Tak jsem zase jednou za rok pařil

[York]

Freeformové hraní obvykle vyžaduje GMa, který má s RPG nemalé zkušenosti a místo aby hru vyvažovala pravidla, tak ji vyvažuje on sám. Což je právě skvělé pro nováčky, že mohou udělat cokoliv dle vlastní představivosti a nemusí se zabývat pravidlovou formulací.

To není úplně pravda, bereš to z pohledu DnDčkaře. Dá se hrát i tak, že vyvažování vůbec není součástí hry. Třeba když řešíš detektivní zápetku, jde ti o to prožít si love story, hraješ za supermana, nebo něco podobného. Ne všechna RPGčka a příběhy v nich jsou nutně postaveny na řešení problémů silou.

Taková hra se taky moc nestotožňuje s filozofií boj jako sport

To máš pravdu, ale to ani s přístupem combat as war. V obou případech je důležité překonávání objektivně vyjádřených překážek a to čistý freeform z principu nedělá.

Jednak bych stejně radši, kdyby ty věci napadaly mě

Však ony napadají tebe. Viz třeba akce tvojí postavy na můstku droidské lodi. Ostatní hráči ti dali potřebný kontext, ti jsi pak přišel s chytrým řešením situace. To je přesně ten stejný princip.

druhak se snad nikdy nestalo, že bych vešel do místnosti, uviděl neznámé npc a někdo prohlásil "a je to tvůj otec", leda by ten někdo byl vypravěč.

To ne, ale mnohem spíš tě něco takového napadne, když společně brainstormujete otce tvé postavy a v další scéně Vypravěč nahodí: "Ten chlap za barem vám připadá povědomý, kdo z vás ho znáte?" než když to máš zapojit do klasické připravené hry.

[ShadoWWW]

York: To vyvažování jsem nemyslel ani tak z hlediska síly v boji (tam AD&D taky neexcelovalo), jako spíš hry jako takové. Aby se všem dostalo přiměřeně stejné pozornosti, aby jeden hráč nebyl znevýhodňován na úkor druhého atd. Zkráka aby se minimalizovala chyba lidského faktoru. I když jsem názoru, že GM by měl mít vždy poslední slovo, tak pravidla a kostky fungují jako nestranný arbitr, což je u člověka, zvlášť v dlouhodobém měřítku, téměř nemožné.

[York]

York: To vyvažování jsem nemyslel ani tak z hlediska síly v boji (tam AD&D taky neexcelovalo), jako spíš hry jako takové. Aby se všem dostalo přiměřeně stejné pozornosti, aby jeden hráč nebyl znevýhodňován na úkor druhého atd.

Zrovna tohle ale tradiční RPGčka mimo souboj mechanicky vůbec neřeší.

[eerieBaatezu]

Freeformové hraní obvykle vyžaduje GMa, který má s RPG nemalé zkušenosti a místo aby hru vyvažovala pravidla, tak ji vyvažuje on sám. Což je právě skvělé pro nováčky, že mohou udělat cokoliv dle vlastní představivosti a nemusí se zabývat pravidlovou formulací.

Taková hra má samozřejmě i svá proti. Například u dlouhodobějšího hraní začíná být vyvažování pro GMa pěkná dřina. Taková hra se taky moc nestotožňuje s filozofií boj jako sport. Taky mám zkušenosti, že skupina úplných začátečníků bez zkušeného GMa má většinou problém uchopit freeformové, nebo spíš rules-light hry, protože dávají příliš mnoho nejasných voleb.

V každém případě, u nováčka je dobré držet se v prvním sezení v obecné, popisné rovině. Nezahrnovat ho zdlouhavým vysvětlováním herních mechanismů, ale spíš obecně nastínit možnosi a řešit mechanismy za něj a do pravidel ho zasvěcovat postupně. Ne nadarmo se říká, že core booky nejsou určeny pro začátečníky. Pro ty jsou určeny nejrůznější light verze a starter sety s tenkými pravidly.

