Mráz Angmaru

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Pepa píše:Co se stalo se zápisy/kampaní? Hrajete ještě?
Hrajeme určitě dál, teď máme letní prázdninovou pauzu (my jsme byli dva týdny pryč, teď je pryč Fin... tak až se vrátí, budeme hrát zase dál)... díky čemuž mám čas si chystat podklady pro další hraní. :>;o)

:arrow? Zápis z jedné hry ještě kvůli dovolené dlužím (což je u mě věc neslýchaná, za kterou se hráčům a fanouškům velice omlouvám), ale doufám, že to zvládnu brzy dát dohromady a dám ho sem.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

K Mlžným horám (dvanácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Ráno se společníci probudili do pošmourného dne, venku hustě pršelo a bylo nevlídno. Obě děvčata, která spala v pokoji, jež jim postoupili éothéodští, se probudily se silnou bolestí hlavy. Včerejšího večera se pilo po způsobu jezdců a bylo obtížné korbele odmítat. Tuilind, která spala v místnosti s nimi, si ustlala na zemi u Cenniliny postele. Vzpomínala si, ze včerejška, že tančila se smějícím se Æthelredem, zatímco Ælfhild hrála na píšťaly, stejně jako Beorthmund pak tančil s Ælfhild, zatímco naopak Cennil hrála na lyru.

Obrázek

Když dívky sešly dolů do sálu, zahlédly Draugiona, který seděl u stolu a jedl vajíčka a slaninu ke snídani. Horal, který v noci spal v síni, na tom nebyl nijak zle, ale i on už dlouho nepil tímhle způsobem a tempem. Většina jeho spolunocležníků v síni vypadala nedotčená včerejším alkoholem, ale sem tam se nějaké zasténání také ozvalo. Když se posadily k němu, zahlédly otevřenými dveřmi Æthelreda a Beorthmunda, kteří stáli venku pod střechou, vyhlíželi do deště a něco spolu potichu probírali s postarší ženou, kterou už předtím viděli s kupeckou výpravou. Cennil se zvedla a nenápadně se přesunula do blízkosti dveří, aby slyšela, co si povídají. Když zaslechla, že probírají obtíže s další cestou karavany, kterou déšť zpomalil, vrátila se zase na své místo. Oba éotheodští se k nim brzy připojili a potvrdili, co Cennil slyšela – kvůli silnému dešti v noci byly cesty rozmočené a dnes nemohla karavana pokračovat v cestě. Vůdkyně karavany, stará Gwil, z toho byla silně rozladěná, protože každé zdržení jí stálo peníze. Vozy by ale zapadly a to by je stálo ještě víc času.

Draugion kývl na servírku, která ráno obsluhovala, aby mu ze džbánu ještě přilila vodu a nenápadně se jí zeptal, jestli si ještě nepamatuje na poutníka, který tudy mohl před pár lety procházet (ve snaze něco zjistit o Urcunerovi). Dívka je ale odkázala na svého otce, pana hostinského, který měl lepší paměť. Ælfhild prohlásila: „Výborně, zavolej nám ho sem, prosím.“ Po chvíli hostinský přišel, utřel si mokré ruce do zástěry a s úsměvem se jich zeptal, co potřebují. Cennil se jej zeptala, jestli tudy před nějakou dobou neprojížděl černovlasý elf s jizvou na tváři. Hostinský si ji pozorněji prohlédl, jakoby na něco vzpomínal a pak se naoko zamyslel: „Neměl s sebou meč? Jak ten se jen jmenoval...“ Zdálo se, že čeká na odpověď a Cennil se usmála: „Máš na mysli Helegrist? Doufám, že snad nebylo nutné, aby jej zde tasil.“ Hostinský se uklonil a omluvil se za ten test, ale sám Uruner mu uložil, aby se tak zeptal. Na chvíli se omluvil a přinesl Cennil dopis, který tu pro ni elf zanechal, kdyby sem dorazila.

Cennil se vyptala na Noldovu návštěvu a hostinský vyložil, že sem elf přijel pozdě večer v doprovodu dalšího společníka. Oba měli pláště s kápěmi a nebylo jim vidět do tváří. Jen Urcuner shodil kapuci, když s ním mluvil, toho druhého téměř neviděl – ihned po příchodu zamířil do jejich pokoje a ráno byli oba pryč se svítáním. Elf napsal několik dopisů – jeden mu předal, aby jej uschoval pro Cennil zde a další dva měl poslat do Cardolanu (jeden pro Ælfrica a jeden pro Cennil tam). Ty předal vojákům z posádky, kteří mířili na sever, a zaplatil jim, aby je odvezli. Vzpomněl si také, že krátce poté, co oba odjeli, dorazila skupina jezdců na unavených koních. Jeden z rytířů, kteří byli mezi nimi, se po nich ptal, ale hostinský držel jazyk za zuby a poté, co prohledali hostinec, jeden z nich prý zlobně vykřikl: „Není po nich ani stopa!“ Na víc se ale dobrotivý mužík bohužel již nerozpomněl a tak mu poděkovali, načež se Cennil rozhodla prozkoumat dopis, který dostala.

Obrázek

Obálka nesla Urcunerovu pečeť v podobě gondolinské harfy, kterou Cennil pečlivě prozkoumala předtím, než ji rozlomila. Rozhodně vypadala pravá. Když vytáhla dopis, zjistila, že to byl pečlivě složený list papíru, na kterém bylo Urcunerovým úhledným rukopisem několik řádků zapsaných fëanorskými písmeny. Urcuner ji učil, jak je číst, stejně jako rozuměla Vznešenému jazyku, ve kterém byl dopis psán. Když jej přeletěla očima, zjistila, že to bylo několik prvních veršů Urcunerovy básně, kterou dobře znala:
Večerní hvězdo zářící,
toulavé světlo spanilé
jasnější stokrát sta svící,
poutníče, Eärendile!
Pozdrž svou cestu oblohou,
u nás spusť kotvu na chvíli.
Slyš nás, kdo odplout nemohou
za těmi, které ztratili.
Zmateně otočila list, ale víc tam již napsaného nebylo. Netušila, proč jí Urcuner poslal svou starou báseň, navíc psanou ve Vznešeném jazyce, kterému dnes už jen málokdo rozuměl. Možná jí v nich nechal nápovědu, nebo to snad byla nějaká šifra? Na chvíli byla zmatená. Všechno ještě jednou a pozorně prozkoumala, zda jí něco neuniklo a všimla si, že tam, kde je v původní básni slovo „slyš“ je v tomto dopise „čti“. Toto slovo a ještě slovo „ Eärendil“ byly silněji napsány, jakoby na ně pisatel chtěl dát důraz. Cennil si zabručela: „Doufám, že nebudeme muset čekat na úplněk.“ Zvedla hlavu a spatřila, že ji ostatní pozorují. Složila list a ukryla jej v kapse: „V této chvíli se z dopisu víc nedozvíme. Budeme muset počkat alespoň do večera.“ Tuilind, která jim chtěla posloužit, jim začala z kuchyně nosit snídani, ale Cennil ji zastavila: „Pojď se také posadit, Tuilind. Tady obsluhují jiné mladé dámy.“

Obrázek

Celý den nemohli pro vytrvalý déšť nikam vyrazit, zůstali proto v hostinci a dospali únavu z namáhavého cestování. Ælfhild také vyhřebelcovala koně a nachystala je na cestu pro případ, že by museli rychle vyrazit. Teprve k večeru přestalo pršet a mraky se roztrhaly. Když vyšla na nebi večernice, zamířil Cennil do pokoje, kde vytáhla Noldův dopis a znovu jej rozložila. Chvíli nespatřial nic zvláštního, ale pak si všimla, že mezi řádky básně jsou napsána další slova, dříve neviditelná, ale nyní se lesknoucí a stále jasnější ve světlu Eärendilovy hvězdy. Měsíčními literami tam bylo napsáno:
U BÍLÉ LANĚ, KAMENNÝ BROD. Letní slunovrat, rok 1622 Třetího věku dle letopočtu Severního království

Milá Cennil,
doufám, že tě dostihl dopis a varování, které jsem ti zaslal. Pro jistotu ale ještě zanechám tuto zprávu U Bílé laně, pro případ, že by se ztratila. Cesty jsou zlé a našich nepřátel nemálo.
Nemohu se zastavit v Cardolanu. Eldalótë je zraněna a musím spěchat do Roklinky za mistrem Elrondem. Z Lothlórienu mne vylákal dopis, o kterém jsem se domníval, že přišel od tebe. Byl ale falešný a padl jsem do pasti, ze které jsme se jen s obtížemi probili. Od té doby nás ještě dvakrát přepadli najatí zlosyni. Bojím se toho, co tuším, a domnívám se, kdo za tím stojí. Potřebuji prověřit svá podezření. Mám také obavy, že mezitím ti samí zlosynové budou jednat proti tobě. Alespoň na čas se ukryj do bezpečí. Dávej si pozor, nepřátelé se zřejmě ukrývají i mezi Dúnadany.

Ve spěchu Tvůj,
Urcuner

P. S. Nedovažuji se nyní svěřit papíru více. Vyhledej mě v Roklince a řeknu ti vše, co vím a domnívám se. Pokud tam již nebudu, poradí ti Elrond.
P. P. S. Nejezdi sama, vezmi s sebou přátele, kterým můžeš důvěřovat.
Buď zdráva!
Cennil vyložil obsah dopisu ostatním společníkům a řekla, že by asi měli vyrazit co nejdříve do Roklinky. Na druhou stranu ale neznali cestu, protože Roklinka je skryté údolí a nikdo z nich tam nikdy nebyl. Napadlo je, jestli si nevzít Teilina jako průvodce, tomu se ale Cennil trochu zdráhavě bránila. Uznala, ale že by měli také varovat Dúnadany v Cardolanu před zrádci v jejich řadách a poukázala, že dopis Ælfricovi, který odeslal Urcunerovi došel, ale ten, který elf poslal jí, se ztratil a nebyl nikdy doručen.

Nakonec, když ji napadlo možné řešení, zamířila za vůdkyní obchodní karavany Gwil, aby ji varovala před cestou na severozápad přes oblasti, kde zahlédli prolétávat draka (Cennil (2): výsledek 2 / Gwil (2): výsledek -2 – výrazný úspěch). Tu varování vyděsilo a rozhodla se, že její vozy zamíří na sever přes Havraní hrad, načež se k Šedým přístavům dostanou přes Brandyvínský most a na západ po Cestě. Cennil sepsala dvojici dopisů (jeden pro Ælfrica a jeden pro Teilina), ve kterých vyložila, co se stalo a vše, co zjistili o zrádcích (včetně jména jednoho z nich, které zaslechla Tuilind), varovala je a nabádala k opatrnosti. Dopisy předala Æthelredovi, aby je doručil, až pojedou na sever. Ten je uschoval a slíbil, že je bezpečně doručí. Ælfhildin bratranec pak také řekl, že poté, co doprovodí karavanu do Šedých přístavů, nejspíš se vrátí na Labutí hrad, aby chvíli zůstal se svými příbuznými. Cennil nakonec poslala s karavanou zpět na Havraní hrad i Tuilind. Dívka sice chtěla jet dál s Cennil, ale se sklopenou hlavou nakonec odjela s Æthelredema a Beorthmundem, kteří se ji snažili rozveselit.

Obrázek

Přátelé nahlas (a tak, aby to lidé okolo slyšeli) rozmlouvali o tom, že se vrací zpět do Cardolanu a s prvním světlem nasedli na koně a zamířili na sever... ale když se dostali z dohledu, zahnuli směrem na západ, směrem ke vzdáleným Mlžným horám a tajemné Roklince, ukryté mezi strmými horskými údolími. Vyjížděli bez průvodce a doufali, že je Sudba povede.

Draugion je vedl na cestě vylidněnými travinatými pláněmi Eriadoru a snažili se rychle postupovat, aby nebyli spatřeni skřetími hlídkami (Draugion (2): výsledek 2 / proti 3 – neúspěch, komplikace). Třetí večera, když se již setmělo, a pomalu se chtěli zastavit a utábořit, zahlédli v dálce rozdělaný oheň. Byl sice poněkud stranou jejich cesty, ale rozhodli se přeci jen prozkoumat, o co jde, předtím, než se v okolí utáboří. Museli mít jasno, zda je to nepřátelská hlídka, předvoj vojska na pochodu, nebo úplně někdo jiný.

Přijeli s koňmi tak blízko, jak se odvážili a pak sesedli a plížili se k rozdělanému ohni. Cennil pomáhala Draugionovi při hledání cesty (Cennil pomáhá Draugionovi (2): výsledek 3 / proti 1 – úspěch, Fingalen si může k hodu připočítat +1) a horal je vedl vpřed (Draugion (2+1): výsledek 2 / proti 2 – úspěch). Tma je kryla a nikdo si jich nevšiml, když se připlížili na dohled ohni. Tam v jeho záři zahlédli několik vozů a cardolanských vesničanů, zřejmě vystěhovalců z posledních malých vesnic a usedlostí, které ještě ve starém Carodlanu zůstávaly. Společníci odhadovali, že se rozhodli před skřetími útoky uchýlit do bezpečí za Strážné hrady. Neměli s sebou ale zřejmě nikoho, kdo by se vyznal v cestování v nebezpečné krajině, protože jejich oheň byl vidět zdaleka a jasně dával vědět všem na míle daleko, že tudy někdo putuje. A skutečně, když sledovali uprchlíky, jak si připravovali večeři, zaujal jejich pozornost pohyb na hranici světla. Když se tam zadívali, spatřili skřetího zvěda, který byl ukrytý za nízkým křoviskem a stejně jako oni sledovali tábor. Když se začali pozorně rozhlížet, spatřili dva další, kteří byli ukrytí o něco víc vpravo a ještě dva další, kteří byli na druhé straně. Pravděpodobně jich ve stínech bylo ukrytých ještě víc, ale v temnotě je zatím nespatřili. Bylo jasné, že lidé v táboře neměli ani tušení, že jsou pozorováni nepřáteli.

Obrázek

Společníci nevěděli, zda jsou skřeti předvojem větší skupiny, kterou informovali a nyní hlídají kořist, než dorazí posily, nebo se chtějí před úsvitem pokusit o vraždění a loupení na vlastní pěst... ale shodli se šeptem, že ty lidi nemohou nechat napospas smrti, přestože by mohli jet dál za svým posláním a tábor minout. Ve tmě nasedli na koně a připravili se k boji. Ælfhild, která se dívala do noci, se najednou oči zaleskly jako led a vypadala ztracená ve svých myšlenkách. Táborový oheň v té chvíli rozdmýchal vítr, který nevanul, a plamen se zbarvil studenou chladnou barvou jako plameny z ledu (Ælfhild (2): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Chlad v žilách a hodil kostky znovu – výsledkem byla 1 a tím pádem úspěch). V dálce zavyli vlci. Rozdmýchaný oheň osvětlil celé okolí jasem a skřetí stopaři byli odhaleni. Vesničané vykřikli, když je spatřili a chopili se zbraní, zatímco skřeti se zvedli ze svých úkrytů a vyrazili v před, doufajíce, že zuřivostí vynahradí ztracené překvapení.

Obrázek

I společníci pobídli koně a vyrazili proti skřetům. První jel Draugion, který napadl jednoho z protivníků (Draugion (3): výsledek 2 / skřet (1): výsledek 2 – remíza, hodili jsme znovu – 1/3 - neúspěch, 2 body poškození šly do Těla), ale ten ho strhl z koně a srazil k zemi. Cennil s taseným mečem vyrazila na pomoc vesničanům, kteří se bránili útoku (Dennil (3): výsledek 4 / skřet (1): výsledek 0 – výrazný úspěch). Zaduněly kopyta jejího koně a jeden ze skřetů se otočil za zvukem, když elfí meč, který dívka třímala, zasvištěl vzduchem a srazil mu hlavu z ramen. Krev pokropila jeho společníky, kteří vykřikli strachy. Ælfhild zatím připravila luk a zamířila na jednoho ze skřetů (Ælfhild (3): výsledek 1 / skřet (1): výsledek 1 – remíza, házeli jsme znovu – 1/2 - neúspěch, 1 bod poškození šel do Těla). Toho ale šíp minul a jeho nazdařbůh do tmy hozený oštěp zranil jezdkyni.

