Stíny Angmaru

Sekce, v níž se věnujeme našemu hraní. Můžete zde poprosit o pomoc s přípravou kampaně nebo dobrodružství, konzultovat svou postavu, a samozřejmě se podělit o zápisy z her, které již máte za sebou.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10458
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 29. 5. 2015, 07:57

Pepa píše:Zápisy jsou skvělé a těším se na další pokračování. :clap:
Moc díky! :wink:
Pepa píše:Jenom se docela divím, že se vám chce počítat jednotky na úplné jednotlivce ("zahynulo 8 koní ze 42"), ale při hře pak stejně nepoužijete na bitvu armád stress boxy (které by navíc ztráty pěkně dokázaly vystihnout).
To počítání jednotek na jednotlivce se ve hře vůbec neřeší - když se podíváš, tak takhle vyčíslené ztráty dávám vždycky až po hře (při které to řešíme všehno hodně zhruba). Myslím, že hráči z toho taky nejsou úplně nadšení, jen jsou moc slušní na to, aby mě s tím poslali do háje. $lol$

Tohle přesné dopočítání je víc než co jiného součást mého přemýšlecího procesu, kdy se mi nad tím takhle konkrétně lépe uvažuje a můžu snáze odhadnout, jak ta bitva z hlediska ztrát dopadla (na základě odehraného). Samozřejmě bych to mohl zjednodušit a dávat nějaké zaokrouhlené výsledky... ale přijde mi škoda tam ty čísla nedat, když už je jsem k nim na papíře došel. Ve hře se pak v zásadě neprojeví, kluci to mohou s klidem ignorovat a snad jim moc nevadí, že jdu až takhle do hloubky.
Pepa píše:Čili vlastně jak probíhá nebo kdy končí ta bitva? To si vypravěč řekne: "Hráči musí uspět X-krát, než se nepřátelé rozprchnou," nebo to je posuzováno GM-fiatem, nebo jakoby nějak fikčně?
V zásadě to řešíme fikčně, i když beru v úvahu i kolik stress boxů která strana způsobila té druhé (v poslední bitvě třeba ty drtivé Ælfricovy nájezdy dost rozhodly bitvu, která by jinak byla mnohem delší a krvavější). Pro sebe mám určitou představu, kolik by armáda měla vydržet, ale řešíme to podle situace na bojišti... fikce tady má určitě přednost před pravidly.

Pepa
Příspěvky: 2798
Registrován: 25. 5. 2013, 14:00

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Pepa » 29. 5. 2015, 09:22

Ecthelion píše:...fikce tady má určitě přednost před pravidly.
Tak v tom případě tedy klobouk dolů. Hrát bitvu armád bez pravidel by zvládl asi málokdo :)

Uživatelský avatar
boubaque
bubák; Moderátor
Příspěvky: 5370
Registrován: 2. 10. 2006, 18:49
Bydliště: Brno/Ostrava
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od boubaque » 29. 5. 2015, 12:03

Pepa: Nevím, jak přesně to Jonáš dělá, ale má tam nějaké stress boxy, kterými se v základu řídí, a k tomu přidává vliv fikčních následků akcí (prolomení linie, zastrašení, zatlačení do nevýhodných pozic, zabití či zranění velitele apod.), které můžou např. způsobit, že se vojáci obrátí na útěk, i když "stressboxově" třeba ještě mají převahu. Jak přesně pak Jonáš počítá ztráty, netuším, ale roli v tom určitě hraje právě rozdíl jednotlivých hodů.
Když se kácí les, lítají kopí — sv. Vojtěch
Bezejmenný hrdina (vlastnoruční komiks)last.fm
Hraju/vedu: FATE / Příběhy Impéria, DnD5e; Další, oblíbené hry: Primetime Adventures, Mountain Witch
Hrstka: Star Wars – pilot Aliance Grraugh (Stř: 3 (-1dluh), Pil: 3 (-1dluh), Osob: 2, Voj: 1); R5-K9 (motory, střelba, skok); rolz.org

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10458
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 30. 5. 2015, 09:46

Cesta do Roklinky (dvacáté druhé sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Po bitvě se okamžitě začalo se sbíráním zraněných a shromažďováním mrtvých k pohřbu. Teilin také přežil. Držel se celou bitvu vedle Arnubena a držel cardolanský prapor. Několikrát ho musel bránit přesile skřetů, kteří se probili až k němu, přesto ani jednou vlajka neklesla. Udržel ji celou dobu hrdě ve vzduchu. Po bitvě byl tak unavený, že ho museli sundat z koně a rozevřít mu prsty, které se mu v křeči sevřely kolem tyče praporu.

Sbírání zraněných, pohřbívání mrtvých a příprava arnorských sil trvala dva celé dny. Šedivý maršál Firgor celou tu dobu obcházel ležení jako medvěd s bolavým zubem a křičel na kohokoli, kdo mu poskytl záminku. Na poradě přátelům prozradil, že ho každé zdržení přivádí k šílenství a je mu strachy zle v obavách, že se nepřátelům podaří zase dát dohromady a posílit svoje řady. Schopných pochodovat dál byla sotva polovina mužů, kteří bojovali u Královského kamene – o síle zhruba dvou gweith (2400 mužů, z toho asi třetina byla z Carodolanu). Nepřítel na tom podle zpráv zvědů nebyl nijak lépe, téměř tři čtvrtiny jeho mužů zůstaly na bojišti, nebo se utopily v bažinách. Boldog dokázal shromáždit jen dva pluky (2500 mužů a skřetů) z osmi, se kterými vyrazil na sever. S nimi pomalu ustupoval na jih, aby se spojil se zbytkem vojska, které zanechal u Hůrky.

Neúnavný Ingwar Mordhalion, který sledoval pohyby nepřátel, přinesl druhého dne po bitvě zprávu, že obránci Hůrky podnikli výpad, který způsobil obléhatelům těžké ztráty. Arthedainští při něm spálili nebo zničili většinu zásob, které angmarské vojsko u města zanechalo. Z toho, co nalezli na bojiště, přátelé odhadovali, že Boldog vyrazil na sever nalehko - každý skřet měl s sebou zásoby jen na několik dní. Nepřátelský velitel si zřejmě byl jist, že arthedainské bleskově rozdrtí a zase se vrátí zpět, nyní mu ale scházely zásoby, kterými by své vojáky nakrmil.

Obrázek

Třetího dne konečně vyrazili na jih za ustupujícími nepřáteli. Na místě nechali část sil, aby se postarali o zraněné, a se všemi, kteří byli schopni pochodu, zamířili za Boldogem. Zraněnému Ceorlovi felčar kategoricky zakázal připojit se k vojsku nebo i jen jet na koni, přesto jel po Ælfricově boku s ostatními jezdci, tvář zkřivenou bolestí. Předvoj vedený Urcunerem nenacházel zatím nepřátelské síly, Boldogovo vojsko mělo zřejmě před arnorským značný náskok. Nálada byla chmurná, protože muži právě vybojovali těžkou bitvu, ve které viděli mnoho svých přátel padnout, a nyní pochodovali do další... ve které mohli snadno najít smrt i oni.

Ælfric pak na svém koni předjel před vojsko a sáhl po loutně. Přátelé ho už dlouho neslyšeli hrát, nyní ale jeho prsty přejížděly po strunách a Seveřan začal zpívat cizokrajně znějící melodii, která byla žalozpěvem za mrtvé. Zpíval na počest Ælfwina, svého bratrance, a všech ostatních padlých v bitvě. Slova písně unášel vítr, ale pochodující vojáci si všimli, že Ælfric hraje. Všichni ho viděli, jak během bitvy v čele jezdců rozbil nadvakrát bitevní linii nepřítele a slyšeli o jeho vítězství v hůreckém turnaji nad nejlepšími arthedainskými rytíři. Druh upozorňoval druha a brzy oči celého vojska spočívaly na Ælfricovi. Ten zpomalil, aby jej vojsko mohlo dohonit a melodie jeho písně se změnila. Z éothéodského žalozpěvu přešel do sindarské hrdinské písně, kterou dobře znali (Ælfric (3): výsledek 5 / proti 2 – úspěch). Vojáci se k Seveřanovi začali přidávat a brzy burácela píseň o odvaze a hrdinství napříč celým vojskem. Muži pochodovali dál, zpívali a už se nebáli.

Kolem odpoledne vojsko dohnal posel ze severu se zprávou, že se králi Argelebovi II. podařilo v bitvě zastavit severní nepřátelskou armádu. Nepřátelé se po těžké bitvě, ve které se jim nepodařilo prolomit arthedainský střed, stáhli zpět do Angmaru. I Boldog se ale zřejmě doslechl o osudu severního angmarského vojska a uvědomil, že mu vítězství vyklouzlo mezi prsty, protože měl příliš málo sil na dobytí Hůrky a Arnor proti němu navíc mohl nasadit všechny své síly, i jeho vojsko se otočilo zpět k východu. Po poradě s maršálem Firgorem se rozhodli, že ho nebudou pronásledovat a budou pochodovat přímo k Hůrce. Za ustupujícími skřety vrazil jen Urcunerův předvoj asi padesáti jezdců, kteří ho měli sledovat a ujistit se, že se opravu stahují (Urcuner (2): výsledek 4 / skřeti (2): výsledek -1 – úspěch). Skřeti se snažili maskovat své stopy a používali triky, které Urcuner neviděl už půl století, ale přesto dokázal snadno vyčíst, že zatímco stopy říkaly, že slabý oddíl skřetů odbočil k jihu a byl snadnou kořistí... ve skutečnosti v kopcích na severu čekaly na dvě stovky skřetů, aby ze zálohy napadly kohokoli, kdo vstoupí do pasti. Boldog nechal dvě stovky skřetů z Mlžných hor za sebou, aby zpomalily případné pronásledovatele a se zbytkem vojska se stahoval za Větrovské vrchy. Urcuner nechtěl riskovat další ztráty útokem na skřety a tak se utábořili na noc. Nechal rozdělat pět velkých ohňů, aby to vypadalo, že v patách angmarským táhne celá arnorská armáda. Ráno hlídky hlásily, že skřeti jsou pryč. Nechali se oklamat a při představě, že stojí proti ohromné přesile, raději utekli. Urcuner nechal za sebou několik hlídek, aby je varovaly před případnými nepřáteli a se zbytkem jezdců se připojil k hlavnímu voji chvíli předtím, než arnorské vojsko dosáhlo Hůrky.

Šestého dne od bitvy u Královského kamene stanuli přátelé u opuštěného skřetího tábora a prázdných zákopů pod hradbami Hůrky. Na věžích města stále hrdě vlály arnorské a arthedainské prapory. Brány se otevřely a vyjel z nich na bělouši maršál Amlan s rukou na pásce, aby je přivítal. Vypadal, jako by několik týdnů nespal a byl vyhublý, ale usmíval se od ucha k uchu. Maršála Firgora objal mohutným objetím a jeho otázka na své zranění odbyl mávnutím ruky – při výpadu z města ho škrábla skřetí šavle. Nemohl ani vypovědět, jak rád viděl místo skřetích obléhatelů a jejich ohyzdných obličejů arthedainská a cardolanská vojska. Ve městě už prakticky došly zásoby a museli už porazit všechny koně na maso. Obránci neměli už ani dost vojáků, aby se mohli střídat na hradbách a muži usínali vestoje. Nevydrželi by už ani týden. Pak se zase usmál, kývl a pozval vojska do osvobozeného města.

Obrázek

Arnubên nařídil, aby vozy při průjezdu městem rozdávaly chléb a nechal narazit několik sudů s pivem. Přestože ani oni neměli zásob nazbyt, prohlásil, že je nutné, aby si lidé uvědomili, že jejich utrpení je u konce a hrozba je zažehnána. Vojsko procházelo ulicemi města a ze všech stran je vítá jásot obyvatel Hůrky a přeživších obránců, kteří často stáli zafačovaní v obvazech. Jejich meče byly zubaté a toulce prázdné. Na sevřené šiky, které procházely ulicemi, se snášely květy, které házela děvčata. Arnubên zamířil po bok paní Rodwen, aby kráčel vedle ní a mohl s ní sdílet svou radost. Ona se na něj usmála, uchopila jej za ruku a šli spolu. Přihlížející provolávají slávu cardolanským praporům a s úžasem hledí na Ælfricovy urostlé éothéodské jezdce, kteří projížděli hrdě v čele oddílů jízdy. Ælfric sám jel první, hrál na loutnu a zpíval, jakoby sz jeho rameň byla sňata velká tíha a po dlouhé době ticha se nemohl zvuků loutny nabažit. Uvědomil si, že hraje hlavně písně ze své domoviny, kterým lidé okolo nerozuměli, ale v té chvíli mu na tom nezáleželo.

Vojáci dopochodovali na hlavní hůrecké náměstí u hradu, kde se formace rozpustily a zahájila se hostina. Ælfric se veselil s ostatními a dlouhu do noci hrál na loutnu. Arnubên si sundal z ruky zkrvavený šátek, který dostal jako zástavu od paní Rodwen a protože bitva už konečně skončila, mohl jí jej vrátit. Snažil se najít vhodná slova, aby vyjádřil co cítil, ale nenašel je. Když si šátek vzala zpět, jen se zeptal: „Smím prosit?“ Nedbal na to, co bylo a nebylo v této chvíli vhodné, protože radost v jeho srdci byla příliš velká. I Rodwen se snažila najít nějaká slova, kterými by vyjádřila to, co chtěla říct... ale ani ona je nenašla. Jen se usmála, přijala nabízenou Arnubênovu ruku a položila mu hlavu na hruď. Slyšel, jak zašeptala: „Vrátil jste se, můj rytíři.“ Protancovali pak spolu celou noc. Urcuner byl jeden z mála v celé Hůrce, který zůstal zachmuřený a neradoval se s ostatními. Vzpomínal na elfy, kteří v obou bitvách padli, vybavoval si jejich tváře a jména. Vzpomínal i na další, které ztratil a kteří zahynuli v boji proti Stínu. V noci se mu zdálo o Moři.

Obrázek

Aniž se dohodli, sešli se všichni přátelé U skákavého poníka, který sice byl zasažen nějakou hořlavou střelou, ale vyhořelo jen jedno jeho křídlo. Pokoje, které obvykle užívaly, obléhání přečkali a tak se tam opět ubytovali. Dalšího dne ráno zahlédl Arnubên na hradbách neúnavného maršála Firgora, který ohlížel škody a rozdával rozkazy, aby byly zahájeny práce na opravě zdí a zasypání zákopů, aby město bylo co nejdříve zase obranyschopné. Dúnadan jej sledoval a připomněl si, že jeho mrtvá manželka byla Firgorovou mladší sestrou. Uvědomil si, že minulou noc, když tancoval s paní Rodwen, Firgor jej z rozhraní světla ohňů dlouho pozoroval, ale neřekl nic.

Přátelé se dohodli, že se pro tuto chvíli nevrátí do Cardolanu, ale zamíří na východ... do Roklinky. Vyřídit dlouho otevřené záležitosti – vrátit Celegnirův meč jeho rodině a Srdce trpaslíka jeho lidu. Ælfric si našel Ceorla, který jel s nimi a vzal si ho stranou. Vyložil mu, že bitva byla sice vítězně vybojována, ale cítí, že se nemůže vrátit za Æthelflæd, dokud nezíská zpátky svou čest. Stále byl pro své vlastní lidi vyhnancem a její vlastní otec jej odsoudil k smrti v případě, že se vrátí. Jak tedy mohl pomýšlet na to, že mu dá ruku své dcery? Poprosil Ceorla, aby jí vyřídil, že sudba stále stojí mezi nimi a dokud on nezíská zpátky svou čest, nemůže se jí podívat do očí. Pokusí se proto o nemožné, tak jako už se jednou pokusil, když byla ztracena a v zajetí nepřátel. Zamíří do Roklinky a pokusí se získat informace o nepřátelském kapitánovi se strašlivou přilbou. Ceorl se na něj vážně podíval a zeptal se ho, jestli má své sestře vyřídit, aby na něj počkala. Ælfric odvětil: „Mé srdce doufá, že počká, ale žádat ji o to nemohu.“ Řekl Ceorlovi, že éothéodští jezdci měli odteď sloužit paní Æthelflæd jako její osobní stráž. Jejich úloha ve válce už skončila, měli ji nyní chránit a poslouchat její rozkazy. Hrad měl do jeho návratu spravovat jejich kastelán a případně rytíř Angion Bez paže, kteří ale měli naslouchat rozkazům paní Æthelflæd, pokud se rozhodne zůstat a počkat na Ælfrica.

