Příběhy barbara Hagara

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Odpovědět
Tarfill
Příspěvky: 17
Registrován: 25. 8. 2011, 07:51

Příběhy barbara Hagara

Příspěvek od Tarfill »

Zápis z několika dobrodružství slovutného barbarského válečníka Hagara. Popis a myšlenky jsou autenticky přepsané stejně tak, jak mi to Hagar osobně řekl a jak to popsali jeho družiníci. Hagar sám sice psát neuměl, ale jejich vyprávění bylo natolik živé, až jsem si připadal, že jsem to prožil s nimi. Níže posílám jeho příběh. Je plný útrap, krve a odříkání, ale i hrdinství a odhodlání. Z písně neznámého barda

Vysvětlivky:
Prefekt = správce města Oradea jménem Optimus
Kuzdrev = elfí hraničář
Eliáš = člověk kouzelník
Leon = elf zloděj
Súlis = Eliášův nadřízený
Hekající bohyně = bohyně Hekaté
Išap = jeden z bohů, které Hagar uznává
Tarfill
Příspěvky: 17
Registrován: 25. 8. 2011, 07:51

Re: Příběhy barbara Hagara

Příspěvek od Tarfill »

Dobrodružství 1: HARPYJE NA SMÍRČÍM VRCHU


První sezení

Oradeo je docela pěkný místo, až na to, že jsem si ho ještě nestihl pořádně prohlídnout. Původně jsem si myslel, že si tady trochu odpočinu po náročné pouti, ale nakonec jsem se hned zaměřil na Harpyji, která prý řádí v blízkém okolí a ohrožuje místní lid. Inu, dobrodruh se ve mně prostě nezapře.

Hned v hospodě jsme tohle ožehavý téma se štamgastama rozvinuli víc a pak se tam objevil ještě jeden týpek, kterej smrdí jako kus dřeva a pořád mele nějaký elfský zaklínadla. I jeho jméno je divný – Kuzdrev. Ale je docela přátelskej, tak jsem se s nim dal prozatím dohromady. On se totiž chystá taky zastřelit tu Harpyji. Podle místních je to sice skoro nemožný, páč je to démon, kterýho na město seslala samotná Hekající bohyně, ale to mě a Kuzdreva jen tak nezažene. Máme totiž motivaci. Místní prefekt totiž vypsal odměnu 200 zlaťáčků za odstřel, takže se chystáme z “harpyje“ udělat jenom “pyj.“

Podle rady místních jsme se šli nejdřív nachytřit k Súlisovi, což je představitel místního kláštera. Hned u vchodu do kláštera nás seřval nějakej tlustej zahradník, že prej porušujeme řádová pravidla a musíme odložit zbraně. Měl štěstí, že jsem měl dobrou náladu, jinak bych mu ty jeho hrábě zarazil do zadnice, a tak jsem svoje zbraně odložil. Súlis nám pak na oplátku povídal různý místní příběhy. Ale za kus žvance a nocleh jsem si to nechal líbit – proč se neobohatit místní kulturou…

Druhej den jsme se ještě podívali po okolí Oradea, do dolu na mramor. Kuzdrev začal totiž koumat, že se spřáhne s místním Uriášem, což je další divnej týpek, kterej láme skály pomocí prášku. Sice tomu nerozumim, ale Uriáš prej udělá Kuzdrevovi speciální šípy na tu harpyji. Uriáš nám taky nabídnul za jazyk tý harpyje navíc ještě 50 zlatáčků. To zní lákavě, ale pokud se Kuzdrev špatně trefí a vyhodí celou harpyji do vzduchu, nevim, jak ten jazyk najdeme. Takže z ní nakonec možná zbude ještě míň, než jsem si původně myslel.

Z tlusťocha a zahradníka se nakonec vyklubal náš průvodce. Súlis ho pověřil úkolem asistence při likvidace hapyje, takže jsme už tři. Zahradník se jmenuje Eliáš a na odměnu od prefekta si nedělá nárok, takže ho s Kuzdrevem bereme ochotně do party.

Kuzdrev ale ještě v hospodě odhalí své schopnosti a já si konečně potvrdil, že je to mág. Možná ty jeho elfský zaklínadla fakt něco znamenají, od této chvíle si na něj dávám pozor – nesnáším, když mi někdo leze do hlavy. Nemám nic proti kouzelníkům, ať si klidně metají blesky a trhají skály kouzelným prachem, ale do hlavy ať mi nikdo neleze…Dále už radši nezahálíme, počasí vypadá nadějně (předevčírem chcalo, jako kdyby se Išapovi protrhly necky), takže vyrážíme na Smírčí vrch.

Smírčí vrch je kopec nedaleko Oradey a právě tam je podle Súlise sídlo harpyje. Na kopci je svatá kaplička, kde kdysi podepsali mírovou smlouvu elfové a lidé. Tyto informace byly jednou z pohádek na dobrou noc, co nám povídal Súlis, a protože jsem dával pozor, můžu teď dělat chytrýho. Cestou ke kopci jsme šli skrz rybářskou osadu. Dostali jsme nápad zkusit harpyji znehybnit pomocí sítě, takže jsem velmi výhodně nakoupil od jednoho rybáře síť 4x4 metry. Až pak mi ale došlo, že vlastně vůbec nevim, jak tu síť použiju, páč s ní neumim házet. Snad to ale nějak vyjde. U rybářů k nám taky přišla jakási elfí vědma, kterou začal Kuzdrev hned balit. Vědma byla nejdřív tajemná jak skiropský lesy, ale nakonec přeci jen trochu pookřála a máme s ní sraz všichni, jakmile tu harpyji dostaneme. Pak ta vědma roztaje úplně a Kuzdrev určitě smočí.

Těsně před vrcholem kopce jsme zažili hned nebezpečnou situaci, při který se ukázalo, jak moc jsme nesladěný. Kuzdrev přišel s nápadem zalít si uši voskem, páč ta harpyje prej příliš falešně zpívá. Inu, proč ne. V klidu si tedy zaléváme uši voskem a do toho se od nás oddělil Eliáš. Ten hňup si v tuhle kritickou chvíli klidně vykračuje po lese jako pán. A to víte, že si nazpátek přinesl hned tři suvenýry. Jaj - tři obří brouci na nás najednou vyběhli z křoví a chtěli nás sežrat. Popadl jsem tedy kladivo a zatímco Eliáš oťukával jednoho brouka hůlkou jako kdyby dělal bábovičku, sejmul jsem zbylý dva, než bys řekl “Dolů do dolů dolovat rudu.“ Třetího brouka asi zastřelil Kuzdrev, nějak jsem to nestihl pořádně sledovat.

Sice už mám uši zalitý voskem a hovno slyšim, zřejmě si ale budeme muset udělat nějakou poradu a více se dohodnout, jak se v boji chovat, protože každá další chybička by mohla být naše poslední. A já bych fakt rád zamával tou harpyjí hlavou prefektovi před očima…



Druhé sezení

Jo, tak porada se nekonala. Prostě jsme se sbalili a došli jednoduše až ke svatyni na vrcholu kopce. Kolegové mi pak posunkama naznačili, že moje úloha návnady právě začala, takže jsem šel dovnitř už jen sám – v jedný ruce kopí, v druhý ruce síť.

Kaple má dvě samostatné části obsahující poustevnu a větší síň. Z poustevny si harpyje pokojíček evidentně neudělala, takže jsem se vydal prozkoumat větší síň, do které se dalo nenásilně dostat jen velkým oknem z venku. Mezitím to Kuzdrev s Eliášem obklíčili jako profesionální královští vojáci a vyčkávali na možný přílet našeho cíle.

