VII. Století páry (19. století)
Cestářka (Národní listy) píší:
- Do Prahy přijel František Křižík;
- Zavítal k nám i slovutný doktor Frankenstein;
- Slunečnice byla naposledy spatřena na Andělu, jak rozmlouvá se stroji. To děvče kuje nějakou neplechu!
- Do smíchovských továren tov. Hanzela přibyl nový tkalcovský stav s automatickým pohonem.
Záboj (Božena "Bojka" Košířská)
Tak jako řadě ostatních Nesmrtelných se Bojce (druhdy známé jako Záboj, v tomto věku vystupující jako Božena Košířská, rázná majitelka a provozovatelka vzducholoďových doků na pražském Smíchově) podařilo za léta svého života shromáždit celou řadu předmětů, které – ač ve své době běžné a k mání za levný peníz – postupem času nabyly na hodnotě. Do její sbírky se počítaly tak rozličné artefakty jako husitský kovový ježek, žoldnéřský oděv nebo několik pozdně renesančních obrazů ze ztracené rudolfínské sbírky. Když se tedy doslechla, že nově zbudované České národní muzeum vykupuje historicky cenné předměty, rozhodla se, že je na čase všeho se zbavit, nejlépe na tom trochu vydělat.
Od dob, kdy byla mírnou služebnicí Krvavé Kateřiny, uplynula už celá řada let a Bojce se vrátilo trochu ze ztraceného sebevědomí Záboje dob minulých (někteří by to možná nazvali buranstvím; na to by si Bojka odplivla a prohlásila, že si přece potřebuje v docích nějak sjednat respekt). Proto se do muzea vydala stylově – ve vzducholodi –, spustila kotvu na vnitřní nádvoří a slanila dolů. Samotný obchod byl už méně dramatický a skončil tím, že Bojka pokorně předala všechny své cennosti vlasteneckému kurátorovi a byla ráda, že se jí vůbec zaplatil vodík na cestu z Košíř na Nové Město.
Cestou si ale všimla, že se v Podolí u Vltavy děje něco divného. Na rozdíl od Záboje měla dívka, do jejíhož těla Kateřina přenesla duši, citlivější pohled na svět kolo sebe, a Bojka uviděla, že vedle vody dochází k souboji světla a stínu. Vír – ten Vír, se kterým jednou za čas některý z Nesmrtelných mluvil – tam hrnul na Prahu stoletou vodu; proti té stály valy a barikády, které narychlo dávaly dohromady oživlé stroje. Pracovaly samy od sebe, poháněné jakýmsi světlem; a všude okolo nich stáli ti, kteří je za běžných okolností obsluhovali, a pomalu ale jistě propadali panice.
Bojku napadlo, že by se to mohlo líbit Cestářce, která pilně psala do všech vlasteneckých listů, které v té době vycházely, a nechala jí odeslat telegram. V následujícím okamžiku se otevřely dveře kumbálu na košťata a z něj vyšla Cestářka. Nechala se zavést do Podolí, rozdala členům posádky deset daguerrotypů (které také vytáhla z toho samého kumbálu), a po rychlém zaučení zase zmizela, s tím, že jí mají dodat fotky. Bojku také napadlo, že se jedná o informace, které by mohla ocenit většina Nesmrtelných, a proto požádala Cestářku, aby vyhlásila sněm – shodly se, že nejlepším místem bude čerstvě dostavená a prozatím nezkolaudovaná Petřínská rozhledna.
Při focení si Bojka všimla, že stoletá voda přinesla do Prahy spoustu věcí, mimo jiné i cosi, co se zdálo být funkčním Gatlingem. Pokusila se ho vylovit, ale nepodařilo se jí to, sklouzla z lana a spadla do řeky.
Z rozvodněné Vltavy se vyhrabala až někde u Podbaby, v místech, kde v dávných dobách stávala tvrz Zámka. Dnes ji nahradila továrna na dynamit. Jak se Bojka (se spoustou vybraných výrazů) brodila kalným bahnem ke břehu, náhle voda kolem ní začala vířit a zformovala se do několika matných postav. Chrabrá kapitánka zaječela, až z lesa na protější straně řeky vyplašila hejno ptáků, a rychle se vydrápala na nejvyšší balvan. Otočila se, aby čelila vodním duchům.
Ukázalo se, že se jedná o zombie, které kdysi Záboj podědil po Slavobojovi, a které se utopily na řece při jeho jednom pokusu a říční pirátství na Vltavě. Duchové přišli o těla, ale byli moc rádi, že svého ztraceného pána zase našli, a halasně se dožadovali těl nových. Bojka jim naslibovala, co se dalo, a nechala se řekou zanést k Proškovi, u kterého tušila, že by možná nějaká ta těla mohla sehnat.
A Proškovi to opravdu žádný problém nedělalo. Jen cena přišla Bojce trochu vysoká – za deset těl jedna společně strávená noc. „Víš, když od té doby, co Liběna odešla, tu jsem tak sám,“ povzdychl si hostinský. „A tys od dob, co z tebe je ženská, docela kus!“ Bojka nakonec neochotně souhlasila.