Urcuner zašel za Galdorovými elfy a získal od nich meč vykovaný elfími kováři. Napsal krátký dopis a zašel za paní Rodwen. Poprosil ji, zda by nepřijala do svých služeb malou Cennil, předala jí obě věci, které jí posílal (dopis a meč) a postarala se, aby je dokázala použít (tedy ji naučila jak číst a psát, tak se ohánět mečem). Paní Rodwen okamžitě svolila a prohlásila, že toho vděčí Urcunerovi tolik, že mu to nikdy nebude moci splatit. I proto řekla, že bude o to obtížnější jej poprosit ještě o další věc. Po chvíli ticha naznačila, že Urcuner pojede s mužem, kterého miluje a elf ji s úsměvem přerušil: „Tuším, o co mě chcete požádat a nebojte se, dám na něj pozor.“ Zavrtěla hlavou: „Potřebuji víc, pane Urcunere. Slibte mi, že jej přivedete zpátky ke mně.“ Urcuner chvíli mlčel a pak kývl hlavou: „Udělám pro to vše, co bude v mých silách.“

Arnubên se šel rozloučit s maršálem Firgorem, ale cítil, že konverzace je chladná a něco mez nimi stojí. Nevěděl, jestli je to proto, že jej viděl tancovat s paní Rodwen, tím, že jeho tvář přivolala staré vzpomínky nebo něčím jiným... ale něco jim bránilo se bavit otevřeně a srdečně jako kdysi. Řeč se ani jednou nestočila na Firgorovu sestru, která byla Arnubênovou chotí. Dúnadan požádal Firgora, aby vyřídil králi jeho pozdravy a ujistil jej o své věrnosti.

Vyrazili následujícího rána. Trojice přátel, mladý Teilin a Gildor Inglorion, který také jako oni mířil do Roklinky a připojil se k nim. Elfí rytíř jel po Urcunerově boku, bavili se spolu Vznešenou elfštinou a Gildor jej oslovoval jeho pravým jménem... jako Isilmiona. Urcuner si uvědomil, jak zvláštní je slyšet své vlastní jméno, které mu dali rodiče a které nepoužíval dlouhé roky, z cizích úst. I řeč, kterou dlouho nemluvil, přinesla zpět hluboko zasunuté vzpomínky na rodiče, ztracený a krásný Gondolin a dávné časy. Na chvíli jakoby se mu zazdálo, že společně s Gildorem jedou mezi lukami Beleriandu předtím než Morgoth zničil království Noldor a svět byl změněn ve Válce hněvu.

Obrázek

Měli před sebou nebezpečné území a nikdo nevěděl, na co mohou narazit. Někde před nimi mohly být zbytky Boldogova vojska, nebo také úplně prázdná cesta. Rozhodli se, že pojedou opatrně a skrytě. Ælfric by nejraději jel s větrem o závod, protože jej srdce pobízelo ke spěchu, ale podřídil se naléhání svých přátel. Gildor je vedl cestou, kterou přijel z Roklinky, a postupovali opatrně dál. Arnubên odhadoval, kde by se mohli ukrývat nepřátelé a kterým místům se vyhnout (Arnubên (2): výsledek 4 / proti 1 – úspěch, Kryštof si mohl přidat +1 k hodu) a Urcunerův ostrý zrak je varoval, pokud se v blízkosti něco pohnulo (Urcuner (2): výsledek 5 / proti 1 – úspěch, Kryštof si mohl přidat +1 k hodu). Ælfric je tak vedl dál úžlabinami a údolími, aby nebyli spatřeni (Ælfric (4): výsledek 3 / angmarští (1): výsledek 3 – remíza, rozhodli jsme se hod přehodit - Ælfric (4): výsledek 4 / angmarští (1): výsledek 3 – úspěch). Brzy tak v pořádku dosáhli Posledního mostu, právě, když začalo pršet a spustila se bouře. Na druhé straně řeky narazili v dešti na skupinu trpaslíčích obchodníků.

Obrázek

Cestovali z Trpasluje s nákladem zboží na západ a doufali, že je prodají ve Fornostu. Vedl je Nár, syn Náinův, šedivý trpaslík v červeném plášti se stříbrným střapcem na kapuci. Utábořili se společně, protože kvůli bouři se nedalo pokračovat. U ohně se vyprávěly příběhy a Arnubên po chvíli váhání začal vyprávět o jejich výpravě na sever, pevnosti v Obrovištích, boji s Durthangem i smrti Aelneth. Sáhl pro váček, ve kterém měl trpasličí kámen, kterému říkali Srdce trpaslíka, a zeptal se, jestli by se na něj nemohli podívat a říct mu, co má učinit, aby splnil svou přísahu, kterou dal mrtvému trpaslíkovi. Starý Nár natáhl ruku před sebe a řekl: „Podej mi ten kámen.“ Arnubên si v té chvíli s úžasem uvědomil, že trpaslík je slepý. Zvedl se proto a vložil mu kámen do dlaně. Starý trpaslík svraštělými prsty přejížděl po každé hraně a každé runě a četl znamení, která přátelé viděli i ty, která byla skryta jejich zrakům. Chvíli se pak zamyslel a zachmuřil se: „Je to strážný kámen, který byl vytěžen v srdci hory. Některý starý trpaslík do něj v dobách, když byl Durin ještě mlád, vtiskl dávná kouzla a veškerý svůj um a srdce. Bolí mě slyšet, že jste se zavázal přísahou jej donést domů. Jeho domov se totiž nalézá hluboko v Mlžných horách, daleko na severu v síních, které jsou v našich srdcích zapsány jako Gamilgathol, Stará pevnost. Už dávno je ale dobyli a vydrancovali skřeti. Dnes jim říkáme Naragugrûd, Černý strach, a je zlé místo.“ Nečekaně se odmlčel, jakoby se lekl, zda neřekl příliš mnoho. Přátelům se zdálo, že se při řeči zapomněl ve vzpomínkách a neuvědomil si, že jej neslyší jen trpaslíci.

„Už je to dlouho, co některý trpaslík vstoupil do Gamilgatholu. V horních síních se občas prochází skřeti, kteří to místo používají jako útočiště před počasím a hledají tam ve snaze najít nějaké trpasličí poklady, které byly opomenuty předchozími mrchožrouty... spodní patra jsou utopena příkrovem strachu. Žádný z trpaslíků, kterým by strážný kámen po právu patřil, nepřežil zkázu toho místa. Jediný, kdo by na něj dnes po tolika letech mohl vznést nárok, je král Dlouhovousáčů a pán Trpasluje, sám Durin V. Pokud do jeho dlaní vložíte strážný kámen, pak myslím, že vaše přísaha bude splněna.“

Trpaslíci je varovali před skřety a vlky v Cesmínii, kterou procházeli a oni je oplátkou varovali před skřety, kteří mohli čekat na Cestě před nimi. Urcuner jim pověděl i o bitvách, které se udály v Arthedainu a obléhání Hůrky, bez toho, aby zmínil, že na těch událostech měli svůj podíl a bojovali v nich. Vyrazili dál a přestože zpočátku se báli stínů Obřího lesa, brzy dosáhli brodů, překročili je a zastavili se na dohled Posledního domáckého domu....

Obrázek
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10458
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 18. 6. 2015, 18:29

Poslední domácký dům a cesta na jih (dvacáté třetí sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Smrákalo se, když přátelé jeli údolím po cestě k Roklince. Vzduch voněl květy a ve vzduchu byl slyšet večerní zpěv slavíků a bzučení včel. Zaslechli zvonění podkov, a když zahnuli za zatáčku, zahlédli, že jim vyjel naproti jezdec na bělouši. Zaslechli veselý zvuk rolniček na postroji a poznali už z dálky vznešenou Glorfindelovu tvář. Jeho zlaté vlasy zářily v zapadajícím slunci jako roztavené zlato. Glorfindel dojel až k nim a s úsměvem je oslovil: „Doslechl jsem se, že jste na podzim předali mé varování a zachránili paní Rodwen před skřety. Budiž vám za to velký dík. Do Roklinky se donesly i zprávy o vašich dalších odvážných činech mezi Dúnadany... musím říct, že jste rozhodně nezaháleli, přátelé. Vítejte zpátky v Posledním domáckém domě. Mistr Elrond se dozvěděl o vašem příchodu hned, jak jste překročili Brody a vše se začalo chystat na velkou večeři na vaši počest.“

Obrázek

Arnubên si myslel, že přijet zpátky na místa, kde strávil tak dlouhou část svého života bude mnohem více cítit jako návrat domů... ale zdálo se mu, jakoby domov už byl někde a rodina, kterou si zvolil, už nebyla v Roklince. Sotva přijeli a ustájili koně, zaslechli zvonek, který, jak dobře věděli, svolával všechny k večeři. Byli uvedeni do síně, kde v čele tabule seděl, jak měl ve zvyku, ve vyřezávaném křesle mistr Elrond Půlelf, nestarý a nemladý, pán Roklinky a mocný mezi elfy i lidmi. Po jeho levici byla usazena dívka s havraními vlasy, z jejíž krásy je bodlo u srdce. Její oči byly jako hluboké tůně, v jejích vlasech zářily drahokamy jako hvězdy a její krása brala dech. Mladý Teilin na ni zíral s ústy dokořán. Kromě Urcunera ji ještě nespatřili, ale věděli, že to byla paní Arwen Večernice, dcera pana Elronda. Po pravici pána domu byly tři prázdné židle, které byly vyhrazeny pro trojici přátel. Arnubênova panoše usadili k jednomu z vedlejších stolů. Vedle trojice pak usedli Glorfindel a Gildor Inglorion. V sále byli většinou elfové a jen několik málo vyslanců cizích národů. Zahlédli i několik Dúnedain, ale většinou se v síni mluvilo Vznešenou elfštinou nebo sindarštinou.

Mistr Elrond jim přátelsky kývnul, než povstal a oslovil shromáždění zvučným hlasem: „Dnes večer vítáme zpět v Roklince trojici přátel, kteří se vrátili poté, co na západě bojovali proti sluhům Černokněžného krále a konali mnohé činy udatnosti a odvahy. Jejich jména mnozí z vás znají a další jste slyšeli o jejich činech – Urcuner z Gondolinu, kdysi rytíř Domu harfy a zhouba skřetů; Ælfric, syn Ællův, rytíř z Labutího hradu a vládce koní; a Arnubên, syn Aglarânův, arnorský rytíř a chlouba Dúnedain.“
Otočil se pak k přátelům a pozvedl číši s dorwinionským vínem rudým jako krev: „Buďte vítáni zpátky v Roklince a odložte tu na chvíli své starosti a břemena. Čekají vás další cesty, ale dnešní večer se radujte se a odpočiňte si.“ Pak pokynul a hostina začala.

Pán domu je pak požádal, aby mu vyložili svá dobrodružství a řekli, co je nového na západě. Ælfric proto sáhl po loutně a doprovázeje se brnkáním do strun, podal zprávu o jejich osudech po vzoru bardů svého domova. Když dospěl k bodu, kdy potkali černokněžníka, zmlkl a nechal Urcunera, aby pokračoval. Ten zazpíval zpěv o pádu černokněžníka a smrti Aelneth, načež Ælfric jejich příběh dokončil a zmínil všechny padlé, kteří cestou zahynuli v boji se služebníky Černokněžného krále. Mistr Elrond pokýval vážně hlavou, poděkoval jim za jejich slova a vyzval je, aby si nyní odpočinuli a užili si večera.

Obrázek

Urcuner oslovil zlatovlasého Glorfindela, formálně jako svého lenního pána, a zeptal se jej, jak vypadala zima v Roklince a zda jsou jeho přátelé mezi stopaři v pořádku. Elfí kníže se zkoumavě podíval na Urcunera, zda se za jeho slovy neskrývá výčitka, ale pak vyložil, že zima byla krutá a ještě teď na začátku léta leží na štítech Mlžných hor led a sníh. Roklinka ale nebyla obležena. Nepřátelé sice udržovali kolem údolí řetěz hlídek, ale nepodnikli žádný pokus je ohrozit. Přestože proběhlo několik šarvátek, když Elladan a Elrohir pronásledovali skřety, ale Urcunerovi přátelé byli v pořádku. Urcuner mu poděkoval pokývnutím hlavy. Večeře pak skončila, mistr Elrond pak povstal, nabídl rámě své dceři a společně vedli společnost do Síně ohně. Tam ve velkém krbu na jedné straně místnosti hořel celý rok oheň a v přítmí se poslouchaly příběhy a písně z dávných dob.

Ælfric se ptal známých, zda někdo neslyšel o nepříteli, kterého hledal... toho, který nosil černou rohatou přilbu, jejíž získání mohlo ukončit jeho vyhnanství. Dozvěděl se, že to zřejmě byl on, kdo vedl severní angmarskou armádu, která napadla Arnor (tak jako Boldog vedl vojsko jižní). Po porážce toho vojska o něm ale nebyly zprávy. Zřejmě se nacházel někde na severu v Angmaru, nedosažitelný seveřanovu meči. Arnubên sice varoval Teilina, aby nepil příliš vína, protože elfí víno je silnější a opojnější, ale mladík brzy mezi vší tou nádherou usnul, stočen do klubíčka před krbem. Dúnadan se při pohledu na něj usmál a otcovsky si pomyslel, že všechny děti vypadají stejně, když usnou. Nechal jej ležet a zamířil do své komnaty, kterou našel tak, jak ji opustil. Zdála se mu ale příliš cizí a proto se vrátil mezi přátele do Síně ohně a usnul v jednom z křesel.

Urcuner se cítil nesvůj, jako obvykle, když byl v Imladris. Málokdy se v Roklince zúčastňoval večeří a většinu svého života tam strávil v sedle koně a v dešti, když v okolních svazích stíhal skřetí zvědy. Uvědomoval si bolestně zhrozené a vyděšené pohledy, které elfové vrhali na jeho zjizvenou tvář. Hořce si uvědomil, že mezi lidmi nebudil jeho obličej tolik pozornosti, protože lidský život je krátký a drsný a o mrzáky mezi nimi není nouze. Mezi elfy jeho strašlivé rány vynikaly. Nemohl tam zůstat, a proto se zvedl a zamířil ven na jeden z balkonů nad burácející vodou. Cítil se naživu jako málokdy, když hvězdy nad ním byly tak jasné, že měl pocit, že může natáhnout ruku a dotknout se jich. Vzduch byl svěží a lahodný a měl pocit, jakoby v Roklince zůstával naživu vzpomínka na dávné věky, kdy byl svět ještě mladý. Zůstal vzhůru celou noc, mlčky sledujíc hvězdy Elbereth. Ráno počkal, než na východě zahlédne stoupat Eärendilovu loďku... jako dělal každé ráno, jakoby se chtěl ujistit, že tam ještě je... jakoby dával pozor na starého známého. Pak zamířil ke koním, našel Celegnirův meč, rozbalil jej a vyčistil, předtím, než jej opět zabalil do plátna.

Obrázek

Dalšího dne nechali kroužkové košile a cestovní výstroj v Posledním domáckém domě a jen nalehko vyrazili údolím směrem k horám, kde tušili, že naleznou paní Branneth, manželku padlého Celegnira. Málokdy zavítala pod Elrondovu střechu a žila u jezírka pod úpatím Mlžných hor, kde sledovala labutě a naslouchala zpěvu vodních ptáků. Našli ji na molu mezi rákosím, a když je zahlédla, jak sjíždí ze svahu, tvář jí zbledla zlou předtuchou. Zůstala sedět, aby ji nohy nezradily a mlčky jim pokynula, aby se k ní připojili. Sesedli a Urcuner vytáhl od sedla Celegnirův meč zabalený v plátně: „Mrzí mě, že nenesu lepší zprávy, ale Celegnir se už nevrátí... setkáte se až v Mandosových síních.“ Pak jej rozbalil a s úklonou jí ho podal: „Zemřel v hrdinném boji proti služebníkům Černokněžného krále a jeho oběť zachránila mnoho lidí.“ Arnubên pak dodal: „Jen díky jeho smrti mnoho dalších může žít a Cardolan stále stojí... jeho památku si ponesou v srdcích.“

Držela v rukách Celegnirův meč a v očích se jí zaleskly slzy: „Do Roklinky přišly zprávy, že je Celegnir mrtev, ale nechtěla jsem jim věřit... doufala jsem... věřila, že naše sudba nemůže být tak krutá...“ Hladila kůži pochvy a jílec meče, který Celegnir tak často měl v ruce, zatímco druhou rukou se držela za vypouklé břicho, ve kterém klíčil nový život. (Bubák za druhou část chtěl zaplatit bod osudu, ale hrozně se mi to líbilo, takže jsem mu ho vrátil a ještě jeden přidal navíc.) Teprve po chvíli zvedla hlavu a v jejích očích spatřili hořkost a hněv: „Kde je Aelneth? Proč mi nepředala meč mého manžela ona? Věřil jí a navzdory mým radám ji bránil proti všem... a ona nemá ani tu slušnost mi jej dovézt sama?“

Zmlkli pro změnu oni a podívali se po sobě, než Urcuner potichu řekl: „I ona už se prochází mezi sloupy v Mandosových síních. Zemřela sice jindy a jinde, ale také se nevrátí do Roklinky.“ Bylo vidět, že i když Branneth zřejmě Aelneth neměla ráda, zpráva o tom, že i ona zahynula, ji zasáhla. Zeptala se ještě: „Víte, kde skončilo jeho tělo? Spočinul můj muž v hrobě, nebo jeho kosti roznesly po lese lišky a medvědi?“ Urcuner odvětil: „Celegnir naposledy ulehl v hrobě na Havraním hradě mezi Mohylovými vrchy.“ Arnubên ještě dodal: „Vím, že je to chabá útěcha, ale jeho jméno si muži Cardolanu ponesou v srdcích. Až tvůj syn přijde mezi ně, budou si ho vážit jako syna skutečného hrdiny.“ Podívala se na ně vděčně: „Děkuji vám za vaše zprávy o svém muži i vaše laskavá slova, rytíři. Jestli mi odpustíte, chtěla bych nyní být se svým zármutkem sama.“ Hluboce se uklonili a vzdálili se.