Na horala, který se ztěžka zvedal ze země, zaútočil jeden ze skřetů (Draugion (4): výsledek 2 / skřet (2): výsledek 2 – úspěch). Draugion čekal, než se přiblíží, a pak odhodil předstíranou otřesenost, pohnul se rychle jako had a tesák zarazil protivníkovi do lýtka. Skřet vykřikl a odskočil zpátky a mezi prsty na ráně mu prýštila černá krev. Cennilin kůň mezitím přeskočil oheň, ve kterém odumíraly studené plameny, a vjel mezi skřety na druhé straně, zatímco Cennil rozdávala rány na všechyn strany (Cennil (3): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 1 – úspěch). Jednoho ze skřetů zabila a další donutila couvout, čímž dala trochu času mužům z tábora, aby si přinesli štíty a rychle oblékali prošívanice. Ælfhild, která vedla koně stranou od hlavních bojů, vypustila z luku další šíp (Ælfhild (3): výsledek 1 / skřeti (1): výsledek 2 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Lehkovážné srdce a hodil kostky znovu – 3/2 - úspěch), který zranil jednoho ze skřetů. Skřeti se v té chvíli otočili a rozběhli se s jekotem do tmy. Jejich útok byl odražen a díky společníkům utrpěli těžké ztráty.

Obrázek

Draugion, rozzuřený pádem, uchopil sekeru a skočil za skřetem, kterého zranil a který se nyní pokoušel uniknout (Draugion (3): výsledek 6 / skřet (2): výsledek 2 – výrazný úspěch). Jeho sekera se mihla vzduchem a rozbila skřetovi hlavu na kaši. Rozlícený horal, zcela pohlcený bojem, začal sekat do padlého protivníka jako smyslů zbavený. Když ho Ælfhild od mrtvoly odtáhla, byl zbrocený černou krví padlého nepřítele a vesničané od něj v hrůze odstupovali (Původně jsem to nahodil jako neúspěch, tedy, že by sice Draugion zabil protivníka, ale takovým způsobem, že se ho vesničané budou bát... a Fingalenovi se to zalíbilo a dali jsme to tam, i když uspěl v hodu.). On si toho ale nevšímal a usedl k ohni.

Vesničané oslavovali jejich úspěch a především Cennil, která srazila dva skřety a rozehnala další. Tu vítali jako hrdinku, která jim pomohla v nouzi a Cennil na jejich dotazy ohledně děsivého a krví zbroceného muže, kterého přivedla s sebou, odpovídala: „Toho muže není třeba se bát, na rozdíl od skřetů.“ Zatimco obě dívky vesničané usazovali k ohni, Draugion si všiml, že mezi mrtvými útočníky, které nyní odtahovali na hromadu, leželo i tělo jednoho rhudaurského horala. Zvedl se, aby si ho prohlédl blíže a ke své hrůze spatřil, že mrtvý měl začerněná všechna klanová tetování a namísto toho měl polovinu tváře natřenou černou barvou...

(Na tomto místě bych se rád omluvil za zpoždění více než měsíc, které vzniklo mezi odehráním a zápisem. Jak většinou píšu zápisy obratem, tady do toho vletěla dovolená… a dřív jsem prostě nezvládal. Psal jsem to teď se zpožděním a spoustu věcí jsem už zapomněl, rekonstruoval jsem to z rychlých a místy nečitelných poznámek, takže je to místy stručnější, než by být mohlo a mělo. Ale snad to nevadí. Příjemné čtení!)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Květy a černočerná tma (Třinácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Zachránění vysídlenci brzy po útoku přihnali stádo ovcí, které do té doby nocovalo u vody, nedaleko odsud. Draugion zaslechl, že skřeti podřízli dva hlídače stáda, předtím než napadli samotný tábor. Společníci seděli u ohně, nad kterým se otáčela jedna z ovcí, kterou pro ně vděční cardolanští porazili. Draugion si spěšně otřel tvář od černé skřetí krve, ale Ælfhild se na něj nevydržela dívat, vytáhla cíp látky a chtěla mu obličej vyčistit. Horal jí chytil za ruku, látku si vzal a raději se očistil sám. U ohně s nimi seděli Glaerdor, který mluvil za vysídlence a vypadal jako jejich vůdce, společně se svou mladou manželkou Lainthel. Ta chovala v náručí nemluvně a dva jejich synové pobíhali kolem ohně a hráli si s ostatními dětmi.

Vůdce vysídlenců jim vypověděl, že jsou posledními z cardolanských Dúnedain, kteří zůstávali v Ardh Gwinion, kdysi úrodné zemi na východ od Jižních vrchů, i poté, co odtud odešla paní Rodwen s většinou lidí... vedena na své cestě posly z Roklinky. Oni byli pastevci a žili mezi kopci Jižních vrchů, rozhodli se proto zůstat ukryti a skřeti dlouho nemohli vyslídit jejich skryté chodníky a sídla, ukrytá v nepřístupných údolích. Jejich stáda se rozrůstala a dařilo se jim nějakou dobu dobře. Pak se ale skřeti usadili v Jižních vrších a jejich patroly začaly stále častěji prohledávat vrchy. Bylo stále těžší se ukrývat a na jaře jeden ze skřetích stopařů objevil cestu k domu jeho bratra Glaerphena, přičemž celou jeho rodinu a domácnost angmarští zabili nebo odvlekli. Později začali v noci slýchat kvílení, slýchali škrábání na okna a praskání střech, jako by po nich někdo přecházel. Kolem domovů začali ve tmě spatřovat stíny, přízraky a fantomy. Jejich ovce prchaly hrůzou a ty, které neutekly, nacházeli ráno rozlámané a roztříštěné. Pak zmizeli jejich dva čeledíni, kteří v noci vyrazili postarat se o zvířata. Už je nenašli, noc si je vzala. Když se Glaerdorovi narodila dcerka, rozhodl se, že pro ni chce lepší život, než ukrývání se mezi kopci před skřetími patrolami a strach v noci před tím, co obcházelo jejich chalupy. Promluvili si se sousedy a rozhodli se odejít... jako poslední cardolanští Dúnedain z Ardh Gwinion. Mířili teď na západ pod ochranu Strážních hradů a doufali tam najít lepší život beze strachu.

Na otázky, kam mířili oni, odpověděli vyhýbavě a jen udali, že míří na východ. Glaerdor na ně nenaléhal, varoval je ale před přízraky, které obcházely Jižní vrchy. Slyšel o takových bytostech v Mohylových vrších, když byl v cardolanském vojsku pod panem Ellavornem, ale nikdy by si nepomyslel, že by se objevili i v Jižních vrších. Chmurně prohodil, že doba je zlá a noci temní. Na jejich prosbu jim rádi doplnili zásoby o vše, co mohli postrádat – dostali pecny chleba i ovčí sýry, které jim měly vydržet na dlouhou cestu. Společníci odhadovali, že je čekaly nejméně tři dny cesty k Poslednímu mostu a pak dva dny po cestě směrem na východ, než měli dorazit k Mlžným horám. Tam navíc museli počítat s dlouhým hledáním, protože nikdo z nich nevěděl, kde se skryté údolí, kde sídlil mistr Elrond, nacházelo. Poté, co se navečeřeli s vděčnými cardolanskými, uložili se s nimi u ohně.

Obrázek

Ráno, zatímco se chystali k odjezdu, je Glaerdor poprosil o chvíli strpení. Odešel k vozu a vrátil se s vykládaným rohem, který podal Cennil. Řekl jí, že se dědil v jeho rodině a snad prý pocházel ještě ze Země hvězdy za Mořem, ale nyní by byl rád, kdyby jej měla ona. Když temné stíny obcházely jejich domy, zvuk rohu je držel v uctivé vzdálenosti... a oni měli namířeno do bezpečí, zatímco Cennil mířila dál do temnot. Jeho manželka si sundala z krku náhrdelník a s úsměvem ho připnula Ælfhild na krk. Bylo to několik křišťálů vytvarovaných do podoby kapek vody, spojených jemným řetízkem. Vysvětlila, že na její svatbě se objevila družina toulavých elfů a jeden z nich jí náhrdelník daroval jako svatební dar. Teď by byla ráda, aby si jej vzala Ælfhild, jako památku na ní a na ty, které zachránili. Dívka odpověděla slovy díků a svou nejvybranější dvorskou úklonou. Náhrdelník pak ukryla za šaty, aby se nošením nepoškodil. Glaerdor si pak odepjal od pasu dýku, kterou jako poslednímu podal Draugionovi. Dal mu ji pan Ellavorn, strýc paní Rodwen, když ještě sloužil jako jezdec jeho domácnosti. Pochva dýky byla černá, z nějakého Druagionovi neznámého kovu. Byla lehká a pevná, zdobená jiskřivými kameny. Když vytáhl dýku z pochvy, spatřil, že měla dlouhou listovou čepel vykládanou rudými a zlatými hadími motivy. Horal poděkoval a připnul si dýku k opasku namísto svého starého tesáku: „Až tu čepel napojím skřetí krví, pozdravím je tvým jménem.“

Glaerdor i jeho paní se ukláněli a trochu zahanbeně se omlouvali, že jsou jen prostí lidé a nemají nic, co by jim mohli dát, aby splatili svůj dluh, který vůči nim měli. Cennil se jim také uklonila a ujistila je, že jejich dary rozhodně nejsou prosté a velice si jich cení. Pak jim popsali cestu směrem k Havraní pevnosti a doporučili zamířit přímo za paní Rodwen. Ælfhild pak napsala vysídlencům průvodní dopis, ve kterém popsala jejich setkání a odvahu cardolanských v boji se skřety a žádala, aby jim poskytli ochranu a pomoc. Pod dopis připojila svůj podpis i Cennil a poprosila je, aby nikomu kromě paní Rodwen neříkali, že je viděli. Rozloučili se, a zatímco společníci vyrazili na východ, stádo ovcí a vozy vysídlenců zamířily na západ. Cennil se za nimi s obavami ohlížela, protože se bála, že skřeti by mohli jít po jejich stopě, ale usoudili, že musí pokračovat dál.

Obrázek

Jeli rozkvetlými lukami Eriadoru a zatímco Draugion sledoval okolí (Draugion pomáhá v hodu (2): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Kryštof si nemohl připočítat bonus k hodu), Ælfhild je vedla vpřed (Ælfhild (2): výsledek 3 / proti 1 – úspěch). Minuli trosky Gwath Mindon, které skřeti před dvaceti lety po obsazení vypálili. Nyní z města, které tam kdysi stávalo, zbyly jen zčernalé trosky, mezi kterými se vypínala věž a několik chatrčí, které skřeti zřejmě používali jako posádku. Pod vedením éothéodské jezdkyně ale proklouzli kolem nepřátelského sídla, aniž si jich někdo všiml. Ani druhého dne je nikdo nepronásledoval, a když se utábořili, rýsovaly se Jižní vrchy už v dálce a jejich oči se upíraly dál na východ k říčce Mšené a dálkám za ní.

Obrázek

Se setměním se nepřirozeně ochladilo a uprostřed léta jim šla pára od úst. Třásli se zimou a Cennil drkotaly zuby zimou. Jen Ælfhild snášela zimu bez problému a nezdálo se, že by ji trápila. Zabalili se do dek, ale nestačilo to a Draugiona musel rozdělat malý ohníček, aby se v malém dolíku zahřáli. Tušili, že to není počasí z tohoto světa, ale nějaká čertovina, která přichází ze země Angmar od Černokněžného krále. Zaslechli pak vlčí vytí, které se přibližovalo. Zatímco většina vlčích hlasů zamířila pryč, jeden z vlků se brzy objevil na okraji dolíku, když upaloval, co mu nohy stačily a vběhl mezi ně zřejmě náhodou. Zatímco Cennil a Draugion sáhli po zbraních, Ælfhild mu vyšla vstříc a když ji vlk uviděl, skočil k ní jakoby k jedné ze svých, ukryl se za její nohy a třásl se strachy. Ohon měl stažený mezi nohama a v očích měl strašlivý děs před čímkoli, před čím prchal v temnotě. Draugion se sehnul k vlkovi a napřáhl opatrně ruku, aby si ji mohl vlk očichat. Ten byl ale napůl zdivočelý strachy a po horalovi se ohnal. Ten stihl stáhnout ruku na poslední chvíli, když se vlčí čelisti sevřely jen kousek od ní. Draugion se pak vlka zeptal: „Co je to, před čím utíkáš, bratře?“ Vlk na něj zavrčel a zaštěkal, ale horal měl pocit, jakoby ve vrčení slyšel odpověď: „Zima a smrt.“

Obrázek

V té chvíli zaslechli z temnoty zakvílení, ještě se ochladilo a temnota zhoustla. V jejich hlavách se ozval šepot cizím jazykem, který sílil a vytlačoval jejich vlastní myšlenky. Kdysi slyšeli někoho použít rčení „Připadám si, jako by mi někdo chodil po hrobě.“ ... nikdy si ale pořádně neuvědomili, co vlastně znamená. Až doteď. Vlk u Ælfhildiných nohou se ještě více schoulil a kňučel. Dívka položila pravici na čepel svého meče Ælfgifu a levou ruku zvedla proti temnotě, jako by se ji pokoušela rozhrnout (Ælfhild (2): výsledek 3 / proti 1 – úspěch). Zahlédla temný a strašlivý obrys - tvar, který možná kdysi patřil člověku... ale již dlouho tomu tak nebylo. Přízrak se sehnul k zemi, zvedl tělo vlka, který před ním nestihl utéci, zvedl jej do výše a ozvalo se odporné mlasknutí, když mu roztrhl hrdlo. Teplá krev zkropila jeho tělo, kde se krůpěje měnily v rudé krystalky ledu. Přízrak odhodil mrtvé tělo a vyrazil pomalu po stopách vlka, který se choulil u jejích nohou, zatímco šepot v jejich hlavách zesílil. Nerozuměli jazyku, ale věděli, že to, co říká, je skrz naskrz špatné a zlé.

Éothéodská dívka tasila Ælfgifu, který byl stopu pod jílcem zlomený, a obrátila se na ostatní: „Zima a smrt. Blíží se sem něco, co je mocnější, než my všichni dohromady. Měli bychom se odsud dostat.“ Draugion také tasil novou cardolanskou dýku a oběma rukama si zakryl uši, ve snaze přehlušit šepot, který mu ukrádal jeho myšlenky: „Ještě před několika dny jsem měl pochyby, ale nyní jsem si jistý, vlčice – tvá smrt je mojí smrtí a pokud myslíš, že tu nic nezmůžeme, půjdu s tebou.“

V té chvíli je oba přerušilo a překvapilo táhlé zavolání rohu, na který zatroubila Cennil (Cennil (2+1): výsledek 0 / přízrak (3): výsledek 3 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt „Staré písně, nové příběhy“ a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 6 /3 – úspěch). Šepot zesílila a temnota zhoustla a zvuk rohu zeslábl, než Cennil zatroubila podruhé a jasný tón přehlušil pochyby a tísnivou přítomnost přízraku. Hlas v jejich hlavách zeslábl a na chvíli byly jejich myšlenky zase jejich. Ælfhild při zvuku rohu pronikl chlad, jaký o té chvíle ještě nepocítila. Zahlédla, jak přízrak zaváhal, nevkročil do jejich dolíku, ale začal jej obcházet. Sáhla pro váček s bylinami, hodila jej do ohně, který vzplál jasným plamenem, a zavolala: „Ke koním a rychle pryč odsud, dokud je ještě cesta volná!“ Poplácala vlka, který se na ni tázavě díval: „Neboj se, ty taky.“

Zatímco ostatní nasedli na koně a pobídli je vpřed, když Ælfhild nasadila nohu do třmenu, zaslechla z temnoty hlas studený jako záhrobí: „Pojď za mnou! Připoj se k nám! Odvedeme tě do země Angmar, jak je tvým osudem.“ Dívka se zastavila a celá ztuhla, jako by jí cizí vůle bránila v pohybu (Ælfhild (3): výsledek 5 / přízrak (2): výsledek 5 – remíza, rozhodli jsme se, že uspěje, ale něco jí to bude stát). Vlk vrčel u jejích nohou a třásl se strachy, ale neopustil ji. Ælfhild zápolila, ale nebyla schopna se vymanit se z područí kouzla, které kolem ní upletly slova přízraku. Pak ucítila na bolest, jakoby ji někdo příliš silně uchopil, a její kůň, hnaný hrůzou vyrazil vpřed. Vlečená za uzdu se vysmekla ze sevření přízraku a více podvědomě, než záměrem, se vyhoupla do sedla. Její kůň se hnal pryč za ostatními a brzy byli z dolíku pryč. Šeptání zesláblo a umlklo, zatímco uháněli nocí.

