[AW] Nesmrtelní (tabletop)

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Odpovědět
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

[AW] Nesmrtelní (tabletop)

Příspěvek od Balú »

Nesmrtelní
Systém: Apocalypse World

Meta

Naše „live“ iterace Markyho Nesmrtelných, kampaň-style :). Hrajeme čtyři a scházíme se jednou za 4–6 týdnů, takže účelem zápisů je hlavně připomenout, co se stalo minule.

Pozor, zápisy mají trochu netradiční podobu! Hra není družinovka – postavy si jedou vlastní agendu a občas se třeba celé sezení nepotkají, takže není možné psát jednolitý zápis ze hry. Po několika pokusech (a omylech) jsem to vyřešila tak, že dělám zápis každé postavě zvlášť.

O hře

Na úsvitu časů přišel jednu noc na zemi Vír – a ti, kterých se dotkl, přestali stárnout a umírat. Žijí mezi námi dodnes.

Kampaň sleduje příběhy několika obyvatel Pražské kotliny, kteří se někdy na počátku 6. století stali nesmrtelnými. Jednotlivá sezení se odehrávají vždy po několika stech letech, když nastane opět noc Víru.

Postavy

Vorkuš (Správce) | MarkyParky
Něva (Vědma) | Deny
Černovous (Krčmář) | Insolitus
Záboj (Bijec) | Balú

Cizí postavy

Igor (Anděl)
Marok (Kutil)
Cestářka (Dítě Víru)
Krvavá Kateřina (Maska)
Prošek s Liběnou (Pašerák)
Půlnočnice (Frajer)
Miroboj (Vůdce)
Slavoboj (Tulák)
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

Hlášky

Příspěvek od Balú »

Hlášky

Jedna postava k druhé: „Ty mu věříš? Seš blázen? Vždyť přece víš, jak se posledních… několik set let… chová!“

*

Raněstředověký velmož Miroboj se proměnil v ducha a společně se svou družinou je navždy odsouzen bránit Pražský hrad – tedy každého, kdo mu zrovna vládne. Hráči vymýšlejí, jak mohla taková družina obránců vypadat v různých dobách.

Hráč 1: „Ještě, že ve skutečnosti neexistujou. Představte si, že by měl Zeman vlastní armádu, která by poslouchala jenom jeho.“
(chvíle ticha)
Hráč 2: „Jestli si Miroboj náhodou teď neříká Ovčáček.“

*

Hráč: Záboj nemá žádné peníze a začíná v průšvihu. Nahý a bezprizorní prchá před husitskými vojáky…
GM: Víš ale, že v nové epoše dostáváš automaticky aktualizované zbraně a koně?
Hráč: Eh… Záboj, na sobě jen brnění, které ukradl husitům, na koni, kterého ukradl husitům, s cepem, řemdihem, štítem a váčkem ježků, které ukradl husitům… prchá nahý a bezprizorní před husitskými vojáky!

*

Stráž: A ty jsi kdo? Já nikoho dovnitř pouštět nesmím!
Černovous: Co si to dovoluješ?! Víš ty vůbec, s kým máš tu čest? Co seš vůbec zač, holomku?
Stráž: Tys osoba stojící před hradbami. Já jsem osoba stojící za hradbami. Tedy uvnitř.

*

Cestářka chce po Zábojovi, aby jí pomohl vyčistit lesní cestu.

Záboj: No dobře, ale budeš mi muset půjčit nějaký srp. Já mám jenom řemdih a cep, tím se pleje špatně.
Cestářka: Naopak, tím se ti právě bude plít úplně nejlépe. Ta nebohá cestička je totiž zaplevelená nějakými nemrtvými lesními bytostmi…
Naposledy upravil(a) Balú dne 12. 2. 2017, 22:17, celkem upraveno 4 x.
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

I. Na úsvitu věků (6. století)

Příspěvek od Balú »

I. Na úsvitu věků (6. století)

Záboj

Záboj nikdy moc rozumu nepobral. Už když mu bylo pár let, byl stařešina vesnice nucen konstatovat, že z něj nikdy mudrc nebude. Zábojově mamince, která chlapečka chovala na klíně, z toho ukápla slza – a než se kdo nadál, ocitl se stařešina nacpaný hlavou dolů v sudu od dešťové vody (naštěstí prázdném). Protože i když Záboj nebyl nejchytřejší, to, že někdo ubližuje jeho mamince, mu došlo rychle. A stačilo to párkrát zopakovat a už si na něj nikdo nic nedovolil.

Záboj vyrostl v mladíka silného jako býk a chytrého taky tak, který se stal vesnickým tesařem a – v případě nebezpečí – odhodlaným bojovníkem. Kyj si vytesal sám a byl na něj patřičně hrdý.


O tom dnu měl Záboj trochu jinou představu, než že bude na poli, v dílně nebo doma pomáhat svojej mamě s praním. Vyrazil tedy do hostince Oko pravdy, aby si u Černovouse dal nějaké to pivo. Jenomže… Peněz moc nazbyt neměl, tak z hostinského nepříliš přívětivě vymámil celý měch nějaké pálenky, se kterou se raději uchýlil do lesa, kde se zpil do němoty.

Probral se až odpoledne, právě včas, aby viděl, jak se z nedalekého zákrutu řeky drápe jakási zmáčená dívka. Navíc ještě přímo do chřtánu medvědice, která si se dvěma medvíďaty hrála opodál! Záboj neváhal, strhl ze zad svou dřevorubeckou sekeru a mocnou ranou ji zaťal medvědici do ramene. Ta se rozhodla utéct – sice i se sekerou, ale to už se tak stává. A ta neznámá žena – Něva říkala, že se jmenuje – byla Zábojovi moc vděčná, takže na to za keříčkem hned hupsli.

Záboje taková námaha docela znavila, takže zase usnul. Když se probral, Něva byla dávno pryč – vydal se tedy najít svou sekeru. Po cestě se stavil v druhém místním hostinci, u Proška, a ke svému překvapení tam uviděl nějakého cizáka s jeho, Zábojovou, sekerou v rukou. Slovo dalo slovo, pěst dala pěst, Záboj cizinci trochu pochroumal ruku a vesele se s ukořistěnou sekerou vydal domů.

Vůdce osady, Vorkuš, po něm už dlouho chtěl, aby se stal jeho nástupcem (aspoň Zábojova mama o tom byla přesvědčená). Zábojovi se ale moc nechtělo – starostování je dřina a on byl mnohem radši na police nebo v lese. Mama ho ale uprosila, ať to aspoň zkusí, tak se navečer vydal k Vorkušově chatrči, kde se měly konat vůdcovské zkoušky.

Asi to ale špatně pochopil. Kolem Vorkušova doma hořelo několik ohňů a byli tam všichni z vesnice, dokonce i půlka podbabských. Zábojovi taková změna plánu rozhodně nevadila – kde je hodně lidí, tam se dobře slaví, a on uměl rozjet lecjaký slunovrat. Než se kdo nadál, z vážného setkání se stala divoká oslava, která trvala dlouho do noci a nepřekazila ji ani bouřka.

Záboj měl už dost upito, ale všiml si, že se starý Vorkuš snaží oslavu ukončit. Možná kvůli té bouřce. A to on zas Záboj Vorkušovi rád pomůže, takže se vyšplhal na padlý kmen a začal zvučným hlasem překřikovat hrom a rozhánět dav. A tu náhle, jako by zasáhla prozřetelnost bohů, se na obloze objevil rozeklaný blesk a Záboj cítil, jak mu prochází celým tělem.
A pak všechno pohltila tma.

V noci Víru do Záboje udeřil blesk a předal mu sílu Víru. Když přijde bouřka, přestává se Záboj ovládat, zuří a mlátí všechno okolo. Ve vesnici mu to dlouho prochází, protože je mocný bojovník, ale pak ho vyženou. Od té doby jezdí po kraji a živí se jako žoldák.

Vorkuš

Vorkuš je kňazem malé osady, o kterou se stará. Vždy, když nadejde jeho čas, vybere si mezi mladými muži v kmeni svého nástupce. Stráví s ním nějaký čas, během kterého mu předává své zkušenost - nebo to si aspoň myslí ostatní. Na konci tohoto obrobí pak Vorkuš umírá a nový vůdce kmene převezme jeho otěže.

Starý Vorkuš, který se celý život staral o blaho své osady Ownec, cítil, že nastal čas vybrat svého následovníka. Měl vybráno několik vhodných kandidátů, včetně odvážného a dobrého Radomíra, a toho dne se rozhodl, že si s nimi všemi promluví a rozhodne, kdo ho po jeho smrti nahradí. Napadlo ho, že by mohl vyzkoušet i Záboje – přece jenom, chlapec moc rozumu nepobral, ale silný je dost a možná to by bylo pro Ownec to nejlepší… Jenomže Záboj se zřejmě do vůdcování nijak nehrnul, takže Vorkuš strávil půl dne jen tím, že ho hledal. V Oku pravdy ho nasměrovali někam do lesa…

To si dal! V lese byl možná Záboj, ale hlavně tam byla raněná medvědice se dvěma mláďaty. Vorkuš jí vlezl skoro přímo do cesty, a nezbylo mu než rychle vyšplhat na nejbližší strom. Medvědice, nepříčetná bolestí (teď viděl, že jí z ramene trčí sekera), mu drápem strhla roucho, naštěstí ho ale nezranila. Nahý Vorkuš se tedy choulil ve větvích stromu a čekal, co se stane.

Náhle vjel na mýtinu jakýsi jezdec. Vorkušovi se ho podařilo přesvědčit, ať ho zachrání – a Slavoboj, protože tak se jeho zachránce jmenoval, mu výměnou za zbraň pomohl a medvědici udolal. Nechali medvěda tam, kde byl (Slavoboj si jen vzal sekeru, kterou mělo zvíře zaseknutou v rameni) a vydali se do hostince U Proška, kde chtěli sehnat někoho, kdo jim s kořistí pomůže.

V hostinci narazili na Záboje, který poznal svou sekeru a – když ji Slavoboj nechtěl vydat – pohmoždil Vorkušově zachránci ruku. Vorkušovi se spor podařilo zažehnat dost brzy na to, aby nedošlo k další újmě, a spolu se Slavobojem vyrazili k jeho chýši, aby mu předal slíbenou zbraň za záchranu.

Před odchodem si Vorkuše ještě stáhla stranou Liběna, krásná žena dobrého majitele hostince Proška. Byla celá vyděšená a pořád opakovala, že je těhotná, a jakže to má vysvětlit Proškovi, vždyť přece všichni vědí, že s ním ona děti mít nemůže. Vorkuš se už viděl u sebe doma, tak ji trochu odbyl – ujistil ji, že všechno bude v pořádku, a vyrazil domů.

Ke své hrůze uviděl před chýší dav, už v notně rozveseleném stavu. Ukázalo se, že Radomír jeho výzvu, ať se „večer staví u něj doma“ pochopil trochu špatně: myslel, že se bude konat velké klání všech mladých mužů z vesnice, a protože to byl poctivý dobrák, náležitě to rozhlásil. Místo několika pečlivě vybraných mladíků tu před Vorkušovou chýší tančili a popíjeli všichni z vesnice, a dokonce i několik podbabských.

Vorkuš se oslavu pokusil zastavit. Pak se šel připravit do chýše, předat Slavobojovi zbraň, a promyslet, co s tím. Pak se oslavu pokusil znovu bezúspěšně zastavit. Už bylo pozdě v noci, zuřila bouřka a dav byl rozjařenější, než bylo milé. Někdo do něj strčil a Vorkuš, který se vyšplhal na nějaký kmen, aby překřičel dav, se zřítil na zem. Cítil, jak z něj odchází život – a když se Radomírovi konečně podařilo prodrat se k němu, vzal mu hlavu do dlaní a předal mu vůdcovství vesnice.

A pak se stalo něco, co ani Vorkuš, ani Radomír úplně nečekali.

V okamžiku, kdy se Vorkuš naklonil k Radomírovi, prošel jím Vír a Vorkuš se ocitl v Radomírově těle. Od té doby má vždy, když se jeho život chýlí ke konci, možnost přenést svou mysl do dalšího těla. Trochu nepříjemné je, že Radomír zřejmě zůstal ve svém těle uvězněn také, a občas se Vorkušovi snaží vzpírat.

Vorkuš vede svou vesnici v dobrém i ve zlém, ve velice tradicionalistickém duchu.


Něva

Žila, byla velmožská dcera Něva, žila i na svou dobu v přepychu a naprosto bez starostí, až do dne, kdy se její otec rozkmotřil se svým sousedem Slavomírem z Baby. Tento svár trval sice jen pár týdnů, přesto smír sjednaný mezi rody měl změnit Něvin život navždy. Její otec, velmož Vítek, ji vyměnil za smír a nějaký ten kus lesa u Baby. Opravdu vyměnil, protože o Slavojovi bylo po celém kraji známé, že je to velmi prchlivý, náladový a brutální muž. Bral si to, co chtěl. Nejedno děvče v kraji s ním čekalo dítě a ne vždy to bylo dobrovolné.

Nejen, že se Něva toto všechno dozvěděla od služek a děveček z okolí, ale navíc díky svému daru (zábleskům z budoucnosti) věděla, přesně jaký život by jí po boku Slavoje čekal. Bolestivý, nešťastný a krátký, neboť jejich prvním společným potomkem by byla dcera. V den jejího narození by je Slavoj obě zabil, neboť jeho prvorozený musí být syn.

S takovýmto osudem se Něva nemohla smířit a tak si sbalila svých pět švestek a vydala se do lesů, kde hodlala strávit v ústraní zbytek života. Netušila však, že noc, která právě přicházela, je nocí Víru.


Něvin útěk nezůstal nepovšimnut. Když vyběhla na první kopec za tvrzí a ohlédla se, uviděla, jak z vrat vyjíždí družina jezdců. Její otec nebude rád, že utekla – a co by ji čekalo, až se vrátí… Musí jim utéct! Vydala se tedy dál lesem a podařilo se jí dosáhnout řeky, do které se bez zaváhání vrhla. Ještě uviděla, jak se první jezdci zastavili na břehu, a pak ji strhl proud vody a odnesl dolů.

Ven se jí podařilo vydrápat až po několika dlouhých zákrutech. A neměla zdaleka vyhráno – přímo před ní, na louce, kam se chtěla vyplazit, si se svými medvíďaty hrála velká medvědice. Naštěstí se téměř vzápětí vynořil z nedalekého remízku obrovský mladík s ještě větší sekerou v rukou, a na medvědici se vrhl. Boj byl krátký; zraněná medvědice utekla do lesů a mladý muž, který v zápalu boje spadl do řeky, se omámeně drápal zpátky na břeh.

Nebyl vůbec ošklivý a Něva měla pocit, že by si po drastických událostech dnešního rána zasloužila trochu odpočinku. Než se tedy nadáli, leželi za nejbližším keřem v trávě a… užívali si života.

Mladý muž – Záboj se jmenoval – usnul a Něva se rozhodla, že je načase zase vyrazit. Vydala se do lesa, tam, odkud bojovník vyběhl. Brzy ale narazila na rozzuřenou medvědici se sekerou v rameni a nezbývalo jí nic jiného, než rychle vylézt na strom, aby se zachránila. Z bezpečného úkrytu v korunách stromů sledovala, jak medvědice zahnala na strom i Vorkuše, a jak jej Slavoboj (bratr toho strašného muže, kterého si měla vzít) zachránil. Slezla dolů teprve poté, co oba muži odešli – a zavolala na dvě malá medvíďata, která se schovávala v nedalekém houští.

Co s nimi? Něva si vzpomněla, že se říká, že v těchto lesích sídlí dobrý duch cest, který pomáhá poutníkům v nesnázích. Pokusila se jej zavolat, a opravdu se jí to povedlo – náhle před ní stála Cestářka, strážkyně poutníků a cest. Něva ji poprosila, jestli by ji nepřenesla někam daleko, kde ji nikdo nenajde, a nevzala s sebou i osiřelá medvíďata. Cestářka ji ale dala na vybranou: může vzít buď ji, nebo mláďata. Něva si povzdechla a poslala ducha do lesů s medvědy. Sama se pak, pěšky, vydala opačným směrem, než jakým odešel Vorkuš se Slavobojem. Po cestě ještě narazila na ošklivou děvečku Kateřinu, která se také sháněla po Cestářce, a poslala ji do vesnice.

Po několika hodinách chůze přebrodila řeku a s padající tmou došla do vesnice za brodem, kde bylo hrozné pozdvižení. Lidé viděli, jak Igor, podivínský léčitel z lesů, přivedl k životu dva muže, kteří byli určitě předtím mrtví. A něco takového, takovou bezbožnost, dobří vesničané nemohli dovolit. Něva jen bezmocně přihlížela, jak onoho muže, který zřejmě jen opravdu léčil tak nejlépe, jak dovedl, zajali – a později, když pokročila noc a na obloze nastalo boží dopuštění, přivázali ke čtyřem koním a roztrhali zaživa.

Na té bouřce bylo něco nepřirozeného. Něva zavřela oči a mysl se jí vzňala další vizí – mocnější, než dosud kdy zažila.

V okamžiku, kdy přišel Vír, měla Něva vizi, že vidí a cítí celý svět, že ví a chápe všechno, co existuje; viděla před sebou všechny možné budoucnosti, strom možností větvící se donekonečna. A hlas Víru k ní promluvil a poděkoval jí za to, že jej pozvala na zem.

Něva se pro vesničany ve vesnici za brodem stala vědmou. Říkají jí Posvátná a lidé zdaleka si k ní chodí pro radu.


Černovous

Ten den začal jako každý jiný – Černovous otevřel hospodu, trefně pojmenovanou Oko pravdy, a trávil den v nekonfliktní společnosti místních. Až tedy do chvíle, než se na něj přišel podívat Záboj – a než si Černovous uvědomil, co se děje, měl Záboj v rukou měch jeho nejlepší pálenky a ostatní se hlasitě dožadovali podobného zacházení. Taky chtěli pít zadarmo! Všechny tedy raději vyházel, pro ten den zavřel a vydal se ke kováři Marokovi, u kterého tušil, že by pro něj mohl mít nějakou práci.

A také, že ano. Černovous dorazil ve chvíli, kdy zuřící Marok právě zjistil, že mu někdo ukradl všechny zbraně, které měl vystavené na stěnách, včetně úplně nové, ještě nedokončené vymoženosti: obouručního meče. Černovous se nabídl, že zbraně sežene, a Marok, který měl před jeho magickými schopnosti úctu, s nadšením přijal.

Stopa Černovouse zavedla pod tvrz Babu, kde navázal kontakt se svým známým (a tak trochu konkurentem) Kolodějem. Bohužel se ukázalo, že meče stopili Slavojovi muži, kteří byli spřaženi právě s Kolodějem, a než se Černovous nadál, ležel svázaný v koutě brlohu. Podařilo se mu ale utéct (ačkoli musel na místě nechat plášť) a vrátil se zpátky k Marokovi. Rozhodli se, že se vrátí potmě – respektive rozhodli je možná trochu silné slovo: Marok se rozhodl, že to tak nenechá a že těm padouchům svůj meč holýma rukama vyrve. Černovous měl co dělat, aby ho přiměl vydržel, než nastane tma.
Na místo se vrátili za tmy. Do brlohu se dostali snadno; ve chvíli, kdy měl ale Marok plné ruce práce s vynášením mečů, nastala noc Víru.