Obrázek

Poté, co splnili svou povinnost a vrátili Celegnirův meč, už je v Roklince nic nedrželo a začali se připravovat na cestu na jih k branám Trpasluje (nebo také Hadhodrondu v elfím jazyce). Cesta měřila téměř tři sta padesát mil vzdušnou čarou, oni budou muset ujet o mnoho dlouhých mil více. Pokud vše půjde bez nehod, pak by Durinovy dveře měli spatřit asi za čtrnáct dní. Velká část cesty vedla Cesmínií, které elfové říkali Eregion. Kdysi tu zemi obývali Noldor a vládl jí Celebrimbor, vnuk Fëanorův. Byli ale ošáleni Sauronem v přestrojení a svedeni jeho sliby vytvořili zde Prsteny moci. Když zjistili, že byli oklamáni, Prsteny ukryli. Rozzuřený Sauron proto Cesmínii koncem Druhého věku napadl v čele velkého vojska, zničil ji a pobil většinu tamějších elfů, včetně Celebrimbora, kterého strašlivě mučil, aby vyzradil polohu Prstenů. Jen části eregionských elfů se podařilo uniknout do Roklinky. Byla to příjemná země, slavná pro své cesmíny, ale nikdo tam natrvalo nežil. Na konci cesty by měli přátelé narazit na Elfí cestu, která kdysi spojovala hlavní město Cesmínie s Trpaslují… a ta by vás měla zavést až k Západní bráně Trpasluje.

Před odjezdem je vyhledal Glorfindel s tím, že pro ně nechal připravit několik drobností na cestu, jako díky za ochotu, se kterou splnili jeho prosbu. Jeden z elfů pak podal Glorfindelovi zvláštní lucernu, ve které byl krystal zavěšený v jemné kovové síťce. Když ji Noldo pozvedl, rozsvítila se modrým světlem, jak se rozhořel plamen uvězněný v krystalu. Urcuner hned poznal, na co se díval - byla to fëanorská lampa vyrobená ve Valinoru, jejíž plamen nedokázala uhasit voda ani vítr. V Prvním věku bylo jejich světlo běžné a Noldor byli známí pro jejich tvorbu, ale umění jejich výroby bylo ztraceno a už jich zbývalo jen několik málo. Glorfindel mu lampu podal: „Vezmi si ji, Isilmione, jako vzpomínku na dávno ztracená světla Gondolinu. I když budete kráčet stínem, s touto lampou se nebudeš muset bát žádné temnoty.“ Ten se hluboce uklonil: „Nevím, jak vyjádřit své díky tento dar. Věřím, že nám bude k užitku.“

Pak elfí kníže kývnul a elfí kovář, který šel s ním, a kterému na levé ruce chyběly všechny prsty až na palec, zvedl balík, který nesl. Sundal plátno a podal Ælfricovi protáhlý štít, jakých používali elfí jezdci. Byl na něm vyobrazen bělouš běžící v trávě a nad ním na blankytně modrém nebi letící labuť. Byl lehký, ale zároveň pevný, vyrobený z cesmínového dřeva vyztuženého tenkými, ale umně tepanými pláty plechu. Kovář zabručel: „Tento štít neprorazí žádná skřetí zbraň nebo šíp, jakože se se Eretur Rocindo jmenuji. Kéž ti dobře poslouží, rytíři!“ Seveřan si štít potěžkal a pak jej řemenem připnul na záda. Poděkoval a uklonil se tak hluboce, až se jeho světlé vlasy téměř dotkly země.

Glorfindel pak předal Arnubênovi jednoduchou krabičku vyřezávanou ze dřeva: „Pro Dúnadana mám jen malý dárek, který mu neposlouží v bitvě, ani jej neochrání před nebezpečím, ale pokud je přestojí, třeba mu přinese trochu štěstí.“ V krabičce byla dvojice stříbrných prstenů umně vytvořených do podoby dvou mořských ptáků, jejichž křídla vířily ve vzduchu a jejichž letky se vzájemně proplétaly v letu. Jejich oči tvořily vyřezané safíry, a když je držel, měl pocit, že na chvíli zaslechl vzdálenou ozvěnu křiku mořských ptáků. Na Arnubênův tázavý pohled se elfí kníže zasmál: „Není pro mě těžké číst v lidských srdcích i jejich touhách. Až tento prsten nasadíš své milé na ruku, vzpomeň si na líbeznou Roklinku i to, co bylo ztraceno za mořem!“ Arnubênovi zvlhly oči: „Tu skutečnou ochranu před nebezpečím nepřináší často předmět sám, ale to, co s ním uděláme. Nemám slov, abych vyjádřil díky, protože úkol, kterým jsi nás pověřil, nepřinesl jen novou naději pro Cardolan, ale i novou naději mě tam, kde jsem už žádnou nečekal. To byl největší dar, jaký jsem jen mohl dostat a za ten ti, pane, děkuji.“

Pak jim Glorfindel předal lahvičku vzácného miruvoru a každému ještě balíček lembasu, elfského cestovního chleba: „Srdce mi říká, že je budete potřebovat, neboť dny jsou temné a bojím se, že vás čeká ještě mnoho zkoušek a běd, které musíte přestát... naděje ale neumírá. Nai anar caluva tielyanna! (Nechť slunce svítí na vaši cestu!)“

Obrázek

Doplnili zásoby a začali sedlat. Ælfric si s sebou vzal několik lahví elfího vína a Arnubên musel najít Teilina, který se cestou pro potraviny ztratil. Našel jej u řeky, kde bez dechu sledoval překrásné elfí dívky, které praly prádlo a zpívaly staré písně. Vyprovodit je přišel Gildor Inglorion v bílém plášti: „Jsem rád, že jsem vás ještě zastihl. Elrondovi synové se před chvíli vrátili z Lothlórienu, kam doprovázeli mou dceru Gilrien. Je jednou z dívek paní Galadriel, sestry mého pána Finroda Felagunda, ale byla na návštěvě v Roklince. Podle Elladana a Elrohira se v podhůří Mlžných hor pohybují skřetí družiny a několikrát museli sjet z cesty, aby se jim vyhnuli. Měli také dojem, že je sleduje nějaký temný stín, ale neodvážil se na ně zaútočit. Mějte se na pozoru... Cesmínie bude mnohem méně přátelštější, než jste doufali.“ Pak se uklonil a rozloučil se: „Snad se brzy uvidíme, přátelé. Tenna enta lúmë namárië! (Do té doby sbohem!)

Vyrazili směrem k jihu, s Mlžnými horami po levici a řekou Bouřnou lesknoucí se po pravici. Po odpočinku v Roklince jeli bezstarostně a nesnažili se nijak zvlášť ukrývat. Vedl je Urcuner, který zdejší kopce a údolí dobře znal (Urcuner (2): výsledek 3 / proti 2 – úspěch). Už druhého dne získali dojem, že je někdo… nebo něco sleduje. Jakoby cítili zlé oči, které pozorovaly každý jejich pohyb, a pohledy, které na nich ulpívaly. Přes den pocit, že byli sledováni zmizel, jen aby se vrátil ještě naléhavěji dalšího večera. Nikdo je ale nenapadl, jeli proto dál.

Třetího dne našli stopy okovaných skřetích bot. Mohly být několik dní staré, ale Elladan s Elrohirem měli určitě pravdu v tom, že skřeti sešli ze svahů Mlžných hor. Našli rozbitý měch na vodu, který někdo v běhu zahodil, rozbitou podrážku a nějaké ztracené drobné mince s ohyzdnou angmarskou korunou na rubu, zadupané do prachu. Skřeti podle všeho běželi velkou rychlostí a vzdalovali se od hor. Žádné další nezahlédli a pokračovali proto v cestě. Čtvrtého dne měli dojem, že zahlédli mezi cesmínovými keři vlka, ale nenašli na tom místu žádné stopy, proto měli dojem, že se jim asi něco zdálo. Pocit, že jsou sledováni, se už nevrátil a brzy překročili hranice Cesmínie.

Obrázek

Šestého dne se ocitli za polovinou cesty a v jasném vzduchu spatřili daleko před sebou trojici vrcholů – Rudoroh, Stříbrný špičák a Mračivec – pod kterými se rozkládala Trpasluj, horská říše trpaslíků. Toho večera se utábořili v troskách trpasličí pevnůstky postavené zády ke skále vysokého útesu. Přestože byla zničená a opuštěná, bylo to nejlepší místo k obraně široko daleko. Vnější zeď stále stála, přestože brána byla vyvrácená a ve zdi byl průlom několik kroků široký. Dozadu do hor vedla mezi skalami úzká průrva, kterou přitékal potok. Prozkoumali jen její začátek, ale nevypadala nebezpečně. Rozdělali proto oheň a přichystali skromnou večeři.

Už se pomalu chtěli uložit ke spánku, když zaslechli nenávistné zavrčení. Do záře ohně skočil mohutný vrrčí náčelník a za ním následovali další vrrci. Jakoby vedeni zlovolným intelektem se bez jediného zvuku proplížili dovnitř hradeb a překvapili je. Doteď byli tiší, vedení nezvířeckou vychytralostí, ale nyní se nad táborem zvedlo jejich hrůzostrašné vytí, ve kterém slyšeli přátelé jen zvířeckou touhu po chlemtání teplé krve, drcení kostí a trhání masa. Zježily se jim z toho zvuku vlasy na hlavě a v té chvíli už byli vrrci u nich.

Obrázek

Arnubên stihl jen popadnout hořící větev a svůj meč, přičemž se postavil před Teilina, než po něm skočil mohutný vrrčí náčelník (Arnubên (4+1 za oheň): výsledek 7 / vrrk (3): výsledek 2 – úspěch). Dúnadan po něm švihnul čepelí a srazil jej v letu stranou. Vrrk dopadl do trávy a pokropil ji krví, než se kňučíc začal zase zvedat. Ostatní vrrci zaváhali. Ælfric v té chvíli skočil k ohni, zabodl meč do země, poklekl a začal šeptat ve starém rhovanionském jazyce, ještě starším než éothéodský, aby se plameny rozhořely (Ælfric (2): výsledek 2 / vrrci (2): výsledek 4 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Trpasličí loutna a hodil kostky znovu – výsledkem byla ale jednička a tím pádem neúspěch, 3 body poškození šel do Těla). Zazdálo se mu, jakoby proti jeho slovům někde zněly slova jiná, zlá a zlověstná, než se plameny vzedmuly a ožehly ho. Získaly nepřirozenou krvavě rudou barvu a donutily přátele ustoupit zpět od ochrany ohně, která držela vlky stranou. Dva ihned vyrazili k Urcunerovi, který je uvítal s čepelí v ruce (Urcuner (3): výsledek 0 / vrrci (3): výsledek 2 – neúspěch, Bubák použil bod osudu a hodil kostky znovu – výsledkem byla čtyrka a tím uspěl). Jednoho z útočících vlků si udržel od těla a zaútočil na druhého, kterého jeho gondolinská čepel probodla skrz naskrz. Vrrk dodělával v trávě a z tlamy mu šly krvavé bubliny, jak se mu do plic dostával vzduch.

Vrrčí náčelník se zvedl a v očích mu zaplála nenávist zrozená z bolesti. Jeho zvířecí instinkty zvítězily, zavyl a skočil po Arnubênovi, který stál, pozoroval jej a odhadoval, co udělá (Arnubên (2): výsledek 4 / vrrk (3): výsledek 1 – úspěch). Jeho odhad byl správný, vrrk udělal přesně to, co Dúnadan očekával. Švihl mečem a cítil, jak jeho čepel přetíná svaly a drtí kosti, a téměř vlkovi uťal hlavu. Když s odporným cáknutím dopadlo tělo vrrka na zem, videla hlava jen na cáru kůže. Vrrci se opět při pádu svého náčelník zarazili a vypadalo to, že neví, zda mají stáhnout ocasy mezi nohy a utéct, nebo zůstat a bojovat. Urcuner se rozhodl jim pomoci v rozhodování, pozvedl krvavou čepel, která už ukončila jeden vrrčí život a vycenil na ně zuby (Urcuner (2): výsledek 1 / vrrci (2): výsledek 0 – úspěch). Vrrci ještě chvíli váhali, ale pak se otočili a s kňučením zmizeli ve tmě.

V té chvíli přátelé s hrůzou zjistili, že jejich koně nebyli na svém místě. Buď ze strachu z vlků zdivočeli a utrhli se, nebo museli utéct, když na ně vrrci zaútočili. Tak jako tak byli pryč. Ælfric ale věděl, že jeho kůň by bez něj neutekl daleko a začal proto potichu hvízdat, aby jej přivolal zpátky (Ælfric (3): výsledek 3 / vrrci (3): výsledek 4 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Trpasličí loutna a otočil kostku – výsledkem byla pětka a uspěl). Chvíli se nic nedělo, ani když jeho hvízdání doprovodily zvuky strun jeho loutny, ale brzy zaslechli zařičení, když se do tábora blížili zpátky koně. Bylo vidět, že Teilionovu a nákladnímu koni, částečně pak i elfským ořům, se nijak nechtělo vracet do místa, které zapáchalo po vlcích, a nejraději by byli co nejdál odsud. Ælfricův oř je ale zaháněl zpátky jako dobře cvičený ovčácký pes. Když se zastavil před Seveřanem, zpozoroval ten, že kůň má na pyscích krev, když se zakousl do některého z pronásledujících vlků. Ælfric jej objal kolem krku a zašeptal mu pochvalná slůvka.

Venku před hradbou zaslechli hrdelní výkřiky a dupání noh. Když doběhli k hradbě, zahlédli, jak zaplály plameny, když se jedna od druhé zapálily pochodně. Z jihu se blížila velká skupina skřetů, nejméně padesát, možná víc. Cestu zpátky na sever přátelům odřízla další velká skupina. Pochodovali tam velcí skřeti, kteří nesli angmarské odznaky na štítech. Uzavírali kruh kolem pevnůstky a blížili se. Slyšeli vytí vrrků, kteří se po svém odražení drželi v temnotě za skřety. Viděli jen odlesky ohňů v jejich očích...

(Tady jsme se rozhodli, že vzhledem k únavě a pozdní hodině je tohle pěkný moment, ve kterém hru přerušíme a dohrajeme situaci příště.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10458
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 9. 7. 2015, 17:29

Do hlubin, kde vládne stín... (dvacáté čtvrté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Přátelé přečkali přepad vrrků, jen aby se kolem nich začal stahovat řetěz skřetů. Zaslechli svist šípů a kolem nich dopadlo několik černě opeřených střel, které skřeti nazdařbůh stříleli přes hlavy těch v prvních řadách na trpasličí pevnůstku. Podle všeho měli dost lučištníků, aby je donutili zaplatit za každý pokus o průnik a za skřety navíc čekali vrrci, jejichž oči se leskly ve svitu pochodní. Šance na únik skrze jejich řady byly velmi malé. Zbývala jediná cesta z obklíčení – úzká strž, kterou z hor tekl do pevnůstky potok.