Obrázek

Jeli, aniž se příliš zajímali o to kam, hlavně se snažili dostat mezi sebe a strašlivou noční zkušenost co nejvíce mil. Ráno se zastavili a sklouzli z vyčerpaných koní, přičemž se také třásli únavou a hrůzou. Zdálo se, jakoby teprve sluneční paprsky rozpustily chlad, který vězel na jejich kostech a vzpomínky na hrůzný zlý šepot, který je hrozil připravit o jejich vědomí a duši. Usnuli téměř okamžitě, aniž postavili hlídky, a probudili se teprve o několik hodin později po spánku, který byl protkán nočními můrami. Cennil se ve spánku vybavily vzpomínky, které viděla, když ji slábnoucí zvuk rohu na chvíli spojil s přízrakem – mrtvé oči, strašlivou tvář a černou dýku probodávající srdce. Měla v té chvíli pocit, jakoby studená ocel pronikala její vlastní hrudí, než jasné volání rohu převážilo nad mocí tmy a vidění se ztratilo. Jediný, kdo si odpočinul, byl vlk, který se přitulil k éothéodské dívce jako k dalšímu vlkovi a ve spánku ji zahřívali. Když se ráno probudila, zívnul, překulil se a znovu se k ní přitulil. Ælfhild ho poškrábala na hlavě a dala mu kus sušeného masa, které měla u sebe v brašně. Pak si prohlédla své levé předloktí, za které ji sevřel přízrak, a objevila tam těžké omrzliny v podobě otisku dlaně. Sykla, když se jej dotkla, protože se jí bolest z doteku zakousla do vědomí. Ruku obvázala obvazem a rozhlédla se, zda jsou ostatní také vzhůru.

Obrázek

Když vstali, zjistili, že v noci naštěstí uháněli víceméně správným směrem. Skončili sice jižněji, než chtěli (byli takřka u soutoku Mšené a Bouřné), ale nijak výrazně je to nemělo zdržet. Vyrazili dál na sever a k večeru se dostali k Poslednímu mostu, který našli nehlídaný. Projeli a pokračovali dál směrem na východ, zatímco se před nimi rýsovaly vrcholky Mlžných hor (Draugion (Příběhy vrchů 2): výsledek 1 / proti 2 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu za aspekt „Krev rhudaurských klanů“ a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 3/2 - úspěch). Dva dny jim trvala cesta k horám, ale nikdo je nezastavil. Skřeti i zlobři se zřejmě drželi od cesty dál a projeli bez nehody. Další dva dny bloudili, když hledali skryté údolí Roklinky, kde nikdo z nich nikdy nebyl. Propátrali několik horských údolí, ale vždy zjistili, že nenašli to pravé. Pomalu si začínali zoufat, protože najít jediné skryté údolí v horském masivu, které je chráněné elfskými kouzly, se zdálo jako nemožný úkol.

Snažili se přesto držet říčky Bouřné a sledovat její vody, nakolik to v horách bylo možné. Když se dostali k mělkému brodu a sjeli prudký svah, aby vodu překročili na druhou stranu, zaslechli z druhého břehu rozkaz: „Stát!“ Byl pronesen v obecné řeči se zvláštním přízvukem a když zvedli hlavy, spatřili, že na druhém břehu je pozoruje pětice elfů v zeleném na koních. Jejich vůdkyní byla elfka, která nesla na kopí jakýsi prapor, ale nemohli rozpoznat znak na něm. Dívka na ně přes vodu zavolala líbezným hlasem, ve kterém se ale odrážela nedůvěra a pochyby: „Kam máte namířeno?!“

Obrázek

Cennil zavolala v odpověď: „Hledáme Roklinku, abychom tam vyhledali Urcunera, elfa.“ Ælfhild pak dodala: „Byli jsme pozváni a na cestu jsme vyrazili v odpověď a jeho zavolání. Jsem Ælfhild, dcera Ælfricova z Labutého hradu. Toto je Cennil, Strážkyně meče paní Rodwen, Správkyně Cardolanu a tohle je... Draugion.“ Elfka na druhé straně nevypadala nijak přesvědčeně: „Jména smrtelníků a jejich tituly pro nás málo znamenají, protože svět venku se mění příliš rychle... řekněte mi, proč bychom vás měli nechat projít?“ Cennil, lehce roztrpčená nedůvěřivými strážemi, vytáhla z vaku u sedla dopis a zamávala s ním nad hlavou: „Psal jej Urcuner, Vznešený elf, a píše se v něm, že jej máme vyhledat v Roklince... budete si jej moci přečíst, až se rozsvítí hvězdy.“ Elfové se chvíli spolu bavili, než elfka společně s jedním dalším jezdcem sjeli do vody a přebrodili se k nim. Usmála se na ně: „Urcunerovo jméno není v Roklince neznámé, proto budu důvěřovat svému úsudku a necháme vás projít. Vaši záležitost musí posoudit mistr Elrond.“ Představila se jako Rainiel a svého druha jako Ehtyara. Cennil, která ale dobře ovládala elfské jazyky, věděla, že jim neřekla jejich jména, ale pouze přezdívky – Tulačka a Kopiník. Když se společníci podívali na druhý břeh, nikde neviděli ostatní elfy. Zdálo se jim, že se museli propadnout do zelené trávy, nebo se rozplynout ve vzduchu.

Obrázek

Rainiel jim ukázala dobrou cestu na druhou stranu a když říčku přebrodili a stoupali do strmého břehu na druhé straně, rozesmála se veselým smíchem: „Právě jste překročili brod přes Bruinen a vkročili jste do líbezné Roklinky v našem létě. Radujte se, protože jen nemnoho smrtelníků kdy pohlédlo na Poslední domácký dům, kde je pánem mistr Elrond, velký mezi elfy i lidmi.“ Vedla je dál a brzy se jim otevřel pohled do krásného údolí prosyceného sluncem, kde kvetlo a vonělo luční kvítí, keře i stromy. Ve vzduchu poletovaly včely a čmeláci, stébla trávy se pohupovaly v jemném větříku a jejich srdce povznášel zpěv ptáků, kteří neumírali. Ze stěn údolí padaly dolů vodopády, kde padající krůpěje vytvářely duhu, a ve vzduchu byla svěžest a téměř nakažlivá radost. Rainiel první pobídla svého koně a vyrazila po cestě k domu, kde přebýval Elrond Půlelf...

(Tady jsme hru pro únavu a pozdní hodinu zase přerušili, ale musím říct, že jsem velice rád, že jsme po prázdninové pauze zase začali hrát. Postavy se i přes nějaké obtíže dostaly do Roklinky... a uvidíme, jak se jim bude dařit dál. Pokud si jinak říkáte, že je zvláštní, že i po úspěšném hodu na cestování přišlo setkání s přízrakem, pak nechtějte vědět, co jsem měl nachystáno v případě neúspěchu..$D )
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Jak jsme se domlouvali na konci sezení, dosáhli jsme uzlového bodu dobrodružství, je na čase zlepšit vaše postavy. :wink:

:arrow? Můžete si rozdělit 6 bodů do dovedností.
:arrow? Nový aspekt dávat nebudeme (zůstáváte na 4 aspektech), ale pokud někomu nějaký stávající nesedí, případně se jeho význam posunul/proměnil, můžete si ho nyní změnit.
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Poslední domácký dům (Čtrnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Společníci stoupali od brodu hlubokým údolím, které tvořilo Roklinku. Oba elfové, kteří je doprovázeli (a kteří se představili jako Rainiel a Ehtyaro) je vedli cestou vzhůru mezi travnatými loukami a podél vřící řeky. Viděli, že Ehtyaro, mladší z obou elfů, byl zřejmě podle elfího počítání let sotva odrostlý chlapeckým střevícům. Rainiel byla nejspíše starší, ale také měla mladistvou tvář, které chyběla většina bolestných vzpomínek, jež do nich většinou byly vepsané. Oba se hodně smáli, zpívali veselé písničky s bláznivými slovy, které je zrovna napadly, a rozpustile mávali elfům, které potkávali cestou. Při krátké zastávce si Rainiel upletla věneček z rudých květů, který si nasadila na hlavu jako korunu, a oba z toho měli velikou zábavu, jakoby šlo o jejich soukromý žert. Společníci si všimli si, že mladík nese na zádech pěkný elfí meč, který neodkládal ani při přestávkách. Zatímco stoupali od brodu vzhůru údolím, slunce se postupně sklánělo na západ a smrákalo se.

Obrázek

Vlk, který následoval Ælfhild, měl celou dobu sklopené uši a chvost stažený mezi nohy, jak se bál všeho kolem sebe, nezvyklý lidským nebo elfím sídlům a jejich přítomnosti. Držel se Ælfricovy dcery celou dobu těsně jako jediného známého bodu, jako člena smečky, který ví, co dělá. Éothéodský kůň, který Ælfhild nesl, byl nejprve z vlka dost vyplašený, ale když spatřil, že dívka vlka přijala, smířil se s ním. Dokonce se zdálo, že po očku sleduje, komu z nich věnuje Ælfhild víc pozornosti. Když jste se ale přiblížili k Poslednímu domáckému domu, vlk kňučel a nechtěl jít blíž. A to ani za Ælfhild. Ta se otočila a ostře na něj zavrčela ve vlčí řeči (přičemž si nebyla vědoma toho, že to dělá): „Pojď za mnou. Tvoje místo je s tvou smečkou.“ A Draugion dodal: „Nebo tu chceš zůstat, zbabělče?“ (Draugion pomáhá v přemlouvání... Draugion (2): výsledek -1 / proti 1 – neúspěch, Ælfhild si nemůže přidat bonus / Ælfhild (2): výsledek 1 / vlk (1): výsledek 3 – neúspěch) Navzdory přemlouvání se ale vlk odmítl pohnout a tak ho nechali venku a sami zamířili k domu. Horal cestou lehce pobaveně prohodil směrem k Ælfhild: „I tak by mě zajímalo, kdy naposledy měl ten starý elf pod svojí střechou dva vlky.“ Éothéodská dívka se těch slov ale polekala, když uslyšela pravdu vyslovenou nahlas. Neřekla nic.

Obrázek

Když přijeli k domu, už se setmělo. Sesedli z koní a štolbové od nich převzali uzdy, aby jejich zvířata odvedli do stájí. Na prahu domu na ně čeká krásná elfka se stříbrnými vlasy, ve kterých se třpytilo měsíční světlo. Na sobě měla nádherné temně modré šaty barvy letního soumraku, zdobené drahokamy a křišťály, ve kterých se odráželo světlo hvězd. Bez ptaní věděli, že to je Paní Roklinky - Celebrían, dcera paní Galadriel a pana Celeborna – o jejíž kráse se zpívala nejedna píseň. Padla na ně bázeň, když se na ně usmála, nádherná a laskavá jako léto v Roklince, paní nejlíbeznějšího z domů Středozemě. Poletovali kolem ní pestře zbarvení elfí ptáci, kteří neumírají. Občas se usadili na její ramena, aby zvědavě sledovali, co se kolem děje, a pak s křikem zase střelhbitě vystřelili a kroužili okolo, než si zase sedli a zpívali sladkými slavičími hlasy. Oba elfové, kteří je doprovázeli, se jí hluboce uklonili a poklekli na jedno koleno. Cennil se hluboce uklonila po mužském způsobu a představila se: „Cennil, Strážkyně meče pnaí Rodwen z Cardolanu.“ Ælfhild následovala jejího příkladu, uklonila a představila se také: „ Ælfhild, dcera Ælfrica, pána na Labutím hradu.“ Draugion zůstal stát a ani se neuklonil ani nepředstavil. Necítil se tu dobře a elfy nepovažoval za své přátele. Měl pocit jako vlk lapený do pasti a krásu kolem sebe a uklidňující pocit, který v Roklince panoval, považoval za elfské kouzlo, které ho mělo donutit přestat být ostražitý. Zápasil s tím pocitem klidu a míru, který se mu usazoval na duši.

Rainiel své paní jí vyložila, že společníky vedla od Brodu k panu Elrondovi, aby posoudil, co s nimi. Paní Celebrían se na ně při těch slovech zkoumavě zahleděla. Její oči, hluboké jako staletí a jasné jako vzdálené hvězdy v jasný podzimní večer, se postupně setkaly s jejich očima a oni měli pocit, že je zkoumala a hodnotila jejich činy... obzvláště dlouho pak spočinula zrakem na Draugionovi a ten měl pocit, jako by se probírala jeho myšlenkami a zároveň mu nabízela možnost uniknout z nebezpečí, zvolit si lehčí cestu a nechat ostatní za sebou... zachránit se a utíkat volný jako pták, zatímco ostatní zůstanou v nebezpečí za ním... (Cennil (2): výsledek 2 / proti 1 – úspěch / Draugion (3): výsledek 1 / proti 2 – neúspěch, 1 bod poškození šel do Vůle / Ælfhild (3): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt „Dědictví (Chlad v žilách)“ a otočil kostky – 2/1 - úspěch) Cennil vzdorovala zkoumání elfky vlastním pronikavým pohledem a s hlavou vztyčenou, aniž jedinkrát uhnula očima. Když se podívala na Draugiona, ten brzy odvrátil hlavu, spánky a líce rudé, jakoby podstoupil vnitřní boj. Paní Celebrían se na něj dlouze dívala, než se podívala na Ælfhild, která na chvíli zpanikařila, ale vydržela se dívat do elfích očí.

Paní Celebrían se pak zvonivě zasmála a vlídně na ně pohlédla, zatímco řekla líbezným hlasem: „Odložte nyní na chvíli své starosti a strasti, poutníci z dalekých zemí. Jste v líbezné Roklince, kde nesídlí žádné zlo, pokud si jej nepřinesete zvenku s sebou ve svém srdci...“ Společníci měli dojem, že se při tom na chvíli podívala na Draugiona, než pokračovala: „Rainiel, odveď prosím hosty do síně a dejte jim najíst a napít, než zpravím pana Elronda o vašem příjezdu.“ Pak jim přátelsky pokynula, jejich průvodci se opět hluboce uklonili, než jim kývli, aby je následovali.

Obrázek

Rainiel je vedla domem a míjeli elfy, kteří sídlí v domě mistra Elronda. I Cennil, která přes Urucnera nějaké elfy už viděla a znala, byla udivena jejich krásou a vznešeností. Někteří vypadali jako mocná knížata elfů – děsiví a vznešení, další byli jako děti – veselí a bezstarostní, beze strachu, co přinese zítřejší den. Draugion možná poprvé viděl elfy takhle zblízka a měl pocit, jako by byl lapen v pevnosti nepřítele. Naklonil se k Cennil a zašeptal: „Nehledáme tu náhodou Urcunera?“ Dívka přikývla a odvětila: „Pokud je tady, pak pan Elrond o něm bude vědět.“ Horal zabručel a nevypadal přesvědčeně ani nadšeně z toho, že by se měl setkat s pánem domu, ale pokračoval v chůzi a nenamítal dál.

Usadili je ve velké síni, která byla z větší části prázdná. Jen sem tam nějaký osamocený elf seděl u pozdní večeře, nebo osamocená skupinka tiše rozprávěla. Sluhové jim přinesli bílý chléb, ovoce a zeleninu z Elrondovy zahrady, stejně jako čirou vodu, která smývala únavu a hřejivé víno, které podněcovalo ducha. Obě dívky se pustily do jídla bez pobízení, Draugion, když viděl, že jí ony, se po chvíli váhání přidal také. Rainiel se jim omlouvala, že jim nemohou pro pozdní hodinu nabídnout nic lepšího, ale i ta prostá strava se jim zdála po dlouhé cestě bohatší než všechny hostiny, jichž se kdy účastnili.

Všimli si, že elfové v domě nenosí zbraně, a i Rainiel odložila před vstupem své. Pouze mladý elf, který je doprovázel, nesl stále na zádech svůj meč. Když si všiml Draugionova zkoumavého pohledu, vysvětlil, že meč patřil jeho otci, který zemřel daleko od Roklinky, ale přátelé padlého přinesli zbraň zpět jeho matce. Když před dvěma lety skřeti pronikli do Roklinky a napadli jejich dům, vypadlo to, že jsou ztraceni, ale meč jeho otce mu padl do ruky a bránil svou matku, paní Branneth. Vyložil jim, že bez toho meče by tam byli oba byli zahynuli, takhle se jim ale podařilo uniknout protivníkům a on od té doby čepel neodkládá ani při odpočinku. Nesměle se usmál a představil se jim svým pravým jménem jako Celegion, syn Celegnira a paní Branneth.