Zpátky do města se vydala už pěšky. Cestou potkala Něvu, která s sebou, shodou okolností, také jednu mrtvolu vezla. Ještě docela čerstvou. Bojka ji od ní odkoupila a rovnou ji přiřadila jednomu z duchů, který byl z nového těla naprosto nadšený. Celé to kupčení s mrtvolami dalo ale i otrlé kapitánce trochu zabrat, takže se na letenské pláni zastavila, aby si na chvíli odpočinula a srovnala si myšlenky.
Praha se koupala v letním oparu, rozvodněná řeka hučela a nad nedávno zřízeným sanatoriem Na Františku se poklidně vznášela Bojčina vzducholoď
Karolína Světlá. Kapitánka na ni zálibně hleděla a snažila se ignorovat nadšené drmolení své nové služebnice – a právě ten mírný okamžik si Vír vybral k tomu, aby Bojce učinil nabídku, která se neodmítá: Stane se paní nebes, královnou oblohy, ve vzduchu se jí nikdo nevyrovná… a stačí k tomu jen taková drobnost, která ji, vzhledem k okolnostem, zřejmě nebude činit žádné obtíže: sprovodit ze světa Slunečnici, kdysi známou jako Půlnočnici.
Bojka bez váhání odmítla a rozezlený Vír smetl v odpověď
Karolínu Světlou z oblohy.
Naprosto rozzuřená Bojka vyrazila ihned Na František, kde se na tu spoušť úplně stejně rozzuřeně díval Vorkuš, správce a primář místního sanatoria, jehož nejnovější pavilon se pod náporem několika tun plátna a kovových plátů změnil v hromadu třísek. Bojka mu jako odškodné přenechala alespoň svou novou zombii, přikázala mechanikům, aby
Karolínu opravili a vydala se požádat Něvu o radu, co s Proškem. Moc se jí s ním totiž noc trávit nechtělo a představa, že by se z ní měla stát Liběna č. 2, se jí také příliš nezamlouvala. Měla ale pocit, že Něva se situací spíš baví a stojí na straně svého dlouholetého obchodního partnera, tak se rozhodla, že se raději ještě vydá zeptat Černovouse. Od Něvy si alespoň koupila dělo, protože stále nevzdala představu, že se jí někdy podaří
Karolínu obrnit.
Protože se už blížil čas sněmu, vrátila se Bojka k sanatoriu a naložila do provizorně opravené
Karolíny Igora a Kateřinu, kteří toho času byli léčeni v sanatoriu doktora Kuše. Zamířili do Podolí, kde měl údajně něco dělat Vorkuš, ale nenašli ho; místo toho uviděli, že v nějaké vzduchové buňce se vznáší cosi, co vypadá jako zbytky stínového vlka. Bojku napadlo, že to možná bude mít s Vorkušem něco společného, a tak baňku preventivně naložila také.
Sněm v bodech
1) Co víme o Vírech?
Kdesi existuje svět Vírů, které udržují rovnováhu mezi světlem a stínem, jasem a temnotou. Tyto entity jsou samostatný národ a je jich víc. Na naši planetu (nebo do našeho světa) vyslali dva mladé Víry, Samiela a Thanaela, kteří tu měli projít jakousi zkouškou dospělosti (jakou, to není úplně jisté). Když poprvé vstoupili na zem, Samiel neodolal pokušení být pánem celého světa sám a uvrhl Thanaela do vězení – do Sklepa. Pak si na světě dělal, co chtěl.
Kdysi Samiel zmínil, že na jejich světě se nestřídá světlo a stín, ale jedna polovina je vždy plná světla a druhá vždy temná, a že to by chtěl zavést u nás. Ale mohl lhát.
2) Proč jsme Nesmrtelní?
To nevíme, ale určitě to byl nechtěný vedlejší efekt, protože Samiel se snaží zahladit stopy. (Proč? Blíží se zúčtování před Sněmem Vírů?)
3) Co s tím má společného měsíční světlo, Půlnočnice?
Těžko říct, víme jen to, co nám řekl Samiel, ale ten mohl lhát. A ten tvrdil, že je potřeba, aby bylo světlo a stín v rovnováze, a že když je kus světla světa v Půlnočnici, v té rovnici chybí.
4) Co jsou zač vlci Víru?
Přesně nevíme.
5) Co s tím teď budeme dělat?
Pustíme Thanaela ze Sklepa a uvidíme (Vorkuš je proti).
Vzhledem k tomu, že Prošek se z hostince téměř nikdy nevzdaloval, naskýtala se ten den jedinečná šance, kdy si Sklep jít pořádně prohlédnout. Padlo rozhodnutí, že Bojka půjde s Proškem do opery a na několik hodin ho zabaví, zatímco ostatní si půjdou prohlédnout Sklep. Bojka se tedy letěla domů převléct a pak svým parním kočárem dorazila k Národní opeře.
