Mráz Angmaru

Sekce, v níž se věnujeme našemu hraní. Můžete zde poprosit o pomoc s přípravou kampaně nebo dobrodružství, konzultovat svou postavu, a samozřejmě se podělit o zápisy z her, které již máte za sebou.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 19. 2. 2017, 21:34

Jarilo píše:Tak co, tak co =) ??
Hráli jsme ve čtvrtek, omlouvám se, že zápis ještě není... nestíhal jsem ho dopsat. Pokusím se co nejdříve.
Stalo se docela dost věcí, které budou mít zřejmě důsledky do budoucna... :>;o)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 908
Registrován: 4. 6. 2009, 23:49

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Jarilo » 19. 2. 2017, 22:41

Super=). Jakože žádný spěch, ale víš jak...nemůžu se dočkat (a nejsem jistě sám) =).

Vypadá to, že čtení bude více než záživné :>;o) .

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 21. 2. 2017, 20:54

Morchant (dvacáté první sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Garthyril) (Bubák)

Ztichlou místností se rozezněl ironický potlesk, a když se společníci otočili od zavřených dveří, spatřili, že zpoza stínu trůnu se vynořily dvě postavy. První, která tleskala, a ve které předpokládali Morchanta, se usadila na trůnu. Druhý příchozí byl mohutný válečník v prastaré zbroji pokryté patinou staletí, třímající v rukách ohromnou sekeru z černé oceli, která se zlověstně leskla. Stíny vlků se s kňučením stáhly do neosvětlené temnoty za zrcadly.

Obrázek

Morchant oslovil Cennil: „Vítej, Garthyril. Dlouho jsem na tebe čekal.“ Jeho hlas byl zkreslený maskou, ale byl sladký, příjemný a něco v něm je nutilo věřit, že je jejich přítelem. Cennil se při zvuku svého vlastního jména rozhlédla, zda jej zaznamenali i ostatní společníci a pak rychle pokročila vpřed, aby od něj odvedla pozornost: „Myslím, že sis nás s někým spletl. Nejlepší bude, když půjdeme.“ Mohutný válečník za trůnem se pohnul, pozvedl sekeru a postoupil o krok vpřed, ale Morchant zvedl ruku a gestem ho zastavil. Pak zbraň opět spustil a ustoupil zpět za trůn. Morchant se pak obrátil zpět k Cennil: „Toužil jsem s tebou hovořit a vysvětlit ti, že tě obelhali.“ Cennil odložila Urcunerův štít na zem a připnula si svůj vlastní na levou ruku: „Jen jestli nelžeš ty, ale sám sobě.“

Obrázek

Černokněžník na trůně neodpověděl, ale pokynul rukou a v jednom ze zrcadel se objevil obraz Urcunera. Elf stál a vysvětloval ochotně, jak se angmarská vojska mohou přiblížit nepozorovaně k Labutímu hradu a dobýt jej. Další obraz ukazoval Urcunera, jak proklíná Cennil a přeje si, aby ji nikdy nebyl zachránil před zlobrem. V dalším pak říkal, jak doufá, že Morchant dívku zabije a konečně jej zbaví té přítěže, která se za ním táhne. Cennil sledovala obrazy viditelně bledá a otřásly jí do hloubi duše. Otočila se ale k mlčenlivé postavě a odvětila: „Proč bych měla věřit mistru lží, že přede mě neklade další lež? Proč bych měla věřit obrazu, když skutečný Urcuner leží tady za mnou?! Už tě nebudu dál poslouchat!“ (Cennil (3): výsledek 5 / Morchant (3): výsledek 4 – úspěch, rozhodli jsme se, že Cennil tady za vítězství dostane dočasný aspekt „Vzdor“, který bude moci spálit za bonus +2 až bude chtít, jako výraz jejího úspěšného vzdoru) S každým jejím slovem byl její hlas silnější a rozhodnější, přičemž poslední větu již křičela.

Iluze se rozplynula, Urcuner z obrazu zmizel a Morchant se na trůně naklonil vpřed a z jeho hlasu se vytratila přívětivost. Najednou zněl studeně, krutě a nenávistně, když jim vyložil, že Urcuner se prokázal být více než rozčilujícím, jak dlouho dlel mimo Morchantův dosah v Lothlórienu, než jej falešný dopis vylákal ven. Když pak sám strčil hlavu do oprátky, tak tvrdohlavě odmítal spolupracovat... ale teď, když jeho chráněnka napodobila jeho hloupost a sama přišla bušit na jeho dveře... měl Morchant konečně páku, na kterou mohl zatlačit. Tím pádem měl vše, co potřeboval, aby přivedl Er-Menerdila zpět od bran věčné Noci – masku, meč i vraha.

Cennil postoupila vpřed a hrdě zavolala zpět: „Z těch tří věcí máš možná jednu. Další nedostaneš.“ Morchantův hlas zazněl studeně síní: „Uvidíme.“ Cennil v odpověď tasila meč. Ozvalo se zaskřípání, jak se válečník za trůnem opět pohnul a vyrazil vpřed. Morchant jej tentokrát nezastavil a mohutná postava kráčela ke společníkům, přičemž se zrcadla otřásala pod vahou jeho kroku. Místností se ozvalo zoufalé vlčí vytí a vlčí stíny ztratily svůj tvar, aby se proměnily do nezřetelné podoby fantomů, lačnících po krvi.

Obrázek

Faoláin, který podpíral Urcunera, tasil nůž a položil jej elfovi pod krk, aby se podíval, jak Morchant na tuto hrozbu zareaguje. Černokněžník ji spatřil, ale odpověděl nevzrušeně: „Jen si posluž, nebude to hrát žádnou roli.“ Horal pozorně sledoval nepřítele, aby odhadl, jestli lže (Faoláin(1): výsledek -1 / Morchant (3): výsledek 3 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu za aspekt Lstivý a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 4/3 a úspěch). Zprvu nemohl v jeho postoji nic rozpoznat, ale pak mu jemné zaváhání v jeho postoji prozradilo, že se černokněžník této možnosti opravdu obává. Cennil se ohlédla a když spatřila dýku na hrdle svého „strýčka“, se na něj zle podívala a ucedila mezi zuby: „Postav se vlkům!“

Ælfhild vše v ní varovalo a měla chuť utéct co možná nejdál. Když to ale šeptem navrhla, Cennil jen potěžkala meč: „Vlkům se musíme postavit, ne před nimi utíkat!“ Éothéodská dívka ji ale neslyšela, přešla k jednomu ze zrcadel a nahlédla do něj. Její dech se zpomalil a moc, kterou měla v sobě, jí opět proudila žilami.

Mezitím uprostřed trůnního sálu došel válečník v černém brnění k Cennil. Tyčil se nad ní jako obr, dobré tři hlavy vyšší než ona, svírající v rukách mohutnou sekeru. Rozpřáhl se a Cennil vyrazila vpřed (Cennil (3): výsledek 6 / černý válečník (6): výsledek 4 – úspěch, nepřítel ale použil bod osudu za aspekt Černá sekera Carn Dûm a hodil znovu – výsledkem byla remíza 6/6, Cennil uspěla za určitou cenu). Dívka hbitě proklouzla pod smrtící čepelí, která by jí srazila hlavu z ramen, vrazila do něj a ťala mečem zezadu po protivníkově noze. Její zbraň proťala brnění a přeťala šlachu, ale zasáhl ji zpětný úder toporu, který ji srazil k zemi. Válečník v odpověď na zranění zařval, ale ne bolestí, ale vztekem.

Obrázek

Faoláin, který sledoval Cennil, zahlédl koutkem oka, jak na něj jeden z vlčích fantomů útočí. Zpozoroval ho už ve skoku a měl jen zlomek okamžiku, aby se rozhodl, zda uskuteční svou hrozbu a podřízne Urcunera, nebo jej naopak pustí a bude se bránit. Horal se rozhodl pro to druhé a ťal dýkou po vlkovi (Faoláin (3): výsledek 3 / vlčí fantom (3): výsledek 2 – úspěch). Udeřil, ale jeho dýka nenarazila na nic pevného, co by mohl zasáhnout. Fantom se rozplynul ve vzduchu a opět se spojil za Faoláinem, aby doskočil, aniž dokončil svůj útok. Horal zoufale zavolal na Ælfhild, která u sebe měla Urcunerovu čepel: „Zlom ten prokletý meč!“

Dívka ho ale neslyšela, protože jakoby napůl ve snu viděla zelený beryl, který k ní se zacinkáním skákal po zemi, aby skončil před ní (Kryštofův bod osudu). Kámen, který měla Cennil u sebe a už jednou zrcadlo otevřel, vypadl dívce, když jej srazil stranou sekery. Náhodou, nebo snad veden Sudbou, skončil před éothéodskou dívkou, která se pro něj okamžitě sehnula. Urcunerův meč si zasunula za opasek, uchopila kámen do dlaně a udeřila do černé plochy zrcadla. Ruka jí prošla, jakoby nenarazila na žádnou překážku a po ploše zracadla se od její ruky rozlily vlny jako ve vodě. Vlnami se prolínalo nazelenalé světlo berylu. Ælfhild zavolala na ostatní: „Rychle pryč! Tady je cesta ven!“

Faoláin se ohlédl, co dělá Cennil, protože byl odhodlán ji nenechat samotnou, pokud by nešla. Dívka se ohlédla po Morchantovi a obrněném válečníkovi a v očích jí zaplál vzdor: „Pryč... rychle odsud.“ (Cennil (2+2 za dočasný aspekt Vzdor): výsledek 4 / válečník (4): výsledek 3 – úspěch) Cennil se zvedla ze země, proklouzla dalšímu zničujícímu úderu, který roztříštil jedno ze zrcadel, přeběhla místnost a dostala se k Ælfhild. Horal pak zvedl bezvládného Urcunera a rychle jej začal táhnout za nimi, zatímco mu cestu zahradili dva vlčí fantomové (Faoláin (2): výsledek 0 / vlčí fantomové (4): výsledek 4 – neúspěch, Fingalen 4 body poškození šly do Těla). Horal se pokusil proklouznout kolem nich, ale vlci jej odřízli a jejich spáry jej zle potrhaly, protože se kvůli bezvládnému elfovi nemohl bránit.

Cennil zahlédla, že je Faoláin v nesnázích a rozběhla se mu na pomoc. Když Ælfhild viděla, co její přítelkyně dělá, vytáhla Urcunerův meč od pasu, zavolala na ni a hodila jí ho. Cennil se ohlédla, pustila svůj vlastní meč na podlahu, zachytila Helegrist a s ním v ruce vyrazila pro Urucnera (Cennil (3+1 za Helegrist): výsledek 0 / vlčí fantomové (3): výsledek 3 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Ochranná ruka a hodil kostky znovu – výsledkem byla ale jednička a tím pádem neúspěch, 2 body poškození šly do Těla). Vlci se ale obrátili bleskurychle proti ní a jeden z nich ji zranil. Faoláin využil toho rozptýlení, aby sám dorazil k zrcadlu a společně s Urcunerem zmizel v něm. Ælfhild držela zrcadlo otevřené a povzbuzovala Cennil, aby si pospíšila.

Ta se ale podívala a spatřila, že na zemi leží její meč a Urcunerův štít, oba předměty, které tu nechtěla nechat (dohodli jsme se, že se může pokusit zachránit jen jeden z nich, než k ní dorazí obrněný válečník, který se blížil). Pak se ale po krátkém zaváhání rozhodla a rozběhla se pro Urcunerův štít (Cennil (3+1): výsledek 4 / vlčí fantomové (3): výsledek 2 – úspěch). Vyhnula se vlčím stínům, zvedla ze země spálený štít, o kterém věděla, jak moc si jej elf cení a jen tak tak se dostala k zrcadlu, než se tam dostal obrněný válečník. Proklouzla dovnitř a Ælfhild za ní, přičemž za sebou zrcadlo zavřela.

Obrázek

Objevili se uprostřed temnoty černé jako tma za hvězdami a na konci času. Nevěděli kde a kdy jsou, ale cítili se jakoby se nikde neobjevili. Měli pocit, že jsou jen napůl přítomni. Zrcadlo se za nimi zavřelo a nikde nebyla ani památka po cestě, ale Ælfhild pozvedla beryl, který zazářil zeleným světlem jako nová hvězda a vykročila do tmy před sebou (Nyní byly na místě dvě možnosti - mohli se dostat ke svým koním, všichni a v pořádku... ale nechali by za sebou Daireann a Arlyss, které jim pomohly a ostatní otroky... nebo se mohli rozhodnout skončit zpátky na hradě a pomoci jim, ale pak by se museli dostat nějak pryč... a navíc by skončili blízko místa, odkud se snažili uprchnout! Dohodli jsme, že hodíme a pokud uspějí hráči, vyberou si oni, pokud já, pak zvolím za ně. - Ælfhild (3): výsledek 2 / proti 2 – úspěch, rozhodnutí bylo na hráčích.) Společníci ji následovali a éothéodská dívka je vedla černou nocí, sama následujíc světlo zeleného kamene. Měla pocit, že ji někdo napovídá cestu. Ta se klikatila, zdánlivě nesmyslně, cítila smrtelné a neviditelné nebezpečí z obou stran cesty, skryté v temnotách... ale nikdo je nezastavil.

