc s Edem nebo co.

Geroge Anthonyho odtáhl ze stanice, než se agenti zmohli na víc než pár poznámek o náboru a dětské práci.

Vzal Anthonyho k sobě domů - a cestou ho musel odhánět od majáku v autě, tazeru v gloveboxu, a tak. Ke konci vypadal trochu zoufale.

...

Nepovedlo se nám zjistit, kdo kameru nainstaloval. Bailey na videu nachytala Hanka, jak se jí vloupává do pokoje, a rozhlíží se tam. Včetně její stalker-nástěnky, kde má fotky lidí, provázky s vazbami, poznámky (u Hanka například ELIMINOVAT? ZATÍM NE). Ale nikdy se nepodíval po kameře, takže o ní zřejmě nevěděl.

Navrhla jsem, že mám kamaráda, co rozumí počítačovým věcem, a můžeme se s ním potkat. Napsala jsem Majkovi, jak se má, že bych se po letech stavila.

...

Předtím jsem si chtěla promluvit s Georgem. Zpětně to byla úplná blbost, a nevím, proč jsem to dělala, a co jsem čekala, ale měla jsem nějakou divnou chmurnou náladu.

Byl u Corbina. Seznámila jsem se Anthonym. Anthony je dost akční dvanáctiletý kluk. Pak mi řekl, že utekl od rodiny za strejdou Gerogem, protože nechce jenom chlastat a hrát automaty a tak.

Málem rozbil stroj na kafe. Corbin se ho snažil zabavit, a komicky se mu to nedařilo. Ne, vlastně se mu to dařilo docela dobře. Věděl co dělá, i když naoko vyváděl. Ani na chvilku ho neopustila ta jeho nekonečná sebedůvěra, se kterou dělá všechno ... ale o tom jindy.

Chtěla jsem od George vědět, co dělá. Kdo je? A co dělal v toum doupěti v rezervaci? Dvakrát jsem mu zachránila život - měla jsem vizi jeho smrti, a skočila jsem před něj když po něm stříleli. Nevím, proč se ho někdo snaží zabít. A nevím, proč ho zachraňuji. Ani nevím, moc si tu noc nepamatuji, jestli jsem před něj skočila, protože jsem chtěla, nebo mě něco vzalo jako loutku a živý štít pro George.

Je George někdo, koho mám zachraňovat?

George nechápal moje otázky, a já vlastně nevím, proč jsem se ho na to ptala. Ale nějakou odpověď jsem dostala. Viděla jsem ho, jak mluví s Anthonym, jak mu jiskří oči. Vypadal úplně jinak, než když sedí naproti přes stůl a vysvětluje někomu, že je v průšvihu. A vlastně nám přijel na pomoc.

Myslím, že to nakonec bude dobrej chlap. Trochu chápu tu holku z deníku.

Na to jsem se ho taky zeptala. Vypadal ještě zmateněji. Někdo napsal do deníčku Bailey, že ho tajně miluje a měla s ním rande? Co?

Zeptal se mě, jestli jsem někdy neviděla polo-lidské polo-zvířecí duchy, jak něco pozorují. Asi má taky svých starostí dost. Poradila jsem mu Michelle. Shodli jsme se, že nám ani jednomu Michelle s ničím pomáhat nejspíš nebude.

...

Mikhail Petrov bydlel v jednom z největších domů v Owl Creeku. Prodal svoji mobilní aplikaci Facebooku, nebo co, a byl za vodou. Místo, aby si za všechny ty prachy koupil něco "ve Friscu" vrátil se sem. Známe se dlouho. Dlouho jsme se neviděli. Jako odplatu za Majka mi říkal Sašo. Doufala jsem, že dospěl, co jsme se neviděli a už mi tak říkat nebude.

Dům vypadal honosně. Mříže, Hummer na zahradě, spousta kamer. Otevřel mi punkově vypadající chlap, co rozhodně nebyl Majk, a řekl "Ty budeš ta Sašenka? Hej Majku, je tu ta buchta."

Takže tolik tohle.