I Prošek se hodil do gala. Čekal na ni před dveřmi a galantně ji uvedl dovnitř a k lóži číslo třináct. Uvaděčka zalapala po dechu, když jim kontrolovala lístky a zeptala se, jestli si jsou opravdu jistí, že mají správné číslo. „To je přece
jeho lóže,“ špitla. Prošek ji ujistil, že lóže je správná, a nechali se usadit.
Ani Prošek, ani Bojka ještě nikdy v životě v opeře nebyli. Nevěděli tedy, že není úplně běžné, že by stěny lóže byly posety podivnými troubami, které trochu připomínaly trouby gramofonové. Pozorně sledovali první dějství.
„Hele, a kdy se v opeře tleská? Tleská se vůbec?“
„Co já vím, já nikdy na žádné nebyl!“
„Já jenom na Třech Mariích asi před dvěma sty lety, a to bylo tak zlý, že jsme na ně házeli rajčata.“
„To se tady asi nedělá…?“
„Stejně žádná nemáme.“
Po první čtvrthodině bylo vidět, že to Proška moc nebaví a začal nenápadně pokukovat po lenošce potažené červeným sametem, která stála kousek za nimi v rohu. Po několika nenápadných a několika nápadných náznacích Bojka usoudila, že čím dřív to bude mít z krku, tím líp, a lenoška zažila bouřlivou premiéru. Sotva na sebe pak ale Prošek s Bojkou stihli natáhnout oblečení, najednou si uvědomili, že s nimi v lóži je někdo třetí.
„Takové znesvěcení…“ zasyčel kdosi a pak Bojka ucítila, jak ji na tvář někdo přitiskl hadr namočený v nějaké páchnoucí tekutině.
Když se probrala, měla ruce svázané nad hlavou a visela na jakési půdě – z ozvěny orchestru, který se ozýval odněkud zpod ní, usoudila, že na půdě pražské opery. Všude kolem ní visela spousta jiných žen, také s rukama svázanýma nad hlavou. Všechny měly obličej nalíčený tak, aby vypadaly jako porcelánové panenky – a na rozdíl od Bojky byly mrtvé. Kousek před ní prohrabával jakýsi muž skříňku, na které byla rozložená líčidla a sada rezavějících chirurgických nástrojů. Pořád se po Bojce po očku koukal, jako by si ji měřil. Měl přes půlku tváře bílou masku, u pasu kord a přes rameno pláštík.
Bojka nehodlala čekat, až ji potká podobný osud jako ostatní dívky. S vypětím všech sil se vymanila z pout a po fantómovi opery – protože to nemohl být nikdo jiný – se vrhla. Fantom se jí lehce vysmekl a po dlouhé honičce, při které se Bojka málem zřítila ze střechy, se jí ho podařilo dohnat v provazišti. Cestou (protože Bojka pronásledování provázela náležitě hlasitým řevem) se v zákulisí prosmykla kolem jakési postarší dámy. Když ta žena Bojku uviděla a všimla si mizejícího pláštíku, zbledla.
„Ruku ve výši očí,“ zašeptala.
„Co?“ zarazila se Bojka.
„Pandžábské laso, mladá paní. Držte ruku ve výši očí.“
I přes varování postarší dámy se ale Bojce fantoma polapit nepodařilo. Naopak, v provazišti potyčku prohrála a než se nadála ztratila vědomí. Probrala se v Něvině kanceláři, zachumlaná do lasa jako mumie. Fantom si s Něvou chtěl vyřídit účty za to, jak naložila s lístky do jeho lóže; Něva se s ním ale příliš nepárala a jakmile z něj dostala, kde najde Proška, nechala ho Bojce napospas. Ta ho trochu "pozábojovsku" propleskla a pak ho odvedla do sanatoria, kde ho Vorkuš přivítal s otevřenou náručí.
Vorkuš (doktor Kuš)
Doktor Kuš začal ten den, stejně jako každé ráno, vizitou. Na lůžkách jeho sanatoria nacházela útěchu celá řada pacientů, a čím podivnější a atypičtější chorobou trpěli, tím byl doktor šťastnější. Zvláštní přístup vyžadovali zejména Nesmrtelní, kteří se tu v jeho péči zotavovali z nešetrného zacházejí Vorkušova předchůdce Maroka – nebo tedy alespoň na první pohled.
To ráno bylo pro Vorkuše těžké vizitu dokončit, protože ho při ní s neustálým štěbetáním obletovala rozjařená Kateřina. Tato mladá žena, druhdy se honosící přízviskem Krvavá, bylo od své… operace… zcela jiným člověkem. Usměvavá, milá, nepříliš bystrá, nacházející potěšení v drobných každodenních radostech. Dneska po Vorkušovi chtěla, aby ji doporučil jako modelku na nějakou novou přehlídku, prý První pražský týden pařížské módy. Vorkuš jí to roztržitě přislíbil, s tím, že tu nějaká arabská šlechtična zapomněla zdobený niqab a že to by mohlo být přesně pro ni.
