Mráz Angmaru

[Lorwyn]

...
Každopádně se přimlouvám za Lorwynův návrh, abyste to po odehrání...

Omlouvám se za plevelení krásného tématu ale jednou mi to nedá...Lorwyn vypadá na profilovce jako chlap?

[Ecthelion]

Kluci, je to opět paráda, díky za ty zápisy !

My moc děkujeme za reakci a pochvalu. Hned se to lépe píše, když vím, že to lidé čtou a líbí se jim to.

Osobně mi více sedlo celé předchozí tažení, tady jsem měl ze začátku trošku problém s novou družinou a faktem, že ženské charaktery jsou tu hráčské a hned dva.

Nám to přišlo musím říct zpočátku taky trochu nezvyklé, že budeme mít dvě ženské postavy (i když to tak nějak organicky vyplynulo z přípravy), ale při hraním samotném se ty obavy nenaplnily a funguje nám to naprosto přirozeně. Uvidíme, jak to bude pokračovat dál.

Každopádně se přimlouvám za Lorwynův návrh, abyste to po odehrání (ale ještě nepřestávejte =)) trochu literárně upravili (fakt jen detaily) a vydali jako PDFko s ilustracemi =)!

Hehe, no, uvidíme.

Když vezmu v potaz, jak se mi líbí právě Stíny z Angmaru, doporučili byste mi k přečtení Húrinovo děti (mám v knihovně, ale stále jsem se k tomu nedostal), nebo něco jiného?

Húrinovy děti jsou super knížka, jestli jsi ještě nečetl, pak vřele doporučujeme. Přiznám se, že tenhle příběh jsem v Silmarillion neměl moc rád a považoval jsem ho za dost otravný. Húrinovy děti ho ale rozvádí, přidávají motivace, které mi chyběly a rozšiřují ho skvělým způsobem. Takže rozhodně jdi do toho - temný a melancholický příběh, kde nejsou vítězství, jen porážky, ale i ty mohou být hrdinské.

Lorwyn: Jarilo to určitě nemyslel nijak zle. Já mám nejméně dva kamarády, kteří, ač jsou muži, používají jako avatary ženské fotografie nebo portréty... takže předpokládám, že prostě automaticky předpokládal, že většina uživatelů jsou chlapi a profilovku nijak neřešil.

[Jarilo]

Húrinovy děti jsou super knížka, jestli jsi ještě nečetl, pak vřele doporučujeme. Přiznám se, že tenhle příběh jsem v Silmarillion neměl moc rád a považoval jsem ho za dost otravný. Húrinovy děti ho ale rozvádí, přidávají motivace, které mi chyběly a rozšiřují ho skvělým způsobem. Takže rozhodně jdi do toho - temný a melancholický příběh, kde nejsou vítězství, jen porážky, ale i ty mohou být hrdinské.

Paráda, díky moc, tohle jsem potřeboval slyšet.

Lorwyn: Jarilo to určitě nemyslel nijak zle.

To určitě nemyslel =), na fórum už tak často nechodí, takže nemá přehled, kdo je kdo. Portrét na něj osobně navíc příliš jednoznačně nepůsobí. Každopádně se jako správný gentleman dámě omlouvá.

[Lorwyn]

Nijak mě to neurazilo, jen mě skutečně zajímalo, jak působí ta fotka Kdybych ji chtěla jako avatra používat i jinde...

A ano, Húrinovy děti jsou skvělá kniha!

[Ecthelion]

Obleva (sedmé sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Přišla obleva, oteplilo se a sníh tál. Na cestě ležely kaluže a podél ní tekly potoky vody. Mezi zbytky sněhu byly už tu a tam vidět drobné kvítky, které předznamenávají přicházející jaro. Brzy po boji bylo rozhodnuto, že uprchlíci z Minas Haeron by se měli stáhnout k Havraní pevnosti, kde se jim mělo dostat potřebné péče a ochrany. V Přístavu ledňáčka pak ponechal pan Angion posádku svých družiníků, aby jej chránili do jara. Brzy po svítání pak rybáři převezli vesničany zpět na východní břeh a pak společníci s družiníky zamířili zpět na sever. Jezdci doprovázeli vesničany po obou stranách kolony a zajatce z bitvy, kráčející v poutech na konci.



Angion Bez paže doprovázel svou choť a často projížděl podél průvodu, zdravil jednotlivé uprchlíky jménem, přičemž se zajímal, jak se jim daří, a zda se zachránili všichni členové jejich rodin. Ælfric, který se minulého večera se vrátil z pronásledování nepřátel až pozdě v noci, jel nyní v čele mlčky. Na Ælfhild se ani nepodíval, ani v dobrém, ani ve zlém. Trojice společníků se zbytkem družiníků z Havraní pevnosti jela v čele průvodu, ale nenápadně se Cennil a Ælfhild snažily držet trochu z Ælfricova dosahu. Draugion se jen držel u nich, protože jinak by si jej mohl někdo splést se zajatcem a se zlou by se potázal.

Zajatce za posměchu a občasného hozeného kamene ze strany uprchlíků vedli se spoutanýma rukama na konci kolony a hlídali je ozbrojení jezdci. Draugion spatřil rhudaurskou dívku, jak vší silou podpírala mohutného Comgana. Ten byl bledý a zmítal se v horečce ze zranění v hrudi, které měl ovázané krví prosakujícími hadry. Kdyby ho nedržela a nenutila jít, byl by zcela jistě upadl a je otázka, jak by se mu vedlo, kdyby nemohl jít dál. Ælfhild spatřila pohled, kterým se Draugion díval na oba zajatce, pobídla koně a zajela k nim. Cestou vybrala jeden z váčků s bylinami, které měla u sedla a hodila ho rhudaurské dívce: „Vetři mu ty rozdrcené byliny do rány a zbytek mu dej spolykat. Horečka by měla ustoupit a měl by být schopen jít.“ Nečekala na odpověď a vrátila se zpět na své místo v čele kolony. Draugion, který vše viděl, jí poděkoval. Úsečně a stručně, ale v jeho slovech byl opravdový vděk.



Celou cestu nemohli ujít najednou, proto se k večeru utábořili na palouku u cesty. Rozdělali mnoho ohňů a jezdci, které poslal Ælfric napřed, přivezli z Havraní pevnosti přikrývky a kožešiny, takže nikdo netrpěl zimou. Draugion, který se postaral o svého koně, zamířil k zajatcům. Když se přiblížil, kopí strážců se otočily proti němu: „Pryč odsud, počmáraná hubo. Tady nemáš co pohledávat. Můžeš být jedině rád, že nemašíruješ s nima v poutech... což můžeme rychle napravit, pokud budeš dělat problémy.“ Horal zadržel ostrá slova, která se mu drala na jazyk, a odpověděl: „Nechci dělat problémy. Chci se jen podívat, v jakém jsou stavu.“ Odepjal si opasek se zbraněmi a podal ho strážci, který jej oslovil. Ten chvíli váhal, ale pak mu kývl hlavou, aby pokračoval a přestal se o něj zajímat.

Oba horalé se stáhli stranou od skupiny skřetích zajatců. Comgan ležel na zemi, kam spadl, když zastavili, a spal vyčerpáním. Zdálo se ale, že Ælfhildiny byliny pomohly a jeho horečka ustupovala. Děvče se na přicházejícího Draugiona zašklebilo: „Tohle jsou ti lidé, kvůli kterým jsi zradil vlastní krev? Vidím, jakou nezměrnou úctu k tobě chovají.“ Byla vyčerpaná a bledá. Comgan byl možná dvakrát tak těžký, než ona a v horečce se o ni opíral svou plnou vahou. Draugion si sedl vedle ní a podrážděně odpověděl: „Nikoho jsem nezradil.“ Ona mu odpověděla: „Tak jak to, že my jsme tady a ty jsi tam?“ Křivě se na ni podíval a zabručel: „Protože jste neutekli, když jsem vás varoval.“ Po chvíli ticha pak dodal: „Nesloužím jim, jsem svým pánem. Teď vám ale víc pomoci nemůžu. Pokud potřebujete víc bylin, po někom vám je pošlu.“ Rozdělil se s ní o své jídlo a na odchodu ještě řekl: „Nesuďte mě příliš přísně, váže mě k nim moje gaesa.“ Zavolala za ním: „Co ti sejde na mém soudu? Přijde mi spíš, že jsi to ty, kdo sám sebe soudí.“ Zastavil se: „Pokud se zdaří, to co zamýšlím, pak se zase vrátíte domů... a pak budou vaše soudy důležité, protože rhudaurské vrchy jsou můj domov a jakou zprávu přinesete, ovlivní i mě.“ Unaveně pokrčila rameny: „Přestože kráčíme po téhle cestě, já i Comgan jsme už oba mrtví. Živí a mrtví se spolu nebaví a nesdělují si svá tajemství.“ Draugion postřehl, že se to snaží skrývat, ale hodně ji hnětlo, že ji nepoznal, ale prostě si její tvář nemohl nikam zařadit. Byla mu nějak povědomá, ale nedokázal říct, odkud. Na její slova už nic neřekl a vrátil se k oběma svým společnicím.



Ráno jeli dál a brzy dorazili k Havraní pevnosti, kde mezitím, co byli pryč, probíhaly rozsáhlé práce. Většina spálených střech byla nahrazena stanovým plátnem, nebo novými doškovými střechami, na okraji městečka připravili nové stany pro uprchlíky z Minas Haeron. Zatímco je družiníci doprovázeli na vyhrazené místo, zamířili pánové přímo na hrad. Když sesedli a pan Angion odešel pozdravit paní Rodwen, sundal Ælfric svou proslavenou Labutí přilbici, pod kterou ukrýval prošedivělé kadeře a kývl své dceři: „Musíme si promluvit.“ Zamířil na opuštěné ochozy hradu, kam jej Ælfhild s Cennil, která se k ní přidala, následovaly. Draugion se toulal v okolí, aby měl přehled o tom, co se děje. Proslavený válečník se podíval na svou dceru a řekl: „Řekni mi všechno, co se stalo od chvíle, kdy na hrad přijel ten zraněný posel a nic nezamlč. A jen ti připomínám, iell, že dokážu říct, kdy mi lžeš a kdy mluvíš pravdu.“ Oslovil ji sindarsky iell, což znamená „dcerka“ - Ælfric tak často Ælfhild v soukromí říkal, ona naopak pro něj používala sindarské ada, „tatínek“.

Ælfhild začala vyprávět a popravdě všechno vyložila. Zamlčela jen podivná kouzla zimy, která se kolem ní stáhly, a vlky, kteří ji zdravili jako jednu ze svých (Ælfhild (2): 1 / Ælfric (našli jsme mezi jeho dovednostmi tu, která seděla nejvíce 2): 3 – neúspěch! Kryštof použil bod osudu za aspekt Šlechtická dcera Éothéodu a otočil kostky – výsledkem byla remíza mezi jeho současnou a minulou postavou, se kterou jsme všichni souhlasili.) Zvolila k vyprávění strohý, takřka vojácký jazyk, aby se mezi jejími slovy snáze ztratily ty části, které vynechala, ale její otec stejně vytušil, že mu neříká všechno. Pro tuto chvíli ale obě dívky viděly, že se rozhodl to nechat být. Podíval se své dceři upřeně do očí a pak se usmál: „Vedly jste si dobře, děvčata. Jak s mladým panem Bregorem, tak s Minas Haeron, které jsme ztratili. To by se ale stalo tak jak tak. Díky vám se podařilo zachránit lidi, kteří by jinak zemřeli, a zabránit, aby skřetům padly do rukou potřebné zásoby. Udělaly jste, co jste musely. Ty i Cennil.“Políbil Ælfhild na čelo a rozesmál se: „Jsi dcera svého otce a hloupé rozkazy jsou tu od toho, aby se porušovaly. Spíš bych byl zklamaný, kdybyste nechaly mladého pana Bregora někde umřít v závějích... takhle, jsem na vás pyšný.“

Chvíli se jich ještě vyptával na různé detaily a pak se zeptal: „Co mám dělat s Draugionem?“ Jeho dcera mu odpověděla: „To je část, na kterou jsme se chtěly zeptat my tebe – prý se vaše osudy již propojily kdysi dávno. Co nám o něm můžeš říct?“ Starý válečník se usmál: „Samozřejmě, že jsem ho hned poznal. Tehdy nám pomohl, ale Arnuben mu příliš nedůvěřoval, řekl dokonce, že kdo jednou zradil, už vždycky zradí. Vy jste jej nyní poznaly lépe, takže rozhodnutí je na vás.“ Horal, který zaslechl své jméno a viděl, že se o něm trojice baví, přistoupil k nim. Ælfric jej pozdravil jednoduchým kývnutím hlavy, které Draugion opětoval a řekl: „Svůj dluh a život, který jste mi darovali, jsem splatil za život tvé dcery. Jak ti jistě řekla, beze mě bys už ji nikdy neviděl. Nenabízím ti svou službu, ani svou důvěru, ale jsem ochoten nabídnout ti svou pomoc... a myslím, že v časech jako jsou tyto, se Cardolanu bude hodit každá pomoc, kterou může získat. Ty víš, že tvá dcera nepatří mezi zdi Labutího hradu a víš, že ji tam neudržíš. Pokud o to budeš stát, jsem ochoten postarat se o její bezpečí. Ale vzhledem k tomu, že můj dluh je již splacen, budu za to něco chtít.“ Ælfric se zasmál, protože ho pobavila horalova slova, když v jedné větě dokázal naznačit, že špatně vychovává svou dceru a zároveň, že ji nedokáže ochránit: „Zachránil jsi moji dceru. Pokud se ti mohu nějak odvděčit, pak to jmenuj.“ Horal zavrtěl hlavou: „Zachránil jsem ji jako splátku svého dluhu. To, co ti teď nabízím, je obchod do budoucna.“ Ælfric, přesvědčený, že svou dceru dokáže ochránit sám, rozhodně neměl v úmyslu dělat s Draugionem nějaké obchody, ale ze zvědavosti jej vybídl: „O co mě chceš požádat?“ Draugion odpověděl: „Život dívky za život dívky.“ Když viděl seveřanův zmatený obličej, doplnil: „Chci svobodu pro to rhudaurské děvče mezi zajatci.“ Ælfric se usmál: „Rozmysli se dobře, o co mě požádáš. Jsem pánem Labutího hradu – mohu ti dát zlato, nebo koně – mohu z tebe učinit bohatého muže, pokud po tom tvé srdce zatouží.“ Horal hrdě odpověděl: „Mám to, co potřebuji a žádné bohatství na světě nedokáže vykoupit rhudaurskou krev.“ Starý éothéodský jezdec pokývl vážně hlavou: „Budiž, pak je tedy tvá.“ Kývl na jednoho ze svých jezdců a něco mu potichu řekl.