Brzy před sebou zahlédli šero a za chvíli už klopýtali lesním porostem, mezi kterým se rýsovala Aelnethina hrobka (Kryštof rozhodl, že skončí u koní). Vůně jehličí a sněhu, stejně jako noční zvuky lesa jim připadaly takřka neskutečné a zahlcovaly jejich smysly, které uvykly prázdnotě a temnotě. Mezi větvemi prosvítal měsíční svit a všude ležel sníh, který napadl, zatímco byli v hradě. Když se zastavili u hrobky, horal položil Urcunera na zem a sám se svalil vedle něj. Elf měl otevřené oči, ale nevnímal, co se kolem něj děje. Jeho mysl byla stále ztracena v černých snech jeho vězení. Cennil jej zabalila do pláště, posadila se s ostatními a zeptala se: „A co ty dívky? Necháme je tam?“ Horal odpověděl chmurně: „Můžeme se vrátit. Ale nevím, jestli na nás tady ten počká,...“ Kývl hlavou směrem k Urcunerovi, než pokračoval: „…pokud ale mám být upřímný, vrátil bych se pro ně ochotně. Záleží mi na nich víc, než na něm.“ Ælfhild mlčela, ale v jejích očích byl strach. Bála, děsila se vrátit se zpátky do hradu Angrath a střetnout se s tím, co tam dříme… a silou, která se v ní probouzela.

Obrázek

Cennil se podívala na ležícího bezvládného Urcunera, který se zmítal v horečkách, a pak tiše řekla: „Také bych se pro ně ráda vrátila, ale mrzí mne, že jejich naděje budeme muset zklamat.“ Horal chvíli mlčel a pak prohlásil: „Tak zachráníme alespoň jeho… snad jejich oběť bude za jeho život stát.“ Cennil neodpověděla a namísto toho vyrazila pro koně, kteří se pásli v okolí. Za chvíli se pro ně vrátila a začala je chystat na cestu. Ælfhild za ní přišla a vrátila jí beryl, který v temnotách zářil jako lucerna, ale nyní byl tmavý a vypadal jako nezajímavý kámen: „Ty máš z nás na něj největší nárok.“ Cennil si beryl vzala, ale neodpověděla. Neřekla nic celý večer, a když se sbalili, tak pomohla Urcunera vysadit do sedla a zamířila s ostatními na jih.

Obrázek

Myslela na dívky, které nechali v hradu, a styděla se, že se pro ně nevrátili (Bubák mi dal zdarma vyvolání aspektu Ochranná ruka proti němu, protože tady jednal proti svému aspektu). Mimoděk Cennil pomyslela lítostivě také na svůj meč, který zůstal ležet na podlaze trůnního sálu. Neměl jméno a nebyl nijak cenný, ale pro ni měl nesmírnou cenu. Dostala ho od Urucnera a držela ho tu noc, když se přátelé postavili Boldogovi. Zub na její čepeli vysekla Boldogova šavle, když s touto čepelí zablokovala ránu, která by připravila o život Arnubêna, posledního maršála Cardolanu. Nyní byl její meč pryč a uvědomovala si také, že nepřítel znal její pravé jméno… a stejně tak její společníci věděli, že má další jméno, které před nimi tajila.

(Společníci zamířili na jih vítězně… ale bylo to chmurné vítězství. Urcunera se jim podařilo zachránit, ale zaplatili za to nemalou cenu. Uvidíme, co je čeká na cestě zpět do Roklinky… a Cardolanu.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 908
Registrován: 4. 6. 2009, 23:49

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Jarilo » 26. 2. 2017, 12:29

Díky :clap: .

Prima bylo to dilema s otrokyněmi...

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 26. 2. 2017, 15:00

Takhle napsané to nevyzní, ale během hry to mělo dost velkou váhu a dost to s námi otřáslo. Rozhodně jedno z nejsilnějších míst kampaně. Uvidíme jak to dopadne.

- Hráč Ecthelion
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 908
Registrován: 4. 6. 2009, 23:49

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Jarilo » 5. 3. 2017, 22:00

To věřím, vzpomínám si na legendární hru za antagonisty v rámci Ebonovo kampaně na jarní slezině...to byla taky hra plná silných zážitků....

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 23. 3. 2017, 10:52

(Tentokrát jsem nestihl včas dokončit zápis a vložit k němu obrázky. Večer ale máme hrát, takže aby si hráči mohli osvěžit poslední sezení, házím sem zápis pro jednou bez obrázků, které doplním později. Snad to není problém.)

Cestou Vlků (dvacáté druhé sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Společníci zamířili na jih a ujížděli zasněženou krajinou jak rychle jen mohli. Museli ale často odpočívat kvůli tomu, že Faoláinův kůň musel nést dva jezdce. Navíc Urcuner, který většinu času nevnímal okolí a byl ztracen v černých snech, viditělně chřadl. Jeho rány nebyly zhojené, námaha cesty jej vyčerpávala a prožité útrapy jej rozežíraly zevnitř. Společníci měli obavy, že až do Roklinky nevydrží. Obávali se také toho, že cesta na jih bude hlídaná. Morchant mohl předpokládat, kterým směrem vyrazí, a pokud jeho zvědové budou sledovat nějakou cestu, pak to bude ta do Roklinky.

Obrázek

Na březích říčky Mšené se společníci rozhodovali, co budou dělat dál. Faoláin jim nabídl, aby zamířili na území jeho rodného klanu Vlků, které se rozkládalo na východ od nich, v podhůří Mlžných hor. Vyložil jim, že by tam měli najít útočiště, kde by si mohli odpočinout a postarat se o Urcunerova zranění. Byl to risk, protože dlouho nebyl doma a nebyl si úplně jistý, jak jej jeho rodní přivítají, ale věřil, že jim nehrozí nebezpečí. Cennil se nápad nelíbil, ale Ælfhild byla pro... a elf viditelně slábl, proto se rozhodli plán uskutečnit.

Rozhodli se také poslat Ælfhildina Vlčka do Roklinky, aby přivedl pomoc. Uvázali mu kolem krku beryl zabalený do Draugionovy vlčí kožešiny, který Cennil převázala pramenem svých vlasů a Ælfhild zvědavému vlkovi vysvětlila, co po něm žádá. Ten zastříhal ušima a vyrazil pryč (dohodli jsme se, že bude potřeba určit hodem, jak úspěšný byl, ale také, že nebudeme házet nyní, ale až bude potřeba rozhodnout, zda uspěl). Nasedli na koně a zamířili podél říčky Mšené na východ pod vedením Faoláina (Faoláin (2): výsledek 4 / proti 1 – úspěch). Vedl je tak, aby se skryli pohledům angmarských špěhů, těch na dvou i čtyřech nohách, stejně jako okřídlených. Nějakou dobu pokračovali podél řeky, než zamířili k zasněženým vrcholům Mlžných hor, které se vypínaly v dálce.

Obrázek

Druhého dne cesty našel Faoláin na stromě vyrytou kresbu jelena, která oznamovala, že se nacházejí na území Vlků a za těmito hranicemi jsou všichni cizinci se zlými úmysly lovnou zvěří. Pokračovali dál a k večeru zaslechli z dálky bečení ovcí.

Obrázek

Na kameni sedělo mladé děvče, které si je zvědavě a beze strachu prohlíželo. Byla na území svého klanu a věděla, že každý, kdo by jí na ni vztáhnul ruku, by zaplatil stonásobně. Neměla tetování, která si musela teprve zasloužit, ale vyhlížela bojovně a měřila si Faoláina vyzývavým pohledem. Horalovi trochu připomínala jeho samotného, když byl mladší. Oslovil ji: „Vezeme zraněného muže. Potřebuji přístřeší na pár dní. Dovedeš nás do domu svého otce?“ Děvče si jej podezřívavě prohlíželo a zkoumalo jeho tetování. Když to Faoláin uviděl, dodal: „Jsem Faoláin z klanu Vlka.“ Dodal také jméno svého otce a jména svých předků, jak se na horala slušelo. Zdálo se, že dívka nebyla stále úplně přesvědčena, ale přikývla: „Zavedu vás za Faerghalem.“ Faoláin si uvědomil, že to bylo jméno jeho nevlastního bratra. Přikývl a kývl na ostatní, aby děvče následovali. Ta se beze spěchu zvedla a holí začala zahánět ovce z pastvy, stezkou směrem k vesnici.

Obrázek

Když přijeli na dohled horalské vesnice, zahlédli, že před ní stojí několik zachmuřených horalů, kteří jim stáli v cestě. Mezi nimi se vyjímala mohutná postava Faerghala, Faoláinova nevlastního bratra, který byl zřejmě velitelem mužů. Jejich ruce byly na toporech seker a jílcích mečů, ale zatím netasili, ani nepozvedli zbraně. Stejně tak je nevítaly žádné šípy a vržená kopí. Faoláin zastavil opodál, sesedl z koně a vyzval ostatní: „Počkejte tu chvíli.“ Věděl, že v tuto chvíli na ně určitě míří šípy ukrytých střelců a další muži jsou ukryti za domy, ale nepovažoval za nutné na to upozorňovat ostatní. Měl za to, že něco tak zřejmého není třeba vyslovovat nahlas.

Zatímco zamířil ke skupince horalů, zahlédl, že dívka s ovcemi došla až k nim a něco rychle vysvětlovala jeho nevlastnímu bratrovi. Ten ji pohladil po hlavě a dívka pak rychle zmizela, aby nezůstala v případné linii palby. Faoláin se zastavil před nimi, pozdravil a pak se zeptal: „Pozveš nás na večeři, bratře?“ Velký černovlasý horal se zachmuřil v odpověď: „Byl jsi dlouho pryč, bratře.“ Faoláin si všiml zvláštního důrazu, který dal na slovo „bratře“ a odvětil: „Moje krev ve světě nezřídla.“ „Kdo jsou tvoji hosté?“ „Cardolanské děvče, její zraněný přítel a Vlčice, kterou chráním.“ Když Ælfhild zpozorovala, že horalé se dívají jejím směrem, vycenila zuby ve výhružném úsměvu. Faoláin mezitím pokračoval: „Nechceme být přítěží a ztenčovat vaše zásoby během zimy, ale potřebujeme pro raněného na pár dní přístřeší a teplo.“ Chvíli bylo ticho, když Faerghal přemýšlel a jeho muži jej mlčky seldovali, než vousatý horal přikývl: „Buďte tedy vítáni.“

Faoláin poděkoval kávnutím, zatímco horalé pustili jílce mečů a tětivy ukrytých střelců se povolily. Šel zpět k ostatním, kteří sesedli a šeptem jim řekl: „Můžeme jít dál, ale pořád nejsme pod ochranou práva pohostinnosti, proto opatrně.“ Právo pohostinnosti začínalo mezi klany až ve chvíli, kdy hostitel a host společně pojedli jídlo a napili se. Předali uzdy horalům, kteří přišli, aby koně odvedli do stájí. Dva další sundali Urcunera ze sedla a nesli ho za nimi do Faerghalovy síně. Zatímco si hosté sedali kolem stolu a Faerghal seděl v čele, zraněnému se svezla kapuce z tváře a muži okolo uviděli, že je to elf. Ozvaly se výkřiky: „Aillil!“ Tak se totiž elfové nazývali v rhudaurském jazyce. Někteří muži sahali po zbraních, než Faoláin řekl s pohledem upřeným na svého bratra promluvil: „Ten muž sotva dýchá. Není pro tvůj dům žádnou hrozbou.“ Faerghal se zeptal: „Proč jsi přivedl elfa do mého domu?“ „Protože potřebuji jeho pomoc a proto ho musím udržet při životě. V téhle zimě mi nikdo jiný než můj vlastní klan nepomůže.“ (Faoláin (2): výsledek 3 / Faerghal (2): výsledek 3 – úspěch) Jeho bratr se na něj chvíli díval a bylo vidět, že mu uvěřil. Sáhl po poháru a pomalu se napil, aby naznačil svým mužům, že hosté jsou pod ochranou zákonů pohostinnosti. Ti přijali jeho rozhodnutí bez dalšího slova a odložili zbraně. Pán domu pak zavolal na jednoho z mužů, aby k němu přivedli Niamh (vyslovováno „Niav“).