Když se najedli, přistoupl k nim elf v šedém oblečení a uklonil se: „Mistr Elrond vás nyní může přijmout.“ Zvedli se a následovali ho, když je vedl k tiché části domu. Skrze otevřená okna slyšeli zvenku hudbu a zpěv a náhle venku jasný hlas ve vlahé letní noci zapěl:
A Elbereth Gilthoniel
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chaered palan-díriel
o galadhremmin ennorath,
Fanuilos, le linnathon
nef aear, sí nef aearon!
Zastavili se, plně zaujati a uchváceni sladkou elfí písní, která plynula jako kapky vody stékající mezi drahokamy slov. Při pohledu z okna se jim zdálo, že hvězdy ještě nikdy nesvítily tak jasně jako té letní noci v Roklince. Elf v šedém je po chvíli uctivě pobídl, aby šli dál a zavedl je k salonku v tiché části domu. U vchodu se uklonil a vybídl je, abyste u dveří nechali své zbraně, než vstoupí. Obě dívky poslechly bez zaváhání a odložily své zbraně u prahu, ale Draugion vypadal velice neochotně: „Máš mé slovo, že se svých zbraní ani nedotknu, pokud paní Ælfhild nebude v nebezpečí.“ Elf se zdvořile, ale odmítavě usmál: „Pánem tohoto domu je pan Elrond a je jeho přáním, abyste zbraně nechali zde. Buď ujištěn, že paní Ælfhild nehrozí žádné nebezpečí.“ Horal drsně odpověděl: „Máš snad strach?!“ Na to elf nic neřekl, jakoby nebyl zvyklý jednat se smrtelníky a nebyl si jistý, jak má zareagovat. Draugion pak rozvážně odložil sekeru, ale nechal si svou novou dýku a vykročil směrem ke dveřím, než ho mírný elfův hlas zastavil: „Neslyšel jsi snad paní Celebrían, když jste přijeli? V tomto údolí není žádné zlo, pokud si ho nepřinesete s sebou.“ Draugion vzdorovitě odsekl: „Jsem dost starý na to, abych věřil víc sám sobě, než slovům nějaké čarodějky!“ V té chvíli k němu přistoupila Ælfhild a položila mu ruku na rameno: „Ten elf má pravdu.“ Horal zvedl obočí: „Takže tam mám jít beze zbraní, jako ovce na porážku?!“ „Ne, máš jít dál s vírou v dobro pod hvězdami Středozemě.“ Draugion chvíli přemýšlel, než se ošklivě podíval na čekajícího elfa: „Nevěřím jim ani slovo, ale věřím vám a budu vás následovat, paní.“ Pak odepnul dýku od opasku a elf jim s úsměvem pokynul, aby vstoupili.

Obrázek

Setmělou místnost osvětlovaly svícny na stole a svit hvězd a měsíce, který sem pronikal velkými okny směřujícími k východu. Vonělo tam staré dřevo, vosk svící a večerní vzduch plný vůně květin a kapradin, který sem proudil zvenku. Slyšeli zpěv nočních ptáků zvenku a šumění řeky a vodopádů. Zdálky a tlumeně k vám doléhá zvuk hudby z domu a zpěvu ze zahrady.

V čele dubového stolu seděl pán domu - Elrond Půlelf, vznešený a ušlechtilý jako elfí kníže, moudrý jako čaroděj, silný jako zkušený válečník a mocný mezi elfy i lidmi. Jeho tvář byla bezvěká - ani stará ani mladá, a přesto se v ní zračily vzpomínky na mnoho radostí i běd. Na sobě měl prosté bílé oblečení a na hlavě měl stříbrnou čelenku. Jeho vlasy byly temné jako stíny za soumraku, oči šedé jako jasný večer a světlo v nich bylo jako svit hvězd.

U okna pak stál vysoký a urostlý elf s vlasy barvy zářícího zlata. Cennil podle Urcunerova vyprávění věděla, že je to Glorfindel, elfí kníže a mocný mezi Prvorozenými. Jeho tvář byla mladá a krásná, nebojácná a plná radosti. Jeho oči byly jasné a pronikavé, zračila se v nich moudrost dlouhých věků, jeho hlas byl zvučný a příjemný. Na sobě měl jasné elfské brnění s emblémem slunce s paprsky, přes které měl přehozený stříbřitě šedý plášť. Měl na něm připnutou překrásnou zlatou květinu. Cennil si všimla, že se jeho pohled na chvíli zastavil na jejím štítě a erbu harfy na něm. Ve tváři se mu mihly vzpomínky na časy a věky dávno minulé, ale pak se usmál a pokynul vám, abyste se posadili.

Cennil se oběma hluboce uklonila, stejně jako Ælfhild, zatímco Draugion se nepohnul a zůstal stát dva kroky za oběma dívkami. Mistr Elrond, jakoby si toho nevšiml, je oslovil jako první: „Bylo nám řečeno, že hledáte jednoho z Glorfindelových rytířů, pana Urcunera...“ Cennil odpověděla: „Je to tak, pane. Bývala jsem Urcunerova schovanka a i díky jeho přímluvě smím se svolením zde pana Glorfindela nosit štít s jeho znakem.“ „A proč jej chcete nalézt?“ Slova se chopila Ælfricova dcera: „Obáváme se o jeho bezpečí a osud celého Cardolanu. Zanechal nám vzkaz s tím, že máme vyhledat. Ten byl ale nešťastně opožděn a proto jsme dorazili a nyní. Sám Urucner nás vyzval, abychom jej přišli vyhledat zde v Roklince.“ Mistr Elrond zvedl se zájmem oči: „Vzkaz? Směl bych jej vidět?“ Cennil vytáhla Urcunerův dopis a podala jej panu Elrondovi. Ten jej rozložil a proletěl očima slova básně, než na papír dopadlo měsíční světlo a rozzářilo měsíční litery, kterými byla napsána. Spatřili jste, že Elrond zamumlal potichu nějaká slova a písmena se rozzářily jasněji. Zatímco zkoumal slova, pan Glorfindel se otočil na Cennil: „Jen málokdo ví, že jméno Urcuner, které používá, není jeho vlastní, ale je to jen epesë... ale jeho schovanka, která nosí erb Domu harfy, je určitě znát bude...“ Ta odvětila bez zaváhání: „Jistě. Jeho první jméno je Isilmion, což v obecné řeči značí Syn měsíce.“ „A kde to jméno dostal?“ „Ve městě Gondolin v prvním věku světa.“ Mistr Elrond mezitím dokončil prohlídku dopisu a poté, co dlouze studoval pečeť, kývnul souhlasně na pana Glorfindela. Vznešený elf se jim uklonil a řekl: „Omlouváme se vám za nedůvěru a vyptávání, ale ve věcích dlouhých válek proti Temnému pánovi byla zrada vždy naším největším nepřítelem. Urcuner v Roklince bohužel není – před několika měsíci zamířil na sever a ještě se nevrátil.“

Vyložili jim, co se od Urcunera dozvěděli sami. Poté, co gondolinský rytíř padl do pasti, vylákán falešnou zprávou od Cennil, začal pátrat po tom, kdo by jej chtěl zabít a proč... přičemž se také chtěl pomstít za zranění Eldalótë. Postupně začal dohromady skládat indicie a informace, přičemž se dozvěděl, že polovina Durthangovy masky, kterou daroval Arnubên králi Arnoru... zmizela z fornostské pokladnice beze stopy. Dokud se o to Urucner nezačal zajímat, nikdo ani nevěděl, že byla odcizena. Z toho bylo zřejmé, že mezi Dúnedain jsou zřejmě zrádci, kteří masku vynesli... a na něčí rozkaz se chtěli také zbavit Urcunera, jehož ruka sprovodila Durthanga dvakrát ze světa.

Noldo také zjistil, že používali mezi sebou právě erb poloviny Durthangovy masky... a ten se začal objevovat i mezi angmarskými veliteli. Společně s Eldalótë lapili jednoho z těch, kteří erb používali a dostali z něj jméno... Morchant, Temný stín. To byl jeden z kapitánů temné pevnosti Carn Dûm. Mnoho se toho o něm nevědělo, kromě toho, že původně pocházel ze vznešeného númenorejského rodu. Vstoupil do služeb Temného pána a stal se z něj obávaný válečník a černokněžník. Byl v čele Sauronových vojsku už během vypálení Eriadoru ve Druhém věku, kde bojoval pod Durthangovými prapory s erbem mořského hada, které šířily hrůzu mezi spojenými vojsky Dúnadanů a elfů. Dlouho se věřilo, že zahynul se svým pánem v bitvě, která zlomila Sauronovu moc v Eriadoru a o jeho osudech nebylo na dlouhá staletí nic známo. Objevil se ale znovu během zničení Cardolanu před dvěma staletími a Moudří věří, že od té doby se pokoušel získat spojence mezi Dúnadany a snaží se nejčernější magií přivolat zpět svého pána ze zásvětí. Urcuner pak zamířil na sever do Rhudauru prozkoumat další stopu, kterou objevil, a která se týkala Morchantova plánu.

Cennil, která do té doby pozorně poslouchala, se nyní zavrtěla na židli: „Víte, zda vyrazil na sever sám?“ Glorfindel se na ni podíval a přikývl: „Sám.“ Obě dívky se na sebe podívaly a v jejich tvářích byla obava, protože z Ælfricových příběhů věděly, že když Urucner někam vyrážel sám, většinou to nedopadalo dobře.

Obrázek

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a do místnosti vklouzla postava ve tmavém plášti, jehož obrysy se rozplývaly ve stínech a přítmí místnosti. Byl ještě špinavý od bláta a prachu, jakoby se jeho nositel teprve nyní vrátil z cest. Postava pak shodila kápi a přistoupila blíž. Cennil poznala ve svitu svící tvář Eldalótë, dcery Edrahilovy. Viděli se jen několikrát, když doprovázela Urcunera do Cardolanu, ale i elfka poznala Cennil a Ælfhild. Usmála se na obě dívky, přistoupila k nim a sestersky je objala. Draugionovi věnovala krátkou úklonu jako jeden válečník druhému – tedy uctivou, ale opatrnou. Draugion lehce naznačil pokývnutí hlavy, na znamení, že to zaregistroval.

Eldalótë se právě vrátila ze Zlatého lesa, kam nesla Urucnerovy dopisy pro Paní. Když po několika slovech prohozených s mistrem Elrondem zjistila, že Urcuner se stále nevrátil, její obličej se také zachmuřil. Zaručila se před oběma pány za Cennil a Ælfhild a pak poprosila, zda by mohla mluvit o samotě s panem Glorfindelem. Mistr Elrond se postavil a s úsměvem odvětil, že stejně již bylo vše řečeno a pomalu stejně debata směřovala ke konci. Eldalótë se ještě zastavila a řekla, že vás zítra vyhledá ohledně Urucnera, než se otočila ke Glorfindelovi a začala mu rychle něco šeptat. Cennil, která zaslechla několik slov, poznala, že to byla noldorská varianta quenijštiny, kterou občas mluvili Vyhnanci mezi sebou. Cardolanská dívka dokázala mluvit Vznešeným jazykem jen s obtížemi a dialekt, kterým spolu nyní mluvili oba elfové, byl pro ni takřka nesrozumitelný. Vyšli ven z místnosti, kde na ně čekal Celegion s Rainiel, aby vám ukázali vaše pokoje ve východním křídle domu.

Mistr Elrond, který také odcházel, se ještě zastavil, aby se s nimi rozloučil: „Spěte dnes v noci klidně. Nic vám v tomto domě nehrozí... dokonce ani vám ne, pane Faoláine.“ S úsměvem naznačil úklonu a otočil se k odchodu, zatímco dvojice mladých elfů zavedla společníky k jejich pokojům. Ti ale, přestože byli unavení, ještě nechtěli jít spát. Cennil si vzala svoji lyru, zamířila do zahrady, aby si sedla naslouchala písním a hudbě elfů a mohla ji později také zahrát. Ælfhild ji doprovodila ven, ale pak zamířila do noci, aby se podívala po svém vlkovi. Draugion ji následoval. Když se dostali dost daleko od domu, ve stínech se zaleskly vlčí oči a její společník v huňaté srsti se k ní radostně připojil. Ælfhild jej drbala za ušima a mluvila na něj, když ji vlk uchopil opatrně za lem šatů a pokusil se ji marně odvléct pryč od domu. Dívka jej uklidnila a tentokrát se nechal přemluvit a šel s ní až do domu. Když se vrátili, našli Cennil v doprovodu vysokého elfa, který se jí vyptával na hudbu, jakou hrají smrtelníci a zda se liší od té, kterou hrají elfové. Prosil ji také, aby mu zahrála a cardolanská dívka se nechala přesvědčit. Zabrnkala na lyru a zazpívala několik písní, než si Ælfhild došla pro své píšťaly, aby ji mohla doprovodit. Pak společně zahrály několik písní, které se hrály na carodlanském dvoře a Labutím hradě. Nakonec Cennil zařadila i Urcunerovu píseň o Aelneth... a když zvedla hlavu, všimla si, že v kroužku elfů, kteří je poslouchali, byl i Celegion (syn Celegnirův, jehož meč se v písni také objevoval) a Rainiel (Cennil (2): výsledek 3 proti 1 – úspěch). Oba byli nadšení písní, Celegion jim pyšně vysvětlil, že v ní vystupuje i jeho otec, který byl Aelnethiným společníkem... a prosil Cennil, aby ji ten večer zahrála ještě jednou, s čímž cardolanská dívka nakonec souhlasila. I Rainiel se jim představila vlastním jménem jako Riressil, Dívka s rudou korunou... častěji jí ale všichni přesto říkali Rainiel, Tulačka. Do pokojů se vrátili pozdě a hned upadli do hlubokého, klidného a posilujícího spánku. Draugion se rozhodl, že bude důvěřovat hostitelům a pro tuto noc odloží opatrnost a odpočine se.

Obrázek

Ráno je po snídani vyhledala Eldalótë, vzala je stranou a vyzvala je, aby jí vyložili vše, co je sem vedlo a co se vztahovalo k Urcunerovi. Cennil se ujala slova a vyprávěla celý příběh. Když zmínila draka, elfka zpozorněla a asi dvakrát se zeptala, kdy přesně došlo k útoku draka. Společníci viděli, že Eldalótë v hlavě počítala měsíce, než je vyzvala, aby mluvili dál. Cennil se jí zeptala, jak byla zraněna, když ji a Urcunera napadli spiklenci, ale elfka jen odvětila: „Jed.“ Pak je vyzvala, aby pokračovali ve vyprávění. Když Cennil skončila, Eldalótë se hluboce zamyslela. Cennil se zeptala: „Má paní, smím se zeptat, proč je to datum zjevení draka tak důležité?“ Elfka jen zvedla hlavu a smutně odvětila: „Chci se jen ujistit, že to nezpůsobilo nic, co jsme s Urcunerem podnikli.“ Pak je poprosila, zda by jí nepomohli zachránit Urcunera... přičemž si společníci všimli, že z toho, že použila slova „zachránit“, si společníci domysleli, že se domnívá, že se Urcunerovi něco stalo. Řekla jim, že budou muset projet rhudaurskou Vysočinou a průvodce by se jim opravdu hodil, přičemž se podívala na Draugiona, který odvětil: „Na Vysočině se vyznám, ale doma jsem nebyl dlouhé roky a nevím, jestli tam ještě budu vítaný. Pokud vám to pomůže, mohu se pokusit vás k Urcunerovi dovést.“ Elfka se na něj smutně podívala: „Pokud budeš s námi a se mnou, nebudeš doma nikdy vítaný.“ Horal si odfrkl a zeptal se bez obalu: „Musíš jít s námi?“ „Obávám se, že ano.“ Druagion zavrčel: „I za cenu toho, že ohrozíš úspěch našeho hledání?“ Eldalótë se na něj podívala: „I pokud byste dokázali projít Vysočinou a dojít na konec cesty, beze mě byste Urcunera nikdy nezachránili.“ Draugion drze odpověděl: „To si myslíš? Nebo to víš?“ Na to mu ale odpověděla jen úsměvem, jedním z těch, které musely Urcunera přivádět k šílenství. Řekla jim, že před odjezdem musí něco zařídit a mají asi týden v Roklince na to, aby se připravili na cestu.

Chtěla už odejít, ale Draugion ji zastavil zdviženou rukou: „Provedu vás rhudaurskými vrchy, ale chci od vás slib, že pokud tam budeme, budete se řídit vším, co řeknu, a bez mého svolení nezakročíte proti mým rodným, ani jim neublížíte.“ Podíval se na všechny tři dívky. Ælfhild na to kývla, zopakovala druhou podmínku... a první úmyslně vynechala. Horal vycenil zuby ve vlčím úsměvu: „Cestuji s vámi dost dlouho na to, abych věděl, že si nedáte poručit, ale tentokrát to bude ve vašem nejlepším zájmu. A na druhé podmínce trvám.“ Cennil se pak ozvala: „Druhou slibuji, ale první slíbit nemohu – jsem tou věrností povinována především jiným lidem než tobě.“ Draugion kývnul a podíval se na elfku, která řekla: „Pokud to neohrozí Urucnera nebo úspěch poslání, pak slibuji i já.“ Když se otočila k odchodu, horal ještě zavrčel: „Pokud musíš jít, vezmi si na sebe alespoň něco, co nebude páchnout tímhle místem.“

Obrázek

Začali se chystat na cestu a Draugion si nechal s sebou zabalit různé drobnosti jako dárky pro náčelníky klanů, jejíchž území budou procházet (nějaké elfí dýky, jeden nebo dva meče a nějaké šperky). Buď paní Eldalótë nebo pan Glorfindel zařídili, aby se jim sluhové snažili vyjít vstříc a pokusili se jim opatřit, co potřebují. Když se Rainiel dozvěděla, co Draugion potřebuje, přinesla mu velký a krásně zpracovaný drahokam, který mu dala jako dárek, o kterém řekla, že by byla ráda, aby ho měl s sebou. Horal poděkoval pokývnutím a schoval jej. Cennil vyrazila za panem Glorfindelem, aby jí vyložil víc o cíli Urcunerovy cesty... a dozvěděla se, že mířil na hrad na hraniích Rhudauru a Angmaru, který kdysi postavili rhudaurští Dúnedain, ale byl opuštěn. Čím více Glorfindel mluvil, tím více se Cennilina tvář zachmuřovala, protože tušila, kam měl Noldo namířeno. Zeptala se: „Smím se otázat... je ten hrad v Obrovištích?“ Elfí kníže se na ni podíval a i on měl v očích obavy, když přikývnul...