Za chvíli přivedli spoutanou rhudaurskou dívku a předali provaz od jejích pout Draugionovi. Dívka, která si myslela, že ji právě koupil jako otrokyni, se na něj nenávistivě podívala. Horal jí ale rozvázal pouta a tiše řekl: „Pokud se potřebuješ najíst a odpočinout si, jídlo ti tu určitě dají. Za jakékoli nepříjemnosti si poneseš zodpovědnost sama.“ Jak tam oba stáli, lidé okolo nich si nemohli nevšimnout nápadné podoby mezi rhudaurským děvčetem a Draugionem (Fingalenův bod osudu), přestože Draugion sám ji zatím neviděl.

Když odcházeli, Ælfric ještě zastavil Cennil a jak odešli ostatní pryč, zeptal se jí: „Neslyšela jsi něco o Urcunerovi? Už dva roky o něm nemám zpráv. Jeho poslední dopis byl... zvláštní a od té doby jsem ho neviděl, ani od něj nic neslyšel. Doufal jsem, že tobě se ozval. Nedává to vždycky najevo, ale má tě rád jako vlastní dceru.“ Ta mu ale žádné nové zprávy dát nemohla, ani ona o Urcunerovi téměř dva roky neměla žádné zprávy. Zeptala se ale: „Vím, že nejsem Urcuner, ale znám ho poměrně dobře. Možná bych dokázala jeho myšlenky vyložit. Co bylo na jeho posledním dopise... zvláštního?“ Ælfhild beze slova sáhl do torny a podal jí dopis popsaný Urcunerovými úhlednými literami. Na odchodu ještě Cennil zaslechla, jak si pro sebe mumlal: „Vzhledem k tomu drakovi a všem, co se děje... jsem málokdy potřeboval jeho radu jako teď.“

Cennil si vzala dopis ke stolu a po jeho přečtení snadno pochopila, proč se zdál Ælfricovi podivným. Neobsahoval totiž takřka nic zajímavého, byl naprosto banální a bylo zbytečné jej posílat. Urcuner nikdy neposílal dopisy, pokud neměl co říct... a tady ten obsah prostě chyběl. Byla to skutečně záhada. Před zamyšlenou Cennil, která seděla u stolu, pak někdo položil mísu se sladkým ovocem. Když otočila hlavu, objala ji zezadu její služebná Tuilind, která přijela do Havraní pevnosti společně s Ælfricem, a rozesmála se. Sedla si k Cennil a chtěla vědět všechno o jejích dobrodružstvích. S vykulenýma očima se ptala, jestli jsi opravdu viděla draka a zahnala ho kopím, jak se na hradě říkalo. Cennil odvětila: „Důležitější roli v tom měla Ælfhild a já jsem se k drakovi ani nepřiblížila.“ Tuilind jí vykládala, že ve městečku ukazují její kopí zbrocené dračí krví, každý, kdo se na něj chce podívat, musí zaplatit canath (sindarsky „čtvrtka“, je to stříbrná mince, která se v Arnoru používá, čtyřicanath mají cenu jednoho mirinan).

Zatímco Tuilind štěbetala, Cennil složila Urcunerův dopis. U toho si všimla, že je odeslán z Kammeného brodu v Cardolanu. Nedávalo smysl, aby byl Urcuner tak blízko a přesto je nenavštívil. Navíc v dopise popisoval krásy Lothlórienu a pak dopis poslal z okraje Cardolanské marky? Uložila dopis do torny a v té chvíli si všimla, že Tuilind ukrývala jednu stranu tváře pod vlasy. Cennil se natáhla a shrnula ji vlasy, pod kterými děvče ukrývalo podlitinu pod okem a odřenou tvář. S pohledem sklopeným do země tvrdila, že je nešikovná a spadla... ale Cennil věděla, že jí lhala. Řekla: „Kdybys upadla, neměla bys odřenou jen tvář.“ Natáhla se a chytila ji za ruku, která byla bez modřin a která by v případě jejího pádu byla určitě také potlučená. Tuilind pak nerada přiznala, že ji udeřila paní Gelbis, když jí na chodbě neuhnula dost rychle z cesty. Gelbis byla dvorní dámou paní Rodwen a pocházela ze starého a vznešeného rodu, který odvozoval svůj původ zpět na Númenor. Proto také nejvíce nenáviděla neurozenou Cennil a libovala si v tom ji trápit, když byla ještě dvorní dámou. Tuilind zřejmě odnesla zlobu, kterou paní Gelbis chovala právě k Cennil. Ta řekla bezbarvým hlasem: „Já se o to postarám, a kdyby se to ještě opakovalo, dáš mi hned vědět.“ Když Tuilind zahlédla záblesk v Cenniliných očích, chytila ji za ruku: „Nechte to být, paní Cennil. Nemá smysl kvůli tomu vyvolávat rozruch. Nic vážného se mi nestalo a nějakou tu ránu pro vás snesu ráda.“ Cennil se zamračila a mírně zakroutila hlavou, ale co to znamenalo, to Tuilind nevěděla.



Mladý pan Bregor, kterého přivedli, se konečně potkal s oběma rodiči a objímal je tak pevně, že to vypadalo, že je nechce už nikdy pustit. Po obličeji se mu koulely slzy, a když jej chtěli odvést dovnitř, ještě odběhl, aby objal Cennil a Ælfhild, kterým děkoval, že jej zachránily. Podíval se i na Draugiona, ale nebyl si jistý, co má říct a proto raději utíkal dál. Cennil pak zamířila do města, aby se podívala, kdo to za peníze ukazuje její „kopí, se kterým zahnala draka“. Zaplatila stříbrný canath, aby nevzbudila podezření a jakmile vešla do stanu, zahlédla své kopí pokropené nějakou, zřejmě slepičí krví, a zaslechla známý hlas, jak začal nacvičenou řeč: „Pohleďte na kopí, které třímala ctnostná panna... ah... agh.“ Když zahlédl Cennil, zbledl trpaslík Vídalf na všech viditelných částech obličeje a zmlknul. Cennil se naklonila nad kopí a řekla: „Vskutku, to je to kopí. Ale ta krev tam předtím nebyla.“ Vídalf mlčel a po chvíli nebezpečného ticha se zeptal s nadějí v hlase: „Půl na půl?“ Cennil řekla bezvýrazně: „Myslím, že už sis vydělal dost. Nechej té habaďůry a ukliď to kopí.“ Když odešla, Vídalf si hluboce odechnul. Bál se, že mu Cennil opravdu ublíží a zavření svého podniku bral v té chvíli jako velice dobrý výsledek.

Začal se chystat sněm pánů na Havraní pevnosti, na kterém se měla probrat dračí hrozba, dočasná ztráta Minas Haeron a případný pokus vystrnadit skřety, oslabené hladem, z Imrath Gaer, po kterém volal především Ælfric. Za normálních okolností by se asi sněm vzhledem ke zkáze Havraní pevnosti přesunul na Labutí hrad, ale paní Rodwen chtěla, aby pánové na vlastní oči viděli škody způsobené drakem a uvědomili si rozsah této hrozby. Když se začalo s přípravami, Draugion našel rhudaurskou dívku a řekl jí: „Vrať se domů. Tady tě čeká jen opovržení a nenávist, ať už budeš stát na kterékoli straně. Já jsem udělal to, co jsem mohl a musel. Snad se ještě uvidíme.“ Dívka se na něj při těch slovech zvláštně podívala, sundala si z ruky náramek s mořskými mušlemi (v rhudarských horách velká vzácnost) a připnula mu ho na ruku. Horal se na něj zahleděl a měl pocit, jakoby ho už někde viděl. V perleti mušlí se zrcadlil odlesk ohňů slunovratu a praskajících jisker, ženský smích a vzdálené dunění bubnů... ale vzpomínka se mu ztratila bez toho, aby ji mohl uchopit. Když vzhlédl, dívka už byla pryč. Jak opouštěla bránu hradu, čekala na ni Ælfhild, která jí řekla: „Pokud máš dost rozumu, pak se vrátíš do svých hor a k Cardolanu se už nikdy nepřiblížíš.“ Rhudaruská horalka prošla kolem ní bez ohlédnutí: „Doma mi říkali, že jsem moc rozumu nepobrala.“ „Pobrala jsi ho dost, abys věděla, že Draugion daroval svou svobodu za tvou.“ Zlostně se otočila: „Co Faoláin dělá, nebo nedělá, je jeho věc. Já jsem ho k ničemu nenutila.“ Pak severské dívce ukázala záda a brzy jí zmizela z očí v rušné uličce městečka.



Zatímco přípravy na sněm pánů pokračovaly a všude byl ruch a shon, Cennil v plné zbroji, ale beze zbraní a štítu našla paní Gelbis, která procházela po chodbě se dvojicí služebných. Zastoupila jí cestu: „Paní Gelbis, jestli máte problém se mnou, bylo by lepší jej přímo se mnou řešit. Já ráda snesu vaše rány, na rozdíl od své dívky. Pokud se bojíte si to vyříkat se mnou, pak vězte, že to, že si svou zlost budete vylévat na mé služebné, vás od mého hněvu neuchrání.“ (Cennil (3): 6 / Gelbis (2): 1 – výrazný úspěch, Tuilind se očividně nemá od Gelbis napříště čeho bát!) Zatímco Cennil se otočila a bez ohlédnutí odešla, paní Gelbis museli podepřít její služebné, aby neupadla. Byla bledá a na smrt vystrašená, protože pochopila Cennilunu řeč tak, že by ta neváhala jí sáhnout na život.

Ještě před zahájením sněmu se společníci doslechli, že Comgan, rhudaurský zajatec, uprchl z cely. Podle všeho se mu nějak podařilo omráčit stráž a uniknout ve shonu přijíždějících výprav, pánů a rytířů. Nikdo si nemyslel. Že by toho zraněný hor byl schopen, ale nenabízelo se lepší vysvětlení, zvláště když jeho společnice opustila hrad už před dvěma dny. Draugion k tomu neřekl nic, byl jen rád, že nikdo neobviňuje jeho.

(Nakonec jsme se rozhodli hraní na tomto místě přerušit a sněm už nezačínat, přestože ještě trocha času zbyla. Ælfhild se ho zřejmě zúčastní se svým otcem a Cennil má na sněmu jakožto Strážkyně meče své povinnosti, takže ho zřejmě trochu budeme řešit a nechtěli jsme to kouskovat. Příště ho tak odehrajeme najednou.)

[Ecthelion]

Železná koruna Angmaru
Ze země Angmar vanou ledové větry, ve kterých se nesou zlé hlasy a šepot přicházející ze zmrzlé pustiny dalekého severu, jež naplní strachem a obavami srdce všech kromě těch nejodvážnějších. Když se Černokněžný král prohlásil králem Angmaru, přikázal, aby mu v hlubinách v Carn Dûm vykovali těžkou železnou korunu. Za pomoci nejčernější magie byla ukuta z čepelí králů a kapitánů Arnoru, které temný kapitán porazil na bitevním poli, nebo kteří padli podlou zradou. S pokračující válkou koruna ztěžkla, jak k ní byly přidávány další a další čepele a dnes je prý tak těžká, že ji nedokáže nosit žádný člověk, či elf.

Železná koruna je vyobrazena na štítech a nespočetných rudých a černých praporech, které nesou hordy skřetů a horalů, jež pochodují proti Západu ze země Angmar. Je symbolem angmarských vojsk, které je sjednocuje a naplňuje zlou vůli jejich pána. Šeptá se, že prapory s Železnými korunami jsou prokleté a utkané černočernými kouzly - vojáci se takových praporů s Železnou korunou děsí a skřety naplňují zlobou a odvahou.