Každopádně gratuluji, že se ti podařilo zaujmout novou hráčku a že jsi ji dokonce nadchl pro další hraní.

Díky. Já sám jsem rád, že se to vyvedlo už vzhledem k faktu, jak téměř nulový čas jsem na přípravu měl. Je fakt nepohodlné nevědět, kam to spěje. Vůbec bych chtěl vědět jak tenhle aspekt hry zvládají jiní GM, kteří vedou hry bez přípravy Hledal jsem balanc mezi tím, aby bylo patrno, že jsem to já, kdo GMuje, že se věcí nedějí náhodně, že je to celistvý, daný svět (přestože jsem tedy naprostou většinu věcí na místě brainstormoval ) a zároveň jsem chtěl, aby hráči cítili volnost dávat vlastní nápady do hry. Zase paradoxně slečna, co to nikdy nehrála, generovala ten obsah nejvíc snadno, protože prostě vyprávěla, kudy cesta po které jede vede, jak je náhodné npc její otec , zato DrDo hráč si prostě raději nechal věci vypravovat, prostě zřejmě zvyk. U takových typů hráčů a her to zase funguje tak, že se hráč zeptá, "a není tady náhodou věc XZ, a není tady náhodou potok?" a GM: "ano", ale nic moc víc se většinou neřekne.

Co je hlavně na hráči je věc, že prostě musí chtít něco řešit a ne "dlabu na to, to mě nezajímá".

Jinak souhlasím s Yorkem, že to balancování, které jsi měl na mysli, vlastně tradiční rpg neřeší.
A v ADnD herní balanci by stejně bylo podivné, aby se postavy na cca 3. úrovni dostaly do 4. kruhu Pekla, stejně tak odehrát obklíčení pekelníky a celestialy podle pravidel, tak by jim všem taky trpaslík asi těžko proklouznul pod nohama a byl schopen utíkat před nimi tržištěm a po střechách a tak. To bylo vyloženě cinematické a úplně proti pravidlům DnD, radši si ani nebudu hledat, jakou rychlost takové okřídlené potvory mají. Na druhou stranu jsem se snažil mu naznačovat, že stojí proti mocným nepřátelům a řečmi typu "to nestačí, dohánějí tě, co ještě děláš?" jsem mu dával najevo, že se musí sakra snažit, aby byl schopen před nimi zdrhat a navíc to zase generovalo obsah, protože se muselo vymýšlet co a kdo přesně na tom tržišti je, atd.
Když jsem něco usměrňoval, jako že je to moc silné, tak jsem zároveň říkal proč a hráč mohl hned reagovat a někdy se dojde k tomu, že jsem ho to nechal udělat. Někdy jsem ale řekl, že takhle to nejde a hotovo, překvapivě se nikdo nevztekal.

To, že jsou Core pravidla pro pokročilé hráče mě nikdy nenapadlo. Ve starších edicích žádná zjednodušená úvodní pravidla nebyla a hlavně v té době byl každý kdo to hrál pařan počítačových her, a číst takové pravidlové příručky pro něj byla nejzábavnější věc na světě, tak to všechno ovládal jako když bičem mrská.

Taky zpětně přemýšlím, co se soubojem. Kdyby tam nějaký byl minule, tak to okecám cinematicky (ani bych si neházel). Ale do budoucna, až to budou chtít trochu jako to PC rpgéčko, se musím zamyslet. Třeba ty souboje z videa vývojářů... Oni to sami moc hrají na osekávání HP a jejich útok je "flurry of blows" a já jen "wtf?, to je nuda". To soubojové video z 5e, nad kterým se všichni lidi na en world tak rozplývají, je o něco lepší, ale i tak nevím, zda bych nakonec nešel do více DrD2/Fate2 stylu soubojování.

Tohle jsou zrovna ty věci, co bych chtěl umět ve hře dělat, ale vůbec to neumím. (: Holt ne každej dokáže tak rychle a pohotově zareagovat na aktuální situaci ve hře.