Když jsem vešel do velké síně, přivítalo mě hned pár roztomiloučkých chlupaťoučkých netopýrků. Některým (a zrovna těm obrovským) jsem ale zřejmě nepadnul do oka, takže se na mě hned útočně vrhli. Naštěstí, toto pro mě nejsou adekvátní nepřátelé, takže jsem je během chvilky nabodal na kopí jako mučedníky. Uf, tak to by bylo, prvotní uvítání je za námi. Horší bylo ale to, co přišlo vzápětí…

Podle všeho by harpyje měla mít svoje hnízdečko lásky v horní části síně, v malé věžičce. Instinktivně jsem se nahoru vydal, opatrně, ale stejně mi to nebylo nic platný. Harpyje o nás už dávno věděla a já záhy zjistil, jak velkou hovadinu jsem vlastně udělal…

Fakt, že harpyje láká svoje oběti na zpěv, jsme věděli. Ale to, že umí seslat na okolí třeba i magickou tmu, to jsem vůbec netušil. A už vůbec jsem si nepřipustil, že ten vosk v uších mi vlastně bude úplně k hovnu. Harpyje mě tedy v klidu zmámila zpěvem, na okolí padla úplná tma a já, hluchoslepej a poslušnej jako beránek, jsem k ní došel, jako když jdu ráno normálně na hajzl. A pak jsem to samozřejmě těžce schytal…

Když jsem se probudil z bezvědomí, nade mnou se usmíval Kuzdrev. Podle toho, co mi potom vyprávěl, tak tu bestii zabil vlastně úplně sám. Normálně by čekal venku před kaplí, ale prej jsem ho tím prvním bojem s netopýrama přilákal. Což mi zřejmě zachránilo život. Kuzdrev tedy bojoval s harpyjí a vyhrál. Uriášovi šípy se ukázaly jako dobrá pomůcka a celkově měl prostě i štěstí, takže si oprávněně zaslouží vypsanou odměnu. Já hold trochu ostrouhám, možná si zkusim jen vyprosit malý podíl za to, že jsem dobře sehrál roli návnady. Příště si to ale otočíme, návnadu už totiž dělat nehodlám.

Třeba takovej Eliáš z toho boje vyšel úplně nejlíp. Slunil se venku skoro celou dobu a když už se odhodlal jít na pomoc, vzal to špatným vchodem, takže než našel klíč ke zrezlým mřížím, který bránily vchodu do kaple, bylo už po všem. Alespoň že nedělá machry a drží hubu.

Když se pak dáváme po boji dohromady, z našeho elfa se vyklube navíc ještě i léčitel. Nevim, jak to udělal, ale normálně na mě přiložil ruce a hned mi bylo mnohem víc do skoku. Je to normální elfí šaman! Za to ho pozvu na tuplák toho nejlepšího piva, co v Oradeu mají!

Jakmile jsme se trochu vzpamatovali, nacházíme v kapli starý vchod do podzemí. Eliáš vypadá, že kromě harpyje přišel ještě pro něco jinýho a chce jít podzemí prozkoumat. Necítím se zrovna ve formě a nesympatizuji s jeho nápadem, ale jdu tam dolů s ním, rád bych si taky odnesl nějakou kořist. Říkám si pro sebe: jen dva prstíčky strčíme a jen co se tu porozhlédneme, hned zase půjdeme. Tuším totiž, že to bude hrobka a mrtvé není dobré vyrušovat ze spánku. Bohužel, zase jsem měl pravdu, dole opravdu straší.

Místní kostlivci nejsou zase tak zlí. Sice se bez optání pletou mezi nohy a umí i nepříjemně překvapit zezadu. Když se ale umíte se zbraní trochu ohánět, není těžké je porazit. Alespoň jsem mohl zase ukázat, že tady jsem k něčemu platnej, a že to moje kladivo umím roztočit. Kostlivci ale nebyli nic ve srovnání s tím, co se tam objevilo potom. Když totiž ve chvilce klidu prohledával Eliáš katafalky, spatřil jsem ve tmě druhý místnosti přízračný obličej nějaké mrtvé ženy…

Nejsem kdejakej přizdisráč, ale ruku na srdce, kdo by se jen tak postavil tváří v tvář duchovi, nebo přízraku? Navíc, před chvílí jsem těsně uniknul smrti od harpyje a taky jsem si uvědomil, že jsem nestihnul před bojem provést svůj rituál štěstí. Prdel se mi tedy stáhla tak, že bych s ní mohl štípat násadu od píky a klukům jsem radši řekl, že počkám venku. Eliáš si hrál ze začátku na machra a Kuzdrev si začal klidně po elfsku prozpěvovat, vzápětí i oni dva ale pochopili a všichni jsme z toho podzemí hezky rychle vyběhli.

Vchod jsme za sebou radši zatarasili a rozhodli, že se vrátíme do vesnice, kde nabereme trochu sil a zkusíme se na přízrak lépe připravit. Pak se sem vrátíme…



Třetí sezení

Eliáš nás nakonec přesvědčil, že si můžeme odpočinout přímo v kapli. Prej má navíc jakýsi svitek, kterej by měl účinkovat proti nemrtvým. Chytrák, proč s tim nepřišel už dřív?! Do vesnice teda nakonec nejdeme a ráno do podzemí vcházíme hned po snídani.

K naší smůle zjišťujeme, že kostlivci, který jsme včera rozmlátili, se přes noc dali zase dohromady. Navíc, Eliášovo svitek měl na ty kostlivce stejnej účinek, jako kdyby se proti nim namazal jen repelentem na komáry, takže musíme znovu bojovat. Pazgřivci kostliví, jak to sakra udělali, že takhle rychle zase srostli? Jestli používají nějakej léčivej utrejch, tak by se mi taky docela hodil. Nebo alespoň pro mýho děda, kterýho často loupe v kříži. Bohužel jsem se jich ale zapomněl zeptat a radši se jal rovnou ohánět kladivem. V druhém boji nikdo menším šrámům neuniknul, během chvilky byli kostlivci ale zase na hromádce. Snad už naposled. A pak, opět krize a strašidlo…

Ta místní ženská asi opravdu nevstala správnou nohou. Vybafla na nás v celé své nemrtvé kráse, a že prej nás zve do síně mrtvých, kde budeme společně hodovat. Eliáš jako první ukázal, že má koule, páč se s tim monstrem začal klidně bavit. Zřejmě si ale nepadli moc do oka, protože přízrak po chvíli zaútočil. V mžiku projel Eliášem jako by byl sám vzduch a začal se sápat i po nás. Na nic jsme tedy nečekali a začali opět hrdinsky zdrhat…

U otcova vousu, za tuhle historku by se mi u nás v Kothanu každej bojovník vysmál. Za prvně proto, že se neumim připravit na nepřítele dopředu a za druhý proto, že srabácky stahuju vocas už podruhý během dvou dnů! Musim si někde sehnat nějakej pořádnej ochrannej talisman nebo alespoň káď svěcený vody. Tou to tady totiž kropil náš zahradník a zatím se mu evidentně dařilo. I když do mýho kladiva má ta voda ještě daleko, je pravda, že s přízrakem si poradit nedokázalo.

Přesto, svěcená voda rychle došla a ta přízračná čubka nás dostihla ještě těsně před východem z krypty. Snažili jsme se to znovu usmlouvat po dobrém, ale utnula nás ráznou a na přízrak netradiční hláškou: „Tady nejsme na tržišti!“ A zase zaútočila, svině. Jen taktak jsem uhnul a rovnou využil toho, že pak šla hlavně po zahradníkovi, takže jsem se dostal z krypty ven. Eliáš najednou ale taky zmizel (teleportoval se kouzlem) a Kuzdrev tam nečekaně zvostal sám. Potmě. Chudák.

Eliáš a já jsme se venku horlivě snažili vymyslet, jak bychom našeho elfáka zachránili, ale nevymysleli jsme bohužel vůbec nic, nikdo z nás proti přízraku neměl účinnou zbraň. Už jsme si začínali myslet, že ho tam ten přízrak dostane, když najednou Kuzdrev taky panicky vyběhnul z krypty. Frajer! Jak on to dělá?

Utekli jsme pak z kapličky všichni pryč, abychom si odpočinuli. Já jsem na tom byl poměrně dobře, všehovšudy mě trápilo jen zranění od harpyje. Kluci ale vypadali poněkud bledě. Ten přízrak se každého z nich minimálně jednou dotknul a oba teď vypadali, jako kdyby celej tejden chlastali levný víno a zapíjeli to ještě levnějším pivem.

Byl jsem rozhodnutý, že se do kaple již nevrátím. Obvázal jsem si znovu rány a čekal, až se vzchopí i zbytek, když tu náhle Eliáš vstal, že se tam dolů musí ještě vrátit. Chtěl jsem mu říct něco o sebevrazích a idiotech, ale nakonec jsem jenom držel hubu a s Kuzdrevem pozoroval, jak mizí znovu v kapli. I elf totiž zůstal se mnou mezi stromy a nehodlal už nic riskovat.