Urcuner vyrazil, aby získal trochu času. Vzal hromadu dříví, kterou připravili na oheň a začal ji přenášet k oběma průlomům v bráně. Arnubên zahlédl, do čeho se pustil a zatímco ostatní rychle strojili koně, vyrazil mu na pomoc a začal také přenášet klacky a polena (Arnubên (0): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, Urcuner dostane +1 k hodu). Urcuner pak vyrazil s hořícím klackem, aby hromady klestí zapálil (Urcuner (3+1): výsledek 2 / skřetí lučištníci (2): výsledek 2 – remíza, dohodli jsme se, že Bubák uspěje, ale bude ho to něco stát – získal lehký následek „Prostřelená paže“). Když ohně vzplály, skřeti se zastavili a někteří couvli zpátky v domnění, že to musí být nějaká past. Velitelé se začali dohadovat, co to má být za úskok a skřetí vojáci rozpačitě přešlapovali na místě. Přátelé tak získali trochu času, ale když se elf vracel od brány, zahlédli ostatní, že v pravé paži mu vězí šíp s černým opeřením. Přesto vyrazil jako první do průrvy a za ním Ælfric, který uklidňoval koně. Pak šel Teilin a poslední Arnubên.

Procházeli úzkou roklí a pod nohama jim šplouchala voda potoka. Byla studená jako led. Na skalních stěnách po stranách se držela námraza, protože sem slunce po celý rok nezasvítilo. Za sebou slyšeli ozvěnu zmatených pronásledovatelů. Pokračovali dál, ale asi po sto metrech se museli zastavit. Rokle byla slepá. Voda potoku sem padala jako vodopád odněkud shora a na konci strže byla jen skála lemovaná dvojicí drolících se soch, ve kterých jen s námahou poznali vousaté trpaslíky. Ve skále pak rozeznali vytesaný symbol sedmi hvězd s korunou, kladivem a kovadlinou, napůl smytý počasím. Cesta tu ale končila a nevedla dál. Byli v pasti.

Obrázek

Arnubên, znepokojený tím, že zastavili, zavolal zezadu: „Co je tam vepředu?“ Urcuner mu odpověděl jen tak nahlas, jak se odvážil, aby je nezaslechli nepřátelé: „Je to slepé a jsou tu nějaké trpasličí symboly.“ Zatímco se elf pokoušel tlačit do skalní stěny a na různé symboly, Arnubên nechal vzadu Teilina a začal se tlačit dopředu. Urcuner v zoufalství zkusil zatlačit i na sochy a případně je i nějak otočit, ale jedné ze soch upadla se zapraštěním hlava, podemletá počasím. Kámen byl pevný a skála se nepohnula.

Dúnadan se protlačil úzkou průrvou dopředu a řekl elfovi: „Uhni.“ Urcuner mu udělal místo a Arnubên se zamyšleně podíval na skálu před sebou: „Touto bránou jsem prošel tu noc, jsme tábořili s trpaslíky... ale nevím, co je na druhé straně... a nevím, jestli nebezpečí před námi není větší, než nebezpečí za námi.“ Otočili se poplašeně zpět, když se odtamtud ozvalo táhlé vrrčí vytí a elf zabručel: „Vepředu je alespoň naděje, za námi jen beznaděj.“ Arnubên přikývnul a vzpomněl si na ten večer, kdy se mu zdál sen, pak tasil meč a tak, jak sám sebe viděl ve snu, udeřil jílcem do kovadliny. Chvíli se zdálo, že se nic neděje, ale pak se ve skále vyrýsovaly škvíry mezi kamennými veřejemi, které předtím nebyly vidět, a před nimi se otevřely dveře. Rychle vešli dovnitř do temnoty za dveřmi a pod horami. Všude okolo nich byl chlad a vlhko. Slyšeli jen kapání vody a ozvěnu vlastních kroků. Koně poděšeně frkali a vypadali vyděšeně, ale Ælfric jim šeptal do uší a hladil jejich hřívy, takže je následovali také. Seveřan se potichu zeptal: „Má s sebou někdo světlo?“ Urcuner začal hledat v sedlové brašně a přes rameno prohodil: „Nejdříve zavřete ty dveře. O světlo se postarám.“

Opřeli se do dveří a ty překvapivě snadno zapadly zpět na své místo. Skála pak zase vypadala celá, jakoby tam nikdy veřeje nebyly. Urcuner pak zvedl fëanorskou lampu, dar od Glorfindela, do výše. Modrý plamen, uvězněný v krystalu, se rozhořel a spatřili kolem sebe místnost z temného kamene. Stěny byly vyleštěny trpasličí zručností, takže se leskly jako sklo, a ornamenty dávaly dohromady vzory, jaké přátelé ještě neviděli.

Obrázek

Rozhodli si, že si po přepadení musí trochu odpočinout a ovázat Urcunerovu ránu. Ælfric do temnoty zabručel: „Musíme najít rychle východ, koně to tu dlouho nevydrží a nemáme pro ně ani dost zásob.“ Nedodal, že i na něj, uvyklého širým zeleným pláním a otevřené obloze, temnota v síni doléhala nejhůře ze všech temných míst, která už spolu navštívili. Urcuner se pak otočil na Dúnadana: „Ty už jsi tu někdy byl?“ Arnubên se rozhovořil o večeru, kdy potkali trpaslíky a snu, který se mu zdál...
Přikryl se pláštěm a uložil se ke spánku, zatímco trpaslíci ještě seděli kolem ohně a potichu si povídali. Zaslechl od ohně, jak jeden z nich začal broukat jakousi melodii a ostatní se jeden po druhém přidali. Byla to píseň beze slov, přesto v polospánku a polosnu se mu zdálo, že už ji slyšel a byla mu podivně známá. Propadal se hlouběji do snění a v hlavě se mu ozývalo...

„Durin ku bin-amrad
Ugmal sullu addad
Ku bakana
Ana aznân
Undu abad
Ku ganaga
Tur ganâd abanul

Ubzar ni kâmin
Aznân taburrudi
Iklal tanzifi bashukimâ
Ubzar ni kâmin
gilim Sanzigil
shakar ra udlag
Ubzar ni kâmin...

Kilmîn thatur
ni zâram kalil ra narag,
Kheled-zâram.“

V hrudi mu místo srdce pulzoval drahokam posetý vyrytými runami a slyšel zdálky zvonění kladiva o kovadlinu, jakoby si někdo tu píseň broukal při kování, aby udržel rytmus úderů. Slyšel slova a rozuměl jazyku, který nikdy předtím neslyšel...

„Durin Nesmrtelný,
nejstarší z Otců,
probudil se
do temnoty
pod horami.
Kráčel sám
v síních z kamene.

Hlouběji pod zem,
stíny se dlouží,
chladnou kosti.
Hlouběji pod zem,
záblesk mitrilu,
ostrého a vzdáleného.
Hlouběji pod zem...

Koruna z hvězd
Ve studených vodách
Kheled-zaram.“

Ze stínu vystoupila dvojice kamenných trpaslíků, kteří chránili bránu, a viděl sám sebe, jak se dívá na sedm hvězd pod Durinovou korunou a pak úderem meče do kovadliny kámen povolil. Tma pod horou a chlad. Překročil práh a neviděl ani dlaň před svou tváří. Tiché kapání vody v dálce bylo poslední, co zaslechl předtím, než jej úsvit probudil...
Arnubên pak kámen vytáhl z brašny a potichu k němu promluvil: „Už jsi téměř doma, ale možná budeme znovu potřebovat tvoji pomoc.“ Zdálo se mu, že kámen se ve svitu lampy pod zemí leskne víc, než na slunci venku. Nechal si jej po ruce jako talisman, nebo lampu, která nezáří.

Zůstali za dveřmi a odpočívali. Zvenku asi po půl hodině zaslechli tlumené výkřiky a brzy se ozvaly zvuky, jakoby skřeti tloukli do kamene sekerami. Bylo zřejmé, že odhadli, že se tam někde musí nacházet dveře, a rozhodli se dostat dovnitř. Přátelé se proto rozhodli nečekat, zda se jim to podaří, a vyrazili jedinou chodbou, která od dveří vedla... dál do hlubin. Ælfric vytáhl ze sedlového vaku křídu a začal dělat značky na podlahu, aby věděli, kudy šli. Vždy nakreslil kus od sebe dvě, aby poznali, že tam byly, i kdyby jednu smazala voda nebo zlý úmysl.

Minuli strážnici a několik skladišť, které byly prázdné a opuštěné. Nikde neviděli rozházené kosti nebo těla, zdálo se, že nedošlo k žádnému boji... a přesto bylo všude pusto a prázdno. Po chvíli se dostali ke dveřím, které byly zaklíněné řetězy a po obvodu byly vyryty sotva viditelné runy. Nápisy hlásaly Danakgund a něco v Arnubênově srdci (nebo bylo to jeho srdce?) mu našeptávalo jméno Síň svící. Neměli na vybranou a proto Arnubên otočil zarezlým klíčem v zámku a odstranil řetězy.

Když vstoupili, viděli všude ohořelé zbytky voskovic a svící – na stolcích, ve výklencích a na lustrech jich byly tucty – velkých i malých, nových i vyhořelých. Když je trpaslíci zapálili, muselo v místnosti být světlo jako za jasného dne. Mezi svícemi byly rozházené stohy pergamenů, pokrytých plísní. Pod nohami jim pak zachrastily kosti trpaslíků, rozlámané a rozbité. Mezi nimi ležely na zemi zrezlé sekery a válečné motyky, které vypadly z mrtvých rukou.

Obrázek

Od stropu visel jakýsi temný stín. Když se přiblížili, najednou ožil. Roztáhl křídla, která měl obtočena kolem těla, a světlo v místnosti pohaslo. Tvor otevřel oči a podíval se na ně krví podlitýma očima, ve kterých byla nezměrná hloubka nenávisti. Byl oděn podobou obřího netopýra, ale jeho oči jim napovídaly, že jím nebyl. Žádný normální tvor by nemohl přežít staletích uvěznění bez potravy, ale on stále ještě nebyl mrtvý. Urcuner si vzpomněl, že už kdysi takového tvora viděl. Byl to jeden z těch, kterým lidé říkali úpíři - zlovolné přízraky a duchové odění netopýřími těly, kteří chlemtali krev umírajících a zabitých. Tenhle byl vyhublý na kost a zesláblý staletími hladu. V jeho očích viděli šílenství způsobené strašlivým utrpením. Protáhl si křídla, na kterých spatřili ocelové spáry, a ty se téměř dotkly stěn na obou stranách místnosti. Elf si mimoděk pomyslel, že alespoň nebude moci v komnatě tak dobře manévrovat. Pak se komnata otřásla jeho strašlivým výkřikem, který jim sevřel srdce hrůzou (Je to útok se silou 4 proti Vůli, vedený postupně na všechny tři přátele.)

Urcuner tasil meč a křikl na ostatní: „Připravte si štíty a kryjte si hlavy! Nenechte se zranit!“ (Urcuner (Přesvědčivá sebejistota 1): výsledek 0 / upír (4): výsledek 5 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Zjizven dračím ohněm a otočil kostku, aby zmírnil neúspěch - 3 body poškození šly do Vůle). Přes výkřik ho ale nebylo slyšet a elf cítil, jak se mu srdce naplňuje strachem. Ustoupil o několik kroků a měl co dělat, aby neutekl... ale Urcuner už přežil dračí oheň a přestože výkřik byl strašlivý... nebyl tím nejstrašlivějším, co už Noldo slyšel. Arnubên stál tváří v tvář strašlivé hrozbě a sevřel pevněji meč (Arnubên (Nezdolnost 1): výsledek 2 / upír (4): výsledek 3 – neúspěch, 1 bod poškození do Vůle). I tak jej výkřik zaskočil nepřipraveného a musel o krok couvnout. Ælfric zvedl meč v ruce, připraven vzdorovat všemu, co přijde a podíval se na tvora vyzývavě (Ælfric (Magie světa 2): výsledek 5 / upír (4): výsledek 2 – úspěch, 1 body poškození do Vůle upíra). Zatímco ostatní ustupovali, Seveřan se nepohnul ani o píď. Zdálo se, jakoby jeho meč zazářil zlatavým světlem a tvor odvrátil hlavu, aby se na něj nemusel dívat. Pak se pustil se stropu a jeho křídla zavířila, když zamířil k nim jako bouře.

Ælfric vyrazil vpřed, aby sekl nalétávajícího upíra (Ælfric (3): výsledek 0 / upír (4): výsledek 4 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Potulný pěvec, aby snížil zranění a otočil kostku – 2 body poškození šly do Těla), ale málem uklouzl po vlhké podlaze. Jen díky zkušenostem v hospodských bitkách získal zase rovnováhu a neupadl docela. Upír se k němu přiblížil dřív, než mohl nabýt rovnováhu a sekl ho spárem. Urcuner vyrazil vpřed, aby si vytvořil prostor a máchá kolem sebe mečem, aby našel místo, odkud by mohl zaútočit přímo (Urcuner (3): výsledek 3 / upír (3 (o jedna méně, upírovi vadí světlo lampy): výsledek 3 – remíza, hodili jsme kostky znovu, ale byla to zase remíza – dohodli jsme se tak, že Urcuner uspěje, ale bude ho to něco stát - vzal 2 body poškození do Těla, když jej upír sekl, ale příští kolo bude mít k hodu bonus +2). Arnubên vzal meč a řízl se do dlaně, až mu vytryskla čerstvá krev (a Fingalen za to hned dostal bod osudu), ve snaze nestvůru nalákat na sebe a dát ostatním prostor k útoku (Arnubên (Odhad nepřítele 2): výsledek 3 / upír (3): výsledek 3 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu za aspekt Arthedainský šlechtic - Dúnadan na něho zavolal: „Má krev je mocnější, než cokoli, čím ses zatím mohl krmit!“ - a otočil kostku – v dalším kole měli obě ostatní postavy +1 k hodu). Hlava upíra se okamžitě otočila k němu a chřípí se mu rozšířilo, jak zavětřil krev. Arnubên zase pozvedl vzdorovitě meč: „Ochutnej krev Númenoru, pokud jsi dost mocný, abys ji dokázal získat!“ Upír jej vzal za slovo, olízl si rozpraskané rty dlouhým odporným jazykem a zamířil k němu (Arnubên (4): výsledek 3 / upír (4): výsledek 5 – neúspěch, 2 bod poškození šly Dúnadanovi do Těla). Sekl jej ocelovým spárem a pak si jej dal k ústům, aby z něj špičatým jazykem setřel Dúnadanovu krev.

V té chvíli zaútočil zezadu Urcuner, na kterého upír chvíli nedával pozor (Urcuner (3+2+1): výsledek 6 / upír (3): výsledek 1 – úspěch, upír ale použil svůj bod osudu za aspekt Stvoření temnoty a hodil kostky znovu – výsledkem byla 5 a tím pádem stále neúspěch – Bubák se pak rozhodl použít vlastní bod osudu za aspekt Helegrist otočit kostku, výsledkem byly 3 body poškození upírovi do Těla). Přestože neměl možnost elfa ani vidět, ani slyšet, přesto nějakým démonickým šestým smyslem vycítil přicházející úder a pohnul se, aby se mu vyhnul. Nebyl ale dost rychlý a gondolinská čepel mu způsobila hlubokou ránu. Komnatou se rozezněl upírův řev. I Ælfric vyrazil a jeho meč se zaleskl (Ælfric (3+1): výsledek 5 / upír (4): výsledek 3 – úspěch, Kryštof ještě použil bod osudu za aspekt Jezdec Éothéodu a otočil kostku, aby zvýšil zranění – 4 body poškození do Těla). Odporná černá krev zkropila podlahu, když elfí čepel prosekla kůži a rozťala svaly a šlachy pod ní. Arnubên se také přidal k ostatním, vyrazil a bodnul (Arnubên (4): výsledek 4 / upír (4): výsledek 3 – úspěch, 1 bod poškození šel do Těla).

Upír zaječel bolestí a pak využil toho, že všichni jeho trapitelé jsou u něj blízko a začal sekat ocelovými spáry na všechny strany (opět útok na všechny tři, byl proto slabší – 3 místo 4). Urcuner zvedl meč, aby se úderům bránil (Urcuner (3): výsledek 4 / upír (3): výsledek 3 – neúspěch, 1 bod poškození šel do Těla), ale jeden ze spárů jej přesto zranil. Arnubên naproti tomu vyrazil vpřed, aby upíra povalil k zemi (Arnubên (2): výsledek 0 / upír (3): výsledek 4 – neúspěch, 2 body poškození do Těla a lehkého následek „Šrámy po celém těle“). Neuspěl však a dostal se příliš blízko k čepelovým spárům, které ho na několika místech vážněji pořezaly. Ælfric uchopil meč a udeřil na útočící stvůru (Ælfric (3): výsledek 5 / upír (3): výsledek 4 – úspěch, 1 bod poškození šel upírovi do Těla). Ozvalo se trhání, když jeho meč nasekl jedno z blanitých křídel.