Obrázek

Brzy se kožešiny zakrývající vchod rozhrnuly a vešla dívka s pronikavým pohledem, před kterou ostatní muži couvali a klopili oči. Faerghal jí pak ukázal na zraněného elfa a požádal ji, aby se o něj postarala a udělala pro něj co může. Dívka neodpověděla, prohlédla si zraněného, vzala od pasu z váčku jakousi červenou barvu a nakreslila mu na čelo zvláštní symbol. Pak ukázala na dva muže a vyzvala je, aby zraněného odnesli do jejího domu. V jejím hlase byla absolutní jistota, že ji poslechnou a ani se neotočila, když vyšla ven. Když pak Cennil viděla, že Urcunera odnášejí pryč, nejsitě se postavila, protože nerozuměla předchozí konverzaci (vedené v jazyce horalů) a nevěděla, kam jej nesou. Faoláin řekl potichu: „Sedni si. Kdyby se rozhodli ho zabít, tak ho zabijí bez ohledu na to, co uděláme. Já svému klanu věřím.“ Nečekal pak, než se zachmuřená Cennil posadí, napil se z poháru medoviny a zeptal se svého bratra: „Slyšel jsem, že můj otec již nevede náš klan.“ Faerghal se zamračil a dal jasný důraz na první slovo: „Náš otec zemřel před několika zimami.“ Faoláin polkl a zeptal se: „Kdo se chopil vlády po něm? Věděl jsem, že Onchú se zřekl svého klanu, ale další zprávy se ke mně nedonesly...“ Odpověď byla mrazivá: „Onchú je pro náš klan mrtev. Stařešinové zvolili mě, abych vedl Vlky.“ Pak, snad aby odvedl pozornost od nepříjemného tématu, zatímco jejich rozhovor sledovali všichni v síni, zatleskal a otrokyně a nevolníci přinesli na stůl další jídlo a pití.

Jedna z nevolnic byla očividně dívka z Cardolanu, zřejmě odvlečená při některém z nájezdů rhudaurských. Měla na sobě vlněné oblečení, na kterém byly vyšity cardolanské labutě, čímž mezi kožešinami horalů jasně vyčnívala. Dívka rozlévala víno Faerghalovi, když zvedla oči a zahlédla Cennil. Jak spatřila další carodlanskou dívku, zarazila se a přelila. Horal se zvedl, hrubě ji praštil a poslal ji pryč, když neumí ani nalít víno. (Dívku sem vložil Fingalen, kterému přišla ta možnost zajímavá. Chtěl za vnesení zaplatit bod osudu, ale řekl jsem, že není potřeba – jednak mi scéna připadala zajímavá, jednak situce vytvářela problémy pro družinu.) Dívka pak s pláčem utekla, zatímco se Cennil, která viděla, jak se Faerghalova paže zvedá, podvědomě vymrštila. Až teprve, když se vztyčila, si uvědomila, že pohledy všech v místnosti se upřely na ni. Rozhovory se zastavily a všichni čekali, co udělá. Impulzivně náčelníka oslovila: „Koupím tu otrokyni.“ Teprve když to dořekla, si plně uvědomila, že vlastně nemá, co by za ni nabídla.

Faerghal se usmál a ukázal na jílec Urcunerova meče, který měla u pasu: „Za ten meč je tvoje! A přidám ti k ní ještě jednu otrokyni navíc!“ Cennil na to odpověděla zlým a nepřátelským pohledem: „Ten meč není na prodej... ale není to to jediné, co ti můžu nabídnout.“ Když to řekla, nedošlo jí, že Faerghal to může pochopit jinak, než to myslela. Horal si ji hladově prohlédl od hlavy k patě, jakoby ji svlékal očima a pak se usmál: „Myslím, že se dohodneme.“ Cennil zrudla jako vlčí mák, protože jí došlo, že si myslel, že se mu nabízela sama. Nezrudla nicméně studem, ale zlostí. Musela se přemáhat, aby po něm neskočila a neporušila tak zákony pohostinnosti. Místo toho se otočila ke své brašně: „Jsem ráda, že jsi otevřený obchodu.“ Vytáhla vykládaný roh, který na této cestě sama dostala darem, a zvedla ho do výše: „Zachránil nejen můj život – teď může stejně tak zachránit život té dívky.“ (Cennil (2): výsledek 2 / Faerghal (2): výsledek 3 – neúspěch) Horal se podíval na nabízený roh nedůvěřivě a pak odmítl: „Mou cenu znáš.“ Cennil si zahanbeně sedla a vzdorovitě řekla: „Pak tedy nezískáš nic.“ Byla to prázdná slova a ona to věděla, nemohla to ale nechat být jen tak.

Obrázek

Faoláin se pak zvedl a pozvedl pohár v přípitku: „Myslím, že klan si nemohl lepšího vůdce zvolit. Máš mé slovo, že se nikdy nepokusím tvůj nárok na vůdcovství zpochybnit!“ Ostatní horalé to přivítali souhlasem a připili také. Zábava se rozprudila a Faoláin, jehož jazyk byl uvolněn medovinou, začal za povzbuzování ostatních vyprávět příběhy. Při jednom z nich se podřekl, odkud odjíždějí, a že jsou pronásledováni. Sál ztichl a bylo takřka slyšet napětí ve vzduchu. Faerghal se zvedl, zasmál se, jakoby o nich nešlo a vyzval Faoláina, aby se šli společně projít. Ostatní v síni pak vyzval, aby se napili a zábava neustrnula.

Oba bratři vyšli ven a poodešli od síně, aby nikdo nemohl naslouchat jejich rozhovoru. Faerghal se s pohledem upřeným na horské štíty zeptal prostě: „Pronásleduje vás Morchant?“ Faoláin, kterému chladný vzduch venku pročistil hlavu, odpověděl upřímně: „Je to tak.“ Náčelník Vlků mlčel a bylo vidět, jak mu svaly hrály, když zatínal pěsti. Faoláin si chvíli myslel, že se na něj vrhne, ale pak Faerghal odvrátil hlavu: „Můžete tu zůstat den, pak ale musíte odejít. Pokud vás tu najdou, je po nás všech veta. Dám vám koně a zásoby na cestu.“ Faoláin se trochu uvolnil: „A co Niamh? Dokáže pomoci zraněnému?“ Mohutný horal odpověděl pokrčením ramen: „O takových věcech vím málo. Určitě to zkusí.“ Faoláin přikývl a napůl zamířil k odchodu, pak se ale ještě zastavil: „Děkuji. To, co jsem řekl v síni o tvém vůdcovství klanu platí, dokud budu dýchat. Vždycky ti budu věrný. Myslím ale, že náčelník Vlků má na víc, než ohýbat hřbet před Černokněžníkem z Angmaru. Říkám to ipřesto, že jsem viděl, co jeho muži udělali s klanem Losa. Ber to jen jako radu bratra. Vím, že ty jako náčelník víš, co je pro náš klan nejlepší.“ Vousatý horal neodpověděl a Faoláin zamířil zpět do síně.

Mezitím se Cennil zvedla a zamířila do kuchyně, aby se podívala po cardolanské otrokyni, nebo si promluvila s ženami horalů. (tuhle linku jsme nakonec nestihli dokončit, začneme s ní příště) Ælfhild, která už také vypila trochu medoviny, zůstala v síni sama jen s horaly. Raději proto zamířila hledat Urcunera a dívku, která ho nechala odnést. Éotheodská jezdkyně brzy našla dům stojící stranou ostatních, na kterém byly namalovány zvláštní ornamenty a visely tam zvláštní amulety. Bez ptaní věděla, že patří věštkyni Niamh.

Vstoupila dovnitř a obklopila ji důvěrně známá vůně bylin, mastí a kouře z ohně, na kterém bublal kotlík. Urcuner ležel nahý na stole uprostřed místnosti a Niamh se skláněla nad ním. Na jeho kůži kreslila ochranné symboly, které Ælfhild neznala, ale připadaly jí podivně uklidňující na pohled. Věštkyně se neotočila, ale oslovila nově příchozí, jakoby věděla, kdo vstoupil: „Vítej, sestřičko.“ Dívka se zarazila: „Sestřičko? Co máme my dvě společného?“ Niamh se zvedla od práce a pohlédla na Ælfhild pohledem, který jakoby jí pronikl až do duše: „Možná víc, než si myslíš. Možná stezky, ve kterých kráčíme, si nejsou tak vzdálené.“ Ælfhild se zamotala hlava a ať již to bylo únavou z cesty, medovinou, kterou vypila, či něčím jiným, cítila, že už neujde ani několik kroků. Niamh si ji prohlédla zvláštním pohledem od hlavy k patě, pak se opět otočila k Urcunerovi, ukázal ana prázdnou postel u dveří a přes rameno prohodila: „Můžeš přespat tady.“ Éotheodská dívka si lehla na postel dříve, než si to uvědomila, a brzy upadla do hlubokých snů.

Obrázek

Aelfhild věděla, že sní. Viděla ped sebou temnou siluetu hradu Angrath, který nechali za sebou už před několika dny. Pevnost stála mlčenlivá a hrozivá. Nikde se nepohnul ani lístek, nezazpíval ani pták. Pak se najednou ozvalo zavřeštění trubky a když její zvuk odezněl v dáli, okovaná brána hradu se zlověstným zaskřípáním otevřela. Mezi jejími veřejemi projela vysoká postava na mohutném černém koni... pokud to byl kůň – byl ohyzdný a vypadal vyhuble a nemocně. Jezdec sám měl na sobě prastaré černé brnění a i jeho štít byl černý. Na zádech měl pověšenou prastarou sekeru z černé oceli, která se zle leskla. Byl to stejný válečník, kterého potkali v trůnním sále.

Vyjel z bran hradu a za ním jen malá skupinka jezdců v černém. Nesli jediný černý prapor, na kterém byla hrozivá Železná koruna Angmaru. Jeden z nich vedl na řetězech několik mohutných vlků s ostnatými obojky, další nesl Cennilin meč. Lovčí nechal vlky nasát pach čepele a uvolnil jejich řetězy a naseld na koně. Vlci zavyli a vyrazili přes pláň, kde před několika dny ještě tábořila ohromná armáda, ale která nyní byla prázdná. Muž s mečem se vrátil do bran a jezdci, vedení mohutným válečníkem, vyrazili rychlým tempem vpřed za vlky...


(Tak, tady jsme přerušili poslední hru. Hodně ze scén, které se objevily, vnesli do hry sami hráči (především Fingalen), z čehož jsem měl velkou radost. V zásadě jsem se nemusel vůbec snažit, hráči se zapletli do problémů sami od sebe. Uvidíme, jak jim to půjde příště a jestli se s pronásledovateli v patách dostanou v pořádku do Roklinky...)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 908
Registrován: 4. 6. 2009, 23:49

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Jarilo » 5. 4. 2017, 12:35

Super, díky za další zápis, těším se na ty doprovodné obrázky a pokračování ;).

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 7. 4. 2017, 18:43

Mezi Vlky (dvacáté třetí sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Když Cennil přišla do kuchyně, spatřila množství nevolnic a dívek, které vařily medovinu a připravovaly jídlo, které pak nosily vedle do místnosti mužům. Uprostřed místnosti stála vysoká dáma v jasných zelených šatech, která jistým hlasem rozdávala pokyny k přípravě. Její plášť byl obšitý nejlepší kožešinou a její šperky byly ze zlata. Cennil bez ptaní věděla, že to je paní domu, kterou oslovovali Saorise (čte se „Sírša“). V kuchyni bylo i děvče, které je sem zavedlo. Sedělo na lavici a jedlo misku s kaší a medem. Cennil na první pohled spatřila blízkou rodinnou podobu s vysokou dámou v zeleném – měla stejný orlí nos, ostrý pohled, hrdé chování i stejné rysy. Cardolanská otrokyně, kvůli které sem přišla, byla v rohu místnosti. Měla skloněnou hlavu a na tváři jí natékala podlitina od políčku, který jí Faerghal uštědřil.

Cennil oslovila paní domu: „Odpusť, že vás zdržuji od práce, ale chtěla bych se zeptat, kdo je ta dívka.“ Dáma se ohlédla na nevolnici, na kterou Cennil ukázala a trochu podezřívavě odpověděla: „To je Brethiliel, naše nevolnice. Proč se ptáš, paní?“ Cennil se zamyslela: „Zajímá mě, proč si ji Faerghal tolik cení, že jediné, za co je ochoten ji prodat, je strávit noc se mnou.“ Snažila se vzbudit v horalově manželce žárlivost, aby sama dívku poslala pryč (Cennil (1): výsledek 1 / Saorise (2): výsledek 4 – neúspěch). Už když ty slova vyřkla, ale viděla, že měla úplně jiný efekt, než zamýšlela. V Saorise skutečně probudila žárlivost, nicméně ne k otrokyni, ale k Cennil. Dáma v zeleném se dívala na cardolanskou dívku před sebou jako na protivnici, po které zatoužil její manžel. Zeptala se pyšným hlasem: „Proč chceš koupit tu otrokyni?“ „Je z mého lidu a mrzí mě, že tu s ní není zacházeno tak, jak si zaslouží.“ Když domluvila, spatřila, že dívky kolem ní ustoupily a s obavou se dívaly na paní domu, která zrudla a zabodla do ní oči. V místnosti bylo mrtvé ticho, které Cennil přerušila, když pokrčila rameny a zeptala se: „Nu dobrá, jaká je tedy tvoje cena za tu dívku?“ Saorise ji ale neposlouchala: „Přijdeš do mého domu, urazíš mě i mého manžela a nyní chceš vyjednávat?“ Rozzuřená popadla nůž, který ležel na stole, a vřískla: „Ty mrcho!“ Pak se na Cennil vrhla.