Jeho pozornost totiž před několika dny zaujal článek o tom, že na Smíchov dovezli jakýsi nový textilní stroj, lepší než jakékoli dosavadní, který snad dokonce pracuje částečně sám. Smíchovští dělníci se proti tomu samozřejmě bouřili, ty by se ale bouřili i proti novému typu žehličky. Vorkuš se každopádně rozhodl, že stroj obestřený tajemstvím pořádně prozkoumá a vydal se na Smíchov.
Když se ale tak potloukal po prázdných výrobních halách, upoutal nežádanou pozornost několika dělníků, kteří pojali podezření, že je špehoval při plánování dalšího protestu. Podařilo se mu je přesvědčit, že je jedním z nich a nasměroval je na Smíchov, kde věděl, že se nějaké nepokoje konají. Jeho noví soudruzi z toho byli nadšeni; tak nadšení, že Vorkuše přijali za svého nového bratra a odvlekli ho s sebou. Davy v ulicích houstly, a zatímco doktor vyřvával socialistická hesla, překotně přemýšlel, jak by se z té šlamastyky dostal. Nakonec se mu podařilo nenápadně zmizet, při útěku se ale svezl dolů a spadl do Vltavy, která ho odnesla až na Malou Stranu. Sice se mu tam podařilo z mokrého živlu vylézt, připletl se ale do ruky rozlícenému Mirobojovi, kterému nějaký dělník ukradl jeho ceněnou parní motorku, kterou znala celá Praha. Ať Vorkuš protestoval, jak chtěl, skončil v přistaveném antonu spolu s dalšími chycenými protestujícími. Naštěstí jde v tu chvíli kolem Černovous, který Miroboje přesvědčí, aby Vorkuše pustil.
Vrátil se s ostatními do nemocnice a s hrůzou zjistil, že se na nejnovější pavilon sanatoria Na Františku právě zřítila vzducholoď. Po nějaké chvíli přiběhla Bojka, ze které se vyklubala majitelka zmíněného dopravního prostředku, a po chvilce handrkování Vorkušovi přenechala jako odškodnění živou a mluvící zombii na zkoumání. Lékař byl nadšen; materiál je materiál. Protože s pavilonem nešlo už nic dělat, vizita byla dokončena a výzkum textilního stroje skončil nezdarem, obrátil se Vorkuš k několika plánům, na kterých pracoval ve chvilkách volna. Jeden zahrnoval práci s živými tkáněmi a byly k němu tedy potřeba spousty ledu – ledu, který bylo potřeba dopravit z branického pivovaru na František.
Po chvilce přemlouvání příslušného c. k. zřízence se Vorkušovi podařilo získat na hlavním nádraží lokomotivu s vagonem. Odjel s ní k železničnímu mostu a vydal se s několika lékaři k pivovaru, aby po vodě nechali splout led. Po cestě uviděl poslední okamžiky zápasu jakéhosi stroje s jedním z vlků Víru; vlk vydechl naposledy, stroj o krok ustoupil a znehybněl. Vorkuš k nim okamžitě přiběhl a podařilo se mu vlka zachytit (než se stihl rozplynout v stín) do bubliny nehybného časoprostoru.
V tom okamžiku za sebou uslyšel zahoukání a když se otočil, uviděl, jak si to lokomotiva šine zpátky k hlavnímu nádraží. A pak se po ním (ten den podruhé) svezl břeh a Vorkuš se zase ocitl v zběsilém proudu řeky.
Tentokrát se mu podařilo vydrápat se pod Petřínem, a protože se blížil čas ohlášeného sněmu Nesmrtelných, vzal to rovnou nahoru na petřínskou rozhlednu. K jeho velké radosti tam přiletěla na vzducholodi i Bojka a přivezla s sebou nejen Igora a Kateřinu, ale i vlka uzavřeného v nehybné vzdušné skořápce. Na sněmu se snaží poukazovat na důležitost svého výzkumu (dokonce podnikne i pokus sehnat případné sponzory) a nakonec se celkem neochotně vydá s Něvou k hostinci. Má pocit, že druhý Vír by se takhle hned pouštět neměl, že možná nemluví úplně pravdu, a třeba bude ještě mnohonásobně nebezpečnější než ten první, co my víme, že ano. Preventivně si s sebou tedy ještě vezme dělo, kdyby náhodou bylo potřeba trocha síly. Něva s sebou sice bere pražského golema, ale dělo navíc ještě nikoho nezabilo.
Nejprve pošlou do sklepa golema a pak se tam vydá Něva. Po chvíli vyjde a prohlásí, že je potřeba Sklep uvolnit a spálit barák; Vorkuš protestuje, v tu chvíli se tam zhmotní Černovous a přidá se na Něvinu stranu. Vorkuš s Černovousem v této vypjaté situaci dají průchod vzájemné nedůvěře místy hraničící s nevraživostí a porvou se. Pak znaveně sledují souboj Vírů na nebi nad Prahou, zatímco za zády jim plápolají plameny.