Protáhla jsem se kolem něj. Dům vypadal trochu jako po párty. U stěny byly vyrovnané prázdné lahve, vzduch potřeboval vyměnit. Majk seděl na kožené pohovce. Větší televizi jsem asi nikdy neviděla.

Chvíli jsme se bavili. Snažil se být žoviální. Vypadal unaveně. Ne touhle konkrétní oslavou, nebo tak. Dlouhodobě.

Když jsem mu řekla, že od něj vlastně něco potřebuji, povzdechl si. Pak si trochu oddechl, když jsem mu řekla, že potřebuju pomoct s počítačovými věcmi, a nechci prachy. Řekla jsem mu příběh o Bailey a kameře. Chtěl vědět, jestli je pěkná.

Když jsme si povídali, přišla řeč na ten Stalker, kvůli Bailey a tak. Ptal se, co bych si přála, kdyby fakt existovala nějaká místnost, co plní přání. Říkal, že podle něj na něco takového nejsou lidi připravení. Z toho Hummeru venku, a množství lahví tady, to vypadalo, že na svoje splněná přání připravený nebyl.

Řekla jsem mu, že bych si přála zmrzlinu.

...

Když jsme později dorazily i s Bailey a kamerou, ten druhý chápek už tam nebyl. Ptala jsem se kdo byl ten chlápek odpoledne, a Majk řekl že Chad, místní týpek. Měli beforeparty kvůli nějakému koncertu, kam se chystají.

Musela jsem Bailey několikrát mírnit, protože měla zase tu svojí "pojďme všechno shodit" náladu, a prudila mu do vybavení domu a tak. Nevím, proč to dělá. Nedostatek sebevědomí?

Na Majka udělala kamera dojem. Ne v dobrém. Říkal, že je hodně profesionální - což mi mělo dojít, neměla na sobě nic napsáno, což normálně elektronika má - takže nám ji tam nejspíš nainstalovala FBI nebo mafie nebo někdo takový.

Když to řekl, uvědomila jsem si, že mi už nějakou dobu něco smrdí. Nasládle. Hnilobně. Pach hříchu. Recall.

Bailey a Majk se bavili o kameře. Vstala jsem. Procházela kolem. Hledala stopu. Našla jsem batoh. Majk řekl, že si ho tu někdo zapomněl. Vysypala jsem batoh na skleněný, pozlacený konferenční stolek.

V batohu byl vystřelovací nůž, zápisník, kam si někdo psal básně (byly docela dobré, a hrozně depresivní), papírky a trocha hulení, kapesníky, dvacetistěnná kostka, žiletky, takové věci. Majk řekl, že neví, kdo si tu batoh zapomněl, ale pokud se pro něj někdo staví, zapamatuje si kdo.

Když jsme se loučili, poslala jsem Bailey napřed (samozřejmě nechápala proč) a zeptala se Majka na Recall. Tvrdil, že v tomhle nejede. Že je to svinstvo. Vlastně mě zkoušel přesvědčit, ať si s tím nezačínám. To mi udělalo radost. Pak řekl, že jemu to stačilo jednou, a radost utekla oknem, a ani ho za sebou nezavřela.

...

Kameru jsme nakonec předali Georgovi. Bailey chtěla vědět, jestli bude dělat vyšetřování, a kde co. Říkal, že to záleží na něm, a že si to rozmyslí, a uvidí, jak se mu bude chtít. Byl z něj zase ten starý George.

...

Před půlnocí mi Bailey zabouchala na dveře. V deníčku měla další zápis. Přečetla jsem si ho, a běhal mi mráz po zádech. Byl to popis pocitů někoho zavřeného ve vězení. Bolest, strach, bezmoc. Motlidby s prosbami o pomoc.

Teď vlastně nevím jak, ale poznala jsem to místo, o kterém píše. Slyšela jsem o něm. Sam mi vyprávěla, jak ji tam zavřeli. Do tajného vězené v lese.

Začala jsem se oblékat, a zeptala se Bailey, jestli jde se mnou. Byla to chyba, ale o tom jindy.

