Stíny Angmaru

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Jarilo, Goran: Moc díky, chlapi. :clap:

Hrajeme za chvíli, takže zápis bude zítra nebo pozítří. :wink:
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Čepele a plameny (dvacáté sedmé sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Když vyrazili k síni správce, zahlédli, jak pevná řada černě oděných válečníků tlačí éothódské zpátky. Válečníci z Carn Dûm bojují ve dvou řadách, naproti jednoduché zdi štítů, kterou zformovali světlovlasí bojovníci. Arnubên zdálky zaslechl rozkazy a výzvy v jakémsi pokřiveném dialektu staré adûnajštiny, kterým se kdysi mluvilo na Númenoru. Za bitevní vřavou zahlédnou muže ve strašlivé přilbě, který se probíjí ke dveřím síně, kterou brání Správce Offa s hrstkou družiníků. Ælfric, Arnubên a Teilin pobídli koně do trysku, přičemž zahlédli, že éothéodská obrana byla polomena, když kapitán z Carn Dûm s obouruční sekerou v rukách srazil starého rytíře Aldhelma, přeskočil jeho tělo a dvěma strašlivými ranami srazil dva muže, kteří stáli vedle něj. Za ním se tlačili jeho válečníci a obrana éothéodských se začala hroutit.

Obrázek

Ælfric, syn Ællův, zvedl svůj meč výše a vyrazil válečný pokřik Éothéodu. Přátelé ho ještě nikdy neslyšeli, protože byl určen jen na zelené pláně rodné země při obraně vlasti. Sám Seveřan je překvapen, jak zvučně po tolika letech vyhnanství zní. Když zahlédl strašlivou přilbu, uvědomil si, že ne jeho vlastní vůle, ale sudba jej dnes zavedla na toto místo. Po tolika letech, kdy hledal svého úhlavního nepřítele na druhé straně Mlžných hor, narazil na něj dnes v rodné zemi, kam měl zakázáno jít... a kam jej zavedla náhoda a osud. Všechno, co dosud udělal, jej vedlo k tomuto momentu. V očích se mu objevil svit a na rtech úsměv. Arnubên se ohlédl po mladém jezdci po své levici a viděl, jak se jej zmocnila radost z bitvy. Obával se, že zapomněl na všechno, co se ve vyhnanství naučil a zase stal tím horkokrevným mladíkem, kterým byl v den, kdy se potkali. Připravil se bránit jeho pravou stranu před nepřáteli, aby se mohl Ælfric soustředit jen na útok (Arnubên (1): výsledek 1 / proti 1 – úspěch, Kryštof si může při hodu přičíst +1). Ælfric pak pobídl koně do místa, kde angmarští prorazili a plnou silou tam v trysku udeřili (Ælfric (3+1): výsledek 5 / angmarští (3): výsledek 3 – úspěch).

Angmarský kapitán s vlkem v erbu, který srazil Aldhelma, už zvedal sekeru k nebí, aby vítězně zakřičel, když zahlédl, jak se z noci a plamenů vynořila trojice jezdců, kteří se hnali přímo k němu. Bleskově uhnul, aby se vyhnul jejich útoku, ale zbytek jeho válečníků neměl tolik štěstí. Trojice vjela mezi ně a rozdávala rány na všechny strany. Brzy prorazili první angmarskou řadu a stanuli před druhou. Arnubên zahlédl, že se kolem Ælfrica začínají stahovat černě odění válečníci a aby je odlákal k sobě, vykřikl adûnajsky: „Hadí plemeno, kterému v žilách koluje hnijící a zapáchající krev zrádců, nadešel čas vaší zkázy!“ (Arnubên (3): výsledek 1 / angmarští (3): výsledek 4 – neúspěch, 3 body poškození do Těla) Zaslechl chrastění brnění, když se nejbližší válečníci otočili k němu, a brzy byl obklopen nepřáteli a musel odrážet útoky ze všech stran. Jedno z kopí proniklo jeho krytem, probodlo kroužkovou košili a svezlo se po žebrech, zanechávaje za sebou krvavý šrám. Urcuner zahlédl, v jak nebezpečné situaci se jeho přítel ocitl a proto ihned jak společně s Eldalótë a Deorwinem přiběhli, vyrazil mu na pomoc. Se mečem v levé ruce a svým štítem na pravé vyrazil proti nepřátelům na pravé straně Arnubênova koně, aby je zatlačil zpět a uvolnil sevření kolem Dúnadana (Urcuner (3+1 za výhodné postavení): výsledek 6 / angmarští (4): výsledek 7 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Rytíř domu Harfy, protože ti nenechávají přátele v nouzi, a výsledkem byla remíza – dohodli jsme se, že dosáhne svého cíle, ale bude ho to něco stát, Urcuner dostal 1 body poškození do Těla). Ælfricův kůn se před druhou řadou černě oděných válečníků postavil na zadní a angmarští srazili štíty, připraveni odrazit pokus o prolomení této linie. Seveřan ale bleskově zahnul doprava a srazil několik mužů z první řady, aby rozšířil průlom (Ælfric (3): výsledek 3 / angmarští (3): výsledek 2 – úspěch). Opět se ozval válečný pokřik Éothéodu a světlovlasí válečníci vyrazili za Ælfricem vpřed.

První řada mužů z Carn Dûm se začala rozpadat, ale na pravém křídle se válečníci v černých zbrojích ještě pokusili srazit z koně Arnubêna (Arnubên (4): výsledek 4 / angmarští (3): výsledek 2 –úspěch). Ten ale neuhnul před jejich útokem a jeho čepel vířila, drtila brnění a srážela muže. Dúnadan pak bodl a probodl hlavu jednoho z angmarských skrze očnice. Kruh kolem něj se uvolnil a vytvořil si trochu prostoru. Urcuner, který se vpravo od něj přetlačoval štít na štít s několika angmarskými najednou zaslechl hvízdanou melodii elfské písně o velké bitvě, ve které se první řada elfů sehnula, aby salva šípů z druhé řady smetla skřety. Hlavou mu proběhlo, co to znamená a pak se střelhbitě sehnul (Urcuner (2): výsledek 3 / angmarští (2): výsledek 2 – úspěch). Okamžik později proletělo vržené kopí místy, kde ještě před chvilku stál, a probodlo skrz naskrz angmarského válečníka. Urcuner se zvedl, věnoval rychlý pohled Eldalótë, která se na něj vesele usmála, a pak vyrazil proti zbylým nepřátelům. Ælfric v čele éothédských válečníků vyrazil proti druhé řadě nepřátel (Ælfric (2): výsledek 2 / angmarští (3): výsledek 5 – neúspěch, 3 body poškození do Těla), ale byli zastaveni a zatlačeni zpátky. Seveřan byl při útoku zraněn na pravé noze, kterou mu nekryl štít, a cítil, jak mu krev teče do holínky.

Arnubên, který měl kolem sebe najednou trochu prostoru, vyrazil vpřed a rozhodl se udělat cestu mladému Ælfricovi, aby se mohl utkat s nepřátelským kapitánem v rohaté přilbici (Arnubên (4): výsledek 5 / angmarští (3): výsledek 4 – úspěch). Jeho nájezd rozvrátil druhou řadu, jejíž muži padali sraženi k zemi nebo odhozeni stranou. Ælfric musel v té chvíli odrážet zuřivý protiútok nepřátel (Ælfric (3): výsledek 4 / angmarští (2): výsledek 2 – úspěch), ale ubránil se a zahlédl díru v nepřátelské řadě. Pobídl koně kupředu a projel za nepřátelskou formaci, přičemž nechal hlavní bitvu za sebou. Spatřil, že boj o dveře síně už skončil a všude se válejí mrtvá těla. Nepřátelský kapitán se otočil Seveřanovi vstříc a jeho zbroj byla zbrocená krví. Hodil mu výsměšně k nohám uťatou hlavu Správce Offy. Dutý hlas pod přilbicí se pak odporně zachechtal: „Vítej, Ælfric! Vůle Pána tmy musí dnes být obzvláště silná, když mi pod mou čepel přivedla toho, koho hledám a toužím zabít už tak dlouhou dobu!“

Obrázek

Sundal si strašlivou přilbici a Ælfric poznal ten obličej, přestože byl změněný – je to Eardwulf, bratr Earha Rudého, muže, kterého Ælfric zabil v síni Pána Éothéodu a který byl důvodem jeho vyhnanství. Ælfric strávil půl roku ve vězení a během té doby začaly nájezdy. Angmarští začali zle tísnit sever Éothéodu pod nově se objevivším velitelem, který se ukrýval pod strašlivou rohatou přilbou. Mladému jezdci zasvítily oči: „Nebyla to vůle Pána tmy, která nás svedla dohromady, ale vůle Elbereth, Královny hvězd. Má čepel tě srazí k zemi stejně, jako srazila tvého prostořekého bratra a tvá černá krev tu skropí zemi!“

Eardwulf zvedl meč k nebi a vykřikl mocným hlasem: „Melkore, dej mi sílu!“ I přes celé bojiště slyšel Urcuner to jméno a otřásl se odporem. Jeho čepel Helegrist zazářila nenávistným svitem a zaleskla se i Ælfricova čepel, která si stále pamatovala vzdor k tomu nastokrát prokletému jménu, který do ní elfí kováři vkuli. Ælfric se ale zasmál a vyrazil proti svému nepříteli. Několikrát se mu vyhnul, aby jej rozčílil (Ælfric (3): výsledek 0 / Eardwulf (3): výsledek 5 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt rytířská přísaha a otočil kostku, aby snížil zranění – 1 bod poškození šel do Těla a vzal si lehký následek Zraněný kůň). Jeho nepříteli ale došlo, že si s ním jen hraje a vyrazil s neočekávanou zuřivostí. Jeho čepel sekla Ælfricova koně a Seveřan sklouzl ze jeho sedla, aby jej dále neohrožoval, a vyrazil proti nepříteli.

Na druhé straně bojiště mezitím Urcuner zvedl hlavu, protože v lomozu zaslechl zazvonit čepel na zemi a výkřik Eldalótë. Zahlédl, že se drží za levou ruku, ve které trčí šíp, a meč, kterým bojovala, jí vypadl z ruky. Byla tak bezbranná proti nepřátelům, kteří se k ní blížili a Urcuner viděl, jak skřetí střelec na střeše nasadil další šíp do tětivy (Tuto scénu vložil Fingalen, když aktivoval Urcunerův aspekt Osud Noldor a nabídl mu bod osudu, pokud opustí bojiště a půjde ji zachránit. Bubák se rozhodl bod osudu přijmout.). Nezaváhal, otočil se a vyrazil jí na pomoc, i když věděl, že tím oslabí tlak na nepřítele. Nemohl ale jinak. (Tady jsem nabídl Bubákovi, že Urcunerovi se může podařit zachránit elfku, pokud šíp určený jí vykryje vlastním tělem... a dostane za to ode mě bod osudu. Nebyla to aktivace aspektu, takže nemusel dávat bod osudu, pokud by se mu to nelíbilo, ale Bubák to vzal.) Přiběhl na poslední chvíli a štítem odrazil úder čepelí některého z angmarských válečníků, aby spíš cítil, než slyšel letící šíp. V té chvíli už neměl žádnou jinou možnost jak mu zabránit zasáhnout Eldalótë, než se před ni vrhnout. Nezaváhal. Šíp jej zasáhl do nohy (1 bod poškození doo Těla, Lehký následek „Šíp v noze“)), ale udržel se vestoje a postavil se tak, aby mohl elfku chránit před útoky svým velkým štítem.

Čepele zazvonily, když Ælfric zkřížil čepele s éothéodským renegátem (Ælfric (3): výsledek 5 / Eardwulf (3): výsledek 5 – remíza, přehodili jsme a výsledkem bylo 2/3, tedy neúspěch, Kryštof ale použil bod osudu za aspekt Jezdec Éothéodu a otočil kostku – 4/3 - úspěch). Meče se míhaly tak rychle, že je nebylo možné sledovat, ale když od sebe oba odskočili, Eardwulfův obličej byl rozseklý přes nos a krvácel. Renegát se jej dotkl levou rukou a pak zuřivě zaútočil, přičemž vykopl, aby Seveřana srazil zemi (Ælfric (3): výsledek 4 / Eardwulf (2): výsledek 2 – úspěch, pokud by Kryštof neuspěl, pak by přišel o meč). Ten ale rychle uhnul a vzduchem naopak letěl černě oděný bojovník, který spadl na zem. Ælfric za ním vykřikl: „To je ta sláva Pána tmy? Zrada, úskok a zbabělost?“ Pak uchopil meč do obou rukou a vyrazil, aby to ukončil.

Zpátky v bitevní vřavě se Arnubên ocitl mezi „vlky“, když si všiml, že po vzoru svého velitele mají angmarští malé vlčí emblémy nebo motivy na štítech a zbrojích. Vzpomněl si na rodovou legendu o orlu, který roztrhal vlka a pozvedl svůj meč Soronúmë(v překladu ze Vznešeného jazyka Orel západu). Pak se vrhl na kapitána s orlem na štítě (Arnubên (4): výsledek 4 / angmarský kapitán (3): výsledek 3 – úspěch) a donutil ho couvnout. Urcuner se mezitím kolem sebe snaží udělat trochu prostoru, zatímco stále štítem chrání Eldalótë, ale protivníci ho zle tísnili (Urcuner (3): výsledek 4 / angmarští (3): výsledek 5 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Osud Noldor a otočil kostku – 6/5 - úspěch). Zatlačil proti nepřátelům a chvíli to vypadalo, že černě oděným válečníkům podlehne, ale elfka vyrazila kupředu a jednoho z nepřátel kopla do slabin. Tím dala Urcunerovi prostor, který potřeboval a zatlačil protivníky zpět.

Ælfric, syn Ællův, pak postoupil kupředu, zvedl meč a bodl ležícího protivníka (Ælfric (3 +1 za ležícího protivníka +1 za to, že vsadil vše na jednu kartu, pokud by neuspěl, protivník by mu vyrazil meč): výsledek 2 / Eardwulf (3): výsledek 4 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Rytířská přísaha a hodil kostky znovu a výsledkem bylo 7/4). Elfí čepel pronikla brněním, jakoby to byla jen látka, a probodla renegátovo černé srdce. Eardwulf zachroptěl: „Nemůžu zemřít bez pomsty.“ Pokoušel se vstát, ale jen si hlouběji zarážel do těla meč. Ælfric pak bodl ještě jednou a zarazil svůj meč po střenku do hrudi nepřítele a přibil ho k zemi. Renegát znehybněl a Seveřan vytáhl svou čepel, aby se nepoškodila nečistou krví. Padlému nepříteli nevěnoval další pohled a rozhlédl se kolem.

Mezitím kapitán s vlčím erbem popadl ze země kopí a připravil se na další Arnubênův nájezd (Arnubên (2): výsledek 2 / angmarští (3): výsledek 0 – úspěch). Dúnadan odhadl, o co se pokusí, a proto ve chvíli, kdy projížděl kolem něj, seskočil z koně a srazil jej k zemi. Odkulil se a chtěl se připravit na další souboj, ale zjistil, že není potřeba. Nepřátelský kapitán se při pádu nabodl na Arnubênovu čepel. Na ní bylo vidět vyryté souhvězdí, které tvořilo Orla západu, zbytek meče probodl angmarského velitele skrz naskrz. Dúnadan se sklonil nad umírajícím: „Nevím, co Druhorozeným přichystal Eru po smrti, ale tebe, zrádče, proklínám, aby tvá duše nikdy nedošla pokoje!“ Pak vytrhl meč z rány a další ranou jej dorazil.

Obrázek

V té chvíli zvedli hlavy, když ulicemi města projížděli éothéodští jezdci. Hrnuli se dovnitř bran a pobíjeli skřety a černě oděné angmarské bez rozdílu. Urcuner a Arnubên se ohlédli, když zaslechli chraplavý smích. Viděli, že Aldhlem, ač těžce zraněný, ještě stále žije a otřásá se smíchem. Přátelům došlo, že hned po jejich rozhovoru zřejmě poslal pro zbytek svého éoredu a jezdci štvali koně, aby přijeli včas. Elf se k němu sklonil a pokusil se mu zastavit krvácení (Urcuner (2): výsledek 1 / proti 2 – neúspěch). Vytrhl mu z rány šíp a obličej se mu zachmuřil, když zahlédl, že to byla skřetí střela a na hlavici byly stopy jedu. Aldhelm sledoval jeho pohled a řekl klidně, zatímco mu rudá tekutina tekla z úst: „To je v pořádku, příteli. Cítil jsem v tom šípu váhu smrti, už když dopadl... pro mě už nemůžete nic udělat.“ Kolem umírajícího se shromáždili éothéodští a smutně sundali v úctě přilbice. Přiběhl k nim Ælfric a chytil starého rytíře za ruku. Ten se na něj usmál: „Otec by na tebe byl pyšný…“ Po chvíli si Seveřan uvědomil, že Aldhelm zemřel. S úctou jej položil na zem a do mrtvé dlaně vložil jeho osekaný a otlučený meč. Zvedl se a se smutkem v hlase pronesl: „Tak odchází jeden z nejlepších mužů této země a jeho lid na něj může být pyšný. Zemřel na vítězném bojišti, když chránil své lidi před ohněm a skřety a jeho mečem padly tucty nepřátel.“

Urcuner se rozhlédl a uviděl, že mladý syn Správce Offy, který byl zřejmě nyní velitelem, stál mlčky nad Aldhelmovým tělem. Od velké síně přišel Deorwine a podal Ælfricovi rohatou přilbu padlého nepřátelského kapitána. Ten ji mlčky přijal a uvědomil si, že jeho přísaha je splněna. Zvedl ji nad hlavu: „Dnešní den pro nás dopadl vítězně, i když naše srdce budou truchlit pro ty, kteří padli.“ Ohlédl se na nového Správce a řekl: „Hodně štěstí a nechť je tvé srdce chrabré.“ Pak odešel ošetřit svého koně, který byl v boji zraněn a nechal odnést mrtvé tělo Eardwulfa, aby jej mohl odvézt Pánovi Éothéodu do Zlaté síně společně s přilbicí. Pak začal organizovat hašení požáru a záchranu zraněných. Rozdával rozkazy jako velitel a muži jej poslouchali, protože jej viděli porazit nepřátelského kapitána, o kterém se vyprávěly strašidelné příběhy a kterým matky strašily neposlušné děti. I mladý Správce naslouchal rytíři z Labutího hradu a bezodkladně plnil, co dostal nakázáno. Arnubên se připojil k éothéodským a po zbytek noci nosil vodu a pomáhal hledat ve spálených chalupách ty, kteří mohli přežít čepele a plameny.