Já jsem taky zvyklý nechat si věci vyprávět, pokud jsem hráč a hledat řešení, než hlásit, kdo je můj otec. Je to o tom prolomit mind-set a začít hlásit, co tě napadne. Ale mě osobně ten DrDo způsob vyhovuje.

přirozeně bez bitek

Kéž by tohle byla pravda...

Jak to myslíš?

[York]

Vůbec bych chtěl vědět jak tenhle aspekt hry zvládají jiní GM, kteří vedou hry bez přípravy?

Že by sis třeba přečetl ten canc, kterým tu všechny už nějakou dobu otravuju?

Jinak odpoveď je na to celkem jednoduchá - když to hráči nedělají rovnou sami, tak se jich prostě ptej. "Znáš to tady?" "Jak to tu vypadá?" "Co by podle vás udělal kapitán stráže, když by mu někdo přišel nahlásit vraždu druidskou berlou?" Pak je teda ještě potřeba odpovědi opravdu použít, protože když to všechno zahodíš, příště už hráči odpovídat nebudou. Ale to předpokládám zvládáš.

Podrobnosti s příkladama a radama k vedení hry a hraní postavy najdeš v tom pdfku.

[Pieta]

Však ony napadají tebe. Viz třeba akce tvojí postavy na můstku droidské lodi. Ostatní hráči ti dali potřebný kontext, ti jsi pak přišel s chytrým řešením situace. To je přesně ten stejný princip.

Jenže to je pro mě tak náročný, že když se o to snažím, tak pak za večer dám dohromady tak dvě smysluplný rozhodnutí, jak v těch SW. (-:

To ne, ale mnohem spíš tě něco takového napadne, když společně brainstormujete otce tvé postavy a v další scéně Vypravěč nahodí: "Ten chlap za barem vám připadá povědomý, kdo z vás ho znáte?" než když to máš zapojit do klasické připravené hry.

Jenže to je přece jen něco jiného; nejde mi o to, jestli společně ve skupině vytvoříme zajímavou hru, ale o to, že je pro mě osobně těžký vnášet do hry nečekaný rozhodnutí.

Nicméně možná už není třeba se v tomhle víc pitvat, přece jen je to eerieho vlákno a ne moje psychoporadna. (-;

[York]

Jenže to je pro mě tak náročný, že když se o to snažím, tak pak za večer dám dohromady tak dvě smysluplný rozhodnutí, jak v těch SW. (-:

Však to je tak akorát, když bys od boku střílel super nápady každou minutu, tak by za chvilku zevšedněly a nikdo by je pořádně neocenil

Nehledě na to, že máš u stolu další 2 hráče + Vypravěče. Když každý přijde se dvěma skvělými nápady za večer, tak o ně rozhodně nouze nebude.

[Jerson]

Přečetl jsem si, hezký zážitek. Musím říct, že jsem podobným způsobem zavalil pravidly svou (nynější) manželku při hraní DrD2, i když jsem se to snažil omezit (nebyl jsem PJ) a už se během hry nechytla. Máš docela štěstí, že jsi narazil na fantasy pozitivní slečnu, která pobrala svět

Pár poznámek okolo:

což chápu jako tvoje vyjádření, že ke hraní RPG netřeba inteligence. S tím si dovoluji nesouhlasit - krajně do extrémů vzato. I když nebudu zajíždět do filozofických debat, jestli k fantazii je inteligence potřebná, potřebuje hráč ke hraní srozumitelně a pochopitelně komunikovat se spoluhráči a Vypravěčem, což u hodně nízké inteligence bude nejspíše problém.

S tímto nesouhlasím. Můžeme si namlouvat, jak jsme jako hráči RPG inteligentní, a proto máme fantasii, ale už vycházíš z přebraného vzorku. Zažil jsem několik velmi inteligentních lidí, kteří neměli prakticky žádnou fantasii, takže nedokázali hrát prakticky nic. A naopak lidi, o kterých sem tam někdo řekl "je maličko pomalejší/jednodušší" a ti naopak hráli v pohodě a fantasie měli dost. Navíc to musí být dost specifická fantasie (o tom jsem psal jinde.)
To že s hlupákem se hraje těžko je úplně jiná otázka.