Arnubên pak uchopil meč oběma rukama, vykřikl a ťal nestvůru vší silou své nenávisti a bolesti z ran, které mu upír způsobil (Arnubên (4): výsledek 7 / upír (4): výsledek 4 – úspěch, 3 body poškození upírovi do Těla). Úder úpírovi málem odsekl hlavu z krku. Dúnadanův meč mu rozsekl hrdlo a zasekl se do páteře. Arnubên jej škubnutím uvolnil a ozvalo se zapraštění, jak kosti povolily. Nestvůrná hlava zůstala viset jen na několika svalech. Smrtelně zraněný upír se odkulil stranou a tloukl zuřivě křídly kolem sebe, jakoby se snažil prát se s Temnotou, která si pro něj konečně přišla, aby jej odnesla. Bil do stěn kolem sebe a drtil sloupy a kameny, které je podpíraly. Komnata se začala otřásat a ze stropu se uvolnil jeden z těžkých kamenů, který dopadl vedle Arnubêna a rozdrtil dlažbu. Přátelé spatřili, že kameny se začaly uvolňovat a praskat. Zdálo se, že se celá komnata brzy zhroutí. Před sebou zahlédli dveře na druhé straně komnaty, které padající kámen rozdrtil a vyrazil z veřejí.

Přátelé chvíli stáli na místě, neschopni se rozhodnout, zda vyrazí zpět, nebo vpřed a pak Arnubên zakřičel na Teilina, aby převedl koně přes místnost. Sám vyrazil k umírajícímu nestvůrnému netopýrovi a Ælfric za ním. Urcuner, vida, jak se komnata hroutí a všude padají kameny, vyrazil pomoci Teilinovi se zvířaty. Seveřan doběhl k upírovi první. V běhu si přehodil meč do levé ruky, položil jej upírovi na hruď a pravou rukou udeřil do jílce. Vytryskla odporná temná krev, která mu potřísnila ruce, když jeho čepel prošla obratli a probila černé srdce. Arnubên uchopil svíjející se jazyk, vytrhl ho z tlamy (málem při tom přišel o prsty kvůli cvakajícím čelistem) a odhodil stranou: „Doufám, že ta krev byla dost sladká!“ Pak se oba otočili a kličkovali mezi padajícími kameny k východu. Strop komnaty se konečně zřítil právě ve chvíli, kdy oba proběhli portálem dveří. Cesta za přáteli byla zahrazena a nezbývalo jim nic, než jít dál... skrze temnotu pod horami, která se zdála být nyní mnohem tísnivější a bezútěšnější.

Obrázek

Vchod, kterým vešli, byl podle velikosti trpasličího sídla, kterým procházeli, jen zadní branka. Ælfric začal značky křídou číslovat od zasypaných dveří, aby věděli, jak moc se vrátili, pokud by zabloudili. Našli i hlavní bránu, která byla ale zahrazena a zasypána... možná samotnými trpaslíky. Přes zával se ven dostat nemohli, vrátili se proto zpátky do trpasličí pevnosti. Cestou napočítali nejméně čtyři velké sály a mnoho skladišť, komnat, zbrojnic, průchodů a chodeb. Vše bylo prázdné a opuštěné, jakoby odsud trpaslíci před něčím uprchli. Trpasličí síně byly tiché a nedávaly odpověď na otázky, které se jim honily hlavami. Některé sochy byly osekané nebo vyvrácené z podstavců, nacházeli skřetí čmárance a značky vyryté do zdí. To, co nechali trpaslíci za sebou, bylo rozházené a přebrané, takže odhadovali, že skřeti místo nejméně jednou vyrabovali. Protože je nepravděpodobné, že by odešli s lupem skrze boční branku, kterou jste vy přišli, dalo jim to naději, že odsud musel vést ještě jiný východ.

Urcuner se v jednu chvíli sehnul, když našel na zemi malou skříňku, která tam musela spadnout. Když ji otevřel, zaslechl tichou jemnou melodii a uviděl uvnitř figurky dvou trpaslíků (nebo snad trpaslíka a trpaslice), kteří začali tančit zvláštní tanec. Melodie brzy skončila, figurky se uklonily a víčko se zaklaplo. Podle všeho šlo o jednu ze slavných trpaslicích hraček, v jejichž výrobě mistry. Urcuner ji otevřel ještě jednou a poslechl si melodii, než krabičku schoval do vaku. Cestou také sesbírali několik pochodní, které našli a vzali je s sebou.

Brzy prošli výstavnými sály trpasličí pevnosti a dostali se k schodům, které vedly hluboko pod zem a zřejmě do dolů. Nad vchodem byly oprýskané runy, které Ælfric a Urcuner přečetli jako Buzrâ-zeleg a Arnubên jako „Hluboké schody“. Zespodu cítili zatuchlinu a silný zápach hniloby, ale neměli jinou možnost, než pokračovat dál. Z horních síní odtamtud jiná cesta nevedla. Urcuner nahlédl dolů a zeptal se Arnubêna: „Kam tě táhne srdce?“ Ten odpověděl: „Ven.“

Před sestupem si udělali přestávku, aby si odpočinuli a ošetřili pořádně zranění utržená v boji s okřídlenou stvůrou (Urcuner ošetřoval sebe i Arnubêna a házel proti 1 na odstranění lehkých následků – v obou případech mu padlo 2, takže byly úspěšně odstraněny). Uvědomili si, že neměli jak měřit čas. Ztratili už dávno přehled, jak dlouho byli v podzemí. Mohlo to být několik hodin, stejně jako dní. Netušili. Odpočali si a vyrazili dál. Naštěstí zřejmě trpaslíci používali v dolech pod nimi osly a muly jako tažná zvířata, takže mohli sestoupit i s koňmi. Po stranách schodů byla strmá rampa, kde zvířata mohly jít. Ælfric před sestupem pošeptal něco každému z koní do ucha (Ælfric (3): výsledek 4 / proti 2 – úspěch, pokud by neuspěl, pak by se při sestupu nákladní kůň splašil a i s částí zásob spadl do hlubin pod nimi). Zvířata zastříhala ušima, jakoby přesně chápala, co chce říct a nechala se vést jako beránci.

Obrázek

Schody přestali počítat někde u šesti set a sestup se zdál nekonečný. Zvířata se chvěla strachem a potila se, když je vedli, ale neplašila se a šla dál. Konečně jste se dostali na konec schodů, přestože propast pokračovala dál. Zdála se bezedná, a proto přátelé rádi vyrazili pryč od černé jámy. Dostali se do vysekaných chodeb dolů, kde kdysi trpaslíci těžili železo. Doly byly opuštěné stejně jako síně nahoře. Byly z velké části zatopené a ztracené pod odpornou temnou vodou, která zapáchala jako hrob. Něco jim říkalo, že by do ní nechtěli spadnout. Jen při pohledu na hladinu se otřásli odporem. Po odchodu trpaslíků zřejmě vyhasly výhně, které poháněly stroje čerpající vodu, a velká část podzemí tak byla zatopena. Museli tak hledat cestu těmi chodbami, které byly stále nad úrovní záplavy a často se vracet.

Šli dál, dokud mohli a pak se zastavili, aby si odpočinuli. Vzduch tu byl zatuchlý a páchl. Urucner si sundal rukavici, přešel k zatopené šachtě a ponořil ruku do vody, aby se jí zeptal, zda stoupá a odkud přišla (urcuner (2): výsledek 3 / něco ve vodě (2): výsledek 2 – úspěch). Pocity vody byly pomalé a nehybné, jak se nepohnula už po dlouhý čas, ale elf se dozvědě, že přišla po odchodu trpaslíků odněkud zespodu z hluboké temnoty, kdy sídlilo něco, co nechtělo být rušeno. Otřásl se jen, když se myšlenky vody přiblížily k tomu místu. Vytáhl ruku z vody a utřel ji do pláště: „Dobrá zpráva je, že se nebudeme muset potápět... ta špatná, že stále nevím, jestli je tu jiný východ a kde.“ Arnubên odpověděl: „Trpaslíci někudy odešli a i ti skřeti se museli do pevnosti někudy dostat. Východ tu někde je, nesmíme polevit.“

Chmurnou náladu se mu ale rozehnat nepodařilo. Byli uvězněni v hlubinách pod horami, kde vládne stín a cesta za nimi byla zasypaná. Byli beznadějně ztraceni a netušili, zda vůbec nějaká cesta ven existuje. Tma kolem nich byla bezedná, těžko se jim dýchalo a zdálo se jim, že stěny se každou chvíli musí zhroutit a pohřbít je zaživa...

(V tuto chvíli už bylo docela pozdě a navíc to byl pěkný moment na přerušení hry, takže dokončení cesty pod Mlžnými horami bude až příště.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 914
Registrován: 4. 6. 2009, 23:49

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Jarilo » 2. 8. 2015, 10:29

Hoši, opožděně, ale přece - opět parádní zápisy, příběh se krásně a napínavě posunuje, jen tak dál :clap: .

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Goran » 2. 8. 2015, 12:29

Mám dotaz: na kdy je plánovaná příští hra? Až po prázdninách, nebo už někdy dřív? Nemůžu se dočkat dalšího zápisu!
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10458
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 2. 8. 2015, 15:30

Jarilo: Moc díky, těší nás, že se ti líbí. :clap:

Goran: Pokud vše půjde dobře, tak budeme hrát tenhle týden. :wink:
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Goran » 5. 8. 2015, 14:55

Ještě mám dotaz: Arnubén normálně umí trpaslicky a jenom se to popisuje takhle mysticky, nebo ten jazyk uměl a zapomněl, že ho umí, nebo má porozumění trpasličí řeči jako nadpřirozenou zvláštní schopnost? Jestli je to tajné, prosím do SZ. Popis nejvíc odpovídá poslední možnosti, a ta se mi moc líbí. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se něco podobného objevilo v materiálech vytvořených přímo Tolkienem. Moc dobře znal příběh o apoštolech při Letnicích, kdy mluvili po svém, ale všichni slyšeli svůj rodný jazyk (totéž se opakovalo při kázání některých svatých), a tohle je něco podobného, akorát tady je ten dar překladu vázaný na posluchače a ne na mluvčího.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10458
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 5. 8. 2015, 15:50

Goran píše:Ještě mám dotaz: Arnubén normálně umí trpaslicky a jenom se to popisuje takhle mysticky, nebo ten jazyk uměl a zapomněl, že ho umí, nebo má porozumění trpasličí řeči jako nadpřirozenou zvláštní schopnost?
Arnubên trpaslicky rozhodně neumí... a přestože neznám dopodrobna všechna jeho předchozí dobrodružství, je velmi pravděpodobné, že ji ani nikdy předtím neslyšel. Už po dva věky světa je totiž pro trpaslíky jejich jazyk střeženým tajemstvím a odmítají jej učit kohokoli, kdo není z Durinova rodu (nebo i jím i jen mluvit před cizinci). To, že mu nyní Dúnadan rozumí, souvisí s trpasličím drahokamam, kterému přátelé říkají "Srdce trpaslíka".

Jediný z družiny, kdo by teoreticky mohl trpasličtinu ovládat (nebo alespoň některá slova z ní), je Urcuner. V prvním věku světa ještě trpaslíci některé Noldor svému jazyku učili a v Gondolinu určitě byli elfové, kteří jej ovládali (a případně jej zaznamenali do knih a spisů). Pokud se jej ale tehdy naučil (neřešili jsme to zatím), pak jím zřejmě nemluvil několik tisíciletí. Trpasličí jazyk se za tu dobu sice změnil jen málo... ale je otázka, kolik by si z něj ještě za tu dobu pamatoval. $D

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10458
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 8. 8. 2015, 16:17

Temnota pod horami (dvacáté páté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Přátelé pokračovali černočernou tmou pod horami, kterou prosvětlovaly jen modré paprsky fëanorské lampy. Po nějaké době cesty doly se utábořili v chodbě, která se svažovala k zatopeným částem podzemí. Uložili se k odpočinku a snažili se ukrást si několik chvil spánku. Ve chvíli, kdy se chodbou ozývalo pravidelné oddechování spáčů, jakoby se najednou něco v chodbě změnilo. Arnubên, který byl na stráži, se najednou zvedl, jakoby něco zaslechl z temného tunelu. Aniž si to uvědomil, udělal krok směrem k temné a nehybné vodě. Měl pocit, jakoby ho z hlubin někdo... nebo něco volalo. Zazdálo se mu zároveň, jakoby sebou trpasličí kámen, který měl uložený v kapse, trhnul směrem zpátky a pryč od vody. Dúnadan vykřikl: „Vstávejte, něco se děje!“

Obrázek

Jakoby jej něco zvenku nutilo kráčet dolů chodbou a nemohl kontrolovat své myšlenky. Zatnul zuby a vzdorně zvedl trpasličí kámen proti temnotě dole, přičemž zamumlal pod vousy: „Nevím kdo, nebo co jsi zač, ale do té vody mě nedostaneš.“ (Arnubên (2+1 za trpasličí kámen): výsledek 0 / věc ve vodě (3): výsledek 2 – neúspěch) Odpor byl ale příliš silný. Přátelé, kteří se vzbudili po jeho výkřiku, zahlédli jen jeho siluetu, jak balancuje na hraně srázu a pak padá dolů, kde se za ním zavřela voda. Urcuner kolem sebe náhle silně cítil přítomnost toho, co bylo ukryto ve vodě, když do ní naposledy vložil ruku. Zvedl se, nezaváhal a rozběhl se k vodě. Ælfric naproti tomu vyrazil na druhou stranu. Doběhl k nákladnímu koni, vzal ho za uzdu a rychle ho vedl k vodě. Cestou vytáhl ze sedlové brašny provaz a začal ho rychle uvazovat k hrušce sedla.

Když Urcuner doběhl dolů, hladina vody byla temná a nepřirozeně klidná. Nikde žádné vlny, zčeření nebo jiná známka po tom, že před několika okamžiky v ní zmizel mohutný muž. Elf zahlédl, jak se najednou z vody vynořil Arnubênův obličej lapající po dechu, aby pak zase zmizel pod vodou. Urcuner nezaváhal a vrhl se do zapáchající vody. Všechny zvuky se ztlumily, když zmizel pod hladinou a ucítil přítomnost něčeho prastarého zpod hor, jak se mu zarývá do hlavy ostrá jako střepy nebo ledové rampouchy. Strašlivé vědomí ho hrozilo ochromit, aby zmizel v černé vodě a nikdy se už nevynořil (Urcuner (2): výsledek 2 / věc ve vodě (2): výsledek 3 – neúspěch, Bubák ale použil bod osudu za aspekt Rytíř domu Harfy - protože věděl, že se jej nepřítel snaží zmást a ochromit, proto přeplaval do místa, kde cítil největší nebezpečí, protože doufal, že tam mu nic nehrozí - a otočil kostku - úspěch). Víc než zahlédl, pak vytušil kus od sebe zápolit Dúnadana, který se úplně zmaten snažil plavat špatným směrem. Urcuner k němu přeplaval, chytil jej kolem ramen a vytáhl nahoru. Oba se vynořili nad hladinu a zalapali po dechu. Oba měli pocit, že se jim roztrhnou plíce a zatuchlý vzduch podzemí byl požehnáním. Cítili ale oba, jakoby se vědomí ve vodě obtáčelo ve smyčkách kolem nich a nehodlalo se vzdát se své kořisti. Arnubên hodil Srdce trpaslíka, které do té chvíle svíral pevně sevřené v ruce, na břeh: „Pokud skončím pod hladinou já, pak můj slib musíte splnit vy.“

Ælfric mezitím dorazil k okraji srázu a hbitě navázal na druhý konec lana podkovu. Mrštil ji obratně za oba přátele tak, že lano přistálo mezi ně. Oba se jej instinktivně chytili právě ve chvíli, kdy jakoby jejich nohy něco omotalo a zase zmizeli pod hladinou. Nákladní kůň poskočil směrem ke srázu, tažen lanem do hlubin, ale Seveřan přiskočil k němu, cukl uzdou a donutil ho táhnout na druhou stranu. Pohledem zašilhal po ležícím Srdci trpaslíka, ale pak vytáhl nůž, aby v případě, že budou přátelé ztraceni, odřízl lano a zachránil svého koně. Lano se napjalo zápasem a zapraštělo (Ælfric (3): výsledek 4 / věc ve vodě (3): výsledek 4 – remíza, dohodli jsme se, že Seveřan uspěje, ale bude ho to něco stát). Po chvíli převážily koňské svaly a zvíře pod Ælfricovým vedením vytáhlo oba přátele směrem ke břehu. Brzy oba byli na souši, kašlající a lapající po dechu. Seveřan se usmál a poplácal koně po šíji, když se najednou lano opět napjalo a zoufalé zvíře zařičelo, když jej nesmírná síla táhla k vodě. Brzy spadlo ze srázu a temná voda se nad ním zavřela. Ælfric vykřikl a snažil se táhnout za lano, aby svému koni pomohl, ale to mu prokluzovalo a zařezávalo se do dlaní, zatímco byl také tažen k vodě. Pak spadl na záda, když tah povolil. Rychle vytáhl lano z vody, ale konec, který byl přivázaný k sedlové hrušce, byl rozvázaný a po koni nebylo ani památky. Hladina byla temná a tichá jako vždy.