Eldalótë odvedla Urcunera stranou a donutila ho, aby si sedl a odlehčil zraněné noze. Přestože sama měla levou ruku takřka k nepotřebě (měla na ní zlomený palec a byla prostřelená šípem), snažila se ošetřit jeho rány, jak nejlépe dokázala. Elf ji mlčky nechal, ale pak se zvedl i on a ošetřil její zraněnou ruku. Chvíli se na něj mlčky dívala, když jí fixoval palec, aby nesrostl špatně, a pak s očima sklopenýma kývla k jeho zjizvené tváři: „Dračí oheň?“ Odpověděl: „Tak. Je to už dávno.“ Přikývla, jakoby potvrdil něco, co dávno věděla: „Po Bitvě náhlého plamene jsme s Paní ošetřovali hodně elfů popálených dračím ohněm. Většina z nich nepřežila. S tak vážnými zraněními jako tyhle... žádný. Musíš být odolnější, než jak vypadáš, Noldo.“ Elf chvíli mlčel: „Jen nemnoho rytířů se pád Gondolinu. Byl jsem mezi nimi, ale nemyslím, že jsem odolnější než oni.“ Ošetřil její zranění a pak zamířili pomoci se zraněnými…

(Už bylo docela pozdě a uzavřela se scéna, takže jsme se rozhodli hraní přerušit a pokračovat zase příště.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 12:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Goran »

:clap:

Ti temní Númenorejci v těžkých zbrojích museli být pěkně drsní - tady mi přijde skoro neuvěřitelné, že by je tři hrdinové s poměrně slabým NPC doprovodem dokázali relativně snadno porazit, čekal bych za protivníky o 1-2 vyšší efektivní skill. Ale na druhou stranu, hrdinové sílí a je dobré to zohlednit nejen pravidlovým posilováním (mimochodem, kdy se naposled přidělovaly expy? teď by byl vhodný moment), ale i popisem. Tohle se mi hrozně líbilo v Lone Wolfovi, kde se v první knížce odehrávaly souboje s každým giakem jednotlivě, pak bylo běžné větší skupiny brát jako jediného protivníka, který nebyl o moc silnější než předtím ten jedinec, od páté knihy se souboje s výhodou překvapení jen popisovaly ("proběhl jsi řadou drakkarimů a dva jsi cestou srazil") a ještě později šlo narazit na takové popisy jako: "Cestou tě přepadla banda loupežníků. Všechny jsi ztrestal a vzal sis jejich věci - přidej si dvě porce jídla."
Tahle situace mi připomíná jednu z největších řeží naší kampaně, kde jsme bitevními pravidly (tj. celá skupina = jedna, nanejvýš dvě skupiny 2-3 hodů) řešili boje s protivníky, z nichž každý by na začátku kampaně byl tvrdým bossem. Tohle nebyl takový extrém, ale když započítám lepší vybavení, tak žádný z těch temných Númenorejců nemohl být o moc méně tuhý než ten skřetí kapitán, se kterým Arnubén svedl tuhý boj ve druhém sezení. Vaše kampaň už trvá skoro rok a to s vyšší frekvencí hraní než u nás, takže je v pořádku, že se ta lonewolfovská progrese začíná projevovat.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Goran píše:Ti temní Númenorejci v těžkých zbrojích museli být pěkně drsní...
Trojka, ze které házeli, není tak úplně málo (vezmi si, že Ælfric má dovednost na boj s mečem taky na trojce) - je vidět, že proti ní postavy hody prohrávaly.

Samozřejmě, že to byli nebezpeční protivníci - jak Černí Númenorejci (přestože jich většina po pádu Númenoru uprchla do Umbaru a jižních přístavů, menší díl se stáhl ke korouhvím Černokněžného krále, když povstal), tak rhudaurští Dúnadané, kteří propadli zlu a několik arnorských renegátů, doplněných zlými horaly z Angmarských hor - zakutí v dobrém brnění, třímající dobré čepele a v númenorské bojové formaci. Jednak se trochu projevil faktor, o kterém jsi psal, ale jednak proti nim hrálo také docela dost faktorů - byla noc, zmatek mezi hořícími budovami, přátelé seděli na koních a navíc (to hráči nevěděli, ale počítal jsem s tím) museli útočníci pochodovat velkou část noci, aby se k Suthburgu dostali - tím pádem byli hodně vyčerpaní. Přišlo mi, že ta trojka víceméně odpovídala.
Goran píše:(mimochodem, kdy se naposled přidělovaly expy? teď by byl vhodný moment)
Už jsme chtěli postoupit po příjezdu do Roklinky, ale nějak jsme na to zapomněli. Teď ale rozhodně postoupíme, už jsme se na tom i domlouvali.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Zlatá síň Éothéodu (dvacáté osmé sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Po bitvě strávili přátelé zbytek noci hašením domů, záchranou lidí a zvířat z hořících staveb, shromažďováním těl mrtvých a snahou ve tmě najít ty, kteří byli stále pohřešováni. Teprve po úsvitu se situace zlepšila natolik, že už nebylo potřeba každé ruky. Smrtelně unavený Arnubên se svalil u jednoho z ohňů, aby si trochu oddechl. Únava a věk ho přemohly a Ælfric jej brzy zahlédl, jak tam špinavý od krve a sazí a zády opřený o zeď usnul. Jedna z éothéodských dívek jej přikryla pokrývkou, aby neprochladl, zatímco Seveřan a Urcuner pokračovali v práci.

Několik hodin po úsvitu se už situace zlepšila, ohně byly uhašeny, a mladý Správce převzal řízení záchranných prací. Přátelé, vyčerpaní námahou noční bitvy a následných prací, vyrazili zpět ke koním, aby se trochu prospali. Arnubên, který se k nim mezitím zase připojil, se rozhlédl a zeptal Urcunera: „Jak je na tom to děvče?“ „V rámci možností dobře, pokud vím... proč?“ „Odpočívá? Kdy jsi ji naposledy viděl?“ Zmatený elf odpověděl: „Když jsme si ošetřili rány a než jsem šel pomáhat.“ Dúnadan chvíli mlčel a pak vážně řekl: „Dávej na ni dobrý pozor.“ Urcuner zvláštně přimhouřil oči a podíval se na Dúnadana, protože takovou podobnou radu už někdy dostal. Pak přikývl.

Eldalótë potkali cestou na okraji Suthburgu. Na sobě měla šedý elfí plášť s nasazenou kapucí a jeho obrysy jakoby se rozplývaly ve stínech a v ranním šeru. Opírala se o své kopí, které jí předtím vzali. Přátelé spatřili, že se od hlavice neodrážely paprsky slunce, jak by čekali od obnažené oceli. Zdálo se, jakoby celá hlavice světlo pohlcovala a jen s obtížemi na ní přečetli elfskými runami vyryté jméno Tindómë (což ve Vznešené elfštině značí šero před úsvitem, které osvětlují jen hvězdy). Dívala se na zkázu a vypálené chalupy a Urcuner viděl, že se jí v oku leskla slza. Její pohled byl ztracený ve vzpomínkách, jakoby viděla v duchu jiná spáleniště a jiná rána, která vypadala víc jako porážka než vítězství. Ohlédla se, když zaslechla jejich kroky a matně se na ně usmála. Urcuner viděl, že je sbalená a připravená odchodu, proto se jí zeptal: „Myslíš, že je bezpečné, abys cestovala sama do Laurelindórenanu?“ „Ještě se nevracím. Mířím směrem k půlnoci. Mám tam ještě něco vykonat, než se budu moci vrátit domů.“ Arnubên, když to uslyšel, si vzal Urcunera trochu stranou, položil mu ruku na rameno a vážně řekl: „Pokud odejde, tak zemře.“ Eldalótë, která to neslyšela, se jich zeptala, kam míří oni. Když jí vyložili, že na sever do Zlaté síně, sídla Pána Éothédu, zaradovala se: „Snad tedy budeme mít společnou cestu, nebo alespoň její část.“ Arnubên se zeptal: „Co tě vede na sever, paní?“ Elfka vyhýbavě řekla, že domů se ještě nevrací - měla předat poselství Paní světla králi Thranduilovi v Temném hvozdě, který v těchto dnech dlí v sídlech na sever od Lesní řeky. Bude tak muset vyrazit na sever. I tak je její poselství už půl roku zpožděné. Dúnadan se zachmuřil a řekl vážně „Kráčíte do tmy o mnoho temnější a zlověstnější, než si možná myslíte.“ Elfka se na něj podívala a bylo vidět, že jeho slova nebere na lehkou váhu, přesto řekla: „Přesto tam vedou mé kroky.“ Arnubên mlčky přikývl.

Elfka se pak omluvila, že jim o sobě neřekla celou pravdu, ale nevěděla, zda jim může důvěřovat a nechtěla dát Správci do rukou další zbraně proti ní. Nelhala nicméně úplně, protože její matka byla skutečně z doriathských Sindar, její otec byl ale Noldo. Narodila se v Prvním věku světa v Nargothrondu, města na řece Narog, kde byl králem Finrod Felagund. Její otec Edrahil byl vůdcem deseti věrných společníků Finroda Felagunda, kteří šli s ním, když se připojil k Berenově výpravě za silmarily. Všichni zemřeli po boku svého krále na Ostrově vlkodlaků a z celé jejich výpravy jen Beren vyvázl životem. Eldalótë byla součástí Finrodova domu a tak po jeho smrti krátce sloužila jeho synovci Orodrethovi, který se stal králem Nargothrondu. Brzy jí ale Nargothrond zešedl a byl plný vzpomínek na otce a světlovlasého krále Finroda, se kterým často rozmlouvala. Odešla proto a vstoupila do služeb paní Galadriel, Finrodovy sestry, kterou do té doby následuje.

Arnubên si uvědomil, že jméno Finroda Felagunda je přes tisíciletí, která uběhla, spojené i s osudem Dúnadanů. Král Arnoru nosil na prstě jako odznak královské hodnosti Barahirův prsten. Byl to prsten, který dal Finrod Felagund Barahirovi na znamení vděčnosti za záchranu života. Uvědomil si malátně, že Eldalótë ten prsten ještě pravděpodobně viděla na prstě elfího krále.

Domluvili se, že elfka pojede s nimi na sever a pak si zamířili všichni odpočinout, vždyť málem usínali vestoje. Prospali pak skoro celý den a na další cestu vyrazili až za dalšího úsvitu. Ælfric zamířil za mladým Správcem, aby se s ním rozloučil, neboť ho volá Sudba, aby dokončil záležitost, kterou zde začali. Popřál mu hodně štěstí v jeho poslání a rozloučili se. Správce mu zapůjčil na několik dní nákladního koně, protože Ælfric o svého přišel, když zmizel do hlubin pod horami. Na něj naložil Seveřan mrtvé tělo padlého angmarského kapitána Eardwulfa a jeho uťatou hlavu v přilbici pověsil v pytli na hrušku sedla.

Na rozdíl od včerejší pochmurné nálady se nyní Eldalótë usmívala jako jasné slunce v zimě. Za uzdu vedla krásného grošáka a nadšeně jim řekla: „Mladý Správce Ósmund mi daroval jednoho ze svých vlastních koní, nádhernou klisnu, aby mě odškodnil za to, jak se ke mně jeho otec zachoval. Urcuner už strávil s Ælfricem dostatečně dlouhou dobu, aby pochopil, že éothéodští milují své koně jako děti a jak velký to byl ve skutečnosti od mladého Správce dar. Usmál se na ni, zatímco Seveřan ocenil grošákovy kvality, hladil ho a prohodil s ním několik slov.

Obrázek

Vyrazili na sever po staré trpasličí trpasličí cestě, která vedla mezi Trpaslují a sídly Dlouhovousáčů v Železných horách. Vinula se až k sídlu Pánů Éothéodu a pak překročila Anduinu a procházela Temným hvozdem ze západu na východ. Byla to dobrá cesta a jeli po ní rychle, takže už k večeru spatřili před sebou Zlatou síň. Jak si Ælfric pamatoval, byla vidět už z dálky. Byla vystavená ze dřeva a její došková střecha vypadala v zapadajícím slunci jako ze zlata. Ve větru se třepetaly zelené prapory, na kterých cválali bílí koně. Kolem přátel se na zelené trávě pásly stáda koní a ovcí, ve vzduchu létaly mezi lučními květy včely a ptáci zpívali. Éothéodští chlapci, kteří hlídali stáda, se na ně zvědavě dívali, když projížděli kolem, a v dálce viděli muže v kroužkových a šupinových brněních z domácnosti Pána Éothéodu, kteří stáli na stráži, a slunce se lesklo na jejich kopích.

Před síní je stráže zastavily a vyzvaly, aby sesedli. Očividně o jejich příjezdu přišla zpráva, protože nevypadali nijak překvapeni jejich jmény ani tituly. Z jejich tváří ale nedokázali vyčíst, zda byli vítáni jako hosté, nebo drženi pod stráží jako vězni. Sluhové odvedli jejich koně a dveřník je vyzval, abyste jej následovali před Pána Éothéodu. Ælfric od hrušky sedla vzal pytel s uťatou hlavou a následoval jej. Když vešli, uvědomili si, že po stranách síně visely kruhové štíty, na kterých byl bílý kůň a kanec. Byl to stejný erb, jaký nosil na štítě Ceorl, nejmladší z Pánových tří synů, který byl nyní v Ælfric službách.

Obrázek

Procházeli dlouhou sloupovou síní a zraky všech družiníků a shromážděných dvořanů byly upřeny na ně. Na vyřezávaném křesle na konci sálu seděl Hláford Éothéodu (Pán Éothéodu) a za ním stáli jeho dva zbylí synové. Pán zestárl a jeho vlasy prokvetly stříbrem, ale jinak vypadal stejně, jak si ho Ælfric pamatoval. Jeho synové, které znal tehdy dobře, se na něj nyní nedívali přátelsky. Pán zvedl ruku, aby si zjednal klid a pak je přivítal jmény: „Vítej Eldalótë z Kouzelného lesa, i ty Urcunere ze Severu, je to již dlouho, co k nám některý z ælfcynn (elfího rodu) zavítal. Buď vítán, Arnubene, rytíři ze Severního království. Vítej zpět i ty, Ælfricu Eardtapo, Ælfricu Vyhnanče, synu Aellův.“ Přátelům došlo, že když znal jejich jména, musel zřejmě dostat nějakou zprávu ze Suthburgu... ale co mohlo být jejím obsahem, to netušili. Všimli si, že Ælfric oslovil Pán jako posledního. To nebylo dobré znamení. Urcuner odpověděl: „Jsme poctěni, že smíme vstoupit do těchto... znamenitých síní.“ Lehkou ironii v jeho hlase rozeznali jeho společníci, protože jej dobře znali, Pán sám vzal odpověď jako uznání a kývl děkovně v odpověď.

Ælfric postoupil vpřed a pronesl: „Můj pane, vracím se po čtyřech letech, kdy jsem byl na cestách a přišel jsem dnes hnán Sudbou, abych srovnal dluh, který mám vůči vám a lidu Éothéodu.“ Hodil na zem před vyřezávaný trůn těžký pytel, ze kterého se vykutálela přilbice a uťatá hlava. V té chvíli přinesli sluhové mrtvé tělo, které položili Pánovi k nohám. Seveřan pronesl slavnostním hlasem: „Hle, tělo nepřítele, kterého jsem přísahal, že zabiji! A zde přilba, která byla cenou vykoupení mého vyhnanství!“

Tvář mrtvého byla znetvořená jeho posledním smrtelným zápasem, ale přesto ji muži v místnosti poznali. Pán Éothédu vstal z křesla a řekl: „Jméno Eardwulf Rudý nechci již více slyšet – napříště jej v této zemi nevysloví muž ani žena. Nechť je vymazáno z písní a příze jeho činů nechť je odstraněna z praporu jeho domu. Níthing, Zbabělec, a Belaewend, Zrádce, tak jej nazývám a ty jména ať si odnese do zásvětí.“ Pak se odmlčel a plivl na tělo na podlaze: „Odneste mi tu mršinu z očí a hoďte ji vranám a mrchožroutům.“

Obrázek

Pak se znovu posadil a řekl Ælfricovi: „Za to, že jsi jej zabil, ti patří velký dík. Doneslo se mi ale, že byl skolen v Suthburgu, v zemi éothéodské, kam jsi měl pod trestem smrti zapovězeno vstoupit. Co mi řekneš k tomu?“ V síni se rozhostilo nebezpečné ticho, když Uruner pronesl několik slov na obranu svého přítele (Urcuner (2): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch, Kryštof si nemohl přidat bonus k hodu). Zjistil ale, že muži v síni mu jako elfovi nepřikládají takovou váhu a příliš jej neposlouchají, raději proto zmlkl. Ælfric postoupil vpřed a hrdě pronesl: „Neporušil jsem pravidla zápovědi – nevrátil jsem se zpět, ale byl jsem hnán Sudbou a snahou zachránit Suthburg před nepřátelským útokem. Dal jsem svůj život všanc, abych pomohl svým rodným a byl ochoten jej ztratit, pokud pomůžu svým lidem.“ (Ælfric (3): výsledek 4 / Pán (2): výsledek 2 – úspěch)

Hláford Éothéodu se na něj dlouze díval, ale pak kývl hlavou: „Mladý rytíř splnil svou povinnost a jeho zločin byl odčiněn. Podařilo se mu porazit kapitána nepřátel, který zle sužoval naše kraje. Zákon byl naplněn a zápověď je zrušena. Mladý Ælfric se může vrátit domů a zaujmout své staré místo ve Zlaté síni.“

Seveřan se uklonil až k zemi: „S díky váš soud, můj pane, nemohu ale přijmout zpět své místo ve Zlaté síni. Povinnost a Sudba mě vedou na Západ po bok mužů Cardolanu v boji proti Černokněžnému králi. Přesto bych ještě rád krátce využil vaší pohostinnosti a zůstal pod vaší střechou jako host. Mám ještě další věci, které s vámi chci projednat, ale nechci vás s nimi zatěžovat již dnes. Mohou počkat na zítra.“ Pán kývl hlavou: „I já bych s tebou rád pohovořil, Ælfricu, synu Ællův. Zvláště toužím po novinkách o své dceři, která údajně dlí v cardolanské zemi a jejíž návrat toužebně vyhlížím.“ Ælfric si pod vousy, aby jej nikdo neslyšel, zabručel: „Toho se to úzce týká.“ Začala hostina a přinesli kotlík s medovinou, načež se ozvaly přípitky na Ælfrica a jeho hrdinský čin.

Arnubên si všiml, že družiníci se baví i o něm, ale zamířil za Ælfricem, kterého se potichu zeptal: „Pokud je tvé jméno očištěno, jaký je osud těch, kteří vstoupili do vyhnanství kvůli tobě?“ Seveřan chmurně pokýval hlavou a odvětil, že to musí zítra vyjasnit. Vzal svoji loutnu a sedl si na svoje staré místo barda, načež začal hrát písně o boji Arnoru proti Angmaru a činech svých přátel na Západě, stejně jako zveličení hrdinství Ceorlova a dalších jezdců, kteří mu vyrazili na pomoc. Přítomní dvořané a družiníci takové hrdinské písně přijímali s nadšením a brzy byla většina hostů přiopilá, přičemž přípitky na Ælfrica nebraly konce.

Obrázek

Urcuner si všiml, že jeho zjizvená tvář budí mezi lidmi strach, nasadil si proto kápi a rozhodl se věnovat dámě. Eldalótë mezitím s radostí v očích sledovala hostinu a pak upila z rohu medovinu, kterou jí někdo strčil do ruky. Hned však pití vyprskla a rozkašlala se. Urcuner se vesele ušklíbl a elfce jeho výraz neušel: „Uvidíme, až přijedeš do Lórienu.“ Urcuner řekl zamyšleně: „V Lórienu dostanu ještě horší věci, než jaké jsi teď ochutnala ty?“ Eldalótë se poctivě zamyslela, ale pak s úsměvem zavrtěla hlavou: „To asi ne.“ Noldo jí poradil: „Musíš se soustředit na tu sladkost, nikoli na kyselost.“ Elfka to zkusila znovu a sice se zase rozkašlala, ale už v sobě doušek udržela. S očima plnýma slz se na Urcunera usmála.