Eliáš se ale vrátil. Nečekaně vypadal zdravěji, než když scházel tam dolů, což jsme rozhodně nečekali. Řekl nám, že tu záležitost s přízrakem již vyřídil a že bude na dlouhou dobu klid. Aniž bychom znali víc podrobností, už jsme to radši nepitvali a vrátili se pomalu do rybářské vesnice, každej z nás chtěl mít tu kapli už za zády.

Protože Kuzdrev vypadal stále jako pytel shnilejch jablek, udělal jsem ve vesnici malý divadýlko a vyzdvihnul jej jako hrdinu a zabijáka harpyjí, aby přišel na jiný myšlenky. Obyvatelé na to hned spustili oslavné ódy, uspořádali pro nás menší hostinu a navíc se ukázala i elfí vědma, takže Kuzdrev pookřál a užíval si chvíle slávy. I tak se jí ale pod sukni nedostal, muhehe…

Stejně jsme zabodovali i po příchodu do města. Lidi na nás čučeli, co že to táhneme v síti za hnusnou mrtvolu a každej byl rád, že harpyje už nelétá mezi živými. Místní prefekt vypadal taky nadšeně a s radostí nám vydal slíbenou odměnu. Navíc, jak je nám nějak pozitivně nakloněn, zřejmě nám dohodí i další výdělečnou prácičku. A k tomu na mě šibalsky pokukuje ještě ta jeho děvečka. Tu si po hostině hodlám odchytit… panečku, to je šťastný konec tohoto dobrodružství…



Epilog:

Eliáš přízračnou paní zabil tím, že do ní střelil několik magických blesků. Tuto informaci před svými družiníky ale zatajil, celkově se snaží své čarodějné schopnosti neprojevovat. V boji s přízrakem navíc přišel také o svého krysího magického pomocníčka, kterého též zatajoval a jehož smrt těžce nese. Kuzdrev si Eliášův smutek ale vykládá po svém a je na něj spíše naštvaný, poněvadž po útoku přízraku v kryptě málem zemřel a částečně Eliáše podezřívá, že neudělal všechno, co mohl. S čímž Hagar souhlasí. Eliáš byl navíc hned na začátku svým mistrem Súlisem pověřen, aby z kaple přinesl magický pohár, který je symbolem tohoto místa a který zajišťuje jakousi rovnováhu míru mezi lidmi a elfy. Tento pohár byl z kaple ukraden a podle toho, co Eliáš v kryptě zjistil, byl nejspíš vhozen do velkého jezera, které se u města Oradea nalézá. Je důležité pohár znovu najít, ale zároveň to není vůbec jednoduché. Je tedy téměř jisté, že hledání poháru se protáhne…
Tarfill
Příspěvky: 17
Registrován: 25. 8. 2011, 07:51

Re: Příběhy barbara Hagara

Příspěvek od Tarfill »

Dobrodružství 2: VÝPRAVA NA GOBLINY, ANEB SEJMOUT GOBRATA !


Zápis z několika herních sezení dohromady


Po tom, co jsme se asi tři týdny poflakovali v Oradeu, přišla opět na řadu otázka, kde sehnat peníze a zažít nějaké to dobrodružství. Odpověď přišla poměrně snadno, páč v okolí Oradey je docela dost možností, kde nějaký ten adrenalinový zážitek objevit. Sehnal jsem tedy Kuzdreva, kterej mezitím proháněl elfí vědmu (nakonec jí fakt ulovil, pardál jeden) a Eliáše, kterej se svými bratry stále bezvýsledně hledá důležitý pohár na jezeře, a společně si trochu popili a poradili, co podnikneme dál. Osobně teda nevim, jak chtějí ty teplý bratři ten pohár v jezeře najít a vůbec jim to nezávidim. Podle mě je už lehčí určit potmě, jakej kůň z vašeho stohlavého stáda vysral koblihu, do který jste právě šlápli. Ale vymlouvat jim to nebudu, třeba jim ta jejich magie nakonec pomůže. Každopádně dali jsme hlavy dohromady a shodli se na tom, že by mohlo být zajímavé zkrátit o hlavu vůdce místních horských goblinů, zvaného Gobrat.

Nejenže mám vůči Gobratovi malý dluh (jeho zpropadenej fotr Kazul Jedno Oko kdysi zabil našeho kmenového náčelníka), ale ještě je na něj vypsaná poměrně slušná odměna, páč goblini často napadají místní obyvatele. Nehledě na to, že v jejich doupatech můžou být další zajímavé poklady. Bylo tedy rozhodnuto, že Gobrat bude náš nový cíl a že půjdeme zase lovit do divočiny. Na zpečetění této dohody jsme se všichni řádně vožrali, u pana prefekta ještě dohodli nějaké detaily, doplnili zásoby a mohlo se vyrazit...

Musim ale říct, že jsme si neukrojili vůbec malý krajíc a hned od začátku se vždycky něco posralo. Eliáš je kvůli svý tloušťce ve svahu jako sud. Funí po každým kroku, kterej neni z kopce a každou chvíli by rád odpočíval. Párkrát jsem měl sto chutí ho schodit ze srázu a pozorovat, jak se to jeho sádlo rozprskne dole v údolí jako vychlazenej sulc. Zůstal jsem ale radši jen u blbejch keců, byl jsem zvědavej, jak se projeví, až budeme v průseru. To Kuzdrev je oproti němu trénovanej běžec a i já jsem měl co dělat, abych ho stíhal. Navíc má luk a umí s ním zacházet, takže můj favorit téhle výpravy byl hned od začátku jasnej.

Ani nevim, jak se tyhle hory jmenujou, ale nebylo dne, kdybychom nenarazili na vlky. Ty prašivý chlupatý bestie na nás běžně útočili skoro dvakrát denně, ne-li víckrát, takže si myslim, že pojmenování Vlčí hory by mohlo docela sedět. Navíc jsme trochu i bloudili, často se vraceli zpět, dopředu a zase obklikou zpět, stále jsme se pořád pohybovali na jejich území. Takže ještě než jsme dorazili k oblasti, kde goblini žijou, měl jsem už docela slušně natrhlou prdel...

Strážnice goblinů je docela chytře schovaná a vstup do jejich sídla poněkud opevněný. Navíc, všude jsou jako hlídači opět i vlci, takže přechcat je obyčejnou iluzí neviditelnosti, nebylo možné. Eliáš sám by mohl vyprávět. Tady se totiž konečně projevily jeho schopnosti. Nějakým způsobem přišel na to, jak nás dostat dovnitř. Prostě něco zadrmolil, mě se podlomili kolena a najednou jsem se ocitnul na pěšince za strážným tunelem (kouzlo hyperprostor). Prostě jako kdybych udělal velkej skok a přeskočil goblinní strážnici, to vše navíc během jednoho mrknutí oka... prostě super...

Docela jsem čuměl, ale musel jsem se hned otáčet, protože Eliáš si asi neuvědomil, že poblíž našeho místa doskoku může taky někdo zevlovat. Ihned jsem tedy musel popadnout kopí a pár vlků a goblinů vopíchat. Byl jsem řádně naštvanej, za poslední tři dny jsem těch vlků měl fakt plný zuby a tady číhali další. Do útoku jsem dal teda všechno, abych je zabil co nejrychleji. I tak ale jeden vlk stihl zavýt a přilákal další strážné. Potvora jedna, hold zase smůla. Strhla se divoká bitka na úzké pěšině na pokraji srázu do řeky. Už jsem si myslel, že to budu muset odrubat všechno sám, naštěstí se sem ale postupně přesunuli i moji společníci, takže jsem to přežil... díky bohům...

Zabili jsme postupně všechny, který nám přiběhli vstříc, ale i tak jsem dostal slušnou mošnu. Kucí toho paradoxně schytali mnohem míň. A Eliáš se i předvedl se svojí holí. Vždycky se jako přizdisráč kryl za mýma zádama a pak jen někoho přetáhnul po hrbu. Kupodivu mu to ale vycházelo a ty svině zelený padali jak zralý blumy. Možná má skutečně víc síly, než se zdá. Musím tedy otevřeně uznat jeho přínos.