...

Jeli jsme tmou, lesem. Bailey se asi bála, protože mluvila ještě víc než obvykle. Neměla jsem moc chuť si povídat. Nelíbilo se mi, kam jedu. A nemohla jsem se zbavit pocitu, že jedu pozdě.

Auto jsem schovala na poslední odbočce, a zbytek jsme šly pěšky. V tajném vězení - betonové budově uprostřed lesa - se svítilo.

Bailey chtěla zavolat George, ale nebyl tu signál. Samozřejmě, že nebyl. Poslala jsem jí po cestě zpátky k signálu, slíbila jí, že tu na ní počkám, a doufala, ze mi to dá dost času budovu prozkoumat, než se Bailey vrátí.

V místnosti s rozsvíceným světlem spal na pohovce chlápek. Vypadal jako na první pohled násilnický typ. Na stole měl počítač, lahev whisky a pistoli. Pistoli jsem mu vzala, a šla se podívat do podzemí.

V podzemí byly cely, přesně jak je Sam popisovala. V jedné z nich bylo na stejně napsáno "ELIZABETH WAS HERE" a čárky, znamenající dny? I když nevím, jak by v téhle vlhké temnotě bez oken někdo poznal, kolik je tu dní. Podle pachu byla cela použitá docela nedávno.

Ze shora jsem slyšela křik a rozbíjení věcí. Bailey se vrátila z výletu za Georgem a zřejmě zvládla vzbudit chlápka. Výběhla jsem polovinu schodů, a viděla, jak se chlápek zkouší dostat do místnosti. Kopal do dveří, zkoušel je vyrazit. V ruce měl lahev, držel ji jako kyj.

Podíval se na mě. Zeptala jsem se, co udělali s Elizabeth. "Jo, tu jsme vošukali a pak jsme jí zabili a sežrali," řekl, a začal se smát. Uvědomila jsem si, že na něj mířím, prst na spoušti.

Pak ho Bailey praštila dveřmi. A znovu ho praštila. Spustila jsem pistoli, schovala ji. Vytáhly jsme ho ven na štěrk před barákem. Bailey měla z adrenalinu moc mluvící a akční náladu. Já jsem nic necítila. Jako bych tam ani nebyla. Jako bych to jenom sledovala odněkud zvenčí, odněkud z dálky. Věděla jsem, že časem přijde hrůza z toho, že jsem znovu málem někoho zastřelila. Děs z toho, co se stalo s Elizabeth. Nenávist k tomu chlápkovi.

Ale stála jsem nad ním, na štěrku, a pocity nepřicházely.

Bailey se vrátila do vězení, začala tam zkoumat stopy nebo co. Chtěla přijít na to, komu patří. Sam sem přivezli policajti, ale tenhle jako policajt nevypadal.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Přijel George. Vystoupil, zbraň v ruce, a svým policejním hlasem mi řekl, ať odhodím zbraň. Ani jsem si neuvědomila, že mám pistoli v ruce. Upustila jsem ji do štěrku.

Pak přijely dvě velká černá auta, a vyskákali z nich agenti FBI co přijeli s Georgem. Křičeli, že máme odhodit zbraně, a nevýbat se, a tak. Bailey vyběhla z vězení, vypadala zmateně. Chytila jsem ji za ruku, a utekly jsme do lesa.

Dva z nich nás zkusili pronásledovat, ale vedla jsem Bailey a na rozdíl od nich viděla kam šlapu a kde jsou větve a tak, takže nás nechytili.

...

Zvláštní agent Nixon chtěl od Geroge vysvětlení - nepřijeli s ním, ale navzdory němu. Dvěma agentům, kteří se vrítili z lesa s nepořízenou, řekl, že si budou muset zopakovat fyzické testy.

George vysvětlení neměl. Bailey mu napsala. Přijel. Nebylo to poprvé.

Jeden agent začal sbírat věci, a dávat je do pytlíčků s nápisem EVIDENCE. Další se vydal hledat mobilní signál, aby zavolal doktora bezvědomému chlápkovi. Starší agent zamyšleně pozoroval obrazce z poznámek, papírků, a dalšího, co vyrobila Bailey.