Ta neučinila žádný pohyb, aby tasila meč, který měla u pasu. Místo toho jen uhýbala svištící čepeli, kterou se Saorise oháněla (Cennil (2): výsledek 4 / Saorise (2): výsledek 2 – úspěch). Když uhnula jednomu výpadu, švihla rukou a vyrazila své protivnici nůž. Než ta, rozzuřená na nejvyšší míru, stihla vzít svou zbraň, její dívky se k ní nahrnuly a obě je oddělily. V té chvíli vešel do místnosti Faerghal, přilákaný hlukem, a když viděl, co se děje, zařval autoritativním hlasem: „Co se to tady děje, ženské bláznivé?!“ Cennil zvedla prázdné ruce a rychle, aby odpověděla jako první, řekla: „Chtěla jsem si promluvit s otrokyní, abych zjistila informace a zajistila si lepší cenu, kterou bys byl ochoten přijmout... úplně to ale nevyšlo.“ Faerghal zhodnotil pohledem nůž na zemi, stopy zápasu a dívky, které musely stále držet jeho manželku, rozzuřenou na nejvyšší míru, a zamířil k ní. Přitom jí hlasitě spílal, že se odvážila porušit zákony pohostinnosti. Saorise se vytrhla svým dívkám a křičela na něj zpátky, že vše je jeho vina. Pak ho udeřila do obličeje, zatímco na Faerghalově tváři se objevily rudé šrámy po nehtech, než se otočila a odešla. Cennil se raději také vytratila a raději zamířila spát.

Obrázek

Když se Ælfhild probudila, uvědomila si, že Niamh leží s ní v posteli, přitulená, aby se v mrazivé noci dělily o společné teplo. Ælfhild se tak často budila se svými bratry na Labutím hradě. Mladá věštkyně ještě spala a ve tváři se jí zračila únava. Neměla na sobě své odznaky moci a vypadala křehce a zranitelně. Dívka vyklouzla zpod kožešiny a rozhlédla se po chatrči. Urcuner ležel na zemi, jeho zranění byla ošetřena a na kůži měl namalované podivné znaky, které Ælfhild neznala. Na podlaze kolem něj byla trojice vzájemně vepsaných čtverců rozdělena čtyřmi čarami na čtvrtiny.

Obrázek

Elf dýchal slabě a třásl se, jakoby ve snu zápolil s nočními můrami. Když Ælfhild zamířila k němu, ozval se za ní měkký hlas: „Nedotýkej se obrazce.“Když ses ohlédla, uviděla jsi, že Niamh je vzhůru. Ukázala na kresbu na zemi: „Chrání ho před zlem zvenku, aby mohl sám bojovat s tím, které si přinesl s sebou. Prostředek čtverce symbolizuje obnovu a z něj se odvozují čtyři světové strany, čtyři elementy a čtyři větry.“ Věštkyně se zvedla z postele a ještě nahá se zachumlala do kožešiny: „Nesmí se s ním nejméně den hýbat. Bojuje těžkou bitvu, a pokud ji vybojuje, bude žít. Pokud ne, pomalu zemře, stráven temnotou a chladem. Učinila jsem pro něj, co jsem mohla... teď musíme čekat.“ Éotheodská dívka se na elfa podívala: „Nemůžeme mu nějak pomoci?“ „Teď musí bojovat sám.“ Ælfhild ale napadlo, že by přeci jen mohla přispět, zeptala se Niamh na různé byliny, mezi jinými Králův lístek, a pak uvařila vodu, rozdrtila je, a když je ponořila do kotlíku, místnost naplnila svěží vůně. Zdálo se, že Elfovo dýchání se trochu uklidnilo a jeho hruď se zvedala a klesala pravidelněji. Niamh seděla ještě zachumlána do kožešiny, ale uličnicky se usmála: „Velmi dobře, sestřičko.“

Ælfhild se vyděsila, když slyšela to oslovení: „Proč mi tak říkáš? Nikdy jsme se neviděly a můj rod i já pocházíme ze zemí daleko odsud.“ Niamh si ji pozorně prohlédla a pak se zeptala: „Cítíš chlad, který proudí tvými žilami?“ Neočekávala odpověď, protože ji dopředu znala. Ælfhild sklonila hlavu a zeptala se potichu: „Co víš o chladu v mých žilách? Co to znamená?“ Naimh chvíli zvažovala svou odpověď a když promluvila, byl v jejím hlase smutek a v jejích očích soucit: „Je to dar a prokletí zároveň, které se dědí v naší rodině. Téměř před šedesáti lety byla věštkyně tohoto klanu vyhnána... odvedli ji do hor, aby tam zmrzla a zemřela, ale vidím v tobě, že se tak nestalo. Její podoba a moc, která je tvé krvi se nedá zapřít. Obě jsme vzdálené příbuzné, sestřičko.“ Éothéodská dívka se zapotácela, jakoby dostala políček. Pak jen nepřesvědčivě zašeptala: „To není pravda.“ Otočila se a utekla z chatrče. Na prahu za sebou jen zavolala přes rameno: „Přijdu pak zkontrolovat Urcunera.“

Obrázek

Hned s prvním světlem vyrazil Faoláin ven z vesnice a sledoval zpět jejich stopy. Když došel až k místu, kde potkali dívku se stádem ovcí, vyrobil si z větví smyk a začal stopy jejich koní mást, aby případně nepřivedly pronásledovatele až do sídla Vlků (Faoláin (2): výsledek 3 / pronásledovatelé (2): výsledek 3 – remíza, nenapadlo nás úplně jakou zajímavou remízu tam dát a tak jsme se rozhodli hodit znovu – tentokrát byl výsledek 4/3 a tím pádem úspěch pro Faoláina). Cennil mezitím zašla k potoku, vzala si lyru a zatímco její prsty bezmyšlenkovitě tancovaly na strunách, ve skutečnosti vyhlížela Brethiliel, náčelníkovu otrokyni. Ta se skutečně po nějaké době objevila, když šla pro vodu do domu. Od ní Cennil zjistila, že pochází z Vrchu sněženek a její rodina patřila k dvořanům Pána pevnosti. Mohli tak zaplatit výkupné, aby ji vykoupili z otroctví. Brethiliel pak zaprosila, aby ji Cennil vzala s sebou. Ta ale sklopila zahanbeně hlavu: „Obávám se, že bez porušení zákona pohostinnosti tě odsud nemohu odvézt... a takovou věc si teď nemůžeme dovolit.“ Dívka smutně přikývla a řekla, že chápe. Pak ji poprosila, aby odvezla zprávu jejím rodičům a omluvila se, že musí odnést vodu, na kterou již jistě čekají.

Obrázek

Když se Cennil vracela zpět, ve stínu jednoho z domů na ni čekala Saorise. Dívka mohla číst v jejích očích, že Faerghalova manželka rozhodně nezapomněla na včerejší večer ani na svou žárlivost k ní. Horalka kývla bradou k meči, který Cennil nesla: „Umíš s tím železem zacházet?“ Cennil odpověděla: „Nejlepším způsobem, jak jej používat, je nedostat se do situace, kdy ho budu muset vzít do ruky.“ Saorise se na ni přezíravě podívala: „Ptala ses mě včera, jaká je moje cena za otrokyni – pokud mě porazíš v boji, můžeš si ji vzít. Pokud ale prohraješ, okamžitě všichni odejdete a už se nevrátíte.“ Cennil zavrtěla hlavou: „Nechci s tebou bojovat. Za tu dívku můžu ještě přivézt výkupné.“ Horalka se na ni opovržlivě podívala jako na zbabělce, otočila se a odešla, aniž by jí věnovala další pohled. Horalé si ničeho tak nevážili jako odvahy a ničím nepohrdali víc, než tím, co považovali za strach. Cennil pokrčila rameny a odešla také.

Ælfhild se po ranním rozhovoru cítila nesvá, přemýšlela a vlastně se jen toulala. Hledala Faoláina, protože s ním potřebovala mluvit a když se zase odpoledne vrátil do vesnice, poté, co zakryl jejich stopy, zastavila ho a roztržitě se ho zeptala na jeho rod a jeho věštkyně. Zaskočený horal odpověděl: „Ženy jako Niamh jsou mezi naším lidem vážené a opovrhované zároveň. Každý se jich straní, protože žijí na pomezí jejich život je jiný. Nejsou tak úplně lidé jako my. Jako by na jejich duši ležela nějaká kletba, která je odlišila. Jejich schopnosti jsou ale nenahraditelné – bez jejich vedení bychom tady už nebyli. Pamatují si, kým jsme byli, a vyšívají skutky klanu do našeho praporu. Za to si zasluhuji náš respekt a naši bázeň.“ Když se dívka zeptala přímo na Niamh, pokrčil Faoláin rameny: „Vždy tady nějaká Niamh byla, jejich tváře a oči jsou pro nás stejné. Nevím ani, jestli je to ta samá, jako byla, když jsem odcházel. Žádný rozumný muž by s Niamh neulehl do lože.“ Ælfhild rozhovor přerušila a odešla v půlce věty, přičemž za sebou nechala zmateného Faoláina.

Toulala se zasněženou vesnicí a přemýšlela o rodině a babičce, kterou nikdy nepoznala a o které nikdo nikdy nemluvil. Jediné, co se kdy dozvěděla, bylo, že přišla ze severu a nebyla z Éothéodu. Slyšela, že lidé říkali, že přinesla do rodu divokou krev... ale nikdy by ji nenapadlo jak divokou. Vrátila se zpět za Niamh, která jakoby na ni čekala. Věštkyně se na ni s porozuměním podívala a řekla: „Slyšíš ve snech vlčí vytí, cítíš chlad, který tě hrozí pohltit, cizí vzdálené hlasy a mráz v temnotách? Jsi jedna z našeho rodu. Naše schopnosti se dědí a projevují se u dívek, když dosáhnou určitého věku. Jsme hlasem a duší Vlků... jsme Vlčice.“ Odmlčela se a promluvila do ticha zase za chvíli: „Dostala jsi dar, který je zároveň prokletím... a který můžeš používat k dobru, ale může tě také strávit a skrze tebe učinit mnoho zlého. Můžeš jej odmítnout a vzdát se ho, nebo jej využít, ale vzít na sebe riziko, které s sebou nese. Nemohu ti říct, co máš dělat... tohle rozhodnutí je tvé.“ Ælfhild chvíli mlčela, ale pak zvedla oči: „Jak jej přijmu?“ Niamh přívětivě řekla: „To rozhodnutí nemusíš uspěchat. Musíš vědět, že máš ještě možnost volby.“ Éothéodská dívka přemýšlela, ale zrálo v ní rozhodnutí – síla, které se dotýkala, byla strašlivá a děsila ji, ale pokud by mohla pomoci těm kolem ní, byla připravena ji přijmout. Řekla to Niamh a ta přikývla: „Vyhledám tě, než odjedete.“

Když se vrátila do chaty, která jim byla vyhrazena, spatřila, že Faoláin chystal vše na brzký ranní odchod. Byla tam i Cennil, která měla na paměti Saorise a chvíli zvažovala, že by spala jinde... aby ji horalka nemohla podříznout ve spánku. Když ale přišla i Ælfhild, rozhodla se zůstat s ní a všichni tři se uložili ke spánku.

Obrázek

Ráno se vzbudili a uvědomili si změnu nálady ve vesnici. Bylo ještě před prvním světlem, ale ve vzduchu viselo napětí a hrozba. Vyhlédli z chatrče ven a zahlédli Faerghala, jak se radil s několika lovci. Na první chvíli mohli vidět, že se něco stalo. Všichni horalé měli zbraně a kolem nich se potichu sbírali další válečníci. Niamh měla v misce popel smíchaný s vlčí krví, přecházela od jednoho válečníka ke druhému, kreslila na jejich obličeje a těla ochranné symboly a šeptala prastará slova v jazyce, kterému dnes již nikdo nerozuměl. Nikdo ze shromážděných mužů na sobě neměl zbroj, byli jen nalehko tak, aby se neprozradili řinčením oceli a všechny železné části výstroje měli začerněné. Faoláin s ostatními se připojil k náčelníkovi: „nechci, abyste kvůli nám zbytečně prolévali krev.“ Faerghal odpověděl vyceněním zubů: „Skřeti. Jeden oddíl sešel z hor a pokračuje směrem k vesnici, další překročil naše hranice a míří k nám údolím Černého potoka. Zatím si myslí, že jsme slepí a hloupí a nevíme o nich. Naši zvědové je sledují z odstupu.“ Jeden z horalů se na ně zamračil a ukázal na Faoláina: „Tak jak řekl - určitě to má co do činění s nimi. Všichni jsme slyšeli, že Morchant je pronásleduje.“ Náčelník se zamyslel a pak pokrčil rameny: „Možná má a možná nemá. Možná je to jen odpověď na náš nájezd před měsícem. O to se každopádně můžeme starat, až budou jejich mršiny zahrabané pod mechem.“ Faoláin přikývl: „Nejsem tvým vazalem, ale jsem Vlk ze smečky. Váš boj je i mým bojem. Nemohu mluvit za mé společnice, ale já půjdu s vámi.“ Cennil mlčky nabídla svůj meč a Ælfhild stála za nimi. Niamh přešla k nim a směsí popela a vlčí krve jim nakreslila na obličeje symboly jako ostatním Vlkům.