V goblinní strážnici jsme si pak mohli nějakou chvíli odpočinout, střídání stráží evidentně nehrozilo, protože slunce bylo vysoko na obloze a nikdo živý tam už nezůstal, tak jsme si trochu olízali rány.

Vlastně jo, někdo živej tak skutečně byl! Mezitím, co moji společníci rabovali nějakou tajnou místnost, z jednoho pytle v koutě se vyklubal maličký skřítek. Jmenuje se prej Jakým a goblinům měl v brzké době posloužit evidentně jako přísada do polívky. Pěkně jsme si tedy popovídali a dohodli malé spojenectví. Skřítek nám vyrobil improvizované lektvary na metamorfózu (prej se dozvim později, co jsou tyhle čáry zač) a poradil nám tajnou cestu přímo do sídla goblinní jeskyně pomocí nějaké staré nevyužívané štoly. Navíc jsme ještě získali nové vybavení v místnosti, kterou Kuzdrev objevil, takže moje celková nasupěnost a únava ze zranění vyhasly a morál skupiny znatelně stoupnul. Gobrat byl zase o trochu blíž, víc dostupnější a šance švíknout ho kladivem po hlavě vzrostla rychleji, než když se mi postaví pták při pomyšlení na kothanskou děvku. A to u nás v Kothanu máme pěkný děvky...

Starou štolu jsme našli docela snadno. Nevim, co se tady těžilo dřív, ale evidentně to už není v kurzu. Na první pohled jsme tam kromě plísní a vlhka už nic nenašli. Jen takovou starou mříž, která nám bránila v postupu. Nás samozřejmě nenanapadlo nic inteligentnějšího, než se skrz mříž probít kladivem a dávaly jsme do toho takový šlehy, že to mohli slyšet až v samotným Skiropu. Mříž sice vydržela, naštěstí to ale žádnej goblin asi neslyšel, takže jsme si svou vlastní hloupost mohli prominout. I tak to ale přilákalo alespoň někoho, respektive něco. Na Eliáše v chodbě totiž z ničeho nic zaútočil jakýsi žaboještěr. Byla to tak hnusná vobdluda, že jí sem radši ani kreslit nebudu a Eliáše pěkně potrápila. Snažil jsem se mu pomoct, ale chodba byla úzká a projít jsem skrz to jeho rozhoupaný sádlo nemohl, ještě by mě rozmačkal o zeď. O Kuzdrevovi ani nemluvim, ten zvostal ještě dál za mnou. Napadlo mě tedy, že bych tu bestii mohl sestřelit kuší, kterou jsem si vzal v goblinní strážnici, takže jsem na Eliáše křiknul, ať se nějak skrčí, abych mohl z toho žaboještěra udělat špíz. Eliáš to vzal ale nějak doslova a najednou se pro jistotu vypařil úplně (kouzlem). Sice asi zachránil prdel sám sobě, ale žaboještěr měl najednou zubiska jenom pro mě a já to vůbec nečekal. Stihl jsem mu sice jednou šipkou prošpikovat kůži, ale než jsem si potom vzal kladivo, pořádně mě pokousal. Pak se za mými zády začal ozývat i Kuzdrev, asi měl taky chuť si trochu vystřelit. Já se však jako Eliáš nevypařil a radši jsem toho zelenýho plaza domlátil na kaši sám. Naštěstí mi to vyšlo...

Po boji jsem si vzal z ještěra trofeje na památku a s Kuzdrevem jsme se provizorně opevnili ve slepé a suché chodbě štoly. Eliáš byl bůhví kde a my nemohli dělat cokoliv, co by vedlo k jeho nalezení, tak jsme se prostě zaobstarali sami a doufali, že si k nám najde cestu on. Čert aby se v tý jeho magii vyznal... Eliáš se po pár hodinách ale naštěstí objevil. Kuzdrev pak jeho i mě trochu vyléčil a dali jsme si šlofíka. Ještě že toho Kuzdreva máme. Ty jeho zlatý ručičky by dokázali postavit na nohy i příbuzný o tři generace dozadu, kdyby ho nebylo, moje kosti by už nejšpíš ohlodávali vlci v horách.

Po odpočinku jsme se dali do hledání samotného sídla goblinů. Museli jsme se brodit jeskynním potokem, kterej tady teče a jehož okolí obrůstá nějaká hnusná padající žíravina, ale zvládli jsme to. Ke goblinům jsme došli poměrně snadno, ukázalo se, že je tam stará tajná chodba, o které zřejmě vůbec nevěděli. Povedlo se nám je tak překvapit a potichu se dostat do prvních místností...

Zřejmě jsme se octli v části žaláří. Bylo tam pár cel a jedna z nich ukrývala malé překvapení. K našemu údivu tam seděl spoutanej nějakej elf. Nejdřív byl trochu vystrašenej a asi mi nerozuměl (bodejť by jo, když jsem na něj mluvil kothanštinou), ale když se k němu přichomejtnul Kuzdrev, hned se spolu bratříčkovali a začali si vzájemně vyměňovat elfí zaklínací pozdravy. Ten elfík se pak představil jako Leon a s gobliny si zřejmě prožil svoje. Hned se začal shánět po jídle a po svejch botách, jako by mu nestačilo, že má alespoň sundaný pouta a volnou cestu pryč. Moc jsem se mu ale nedivil, goblini asi neposkytují služby zájezdních hostinců. V soucitu jsem tedy Leonovi nabídnul svou krásnou dýku, kterou jsem našel v goblinní strážnici, s tím, že by mu mohla pomoci na cestě zpět. Pravda, boty jsou boty a jíst se ta dýka taky zrovna nedá, ale situace nám nepřála a času nebylo nazbyt. Goblini nás totiž zaslechli a začali se rojit jako splašený včely...

Začal boj. Nejdřív jsem jich pár sejmul, ale bylo jich pořád víc a víc. Pak se nám nedařilo ani zamknout dveře, kterýma mohli neustále vcházet dovnitř žaláře a nějak jsme nemohli ani najít únikovou cestu zpět, protože ty tajný dveře, který jsme za sebou chytře zabouchli, byly moc tajný i pro nás. Goblinům se pak podařilo naplno vyhlásit poplach a tlak od nich ještě stoupl. Pomalu začalo jít fakt do tuhýho. Nerad to přiznávám, ale koule jsem měl scvrklý tak, že i burský oříšky by se jim mohly smát. Eliáš se nejdřív zase vypařil a Leon si evidentně nedělal o zbraně nouzi, páč skoro všechno, co jsme mu dali, hned zase zahodil. Dýky sice účinně vrhal na nepřátele, ale kdo ho měl furt zásobovat? Kuzdrev to sice jistil z dálky lukem, ale pak jsem schytal pěknej pár úderů a z první linie jsem se musel stáhnout. Kuzdrev mi sice zase pomohl kouzlem, ale i tak jsem se během tohoto boje hned třikrát ocitl na hranici vyřazení. Ďas aby to spral! No a pak se do místnosti přihnal ON.

Na první pohled větší a lepší goblin, než ti, kteří nás tady rubali předtím. S kladivem, který jsem mu záviděl i já, s helmou, kterou určitě zpracoval nějaký zručný mistr. Vlítnul tam jak uragán a začal drsně tvrdit muziku. Zařval jsem z plných plic "SEJMOUT GOBRATA!!!" abych pozdvihnul morálku celý naší skupiny a chtěl jsem si toho syčáka na sebe víc navázat. To jsem ale netušil, jakou chybu jsem udělal. Zoufalost celý situace pak evidentně pochopil i Eliáš a Leon, kteří se doteď drželi opodál a oba se statečně vrhli do první linie k válečníkovi vedle mě.

Ten goblin se po mým výkřiku asi pěkně naštval, protože do mě začal bušit jako hluchej do vrat. A evidentně jsem měl v krytu pár mezer, protože on je všechny do puntíku našel. Xindl! Aby ho pes jebal no nohy...! Aby schořel na prach a vítr ho rozfoukal po prasečím chlívku!