[Ecthelion]

Jarní sněm pánů (osmé sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Pokračují přípravy na sněm, a zatímco se sjíždějí pánové zblízka i zdaleka, doslechli se společníci o výsledku Ælfricovy výpravy. On sám o tom nechtěl mluvit, ale od ostatních se dozvěděli, že namísto zničení zásobovacího skřetího konvoje padla výprava do předem připravené pasti a jen díky odvaze a rozhodnosti starého rytíře z Labutího hradu se z ní zase probila. Mezi lidmi se šeptalo, že v řadách Cardolanských byl zrádce, který angmarským celý odvážný podnik prozradil. Nebylo divu, že Ælfric chodil po hradě jako medvěd s bolavým zubem a vrčel na všechny okolo. Jeho dcera proto dělala, co mohla, aby mu šla z cesty. To samé se nepodařilo Draugionovi, kterého si Ælfric vzal stranou, tak aby u toho nebyla žádná z dívek.



Chvíli jej zpovídal ohledně jeho minulých dobrodružství. Draugion ale viděl, že jeho odpovědi příliš neposlouchá a zřejmě má na srdci něco jiného. Proto jej přerušil: „Rozhodl ses přijmout mou nabídku, která se týká tvé dcery? Nebo tě tíží něco jiného?“ Rytíř chvíli mlčel, ale pak se potichu zeptal: „Za tu dobu, kdy jsi putoval s mojí dcerou, nestalo se s ní nebo kolem ní něco zvláštního? Něco co nelze vysvětlit?“ Díval se na něj pozornýma očima a čekal na jeho odpověď. Horal pak řekl: „Je tvé krve, bylo by divné, kdyby se kolem ní nic zvláštního nedělo. Neviděl jsem nicméně nic, co by se nedalo vysvětlit. Pokud se však ptáš na moc, kterou vládne, nebo se jí učí vládnout, pak... ano, byl jsem jí svědkem.“ Ælfric zbledl a musel si sednout. Pak vyzval Draugiona, aby mu všechno řekl. Ten odpovídal upřímně na otázky a pak dodal: „Myslím si, že rozumí světu kolem sebe víc než většina ostatních a svět rozumí její řeči, ale mám za to, že svůj dar ještě úplně neovládla.“ Rytíř řekl spíš pro sebe: „Ælfhild si to nepamatuje, protože byla příliš malá, ale něco takového se už stalo dřív... Pak se trochu vzpamatoval a obrátil se k horalovi: „Jsem rád, že jsi mi to řekl... ale už to neopakuj. Za žádných okolností a nikomu. Lidé by si to mohli špatně... vyložit.“ Draugion teď opatrně volil slova: „Nuže tvého lidu jsem nepotkával často a to ani ve službě v Rhovanionu, ale jsou tyto dary u vás přijímány jako požehnání, nebo kletba?“ Ælfric se ušklíbl: „Moje dcera zdědila hodně po své babičce, ale nejde o to, jak takové věci vnímají v Éothéodu, ale tady, v Cardolanu.“ Horal přikývl: „Ode mě se nemáš čeho bát. Nemám ve zvyku povídat o věcech, které se mě netýkají. Pokud o to stojíš, uchovám tvé tajemství.“

V té chvíli se otočili a zahlédli za rohem obrys postavy a lem šatů paní Gelbis, která stála za rohem a nyní spěchala pryč. Netušili, kolik toho slyšela, ale zřejmě jejich rozmluvě naslouchala (Kryštofův bod osudu). Draugion se podíval do tmy, ve které dvorní dáma zmizela a řekl: „Ale vraždu ode mě nečekej.“ Starý rytíř vypadal chvíli vyděšeně, jaká myšlenka rhudaurského horala napadla a pak mávl rukou: „Tohle zařídím sám.“ Při odchodu se pak jen přes rameno zeptal: „Mimochodem, netušíš náhodou, jak mohl zraněný rhudaurský válečník přemoci strážného a uprchnout, když sotva stál na nohách?“ Horal pečlivě zvažoval svou odpověď: „Buď v sobě ukrýval víc sil, než se zdálo, nebo mu někdo pomohl. Slyšel jsem o zrádci ve vašich řadách.“ Rytíř se usmál: „Něco takového jsem si myslel.“ Pak zamířil pryč a Draugion se také rychle ztratil.

S blížícím se sněmem se proslechly zlé zprávy, které přinesli elfové z Mlžných hor. Gundabadský trůn, na kterém již téměř dvacet let nikdo neseděl, a o který spolu zuřivě bojovaly skřetí horské klany, byl opět obsazený. Seděl na něm temný stín, který promlouval Boldogovým hlasem a jehož slova nenávisti šikovaly skřety opět do boje. Mnozí tvrdili, že to byl pouhý klam Černokněžného krále, jakýsi lživý fantom, skřeti ale opravdu věřili tomu, že se jejich král vrátil a jejich oddíly opět pochodovaly pod vlajkami s Železnou korunou.



Při zahájení sněmu doprovázela Ælfhild svého otce a v jeho doprovodu byl také Druagion. Ten pozvání přijal se slovy: „Zúčastním se rád, pokud se neobáváš, že z toho budeš mít nepříjemnosti.“ Rytíř se usmál: „Třeba je to přesně to, co chci.“ Cennil při úvodním ceremoniálu kráčela v mužském loveckém oděvu před paní Rodwen a nesla její meč jakožto symbol její autority. Vedle ní kráčelo páže, které neslo štít s barvami vládkyně Havraní pevnosti. Zatímco procházela správkyně Cardolanu mezi hosty, všichni se hluboce ukláněli. Ælfhild se v úkloně připojila ke svému otci, když se uklonila hluboce po mužském způsobu. Draugion zůstal stát, jen naznačil jemnou úklonu hlavou, což vyvolalo nesouhlasné pohledy okolostojícíh.

Na úvod sněmu přišla nejprve na řadu situace kolem draka. Paní Rodwen všem vyložila, co se stalo a podala zprávu o ničivém dračím nájezdu a náhlém odchodu draka. Pak byli přivoláni svědci, aby vypověděli blíže, co přesně se stalo. Byli předvoláni také tři společníci. Cennil se rychle ujala slova, aby si je nezval Draugion, a pak vypověděla o všem, co se během dračího náletu stalo – včetně toho, jak vyrazila na pomoc mladému panu Bregorovi a draka od náletu odradil Ælfhildin šíp, načež se drak rozmyslel a zamířil pryč. Zatímco mluvili, pánové vážili a hodnotili každý jejich krok. Pak pozvali mladého pana Bregora a další, aby potvrdili, co se stalo.

Poté, co se události na Havraním hradě nějakou dobu rozebíraly, vzal si slovo Draugion bez ohledu na pořádek a zeptal se nahlas: „Mě by nyní více zajímalo, co se stalo v Minas Haeron.“ Paní Rodwen přehlédla jeho narušení pořádku a vyzvala k objasnění i těchto událostí. Společníci se ale nedozvěděli příliš nového – pouze to, že drak několikrát nad hradem zakroužil, vychrlil plameny a pak pokračoval v letu na jihovýchod. Pak se pozornost sněmu přesunula ke ztrátě Minas Haeron - i tam byly váženy jejich kroky. Cennil se rozhlédla po sále a spatřila, že tam nebyl žádný z Angionových družiníků, kteří byli tehdy na hradě (Bubákův bod osudu). Po pravdě tedy vyložila vše, jak se událo. Do nastalého ticha si pak vzal slovo pan Caelben z Barad Forn a v delší řeči opatrně naznačil, že kdyby byla Cennil rozhodnější, mohlo se podařit hrad ubránit a nebyl by ztracen. Rytíř Taweril (kterého viděli předtím s paní Gelbis a o kterém se šuškalo, že se ucházel o její ruku), který dostal slovo poté, naplno obvinil Cennil ze špatného vedení a viny za ztrátu hradu, přičemž požádal paní Rodwen, aby ji zbavila všech úřadů a erbu. V sále to zašumělo a všechno ztichlo. Cennil zahlédla v davu potměšilou tvář paní Gelbis, které oči vítězoslavně a nenávistně planuly. Strážkyně meče se otočila k Rodwen a ta jí kývnutím povolila promluvit. Cennil se obrátila na pány: „Děkuji panu Caelbenovi za jeho milá slova, jakkoli je tak nejspíše nemyslel, protože mne považuje za tak brilantního stratéga, že bych byla schopna ubránit zničenou hromadu kamení. Děkuji také rytíři Tawerilovi, že nelitoval času a vážil cestu do Minas Haeron, aby se na vlastní oči přesvědčil, v jak špatném stavu opevnění jsou. Jsou dvě věci, které bych chtěla zdůraznit – všichni, kdo byli přítomni, rozhodnutí hrad opustit podpořili. Já jsem tam nepřijela jako velitel, paní Rodwen mi svěřila úkol buď rozmnožit bránící se posádku, pokud bude mít smysl se bránit, či v pořádku odvézt do bezpečí paní Faroniel. A svůj úkol jsem splnila.“ (Cennil (3): 6 / Taweril (2): 2 – výrazný úspěch). Pánové v síni se podívali na paní Rodwen, která prostě přikývla: „Takové byly mé rozkazy.“ V té chvíli se nálada jasně obrátila ve prospěch Cennil a někteří rytíři začali reptat proti panu Tawerilovi, že mluví o věcech, kterým nerozumí. Ælfric, který doteď zlostně mlčel, se nyní zvedl a rozhořčeně prohlásil: „Minas Haeron jsme ztratili, o tom není sporu... nepřítel se tam sice neopevnil a brzy ji zase opravíme a obsadíme... ale už to nebude jedno ze starých sídel carodlanských Dúnedain, které držíme, abychom tam žili, ale jen hrad, který bráníme jako výspu proti nepříteli. Nic z toho ale nebyla vina Cennil – skřeti by byli přišli tak jako tak. Naopak díky zásahu mojí dcery, Cennil a paní Faroniel se tam nepřítel neuchytil a celá nepřátelská výprava byla zničena. Zachránili bezpočet životů, což je víc, než mohu říct o panu Tawerilovi, který za posledního půl roku nevytáhl paty z vlastního hradu, zatímco lepší muži a ženy bojují a umírají za to, aby on mohl zahálet v bezpečí.“

Nato vypukla vřava a obě skupiny (Ælfric se svými jezdci i Taweil a jeho družiníci) se k sobě pustily a křičely jedna na druhou. Ælfhild, která seděla vedle svého otce, se nenechala zahanbit a nyní byla v přední řadě mely, aby se zastala své přítelkyně. Situace se hrozila nepěkně vyostřit, když někteří z mužů sahali po jílcích mečů. Za normálních okolností by bylo na Cennil (jakožto Strážkyni meče), aby je od sebe oddělila, ale byla otázka, zda by její zásah nenadělal více škody než užitku. I přesto vyrazila vpřed, plníc si svou povinnost, a při každém kroku udeřila okovanou sponou na špici pochvy meče do země, aby upoutala jejich pozornost (Cennil (2): 4 / pánové (3): 0 – úspěch, opět výrazný úspěch, Bubák měl nějaké štěstí). Ruch utichl, když ji obě strany spatřily přijít. Cennil se postavila mezi obě strany a pak řekla dost nahlas, aby ji slyšeli všichni v sále: „Jste na sněmu pánů, chovejte se podle toho!“ Obě skupiny se s mumláním rozešly, zatímco Cennil se vrátila na své místo u trůnu paní Rodwen. Odvážná dívka si také získala obdiv mezi pány v sále za to, jak dobře celou situaci zvládla.

Jednání pokračovala Ælfricovým návrhem okamžitě jak vyschne na jaře zem, aby bylo možné nasadit jízdu, napadnout všemi silami nepřátelskou baštu v Imrath Gaer a skřety oslabené hladem vyhnat za Cestu. Odpor jeho plánu kladl především pan Caelben z Barad Forn (podporován svou chotí, paní Lútheriel, která se dívala na Ælfhild nenávistivým pohledem, protože v ní viděla podobu její matky, paní Æthelflaed, které dodnes neodpustila, že si Ælfric vzal severskou dívku a ne ji), který využívá posledního neúspěchu jako ukázku, že Ælfric nedokáže takový podnik dovést ke zdárnému úspěchu, a pan Colfindir Mírný z Vrchu sněženek, který nabádá k opatrnosti a neriskování vlastních sil. Dva dny se debata vlekla bez nějakého rozhodného výsledku, ale většina pánů se bála poslat do boje své síly - zvláště, když hrozil útok draka.