Urcuner se snažil vykašlat zbytky odporné vody z žaludku, ale pak se zvedl a vrátil se ještě jednou k vodě, kde stál zdrcený Ælfric a zoufale vyhlížel do tmy. Elf ponořil ruku do vody a měl dojem, že přítomnost té věci, která je téměř ochromovala, mizí a ať už to bylo cokoli, vracelo se to zpět do svého neslunného doupěte hluboko pod zatopenými doly. Něco nahmátl a vytáhl Seveřanovu podkovu, na které byl kus přetrženého provazu. Jakoby ani neležela na dně, ale plavala ve vodě a připlula mu do dlaně. Arnubên vyzvrátil zbytek hnusné vody z krku a odplivl si: „Pokud rychle nenajdeme cestu pryč, nebude to poslední kůň, který tu zůstane.“ Přesunuli se dál od vody, oba přátelé se převlékli do náhradního oblečení a na chvíli si ještě po prožité hrůze odpočinuli. Pak vyrazili zase dál, protože nic jiného nezbývalo. Zbylí koně byli nyní vyděšení, jakoby vytušili osud svého druha, a třásli se. Začali být jankovití a vyhazovat kopyty a jen díky veškerému Ælfricovu umění ještě stále šli dál po jejich boku.

V jedné chvíli, když kráčeli podél odporné temné vody, se Arnubênovi na chvíli zazdálo, jakoby pod hladinou ve světle fëanorské lampy zahlédl zalesknout se ve skále žílu vzácného kovu. Nemohl by to odpřisáhnout, ale měl dojem, že to byl odlesk mitrilu, pravostříbra, ztraceného v zatopených chodbách. Jen představa, že by se k té hnusné louži přiblížil blíž, než bylo nezbytně nutné, mu ale obracela žaludek. Proto nechal poklady ztracené v dávné době být a pokračoval beze slova dál.

Obrázek

Když procházeli kolem propasti, která se zdála být bezedná, zaslechli najednou výkřiky a na druhé straně zahlédli skřety. Brzy se ozval svist šípů a několik se jich odrazilo na skalách kolem nich. Neměli zatím jak k nim dostat, protože dřevěný můstek spojující obě strany byl zničený. Pokud ale chtěli jít dál, museli překonat otevřený úsek cesty, který z druhé strany skřeti mohli ostřelovat. Podle všeho měli ti na druhé straně nejméně dva nebo tři luky. Přátelé nezaváhali, od sedel odepjali štíty a připjali si je na pravou ruku, aby mohli chránit své koně před letícími šípy a vedeni Arnubênem vyrazili skrze nebezpečný úsek (Arnubên (2): výsledek -2 / skřeti (3): výsledek 3 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu za aspekt Prorocké sny a hodil kostky znovu – úspěch). Dúnadan chvíli vyčkával, aby odhadl, kdy skřeti vystřelí, ale právě když měl dojem, že je bezpečné vyrazit, zarazil se mu se zadrnčením do štítu šíp. Zavřel proto oči a nechal se vést tím, co jej vede v jeho snech. Vykročil beze strachu a ostatní za ním. Šípy z druhé strany propasti dopadaly mezi ně a přátelé je odráželi štíty, ale jako zázrakem nikoho z nich ani jejich koní žádný z nich nezasáhl.

Za sebou zaslechli nenávistivé výkřiky skřetů, kterým unikla kořist, když přátelé zmizeli za zatáčkou. Na chvíli se zastavili, aby vydechli a Urcuner si vytáhl černě opeřenou střelu z pláště. Pak se opřel o stěnu a zaslechl, že stěna vedla zvuk. Netušil, odkud – původce mohl být za dalším rohem, stejně jako míle daleko. Znělo to, jakoby někdo bušil kladívkem do stěny... ťuk-ťuk, ťuk-ťuk a po chvíli ticha zase ťuk-ťuk, ťuk-ťuk. Elf požádal ostatní, aby ztichli a po několika minutách zaslechli ten samý signál ještě jednou - ťuk-ťuk, ťuk-ťuk a po chvíli ticha zase ťuk-ťuk, ťuk-ťuk. Otočil se na ostatní: „Slyšel jsem ťukání do stěny. Ozvalo se to několikrát a pak to ztichlo.“ Vzal pak svůj meč a hruškou zopakoval to samé ťukání do stěny, načež zůstal stát a poslouchal. Zadržovali dech, když se po chvíli ozvala odpověď - ťuk-ťuk . Pak stěna ztichla a zůstala němá, i když do ní Arnubên zkusil zaťukat trpasličím kamenem. Byli si nyní jistí, že šlo o signály... a zůstala v nich obava, že ať šlo o cokoli... rozhodně to nebylo dobré znamení.

Obrázek

Po době, která se jim zdála jako věčnost, se z dolů dostali do jeskynního systému, do kterého se kdysi trpaslíci prokopali. Ze stropu kapala z krápníků voda a před sebou podle zvuku a odlesků tušili podzemní jezero. Ælfric, který šel poslední, najednou zahlédl, že Teilin, který od příhody s upírem nepromluvil ani slovo, si najednou sedl ke zdi, objal kolena rukama a nevidoucíma očima se s hrůzou díval do tmy. Seveřan hvízdnul a upozornil ostatní. Arnubên se vrátil a když zahlédl svého panoše sedět, zeptal se jemně: „Teiline, co se děje?“ Viděli ale, že hoch je nevnímá, udolán putováním pod horami, bezvýchodností jejich postavení a všudypřítomné temnoty. Dúnadan se na něj podíval a musel se nutit k přísnému tónu: „Tvé místo je po mém boku, chlapče. Dal jsem slovo, že tě budu vést a učit. Pokud t zéto tmy vyjdeme na světlo, vyjdeme oba – nejdřív se ale musíš vzchopit a uvědomit si, co je tvou povinností. Ušli jsme už dlouhý kus cesty – vzdát se zde by bylo zbabělé a nehodné rytířů Arnoru.“ Teilin se na starého Dúnadana podíval a uvědomil si, kde je a co dělá. Pak se zvedl a vyrazil opět ke svému koni. Arnubên viděl, že ten hoch, kterého přivedl na toto strašné místo, vynakládá veškerou svou sílu a odvahu na to, aby udělal další krok. Otcovsky jej objal: „Cesta, po které kráčíme, je těžká. Dokud ale jdeme... je naděje, že dorazíme do cíle.“

Když se přiblížili, viděli, že se táhne do daleka a je ohromné. Cesta pokračovala dál po jeho břehu. Přátelé už téměř neměli vodu. V podzemí se hodně potili a měli neustálý pocit žízně, takže voda, kterou si přinesli, byla téměř pryč. Chvíli přemýšleli, zda využít příležitosti si doplnit čutory, nebo jezeru po zkušenosti ze zatopených dolů nedůvěřovat, jít dál a doufat, že už brzy se dostanou na povrch. Arnubên se rozhodl nedůvěřovat a doplnil vodu v čutoře z vody, která kapala z krápníků. Ælfric ale došel ke břehu a naplnil si čutoru. Podezřívavě vodu očichal, ale když neucítil žádný západ, napil se. Voda sice chutnala trochu zvláštně, ale byla dobrá. Vzal proto uzdy koní a dovedl je, aby se napojili. Zvířata žíznivě pila a to jim připomněla, že už nějakou dobu neměla nic k pití – vodu měli málo i pro sebe a i píce, kterou nesli s sebou, už byla téměř pryč. Pokud se rychle nedostanou ven, bude to s jejich oři velmi zlé. Seveřan zahlédl ve vodě plavat ryby, a když se několik přiblížilo, uviděl, že neměly oči – byly slepé. Pokusil se nějakou ulovit (Ælfric (0): výsledek -1 / proti 1 – neúspěch), ale žádná z ryb nezabrala. Po chvíli toho znechuceně nechal, a jak se koně dosyta napojili, vyrazili dál.

Nějakou dobu šli po břehu podzemního jezera, než zase odbočili do labyrintu jeskynních chodeb. Najednou před sebou zahlédli světlo. Když přišli blíž, zjistili, že před nimi rostly světélkující houby, které ozařovaly své okolí a dokonce i plíseň na stěnách vydávala slabý nazelenalý svit. Cesta byla tak chvíli dobře osvětlena a šli rychle, houby ale vydávaly ostrý a intenzivní zápach, ze kterého se jim dělalo nevolno. Po houbách lezli velcí černočervení a černožlutí pavouci, kteří byli očividně jedovatí, ale naštěstí utíkali před světlem fëanorské lampy. Ælfric odříznul jednu z hub a nabodl ji na šíp, aby ji mohl vzít s sebou. Světélkující spory, které se uvolnily, mu ulpěly na plášti a strávil nějakou dobu ve snaze je vyčistit.

Zaslechli šeptání, jakoby někdo s někým mluvil a když ztichli a přiblížili se ke stěně, zjistili, že slyšeli hlasy zřetelněji. Když k ní přitiskli hlavu, mohli rozeznat slova z rozhovoru, který někde probíhal. Podle toho jak to znělo, šlo skřety ze dvou různých kmenů, které si navzájem nerozuměly, protože používaly obecnou řeč, do které ale přidávali slova ze svého ohavného jazyka.
První hlas byl zlý a panovačný: „Shora přišly rozkazy, že máme nechat plavat pátrání po narušitelích a připravit se na pochod – dorgu chce vyplenit osady pod horama. Ze severu prej dorazil velkej gorgar, kterej se tam vyzná a má nás vést. Většina vrrků loví na druhý straně hor, takže tentokrát půjdeme sami – rychle tam, rychle zpátky, než ti všiví logar zjistí, že je něco špatně. Porubeme je v postelích, pochytáme otroky a zmizíme. Žádné zdržování kvůli zábavě, pohrát si se zajatci můžeme doma.“
Druhý hlas zněl pochybovačně: „Nějak to smrdí. Vyrážíme bez garmar a narychlo – co když se ty všiváci domáknou, že jdeme?“
V prvním hlase se ozvalo nebezpečné ostří: „Chceš zpochybňovat šéfovy rozkazy? Možná by se o tom Velký skřet rád dozvěděl a nechal odlehčit tvejm ramenům od tvý nebezpečně nafouklý a hloupý hlavy. Šéf určitě ví, co dělá – ten gorgar si prej přivedl vybranej oddíl ze Severu a navíc prej mezi těma všivákama žil, takže nás může vést tajnejma stezkama...“

Pak se hlasy ztišily a Urcuner díky svým ostrým smyslům rozuměl už jen „tma sežere měsíc“. Pak už byl rozhovor příliš potichu a po chvíli pak hlasy utichly docela. Mlčeli a čekali, jestli ještě něco nezaslechnou, ale skřeti zřejmě odešli. Nezbývalo jim nic jiného, než pokračovat dál.

Obrázek

Osvětlené chodby zůstaly po nějaké době za nimi a dostali se zase do jeskynního systému, který se klikatil na všechny strany. Začali ale výrazně stoupat a místy měli problém vytáhnout za sebou koně. Škrábali se vzhůru a najednou se jim zdálo, že zepředu ucítili průvan. Rychle pokračovali dál a skutečně to byl závan čerstvého vzduchu odněkud zepředu. Po věčnosti, jak se jim zdá, kdy dýchali zatuchlý a nehybný vzduch v podzemí, se závan čerstvého vzduchu zdá jako požehnání. Doufají, že by se před nimi mohl nacházet východ ven z podzemí, ale zastavily je hřmotné hlasy před nimi. Zdálo se, že se tam nějaké dvě bytosti hádají.

Zastavili a Ælfric se připlížil kupředu, aby vyzvěděl víc. Zjistil, že hlasy nepatří dvojici tvorů, ale jen jednomu. V jeskyni plné rozházených kostí seděl mohutný dvouhlavý zlobr. Většinou žili nahoře v Obrovištích, ale občas se některý z nich zatoulal i jižněji. Tenhle si zřejmě vybral k úkrytu jeskyni, kterou museli projít ven. Jedna hlava okusovala hnijící zbytky masa z něčeho, co na dálku nejvíc připomínalo skřetí nohu. Druhá hlava si pak hlubokým hlasem stěžovala a rozčilovala se na tu první. Ta pak nechala kost kostí, začala se bránit a házet vinu za jejich neúspěchy zase na tu druhou. Seveřan je chvíli poslouchal a pak se stáhl zpět do chodby a šeptem seznámil ostatní se situací. Rozhodli se, že bojovat se zlobrem je přílišný risk a raději se pokusí jej přelstít. Urcuner vymyslel plán a přesvědčil ostatní, aby ho nechali jej zrealizovat.

Sešli níže do podzemí, kde se všichni kromě Urucnera ukryli za jednou křižovatkou, zatímco elf si vzal světélkující houbu a sporami si vyznačil v chodbě cestu, kterou bude muset ujít, až vyprovokuje zlobra, aby jej pronásledoval. Pak vyšel výše a začal zpívat přisprostlou píseň urážející všechny zlobry. Hádka v jeskyni ihned utichla a zlobr chvíli poslouchal zpěvu z chodby. Pak obě hlavy zařvaly a hromotluk vyrazil, aby posměváčka roztrhal, rozdupal a snědl. Utíkající Urcuner minul křižovatku, kde se ukrývali ostatní a se zatajeným dechem čekal, zda lest vyjde a zlobr jej bude následovat (Urcuner (2): výsledek 0 / zlobr (1): výsledek -2 – úspěch, oba mizerné hody). Ten na křižovatce zaváhal, protože obě hlavy nebyly schopné se dohodnout, kudy poběží, ale pak zlobr vyrazil za elfem, jak bylo v plánu. Hned jak proběhl, zamířili ostatní přátelé pryč z jeskyně a u východu se zastavili, aby kdyžtak mohli pomoci Urcunerovi, kdyby se snad dostal do potíží.

Elf mezitím utíkal a stále zpíval. Pak se zastavil čelem ke zdi, aby se zpěv nesl podél ní, přehodil si kapuci přes tvář a po chvilce ztichl. Zůstal stát na místě, zatímco shora dupal rozzuřený zlobr. Když byl téměř u něj, vyrazil, aby proběhl kolem něj a dostal se na povrch. Ruka s prsty jako pecny chleba se po něm ohnala, aby jej lapila (Urcuner (3): výsledek 4 / zlobr (2): výsledek 2 – úspěch) a zachytila lem jeho pláště. Ozvalo se párání, když lem povolil a Urcuner vyrazil tak rychle jak mohl podél světélkujících značek nahoru. Brzy byl u čekajících přátel a vyrazili rychle pryč. Venku svítilo slunce, přestože slabě, a měli tak šanci zlobrovi uniknout. Ten jim byl ale v patách. Proplétali se mezi skalami a snažili se dostat někam, kde svítilo slunce. Ælfric se ujal role vůdce a vedl je úzkými průrvami, kterými se zlobr nemohl protáhnout (Ælfric (1): výsledek 2 / zlobr (2): výsledek 1 – úspěch). Za nimi se ozval dvojhlasný řev, když to zlobr zkusil a zasekl se. Přátelé se neohlíželi. Běželi dál a brzy se vymotali ze skalnatého labyrintu na sluncem zalitý svah. Nikdo je nepronásledoval.

Obrázek

Před nimi se otevřel výhled do kraje. Na tvářích cítili sluneční paprsky a lehký vánek, který byl po zatuchlém vzduchu v podzemí lahodný jako opojné víno. Oči uvyklé šeru a tmě si musely chvíli zvykat na světlo, ale před sebou jasně viděli zelené pláně svažující se k velké řece, na jejíž hladině se lesklo slunce stoupající nad obzor na východě. Z toho snadno uhádli, že prošli pod Mlžnými horami a nacházeli se nyní na jejich východní straně... v zemích Éothéodu, kde pokud bude Ælfric přistižen, propadne hrdlem.