Černovous na ni byl připraven. Věděl, že tuto noc bude konstelace příznivá a podnikl příslušné kroky. Chtěl stáhnout dolů z oblohy měsíční bytost – a ve chvíli, kdy Vír udeřil plnou silou, se mu to podařilo. Na břehu řeky stanula stříbrná dívka, jakou tento svět ještě neviděl, a uchvácený Černovous ji pojmenoval Půlnočnice.

Marok byl spíše vyděšený než uchvácený. Shodou nešťastných náhod se mu podařilo brloh zapálit, a teď nevěřícně stál a koukal, jak tvrz Baba stojí v plamenech, a vedle Černovouse stojí ve sloupu měsíčního světla bledá dívka. Raději utekl, než aby se do toho ještě nějak namočil, a odnesl si ponaučení, že před Černovousovými čáry je třeba mít se na pozoru.

Sotva ale věděl, že část měsíčního ohně Půlnočnice sežehla i jeho – a že tak dlouho, jak bude planout oheň v jeho výhni, tak dlouho bude on unikat spárům smrti.
Naposledy upravil(a) Balú dne 13. 8. 2018, 11:08, celkem upraveno 2 x.
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

I. Na úsvitu věků (6. století)

Příspěvek od Balú »

Cizí postavy


Igor

Podivínský léčitel z lesů. Objevil v sobě tajemnou moc, která mu umožňuje nechat ožít, co je již jednou mrtvé. Neumí oživit celého člověka, ale umí nahradit rozdrcenou ruku dřevorubce jinou, z třeba z mrtvého člověka, a nechat ji přírůst a ožít. Od noci Víru, kdy se sám sešil dohromady, to na sobě praktikuje už dlouho. A protože se neomezuje jen na vyměňování končetin, tak si vlastně zajistil nesmrtelnost. Občas experimentuje i se zvířecími nebo rostlinnými náhražkami místo lidských – a v budoucnu? Kdo ví...

O pár století později...

Igor následkem nepovedeného kouzla ztratil vzpomínky a během staletí přišel i o hlavu. Rozhodl se, že to k tomu dobře sedí, takže jezdí krajem jako bezhlavý rytíř, sem tam někomu pomůže, sem tam někoho poděsí. Nemá příliš dobrou krátkodobou paměť, takže v dobách bojů pomůže občas jedné straně a občas druhé, aniž by si to později pamatoval.

Marok

Marok je výborný kovář. V noci Víru byl přítomen Černovousovu kouzlu a zalit světlem Půlnočnice. Pak zjistil, že jeho život je vázán na hořící oheň v jeho výhni – kdykoli vyhasne, vezme s sebou Marokův život. Stačí ji ale znovu oživit a Marok se vrátí.

Když to zjistil, přesunul si kovárnu preventivně mnohem dál do lesů.

Cestářka

Cestářka byla jedním z drobných místních bůžků. Jejím úkolem bylo strážit cesty, rozcestí, ukazatele a poutníky. Když ale přišel Vír, začal rozmetávat její pečlivě udržované pěšinky. Žínka se naštvala a postavila se mu celou svou mocí – ta ale nebyla nijak veliká, a když se po souboji probrala, zjistila, že se ocitla v lidském těle (po čase se ukázalo, že nestárne).
Neví, co se stalo, ale celým srdcem touží po tom, aby se mohla zase stát nadpřirozenou strážkyní cest. Postavila si chýši v lese na rozcestí, kam trefí jen ti, kdo o ní vědí.

Prošek s Liběnou

Prošek s Liběnou, kteří postavili vlastníma rukama hostinec U Proška, byli dobří, milí a bohabojní lidé. Nemohli ale mít děti, a proto se Liběna obrátila na kořenářku Modravu, kteří jí poradila, aby to zkusila s někým jiným. Tak se taky stalo, a Liběna otěhotněla se Slavobojem, který býval v hostinci častým hostem.

Nevěděla ale, že Modrava na ní žárlí (protože si kdysi na Proška myslela sama), a že se mu její nevěru chystá vyzradit. Pozdě večer, pár hodin před tím než nastal Vír, řekla Liběna Proškovi tu úžasnou zprávu. Nevšimla si, že Modrava právě vstoupila do dveří s úmyslem jejich rodinné štěstí zničit. Kouzlem zatemnila Proškovi mysl a ten v ten moment, necítil nic jiného než bolest ze zrady milované ženy a neukojitelnou touhu po pomstě. Popadl kuchyňský nůž a Liběnu ubodal. Kouzelná mlha, která mu zatemnila mozek, její smrtí zmizela, a když si Prošek uvědomil, co udělal, nemilosrdně zabil Modravu a také sám sebe. Ve chvíli, kdy naposledy vydechl, nastal Vír.

Hostinec ale odmítl být krvavým místem a tak magií Víru oživil své milované majitele. Avšak cena za život byla vysoká a každých 50 let je třeba zaplatit vysokou cenu.

A Prošek už není takový dobrák, jako býval, a do sklepa v hostinci by nikdo dobrovolně nevkročil. Prý se tam ztrácejí lidé…

Půlnočnice

Kdysi se nesmála, ale ani necítila strach. Kdysi si nekladla otázky. Kdysi nebyla Půlnočnicí. Tehdy byla jen paprskem měsíčního světla, jen matnou září měsíčního ohně. A pak přišla Noc zázraků a měsíc shlédl na svět tak zblízka jako nikdy před tím. Někdo ji chytil, vyrval z náruče Měsíce, vytvaroval do podoby člověka a vdechl jiskru života a vědomí. První věc, kterou si pamatuje, je záblesk bledého světla a najednou stojí uprostřed temné chatrče, ona, bytost stvořená z měsíčního ohně.

Půlnočnici stvořil za noci Víru Černovous z měsíčního světla.

O pár století později...

Z Půlnočnice se stal pubertální pankáč, který jezdí po kraji, hledá dobrodružství a je pro každou špatnost. Když po ní Černovousovi muži chtěli, aby s nimi šla na Kateřinu, napadla je bičem, ale bylo jich na ní moc. S Černovousem už nechce mít nic společného, Kateřinu považuje za přítelkyni, ale také s ní už nemá těsný kontakt, a nový domov zřejmě nalezla s Vorkušem v Předním Owenci. Když ji Vorkuš políbil, přenesla do něj něco ze své měsíční podstaty (a vzala si na oplátku něco z jeho lidství).

Miroboj
Miroboj žárlil na svého bratra a požádal Černovouse o pomoc. Ten mu umíchal lektvar, který jeho i jeho muže změnil ve stíny a umožnil jim zabít bratra a jeho rodinu ve spánku. Už nikdy se ale neproměnili zpátky – staly se z nich nesmrtelné přízraky, byť s hmotnou podobou.

Miroboj a jeho muži brání kohokoli, kdo vládne tvrzi Mirobojova bratra (budoucí Pražský hrad).

O pár století později...

Po dlouhých letech strážení Pražského hradu Miroboje začalo prokletí unavovat a přemýšlí teď o tom, jestli se věrnou službou panovníkovi opravdu prokletí zbaví. Pomalu dospívá k názoru, že ne, a že je alespoň třeba si tento stav náležitě užít. Proto se svými muži rabuje, plení a vytváří chaos, kde může. Rozkazy od pána Hradu bere teď už spíš jako doporučení.

Krvavá Kateřina

Kateřina bývala ošklivá děvečka. V noci Víru si šla k duchům vyprosit krásu – a poté, co ji odevšad vyhnali, narazila na Mirobojovu bandu. Přesvědčili ji, aby jim pomohla dostat se do tvrze Mirobojova bratra; a když se to podařilo a bylo po všem, vlivem Víru Kateřina věděla, co musí udělat. Vykoupala se v krvi Mirobojových obětí a získala tak svou krásu… až na svou tvář. Ta zůstala taková, jaká byla vždy, a možná působí v porovnání se zbytkem těla ještě o něco ošklivěji.

Nyní nosí Kateřina masku. Maska je ale bohatě zdobená a kouká zpod bohatě zvlněných kadeří, takže nikdo nepochybuje o tom, že Kateřina je pod ní krásná. A pokud pochybuje, a pochybuje nahlas, brzo se po něm slehne zem. Sídlo Kateřiny, přezdívané Krvavá, stojí na rudé žule, ale šeptá se, že kámen zčervenal až s jejím příchodem.

Krvavá Kateřina se totiž udržuje při životě (a kráse) krví mladých dívek.

Slavoboj

Druhorozený syn Slavomíra z Baby, prostopášník, který se rád napil. Byl poslem, který přivezl zemanu Vítkovi nabídku na spojení jeho rodu s pány z Baby; kladnou odpověď měl odvézt zpátky na Babu. Zůstal ale v hospodě a dorazil až příliš pozdě – při jeho příchodu byla Baba v plamenech. Ve chvíli, kdy nastal Vír, pronesl osudovou přísahu: „Už nikdy žádnou zprávu nedovezu pozdě! A jako posel smrti přísahám, že pomstím každou zradu na lidech tohoto kraje!“

Odjel do dálných krajů, aby zapomněl.

O pár století později...

Po svém návratu byl Něvou obětován Hvozdu a splynul s lešijem, vládcem místních lesů. Lešij Slavoboj se stal pánem košířských hvozdů, ale byl poražen Zábojem. Jeho poslední slova byla, že je Záboj hloupý, protože Hrůzypána přece není možné zabít. A vzhledem k tomu, že Záboj snědl jeho srdce, převzal jeho nemrtvé muže, vybudoval si v Košířích sídlo a občas chodí sedávat na prastarý dřevěný lesní trůn, nebudou ta slova možná tak daleko od pravdy…
Naposledy upravil(a) Balú dne 13. 8. 2018, 16:00, celkem upraveno 1 x.
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

II. Příchod Bořivojův (9. století)

Příspěvek od Balú »

II. Příchod Bořivojův (9. století)


Záboj


Když jediné, co umíte, je ohánět se mečem a kyjem, mnoho povolání na výběr nemáte. A tak se Záboj po celá léta potloukal krajem a propůjčoval svůj meč a svaly každému, kdo mu za to náležitě zaplatil. Na prahu devátého století to byl kníže Strojmír, který velel budoucí Pražské kotlině z tvrzi Zámka na dolním toku Vltavy. Strojmír měl ale mimo jiné i krásnou dceru Hátu, která Záboje samozřejmě ihned uchvátila... a když ji po nějaké době omrzel, vyvodil si z toho kníže, že mu jakýsi družiník przní dceru. Záboj se to doslechl a samozřejmě se pokusil utéct - ale brzy ho chytili, dovlekli zpět a pověsili na pranýř.

V tu dobu se ale Strojmírovi donesla zpráva, že se od Levého Hradce blíží kníže Bořivoj s úmyslem obsadit Hradčany a zavést v kraji křesťanskou víru. To nemůže dopustit, takže dá Zábojovi možnost vybojovat si zpět jeho důvěru: pošle ho (spolu s Černovousem, který se tam náhodou nachomýtne) ke stezce vedoucí k Hradčanům. V případě, že Bořivoje uvidí, mají zakročit - což se opravdu stane. Hrdinně (a možná trochu nepromyšleně) se Bořivojův předvoj pokusí zajmout… a skoro se jim to povede, uteče jen jeden družiník!

Strojmír je potěšen vězni, Zábojovi odpustí a vydá se verbovat. Záboj jde chvíli s ním, pak ho to přestane bavit, oddělí se a v lese narazí na hrůznou bandu loupežníka Děsivoje. Aby si zachránil kůži, rozhodne se, že se k nim přidá. Děsivoj mu tedy přikáže, aby dokázal, že to s tím přidáním myslí vážně - nejlépe prý tak, že bandu povede při útoku na nějakou tvrz nebo sídlo. Nejblíž je Proškův hostinec. Záboj na něj tedy vede útok, ale jakmile se banda dostane dovnitř, ustoupí moudře do pozadí. Děsivojova banda vjede do Sklepa... a to je naposledy, co ji kdo kdy vidí.

Vyděšený Záboj se s Proškem dohodne, že si za Děsivoje nechá vyplatit odměnu a půlku Proškovi dá… jen když nebude muset do Sklepa taky. Vyrazí směrem za Vorkušem (t.č. známého jako Voromil), který odměnu vypsal, ale zjistí, že všichni jsou na Hradčanech a bojují s Bořivojem. Proto nechá na chvíli odměnu odměnou a jde hrdinně bojovat v řadách knížete Strojmíra. Pobije mnoho nepřátel a sám je raněn, ale naštěstí přežije - jen, aby zjistil, že Vorkuš v bitvě zemřel a odměnu mu nikdo nevyplatí. V návaznosti na to ale zjistí nikoli nezajímavou věc…

„Prošku, tak jsem si chtěl jít pro tu odměnu, ale představ si, že Voromil je TUHEJ!“
„To nebude problém.“
„Jak to? Vždyť je mrtvej!“
„Tak jenom počkej, až se ukáže, do koho se převtělil.“
„Co…?“
„Voromil je přece Vorkuš. Převtěluje se z těla do těla. Tos celá ta staletí nevěděl? Chlapče, tys toho rozumu opravdu moc nepobral!“


Vorkuš (Voromil)


Vorkuš se stará o svou vesnici, ale protože na ni nepadly nejlepší časy, vyrazí za svým sousedem Strojmírem, aby zjistil, co se v kraji – a hlavně na Zámce – děje. Ukáže se, že se po kraji pohybují jacísi podivní muži v hnědých hábitech, snad mniši nebo co, a chtějí šířit to prokleté křesťanství. Jednoho takového má Strojmír ve vězení a Vorkuš si s ním jde promluvit, ale zas až tolik se mu z něj vytáhnout nepodaří.

Cestou ze Zámky řeší rozbroje mezi Černovousem a Proškem a nabádá čaroděje, aby si s Proškem moc nezahrával. V jeho hostinci je totiž Sklep, a to je něco, s čím by si nikdo neměl zahrávat,

Když se pak Strojmír rozhodne táhnout na Hradčany, přidá se Vorkuš k němu a také verbuje. Je velice proti Bořivojovi a všem těm novotám, které s sebou přináší. Při verbování se mu ale donese zpráva, že se jeho muži ztratili v lese a prý je zajala Děsivojova banda. Vypíše tedy na jejich hlavy odměnu a rozhodne se, že jakmile pomůže Strojmírovi dobýt Hračany, vydá se je s družinou hledat a osvobodit.

Zteč Hradčan bohužel nedopadne tak rychle, jak by se Vorkušovi líbilo, a další útok je naplánován až na ráno. Vorkuš chce vyrazit hledat své muže, Strojmírovi se to ale nelíbí, ba považuje to za zradu. Nechá tedy Vorkuše uvrhnout do žaláře, odkud se stařešina pokusí několikrát neúspěšně dostat. Když se mu nakonec přece jen podaří uprchnout, při pronásledování zemře. Na poslední chvíli se mu sice podaří přenést se do jiného těla, ale do úplně jiného, než si celou dobu představoval.

Něva


Něva, zvaná v okolí Posvátná, je vesnickou vědmou. Navštěvují ji stařešinové ze všech okolních usedlostí a zjišťují, za koho nejlépe provdat své dcery. Její vlastní vesničané ji ctí a dělají jí, co jí na očích vidí.

Jednoho dne dorazí do Něviny vesnic pochop Krvavé Kateřiny a „pozve“ ji na Kateřininu tvrz. Něva se nedá a pošle ho pryč. Dá se ale očekávat, že se to Kateřině nebude moc líbit a možná se za Něvou staví sama, tak se Něva vydá do lesů, aby požádala o pomoc Cestářku. Po cestě zjistí, že Hvozdu se poslední dobou nepřinášejí žádné obětiny. Smaotnou cestářku najde bez problémů a ta jí slíbí, že na místě, které jí Něva ukáže, zmátne cesty. Když ji nese zpět k vesnici, uvidí Něva několik mužů v hnědých hábitech, jak likvidují připravené obětiny Hvozdu z lesního oltáře.

Brzy se ve vesnici objeví sama Kateřina. Něva se s vesničany a několika Vorkušovými muži zabarikáduje a podaří se jí Kateřinu přesvědčit, ať je nechá na pokoji. Kateřina odjede směrem na Hradčany a vesničané se s úlevou vrátí na pole. Vorkušovi muži se vydají k domovu, bohužel však šlápnou na bludný kořen v místech, kde Cestářka zmátla pěšinky, a zmatená cesta je přenese přímo do tábora Děsivojovy bandy.

Něva se vydá s vesničany usmířit Hvozd. Hvozd jí sdělí, že se v okolí potuluje podivný muž na ještě podivnějším zvířeti, a že se mu nelíbí. Něva slíbí, že s ním něco udělá, ale něco se zvrtne a Hvozd trvá na tom, že s tím něco musí udělat hned a ideálně pod dohledem. Chce oběť ­– onoho muže na podivném zvířeti. Lesní stromy tedy Něvu na větvích donesou do nedaleké vesnice, kam zavítal dlouho ztracený Slavoboj. Ztracený posel strávil několik set let v Arábii, přestoupil na islám, a nyní se na velbloudu vrátil do vlasti, aby zde šířil světlo. A něco takového, jako je prastarý Hvozd, mu samozřejmě připadá naprosto zcestné.

Vesničané chtějí Něvu – čarodějnici – ukamenovat, protože si myslí, že tím utiší Hvozd. Slavoboj ji zachrání a odnese pryč, protože si s ní chce jako s další nesmrtelou promluvit. Nepodaří se jim ale nalézt společnou řeč a Něvě se Slavoboje podaří vlákat do léčky a obětovat jej Hvozdu. Hlavní lesní lešij Slavoboje pozře, a to je naposledy, co jej v tom kraji kdo vidí... alespoň na následujích několik set let.

Něva pak spolu s Igorem pospíchá k Hradčanům, kde se odehrává obrovská bitva. Mocí své mysli kosí protivníky a nemálo přispěje k Bořivojovu poražení.

Černovous


Marok přinese do Oka pravdy pytel krys a vypustí je Černovousovi ve sklepě. Černovous se je rozhodne poslat dál k Proškovi, ale nepodaří se mu projít přes Proškovu brokovnici. Rozlícený majitel si na oplátku nechá Černovousův kožený kabát a přibije ho hřebíky na zeď.

Černovous se tedy vydá nabídnout Strojmírovi na Zámku své služby, a je vyslán společně se Zábojem odchytit Bořivojovu družinu. Pomůže zajmout přední voj a pak se vrátí a přidá se ke Strojmírovi při tažení na Hradčany. Navrhne knížeti, že mu propůjčí svou magickou moc a promluví si s Bořivojem „na dálku“. Strojmírovi se to moc nezdá, ale nakonec se nechá přesvědčit, že to aspoň zkusí.