Když se Draugion k večeru vrátil do přiděleného pokoje, zjistil, že ve dveřích stála dvojice ramenatých mužů. Poznal v nich dva syny paní Lútheriel, kteří byli hořkými protivníky rodu z Labutího hradu. Oba vypadali jako hrubiáni a měli klouby pěstí omotané koženými řemeny. Ten větší se ošklivě usmál: „To se podívejme. Není to ten nový mazlíček Seveřanů? Už jim nestačí, že nejsou Dúnedain a roztahují se na majetcích, které mají patřit pravým potomkům Númenoru, ale ještě si přitáhnou barbary z hor, aby jim sloužili a zradili nás nepříteli.“ Druhý, který vypadal tupěji, se zasmál: „Třeba umí nějaké kousky!“ První se pak zašklebil: „Myslíš, bratře? Nuže uvidíme! Tak, ty barbare – předveď nám nějakou zábavu! Pokud se zasmějeme, třeba tě necháme jít a nezvalchujeme ti žebra!“ Horal si jich nevšímal a připravoval si lůžko ke spaní. Jen přes rameno prohodil: „Pokud mě chceš obvinit ze zrady, nemá smysl, abys plýtval slovy tady. Přednes to na sněmu a já se budu hájit. Pokud si přeješ promluvit si jako muži, můžeme jít na dvůr... ale nechci zašpinit podlahu svého hostitele vaší krví.“ (Draugion (2): 2 / bratři (3): 2 – remíza) Na to oba muži nic neřekli a jen se na horala vrhli. Draugion se pohnul rychleji, než oni. Prvního srazil úderem pěsti do krku, sehnul se pod úderem druhého, uchopil ho a vší silou jej mrštil proti zdi. Pak ustoupil a založil ruce na hrudi. První z bratří sípal a kašlal po úderu, ale pomohl vstát druhému, který si držel přeraženou ruku zkroucenou v nepřirozeném úhlu. Oba se na horala chvíli nenávistně dívali a on věděl, že si získal nepřátele na celý život, ale neodvážili se jej znovu napadnout. Opustili jeho pokoj a odešli. Draugion vyšel ven a požádal jednoho ze strážců, aby poslali do pokoje mladého pána ranhojiče, protože ho zřejmě bude potřebovat. Pak se zase vrátil, uložil se na přidělné lůžko a usnul klidným spánkem beze snů.



Stejného večera přecházela Cennil po nádvoří, když zahlédla, jak se otevřela brána a na Havraní pevnost přijel Teilin v doprovodu několika jezdců a spoutaného muže s kápí na hlavě, kterého hned odvedli do sklepení hradu. Cennil se nervózně rozhlédla, jestli by se nemohla nenápadně vytratit, ale už bylo pozdě. Teilin, který seskočil z koně, se usmál, když Cennil zahlédl, zamával jí a spěchal za ní. Ta si už dříve nemohla nevšimnout, že na ní může Teilin oči nechat a snaží se jí neuměle dvořit. Jako kapitán mužů z Havraní pevnosti a slavný velitel by si mohl vybírat mezi dcerami nejváženějších rodů (a mnohé se mu dokonce již snažily nadbíhat), ale Teilin je stále svobodný. Cennil jej přivítala uměřeným kývnutím: „Pane Teiline.“ Všimla si, že se lehce začervenal, když se jí hluboce uklonil: „Paní Cennil. Velice mě těší, že jsem na vás narazil. Když jsem odjížděl, nebyly o vašem osudu žádné zprávy a měl jsem obavy, zda se vám něco nestalo.“ Nervózně se na něj usmála a odvětila: „O mě jste nemusel mít strach.“ Oba chvíli mlčeli a ani jeden nevěděl co říct. Ticho se začalo protahovat, když Cennil zahlédla Tuilind a využila to jako záminky k odchodu: „Ach, tady je moje služebná!“ Vyrazila pryč a jen přes rameno zavolala: „Ráda jsem vás potkala, pane Teiline.“ On zvedl ruku a otevřel ústa, aby něco řekl a snad se ji pokusil zastavit, ale pak ruku zase spustil a jen odpověděl: „I já jsem vás rád spatřil, paní Cennil.“

Rytíř chvíli smutně stál a díval se za odcházející Cennil, když se za ním ozvalo: „Jestlipak to není mladý Teilin!“ Otočil se a spatřil veselou Ælfhild, která použila slova „mladý Teilin“ stejným způsobem, jakým mu říkal její otec (přičemž sama byla samozřejmě mnohem mladší než on). Usmál se, když ho objala a zachráněn od trapného momentu, s ní zamířil pryč v družném hovoru. Cennil, která se za nimi ohlédla, lehce posmutněle pozorovala, že ve společnosti mladší dívky není Teilin tak nervózní a neohrabaný jako v její přítomnosti.



U večeře seděly jednotlivé výpravý pánů pospolu podle přesného zasedacího pořádku, ale Ælfric byl už známý tím, že tyto pravidla neuznával a jeho družiníci (jak Seveřané, tak Dúnedain, kteří si to rychle osvojili) dělali v těchto pořádcích zmatek tím, že co chvíli zvali k vlastnímu stolu okolosedící, sami se přidávali k hovoru jinde nebo se přesedávali a přesouvali. Severský rytíř často u večeře hrál na svou loutnu a zpíval staré příběhy. Stalo se tak, že Ælfric pozval Teilina, aby s nimi usedl u večeře a to samé učinila Ælfhild s Cennil, aniž jeden o druhém věděli. K překvapení obou tak skončili u Ælfricova stolu vedle sebe. Teilin odložil zbroj a měl na sobě krásné a drahé oblečení, kterým se možná podvědomě snažil zakrýt to, že nebyl z urozeného rodu a mezi okolní pány tak úplně nepatřil. Cennil pak měla na sobě jednoduché, ale pěkné dívčí šaty, které jí Tuilind pečlivě připravila. Rytíř se na ni nervózně usmál: „Opravdu vám to dnes večer sluší, paní Cennil.“ Ta se usmála, pohledem přeletěla jeho oblečení a pak odvěila: „Děkuji vám.“ Teilin pak zakoktal: „Vypadáte v tom ... velice pěkně.“ Cennil se lehce zamračila: „Myslím, že něco takového jste právě řekl.“ Pak se otočila k ostatním společníkům, kteří seděli na druhé straně a Teilin si spíš pro sebe zamumlal: „Ano. Samozřejmě. Vlastně ano.“

Draugion sledoval oba zkoumavým pohledem a neušlo mu, že Cennil je na rozpacích, protože neví jak na takové jednání má reagaovat. Ocitla se v situaci, která jí byla nepříjemná a nevěděla, co má dělat. Horal si všiml, že dívka pochopila, o co Teilinovi jde a o co se snaží... a snad by jí to nebylo i nepříjemné, ale jeho nervózní vyjadřování a nejistota... prostě nebylo to, v co doufala. Draugion pak měl dojem, že jej někdo sleduje, a když zvedl hlavu a projel pohledem ostatní stolující, zahlédl oba syny paní Lútheriel, z nichž jeden měl ruku na pásce, jak jej probodávají nenávistivými pohledy. Pozvedl číši vína a naznačil jim přípitek, než obrátil oči zpět ke stolu a víc si jich nevšímal.

Večer pak pokračoval a společníci nemohli přeslechnout hovor Ælfrica a Teilina. Sice se oba snažili mluvit potichu, ale i tak seděli hned vedle nich. Dozvěděli se, že muž, kterého Teilin přivedl, byl stopař, který je zradil a zavedl do pasti. Teilin se po bitvě pustil po jeho stopách a podařilo se mu ho lapit. Mnoho z něj nedostali, ale řekl jim jméno, pod kterým znal svého pána - Morchant (Temný stín). Měl to snad být někdo z vysoce postavených cardolanských pánů, ale víc od něj zatím nezjistili. Teilin doufal, že mu v hladomorně rozvážou jazyk a řekne jim víc.

K Cennil přistoupil jeden ze sloužících a vyřídil jí pozdrav od jednoho z hostů sněmu, který ji prý poznal podle podoby s její tetou, které je neuvěřitelně podobná a rád by se s ní býval setkal, nicméně musel odcestovat ještě toho večera. Vyjádřil prý ještě podiv nad tím, že nepoužívá své vlastní jméno Garthyril. Cennil jej rychle přerušila: „Který z hostí ti předal tuto zprávu?“ Dozvěděla se, že to byl rytíř Brondil, jeden z pánů z jižního Cardolanu – z krajů, které sousedily s mořem (kde Carodlan stále ještě držel některé hrady, přestože byly od území marky odděleny územím nikoho). Rozhlédla se, kdo všechno slova sloužícího slyšel, a poslala ho pryč s tím, že doufá, že vzkaz zůstane důvěrný, tak jak jej rytíř Brondil poslal (přestože nevěděla, jestli jako důvěrný byl odeslán). Ze všech, o kterých doufala, že nic neslyšeli, právě Teilin zřejmě hovor zaslechl a nyní se díval na Cennil zamyšlenýma očima.

Ælfric dostal od jiného sloužícího lístek s ručně psaným vzkazem. Přečetl si ho a zbledl. Pak ho rozčileně zmačkal a naklonil se k Cennil, které se potichu zeptal, jestli alespoň netuší, zda by se mohl nacházet Urcuner. Ta mu odpověděla tázavým pohledem a rytíř odvětil: „Potřebujeme Urcunera tady – s drakem a vším, co se tady děje, má teď jeho rada cenu zlata. Osedlejte s mojí dcerou koně a najděte ho, ať to stojí, co to stojí. O sněm ani Rodwen se nestarejte, obojí zařídím... i když už teď vím, že se tady nic nepodaří prosadit.“ Cennil se podívala tázavě na Ælfhild, která místo odpovědi vstala, hotova využít jakékoli záminky, aby se ztratila ze sněmu. Když obě dívky odešly, rytíř z Labutího hradu se vážně podíval na Draugiona: „Dívka za dívku – život za život. Jestli se jí něco stane, není na světě místo, kde by ses mohl ukrýt před mým hněvem.“ Horal vážně přikývl: „Pokud se jí něco stane, pak to bude znamenat, že mne už nemusíš hledat.“ Ælfric ho zkoumal pohledem a pak přikývl: „Hodně štěstí, Vlku.“ „Tobě také.“



Plánovali vyrazit s prvním světlem, proto se dobře připravili a nachystali zásoby, které byly potřeba. Když Tuilind viděla, že se její paní balí, rychle jí začala pomáhat a balila také své věci. Cennil v jejím obličeji viděla naději, že ji nechá jít s ní, vysvětlila jí ale, že ji posílá s panem Ælfricem na Labutí hrad, aby byla v bezpečí. Děvče ale oponovalo: „Prosím, paní Cennil! Nebudu vám na obtíž a třeba mě budete ještě potřebovat! Půjdu s vámi třeba na konec světa.“ Cennil si povzdychla: „To je právě to, čeho bojím.“ Pak jí slíbila, že když jí poslechne, bude jí vyprávět všechno, co se stalo, když se neviděli, ale Tuilind tekly po tváři slzy: „Já chci ale jít s vámi.“ Cennil ji pohladila a chvíli balili mlčky. Pak, když byla hotová, vzala svou lyru a všechny své příběhy Tuilind vypověděla v písni, jak slíbila, pokud děvče pojede na Labutí hrad.

Když se sešli u koní s prvním světlem, Tuilind tam nebyla a nepřišla se rozloučit. Objevil se ale Vídalf, který s sebou nesl kopí, jehož hlavice byla zamotaná plátnem. Podal ho Cennil a ta v něm poznala kopí, které trpaslík předváděl jako to, jež zahnalo draka. Když stáhla látku, spatřila, že celá hlavice byla vyměněná. Vídalf pracoval dnem a nocí, aby jako omluvu za svou hrabivost vykoval krásnou hlavici zdobenou vyobrazeními draka a popsanou jemnými runovými nápisy. Trpaslík se na Cennil podíval vážně: „Pro případ, že byste draka venku přeci jen potkala, paní Cennil.“ Vzala si kopí a řekla: „Doufám, že to nebude potřeba.“ Trpaslík přikývl: „Šťastnou cestu!“

Jak projeli branou a zamířili na jih, stál na hradbách Teilin a s rukama založenýma na hrudi je sledoval. Jeho výraz byl neproniknutelný a nedalo se vyčíst, co si myslí.

(Tady jsme hraní opět přerušili. Objevilo se poměrně dost motivů, které bude zajímavé dál rozvinout... a uvidíme, jak dopadne hledání Urcunera. Obecně musím říct, že posunutí děje v čase od minulé kampaně funguje opravdu dobře, když se tehdejší postavy ukazují po čase v jiném světle, nebo hrají důležité role v příběhu.)

[Ecthelion]

Telin nebyl jediný, kdo sledoval brzký odjezd společníků. Z nedalekého domu, který měl výhled na bránu, je v šeru před rozedněním sledoval ještě jeden pár očí. Muž, ukrytý v temnotě místnosti je sledoval, dokud neprojeli bránou a nezamířili na jih. Pak přešel ke stolu, rychle vytáhl drobný lístek a naškrábal na něj několik rychlých slov. Pak přešel ke kleci, kterou měl na stole, a vytáhl z ní havrana, kterému zprávu připevnil na nohu. Na první pohled pták vypadal stejně jako ostatní opeřenci, kteří kroužili kolem Havraní pevnosti a nebudil tak žádnou pozornost, při pozorném zkoumání, ale bylo zřejmé, že havran nebyl zdejší. Byl to velký craban z podhůří Mlžných hor, který na svých velkých křídlech mohl létat daleké míle bez odpočinku. Neznámý muž, stále ukrytý ve stínu, zkontroloval, zda zpráva je pevně připevněna a pak havrana vypustil z okna. Pták zlověstně zakrákal a pak zamířil také na jih...

[Jarilo]

Já chápu, že je hokej a tak, ale stejně....DALŠÍ ZÁPIS, DALŠÍ ZÁPIS !

[Ecthelion]

Já chápu, že je hokej a tak, ale stejně....DALŠÍ ZÁPIS, DALŠÍ ZÁPIS !