Primář byl po tom všem zralý na doušek horkého Proškova vína a postel. Tu náhle jeho pozornost ale upoutal poněkud děsivý výjev – po kamenném zábradlí Karlova mostu si to, jako po přehlídkovém mole, vyšlapovala Kateřina zahalená ve zdobeném niqabu. Jakmile zmizela její ohyzdná tvář, vrátil se jí všechen bývalý půvab a šarm, a dohlížející personál, který ji měl na starosti, dokázal jen uchváceně přihlížet jejím kreacím. Vorkuš se rozběhl směrem k nim, když tu náhle Kateřina zavrávorala a zřítila se do zpěněné řeky. Vorkuš ihned změnil směr a vydal se k nábřeží, kde kotvily pramičky; do jedné naskočil (spolu se sestrami, které se vzpamatovaly ze svého ochromení) a podařilo se mu Kateřinu vytáhnout do lodě – dokonce bez niqabu. Pak se ale loďka náhle zhoupla a Vorkuš s Kateřinou skončili zase ve vodě… aby se vyhrabali (kde jinde než) u továrny na dynamit.
Zrovna se tam balí vodní duchové, kteří tam tuto noc pořádali trh. Vorkuš sice nechce nic prodávat, ale jak se tak dívá na Kateřinu, napadne ho, jestli by náhodou nechtěl něco prodat…
A tak se primář vrátil na František se spoustou peněz, se kterými se mu podařilo dotáhnout do úspěšného konce celou řadu projektů.
Něva
I Něva seznala na počátku nového věku, že je načase zbavit se všeho toho harampádí, které se hromadí na Poříčí ve skladech. Vydala se tedy do Národního muzea, aby vše prodala, a pořídila o několik řádů lépe než Bojka – kurátoři totiž dobře situované pražské mecenášce přímo zobali z ruky a za dodané artefakty se jí bohatě odměnili.
Když se pak vydala dolů po Václaváku zpátky domů, oslovila ji jakási mladá žena, která se představila jako Magdalena Frivolina Nilská. Velice aktivně Něvu lákala, aby se účastnila (nebo, přesněji řečeno, aby zasponzorovala) módní přehlídku, kterou organizuje, První pražský týden francouzské módy. Něva se tomu příliš nebránila, jakmile však Nilská získala kontakt na Proška, rozhodla se obejít prostředníka a domluvit se přímo s dodavatelem toho výtečného vína, kterým je Poříčí tak proslulé. Něva se ale nenechala obalamutit, ženu sledovala a na začátku Stromovky ji nenápadně zlikvidovala. V šatech našla kromě seznamu různých umělců, mecenášů, tanečníků a podobně i dva lístky do opery na večerní představení; ty zabavila a rozhodla se je věnovat Proškovi za to, že jí pomůže zbavit se nepohodlného těla.
Zesnulá slečna Nilská k Proškovi nakonec ale ani nedoputovala. Když ji Něva opatrně převezla přes brod (převozníkovi přitom dala jasně najevo, že přítelkyni není dobře a že je nemá obtěžovat hloupými dotazy), potkala Bojku, která od ní tělo odkoupila. Když už ale byla v Troji, řekla si, že Proška stejně navštíví – a v hostinci nalezla rozjařeného hostinského, který jako by omládl, a který ji nadšeně povyprávěl, jak to s Bojkou dali dohromady, že už je skoro ruka v rukávě, že už bude svatba a že už se těší, až tu zase bude mít nějakou ženu. Něva mu popřála hodně štěstí a jako výraz dobré vůle mu předala dva lístky na večerní představení v pražské opeře, s tím, že tam má Bojku pozvat. Proška to naprosto nadchlo a hned se začal připravovat.
Něva se vrátila domů a otevřela mysl Víru, aby zjistila, co je vlastně zač kámen mudrců, který už několik staletí opatrovala v jedné ze svých pokladnic. Vidění, které se před ní otevřelo, bylo trochu zvláštní – zdálo se, jako by Vír nebyl příliš nadšen z toho, že se na kámen mudrců ptá, a snažil se jí nakukat, že nejde o nic důležitého. Postupně se jí ale podařilo zjistit, že se jedná o způsob, jak upoutat pozornost jakéhosi Sněmu Vírů; a že to možná bude pozornost, o kterou zrovna ten jejich Vír nijak zvlášť nestojí.
Nastává sedmá hodina večerní, na kterou Cestářka svolala sněm Nesmrtelných. Sněm, který – jak by se dalo čekat – dopadne tím, že si všichni potvrdí, jak si vzájemně nedůvěřují, ale na druhou stranu ukáže, že možná se na zemi nacházejí Víry dva – ten jeden, kterého znají všichni, a ten druhý, který se, pravděpodobně, protože to jinak ani nejde, skrývá v Proškově Sklepě. Po sněmu se tedy Něva, Vorkuš a několik dalších vydá k Proškovu hostinci, aby se Sklepu podívali na zoubek. Náhoda jim přeje: zatímco nějaký sněm Nesmrtelných samotářskému hostinskému nestál za návštěvu Prahy ani náhodou, na romantický večer s Bojkou je natěšený jak malý, a půl hodiny před začátkem stepuje na schodech Opery. Cesta do Sklepa je tedy volná.