Když jsem naznačil, že uvolňuji své GM otěže a je možnost přidávat do fikce vlastní nápady, tak mluvila víc, než kamarád, který je zvyklý na DrDo, že mu PJ všechno říká.

Předtím jsi řekl, co všechno nesmí hráči sami rozhodovat? Když jsem hrál u ohně s kamarádem, který chtěl RPG zkusit, tak on byl schopen nejen okamžitě vymyslet pár věcí o své postavě, ale i o postavě dalšího kamaráda, který se naopak do hry moc nehrnul a nenapadalo ho vůbec co by měl hrát a co by měl umět (a přitom je to velmi chytrý kluk, jen nemá tento typ fantasie, viz výše) Občas mi přijde, že zapojovat vlastní nápady do hry je pro mnoho hráčů dost přirozená věc, a klasické hry je v tomto značně omezují (až odrazují).

Jen mi není jasné, jak mohla poznat svého tatíka, když ho - podle vlastních tebou převyprávěných slov - nikdy nepoznala Vysvětlila to nějak?

Další věc byla, že i v situacích, kdy by DnDčkaři už vytasili zbraně, tak to kámoš neudělal, protože prostě jsme HP a bonusy a nic neměli napočítané, takže v tom módu vůbec neuvažoval a všechno jsme odehráli přirozeně bez bitek.

Když neakcentuješ bojové statistiky, pravidla pro boj a parametry zbraní (třeba tím, že je nijak zvlášť nedefinuješ), klesá počet soubojových situací zhruba na třetinu, a to i s hráči, kteří v jiných hrách normálně bojují. Měly jejich postavy u sebe nějaké zbraně, zejména ta slečna? To je další faktor - když má postava u sebe bouchačku, tak po ní hráč ve vyhrocené situaci nakonec sáhne. Ale pokud umí bojovat jen magií, nemusí ho vůbec napadnout použít ji k boji.

mnohem spíš tě něco takového napadne, když společně brainstormujete otce tvé postavy a v další scéně Vypravěč nahodí: "Ten chlap za barem vám připadá povědomý, kdo z vás ho znáte?" než když to máš zapojit do klasické připravené hry.

tohle je tvůj oblíbený styl, ale osobně ho nemám rád a nedoporučuju, protože dokáže zaseknout jak nové, tak zkušené hráče. Jsou hráči, kteří zcela přirozeně řeknou "Jdu za barmanem a řeknu ´Ahoj Joe, máš pro mě ten vzkaz od Billa?´, a jsou hráči, kteří znalost barmana nepřiznají ani po otázce. A úplně nejhorší je, když se na takovou otázku ozvou dva hráči, kteří o barmanovi v daném okamžiku udělali představu, nicméně vzájemně nekompatibilní. Pak se musí dohodnout, co tedy platí, a některé věci narušují plynulost celé hry, protože se hráči nedokážou své představy úplně vzdát. (Třeba když jeden vymyslí, že jeden společný nyní mrtvý kamarád byl poměrně fanatický voják, zatímco pro druhého byla jeho vojenská kariéra jen zástěrka pro pašování ukradeného materiálu.)
Celkově je to velmi odlišné od toho, kdy hráč celkem přirozeně nadhazuje skutečnosti hry bez nějakého pobízení, a tím k tomu navede i ostatní.

Je fakt nepohodlné nevědět, kam to spěje. Vůbec bych chtěl vědět jak tenhle aspekt hry zvládají jiní GM, kteří vedou hry bez přípravy Hledal jsem balanc mezi tím, aby bylo patrno, že jsem to já, kdo GMuje, že se věcí nedějí náhodně, že je to celistvý, daný svět (přestože jsem tedy naprostou většinu věcí na místě brainstormoval ) a zároveň jsem chtěl, aby hráči cítili volnost dávat vlastní nápady do hry.