(Na tomto místě jsme hraní přerušili, protože nám to přišlo jako moc pěkný cliffhanger. Příště tedy zamíří postavy do Draugionova rodiště, kde nebyl dlouhou dobu... a neví, co najde, až se vrátí zpátky. A čeká je cesta nepřátelským územím k hradu, o kterém postavy slyšely mnoho příběhů... ale ke kterému se také váže mnoho běd.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Pepa
Příspěvky: 3233
Registrován: 25. 5. 2013, 15:00

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Pepa »

Hraje se, hraje se... Já si říkal, já si říkal... :)
Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 1101
Registrován: 5. 6. 2009, 00:49
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Jarilo »

Perfketní zápis jako vždy :clap:.

Chodím sem teď méně často, takže mi nižší frekvence nevadila, ale s pokračováním koukejte přijít co nejdříve $D ! Už teď z toho příběhu začíná hezky mrazit =).
Hry hraju a ještě radši dělám - doma i v práci.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Jarilo píše:Perfketní zápis jako vždy :clap:.

Chodím sem teď méně často, takže mi nižší frekvence nevadila, ale s pokračováním koukejte přijít co nejdříve $D ! Už teď z toho příběhu začíná hezky mrazit =).
Moc díky, Jarilo. Jsme moc rádi, že se ti zápisy a hra líbí. Teď, když postavy míří na sever... se asi docela ochladí. :>;o)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Pepa
Příspěvky: 3233
Registrován: 25. 5. 2013, 15:00

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Pepa »

"Winter is coming" i ve Středozemi :)
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Vlčí vytí (patnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Společníci se připravili na cestu, zabalili zásoby a kromě toho také teplé přikrývky a oblečení, protože zatímco v Roklince bylo ještě pozdní léto, na severu v Rhudauru mohli narazit na podzim a na hranicích Obrovišť a země Angmar je mohl čekat i sníh a krutá zima. Navíc nevěděli, kdy se budou vracet zpět a Draugion jako horal, který vyrůstal ve stínu Mlžných hor, nechtěl nechat nic na náhodě. Cennil také napsala dopis pro Tuilind a požádala elfy, zda by jej někdo, kdo bude mířit na západ, nemohl doručit do Cardolanu.

Obrázek

Ælfhild strávila většinu času v knihovně, kde listovala elfskou poezií, ale také hledala něco víc o svém lidu, éothéodských jezdcích, a také, zda nenalezne v zaprášených svazcích něco o své babičce, která pro ni zůstávala tajemstvím... a po které mohla zdědit své tajemné schopnosti. Vlk, který ji následoval do Roklinky (a kterému říkala „Vlče“), byl stále po jejím boku, pořád vyděšený z tolika elfů kolem sebe a málokdy opouštějící Ælfhildinu blízkost. Ta se často toulala také kolem kováren a sledovala elfí kováře při práci. Jednoho večera si všimla, že ji jeden (na levé ruce mu chyběly čtyři prsty) z nich upřeně pozoroval a pak ji oslovil a představil se jako Eretul Rocindo, načež se zeptal: „Nejste příbuzná mladého Ælfrica, který v Roklince nějakou dobu pobýval? Zdá se mi, že máte jeho rysy a mohli byste být asi stejně staří... nejste snad jeho sestra?“ Ælfhild nemohla zakrýt úsměv, když se omluvila, ale vysvětlila, že od poslední Ælfricovy návštěvě v Roklince už ve světě venku teklo takřka dvacet let a že ona sama je jeho dcerou. Kovář vypadal upřímně udiveně, když odvětil: „Tolik let už uběhlo? Málokdy se zajímám o něco jiného než je má práce, ale ten mladík mi utkvěl v paměti. Vyrobil jsem pro něj pevný štít. Pověz mi, jak se mu daří... slouží mu stále můj štít?“ Dívka mu vyložila, že jeho štít je na čestném místě v hodovní síni Labutího hradu a v případě ohrožení stále vyjíždí do bitev na Ælfricově paži, což se zdálo, že Eretula potěšilo. Ælfhild se pak osmělila a zeptala se: „Pamatuješ si ještě na jeho meč?“ Kovář nakrčil obočí ve snaze si vzpomenout a zeptal se: „Máš ho s sebou?“ Dívka přikývla s tím, že jej po Ælfricovi zdědila. Pak mu podala zlomený meč, který s sebou nosila, a omluvila se, že mu může ukázat jen jílec a jeho úlomky, protože byl zlomen ve stejné bitvě, ve které zahynul Arnubên, syn Aglarânův. Kovář si zlomený meč vzal, prohlédl a zamyšleně si pro sebe zamumlal: „Uvidím, co zmůžu...“ Načež si meč vzal a odnesl, když za ním zmatená Ælfhild zavolala poděkování.

Pak odpočívali, chystali se na cestu a hlavně čekali na Eldalótë, která se opozdila a do Roklinky se vrátila až několik dní poté, co měla. Draugion mezitím chodil stále ozbrojen a ostražitý, ale žádný z elfů jej nevyzval, aby Předtím, než měli odjet, navštívil Ælfhild v jejím pokoji Eretur Rocindo s balíkem, zabaleným v režném plátně. Podal jí ho s úklonou: „Ať ti dobře poslouží, Rochiriel (Dcero pána koní)!“ Dívka se také uklonila a děkovala kováři, který ale její díky skromně odmítl a zamířil zpět do své kovárny. Když Ælfhild plátno rozbalila, našla znovu zkutý meč, který se předtím nazýval Ælfgifu – byla to nádherná práce, a ostrá čepel, na které byly letící labutě mezi hvězdami, se leskla ocelovým svitem. Meč byl lehký, dobře vyvážený a dostal novou pochvu z jemné černé kůže se stříbrným kováním. Éothéodská dívka si ho připnula k boku a usmála se.

Obrázek

Majordomus je informoval, že Eldalótë konečně přijela a čekala na ně u kamene na stezce. Sbalili proto své věci, naložili je na koně a zamířili na místo setkání. Elfka je vyhlížela oblečená ve svém šedém elfím plášti, připravená na cestu. V její tváři společníci četli obavy. Vypadala, jako by se několik dní nevyspala a zřejmě ty dny strávila v sedle, protože i její kůň byl unavený a vyhublý. Rychle jim vyložila, že se k ní donesly velice zneklidňující zprávy a přestože jí to lámalo srdce, musela okamžitě odjet... a vložit tak osud Urcunera do jejich rukou, přičemž bude doufat v milost Valar. Mohla je doprovodit jen na rozcestí, než sama musela zamířit na východ. Nejprve ale sáhla do tlumoku a podala Cennil a Ælfhild obšité kožešinové pláště, jaké nosili rhudaurští horalé a několik drobností, jaké mívaly rhudaurské dívky – spony do vlasů a přívěšek. Zblízka by si je sice s horalkami nikdo nespletl, na dálku mohlo oblečení náhodné pozorovatele zmást. V Rhudauru bylo navíc mnoho zajatců, otroků, nebo Dúnadanů ve službách Černokněžného krále, takže ani zblízka nemusel jejich vzhled upoutat přílišnou pozornost. Obě dívky si pláště přehodily a zastrčily si ozdoby do vlasů. Pak společně s elfkou zamířili údolím vzhůru, směrem k horám.

Na křižovatce na Eldalótë čekala dvojice jezdců, kteří si byli tak podobni, že bylo těžké je odlišit od sebe – oba měli temné vlasy a šedé oči, ve kterých jim svítilo světlo hvězd. Pod stříbřitě šedými plášti měli oblečené jasné zbroje. Přivítali ji zvučnou elfštinou a elfka na ně kývla, aby na ni počkali. Objala na rozloučenou dívky a podala ruku horalovi, než Cennil řekla: „Až budeš na konci cesty, odmítni naslouchat lžím.“ Na odchodu se ještě otočila na Draugiona: „Pokud budeš muset během cesty volit, doufám, že se rozhodneš správně, horale.“ Ten si odfrknul: „Já se vždycky rozhoduji správně, elfko. Hodně štěstí!“ Eldalótë se pak připojila k oběma jezdcům a společně pobídli koně směrem k Vysokému průsmyku, který vedl ke Skřetímu městu a dál na východní stranu Mlžných hor.

Obrázek

Když se rozloučili s Eldalótë, zamířili společníci také na sever. Elfka jim vyložila, kudy mají vyrazit a brzy našli stezku vedoucí labyrintem skal, která vedla z údolí Roklinky. Nikoho neviděli a nikdo je nezastavil, ale tušili, že bdělé elfí stráže o nich dobře věděly a byli sledováni, když odjížděli pryč. Stezka se jim zdála jasná a zřetelná, ale když se otočili občas za sebe, nemohli ji najít. Jakoby ani jejich koně nerozrývali půdu a jejich kroky nezohýbaly stébla trávy – nemohli pohledem najít cestu, po které přišli. Brzy se dostali do vedlejšího údolí a k večeru se jim otevřel pohled na kopcovitou krajinu Rhudauru před nimi, stejně jako mohutné horstvo Mlžných hor směřující na sever po jejich pravici.

Obrázek

Draugion, který se rozhodl, že se nebudou skrývat a pojedou otevřeně, doufajíc, že je nikdo nezastaví, vyrazil první. Krátce poté, co opustili Roklinku, začalo mrholit a pokračovali v mokru. Draugionovi se ale déšť zdál teplý jako matčina náruč, vždyť se vracel domů, zpátky do svých hor, kde se narodil a vyrůstal... a které už dlouho nenavštívil. Přitáhl si těsněji svůj plášť a pobídl koně dopředu. Cennil jela s ním a její bystré oči je varoval před blížícími se nepřáteli (Cennil (2): výsledek 1 / proti 1 – úspěch, Fingalen si mohl při hodu připočítat bonus +1) a Draugion je sebevědomě vedl dál, neuhýbaje z cesty (Draugion (2+1): výsledek 5 / proti 2 – úspěch).

Jeli dál po cestách, ale vyhýbali se nepřátelským táborům a osadám. Projížděli občas borovými a jedlovými lesíky, kde byli alespoň trochu chráněni před rozmary počasí, ale většinu času jeli mezi skalami, otevřenými větru a dešti. Na hřebenech kopců viděli zdálky kamenné zdi, hrady a věže. Většina jich byla obsazená a staré zdi byly zpevněny a rozšířeny. Zdálky viděli ve dne kouř z ohňů, nebo v noci ohně tábořišť a hlídek. Zdálo se, že řetězy opevnění, které byly často v rozvalinách, když Draugion opustil domov, byly znovu opraveny a osazeny vojáky. Po cestách se přesouvaly oddíly Černokněžného krále, nad kterými vlály prapory s Železnou korunou Angmaru. S přicházejícím podzimem se většinou oddíly horalů vracely domů s kořistí a angmarská vojska se stahovala hlouběji do Rhudauru do zimních tábořišť, ale nyní se všechny oddíly přesouvaly na jih. Zřejmě se chystala nějaké další tažení. Mezi množstvím mužů, kteří byli na cestách, si Draugiona a jeho společnic nikdo nevšímal. Když je někdo míjel, dívky vždy sklonily hlavy, aby jim nebylo vidět do tváře, ale Draugion jel hrdě a vzpřímeně dál a dával na odiv svá tetování klanu Vlka.

Obrázek

Několikrát potkali horaly, kteří měli začerněná svá tetování a někteří z nich měli polovinu tváře černou. Na Draugiona se dívali s opovržením a on jim oplácel stejnou měrou, protože začernění svých tetování v něm vzbuzovalo odpor do hloubi duše – jeho tetování nebyly jen ozdoby, jak se často domnívali Dúnedain, ale byly to příběhy jeho osudu a příběhy jeho rodných a jeho klanu, které mohl ten, kdo toto umění ovládat, přečíst. Tím, že si je začernili, přestali býti horaly. Mnozí měli černé štíty bez znaku, ale někteří nesli na svých praporech emblémy Železné koruny.

Několikrát se za nimi otáčely stráže a jednou za nimi dokonce voják zavolal, aby se zastavili, ale Draugion toho nedbal a jeli dál, přičemž voják nakonec mávl rukou a nechal je projet. Po těchto zkušenostech a se zvyšujícím se počtem vojska, které se přesouvalo po cestách, se rozhodli sejít z hlavních tras a pokračovat dál menšími stezkami. Přitom se ale snažili, aby to nevypadalo, že se skrývají. Tábořili vždy mimo sídla, ale vždy tak, aby jejich rozdělaný oheň byl z cesty vidět a nebudil podezření, že se snaží skrývat.

Obrázek

Čtvrtého dne se utábořili na noc v ďolíku pod návrším, chráněni alespoň trochu před větrem. Zvedl se studený severák, jehož svištění jim vysávalo z těla teplo a odvahu. Měli pocit, že ve větru jsou zlé hlasy a zježily se jim vlasy na zátylku, zatímco měli pocit, že výprava, na kterou se vydali, je předem odsouzena k záhubě. Druagion přiložil poleno na oheň právě ve chvíli, kdy zaslechli zdálky vlčí zavytí. Brzy mu odpovědělo další z druhé strany a přidávaly se další a další vlčí hlasy. Brzy bylo zřejmé, že je vlci objevili a stahovali se kolem nich. Ælfhildin vlk stál se zježenými chlupy a díval se do tmy. Dívka měla pocit, že vlčí hlasy ho volají pryč. Sehnula se, aby ho pohladila po hlavě, ale vlk se po ní ohnal tlamou a musela rychle ucuknout, aby se jí nezakousl do ruky (Ælfhild (3): výsledek 0 / vlci (1): výsledek 3 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Dědictví a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 3/3 - remíza, tu jsme přehodili a výsledkem bylo nakonec 2/1 – úspěch!). Její Vlček se otočil, a když na ni zaostřil oči, zastříhal ušima a naklonil k ní hlavu pro pohlazení. Dívka ho podrbala, a když vyhlédla ven do tmy, věděla, že vlčí hlasy volaly Vlčka ven, aby se k nim připojil a pil teplou lidskou krev a hodoval na čerstvých vnitřnostech těch v ďolíku. Vlci se kolem nich stahovali.

Draugion přiložil na oheň a rozžatá vatra ozářila okolí. Ve svitu plamenů viděli temná těla vlků, kteří se stahovali kolem nich. Dva vlci si troufli na prostranství a opatrně nakračovali směrem k nim. Horal vzal poleno z ohně, zatočil s ním nad hlavou, aby vzplálo plamenem a mrštil s ním směrem k vlkům ve snaze je zastrašit (Draugion (2): výsledek 1 / vlci (2): výsledek 5 – neúspěch). Zaskučel ale severák a za šeptání zlých hlasů, které měli pocit, že slyší ve vzduchu, plameny pohasly. Když poleno dopadlo na zem, uhaslo. Vlci nejprve bojácně uskočili před vrženým polenem, ale když spatřili, že nehoří, vítězoslavně zavyli a povzbuzeni vyrazili proti horalovi. Další vlk, který se plížil z druhé strany, v té chvíli také skočil.

Cennil vyrazila proti dvojici vlků s kopím (Cennil (2): výsledek 0 / vlci (2): výsledek 2 – neúspěch, 2 body poškození šly do Těla), ale jeden z vlků chňapl po kopí a zahryzl se do jeho ratiště. Zatímco se pokoušel Cennil zbraň vytrhnout, druhý proběhl kolem něj a spáry několikrát sekl dívku po rukách. Ælfhild mezitím tasila meč, a když spatřila třetího z vlků, který se připlížil za horala, jak skočil, bez rozmyslu po něm sekla (Ælfhild (3): výsledek 5 / vlk (2): výsledek 4 – úspěch). Její čepel vlka zranila a srazila stranou, takže se minul cíle. Dopadl na zem a bolestivě kňučel. Kolem Ælfhild proletěl temný stín, když se Vlček zapojil do vřavy, skočil a jeho tesáky se zasekly zraněnému vlkovi do šíje. Ozvalo se vrčení a kňučení, když se oba vlci do sebe pustili.