Vzhledem k tomu, že Něva si informace o kameni mudrců nechala pro sebe, k Vorkušově velké hrůze se bez jakékoli bázně vydala do Sklepa. A opravdu tam navázala kontakt s druhým Vírem, který se představil jako Thanael. Vysvětlil jí, že byli spolu s jeho bratrem vysláni na tuto planetu, aby podstoupili zkoušku dospělosti a dokázali, že jsou schopni udržovat světlo a stín v rovnováze. Mocichtivý Samiel ale využil jeho chvilkové nepozornosti a při příchodu na Zemi ho uvěznil v tomto prostoru a ustanovil Proška jeho strážcem. Teď se ale lhůta vymezená na zkoušku blíží ke konci a Samiel ví, že pokud něco rychle neudělá, stihne ho trest. Jednou z podmínek jejich zkoušky bylo to, že nesmí nijak zasáhnout přirozený vývoj na dané planetě – což tím, že z té šarvátky vznikli Nesmrtelní, Samiel porušil… a teď se je snaží tiše a nenápadně odstranit.
Něva se vrátí do hostince a po krátké poradě s Vorkušem a Černovousem hostinec i přes protesty ctěného doktora zapálí. A jak se zhroutí staletý kámen, ze kterého je budova vystavěna, zhroutí se i vězení, které drží Thanaela v zajetí. S tichým puknutím druhý Vír vyletí ven a na noční obloze nad potemnělou Prahou se strhne zápas, který Nesmrtelní uchváceně sledují, zatímco jim za zády plápolají plameny.
Když se Víry utišily a hostinec dohořel, vydala se Něva k domovu. Cestou uviděla, jak se ve zvířené vodě točí kolt, a zatoužila ten moderní americký vynález vlastnit. Co se ale nestalo; povodeň ji smetla a odnesla… nikam jinam než k továrně na dynamit, samozřejmě. Shodou okolností se tam ale právě konal neobyčejný trh – vodní duchové tam měli rozložené stánky a prodávaly věci obyčejné i neobyčejné, od pistolí po vzpomínky na letní den. To je přesně podle Něvina gusta, tak si nakoupí několik balíčků s podivným práškem, které by měly fungovat jako teleporty. Pak ji duchové ještě navíc svezou domů a když vystoupí na břeh nedaleko Poříčí, je připravena jít si v poklidu lehnout.
K tomu bude ale ten večer ještě mít daleko. Když vkročí do své pracovny, uvidí tam Bojku zamotanou do lana od hlavy k patě, jak je zavěšená na lustru. Za stolem se v Něvině křesle válí jakýsi muž s maskou a pláštěm, který si pohrává s kordem. Vyplísní ji za to, že se opovážila dát lístky do jeho lóže takovým dvěma barbarům, jako byli ti dva, kteří tam nakráčeli dnes večer. Než to ale stihne nějak zvlášť rozvést, Něva s ním udělá krátký proces. Jakmile z něj dostane, kam dal Proška (do kotle v kotelně), rozváže Bojku a nechá ji, aby si s fantomem opery vyřídila účty sama. Pak rychle běží zachránit Proška, který je po nevydařeném večeru s novým objevem ve velice depresivní náladě. Něva se s ním jde projít po Praze zatopené v ranním světle, aby přišel alespoň trochu na jiné myšlenky.
„Víš, když mně ta Liběna tak strašně schází,“ soukal ze sebe nešťastný Prošek. „Já si i myslel, že to bude dobrý, když budu mít nějakou jinou ženu, ale Liběnu nikdo prostě nenahradí. Já jsem toho udělal tolik pro to, aby zůstala naživu, abychom mohli být spolu…“ Rozplakal se.
A to ještě nevíš, že ti vyhořel hostinec, pomyslela si Něva.
Černovous
Černovous se už delší dobu zajímal o dělnické nepokoje v továrních čtvrtích a rozhodl se zjistit, odkud vítr vane a kdo to vlastně v pozadí tahá za nitky. Zjistil si tedy, že vůdčí osobnosti dělnické revoluce se údajně scházejí v jakémsi hostinci U zavěšených hodinek nedaleko Arbesova náměstí a vydal se na výzvědy. Jeho přirozenému šarmu (respektive šarmu Petra Jana Světeckého, jak se představil) netrvalo dlouho, aby si získal náklonnost několika štamgastů, kteří slíbili, že ho seznámí s jedním z vůdců – Františkem Chleborádem.