Podle mě je to o zvyku. Dřív jsem taky musel mít všechno naplánované a snažil jsem se hráče nacpat do připravených situací, pak mi došlo, že můžu být překvapován vývojem situace stejně jako oni. Samozřejmě je to jednodušší, protože hraju téměř historický setting, takže všichni mají alespoň zhruba představu, co je možné a co ne, ve fantasy by se celistvost světa udržovala mnohem hůře, zejména když by hráči do hry přímo vkládali vlastní nápady. Párkrát jsem to zkusil a nepodařilo se mi to, takže se ani nedivím, že jsi se cítil nepohodlně.

Co je hlavně na hráči je věc, že prostě musí chtít něco řešit a ne "dlabu na to, to mě nezajímá".

To je zase otázka, jak postavíš zápletku. Pokud postavu něco ohrožuje, bude to muset řešit tak jako tak. Nefunguje to jedině v případě, že hráči na jeho postavě nezáleží, nebo když se chce nechat vláčet potížemi a ráchat se v nich.

Já jsem taky zvyklý nechat si věci vyprávět, pokud jsem hráč a hledat řešení, než hlásit, kdo je můj otec. Je to o tom prolomit mind-set a začít hlásit, co tě napadne. Ale mě osobně ten DrDo způsob vyhovuje.

Já bych třeba řekl "Je neuvěřitelně podobný mému otci", abych dal Vypravěči možnost se rozhodnout, zda to můj otec fakt je, nebo ne - pro případ, že by s ním na základě už řečených věcí měl jiné plány, tak aby je nemusel měnit.

Nicméně jsi vynechal, jak ta situace vlastně dopadla, jak se ti hrálo takové nečekané setkání?

[Nekra]

Ne, Jersone, vždyť jsem psal, že to by byla filozofická otázka. Chtěl jsem tím vyjádřit, že RPG nemůže hrát každý retard.
(I když to zní dost urážlivě.)
Co jsem si našel, tak mentální retardace je pod IQ 70. A myslím, že bylo nějaké rozdělení do 3 pásem, kdy ti nejchytřejší retardi byli vychovatelní a omezeně vzdělatelní, ti další omezeně vychovatelní a ti nejhloupější nebyli ani vychovatelní.
A např. u lidí, kteří nejsou ani omezeně vychovatelní, silně pochybuji, že by byli schopni hrát RPG i sami mezi sebou.

Záleží taky na tom, co si představuješ pod tím "jednodušší" lidi.

Nemyslím si, že by mezi hráči RPG byli samí géniové s IQ nad 140 (to bych tu ani neměl co dělat, i na Menzu jsem moc blbej). Ale u hodně nízkého IQ bude ta dorozumitelnost hodně složitá či mizivá.

A taky - co je to "hlupák"? On je rozdíl mezi hloupými hráči a zlými hráči. Zlý hráč, který něco (hru např.) záměrně kazí, ale je inteligentní, je snad horší než příjemný člověk, který má problém některé složtější věci pochopit.
(Zlomyslný prudič nemusí být nutně hloupý, ale bude hodně otravný.)
Tím si chci vlastně ujasnit, jestli když píšeš "hlupák" tak tím myslíš "zlomyslný/otravný prudič".

[Jerson]

Opravdu mě nenapadlo, že to myslíš takhle doslova - když Eerie napíše "není to potřeba", ty si to vyložíš jako "není potřeba inteligence" a rozvíjíš myšlenku stylem "není potřeba žádná inteligence."

Dál to nechci řešit, a už vůbec ne v tomto tématu.

[York]

Jsou hráči, kteří zcela přirozeně řeknou "Jdu za barmanem a řeknu ´Ahoj Joe, máš pro mě ten vzkaz od Billa?´, a jsou hráči, kteří znalost barmana nepřiznají ani po otázce.

Pochopitelně je potřeba upravovat postup podle toho, s kým hraješ. Tomu prvnímu už dál nemusíš nadhazovat nic (a on prozměnu pochopil, že o jeho nápady stojíš, takže ideální situace), tomu druhému můžeš zkusit položit otázky jinak - třeba ho nechat popsat dětství postavy a zeptat se ho, jestli mu bude vadit, když něco z toho použiješ.