Draugion vytáhl sekeru a do druhé ruky vzal dýku, zatímco vyrazil proti vlkovi, který ohrožoval Cennil (Draugion (3): výsledek 5 / vlk (2): výsledek 4 – úspěch). Toho srazil stranou a zranil dúnadanskou čepelí, čímž uvolnil ruce Cennil. Ta stále zápolila s vlkem, který držel její kopí (Cennil (2): výsledek 3 / vlk (2): výsledek 1 – úspěch). Dívka škubla zbraní k sobě, ale když vlk nepovolil, místo toho zatlačila a švihem hodila zuřivé zvíře směrem do ohně. Vlk v poslední chvíli ratiště pustil, ale už bylo příliš pozdě – přistál jak široký, tak dlouhý přímo do ohniště a o chvíli později už s kňučením a hořící srstí pelášil pryč. Do jeho bolestivého kňučení se ozvalo zapraskání kostí, když Vlček zlomil vaz zraněnému vlkovi, který ležel na zemi. Poslední vlk stáhl ohon mezi nohy a prchla pryč. Vlci se stáhli pryč a Draugion vítězoslavně zvedl zbraně a udělal vyzývavé gesto, jakoby vyzýval náčelníka na boj o vůdcovství smečky.

Obrázek

V té chvíli zahlédli, že vlci venku uvolňovali místo mohutnému stínu, který pomalu kráčel k ohni. Mohutný vůdce smečky byl téměř dvakrát tak velký než ostatní vlci a jeho kožešina byla pokrytá jizvami z bojů a vůdcovství a památkami na údery čepelí. V očích měl nenávist a kráčel pomalým krokem vpřed, když kladl opatrně jednu tlapu před druhou. Draugion couvl zpět, aby udělal prostor Ælfhild, kterou považoval za jejich vůdkyni a chtěl jí dát prostor pro souboj s vůdcem nepřátel... přestože to byl svým způsobem on, kdo tento střet vyprovokoval. Ozvalo se zaštěkání, když Vlček, který zvedl hlavu od poraženého nepřítele, povzbuzený svým úspěchem a s mordou od krve, vyrazil proti mohutnému vlčímu vůdci. Ten se ani neohlédl, když bleskurychle máchl tlapou a srazil nebohého Vlčka kňučíce stranou.

Když Ælfhild zahlédla, že její Vlček byl zraněn, vzkypěla v ní její divoká krev, vykřikla a zbrkle vyrazila vpřed (Ælfhild (3): výsledek 3 / vlčí náčelník (4): výsledek 5 – neúspěch, 2 body poškození šly do Těla). Vlčí náčelník, do té chvíle jen líně a pomalu postupující, se ale bleskurychle sehnul pod úderem meče, sekl spáry po éothéodské dívce a srazil ji k zemi stranou. Pak zamířil k Cennil, která mezitím odhodil kopí, zvedla svůj meč a na paži připjala štít. Počkala, než vlk skočí a chtěla jej bodnout, zatímco se kryla štítem (Cennil (3): výsledek 2 / vlčí náčelník (4): výsledek 5 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Štít Domu harfy a kostky otočil – výsledek byl 4/5 a 1 bod poškození šel Cennil do Těla). Vlk byl ale příliš rychlý. Štít sice Cennil uchránil před spáry stvůry, ale byla také sražena k zemi její mohutnou vahou. Vlk dopadl na zem a líně se olízl. Druagion, který stál stranou, celou dobu pozoroval vlka, aby našel nějakou slabinu v jeho obraně (Draugion (2): výsledek 0 / proti 2 – neúspěch, nemůže si připočítat bonus a navíc si ho vlk všiml). Vlk se ale pohyboval příliš rychle a jeho krví podlité oči se otočily k němu, když vyrazil pomalým krokem za ním.

Ælfhild, která ležela na studené zemi, se zvedla na lokty, aby zjistil, kde je jejich nepřítel. Mezi prsty jí ze zraněného boku tekla její vlastní krev, která kanula na zem, kde ji pokrývala jinovatka. Zvedla oči, ve kterých byl smrtelný chlad a nahlas vykřikla (Ælfhild (3): výsledek 3 / vlčí náčelník (2): výsledek 1 – úspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Bojovnice a otočil kostku, aby vylepšil svůj výsledek – výsledkem bylo 5/1 - způsobil 4 body poškození do Vůle). Dívčin hlas jakoby se nesl ozvěnou v jejich hlavách a všechny zasáhl chlad jako švihnutí severáku. Vlk sám byl smeten stranou, a když se překulil a zvedl nejistě na všechny čtyři, z uší mu tekla krev. Vrhal na ně bázlivé pohledy, couval a v jeho očích spatřili strach. Draugion toho využil, postoupil kupředu a hlasitými urážkami se pokusil vlčího náčelníka zastrašit (Draugion (2): výsledek 1 / vlčí náčelník (2): výsledek 3 – neúspěch, Fingalen ale použil bod osudu za aspekt Krev rhudaurských klanů a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 4/3 – úspěch, 1 bod poškození způsobil do Vůle). Ten byl zmaten dalším hlasem a začal ustupovat, aby je měl všechny před sebou a na dohled. Tehdy Cennil pozvedla k ústům svůj cardolanský roh a zadula na něj (Cennil pomáhá Ælfhild (0): výsledek 1 / proti 1 – úspěch, Kryštof si může přičíst +1 k hodu).

Vlk za zvukem otočil hlavu a v té chvíli severská dívka vyrazila. Zvedla se ze země, při tom zvedla svůj ležící meč a bez výkřiku nebo výzvy, pouze se studenou, zarytou nenávistí vepsanou ve tváři se rozběhla proti vlkovi (Ælfhild (3+1): výsledek 4 / vlčí náčelník (2): výsledek 1 – úspěch!). Vlk ji zahlédl koutkem oka, zareagoval bleskurychle a vyrazil také. Skočil proti blížící se Ælfhild, ale vzduchem se mihla její čepel a zaleskla se v záři ohně jako nově vzešlá hvězda. Probodla vlčímu náčelníkovi hrdlo a síla skoku stvůry zarazila meč hlouběji a hlouběji. Ælfhild pak trhla rukou a zanořená čepel roztrhla vlkovi hrdlo, přerazila páteř a téměř mu oddělila hlavu od těla. Mršina vlka padla k zemi a čerstvá krev barvila studenou zemi. Ostatní vlci, když viděli pád svého náčelníka, s kňučením utekli, jakoby jim za patami hořelo. Ælfhild zvedla k očím svou čepel, ze které kanula vlčí krev, usmála se a oslovila ji: „Budu ti říkat Wulfsbana, Vlčí zhouba.“

Vlček se přišoural odněkud ze tmy a čumákem šťouchl do Ælfhild. Ta ho podrbala mezi ušima a prohlédla ho, ukázalo se, že vlk byl poněkud podrápaný a otlučený, ale jinak byl v pořádku. Draugion mezitím přišel k mršině a svou dýkou mu vyřízl z mordy špičáky, aby z nich vyrobil pro Ælfhild náhrdelník. Odtáhli mrtvé vlky stranou a znaveni bojem, neschopni už přemístit tábor, uložili se ke spánku.

Obrázek

Když se ráno probudili, nenašli mrtvolu vlčího náčelníka. Tam, kam ji odvlekli, nebyla. V půdě nebyly žádné stopy toho, že by ji někdo odtáhl, nebo přemístil. Přes noc prostě zmizela. Zamrazilo je nejen studeným větrem, ale připravili se k další cestě. Zatímco sedlali koně, přišel Draugion za Ælfhild a podal jí náhrdelník ze zubů vlčího náčelníka (které nezmizely). Dívka je přijala se zjevnými rozpaky, ale horal řekl: „Ty tretky, které vám dala elfka, si vetkávají do vlasů mladé dívky, které chtějí získat přízeň mužů. Tohle je ozdoba vlčice, bojovnice.“ Dívka přikývla, a přestože měla zábrany pověsit si zuby na nechráněnou kůži, vzala si náhrdelník a zavěsila si ho kolem pochvy svého meče. Nasedli a pobídli koně dál, směrem na sever...

(Tady jsme pro pozdní hodinu hru zase přerušili a budeme pokračovat zase příště... jak postavy míří dál na sever k Obrovištím, hradu Angrath a angmarským hranicím... stejně jako územím klanů a Draug... Faoláionovu domovu. Zatím měli štěstí a nikdo je nezastavil ani neodhalil (kromě vlků)... uvidíme, jak dlouho jim štěstí vydrží v téhle pusté zemi, kde sviští severák a ve větru jsou zlé hlasy...)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Rhudaurské vrchy (šestnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Poté, co sjeli z hlavních cest, pokračovali dál na sever menšími stezkami mezi rozeklanými rhudaurskými vrchy. Ukázalo se, že Draugion byl dlouho pryč a mnohé cesty, které si pamatoval ze své poslední návštěvy, byly neprůjezdné, zanikly, nebo zmizely mezi rašeliništi. Byl už dlouho pryč, ale nyní se v mírném mrholení a s tváří vystavenou studenému severnímu větru zase začínal cítit doma. Nadechl se a cítil ve vzduchu vzduch, který dýchal jako chlapec. Pokračovali dál únavnou cestou dál na sever a každý večer se zastavovali úplně vyčerpáni. Mluvili spolu málo, příliš unaveni i na rozhovor. Jak jeli dál na sever, teplota klesala a noci se stávaly stále chladnější. Podzim se nepřirozeně přehoupl do brzké zimy. Pomalu začínali ztrácet pojem o čase, když jednou večer zahlédli před sebou záři velkého ohně, která se odrážela o mraky. Před nimi něco hořelo.

Obrázek

Z vyvýšeniny zahlédli v údolí hořet vesnici, jejíž záře osvětlovala nebe. Draugion… Faoláin si pamatoval, že v těchto místech by měla být vesnice horalů klanu Losa a kamenná hláska na protějším svahu jeho vzpomínku potvrzovala. Neviděl, zda za ohněm stojí nehoda, nebo zlý úmysl, ale byl si jistý, že tam dole jsou jeho rodní, jeho krev. Cennil, když zahlédla odhodlání v horalově tváři, sice chtěla začít protestovat, ale on ji neposlouchal. Nechal obě dívky, aby jely za ním - na dohled, aby mohly zasáhnout, kdyby vjel do nějakých problémů, ale dost daleko na to, aby je hned nezpozorovali. Faoláin pobídl koně a hledal v lese cestu dolů ze svahu, aby mohl jet svým lidem na pomoc, když našel zřejmě málo používanou, ale vyšlapanou stezku do kopců. Zamířil dolů a jel rychle, dokud mu cestu nezastoupila postava, která vystoupila ze stínu.

Obrázek

Horal, který mu zahradil cestu, měl na sobě kroužkové brnění a meč i sekera byly zakrvácené. Nebyl sám, doprovázeli ho dva další. Všichni tři měli začerněná tetování a na štítech angmarské erby. Jeden z nich měl polovinu tváře černou. Nejprve si Faoláina měřili jako nepřítele, ale trochu se uklidnili, když podle jeho odznaků zpozorovali, že patří k jinému klanu. Pohrdání, se kterým si ho ale měřili, bylo jasné patrné. Oslovili jezdce a vyzvali ho, aby se otočil a ztratil se. Řekli mu, že to, co se tu děje se ho nijak netýká. Faoláin se zastavil a zapředl s nimi rozhovor (Faoláin (3): výsledek 2 / horalé (1): výsledek 1 – úspěch). Trojice nepojala podezření a horal tak od nich vyzvěděl, co se dělo v údolí.

Horalé byli dlouhodobě nespokojení se zvyšujícími se daněmi, které museli odvádět do Carn Dûm, stejně jako mladíky, které museli posílat do válek Černokněžného krále bez nároku na kořist. Letos byla velice špatná úroda, ale výše daně, kterou museli v potravinách odvést, se nezměnila. Menší část klanu Losů (většinou Červení losové (Oís-Ruadh), kteří žijí zpravidla v horských průsmycích, na rozdíl od Šedých losů (Oís-Liath), kteří žijí v podhůří a v mokřinách), čelící hrozbě, že nepřežijí do jara, pokud odevzdají své zásoby, se vzbouřila proti Angmarským a pobila jejich výběrčí a vyslance. Černokněžný král se rozhodl vzpouru zadusit železnou pěstí a jeho vojska nyní drancovala vesnice Losů, bez ohledu na to, zda se účastnili vzdoru, nebo ne. Vesnice Losů hořely, jejich muži byli zabíjeni, ženy a děti odváděny do otroctví. Ostatní klany, které by snad chtěly pomoci svým rodným, držel na uzdě strach.

Obrázek

Trojice angmarských horalů se nejprve podílela na drancování vesnice Bílých losů v údolí, ale pak je přesunuli sem, aby hlídali stezku a žádný z Losů neunikl z obklíčení. Když Faoláin zjistil, co chtěl, otočil koně a bez rozloučení trojici ukázal záda. Odjel za svými dvěma společnicemi, které z úkrytu celý rozhovor sledovali, a vyložil jim, co se právě dozvěděl. Pak zvedl oči a prostě řekl, že má v úmyslu tuhle hlídku na cestě přepadnout a jít na pomoc svým lidem, které dole v údolí vraždili vojáci Černokněžného krále. Ælfhild přirozeně přikývla hlavou: „Tohle je Draugionův domov v plamenech. Pokud by hořely éothéodské vesnice, také by mě žádný úkol nezastavil před pomoci rodným. Podvolím se jeho úsudku.“ Cennil se zračily na tváři obavy: „Jsou tu jen tihle tři?“ „Víc jsem jich neviděl.“ Cennil se zatvářila pochybovačně a bylo vidět, že váhá. Stále měla na mysli především Urcunera a jejich úkol. Horal si mezitím chystal zbraně a prohodil: „Pokud máš strach, tak na nás počkej tady.“

V té chvíli zaslechli výkřiky (Kryštofův bod osudu), když se trojice hlídačů na stezce otočila. Z údolí k nim po stezce běžela skupina uprchlíků – několik žen a dětí. V patách jim byl další angmarský válečník se začerněnými tetováními. V ruce držel uťatou hlavu starého muže, z jehož krku kanula krev. Hodil jí směrem za uprchlíky, zvedl sekeru a rozběhl se.

Obrázek

Zatímco se hlídači otočili směrem od nich, společníci neváhali ani chvilku a bez další domluvy vyrazili vpřed. Faoláin seskočil ze sedla a vyrazil pěšky lesem se sekerou a dýkou v rukách. Cennil a Ælfhild pobídly koně a vyrazily po stezce. Zatímco si dúnadanská dívka připravila meč, Ælfhild natáhla tětivu luku a ze sedla vystřelila šíp (Ælfhild (3): výsledek 4 / angmarští (1): výsledek 1 – úspěch, 3 body poškození do protivníka). Šíp proletěl vzduchem takřka nehlučně, proklál jednoho z otočených mužů a zmizel v lese, aniž se zastavil. Muž chvíli nevěřícně stál, než ho dohnala smrt, klesl bez hlesu na kolena a dopadl bez života na studenou zem. Ostatní dva, do té chvíle plně zaujatí uprchlíky, kteří se k nim blížili, se otočili za původem nezvyklého zvuku. V té chvíli Cennil pobídla koně koleny a vyrazila do útoku se zdviženým mečem (Cennil (3): výsledek 4 / angmarští (1): výsledek -2 – úspěch, 6 bodů poškození do Těla!). Jediným ladným úderem oddělila hlavu od těla druhému z protivníků a její meč škrábl také nepřátelského kapitána. Zatímco dívčin kůň projel kolem trojice, z lesa vyskočil do té chvíle nezpozorovaný Faoláin, který s výkřikem a vlčím zavytím skočil po zbývajícím nepříteli (Faoláin (3): výsledek 4 / kapitán (1): výsledek 3 – úspěch, Fingalenův protivník ale použil bod osudu za aspekt Černá krev Carn Dûm a otočil kostky – výsledkem bylo 4/5, Faoláin neuspěl a získal 1 bod poškození do Těla). Nepřátelský kapitán ho zahlédl koutkem oka, otočil se a srazil ho stranou.

Ælfhild projela kolem nich, pustila luk na hrušku sedla a v rychlosti vytáhla meč, aby mohla pomoci Cennil. Její Vlček, který běžel za ní, se přikrčil, skočil a zahryzl se nepřátelskému kapitánovi do nohy (Ælfhild tím pomáhá Faoláinovi v akci, neházeli jsme, protože se mi akce líbila a Fingalen si může přičíst +1 na hod). Faoláin využil toho, že se jeho nepřítel musel bránit útoku zuřivého vlka a zaútočil (Faoláin (3+1): výsledek 5 / kapitán (3): výsledek 2 – úspěch, 2 body poškození protivníkovi). Dýkou zablokoval kapitánův úder a sekerou ťal po nepřítelově paži. Ten uskočil a jeho krev skropila zemi. Ze zraněné ruky mu vypadl meč. Cennil mezitím pobídla koně a jela vstříc poslednímu z protivníků. Projela kolem uprchlíků, kteří jí bleskově udělali cestu, a připravila se zaútočit. Horal, který ji viděl přijíždět, se rozhodl vsadit vše na jednu kartu – rozmáchl se a hodil svou sekeru, jedinou zbraň, kterou měl, proti ní (Cennil (2): výsledek 1 / horal (2): výsledek -1 – úspěch). Zbraň se ale odrazila od štítu s erbem Domu harfy, který Cennil zvedla, cinkla a zmizela v lese.