Černovous se vydá zpět do hostince, kde má kouzelné zrcadlo, ale kouzlo se nepovede – a co hůř, všechno to mluvení o válčení zaujme Půlnočnici, která se rozhodne, že bude Černovouse následovat do boje. Kouzelníkovi to není moc pochuti, ale uvolí se ji tedy vzít s sebou, a spolu s ní a se svými pochopy se jim podaří při zteči Hradčan probojovat dovnitř a zajmout Bořivoje. Dovedou ho ke Strojmírovi, který je velice potěšen.

Bohužel... Krásná a tajemná Půlnočnice, ohánějící se ohnivým bičem, zaujala Krvavou Kateřinu (neboli paní Kateřinu z Ljubé), která ji pozvala na svou tvrz. Půlnočnice ráda přijala. Vyděšený Černovous se za nimi ihned vydal, ale dohnal je až ve vratech Kateřininy tvrze a jen viděl, jak mu Půlnočnice mizí za těžkou kovovou brano z očí.
Naposledy upravil(a) Balú dne 12. 2. 2017, 22:08, celkem upraveno 1 x.
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

III. Dračí světlo (13. století)

Příspěvek od Balú »

III. Dračí světlo (13. století)


Záboj


Záboj se za ta století zas až tolik nezměnil. Možná má přece jen o kolečko víc – staletá zkušenost udělá své –, ale to pořád znamená, že jich má stejně jako běžný člověk. Je rytířem krále Václava II. a bydlí na Pražském hradě, ale na dvoře ho moc nemají rádi, protože to je pořád trochu buran... a navíc jezdí na vlkovi, jako kdyby mu kůň nebyl dost dobrý.

Jedna věc se ale změnila velice: v tomto věku Záboj neběhá za ženskýma, ale má VÁŽNÉ VZTAHY, kterým se snaží přiblížit trubadúrskou láskou. Dokonce si pořídil i loutnu a chodí svým vyvoleným po večerech vyhrávat (nebo aspoň vyluzovat zvuky) pod okna měšťanských domů jejich rodičů.

Zábojova krásná rána začínala zhruba před polednem. Protáhl se, trochu si ošplíchl obličej, a vydal se od Oka pravdy, toho času na malostranském náměstí, kde bydlel v nájmu u Černovouse, na Pražský hrad. Každé poledne tam totiž král pořádal malou hostinu pro své velmože a Záboj u ní nechtěl chybět – ačkoli se občas stalo, že ho někdo urazil a on se s ním musel být, aby obhájil svou čest. Toho dne se navíc chystal krále požádat, zda by mu nějak mohl dokázat svou oddanost.

„Mohl bys najít Miroboje,“ zamyslel se Václav.
„Miroboje?“ opáčil Záboj. „Ale vždyť ten sotvakdy opouští hrad!“
„No právě,“ odtušil zamyšleně král. „A proto mě trochu znepokojuje, že jsem ho už několik dnů neviděl… Najdi ho a královská vděčnost tě nemine.“


Záboj usoudil, že by mohl začít tím, že se zeptá na radu Černovouse – koneckonců, Černovous je moudrý a pořád o něčem přemýšlí. Shodou okolností na něj narazí hned za branou – čaroděj o Mirobojovi ale nechce slyšet. Slyšel už Záboj, že se v Praze usadil drak? Ne, opravdu, někde tu je drak a ať je, kde je, dělá tam pěkný virvál. Chtělo by to, aby s ním někdo udělal rychlý proces! Jo, a když to uděláš, tak ti teda toho Miroboje najít pomůžu, když teda jinak nedáš!

Na draka je ale potřeba chodit plně vybaven. Záboj se nejprve tedy stavil v Břevnovském klášteře za Igorem, aby ho vyléčil. Igor si to nechal štědře zaplatit, ale když položil na Záboje ruce, propojil rytířovu mysl s Vírem… což nebyl úplně nejšťastnější nápad. Následný metafyzický výbuch odneslo médium – tedy Igor samotný. Léčitel zapomněl, kým je, a vyrazil do světa hledat svého stvořitele.

Když se Záboj, už celkem v pořádku, vrátil na Pražský hrad, potkal na Hradčanském náměstí Vorkuše, který ho téměř na kolenou prosil, aby mu pomohl zahnat nějaké lesní bytosti, které útočí na jeho vesnici. Záboj mu tedy velkomyslně slíbil, že až porazí draka, půjde se podívat i na kostlivce… ale nejdřív toho draka. Do toho všeho se tam objevil Igor a začal se vyptávat na svého Stvořitele; inu, a Záboje nenapadlo nic lepšího než mu říct, že jeho Stvořitelem je Vorkuš. Igor se v tu chvíli napřáhl obří kamennou pěstí a se slovy „Proč jsi mi to učinil?!“ dal Vorkušovi do zubů.

V tu chvíli konečně dorazil Černovous a Záboje z nepříjemné situace vysvobodil. Stihl se toho zatím o drakovi dozvědět podstatně víc: prý jakýmsi zázračným způsobem povstal z dračích kostí, které Václav II. dostal darem, a které se jakýmsi zázrakem obalily masem ze slunečního svitu. Drak se usadil na letenské pláni a tam se ho také rytíř s čarodějem vydali zabít. A s Černovousovou pomocí ho Záboj opravdu zabil (i když někdo by možná mohl říct, že se Zábojovou pomocí ho zabil Černovous … kdo ví!). Oba přežili, ale Zábojovi u toho shořela všechna výzbroj i výstroj.

Pamětliv svého slibu Vorkušovi se Záboj ihned poté, co dobil draka, vydal na Smíchov chránit Vorkušovu osadu. Přestože ale bojoval hrdinně, jeho půjčená tunika a náhradní sekera ho před mocným Hvozdem nedokázala ochránit… a Záboj zahynul v boji.

Tedy alespoň to tak vypadá.
Ale nic nebojte! Záboj má tuhý kořínek a vylíže se ze všeho.


Vorkuš (Vorotěch)


Za dob panování krále Václava sídlil Vorkuš – který se v této epoše nazýval Vorotěchem – v duši jednoho ze smíchovských chasníků. Vorotěch nebyl de facto, de iure ani de cokoliv vůdcem místních, dalo se však předpokládat, že při prokázání dostatečné autority by se jím časem snad stát i mohl. Proto, když přijel posel se zprávou, že se s košířskými lesy děje něco podivného, chopil se Vorotěch iniciativy a vydal se problém vyřešit.

A že to opravdu problém byl – v Košířích se bouřil les! V jeho čele stanul Lešij-Slavoboj, lesní bytost, která má trůn v koruně kráčejícího stromu. Hvozdu se nelíbilo, že se košířští dřevorubci pokoušejí roztahovat a rozhodl se, že vesnici pohltí. Vorotěch se se Slavobojem nejprve pokusil bojovat a pak – když zjistil, že násilí nikam nevede – dokonce i přít. Vše nadarmo. Taktak unikl tomu, aby ho Lešij pohltil. Nakonec se nad ním ale lesní tvor smiloval a přece jen ho pustil.

„Koneckonců, my dva se už dlouho známe, co, Vorkuši?“ zahřímal lešij.
Vorotěchovi tvář pod vrstvou prachu a krve zbledla.
„Co to říká, Vorotěchu?“ dloubl do něj jeden z jeho nejvěrnějších druhů, „Jak byste se mohli znát?“
„Ten váš Vorotěch toho o Hvozdu ví mnohem víc, než říká!“ zasmál se zle strom. „Jen počkejte! Brzy ty vaše chýše pohltí les a ten váš milovaný vůdce se tomu jen bude smát!“


Přes tuto nepříjemnou příhodu se Vorotěchovi podařilo své muže uklidnit a přesvědčit je, že se o ně postará. Pak, protože seznal, že na podobné záležitosti je krátký, se vydal hledat Záboje. Tajemné postavy s tváří zahalenou kápí, která celou výměnu sledovala, si ani nevšiml.

Po nějaké době Záboje opravdu našel, ale se zlou se potázal! Bijci z nějakého důvodu přišlo vtipné tvrdit pološílenému Igorovi, který se náhle na scéně objevil, že Vorkuš je jeho stvořitelem, za což bývalý léčitel uštědřil nebohému kňazi tvrdou ránu. Tomu tedy nezbývalo, než se vydat za Něvou, která si v Poříčí založila lázně a říkalo se, že si tam poradí i s různými zraněními. Něva Vorkuše opravdu uvedla do vnitřního svatostánku, kde stála měsíční lampa, jejíž moc měla údajně i léčivou sílu (ano, jednalo se o tutéž měsíční lampu, kterou na náš svět přinesla Půlnočnice a kterou Něva získala v tvrzi Krvavé Kateřiny). Na Vorkuše však moc lampy z nějakého důvodu neúčinkovala.

Zdrcený Vorkuš, kterému odepřeli pomoc všichni přátelé i známí, a který nedokáže najít jediného dobrého člověka, který by mu pomohl se zdivočelým Hvozem, se vydal do městských ulic. Kudy chodil, tudy hořekoval a bědoval, vysvětluje kolemjdoucím, v jakých špatných časech to všichni žijeme… V jednu chvíli se z davu vynořil Igor a přidal se k jeho lamentování: „Můj stvořiteli! Jak jsi mi to, ty ničemný a zlý člověče, mohl učinit! Cos to ze mě stvořil?! Proklínám tě!“

Díky svému pesimismu se Vorotěch téměř stal obětí davu, který se ho pokusil zlynčovat – a když se mu podařilo konečně uniknout (s Něvinou pomocí), narazil na skupinu vyšehradských kanovníků, kteří byli uprostřed upalování všeho, co jen trochu zavánělo herezí. I těm se mu ale podařilo uniknout a nakonec se dopotácel zpátky na Smíchov, aby osamocen, je v čele svých mužů, čelil nájezdu Hvozdu. Na poslední chvíli se ale přece jen přihnal Záboj, který v boji za Smíchov položil život.

Ačkoli bitva srovnala Košíře i smíchovské osady se zemí, lid i dobytek se Vorotěchovi podařilo zachránit. Nakonec se mu tedy přece jen podařilo získat důvěru a věrnost svých mužů.


Něva


Něva měla občas pocit, že celé toto století se nese ve jménu půtek s radními měst pražských – a že se všechny ty slovní potyčky a drobná nedorozumění neustále točí kolem jednoho: daní. V její osadě, Poříčí, se totiž neplatily daně a panovalo tam právo volného obchodu. To se ostatním městům samozřejmě pranic nelíbilo a jejich zástupci si na Něvu bez ustání stěžovali u královského dvora.

Vědma se tedy nekonečný a neustále se vyhrocující konflikt rozhodla vyřešit po svém. Sešla se s ženami radních, které se jí často chodily svěřovat s rodinnými strastmi a záležitostmi, a požádala je, aby své muže přesvědčily, že jí i její podnikání mají nechat na pokoji. Těm manželkám, které si nebyly úplně jisté, zda mají na své muže takový vliv, Něva připomněla, že toho o nich koneckonců přece jen neví úplně málo, včetně všelijaké špíny. I přes její nátlak se ale akce příliš nepovedla, a proto se Něva byla nakonec nucena vydat na zasedání radních, aby si promluvila s nepřejícnými zastupiteli tváří v tvář. Přestože by jí půlka radních nejraději nechala upálit za čarodějnictví, Něvě se je nakonec přece jen podařilo… přesvědčit… že by to nebyl nejlepší nápad. Vlastně by se dalo říct, že se jí podařilo rozprášit celé zasedání.

Jen co tedy Něva vyřešila problém s radními, rozhodla se vystavět si v Poříčí malý oltář, takové posvátné místo. Takový oltář je ale potřeba nechat posvětit magickou bytostí, a proto Něva požádala Cestářku, aby jí přivedla do cesty Půlnočnici. Ta na sebe nenechala dlouho čekat: na dlažbě Poříčí zazvonily podkovy a před Něviným chrámem se objevila Půlnočnice s Krvavou Kateřinou po boku. Zdálo se ale, že mezi nimi panoval jakási neshoda – vyměnily si několik ostrých slov, a pak Kateřina obrátila koně a vydala se směrem na Vyšehrad.

Půlnočnice Něvě oltář ráda posvětila. Během světícího rituálu se ale něco trochu zvrtlo.

Ze vztažených rukou Půlnočnice vyšlehl oslnivý záblesk chladného měsíčního světla a zalil oltář. Něva zamrkala. Oltář se několik okamžiků koupal ve stříbřitém světle – a pak, jako když utne, světlo pohaslo a od hrany podstavce se odloupl stín černější než noc.
„Vlk víru!“ vykřikla Půlnočnice a zakryla si tvář. Černý stín se prosmýkl kolem ní a zmizel.
„Přivolala jsem vlak víru,“ zabědovala dívka a promnula si oslněné oči. „Určitě přišel, aby mi ukradl měsíční lampu.“
„To je ale mrzuté…“ odtušila Něva. „Možná by nebylo od věci přesunout tvou lampu na nějaké bezpečnější místo, co říkáš, hm?“

Půlnočnici přišlo přestěhování lampy, kterou měla ukrytou ve sklepeních pod libeňskou tvrzí Krvavé Kateřiny, jako dobrý nápad. Spolu s Něvou tedy nasedly na pramici a odpluly do Libně. Aniž by to ale tušily, vlk jim byl v patách – a ve chvíli, kdy Půlnočnice seběhla dolů do sklepa pro lampu, proskočil vlčí stín zavřenou branou Kateřinina hrádku a vydal se po dívčině stopě.

To by mu ale v cestě nesměla stát Něva. Vědmu to sice stálo mnoho sil, ale podařilo se jí bytost Víru zpacifikovat – někteří by po krátkém zaváhání možná i použili výraz „ochočit“. Naložila zkrotlého vlka, Půlnočnici i lampu do pramice a všichni se vydali zpět do Poříčí. Po cestě dokonce nabrali i trosečníka – na jednom z libeňských ostrůvků poskakoval po břehu nahý muž, který si tiskl k hrudi jakýsi balíček a jako na lesy křičel, že ho sem odčaroval zákeřný Černovous a že si to on, mág Vratimír, nenechá líbil. Něva se nad ním slitovala a odvezla ho zpátky do civilizace.

Z Vratimíra se vyklubal celkem zábavný společník, kterého nadchla představa, že se Něva chystá v Poříčí postavit posvátný hospic. Mermomocí se projektu chtěl účastnit a bylo nakonec vlastně docela těžké se ho zbavit, dokud se ho Něvě nepodařilo odeslat do města, aby hlásal, že v Poříčí se otvírá nový hospic, který bude léčit bohaté i chudé. Samotnou lampu pak vědma umístila do předem připravené místnosti a zaklela ji, aby ji viděli jen ti, kteří přicházejí s dobrými úmysly. Spokojená Půlnočnice se ukryla v lampě se slovy, že jí to pozemské bytí už nějakou dobu unavuje.

Vratimír vykonal svou práci hlasatele dobře a brzy se rozkřiklo, že v Poříčí stojí nový svatý hospic. Záhy navštívila Něvu u samotná královna, která měla problémy počít dítě. Obě ženy spolu pohovořily a královna pozvala vědmu na hrad, kde jí zajistila audienci u Václava. Král nebyl příliš potěšen tím, že by měl udělit audience té bláznivé ženské, co udělala z městské zasedání síně hromádku třísek, ale pak se mu přece jen podaří dojít s Něvou ke kompromisu. Rozhodl se, že z Poříčí udělá královnino věnné město a tím jej osvobodí od daní. Něva zase na oplátku přislíbila, že pošle do Říma pro klarisky a z hospice udělá klášter, aby o poctivosti a svatosti tamějších poskytovaných služeb nemohlo být ani pochyb. Vědma na tuto podmínku s klidem přistoupila a vyslala Vratimíra, který tak moc chtěl pomáhat, do Říma, aby papeže požádal o svolení k založení kláštera v Čechách).


Černovous


Černovous přestal v průběhu času budovat reputaci mocného čaroděje a podstatně omezil své obchody s kouzelnými předměty. Důvod byl prostý – od doby, co dokázal opravdu čarovat, mu podobné šarlatánství přišlo zbytečně namáhavé. Zaměřil se tedy na podstatně jednodušší věci: věštění budoucnosti a přinášení naděje. Ve 13. století je tedy v okolí Prahy znám spíše jako věštec a mudrc nežli čarodějník, i když se samozřejmě najdou tací (a nejen mezi nesmrtelnými), kteří vědí…


Jednoho krásného rána vzbudilo Černovouse lomcování dveře. K jeho velké nelibosti se ho rozhodl poctít svou návštěvou jeho (bohužel) dobrý známý, černokněžník Vratimír, který velice rád všem se vším vždycky pomůže. Tentokrát za Černovousem přišel proto, že se na Hradě ztratily dračí kosti, které král kdysi dostal od kohosi darem, a že ho Václav pověřil, aby krádeži přišel na kloub. A protože Vratimír sice byl proslulým dvorským čarodějem, dobře však věděl, že jeho magické schopnosti nejsou tím, čím by se mohly zdát, rozhodl se o úkol i odměnu, která z něj plynula, podělit s Černovousem.

Černovous Vratimírovu nabídku rád přijal. Sešel do sklepení, kde se nacházel jeho kouzelný kotlík, s jehož pomocí dokázal nahlížet do Víru. V jeho hlubinách spatřil hradní sklepení, ve kterém se zrovna Miroboj a jeho banda nakláněli nad hromadou dračích kostí, a chřípí mu naplnila silná vůně dámského parfému. V Černovousově vizi Miroboj cosi zamumlal a polil dračí kosti jakousi tekutinou – a hle, kosti se náhle obalily zlatým světlem a na podlaze sklepení zvedl hlavu zlatý drak. Zařičel, vyletěl branou ven, obletěl Prahu a po chvíli, co jeho ničivý oheň sežehl několik políček, se usadil na Letné. V tu chvíli vize skončila, ale těsně předtím drak pohlédl Černovousovi přímo do očí a zaplavil mu zrak svým světlem.

Na chvilku oslepený Černovous se ale nenechal zastrašit. Přesvědčil Záboje, aby mu pomohl s drakem (bijec chtěl na oplátku pomoc s nalezením Miroboje a jeho bandy, což mu Černovous rád přislíbil) a pak se jal zkoumat možnosti bojem se světelným tvorem. Napadlo ho, že na světlo by mohla platit temnota a stín, a že by tedy mohl uvařit lektvar ze tmy. Aby ale mohl v klidu a nerušeně bádat, potřeboval se nějak zbavit Vratimíra, a tak ho poslal prozkoumat a pročistit sklepení, kde k vzniku draka došlo. Nadšený Vratimír se ale chtěl nejprve Černovousovi ukázal vlastnoručně vyrobený artefakt, s jehož pomocí sklepení prozkoumá – nejprve ho ale potřeboval od svého přítele očarovat, a Černovou neochotně souhlasil. Při kouzlu se ale něco zvrtlo: sklepní místnost Černovousova domu a krčmy Oko pravdy potemněla, u stropu se zablýsklo, a když se znovu udělalo světlo, ukázalo se, že všechny Černovousovy věci jsou pryč. Včetně kouzelného kotlíku, magického náčiní, samotného Vratimíra a hromady peněz z karbanu, o které se nahoře v sednici hádali dva štamgasti. Čerovousovi se s vypětím všech sil podaří zažehnat hrozící hospodskou bitvu a vyrazí do pražských ulic hledat své věci.