Černovous vyjádřil přání seznámil se s Chleborádem blíž – v tu chvíli se však na druhém konci místnosti strhla mela provázená výkřiky „Špeh!“ a „Policie!“. Ukázalo se, že stejný nápad jako Černovous měl i Miroboj, toho času šéf c. k. policejního sboru. Černovous se ihned chopil příležitosti, probojoval se k Mirobojovi, nenápadně mu naznačil, ať se nechá zpacifikovat, a pak mu dal takovou divadelní nakládačku, že osazenstvo hostince řičelo blahem. Černovous se tedy zapsal před zraky všech, kteří se nějak účastnili dělnického hnutí, jako velký bijec fízlů; a pověst podpořil tím, že odjel na Mirobojově výstavní parní motorce s beraními rohy, kterou znala celá Praha. Jeho noví přátelé ho každopádně slavnostně provolají vrchním velitelem dělnického hnutí a pozvou ho, ať přijde v sedm večer do jisté továrny, že se s ním Chleborád rád setká.
(Trochu se mu samozřejmě nehodil fakt, že sněm Nesmrtelných byl svolaný na stejnou hodinu; vyřešil to ale šalamounsky (černovousky?) a poslal na setkání buřičů Madam Grossherzig s jejími děvčaty, aby osazenstvo putyky trochu zabavily, dokud tam nebude mít čas dorazit.)
Pozvání na sněm Nesmrtelných, které mu – stejně jako ostatním – doručil černý havran napsané na pergamenu švabachem, ho zaujalo. Do té doby ho nenapadlo, že by vzpoura strojů mohla mít něco společného s Vírem, ale když to teď byla celkem zajímavá teorie, chtěl o tom věděl víc. Kromě toho, neslyšel snad, že Slunečnice byla viděna na Smíchově? Určitě s tím má něco společného. Vydal se tedy pátral a brzy zjistil, že stroje se zatím projevují hlavně tak, že staví barikády – a to hlavně proti vodě, ale místy i proti lidem. Na několik místech se opevnily v továrně a nikoho nepouštěly dovnitř. Jeden dělník se tam prý přece jen dostal – pamatuje si, jak k němu nějaký stroj jde, pak ztratil vědomí a probral se před branami továrny. V hlavě mu zazníval hlas: „Odejdi! Tohle není záležitost lidí.“ Co však Černovous zjistil, stroje zatím nikdy nikomu neublížily.
Vyrazil se tedy na jednu z dotyčných továren podívat. Cestou jel kolem Miroboje, který zrovna zatýkal těch pár lidí, kteří se zdrželi příliš dlouho v dělnické hospodě, a uviděl, že přibral omylem i Vorkuše. Přesvědčil ho, ať Vorkuše pustí, a Miroboj neochotně souhlasil; vzápětí ale Černovousovi oznámil, že by na oplátku chtěl, aby mu přivedl Cestářku. Prý už párkrát pustila do oběhu nějaké nepříjemné drby o císaři a dvoru, Vídni se to nelíbí, a jemu to brzdí služební postup. Potřeboval by ji zavřít, ale jako by to tušila, nenechá se.
Černovous se z toho nějak prozatím vymluvil a později se sešel s Cestářkou a požádál ji, jestli by se nenechala na jednu noc zavřít do vězení, aby měl Miroboj klid
„Ty si přece odevšad nějakou cestičku najdeš,“ přemlouvá ji. „A když tam půjdeš jednou, budeš mít na dalších sto let pokoj.“
„Víš, jak nesnesitelné je pro někoho jako já, aby byl uzavřený v místnosti, odkud se nedá utéct?“ odvětí smutně Cestářka. „Ale že mě o to žádáš, vyjdu ti vstříc. Nechám se Mirobojem zatknout.“
Jakmile má tohle Černovous vyřízené, domluví si setkání s jakýmsi panem Ringhofferem, který vlastní jednu z „okupovaných“ továren. Setká se s ním a pokusí se ho přesvědčit, že by mu s tím problémem mohl pomoci – a že pan Ringhoffer by pak na oplátku mohl tuto jednu továrnu věnoval dělnickému lidu. Že by mu třeba první rok platili nějaké tantiémy, ale že by patřila lidu. Pan továrník o tom samozřejmě nechce ani slyšet, ale Černovousovy přesvědčovací schopnosti jsou mocné a brzy se zdá, že o tom minimálně začíná uvažovat. Řekne Černovousovi, že si to ještě promyslí, a že má večer přijít do opery, kde si o tom promluví.
Jakmile nadešel večer, pokusil se Černovous proniknout do továrny. Vchody hlídaly stroje, ale nakonec se mu dovnitř dostat podařilo. Podařilo se mu dokonce i najít Slunečnici a následovala potyčka, při které se ji pokusil osvobodit. Ujasnil si přitom (to, když se s některým ze strojů pokusil debatovat), že se opravdu jedná o boj mezi dvěma Víry – tím, se kterým se Nesmrtelní již setkali, a tím, který se skrývá v Proškově Sklepě. Nakonec se ale před stroji musel dát na útěk – a poslední, co viděl, bylo, jak Slunečnici odnášejí do nějaké zadní místnosti. Stroje ho pronásledovaly až na smíchovskou náplavku. Už se blíží a zdá se, že ho brzy dohoní, když tu si náhle Černovous všimne, že na mostě stojí jeho záchrana: zabrzděná lokomotiva s vagonem. Rozběhne se k ní a podaří se mu strojům uniknout.