Arnubên připil hlasitě na Ceorla a všechny éothéodské, kteří vyrazili zachránit paní Æthelflæd. Odpověděly mu souhlasné výkřiky. Ælfric se připojil s písněmi a přestože vypadal, že pije hodně, ale ve skutečnosti nepil a snažil se odhadnout, jak vypadá nálada a situace mezi dvořany. Eldalótë brzy stoupl nezvyklý nápoj do hlavy a když se začala hihňat, Arnubên pomohl Urcunerovi ji vyvést ze síně ven na chladný vzduch. Když se vrátil, sedl si vedle jednoho z hodujících a zadíval se na Ælfrica. Uvědomil si nyní najednou, jak moc je mladý rytíř jiný a jak moc nezapadá mezi své krajany kolem sebe. Nenápadně zavedl u stolu řeč právě na Ælfrica: „Žije ještě jeho otec?“ „To už je zim, co jsme ho pochovali – Ælfric byl tehdy ještě děcko.“ „A matka?“ Na tu otázku se mu dostane zmatených pohledů: „Tu jsem ani neznal... a když jsme se teď zmínili, nevybavuji si, že bych ji kdy vlastně viděl.“

Obrázek

Dalšího dne ráno byla Ælfricovi udělena audience. Tentokrát za mnohem uvolněnější atmosféry, kdy stráže neměly ruce na jílcích mečů a kdy všichni byli hosty Pána Éothéodu. Ten přátelsky mladíkovi pokývl: „O čem jsi to se mnou chtěl včera hovořit?“ Ælfric se uklonil: „Chtěl jsem vás zpravit o válce na Severu a rodných daleko na Západě v léně Labutího hradu, kteří přijeli zachránit dceru Pána Éothéodu a kteří tam zjistili, že boj Cardolanských proti temnotě je i jejich bojem. Chtěl bych vás proto požádat o potvrzení, že i jejich zápověď je zrušena a mohou se vrátit domů, budou-li o to stát.“ Nálada v místnosti se propadla k bodu mrazu a všichni po očku sledovali Pána, co na to řekne. Z toho přátelé odhadli, že odchod nejmladšího syna proti jeho rozhodnutí asi nenesl dobře. Pán Éothéodu byl ale zřejmě v dobré náladě, protože jen mávl rukou a řekl: „I jejich zápovědi jsou zrušeny. Nyní ale doufám, že mě více zpravíš o mé dlouho postrádané dceři. Jak se jí daří?“

Ælfric polkl naprázdno, protože došlo na chvíli, kterou tak dlouho vyhlížel: „Její osud byl těžký, ale zachránili jsme ji včas a nyní se jí už vede dobře. Tímto bych vás chtěl požádat o její ruku, aby se mohla stát Paní Labutího hradu.“ Dvořané v síni zahučeli a zalapali po dechu, protože slova mladého rytíře jim vyrazila dech. Ruce stráží se opět přesunuly na jílce mečů, když mladý rytíř očima zápasil s Pánem na vyřezávaném trůně (Ælfric (3): výsledek 2 / Pán Éothéodu (3): výsledek 2 – úspěch, Pán Éothéodu se ale nemínil vzdát bez boje, použil jsem proto jeho bod usudu a přehodil – padly mi 4 pluska a výsledek byl 2/6. Kryštof ještě zkusil přehodit svůj výsledek za bod osudu, ale nepodařilo se mu to 3/6. Výsledkem tak byl jeho neúspěch). Ten se pak opřel a řekl: „Rád bych ti dal svou dceru za ženu, ale když jsi byl pryč, zaslíbil jsem ji jinému. Mé slovo platí.“ Tvářil se rozhodně, ale lhal (Bubákův bod osudu). Ælfric, který to netušil, zvedl hlavu: „řekněte mi proto jméno toho muže a tímto jej vyzývám na souboj o ruku paní Æthelflæd. Nemám strach za ni bojovat, což se nedá říci o onom rytíři, který ji nejen nejel hledat, když byla unesena, ale ani za ní ihned nevyrazil, když jsem ji osvobodil z okovů.“ Pán pak ukázal na Cynerica, nejmohutnějšího ze svých družiníků a Ælfricova přítele z dětství, který byl sice zmaten, ale poslušen rozkazů svého vládce postoupil kupředu (Fingalenův bod osudu).

Obrázek

V té chvíli mladý rytíř pochopil, jakou hru s ním Pán Éothéodu hraje a tváří mu projel smutek, když pochopil, co to znamená. Tasil meč a podle zvyku jej zvedl proti Cynericovi: „Pak tedy musíme zkřížit meče. Nemohu vztáhnout ruku na svého přítele z dětství, ale raději padnu jeho rukou, než žít svůj život bez Æthelflæd.“ (Ælfric (2): výsledek 3 / Cyneric (2): výsledek 2 – úspěch) Cyneric se na něj dlouho díval, ale pak zpola tasený meč zmizel zase v pochvě a on se vrátil zpět mezi družiníky. Omluvně se uklonil Pánu Éothéodu:
„Je mi to líto, ale nemohu to udělat.“

V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík. Pán dlouho mlčel a díval se na cardolanskou labuť, která zdobila Ælfric štít. Pak vstal z vyřezávaného křesla a podíval se na mladého rytíře: „Budiž tedy! Sudba tomu chtěla. Nebyl bych býval nikdy dal ruku své jediné dcery psanci a vyhnanci, ale tím již nejsi, Ælfricu, synu Ællův. Viděl jsem, jakým pohledem se na tebe dívala, když jsi byl poblíž, a s jakou prudkostí odmítala mé snahy jí vybrat jiného manžela, když jsi byl vypovězen. Jednoho z nápadníků dokonce shodila ze schodů a řekla, že bude tvá nebo ničí. Zachránil jsi ji ze spárů skřetů tam, kde já jsem zklamal a považoval ji za mrtvou, a splnil jsi nemožné, když jsi srazil rohatou přilbici z hlavy angmarského kapitána... pokud se tedy za tebe Æthelflæd bude stále chtít provdat, pak můj brȳdbletsung, mé požehnání, máš.“
Zavolá si sluhu a něco mu pošeptal. Ten se za chvíli vrátil a nesl v rukou jakýsi balík zabalený v drahé látce. Pán Éothéodu vstal a podal Ælfricovi předmět. Když ho rozbalil, spatřil nádhernou přilbici podobnou helmám arnorské královské gardy, ale v elfím stylu, zdobenou dvojicí labutích křídel po stranách a labutími motivy. Byla nádherně zpracovaná, labutí pera byla vyrobena ze stříbra a stříbrem byla také vykládána. Když ji držel, leskla se ve svitu slunce. Pán Éothéodu řekl: „Stejně jako tvoje loutna pochází z dračího pokladu a jmenuje se Swānhelm, Labutí přilbice. Vyrobili ji trpaslíci pro pána Cesmínie, ale nikdy se k němu nedostala. Když jsem viděl labuť na tvém štítě, věděl jsem, že čekala na tebe. Patřila k dědictví mého domu, ale věštba předpověděla, že v den, kdy ji ztratím, bude bez ohledu na její krásu mé srdce želet ztrátu věci ještě krásnější. Přijmi ji proto jako dar otce, který ti dává ruku své dcery.“

Rozhlédl se po okolostojících a prohlásil: „Napříště již nebude v Éothéodu tento rytíř znám jako Ælfric Eardstapa (Ælfric Vyhnanec), ale jménem, které mu bylo dlouho předpovězeno - Ælfric Swānhelm (Ælfric Labutí přilbice)!“
Družiníci v síni udeřili meči o štíty a zopakovali sborem: „Ælfric Swānhelm!“

Pán Éothéodu přešel k Ælfricovi a objal ho medvědím objetím. Pak se otočil do sálu a s dravčím úsměvem na tváři vykřikl: „Brȳdeala! (svatební oslava)“ Na to mu sborově odpověděly hlasy všech v sále smíchané s jásotem a smíchem: „Brȳdeala!“
Pán pokynul a sluhové přinesli číše s medovinou a po přípitku na Ælfrica a Æthelflæd se kolem mladého rytíře shlukli družiníci, aby mu poblahopřáli. Ælfric vyhlásil, že je bude všechny očekávat na jarní slunovrat na Labutím hradě, kde pojme paní Æthelflæd za svou ženu.

Než večer příliš pokročil, oslovil Pán Éothéodu Dúnadana: „Doslechl jsem se, že jsi srazil jednoho z velitel angmarských, rytíři. Jeho vlčí zástava byla postrachem na našich severních hranicích a jeho zabití byl čin hodný písně. Muži ti mezi sebou říkají Wargāled (Vítěz nad vlkem). Přijmi to jméno s hrdostí a ode mě také dar – koně z mé vlastní stáje. Rád bych ti dal koně, který se jmenuje Æledfýr, což v naší řeči znamená Plamen. Je rychlý a neúnavný a nemám lepšího běžce. Je ale také nezdolný a nedá se zkrotit, pokud nechce. Pokud s tebou nebude chtít jít, dám ti jiného koně.“

Přivedou nádherného hřebce plavé barvy se zrzavými místy a stačil jediný pohled do jeho ohnivých očí, aby Arnubên pochopil, proč jej pojmenovali Plamen. Přivedli ho na nádvoří a sluha pustil uzdu, když se po něm kůň ohnal. Dúnadan zaslechl cvaknutí zubů a hoch jen těsně unikl se všemi prsty. Oř zůstal stát uprostřed prostranství a nedůvěřivě a nepřátelsky se na něj díval, zatímco éothéodští jezdci se ušklíbali a očekávali, že neuspěje a kůň s ním nepůjde. Arnubên se zhluboka nadechl a pak sebejistě vykročil ke koni, aby nepoznal, že není tak zručný v zacházení s koňmi jako ostatní jezdci. Zvedl ruku, aby jej pohladil a zašeptal uklidňující slůvko, jeho význam neznal, ale slyšel jej často používat Ælfrica, když tišil koně. (Arnubên (1+1): výsledek 1 / proti 1 – úspěch). Kůň se na něj sice díval nedůvěřivě, ale nechal se pohladit a pak si Dúnadana obešel a očichal ze všech stran. Ten stál a nechal koně, aby si jej prohlédl, načež Æledfýr sklonil hlavu a dovolil Arnubênovi, aby vzal jeho uzdu. Naskočil na něj a za užaslých a pochvalných výkřiků objel nádvoří, než zase seskočil a uklonil se Pánovi Éothéodu: „Je to dobrý kůň a vzácný dar. Nemám co víc nabídnout kromě své vděčnosti a příslibu, že v mé vlasti se tvé dceři bude dařit dobře.“

Brzy ráno, ještě před východem slunce, když ještě všichni spali, zaslechl Urcuner, jak zavrzaly hlavní dveře a zahlédl Eldalótë v šedém plášti, jak jimi proklouzla ven. Následoval ji a našel ji, jak sedlá grošáka. Když se k ní připojil, řekla mu: „ Mauya nin avánië. Musím jít.“ Urcuner byl chvíli potichu a pak se zeptal: „A musíš jít sama?“ Podívala se na něj s nadějí v očích, ve kterou nedoufala, ale pak zavrtěla hlavou: „Vaše cesta určitě vede jinam a já bych vás nechtěla zdržovat.“ Urcuner řekl: „Když jsi chtěla odjet ze Suthburgu, Arnubên mluvil o tobě. I když někdy občas neumí vyložit to, co jeho vize přesně znamenají, nikdy se nemýlí. Věřím, že jeho společnost… a nejen jeho… ti může být k užitku. I pokud mí přátelé nebudou chtít jít, pak jen těžko mohu zapomenout na to, co řekl a nechat tě jít samotnou.“ Elfka sklopila oči a nepodívala se na Urcunera, když promluvila: „Pokud mě budou tví přátelé chtít doprovázet, pak počkám, než se vrátíš.“ Noldo se otočil, aby pro ně zašel, když potichu dodala: „A pokud budeš chtít jet ty, budu velmi ráda.“ Urcuner se na ni otočil a usmál, než zamířil pro ostatní.

Vešel do síně a zamířil do kouta, kde spal Ælfric, Arnubên a Teilin. Urucner se nad ně postavil a s výrazem rodiče zklamaného lajdáctvím dětí zvolal: „Vstávejte, odjíždíme!“ Seveřan se otočil na druhý bok a Dúnadan po něm hodil prázdný roh od medoviny, než elf zvážněl a řekl: „Čeká na nás dlouhá cesta – musíme dostát povinnosti a postarat se o bezpečí dámy.“ To ostatní konečně probralo a posadili se. Elf viděl, že jejich oči jsou rudé a bolí je hlava po ohromném množství medoviny, kterou museli oba včera vypít, když se stále připíjelo na jejich zdraví. Dúnadan si protřel oči: „Má povinnost mě vede na jih a Ælfricova domů k Æthelflæd… ale myslím, že pokud máme následovat to, co je nejdůležitější, nic není cennější než život. Viděl jsem Eldalótë udělat těžké rozhodnutí a vracet se jejího koně bez jezdce. Bojím se, že bez naší pomoci se nikdy nevrátí zpět a už nikdy nespatří Zlatý les.“ Zvedl se a když získal rovnováhu, kývl na Urcunera: „Vyrazím s tebou.“ Ælfric poslouchal, co Dúnadan řekl a pak jen zasténal.

Obrázek

Jeli na sever, zatímco na východě svítalo. Urcuner jel vepředu s Eldalótë, zatímco trojice Druhorozených jela za nimi. Hlavně Seveřan sténal při každém kroku koně, když měl pocit, že mu pukne hlava bolestí, ale i Arnubên zamumlal: „Už konečně chápu, proč se skřeti vyhýbají slunci.“ Jeli dál po trpasličí stezce, ale když měli sjet dolů k mostu přes Velkou řeku a dál do Temného hvozdu, elfka sjela z cesty a zamířila dál na sever mezi horami a řekou. Na Urcunerovu nevyřčenou otázku řekla: „Nelhala jsem vám úplně. Mám poselství i pro krále Thranduila… ale mé hlavní poslání leží na severu. Paní světla mě pověřila úkolem, který musím splnit.“ Noldo kývl a nevyptával se. Pobídli koně a vyrazili dál…
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Goran
Don Quijote
Příspěvky: 3390
Registrován: 2. 5. 2006, 12:58
Bydliště: Litoměřice/Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Goran »

Je tam zmínka o "jarním slunovratu" - je myšlen letní slunovrat, že? Ještě z gramatiky: několikrát tam je "Aelfric" místo "Aelfricovo" (vlastní jméno místo přivlastňovacího přídavného jména).

Vidím, že Eldalótë pomalu zaujímá podobnou roli, jakou předtím hrála Aelneth. Až na to, že Aelneth byla hlavně oddaná léčitelka/pomocnice, zatímco Eldalótë má mnohem víc prvků dámy v nesnázích.

Jinak dobré, jako obvykle.
Nejsem trouba, ale snažím se a s pomocí Boží se jím brzy stanu!

R.I.P.
Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 1101
Registrován: 5. 6. 2009, 00:49
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Jarilo »

Perfektní, kluci!

Nejvíc fajn na tom je, že příběh zdaleka nekončí, a můžeme se tak těšit na další zápisy =).
Hry hraju a ještě radši dělám - doma i v práci.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Goran, Jarilo: Moc díky, kluci!
Goran píše:Je tam zmínka o "jarním slunovratu" - je myšlen letní slunovrat, že?
Ve skutečnosti byly myšleny svátky jara, yestarë (tedy jarní rovnodennost). $D
Goran píše:Vidím, že Eldalótë pomalu zaujímá podobnou roli, jakou předtím hrála Aelneth. Až na to, že Aelneth byla hlavně oddaná léčitelka/pomocnice, zatímco Eldalótë má mnohem víc prvků dámy v nesnázích.
Možná to tak vypadá ze zápisu, ale přiznám se, že je vnímám jako dvě hodně odlišné postavy, které mají jen máloco společného (včetně místa v příběhu). Ale uvidíme, jak se to vyvine.
Jarilo píše:Nejvíc fajn na tom je, že příběh zdaleka nekončí, a můžeme se tak těšit na další zápisy =).
Zvažovali jsme, že uzavřeme stávající příběh a posuneme hraní o nějakých dvacet let dál... přičemž by hráči hráli mladší postavy (padaly možnosti jako Teilin, Ælfricův syn, Cennil a podobně). Ale ať tak nebo tak... hrajeme dál. $D
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Hádanky a obři (dvacáté deváté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Ráno bylo chladné a od úst jim stoupala pára, zatímco směřovali dál na sever. Přátelé si uvědomili, že za tu dobu, co byli na cestách, se léto, lairë, zlomilo do podzimu, yávië, a stromy mezitím rozkvetly zlatými a rudými barvami. Urcuner kdesi v dále na nebi zahlédl orla na lovu. Byl daleko od hor a kroužil tak vysoko, že ho ostatní ani neviděli. Nevěděl, co to značí a zda to mělo co dělat s nimi, ale měl pocit... byl příliš daleko na to, aby měl jistotu... ale měl pocit, že to byl ten samý, kterého viděli uchvátit ovci.

Obrázek

Eldalótë se zdála ztracená ve vlastních myšlenkách a jela beze slova. Pod svým šedým pláštěm, který se rozplýval v ranním šeru, měla oblečenou dlouhou kroužkovou košili, v ruce držela připravené své kopí Tindómë a na protáhlém elfském štítě, který nesla na levé ruce, zahlédli přátelé dvojici hadů, jejichž oči byly smaragdy a jejichž hlavy se setkávaly pod korunou ze zlatých květin, kterou jeden nadnášel a druhý požíral – odznak zlatovlasého Finarfina a jeho domu, které ve Středozemi představovala už jen Paní Galadriel. Její nejstarší bratr Finrod zemřel v Sauronových žalářích během výpravy za Silmarilem a bratři Aegnor a Angrod padli během Bitvy náhlého plamene. I jejich synové a potomci zahynuli v boji proti Stínu, mezi nimi udatný Gil-Galad. Paní Galadriel tak byla poslední z Finarfinových dětí ve Středozemi.

Zatímco jeli dál, vyprávěl Arnubên Teilinovi všechno, co vědě, nebo si dokázal vzpomenout o Temném hvozdě, který se rýsoval za Velkou řekou po jejich pravici. Ælfric doplnil několik strašidelných historek, které si vyprávějí éothéodští, kteří se lesa bojí. Hoch to zřejmě nezpozoroval, ale Seveřan si ho trochu dobíral a historky ještě vylepšoval. Arnubên se pak zdánlivě nevinně mezi řečí zeptal Eldalótë, zda mezi Roklinkou, Lothlórienem a Temným hvozdem existuje nějaké spojení a spojenectví. Elfka, vyrušená ze svých úvah, mu vyložila, že pan Elrond a paní Galadriel postupují společně, zatímco král Thranduil stojí, částečně i díky vzdálenosti mezi nimi, trochu stranou. Lothlórienští ale berou lesní elfy z Temného hvozdu jako své příbuzné a kterýkoli z nich je u nich vítán. Dúnadan se pak jakoby mezi řečí zeptal, zda ona zpráva, kterou Eldalótë nese Thranduilovi má býti odevzdána předtím, nebo poté, co vykoná své tajné poslání. Elfka odpověděla, že ji odevzdá teprve na zpáteční cestě, protože předtím by to nemělo smysl.

Přátelé se utábořili jste u vody v mírné prohlubni, aby malý oheň, který rozdělali, nebyl vidět do daleka. Střídali se v držení hlídek, spíš ze zvyku, než, že by očekávali nebezpečí a nepříjemnosti. Byli pořád na éothéodském území. Arnubên, který byl na hlídce nad ránem, si jen letmo uvědomil, že je cesta a nebezpečí změnily tak hluboko, že si to už ani neuvědomovali. Viděl to na mladém Teilinovi, pro kterého bylo to, co oni dělali instinktivně, ještě nové a nezažité. Cestovali vždy ve vojenském pořádku tak, aby mohli odrazit útok nebo se otočit na útěk, pokud by bylo třeba - v kroužkových zbrojích, ozbrojeni a připraveni. I nyní, ve chvíli odpočinku, měli spáči své meče připravené po ruce a na dosah. Válka a boj se jim dostaly pod kůži a zažily tak hluboko, že na chvíli zapochyboval, jestli by ještě dokázal pověsit meč nad krbovou římsu a být spokojený při práci na statku... tak jako když byl mladý a když ještě žili jeho synové...