Když otevřel mysl Víru, zjistil, že jeho kotlík se z nějakého důvodu nachází na Vyšehradě. Spěchal tam, aby zjistil, že veškeré jeho náčiní je (společně se spoustou dalších věcí) naházené na hromadě před kostelem, a skupina vyšehradských kanovníků se je právě chystá zapálit. Dělali totiž rituál na vymýcení čarodějnictví v Praze, a jejich rituál… ehm, modlitba… stáhla na jedno místo všechno, co ve městě jen trochu zavánělo magií. Černovousovi nezbylo než otevřít stavidla své výmluvnosti a přesvědčit mnichy, že všechno, co on sám dělá, dělá jen z milosti boží – slyšte, právě se chystá jít s boží pomocí zničit bezbožné stvoření, draka, který se usadil na Letné! Dokonce bratrům v rouchách slíbil, že jim rád pomůže odchytit všechny ty opravdové čaroděje, co v Praze páchají neřesti. Nakonec se mu podaří získat své věci zpět a společně s kanovníky vyrazí do města. Kanovníci málem upálili běsnícího pološíleného Igora, který se pokoušel dobývat do Černovousovy hospody, ale i tomu se čaroději naštěstí podařilo zabránit, a pomateného léčitele zamkl u sebe ve sklepě.

Pak už byl čas sehnat Záboje a společně s ním vyrazil na draka. Po velkolepém boji na Letné, kde se Záboj oháněl velkým mečem, kanovníci recitovali jeden žalm za druhým a Černovous po drakovi vrhal koule naplněné destilovanou tmou, se jim draka podařilo společnými silami zničit. Záboj ihned poté odspěchal na Smíchov, aby pomohl Vorotěchovi porazil vzbouřený Hvozd a Černovous (poté, co se vybavil několika dračími kostmi na důkaz svého činu) vyrazil na Hrad sebrat odměnu.

Zbývalo už jen zjistit, kde se nachází Miroboj. Černovous opět otevřel mysl Víru a zjistil, že Miroboj i jeho banda je spolu s Krvavou Kateřinou na Vyšehradě. Vydal se tedy za nimi, jen aby se před jeho očima rozehrála hádka trvající pěknou řádku staletí.

Kdysi dávno Miroboj totiž Kateřině cosi slíbil. Paní z Ljubé seznala, že nastal správný čas si dluh vyzvednout a přikázala Mirobojovi, aby vzal do hradního sklepení, kde už léta ležely staré dračí kosti, její schovanku Půlnočnici. Půlnočnice, pronásledovaná strachem z vlků víru, temnějších než stín za temní noci, oživila světlem dračí kosti, aby měla vlastního ochránce. Drak měl ale jinou představu o důvodu své existence: jakmile získal vědomí, prohlásil se za vládce celého kraje – a tím si podrobil Miroboje, kterého jeho prokletí zavazovalo sloužit tomu, kdo vládne Praze.

Kateřina mezitím zmanipulovala vyšehradské kanovníky, aby dostali na jedno místo všechny magické věci v kraji. Pak si je chtěla přijet vyzvednout, nejlepší kousky si nechat a zbytek zničit. Ve chvíli, kdy by padl drak – což, jak správně předpokládalo, bylo jen otázkou času – přesvědčila by Miroboje, že právoplatnou vládkyní pražské kotliny je ona, protože právě ona třímá v rukou všechnu magickou moc.

V tu chvíli do toho ale vstoupil Černovous. Několika vhodně zvolenými poznámkami podemlel Kateřininu autoritu a přesvědčil Miroboje, aby se vrátil zpátky na Pražský hrad a dále sloužil právoplatnému králi – Václavovi.
Naposledy upravil(a) Balú dne 13. 8. 2018, 13:41, celkem upraveno 1 x.
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

IV. Bitva v holešovických bažinách (15. století)

Příspěvek od Balú »

IV. Bitva v holešovických bažinách (15. století)


Záboj

  • Záboj žil několik měsíců se sektou adamitů, kterou ovšem toho krásného jitra, 14. června 1420, na den blaženého Záboje Drakobijce (Černovousova zásluha), rozprášila husitská jízda. Nahému Zábojovi se podařilo uprchnout, a dokonce ukrást husitům koně a zbroj.
  • V lese potkal Cestářku, kterou požádal o pomoc. Slíbila mu, že mu pomůže, když jí pomůže vyčistit lesní cestičku od jakýchsi zombií. Pak ho přenesla do Košíř, kde se při pokusu o stopování setkal tváří v tvář se Slavobojem Hrůzypánem, který se stal pánem tohoto kusu lesa a který ho při předchozím setkání zničil. Znovu se utkají v boji a tentokrát Záboj Slavoboje porazí. Rozhodne se také, že za to, že ho Lesůpán před několika staletími téměř zabil, mu vezme i jeho pochopy, nemrtvé lesní tvory. Aby si ale získal jejich oddanost, musí sníst srdce jejich starého pána. To Záboj bez jakýchkoli okolků také učiní a nemrtví mu přísahají věrnost… a z dálky se ozve Slavobojův tichý smích.
  • Nemrtví dostanou za úkol vyplít cestičku a Záboj jde ohlásit Cestářce splněný úkol. V touze nahradit rodinu, kterou ztratil, se rozhodne, že je načase s Cestářkou navázat hlubší vztah (koneckonců, líbila se mu vždy!). Nebrání se tedy, když ho víla požádá, aby jí znovu pomohl – trápí ji, že obchodní stezka, která vedla Prahou, je kvůli bojům husitů s císařskými neprůchodná. Dá Zábojovi za úkol, aby brány otevřel.
  • Záboj si získá pomoc Miroboje a s ukradenou (tedy… půjčenou) bombardou vyrazí k východní bráně Nového Města. Cestou se setkají s císařským vojskem pod vedením Pippa di Spano, kteří tvrdí, že je po boji a císař přikazuje stažení všech jednotek. Miroboj, natěšený na pořádnou bitku a plenění, se s Pippem pustí do křížku, čehož Záboj využije, odtáhne bombardu před hradby a začne ostřelovat bránu. Jedno křídlo brány spadne a hradební stráž začne střílet, takže se Záboj vrhne vpřed. Útok mu ale příliš nevyjde – sice srazí i druhé křídlo brány, ale spadne na něj a skončí obklopen ostrými píkami husitské stráže.
  • Tou dobou je okolo brány docela chaos. Od Holešovic přicházejí jak husité, tak císařští, a tvrdí, že je po boji. Každý vypráví trochu jiný příběh a husité na hradbách jsou zmateni. Do toho se tam objeví Něva, která získá nad situací kontrolu, všechny uklidní, přesvědčí stráž, aby nechala Záboje být… a pak se setká tváří v tvář s Žižkou, který míří na Pražský Hrad a je vztekem bez sebe. Oznámí Něvě, že tam půjde s ním. Záboj ji chce zachránit, ale Něva zabrání bitce a jen ho s sebou vezme jako osobního strážce. Před Hradem se stejně ukáže, že ji císař dovnitř nepustí, takže se jim nakonec podaří Žižku setřást.
  • Záboj se ujistí, že příměří otevřelo i druhou bránu na Karlově mostě, a vyrazí za Cestářkou. K jeho velkému překvapení a rozhořčení je ale víle jeho hrdinné otvírání bran málo. Myšlenky na hlubší vztah ho tedy přejdou, a zhrzeně odchází do uvolněného košířského lesa, aby si tam vytvořil nový domov… sám se svou nemrtvou družinou, blažený Záboj Drakobijce Hrůzypán.
Vorkuš (Vaňkus z Larvě)

  • V těchto dobách vystupuje Vorkuš jako rytíř Vaňkuš z Larvě. Jeho nástupcem má být rytíř Vaněk. Už delší dobu ho trápí, že v císařských lesích v zákrutu Vltavy zcela evidentně někdo pytlačí. Jako oddaný služebník císaře to nechce nechat jen tak a je rozhodnutý pytláka dopadnout.
  • Než se do toho ale stihne dát, má prorocký sen Bohem seslaný, který je potřeba ihned sdělit císaři. Vidí v něm, že od jihovýchodu míří k Praze císařské posily, které vykosí zbytky husitů na Vítkově a za branami pražských zdí, a že Žižka s vojskem se stahuje na holešovická blata. Odtamtud povede nečekaný útok na Prahu. Vorkuš vidí i sám sebe, jak se vyznamená v boji a získá slávu i pochvalu císaře. Chce s touto důležitou strategickou zprávou poslat za císařem své muže. Jeho rytířům ale nepřijde prorocký sen jako dostatečný podklad k tomu, aby císař měnil svou strategii, a v jednu chvíli začnou Vorkuše podezřívat z toho, že není úplně v pořádku. Rozhodnou se ho tedy vzít raději do kláštera, aby se na něj kanovníci podívali.
  • Cestou narazí na abatyši Něvu, která je přesvědčí, ať Vorkuše svěří do jejích rukou. Muži vyrazí tedy zpátky do Owence a Vorkuš s Něvou se vydají za císařem. Touto dobou se už Vorkiš stejně rozhodl, že bude lepší Zikmundovi zprávu předat osobně. Jen ho tak, když se tak koukne na Něvu, napadne, jestli to opravdu může brát jako Boží znamení, když ví, co tu má na zemi za nesmrtelné souputníky… takový Černovous by mu mohl nasadit do hlavy cokoli, a nevšiml by si toho… Nakonec se ale přece jen rozhodne zprávu předat. Audience dopadne úspěšně – víceméně. Císař změnu plánu schválí, pak ho ale napadne, že by v čele vojska mohla jet Něva a Vorkuš by jí mohl dělat osobní gardu. To se vůbec neslučuje s Vorkušovými plány na slavný boj, tak se aspoň s císařem dohodne, že dostane odměnu, když se mu podaří bitvu vyhrát.
  • Po audienci se Vorkuš vrátí do obory, aby si počíhal na pytláka. A opravdu – netrvá dlouho a narazí na oko, do kterého je chycený pěšák císařského vojska. Houpe se hlavou dolů ze stromu a okolo něj stojí parta husitů a Prošek, hostinský z hostince U kance (nebo U Proška). Pod Vorkušem křupne větvička a najednou na něj míří deset kuší. Podaří se mu ale Proška přesvědčit, ať pytlačit přestane, že mu bude dodávat zvěřinu. Hlavně, ať neškodí císaři.
  • Pak už je načase jít do zbroje. Vorkuš se svými muži se připraví na letenské pláni, rozhodnut, že toto bude jeho slavným dnem. S hrůzou pak sleduje, jak Něva sjede k husitům, něco chvíli řeší s Žižkou, a pak se obě vojska poklidně rozejdou. Bitva se nakonec nekonala. Vorkuš a jeho muži, natěšení na boj, to nesou dost těžce. Cestou zpátky do Předního Owence ale (hurá!) narazí na skupinu zbrojnošů, kteří někam vezou polomrtvou a zbitou Půlnočnici. Rozhodnou se zakročit a po krátké bitce se jim podaří Půlnočnici osvobodit. Odvezou ji s sebou domů, kde se jí Vorkuš pokusí vyléčit lektvarem poněkud pochybného ražení.
  • Jakmile do ní tekutinu naleje, Půlnočnice sebou trhne, zvedne hlavu a vydechne: „Polib mne!“ Vorkuše to trochu překvapí, ale sezná, že možná sama nejlépe ví, co jí pomůže – nakloní se k ní a políbí ji. V tu chvíli ucítí, jak trochu měsíčního svitu, ze kterého byla Půlnočnice stvořena, přejde do jeho těla – a jak se naopak trochu jeho lidskosti přelije do těla Půlnočnice. Dívka úlevou vydechne a zdá se, že dost pookřála. V tom okamžiku se ozve mokré plesknutí a uprostřed místnosti se zhmotní zcela promáčený Černovous. Polibek mezi Vorkušem a Půlnočnicí ho dost vyvede z míry a chce si dívku odvést s sebou. Ta mu ale oznámí, že ji málem zabili jeho muži a že s ním nepůjde. Vorkuš jí nabídne, že může žít u něj a ona ráda přijde. Černovous ji nehodlá do ničeho nutit násilím, tak nakonec odejde.
Něva

  • Když Něva zjistí, že se chystá bitva na Vítkově, rozhodne se do věci vložit. S pomocí oltáře, do kterého je zabudovaná Měsíční lampa od Půlnočnice, sešle několik prorockých snů:
    • Vorkuš, v těchto dobách známý jako rytíř Vaňkuš z Larvě, se dozví, že od jihovýchodu míří k Praze císařské posily a Žižka s vojskem se stahuje na holešovická blata, odkud bude vést nečekaný útok na Prahu. Vidí i sám sebe, jak v čele jízdy kosí husity a získává si slávu i císařskou náklonnost.
    • Žižkovi je zjeveno, že zdržovat se na Vítkově nemá smysl a mnohem větší úspěch bude mít útok z Holešovic. Ve snu vidí, jak se císařská jízda řítí z letenského návrší, přímo do vozové hradby a bažiny pokryté šátky.
  • Něva se ještě pokusí vyslat sen Marokovi, po kterém chce, aby ve městě šířil, že Bůh se na všechny zlobí za to, že válčí a připravil tak půdu pro mírová jednání. To se ale nepovede a oltář s lampou zmizí. V místnosti, kde stál, zůstane jen dvoumetrová jáma. Vyšle tedy místo něj do ulic lidi ze své vesnice. Stejně se ale chce u Maroka zastavit kvůli zbraním. Když ale vejde do kovárny, Marok tam není, jen učedník. Něvě se nechce čekat, tak si vezme ze zdi pistoli a stopí ji… jen si jí u toho všimne Marokův tovaryš.
  • Každopádně potřebuje nové zřídlo. Musí to být něco magického, takže ji napadne použít kus dračích kostí, které se ještě nacházejí někde ve sklepeních Pražského hradu. Stejně chtěla za císařem, takže se vydá na Hrad. Cestou potká Vorkuše, kterého jeho zbrojnoši vedou směrem ke Strahovskému klášteru. Prý měl strategické Boží zjevení, zbrojnoši si však nejsou úplně jistí, jestli se opravdu jednalo o vůli Boží, nebo jestli to jen nebyly nějaké čáry. Abatyše Něva prohlásí, že se o Vorkuše postará a muži jí ho přenechají. Protože Vorkuš míří k císaři také, požádají o audienci spolu.
  • U císaře předloží Vorkuš svou vizi a s trochou Něviny pomoci císař sezná, že Vorkušovy rady jsou dobré. Rozhodne se tedy poslat všechno vojsko na letenskou pláň, aby začalo zbrojit a pak se vrhlo z kopce na ty prašivé husity a rozdrtilo je. Na poslední chvíli ho napadne, že by bylo i skvělé, kdyby je vedl někdo, kdo symbolizuje Boží moc na zemi – nejlépe abatyše Něva. Vorkuše jí pak určí jako osobní stráž. Nemile překvapené Něvě se to nepodaří zvrátit, takže odchází s nemilou představou, že ji čeká zteč bažiny v čele císařské jízdní.
  • S císařovým svolením najde ve sklepě dračí kosti a převeze je do svého kláštera, kde z nich udělá nový oltář. Rychle pak sešle další sen Žižkovi, ve kterém ho důrazně nabádá, že svatou ženu na bílém koni, která povede císařské vojsko, nesmí v žádném případě napadnout nebo ji, nedej Bože, dokonce ublížit.
  • Vojsko zbrojí a obě strany se chystají k bitvě v holešovických bažinách. Když už jsou císařští připraveni, sjede Něva samotná k Žižkovi a prohlásí, že Bůh se na své ovečky zlobí, protože chtějí válčit, a že rozhodl, aby se bitva nekonala a strany podepsaly příměří. Žižka se k ní chová uctivě, ale o něčem takovém nechce ani slyšet. Abatyše ale mezitím zapůsobí na dav za ní a husité se začnou pokojně rozcházet do svých domovů. To samé se stane na císařské straně, a než se vojevůdci nadějí, armády jsou rozpuštěné a na cestě domů.
  • Spokojená Něva se vrátí na Hrad, kde chce podat Zikmundovi zprávu. Rozzuřený Zikmund jí vyčte, že měla zvítězit, ne tu bitvu zrušit. Chce ji potrestat, ale náhle zašlehne místností blesk a svatá žena ho hromovým hlasem pokárá. Proto ji tedy raději nechá jen odvézt ven z Pražského hradu a zakáže jí tam přístup. Něva sejde dolů do města a všude šíří pokojné zprávy. Válka skončila, vojevůdci jdou jednat o míru, rozejděte se, neshlukujte se. Zprávu všichni uvítají s nadšením, chaos ustane a lidé se pokojně vrátí ke své práci. U brány Něva narazí na Záboje v obklíčení husitů, tak se ho ujme a dostane ho do bezpečí.
  • V tom okamžiku jde kolem ale rozzuřený Žižka, který si – stejně jako císař Zikmund – výsledek bitvy také představoval trochu jinak. Sice jde s mírovou delegací na Hrad, ale je jasné, že by byl nejradši, kdyby Hrad byl husitský, mír nemír. Zaujme přesvědčení (ve skutečnosti celkem opodstatněné), že za tu situaci může Něva, a rozhodne se ji vzít s sebou, aby císař viděl, že on, Žižka, nemá s tímhle hloupým mírovým nápadem nic společného.
  • Něva se do vojevůdce zavěsí a než se Žižka naděje, jsou u Maroka v kovárně, kde za Něvu zaplatí pistoli, kterou si ten den ráno „půjčila“. Na Karlově mostě pak potkají široce rozkročeného Záboje, který chce Něvu osvobozovat, ale nechá se přesvědčit, aby jí šel jen dělat doprovod.
Žižka: No dobře, když jinak nedáš, půjde s námi. Ale půjde vlevo!
  • Před branou se ukáže, že Něvu nechtějí pustit do Hradu. Císař s Žižkou se nakonec dohodnou, že Boží vůle je samozřejmě svatá, ale při řečení světských záležitostí, jako je válčení a mírová dohoda, by možná úplně přítomna být nemusela. Něva tedy může jít, a tak se vrátí domů a cestou šíří mezi lidmi dobrou zprávu, že válka skončila.