Na hlavním nádraží po něm sice jakýsi úředník chtěl jakási lejstra, ale Černovousovi se ho podařilo odpálkovat; vzápětí ho dohnala Bojka, která ze sebe vyklopila, že po ní Prošek jede a že neví, co s tím má dělat. Černovous jí poradil, aby mu mírně, ale pevně vysvětlila, že se k sobě nehodí, a že to určitě dobře dopadne.
A pak už se přiblíží sedmá hodina, Černovous vyšle svůj harém do vlastenecké hospody a sám vyrazí na Petřínskou rozhlednu. Podělí se s ostatními o to, co ví, a slíbí, že až si něco zařídí, přidá se k Něvě a Vorkušovi, kteří se jdou podívat Sklepu na zoubek. Jak se sněm postupně rozpouští, přistoupí k Černovousovi nenápadně Miroboj a významně pohlédne na Cestářku, která se chystá opustit Petřínskou rozhlednu dveřmi do výtahové šachty. Černovous nenápadně požádá Cestářku, jestli by se tedy, jak slíbila, nenechala zatknout, a ona se s útrpným výrazem nechá Mirobojem odvést na Malou Stranu.
Ten večer má totiž Černovous napilno. Teleportuje se do vlastenecké hospody (samozřejmě nenápadně) a seznámí se s Chleborádem, který tam toho večera vede bouřlivou diskuzi. Chleborád Černovouse nabádá, aby to s tou horlivostí nepřeháněl, že dělnické hnutí je teprve v plenkách a je potřeba ještě dlouhá léta teorie, než bude možné uvést teorii do praxe.
Jakmile si je Černovous jistý, že si ho Chleborád zapamatoval a že ho tu dnes večer vidělo hodně lidí, nenápadně se teleportuje k Proškovi. Tam se zrovna Něva s Vorkušem dohadují, jestli druhý Vír ze Sklepa vypustit, nebo ne. Černovous se do debaty vloží a vytočí Vorkuše natolik, že se na sebe vzájemně vrhnou a Černovous nakonec vyjde z bitky, která je oba zcela vyšťaví, alespoň jako morální vítěz. Pak pomůže Něvě zapálit hostinec a sleduje spolu s ní a Vorkušem bitvu Vírů na obloze.
Nicméně noc se už chýlila k ránu a před Černovousem ležel ještě jeden úkol: osvobodit definitivně Slunečnici. Teleportoval se tedy zpátky do továrny, a to se mu opravdu povedlo – objevil se přímo vedle Slunečnice… která se houpala v železné kleci zavěšené uprostřed velké prázdné tovární haly plné oživlých strojů. Po všech teleportech této noci a potyčce s Vorkušem byl Černovous už dost zničený. Pokusil se z klece dostat násilím, to ale nedopadlo; pak si ale uvědomil, že vedle sebe vlastně má mocnou vynálezkyni. Společně se jim podařilo jeden ze strojů přilákat blíž a přesvědčit, aby je z klece pustil; a když mu pak Černovous oznámil, že Víry si to už vyříkávají spolu a světlo a stín na zemi je opět v rovnováze, všechny stroje v továrně znehybněly.
Pak se Černovous vydal do opery promluvil si s továrníkem Ringhofferem. Ten se nakonec nechal přece jen přesvědčit, že tu jednu továrnu může postrádat (protože když stroje nepracují, jak potřebuje, stejně se nejedná o ziskovou záležitost) a uvolil se předat ji do rukou dělnického lidu. Černovous se tuto úžasnou novinu vydal oznámit Chleborádovi, ke své velké nelibosti se však vděku nedočkal. Místo toho ho vůdce-teoretik dělnického hnutí vyplísni za to, že je příliš horlivý, že dělnický lid ještě není dostatečně vzdělaný na to, aby si mohl dovolit vést továrnu, a že ještě, co víc, budou vlastně rok pracovat zadarmo a všechny plody své práce odvádět nějakému továrníkovi! „To jste, soudruhu, příliš nedomyslel!“
Jestli se ale Černovousovi něco rozhodně nechtělo do budoucna řešit, byla to demokratická továrna, kde si jsou všichni rovni. Bylo to sice těžké, ale podařilo se mu nakonec Chleboráda přesvědčit, že by tomu měl dát šanci a dokonce celý projekt zaštítit a výsledky vzít na svá bedra.
A pak, zproštěn závazku a oslavovaný jako hrdina lidu, se Petr Jan Světecký vydal zpět do svého renesančního městského paláce na Malostranském náměstí.
. Hrajeme čtyři a scházíme se jednou za 4–6 týdnů, takže účelem zápisů je hlavně připomenout, co se stalo minule.