V té chvíli zaslechl ve větru vzdálené krákání a všiml si, že ze severu se nad tábořiště blížilo hejno krkavců. byli tu cizí, z Angmarských nebo Šedých hor... a nechovali se jako běžní krkavci, které míří na jih. Naopak kroužili kolem dokola a často se vraceli. Chmurně si uvědomil, že to vypadá, jakoby po něčem... nebo někom pátraly.Arnubên ihned rozkopl oheň a vzbudil ostatní. Když Urcuner zahlédl krkavce v dálce, hodil svůj černý ohořelý gondolinský štít na doutnající uhlíky, aby je udusil úplně a pak navrhl ostatním, aby se ukryli pod pláště. Ælfric zahvízdal na odsedlané koně (Ælfric (2): výsledek 1 / proti 1 – úspěch, Fingalen si mohl připočítat +1 k hodu) a ti se pod vedením jeho oře rozběhli k řece, aby se napili. Volně se pohybující stádo koní nebylo v Éothódu nijak neobvyklé a nemohlo vzbudit žádnou pozornost. Arnubên pak vzhlédl, aby odhadl, po čem krkavci pátrají a zda mají šanci se jim ukrýt (Arnubên (2+1): výsledek 2 / proti 2 – úspěch). Uvědomil si, že slunce stále ještě pořádně nevyšlo a v šeru by mohli pod svými plášti vypadat jako kusy skály. Rychle proto řekl ostatním, aby se ukryli. Brzy byli krkavci u nich. Několikrát zakroužili nad táborem a zdálo se, že je zaujal černý štít ležící uprostřed ničeho. Pak ale zřejmě usoudili, že půjde o pohozený štít skřetí a zamířili dál na jih. Ještě asi půl hodinu se pohybovali v okolí, než přeletěli na druhou stranu řeky a vraceli se zpět na sever. Přátelé měli štěstí, že prolétali v tak brzké ranní hodině, jinak by byli odhaleni.

Rychle začali balit věci a Dúnadan řekl: „Musíme na chvíli zmást stopu. Pokud získali krkavci podezření, pak musíme čekat, že za námi pošle i vrrky. Ti se budou řídit po čichu... proto musíme chvíli jet řekou, aby ztratili stopu.“ Urcuner zakryl drny a trávou všechny stopy po ohništi a jejich přítomnosti a pak nasedli na koně. Arnubên pak zabručel pod vousy: „Myslím, že nás dříve, nebo později najde, ale čím později, tím lépe... chtěl jsem říci, že náš dříve nebo později najdou.“ Urcuner se rozhlédl: „Záleží na tom, jak daleko jsou. Ještě není nic ztraceno.“

Obrázek

- Když jeli vodou, Eldalótë začala vyprávět. Neobracela se přímo k nikomu z nich, ale vykládala to spíš sama pro sebe. Před nějakou dobou cestovala Paní Galadriel se svým doprovodem do Roklinky, když ji ve Vysokém průsmyku zaskočili skřeti. Byli zuřiví a bylo jich mnoho, navíc se jim podařilo výpravu překvapit. Elfové je zahnali až po dlouhém boji a jen poté, co na bojiště dorazili Elladan s Elrohirem a posilami z Roklinky. Lothlórineští měli mnoho ztrát, skřeti navíc s sebou odnesli část zavazadel průvodu... a mezi nimi byla věc, která byla pro Paní cenná nad jiné. Dlouho pátrala po tom, kde skončila, a teprve nedávno se dozvěděla, že ji skřeti odnesli do svého hlavního města Gundabadu, jako dar jeho králi. Eldalótë se proto přihlásila, aby tu věc získala zpátky. Nemohla být příliš konkrétní, protože Paní jí kladla na srdce, že její poslání má být tajné... ale je to malá věc – v očích skřetů jen tretka, která se vejde do kapsy.

Prozradila jim, že už v Gundabadu dvakrát byla – jednou ještě dokud to bylo ještě trpasličí město a podruhé už, když je obsadili skřeti. Tehdy ale jen stěží vyvázla životem. Mimoděk si při té vzpomínce přejela dlaní přes tvář a Urcuner si všiml, že tam má bledou, ale dlouhou jizvu. Dnes byla sotva viditelná, ale tehdy jí ta rána musela roztrhnout půl obličeje. Protože Gundabad zná, chtěla Eldalótë, aby Paní poslala ji. Ta se tomu ale bránila a pouštěla ji jen nerada.

Zdá se, že pokračuje jen nerada a dostává se k těm těžším částem příběhu... vyložila jim, že to má jen jediný problém... a to, že dostat se do Gundabadu bylo téměř nemožné. Je to hlavní město skřetů na Severu a ti hlídali všechny používané cesty. Navíc tam byli i horší strážci než skřeti. Eldalótë ale znala cestu, která nebyla hlídaná. Bylo to koryto vyschlé podzemní řeky, jejíž vodu už skřeti dávno odvedli, aby poháněla jejich složité stroje. Následně ho zahradili a už před generacemi na něj zapomněli. Tam byl vstup, kterým se mohli dostat dovnitř. Jediným problémem je, že byl zahrazený ohromnými kusy skály, kterou na něj skřeti svrhli. Urcuner ji přerušil a řekl: „To už je několikátý ´jediný problém´, pokud dobře počítám.“ Eldalótë se poctivě zamyslela a pak uznala, že těch problémů může být přece jen víc, než se zdálo. Odmlčela se, jakoby se dostávala k nepříjemné části a pak rychle řekla, že skřeti měli nicméně pravdu, když se domnívali, že tou skálou nemůže žádná lidská ani elfí síla pohnout. Museli proto najít nějakého alespoň trochu slušného obra a přesvědčit ho, aby ten kámen odvalil.

Nastalo hrobové ticho a tváře přátel odrážely, co si o tom plánu mysleli. Ve snaze jim dodat odvahy se na ně elfka usmála a prohlásila, že to není tak beznadějné, jak to zní – ne všichni nortoh byli zlí. Věděla o dvojici kamenných obrů (bratři Nan a Gilim), kteří žili v Šedých horách nedaleko od skřetí citadely a ještě před stovkou nebo dvěma stovkami let s nimi byla řeč. Museli je jen najít... a doufat, že tam pořád jsou a skřeti je mezitím nevyhnali. Ne poprvé si Urucner všiml, že Eldalótë používá noldorskou variantu quenijštiny – ve Vznešené řeči byl obr norsa, elfka používala noldorské noroth.

Jeli dál, ale jejich nálada byla pochmurná. Když byla elfka z doslechu, Ælfric, který už dlouho přemýšlel nad návratem domů, oslovil ostatní: „Proč jí vůbec chceme pomoci? Neměli bychom nyní cválat zpátky do Labutího hradu?“ Urcuner se ohlédl: „Tohle není tvůj boj, pochopím, když se otočíš zpátky na Západ.“ Arnubên chvíli rozmýšlel svou odpověď a pak řekl: „Dokázal bys žít s vědomím, že jsi ji tu nechal zemřít samotnou?“ Seveřan zachmuřeně pokývl a pobídl koně, aby pokračoval dál. Několikrát se ale ještě toužebně podíval k horám na Západě a vzpomínal na dívku, která ho čekala za nimi.

Mířili na sever k Šedým horám a Eldalótë po boku s Urcunerem je vedli (Urcuner (3): výsledek 6 / proti 1 – výrazný úspěch). Ostatním se zdálo, jakoby se najednou stali součástí elfí družiny a jeli dál na rozhraní snu a reality. Nikdo je nespatřil, jen lišáci zvedali zvědavě hlavy, když projížděli kolem. Cesta k horám, která měla trvat přinejlepším tři dny, jim uběhla během okamžiku.

Obrázek

Přátelé se naposledy utábořili na břehu Velké řeky, když se setmělo. Dalšího dne měli vyrazit dál do Šedých hor. Eldalótë přinesla od sedla měch, otevřela ho a naplnila jejich poháry. Pak se na ně usmála: „Je to jen prostá voda z říčky Nimrodel, kterou jsem si přinesla z Lothlórienu. Říká se ale, že doušek z ní osvěžuje ducha a léčí únavu.“ Pak pozvedla svůj šálek a pronesla přípitek: „Almiën! (Na dobrou sudbu!)“ Voda byla studená, ale měli pocit, že žádné víno nikdy nemohlo chutnat lépe. V údech se jim rozlévalo příjemné teplo a měli pocit, že měli mysl jasnou a voda skutečně smyla únavu mnoha dní cesty. Od příhody s krkavci nezapalovali oheň, ale toho večera vál teplý vítr z jihu a nebyl velký chlad. I přesto se elfka přitulila k Urcunerovi, jakoby jí byla zima. Pak zaprosila Ælfrica: „Á nyarë i nyarna! (Vyprávěj příběh!)“

Ælfric sáhl po loutně a když naladil, začal vybrnkávat starou éothéodskou melodii a k ní zpívat sindarský překlad písně, o který se pokusil, když byl ještě v Roklince a od té doby si na něj nevzpomněl. Slova a rýmy možná nebyly elfím uším úplně libozvučné, ale Eldalótë vypadala spokojeně a dokonce si broukala nápěv společně se Seveřanem. Brzy ale šli spát, protože stín šedých hor na nich ležel těžce a s ním i předtucha budoucího nebezpečí.

V dálce na východě se jasnilo nebe a brzy mělo slunce. Od řeky stoupá mlha a pára a Arnubên, který málem usnul na hlídce, se zvedl a šel si k vodě opláchnout obličej. Zrovna, když nabral ledovou vodu do dlaní a ponořil do ní tvář, zaslechl zdálky posun štěrku a kroky. Z mlhy se ozývalo čenichání a skřípání kovu o kov. Arnubên se otočil a zahlédl mezi cáry mlhy dvojici shrbených postav, které přicházely kolem břehu řeky. Okamžitě doběhl zpátky do tábora, přiložil dlaň na ústa Teilinovi, aby nevykřikl a tiše ho probudil. Pověřil ho, aby vzbudil i ostatní, a pak tasil meč a vyrazil obezřetně vstříc skřetům. Ušel jen několik tuctů kroků, když najednou zaslechl jasný zvuk, který zněl jako zazvonění zvonku.

Obrázek

Podvědomě se otočil po zvuku a zahlédl na hladině vody jakoby v odrazu zrcadla tvář elfí dámy se zlatými vlasy, která se na něj usmívala. Zvedla prst k puse, aby naznačila, že má být potichu a v hlavě zaslechl slova, který mu radily, abys pustil jílec meče. Nato se voda zvlnila a obraz zmizel. Dúnadan si nebyl jistý, zda se mu to zdálo, nebo to skutečně viděl, ale měl dojem, že mlha kolem něj houstla a viditelnost se zhoršovala. Schoval meč opět do pochvy a lehl si, aby vyhlížel skřety. Ti ale zmizeli v mlze a slyší jen jejich kroky.

Přátelé, které Teilin vzbudil, vyrazili obezřetně za Arnubênem a když na něj narazili, ukryli se vedle něj. Dúnadan ukázal na hladinu vody a zašeptal: „Zjevila se mi tvář zlatovlasé elfky a vyzvala mě, abych čekal.“ Elf zašeptal také: „Viděl jsi celou postavu, nebo jen tvář?“ „Viděl jsem její tvář a slyšel v mysli její hlas. Nevnímal jsem ale o moc víc než její oči a úsměv.“ Když Eldalótë zaslechla Dúnadanův šepot, usmála se a gestem naznačila Ælfricovi, aby ukryl meč. Ten jen zabručel a neochotně poslechl. Mlčeli, čekali a vyhlíželi do houstnoucí mlhy.

Dvojice skřetů se objevila jen několik kroků od nich, ale prošla, aniž si jich skřeti všimli. Než dozněly jejich kroky, zaslechli další dusání. Brzy se objevili další skřeti. Jeden za druhým se dlouhá řada nořils z mlhy a procházela kolem přátel. Bylo jich příliš mnoho na to, aby je mohli přemoci – šli tam velcí zlí skřeti z Angmaru i menší běsové z Mlžných hor. Uvědomili si, že kdybyste se byli pustili do boje s hlídkou vepředu, byla by po nich veta. Průvod skřetů procházel tři čtyři kroky kolem vás, ale mlha je kryla - se zatajeným dechem čekali, až projdou, ale trvalo dobrých deset minut, než je všichni minuli. Pro jistotu ještě půl hodiny počkali, zatímco paprsky slunce se zakously do mlhy, která se rychle rozplývala.

Obrázek

Jeli dva dny mezi horami, jejichž štíty byly zasněžené a kde už pomalu začala zima. Brzy jim pod nohama křupal sníh a vzduch byl ledový. Když projížděli úzkým údolím mezi dvěma skalními stěnami, zaslechli najednou skřetí válečný pokřik a kolem nich zasvištěly šípy a vržené kameny a střely. Nad sebou zahlédli na obou stranách srázu skřety, kteří stříleli dolů šípy. Před nimi a za nimi (při obou vstupech do údolí), se najednou zvedly naostřené dřevěné kůly, vytažené lany vzhůru, aby je tak uzavřely v údolí. Zdálo se, že padli do pasti!

Arnubên se zvedl ve třmenech a vykřikl hromovým hlasem: „To nemáš ani tolik odvahy, aby ses mi postavil sám? Musíš posílat své poskoky, aby bojovali za tebe?!“ Ozvěna nesla údolím: „... za tebe ... za tebe ... za tebe ...“ Odpovědí mu ale byly jen další skřetí výkřiky a vystřelené šípy. Urcuner si nasadil rychle svůj černý štít a pobídl koně k jednomu ze srázů, aby byl chráněn před šípy shora a mohl se krýt před těmi z druhé strany. Ostatní ho následovali, jen Ælfric pobídl koně a s výkřikem vyrazil proti severnímu konci údolí. Tam pobídl koně do skoku proti dřevěným špicím (Ælfric (3): výsledek 3 / proti 2 – úspěch). Jeho oř přeletěl naostřené kůly a přistál na dřevěné konstrukci. Tu svou vahou přimáčkl zpět k zemi a tím zrušil překážku, která jim bránila pokračovat v jízdě. Dva skřeti, kteří shora drželi lana, kterými překážku zvedli, byli strženi přes okraj a s jekotem se roztříštili o skalní srázy při pádu.

Obrázek

Zbylí přátelé vyrazili za Ælfricem (Arnubên (1): výsledek 0 / proti 1 – neúspěch; Urcuner (2): výsledek 4 / proti 1 – úspěch). Elf projel bez problému, štítem odrážeje střely shora, ale Dúnadanův kůň se příliš vzepjal, když se vyhýbal vrženému kameni a Arnubên, který nebyl éothéodským jezdcem, spadl ze sedla. Na zem dopadl otřesený, ale nezraněn. Rychle se začal plazit stranou, aby jej neprošpikovaly šípy (Arnubên (1): výsledek 1 / skřeti (1): výsledek 1 – remíza, přehození – 2/-3 – výrazný úspěch). Podařilo se mu vmáčknout do skalní pukliny, kde byl chráněn před střelami. Uvědomil si, že leží vedle kostlivce – možná některé z obětí skřetí pasti. Na kostlivém krku visel stříbrný medailon, na kterém byly vyryty tři hvězdy. Dúnadan jej sundal a schoval jej do kapsy.

Ostatní přátelé si uvědomili, že Arnubên nepřijel a zahlédli jeho koně s prázdným sedlem, který k nim přiběhl. Uruner na něj zakřičel: „Kde máš jezdce, hlupáku?!“ Poté hned otočil koně a vyrazil pro Arnubêna zpátky. Ælfric jel s ním a rychle vytáhl od sedla vlastní luk, kterým začal střílet na skřety (Ælfric (1): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, Bubák si mohl připočítat +1 k hodu). Hned jeho první šíp si našel cíl, a zatímco tělo mrtvého skřeta přepadlo přes sráz, ostatní se snažili rychle ukrýt. Urcuner projel krupobitím střel a zastavil, aby se Arnubên mohl vyšvihnout do sedla za něj (Urcuner (2+1): výsledek 0 / skřeti (1): výsledek 2 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Přísaha paní Rodwen a hodil kostky znovu – výsledkem byla remíza 2/2 – dohodli jsme, že uspěje, ale bude jej to něco stát – jmenovitě jeho gondolinský štít... pod podmínkou, že se v příběhu ještě nějak objeví). Jeho kůň se postavil na zadní a on buď musel pustit štít a chopit se opratí oběma rukama, nebo tam Arnubêna nechat. Rozhodl se pro to první a otlučený a ohořelý štít zaduněl na zemi. Odjeli pryč, a když byli z průsmyku, shledali, že jsou všichni celí. Jen Urcuner měl pocit, že část ho v průsmyku zůstala.

Když se zastavili, Arnubên přešel k Urcunerovi a podal mu svůj vlastní štít: „Vím, že je to mnohem méně, než co jsi v průsmyku nechal, ale jinak se ti teď nemohu odvděčit. Nesl jsem ho v mnohých bitvách a nikdy mě nezklamal. Byl bych rád, kdybys ho přijal, než najdeš lepší.“ Elf se mdle usmál: „Dobrý přítel je lepší nežli štít okovaný... přestože se k němu váže mnoho vzpomínek a citů. Bylo nicméně víc důvodů, proč jsem si vybral tebe před štítem.“ Arnubên se uklonil, rád, že si Urcuner štít vzal a ulevil tak trochu výčitkám, které Dúnadan cítil, protože o něj přišel, když mu zachraňoval život.

Obrázek

Další dva dny putovali Šedými horami, když z dálky zaslechli z rachot, jakoby se tam utrhla lavina nebo zuřila bouře. Eldalótë se ale usmála, protože tušila, že za hluk byli zodpovědní obři. Brzy je přátelé zahlédli v dálce. Byli dva a bavili se tím, že po sobě házeli velké balvany a pak se smáli tomu, jak se rozbíjely o skalní úbočí, přičemž při pádu za sebou zanechávaly spoušť a tříštily stromy, které tam rostly. Jejich hurónský chechot se s ozvěnou rozléhal údolím, kterým projížděli.

Eldalótë pokývala hlavou: „Je na čase si s těmi balvany promluvit. Blíž raději nepojedeme, aby nás netrefil nějaký letící kámen. Odveďte zvířata zpátky a pak si zacpěte uši, musím upoutat jejich pozornost.“ Vytáhla ze sedlové brašny malý bronzový roh a sesedla. Pak počkala, než přátelé odvedli koně stovku kroků zpátky, a zatroubila na něj. I přes tu vzdálenost mají pocit, že vám ten zvuk musí protrhnout bubínky. Když odtrhla elfka roh od úst, zvoní jim v uších a chvíli neslyší vůbec nic. Museli tišit koně, kteří se splašili a stavěli se na zadní. Teprve po chvíli se jim sluch pomalu začal vracet. Zdá se, že zvuk zaslechli i oba obři, protože přestali ve své zábavě, a zvědavě zamířili jejich směrem, přičemž pozorně pohledy propátrávali terén pod sebou.

Vypadalo to, že je přátelé zastihli v dobrém rozmaru, takže byli spíše zvědaví než hladoví. Když přišli až k nim, sklonili se, aby si vás lépe prohlédli. Při tom se srazili hlavami a zadunělo to, jakoby se zřítila hora. Elfka na ně chvíli zkoušela křičet, ale obři se tvářili nechápavě a nedoslýchavě se k nim nakláněli. Po chvíli si jeden na něco jakoby vzpomněl a sáhl k opasku, odkud vytáhl z váčku naslouchací trychtýř olbřímích rozměrů. Přistrčil ho až těsně k nim, načež si pochvalně zabručel, protože je už konečně uslyšel. Zdá se, že rozumí západštině, ale jen Eldalótë se zdála rozumět tomu, co říkali mohutnými hlasy obři sami. Kdykoli něco řekli, museli se přátelé držet, aby je větrná smršť nesmetla k zemi. Když obři zaslechli jméno paní Galadriel, ústa se jim roztáhla v široké úsměvy a oči se jim zasnily, jakoby na něco vzpomínali.