A úplně nejhorší je, když se na takovou otázku ozvou dva hráči, kteří o barmanovi v daném okamžiku udělali představu, nicméně vzájemně nekompatibilní.

Právě naopak, z toho vznikají úplně nejlepší momenty, pokud to obojí použiješ (a hráči s tím souhlasí) a oba znají tu samou osobu, ale každý jinak. Už se mi to párkrát stalo.

Celkově je to velmi odlišné od toho, kdy hráč celkem přirozeně nadhazuje skutečnosti hry bez nějakého pobízení, a tím k tomu navede i ostatní.

To určitě ano, ale aby to fungovalo, tak musíš takového hráče mít. Když nemáš, pořád není nic ztraceno - můžeš zkusit třeba něco z toho, co ti nabízím.

[eerieBaatezu]

@York: Jsem to přečetl, podnětné čtení, některé rady jsou fakt dobré. Já se tak nějak snažím balancovat na hraně přípravy a volnosti. Ale to, co píšeš, je pro úplnou volnost asi velmi funkční, zkusím si udělat stručný výtah hesel a nějaké hraní dát fakticky úplně free, snad to nepokazím.

Jen mi není jasné, jak mohla poznat svého tatíka, když ho - podle vlastních tebou převyprávěných slov - nikdy nepoznala Vysvětlila to nějak?

Jj.

"úplně mě zarazí ta podoba, stojím jak přimražená a nedostává se mi slova"

Řekla, že má v obličeji velmi charakteristické rysy, že jsou si velmi podobní. Samozřejmě jsem mohl říct, že je to náhoda, nebo že je to strejda, ale to by byla škoda, když to tak klidně dává smysl a navíc to na nás vypálila tak nečekaně, že nás to dostalo, protože o tom nikdo absolutně neuvažoval. Navíc ze života vím, jak mi všichni říkají, jak jsem fakt moc podobný na dědu a mě to přitom nikdy nenapadlo, ale znám ho jen z fotek, ale i tak.

Měly jejich postavy u sebe nějaké zbraně, zejména ta slečna?

Jj, zloděj dostal dýky a krátký luk a ona měla hůl a malý nožík. Co si pamatuji, tak akorát on použil dýky... k zastrašování.

Nicméně jsi vynechal, jak ta situace vlastně dopadla, jak se ti hrálo takové nečekané setkání?

Já povídám, že na ní kouká, ale nejeví známky toho, že by mu něco došlo... A ona, "to je dobře, já toho že je můj otec, ale neví o tom, ještě využiju" (ona přemýšlela dost strategicko/machinačně, k u čehož se teď musím zastavit).

Tohle bylo podruhé za poslední dvě sezení, co jsem měl, kdy jsem hrál s novým člověkem. O prvním jsem se už rozepisoval. Každého koho potkal zabil, okradl ho a zapálil mu barák. Hrál za elfa kouzelníka a při popisu postavy při vymýšlení nepadlo o podobném chování ani slovo. Ale se mi zdá, že na podobné lidi narážím poměrně často, jak se dostanou do fiktivního světa, tak se začnou chovat jak utržení ze řetězu. Nebudu to nějak psychologizovat, i když názor na to mám. Podobně zase tahle slečna si vymyslela dobráckou polo-vílu a po nějaké hodině hraní už sebereflektivně se smíchem prohlásila, že to prostě nezahraje, že bude muset hrát samu sebe (strategicko/machinační). Nebudu ze sebe dělat svatouška, kdysi jsem ve fikčních světech dělal taky mnohokrát věci stylem účel světí prostředky, až v poslední době jsem schopen pořádného vcítění se a hraní citlivých etických nuancí. Prostě mě vždycky překvapí, jaké má člověk často tendence při hraní ve fiktivním světě.