Černovous


  • Černovous se před delší dobou rozhodl, že bude zkoumat Vír. Napadlo ho, že kovář Marok by mu mohl být nápomocen při výrobě artefaktu, kterým by se s Vírem dalo komunikovat, i vydá se ho navštívit. Kromě toho se mu posledně rozbila kouzelnická hůl a tuší, že by se u Maroka dala najít vhodná náhrada. S trochou vztekání se u brány obleženého města se mu to i podaří…
  • Marok opravdu nedávno dodělal novou hůl, kterou se dají ovládat blesky, a rád ji Černovousovi prodá. Do Víru se mu ale z nějakého důvodu moc šťourat nechce. Stále si Černovouse váží pro jeho schopnosti, ale že by se mu do výroby artefaktu chtělo, to se říct nedá. Černovous se ho chvíli snaží přesvědčovat, když tu náhle vystoupí ze stínů v rohu místnosti dva stíny černější než tma, které občas vypadají jako lidé, občas jako vlci. Vlci Víru. Z vyděšeného Maroka vypadne, že ho vlci přinutili, aby Černovousovu hůl tehdy na dálku rozbil a přiměl ho přijít si pro novou, aby se ho mohli chopit. Dokonce se i omluví, ale ve chvíli, kdy se vlci rozdělí a v místnosti se náhle ocitnou čtyři, odvaha ho opustí a uteče.
  • Vlci Víru Černovouse odvedou na místo, které by klidně mohlo být mimo náš svět. Zdá se, že stoupají vzhůru do černého sloupu vířící tmy, a zastaví se v oku bouře, uprostřed hurikánu. Tam se vlci rozplynou do stínů a Černovous zůstane sám. Podaří se mu ale navázat kontakt s Vírem, který se zdá rozezlen, že si Černovous dovolil stáhnout na zem Půlnočnici. Během hovoru se kouzelník dozví následující:
    • Vír fascinuje rovnováha mezi světlem a stínem. Pochází z míst, kde se na světě nestřídá den a noc, ale část je vždy temná a část vždy světlá. Bytosti, které žijí v různých částech, se od sebe v mnohém liší. Vír se vydal na náš svět, aby stejný pořádek nastolil i tady.
    • Tvrdí Černovousovi, že je důležité, aby všechno světlo i všechna tma existovaly jako jeden celek. Tím, že Půlnočnici stáhl z nebes, prý Černovous tuto rovnováhu porušil a Vír mu dá lhůtu, do které to má napravit (neřekne ale, jak). Kouzelník ale pozná, že Vír nemluví úplně pravdivě – Půlnočnice rovnováhu nijak nenarušuje a Víru spíš vadí, že si někdo dovolil zasáhnout do toho, co považuje za své hájemství.
    • Černovous z hovoru také vytuší, že Vír není ani zdaleka tak mocný, jak by se snažil působit. Zdá se, jako by ve svém domově byl trochu opovrhovaný, a na Zemi se vydal buď proto, aby ostatní dokázal, že na to má, nebo aby si zabral vlastní území. Je možné, že pokud při své „misi“ neuspěje, možná bude někdo schopnější vyslán, aby ji po něm dokončil.
    • Na otázku, proč se několik lidí stalo díky Víru nesmrtelnými, Vír odpoví, že na odpověď Černovous není ještě připraven.
  • Černovousovi se podaří s Vírem uzavřít dohodu (je možné, že si to Vír vykládá tak, že mu Černovous chce sloužit) a dostane k dispozici blíže nespecifikovaný počet vlků. Pokud se osvědčí, dostane jich víc. Vrátí se tedy zpátky do Marokovy kovárny a rozhodne se vydat zpátky domů, kde se má sejít se svými muži – ty totiž vyslal na výzkum k libeňské tvrzi Krvavé Kateřiny, které se chtěl toto století už konečně pořádně pomstít za odlouděnou Půlnočnici.
  • Brány města jsou ale stále zavřené, takže nasedne do pramice a chce Vltavu přeplout. Loďka je ale rozklížená a začne se potápět – Černovous napne všechny síly a podaří se mu teleportovat pryč. Narychlo provedené kouzlo ho hodí naprosto promočeného do chalupy v Předním Owenci, kde leží na lůžku zbitá a zemdlelá Půlnočnice. Vorkuš se nad ní naklání a tiskne své rty k jejím.
„Děkuji ti,“ povzdechle si Půlnočnice. „Tím jedním polibkem jsi mi dal víc než Černovous za celá staletí.“
  • Vyděšený Černovous ji chce odvést, ale Půlnočnice tvrdí, že ji zbili jeho muži a že si přeje, aby ji nechal na pokoji. Její nový domov bude zde. Vorkuš se za ní postaví a nabídne jí ochranu, a když Černovous vidí, že Půlnočnici nepřesvědčí, odejde sám. Násilím ji nutit nebude.
Naposledy upravil(a) Balú dne 13. 8. 2018, 16:13, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: [AW] Nesmrtelní (tabletop)

Příspěvek od Ecthelion »

Ha! Zápis z další kampaně Markyho Nesmrtelných. :clap:

Super, moc rád přečtu a porovnám s pbp kampaní, která jede vedle. Díky, Balú! :wink:
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

V. Za vlády císaře Rudolfa (17. století)

Příspěvek od Balú »

V. Za vlády císaře Rudolfa (17. století)


Záboj


Záboj Hrůzypán, pán košířských hvozdů, zrovna projížděl lesem na svém věrném šestnácteráku, když tu se k němu donesla zajímavá zpráva. Po řece od Pražského hradu popluje vpodvečer loď s částí císařské sbírky, kterou Rudolf II. odesílá do bezpečí Českého Krumlova. Protože se Záboj už nějakou dobu snažil rozšířit své hájemství i na Vltavu (tedy na jižní pražský tok), připravil se bez meškání na útok.

Svolal své nemrtvé muže (o trochu plesnivější, ale o to zuřivější než před těmi několika staletími, kdy jim vládl Slavoboj) a vypluli na malé bárce vstříc plujícímu křižníku. Po urputné bitce se jim podařilo císařskou gardu přemoct a obsadit jejich loď i s kořistí, kterou Záboj ukryl ve svém sídle na pozdější časy.

Loupežník v boji utržil nemalé rány, a tak vyrazil vstříc místům, na kterých se údajně zdržoval Igor – bezhlavý rytíř, který stále hledal své vzpomínky – a který si zachoval něco ze svých léčitelských schopností. Nechvalně proslulému Hrůzypánovi však nikdo neřekl, že Igorovi nedávno někdo „poradil“, že vzpomínky ztratil proto, že na něj byla seslána kletba; a že tuto kletbu zlomí jen tím, že vykoná nějaký dobrý skutek. Igor to pochopil tak, že by měl kraj očistit od různých neřádů, například právě od košířského Hrůzypána.

Stačilo málo a Záboj by toto drobné nedorozumění odnesl životem. Naštěstí se mu však podařilo Igora přesvědčit, že on, Záboj, přece bere jen bohatým a chudým naopak dává (o tom, že za nejchudší a nejpotřebnější považuje sebe a své muže, se nezmínil) – a že by své síly měl naopak upřít proti dlouhodobějšímu zlu. Například proti Krvavé Kateřině, která si ze svého libeňského sídla udělala morový lazaret, kde se ztrácejí mladé dívky.

Igor po chvilce váhání souhlasil, vymínil si však, že Záboj pojede s ním. Loupežníkovi nezbylo než souhlasit, byť neochotně, a opravdu se jim podařilo proniknout do Kateřinina zámečku a dostat se dokonce až do jejích pokojů (tedy do sklepení plného dívčích těl, kde se zrovna koupala v krvavé lázni). Kateřině se ale podařilo oba muže celkem snadno odrazit, i když jí přitom spadla maska a ukázala se její nadmíru ošklivá, odulá a rozšklebená tvář. Igor skončil v bezvědomí na zemi (hlava se mu odkutálela bůhvíkam), a k zemi se sesul i Záboj, polomrtvý a přikovaný pohledem na Kateřininu krvavou podobu. Čarodějka se k němu sklonila, usmála se a pronesla něco o tom, že její život, ač krásný, je trochu osamělý… a pak všechno zakryla temnota.

Když se Záboj probral, díval se na svět novýma očima – očima mladé dívky, jedné z těch, které padly za oběť Kateřinině zlovůli. Libeňská paní ji pojmenovala Bojka.

A Bojka udělá vše pro to, aby své nové paní dokázala, že nad ní nemá žádnou moc.


Vorkuš (Vojtěch Rkuš)


Mezi Vorkušem, tedy Vojtěchem Rkušem, a Proškem nepanuje zrovna příměří – Prošek si dobře pamatuje na Vorkušův nesplněný slib z dob minulých. Navíc si Vorkuš v Předním Owenci založil vlastní zájezdní hostinec, kterým Proškovi drze konkuruje. Jediné, čím se Proškovi nevyrovná, je vínem – starý hospodský totiž odněkud získává to nejlepší víno široko daleko. Když se tedy U černého kance koná zabijačková oslava, vydá se tam Vorkuš se svými lidmi na ekonomický průzkum.

Neovládne se a okusí Proškovo víno – a nakonec to trochu přežene a opije se. V této zranitelné chvíli však otevře mysl Víru a zjistí, co to vlastně popíjí: Prošek připravuje víno s pomocí Krvavé Kateřiny, a to v lazaretu, kde se ztrácejí morem nakažené dívky. A (což je pro něj asi v tu chvíli důležitější) výrobní tajemství si hlídá jako oko v hlavě.

Na slavnosti se staví i Černovous a udělá něco, co by od něj nikdo nečekal: odveze Liběnu. Vorkuš vycítí příležitost, jak u Proška splatit starý dluh a možná si u něj udělat i oko, a nabídne mu, že jeho ženu dostane zpátky… výměnou za vůz vína a přednostní dodávky v budoucnu. Zdrcený Prošek souhlasí a Vorkuš se sudem vína vyrazí domů.

Nepodaří se mu však zburcovat své muže (většina z nich, podobně jako on, propila den na zabijačkové hostině). Zrovna ale shodou okolností jede kolem Miroboj se svými muži, který jako obvykle hledá sebemenší příležitost pro to, aby se s někým porval. Vorkuš se ho pokusí přimět, aby mu pomohl osvobodit Liběnu; Miroboj si z toho ale odnese jen to, že Liběna je konečně venku z Proškových spárů, a tedy volně k mání. Vyrazí si ji zabrat pro sebe. Vorkuš tedy rychle na druhý pokus sebere menší skupinku zbrojnošů a vyrazí ho zastavit – což se mu nakonec povede a Liběna, zachráněná Půlnočnicí, může žít svobodně dál. Jen je tam drobný problém... Liběna nemá nejmenší touhu vrátit se ke svému muži... raději bude žít dál s Černovousem v jeho sídle.

Něva


Něva, známá jako paní starostová (a, což už tak známé není, šedá eminence za veškerými rozhodnutími svého muže), se stará o jednu z prosperujících pražských čtvrtí na vltavském břehu. Do její čtvrti pronikne mor, a přestože se jím Něva nakazí, podaří se jí nákazy zbavit. Samozřejmě s pomocí oltáře sv. Něvy, postaveném na lebce draka poraženého sv. Zábojem Drakobijcem.

Když jde zpátky z kláštera, spadne jí na hlavu obrovská, vypasená krysa a ukradne ji čelenku. Něva běží za ní a pokusí se jí zastřelit; krysa uteče, ale nechá čelenku ležet. Bohužel v tu chvíli projíždí kolem královský purkrabí Arnošt Venecius, který je přesvědčen, že střílela na něj a chce ji nechat zatknout. Něvě se ho ale podaří natolik okouzlit, že ji místo do vězení odveze do nejbližšího hotelu, a pak, když ho upozorní na možné následky, ji chce co nejrychleji odlifrovat pryč. Půjčí ji dokonce svůj kočár, aby ji měl z krku co nejdřív.

Něvě se ale domů ještě nechce. Slyšela, že rabín Löw vykázal z židovského města golema, a ten se nyní potlouká neznámo kde. Něva ho chce pro sebe, takže se zeptá Víru, kde by ho mohla najít – a když jí Vír vyjeví místo kdesi za Prahou, nechá se tam dovést.

Golema objeví v malém hájku na severních hranicích Prahy, zabraného do družného hovoru s nikým jiným než s Půlnočnicí. Ta se k Něvě chovala velice neuctivě, jeden by řekl až drze, a snažila se ji přimět, aby odešla – když se jí to nepodaří, zpupně si to odrázuje pryč.

Golem – kterého Půlnočnice oslovovala Josefe – na Něvu chvilku hleděl a v rudých očích mu to žhnulo. Pak natáhl jednu hliněnou paži a dotkl se vědmina spánku; a Něva ucítila, jak se jí někdo pokouší číst myšlenky. Uzavřela tomu šátrání mysl a v příštím okamžiku ji golem vzal do náručí a začal s ní rychlým krokem rázovat k Pražskému hradu.

Něva, kterou velice zajímalo, kam ji golem odnese, ho nechala být. A golemovy kroky nemířily nikam jinam než do Zlaté uličky, k samotnému magistru Kellymu. Chvilku trvalo, než z něj Něva dokázala vytáhnout, o co mu jde – nakonec ale zjistila, že Kelly hledá v okolí nadpřirozené bytosti a používá golema k tomu, aby mu je vypátral a donesl. Z jejich tělních tekutin se pak pokouší vydestilovat kámen mudrců („protože, chápejte někteří z nich jsou nesmrtelní! Četl jsem zápisky velkého mága Černovouse, který v těchto končinách pobýval v temných dobách středověku…“). Z Něvy samotné se pořád pokoušel dostat, co je zač, protože věděl, že odrazila jeho pokus číst ji myšlenky, ale vědma vytrvale předstírala, že je nicnetušící měšťanka, magických věcí zcela neznalá.

V Kellyho dílně objevila i píšťalku, kterou se magistrovi podařilo kdovíkde vyšmelit, a která – zdálo se, ač to mistr dosud neměl čas pořádně prozkoumat – měla účinek na hlodavce.

Chvíli se tak bavili a pak, najednou, se zvenčí ozvala obrovská rána. Ve Zlaté uličce nic tak neobvyklého, koneckonců, něco tu třaskalo pořád, ale následný mumraj už byl trochu zajímavější. Něva, které se mezitím podařilo získat vládu nad golemem, ho vyslala, aby přinesl zdroj toho hluku – a golem se vrátil s kamenem mudrců a Černovousem v závěsu.

„Jak to, že tě poslouchá můj golem, ženská?!“
„Asi se mu líbím, pane magistře.“


Kelly byl nadšen, že se setkává s mocným mágem Černovousem, jeho radost však bohužel neměla dlouhého trvání…

Kelly: „Ty jsi Černovous? Ten Černovous? Už všech bohů, tohle je nejšťastnější den v mém životě!“
Něva: „Bohužel o nás nesmíš vědět. (kouzlí) Zapomeň na dnešní den.“


Jakmile se jim podaří vypoklonkovat Kellyho, nastane zuřivá debata o tom, kdo odejde s kamenem mudrců. Ani Něva, ani Černovous se ho nemíní jen tak vzdát, a souboj nakonec vyhrává Něva, která kámen ukryje v měsíční lampě, která se vznáší kdesi v prázdném prostoru na místě bývalé klášterní komnaty.

Poslední věc, kterou zbývá vyřešit, je onen prokletý mor, který sužuje Něviny měšťany. Něva začne hrát na píšťalu, kterou získala od Kellyho a přivolá tím pražského krysaře (respektive jednoho ze dvou – druhý údajně sídlí na Pražském hradě). Výměnou za vrácení píšťaly se dohodnou, že krysař odvolá krysy z Nového města, což také s velkou slávou učiní.


Černovous


Na počátku nového věku pohlédne Černovous do truhlice a sezná, že peněz je málo. Proto přikáže svým mužům, aby mu nějaké sehnali – a jeho pochopové si to vyloží tak, že přepadnou první dostavník, který jede kolem. Necestuje v něm nikdo jiný než samotný Johannes Kepler, kterého Rudolf II. pozval na Pražský hrad, a k velké radosti Černovousových mužů je dostavník nacpaný astronomickým náčiním a učenými knihami. Zabaví ho i s koňmi a Keplerovi slíbí, že mu ho vrátí, když jim do druhého dne přinese tučné výkupné.

Černovous se mezitím vydá na návštěvu k Proškovi, u kterého zrovna probíhá zabijačkové veselí. Začne se kolem něj ochomýtat Liběna a požádá ho, aby ji z hostince odvedl, že to tam už s Proškem nemůže vydržet. Černovous se nenechá dlouho přemlouvat (koneckonců, jakýkoli způsob, jakým Proška může trochu popíchnout, vítá), a opravdu Liběnu odveze na svou tvrz. Jak se však vzdalují od prokletého hostince, Liběna slábne a slábne, a Černovous si uvědomí, že musí vymyslet způsob, jak ji udržet při životě.

Jeho muži mu nadšeně předvedou svůj lup, ze kterého Černovous není dvakrát nadšený (přece jen, peníze by se hodily víc…). I tak se ale začne Keplerovými věcmi probírat, a v jednom z jeho starých deníků objeví zmínku o Víru, kterou astronom vyčetl z hvězd. Nic konkrétnějšího tam ale astronom nepíše, takže se za ním Černovous (inkognito) vydá. Kepler (který se stále ještě nemůže přenést přes to, že ho přepadli), je rád, že si může popovídat s dalším učencem – vysvětlí Černovousovi, že vždy jednou za čas, za noci Víru, se na obloze objeví nová mlhovina a hvězdy, které o den později zmizí. Zaujaly ho, ale bylo mu velice nepříjemné je zkoumat – byl z toho nemocný a pronásledovaly ho halucinace a přeludy –, takže toho po nějaké době nechal.

Černovous se staví za Marokem, který má ve Zlaté uličce kovárnu, jestli náhodou neví něco o golemovi. Při té příležitosti spíše tak konverzačně nadhodí, že je veselé, jak se celá Praha snaží objevit kámen mudrců, a jestli o něčem podobném náhodou Marok neslyšel… Kovář se na Černovouse udiveně podívá a vytáhne z kapsy jakýsi šutr. „Myslíš tenhle?“ zeptá se, nic netuše.

Černovouse málem klepne a okamžitě Marokovi přikáže, aby kámen schoval a hlavně o něm nikomu nic neříkal. Pak ho přesvědčí, že v kovárně není kámen v bezpečí, a že by mu ho měl svěřit do úschovy, proti čemuž Marok nic nenamítá. Černovous sbalí kámen a chystá se zmizet. Už je ale pozdě; závistiví alchymisté, kterým velice záhy po příjezdu do Prahy došlo, že Marok si na nic nehraje, ale jako jeden z mála opravdu umí vynalézat nové věci, ho měli pod dohledem. Zpráva o nalezení kamene mudrců okamžitě prolétla celou uličkou a v Marokově kovárně se strhla alchymistická bitka.

Černovousovi se užuž podařilo i s kamenem uniknout, když tu náhle se z dýmu, který naplnil Marokovou kovárnu, vynořil golem, rudá očka upřená na kámen v kouzelníkových rukou. Zvedl protestujícího Černovouse ze země a jako v kleštích ho odnesl pryč, na opačný konec Zlaté uličky, kde ho pustil na zem před Něvou a magistrem Kellym.

Něva tím považovala golema i kámen za své vlastnictví, což si Černovous nehodlal nechat líbit. Dlouho se přeli, až nakonec kámen skončil v Něviných rukou – a mezi oběma Nesmrtelnými byla vykopána válečná sekyra.