Moc díky za povzbuzování a zájem, to se to hned píše snadněji. Já se opravdu snažím, teď do toho vletěla ještě Kuchyně (kde už mám sedm z deseti her ohodnocených), takže je toho dost. Ale nepouštím to ze zřetele a zkusím to dorazit co nejdříve!

[Jarilo]

Však v pohodě . Je super, že to vůbec píšete, tak jsem chtěl jen připomenout, že nás to tady fakt baví číst a jsme netrpěliví .

[Ecthelion]

Štvanice (deváté a desáté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Vyrazili ještě před svítáním, s prvním světlem. Když vyjeli před hradby, na chvíli se zastavili, aby rozvážili, jak budou dál postupovat. Ælfhild vytáhla ze záňadří vzkaz, který dostal její otec v jídelní síni a který jej tak rozrušil. Zmačkal ho a zahodil a severská dívka ho pak nenápadně zvedla, ale ve chvatu příprav se na něj stihla podívat až nyní. Purkrabí hradu v něm Ælfricovi rychle sděloval, že zrádce, kterého Teilin přivedl, a ze kterého doufali získat více informací, byl nalezen v cele mrtvý, probodnutý dýkou. Mlčky předala lístek Cennil a bylo jim jasné, proč jeho obsah jejího otce tak rozrušil. Smrt lapeného zrádce nebyla řádná náhoda a někdo na hradě jej nechal umlčet, aby nemohl prozradit ostatní spiklence. Bylo jim jasné, že Urcunerova pomoc by se jim hodila, přesně jak Ælfric řekl. Neměli ale představu, kde jej hledat. Ælfhild se podívala tázavě na Cennil, která v odpověď vytáhla Urucnerův poslední dopis: „To je dopis, který byl napsaný v Kamenném brodě a to je v této chvíli jediná indicie, kterou máme. Druhá možnost je jet do Roklinky nebo Lothlórienu, ale to je mnohem dál.“ Souhlasili proto, že zamíří nejdříve do Kamenného brodu. Ælfhild navrhla, aby sjeli z cesty, projeli Starým hvozdem a překročili řeku, aby zůstali ukryti zrakům nepřátel, ale Draugion nesouhlasil a raději se přimlouval za to, aby postupovali rychle. Ælfhild nakonec souhlasila, protože neměli důvod očekávat nepříjemnosti: „Problémy na nás nejspíš čekají až u brodu.“



Zamířili k jihu po cestě a minuli pochodující oddíl arthedainských vojáků, kteří mířili ze severu posílit posádku Přístavu ledňáčka. Od vojáků zaslechli nadšené výkřiky, které oslavovaly krásu obou dívek, zahlédli ale také zachmuřené a nevraživé pohledy, které vrhali na Draugiona, který jel po jejich boku. Brzy je ale minuli a cestovali na jih, zatímco vzduch se ohříval vše kolem nich se zelenalo. Ze západu cítili zdálky vůni stromů ze Starého hvozdu a cesta jim rychle ubíhala. Bylo to už poněkolikáté za posledních několik týdnů, kdy jeli stejnou cestou a proto k večeru odbočili po zkratce, která se odpojovala od cesty, jež se vinula podél říčky a která jim měla ušetřit několik kilometrů. Když ujeli několik mil, zaslechl Draugion ve větru ozvěnu cinkání kopyt a ohlédl se. V dálce spatřil, že místem, kde uhnuli, projel jezdec a pokračoval po cestě. Byl daleko a nemohli rozeznat, o koho se jedná, ale měl na sobě tmavě zelený plášť, jaké nosila Cennil a byl drobnější postavy. Chvíli přemýšleli, kdo by onen jezdec mohl být (protože neodbočil po zkratce, o které běžně věděli všichni, kdo touto cestou projížděli), než Cennil zachmuřila tvář, protože jí došlo, o koho by se mohlo jednat. Prohlásila: „Jedeme dál. Počkáme na toho jezdce na křižovatce a otočíme ho zpátky.“



Už se zešeřilo, když od křižovatky zahlédli jezdce, jak přijíždí zdálky po cestě. Byl sice ještě daleko, ale už rozeznávali některé detaily. Cennil by byla přísahala, že plášť, který jezdec má na sobě, vypadá jako jeden z jejích plášťů. U háje, který rostl v ohybu cesty, se najednou rozžaly pochodně a jezdce, který musel rychle zastavit, obestoupila skupina cizích jezdců s pochodněmi. Ve světle pochodní bylo vidět, že jsou ozbrojení a někteří z nich měli na sobě brnění. Chvíli se spolu bavili a pak velitel cizí skupiny uchopil otěže jezdce v zeleném a pobídl koně. Všichni pak sjeli z cesty a zamířili podél stromů háje a proudu říčky směrem na západ ke Starému hvozdu.

Draugion zpozoroval, že na tváři Cennil spolu bojují různé pocity a zeptal se: „Kdo to je?“ Dívka mu odpověděla: „Myslím, že ten jezdec je Tuilind, moje služebná. Kdo jsou ti muži nevím, ale nechci jim Tuilind nechat, ať už je to kdokoli.“ Bylo vidět, že Cennil je nerozhodná – na jedné straně mohl být jezdec Tuilind a někdo ji právě unesl, na druhou stranu nemuselo to, co se odehrálo na cestě, mít nic společného s nimi... a měli důležité poslání, které jim bylo svěřeno. Bylo vidět, že na to myslí i ostatní. Draugion se zeptal: „Jaké máme záruky, že u Brodu Urcunera najdeme?“ „Záruky žádné, ale buď tam byl a něco o něm zjistíme, nebo nám tam zanechal zprávu.“ Ælfric pohladila svého koně po boku a odvětila: „Myslím, že bychom se měli svěřit osudu a věřit, že záchrana Tuilind nás přivede na dobrou stezku. I kdyby to Tuilind nebyla, nechce se mi nechávat toho jezdce bez pomoci – to, že mu někdo vzal uzdu a vedl jeho koně nevěstí nic dobrého.“ Cennil přikývla a obě dívky vyrazily za jezdci, následovány nepříliš nadšeně Draugionem.

Skupina, kterou sledovali, zhasila až na dvě všechny pochodně, ale i tak je v nastalém šeru mohli snadno následovat. Nad krajinou se objevily cáry studené mlhy aÆlfhild doufala, že si nikdo nevšiml, že jí od pusy jde chladná pára... zatímco ostatním ne. Draugion je vedl vpřed za jezdci (Draugion (2): výsledek 2 / jezdci (3): výsledek 4 – neúspěch), ale během štvanice se přiblížili příliš blízko a velitel jezdců si jich všiml. Zahlédli ho, jak gestem ukázal dvojici vlastních mužů, kteří se otočili a rozjeli proti pronásledovatelům, zatímco ostatní společně se zajatcem odjížděli pryč. Zajatec se otočil a něco vykřikl a i když mu Cennil nerozuměla, jasně rozeznala hlas Tuilind a spatřila i její tvář. Nemohlo být pochyb o tom, koho odvádějí, zatímco dvojice rytířů v těžkém brnění se je pokusila zastavit.



Oba jezdci, kteří proti nim vyrazili, měli na sobě těžké brnění, kyrys a přilbice chránící tvář. Jedno vypadalo jako dobrá arthedainská práce, druhé jako jedno z brnění, jaké nosí muži z Carn Dum. Do tváře ale mužům vidět nebylo a tak se mohli jen dohadovat, kdo se za přilbicemi skrývá. Hnali se naproti nim a Cennil popojela se svým koněm kupředu, aby chránila své společníky. Draugion vytáhl prak, do které vložil kámen a začal jím točit, aby byl připraven jej hodit, zatímco Ælfricova dcera založila šíp na tětivu. Cennil si připnula na levou ruku svůj štít s gondolinským erbem Domu harfy a vykřikla vstříc přijíždějícím: „Prokažte svůj původ!“ Oba přijíždějící rytíři měli štíty zavěšené u sedel černé a bez erbu. Jakoby v odpověď vykřikli oba jméno, jež použili jako bojový pokřik: „Dûrthang!“

Ælfhild déle nečekala, vyrazila obloukem proti nim a ze sedla vystřelila vstříc tomu v arthedainském brnění šíp (Ælfhild (3): výsledek 3 / jezdec (3): výsledek 2 – úspěch, 1 bod poškození rytíři). Ten udeřil rytíře do kyrysu, kde spotřeboval většinu své energie, ale svezl se po pancíři a pak se zabodl rytíři pod plát na levém rameni. Ten nedal najevo žádnou bolest, zvedl pravou ruku s mečem a úderem rukavice ulomil dřík šípu, aby mu nepřekážel v nadcházejícím střetnutí. V tu chvíli Cennil, která jevila zatím zdání, že se bude pouze bránit, pobídla koně a ostře vyrazila vpřed. Draugion vystřelil kámen prakem (Draugion se pokoušel pomoci Cennil v její akci(1): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch), ale ten se odrazil od brnění rytíře, aniž ten zpomalil. Cennil se štítem bránila rytíři v angmarském brnění a mečem zaútočila na zraněného v brnění arthedainském (Cennil (3): výsledek 4 / jezdec (3): výsledek 5 / jezdec (2): výsledek 2 – Bubák se rozhodl použít aspekt Štít Domu harfy a otočil kostku, stejně tak ale použil svůj bod osudu rytíř v angmarském brnění za aspekt Spalující nenávist a výsledkem tak byl 6 / 6 / 2 - rytíř v arthedainském brnění byl těžce zraněn, dostal 4 body poškození do Těla, obrana proti druhému rytíři byla remíza – dohodli jsme se, že Cennil se podařilo ubránit, ale přišla o svůj štít). Rychlý Cennilin pohyb vyvedl oba rytíře z míry. Její meč zasáhl toho v arthedainském brnění ve chvíli, kdy se zbavoval šípu, a rozsekl mu nechráněnou spodní část pravé ruky a podpaží. Těžce zraněn vykřikl, zapotácel se a spadl z koně do bláta. Druhý z rytířů málem minul, ale v očích mu zahořela spalující nenávist a jeho úder vyrazil Cennil z ruky její štít, který také skončil na zemi. Ten v angmarském brnění projel kolem Cennil a otočil se, aby ji opět napadl. Horal pobídl svého koně a skočil po něm, aby jej vyhodil ze sedla (Draugion (1): výsledek 0 / jezdec (3): výsledek 3 – neúspěch, 3 body poškození šly do Těla), ale rytíř se jen ohnal obrněnou rukavicí a úderem jej srazil k zemi, kde Draugion těžce přistál.



Ælfhild spatřila, že rytíř, který se zvedal z bláta, se snažil dostat ke svému meči, který mu při pádu vyletěl z ruky a ležel nyní o několik kroků stranou. Viděla, že horal, který byl nyní také na zemi, byl omámený a těžce se zvedal a vyrazila mu na pomoc. Projela kolem rytíře, u kterého se vyklonila a vystřelila na něj šíp, aby ho znejistila, ale pak se chytila rukou za hrušku sedla a hluboce se vyklonila ve třmenu, aby uchopila ležící meč (Ælfhild (3): výsledek 4 / rytíř (2): výsledek 2 – úspěch). Podařilo se jí to, když uchopila meč a na hřbetě pádícího koně jej odnesla rytíři z dosahu. Druhý z rytířů otočil koně a s výkřikem vyrazil proti Cennil, která učinila zrovna tak a oba se hnali s tasenými meči proti sobě (Cennil (3): výsledek 5 / rytíř (3): výsledek 1 – úspěch, rytíř vážně zraněn). Čepele zařinčely, ale ze střetu vyšla vítězně Cennil. Srazila protivníkův meč stranou a ťala jej do boku. Krev vystříkla a zpod přilbice se ozval bolestivý výkřik. Jezdec se chytil za zraněný bok, otočil hlavu, aby zhodnotil situaci na bojišti a pak pobídl koně, aby se odtamtud dostal co nejrychleji, jak jen mohl.

Rytíř sražený k zemi, se zvedl z bláta a když zjistil, že jeho meč mu sebrala před nosem hbitá éothéodská jezdkyně, vytasil levou rukou od pasu misericorde, ošklivě vypadající dýku určenou k probíjení očnic padlých protivníků. Pak zamířil k Draugionovi, který také skončil na zemi a nyní se sbíral po těžkém pádu. Horal, který ležel stále na zemi, zavolal na přicházející hrozivou postavu Černou řečí, aby jej zmátl: „Nikdy bys nezabil věrného služebníka svého pána.“ (Draugion (2): výsledek 1 / rytíř (2): výsledek 0 – úspěch, 1 bod zranění do Vůle protivníka) Draugion na něm viděl, že nerozuměl, co řekl (nerozuměl Černé řeči), ale pronesená věta jej znejistila. Neodradila jej ale od jeho záměru skoncovat alespoň s jedním nepřítelem a proto se sklonil nad Draugionem a zvedl do výše dýku (Draugion (3): výsledek 4 / rytíř (2): výsledek 4 – remíza, ale Fingalen použil bod osudu za aspekt Lstivý a otočil kostku – výsledkem je 6/4 - úspěch). V té chvíli se Draugion, který zdánlivě znehybněný ležel na zemi, pohnul a bleskově bodl vzhůru. Jeho nůž, který držel lstivě ukrytý v ruce, probodl očnici nepřítelovy přilbice a ten sebou škubl a mrtev padl k zemi, přičemž pod sebou svého protivníka pohřbil.