Obrázek

Arnubên se podíval nahoru a zakřičel: „Je tu obr, který ti nesahá ani po paty a navzdory tomu je větší, než jsi ty. Nemetám kameny, ale stále otřesu horami. Nemá ani tak velkou hlavu jako ty a přesto se do ní vejde více moudrosti než do tvé. Pokud jste ochotni přistoupit na moji hru, pak vám dokážu, že mám pravdu.“ Dúnadan, obr mezi svými lidmi, který dokázal zatroubit na roh, až se hory otřásly ozvěnou a domníval se, že dokáže obry porazit v hádankách, je tím vyzval na souboj hádanek. Nevědomky uhodil na správnou strunu, protože obři hádanky milují (jakkoli jim hádání trvá většinou dlouhou dobu). Zaradovali se, zatleskali (až Teilin spadl na zem) a hned položili první otázku:
Chodí v koruně,
král není,
nosí ostruhy,
rytíř není. Má šavli,
válečník není,
k ránu budívá,
ponocný není?
Ælfric, syn Ællův, kterého přátelé vybrali, aby je zastupoval, se nad tím na chvíli zamyslel (Ælfric (3): výsledek 2 / obři (1): výsledek 1 – úspěch). Snadno ale uhádl, že správným řešením je „kohout“ a hned položil jednu hádanku vlastní:
Běžím, běžím,
nemám dech.
Přitom ležím na zádech.
Kdo jsem?
Obři se nad tím zamysleli a přátelé slyšeli, jak se hádají a dokonce tlučou po hlavách, když rozmýšleli výsledek (Ælfric (3): výsledek 1 / obři (1): výsledek 3 – neúspěch). Pak se jim ale tváře rozjasnily a uhádli správně, že to je „řeka“. Pak vypálili další:
Ve dne malá jako myš,
v noci všechno přerostu,
když mě vidíš, neuvidíš.
Tentokrát bylo na Ælfricovi, aby se zamyslel. Chvíli se nevěděl rady a Urcuner s Arnubênem k němu sklonili hlavy, aby to probrali (Arnubên (2): výsledek 1 / proti 1 – úspěch, Kryštof mohl připočítat +1; Urcuner (2): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, Kryštof mohl připočítat druhou +1). I s jejich pomocí byla ale tahle hádanka těžká (Ælfric (2+2): výsledek 3 / obři (1): výsledek 4 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Potulný pěvec a otočil kostku – 5/4 - úspěch). Náhle se ale mladíkova tvář rozjasnila a uhádl správně, že odpovědí je „temnota“. Pak sám vypálil, aby získal trochu času na přípravu nějaké lepší hádanky:
Přišel k nám host,
spravil nám most,
bez sekery bez dláta,
a přece je pevný dost.
Tím obrům zadělal na pořádné nepříjemnosti. Čela se jim nakrčily v nepochopení a přátelé jim museli vysvětlit, co to je most a k čemu ho lidé používají. Srazili hlavy dohromady, aby to probrali (Ælfric (3): výsledek 1 / obři (1): výsledek -1 – úspěch, obři prohráli) a pak se jim tváře rozjasnily, když došli k závěru, že to musí být „obr“. Přátelé je pak vyvezli z omylu a vysvětlili, že to je „mráz“. Chvíli trvalo, než jim uvěřili, ale nakonec uznali, že byli poraženi podle pravidel a zavázali se jim pomoci.

Obrázek

Vyrazili tedy směrem ke Gundabadu a země se otřásala při každém kroku obrů. Naštěstí to nebylo daleko a obři se s nadšením vrhli na skály, které zasypaly dávné koryto řeky. Obří balvany lámali na menší a házeli je stranou, přičemž brzy byl vchod odklizen a obři pak zamířili po svých pryč. Přátelé byli docela rádi, že už odcházejí, protože slyšeli, jak jim kručí v břiše. Odhadovali, že vyrazili někam sehnat něco na zub. Oni mezi tím zůstali stát před nehlídaným vchodem do hlavního města skřetů na Severu, Gundabadem….

(Gundabad nám vyšel na kulaté třicáté sezení, tak uvidíme, jak se přátelům uvnitř povede… a zda ještě někdy vyjdou z té jámy lvové ven…)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Jarilo
Příspěvky: 1101
Registrován: 5. 6. 2009, 00:49
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Jarilo »

Parádní zápis, jako vždy :clap:.

Nesmírně mi sedla celá atmosféra téhle části příběhu: počasím, krajinou, obry...

Na trampoty v Gundabadu jsem zvědavý a těším se na pokračování. Třicet sezení je už opravdu úctyhodný výkon!
Hry hraju a ještě radši dělám - doma i v práci.
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Jarilo píše:Parádní zápis, jako vždy :clap:.
Moc díky za pochvalu! :wink: Těší mě, že se ti zápis líbil.
Jarilo píše:Na trampoty v Gundabadu jsem zvědavý a těším se na pokračování. Třicet sezení je už opravdu úctyhodný výkon!
Právě zápis z Gundabadu píšu. Snad bude do pondělí hotový. $D
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Gundabad (třicáté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Zatímco obři odhazovali kamení, stáli přátelé nad srázem a dívali se na horu Gundabad, pod kterou bylo vyhloubeno pradávné trpasličí sídlo, které před staletími zabrali skřeti a nyní sloužilo jako jejich hlavní město na Severu.

Obrázek

Když byla cesta volná, přátelé zavedli koně hlouběji do jeskyně, aby je někdo zdálky neobjevil a nachystali jim píci, která by jim jeden nebo dva dny měla vydržet. Ælfric pak k nim promluvil a vysvětlil jim, že jsou chytrá zvířata, a kdyby nebylo bezpečné zůstávat na místě, mají utéct. Pak pod vedením Eldalótë vyrazili chodbou dál do jeskynního systému pod horami. Bylo tam chladno a kameny pokrývala jinovatka. Nikde kromě netopýřího trusu nenacházeli stopy nebo známky toho, že by tam někdo nedávno byl. Zdálo se, že celá tato část podzemí byla odříznuta od skřetího města. Šli dál a Eldalótë se na některých místech zastavovala a vzpomínala, kterou cestou se dát v labyrintu vytvarovaném dávnou podzemní řekou.

Obrázek

Po delší cestě se dostali na konec chodby, která byla zavalená. Elfka se tvářila zmateně, protože se zdálo, že si je jistá, že tohle byl správný směr, kterým se museli dát. Urcuner vylezl po jinovatkou pokrytých kamenech ke stropu a zkusil ze závalu odstranit několik kamenů, aby zjistil, zda je pohřbena celá chodba, nebo ji jen někdo narychlo zahradil. Poté, co několik balvanů uvolnil, zahlédl dlouhou škvírou na druhé straně pološero a spatřil, že zavalený úsek nemůže být delší než půl metru. Pustil se proto do práce, přestože mu mrzly prsty, a opatrně odstraňoval kameny, aby nezpůsoboval hluk. Pak je potichu podával dolů Arnubênovi a Ælfricovi, kteří je ukládali na podlahu. Po nějaké době se mu podařilo vytvořit průchod, kterým by se mohl jeden člověk protáhnout. Vsoukal se do něj a vyhlédl na druhou stranu. Tam spatřil velkou jeskynní prostoru, nad kterou zahlédl jakési ochozy, na kterých hořely pochodně. Na zemi byly rozházené kosti a lebky a celá síň vypadala jako jakási aréna. Skřety nebylo nikde vidět. Urcuner se vrátil zpět a šeptem seznámil ostatní s tím, co objevil. Eldalótë se tvářila zmateně a řekla jim, že když tu byla naposledy, tak tu nic takového nebylo. Skřeti zřejmě zahradili cestu do jeskyní a pak zapomněli, že tam je, přičemž u vstupu vybudovali tuto arénu.

Rozhodli se, že vyčkají hodinu – pokud na ochozech plály pochodně, pak se tu nedávno něco dělo, nebo začít dít mělo. Urcuner ležel na zledovělých kamenech a od pusy mu šla pára. Po půl hodině zahlédl, jak nějaký skřet prošel po ochozech a zhášel pochodně. Ve zvuku jeho kroků zaslechl ještě něco jiného – zdálo se mu, že to bylo odfrkávání nebo snad chrápání, ale neuměl uhodnout, odkud pochází. Když nastala úplná tma a kroky skřeta odezněly, Urcuner tasil svůj meč a podíval se na jeho čepel. Matně se leskla, jakoby v okolí byli skřeti, ale zatím nijak blízko. Rozhodli se, že vyrazí dál a elf je povede za svitu čepele.

Slezli do ticha a tmy na druhé straně, přičemž Arnubên nesl pod pláštěm zakrytou lampu. Pohybovali se k stěně na protější straně, odkud doufali vyšplhat na ochozy, a drželi se rukou toho před sebou. Urcuner šel první a řídil se svými ostrými elfskými smysly a matným svitem čepele. Pak elf zaslechl, jak se něco napravo od něj pohnulo, a uvědomil si, že temná masa, kterou považoval za skálu, se najednou zvedla. Byl to ohromný medvěd, snad největší, jakého kdy viděl. Byl vskutku obrovský a tyčil se nad ním, jak si sedl na zadek. Urcuner napřáhl meč před sebe a postavil se před ostatní. Ve svitu čepele zahlédl, že medvěd byl starý a kožešinu měl pokrytou jizvami a ranami. Kolem krku měl okovaný obojek, který mu zarostl do masa a zahlédl řetěz, který vedl ke skále. Medvěd vypadal, že jej vyrušili ze spánku. Ospale zvedl hlavu, olízl si čenich a zavětřil, aby zjistil, co se to děje.

Obrázek

Urcuner, aniž se otočil, zašeptal na ty za sebou: „Pokračujte dál.“ Medvěd vycenil zuby, dopadl na všechny čtyři a výhružně vyrazil k elfovi, zatímco Arnubên, následován ostatními, pokračoval potmě dál. Hlava medvěda byla stále výš než elfova hlava, když stál na všech čtyřech a zatím spíš zvědavě než nepřátelsky Urcunera očichával. Elf začal postupně, a aniž se otočil, couvat a díval se zvířeti stále do očí. Medvěd začal výhružně bručet a odhalil tesáky. Když se ostatní přátelé dostali ke stěně, Ælfric sundal ze zad loutnu a lehoučce brnkl do strun. Začal hrát starou éothéodskou ukolébavku a broukat si potichu nápěv (Ælfric (2): výsledek 3 / medvěd (1): výsledek 1 – úspěch). Když se hudba ozvala, medvěd se postavil na zadní a zavrčel, ale pak se zaposlouchal do nápěvu a postupně mu začala padat hlava na hrudník, když se rozhlížel, odkud hudba zní. Pak si lehl a pracky si položil pod hlavu, která mu ztěžkla a víčka se mu zavřela. Brzy přátelé uslyšeli hlasité chrápání, když medvěd usnul. Zvláštní bylo, že Seveřan měl dojem, že medvěd se ani nepokoušel vzdorovat jeho písni a naopak se zdálo, že je rád, že slyší hudbu. Přátelé opatrně prozkoumali řetěz a obojek, který medvědovi zarůstal do masa, zatímco obr spal, ale zjistili, že jej nemohou snadno nebo bezhlučně dostat z jeho pout.

Raději proto nechali olbřímího medvěda spát a vysadili Eldalótë na ochozy. Nato jim elfka spustila lano a vyšplhali všichni nahoru. Pokračovali pod jejím vedením dál a nakonec se dostali na jakousi podestu vyhlížející do ohromného trpasličího sálu, který nyní okupovali skřeti – přátelé viděli dole pod sebou změť mostků a nově vybudovaných pater, které vznikly mezi mohutnými sloupy. Pod nimi se hemžilo nespočet skřetů. Zdálo se jim, jakoby na každém rohu stály stráže, jakoby snad museli tušit, že se blíží… pokud by to snad nebylo nemožné. Eldalótë pozorně zkoumala znaky na kamenech a sloupech, načež se jí tvář rozjasnila „Elbereth budiž pochválena! Myslím, že to tady poznávám… tohle musí být dvanáctý sál ve druhé Hlubině, počítáno od severu. Hodně se to tu změnilo od doby, kdy jsem tu byla naposledy, ale snad najdu cestu. Musíme o jednu úroveň níž a dál na sever. “

Obrázek

Urcuner se díval dolů na bezpočet skřetů a pak se potichu zeptal: „Jak se proplížíme kolem tolika skřetů?“ Elfka se usmála: „Přirozeně se jim vyhneme.“ Urcuner přikývl: „V tom případě doufám, že je tu ještě něco dalšího, co jsi nám neřekla.“ Eldalótë se zatvářila ublíženě, když odvětila: „Já jsem vám řekla všechno…“ Pak se ale zarazila a poctivě se zamyslela, načež dodala: „…všechno, co jsem vám směla prozradit.“

Sestoupili po dlouhých točitých schodech, kde brzy ztratili přehled o počtu stupňů. Dostali se do stísněných chodeb, které zřejmě byly mezi jednotlivými výškovými úrovněmi sálů. Procházeli dlouhými chodbami a kolem zamřížovaných dveří a řetězů. Vyhýbali se strážím, kterých v těchto místech nechodilo tolik jako nahoře a plížili se podél zdí. Slyšeli v dálce tlumené výkřiky a chraplavý smích.

Najednou s Arnubênem škublo a srdce se mu divoce rozbušilo o závod. Uvědomil si, že trpasličí kámen, který měl v kapse, najednou pulzuje neznámou silou, a když jej vzal do ruky, jedny z řad dveří se pro něj rozzářily zvláštním světlem. Zastavil se a sykl: „Počkejte… kámen mi říká, abych se vydal tudy. Tohle bylo kdysi trpasličí město, třeba zná nějakou skrytou cestu.“ Sundal závoru ze dveří a vešel.

Obrázek

Pokud doufal, že tam bude další cesta, byl zklamán. Ve vzduchu byl cítit zápach a byla to malá kobka. V koutě se choulil ve špíně trpaslík, který si rukama kryl obličej před ranami, když se dveře otevřely. Arnubên jej sindarsky oslovil: „Neboj se, příteli. Nepřišli jsme ti ublížit.“ Trpaslík sebou trnul, když zaslechl slova v elfí řeči a když zvedl vousatou tvář, vykulil údivem oči a otevřel ústa. Do kobky vešel i Ælfric, zatímco Urcuner a ostatní vyčkávali na chodbě. Trpaslík se pak vzpamatoval, vstal a pokusil se hluboce uklonit po trpasličím způsobu. Byl ale příliš slabý a Dúnadan ho musel zachytit, aby nespadl, když se představil: „Vídalf k vašim službám. Jsem poslední z krve Vírfira Nešťastného, kdysi pána Gamilgatholu, Staré pevnosti, které říká Naragugrûd, Černý strach.“ Seveřan se uklonil stejným způsobem a podle dobrých mravů odpověděl: „Ælfric, syn Ællův, k vašim službám a službám vaší rodiny.“ I Arnubên se uklonil a řekl se: „Pokud to bude v našich silách, pak vás odsud dostaneme, ale je zde ještě věc, kterou zde musíme vykonat. Jste schopen jít s námi?“ Vídalf sice zamumlal, že trpaslíka nezlomí žádné utrpení, ale nevypadal, že by byl ve stavu někam jít. Přátelé proto otevřeli lahev miruvoru, kterou měli z Roklinky, a dali mu něco k jídlu, aby se posilnil. Když Urcuner na chodbě pochopil, že uvnitř to vypadá na delší chvíli, vešli všichni do kobky a elf za nimi přivřel dveře, aby je nikdo neviděl postávat před celou. Na každého příchozího se Seveřan ošklivě podíval a naznačil posunkem, že se mají upamatovat na dobré způsoby a představit se. Urcuner, který vešel poslední, se tedy také uklonil: „Urcuner, dříve z Domu Harfy.“ Pak ukázal štít, aby to prokázal, ale uvědomil si, že již nemá svůj vlastní gondolinský štít, ale náhradní Arnubênův. Dúnadan, který viděl podvědomý elfův pohyb, sklonil zahanbeně hlavu.

Trpaslík rychle jedl, očividně byl vyhladovělý. Mezi sousty jim pak bez vyzvání, jako by byl vděčný za komunikaci s jinými rozumnými bytostmi, vyprávěl, jak se sem dostal. Od té doby, co trpasličí pevnost padla, žil jeho rod ve vyhnanství v Železných horách. Jejích počet se ale stále ztenčoval a šeptalo se, že ztrátou svého starobylého domova přišli o rodové štěstí. Postupně jich zůstala jen hrstka. Těžili trochu železa, ale zlato neměli žádné. V zoufalství nad úpadkem svého domu se s Vestrim a Vírim, svými mladšími bratry, vydali na průzkum a doufali v Šedých horách najít vydatné žíly rud nebo drahé kameny… ale skřeti je lapili a jeho bratry zabili. Jeho, posledního z kdysi slavného rodu, odvlekli do Gundabadu a drželi ho tam v malé kobce bez světla a čerstvého vzduchu. Nevěděl, jak dlouho už tam byl, ani proč jej ještě nezabili. V bezesných nocích křičel a bušil na dveře svého vězení, aby konečně přišli a skončili to. Pak by byl svobodný od útrap Středozemě a vydal by se hledat své bratry v kamenných síních, kde Mahal shromažďoval trpaslíky na konci jejich životní poutě. Nikdy ho ale nevyslyšeli. Přátelé si museli trochu domýšlet, co říkal, protože mluvil zmateně a nesouvisle. Zdálo se, že dlouhodobé věznění se na něm podepsalo.

Arnubêna zaujalo jméno pevnosti, odkud trpaslíkův rod pocházel, a s kamenem sevřeným v dlani se zeptal: „Říká vám něco jméno Flóiho, Vládce run?“ Trpaslík zvedl překvapivě vousatou hlavu: „Vždyť to byl zakladatel mého domu, první z trpaslíků Gamilgatholu.“ Dúnadan se usmál: „V tom případě ode mě přijmi tento kámen, do kterého Flói ukryl svou moc.“ Trpaslíkovi zvlhly oči, když zahlédl kámen pokrytý runami. Natáhl k němu chvějící dlaň a sevřel ho v rukách. Přejížděl ho prsty a Arnubên si všiml, že na nich nemá nehty, které mu vytrhali. Vídalf pak zvedl v úžasu tvář: „Vždyť to je Strážný kámen mého rodu! Slyším předky, kteří jej vytvořili, jak mě skrze oponu let zdraví a cítím, jak srdce kamene pulzuje, protože se konečně dostal domů ke svým. Kde jste jej našli?“ „V pevnosti v Obrovištích, kde jej Flói ukryl. Jsem rád, že se vrátil ke svým rodným.“ Všiml si, že trpaslík měl nyní jasné oči a hlas se mu už netřásl. Jakoby ho pouhá přítomnost kamene vzpružila a vrátila zpátky od bran šílenství, u kterých už se pomalu pohyboval. Vídalf se pak na něj podíval: „Nemám nic, čím bych jej od vás vykoupil, ale jen možnost držet jej v ruce ve mně vzbuzuje opět naději.“ Arnubên zvedl ruku a odmítl zpět kámen, který mu trpaslík podával: „Kámen mi nepatří a nikdy mi nepatřil. Pomohl nám vyváznout z nebezpečí a vděčíme mu za život. Budu rád, když jej přijmete. Pokud vaši předkové budou ochotni nám pomoci najít cestu v tomto městě, budeme vám i jim vděčni.“

Vídalf chvíli mlčel, přemožen vděkem. Pak se hluboce uklonil a vousem zametl podlahu. Nyní už oporu nepotřeboval: „Já i má rodiny jsme provždy vašimi dlužníky. Na to máte slovo trpaslíka.“ Pak jasným hlasem, který by se lépe hodil k trůnnímu sálu než zatuchlé kobce, prohlásil: „Já, Vídalf, poslední z krve Vírfira Nešťastného, dědic odkazu Gamilgatholu, v jehož výhních byl stvořen, nyní vznáším nárok na Strážný kámen svých předků. Je zde snad někdo, kdo chce tento nárok zpochybnit?“ Jen Urcuner se usmál, ale jeho úsměv pramenil z dávných vzpomínek. Když se nikdo neozval, trpaslík pro sebe pokývl hlavou: „Pak si jej tedy vezmu jako dědictví svého domu a budu doufat, že mu jeho návrat přinese zpět štěstí, které jsme ztratili.“ Pak vyšel ven z kobky, která byla tak dlouho jeho nedobrovolným vězením a zeptal se, kam se přátelé potřebovali dostat. Eldalótë trochu neochotně prozradila, že musí dojít až Druhé pokladnice. Trpaslík kývnul hlavou. Kámen, který svíral v dlani, si položil na hruď, a vedl je dál.