Mezitím dorazil do Černovousovy tvrze Miroboj se svou bandou, kteří chtějí unést Liběnu. V patách za nimi pak Vorkuš a jeho muži, kteří ji naopak chtěli zachránit. Umírající Liběnu zachránila až Půlnočnice, která jí dala své světlo výměnou za Marokův oheň. Spolu s ním přijala nové jméno – Slunečnice – a donutila Černovouse přísahat, že ji už nebude pronásledovat a nechá ji v klidu žít podle sebe.
Naposledy upravil(a) Balú dne 13. 8. 2018, 15:54, celkem upraveno 1 x.
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

VI. Nevázané baroko (18. století)

Příspěvek od Balú »

VI. Nevázané baroko (18. století)


Záboj (Bojka z Ljubé)


Úsvit 18. století zastihl Bojku z Ljubé, druhdy známou jako bohatýr Záboj či loupežník Záboj Hrůzypán, na novém místě, s novou společnicí, a v novém – dívčím – těle. Tichá, pochmurná dívka se smála jen málokdy a trávila své dny společně s Krvavou Kateřinou. Poslední dobou to ale Bojku táhlo pryč, postupně se vzpamatovávala z mnohaletého šoku, do kterého ji přeměna těl uvrhla, a začínala pociťovat záchvěvy starého já. Už se dál nechtěla nechat ovládat čachtickou paní.

Jednoho večera se tedy rozhodla, že vyrazí do opery s jistým mladým mužem, který na zámku pracoval. Když to její paní zjistila, rozzuřila se a konfrontovala Bojku v zahradním altánku, kde se dívka právě neúspěšně pokoušela otevřít mysl Víru. Spirituální jev přivolal na místo poskoky doktora Kopfordnunga vedené jeho synem, kteří hbitě přehodili Kateřině kolem krku jakýsi obojek a náhle nijak neprotestující hraběnku začali odvádět pryč. Bojka se jim v tom pokusila zabránit, ale když se jí to nepovedlo, odjela s nimi alespoň do nedávno zřízeného pražského sanatoria Na Františku, kde se nacházela Kopfordnungova ordinace.

V hlubinách sanatoria, kam Kateřinu i Bojku doktorovi pochopové zavřeli, se ukázalo, že významný pražský psychiatr a lékař doktor Kopfordnung není ve skutečnosti nikdo jiný než bývalý kovář Marok, kterému Půlnočnice/Slunečnice za předchozí noci Víru vzala všechen oheň. Pološílený Marok, připravený o duši, od té doby experimentoval na dalších Nesmrtelných a pokoušel se esenci Víru přenášet na jiné lidské bytosti.

Marokův syn se Bojku pokusil zavřít do cely. Dívka v sobě ale náhle objevila schopnosti středověkého rytíře a s nic netušícím mladíkem se servala tak, že zůstal ležet v mdlobách na zemi. Pak si sehnala lékařský plášť i energetický obušek, kterým byli vybaveni zřízenci nemocnice, a vrátila se do Kopfordnungovy ordinace právě ve chvíli, kdy Marok na lehátku otvíral hlavu znehybněné Kateřině a prováděl na ní vivisekci. Rozzuřená Bojka ho srazila k zemi a Kateřinu osvobodila – pak jí ale pohlédla zpříma do očí, prohlásila, „Už ti nic nedlužím, Kateřino!“ a sanatorium opustila. Cestou také otevřela dveře všem ostatním pacientům.

Ve chvíli, kdy vyšla před bránu, potkala Slavobojův oživlý dub, který se už několik hodin pohyboval Prahou na pomoc své paní. Vyškrábala se do jeho koruny a jako druhdy Slavoj-Lešij a Záboj Hrůzypán odjela do západu slunce směrem ke košířským lesům.


Vorkuš


Za přísné vlády habsburské monarchie působí Vorkuš jako velitel pluku v Předním Owenci, kterému se pomalu ale jistě začíná přezdívat Bubeneč. V průběhu předchozích staletí pocítil na vlastní kůži, že vést druhé není nejlehčí úděl, a že to možná není to, co pro něj osud připravil. Své nynější postavení tedy pojímá jako poslední zkoušku, kterou mu Osud (a kdo ví, možná i Vír) připravil. Uspěje-li v ní, je v jeho moci stát se velkým vůdcem; neuspěje-li, je to znamení, že si má najít jinou cestu.

Neboť císař je mocný, nikoli však nezbytně štědrý, je občas potřeba získat peníze na žold (a koneckonců i někoho, komu by ten žold bylo možné dát) od pozemků, které má jeden v držení. Ale vesničané Předního Owence se na Vorkušovo rekvírování příliš netvářili, a navíc si stěžovali, že mu ani nemají, co dát, protože v lesích je poslední dobou nebezpečno a několika sousedům se už stalo, že je na lesní cestě přepadli.

Kde se vzali, tu se vzali, najednou k Vorkušovi dojel hlouček mužů. Vytasili se s lejstrem s císařskou pečetí a že prý je rotmistrova přítomnost vyžadována u jakéhosi doktora Kopfordnunga, který by si s ním rád pohovořil ve svém sanatoriu v Invalidovně. Vorkuš je odbyl s tím, že s nimi rád půjde, ale že jeho povinnosti mají přednost a nejprve musí zjistit, kdo tu přepadává pocestné, které mu císař svěřil do ochrany.

Protože několik vesničanů naznačilo, že lapkové by mohli pocházet z Proškovy vesnice (a to, že Proškovi není jednání s lapky cizí, koneckonců Vorkuše nijak nepřekvapilo), vydal se velitel se svými muži do trojského zámečku, aby si s Proškem promluvil.

Vorkuš dorazí k zámečku a bouchá na bránu. Vedle brány se nad zídkou objeví čísi hlava.
„Pusť mě za Proškem!“ zahřímá Vorkuš.
„Já nemůžu!“ prohlásí trochu znepokojeně muž za bránou.
„Jestli mě za ním nepustíš, vyrazíme bránu!“
„Já ale opravdu nemůžu!“
„Okamžitě mě za ním zaveď!“
„A tak to jo.“ Brána se otevře a zevnitř se vybelhá stoletý stařeček, který Vorkušovi pokyne a zamíří si to po cestičce někam doleva. Vorkuš stojí na místě a vyjeveně na něj zírá; stařeček se namáhavě otočí a ptá se: „Tak vy za ním už nechcete? On je tady vedle v hospodě, vždyť jsem říkal, že vás tam za ním zavedu…?“


Ukáže se, že Prošek má hostinec vedle trójského zámečku, který patří císařskému sekretáři. Hostinský pro něj pracuje. Když se k němu tedy Vorkušovi podařilo dostat, obvinil ho, že jeho muži přepadávají v lese jeho – Vorkušovy – poddané. Prošek se nad tím zamyslel.

„Hele, Prošku, mám tu tři jména: Karel, Jan a Václav. Někdo z nich mi tam v lese dělá paseku!“
„No,“ zamyslí se hostinský, „tak Vašíkovi jsou dva a Karel je ten, který tě sem přivedl. Jsi si jistý, že některý z nich přepadává v lese tvoje lidi?“


Po nějaké době se přece jen dostali k tomu, že by přepadení mohl mít na svědomí Jan (přezdívaný Jánošík), chasník, který se v Praze zakoukal do nějaké lehké holky a má dluhů nad hlavu. Prošek svolil, že mu domluví, a Vorkušovi se z něj podařilo nenápadně dostat, že si jsou kvit i ve všech jiných neshodách, které spolu kdy měli.

Od Proška se Vorkuš vydal do Stromovky, kde byla Jánošíkova parta zbojníků spatřena naposledy. Opravdu na ně narazil, ale utekli mu. Byl z toho už celý zoufalý – jak má osudu (a sobě) dokázat, že je schopný vůdce, když lapkové v lesích, které mu byly svěřeny do péče, neustále unikají spravedlnosti? Bloudil a trochu blouznil po polích, a v jednu chvíli, kdy to už nedokázal vydržet, sevřel ruce a zavolal Cestářku, aby ji požádal o pomoc. Pomoz mi, žínko cest, kterou cestu si mám vyvolit?

Cestářka mu poradí, aby nechal mysl otevřenou – že již brzy sám pozná, kterou cestou se dále vydat. Ať netruchlí, protože rozhodnutí bude muset padnout brzy.

O něco později ho dohnala skupinka mužů, která ho chtěla odvést k doktoru Kopfordnungovi; shodou okolností šla kolem i Něva, se kterou se Vorkuš tedy dohodl, že se na doktůrka půjdou podívat spolu. Protože měla Něva ještě nějaké zařizování, vyrazil Vorkuš napřed a u Něvy narazil na Černovouse. Dozvěděl se, že doktor Kopfordnung dělá pokusy na Nesmrtelných a snaží se z nich dostat esenci věčného života, a přišlo mu to tak zvrácené, že Černovousovi vytrhl z rukou meč a vyrazil vstříc Invalidovně, aby sám pomstil své nevinné trpící spolubratry.

Když dorazili s Černovousem (který si samozřejmě nechtěl nechat vzít meč) do zámečku, překvapilo je, že všude panuje zmatek a z oken šlehají plameny. Koutkem oka zahlédli, jak směrem ke Košířům kráčí cosi, co vypadá jako oživlý strom. Uvnitř se jim podařilo najít podzemní pracovnu ctěného doktora, ve kterém ke své hrůze poznali Maroka. Ležel na zemi, chroptěl a byl v bezvědomí.

Jak tak Vorkuš stál v pracovně plné plamenů a dýmu, za stolem zbitý a zhroucený Marok, na lůžku na ním omámená Kateřina, na které se mu už částečně podařilo provést lobotomii, cítil, jak se před ním otvírá nová cesta. Ne, nemá smysl plahočit se za světskou slávou – tohle je to, k čemu byl stvořen. Tohle je jeho osud. V očích se mu zalesklo, sklonil ostří meče a přistoupil k sotva dýchajícímu Marokovi.

„Chtěl bych Víru vrátit měsíční světlo, aby byla rovnováha nastolena,“ zamumlal Vorkuš a položil ruku na hlavu muže, který kdysi býval nesmrtelným kovářem. „Bojím se ale, že by si Vír mohl chtít vzít se světlem i trochu mě samotného. Dejme tedy měsíční světlo Marokovi – tak či tak, plamen jeho života stejně dohořívá.“

A Černovous jen nevěřícně zíral, když se před jeho zrakem ve Vorkušově tváři objevilo něco, co tam předtím ještě nikdy neviděl… něco, dalo by se říct, až téměř andělského.


Něva


Něvu začala poslední dobou poněkud znepokojovat rozmáhající se byrokracie habsburské říše. Proto se – v tradičním „něvském“ duchu – vydala i v této epoše na Pražský hrad, aby si promluvila s tím, kdo zrovna v této době sedí na trůně. V tomto případě se jednalo o Josefa II.

Kvůli předchozím zkušenostem s představenou kláštera sv. Něvy, zkazky o kterých přetrvaly několik desítek let, si všichni dávají pozor, aby se jich představená nemohla fyzicky dotknout. Prý pak mají lidé podivné tendence jít jí na ruku a podobně. I přes tuto nepřízeň osudu se však Něvě nakonec podařilo dostat se až k vrchnímu kancléři – když se ho však pokusila ovlivnit, kancléř zpanikařil a zavolal na ní hradní stráž.

Spolu se stráží přiběhli i poskokové doktora Kopfordnunga a ukázalo se, že kancléř s nimi byl domluvený na tom, že si Něvu v případě jakýchkoli potíží a nedorozumění odvedou. Poskoci se vědmu pokusili zajmout a dát jí na krk jakýsi obojek – Něvě se ale podařilo ovládnout a zfanatizovat dav a stráž ji dokonce nejenže nechala v klidu odejít, dokonce v návalu rozhořčení defenestrovala vzpouzejícího se kancléře.

Z hradu zamířila Něva k Proškovi, se kterým si chtěla dohodnout pravidelné dodávky jeho jedinečného vína, na které si lidé až podivuhodně snadno vypěstují návyk. Něva se rozhodla, že by chtěl tomuto vínu poskytnout exkluzivní odbytiště – a protože to dopadne dobře, první várka vína dorazí ještě téhož večera… Právě včas na to, aby se všichni stali svědkem jakési šarvátky v sanatoriu Na Františku, kterou dokonce musí vyřešit císařská armáda. Něva nechá rozdávat víno (první číše zdarma!) a to jde krásně na odbyt, přesně podle plánu. Navíc se Poříčím mihla vyděšená Liběna, která má nešťastnou schopnost projektovat své emoce na ostatní, a víno je potřeba i na uchlácholení paniky, která zůstala v jejích stopách.
První malé ekonomické vítězství.


Černovous


Po událostech 16. století se z Černovouse a Liběny stali milenci. Vydali se na cesty a zvláště Liběna, která koneckonců strávila posledních tisíc let na jednom místě, byla jako utržená z řetězu. Otevřel se před ní celý svět. S Černovousem si nejvíce oblíbili Francii a Německo, přijali nová jména – hrabě Willehalm Schwarzbart a hraběnka Lüfhildis Morgenstern – a obecně si života užívali plnými doušky. Hazard, drogy, orgie… Dekadence neměla konce.

Postupně se ale začalo ukazovat, že Lüfhildis slábne. Černovous se tedy rozhodl vrátit se za noci Víru do Prahy a zajistit ji konečně opravdovou nesmrtelnost – a také si vybrat dluh, který mu dlužil sám Vír.

Černovous se v Praze usídlil v luxusním zámečku ve středu města a jeho sídlo proslulo dekadentními hostinami, bujarými plesy a jako místo, kde lze narazit na nejednu vznešenou pražskou dámu – často jak za ranního šera opouští komnaty pána domu. Netrvalo dlouho, aby zjistil, s kým si potřebuje promluvit – s madam Größhertzig, paní pražských upírek, která vedla luxusní noční klub na nábřeží. Napadlo ho totiž, že pokud by se z Liběny stala upírka, možná by to učinilo přítrž její slabosti.

Jednoho podvečera se tedy spolu s Liběnou vydali madam navštívit. Cestou je však zastavila císařská policie – čert vem všechny ty kontroly! – a protože Liběna neměla zcela v pořádku papíry, musel ji Černovous na chvíli nechat samotnou. Když se pro ni o nějakou chvíli později vrátil, našel ji, jak před jásajícím publikem tancuje na stole v jednom z pajzlů na pražské Kampě. Černovousovi nebyl cizí žádný způsob sebeobohacení, tak ho napadlo, že by toho mohl využít. Nechal to Liběnu pořádně rozbalit a nadšení diváci je zasypali penězi. Ty ale neušly místní chudině, která se vzápětí na Černovouse sesypala a snažila se z něj vymámit nějakou almužnu – které se mu ale nakonec podařilo vyhnout a pajzl s důstojností (nebo alespoň bez ublížení na zdraví) opustit.

Zatímco Liběna jitřila city pražských nádeníků, Černovous se činil u madam Größhertzig. Požádal ji, jestli by nebyla ochotná přeměnit jistou jeho přítelkyni na upírku a paní noci ihned souhlasila. Ve skutečnosti jen chtěla, aby Černovous zůstal nějakou dobu v její blízkosti a dal ji příležitost svést ho a podrobit jej své vůli. Kdo by však tušil, že plán hraběte Schwarzbarta byl úplně stejný? Ze souboje vůlí nakonec vyšel vítězně, madam Größhertzig propadla jeho kouzlu a bezhlavě se do něj zamilovala.

Blížila se noc Víru a s ní i rituál, který měl bývalé Proškově ženě dát upíří podobu. Černovousovy plány sahaly ještě o něco dále – chtěl se během rituálu pokusit podrobit si všechny upírky, nejen madam Größhertzig. Nechal tedy Lüfhildis uspořádat dekadentní orgie, ke kterým se (trochu neprozřetelně) připletli i stálí klienti upířího hampejzu a několik pochopů doktora Kopfordnunga, kteří se vydali prozkoumat podivné chvění indikující přítomnost nadpřirozena. Jejich chyba. Slunce se začalo sklánět k obzoru, madam Größhertzig prohlásila, že rituál je připraven, a upírky se semkly kolem nicnetušících hostů.

„Kdo z přítomných má být obětován, drahý?“ zeptala se madam Größhertzig a láskyplně na svého milence pohlédla.
Černovous neváhal ani vteřinu.
„Všichni, drahá.“


Upírka se usmála, odhalila ostré zuby a pokývala hlavou. Gestem pobídla své pobočnice a v hampejzu začal krvavý masakr. Krev stékala ve stružkách a proudech do kamenné lázně uprostřed místnosti, kam madam Größhertzig uložila Liběnu a po chvilce i sebe. Když řev poslední oběti utichl, přidaly se k nim i ostatní upírky a jejich vládkyně se na Černovouse vlídně usmála. „A ty se k nám nepřídáš, drahý?“ A Černovous, aniž by si tento krok pořádně promyslel, rád souhlasil.

Když se probral po rituálu, hledal mezi odpočívajícími těly v zatemněné místnosti Liběnu. Nebylo ji však nikde vidět, a až po nějaké době se mu podařilo z upírek dostat, že tu není. Prý na ni omylem dopadl škvírou v závěsu poslední paprsek zapadajícího slunce, popálil ji, ona se lekla a utekla. Černovouse to značně vyděsilo, protože dobře věděl, že Lüfthildis bez dozoru se rovná živelné pohromě. Vyrazil ji hledat a vyslal do noci i všechny své nové upírky, které se mu, byť neochotně, podrobily.

Cestou narazil na Vorkuše, kterého chtěl zlanařit, ať mu s hledáním Liběny pomůže. Vorkuš byl ale zrovna na cestě do místního sanatoria Na Františku, kde začala jakási vzpoura, a moc se mu nechtělo – dokonce ho uráželo, že ho v tomto úkonu Černovous nechce podpořit. Nakonec mu vytrhl zdobený meč, který čaroděj nosil u boku, a v jakémsi až nábožném vytržení vzal sám blázinec útokem. Černovous se vydal za ním a spolu našli v útrobách domu zbitého, polomrtvého, ale hlavně zcela šíleného Maroka, který v této době vystupoval pod jménem doktor Kopfordnung. Černovous s těžým srdcem pohlédl na Vorkuše, a spolu seslali kouzlo, které propustilo Marokovu esenci (duši?) a přineslo mu konečně zasloužený klid.

Marok tedy smířen skonal. Kouzlo, které mu dopomohlo ke smíru, ale na chvilku ozářilo půlnoční Prahu jasným denním světlem a Černovousův nově získaný dvůr spálilo na prach. Přežila jen madam Größhertzig a naštěstí Liběna, ve které to však vyvolalo naprostou fobii ze slunečního světla.

Malá daň za život.
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

VII. Století páry (19. století)

Příspěvek od Balú »

VII. Století páry (19. století)


Cestářka (Národní listy) píší:
  • Do Prahy přijel František Křižík;
  • Zavítal k nám i slovutný doktor Frankenstein;
  • Slunečnice byla naposledy spatřena na Andělu, jak rozmlouvá se stroji. To děvče kuje nějakou neplechu!
  • Do smíchovských továren tov. Hanzela přibyl nový tkalcovský stav s automatickým pohonem.
Záboj (Božena "Bojka" Košířská)


Tak jako řadě ostatních Nesmrtelných se Bojce (druhdy známé jako Záboj, v tomto věku vystupující jako Božena Košířská, rázná majitelka a provozovatelka vzducholoďových doků na pražském Smíchově) podařilo za léta svého života shromáždit celou řadu předmětů, které – ač ve své době běžné a k mání za levný peníz – postupem času nabyly na hodnotě. Do její sbírky se počítaly tak rozličné artefakty jako husitský kovový ježek, žoldnéřský oděv nebo několik pozdně renesančních obrazů ze ztracené rudolfínské sbírky. Když se tedy doslechla, že nově zbudované České národní muzeum vykupuje historicky cenné předměty, rozhodla se, že je na čase všeho se zbavit, nejlépe na tom trochu vydělat.