Po jejich pravé straně a směrem na jih se rozkládala velká mokřina, která se rozlévala podél řeky směřující z hor. Byla to oblast plná ostrůvků mezi vodními plochami a rákosí, mezi kterými rostly velké shluky žlutých kosatců, vyšších než člověk. Snadno odhadli, že to byly Kosatcová pole, která tvořily jižní hranici Éothéodu. Putování pod horami je tak zavedlo dál na sever, než si mysleli...

(Tady jsme opět hraní přerušili – přátelé se sice dostali z podzemí, ale jejich cesta je zavedla na druhou stranu hor a do míst, kam neměli v plánu zavítat...)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 10458
Registrován: 13. 7. 2004, 14:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion » 22. 8. 2015, 11:34

V zemích éothéodských (dvacáté šesté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Nasedli na koně, aby se dostali dál od zlobra, kterého slyšeli řvát v kamenném labyrintu za sebou. Jejich koně si užívali modrého nebe nad sebou a zelené trávy pod nohama. Do té se ostatně pustili při každé možné příležitosti, po dlouhém půstu v podzemí. Byli pohublí, ale běželi veselí. Přátelé projížděli širou éothéodskou zemí a Ælfric jel první, aby ostatní neviděli slzy, které mu tekly po tvářích... vždyť byl po tak dlouhé době zase doma - cítil zelenou trávu a vzdálenou vůni velkého lesa, kterou přes řeku přinášel vítr, který cítili na tvářích. Tady se Seveřan narodil a vyrůstal, tady jezdil v sedle svého koně a byl tu šťastný, jako pak už jen zřídkakdy. I jeho oř rozšiřoval nozdry radostí, protože poznával zemi, kde se jako hříbě učil běhat. Kdyby nad Ælfricem nevisela hrozba smrti, pokud jej přistihnou, byl by to šťastný návrat do otčiny.

Obrázek

Po nějaké chvíli zastavili a Ælfric si sedl na kámen, kde vytáhl loutnu, aby zahrál píseň se slovy staršími než éothéodská paměť sahala. Chtěl zvědět, zda se v okolí nachází osady, které by mohly být ohroženy skřetím nájezdem, o kterém slyšeli v podzemí ( Ælfric (2): výsledek 3 / proti 1 – úspěch). Krajina a stébla trávy šeptaly o osadě, která je otevřená útoku skřetů a je největší a nejbohatší v okolí. Ve vlnění zelených stonků zaslechl i jméno – Suthburg. Odložil loutnu, seskočil z kamene a vyložil přátelům, co zjistil. Chvíli přemýšleli, zda jet dál, nebo se pokusit varovat éothéodské, přestože by to mohlo pro Ælfrica skončit zle. Seveřan řekl: „Nebudu stát stranou a dívat se, jak moji krajané umírají. Pokud na mou hlavu má padnout spravedlivý trest, pak je to cena, kterou musím zaplatit. Mohl jsem se vrátit, pokud srazím strašlivou přilbici angmarského kapitána. Ta přilba a hlava v ní jsou ale stále na jeho krku, takže můj návrat může být odměněn jen smrtí.“

Vyrazili proto směrem na jihovýchod k Suthburgu. Podle toho, co si krajina povídala, měli by dalšího dne kolem poledne dorazit k osadě. Projížděli kolem stáda divokých ovcí, které se pásly na úbočí, když se najednou všechny rozběhly kolem nich a zoufale bečely. Nad nimi se mihl mohutný temný stín a ochromil je orlí výkřik, který poplašil jejich koně. Obří orel se snesl na svých olbřímích perutích a spáry uchvátil jednu z prchajících ovcí, aby o chvíli později i s ní začal stoupat směrem na sever k vzdáleným vrcholkům Mlžných hor, zahalených v mlze. Brzy jim zmizel z očí a po chvíli ticha pokračovali přátelé dál.

Projížděli hustou mlhou a mrholením podél úbočí Mlžných hor a k večeru našli místo pro tábořiště, chráněné před větrem a počasím. Zatímco nosili dříví, nalezl Urcuner na tábořišti zvláštní list, který vypadal jako ze zlata, který byl zatížený berylem, kamenem elfů. Poznal ten list ihned, protože pocházel ze stromu, který znal jako malinornë a kterému se v sindarštině říká mallorn. Byl zřejmě už delší dobu utržený, protože listy mellyrnů zlátnou na podzim a jsou na stromech celou zimu, než na jaře opadají a jsou nahrazeny novými listy (shora zelenými a zespodu stříbrnými), které doprovází zlaté květy. Nyní byl vrchol léta, listy zřejmě ještě ani nezačaly zlátnout. Musel tak být loňský, nebo snad ještě starší. V celé Středozemi rostly mellyrny jen na jednom místě – a to v údolí, kterým protéká řeka Celebrant a které bylo v Roklince známé jako Laurelindórenan (Údolí zpívajícího zlata). Sindar mu říkali Lothlórien, Snový kvítek. Buď tu někomu upadl, nebo sem byl za nějakým účelem přinesen. Za jakým, to ale nedokázal říct. Beryl, který zvedl ze země, byl podivně tichý. Většinou k němu takový kámen promlouval, ale tady slyšel jen šustění trávy a šeptání deště. Bylo možné, že tam ležel příliš dlouho a jeho zpráva byla smyta mlhou i počasím a zapomenuta.

Obrázek

Elf pozvedl k ústům zlatý list, dýchl na něj a řečí země zašeptal otázku, odkud přišel a jak se sem dostal. Přiložil jej k uchu a zaposlouchal se. List zašuměl, jakoby rozechvěn větrem a Urcuner zdálky zahlédl odlesk zlatých lesů jako vzpomínky na Laurelindórenan a pak zahlédl odraz toho, kdo zanechal list. Neviděl mu do tváře, zdálky zahlédl, jak jej položil a pak vyrazil k severu. Beryl tu byl zřejmě zanechán jako zpráva, že je zde bezpečné tábořit. Elf vzal list i beryl a položil je zase zpět tak, jak je našel, jako zprávu pro další poutníky.

Obrázek

Setmělo se a Urcuner měl první hlídku. Všiml si, že z měsíce zůstal jen téměř neznatelný srpek, dalšího dne měl být nov. To znamenalo, že v podzemí strávili čtyři dny, protože si pamatoval měsíc, než sestoupili do temnoty pod horami. Elf bděl, ale načerpal síly při dýchání čerstvého vzduchu a sledování vzdálené hvězdy nad obzorem. Oba zbylí přátelé zatím spali. Arnubên ve spánku viděl Rodwen, jak sedí u jezera a koupe se, zatímco kolem ní prolétaly labutě a v dálce nad severním obzorem se sbíraly pomalu a takřka neznatelně temné bouřkové mraky. Ælfric ve snu slyšel jemné chvění země, jakoby vzdálené dunění kopyt. Propadl se hlouběji do snění a pak pohled jeho modrošedých očí, tak zvláštních a odlišných od éothéodských, letěl skrze trávou porostlé pahorky, zasněžené vrcholky a zelené pláně... a viděl prapory vlající ve větru – bílého koně na zeleném poli a stříbrnou labuť na modrém... viděl Ælfstana a své jezdce, jak se hrnuli kupředu a pak viděl Æthelflæd v brnění, jak stála na vrcholu osamělé věže a hleděla k východu.

Obrázek

Vydali se na cestu ještě před rozbřeskem, ale po celonočním odpočinku byli jejich koně svěží a nesli je k jejich cíli mnohem rychleji než předtím. Brzy se rozednilo a zrovna se chystali překročit malou říčku, když za jejím ohybem našli loďku, ve které ležela těla dvojice mrtvých rybářů. Podle oblečení to byli éothéodští a jejich těla byly prostříleny černými skřetími šípy. Ælfric seskočil z koně, vešel do vody a přitáhl loďku ke břehu. S pomocí přátel vynesl obě těla na břeh. Šípy byly skutečně skřetí, jen jeden měl černé a červené opeření, jakého používali angmarští z Carn Dûm. Byl také delší a zřejmě byl vystřelen z většího luku, než jaké běžně používali skřeti z Mlžných hor. Krev už zaschla, ale nebylo to před dlouhou dobou. Noc byla chladná, takže odhadovali, že rybáři mohli být zabiti někdy včera večer. Možná narazili na skřetí hlídku, nebo je zabili, aby nikomu nic nemohli říct o skřetech toulajících se v okolí. Přátelé vytáhli nečisté střely z těl rybářů, složili je k jejich nohám a obě těla přikryli loďkou, aby je nezneuctila divoká zvířata. Pak, protože pro mrtvé už nemohli nic udělat, vyrazili dál, směrem k Suthburgu.

Obrázek

Asi o půl hodiny později zaslechli zvonění kopyt a zahlédli skupinu jezdců, která jela v jejich stopách. Urcuner viděl, že jich je čtrnáct a hnali se za nimi. Chvíli zvažovali, zda se zastaví, nebo přidají do kroku. Elf se ohlédl po Ælfricovi: „Možná by sis měl nasadit kápi a zůstat pod ní, dokud nás neminou. Pokud na ně počkáme a předáme jim zprávu, může se dostat do Suthburgu mnohem dříve, než bychom tam dorazili my.“ Seveřan zavrtěl hlavou: „Počkáme, ale tajit se před svými krajany nebudu.“ Popojel, aby stál jezdcům čelem a Arnubên pobídl svého koně, aby mu stál po pravici: „Dokud budu dýchat, nikdo z nich se tě ani nedotkne.“ Seveřan mu poděkoval kývnutím a v jeho pohledu byla hrdost a vděk. Urcuner popojel a také stanul Ælfricovi po boku.

Jezdci je brzy dojeli a na přátele se dívali temně. Měli ruce na jílcích mečů a kopí připravená. Jejich velitel je oslovil jazykem éothéodské země a zeptal se jich, kdo jsou a co tam pohledávají. Ælfric odpověděl západštinou se silným éothéodským přízvukem: „Vypadají mí přátelé, že vyrostli v éothéodské zemi mezi Lesem a Horami? Odkdy je zvykem oslovovat cizince naší rodnou řečí, které málokdo mimo naše země hovoří?“ Velitel hlídky pak kývl na jednoho ze svých jezdců, který popojel a za uzdu vedl dvojici koní, na kterých byli naloženi mrtví rybáři, které přátele ukryli pod lodici: „Jak to vysvětlíte? Našli jsme jejich mrtvá těla a sledovali stopy koní, které nás přivedly k vám.“ Ælfric se výhružně postavil v sedle: „Buď v Éothéodu upadla dvornost, nebo převládla hloupost. Chceš náš urazit a naznačit, že jsme skřeti, kteří střílejí černě opeřené šípy? Nerozpoznáš od sebe nečisté skřetí tváře a tváře rytířů ze Západu, kteří nesou zprávy, které mohou zachránit zdejší lid?“ Urcuner pak řekl obecnou řečí: „Chcete naznačit, že ve vaší zemi nejsou vítáni ani elfové? Třeba ti z Lothlórienu? Jste s nimi snad ve sporu?“ V té chvíli jezdci poněkud ustoupili a v jejich tvářích se objevily obavy. Někteří dělají prsty ochranná znamení.

Velitel prohlásil: „Ti z Dwimmordénu mohou zůstat za našimi hranicemi, kde spřádají sítě klamu. V Éothéodu je nevítáme. Vydejte mi své zbraně a následujte mě do Suthburgu, kde vás předvedu před Správce. To on posoudí tuto záležitost.“ Urcuner tiše odpověděl: „Žádáš zbraně, které nejsou a nikdy nebyly namířeny proti tobě a tvému lidu.“ (Bubák chtěl pomoci Kryštofovi k hodu - Urcuner (1): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Kryštof si nemůže přičíst +1) Arnubên pak řekl: „Opatrnost je nutná v temných časech, ale nedůvěra a roztržky mezi námi poslouží jen Stínu.“ ] (Fingalen se také snažil pomoci - Arnubên (2): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Kryštof si nemůže přičíst +1 ani od Fingalena) Ælfric pak rozhořčeně trhl uzdou: „Na tohle nemáme čas! Směřujeme do Suthburgu varovat jeho lid před loupeživými skřety, kteří se tam mohou objevit každou chvíli. Nemůžeme si dovolit se tu s vámi zdržovat. Pokud si budete přát se k nám přidat, vaše společnost je vítána.“ Pak se k nim otočili zády a pobídli k koně směrem k jihu (Ælfric (2): výsledek 3 / velitel (1): výsledek 0 – úspěch). Jezdci chvíli stáli, ale nevěděli, co mají dělat. Pak velitel pokynul a připojili se k přátelům. Ti viděli, že většina z jezdců je příliš mladá, nebo příliš stará na to, aby byli vojáci. I velitel patroly byl mladíček, sotva odrostlý chlapeckým škorním. Urcuner pobídl koně a popojel k němu tak, aby k němu byl hezčí tváří: „Pokud zdejší a znáš tento kraj, veď nás prosím nejrychlejší možnou cestou k Suthburgu. Naše zprávy nesnesou odkladu.“ Velitel sebou trhl, jakoby ho neslyšel přijíždět, a pak beze slova a vyděšeně přikývl.

Obrázek

Brzy přátelé přijeli na malý pahorek, ze kterého zahlédli v dálce Suthburg, cíl své cesty a nejbohatší éothéodská osada na jihu a v podhůří Mlžných hor. Sjeli dolů a stráže na hradbách rychle otevřely bránu, když jim velitel hlídky řekl heslo. Jeli k dlouhé síni, sídle Správce, a cestou se kolem nich shromáždil dav zvědavců. Když se zastavili před síní, Ælfric zahlédl před síní mezi zvědavci známou tvář. Stál tam Deorwine, třetí ze zajatců, kterého přátelé osvobodili z podzemí Labutího hradu, a který se pro zranění nemohl s Ceorlem a ostatními vrátit do Cardolanu. Jeho obličej byl ale nehybný a nedal nijak najevo, zda je poznal. Když se Ælfric ohlédl podruhé, jeho tvář už v davu nenašel.

Ze síně pak vyšla dvojice mužů. Prvním musel být Offa, Správce jižních lén, kterého Ælfric znal jen z doslechu. V mládí býval jedním z Pánových rytířů, ale odešel, aby spravoval své statky na jihu. Teď mu mohlo být dobře přes padesát a pohodlný život na něm zanechal své stopy – přibral, vyplešatěl a zřejmě už by se nedokázal vyhoupnout do sedla. Seveřanovi zatrnulo, když poznal druhého. Byl to rytíř Aldhelm, který byl přítelem Ælfricova otce Ælly a byl častým hostem v jejich domě. Velitel hlídky se k nim připojil a rychle jim něco šeptal. Pokud přátelé doufali, že budou moci vše vysvětlit a předat své varování, byli velice rychle zklamáni.