Následovalo krátké zatmění a Kuzdrev mi musel znovu pomáhat na nohy svými kouzly. Sakra, taková potupa! Ale co se dalo dělat. Ten goblin držel svoje kladivo pevně, postupně zatápěl i ostatním členům naší uvadající skupiny a každá možnost jak ho zabít se mi zdála příjemná jako mokrý sen. Situace se zdála být zoufalá a každý z nás už pomalu omdléval. Moje tělo bylo v šoku z neustálých ran a z neustálého magického léčení, moje mysl byla zakalená mlhou a jediné východisko, které jsem v této situaci našel, bylo obětovat se pro kluky jako hrdina. S posledním vypětím jsem tedy hlesl něco vy smyslu "Ztáhněte se a utečte, já ho zdržím" a pustil jsem se do něj z posledních sil. Jenže on byl prostě lepší a držel situaci pod kontrolou. Opět mě svým kladivem poslal k zemi a během pár chvil i ostatní kluky...

Naštěstí - a bůh mu dopřej věčné slávy - před tím, než padnul do bezvědomí taky, Kuzdrev toho zelenýho bastarda zasáhnul otráveným šípem. A to zřejmě rozhodlo o osudu nás všech. V jednu chvíli byl totiž ten goblin jako jediný, kdo zůstal stát. Všichni z naší skupiny jsme byly těžce dorubaný a nikdo neměl sílu na další vzdor. Ten goblin byl však omámen jedem a také neměl dost sil, aby nás dorazil. DÍKY, BOHOVÉ KOTHANU! No a protože já se nakonec během pár nekonečně dlouhých minut vzchopil jako první a dokázal se napít posledního léčivého lektvaru, který jsem měl ve vaku, dokázal jsem pak opět vstát a celou situaci obrátit opět v náš prospěch. S trpkým pocitem vítězství jsem otráveného goblina dobil a zapečetil dveře, od kterých se v dáli ozývaly hlasy blížících se posil. Museli jsme se všichni rychle postavit na nohy a zdrhnout, dokud nám v tělech držely poslední zbytky života…

Bylo to opravdu těžký, museli jsme se pořád navzájem podpírat, ale vyklopýtali jsme postupně z jeskyně po vlastních. Pak dal Eliáš pokyn a postupně jsme vypili skřítčí lektvary metamorfózy, které nám dočasně poskytli skřetí podobu. Takhle jsme nebyli tolik nápadní a rychle se dostali z goblinního území. Gobrata jsme zabili (což mi došlo až později, že to byl sám Gobrat, kdo nás tam tak rubal) a nikdo z nás opravdu nedokázal vymyslet jediný důvod, proč se v těchhle jeskyních zdržovat byť jen o hodinu déle. Takže jsme prostě vzali roha po cestě, kterou nám doporučil Jakým...

Po cestě nebyly problémy a zdálo se, že se k nám štěstí pomalu zase vrací. Šli jsme ještě asi půl dne, až jsme dorazili do domova Jakýma a jeho mladšího bratra Jasíma. U nich doma, což je ve skutečnosti dutý prostor v kameni, který připomíná hlavu obra, jsme si řádně odpočinuli a vyměnili si dary jako symboly díků za jejich pomoc. Malí skřítci se ukázali jako velmi dobří spojenci a přeju jim v budoucnu jenom mnoho zdaru. Není však času nazbyt, musíme se zase posunout dál, směrem k Oradeu, kde budeme před gobliny a vlky definitivně v bezpečí. Vzhledem k tomu, že nemáme Gobratovu hlavu a tudíž důkaz, který by potvrzoval jeho smrt, budeme jen doufat, že se to prefekt nějak dozví a že vypsaná odměna nevyjde nazmar. A taky jsem zvědavej na toho elfáka Leona, co se z něj vyklube. Zatím se totiž uplatnil jen jako odhazovač zbraní…
Tarfill
Příspěvky: 17
Registrován: 25. 8. 2011, 07:51

Re: Příběhy barbara Hagara

Příspěvek od Tarfill »

Dobrodružství 3: POSLOVÉ NADĚJE aneb KAZULOVA POMSTA


První sezení

Po Gobratově smrti nastalo na pár měsíců období klidu. Všichni jsme se z hor vrátili dost zbědovaní a potřebovali jsme si pořádně oddychnout. Každý se tak na nějaký čas vydal svojí cestou, aby se posunul dál ve svém umění, navštívil staré známé, nebo si prostě jen zařídil svoje věci.

Kupříkladu já jsem vyrazil do rodného Kothanu a učil jsem se několik týdnů novým bojovým fintám. Potřeboval jsem to jako sůl. Když už každej obyčejnej goblin bez větších problémů našel mezery v mojí obraně a já díky tomu málem několikrát přišel o kejhák, netřeba se domýšlet co by se stalo, kdybych znovu narazil na někoho podobnýho jako byl Gobrat (nechť je mu zem těžká a červy ho sežerou pěkně pomalu, šmejda). Takže jsem poctivě trénoval nové styly boje a zlepšoval se. Kdyby záleželo jen na mě, klidně bych si tenhle trénink prodloužil ještě o několik měsíců, ale zmenšující se finanční rezerva mě donutila opět zvednout kotvu a vrátit se zpátky do divočiny. A kam jinam bych mohl jít hledat štěstí, než tam, kde to už znám a kde mám nějaké kontakty - tedy zpátky do Oradea...

Kdysi někdo nadhodil, že Gobratova smrt by mohla vyvolat touhu po pomstě samotného Kazula Jednoočka. A bohužel, k naší smůle, ten někdo měl zase jednou pravdu. Ještě než jsem se vrátil do Oradea, přepadla mě skupinka goblinů v místech, kde se normálně nevyskytovali. Hned jsem si na nich mohl za čerstva vyzkoušet nově nabyté bojové znalosti a naštěstí jsem jim svou kůži nedaroval. Do Oradea jsem se dostal živej, jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že město je postupně z mnoha stran obkličováno celou goblinní armádou! Ten pazdrát Kazul Jedno Oko během mojí nepřítomnosti skutečně svolal snad všechny horské kmeny a vytáhnul na Oradeo s cílem pomstít Gobratovu smrt. No to mě vážně poser! Aby morem zčernal! Aby ho křivice zkroutila! To jsme si to pěkně zavařili…

Prodíral jsem se tedy zmateným davem prchajících měšťanů a fakt, že na Gobratově smrti nesu velký podíl jsem mezi nimi radši nevyhlašoval. Dyť ti chudáci zoufale panikařili a prchali z města, aby si alespoň holý život zachránili. Škoda jen, že někteří utíkali přesně do míst, odkud jsem přišel já. To budou mít goblini na kom si zchladit svojí zlost. Netrvalo dlouho a potkal jsem svoje staré známé - Eliáše, Kuzdreva a dokonce i Leona, kterej se sem taky vrátil a dal se do kupy. Ani oni neměli příznivé zprávy a jen potvrdili mou informaci o obklíčení města. Nu, co naplat, bylo potřeba poradit se s prefektem Optimem.

Prefekt nebyl zrovna v dobrý náladě (a kdo by taky vlastně byl, když jste správcem města, kterýmu hoří u zadku koudel v podobě mnoha set krvechtivých bestií). Opět se ale ukázalo, že bychom pro něj mohli být užiteční a že bychom mu mohli vlastně nějak pomoct. Jaká to náhoda! Člověk by si myslel, že si tady uprostřed obléhání města budeme jenom honit péra.

Optimus nám teda řekl, že se mu hodíme jako poslové a že bychom měli donést správu do vzdáleného města Elšumy s prosbou o vojenskou pomoc. Pokud se nám to podaří a přijdeme včas, za odměnu budeme moct zdarma trávit v Oradeu celou zimu a nějaký ty další výhody.

Ha! Tak tomu říkám rozumná dohoda. Sice budeme muset projít skrz gobliny zase ven z města, ale pokud se nám to podaří, budeme vlastně mimo ohroženou oblast a přímému útoku Kazula se elegantně vyhneme. Na první pohled nám to znělo jako dobrý plán. Kdybychom to totiž náhodou nestihli a vrátili se s posilou do Oradea pozdě, nikdo nám to vyčítat nemůže a v ruinách Oradea budeme moct trávit zimu stejně. I když už asi ne v takovým pohodlí.

Teď už teda jen vymyslet nejrychlejší způsob dopravy do Elšumy. Nejdřív jsem navrhnul poslat do Elšumy poštovního holuba. Logicky mi to přišlo jako nejrychlejší. Optimus mě ale dokonale odzbrojil, když mi řekl, že tady žádnýho takovýho pošťáka nemají. Aby ho sršni opíchali! Je správcem města a nemá žádný poštovní holuby? To je ale amatér. Na druhou stranu je to ale situace právě pro nás dobrodruhy a možnost se z Oradea odklidit dřív, než celý shoří na prach.