Ælfhild, která spatřila smrt horalova protivníka, zarazila rytířův meč do země a pobídla vlastního koně, když vyrazila za prchajícím jezdcem. Toho zatím pronásledovala Cennil (Cennil (2): výsledek 4 / rytíř (3): výsledek 3 – úspěch, ale rytíř použil bod osudu za svůj aspekt Zákeřné triky a otočil kostku – výsledkem bylo 4/5 a neúspěch), ale jezdec, který ji zahlédl, vytáhl z vaku několik ocelových ježků, jejichž trny sloužily k vyrazení koní, kterým se zabodly do kopyt, a hodil je za sebe. Cennil, když to spatřila, přerušila pronásledování a raději nejela do nebezpečné oblasti. Místo toho zamířila zpátky k bojišti, protože nevěděla, jak tam boj dopadl. Severská dívka zahlédla, jak nepřítel rozhodil nenáviděné trny, které mrzačily koně a ve vzteku po něm vystřelila od boku šíp (Ælfhild (3): výsledek 1 / rytíř (3): výsledek 3 – neúspěch). V rozčilení ale netrefila a rytíř začal nabírat náskok. Ælfhild zastavila koně a nasadila na tětivu poslední šíp. Nadechla se a zadržela dech, aby zklidnila ruce a pak šíp vypustila (Ælfhild (3): výsledek 3 / rytíř (3): výsledek 3 – remíza, Kryštof použil bod osudu za aspekt Šlechtická dcera Éothéodu a otočil kostku – výsledkem je 5/3 - úspěch). Šíp proletěl vzduchem a zasáhl prchajícího rytíře. Ten se zapotácel, ale udržel se v sedle a jeho kůň jej brzy odvezl z dostřelu, aby zmizel v šeru a mlze.



Cennil seskočila z koně a chvíli s úsměvem pozorovala, jak se Draugion snaží vyhrabat zpod mrtvého těla svého protivníka, které jej pod sebou pohřbilo a pak vesele řekla: „Už s ním nemusíš bojovat, je mrtvý.“ Zpod rytíře se ozvalo nasupená odpověď: „Raději mi pomoz vstát.“ Dívka uchopila mrtvolu za ruku a společnými silami horala zpod těžkého těla v brnění vyprostili, ještě než se vrátila Ælfhild. Severská dívka po návratu vyrazila chytit rytířova koně, který po ztrátě jezdce pobíhal zmateně v okolí (Ælfhild (2): výsledek 2 / proti 1 – úspěch). Díky svým zkušenostem a kostce cukru se brzy vracela i s lapeným zvířetem, které hladila po hřívě a konejšila ho. Ostatní mezitím otočili mrtvého na záda, sundali mu přilbici a kyrys, aby jej mohli prohledat. Měl havraní vlasy a šedé oči, jaké mívají Dúnedain a na malíčku drobný pečetní prsten, na kterém byla runa L. To písmeno ale Cennil nic neříkalo a zřejmě se nejednalo o žádného z cardolanských významnějších mužů. Štít byl černý a bez znaku, ale na prošívanici pod kyrysem byl malý černý erb, na kterém byla bíla polovina tváře, či snad masky. Cennil řekla potichu: „S tím Dûrthangem to asi mysleli vážně.“ Vytáhla dýku a látku s erbem odřízla a vzala s sebou. V sedlových brašnách koně, kterého přivedla Seveřanka, našli dokumenty psané elfími runami, ale v západštině. Byly mezi nimi zprávy o stavech a rozmístění arthedainských vojsk a neúplné zprávy o zničení Minas Haeron. Všechny vzali s sebou, ale dál už nemeškali a vyrazili za uprchlým rytířem.

Postupovali dál a dál do Starého hvozdu a noc houstla. Když ani do půlnoci nenarazili na pronásledované, raději se utábořili, aby neztratili stopu. S prvním jitřním světlem zase vyrazili dál, prokřehlí ze zimy a nevyspalí. Jedině Ælfhild se cítila svěží a měla sen o tom, že z lesa přiběhli dva vlci, lehli si k ní a celou noc ji zahřívali. Pokud to byl sen. Jeli dál a později dorazili k břehu Baranduiny. Tam stopa končila a Draugion našel na břehu stopy, že tam byla vytažena lodice a pronásledovaní se na ni zřejmě nalodili, než odpluli. Zaklel a zaslechli odněkud zprava odfrknutí koně. Ohlédli se tím směrem a spatřili rytíře, který jim unikl, jak sedí opřen o strom. Byl bledý jako smrt, ruku si tiskl k boku a půda pod ním byla skropena krví. Jeho kůň stál o kus dál a spásal trávu.

Ælfhild seskočila z koně, nechala své zbraně u sedla a vytáhla váček s bylinami. Ukázala jej i prázdné ruce zraněnému nepříteli a klekla si k němu, aby se podívala na jeho ránu. Ten zvedl s námahou hlavu a zavrtěl: „Přišli jste pozdě. Pro mě i pro ni.“ Cennil se k nim připojila a hlasem, ve kterém zvonila ocel, se zeptala: „Kde je ta dívka?“ Nepřítomně kývl k řece a přístavišti, kde našli stopy po lodi. Usoudili, že poražený protivník se pokoušel dostihnout ostatní, než odplují, ale ti na něj nečekali a odpluli bez něj. Po cestě, kdy ztratil hodně krve, už neměl sílu se pokusit ošetřit rány a jen se svezl ke stromu, kde čekal na smrt. Severská dívka viděla, že pro něj už nemohla mnoho udělat. Jeho zranění byla příliš vážná a bylo to nyní jen otázkou času. Přesto mu mohla odchod ulehčit a proto začala ošetřovat ránu, přičemž se zeptala: „Kam mířila ta lodice?“ Na to umírající neodpověděl. „Řekni nám to a pomůžu ti odejít bez bolesti.“ Odpověděl pohrdavě: „Nech si svoje sliby, čarodějnice!“ Pak zaostřil na erb Domu harfy na Cennilině štítě a pozorně si prohlédl i ji, než si odfrkl a pro sebe zašeptal: „Věděl jsem, že velitel se neměl spokojit s jejím slovem a měl se podívat blíže.“

Viděli, že muž měl hnědé vlasy a zelené oči, vypadal jako jeden ze Středních lidí, ne jako Dúnadan, jako jeho kumpán, který zemřel na bojišti. Draugion zaslechl v jeho řeči náznak, který mu napověděl, že muž alespoň nějakou dobu pobýval na Vysočině. Klekl si proto k němu a šeptem mu řekl, že pokud jim nepomůže, vyřízne mu po smrti oči, což podle starých vrchovinských příběhů znamenalo, že jeho duch nebude moci spočinout v pokoji (Draugion (2 + 1 za pěkný nápad): výsledek 5 / rytíř (2): výsledek 4 – úspěch). Umírající se na něj podíval s hrůzou a z posledních sil proto odvětil: „Měli jsme Cennil odvést do pevnosti v Modrých horách... a ta malá zmije nám řekla, že ona je Cennil...“ S tím zmlkl a jeho tělo ochablo, když zemřel. Draugion s ním ale hněvivě zacloumal: „Jméno! Řekni mi jméno té pevnosti!“ Když se nedočkal odpovědi a uvědomil si, že už se žádné nedočká, vytáhl rozzuřeně dýku a splnil svou hrozbu, když vyřízl mrtvému oči a hodil je do řeky. Se zakrvácenýma rukama zahlédl pohledy plné znechucení a hrůzy, které mu věnovaly obě dívky, které poodešly, aby nemusely být poblíž něj a jeho krvavého díla. Cennil se nepřítomně dívala přes řeku na západ a Ælfhild ji mlčky objala kolem ramen, aby ji povzbudila...

(Tady jsme deváté sezení ukončili a měl by tu tak být konec tohoto zápisu, ale naše desáté sezení na něj přímo navazovalo a neodhráli jsme bohužel mnoho (viz níže)... rozhodli jsme se proto spojit oba zápisy do jednoho a tím pádem pokračujeme ještě dalším sezením.)



Draugion si umyl zakrvácené ruce ve vodě a nyní před nimi leželo dilema, jak pokračovat dál. Nevěděli, kam přesně měli jezdci Cennil (a tedy Tuilind, kterou unesli místo ní) odvézt, ani kterým směrem z místa, kde se nacházeli, pak vyrazili. Na vodě nezůstávají žádné stopy. Mohli mířit na sever i na jih, stejně jako je mohla lodice převést jen na druhou stranu řeky. Modré hory se táhly stovky mil daleko, hledat naslepo nemělo žádný smysl. Přemýšleli, co dál, když Ælfhild, unavená dlouhými řečmi, začala chystat svého koně na překročení divoké řeky – zajistila sedlové brašny, svlékla se do spodničky, aby nenamočila své svršky a nachystala si suché oblečení k sedlu (aby nebylo pod vodou). Následovali jejího příkladu, protože si už zvykli, že je tvrdohlavá a zřejmě udělá, co si usmyslela, i když ji budou přesvědčovat. Draugion ale stejně vznesl námitky, na které vesele zavolala: „Copak, barbare, bojíš se vody?“ Pak pobídla svého oře a v sedle vjela do prudké vody (Ælfhild (3): výsledek 5 / proti 2 – úspěch). Povzdychli si a následovali ji (Cennil (2): výsledek 5 / proti 2 – úspěch; Draugion (0): výsledek 0 / proti 2 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu za aspekt a hodil kostky znovu – výsledkem byla 2 - úspěch). Koně zápolili v divoké vodě a severská dívka s Cennil navzdory tomu lehce překonaly tok. Draugion, který nebyl tak zkušený v sedle, se dost namočil, a jeho kůň málem zpanikařil mezi víry, ale podařilo se mu nakonec dorazit v pořádku na druhou stranu také.

Poté, co se převlékli do suchých věcí, rozhodli se na Draugionův návrh, že půjdou půl dne na sever a pokud nenajdou na břehu stopy toho, že někde přistál člun, zamíří opět na jih. Draugion šel v čele a obě dívky se mu snažily pomáhat, jak mohly – Cennil svým ostrým zrakem a Ælfhild svými znalostmi divočiny (obě dívky chtějí pomoci v hodu - Ælfhild (2): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Fingalen si nemůže přičíst bonus k hodu; Cennil (2): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, Fingalen si může přičíst bonus k hodu +1). Horal šel po břehu, vedl svého koně za sebou a pozorně zkoumal půdu, zda nenajde stopy lodi, která tu mohla přistát (Draugion (2+1): výsledek -1 / proti 2 – čtyři mínusy, neúspěch, Fingalen ale použil svůj poslední bod osudu a hodil kostky znovu – výsledkem byla 2 a tím pádem úspěch). Stále však žádné nenacházel a kolem poledního už nabyl přesvědčení, že loď tudy neplula – proud byl příliš prudký na to, aby veslaři cestovali bez odpočinku. Alespoň na chvíli by ke břehu museli přirazit, aby odpočinuli unaveným pažím. Žádné takové stopy ale nenašli, proto se rozhodli zamířit opět na jih, přesvědčení (jak jen může někdo v divočině být přesvědčen), že právě tímto směrem vyrazili jejich nepřátelé s unesenou Tuilind.



K večeru pak skutečně našli na západním břehu místo, kde lodice přirazila k břehu a objevili také stopy koní, které vedly na západ. Zvažovali chvíli možnost, že by Tuilind nebyla s jezdci, ale odváželi by ji na lodi, ale rozhodli se vsadit na pravděpodobnější možnost, že ji vezou přímou cestou do Modrých hor přes Kraj. Rozhodli se, že musí jezdce zastavit ještě předtím, než dorazí na místo určení, protože tam by zřejmě objevili, že Tuilind není Cennil a ztratila by pro ně cenu. Nejspíš by jí pak podřízli krk, aby se zbavili svědka a nechali by ji někde ve škarpě... pokud ne něco horšího. Vyrazili proto jak nejrychleji mohli a jak jim světlo dovolovalo po stopách jezdců. V čele jela Ælfhild, která určovala maximální možné tempo, aby jejich koně zvládali namáhavou cestu. (Cennil a Draugion pomhají Ælfhild v úkolu -Draugion (2): výsledek 3 / proti 1 – úspěch, Kryštof si může přičíst bonus k hodu +1; Cennil (2): výsledek 5 / proti 1 – úspěch, Kryštof si může přičíst bonus k hodu +1 - Ælfhild (3+2): výsledek 5 / jezdci (3): výsledek 4 – úspěch) Necestovali v noci, protože riziko, že by sešli ze stopy, bylo příliš velké. I tak se ale blížili. Štvanice pokračovala tři dny a když se třetího dne chystali utábořit na noc, byli podle stop velice blízko. To potvrdil i výkřik a řinčení mečů ze tmy odněkud před nimi. Odhadovali, že by s tím ruchem mohli mít co dělat jezdci, které pronásledovali.