George si uvědomil, že na pistoli budou nejspíš otisky Alex, a po chvíli přemýšlení pytlíček EVIDENCE s pistolí ukradl, když se agenti dívali jinam.

...

Bailey vypadala trochu vystrašeně, ale vlastně nevím, nerozumím jí. Vrátili jsme se k autu. Při přelézání zdi spadla k nohám Hankovi, který tam něco řešil s nějakým dalším týpkem. Poslouchala jsem, ale Hank nevypadal, že by jí chtěl skutečně ublížit, nebo tak.

...

George vzbudil doktorku telefonem. Chtěl se s ní sejít. Že je v průšvihu s Alex. Potkali se na parkovišti. Řekl jí o událostech noci. Doktorka chtěla vědět, co je sakra špatně s tímhle městem.

George ji požádal, aby řekla Alex, že agenti o ní zatím neví, a že neví o pistoli. Že jí to nemůže říct sám, protože mu určitě napíchli mobil a kdo ví co dalšího.

Jennifer souhlasila. Mračila se. Za dvě a půl hodiny jí začínala směna.

...

Ráno jsem se stavila za Bailey. Měla košili zapnutou o knoflík špatně, a vlasy se jí rozpadaly. Košili jsem jí rozepnula, a zapnula správně.

Vypadala otřeseně. Hádám, že jsem taky vypadala takhle, po prvních dobrodružstvích se Sam? Nevím, člověk snadno ztratí perspektivu. Domluvily jsme si, co řekneme agentům, když se nás budou ptát. Na hodině matematiky si Bailey odvedli agenti FBI.

...

Agent vyslýchal Bailey. Měla perfektní chladnou masku, tvářila se klidně. Jak se agent ptal, postupně se přiznala k několika zločinům (vloupání, napadení, bránění se zatčení, atd). O deníku nic neřekla. Bez váhání udala Alex, že tam byla s ní, ale agenti vypadali, že tohle stejně věděli.

...

Pak si rozhlas zavolal mě. Vyšla jsem na chodbu, a viděla jsem jednoho agenta, jak nakládá Bailey do auta. Měla pouta.

Agent mi řekl, že má otázky. Kde jsem byla v noci. Jak znám Elizabeth. Jestli vím, kdo po mě střílel. Jak znám Corbina. Byla náhoda, že se střílelo před jeho podnikem? Jak to bylo se Sam? Otázky neustávaly, a já se po chvíli přistihla, že se snažím schovat v křesle, objímám si rukama kolena, pláču, a říkám věci, které jsem rozhodně říct nechtěla.

Elizabeth neznám. Kdo střílel nevím. Corbin tvrdí, že je obchodník a nevyšla mu předchozí firma, ale oči má víc jako doktorka, než jako obchodník.

Sam je pryč, zmizela beze stopy, a šerif mi nedovolil ji vyhlásit jako zmizelou a začít pátrání, protože "má historii útěků a nejspíš jenom někde fetuje."

Doufala jsem, že jí budu moct pomoct, že bych jí mohla pomoct najít světlo, nebo jak to říct. Nikdy nemluvila o rodině, její bejvalej je idiot a Damián je ... nevím co vlastně. Říkala jsem si, že Sam vlastně ani nikoho než mě nemá.

A teď je pryč, a já tu sedím a brzo mě zavřou a ...

Agent se zeptal, jestli se náhodou nevyskytuji v přiliš podivných situacích. Měl pravdu, a to o většina nevěděl. Řekla jsem mu, že má pravdu. Že jsem si původně myslela, že tohle město je prokleté, ale teď je jasné, že ta prokletá jsem já.

Zvedl se, a odešel. Nezatkli mě jako Bailey. Nevím proč. Asi mu mě bylo líto.
“And, for an instant, she stared directly into those soft blue eyes and knew, with an instinctive mammalian certainty, that the exceedingly rich were no longer even remotely human.”
― William Gibson, Count Zero
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host