Faoláin se mezitím musel bránit zuřivým úderům zoufalého protivníka (Faoláin (3): výsledek 3 / kapitán (2): výsledek 1 – úspěch). Zkřížil obě zbraně a vykryl úder protivníka, kterému kvůli ztrátě krve docházely síly. Kopnutím ho srazil k zemi a svou cardolanskou dýkou mu zarazil do očnice: „Pan Glaerdor nechává pozdravovat!“ Když vyřídil (možná trochu doslovně) pozdrav, který slíbil předat od muže, který mu dýku dal, horal vstal a rozhlédl se. Na bojišti už zůstával pouze poslední nepřítel, zbavený zbraně. Ælfhild pobídla svého oře, aby pomohla Cennil, ale než to stihla, nepřítel zvedl ze země velký kámen a s výkřikem vyrazil proti cardolanské dívce (Cennil (3): výsledek 5 / horal (1): výsledek 0 – úspěch). Cennil ale nezaváhala, pobídla koně vpřed a ladným máchnutím čepele protivníkovi uťala hlavu, která se odkutálela někam do lesa.

Všechno po boji nepřirozeně ztichlo, když řinčení zbraní utichlo. Nepřátelé byli mrtví a vystrašení uprchlíci nyní stáli před nimi, přičemž nevěděli, zda se od nich nemají bát ještě horšího osudu, než by jim připravili ti padlí. Stálo tam několik žen a dívek s menšími dětmi. Jedna z žen nesla v náručí batole. Na sobě měli jen noční košile a málokdo měl plášť, jak uprchli, když na ně přišli nepřátelé po setmění. Společníci zahlédli (Kryštofův bod osudu), že mezi uprchlíky byla horalská dívka, kterou potkali v Cardolanu… a která dala Draugionovi svůj přívěšek z mušlí, než odešla.

Obrázek

Faoláin ale neztrácel čas, zatímco Cennil seskočil koně a ze stezky táhla mrtvá těla stranou (aby nebyly na první pohled vidět), on zamířil k uprchlíkům a oslovil je: „Ti muži už svoje zbraně a štíty nebudou potřebovat. Pokud je někdo z vás umí používat, chopte se jich.“ Pak došel k rhudaurské dívce a zeptal se jí: „Je tu někde bezpečný úkryt?“ Dívka byla překvapená z toho, že zrovna jeho vidí mezi rhudaurskými vrchy a že zrovna on jim přišel na pomoc v nouzi: „Jdete s námi?“ Horal její otázku ignoroval a rozhlédl se kolem sebe: „Je v osadě ještě někdo, komu se dá pomoci?“ Zavrtěla hlavou: „Koho nezabili, nebo neutekl, toho už lapili.“ Ælfhild sledovala pobaveně jejich opětovné setkání – větry ošlehaného Faoláina a odbojné rhudaurské dívky, jejíž jméno neznali, ale která očividně znala Faoláina. Horal se rozhlédl a vrátil se k otázce, kterou dívka položila: „Teď vás doprovodíme a přečkáme společně noc. Ráno se uvidí, co dál.“

Rhudaurská dívka vyrazila bez dalších slov první, ostatní uprchlíci za ní. Faoláin se ještě zastavil pro hlavu starého muže, kterou na stezku hodil jeden z nepřátel, aby ji později mohli pohřbít. Společníci museli sesednout z koní a vést je za sebou, protože se prodírali lesem mimo stezky. Teplota prudce klesla a mrzlo, od úst jim šla pára a vše bylo pokryté jinovatkou. Pomalu začaly ve vzduchu poletovat sněhové vločky a brzy sněžení zesílilo a proměnilo se ve sněhovou vánici, ve které neviděli dál než několik kroků před sebou. Jejich průvodkyně ale šla jistě a zdálo se, že se držela nějaké stezky, kterou oni neviděli.

Obrázek

Většina žen nebyla dobře oblečených, některé děti neměly boty. Ve vánici se uprchlíci klepali zimou a brzy bylo jasné, že rychle musí najít místo, kde by se mohli ukrýt před nečasem, jinak jim hrozilo, že zmrznou. Krátce nato se naštěstí před nimi objevil osaměle stojící dům, který vypadal opuštěně. Z komína nestoupal kouř a škvírami v okenicích nesvítilo světlo. Neměli ale na vybranou, rychle otevřeli dveře, vešli dovnitř a zavřeli za sebou, aby nechali vánici venku. Dům byl prázdný, nábytek uvnitř rozházený a byla v něm zima. Jejich průvodkyně několikrát zavolala nějaké jméno, ale odpovědí jí bylo jen ticho. Tvářila se pochybovačně, ale tenhle dům byl úkryt před nečasem venku a našli tam vyrovnané dříví, které bylo připravené u ohniště. Rozhodli se, že zůstanou a rychle rozdělali oheň. Společníci se rozdělili s ostatními o část svých zásob a náhradního šatstva. Cennil se částečně zdráhala, protože měla stále na mysli jejich úkol, ale přeci jen uprchlíkům pomohli, jak jen mohli. Když se rozhořel oheň a všichni jedli chudou, ale přeci jen vydatnou večeři, zašel Faoláin za jejich průvodkyní, aby od ní vyzvěděl, co se v Rhudauru děje.

Dívka potvrdila, co mu řekla trojice, která hlídala cestu – Rudí losové stojící na pokraji smrti hladem odmítli platit daně a odevzdat své zbytky jídla a Černokněžný král odpověděl ocelovou pěstí. Jeho nohsledi vypalovali vesnice všech Losů, vraždili a zotročovali. Faoláin se dozvěděl, že v čele angmaských vojsk stál nyní jakýsi Morchant (v sindarštině „Temný stín“, jméno, které už společníci slyšeli, protože zřejmě stál v čele cardolanských zrádců), který velel horalům, kteří zavrhli klany, začernili si svá tetování a plně se dali do služeb Černokněžného krále. Mnozí si také nechávali začernit polovinu tváře. Takoví se objevovali i mezi důstojníky angmarských oddílů.

Jeho předním kapitánem, který byl nyní zodpovědný za vraždění Losů, byl horal, kterému říkali Ainbertach (v rhudaurském jazyce „Ten, který činí zlé věci“). Velel rhudaurským oddílům v Cardolanu, dokud ho jednoho večera nepřivezli zpátky téměř mrtvého a s obličejem rozbitým a rozdrceným poté, co jej kopl kůň (první sezení – Draugion ho nechal ležet na zemi a nedorazil ho, protože se nemohl zdržovat – doufal, že zemře, protože spatřil jeho tvář). Mělo se za to, že zemře, ale v táboře se objevily nikým neočekáván Morchant a jakousi černou magií jej opět vyléčil. Cena za to ale byla strašná – kouzla možná spravily jeho kosti a vyléčily jeho tělo, ale vzaly mu duši. Stal se nevyzpytatelným a krutým, cokoli, co zbylo z muže, kterým býval, bylo pryč. Právě tehdy mu dali jméno Ainbertach a on jej s radostí přijal. Bylo to o to horší, že dívka věděla, že předtím byl z náčelnické rodiny klanu Vlků a původně se jmenoval Onchú (Ohař)... což bylo jméno Faoláinova staršího bratra, kterého odvezli do Carn Dûm jako rukojmího na vychování.

Faoláina zaplavily vzpomínky na chlapce, se kterým si hrál a smál se, aby ho pak později už nikdy neviděl. Byla strašlivá představa, že právě jeho bratr byl tím, koho chtěl zavraždit v lese v Cardolanu... a ještě horší, že kvůli němu změněný Onchú... nyní už Ainbertach... stál v čele vojska, která vraždilo jeho rodné. Faoláin se zasmušil a dívka zmlkla.

Obrázek

V té chvíli zaslechli společníci rytmický zvuk. Cennil něco káplo na obličej. Cukla sebou, a když se otřela, spatřila na ruce temně rudou šmouhu. Uvědomili si, že mezi dřevěnými trámy kanula dolů do síně krev. Rychle vyběhli po žebříku na půdu, kde pod hromadou starých hadrů ležely mrtvoly horalů – několik mužů, ženy, děti... jejich mrtvé oči plné bolesti a děsu se na ně dívaly. Vaše průvodkyně vydechla a bylo vám jasné, že jste objevili rodinu, která obývala tento dům a jejíž jméno dívka volala, když vešla do síně. Všichni byli mrtví a zohavení strašlivým způsobem. Jejich těla ve studeném domě zmrzly, a když společníci zatopili v síni, částečně roztály a začala z nich opět kapat krev. Dole v síni ale žádná krev nebyla. Zvenku se ozval výkřik, při kterém stydla v žilách krev a pak strašlivý chechot. Rychle zase seběhli dolů a zkontrolovali síň. Nikde se nic nepohnulo, ale pro jistotu ověřili, že jsou dveře zajištěny závorou a zapřely okenice lavicemi a stoly. Ven do vánice jít nemohli a teď, když se ozval ten výkřik, ani nikdo jít nechtěl. Faoláin přemýšlel, která z písní vyprávěla o tvorovi, který by byl něčeho takového schopen (Faoláin (2): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Fingalenmá na další hod -1 (v téhle hře se už nepoužil, ale já si to pamatuju na další sezení!), ale v mysli mu nic nevytanulo a zmocnila se ho pověrčivá hrůza společná všem horalům. Snažil se to nedat najevo, když měli pocit, že něco přešlo po střeše. Pak zvuky zvenku zmlkly a oni čekali. Do úsvitu bylo ještě daleko, ale čekat bylo to jediné, co jim zbývalo. Posedali si na zem, jak to šlo, a mlčeli. Podvědomě tišili hlas a nikdo z nich nezamhouřil oka.

Rhudaurská dívka se podívala na náramek z mušlí, který měl Faoláin navlečený na ruce a tiše, ale očividně potěšená mu řekla: „Nechal sis můj náramek, který jsem ti dala.“ Faoláin prostě přikývl: „Nechal.“ Trochu zesmutněla: „Ale stále ještě nevíš, kdo jsem?“ Faoláin zavrtěl neochotně a trochu zahanbeně hlavou: „Myslím, že jsme se nikdy nepotkali, ale zároveň vím, že jsem tvé oči už někde viděl. Pokud jsme se tedy nepotkali ještě předtím, než jsme se narodili, když naše duše ještě běhaly vlčími stezkami a létaly letem krkavců.“ Zavrtěla hlavou: „Ještě jsme se nepotkali, ale doufala jsem, že mě poznáš...“ Zmlkla a tiše, sotva znatelně a spíš pro sebe než pro něj, zašeptala: „...dcera smí doufat, že ji její otec pozná.“

Faoláin zvedl hlavu a podíval se na ni, ale zpozoroval, že má v obličeji hrůzu a bleskově se otočil – spatřil, že na dveřích, které sám zavíral, nyní nebyla závora. Ta stála postavená stranou... a dveře, které je bránily před tím, co se toulalo venku... byly pootevřené...

(Tady jsme hraní zase přerušili. Uvidíme, jak si povedou společníci příště... dozvěděli se hodně informací a začínají pomalu rozmotávat pozadí toho, co se dělo... ale nyní byli zavření v domě, ve kterém leželi mrtví a závora, která držela dveře... byla odsunuta.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 1101
Registrován: 5. 6. 2009, 00:49
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Jarilo »

Perfektní :-)= :clap: !

Určitě neustávejte, čte se to stále parádně =)
Hry hraju a ještě radši dělám - doma i v práci.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Stíny minulosti (sedmnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Dveře zavrzaly a otevřely se studeným větrem, který zavál a téměř společníkům zmrazil chladem krev v žilách, přičemž síň naplnily sněhové vločky zvenku. Vichr zavyl, oheň v síni zhasl jako sfouknutá svíčka a v místnosti se rozhostila tma. Vítr skučel v trámech, když nějaká postava zvenku vyplnila rám dveří, chvilku zaváhala, ale pak překročila práh, který zapraskal a zlomil se. Cennil tasila meč a napřáhla ho směrem ke dveřím: „Nikdo tě sem nezval!“ Přízrak jí ale nedbal, vkročil dovnitř a zastavil se. S ním jakoby se do místnosti přelila temnota nejčernější noci zvenku. Vítr se zmírnil a v síni nastalo ticho mrtvé ticho, které přerušil až výkřik za nimi. Když se ostražitě ohlédli, spatřili, že jedna z žen v síni držela dýku pod krkem Faoláinovy dcery. Oči starší ženy byly bez zorniček, mléčně bílé jako sněhová vánice venku a po dýce stékala krev, jak ji držela proti kůží vzpínající se dívky. Bez ptaní věděli, že právě ona odsunula závoru a pustila přízrak dovnitř do domu.

Horal vykřikl: „Pusť ji!“ Přízrak se bleskurychle pohnul a vyrazil proti nim. Temnota, kterou se zahaloval jako do pláště, vířila kolem něj. Když se ale v okamžiku přiblížil k Faoláinovi, příliš rychle na to, aby společníci nějak zareagovali, jakoby narazil do neviditelné zdi kolem něj, zavřískl a stáhl se opět do temnoty u vrzajících dveří. Hora ucítil, že ho něco pálí na ruce, a když riskoval rychlý pohled, při kterém pustil na chvíli ze zřetele přízrak u dveří, zahlédl, že náramek z mořských mušlí, který měl na ruce, byl rozehřátý a v chladném vzduchu z něj stoupala pára. Zahlédl na něm elfí znaky, kterých si předtím nevšiml.

Obrázek

V jejich hlavách se ozval hlas, který zněl jako skřípání posouvaného kamenného víka otevírající se hrobky: „Faolánie z klanu Vlka, proč chráníš nepřátele svého právoplatného krále?“ Horalovi se zježily vlasy a všechny chlupy na těle, když vyslovil jeho jméno. „Vyjdi ven a nech mě projít... a já ti oplátkou nabídnu možnost života, který ti právoplatně patří a o který jsi byl ochuzen.“

Máchl rukou a před Faoláinem se objevil obraz dívky, kterou si pamatoval od ohňů slunovratu, dívku z klanu Losa, jejíž podobu měl v srdci celou tu dobu, když byl mimo domov. Vzpomněl si na její jméno, na které tak dlouho nepomyslel - Aisling (vyslovováno: Ašling, v překladu do obecné řeči „Sen“) z klanu Losa. Stála před ním, jakoby byla v místnosti s nimi... a možná i byla. Rhudaurská dívka za nimi vykřikla a zazmítala se v náručí starší ženy s dýkou, tak jí ale zacpala pusu a pevně ji držela. Aisling se ni podívala s obavami ve tváři, ale nepromluvila. Dívka, kterou si horal pamatoval, zestárla – viděl na její tváři vrásky, ale byla stále krásná. Usmála se na něj.

„Vezmi si ji zpátky a zaujmi místo náčelníka Vlků, kam patříš. Můžeš zaujmout stolec svého otce a být novým náčelníkem s dívkou tvých snů po boku... a žít život, o který jsi byl ochuzen. Dobře víš, že je v mé moci ti splnit tvé přání. Proč bys nasazoval život za ostatní? Teď se musíš postarat o sebe. Oni už si nějak poradí...“

Zatímco mluvil, Ælfhild strhla od pasu svůj váček s bylinami a hodila jej do uhlíků dohasínajícího ohně, kde vzplál jasným plamenem a hořící látka a byliny ozářily trochu místnost. Tou se také roznesla vůně Králova lístku, který dívka ve váčku měla (bod osudu Kryštof). Cennil, která zrovna přemýšlela, jestli by se dostala k staré ženě dost rychle na to, aby jí usekla ruku a zachránila tak Faoláinovu dceru, zpozorovala, že nepřirozená bílá v očích stařeny trochu pohasla a zdálo se, že díky sladké vůni bylin, která naplnila místnost, bojovala s cizím vlivem ve své mysli. Také proto se nakonec cardolanská dívka rozhodla, že se svým plánem nebude pokračovat a vyčká dalšího vývoje.

Faoláin mezitím nespustil oči z přízraku, který k němu promlouval: „A co bude s tou dívkou, která je tady ve tvé moci?“ Temnota u dveří se líně přelila z jednoho kouta do druhého: „To záleží na tobě. Je pro tebe důležitá? Pak ustup a nech mne projít.“ Horal s lehkým vzdorem v hlase odvětil: „A pokud neustoupím?“

Jakoby v odpověď Aisling vykřikla bolestí a padla na kolena jako sražena úderem. Plakala a prosila Faoláina, aby ji zachránil. Ve stejnou chvíli i stařena zesílila sevření a jeho dcera vykřikla bolestí skrze zacpaná ústa. V hlavě se horalovi opět ozval studený hlas: „Pokud budeš vzdorovat, tví bližní za to zaplatí. Tvá dcera zemře u tvých nohou, pak zahyne tvůj otec a stolec Vlků bude zrušen. Vlkům budou vládnout jiní. Tuhle ženu, která je v mé moci, už nikdy neuvidíš. Ale její osud bude nejstrašnější z nich všech.“ Horal se otočil ke svým společnicím a hledal v jejich očích radu – u Ælfhild spatřil v jejím pohledu neochvějnou důvěru v horala a vzdor vůči přízraku, Cennil pak byla zmatená a přemýšlela nad řešením, jak se dostat z téhle kaše. Faoláin ale žádné neviděl.