Nakonec teda padla karta na dopravu po řece. Koně pro nás Optimus taky neměl a pěšky se nám to zdálo zbytečně riskantní. Pomocí dvou lodí se tedy budeme plavit skoro až do Elšumy. Mělo by nás to ochránit od hlavní linie a možná ušetříme i jeden den navíc, páč řeka je trochu rychlejší než chůze po cestě. No, já s tím problém nemám. Sice jsem na lodi nikdy pořádně neseděl, ale určitě to zvládnu. Ohánět se pádlem musí být zákonitě lehčí než se ohánět kladivem.

No, trochu jsem se mýlil. Zase. Když jsme druhý den ráno s plnou polní vypluli, ukázalo se, že jako kormidelník úplně zdatnej nejsem. Místama jsme se totiž s Leonem na tý vodě točili jako na kolovrátku, že nám i ta třicetisáhová řeka byla malá. Původně jsem si myslel, že Eliáš jako těžká váha bude na lodi neobratnej a bude to jen zdržovat, ale on i s Kuzdrevem nakonec brázdili říční hladinu takovým stylem, že by jim mohl závidět i kdejakej mořskej pirát. To mě trochu sralo, ale co se dá dělat. Všechno je jednou poprvý…

Prvních několik hodin se kromě občasného balancování nad hladinou a menších problémů s natáčením lodi nic zvláštního nedělo a už jsme si začínali myslet, že goblini řeku vůbec nestřeží. Samozřejmě to bylo jen ticho před bouří. Vzápětí se přeci jen začaly objevovat příznaky, že ty zelený kůže nejsou daleko.

Z křoví u břehu se najednou totiž vynořil ohořelej a zničenej vůz, mrtvej vozka a nějakej pes. A u toho ve vodě ještě truhla! Kousek nad hladinou na nás nenápadně vykukovala nevelká truhlice, která však na mě a na Leona působila tak přitažlivě, jako kdyby tam seděla nahá a s roztaženýma nohama samotná Hekaté. Jako praví piráti jsme tedy střelhbitě změnili kurz a snažili se potenciální kořist prozkoumat. Kuzdrev sice z dálky něco divoce gestikuloval, ale nijak jsme mu nevěnovali pozornost, alespoň za pokus to stálo.

Bohužel, nebylo nám přáno a zase jsme naletěli. Někdo na nás na břehu v křoví totiž číhal a hned nás pokropil sprškou šípů. Asi už vím, co se nám Kuzdrev snažil naznačit. Díky elfíku, příště už Tě možná nebudeme brát na lehkou váhu. Možná… Truhličku jsme s Leonem nechali teda jiným potřebným a rychle místo opustili. K našemu štěstí, ti na břehu byli zřejmě amatéři, protože nikoho z nás netrefili.

Následovalo dalších pár hodin klidné plavby. Očekávaný střet s gobliny ale stále visel ve vzduchu jako zasmrádlej oběšenec a nakonec k němu skutečně brzy došlo. V jednom takovým nenápadným říčním ohybu, kde se do řeky vlévá jinej potok z hor a poblíž tohoto místa se nachází jakási stará kamenná strážnice, jsme poprvé narazili na větší skupinu skřetů a vlků. Zase ti vlci!

No představte si to. Oni si prostě u řeky spokojeně máchají prdele, vlci se cachtají a chlemtají vodu po litrech a najednou jim tam do týhle idylky vyjede banda čumilů na pramičkách a dělá jakože nic...

Samozřejmě jsme vyvolali pěknej poplach. Vlci se k nám hned rozběhli jako kdyby tejden nežrali a jeden drzej skřet po nás začal házet kameny. Původně jsme chtěli opět zvolit taktiku rychlého úniku, ale ten skřetí pazdrát mě normálně jedním šutrem trefil přímo do zad. Řeknu vám, že tohle mě vážně naštvalo. Ač mi Leon radil raději pádlovat, musel jsem to pádlo na chvíli odložit a toho šmejda prostě střelit kuší. Nejsem sice žádnej ostrostřelec, ale nehodlám jen tak sedět v lodi a nechat po sobě házet šutry jako na prašivýho psa. Todle si Hagar skutečně líbit nenechá!

Trefa! Skřeta jsem fakt zasáhl! Nejspíš to přežije, ale za rámeček si to nedá, xindl. Horší byl pak ale fakt, že díky mojí střelecké aktivitě nám Eliáš s Kuzdrevem zase ujeli a naše loď s Leonem se začala po řece znova točit jako křivý mlýnský kolo. Skřeti s vlkama nás po břehu začali rychle dohánět a tím se rozpoutala skutečná akce pro velký chlapy…

Zatímco Eliáš a Kuzdrev ujížděli po vodě jako závodní komando, mě s Leonem se prostě pádlovat nedařilo a nebýt proudu, byli bychom pomalejší než moje nebožka prabába v Kothanským hradišti. Během krátké chvíle začalo opět ostřelování a do nás i do naší lodě se zabodávalo více a více šípů. Leon se sice chvíli taky snažil střílet na gobliny z luku, mezitím co já jsem plnil funkci pasivního kormidelníka. I tahle varianta se ale neukázala jako vhodná a pomyslný pohár trpělivosti ve mě nakonec přetekl. Už jsem nehodlal dál jen sedět a nechat do sebe střílet těma zelenýma pazgřivcema, zatímco moji druhové ujížděli někam do prdele a mě a Leonovi pomalu docházela šance na přežití. Já jsem bojovník, ne nějakej veslař! Něco se ve mě prostě zlomilo a já se přestal ovládat…

"UUÁÁÁÁÁÁ, TAK DOST !!!" zařval jsem z plných plic a zahodil pádlo do vody. Musel jsem prostě na břeh a vyříkat si to s těma hajzlama osobně. Prostě musel. V očích mi plála bestiální nepříčetnost a možná jsem měl i pěnu u huby, jako mívají vzteklí psi, každopádně já jsem sám sebe v tuhle chvíli vůbec nevnímal. Šlo jen o skřety na břehu a o moje kladivo. Svět se zúžil jen na tyhle dvě věci, nic víc. Vyskočil jsem z lodi do vody a blížil se k nim nejvyšší možnou rychlostí, nehledě na proud a hloubku vody. A i mě samotného překvapilo, jak rychle jsem to nakonec dokázal.

S nově objevenou nepříčetností jsem se pustil do vlků a skřetů takovým způsobem, jako ještě nikdy v životě. Kladivo dopadalo přesněji a účinněji, ozývaly se bolestné výkřiky a kosti se lámaly jako na pravé zabíjačce. A během krátké chvíle bylo po všem…

Na zemi se válely skřetí a vlčí těla, aniž bych si to nějak uvědomil a klidně bych se bil i dál. Zbytek ale paradoxně sestřelili moji druhové, nikdo neutekl. Kamarádi mi tedy nakonec pomohli. Ani nevim, jak se Kuzdrev dokázal tak rychle otočit a s Leonem ty skřety postřílet, ale byl jsem za to rád, alespoň vím, že mi někdo kryl záda. To se vždycky cení.

Moje krvavá euforie následně vyprchala, opojný pocit bojového šílenství zmizel a já si poprvé pořádně uvědomil, co znamená ten "berserkr," o kterém mi moji přátelé v Kothanu kdysi vyprávěli. A není to úplně špatný, asi si to ještě někdy zopakuju…

Na rozjímání nebyl ale čas. Z dáli se přibližovala mnohem početnější nepřátelská skupina, kterou nejspíš povolali z oné strážnice poblíž soutoku. Přímej kontakt byl docela riskantní, přeci jen jsem toho zranění během posledních dvou dnů utržil docela dost a ani kluci se nejevili jako někdo, kdo by vyrazil do první linie. Radši jsme tedy takticky znova nasedli do lodí a vypluli dál po řece s nadějí, že jim prostě ujedeme. Já navíc seděl tentokrát vepředu a Leon vzadu a nijak jsme se už netočili. I naše loď plula poměrně svižně. Leon se to kormidlování asi konečně naučil…

Okolnosti nám potom docela přály a do setmění nás už nic vážného nepotkalo. Skupinka pronásledovatelů se za námi sice stále držela, ale nevypadalo to, že by se nějak přibližovala. Když už byla skoro tma, nakonec jsme přirazili k levému břehu a rozhodli se odpočinout si. Byl to dlouhý den a všichni jsme oddych potřebovali jako sůl. Kuzdrev mi svojí magickou mocí opět pomohl rychle zahojit rány (díky kámo), ale pak se hlídkující Leon vrátil se zprávou, že se k nám pronásledovatelé stále blíží a navíc jsou dokonce i na naší straně řeky! Hajzli! Musim uznat, že nejsou zase tak špatný lovci, jak jsem si o nich myslel. Nevim jak to dokázali, ale radši jsme se v již naprosté tmě zase zdekovali, přímý střet stále nehodláme riskovat.