Faerghal opět odhalil zuby v úsměvu, pak se otočil k věštkyni: „Niamh! Potřebuji vědět, jestli jsou všichni! Blíží se k nám ještě nějací nepřátelé?“ Dívka se ohlédla a pak se podívala na Ælfhild: „Sestřičko, pomůžeš mi?“ Slova byla prostá, ale Ælfhild cítila důležitou otázku ukrytou za ní, zda chce použít svou moc... a cítila, že má buď možnost pomoci, nebo odmítnout. Niamh na ni nijak netlačila, chtěla, aby to rozhodnutí bylo její. Ælfhild přikývla a řekla: „Pomůžu ti.“

Obrázek

Obě dívky vyšly bok po boku z vesnice a Niamh si klekla do studeného sněhu. Naznačila druhé dívce, abys ji napodobila. Ælfhild měla pocit, že ani věštkyni nestudí sníh, ve kterém klečely. Věštkyně pak odepnula od pasu lahvičku z tmavého skla, zašeptala slova ve starém jazyce a otevřela zátku. Nadechla se, jakoby si dodávala odvahy a napila se. Pak podala lahvičku Ælfhild: „Jen usrkni. Plný doušek tě může zabít.“ Nápoj chutnal odporně. Ælfhild v něm cítila výraznou chuť hub, bylin a dalších věcí, které neuměla zařadit. Věštkyně lahvičku opět zazátkovala a ukryla, pak se otočila na svou společnici: „Soustřeď se. Poběžíme stezkami vlků a poletíme letem sov. Nesmíš se mi ztratit, sestřičko. Nemuseli bychom se už najít.“ Pak zavřela oči a začala potichu opakovat: „Ní leor teanga amháin... ní leor teanga amháin... ní leor teanga amháin...“ Ælfhild se zamotala hlava a s každou větou se její dech zpomaloval. Měla pocit, že ji něco strhává pryč a do daleka... (Ælfhild (3): výsledek 1 / překážky (1): výsledek -1 – úspěch)

Očima lišky obě dívky spatřily, že oddíl, který postupuje lesem (nejpřímější cestou z hor) se sestával jen z menšího počtu skřetů a zřejmě byl určen jen k odvedení pozornosti. Skřeti šli otevřeně, rachotili železnými brněními, dupali a nijak se neskrývali. Skutečnou hrozbu pak představoval oddíl, který postupoval nenápadně údolím potoka. Ti skřeti nenesli těžkou zbroj, postupovali tak, aby se vyhnuli pátravým pohledům a byla jich velká síla. Pohledem zvědavé vydry viděly, že to byli horští skřeti, velcí a zlí. Na štítech nesli znamení beraní lebky a beraní lebky nesli také na tyčích namísto praporů.

Ælfhild se vznesla výš na jestřábích křídlech v mrazivém ranním vzduchu. Na jih a východ od vesnice ležely neprostupné hory, ukryté v mlze a pokryté sněhem a ledem. Na jejich východních svazích už stoupalo slunce, jehož paprsky probleskovaly nad vrcholy. Když se ohlédla na západ a na jihozápad, spatřila na hranicích území Vlků zvědy, kteří je hlídali a na obzoru dva vojenské tábory, nad kterými vlály angmarské prapory. Země na jihovýchod a východ, kudy vedla jejich cesta do Roklinky a Cardolanu, byla hlídaná.

Obrázek

Splnily, co měly. Ælfhild brzy ucítila, že ji Niamh volala zpět, směrem k vesnici klanu Vlků a dvojici dívek, které tam klečely ve sněhu...


Ælfhild se probrala do strašlivé bolesti. Vykřikla, protože měla pocit, že její pravá ruka je v plamenech. Rychle ji uchopila druhou a spatřila, že na hřbetu ruky jí žhnul studeným ohněm pletencový ornament, který postupně pohasínal a nechal po sobě trvalou stopu na kůži, vypadající jako tetování. Ohlédla se po Niamh a spatřila, že věštkyně měla na hřbetě ruky stejné znamení, jehož pletence se ale ovíjely kolem celé její pravé ruky až po rameno.

Obrázek

Motala se jí hlava a bylo jí na zvracení, ale s pomocí Niamh se jí podařilo vstát a vrátit se zpět do vesnice. Ruka ji stále bolela a jen zdálky slyšel, jak věštkyně zpravuje Faerghala o situaci. Ælfhild řekla ostatním o svém snu o pronásledovatelích, kteří vyjeli z bran hradu Angarth a také o tom, že žádné nepřátele na koních ještě neviděla.

Horalé se chystali na pochod. Menší část jich vyrazila proti nepřátelům v lese, zatímco většina pod Faerghalovým vedením mířila k potoku. K nim se připojili i společníci. Faoláin ještě po straně řekl věštkyni: „Pokud by hrozilo, že by elf padl nepřátelům do ruky, raději ho zabij.“ Pak zamířil s ostatními horaly z vesnice a směrem proti nepřátelům. Po jeho boku kráčela Cennil, která si všimla, že ji sleduje Saorise zmateným pohledem. Měla ji za zbabělce, který se s ní nechce utkat, ale nyní Cennil pochodovala proti nepřátelům do bitvy...

(Tady jsme hraní přerušili, protože už bylo docela pozdě a nechtěli jsme začínat bitvu se skřety tak pozdě, aby se nemusela přerušovat. Uvidíme, jak se situace dál vyvine – osobní příběhy postav se posunuly dál, po jejich stopách jdou pronásledovatelé a musí uniknout z pasti, kterou se vesnice Vlků stále víc a víc stává...)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 7. 4. 2017, 19:09

Jarilo píše:
5. 4. 2017, 12:35
Super, díky za další zápis, těším se na ty doprovodné obrázky a pokračování ;).
Tak, obrázky a další zápis je tu. :wink: Moc díky za podporu! :clap:
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 13. 4. 2017, 22:14

Cesta do Roklinky (dvacáté čtvrté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)

Mezi stromy se míhaly postavy horalů, kteří postupovali bezhlučně zasněženou krajinou po obou březích potoka. Válečníci přebíhali mezi stromy a úkryty, jen aby je opustili, když měli vyhlédnuté další místo, kde se mohli ukrýt. Společníci pokračovali s nimi, ale kromě Faoláina se nemohli nedivit tomu, jak velká síla se dokáže přesouvat lesem prakticky bez zapraskání větvičky nebo bez zvuku. Někteří horalé dokonce rozpouštěli mezi zuby kusy sněhu a ledu, aby jim nešla pára od úst. Faerghal vedl dvacítku horalů druhé straně potoka, zbylých dvacet pokračovalo dál společně se společníky na této straně. Ælfhild překvapilo, jak snadno se stala součástí smečky. Cítila tlukot jejich srdcí a s lukem v ruce postupovala v rytmu společně s ostatními.

Obrázek

Zastavili se, když z druhé strany břehu zaslechli zvuk, který zněl jako ptačí zpěv. Faoláin věděl, že to bylo varování před blížícími se nepřáteli. Horalé s obličeji začerněnými popelem a vlčí krví se ukryli za stromy, spadané kmeny a keře. Údolí potoka ztichlo a ve vzduchu viselo napětí. Pak zahlédli skupinu skřetů, která podél obou břehů opatrně postupovala k nim. Nepřátelé o nich nevěděli a nikde se nepohnul ani lístek. Horalé je nechávali přijít na dostřel a mezitím vyčkávali. Příchozí byli mohutní skřeti z hor, kteří nesli na štítech znaky beraních lebek a jednu velkou nesli také na tyči místo praporu.

Obrázek

Skřeti pomalu kráčeli proti proudu. Když se dostatečně přiblížili, z druhého břehu se ozvalo osamělé vlčí zavytí. Skřeti se zastavili, pozvedli zbraně a nervózně se rozhlíželi. Zvuk byl tak přesný, že se nedalo poznat, zda vytí vychází z lidského nebo zvířecího hrdla. Pak se k osamělému hlasu začaly přidávat další a brzy celý les zněl vlčím vytím. Horalé kolem společníků zaklonili hlavy a připojili se vlastním napodobením vlčího vytí ke zbytku smečky. Faoláin se k nim přidal, což ho napůl překvapilo. Neměl to v úmyslu, ale připojil se zcela samozřejmě. Ælfhild vařila krev v žilách a začala také výt, i když to znělo spíš jako zvuk mladého a nezkušeného vlka, než starého lovce. Jen Cennil se nepřipojila, vyhlížela ze svého úkrytu a svírala pevně jílec Urcunerova meče.

Obrázek

Vytí vlčí smečky se rozléhalo mezi stromy a dunělo lesem. Znělo to děsivě a naplnilo mysl skřetů hrůzou, protože za každým stromem se mohl skrývat nepřítel. Pak se horalé vynořili z úkrytů a vystřelili salvu šípů na nerozhodné nepřátele. Několik skřetů padlo, zatímco ostatní se snažili uspořádat řady. Faoláin mrštil kámen prakem (Faoláin (1): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch), ale ten jen neškodně hvízdl vzduchem. Ælfhild také vystřelila (Ælfhild (3): výsledek 1 / proti 1 – úspěch) a její šíp zasáhl jednoho ze skřetů, který vykřikl bolestí, ale nepadl k zemi. Pak se horalé vymrštili z úkrytů a za hlasitého ryku vyrazili do útoku. Na špici běžela Cennil s taseným Helegristem, jehož čepel zářila ledovým a studeným světlem. Ostatní horalé si od ní udržovali určitý odstup, protože ji neznali a zářící čepel je v žádném případě neuklidňovala. Horalé běželi proti skřetům, kteří se snažili rychle zformovat zeď štítů. Cennil vyrazila proti skřetům před sebou s čepelí v ruce (Cennil (3+1 za útok): výsledek 3 / skřeti (3): výsledek 4 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Odvaha je mé druhé jméno a otočil kostku – výsledkem bylo 5/4 - úsěch), vrazila štítem do nepřátelského štítu a energie běhu jí zanesla skrz zeď až řadu skřetů. Otočila se a srazila jednoho z nich a vzniklou dírou skákali dovnitř další horalé, sekající nalevo napravo.

Obrázek

Cennil skončila téměř před skřetím kapitánem, který se snažil zformovat své vojáky. Skřetí kapitán vykřikl: „Gurut ânai!“ a vrhl se na ni. Sekl oběma sekerami se zvířeckou silou a Cennil pozvedla štít, aby se bránila (Cennil (3+1): výsledek 5 / skřetí kapitán (3): výsledek 2 – úspěch). Její černý štít s erbem harfy srazil obě sekery stranou a cardolanská dívka vyrazila vpřed a ťala skřeta do boku. Ten upustil sekeru a přiložil si volnou levou ruku na ránu, aby zpomalil černou krev, která mu kanula z hluboké rány. Druhou sekerou si držel Cennil od těla a ustupoval. Ælfhild vyrazila své přítelkyni na pomoc s taseným mečem (Ælfhild (3): výsledek 0 / skřeti (2): výsledek 4 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Chlad v žilách a hodil kostky znovu – výsledkem byla ale jen jednička a tím pádem neúspěch, 3 body poškození šly do Těla), ale dvojice skřetů ji odřízla a společně na ni zaútočili. Vykryla jeden z úderů, ale druhý ji zasáhl naplno. Její brnění sice ránu zastavilo, ale úder pohmoždil její žebra pod nimi. Udržela se ale na nohách. Faoláin, který spatřil, že je v nesnázích, jí vyrazil na pomoc (Faoláin (4): výsledek 4 / skřeti (2): výsledek 4 – remíza, hodili jsme znovu a výsledek byl 1/2, Fingalen použil bod osudu za aspekt Krev rhuaurských vrchů a otočil kostku – výsledkem bylo 3/2 a tím pádem úspěch). Sekerou odrazil úder protivníkovy černé šavle a zarazil mu dýku do krku. Jeden ze skřetů, kteří ohrožovali Ælfhild tak padl a dívka se mohla soustředit jen na jednoho.

Skřetí kapitán začal stále dál ustupovat a Cennil si uvědomila, že pokud unikne, tak zpráva o dívce se zářícím mečem se může velice rychle roznést. Došlo jí, že pokud některý ze skřetů unikne, nemusí to dobře dopadnout, zvláště kapitán skřetů. Rozběhla se, aby mu odřízla cestu (Cennil (2): výsledek 1 / skřetí kapitán (2): výsledek 2 – neúspěch), ale do cesty se jí připletlo několik horalů bojujících se skřety a když zahlédla skřetího kapitána, utíkal podél potoka zpět. Z chumlu bojujících vyběhl Faoláin, skočil na skřetího kapitána a oba spadli do studené vody, kde zmizeli pod vodou (Faoláin (2): výsledek -1 / skřetí kapitán (2): výsledek 4 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu za aspekt Lstivost a hodil kostky znovu – výsledkem byla ale jen 1 a tím pádem neúspěch, 3 body poškození šly do Těla). Ledová voda byla jako švihnutí biče, každý jeden nerv Faoláinova těla se utápěl v bolesti. Když otevřel oči a rozhlédl se, zjistil, že skřet ho držel svalnatou paží pod krkem a dusil ho. Snažil se jej udeřit, ale každým stlačením z něj mohutný protivník vymačkával vzduch a horal se začal dusit. Ælfhild zahlédla, jak Faoláin zmizel pod hladinou, rychle se rozběhla ke břehu a cestou strhla z ramene luk. Když se nevynořili, zahlédla jejich odraz ve vířící vodě, napjala tětivu a vyslala šíp s tichou prosbou, aby Sudba vedla její ruku (Ælfhild (3): výsledek 5 / proti 2 – úspěch, plánovali jsme, že co bude pod 2, bude poškození pro Faoláina, co nad 2 bude poškození skřetího kapitána – ten tak získal 3 do Těla).