Po dlouhé cestě, kdy je Vídalf společně s Eldalótë vedli nepoužívanými chodbami trpasličí pevnosti, dorazili k zatáčce, kde se trpaslík zastavil. Kývnul na ně a zašeptal, že jejich cíl je za zatáčkou. Přátelé vyhlédli a uviděli, že tam u dveří hlídají dva skřetí strážci s kopími. Eldalótë radostně zašeptala: „Jsme tu! To, co potřebujeme, bude uvnitř. Musíme se zbavit těch stráží a já nějak proklouznu dovnitř.“ Urcuner potěžkal štít a protože mu neseděl a spíše jej zdržoval, než aby mu pomáhal, ho beze slova nabídl zpět Arnubênovi. Ten jej přijal a připjal si jej, zatímco elf se podíval na ostatní: „Tak na tři?“ Ælfric sundal z ramene luk, nasadil šíp na tětivu a natáhl jej k líci: „Na tři.“ Pak, když se ostatní přichystali, řekl potichu: „Tři!“ Na to se vyklonil zpoza rohu a vypustil svůj šíp (Ælfric (2): výsledek 4 / proti 1– úspěch). Skřetí strážce zavzdychal, když jej šíp proklál skrz na skrz a pomalu se svezl na zem. Když se druhý ohlédl, co se stalo, uviděl Arnubêna a Urcunera s tasenými meči, jak jsou už na půl cesty k němu. Nepokusil se použít kopí, ale namísto toho se natáhl ke zvonci na zdi, aby zazvonil na poplach (Arnubên (4): výsledek 6 / skřet (1): výsledek 4 – úspěch). Dúnadanova čepel mu ale čistě uťala ruku v lokti a následně jej proklála. Skřet bez hlesu padl na zem vedle svého druha a jeho krev zkropila podlahu.

Obrázek

Eldalótë radostně proběhla kolem nich, odstranila závoru na dveřích a vklouzla do pokladnice. Urcuner a Arnubên ji následovali, zatímco Ælfric nasadil na tětivu další šíp a s Teilinem zůstali venku, aby hlídali. Uvnitř je ohromil pohled na hory drahocenností, zlata, stříbra, mincí všemožné ražby, zbraní, pohárů a všemožného bohatství, nahrnutého bez ladu a skladu na různé hromady. Elfka mezi nimi přebíhala a něco hledala. Nezabralo jí dlouho, než zaslechli, jak vydechla, sklonila se a něco ze země zabalila do látky, kterou si strčila do záňadří: „Rychle pryč odsud!“

S pomocí ostatních odtáhla oba skřetí strážce do pokladnice a Arnubên sundal ze zdi zvon, aby kdokoli tam přijde, nemohl hned vyhlásit poplach. Pak se ještě otočil v pokladnici a vzal z jedné hromady zlatý diadém: „Před svého krále nemohu předstoupit s prázdnýma rukama.“ Ælfric si naplnil kapsy zlatými mincemi a Urcuner se sklonil a něco vzal z pokladu (Dohodli jsme se, že nebudeme přesně určovat co, a až bude Bubák chtít to použít, zaplatí za to bod osudu.). Zahlédli Vídalfa, jak vzal ze země těžkou širočinu a prsty mu zapraskaly, když je pevně sevřel kolem topůrka zbraně. I on si nabral do kapes trochu zlata a pak už za sebou zavřeli dveře a utíkali pryč.

Obrázek

Když se dostali dostatečně daleko, zastavili se, aby popadli dech. Eldalótë ze záňadří vytáhla svůj balíček zabalený v látce a snad, aby se přesvědčila, že to je opravdu to, co chtěla najít, jej rozbalila. Přátelé zalapali po dechu, když se před nimi objevil překrásný zelený drahokam zasazený ve stříbrné sponě v podobě letícího orla s rozpřaženými křídly. Kámen byl velký a zelený jako listí stromů, ale byly v něm uvězněny paprsky slunce. Když jej elfka odkryla, vytrysklo z něj čiré světlo jako úsvit po dlouhé noci. Byl vytvořen s neuvěřitelnou zručností a byl krásný. Urcuner si náhle s naprostou jistotou uvědomil, že ten šperk už viděl. V Gondolinu jej vytvořil elfí kovář Enerdhil, druhý v umění tvorby šperků po Fëanorovi. Tomu drahokamu se říkalo Elessar, Elfkam, a Noldor jej obdivovali. Bylo v něm uchováno jasné světlo Prvního věku, z doby, kdy svět byl ještě mlád a předtím než zešedl. Říkalo se, že měl moc ukazovat věci, které byly uschlé a spálené znovu jako celé a vyléčené a měl moc tišit únavu ze světa, léčit a rozněcovat radost v elfích a lidských srdcích. Jeho tvůrce Enerdhil jej dal Idril, gondolinské princezně, a ta jej nosila na hrudi. Tak byl vynesen ze zkázy města a později jej předala svému synovi Eärendilovi. Začalo se mu říkat Eärendilův kámen a jak mohl Urcuner dosvědčit, protože byl u toho, Eärendil jej měl na hrudi, když odplouval na Západ do Valinoru. Tak byl šperk vzat ze Středozemě a Urcuner se domníval, že byl pro ni navždy ztracen. Elfova tvář byla úplně vyvedená z rovnováhy, protože nedokázal pochopit, jak bylo možné, že nyní ležel před ním.

Eldalótë, která viděla Noldovo zmatení, řekla: „Slyšela jsem, že Paní ten kámen přinesl Šedý poutník. Říká se, že se k němu nějak váže Sudba Noldor i lidí. Paní Galadriel vidí daleko a zná mnohé z toho, co se stalo a stane. Řekla mi, že jej jen opatruje a bylo předpovězeno, že jej musí předat dál… v každém případě jí velice záleželo na tom, aby se k ní Elessar navrátil.“

Elfka podala Urcunerovi kámen, nadechla se a pak řekla: „To by bylo… musím se ještě postarat, abychom získali trochu náskok. Vraťte se k odpočívadlu před arénou a počkejte na mě. Pokud se nevrátím do půl hodiny, jděte a neohlížejte se. Odneste kámen Paní Galadriel.“ Nečekala na jejich odpověď, vytáhla dýku, ukryla ji v dlani a zahalila se lórienským pláštěm. Ještě předtím, než vyrazila, se rozpustile usmála na Urcunera: „Cenuvanyel rato! (Uvidíme se brzy!)“ Arnubênova tvář posmutněla a pak potichu a temně řekl: „Sbohem.“

Urcuner se díval, jak odchází, a pak za ní zavolal mnohem hlasitěji než by v cizí pevnosti měl: „Stůj!“ Elfka se zarazila a když se otočila, Noldo přišel za ní: „Zase nám říkáš příliš málo. Pokud nám neřekneš všechno, pak tě nikam nepustím samotnou. Nezaručuji nicméně, že i poté, co nám řekneš všechno, stejně nepůjdu s tebou.“ Eldalótë se chvíli dívala do jeho tváře a pak zase schovala dýku a řekla sotva slyšitelně: „Brzy objeví ty mrtvé skřetí strážce a vydají se po našich stopách. Máme jen malou šanci odtud vyváznout, chtěla jsem vám proto získat trochu času… ale pokud chceš jít se mnou, nemohu tě vést do nebezpečí.“ Urcuner měl dojem, že nečekala, že se k nim vrátí zpátky a chtěla se obětovat, aby oni unikli. Připojili se k ostatním a Vídalf je vedl zpátky.

Obrázek

Když se dostali zpět na odpočívadlu, zaslechli z dálky temně troubit rohy a zvonit hrubé zvony. Skřeti dole pod nimi v sále se začali hemžit, jakoby někdo píchl do vosího hnízda. Zdálo se, že skřeti vyhlásili poplach. Z obou konců chodby, ve které stáli, zaslechli dupání běžících nohou…

(Přátelům se podařilo najít Elessar, ale to nejtěžší je teprve před nimi – uvidíme příště, zda se jim podaří z Gundabadu i vyváznout.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Štvanice (třicáté první sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

(Dohodli jsme se, že tentokrát neobnovíme body osudu, protože jednak postavy neměly příležitost si nijak odpočinout a jednak je to součást jednoho pokračujícího dobrodružství, které jsme jen přerušili.)

Přátelé se ukryli v jedné z vedlejších chodeb, zatímco kolem proběhli skřeti zburcovaní poplachem. Všude kolem nich zní rohy a v dálce jsou slyšet výkřiky, jak zmatení skřeti běhají tam a zpátky a zaujímají pozice nebo prohledávají patra. Chvíli počkali, než dozněly kroky skřetů za rohem a pak vyrazili zpátky k aréně, kudy se doufali dostat zase pryč. Běželi a svítili si na cestu fëanorskou lampou, protože nyní byla rychlost důležitější než utajení. Zahnuli za roh a Urcuner, běžící první, vrazil do skřeta, který běžel opačným směrem. Ten zabručel nějakou nadávku, ale pak otočil hlavu a oči se mu rozšířily, když se zjistil, že se dívá do Urucnerovy zjizvené tváře. Spatřili, jak se nadechl, aby zavřeštěl pro pomoc (Urcuner (3): výsledek 4 / skřet (2): výsledek 3 – úspěch). Elfova čepel Helegrist se mihla vzduchem a srazila skřetovi hlavu z ramen dřív, než stihl vřísknout varování ostatním. Elf pak rychle postoupil vpřed a chytil bezhlavé tělo v náručí. Zatímco se svíjelo ve smrtelné křeči, pomalu jej položil na zem, aby nezpůsobil další hluk. Chvíli naslouchali se zatajeným dechem, ale zřejmě nikdo zápas nezaslechl. Rychle pokračovali dál a brzy se opět dostali k aréně, kde našli svůj provaz přivázaný tak jak jej opustili.

Ohromná jeskyně byla temná a tichá. Medvěd stále spal na svém místě a vypadalo to, že se zatím nevzbudil. I odsud shora vypadal ohromně a víc jako skála než jako živý tvor. Rychle začali lézt dolů a Ælfric, který lezl první, chytil dole Eldalótë, které se provaz vysmekl z ruky. Pak vyrazili kolem medvěda na druhou stranu k závalu a jejich škvíře, která vedla do jeskynního systému a ven. Medvěd zvedl překvapeně hlavu, když proběhli kolem něj, ale zůstal ležet a nevyrazil za nimi. Když jako poslední lezl dolů Urcuner, shora se ozvalo zaječení a proletěl kolem něj špatně mířený šíp. Nahoře se, přivoláni křikem, objevili skřeti, kteří začali slézat dolů za nimi. Další se objevili u vstupu do jeskyně. Pak už ale byli všichni přátelé dole a běželi k závalu. Urcuner, běžící poslední, se zastavil a svým gondolinským mečem několikrát udeřil do řetězu, který poutal medvěda ke stěně (Urcuner (3): výsledek 3 / proti 3 – úspěch). Ten při prvních dvou úderech popraskal a při třetím se jeden článek rozletěl na kusy.

Obrázek

Elf se sekáním do řetězu zdržel a jeden ze skřetů se už už chystal skočit mu na záda, když ho smetla mohutná medvědí tlapa. Jeskyně se otřásla medvědím řevem. Vztyčil se na zadních a vrhl se mezi skřety. Se strašlivou silou lámal šavle, trhal údy a údery tříštil žebra, zatímco drtil skřety svou vahou a zuřivostí. Přátelé měli pocit, že se medvěd na moment ohlédl za nimi, zastavil se a smutně jim pokynul čenichem mokrým od skřetí krve, aby pokračovali... než se zase otočil a s obnovenou zuřivostí vyrazil proti svým nenáviděným věznitelům.

Urcuner byl poslední, kdo se protáhl otvorem v závalu, vzal jeden z kamenů a potichu mu odkázal poděkování pro medvěda pro případ, že by se prohrabával závalem a o kámen zavadil. Pak už byli všichni na druhé straně. Všimli si, že elfka za sebou rozsypala hrst uschlých květů a pak zavolala: „Áva mista! Ányë hilya! (Nezdržujme se! Za mnou!).“ Jako první vyrazila do jeskyní a přátelé ještě dlouho slyšeli za sebou výkřiky umírajících skřetů a medvědí řev, zatímco běželi zmrzlými jeskyněmi pryč.

Zatímco spěchali pryč, všimli si, že Vídalf začal zaostávat. Přes železnou trpasličí odolnost se na něm žalářování těžce podepsalo a nebyl schopen držet s nimi tempo. Sípal a volal, abyste se nezastavovali a běželi dál. I Eldalótë je celou dobu ponoukala ke spěchu. Šlo nyní o každý okamžik. I přesto se přátelé zastavili a Ælfric si naložil zbědovaného trpaslíka na záda, aby ho nesl. Vyhublý trpaslík nebyl mladému rytíři příliš velkou zátěží a střídali se s Arnubênem v jeho nesení, než dorazili k ústí jeskyně.

Obrázek

Koně naštěstí našli tam, kde je nechali a zvířata je vítala radostným odfrkáváním. Rychle je sedlali a elfka zatím vyhlédla z jeskyně ven. Když se vrátila, rychle jim vysvětlovala: „Venku je světlo, Valar budiž pochváleni – to nám získá trochu času. Budou čekat, že zamíříme na jih, co nejrychleji z hor. Ta cesta je pro nás uzavřená – na otevřené pláni se jim nikde neschováme a dohoní nás dřív než se dostaneme k éothéodským sídlům. Musíme dál na východ horami a pak překročit Lesní řeku, za kterou začíná hranice Temného hvozdu. V lese nás nemohou snadno pronásledovat a brzy se jim ztratíme. Teď ale nemůžeme myslet moc dopředu – hlavně nyní pryč odsud, ať sem na nás nepřijdou!“ Ælfric si posadil Vídalfa před sebe, aby se opět střídali s Dúnadanem v tom, kdo jej poveze. Oba měli éothéodské oře, kteří takovou váhu navíc mohli zvládnout. Ælfric si v duchu uvědomil, že budou mít nejspíš problémy se zásobami, protože nepočítali s dlouhou cestou do Temného hvozdu. Navíc Vídalf je další hladový krk navíc a po cestě nebude mnoho míst, kde by si mohli zásoby doplnit. Neřekl ale nic a jen pobídl koně.

Eldalótë první vyrazila pryč odsud a ostatní ji následovali. Když se ohlíželi přes rameno, zahlédli, že z hory Gundabad na všechny strany vyletěli netopýři jako odporní démoni vyvržení z nejhlubších pekel. Kroužili chvíli kolem zasněženého horského štítu, než se rozletěli do všech stran. Přátelé se snažili jet hlubšími údolími a ve stínech skal, aby nebyli odhaleni a skutečně je jedno velké hejno obřích netopýrů přeletělo, aniž je zpozorovalo. Pak ale zaslechli zavřísknutí a zasvištěly nad nimi odporná křídla. Jeden z opozdilých netopýrů si všiml pohybu a zakroužil nad nimi, aby se ujistil. Přeletěl, zakřičel několik nadávek a začal zase stoupat, zřejmě aby se vrátil a podal o nich zprávu. V té chvíli zazpíval Ælfricův luk, když Seveřan uvolnil nataženou tětivu luku (Ælfric (2): výsledek 5 / proti 1 – úspěch). Šíp se zaleskl v paprscích slunce, když zasvištěl vzduchem a uťal netopýrovu nadávku vpůli. Prostřelil mu hlavu a netopýrovo tělo spadlo do ledové řeky, kde se začalo potápět a proud jej unášel pryč. Přátelé, kteří projeli kolem říčky, si uvědomili, že netopýrovo tělo jen tak brzy někdo nenajde.

Obrázek

Když se setmělo, museli přátelé zastavit, aby si koně odpočinuli. Pomalu začínali plést nohama a i oni už byli k smrti unavení. Ælfric s Urcunerem začali hledat místo, kde by mohli přenocovat a rozdělat oheň, protože teplota klesla tak, že volba byla pouze zapálit jej nebo do rána zmrznout (Urcuner pomáhal v hodu (3): výsledek 4 / proti 1 – úspěch, přidal Kryštofovi +1; Ælfric (1+1): výsledek 2 / proti 2 – úspěch). Po nějakém hledání našli na úbočí hory hustý smrkový lesík, pod jehož větve ještě nenapadl sníh a kterým byli kryti před pátravými pohledy nepřátel. Eldalótë pohladila svého grošáka po boku a řekla: „Do rána si musíme odpočinout. I tak skvělá zvířata, jaká máme, nemohou běžet bez přestávky... a srdce mi říká, že zítra budeme potřebovat všechny jejich síly a veškerou jejich rychlost. Mezi námi a bezpečím leží ještě mnoho dlouhých mil. Odpočiňte si a spěte, pokud můžete.“

Arnubên zavrtěl hlavou a řekl jim, že on spát v noci nemůže: „Pokud bych teď spal, tak bude vědět, kde jsem. Dokáže číst mé sny, a dokud nebudeme v bezpečí, raději mu k tomu nebudu dávat příležitost.“ Ostatní si nebyli jistí, o kom to mluví a vypadali znepokojeně, ale rozhodli se nevyptávat se, pokud nebude Dúnadan sám chtít prozradit více. Uložili se tak ke spánku kolem ohně, jen Arnubên si sedl k ohni, aby hlídal. (Dohodli jsme se, že další den bude mít na vše postih -1, protože nespal.)

Urcuner si všiml, že Eldalótë stála stranou a vyhlížela do tmy. Přešel za ní a řekl: „Kdo se příliš dlouho dívá do tmy, může zjistit, že i tma se dívá na něj.“ Elfka kývla: „Máš téměř pravdu.“ Pak ukázala do noci. Když se Urcuner podíval a jeho oči přivykly temnotě, skrze větve stromů spatřil v dálce na hřebenu jedné z hor planout vzdálený signální oheň. Zatímco se díval, vzplála další vatra na vrcholu jedné z bližších hor a pak se rozzářily další. Brzy napočítal půltucet ohňů, které je přeskočily a rozzářily se i daleko před nimi. Eldalótë řekla potichu a trochu smutně: „Vyhlásili poplach. Každý skřet v Šedých horách o nás bude brzy vědět.“ Urcuner se pokusil ji povzbudit: „ještě bude chvíli trvat, než zjistí, co se stalo a koho vlastně hledají.“ „Musíme doufat.“ Oba pak zamířili k ohni a ulehli k neklidnému spánku.

Vyrazili zase ráno, než se po hodině jízdy znepokojená Eldalótë zastavila, sesedla a dlouho naslouchala s tváří přitisknutou k zemi. Pak se zase vyhoupla do sedla a její tvář byla vážná: „Ai! Běda! Po naší stopě běží vlci z Gundabadu. Do setmění musíme být na druhém břehu Lesní řeky, nebo je po nás veta.“

Obrázek

Teilin vykřikl, a když se podívali, kam ukazuje, zahlédli, jak se zprava vynořila menší skupina jezdců na vlcích. Štvali své obludné oře a vrrci běželi vpřed s vyplazenými jazyky, aby jim odřízli cestu a donutili je se zastavit. Jejich velitel na velkém černém vrrkovi vyjel daleko před skřetí vojáky a první se hnal jim zkřížit cestu. V pravé ruce měl bledou zakřivenou šavli a na levé ruce měl pověšený černý štít, který přátelům připadal známý. Urcuner se podíval pořádně a skutečně! Byl to jeho gondolinský štít, který zůstal ležet v průsmyku cestou do Gundabadu. Tento skřetí kapitán byl zřejmě velitelem těch, kteří je přepadli, a štít si vzal jako trofej.