Přepluli jsme však jen na druhou stranu řeky, kde stojí takovej starej mlýn a schovali se do křoví poblíž. V tichosti jsme pak číhali na skupinku našich pronásledovatelů, kteří za nedlouhou dobu skutečně dorazili. Nevíme přesně, k jakému názoru došli, ale jejich větší skupinka se rozdělila hned na tři menší. Asi mají nějaký podezření a jejich vlci něco vyčenichali. Někteří z goblinů se vydali po proudu dál, někteří proti a asi tři z nich zůstali na místě. To zaujalo Eliáše, kterej až do teď seděl jenom na prdeli v lodi a držel pádlo a hubu. Pomocí svých tajemných zaklínadel se bleskově přesunul na druhou stranu řeky přímo ke goblinům, aby nenápadně obhlídnul situaci a pak nám jí následně potvrdil a blíže popsal.

No jo, jenže co my s nima? Společně se na druhej břeh potichu najednou nepřesuneme a jakejkoliv výkřik se ponese zase kilometr daleko, takže by nás to hned prozradilo. Myslim, že bude prostě lepší jenom sedět a vyčkávat, jestli se ty chlupatý bestie nějak projeví jako první…



Druhé sezení

A tak jsme i udělali. Kuzdrev, Eliáš i já jsme seděli u mlýna a mlčky pozorovali, jak se situace vyvine. Jen Leon, takovej náš malej neposeda, si musel ten mlýn prohlídnout i zevnitř. Takže mezitím co jsme ve třech seděli na blátě, on se ztratil v šeru noci. Byl pryč docela dlouho a už jsem si o něj začal dělat skoro starosti. Kuzdrev mě ale uklidňoval, že prej jenom Leon potřebuje víc času a celkově na mě působil, jako že má o něm přehled. Jako cože? Jak to jako ten elfák může vědět, když je Leon bůh ví kde? Má snad nějaký mimosmyslový schopnosti, o kterých já nic nevim? (Samozřejmě, Ti dva byli spojení telepaticky a Kuzdrev věděl o každém Leonově kroku. Jen to Hagarovi neřekli.)

Doba čekání se zdála být fakt dlouhá. V dálce se zablesko, blížila se bouřka a podle blikajícího žlutého světýlka si goblini na druhém břehu udělali ohníček. Tohle bude dlouhá noc, pomyslel jsem si, když tu se najednou Kuzdrev zvednul a nařídil, ať se všichni vydáme do mlýna. Vypadal fakt přesvědčivě, takže jsme šli dovnitř. Tam se už svítilo, Leon na nás skutečně čekal jako by se nechumelilo a společně s ním tam byl ještě takový podivný sešlý stařík. Podle stop mrtvých kolem, mlýn goblini už navštívili a povraždili všechny jeho obyvatele, včetně dětí, několik dnů před námi. Jen ten stařík tam asi zvostal sám.

Vzhledem k situaci jaká panovala, nechtěl jsem staříka nijak zpovídat, nebo ho k něčemu pobízet. Leon mu dal kus chleba a on jej pak v klidu žvejkal v koutě, takže jsem se o něj dál nestaral. Na to bude čas třeba ráno. I když to bylo s pochybami, rozhodli jsme se ve mlýně zůstat přes noc. Všichni jsme si potřebovali odpočinout a dát se trochu do kupy. Já si ochotně vzal první hlídku a převzal na sebe zodpovědnou úlohu nočního strážce. Taky bych si ale rád odfrknul, stále jsem měl na sobě mokrý a studený hadry od toho, jak jsem se máchal v řece a moje tělo začalo pomalu prochládat, i když si to nerad připouštím. Přesto jsem se nesvlíkal. Ty hadry by asi stejně neuschly, venku začala bouřka a celej mlej byl plesnivej víc než frnda starý štětky.

Hleděl jsem si teda v klidu do noční bouřky, s těžkou kuší na klíně, když tu mě ve stínu předsíně překvapil stín našeho staříka. No jo, ta prostata, chápu. Chtěl jsem mu říct, ať nechodí chcát ven, ale on začal něco žvatlat a vůbec nevypadal, že ho nějaká prostata zajímá. Duchem byl úplně mimo, asi se během posledních dní z toho pobytu tady zbláznil. Ani se mu nedivím. Podle toho, co blábolil, hledal svýho syna, synovce, nebo nějakýho jinýho známýho. Normálně bych mu to za zlé neměl, ale teď se mi jeho procházky po okolí fakt nehodily. Nechtěl jsem ho nechat jen tak se producírovat uprostřed noci po celým mlejně, mohl by vzbudit pozornost goblinů na druhý straně a navíc by mohl vyrušit i spící kluky. Snažil jsem se ho teda po dobrým zadržet a vrátit na lůžko. On mě ale vůbec neposlouchal. Sebral nějakou mrtvolu ze země a vypadal, že s ní chce jít ven. Bylo mi to fakt blbý, ale musel jsem ho prostě zastavit, tohle fakt zavánělo průserem.

Stařík se ale nenechal. V opojení bláznovství a zoufalém smutku se se mnou začal strkat a došlo nakonec i na rány pěstí. To tedy hlavně z mojí strany. Možná mě někteří lidumilové odsoudí, ale co jsem měl dělat? Kuší se mi do něj střílet nechtělo, tak jsem se ho snažil alespoň "uspat" jen ránami a škrcením. I když mi to dalo zabrat (ten svraštěnej frajer byl asi veterán z války, jeho výdrž bych si v jeho letech přál mít), nakonec jsem staříka přiškrtil a zklidnil. Odnesl jsem ho zpátky do prvního patra a položil vedle spícího Kuzdreva. Zbytek hlídky jsem si na něj dával pozor a modlil se, aby už problémy nedělal.

Poněkud jsem se ale zase mýlil. Asi už po padesátý během celý doby, co jsem se v okolí Oradea vyskytoval. To město na mě asi působí jako kletba. Když jsem totiž skončil hlídku a střídal se s Kuzdrevem, náš slabý stařeček (do této chvíle nehybný), najednou vyskočil a aniž bychom s Kuzdrevem mohli cokoliv udělat, ve vteřině přeskočil zábradlí a zdrhnul po schodech pryč!

Ano, klidně si to přečtěte ještě jednou - aniž bychom cokoliv stihli udělat, ten starej šišlavej bastard najednou přeskočil zábradlí a zdrhnul po schodech! Chápete to??? Já ne a musím si to minimálně ještě dvakrát v hlavě celé přehrát… Popravdě mi trvalo několik vteřin, než mi došlo, co jsem vlastně viděl (díky překvapení a mizerným kostkám Hagar neměl téměř žádnou iniciativu). Kuzdrev byl sice pohotovější, ale stejně nám ten stařík zdrhnul ven. Upozornil jsem teda radši kluky a připravil se do bojové pohotovosti, kdyby se náhodou posralo i něco dalšího. Leon a Eliáš ale asi neměli náladu vstávat a v otupěné ospalosti mě poslali skoro do háje.