Horal, bojující proti skřetímu kapitánovi najednou ucítil, že ruka, která jej škrtila, ochabuje. Využil příležitosti, vysmýkl se a zamířil k hladině. Koutkem oka zahlédl, že bezvládné tělo jeho nepřítele, ze kterého trčel šíp zaražený takřka až po letky, vzala voda a odnášela jej pryč. Dostal se nad hladinu, zhluboka se nadechl a doplaval zpět ke břehu. Ælfhild mu pomohla na břeh, který mezitím opanovali horalé. Někteří skřeti ještě stále bojovali, shromážděni kolem beraní lebky, ale většina jich již prchala cestou, kterou přišli. Mnozí při útěku zahazovali zbraně a štíty, aby je nezdržovaly. Cennil, ve snaze, aby žádný ze skřetů neunikl, vyrazila s horaly za nimi (Cennil (2): výsledek 3 / skřeti (1): výsledek 0 – úspěch). Všimla si, že horalé jí hlídají boky a nechávají jí běžet první, vycítila respekt, který k ní a jejímu meči získali. Sráželi prchající skřety, než zepředu zahvízdaly šípy a stopaři, kteří sledovali skřety až sem, se také zapojili do boje, přičemž nepřátelům odřízli ústupovou cestu. Po chvíli byli všichni skřeti v okolí pobiti. Cennil nevěděla, jestli jich několik nemohlo uniknout do lesů, ale pokud ano, nebylo jich mnoho. Všichni, kteří utíkali údolím potoka, byli pobiti.

Obrázek

Horalé i společníci se vrátili do vesnice, kde je vítal jásot žen a dětí. Cennil a Ælfhild si všimli, že nikde nezněl nářek – i rodiny těch, kteří v boji padli, nebo byli zraněni, stály vzpřímeně a hrdě. Faerghal, který šel v čele zkrvavených mužů, nesl za rok beraní lebku, kterou vzali skřetům. Došel až doprostřed vesnice, zdvihl ji do výše, aby ji všichni dobře viděli, pak ji hodil na zem do prachu, zašklebil se, uchopil obouruč svou sekeru a jediným úderem ji rozbil na padrť. Jásot byl ohlušující. Faoláin byl dojatý z toho, že byl opět mezi svými a pomohl jim v boji proti společnému nepříteli, ale nedával to příliš najevo. Jen oči se mu leskly.

Ve dveřích chaty věštkyně stál Urcuner zabalený v kožešině. Byl bledý a slabý, ale byl při vědomí a vyhlížel je. Niamh jej podpírala a opíral se o dveře, ale jeho oči byly živé. Cokoli věštkyně udělala, muselo fungovat. Cennil jej spatřila a rozběhla se k němu a s výkřikem: „Strýčku!“ Objala elfa a převzala od usmívající se Niamh jeho paži, aby jej podepřela. Noldo se na ni také usmál a s námahou, ale také dojetím v hlase řekl: „Přišla sis pro mne.“

Začali přemýšlet, jak se dostanou do Roklinky, když je Urcuner už na nohách a Ælfhild jim vypověděla, co viděla jestřábíma očima – na východ čněly nepřekonatelné vrcholy Mlžných hor, cestu na jih jim zahradily skalnaté štíty a země na jihozápad a západ byla hlídaná. Niamh, která je poslouchala, se zeptala, zdali Faoláin zapomněl na Strmé schody – cestu horami směrem na jih, kterou málokdy používali, protože byla náročná i pro zdatného cestovatele... ale nebyla hlídaná a jen nemnoho lidí o ní vědělo. Faoláin se tvářil pochybovačně: „Zvládne ten elf takovou cestu?“ Urcuner se na něj podíval se zvláštním zábleskem v oku a suše odpověděl: „Jistě.“ Cennil, která jej podpírala, dodala rozhodně: „I kdybych ho měla nést na zádech.“

Obrázek

Zatímco celá vesnice slavila vítězství nad skřety, začali se chystat na cestu, aby mohli odejít co nejdříve. Cennil, která se umyla ve džberu, někdo zaklepal na rameno. Když se otočila, uviděla za sebou Saorise, která se tvářila trochu zahanbeně a za ní otrokyni Brethiliel, která způsobila tolik starostí. Saorise zvedla ruce, aby naznačila, že nemá zlé úmysly a pak pomalu setřela Cennil z tváře trochu skřetí krve, která jí tam zůstala. Dáma chvíli rozmýšlela, jak začít: „Ukřivdila jsem ti a v hněvu porušila jsem zákony pohostinnosti. Abych tě odškodnila, můžete si vzít Brethiliel s sebou.“ Cennil spolknula uštěpačnou poznámku, která se jí drala na jazyk, a vážně odvětila: „Přijímám. Pokud přijmeš mou omluvu za má ostrá slova, pak bych se za ně ráda omluvila.“ Saorise velkomyslně mávla rukou, jakoby nevěděla, o čem mluví a pak se spiklenecky usmála a než odešla, důvěrným hlasem řekla: „I pro mě bude nejlepší, pokud vy dvě budete co nejdál odsud.“ Cennil se usmála, pak zašla ke své torně a vybalila vykládaný roh, který slíbila Faergalovi výměnou za Brethiliel. Vybalila jej a nechala ho náčelníkovi, jak slíbila.

Faerghal sám přišel krátce poté za nimi a vedl za uzdy dva horalské koně - jednoho pro Urcunera, jednoho pro Brethiliel. Jeho tvář byla vážná, když si vzal Faoláina stranou. Když promluvil, zněl jeho hlas zvučně: „I když jsi nám pomohl v bitvě, ohrozil jsi nás tím, že jsi sem přišel... dal jsi těm cizincům přednost před vlastními lidmi. Strávil jsi tolik času pryč, že se někdy ptám, jestli ještě víš, co to znamená být jedním z nás.“ Na chvíli se odmlčel a ticho se prodlužovalo, než pokračoval: „I tak jsi stále můj bratr skrze našeho otce a nepřestaneš jím být. Pokud zavoláš, přijdu... ale musím myslet na svoje lidi. Nejsi tu už mezi nimi vítaný a jen málo z nich bude prolévat slzy, když se už nevrátíš.“ Faoláin přikývl: „Slovo, které jsem ti dal, a věrnost, kterou jsem ti přísahal, si ponesu s sebou v srdci. I kdybych si snad našel domov někde jinde, nikdy nezapomenu na to, kdo jsem, a odkud jsem přišel.“ Pak ještě dodal: „Pokud mi cestu zkříží Onchú, pak se pokusím dostat tu hnilobu a nemoc z naší krve.“ Farghalův obličej se zachmuřil: „Onchú zemřel před dlouhou dobou. To, co zabiješ, nebude už náš bratr.“ Pak se oba bratři objali a to bylo naposledy, co ho Faoláin viděl živého. (Fingalen řekl: „To bylo naposledy, co ho Faoláin viděl.“ A Kryštof pak doplnil: „...viděl živého.“ To se nám hodně líbilo, protože to otevírá nové příběhové možnosti, tak jsme to použili a Kryštof dostal od mě za ten nápad bod osudu.)

Obrázek

Když odcházeli, Niamh je přišla vyprovodit. Objala na rozloučenou Ælfhild: „Ještě se uvidíme, sestřičko. Naše Sudba je propletená. Proto na další shledanou.“ Éothéodská dívka nevěděla, co má odpovědět, proto ji pevně objala a zašeptala: „Na další shledanou, sestřičko.“ Zamířili k horským vrcholům před sebou a Strmým schodům ukrytým někde mezi nimi. Za nimi postupně slábl zvuk vesnice a oslav Vlků. Faoláin jim naslouchal, dokud nezemřely v dálce a přitom věděl, že k nim již není zvaný. Jeho tvář byla nehybná a nedal na sobě znát žádné hnutí mysli. Jeli dál, pryč z Rhudauru a do Roklinky.

Šplhali po zledovatělých kamenech, zatímco se Ælfhild snažila vzpomenout si na detaily z její vize, které by jim mohly pomoci (Ælfhild pomáhá Faoláinovi (3): výsledek 3 / proti 1 – úspěch, Fingalen si mohl připočítat +1 k hodu), zatímco Cennil vedla jejich vzpouzející se koně za nimi (Cennil pomáhá Faoláinovi (2): výsledek 6 / proti 1 – úspěch, Fingalen si mohl připočítat +1 k hodu) a Faoláin je vedl neúnavně vpřed (Faoláin (2+2): výsledek 2 / proti 2 – těsný úspěch). Dva dny stoupali do nekonečných výšek, vystaveni chladu, sněhu a větru. Museli táhnout svá zvířata za sebou a podpírat Urcunera, kterému se nedostávalo sil, ale tvrdohlavě postupoval stále vpřed. Poté dosáhli sedla a cesta zase začala klesat. Na druhé straně byla cesta méně strmá, a i přestože byla úzká, mohli nasednout na koně a pokračovat rychleji mezi skalami.

Na cestě dolů proti nim vyjela skupina horalů na koních. Tito horalé měli na sobě liščí kůže a na hlavách liščí hlavy. Jejich tetování i jejich výstroj říkala, že patřili ke klanu Lišek, který byl tradičním soupeřem Vlků. Vedl je válečník, kterého Faoláin poznával, protože se jmenoval Eachann a Faoláin si byl docela jistý, že byl zodpovědný za jednu z jizev na jeho tváři. Horalé zpozorněli, když se potkali a nenápadně začali sahat po jílcích mečů a toporech seker. Když spatřili, že Faoláin je doprovázen jen několika ženami, na jejich tvářích se objevily zlomyslné úšklebky.

Eachann vyjel jako první a pobídnutím koně zablokoval Faoláinovi cestu: „Ale, ale? Co to tady máme?“ Ten mu odpověděl pohrdavě: „Jdeš si pro novou jizvu, na kterou můžeš svádět nové lištičky?“ Nezastavil, naopak pobídl koně, aby jel dál a nedbal na Eachanna (Faoláin (3): výsledek 5 / Eachann (2): výsledek 1 – úspěch). Horal z klanu Lišky ustoupil, zmaten a vyděšen tím, co viděl ve Faoláinových očích, ale ostatní Lišky je nemínily nechat jen tak projít. Vše se schylovalo k nepěknému boji, když zpoza nich dopředu popojela Brethiliel a s milým úsměvem oslovila vůdce horalů: „Necháš nás projít, Eachanne?“ Lišák ji zpozoroval a zkřivil zvláštním způsobem obličej. Faoláin si teprve po chvíli uvědomil, že to byl úsměv. Eachann pak řekl: „Pro tebe, děvče, cokoliv.“ Mávl na své zmatené soukmenovce, pobídl koně a objel je. Za chvíli byli všichni horalé pryč. Brethiliel se usmála pro změnu na ně: „Tak, to by bylo.“

Když zamířili dál, Ælfhild dloubla do Cennil: „Zeptáš se ty, nebo mám já?“ Cardolanská dívka neodpověděla, ale popojela vpřed a oslovila bývalou otrokyni: „Podělíš se s námi o svůj příběh? Nejsem si jistá, že rozumím tomu, co se tady stalo...“ Bývalá otrokyně pokrčila rameny: „Eachann přijel před nějakou dobou mezi Vlky jako vyslanec. Moje byla jediná tvář, která byla přátelská, a on si toho vážil. Nebylo to mezi horaly všechno zlé.“

Pokračovali dál mezi vrchy Rhudauru a minuli už většinu oblastí obývaných horaly. Blížili se k Obřím lesům a Roklince, když začali mít dojem, že je někdo pronásleduje. Ve vzduchu cítili ostražitost a stále se otáčeli přes rameno. Dalšího dne zahlédli v dálce na horizontu obrysy jezdců rýsující se proti obloze. Nemuseli mezi sebou mluvit, pobídli koně a vyrazili vpřed, co nejrychleji mohli. Cennil pomáhala s koňmi (Cennil pomáhala Ælfhild (2): výsledek 3 / proti 1 – úspěch, Kryštof si mohl připočítat +1 k hodu), zatímco Ælfhild je vedla dopředu (Ælfhild (3+1): výsledek 4 / pronásledovatelé (3): výsledek 2 – úspěch). Zašeptala každému ze zvířat něco do ucha a koně sami běželi, jak nejrychleji mohli. Hnali se jako vítr a dařilo se jim zůstat vepředu a nenechat se odříznout od Roklinky.

Obrázek

Jejich koně se konečně zastavili, když už nemohli dál a na mýtinu za nimi vyjeli pronásledovatelé. Poprvé je viděli z takové blízkosti. Vedoucí jezdec v prastarém černém brnění byl stejný válečník, se kterým se střetli v trůnním sále hradu Angarth a projela jimi stará hrůza z toho střetnutí. U hrušky sedla měl za vlasy přivázaných několik lidských hlav. Jedna z nich patřila Arlyss, éothéodské dívce z Domu u Řeky, která v hradě přísahala věrnost Ælfhild. Hlavy se už pomalu rozkládaly, ale rysy dívek a bolest v nich vepsaná byly stále jasně rozpoznatelné.