Urcuner předjel Eldalótë a vedl skupinu tak, aby získali výhodu, než je skřeti dohoní (Arnubên pomáhal v hodu (1): výsledek 3 / proti 1 – úspěch, přidal Bubákovi +1; Urcuner (2+1): výsledek 5 / skřeti (2): výsledek 5 – remíza, dohodli jsme se na částečném úspěchu, že Urcuner a Arnubên získají pro příští kolo výhodu +1, zatímco ostatní ne). Urcuner s Arnubênem se dostali kupředu na pahorek a předjeli tak skřety, kteří je pak pustili ze zřetele a vrhli se na zbytek skupiny, která zaostávala pozadu (Ælfricův kůň nesl navíc Vídalfa a ostatní nebyli žádní rodilí jezdci). Když to jezdci vepředu viděli, otočili se a vpadli skřetům do boku. Arnubên pozvedl roh a zatroubil na něj (Arnubên (3+1-1): výsledek 0 / skřeti (2): výsledek 0 – remíza, přehodili jsme a výsledek byl 3/1 – úspěch, skřeti budou mít další kolo 1 na hod). Jeho příchod poděsil skřety, když se ti domnívali, že proti nim přijíždí nejméně celá družina. Urcuner vrazil pak mezi poděšené skřety a rozdával rány hlava nehlava (Urcuner (3+1): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 6 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Helegrist a otočil kostku, aby zmírnil zranění – neuspěl a 1 bod poškození šel do Těla). Skřeti se kolem něj ale semkli a jeden z nich ho sekl do nohy. Skřetí kapitán pak vyrazil vpřed proti Urcunerovi a jejich meče se zablýskaly (Urcuner (3+1): výsledek 2 / skřetí kapitán (3): výsledek 3 – neúspěch, 1 bod poškození šel do Těla). Urcuner odrazil skřetův úder, ale ukázalo se, že byl klamný. Skřet pobídl vlka, který díky své malé výšce podjel elfova koně a ťal jej z druhé strany zpětným úderem. Ostatní skřeti pak zaútočili proti zbytku výpravy. Ælfric, který měl před sebou Vídalfa a nemohl tak bojovat, vedl koně, aby jim nedovolil dostat se k Eldalótë a Teilinovi(Ælfric (3): výsledek 4 / skřeti (2): výsledek 2 – úspěch). Jeho oř kličkoval, najížděl do vlků a nedovolil jim projít dál.

Arnubên se pak snažil chránit Urcunera, protože ten neměl svůj štít, zatímco na něj dotírali skřeti (Arnubên (4-1): výsledek 1 / skřeti (2): výsledek 1 – remíza, uspěl, ale utržil 1 bod poškození do Těla). To se mu podařilo, ale jeden ze skřetů ho sekl zakřiveným tesákem. Urcuner pak pobídl koně proti skřetímu kapitánovi a s výkřikem vyrazil proti němu (Urcuner (3): výsledek 3 / skřetí kapitán (3): výsledek 3 – remíza). Kůň i vlk se srazili a oba jezdci byli sraženi ze sedel. Skřet při pádu ztratil svůj, či vlastně Urcunerův, štít, který mu odletěl. Elf si všiml, že měl celou ruku zakrytou v kůži a omotanou hadry, jakoby ho štít pálil. Zřejmě si ale chtěl před svými nohsledy udržet tvář a nemohl ho jen tak snadno odhodit. Nosil ho proto tak, aby se ho nedotýkal. Ælfric mezitím využil prostoru, kterého si udělal, pomohl Vídalfovi skočit na zem a zatímco trpaslík si přichystal seker, jezdec sám tasil meč a vyrazil proti nepřátelům (Ælfric (4): výsledek 1 / skřeti (3): výsledek 2 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Éothéodský jezdec a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 4/2 a tím pádem úspěch). Vjel mezi skřety a rozdával údery na všechny strany, jednoho srazil z vlka, dalšímu uťal ruku a další donutil couvnout.

Urcuner se zvedl ze země a vyrazil proti skřetímu kapitánovi, který vzal šavli do obou rukou (urcuner (3): výsledek 0 / skřetí kapitán (3): výsledek 1 – neúspěch, Bubák použil poslední bod osudu za aspekt Rytířř Domu harfy a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 5/1 - úspěch). Skřet se opět pokusil o klamný výpad, ale elf podle pohybu jeho nohou přesně odhadl, o co se pokouší a zpětným úderem z odražení výpadu sekl skřeta přes krk a rozťal mu hrdlo. Pak se vyhnul běžícímu skřetovi, který spadl za ním na zem a dusil se krví. Arnubên pokračoval v tom, že chránil Urcunerův bok a odrážel skřetí výpady (Arnubên (3): výsledek -1 / skřeti (3): výsledek 2 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu za aspekt Přítel elfů a hodil kostky znovu – remíza). Obě strany se ale tak zaklesly jedna do druhé, že nebyly schopny postoupit. Skřety otřásla smrt jejich kapitána, ale přeci jen ještě sebrali odvahu a ještě jednou vyrazili s jekotem do zteče (Ælfric (4): výsledek 2 / skřeti (2): výsledek 0 – úspěch). Tam je ale čekaly jen ostří přátel – Ælfric mezi ně vrazil a několik jich zabil, dalšího probodla svým soumračným kopím Eldalótë a Vídalfova širočina se míhala. Odvaha skřetů se zlomila a přeživší se obrátili na útěk.

Obrázek

Arnubên za nimi zavolal: „Ať si příště přijde sám!“ Urcuner se na něj zvláštně podíval, když to slyšel, ale neřekl nic. Když se otáčel, všiml si pohybu za sebou. Skřetí kapitán, dusící se krví, se zvedl ze země a s vytaženou dýkou, jejíž čepel pokrýval nějaký jed, po něm skočil (Urcuner (3): výsledek 4 / skřetí kapitán (1): výsledek 3 – úspěch). Elf rychle uskočil a skřet proletěl místem, kde před chvílí stál, škobrtl a spadl na zem. Když se překulil, spatřili, že dýka, kterou držel, se mu při pádu zabodla přímo do srdce a on umíral ve strašlivých křečích, jak jed začal rychle působit. Urcuner se odvrátil, zvedl ze země svůj štít, zkontroloval jej a pak si jej připnul na ruku.

Eldalótë se zastavila, otočila se zpět do dlouhého údolí, kterým právě přijeli, a chvíli vyčkávala. Pak přátelé zahlédli nějaký pohyb na druhé straně a Urcuner tam spatřil velkou smečku vlků a jezdců na vlcích, kteří se hnali v jejich stopách. Jako první jel na ohromném vrrkovi mohutný skřet, ve kterém i na dálku poznali strašlivého Boldoga, se kterým se již setkali na bitevním poli u Hůrky. Na hlavě měl korunu z dračích zubů a elf spatřil, že v souboji s Arnubenem přišel o jedno oko - tvář a prázdný oční důlek mu hyzdila nedobře zhojená jizva po Dúnadanově meči. Byli ještě daleko, ale každým úderem srdce se přibližovali. Elfka se tvářila vážně: „Urqui túlar. (Skřeti přicházejí.) Je čas na poslední štvanici. Pokud se k brodu přes Lesní řeku dostaneme první, možná ještě vyvázneme.“ Sklonila se ke grošákovi, pohladila ho po hřívě a něco mu zašeptala. Její kůň bystře zastříhal ušima a jako první vyrazil dál.

(Tady jsme se dohodli, že každý z hráčů hodí na konflikt a podle úspěchů se jim podaří nebo nepodaří k brodu dorazit jako první.)

Ælfric vyskočil na koně a vedl jako už tolikrát předtím přátele vpřed, hledajíce cestu mezi kameny a skalami (Ælfric (3): výsledek 5 / proti 3 – 1. úspěch). Urcuner jel za ním a jeho kůň se hnal vpřed vedený odvážným jezdcem (Urcuner (2): výsledek 4 / proti 3 – 2. úspěch). Arnubên se pak pokusil odhadnout, kteoru stezku si vybere nepřítel a podle toho pomoci Seveřanovi s výběrem cesty (Arnubên (2-1): výsledek 1 / proti 3 – neúspěch). Nezvolil ale dobře a museli se vracet, přičemž je to stálo trochu času. Přátelé dorazili k brodu a spatřili, že tam byla malá skupina skřetů, která tam musela dorazit před nimi, a kteří nosili naostřené kůly a chtěli je vztyčit proti cestě. Když ale spatřili jezdce, nechali kůly ležet a sáhli po šavlích a lucích.

Obrázek

Ælfric sáhl po luku a jeho luk zazpíval (Ælfric (2): výsledek 0 / skřeti (1): výsledek 1 – neúspěch, 1 bod poškození šel do Těla). Jeho střela se ale minula cíle a šíp jednoho ze skřetů, který mu odpověděl, jej škrábl na líci. Urucner pak tasil meč, zvedl jej nad hlavu a vyrazil proti skřetům (Arnubên pomáhal (2): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, Bubák si mohl připočítat +1; Urcuner (2+1): výsledek 4 / skřeti (1): výsledek 1 – úspěch). Dúnadan jel po jeho boku a gondolinska čepel zářila studeným světlem. Skřeti se zalekli a žádný se jim nepostavil. Elfův útok je zahnal do řeky, kde mnohé z nich strhla ledová voda. Přátelé pak projeli mezi nimi na druhý břeh, kde se skryti stromy museli na chvíli zastavit, aby si koně trochu odpočinuli.

Obrázek

Sotva se stihli ukrýt, když zaslechli z druhé strany vrrky a skřety. Skrze větve mohli vidět, jak skřeti zastavili na druhém břehu. Vlkům visely jazyky z tlam a pletli nohama. Když zastavili, většina vlků si lehla na zem, aby odlehčili unaveným tlapám. Jeden z přeživších skřetů u brodu, celý mokrý z ledové vody něco rychle řekl Boldogovi, který mezitím sesedl, a ukázal na druhou stranu brodu. Strašlivý skřetí král zařval a pohybem, který ani nestihli zaregistrovat, tasil šavli a jediným švihnutím srazil skřetovi hlavu. Proletěla vzduchem a bezhlavé tělo padlo zpět do vody, kterou zbarvilo černou krví. Boldog přešel zpátky ke svému vlkovi, aby nasedl a pokračoval v pronásledování, ale jeho vlk se nehýbal. Ani kopance ho nepřesvědčily, aby vstal.

Skřet zařval frustrací a pak zavolal se k lesu: „Arnubene, ty zbabělý pse! Vylez z toho lesa! Vím, že mě slyšíš! Někde se tam krčíš a chvěješ se strachy před mocným Boldogem, králem Gundabadu! Vylez ven a postav se mi, jestli máš v těle kousek odvahy!“ Když Dúnadan zvedl pohled, střetly se jeho oči s těmi od Eldalótë. Elfka zavrtěla hlavou a řekla potichu: „Zabil by tě.“ Jako někdo, kdo míval prorocké sny, rozpoznal pravdu v jejích slovech, ale jako arthedainského šlechtice jej pálila skřetova slova. Zavolal proto zpátky: „Sám jsi zbabělec, pokud se potřebuješ ukrývat za to vojsko, které jsi sem přivedl. Pokud máš odvahu, překroč řeku a postav se mi!“

Boldog vycenil ostré tesáky a vešel do brodu. Za ním seskákali z vlků jeho tělesní strážci a také vkročili do vody. Urcuner se nepohnul a řekl Seveřanovi: „Pošli mu tam varovný šíp.“ Než mohl Arnubên něco říct, Ælfric shodil luk z ramene a vystřelil šíp na Boldoga (Ælfric (2): výsledek 1 / Boldog (3): výsledek 0 – neúspěch, Boldog ale použil bod osudu za aspekt Morgothův služebník a hodil kostky znovu – 1/4 - neúspěch). Letící šíp srazil skřetí král v letu čepelí a s výkřikem: „Zrada!“ se otočil a stejně jako jeho vojáci se stáhl na svůj břeh. Ælfric pak vystřelil ještě jeden šíp, ale Dúnadan mu věnoval ošklivý pohled jako rodič, který kárá zlobivé dítě a pak zavolal ještě jednou: „Zanech ty své patolízaly na břehu a další šíp už nevyletí!“ Boldog se zasmál: „Zač stojí tvoje slovo, jsme právě viděli! Můžeš utíkat, ale své Sudbě neutečeš! Ještě se uvidíme, protože je ti předurčeno zemřít mou šavlí! Viděl jsem ji pít tvou krev a viděl jsem život vyhasínat ve tvých očích! Přesně tak se to i stane. Nuže tedy, na další shledanou!“ Otočil se a se svými skřety se vraceli na svoji stranu, když Dúnadan ještě zavolal: „Pokud jsi si tak jistý svou převahou a svými sny, proč máš strach se mi postavit v čestném boji?“ Boldog se otočil a chtěl zamířit zpátky, když mu jeden z jeho kapitánů něco pošeptal. Bolgod to chvíli zvažoval a pak přikývnul. V němém gestu zvedl svou šavli proti východnímu břehu a pak se otočil a zamířil pryč. Kapitán, který s ním mluvil, přiložil k ústům roh a vydal dlouhý táhlý tón, než zamířil za svým králem. Arnubên pak zavolal za odcházejícími: „Budu čekat na další setkání!“

(Tady jsme hru zase přerušili. Přátelům se podařilo uniknout do lesa, ale vyhráno ještě nemají... stojí před nimi Temný hvozd a cesta k sídlům lesních elfů na východní straně.)
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Temný hvozd (třicáté druhé sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Jeli hlouběji do hvozdu, ale brzy bylo vidět, že nemohou pokračovat dlouho. Všichni byli strašlivě vyčerpáni námahou posledních dvou dní a Arnubên se sotva držel v sedle. Eldalótë zastavila koně a řekla: „Krátce si odpočiňme, ale pak musíme dál. Pro tuto chvíli možná nejsou schopni nás pronásledovat, ale to neznamená, že po našich stopách později nikoho nepošlou. To zatroubení na roh se mi vůbec nelíbilo. Nevím, co to znamená a možná to nemělo co dělat s námi, ale rozhodně to nebylo nic dobrého. Musíme se dostat co nejdříve k lesním elfům, kteří sídlí na východě hvozdu a k Thranduilovým síním.“ Dúnadan téměř spadl z koně a usnul prakticky ihned, když si lehl na zem. Urcuner starého válečníka přikryl pokrývkou a pak se také uložil k odpočinku, stejně jako ostatní. Vyčerpáni ani nepomysleli na postavení hlídky, ale když se Urcuner později vzbudil, spatřil, že Eldalótë bdí a s připraveným kopím hlídá jejich spánek. Zvedl se a vystřídal ji, aby si i ona trochu odpočinula.

Obrázek

Spali téměř celý den, než zase vyrazili dál. Putovali pod příkrovem Temného hvozdu. Les se stal brzy tak hustý, že většinu času nemohli jet na koních a museli své oře vést za sebou. V zásadě se ale nemohli ztratit – jeli podél Lesní řeky a měli jasný cíl. Opustit vodní tok a zamířit kamkoli jinam do lesa beze stezky by nicméně bývalo bláznovství. Koruny byly tak husté, že se nemohli orientovat podle hvězd a brzy by ztratili směr a zemřeli hlady. Eldalótë odhadovala, že pěšky jim to k Thranduilovým síním bude trvat nejméně týden.

Zatímco cestovali lesem, všimli si černých veverek, které skákaly ze stromu na strom a sledovaly jejich malou skupinu. Elfka, která si všimla jejich obezřetných pohledů, jim vysvětlila, že se není čeho bát – nejspíše je sledovaly v naději na nějaké malé sousto, které by ztratily. Elfové a lesní lidé veverky nekrmili, ale nebyly zlé. Pod korunami stromů také zpívalo množství ptáků, jinak ale větší zvířata, která by mohli ulovit a rozšířit si tak zásoby, nespatřili. Ælfric, který měl přehled o zásobách, si až příliš dobře uvědomoval, že jich nemají dost až na cestu k Thranduilovým síním. Na jednom místě, kde se utábořili, zahlédli mezi stromy několik jabloní nebo hrušní a elfka natrhala nějaká jablka na cestu. Byla sice svraštělé chladem, ale byla velice sladká a chutná. Některé z ovocných stromů měly černou kůru a černé plody a z těch Eldalótë žádné ovoce netrhala. Pokračovali dál podél Lesní řeky a zdálo se, že je zatím nikdo nesleduje. Jednou přes jejich cestu přeběhla černá liška, která se na ně zvědavě dívala a teprve, když jí Eldalótë sindarsky pozdravila a popřála jí pěkný den, pyšně přeběhla cestu a zmizela v lese.

Obrázek

Po čtyřech dnech cesty zaslechli z lesa zuřivé jelení troubení a zlé hlasy před nimi. Když postoupili obezřetně kupředu, zahlédli před sebou mezi stromy, že skřeti zahnali do kouta mezi skály bílého jelena a dvojici bílých laní. Tihle skřeti neměli na sobě železné zbroje, jen kožená krzna. Oháněli se loveckými kopími a sítěmi, další pak měli luky. Očividně se tihle skřeti vyznali v boji v lese nebo na něj byli vycvičeni. Lesní lidé bílé jeleny nelovili a říkali, že zabít některého z těchto majestátných tvorů přinášelo smůlu. Skřeti ale nacházeli velké potěšení v jejich pronásledování a trápení. Přátelé spatřili, že mohutný jelen se oháněl svým parožím a hluboce troubil, aby skřety zastrašil. Skákal tak, aby kryl své laně a jeho paroží bylo pokryté černou krví, když už dva z lovců srazil ke svým nohám a leželi bezvládně na zemi. Viditelně mu ale ubývalo sil a skřeti se kolem něj stahovali a zaháněli ho hroty kopí blíž a blíž ke skalní stěně. Slyšeli jejich odporný smích a kletby.

Arnubên na chvíli při pohledu na jelena viděl Urucnera, který bránil Aelneth a Eldalótë a trochu posmutněl, když si uvědomil, že občas ani nejlepší bojovník nedokáže ochránit ty, na kterých mu záleželo. Pokud jelen padne, obě laně zahynou. Mlčel ale a o své myšlenky se s ostatními nepodělil. Ælfric sáhl a natáhl tětivu, načež kývnul na ostatní, vystřelil a v sedle vyrazil stranou, přičemž střílel šípy, aby přesvědčil skřety, že na ně útočí velká skupina nepřátel (Ælfric (2): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 1 – úspěch, skřeti mají postih na další kolo). Jeho první střela srazila jednoho ze skřetů, který se zavřeštěním padl k zemi, a skřeti začali vyděšeně křičet, když mezi ně dopadly další. Urcuner pak vytrhl Arnubênovi roh a zatroubil na něj, aby je donutil odvrátit se od jelena (Urcuner (2): výsledek 0 / skřeti (3-1): výsledek 1 – neúspěch). Neuspěl ale tak, jak by si přál, protože zatroubením k sobě přivolal pozornost nepřátel, kteří vyrazili všichni proti němu. První k němu dorazil skřetí kopiník, který bodl svým loveckým kopím (dva útoky proti Urucnerovi - Urcuner (3): výsledek 4 / skřeti (2-1): výsledek 4 – remíza, rozhodli jsme se, že ani jedna ze stran nemůže získat výhodu – druhý útok -Urcuner (3): výsledek 3 / skřeti (2-1): výsledek 1 - úspěch), ale Urucner se vyhnul jeho úderům. Druhého skřeta, který k němu doběhl, vykuchal úderem gondolinské čepele jako rybu. Mrtvý skřet padl k zemi a elf stále uhýbal úderům kopiníka. Arnubên se trochu stáhl a odvedl Eldalótë a Teilina houštím trochu stranou, aby mohli vpadnout běžícím skřetům do boku (Arnubên (2): výsledek 1 / skřeti (2-1): výsledek -1 – úspěch). Podařilo se jim skřety překvapit, a když vyrazili z podrostu, Dúnadan několika údery srazil dva z běžících, zatímco Teilin a Eldalótë po jednom. Pak se ponořili do souboje zblízka a zastavili skřetí útok.