Když jsem potom vyběhnul ven, Kuzdrev se s lukem v ruce vracel fakt naštvanej a totálně zmatenej. Podle jeho slov ten stařík cestou z mlejna sebral svojí oblíbenou mrtvolu, položil jí do naší! loďky a normálně jí pustil po proudu jako kdyby jí tak chtěl uctít. A Kuzdrev, jakmile tohle spatřil, přestal se zaobírat morálníma otázka a do staříka rovnou vstřelil svůj nejlepší tisovej šíp. Jaké ale bylo následné překvapení, když se potom stařík i se šípem mezi lopatkama rozběhnul po vodní hladině a zmizel v noční tmě jako rozverná rusalka! Chápete to??? Já ne a radši si to v hlavě tentokrát znova přehrávat nebudu. Těch zázraků se staříkem začalo bejt tolik, že bych se z toho za chvíli taky zbláznil.

Následný asi dvě hodiny jsme všichni drželi bojovou pohotovost, neměli jsme vůbec tušení, co tam v temném lese ten šišlající svraštělej polobůh udělá a jestli náhodou nevzbudil i gobliny. Eliáš byl pak našimi skutky poněkud rozladěn a vůbec nesouhlasil s násilnými reakcemi vůči staříkovi. Kuzdrev se s ním kvůli tomu docela drsně pohádal a zakončil to krásnou mlaskající fackou do tváře. Dobře on! Kdyby mě Leon nedržel, asi bych Eliášovi za ty jeho blbý kecy rozmlátil hubu mnohem víc. Příště toho tlusťocha z hlídky nevynechám a vzbudím ho uprostřed noci jako prvního, ať si taky pozná jaký to je nespat a riskovat kejhák prozrazením díky nějakýmu starýmu dědkovi!

Naštěstí, Leon situaci po chvíli uklidnil. Prozřetelně prohledal kuchyň a mezi posledními plesnivými zbytky našel kus použitelný slaniny, cibule a tuřínů, ze kterých nám pak namíchal slušnej gáblík. Na ohni by to bylo sice lepší, ale v rámci bojových podmínek jsem mu za jídlo poděkoval. I když jsme ve mlejně zůstávat moc nechtěli, nakonec jsme se dohodli, že zde vydržíme až rozednění. A že ráno bylo na co se těšit…

Probral nás Leon, kterej statečně držel hlídku jako poslední. Kuzdrevův hlídkující ptačí přítel nás totiž přiletěl varovat před nebezpečím. "Kráááááááá…" Blížila se k nám banda orků na lítých vlcích. Přesnej počet jsme radši neřešili, abychom se zbytečně neposrali předem. Útěk ze mlejna neměl smysl, loďku jsme měli už jen jednu a na otevřený pláni nás mohli snadno uštvat nebo obklíčit. Nejlepší řešení bylo teda zabarikádovat se ve mlejně a počkat, až si pro nás nepřátelé prostě přijdou…

Leon a Eliáš si vytvořili stanoviště u okna v prvním patře a jejich cílem bylo ostřelovat ty nepřátele, který se budou pohybovat na dvorku. Já jsem se přesunul do přízemí ke vstupním dveřím a mým cílem logicky bylo nepustit nahoru nikoho a rubat ty zelený kůže nablízko. K tomu mi navíc kryl záda Kuzdrev, kterej se svým lukem fungoval jako střelecká podpora na schodech do prvního patra. Znělo to jako dobrej plán a já věřil, že se takhle ubráníme i početné přesile…

Skřeti s vlkama za nedlouho přijeli až na dvorek mlejna a během nekonečného strhujícího napětí nás přeci jen vyčenichali. Z venku se ozvaly první skřetí povely, ale ani já se nenechal dlouho pobízet.

"Za Kothan na něěééééééé…." zařval jsem z plných plic, když se ve dveřích objevila první smradlavá skřetí hlava a bodnul jsem dopředu kopím. Strhla se divoká mela. Skřeti začali řvát jejich vrčivé rozkazy, vlci vyli, vzduchem začali lítat šípy a míhat se ostří seker a mého kopí. Nevim, jak si vedli Leon a Eliáš nahoře, očividně se do někoho taky občas trefili, každopádně já s Kuzdrevem jsme rozdávali bolestivé polibky našich zbraní, jen co se do našich nepřátel vešlo. Nechci nějak shazovat skřety a jejich bojové dovednosti, samozřejmě že si o těch zmrdech nemyslim nic dobrýho, ale mnohem větší problémy jsem měl s těma jejich vlkama. Jen co se ke mě dostali, vždycky mě nepříjemně pokousali. Svině! Byli to takový menší bejci ve vlčím kožichu. Kuzdrev do jednoho z nich nasypal tři šípy a on na mě přesto stále dorážel! Prostě masakr.

Nebudu Vám nic namlouvat. Netrvalo dlouho, dva z těch vlků jsme společně s několika dalšíma skřetama zabili, ale já jsem byl z utrženého zranění natolik rozhozenej, že mi v hlavě zase hráblo a ozvěna zběsilé berserčí divočiny se opět probudila…

Znovu jsem zařval, zabodnul kopí do prvního protivníka, kterej se nově objevil mezi dveřmi a tasil kladivo. Tím se totiž rozdávají rány poněkud tvrdší, což mi teďko přišlo vhod. A dál už šlo všechno opět mimo prostor a čas. Kladivo se míhalo vzduchem, orkové padali, vlci doráželi a padali a já se oháněl v bitevní vřavě divočeji, než noční bouře. V jednu chvíli jsem pak ale porušil dohodnutou taktiku a vyběhnul mezi nepřátele ven na dvorek. To byla velká chyba, ale to se v krvavé euforii prostě může stát.

Nějakej vlk mě ještě stihnul znova kousnout, ale já jsem jej přesto ubil. Mlátil jsem tím kladivem tak, že po pár vteřinách jsem zůstal stát na dvorku mlejna jako jediný. Nebo jsem si to alespoň myslel. Když jsem se totiž rozhlížel po dalších nepřátelích, najednou odněkud přiletěl šíp. Jeden skřetí střelec se ještě schovával za rohem domu a k mé smůle mě smrtelně zranil. Leon nebo Kuzdrev, ani nevim kdo z nich, byli sice taky ve střehu a toho bastarda vzápětí zastřelili, ale mě už to mohlo být jedno…

Chtěl jsem se ještě otočit a říct klukům, že odvedli dobrou práci a že se odtud možná dostaneme živí, ale neměl jsem na to už sílu. Bojové šílenství pominulo a utržená zranění se začala ozývat. Nebezpečně rychle o sobě daly vědět všechny ty kousance a rány, zabodnutý orčí šíp mi drásal vnitřnosti a já si vzápětí uvědomil, že ze mě teče víc krve, než z těch mrtvých kolem. Vteřinu potom se mi podlomily kolena a já se zhroutil do krvavého bláta mezi ostatní padlé nepřátele.

Neschopen dalších akcí jsem zakalenýma očima jen bezmocně pozoroval, jak se ke mně přihnal Kuzdrev a Leon. Snažili se zoufale vymyslet způsob jak mě zachránit, ale nešlo to. Krev ze mě odtékala stejně rychle jako voda v řece a moji elfí přátelé neměli už nic, čím by přerušili vlákna, které kolem mě začala hbitě omotávat zlomyslná bohyně smrti. Bylo jasné, že můj osud je zpečetěn. Hagarova pouť na tomto místě nadobro končí…



Epilog 1:

Hagar se už nikdy nedozví, jestli všichni jeho společníci dorazili do Elšumy a přišli s posilami do Oradea včas. Už se ani nedozví, kdo byl ten zatracený šílený stařík, kterej dokázal skákat přes zábradlí a běhat po vodě a naštěstí se ani nedozví, že Eliáš během posledního boje ve mlejně neudělal vlastně vůbec nic užitečného. Ale to je jedno. Hrdinská smrt v boji není věc, za kterou by se musel stydět. To u nich v Kothanu ví i malé děcko…


Epilog 2:

Jen pro vyjasnění, ten podivný stařík byl vodník, kterej ve mlýně truchlil pro své padlé lidské přátele. Zbylá družina se sice dostala do Elšumy relativně včas, ale ani tam ji nečekaly příjemné chvíle. Armáda žoldáků, která by byla ochotna vytáhnout na Oradeo, přišla o svého vůdce, kterého družinka musela zachraňovat. Následně pak ve smradlavých stokách pod městem bídně zhynul i Eliáš, kterému zkřížil cestu odporný krysodlak, který dělal problémy družince ještě několik dalších sezení. Oradeo se však podařilo zachránit, i když to už je na další složité vyprávění…
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 7 hostů