Správce Offa zatleskal, aby si získal pozornost davu, a pak prohlásil, že nově příchozí jsou obžalováni, že jsou vyzvědači a vrahové, kteří přišli do éothéodských zemí, aby zde škodili – kapitán patroly prý dosvědčil, že vás našel poblíž místa, kde byli zavražděni suthburští rybáři. Jeden z nich je také černokněžník z Dwimmordénu, kde se spřádají kouzla a klamy. Ælfric se na Správce díval, jakoby se pomátl. Taková slova rozhodně nečekal, a proto se ihned ozval: „Offo, mí bratři, lide éothéodský! Podléháte strachu a rozum vám zatemnil temný mrak. Mí družiníci jsou rytíři ze Západu a žádného zločinu jsme se v této zemi nedopustili. Suthburg jsme naopak chtěli varovat, neboť přinášíme varování o hrozbě, o které jsme se dozvěděli v temnotách pod Mlžnými horami – blíží se skřetí výprava, která chce vraždit a loupit. To oni zabili vaše rybáře, které jsme našli už mrtvé a postarali se o jejich těla, aby je neroztrhala divá zvěř.“ Offa se vychytrale nadmul: „Usvědčeni vlastními slovy! Jak řekl sám – přišli odněkud z temnot pod horami, odkud přicházejí jen zvědové a přisluhovači Stínu! Skřeti nás po mnoho let nenapadli a není důvodu, aby tomu nyní bylo jinak. “

Aldhelm, který vypadal, že Správce nemůže vystát a jen těžko snáší jeho přítomnost, si odkašlal: „Je zde něco, co mi povinnost velí sdělit, jakkoli bych raději zemřel stovkou smrtí... ten mladík na koni je syn Ællův, mladý Ælfric Earstapa... Ælfric Vyhnenec. Byl vypovězen z Éothéodu pod hrozbou smrti, pokud neporazí velkého angmarského kapitána, který sužoval naše severní kraje. Odpusť mi, chlapče.“ Offa se zatvářil vítězoslavně: „Pak je navíc jeden z nich ještě zločinec a ostatní jsou jeho následovníci ve zločinu. Nehodlám nadále poslouchat jejich lži. Chopte se jich! Zítra budou popraveni!“

Obrázek

Strážci tasili meče a pokročili vpřed, aby vykonali rozkaz, ale Aldhelm se ani nepohnul. Arnubên se ozval potichu, ale jeho hlas byl tak pevný, že se všichni zastavili: „Opravdu chcete prolévat na tomto místě krev spojenců, kteří vás přišli varovat před nebezpečenstvím? Zatemnil snad strach natolik váš rozum?“ Ælfric vykřikl za odcházejícím správcem: „Odkdy ovládlo můj lid bláznovství a šílenství?! Mé vyhoštění bylo zrušeno pod podmínkou, že zabiji velkého angmarského kapitána. Domnívám se, že toho jsem dosáhl a je na Pánovi Éothéodu, aby posoudil můj nárok. Odveďte mě k jeho soudu, pokud chcete a nebudu se bránit, ale Offa nemá žádné právo vyřknout nade mnou ortel, méně pak ještě nad mými společníky, kteří sem přijeli ze svobodné vůle a ničeho zlého se nedopustili.“ Elf popojel vpřed, odepjal od pasu pochvu a povytáhl z ní meč, který zvedl nad hlavu: „Tento meč už prolil krev více skřetů, než kolik jste jich dohromady viděli. Dnes na vás bude mít možnost prolít další a je jen na vás, zda tu šanci dostane.“

Aldhelm se opatrně ohlédl a když se ujistil, že Správce už je v síni, naklonil k Ælfricovi a potichu mu řekl: „Chlapče, dej mi svou zbraň. Nikdo ti nezkřiví ani vlas na hlavě, za to ti ručím svým životem.“ Ælfric mu nevěnoval pozornost a zakřičel k síni: „V této zemi bývalo zvykem, že muže nemůže nikdo označit za lháře, pokud si tu výsadu nedobude mečem. Pojď ven, Offo, ať se ukáže, kdo z nás lže!“ Shromáždění éothéodští vyhlíželi svého Správce, ale ze síně nikdo nevyšel. Slovo „zbabělec“ se několikrát opakovalo mezi přihlížejícími a Seveřan si pohrdavě odfrkl. Pak se otočil na Aldhelma: „Jestli jsi ochoten sebrat mým společníkům zbraně, které přinesli na ochranu éothéodských, pak jsi ztratil čest. Vezmi si můj meč, pokud musíš, ale jejich meče jim ponechej.“ Aldhelm potichu zamumlal: „Služba je přednější.“ Ale pak kývnul na stráže, aby jim nechali zbraně a odvedli je do jednoho z domů, jehož sklepu používali jako vězení.

Aldhelm šel první a vešel do temné cely bez oken, kam ho přátelé následovali. Tam se starý rytíř otočil, rychle zkontroloval, že na chodbě nikdo není a šeptem se obrátil na Ælfrica: „Rychle mi vše vylož, nemáme mnoho času. Co se děje?“ Ælfric ztlumil hlas a pokusil se ho přesvědčit, že situace je vážná (Ælfric (3): výsledek 2 / Aldhelm (1): výsledek 2 – remíza, protože nás nenapadl žádný rozumný kompromis, hodili jsme znovu a výsledkem byla další remíza – teprve napotřetí Ælfric uspěl). Dlouho mu vysvětloval, jak se věci mají, než Aldhelm kývl, ale omluvil se, že z rozkazu správce i přestože mají pravdu, musí zůstat zde. Ælfric proklel Offovo jméno a řekl temně: „Bývaly doby, kdy byli jezdci chytřejší, než jejich koně.“ Aldhelm se usmál: „To je věta, kterou bych čekal od tvého otce…. a máš pravdu, ty časy mi docela chybí.“

Rytíř jim vyložil, že má jen jeden éored – 120 jezdců - se kterým má chránit celou jižní hranici. Ta byla už několik let klidná, takže ostatní oddíly byly přesunuty na sever, který ohrožují angmarské nájezdy. Většina Aldhelmových jezdců je navíc na východě, kde se dlouží stíny Temného hvozdu a mezi nimi obchází různé nestvůry. V Suthburgu má Aldhelm jen třicet jezdců. Pokusí se ale zburcovat, koho může a postaví na hradby, koho může. To Správce nezakázal. Do rána ho pak přesvědčí, aby žádná poprava nebyla a váš případ posuzoval Pán Éothéodu. Když se otočil k odchodu, Urcuner řekl potichu: „Každý muž, který by mohl bránit hradby, bude dnes večer k užitku. Chápu, že musíme noc strávit tady, ale mohlo by pomoci, kdyby nebyl zamčený zámek.“ Starý rytíř přikývl: „Takové věci se občas stávají.“ Při odchodu strčil klíč do zámku, ale neotočil jím.

Ve dveřích je jen malé zamřížované okénko, kterým vidíte na konci chodby strážce, který sedí u schodů ven. Uložíte se na slámu a přemýšlíte, co budete dělat dál, když zaslechnete zpoza zdi tiché hvízdání. K Urcunerovu překvapení v melodii pozná starou píseň zvanou Aduial, která opěvuje druhý soumrak – tedy chvíli kdy se na ztemnělé obloze rozzáří hvězdy. Zahvízdal několik tónů melodie, když se z vedlejší cely ozval tlumený dívčí hlas mluvící sindarštinou: „Ya nae tanya?! Pedil edhellen?“ („Kdo je to? Ty mluvíš elfsky?“) Urcuner odpověděl také potichu: „Mám jen půl tváře, ale mluvím dvěma jazyky.“ Odpovědí mu bylo zašeptání: „Man esselya ná? Ma istanyel?“ („Jak se jmenuješ? Znám tě?“) Elf se jen usmál: „Jak mohu vědět, jestli mě znáš, když nevím, kdo jsi ty?“ Na to jim odpoví rozpustilí dívčí smích.

Obrázek

Hlas z druhé cely jim vysvětlila, že se jmenuje Eldalótë („Elfí květina“) a pochází ze Sindar z Lothlórienu. Urcuner se jí na oplátku představil oběma svými jmény, které by někdo mohl znát, ale nezdálo se, že by elfka poznala. Byla na cestě na sever, když ji zajali éothéodští. Sice pro nebylo těžké číst v myslích zdejších lidí, ale nikdo z nich nemluvil elfsky, zatímco ona nemluví zdejším jazykem. Podařilo se jí vyložit jim, že pochází z Lothlórienu, ale to jí spíš uškodilo, protože zdejší lidé se Dwimmordenu, jak mu říkají, bojí a myslí si, že je elfská čarodějnice. Správce se chorobně bojí špionů a nechal ji proto uvěznit. Neví ale, co s ní má dál dělat a z obavy, zda udělal dobře, ani neposlal zprávu o jejím zajetí Pánovi Éothéodu. Když se jí zeptali, jak dlouho tam je, a když zjistila datum, se smutkem v hlase si posteskla, že už ji tu drží skoro půl roku měsíce. Dvakrát se pokusila o útěk, ale pokaždé ji dopadli. Všimli jste si, že si dobře rozmýšlí, co řekne, a je očividné, že vám příliš nedůvěřuje... jste pro ni jen hlas na druhé straně zdi. Je klidně možné, že je to Správcova lest, jak z ní dostat informace. Urcuner se jí zeptal, zda se může dostat k okénku ve dveřích, ale odpověděla, že minule jim vysadila panty a tak jí přikovali na řetěz, aby se ke dveřím nedostala.

Když to zaslechl Ælfric, rozzuřil se k nepříčetnosti, přešel k okénku a zavolal na strážce: „Vedle v té cele je dívka. Jdi, odemkni jí a přiveď ji k nám do cely!“ (Ælfric (2): výsledek 0 / strážce (2): výsledek 2 – neúspěch) Ale přestože použil svou hodnost u dvora Pána Éothéodu, strážce se nepohnul a úspěšně předstíral, že je hluchý. Urcuner vyhlédl ze zamřížovaného okénka a začal potichu zpívat jinou melodii… ukolébavku (Urcuner (2): výsledek 2 / strážce (0): výsledek -2 – úspěch). Brzy zahlédli, jak strážci padla hlava na prsa, a zaslechli chrápání. Elf otevřel dveře jejich cely a zamířil ke dveřím sousední cely, kde do tmy za zamřížovaným okénkem řekl Vznešenou elfštinou: „Jeden jazyk na mluvení přes zeď a druhý teď přes mříž.“ Uvnitř ve tmě seděla elfka v plášti, která sebou trhla leknutím. Urcuner si mimoděk všiml, že na plášti má zlatý list mallornu, když odpověděla sindarsky: „Co děláš u dveří? Ty tu nejsi vězněm?“ Elf se usmál, i když to Eldalótë nemohla ve tmě vidět. „Náš strážce spí, takže jsem se na tebe šel podívat. Kdo má klíče od dveří?“ „Dveře nejsou problém - to tenhle mizerný řetěz, na kterém mě v téhle tmě drží jako psa.“ Odmlčela se, aby si začala rozpustile hvízdat jinou melodii… píseň o vzdoru a o tom, že se nemá vzdávat. Urcuner se na chvíli vrátil do cely, něco vytáhl z batohu a vrátil se ke dveřím, kde to prostrčil mřížemi a řekl: „Chytej!“ Elfka reflexivně poslechla a zamrkala, když se fëanorská lampa v jejích rukách rozzářila. Urcuner řekl potichu: „Ať i ty máš v téhle tmě trochu světla.“ Pak se vrátil do vlastní cely a zavřel za sebou dveře pro případ, že by někdo přišel.

Obrázek

Několik hodin před úsvitem, uprostřed nejtemnější noci, přátele z polospánku vzbudily vzdálené a tlumené výkřiky zvenku a zvláštní hučení shora. Urcuner ten zvuk ihned poznal, protože se ozýval v jeho nejhorších nočních můrách – bylo to hučení ohně, který stravuje vše, co mu přijde do cesty. Dům nad nimi musel být v plamenech. Kouř v plicích je nutil ke kašli a skrze zamřížované okénko viděli, že strážný nebyl na svém místě na konci chodby. Vyběhli z cely a v té chvíli se část stropu, který byl v chodbě, zřítil a shora sem šlehly plameny. Zaslechli výkřik, když na schodech zahlédli Deorwina, který běžel k nim s náručí plnou mečů: „Rychle pryč!“ Z vedlejší cely za plameny zaslechli zoufalý výkřik: „Edraith enni!“ („Zachraňte mě!“) Přátelé bez rozmyslu vyrazili Eldalótë na pomoc. Urcuner první vyrazil proti plamenům, ale na chvíli se zarazil tváří v tvář plamenům (Urcuner (1): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Zjizvený dračím ohněm a otočil - úspěch). Na chvíli hrozilo, že ho špatné vzpomínky přemůžou, ale uvědomil si, že jizvy od ohně už má a na dalších tolik nezáleží, pokud elfku zachrání. Ælfric začal vykopávat dveře ostatních cel, zda se tam ještě někdo nenachází.

Urcuner vběhl do cely osvětlené fëanorskou lampou a plameny, protože i tady se propadla část stropu. Zahlédl elfku v plášti, jak se zoufale snažila vytrhnout řetěz ze zdi, za který byla připoutána. Ohlédla se ke dveřím a slabě vykřikla a ustoupila o krok, když poprvé spatřila jeho zjizvenou tvář, ale rychle se opanovala. Pohlédla na pevný řetěz a pak zase na něj, přičemž sotva slyšitelně zašeptala: „An ngell nîn...“ („Prosím...“) Přiběhl Ælfric, který se přesvědčil o tom, že v podzemí už nikdo není, a začal sekat mečem do řetězu, ale řetěz nepovolil. Urcuner se podíval elfce do očí a řekl: „Promiň.“ Potom jí škubnutím zlomil palec a protáhl její ruku okovy. Elfka zbledla a vypadalo to, že omdlí, ale nevykřikla. Zavřela oči a chvíli dýchala, než se pak mdle usmála na Urcunera: „Agoreg vae. Guren glassui!“ („Vedl sis dobře. Děkuji ti z celého srdce!“) Pak se rozběhla a jen ve dveřích se otočila, jakoby se divila, co tam ještě dělají: „Drego!“ („Utíkejme!“)

Obrázek

Když vyběhli ven, zahlédli, jak všude okolo nich hořely domy. Na obloze létaly ohnivé šípy a zapalovaly střechy černokněžnickými vynálezy, zatímco kolem nich se bojovalo – míhali se kolem nich éothéodští a skřeti, přičemž zahlédli, že k síni Správce, kde se shromažďoval zbytek obránců, pochodoval v sevřené formaci oddíl v černých brněních. Ty byly umně zhotovena a jejich meče byly ostré a smrtící. Arnubên při pohledu na ně zaskřípal zuby – patřili totiž k těm, kterým lidé říkali Černí Númenorejci – tedy Muži ze západu, kteří následovali Saurona a zradili vlastní lid. Mnozí z toho plemene následovali Černokněžného krále, když povstal, a Carn Dûm se stalo jejich sídlem. Vedl je kapitán se strašlivou rohatou přilbicí a za ním velitel Černých Númenorejců s vlkem jako erbem na hrudi.

Obrázek

Když Ælfric zahlédl velitele nepřátel a poznal v něm kapitána, který byl podmínkou pro zrušení trestu, jeho meč Ælfgifu se zaleskl v záři plamenů a Seveřan se rozběhl vpřed, neohlížeje se na nic a na nikoho. Arnubên vykřikl: „Počkej!“ Načež ukázal na konec ulice, kde mladý Teilin přiváděl jejich koně (Fingalenův bod osudu). Hlas starého Dúnadana bylo to jediné, co dokázalo Ælfrica vytrhnout z válečného šílenství, do kterého upadl a on se zastavil a kývl. Doběhl ke svému oři a společně s Teilinem a Arnubênem se vyhoupl do sedla. Starý Dúnadan se podíval na mladíka: „Budu ti stát po boku.“ Popojel tak, aby byl po Ælfricově pravici a mohl jej krát ze strany, kde není chráněn štítem. Teilin popojel tak, aby byl po Seveřanově levici. Pak pobídli své oře a vyrazili proti nepřátelům.

Urcuner si odepjal od sedla svůj velký gondolinský štít a zahlédl, že Eldalótë zvedla ze země jasanové kopí, které vypadlo některému z obránců z mrtvých rukou. Na levou paži si připjala malý kulatý štít. Pak kopí zkušeně potěžkala a odhodlaně na něj kývla. Připojil se k nim Deorwine s taseným mečem. Urcuner věděl, že pokud se jezdcům podaří prolomit zeď štítů, budou potřebovat jejich pomoc, aby je nepřátelé nestáhli z koní a vyrazili proto během za útočící trojící. Elfka vedle Urcunera nahlas zvolala jasným hlasem: „Gurth gothrim Tel'Quessir!“ („Smrt nepřátelům elfů!“)

(Tady jsme hraní opět přerušili, protože se připozdívalo a nechtěli jsme toto střetnutí uspěchat. Ještě jsem poznamenal, že si Urcuner všiml, že Eldalótë s nimi sice mluvila sindarsky, ale její jméno bylo ve Vznešené elfštině. Kdyby byla skutečně ze Sindar, jak tvrdí, její jméno by bylo Edellos. Rozumněla jeho větám v quenijštině a i její bojový pokřik byl quenijský.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek

Jarilo (neprihlasen)

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Jarilo (neprihlasen) » 24. 8. 2015, 19:27

Hej, to neni fer, koukejte co nejdriv odehrat dalsi sezeni :D !

(Jinak samozrejme super, as usual :clap: ).

Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 11:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Goran » 26. 8. 2015, 19:08

Taky se nemůžu dočkat!

Skvělý prvek je, že když Aelfric neměl příležitost zabít nepřátelského velitele v rohaté přilbě na západ od Mlžných hor, dostane tuhle příležitost v éothéodu, kam vlastně bez jeho hlavy neměl vstoupit. Už vidím, jak ho někteří budou vítat jako hrdinu, ale to nezabrání jiným vytáhnout tenhle detail a požadovat jeho popravu :-)=

Kromě toho, skvělý cliffhanger.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.

Odpovědět

Zpět na „Vaše hry - příprava, rady, zápisy“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host