Od dob, kdy byla mírnou služebnicí Krvavé Kateřiny, uplynula už celá řada let a Bojce se vrátilo trochu ze ztraceného sebevědomí Záboje dob minulých (někteří by to možná nazvali buranstvím; na to by si Bojka odplivla a prohlásila, že si přece potřebuje v docích nějak sjednat respekt). Proto se do muzea vydala stylově – ve vzducholodi –, spustila kotvu na vnitřní nádvoří a slanila dolů. Samotný obchod byl už méně dramatický a skončil tím, že Bojka pokorně předala všechny své cennosti vlasteneckému kurátorovi a byla ráda, že se jí vůbec zaplatil vodík na cestu z Košíř na Nové Město.

Cestou si ale všimla, že se v Podolí u Vltavy děje něco divného. Na rozdíl od Záboje měla dívka, do jejíhož těla Kateřina přenesla duši, citlivější pohled na svět kolo sebe, a Bojka uviděla, že vedle vody dochází k souboji světla a stínu. Vír – ten Vír, se kterým jednou za čas některý z Nesmrtelných mluvil – tam hrnul na Prahu stoletou vodu; proti té stály valy a barikády, které narychlo dávaly dohromady oživlé stroje. Pracovaly samy od sebe, poháněné jakýmsi světlem; a všude okolo nich stáli ti, kteří je za běžných okolností obsluhovali, a pomalu ale jistě propadali panice.

Bojku napadlo, že by se to mohlo líbit Cestářce, která pilně psala do všech vlasteneckých listů, které v té době vycházely, a nechala jí odeslat telegram. V následujícím okamžiku se otevřely dveře kumbálu na košťata a z něj vyšla Cestářka. Nechala se zavést do Podolí, rozdala členům posádky deset daguerrotypů (které také vytáhla z toho samého kumbálu), a po rychlém zaučení zase zmizela, s tím, že jí mají dodat fotky. Bojku také napadlo, že se jedná o informace, které by mohla ocenit většina Nesmrtelných, a proto požádala Cestářku, aby vyhlásila sněm – shodly se, že nejlepším místem bude čerstvě dostavená a prozatím nezkolaudovaná Petřínská rozhledna.

Při focení si Bojka všimla, že stoletá voda přinesla do Prahy spoustu věcí, mimo jiné i cosi, co se zdálo být funkčním Gatlingem. Pokusila se ho vylovit, ale nepodařilo se jí to, sklouzla z lana a spadla do řeky.

Z rozvodněné Vltavy se vyhrabala až někde u Podbaby, v místech, kde v dávných dobách stávala tvrz Zámka. Dnes ji nahradila továrna na dynamit. Jak se Bojka (se spoustou vybraných výrazů) brodila kalným bahnem ke břehu, náhle voda kolem ní začala vířit a zformovala se do několika matných postav. Chrabrá kapitánka zaječela, až z lesa na protější straně řeky vyplašila hejno ptáků, a rychle se vydrápala na nejvyšší balvan. Otočila se, aby čelila vodním duchům.

Ukázalo se, že se jedná o zombie, které kdysi Záboj podědil po Slavobojovi, a které se utopily na řece při jeho jednom pokusu a říční pirátství na Vltavě. Duchové přišli o těla, ale byli moc rádi, že svého ztraceného pána zase našli, a halasně se dožadovali těl nových. Bojka jim naslibovala, co se dalo, a nechala se řekou zanést k Proškovi, u kterého tušila, že by možná nějaká ta těla mohla sehnat.

A Proškovi to opravdu žádný problém nedělalo. Jen cena přišla Bojce trochu vysoká – za deset těl jedna společně strávená noc. „Víš, když od té doby, co Liběna odešla, tu jsem tak sám,“ povzdychl si hostinský. „A tys od dob, co z tebe je ženská, docela kus!“ Bojka nakonec neochotně souhlasila.

Zpátky do města se vydala už pěšky. Cestou potkala Něvu, která s sebou, shodou okolností, také jednu mrtvolu vezla. Ještě docela čerstvou. Bojka ji od ní odkoupila a rovnou ji přiřadila jednomu z duchů, který byl z nového těla naprosto nadšený. Celé to kupčení s mrtvolami dalo ale i otrlé kapitánce trochu zabrat, takže se na letenské pláni zastavila, aby si na chvíli odpočinula a srovnala si myšlenky.

Praha se koupala v letním oparu, rozvodněná řeka hučela a nad nedávno zřízeným sanatoriem Na Františku se poklidně vznášela Bojčina vzducholoď Karolína Světlá. Kapitánka na ni zálibně hleděla a snažila se ignorovat nadšené drmolení své nové služebnice – a právě ten mírný okamžik si Vír vybral k tomu, aby Bojce učinil nabídku, která se neodmítá: Stane se paní nebes, královnou oblohy, ve vzduchu se jí nikdo nevyrovná… a stačí k tomu jen taková drobnost, která ji, vzhledem k okolnostem, zřejmě nebude činit žádné obtíže: sprovodit ze světa Slunečnici, kdysi známou jako Půlnočnici.

Bojka bez váhání odmítla a rozezlený Vír smetl v odpověď Karolínu Světlou z oblohy.

Naprosto rozzuřená Bojka vyrazila ihned Na František, kde se na tu spoušť úplně stejně rozzuřeně díval Vorkuš, správce a primář místního sanatoria, jehož nejnovější pavilon se pod náporem několika tun plátna a kovových plátů změnil v hromadu třísek. Bojka mu jako odškodné přenechala alespoň svou novou zombii, přikázala mechanikům, aby Karolínu opravili a vydala se požádat Něvu o radu, co s Proškem. Moc se jí s ním totiž noc trávit nechtělo a představa, že by se z ní měla stát Liběna č. 2, se jí také příliš nezamlouvala. Měla ale pocit, že Něva se situací spíš baví a stojí na straně svého dlouholetého obchodního partnera, tak se rozhodla, že se raději ještě vydá zeptat Černovouse. Od Něvy si alespoň koupila dělo, protože stále nevzdala představu, že se jí někdy podaří Karolínu obrnit.

Protože se už blížil čas sněmu, vrátila se Bojka k sanatoriu a naložila do provizorně opravené Karolíny Igora a Kateřinu, kteří toho času byli léčeni v sanatoriu doktora Kuše. Zamířili do Podolí, kde měl údajně něco dělat Vorkuš, ale nenašli ho; místo toho uviděli, že v nějaké vzduchové buňce se vznáší cosi, co vypadá jako zbytky stínového vlka. Bojku napadlo, že to možná bude mít s Vorkušem něco společného, a tak baňku preventivně naložila také.

Sněm v bodech


1) Co víme o Vírech?

Kdesi existuje svět Vírů, které udržují rovnováhu mezi světlem a stínem, jasem a temnotou. Tyto entity jsou samostatný národ a je jich víc. Na naši planetu (nebo do našeho světa) vyslali dva mladé Víry, Samiela a Thanaela, kteří tu měli projít jakousi zkouškou dospělosti (jakou, to není úplně jisté). Když poprvé vstoupili na zem, Samiel neodolal pokušení být pánem celého světa sám a uvrhl Thanaela do vězení – do Sklepa. Pak si na světě dělal, co chtěl.

Kdysi Samiel zmínil, že na jejich světě se nestřídá světlo a stín, ale jedna polovina je vždy plná světla a druhá vždy temná, a že to by chtěl zavést u nás. Ale mohl lhát.

2) Proč jsme Nesmrtelní?

To nevíme, ale určitě to byl nechtěný vedlejší efekt, protože Samiel se snaží zahladit stopy. (Proč? Blíží se zúčtování před Sněmem Vírů?)

3) Co s tím má společného měsíční světlo, Půlnočnice?

Těžko říct, víme jen to, co nám řekl Samiel, ale ten mohl lhát. A ten tvrdil, že je potřeba, aby bylo světlo a stín v rovnováze, a že když je kus světla světa v Půlnočnici, v té rovnici chybí.

4) Co jsou zač vlci Víru?

Přesně nevíme.

5) Co s tím teď budeme dělat?

Pustíme Thanaela ze Sklepa a uvidíme (Vorkuš je proti).

Vzhledem k tomu, že Prošek se z hostince téměř nikdy nevzdaloval, naskýtala se ten den jedinečná šance, kdy si Sklep jít pořádně prohlédnout. Padlo rozhodnutí, že Bojka půjde s Proškem do opery a na několik hodin ho zabaví, zatímco ostatní si půjdou prohlédnout Sklep. Bojka se tedy letěla domů převléct a pak svým parním kočárem dorazila k Národní opeře.

I Prošek se hodil do gala. Čekal na ni před dveřmi a galantně ji uvedl dovnitř a k lóži číslo třináct. Uvaděčka zalapala po dechu, když jim kontrolovala lístky a zeptala se, jestli si jsou opravdu jistí, že mají správné číslo. „To je přece jeho lóže,“ špitla. Prošek ji ujistil, že lóže je správná, a nechali se usadit.

Ani Prošek, ani Bojka ještě nikdy v životě v opeře nebyli. Nevěděli tedy, že není úplně běžné, že by stěny lóže byly posety podivnými troubami, které trochu připomínaly trouby gramofonové. Pozorně sledovali první dějství.

„Hele, a kdy se v opeře tleská? Tleská se vůbec?“
„Co já vím, já nikdy na žádné nebyl!“
„Já jenom na Třech Mariích asi před dvěma sty lety, a to bylo tak zlý, že jsme na ně házeli rajčata.“
„To se tady asi nedělá…?“
„Stejně žádná nemáme.“


Po první čtvrthodině bylo vidět, že to Proška moc nebaví a začal nenápadně pokukovat po lenošce potažené červeným sametem, která stála kousek za nimi v rohu. Po několika nenápadných a několika nápadných náznacích Bojka usoudila, že čím dřív to bude mít z krku, tím líp, a lenoška zažila bouřlivou premiéru. Sotva na sebe pak ale Prošek s Bojkou stihli natáhnout oblečení, najednou si uvědomili, že s nimi v lóži je někdo třetí.

„Takové znesvěcení…“ zasyčel kdosi a pak Bojka ucítila, jak ji na tvář někdo přitiskl hadr namočený v nějaké páchnoucí tekutině.

Když se probrala, měla ruce svázané nad hlavou a visela na jakési půdě – z ozvěny orchestru, který se ozýval odněkud zpod ní, usoudila, že na půdě pražské opery. Všude kolem ní visela spousta jiných žen, také s rukama svázanýma nad hlavou. Všechny měly obličej nalíčený tak, aby vypadaly jako porcelánové panenky – a na rozdíl od Bojky byly mrtvé. Kousek před ní prohrabával jakýsi muž skříňku, na které byla rozložená líčidla a sada rezavějících chirurgických nástrojů. Pořád se po Bojce po očku koukal, jako by si ji měřil. Měl přes půlku tváře bílou masku, u pasu kord a přes rameno pláštík.

Bojka nehodlala čekat, až ji potká podobný osud jako ostatní dívky. S vypětím všech sil se vymanila z pout a po fantómovi opery – protože to nemohl být nikdo jiný – se vrhla. Fantom se jí lehce vysmekl a po dlouhé honičce, při které se Bojka málem zřítila ze střechy, se jí ho podařilo dohnat v provazišti. Cestou (protože Bojka pronásledování provázela náležitě hlasitým řevem) se v zákulisí prosmykla kolem jakési postarší dámy. Když ta žena Bojku uviděla a všimla si mizejícího pláštíku, zbledla.

„Ruku ve výši očí,“ zašeptala.
„Co?“ zarazila se Bojka.
„Pandžábské laso, mladá paní. Držte ruku ve výši očí.“


I přes varování postarší dámy se ale Bojce fantoma polapit nepodařilo. Naopak, v provazišti potyčku prohrála a než se nadála ztratila vědomí. Probrala se v Něvině kanceláři, zachumlaná do lasa jako mumie. Fantom si s Něvou chtěl vyřídit účty za to, jak naložila s lístky do jeho lóže; Něva se s ním ale příliš nepárala a jakmile z něj dostala, kde najde Proška, nechala ho Bojce napospas. Ta ho trochu "pozábojovsku" propleskla a pak ho odvedla do sanatoria, kde ho Vorkuš přivítal s otevřenou náručí.


Vorkuš (doktor Kuš)


Doktor Kuš začal ten den, stejně jako každé ráno, vizitou. Na lůžkách jeho sanatoria nacházela útěchu celá řada pacientů, a čím podivnější a atypičtější chorobou trpěli, tím byl doktor šťastnější. Zvláštní přístup vyžadovali zejména Nesmrtelní, kteří se tu v jeho péči zotavovali z nešetrného zacházejí Vorkušova předchůdce Maroka – nebo tedy alespoň na první pohled.

To ráno bylo pro Vorkuše těžké vizitu dokončit, protože ho při ní s neustálým štěbetáním obletovala rozjařená Kateřina. Tato mladá žena, druhdy se honosící přízviskem Krvavá, bylo od své… operace… zcela jiným člověkem. Usměvavá, milá, nepříliš bystrá, nacházející potěšení v drobných každodenních radostech. Dneska po Vorkušovi chtěla, aby ji doporučil jako modelku na nějakou novou přehlídku, prý První pražský týden pařížské módy. Vorkuš jí to roztržitě přislíbil, s tím, že tu nějaká arabská šlechtična zapomněla zdobený niqab a že to by mohlo být přesně pro ni.

Jeho pozornost totiž před několika dny zaujal článek o tom, že na Smíchov dovezli jakýsi nový textilní stroj, lepší než jakékoli dosavadní, který snad dokonce pracuje částečně sám. Smíchovští dělníci se proti tomu samozřejmě bouřili, ty by se ale bouřili i proti novému typu žehličky. Vorkuš se každopádně rozhodl, že stroj obestřený tajemstvím pořádně prozkoumá a vydal se na Smíchov.

Když se ale tak potloukal po prázdných výrobních halách, upoutal nežádanou pozornost několika dělníků, kteří pojali podezření, že je špehoval při plánování dalšího protestu. Podařilo se mu je přesvědčit, že je jedním z nich a nasměroval je na Smíchov, kde věděl, že se nějaké nepokoje konají. Jeho noví soudruzi z toho byli nadšeni; tak nadšení, že Vorkuše přijali za svého nového bratra a odvlekli ho s sebou. Davy v ulicích houstly, a zatímco doktor vyřvával socialistická hesla, překotně přemýšlel, jak by se z té šlamastyky dostal. Nakonec se mu podařilo nenápadně zmizet, při útěku se ale svezl dolů a spadl do Vltavy, která ho odnesla až na Malou Stranu. Sice se mu tam podařilo z mokrého živlu vylézt, připletl se ale do ruky rozlícenému Mirobojovi, kterému nějaký dělník ukradl jeho ceněnou parní motorku, kterou znala celá Praha. Ať Vorkuš protestoval, jak chtěl, skončil v přistaveném antonu spolu s dalšími chycenými protestujícími. Naštěstí jde v tu chvíli kolem Černovous, který Miroboje přesvědčí, aby Vorkuše pustil.

Vrátil se s ostatními do nemocnice a s hrůzou zjistil, že se na nejnovější pavilon sanatoria Na Františku právě zřítila vzducholoď. Po nějaké chvíli přiběhla Bojka, ze které se vyklubala majitelka zmíněného dopravního prostředku, a po chvilce handrkování Vorkušovi přenechala jako odškodnění živou a mluvící zombii na zkoumání. Lékař byl nadšen; materiál je materiál. Protože s pavilonem nešlo už nic dělat, vizita byla dokončena a výzkum textilního stroje skončil nezdarem, obrátil se Vorkuš k několika plánům, na kterých pracoval ve chvilkách volna. Jeden zahrnoval práci s živými tkáněmi a byly k němu tedy potřeba spousty ledu – ledu, který bylo potřeba dopravit z branického pivovaru na František.

Po chvilce přemlouvání příslušného c. k. zřízence se Vorkušovi podařilo získat na hlavním nádraží lokomotivu s vagonem. Odjel s ní k železničnímu mostu a vydal se s několika lékaři k pivovaru, aby po vodě nechali splout led. Po cestě uviděl poslední okamžiky zápasu jakéhosi stroje s jedním z vlků Víru; vlk vydechl naposledy, stroj o krok ustoupil a znehybněl. Vorkuš k nim okamžitě přiběhl a podařilo se mu vlka zachytit (než se stihl rozplynout v stín) do bubliny nehybného časoprostoru.
V tom okamžiku za sebou uslyšel zahoukání a když se otočil, uviděl, jak si to lokomotiva šine zpátky k hlavnímu nádraží. A pak se po ním (ten den podruhé) svezl břeh a Vorkuš se zase ocitl v zběsilém proudu řeky.

Tentokrát se mu podařilo vydrápat se pod Petřínem, a protože se blížil čas ohlášeného sněmu Nesmrtelných, vzal to rovnou nahoru na petřínskou rozhlednu. K jeho velké radosti tam přiletěla na vzducholodi i Bojka a přivezla s sebou nejen Igora a Kateřinu, ale i vlka uzavřeného v nehybné vzdušné skořápce. Na sněmu se snaží poukazovat na důležitost svého výzkumu (dokonce podnikne i pokus sehnat případné sponzory) a nakonec se celkem neochotně vydá s Něvou k hostinci. Má pocit, že druhý Vír by se takhle hned pouštět neměl, že možná nemluví úplně pravdu, a třeba bude ještě mnohonásobně nebezpečnější než ten první, co my víme, že ano. Preventivně si s sebou tedy ještě vezme dělo, kdyby náhodou bylo potřeba trocha síly. Něva s sebou sice bere pražského golema, ale dělo navíc ještě nikoho nezabilo.

Nejprve pošlou do sklepa golema a pak se tam vydá Něva. Po chvíli vyjde a prohlásí, že je potřeba Sklep uvolnit a spálit barák; Vorkuš protestuje, v tu chvíli se tam zhmotní Černovous a přidá se na Něvinu stranu. Vorkuš s Černovousem v této vypjaté situaci dají průchod vzájemné nedůvěře místy hraničící s nevraživostí a porvou se. Pak znaveně sledují souboj Vírů na nebi nad Prahou, zatímco za zády jim plápolají plameny.