Jinak situaci s tatíkem jsem pak dál moc nerozehrával, protože mi to přijde jako hodně silný příběhový bod, ke kterému bych si chtěl něco raději předpřipravit. Už jen to, že jsem mu spřáhl minulost s tím pekelným vévodou, byl dobrý prohlubovák charakteru a případná linka k rozvedení. Ale ona se k tatíkovi pak chovala fakt jakože dost dobře to hrála, že ví, kdo to je, ale že on to neví.

Já bych třeba řekl "Je neuvěřitelně podobný mému otci", abych dal Vypravěči možnost se rozhodnout, zda to můj otec fakt je, nebo ne - pro případ, že by s ním na základě už řečených věcí měl jiné plány, tak aby je nemusel měnit.

Jj, ale ona to hrála fakt energicky, někdy než jsem stačil něco říct a zároveň jsem jí nechtěl skákat do řeči, byly už akrty na stole. Tak naštěstí to snad pokaždé přineslo jen vítané zpestření. Vetoval jsem nápad asi jen dvakrát a to ještě tak, že jsem to přeupravil, ale nezahodil.

Párkrát jsem to zkusil a nepodařilo se mi to, takže se ani nedivím, že jsi se cítil nepohodlně.

Ta nepohodlnost pramenila z toho, že jsem to chtěl dračákovsky vyprávět, ale přitom neměl tu přípravu. Tzn. jsem je poslal někam do Sigilu hledat něco, co jsem sám nevěděl, co to je, kde to najdou, koho při tom potkají, apod. Některé věci prostě člověku vyskočí v hlavě hned, třeba když jdou do Sigilu, tak je nasměruje do Márnice, protože tu znám z PlaneScape Torment, ale jindy když člověku asociace a věcmi nenaskočí, tak to musí přímo za běhu vymýšlet, to je kotel.

Třeba když byli v Plane of Air, tak je vyzvedla loď a teď jak se to mohlo stát bez domluvy a čehokoliv, tak mě napadlo a kapitán říká, že má v kajutě zvon a ten prý až zazvoní, tak má ihned dojet na smluvené místo. Tak jsem si v hlavě propojil, že ho musel dostat od někoho, jako součást toho pekelného plánu, jak mocné planární bytosti nemohou do Sigilu, tak to musí nějak obcházet a tak vlastně oni (postavy) jsou najedou taky dalším článkem, co se do toho řetězu dostal, jak to má vévoda vymyšlené, aby dosáhl svého cíle, a prostě takhle mi to jezdilo hlavou, aby to na venek dávalo smysl.

A taky hustá věc je, když hráči přemýšlí jak to je, logicky vyvozují závěry a já jen "sakra, tohle mě nenapadlo, jak to teď udělat?"

Opravdu mě nenapadlo, že to myslíš takhle doslova - když Eerie napíše "není to potřeba", ty si to vyložíš jako "není potřeba inteligence" a rozvíjíš myšlenku stylem "není potřeba žádná inteligence."

Dál to nechci řešit, a už vůbec ne v tomto tématu.

Hlavně, jak už jsem psal v mém druhém postu, je to úplně jinak, že to Nekra z mé špatné formulace pochopil.

[Arten_CZ]

Vůbec bych chtěl vědět jak tenhle aspekt hry zvládají jiní GM, kteří vedou hry bez přípravy?

Já hraju v podstatě pouze hry bez přípravy (nebo s minimální přípravou do několika řádků na celé tažení). K hře bez přípravy ale přistupuju odlišně, než jak popisuje York.