(Na tomto místě jsme se rozhodli vyhodnotit, zda Vlček doběhl do Roklinky se zprávou – Cennil pomáhala Ælfhild (2): výsledek 1 / proti 1 – úspěch, Kryštof si mohl připočítat +1 / Faoláýin také pomáhal Ælfhild (2): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, Kryštof si mohl počítat +1 i od něj // Ælfhild (2+2): výsledek 3 / proti 2 za nástrahy na cestě – úspěch!)

Oř vedoucího jezdce se vzepjal na zadní. Pronásledovatelé se pak otočili a odjeli cestou, kterou přijeli.

Obrázek

Společníci se na sebe zmateně podívali, protože nechápali, proč je jejich nepřátelé nechali být, když zaslechli zvonění zvonků. Z opačně strany přijížděli elfové z Roklinky, před kterými pelášil Vlček s vyplazeným jazykem.

Dokázali to. Vrátili se do Roklinky.

(Hodně příběhů se uzavřelo, hodně linií stále zůstává otevřených. Postavy se hodně posunuly a jsou zpět v Roklince. Zachránily Urcunera, ale museli za to zaplatit velkou cenu. Nepodařilo se jim zachránit všechny, které zachránit chtěli. Zkusím sem také shrnout informace, které k hlavnímu příběhu postavy mají.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 908
Registrován: 4. 6. 2009, 23:49

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Jarilo » 14. 4. 2017, 16:32

Paráda, pánové :clap: !

Čte se to stáles skvěle a děj se nám hezky posouvá...

Opravdu pak zvažte menší učesání a publikaci obou částí, s chutí stáhnu a vytisknu :wink: .

Uživatelský avatar
boubaque
bubák; Moderátor
Příspěvky: 5215
Registrován: 2. 10. 2006, 18:49
Bydliště: Brno/Ostrava
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od boubaque » 21. 4. 2017, 10:12

Což o to, hodit to do pdfka v nějakém rozumném formátování - to by snad šlo. Ale bojím se, že učesání, zvlášť tak rozsáhlého textu by zabralo opravdu hodně času. Jako jo, do výhledu si to zařadit můžu, ale nečekal bych výsledek v dohledné době.

Každopádně ale díky za zájem a podporu :)
Když se kácí les, lítají kopí — sv. Vojtěch
Bezejmenný hrdina (vlastnoruční komiks)last.fm
Hraju/vedu: FATE / Příběhy Impéria, DnD5e; Další, oblíbené hry: Primetime Adventures, Mountain Witch
Hrstka: Star Wars – pilot Aliance Grraugh (Stř: 3 (-1dluh), Pil: 3 (-1dluh), Osob: 2, Voj: 1); R5-K9 (motory, střelba, skok); rolz.org

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 22. 4. 2017, 15:18

Krátce poté, co společníci dorazili do Roklinky, sešla se rada elfích pánů. Mezi nimi byl sám mistr Elrond, kterého doprovázel moudrý Erestor, zlatovlasý Glorfindel a dva další elfové, které společníci neznali, ale z jejich oblečení bylo jasné, že jde o mocné mezi elfy z Roklinky. Urcuner měl ovázané rány a seděl celou dobu v lůžku, které sluhové přinesli, ale vypověděl většinu příběhu a odpovídal na otázky ostatních bez obtíží. Eldalótë byla po jeho boku celou dobu, na sobě měla svůj šedý plášť, který upletla paní Galadriel se svými dívkami ve vzdáleném Lothlórienu. Zdálo se, že se rozplývá ve večerní mlze. V havraních vlasech měla vpletené zlatostříbrné listy mallornu. Společníci byli k radě také přizváni a seděli vedle Urcunera, ale nemluvili mnoho, protože většina jejich části příběhu byla už radě známa.

Obrázek

Před třemi lety přišel Urcunerovi dopis, o kterém se domníval, že jej zaslala Cennil, a po nějaké době strávené v Lothlórienu vyrazil s Eldalótë do Cardolanu. Dopis byl ale falešný a elfové padli do pasti, ze které se jen s obtížemi probili. Urcuner se nemohl zastavit za Cennil, protože Eldalótë byla zraněna a museli spěchat do Roklinky. Poslal jí proto dopis s informacemi, které se odvážil svěřit papíru... ale jeho varování nikdy nedošlo do cíle a zřejmě jej zrádci Dúnaedain zachytili. Mistr Elrond zachránil Eldalótë život, a zatímco se zotavovala, zamířil Urcuner do Arthedainu.

Zlosyni, kteří ho přepadli, nesli erby poloviny masky. To v Urcunerovi vyvolalo obavy a rychle zamířil ověřit, co se stalo s polovinou masky, kterou přátelé před osmnácti lety darovali králi Arnoru. Zjistil, že zmizela z pokladnice beze stopy. Nebylo pravděpodobné, že by nepřítel pronikl až do nejchráněnějšího místa království, bylo proto potřeba se obávat, že mezi Dúnedain byli zrádci... a to i na nejvyšších místech. Co Urcuner nevěděl, bylo, že se také pokusili unést Cennil, aby jej vylákali. Spiklenci ale omylem unesli Tuilind a Cennil se podařilo děvče osvobodit.

V té době Urcuner neznal jméno nového nepřítele, který byl za vše zodpovědný. Elfí zvědové ale zjistili, že erby poloviny masky se objevují mezi horaly, a našli hrad v Obřích lesích, který byl podle všeho sídlem nepřátel. Po nějaké době příprav pak Urcuner s Eldalótë, Glorfindelem, Elrondovými syny a elfy z Roklinky tento hrad dobyli a zničili, ale nenašli ani chybějící masku, ani nelapili protivníka, který jim uprchl. Urcuner ho zahlédl jen na chvíli a měl obavu, že by to mohl být jeho dávný nepřítel, který se znovu vrátil. Proto sám zamířil do pevnosti Angarth v Obrovištích, aby ověřil, zdali má pravdu. Tam byl ale lapen do léčky, protože nepřítel už dříve opuštěnou pevnost osídlil a proměnil v hrůzné místo plné černokněžnictví a smrti.

Ukázalo se, že jejich protivníkem není sám Er-Menerdil, který už byl dvakrát zabit a který se snad opět vrátil, jak se Urcuner obával... ale Morchant (sindarsky „Temný stín“), jeho učedník a kapitán. Od svého mistra se načil mnoho černých kouzel i zakázaného učení. Po bitvách v roce 1700 Druhého věku, ve kterém byl poražen Sauron a Er-Menerdil byl zabit, se věřilo, že také zahynul. Nikdo z Moudrých o něm dlouho neslyšel. Jeho jméno se znovu objevilo se asi před patnácti lety mezi předními z angmarských kapitánů. Zpočátku nikdo nevěděl, zda je tento nový Morchant tím samým Černým Númenorejcem, který kráčel po boku Er-Menerdila... ale nyní si mistr Elrond myslí, že ozvěna druhé smrti jeho učitele jej mohla nějakým způsobem probudit, nebo donutit vyjít z úkrytu.

Zdá se, že Morchant na sebe dokáže vzít líbivou a přátelskou podobu a zkazil podle všeho mysl některých cardolanských šlechticů, kteří jsou nespokojeni s novými pořádky... nejen s tím, že jim vládne žena (paní Rodwen), tím, že přivítala cizáky (Ælfrica), kteří se nyní „vyvyšují nad potomky Mužů z Moře“, ale také tím, že se Cardolan podřídil králům Arthedainu. Začali mezi sebou používat emblému poloviny masky a zřejmě mají v rozhodující chvíli zradit cardolanská vojska a pomoci Angmaru zvítězit.

Morchant nepřestal pátrat po možnosti, jak z vnější Temnoty přivolat zpět svého učitele, a podřídil tomu vše. Zcizení masky a vylákání Urcunera z Lothlórienu byly součástí toho plánu. Zatímco možnost přivézt zpět Er-Menerdila se vzdálila, jeho zloba namířená na Cardolan nesla své ovoce. Mezi šlechtou byli zrádci; mezi horaly se objevili Čerení horalé, kteří odvrhli tradice, aby sloužili Morchantovi a Angmaru; a z prázdného trůnu pod horou Gram, kam od Boldogovy smrti nikdo neusedl, nyní promlouval stín mrtvého skřetího náčelníka. Glorfindel s Eldalótë byli přesvědčeni, že je to Morchantův fantom a klam, který měl ošálit skřety, kteří tak dlouho sloužili Boldogovi. Tato lež nicméně fungovala – po dvou desetiletích, kdy bez vůdce zdejší skřeti nevyrazili do boje, opět kovárny pod horou Gram žhnuly ve dne v noci. V hlubinách se kovaly zbraně a brnění do bitev. Skřeti pod vlčími prapory hory Gram, horalé pod černými prapory a vojska Železné koruny nyní pochodovali, aby zadusili Cardolan. Vojsko, které společníci viděli, bylo podle zpráv zvědů jen jedno z několika, která se přesouvala na jih, aby s oblevou mohla napadnout Cardolan.

Ukázalo se, že zničení Morchantovy pevnosti v Obřích lesích mělo nečekané důsledky v podobě urychlení nepřítelova plánu. Jeho armády se pohnuly dříve, než měly, a krátce nato se v Cardolanu objevil ohnivý drak Mórsceada z dávných časů. To načasování bylo příliš podezřelé na to, aby to byla náhoda. Urcuner i Glorfindel si myslí, že draka zřejmě nějakým způsobem probudil Morchant a možná jej i ovládá... což byla děsivá představa, protože draka by nepřítel mohl využít ke způsobení strašlivé zkázy. Zatímco by Cardolanští bojovali s útočícími vojsky, drak by mohl zničit celý Cardolan a spálit jej na popel.

Obrázek

Cennil seděla na sněmu, kde mluvil Urcuner, Elrond a další elfí pánové, hlavu měla podepřenou rukou a zamyšleně hleděla na dlažbu, protože se mluvilo o velkých věcech, které ji až tolik nezajímaly. Až na sněmu si Cennil uvědomila, že přestože Cardolan byl pro Roklinku jeden z posledních spojenců na západ od Hor, elfové se jen málo zajímali o problémy lidí. Záležitosti Cardolanu byly shrnuty v několika málo větách, ve kterých se zmínilo, že mezi Dúnedain byli zrádci. Jen Urcuner, který žil mezi lidmi nějakou dobu a znal osobně Ælfrica, Teilina i paní Rodwen, se zajímal o stav věcí v Cardolanu. Dívka si uvědomila, že i kdyby Angmar ovládl celý Sever, elfové by stále mohli vytrvat a přežít ve svém skrytém údolí… tak jako kdysi Gondolin vzdoroval Morgothovi. Ale jako Gondolin by pak stáli sami proti nepříteli, proti kterému není vítězství.

Nakonec hodina pokročila a mistr Elrond radu přerušil, protože Urcuner začal být unavený a byl bledý. Společníci odcházeli trochu zklamáni, že ne všechny jejich otázky byly zodpovězeny, ale zároveň zachmuřeni z temných mraků, které se povážlivě kupily na obzoru…
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10248
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Mráz Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 4. 5. 2017, 19:48

Odpočinek a intriky (dvacáté páté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Faoláin, zvaný Draugion (Fingalen); Ælfhild, dcera Ælfricova (Kryštof); Cennil (Bubák)
:arrow? Rozhodli jsme se, že je dobrá příležitost, aby postavy zase trochu postoupily, takže si hráči rozdělili 4 body do dovedností svých postav.
Společníci odpočívali po náročné cestě v líbezné Roklince, která byla malebná i uprostřed zimy. Zatímco ve světě venku ještě ležel sníh, tady ve skrytém údolí už bylo pomalu ve vzduchu cítit jaro. Neumírající ptáci zpívali, zatímco v soumraku hučela padající voda vzdálených vodopádů. Snažili se zotavit z útrap, které zažili na severu a užívali si příjemné atmosféry, zpěvu a písní, které zněly v Elrondově domě. Vlček, který se napoprvé elfů bál, byl nyní v Roklince jako doma. Spřátelil se s mladými elfy Rainiel a Celegionem, kteří jej našli, když ho společníci poslali na jih se zprávou. Jednou doběhl Vlček s vyplazeným jazykem za Ælfhild a zvonil, protože mu elfové v žertu zapletli do srsti rolničky.

Často navštěvovali Urcunera, který byl příliš slabý na cestu. Mistr Elrond, mocný mezi léčiteli Třetího věku, se o něj staral a Eldalótë byla stále po jeho boku. Cennil Urcunera poprosila, aby jí napsal dopisy pro Ælfrica, které by mu mohla odvézt. Vrátila elfovi také jeho meč Helegrist a zčernalý štít, které mu postavila k posteli. Zeptala se pak elfích kovářů, zda by pro ni neměli nějaký obyčejný meč a odpovědí jí byl slib, že se po něčem podívají.