Primář byl po tom všem zralý na doušek horkého Proškova vína a postel. Tu náhle jeho pozornost ale upoutal poněkud děsivý výjev – po kamenném zábradlí Karlova mostu si to, jako po přehlídkovém mole, vyšlapovala Kateřina zahalená ve zdobeném niqabu. Jakmile zmizela její ohyzdná tvář, vrátil se jí všechen bývalý půvab a šarm, a dohlížející personál, který ji měl na starosti, dokázal jen uchváceně přihlížet jejím kreacím. Vorkuš se rozběhl směrem k nim, když tu náhle Kateřina zavrávorala a zřítila se do zpěněné řeky. Vorkuš ihned změnil směr a vydal se k nábřeží, kde kotvily pramičky; do jedné naskočil (spolu se sestrami, které se vzpamatovaly ze svého ochromení) a podařilo se mu Kateřinu vytáhnout do lodě – dokonce bez niqabu. Pak se ale loďka náhle zhoupla a Vorkuš s Kateřinou skončili zase ve vodě… aby se vyhrabali (kde jinde než) u továrny na dynamit.
Zrovna se tam balí vodní duchové, kteří tam tuto noc pořádali trh. Vorkuš sice nechce nic prodávat, ale jak se tak dívá na Kateřinu, napadne ho, jestli by náhodou nechtěl něco prodat…

A tak se primář vrátil na František se spoustou peněz, se kterými se mu podařilo dotáhnout do úspěšného konce celou řadu projektů.

Něva


I Něva seznala na počátku nového věku, že je načase zbavit se všeho toho harampádí, které se hromadí na Poříčí ve skladech. Vydala se tedy do Národního muzea, aby vše prodala, a pořídila o několik řádů lépe než Bojka – kurátoři totiž dobře situované pražské mecenášce přímo zobali z ruky a za dodané artefakty se jí bohatě odměnili.

Když se pak vydala dolů po Václaváku zpátky domů, oslovila ji jakási mladá žena, která se představila jako Magdalena Frivolina Nilská. Velice aktivně Něvu lákala, aby se účastnila (nebo, přesněji řečeno, aby zasponzorovala) módní přehlídku, kterou organizuje, První pražský týden francouzské módy. Něva se tomu příliš nebránila, jakmile však Nilská získala kontakt na Proška, rozhodla se obejít prostředníka a domluvit se přímo s dodavatelem toho výtečného vína, kterým je Poříčí tak proslulé. Něva se ale nenechala obalamutit, ženu sledovala a na začátku Stromovky ji nenápadně zlikvidovala. V šatech našla kromě seznamu různých umělců, mecenášů, tanečníků a podobně i dva lístky do opery na večerní představení; ty zabavila a rozhodla se je věnovat Proškovi za to, že jí pomůže zbavit se nepohodlného těla.

Zesnulá slečna Nilská k Proškovi nakonec ale ani nedoputovala. Když ji Něva opatrně převezla přes brod (převozníkovi přitom dala jasně najevo, že přítelkyni není dobře a že je nemá obtěžovat hloupými dotazy), potkala Bojku, která od ní tělo odkoupila. Když už ale byla v Troji, řekla si, že Proška stejně navštíví – a v hostinci nalezla rozjařeného hostinského, který jako by omládl, a který ji nadšeně povyprávěl, jak to s Bojkou dali dohromady, že už je skoro ruka v rukávě, že už bude svatba a že už se těší, až tu zase bude mít nějakou ženu. Něva mu popřála hodně štěstí a jako výraz dobré vůle mu předala dva lístky na večerní představení v pražské opeře, s tím, že tam má Bojku pozvat. Proška to naprosto nadchlo a hned se začal připravovat.

Něva se vrátila domů a otevřela mysl Víru, aby zjistila, co je vlastně zač kámen mudrců, který už několik staletí opatrovala v jedné ze svých pokladnic. Vidění, které se před ní otevřelo, bylo trochu zvláštní – zdálo se, jako by Vír nebyl příliš nadšen z toho, že se na kámen mudrců ptá, a snažil se jí nakukat, že nejde o nic důležitého. Postupně se jí ale podařilo zjistit, že se jedná o způsob, jak upoutat pozornost jakéhosi Sněmu Vírů; a že to možná bude pozornost, o kterou zrovna ten jejich Vír nijak zvlášť nestojí.

Nastává sedmá hodina večerní, na kterou Cestářka svolala sněm Nesmrtelných. Sněm, který – jak by se dalo čekat – dopadne tím, že si všichni potvrdí, jak si vzájemně nedůvěřují, ale na druhou stranu ukáže, že možná se na zemi nacházejí Víry dva – ten jeden, kterého znají všichni, a ten druhý, který se, pravděpodobně, protože to jinak ani nejde, skrývá v Proškově Sklepě. Po sněmu se tedy Něva, Vorkuš a několik dalších vydá k Proškovu hostinci, aby se Sklepu podívali na zoubek. Náhoda jim přeje: zatímco nějaký sněm Nesmrtelných samotářskému hostinskému nestál za návštěvu Prahy ani náhodou, na romantický večer s Bojkou je natěšený jak malý, a půl hodiny před začátkem stepuje na schodech Opery. Cesta do Sklepa je tedy volná.

Vzhledem k tomu, že Něva si informace o kameni mudrců nechala pro sebe, k Vorkušově velké hrůze se bez jakékoli bázně vydala do Sklepa. A opravdu tam navázala kontakt s druhým Vírem, který se představil jako Thanael. Vysvětlil jí, že byli spolu s jeho bratrem vysláni na tuto planetu, aby podstoupili zkoušku dospělosti a dokázali, že jsou schopni udržovat světlo a stín v rovnováze. Mocichtivý Samiel ale využil jeho chvilkové nepozornosti a při příchodu na Zemi ho uvěznil v tomto prostoru a ustanovil Proška jeho strážcem. Teď se ale lhůta vymezená na zkoušku blíží ke konci a Samiel ví, že pokud něco rychle neudělá, stihne ho trest. Jednou z podmínek jejich zkoušky bylo to, že nesmí nijak zasáhnout přirozený vývoj na dané planetě – což tím, že z té šarvátky vznikli Nesmrtelní, Samiel porušil… a teď se je snaží tiše a nenápadně odstranit.

Něva se vrátí do hostince a po krátké poradě s Vorkušem a Černovousem hostinec i přes protesty ctěného doktora zapálí. A jak se zhroutí staletý kámen, ze kterého je budova vystavěna, zhroutí se i vězení, které drží Thanaela v zajetí. S tichým puknutím druhý Vír vyletí ven a na noční obloze nad potemnělou Prahou se strhne zápas, který Nesmrtelní uchváceně sledují, zatímco jim za zády plápolají plameny.

Když se Víry utišily a hostinec dohořel, vydala se Něva k domovu. Cestou uviděla, jak se ve zvířené vodě točí kolt, a zatoužila ten moderní americký vynález vlastnit. Co se ale nestalo; povodeň ji smetla a odnesla… nikam jinam než k továrně na dynamit, samozřejmě. Shodou okolností se tam ale právě konal neobyčejný trh – vodní duchové tam měli rozložené stánky a prodávaly věci obyčejné i neobyčejné, od pistolí po vzpomínky na letní den. To je přesně podle Něvina gusta, tak si nakoupí několik balíčků s podivným práškem, které by měly fungovat jako teleporty. Pak ji duchové ještě navíc svezou domů a když vystoupí na břeh nedaleko Poříčí, je připravena jít si v poklidu lehnout.

K tomu bude ale ten večer ještě mít daleko. Když vkročí do své pracovny, uvidí tam Bojku zamotanou do lana od hlavy k patě, jak je zavěšená na lustru. Za stolem se v Něvině křesle válí jakýsi muž s maskou a pláštěm, který si pohrává s kordem. Vyplísní ji za to, že se opovážila dát lístky do jeho lóže takovým dvěma barbarům, jako byli ti dva, kteří tam nakráčeli dnes večer. Než to ale stihne nějak zvlášť rozvést, Něva s ním udělá krátký proces. Jakmile z něj dostane, kam dal Proška (do kotle v kotelně), rozváže Bojku a nechá ji, aby si s fantomem opery vyřídila účty sama. Pak rychle běží zachránit Proška, který je po nevydařeném večeru s novým objevem ve velice depresivní náladě. Něva se s ním jde projít po Praze zatopené v ranním světle, aby přišel alespoň trochu na jiné myšlenky.

„Víš, když mně ta Liběna tak strašně schází,“ soukal ze sebe nešťastný Prošek. „Já si i myslel, že to bude dobrý, když budu mít nějakou jinou ženu, ale Liběnu nikdo prostě nenahradí. Já jsem toho udělal tolik pro to, aby zůstala naživu, abychom mohli být spolu…“ Rozplakal se.

A to ještě nevíš, že ti vyhořel hostinec, pomyslela si Něva.


Černovous


Černovous se už delší dobu zajímal o dělnické nepokoje v továrních čtvrtích a rozhodl se zjistit, odkud vítr vane a kdo to vlastně v pozadí tahá za nitky. Zjistil si tedy, že vůdčí osobnosti dělnické revoluce se údajně scházejí v jakémsi hostinci U zavěšených hodinek nedaleko Arbesova náměstí a vydal se na výzvědy. Jeho přirozenému šarmu (respektive šarmu Petra Jana Světeckého, jak se představil) netrvalo dlouho, aby si získal náklonnost několika štamgastů, kteří slíbili, že ho seznámí s jedním z vůdců – Františkem Chleborádem.

Černovous vyjádřil přání seznámil se s Chleborádem blíž – v tu chvíli se však na druhém konci místnosti strhla mela provázená výkřiky „Špeh!“ a „Policie!“. Ukázalo se, že stejný nápad jako Černovous měl i Miroboj, toho času šéf c. k. policejního sboru. Černovous se ihned chopil příležitosti, probojoval se k Mirobojovi, nenápadně mu naznačil, ať se nechá zpacifikovat, a pak mu dal takovou divadelní nakládačku, že osazenstvo hostince řičelo blahem. Černovous se tedy zapsal před zraky všech, kteří se nějak účastnili dělnického hnutí, jako velký bijec fízlů; a pověst podpořil tím, že odjel na Mirobojově výstavní parní motorce s beraními rohy, kterou znala celá Praha. Jeho noví přátelé ho každopádně slavnostně provolají vrchním velitelem dělnického hnutí a pozvou ho, ať přijde v sedm večer do jisté továrny, že se s ním Chleborád rád setká.

(Trochu se mu samozřejmě nehodil fakt, že sněm Nesmrtelných byl svolaný na stejnou hodinu; vyřešil to ale šalamounsky (černovousky?) a poslal na setkání buřičů Madam Grossherzig s jejími děvčaty, aby osazenstvo putyky trochu zabavily, dokud tam nebude mít čas dorazit.)

Pozvání na sněm Nesmrtelných, které mu – stejně jako ostatním – doručil černý havran napsané na pergamenu švabachem, ho zaujalo. Do té doby ho nenapadlo, že by vzpoura strojů mohla mít něco společného s Vírem, ale když to teď byla celkem zajímavá teorie, chtěl o tom věděl víc. Kromě toho, neslyšel snad, že Slunečnice byla viděna na Smíchově? Určitě s tím má něco společného. Vydal se tedy pátral a brzy zjistil, že stroje se zatím projevují hlavně tak, že staví barikády – a to hlavně proti vodě, ale místy i proti lidem. Na několik místech se opevnily v továrně a nikoho nepouštěly dovnitř. Jeden dělník se tam prý přece jen dostal – pamatuje si, jak k němu nějaký stroj jde, pak ztratil vědomí a probral se před branami továrny. V hlavě mu zazníval hlas: „Odejdi! Tohle není záležitost lidí.“ Co však Černovous zjistil, stroje zatím nikdy nikomu neublížily.

Vyrazil se tedy na jednu z dotyčných továren podívat. Cestou jel kolem Miroboje, který zrovna zatýkal těch pár lidí, kteří se zdrželi příliš dlouho v dělnické hospodě, a uviděl, že přibral omylem i Vorkuše. Přesvědčil ho, ať Vorkuše pustí, a Miroboj neochotně souhlasil; vzápětí ale Černovousovi oznámil, že by na oplátku chtěl, aby mu přivedl Cestářku. Prý už párkrát pustila do oběhu nějaké nepříjemné drby o císaři a dvoru, Vídni se to nelíbí, a jemu to brzdí služební postup. Potřeboval by ji zavřít, ale jako by to tušila, nenechá se.

Černovous se z toho nějak prozatím vymluvil a později se sešel s Cestářkou a požádál ji, jestli by se nenechala na jednu noc zavřít do vězení, aby měl Miroboj klid

„Ty si přece odevšad nějakou cestičku najdeš,“ přemlouvá ji. „A když tam půjdeš jednou, budeš mít na dalších sto let pokoj.“
„Víš, jak nesnesitelné je pro někoho jako já, aby byl uzavřený v místnosti, odkud se nedá utéct?“ odvětí smutně Cestářka. „Ale že mě o to žádáš, vyjdu ti vstříc. Nechám se Mirobojem zatknout.“


Jakmile má tohle Černovous vyřízené, domluví si setkání s jakýmsi panem Ringhofferem, který vlastní jednu z „okupovaných“ továren. Setká se s ním a pokusí se ho přesvědčit, že by mu s tím problémem mohl pomoci – a že pan Ringhoffer by pak na oplátku mohl tuto jednu továrnu věnoval dělnickému lidu. Že by mu třeba první rok platili nějaké tantiémy, ale že by patřila lidu. Pan továrník o tom samozřejmě nechce ani slyšet, ale Černovousovy přesvědčovací schopnosti jsou mocné a brzy se zdá, že o tom minimálně začíná uvažovat. Řekne Černovousovi, že si to ještě promyslí, a že má večer přijít do opery, kde si o tom promluví.

Jakmile nadešel večer, pokusil se Černovous proniknout do továrny. Vchody hlídaly stroje, ale nakonec se mu dovnitř dostat podařilo. Podařilo se mu dokonce i najít Slunečnici a následovala potyčka, při které se ji pokusil osvobodit. Ujasnil si přitom (to, když se s některým ze strojů pokusil debatovat), že se opravdu jedná o boj mezi dvěma Víry – tím, se kterým se Nesmrtelní již setkali, a tím, který se skrývá v Proškově Sklepě. Nakonec se ale před stroji musel dát na útěk – a poslední, co viděl, bylo, jak Slunečnici odnášejí do nějaké zadní místnosti. Stroje ho pronásledovaly až na smíchovskou náplavku. Už se blíží a zdá se, že ho brzy dohoní, když tu si náhle Černovous všimne, že na mostě stojí jeho záchrana: zabrzděná lokomotiva s vagonem. Rozběhne se k ní a podaří se mu strojům uniknout.

Na hlavním nádraží po něm sice jakýsi úředník chtěl jakási lejstra, ale Černovousovi se ho podařilo odpálkovat; vzápětí ho dohnala Bojka, která ze sebe vyklopila, že po ní Prošek jede a že neví, co s tím má dělat. Černovous jí poradil, aby mu mírně, ale pevně vysvětlila, že se k sobě nehodí, a že to určitě dobře dopadne.

A pak už se přiblíží sedmá hodina, Černovous vyšle svůj harém do vlastenecké hospody a sám vyrazí na Petřínskou rozhlednu. Podělí se s ostatními o to, co ví, a slíbí, že až si něco zařídí, přidá se k Něvě a Vorkušovi, kteří se jdou podívat Sklepu na zoubek. Jak se sněm postupně rozpouští, přistoupí k Černovousovi nenápadně Miroboj a významně pohlédne na Cestářku, která se chystá opustit Petřínskou rozhlednu dveřmi do výtahové šachty. Černovous nenápadně požádá Cestářku, jestli by se tedy, jak slíbila, nenechala zatknout, a ona se s útrpným výrazem nechá Mirobojem odvést na Malou Stranu.

Ten večer má totiž Černovous napilno. Teleportuje se do vlastenecké hospody (samozřejmě nenápadně) a seznámí se s Chleborádem, který tam toho večera vede bouřlivou diskuzi. Chleborád Černovouse nabádá, aby to s tou horlivostí nepřeháněl, že dělnické hnutí je teprve v plenkách a je potřeba ještě dlouhá léta teorie, než bude možné uvést teorii do praxe.

Jakmile si je Černovous jistý, že si ho Chleborád zapamatoval a že ho tu dnes večer vidělo hodně lidí, nenápadně se teleportuje k Proškovi. Tam se zrovna Něva s Vorkušem dohadují, jestli druhý Vír ze Sklepa vypustit, nebo ne. Černovous se do debaty vloží a vytočí Vorkuše natolik, že se na sebe vzájemně vrhnou a Černovous nakonec vyjde z bitky, která je oba zcela vyšťaví, alespoň jako morální vítěz. Pak pomůže Něvě zapálit hostinec a sleduje spolu s ní a Vorkušem bitvu Vírů na obloze.

Nicméně noc se už chýlila k ránu a před Černovousem ležel ještě jeden úkol: osvobodit definitivně Slunečnici. Teleportoval se tedy zpátky do továrny, a to se mu opravdu povedlo – objevil se přímo vedle Slunečnice… která se houpala v železné kleci zavěšené uprostřed velké prázdné tovární haly plné oživlých strojů. Po všech teleportech této noci a potyčce s Vorkušem byl Černovous už dost zničený. Pokusil se z klece dostat násilím, to ale nedopadlo; pak si ale uvědomil, že vedle sebe vlastně má mocnou vynálezkyni. Společně se jim podařilo jeden ze strojů přilákat blíž a přesvědčit, aby je z klece pustil; a když mu pak Černovous oznámil, že Víry si to už vyříkávají spolu a světlo a stín na zemi je opět v rovnováze, všechny stroje v továrně znehybněly.

Pak se Černovous vydal do opery promluvil si s továrníkem Ringhofferem. Ten se nakonec nechal přece jen přesvědčit, že tu jednu továrnu může postrádat (protože když stroje nepracují, jak potřebuje, stejně se nejedná o ziskovou záležitost) a uvolil se předat ji do rukou dělnického lidu. Černovous se tuto úžasnou novinu vydal oznámit Chleborádovi, ke své velké nelibosti se však vděku nedočkal. Místo toho ho vůdce-teoretik dělnického hnutí vyplísni za to, že je příliš horlivý, že dělnický lid ještě není dostatečně vzdělaný na to, aby si mohl dovolit vést továrnu, a že ještě, co víc, budou vlastně rok pracovat zadarmo a všechny plody své práce odvádět nějakému továrníkovi! „To jste, soudruhu, příliš nedomyslel!“

Jestli se ale Černovousovi něco rozhodně nechtělo do budoucna řešit, byla to demokratická továrna, kde si jsou všichni rovni. Bylo to sice těžké, ale podařilo se mu nakonec Chleboráda přesvědčit, že by tomu měl dát šanci a dokonce celý projekt zaštítit a výsledky vzít na svá bedra.

A pak, zproštěn závazku a oslavovaný jako hrdina lidu, se Petr Jan Světecký vydal zpět do svého renesančního městského paláce na Malostranském náměstí.
Balú
Příspěvky: 22
Registrován: 24. 8. 2010, 16:40

Re: [AW] Nesmrtelní (tabletop)

Příspěvek od Balú »

Hotovo, zapsáno. Po steampunku jsme přestali hrát.
Uživatelský avatar
MarkyParky
Příspěvky: 16381
Registrován: 11. 8. 2011, 02:37

Re: [AW] Nesmrtelní (tabletop)

Příspěvek od MarkyParky »

Veliké děkuju za zápisy ;o)
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 11 hostů