Zkoušel jsem hrát dle Yorkova návodu, ale u nás nezafungoval. Hráči nechtěli příběh tvořit, oni jej chtěli hrát. Mě se osvědčilo hráče šokovat a tlačit je (v pozitivním slova smyslu) k reakcím. Dokud hráči vědí, co chtějí dělat, tak jim tvořím v podstatě standardní popis prostředí (shánějí mapu, popíšu jim městečko, kartografův krámek), jakmile se dostanou do stavu, že nevědí, vyvolám situaci, na kterou musí reagovat. Inspiraci beru v akcích, které postavy už prodělaly a kdy hráči ještě věděli, co chtějí dělat (kupovali mapu, tak asi něco hledají). Důležité je nahodit situaci tak, aby nebylo možné se jí nevěnovat nebo se jí vyhnout. Ideálně postavit situaci tak, že pokud postavy něco neudělají, tak vše, o co se doposud pokoušeli, je ztraceno (z mapy cítí silnou magii, někdo je sleduje a kartograf jim prodává mapu až s podezřelou slevou). Nahazuju udičky a čekám, na kterou se postavy chytnou (Budou řešit magii? Všimnou si sledování? Bude je zajímat, kde kartograf mapu vzal a proč ji prodává právě jim?). Pokud se nechytnou, stane se něco šokujícího, na co reagovat budou muset (mapa se začne nafukovat a kartograf skočí za stolek v obavě před budoucím výbuchem). V každém momentě jsou buď hráči chyceni, nebo před nimi plavou samá neodolatelná sousta.

[eerieBaatezu]

Jenže to je pro mě tak náročný, že když se o to snažím, tak pak za večer dám dohromady tak dvě smysluplný rozhodnutí, jak v těch SW. (-:

Si myslím, že to moc dramatizuješ a sám přitom dokážeš dělat to samé, jako ta holka. Ber to v kontextu, ona měla přímo vymyšleno, že ji tatík opustil a že ho nikdy nepoznala, čili i jako hráčka to třeba mohla mít dost na paměti. Když máš nějaký silný prvek své postavy v hlavě, tak je mnohem lehčí ho vidět zasazený na vhodném místě do hry. I když samozřejmě jí do hlavy nevidím a třeba to tam fakticky tak jako vypálila z ničeho nic. Je fakt, že nápadů měla dost. Ale takových zásadních taky neměla o moc víc, že ty s těma dvěma za hru.
Já bych tatíka taky nezahlásil, protože jsem odchovaný dračákem a čekal bych, kdy mi PJ sdělí, že jsem ho právě potkal, nebo něco naznačí, přičemž v jeho hlavě je to dané NPC prostě můj tatík, ale ona měla očividně úplně jiný mind-set, jak nic takového nikdy nehrála. Možná, že o tom to dost je.

Předtím jsi řekl, co všechno nesmí hráči sami rozhodovat?

To jsem vůbec neříkal, ale nebyl s tím problém, tak nějak intuitivně cítili, jak moc toho přidat, aby nenabořili to, co se dělo. Což bylo vlastně zvláštní, takové instinktivní vycítění, co už by bylo moc. Čili klidně tam nahlásila toho fotříka, ale nic typu, co se děje při placení fate pointu jako "přidám si vlastní řešení záhady / novou stopu, apod."

Hráči nechtěli příběh tvořit, oni jej chtěli hrát.

Jj, přesně tohle bylo i u nás. Chtěli mít pocit, že hrají sled událostí, co se jim děje v tom světě a ne, že si to sami vymýšlí. Právě v tom je to obtížnější. Možná si udělám nějakou sand-box mapu nebo tahák s nápady do světa tak, abych měl nějaké záchytné body, které mi pomohou přicházet s nápady. Jako třeba když jsem v týdnu předtím četl o Plane of Air nebo Mortuary v Sigilu, tak jsem to tam prostě zapojil, jako místa, kam se bude ubírat příběh, který je právě pro postavy aktuální. Prostě vlastně klasický old-school přístup random tabulek na inspiraci.

[York]

Hráči nechtěli příběh tvořit, oni jej chtěli hrát.

Jj, přesně tohle bylo i u nás. Chtěli mít pocit, že hrají sled událostí, co se jim děje v tom světě a ne, že si to sami vymýšlí.

Tak ono mě trvalo několik let, než jsem svoje hráče přesvědčil, abychom to vůbec vyzkoušeli formou oneshotu. Pravda ale v té době jsem si to ani já nedokázal moc představit, zatímco teď k tomu existuje sepsaný návod, který si hráči mohou předem přečíst.

Chci tím každopádně říct, že tohle se moc nedá bez vyzkoušení představit, a tudíž ani posoudit.