Přízrak pak nenávistně zavřískl: „Rozhodni se! Jménem Černokněžného krále ti přikazuji, abys mi uhnul z cesty!“ Horal si vzpomněl na slova, se kterými se s ním loučil Arnubên, syn Aglarânův a jeho rty je bezhlučně zopakovaly: „Kdo jednou zradil, už vždycky zradí.“ Pak uhnul přízraku z cesty a rezignovaně klesl na kolena před přízrakem, který vítězoslavně vykročil dopředu. Cennil, která spatřila postupujícího nepřítele, ustoupila z cesty a aby jej zmátla, sklonila meč, jakoby dávala najevo, že nebude vzdorovat. Štít, na kterém byl znak elfího Domu harfy, otočila stranou, aby nebyl vidět. Zato éothéodská dívka se nehodlala posunout ani o píď. Tasila meč a zvedla ho vzdorně vstříc hrůzostrašné postavě přízraku: „Ne každou duši si dokážeš podrobit strachem. Tvá moc nad tou nebohou stařenou byla zlomena (důsledek Kryštofova bodu osudu) a s ní i tvá moc nad tou rhudaurskou dívkou. Dřív nebo později narazíš na svobodné lidi, kteří před tebou nepokleknou.“ Přízrak zavřískl a vyrazil proti Ælfhild, kteoru začaly omotávat chapadla temnoty, jež jej obklopovala (Ælfhild (3): výsledek 4 / přízrak (5): výsledek 7 – neúspěch hráče, Kryštof použil bod osudu za aspekt Šlechtická dcera Éothéodu otočil kostku, aby zmírnil důsledky – 6/7 - 1 bod poškození šel do Vůle).

Obrázek

Začaly se kolem ní ovíjet cáry temnoty, cítila studené prsty, jak se jí probíraly vědomím a chlad strašlivější, než jaký kdy zažila – cítila upřený pohled zlých a prastarých očí a pak se propadla do temnoty....
... z temnoty a hlubokého spánku ji vyrušily zastřené výkřiky, které slyšela jakoby ze strašlivé dálky. Postupně se přibližovaly a rozpoznávala některé hlasy, které volají její jméno. Postupně se vynořila z mrazivé temnoty a před ní se objevilo světlo. Uvědomila si, že klečí ve sněhu na nádvoří jejího rodného hradu. Kolem ní vířily sněhové vločky, ale necítila zimu, přestože měla na sobě jen noční košili. I její rukávy byly ohořelé, ale ruce neměla nijak zraněné ani popálené. V ústech ale cítila chuť popela a vlastní krve z prokousnutého jazyka, kolem ní létaly jiskry a vše bylo ozářeno plameny. Zvedla oči a uviděla, že střecha hradu hořela. Kolem sebe slyšela křik a své jméno. Když se ohlédla, spatřila svého otce, jak běžel k ní bez ohledu na oheň a šlehající plameny. Natáhla k němu ruce, ale když k ní přiběhl, zarazil se a ucukl stranou, jakoby se jí polekal. Ceorl, který běžel za ním, se zastavil také a zašeptal: „Vlčí oči!“ Viděla na Ælfricově tváří hrůzu, když pohlédl do její tváře, a snad nic ji nemohlo zranit víc, než takový výraz ve tváři vlastního otce. Nerozuměla, proč se tak dívá na vlastní dcerku. Ælfric ale zaváhal jen na chvíli. Bez ohledu na vše vyrazil k ní, přivinul ji do náruče a vynesl ji z dosahu ohně a žáru. Krátce poté se na místo, kde předtím stála, zřítily trámy z hořící stodoly. Položil ji na zem a rychle ji prohlédl, zda není zraněná. Úlevou vydechl, když spatřil, že jí nic není a pozorně se jí podíval do očí. Viděla, že se usmál, když pohlédl do jejích modrých očí s nádechem šedé, a pevně ji sevřel ve svém náručí. Po chvíli objetí ji předal do náruče její uplakané maminky a vyrazil pomoci s hašením. V dálce zaslechla dlouhé táhlé vlčí vytí, které mrazilo do morku kostí...
Ostatní spatřili, že Ælfhild jakoby se zastavila v půli pohybu a hleděla někam do daleka, na věci, které oni sami neviděli. Cennil si vzpomněla na Urcunerovu věštbu a polohlasem si ji přeříkala (Bubák za to dostal bod osudu, perfektně to sem pasovalo)
...Stojí za to tomu muži,
který svleče hadu kůži,
právě tak ztratit zrak,
za to získat pár zrn písku?
Víc než ztráty střez se zisku!
Pak zvedla hlas a odhodlaně začala zpívat píseň vzdoru proti temnotě přízraku a vyrazila s mečem proti nepříteli s cílem oddělit jeho tělesnou část od přízračné podstaty. (Cennil (2): výsledek 2 / přízrak (3): výsledek 3 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Ochranná ruka a otočil kostku – výsledkem byla remíza a úspěch, tedy výrazné oslabení moci přízraku, za určitou cenu - Cennil získala následek Temnota v duši). Přízrak vykřikl a temnota kolem něj se začala rozplývat a mizet na všechny strany, aby odhalila obrys přízračného těla. Brzy se rozplynula, ale část z ní uvízla v Cennil, která stála v její cestě.

Faoláin klečel na zemi, slyšel Cennilinu píseň a měřil pohledem temnotu, která se předtím pokusila zardousit Ælfhild. Přemýšlel, co mohl ztratit a získat. Věděl, že kdyby éothéodská dívka zemřela, porušil by svou gaesu a zemřel brzy také... pokud by ale odmítl nabízený život, zůstalo by mu ještě něco? Tváře blízkých se mu zjevovaly před očima, často lidí, kteří byli pro něj cizinci, ale prokázali mu více lásky a dobroty, než mnozí z jeho rodných. Pomalu se zvedl ze země a pak se jeho pohyby zrychlily – vymrštil se a dúnadanskou dýkou, která se mu objevila v ruce, bodl přízrak do zad: „Víc než ztráty střez se zisku!“ (bod osudu ode mě pro Fingalena) (Faoláin (3+1): výsledek 4 / přízrak (2): výsledek 4 – remíza, Fingalen použil bod osudu za aspekt „Kdo jednou zradil, už vždycky zradí“ a otočil kostky – 6/4 - úspěch). Přízrak nenávistivě zavřískl a rozzuřen na nejvyšší míru tím, že se jej ten rhudaurský červ odvážil zradit a zranit, vyrazil proti němu (Faoláin (3): výsledek 7 (čtyři plusy!) / přízrak (2): výsledek 4 – neúspěch, přízrak se ještě pokusil výsledek zvrátit a přehodit za aspekt „Studená zima Angmarských hor“, ale padlo mu ještě hůř – 7/3 – úspěch pro Fingalena). Faoláin se ale nezalekl a zatímco kolem něj teplota spadla a vše pokryla jinovatka, bodl cardolanskou čepelí vykovanou muži ze Západu a opatřenou zaklínáním proti zlým silám. Přízrak vykřikl strašlivým hlasem, byl poražen a rozplynul se ve větru jako temný dým, který odfoukne svěží mořský vítr. Poryv vzduchu je srazil na zem a Faoláin přistál tvrdě na zemi, přičemž ho bolelo celé tělo a necítil pravou ruku, kterou přízrak bodl.

Horal zaslechl také zasténání plné bolesti, jak Aisling vykřikla a horalovi zmrazila krev v žilách. Pak se ale skončilo její utrpení a spatřil její klidnou tvář na poslední chvíli, než se vize rozplynula a odešla tam, kam ji žádné zlo Středozemě nemohlo následovat (bod osudu pro Fingalena za krásný popis). Faoláinovi pomohla ze země rhudaurská dívka, která měla sice na krku krev, ale nebyla vážně zraněna. Horal jí poděkoval a pak se jí zeptal, jak se jmenuje. Dívka se usmála a odvětila: „Áedh (v obecné řeči Plamen).“ Cennil zůstala ležet na zemi, stočená do klubíčka a s dlaněmi přes obličej. V očích měla nepřítomný výraz a hleděla do dálky. Ælfhild se zvedla ze země rychle, ale ve tváři měla zamyšlený výraz. Věděla, že to, co spatřila, když se jí dotkla temnota přízraku, byly vzpomínky na požár Labutího hradu, když jí bylo šest let. Až dodnes si ale nepamatovala, co se tehdy stalo. Celou tu noc obestíralo jakési tajemství, o které se s ní nikdo nechtěl podělit a její otec ti rázně zakázal po těch událostech pátrat. Nikdy se tak nedozvěděla, co způsobilo požár hradu a proč se o tom jen šeptalo. Až do dneška.

Zpod stolu, kde se celou dobu střetu s přízrakem ukrýval, vylezl Vlček a vrtěl ocasem, aby si vysloužil pohlazení. Všichni byli ze střetnutí s čistým zlem, které se před nimi objevilo, vyčerpáni jako málokdy. Brzy se rozložili a usnuli. Nechali Vlčka hlídat, ale i kdyby jim hrozilo sebevětší nebezpečí, nedokázali by udržet oči otevřené.

Obrázek

Když vyhlédli ráno z okna, zjistili, že sněhová bouře přestala a mlhy se rozplynuly. Snědli ovesnou kaši s medem a sluneční paprsky v nich rozpouštěly poslední zbytky strachu a pochyb, které v nich zanechalo noční setkání. Jen Cennil byla stále zamyšlená, škubala sebou při každém hlasitějším zvuku a stále se rozhlížela kolem sebe. Poté, co dojedli, navrhla, aby pohřbili mrtvé obyvatele zdejšího domu, a i když země byla zmrzlá, bylo jich dost, aby brzy vykopali dost hlubokou jámu, aby je mohli uložit v souladu s horalskými zvyky. Do jámy uložil Faoláin i hlavu starého muže z vesnice, kterou vzal s sebou. Áedh a ostatní ženy zazpívaly píseň větrům a horám a opakovaly jména mrtvých, aby nebyly zapomenuty. Faoláin, jak přikazoval zvyk, mlčel.

Poté, co se vrátili zpět dovnitř, Ælfhild řekla, že by měli zase vyrazit na sever, ale zároveň cítí zodpovědnost za ty lidi, které zachránili... a nechá proto na Faoláinovi, aby rozhodl, jak dál postupovat. Áedh, která ji zaslechla, řekla, že odvede přeživší stezkami mezi vrchy - nedaleko byla vesnice Medvědů, kterou vedl Comgan (kterého v Cardolanu vyléčily Ælfhild bylinky a Áedh ho osvobodila, načež se společně dostali domů do Rhudauru). Byla přesvědčená, že je ukryje, než se nejhorší přežene. To společníci přivítali přikývnutím. Éothéodská dívka ještě poprosila Áedh, aby nikomu ani ona, ani ti, kteří ji následují, neříkali, že je viděli. Cennil přikývla, když to slyšela a Áedh také souhlasila: „Stejně by mi nikdo neuvěřil, že jsem se setkala se svým otcem.“

Obrázek

Společníci sedlali koně a chystali se na cestu. Faoláin se ještě zastavil a sevřel svou dceru v náručí: „Věřím, že to není naposledy, co tě vidím.“ Pak jí dal elfí čepel, kterou si vzal z Roklinky, aby za ni mohli koupit průchod od klanů... ale nyní mu záleželo především na tom, aby neobešla bez ochrany. Když se opatrně zeptal na to, co se stalo s přízrakem a Áedhinou matkou, dívka odvětila: „Moje matka zemřela před několika zimami. Je už ale pryč a mimo dosah, kam ta stvůra může dosáhnout. Chtěla jsem ti to říct a varovat tě, ale nemohla jsem mluvit. Bylo to zvláštní zase ji vidět... i když to byl jen klam.“ Chvíli mlčela a pak vypadala smutně a zranitelně jako malá holčička, když řekla potichu: „Strašlivě mi chybí.“ Faoláin ji objal a řekl: „Zdědila jsi po své matce víc, než jen její oči. Věřím, že přijde chvíle, kdy se všichni tři sejdeme u podzimních ohňů.“ Dívka si otřela oči, když se horal vyhoupl do sedla: „Nebudu říkat sbohem, protože věřím, že naše sudba je taková, že se ještě setkáme.“ Faoláin vážně přikývl: „Do té doby se opatruj a dávej na sebe pozor... Áedh.“ Pak pobídl koně patami a trojice společníků zamířila dál na sever.

Obrázek

Cestovali zase dál na sever, mezi vrchy a kopci Rhudauru, vedeni Faoláinem, který se jim zdál nějakým způsobem změněný. Byl zamyšlený a často se díval kolem sebe na krajinu, jakoby ji viděl poprvé, nebo přemýšlel, zda ji ještě někdy uvidí. Postupovali ale rychle a během několika dní stanuli na dohled svého cíle... hradu Angarth (v sindarštně Železná pevnost) v Obrovištích.
...ar ilyë tier undulávë lumbulë... (...a všechny cesty jsou utopeny hluboko ve stínech...)
Už za dob jejich otců to byla to ponurá pevnost, ale poté, co zde byl poražen Durthang (a společníci věděli, že také poté, co bylo z pevnosti odneseno Srdce trpaslíka) ztemněla a lidé si šeptali, že na ní sídlí kletba černokněžníka. Usadil se tam jeho pobočník Morchant a učinil z ní místo hrůzy, mučení a černokněžné magie. Horalé se jí vyhýbali zdaleka a dělali ochranná znamení, když museli projet v jejím dohledu. Nakolik mohli posoudit z Ælfricova a Urcunerova vyprávění, pevnost sama se hodně změnila. Nyní byla skála pod ní prokutaná nesčetnými štolami a tunely, které vedly do skřetích kováren pod hradem, který byl částečně zbořen, dobudován a obehnán novou linií hradeb. Pod hradem tábořilo vojsko, nad kterým vlály černé a rudé vlajky a které se tu zřejmě shromáždilo před posledním pochodem před zimou.

Nevěděli, zda se Urcuner dostal až sem, případně zda se pokusil dostat do hradu, proto se rozhodli, že budou nějakou chvíli sledovat hrad i tábor (Ælfhild pomáhala Cennil v hodu (2): výsledek 2 / proti 5 – úspěch, Bubák si mohl k hodu přidat +1 / Faoláin také pomáhal Cennil v hodu (2): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, Bubák si mohl k hodu přidat +1 / Cennil (2+2): výsledek 4 / proti 3 – úspěch). Několik dní zůstali v okolí, nespatřeni nepřáteli, a pozorovali okolí a přijíždějící i odjíždějící skupiny. Podařilo se jim lapit skřeta, který zaostal za svou patrolou, a zjistili od něj, které části hradu jsou obsazené a které opuštěné. Podle všeho skřeti hlídali vnější linii opevnění, zatímco ve vnitřní pevnosti sídlil Morchant sám společně s horaly s černými tvářemi, kteří mu sloužili a tvořili jeho osobní gardu. Zajatec jim prozradil, že před několika měsíci (zhruba v době, kdy by hradu mohl dosáhnout Urcuner) byli popraveni velitelé hlídek, protože někdo se dostal do hradu („...nějakej tark nebo elfskej bojovník..“) a prošel až do trůnního sálu. Ven se ale z pevnosti nikdo nedostal. Společníci od něj také zjistili heslo nižšího významu „Grond“, které by je mělo dostat přes vnější brány, ale ne už do hradu.

(Tady jsme hraní zase přerušili pro pozdní hodinu a uvidíme, jak se postavám bude vést dále, pokud se pokusí dostat do pochmurné pevnosti Angarth. Ve Středozemi je málo pochmurnějších míst. Když se do tohoto zlořečeného místa vydali jejich předchůdci, jeden z nich se nevrátil. Aelneth tu nalezla svou záhubu a hrob. Uvidíme, jak to dopadne tentokrát.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 1101
Registrován: 5. 6. 2009, 00:49
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Jarilo »

Paráda :clap:. Už se těším na zcela jistě temnou návštěvu pevnosti...
Hry hraju a ještě radši dělám - doma i v práci.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Jarilo píše:Paráda :clap:. Už se těším na zcela jistě temnou návštěvu pevnosti...
Moc díky za neutuchající podporu, Jarilo. Moc si jí vážíme a jsme rádi, že se ti zápisy líbí. :clap:
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 hosti