Horkokrevná severská dívka chtěla ihned vyrazit v před, ale její společníci ji přesvědčili, že to není dobrý nápad a Draugion tak vyrazil sám vpřed, zatímco obě dívky seděly v sedlech, připraveny přispěchat mu na pomoc v případě, že zahvízdá. Plížil se vpřed a přebíhal mezi stromy v šeru a lehké mlze, když málem zakopl o mrtvolu. Byl to jeden z jezdců, zřejmě byl přepaden, protože jeho meč byl v pochvě a neměl na sobě brnění. Neměl hlavu a mrtvola jeho koně ležela opodál.



Zvuk boje byl bezprostřední a mezi řinčením mečů a řevem zaslechl Draugion dívčí výkřik naplněný hrůzou. Vyrazil vpřed a riskoval, že jej někdo spatří, jen aby zahlédl dívku. Z mlhy se vyloupla mohutná postava zlobra, který přepadl jezdce. Vypadal vyhladověle a oháněl se kolem sebe vytrženým kmenem mladého stromu. Tyčil se do dvoj- až trojnásobné výšky nad ostatními bojujícími a rytíři se snažili jej obklíčit. Horal se přiblížil do těsné blízkosti bitvy a spatřil Tuilind v zeleném plášti, která zůstala uvězněna pod umírajícím koněm. Jejího oře rozpáral úder kmene a nyní kopal kopyty, jak dodělával. Dívčina noha zůstala uvězněna pod zvířetem a nemohla se dostat pryč. Kolem ní probíhali bojující. Draugion nezaváhal a vyrazil k ní (Draugion (1): výsledek 1 / bojující (2): výsledek 1 – remíza, dohodli jsme se, že uspěje, ale nepřátelé jej zpozorují). Vyrazil vpřed a dívka vykřikla, když jej spatřila, ale poznala jej a nechala si od něj pomoci zpod dodělávajícího koně. Zvedl ji a ona se o něj opřela, protože její noha byla pochroumaná. V té chvíli zaslechli výkřik, když si jich jezdci všimli. Trojice jich obklíčila zlobra a dva s tasenými meči vyrazili k Draugionovi a Tuilind…

(Vypadá to jako záměrný cliffhanger, ale ve skutečnosti jednomu z hráčů vypadl v tento dost nevhodný moment internet a nepodařilo se jej znovu nahodit, takže jsme se rozhodli hraní ukončit. Uvidíme, jak si společníci povedou příště…)

[Jarilo]

Zatracený cliffhanger .

Jinak samozřejmě pěkné , díky!

[Ecthelion]

Vlaštovka (jedenácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Draugion, o kterého se opírala Tuilind, sledoval, jak se proti němu rozjeli dva rytíři na koních, zatímco zbylí tři se snažili dostat zlobrovi do zad. Horal postrčil dívku směrem pryč: „Dostaň se odsud pryč, Cennil! Dolů po cestě je pomoc!“ Použil pro jistotu Cennilino jméno pro případ, že by se něco nepodařilo a pak, zatímco děvče kulhalo pryč, otočil se s tesákem a sekerou v rukách, aby zdržel pronásledovatele (Draugion (2): výsledek 3 / jezdci (3): výsledek 1 – úspěch). Když se přiblížili, zaklonil hlavu a vyloudil z hrdla řev podobný divokému horskému medvědovi, který poplašil koně rytířů. Ti se začali vzpínat, vyhazovat a odmítali se k původci řevu přiblížit. Draugion ještě jednou vykřikl a pak se otočil a bleskově vyrazil k Tuilind, kterou vzal kolem ramen a společně se snažili co nejdál vzdálit od zlobra a boje, který s ním probíhal.

Ruch této bitvy za nimi zeslábl, když se po cestě vzdálili. Nedostali se ale daleko. Za nimi se ozval dusot kopyt, když jezdci zvládli své koně a vyrazili po jejich stopách. V rukách měli tasené meče a horal měl dojem, že pokud nemohou zajatkyni mít oni, mají v úmyslu zajistit, aby ji neměl nikdo. Rychle Tuilind schoval za strom a připravil se k boji. Jak on, tak i jezdci se ale ohlédli, když na cestě zaduněly další kopyta a v sedlech svých ořů se objevily Cennil a Ælfhild, které zaslechly Draugionův řev a považovaly jej za znamení, že se mají zapojit do vřavy. Ælfhild vedla za sebou Draugionova koně, přejela k oběma opěšalým a hodila horalovi uzdu. Cennil mezitím pobídla vlastního oře a vyrazil s taseným mečem, aby zastavila útočící jezdce a koupila trochu času, aby mohli s Tuilind uniknout (Cennil (3): výsledek 5 / první jezdec (3): výsledek 7 / druhý jezdec (3): výsledek 2 – v případě prvního jezdce neúspěch, 2 body poškození šly do Těla – v případě druhého naopak úspěch a poškození protivníka za 2 body). Jednoho z jezdců odrazila svým výpadem a udeřila čepelí, takže se musel otočit, druhý ji ale udeřil štítem do tváře a prorazil kolem ní k unikající Tuilind.

Tu právě Draugion vysazoval do sedla svého koně a Ælfhild, která spatřila přijíždějícího rytíře, mu vyrazila v ústrety, aby děvče bránila (Ælfhild (3): výsledek 2 / jezdec (3): výsledek 5 – neúspěch, 3 body poškození šly do Těla). Rytíř ale ani nezpomalil, pobídl svého do bitev vycvičeného oře, a projel kolem ní, přičemž jí sekl mečem. Draugion, který zahlédl, že jezdec projel kolem obou dívek, nenasedl do sedla, kam právě vysadil Tuilind, ale vyrazil proti jezdci se záměrem jej shodit z koně (Draugion (3): výsledek 2 / jezdec (3): výsledek 2 – remíza, dohodli jsme se, že se mu záměr podaří, ale nikoli zcela). Podařilo se mu jej uchopit a strhnout ze sedla, ale sám byl padajícím tělem sražen a oba protivníci tak dopadli do bláta společně. Cennil mezitím čelila dalšímu nájezdu druhého rytíře, který na ni zuřivě dorážel (Cennil (3): výsledek 0 / jezdec (3): výsledek 3 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Ochranná ruka a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 3/3 a tedy remíza). Cennil už už chtěla ustoupit tak těžkému náporu, ale zaťala zuby a uvědomila si, že jej nemůže nechat projít k Tuilind. Snažila se jej výpadem srazit z koně, ale ani jedné ze stran se nedařilo najít skulinu v obraně protivníka a jejich střet se změnil ve výměny úderů, ve kterých ani jedna ze stran nezískala navrch.



Ælfhild pobídla svého koně, vyklonila se ze sedla a vytáhla ze země kopí některého z jezdců, které zůstalo zabodnuté v cestě z předchozího boje se zlobrem (Kryštofův bod osudu) a zamířila k ležícímu jezdci (Ælfhild (3): výsledek 2 / ležící jezdec (2): výsledek 1 – úspěch). Projela kolem a bodla ležícího nepřítele. Kopí proniklo brněním, bodlo jezdce do boku a připíchlo jej k zemi. Draugion se pak zvedl a ťal ležícího rytíře svým tesákem (Draugion (3): výsledek 4 / jezdec (1): výsledek 4 – remíza, přehodila se a výsledkem byl 5/4 – úspěch, přestože malý). Jeho dýka ale sklouzla po očnici rytíře a pořezala mu tak jen tvář, aniž by mu způsobila vážné zranění. Cennil, která stále zápasila s druhým jezdcem, se pak pokusila vylákat protivníka, aby se odkryl a naznačila ustoupení, které chtěla následovat výpadem (Cennil (2): výsledek 1 / jezdec (2): výsledek 4 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Štít Domu harfy a otočil kostku – výsledkem bylo 3/4, neúspěch a 1 bod poškození šel do Těla). Protivník ale odhadl její záměr a zaútočil sám, přičemž Cennil srazil stranou a konečně kolem ní projel na pomoc svému druhovi.

Ælfhild zpozorovala, že Tuilind horečně prohledávala Druagionovy brašny, zda tam nemá nějakou zbraň, se kterou by se také mohla zapojit do boje. Proto raději pobídla svého oře, přejela k ní a plácla Tuilindina koně po zadku, tak, že vyrazil jako střela pryč z bojiště. Severská dívka si pak přichystala luk a nasadila šíp na tětivu. Rytíř, který projel kolem Cennil, se vyklonil v sedle a ťal mečem po Draugionovi (jezedc (3): výsledek 5 / Draugion (3): výsledek 4 – neúspěch, 1 bod poškození do Těla). Horal se stihl sehnout před vražednou čepelí, která by mu bývala srazila hlavu z ramen, ale meč jej přesto zranil. Když se jezdec otočil a spatřil unikající Tuilind, chtěl pobídnout koně a vyrazit za ní, ale zaslechl, jak na něj Cennil zavolala: „Myslela jsem, že chcete Cennil bojovnici a ne třináctiletou holku! A pokud ji chcete... tak já jsem Cennil!“ Rytíř se otočil a chvíli se neuměl rozhodnout, co bude dělat. Toho zaváhání využila Ælfricova dcera, která vypustila šíp (Ælfhild (3): výsledek 1 / jezdec (2): výsledek 2 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Dobrodružka a otočil kostku – 3/2 - úspěch). Ten proletěl prostranství, prorazil rytířovo brnění a až po opeření se zaryl do jeho hrudi, přičemž jej srazil se sedla.

Draugion se obrátil k jezdci, který stále ležel připíchnutý k zemi a napadl jej sekerou (Draugion (3): výsledek 1 / jezdec (1): výsledek 2 – neúspěch, 1 bod poškození šel do Těla). Jezdec se ale ubránil, srazil horala stranou a konečně vytrhl kopí, které jej poutalo k zemi. Zvedl se na kolena a zvedl hlavu, když zaslechl zadunění kopyt, jak se k němu řítila tryskem Cennil (Cennil (3): výsledek 2 / jezdec (1): výsledek 0 – úspěch). Její čepel zasvištěla a uťala nepříteli čistě hlavu, která odletěla do noci. Vytryskla krev a bezhlavé tělo se pomalu svezlo zpátky do bláta. Jak projížděla Cennil kolem, Draugion za ní zavolal: „Příště pijeme na můj účet, ženská!“



Zdálky se ještě ozývaly zvuky boje se zlobrem, ale společníci už na nic nečekali. Draugion se vyšvihl do sedla jednoho z rytířových koní a rychle zamířili pryč. Ælfhild brzy dohnala Tuilindina koně a společně pobídli koně, aby přidali do kroku. Asi hodinu ujížděli směrem na jihovýchod, a když měli za to, že mezi sebe a nepřátele položili dostatečnou vzdálenost, na chvíli se v chráněném ďolíku zastavili. Potřebovali si odpočinout a ošetřit si rány. Stejně tak odpočinek potřebovala jejich zvířata, která už pletla nohama.

Cennil seskočila z koně a zamířila k Tuilind, aby si s ní promluvila. Na obličeji jí bylo vidět, že je rozčílená, že dívka neposlechla její příkaz, aby jela do Labutího hradu s Ælfricem, ale vydala se za nimi. Tuilind si mezitím bolestivě držela pohmožděnou nohu, na obličeji měla ale úsměv od ucha k uchu a volala: „Já věděla, že mě zachráníte, paní Cennil! Vůbec jsem se nebála, ani na chvilku!“ Když se k ní Cennil přiblížila, vyskočila jí do náručí, pevně ji objala a pak se rozplakala. Cennil zaskřípela zuby, ale objala děvče také. Ælfhild, přestože byla sama zraněná, nejprve prohlédla Tuilind. U toho hodila Draugionovi svůj váček s bylinkami a úkolovala jej, jaké byliny rozdrtit a připravit. Vypadalo to ale, že Tuilind únosci neublížili a kromě únavy, zápěstí, do kterých se jí zaryly provazy, a pochroumané nohy se zdála být v pořádku. Sykla bolestí, když jí Seveřanka nohu prohmatávala, ale nevypadalo to, že by měla zlámané kosti. Měla vyvrknutý kotník a noha byla pohmožděná, ale s pomocí bylin by se na ni za pár dní měla zase postavit. Měla štěstí, Ælfhild už viděla muže, kterým museli rozdrcenou nohu uříznout, poté, co ji přilehl kůň. Ošetřila děvče, jak mohla a pak jí Draugion pomohl zašít její vlastní ránu, ze které zřejmě zůstane nehezká jizva. Ošetřila pak i ostatní a rozhodli se, že budou odpočívat do rána. Věřili, že ve tmě by bylo pro nepřátele obtížné je pronásledovat a téměř nemožné, aby sledovali jejich stopu.

Cennil si mezitím vzala Tuilind stranou a zeptala se jí, proč neuposlechla jejího příkazu: „Nevyjádřila jsem se snad jasně?“ Tuilind vypadala zkroušeně a upřeně sledovala vlastní boty, když odpověděla: „Chtěl jsem jet s vámi a měla jsem pocit, že mě budete potřebovat.“ Cennil odvětila: „Zatím jsi ale jen potřebovala moji pomoc ty.“ Na to děvče nic neřeklo a poté, co obě chvíli mlčely, vrátily se zpátky k malému ohníčku, který Draugion rozdělal, aby nebyl zdálky vidět.