Obrázek

Večer, když odpočívali na terase nad hučícími vodami, když za nimi přišla Eldalótë doprovázená Glorfindelem. Zatímco elfka byla zahalená ve svém lothlórineském plášti, který se rozplýval ve večerních stínech a mlze, zlaté vlasy vysokého Nolda zářily v posledních paprscích zapadajícího slunce jako zlato. Eldalótë se na Cennil usmála: „Přišla jsi o svůj meč, ale nemůžeš jet do nebezpečí beze zbraně.“ Odepnula si opasek s mečem ve vykládané pochvě, která byla tvarovaná do podoby stříbrných lístků. S úklonou jí ho podala a řekla: „Vezmi si zatím můj meč – jmenuje se Gwaew, v obecné řeči Vítr. Je to dobrá čepel, která mě už nejednou zachránila před jistou smrtí.“ Cardolanská dívka si prohlížela meč, ale odvětila: „Pak je to ale tvůj meč a měl by sloužit spíš tobě, nemyslíš?“ Elfka se laskavě usmála a řekla: „Trvám na tom. Tam, kam pojedete, se ti bude hodit více, než mě tady.“ Cennil přikývla, uklonila se a poděkovala: „Prozatím si jej tedy vezmu.“ Opasek s mečem si pak připnula přes svůj starý opasek.

Eldalótë se pak otočila k Ælfhild a podala jí luk po vzoru elfů z Lothlórienu, který se jmenoval Mallornlîr (v obecné řeči Píseň zlatého stromu). Byl vyroben ze dřeva mallornu a tětiva byla spletena z elfích vlasů. Když po ní éothéodská dívka přejela prsty, měla pocit, že slyší zdálky šustění zlatých a stříbrných listů. Ælfhild nenašla slova díků, proto se jen hluboce uklonila.

Pak postoupil vpřed Glorfindel, který podal horalovi elfskou jednoruční sekeru, kterou nesl. Měla trochu delší břit, než horalské sekery, na které byl Draugion zvyklý, ale když ji potěžkal, zjistil, že byla skvěle vyvážená. Byla pokrytá elfími motivy a na hlavici byly vyryty hvězdy. Vypadala starobyle, ale když prstem vyzkoušel ostří, objevila se krev. Ani neucítil, že se řízl. Elf se na tebe usmál: „Tato sekera byla vykována v hlubinách času v Menegrothu, Tisíci jeskyních, hlavním městě dávného sindarského království Doriath. Elfové té země se sami nazývali Egladhrim, tedy v obecné řeči „Opuštění“. Tato sekera se jmenuje Egolhathol, „Sekera toho, jež je opuštěn“. Doriathští Sindar dávali přednost kopím a sekerám před meči a ty jim dobře sloužily proti Morghotovým skřetům. Kéž i tobě dobře poslouží proti nepříteli z Angmaru!“ Pak s lehkým úsměvem dodal: „Jmenuji tě Přítelem elfů a kéž hvězdy ozáří konec tvé cesty.“ Na Draugionově obličeji se objevil lehce nesouhlasný výraz, ale odvětil pouze: „Děkuji.“

Pak se po několika okamžicích zeptal: „Je pravda, že jsi zažil časy Morgothových draků?“ Glorfindelova tvář potemněla, ale přikývl. Horal pak pokračoval: „Jsem přesvědčený, že Mórscaeda se do Cardolanu znovu vrátí. Je možné jej porazit?“ Noldo odvětil: „To ví jen Valar na svých trůnech. Elfům není dáno vidět tak daleko dopředu, ale proto byste se neměli odvrátit od své cesty. Znal jsem mnoho mocných válečníků ze starých časů, které draci zabili, vím tedy, jak nebezpeční tito tvorové jsou. Zda se Mórscaedovi postavit, nebo ne... není rada, kterou vám mohu dát – ta volba stojí před vámi a budete ji muset učinit sami za sebe.“

Obrázek

Eldalótë také předala Cennil dopisy, které Urucner nadiktoval – dva byly adresovány pro Ælfrica, jeden byl pro paní Rodwen a jeden byl pro paní Æthelflæd. Předala také elfův vzkaz, že ihned jak se bude moci posadit na koně, vyrazí za ní. Cennil se usmála: „Až vyrazí, ať si vezme na cestu do Carodlanu přátele, aby mu cestou nebylo smutno.“ Elfka ji objala a řekla: „Však se ještě uvidíme.“

Zatímco odpočívali v Roklince, dívka, kterou zachránili v Rhudauru, Brethiliel, se rozhlížela po divech Posledního domáckého domu, ale držela se často v Draugionově blízkosti. Možná podvědomě v cizím prostředí toužila po přítomnosti něčeho známého, čímž se pro ni horalé stali... a on na oplátku toužil po příbězích z domova, kde nebyl dlouhá léta a kam se možná už nikdy nemusí podívat. Stalo se tak, že je elfové často vídali spolu, zabrané v hovoru.

Obrázek

Krátce předtím, než chtěli vyrazit, dostali zprávu, že do Roklinky dorazilo několik carodlanských jezdců, mezi kterými byli také Teilin a Tuilind. Společníci je vyrazili s ostatními elfy přivítat a Tulind, která vezla na zádech meč (který se na ni zdál příliš velký), seskočila z koně a skočila do náručí Cennil. Teilin byl naproti tomu odměřený a chladný - ta změna Cennil, která očekávala starého a před ní věčně nervózního Teilina, úplně vyvedla z rovnováhy. Rytíř se na ni sotva podíval, když zamířili za panem Elrondem, aby jej seznámili s cílem cesty.

Zatímco seděli v místnosti a Elrond Půlelf naslouchal, vyložil Teilin, že zrádci mezi Dúnedain, kteří nesli odznaky poloviny masky, se pokusili zmocnit se Amon Nínim (Vrchu sněženek) a Barad Forn (Severní věže). Colfinirovi Mírnému, pánovi Vrchu sněženek, se s pomocí Ælfrica (který byl zrovna na návštěvě hradu na zpáteční cestě z lovu) podařilo svůj hrad uhájit. V boji byl zraněn, ale úspěšně spiklence s erby poloviny masky odrazili. Barad Forn naproti tomu padla do rukou nepřátel. Pan Caeleben byl v boji zabit a paní Lútherial musela uprchnout jen s hrstkou věrných. Nyní dlela nyní na dvoře paní Rodwen. O jejich dvou synech, Haldaerovi a Harthorovi (kteří se na sněmu pokusili ztlouct Draugiona, jen aby se se zlou potázali), nebyly zprávy a mělo se za to, že v řeži o hrad zahynuli. Draugion zabručel: „Barad Forn bylo plné zrádců už dávno předtím.“ Nijak se nesnažil tlumit hlas a vysloužil si za to od Teilina vražedný pohled.

Rytíř ale pokračoval a vyložil jim, že nepřátelé se očividně souběžným útokem na oba hrady pokoušeli odříznout Cardolan od Arhtedainu a tím od jakékoli pomoci ze severu. Díky rozhodnosti mužů z Amon Nínim a neočekávané Ælfricově pomoci se podařilo udržet jednu ze dvou hlavních cest otevřenou, přímá cesta z Hůrky do Cardolanu po Zelené cestě ale pro ně byla uzavřena.

Paní Rodwen vyslala Teilina, aby Cennil a Ælfhild našel a přivedl zpět ještě před jarem. Teilin věděl z dopisu, který mu Cennil poslala, že zamířili do Roklinky, vyrazil proto za nimi. Tuilind chtěla jít s ním a kromě zakování do želez nebyla jiná možnost, jak ji od cesty odradit. Vzali ji proto s sebou také. Teilin pro ni možná měl trochu slabost, protože si vzpomněl sám na sebe, když doprovázel Arnubêna na dobrodružství.

Obrázek

Když schůzka skončila, Teilin se omluvil a odešel si odpočinout, zatímco Tulind rychle zatáhla Cennil stranou, aby jí šeptem vyložil, že měla i jiný důvod, proč se připojila k Teilinově výpravě. Když šmejdila po chodbách Labutího hradu, zaslechla Ælfrica, když se bavil s Teilinem. Ælfric našel u jednoho z mrtvých spiklenců dopis, ze kterého vyčetl, že za útokem stojí zrádce „Naruthir z Vinyalondë“. Teilin věděl, že Cennilino skutečné jméno bylo Garthyril z Vinyalondë (jak zaslechl na sněmu)... a nedůvěřoval jí proto – Cennil byla totiž zřejmě spřízněna s vůdcem cardolanských spiklenců a známým zrádcem, tajila své jméno a její vysoké postavení u dvora paní Rodwen by vysvětlovalo, jak se nepřítel mohl dozvědět tolik o jejich plánech. Vše do sebe zapadalo a Teilin byl přesvědčen, že Cennil byla zrádkyní. Po příjezdu do Cardolanu ji měli zatknout a postavit před soud. Ælfric tomu zapáleně oponoval a Cennil bránil, ale souhlasil s tím, že by ji měli co nejdříve najít... a s ní třeba Urcunera, v jehož radu starý éothéodský jezdec doufal. Tulind neváhala a přidala se k výpravě, aby Cennil (o které ani na okamžik nepochybovala) varovala.

Jeden z carodlanských jezdců předal mezitím dopis od Ælfrica Ælfhild, která v něm našla varování o Teilinově záměru, které jí otec poslal (Kryštofův bod osudu). Po jeho přečtení ihned zamířila za Cennil a když spatřila obě dívky spolu, jen se s úsměvem zeptala: „Takže Tuilind ti už všechno řekla?“ Ukázala jí dopis, který dostala od svého otce, a společně prošly, co věděly. Cennil své kamarádce vysvětlila, že to co se dočetla v dopise byla pravda – věděla, že její rod byl poskvrněn zradou, proto doufala, že její skutečné jméno bude zapomenuto. Ælfhild odpověděla trochu zamyšleně, když si vzpomněla na vše, co se sama dozvěděla o svém původu: „Nikdo nemůže za svůj rod a svůj původ.“ Cennil jí pak vyložila, že chce zamířit zpět do Cardolanu... ale až na jih k Moři, kde by se mohla víc dozvědět o svém původu a snad najít nějaké důkazy, které by ji očistily v očích paní Roden. Chtěla vyklouznout a nechat Teilina v Roklince. Éothéodská dívka řekla prostě: „Neopustím tě. Pojedu s tebou.“

Když vše vyložili Draugionovi, řekl, že mu takové jednání přijde zbabělé, Cennil ale oponovala, že musí mít v ruce fakta, kterými by se mohla hájit: „Pokud budou ze zrady soudit mě, pak se ukolébají ve falešném pocitu bezpečí, zatímco skutečný zrádce bude stále na svobodě.“ I Ælfhild byla spíš pro to postavit se obvinění, ale také chápala, čeho se snaží Cennil dosáhnout a souhlasila nakonec s ní. Cennil napsala Teilinovi dopis, ve kterém mu vyložila, že se dozvěděla o důvodu, proč přijel do Roklinky, a ráda by se obhájila, ale nyní nebyla možnost, aby se nechala uvrhnout do žaláře ani na krátký čas – potřebovala nyní zjistit, kdo věděl o jejich původu a jaký její původ vlastně je. Slíbila mu, že přijede na Havraní pevnost obhájit se ihned, jak to bude možné, pokud byl ochoten jí důvěřovat a nebránit jí v odjezdu. Dopisy, které dostala od Urcunera pro lidi v Cardolanu raději předala Ælfhild, aby se dostaly na místo určení, i kdyby ona sama byla zatčena. Éothéodská dívka je přidala k dopisům, které si mezitím nechala vystavit od Urcunera a mistra Elronda, které se zaručovaly za Cennil a její skutky.

Zeptali se Brethiliel, zda chce jet s nimi, nebo s Teilinem zpět do Carodlanu. Dívka se podívala tázavě na Draugiona, který odvětil: „Neumím říct, jakým nebezpečím budeme čelit, ale jen to, že tě s námi budou spojovat, ti může v Carodlanu přitížit. Myslím, že bude lepší, když pojedeš zpět domů.“ Dívka nakonec přikývla a souhlasila s tím, že pojede s Teilinovou výpravou zpět do Cardolanu.

Obrázek

Zařídili, že si Urcuner pozval Teilina, aby zavzpomínali na staré časy... a stejně tak Rainiel a Celgion navštívili carodlanské s dorwinionským ohnivým vínem. Mezitím si společníci potichu osedlali koně a vyklouzli k Roklinky. Zamířili na jih podél Bouřné, jejíž tok je měl dovést až Moři a přístavu Lond Daer.

Druhého dne poté, co vyrazili z Roklinky, zaslechli za sebou dusot kopyt a zahlédli postavy v černých pláštích míhat se mezi stromy. Zdálo se, že nepřátelé, které mysleli, že nechali za sebou, je opět dohnali...

(Tentokrát jsme začínali později a čelili jsme technickým problémům při hře, takže jsme toho nestihli odehrát tolik, kolik bychom rádi... navíc jsme tentokrát vůbec neházeli, ale i tak se příběh docela posunul. Uvidíme, zdali příště uniknou pronásledovatelům, co zjistí Cennil u Moře o své minulosti a jak zareaguje Teilin na jejich zmizení...)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Odpovědět

Zpět na „Vaše hry - příprava, rady, zápisy“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host