Ráno zamířili na jihovýchod do Kamenného brodu, jak měli původně v úmyslu. Mnoho toho na výběr jinak neměli, nevěděli stále, kdo Tuilind unesl, ani kam ji měli v úmyslu zavléct, takže se rozhodli po chvíli úvah držet původního plánu. Cennil byla zamlklá a většinou byla ztracená v myšlenkách, když zvažovala, jak je toto zdržení ovlivní a kdo mohl být za něco takového zodpovědný. Draugion se zařadil vedle Tuilind a nenápadně se jí začal vyptávat, co zažila v zajetí a zda neslyšela něco, co si únosci mezi sebou povídali. Když to zaslechla Cennil, probrala se ze zamyšlení a připojila se se svými otázkami také.

Tuilind měla dojem, že skupina byla složena ze dvou nesourodých částí – část jich mluvila dobrou sindarštinou, jiní se spolu domlouvali západštinou s cizím přízvukem. Těm prvním zřejmě únos nebyl příliš po chuti a od druhé části výpravy si udržovali jasný odstup. Nevěděla, kam ji vezou, ale zaslechla trochu z jejich rozhovoru. Měli za to, že je Cennil (což nebylo nijak podivné vzhledem k tomu, že obě by bez problému prošly za sestry a jen výrazný věkový rozdíl je od sebe odlišoval... obě dívky nosily stejný účes, měly podobné vlasy a Tuilind si, když za nimi vyrážela, narychlo oblékla Cennilin náhradní plášť). Únosci prý několikrát zopakovali, že když ji přivezou, „elf nebude mít na vybranou a bude pro ni muset přijít“ a oni se „tak konečně dočkají a získají, co potřebují“.

Pak s vítězoslavným výrazem ve tváři odhalila, že jeden z rytířů, kteří byli mezi únosci, byl jistý Balchelos – Tuilind jeho tvář znala od vidění ze sněmu, byl to jeden z cardolanských rytířů, kteří ztratili svá léna v Meziříčí a pokud si Cennil vzpomínala, žil jako host na Barad Forn (Severní věži). Tuilind jej poznala, když jí na chvíli sundali šátek z očí, jinak měla většinu jízdy spoutané ruce a zavázané oči. Měla dojem, že se bojí, aby některé z nich nepoznala. Cennil to jméno něco říká, ale od pohledu by ho určitě nepoznala. Nikdy spolu nemluvili, a pokud ho snad zahlédla v davu, už na to dávno zapomněla. Cennil bylo divné, že by ji neodlišil od Tuilind, když jí už zřejmě na některém sněmu viděl, ale je možné, že jí nikdy předtím nevěnoval pozornost.



Zatímco jeli, Draugion měl najednou pocit, že se něco změnilo. Nálada kolem nich byla znenadání jiná, jakoby se náhle otočil vítr – všichni ptáci, kteří zpívali a cvrlikali kolem nich, najednou ztichli a neslyšel žádné zvíře ani člověka. Jen vítr ohýbal stébla trávy a měl pocit určité tísně, když se rozhlížel po možném zdroji nebezpečí. Zastavil koně a ostatní zpozorovali, že něco není v pořádku. Bez otázek tasili zbraně a rozestoupili se, aby poskytovali menší cíl útoku. Draugion pak zavolal: „Mezui stromy! Z cesty!“ Ve chvíli, kdy se ukryli v nevelkém lesíku u cesty, zahlédl Draugion na obzoru mrak, který se rychle přibližoval. Brzy v něm poznali Mórscedu Strašlivého, létajícího urulókë (ohnivého draka), který přeletěl háj, ve kterém se ukrývali, a zamířil dál na jih. Zahlédli, jak se snesl k zemi a o několik okamžiků později se zase vznesl do vzduchu, ve spárech svíral uloveného jelena. Pak zmizel směrem na jihozápad. Dlouho mlčeli, když se jim ztratil z dohledu a ptáci zase začali zpívat. Draugion se zeptal Cennil: „Proč se ten drak chce setkat s Urunerem?“ Ta ale myslela, že je to řečnická otázka a neodpověděla. To si horal vyložil tak, že nevěděla. Ještě chvíli počkali a pak zamířili do Kamenného brodu bez dalšího prodlení.



Kamenný brod bylo malé městečko postavené kolem přechodu přes Baranduinu, který držela cardolanská vojenská posádka proti skřetům. Byl tam jeden zájezdní hostinec – Bílá laň – vyhlášený dobrým pivem a čistými postelemi. Nakolik obě dívky slyšely, zastavoval se tu každý poutník, který tudy projížděl a pokud tu Urcuner byl, možná si ještě někdo něco může pamatovat, navzdory době, která uběhla. Některého z Noldor tu zřejmě nevídají každý den.



Když společníci dorazili do Kamenného brodu, byla už tma, ale u brány je poté, co Ælfhild uvedla své jméno (dohodli se, že vzhledem k tomu, co se stalo, Cennilino pro nějakou chvíli nebudou rozhlašovat) pustili dál bez prodlení a ukázali vám, kterým směrem k hostinci. Trefili by tam ale zřejmě i bez pomoci, protože zdálky slyšeli hluk, zpěv a ruch. Hostince byl zdá se toho večera plný, na plácku stály kryté vozy, stáj byla plná koní a okny viděli, že v sále bylo plno lidí. Štolba převzal jejich koně s mumláním a doufal, že pro ně najde dost místa. Naznačil, že možná budou mít problém najít místo na přespání, protože přijeli cizí kupci z daleka a zabrali všechny pokoje. Cennil se jej ptala, zda se dá ve městě ještě někde přespat a štolba protáhl obličej. Prohlásil, že pak ještě možná u někoho v domě, případně ve vojenské posádce by pro ně mohli najít postel, zvláště, když budou na vojáky milé. Cennil tuhle narážku neuznala hodnou odpovědi a proto raději zamířili do lokálu.

V hostinci panoval čilý ruch, všechny stoly byly obsazené a tlustý hostinský se oháněl za pultem, přičemž jeho tři dcery roznášely korbele. Většinu hostů tvořili cizinci, kteří přijeli s kupeckou výpravou. Měli cestovní pláště a společníci si dobře všimli, že ani v síni neodložili meče a dýky. Zdálo se, že někteří byli už v dobré náladě, když zpívali jakési opilecké odrhovačky a objednávali stále další pití. Když se usadili u jednoho z dlouhých stolů, kde pro ně několik cardolanských zbrojnošů udělalo místo, přistály před ně žejdlíky s pivem, které položila jedna z roznášejících dívek a běžela dál.

V té chvíli Ælfhild překvapeně zvedla hlavu, protože zaslechla slova ve svém vlastním jazyce. Když se ohlédla, spatřila, jak dvojice mužů stojí na lavicích a zpívá starou hospodskou baladu, která byla oblíbená v Éothéodu. V ní se dva muži hádali o dívku, která se mezi nimi neuměla rozhodnout. Chyběla jim dívka, ale první z obou mužů, vysoký a pohledný v kroužkové košili, odzpíval její první part úmyslně přehnaně jemným hlasem, který donutil jeho společníky, aby vyprskli pivo a řvali smíchem. Druhý muž, který vypadal sotva starší, než Ælfhild a na sponě pláště měl rysa, pak v předstíraném vzteku vytrhl od pasu sekeru a vyměňoval si se sokem rytmické údery, které dozvučovali sedící éothéodští údery korbelů o stoly. Ælfhild tu baladu znala (a Cennil, přestože nerozumí slovům, také, protože ji viděla několikrát zpívat Aelfrica a Ceorla, se kterými zpívala Æthelflaed), takže věděla, že předstíraný souboj (který měla za chvíli dívka přerušit svým partem, který oba uklidnil) byl součástí balady, ale viděli, že ostatní v hostinci si mysleli, že cizinci spolu bojují doopravdy. Hostinský se krčil za pultem a bál se, že mu rozbijí hospodu. Cardolanští zbrojnoši vedle nich si pro jistotu přisunuli zbraně na dosah a vypadalo to, že zvažují, jestli nezasáhnout.

Ælfhild rázně zavrhla možnost se k jejich zpěvu přidat, ale vylovila své píšťaly a začala jejich zpěv doprovázet. Muži se ohlédli, když se hudba ozvala, načež se oklepali z překvapení a přisunuli se blíž. Carodlanští se zvedli a zamířili urovnat situaci, ale Cennil jim zastoupila cestu a klidně řekla: „Oni toho za chvíli nechají, znám ten příběh.“ Zprvu jí nevěřili a už už se chtěli prosmýknout kolem ní, když vysoký muž opět přešel do dívčí fistule a souboj přestal. Éothéodští opět slzeli smíchy z mužova přehnaného herectví a uklindění carodlanští zbrojnoši si zase sedli. Balada ještě chvíli pokračovala, než se „dívka“ rozhodla pro mladšího a vysoký, sám hrající jak odmítající part, tak odmítnutý, předváděl k nadšení Éothódských pantomimu úpícího muže, kterému rozhodnutí dívky zlomilo srdce. Okolosedící Seveřané vybuchli v nadšení, vstávali, smáli se, tleskali, hvízdali a bušili korbely do stolů. Oba muži zvedli Ælfhild na stoličku a společně se několikrát uklonili publiku, než vřava poněkud pominula.



Vysoký se pak obrátil k Ælfhild, prohlédl si ji a pak zvolal: „Jestli mě oči nešálí, pak tady stojí dcera Éothéodu, pokud se někdy nějaká narodila! Buď zdráva, Scieldmaeden (Štítonoško), a posaď se mezi nás!“ Hned jí udělali místo a postavili před ní talíř s pečeným masem a korbel piva. I ostatní společníci se přesunuli k stolu éothéodských. Severská dívka se na otázky představila a vysvětlila, co dělá éothéodská dívka tak daleko od domova. Představila i ostatní a v návalu nadšení zapomněla na opatrnost a představila i Cennil jejím pravým jménem. Od chvíle, kdy padlo Ælfhildino jméno, si ji vysoký Seveřan prohlížel. Draugion zpozornil a pokusil se odhadnout, co za tímto zbystřením pozornosti stojí. Nezpozoroval žádnou hrozbu, a proto zatím nijak nereagoval.

Pak se ten vysoký představil sám a uvedl, že se jmenuje Æthelred, syn Cenricův a příbuzný Pána Éothéodu. Vysvětlil, že v Cardolanu má bratra a sestru otce, stejně jako sestřenku, kterou viděl naposledy, když jí byly čtyři roky a nějaké bratránky, které ještě nikdy neviděl. Takhle daleko na Západ navíc ještě nikdy nebyl, takže se rozhodl, že se připojí ke kupcům z Dorwinionu v rámci ozbrojeného doprovodu, který si najali v Éothéodu. Kupci mířili do Šedých přístavů se zásilkou dorwinionského vína, měli v plánu překročit řeku a zamířit k Věžovým kopcům a Přístavům. Na zpáteční cestě se pak chtěl Æthelred odpojit a zamířit na Labutí hrad za příbuznými. Proto, jak prohlásil, byla docela náhoda, že narazil na éothéodskou dívku už tady a pak se zeptal s úsměvem: „Jak, že jsi říkala, že ti říkají, Scieldmaeden?“

Ælfhild si jej prohlížela a vzpomněla si na návštěvu příbuzných, když jí byly čtyři roky a protivného kluka, který jí snědl její cukrové jablko. Jestli to ale byl on, to nemohla posoudit. Byl vysoký, pohledný, měl modré oči a světlé vlasy jako většina Éothéodských, ale když se podívala pozorněji, určitá podoba s její matkou (z jejíž strany její bratranec byl) se nedala zapřít. Odvětila proto: „Nevím, zda to mám prozrazovat, protože bych nerada přišla o všechna cukrová jablka, která jsme s sebou vzali.“ Na to se Æthelred zasmál, vzal ji do náruče, zatočil s ní, a když ji zase postavil, nadšeně vykřikl na celou hospodu, že tu našel dávno ztracenou příbuznou. Nadšení Seveřanů Ælfhild málem ohlušilo a Éothéodští začali objednávat další rohy piva, plánujíc takové šťastné shledání pořádně oslavit.

Mladšího z obou zpěváků, který seděl vedle severské dívky, byl Æthelredův přítel Beorthmund, který ho nechtěl pustit na takové dobrodružství samotného a proto se k němu připojil. Když byl mladík požádán o potvrzení, otočil se napůl omluvně k Ælfhild a řekl, že netřeba nic dodávat, protože Æthelred mluví dost za ně oba. Když se dívky začaly domlouvat, jak budou řešit problém s pokojem, Æthelred jim okamžitě nabídl jejich a trval na tom, že on s Beorthmundem se rádi vyspí v síni, zatímco ony mohou přespat v jejich postelích. To obě radostně přijaly (Draugion tak jako tak plánoval spát v síni) a Tuilind měla přespat v pokoji s nimi. Pak před ně přistály další korbele s pivem, a přestože se chtěly ještě zeptat na Urcunera, zjistily, že toho večera už nepořídí nic...

(Tady jsme pro celkovou únavu hru zase přerušili. Sice o Urcunerovi zatím nic nezjistili, ale podařilo se jim vyrvat Tuilind ze spárů únosců a Ælfhild navíc potkala svého bratrance, kterého neviděla od čtyř let. Uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Pokud by někoho zajímalo, proč se zápis jmenuje, jak se jmenuje, pak vězte, že Tuilind je v překladu právě Vlaštovka.)

[Pepa]

Co se stalo se zápisy/kampaní? Hrajete ještě?