Seveřan odložil luk, objel skřety a s taseným mečem vjel mezi skřety z druhé strany ( Ælfric (3): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 1 – úspěch). Jeho kůň drtil pod kopyty skřety, srážel je stranou a jezdec rozdával rány na všechny strany. Urcuner pak spíš vytušil, než zahlédl úder, který se na něj snášel zezadu. Rychle zareagoval, ale tušil, že nebude dost rychlý. Zahlédl koutkem oka skřeta, který se proplížil za něj a chystal se jej zezadu setnout zakřivenou čepelí. Jeho úder ale přerušilo kopí, které vrhla Eldalótë, a které jej proklálo skrz naskrz. Jeho úder šel mimo, a zhroutil se k zemi. Elf se ohlédl se a spatřil, že elfka zbavená své hlavní zbraně se nyní bránila útokům dvou skřetů najednou jen štítem. Urcuner nezaváhal, zahvízdal na ni a hodil jí svůj meč (Urcuner (1): výsledek 1 / skřeti (1): výsledek 1 – remíza, dohodli jsme se, že uspěje, ale bude ho to něco stát). Eldalótë ho chytila, ale skřeti se obořili na Nolda tak rychle, že nestihl sebrat skřetí šavli ze země, jak zamýšlel a zůstal beze zbraně. Arnubên mezitím zuřivě bojoval proti hlavní skřetí síle, která se jeho malý oddíl snažila vytlačit zpět do lesa (Arnubên (4): výsledek 6 / skřeti (2): výsledek 2 – úspěch). Dúnadan ale držel své místo a skřeti za svůj pokus draze zaplatili. Urcuner kryjící se jen štítem ustupoval zpět, aby odlákal kopiníka dál od hlavní bitvy (Urcuner (3): výsledek 5 / kopiník (2): výsledek 0 – úspěch). Skřet se odhodlal využít toho, že je elf beze zbraně a bodl vší silou. Noldo ale uhnul jeho úderu, vyrazil vpřed a udeřil svým gondolinským štítem, přičemž skřetův krk se odporným zapraštěním praskl, když mu štít přerazil vaz. Skřeti se snažili ještě jednou vytlačit Arnubêna pryč (Arnubên (4): výsledek 1 / skřeti (2): výsledek 1 – remíza), ale ani jedna ze stran nemohla získat výhodu a boj se převaloval tam a zpět. Ælfric pobídl koně a s výkřikem vyrazil příteli na pomoc (Ælfric (4): výsledek 4 / skřeti (2): výsledek 2 – úspěch) a rozprášil skřety, kteří se na něj hrnuli. Zbylých několik málo se otočilo a s výkřiky uteklo do lesa. Přátelé je nepronásledovali.

Ohlédli se a spatřili, že jelen i obě laně stojí na místě a vyčkávají. Zvířata vypadala jako obyčejní jeleni až na barvu srsti... ale bylo na nich něco... zvláštního, snad až kouzelného. Mohutný jelen stál důstojně a stále tělem chránil své laně, když stál před nimi a měl lehce skloněnou hlavu ve varovném gestu. Vyčkávali, protože nemohli odejít, aniž by proběhli přes přátele. Ti jim sice pomohli, ale jelen zřejmě nehodlal nic riskovat. Spatřili, že jeden ze skřetích šípů ho trefil a trčel zaražený v jeho boku.

Přátelé ustoupili stranou, aby jim udělali místo a jelen se svými družkami mohl uniknout, Urcuner pak sindarsky hrdé zvíře oslovil: „Mohu ti pomoci s tím šípem.“ Jelen chvíli stál nehnutě a pak pomalu, aby si zachoval vlastní důstojnost, popošel a zastavil se před Urcunerem. V jeho postoji byla jakoby hrdá zpráva, že jelen sám pomoc nepotřebuje, ale pokud elf chce, může se pokusit. Elf se sklonil, pomalu se dotkl krví zkropené kožešiny a pokusil se šíp vytáhnout (Urcuner (2): výsledek 4 / proti 1 – úspěch). Chvíli s ním sice zápolil, ale pak povolil a Urcuner prohlédl hrot, zda nebyl otrávený. Jelen stál po celou dobu, kdy mu elf vytahoval šíp bez hnutí, a jen na rozšiřujících se nozdrách mohli přátelé poznat, jakou bolest mu střela působila. Urcuner pak vytáhl z torny sušené byliny, rozžvýkal je a vložil do rány. Krvácení se zastavilo a Noldo spokojeně poodstoupil. Jelen se na něj ze své výšky podíval, pak pomalu ohnul přední nohy, klekl si na ně a hluboce sklonil hlavu s parožím jakoby v hluboké úkloně. Pak se zase zvedl a s oběma laněmi, které je celou tu dobu plaše a zvědavě sledovaly, vyrazil rychle pryč. Brzy zmizeli mezi stromy. Ælfric pak shromáždil mrtvé skřety na jednu hromadu a podle obyčeje svých lidí vykroutil jejich zbraně z mrtvých rukou a shromáždil je na druhou hromadu, stranou od mrtvých.

Obrázek

Večer se utábořili a opět rozdělali oheň. Sbírali ale jen spadané dřevo. Éothéodské pověsti v tomto byly jasné a Seveřan se s obavami díval na černé stromy. Určitě neměl v úmyslu je rozzlobit. Dalšího dne měli celou dobu pocit, že je někdo pozoruje. Vstávaly jim chlupy na zátylku a měli dojem, že jsou sledováni. Nikoho ale nespatřili. Ve vzduchu bylo cítit napětí a tíseň. Eldalótë je potichu varovala, aby nedělali žádné rychlé pohyby, protože lesní elfové už o nich věděli a pozorovali je. Jakoby na potvrzení jejích slov se před nimi objevilo několik postav v hnědé a zelené, ozbrojených luky. S úsměvem je oslovili a sindarsky se jich zeptali, proč mířili do země lesních elfů a krále Thranduila. Arnubên kývl na Eldalótë, protože cítil, že byla nejvíce povolána vyložit cíl jejich cesty. Když ta vysvětlila, že má pro krále zprávu od paní Galadriel, elfové se uklonili. Věděli o nich už dva dny, ale nechali je jít dál, protože na první pohled bylo vidět, že někteří z nich jsou jejich příbuzní ze Západu, další patřil k Dúnadanům a zahlédli i éothéodské koně, přičemž s Éothéodem měli přátelské vztahy. Včera viděl jeden z jejich zvědů, jak se postavili skřetům a bránili bílého jelena, za což jim velice děkují. Elfové pronásledují skřetí lovce, kteří si troufnou na bílé jeleny a více než dvě stě let se žádný z těch zlořečených tvorů nedostal s trofejí do vlastních doupat. Kapitán pak poslal několik elfů, aby je doprovodili a ukázali jim cestu. Ostatní se pak rozloučili a vrátili ke své stráži na hranicích. Když oddíl lesních elfů přešel kolem nich, uvědomili si, že jich kolem nich bylo připraveno víc, než se původně domnívali. Byly tam nejméně tři tucty elfů, kteří se zřejmě shromáždili, aby je zastavili. Nemohli pochopit, jak mohla taková síla zůstat ukrytá a nespatřili z nich ani jediného.

Vůdce těch, kteří je provázeli, se jmenoval Lothrandir a ukázal jim stezku, které si předtím nevšimli, ale museli ji už na několika místech překročit. Byla vyznačená dubovými listy, které byly připevněny na ostatní větve mezi listy jiných stromů. Pokud člověk to značení neznal a nepátral po něm, byla neviditelná, když nyní věděli, po čem se dívat, dala se cesta celkem snadno sledovat. Zatímco ostatní elfové byli většinou mlčenliví a s tvářemi ukrytými pod kápěmi zkoumali cestu před a za nimi, takže je zahlédli jen málo, Lothrandir kráčel vedle nich a dychtivě se vyptával po zprávách a novinkách z okolního světa. Ælfric mu cestou vyprávěl o válce mužů ze Západu proti Černokněžnému králi.

Obrázek

Během cesty minuli přítok Lesní řeky na druhé straně, jehož voda byla černá, ale Lothrandir jim o něm nechtěl nic říct. Jen viděli, jak elfové v jeho blízkosti zpozorněli. Dva, kteří šli před nimi, dokonce založili šípy do tětiv. Prošli ale daný úsek bez nehody a na noc se utábořili už v bezpečí. Elfové se zase uklidnili a během večera se s přáteli rozdělili o své zásoby a zpívali písně o lese předtím než ztemněl, hvězdách, květech, slunečních paprscích a krásných věcech na světě.

Dalšího dne k polednímu se zastavili pod vodopádem, aby se osvěžili. Lothrandir a jeho elfové byli někde před nimi, když zřejmě hledali stezku v hustém lese. Přátelé využili vzácné příležitosti se vykoupat a po čtrnácti dnech nebo i více ze sebe smýt prach z cest. Eldalótë zamířila dál po proudu, aby měla soukromí, kde odložila šaty a brzy ji v dálce za ohybem zahlédli, jak plave v řece. Ostatní se myli u vodopádu a prali košile, když najednou Teilin vykřikl a ukázal na řeku. Nejprve měli dojem, že elfka připlavala až příliš blízko k nim, ale stačil jediný pohled, aby poznali, že hubená dívka, jejíž nahé tělo prosvítalo pod vodní hladinou, nebyla Eldalótë. Cizí dívka se vynořila z vody a zaslechli její zvonivý smích, když plavala před nimi u břehu. O chvíli později se nad hladinou objevily další dvě dívky, které vypadaly jako její sestry, a Teilin jejich sličná těla rýsující se pod vodou, drobná ňadra a spanilé rysy sledoval s otevřenými ústy. Jedna z nich se přiblížila, zasmála se a začala na ně cákat vodu.

Obrázek

Dívali se na dívky jako na zjevení, když Arnubên, který stál s Teilinem na kameni dál v proudu, dloubl do mladíka, aby zavřel ústa. První z dívek připlavala až k nim a z ničeho nic uchopila rozpustile za vousy Arnubêna a stáhla ho do vody. Obě zbylé říční panny zatleskaly a v mžiku byly u Dúnadana, který se plácal ve vodě, snažil se udržet na hladině a kašlal vdechnutou vodu. Dívky ho začaly dloubat, stahovat pod vodu a točit v kole. Ostatní na břehu viděli, že to zřejmě nemyslí zle a Dúnadanovi nechtěly ublížit, ale jen si s ním hrát... začíná to nicméně být opravdu nebezpečné. Arnubên se nemohl nadechnout a říční dívky ho mohly nechtěně utopit.

Ælfric, který opět zahlédl Arnubêna ve vodě, ihned zamířil ke koním pro provaz, zatímco Urcuner skočil do vody a pokusil se Dúnadana vytáhnout. Dúnadan se mu pokoušel pomoci (Arnubên (2): výsledek -1 / proti 1 – neúspěch, Bubák si nemůže připočítat bonus), ale byl málem utopený a sotva se držel nad hladinou. Urcuner se chvíli s dívkami přetahoval, ve snaze svého přítele dostat zpět na mělčinu (Urcuner (3): výsledek 5 / říční dívky (4): výsledek 5 – remíza). Podařilo se mu sice přidržet Arnubêna nad hladinou, ale dostali se oba hlouběji do proudu, kde už nestačili a museli šlapat vodu. Dívky elfa braly zpočátku jako zpestření hry, ale Urcuner viděl, že začínají být podrážděné. Oči té, která jim byla nejblíž, se začaly zabarvovat černí temnou jako voda přítoku Lesní řeky.

Seveřan, který doběhl ke koním, spatřil, že dívky si chtějí hrát a jsou zvědavé víc než co jiného. Proto místo provazu sáhl po loutně. Začal rychle hrát nejsprostější a nejhlasitější odrhovačku, která mu přišla na mysl (Ælfric (3): výsledek 4 / říční dívky (3): výsledek 5) – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Trpasličí loutna a otočil kostku – výsledkem bylo 6/5 a úspěch). Dívky pustily Dúnadana, zamířily ke břehu a se zatajeným dechem poslouchaly píseň, kterou Seveřan hrál. Arnubên a Urcuner, se rychle dostali zpět k břehu a po čtyřech lezli zpět přes mělčinu k pevné zemi, kašlaje vodu. Ælfric dohrál a dívky si uvědomily, že byly přelstěny, když jim jejich hračky unikly. Jedna z nich se otočila a zahlédla po proudu obrys Eldalótë, která tam plavala v řece, nic netušíc, co se dělo nahoře. Urcuner zahlédl její pohled a zahvízdal, aby upoutal pozornost dívek: „Měl bych pro vás něco lepšího – lepší nežli hračky je pro děvčata přeci paráda.“

Obrázek

Sáhl do záňadří a vytáhl stuhu, pro kterou se sehnul v gundabadské pokladnici (domlouvali jsme se dříve, že by měl zaplatit bod osudu, až odhalí, co si tam vzal, ale nechtěl jsem ho – ta scéna se mi opravdu líbila). Tehdy se pro ni mezi všemi poklady a zlatem sehnul, protože se mu zdálo, že má vnitřní cenu větší než drahokamy a neměla by tam ležet. Nyní ji držel a ukazoval říčním dívkám, které se po ní natahovaly. Ta nejmladší se přiblížila a beze slova zaprosila rukama. Elf jí řekl: „Dám ti ji, ale s nikým z nás už si nebudete hrát jako s hračkou.“ Dívka kývla a Urucner jí podal stuhu. Když mu měla vyklouznout z dlaně, ještě ji na chvíli přidržel a teprve pak ji s úsměvem pustil. Dívka byla chvíli zmatená, ale když pochopila, že si ji elf dobírá, zašklebila se a vyplázla na něj jazyk. Pak si stuhu připevnila do vlasů a vyrazila střelhbitě pryč, protože její sestry byly vmžiku u ní a snažily se jí stuhu vzít. Zmizely pod hladinou, která byla zase klidná jako dřív, a nebylo po nich ani památky. Kašlající Arnubên pak řekl Teilinovi: „Zavři ty ústa a podej mi nějaké suché šaty.“

Zpoza ohybu řeky přiběhla Eldalótë s mokrými vlasy a oblečená jen v částečně vlhké košili, nesoucí si zbytek šatů v náručí, protože zaslechla Urcunerovo zahvízdání a měla za to, že bylo určeno jako varování pro ni. Urcuner si oddechl, když ji spatřil, protože se bál, že by dívky přeci jen mohly porušit své slovo a pak se na elfku usmál:„Měl jsem v úmyslu ti něco dát, ale bohužel už to nemám u sebe.“ Eldalótë viděla, že jak elf, tak Dúnadan jsou od hlavy po paty mokří a pronesená slova jí nedávaly žádný smysl, rozhodla se ale raději nevyptávat a zamířila ke koním, aby se oblékla a usušila si vlasy.

Když se elfové vedení Lothrandirem vrátili, elf zřejmě věděl o všem, co se stalo. Urcuner mu řekl jen: „Měli byste s těmi dětmi, co dovádějí v řece něco dělat, jinak může někdo přijít k úrazu.“ Lesní elf přikývl a tlumeně odpověděl: „Rozpustilé byly vždycky, ale poslední dobou jsou jejich kousky stále zlomyslnější. Bojím se, že nákaza, která otravuje les, může pronikat i do vody.“

Obrázek

Šli ještě další dva dny, než se k večeru dostali k cíli své cesty. Elfové je údolím řeky, kde rostly mohutné prastaré duby, přivedli ke kamennému mostu přes řeku. Když jej přešli, ocitli se před ohromnými kamennými dveřmi, za nimiž se nacházely síně elfího krále. Dveře byly otevřené, protože lesní elfové se dosud cítili bezpečni ve svém království a zavírali je jen v časech války nebo velkého ohrožení. Přátelé soudili, že k jejich zavření by bylo třeba kouzel, protože snad nic jiného by s nimi pohnout nedokázalo. Stráže je doprovodily do trůnního sálu, kde vás předvedly před krále Thranduila.

Ve velké síni s kamennými pilíři vytesanými z živoucího kamene seděl král lesních elfů na vyřezávaném trůnu. Na hlavě měl korunu z rudých listů a bobulí, protože byl opět podzim. Na jaře nosíval korunu z lesního kvítí. V ruce držel vyřezávanou dubovou berlu a pokynul jim, aby přistoupili.

Přátelé si všimli, že si je elfí král pozorně prohlédl a zastavil se pohledem na erbu Finarfinova domu na štítě Eldalótë, stejně jako na gondolinském znaku na štítě Urcunerově. Zdálo se jim, že jeho přívětivost trochu ochladla. Oba elfy král přivítal chladně a jasně řekl, že sice neodepře pohostinství příbuzným, ale také nemá důvod vítat s otevřenou náručí Noldor, kteří přinesli Středozemi tolik běd. Teprve, když zjistil, že matka Eldalótë byla z doriathských Sindar, a navíc nesla zprávy od paní Galadriel, zdálo se, že trochu roztál. Když mu pak jeho elfové vypověděli, jak přátelé zachránili bílého jelena, objevil se na jeho tváři opět přátelský úsměv. Všechny je pozval na velký podzimní hodokvas, který se konal toho večera pod širým nebem v údolí řeky.

Obrázek

Na koberci barevných listů a pod korunami dubů, mezi jejichž větvemi prosvítaly hvězdy, zářily elfí světla a lucerny a elfové tančili a veselili se. Arnubên si oblékl své sváteční šaty, které si v Hůrce koupil na návštěvu svého krále, zatímco oba ostatní už žádné lepší šaty neměli a přišli v cestovním oblečení, naštěstí vypraném a zbaveném nejhorších nečistot. Urcunerovou jedinou ozdobou byly podzimní listy, které si vpletl do vlasů, a Seveřan si vzal svou loutnu, přičemž vypadal jako potulný bard. Eldalótë měla také ve vlasech čelenku z lesního kvítí a podzimních pestrobarevných listů. Pod svým šedým lórienským pláštěm měla oblečené temně modré šaty barvy soumračné oblohy, na kterých se třpytily malé bledé krystaly jako večerní hvězdy. Urcunerově bystrému pohledu neušlo, že šaty byly na několika místech překládané a zmačkané, když je zřejmě elfka nesla celou cestu do Gundabadu a zpět v torně. Nijak jim to neubíralo na kráse. Přátelé byli pozváni ke králově tabuli, kde je usadili mezi knížata lesních elfů a několik dalších čestných hostů. Byli tam poslové Vithmirise, krále Rhovanionu, jehož říše se rozkládala mezi Temným hvozdem a Bystrou řekou, kapitáni lesních lidí a poslové z Rhosgobelu, muži Éothéodu vedení Cenricem, prostředním synem Pána Éothéodu, a elfové i lidé z daleké země Dorwinion od břehů vnitrozemského moře Rhûn. Někteří ze Sindar se sice dívali poněkud nepřátelsky na Vídalfa, ale král byl zřejmě v dobré náladě a tak trpaslík seděl u jedné tabule s nimi. Po Thranduilově boku byla usazena jeho manželka, křehká lesní elfka s plachým úsměvem, která nic nejedla a nepila a víc poslouchala než mluvila. Nebyli si jistí, jestli její jméno bylo vůbec zmíněno. Podávalo se silné dorwinionské víno, které jim brzy stouplo do hlav, lesní plody, ovoce, pečená zvěřina a bílý chléb. Král je pak přívětivě vyzval, aby mu vyprávěli o svých dobrodružstvích.

Ælfric sundal loutnu a v písni po stylu éothéodských bardů začal zpívat jejich příběh. Všiml si, že Cenric ho celou dobu, kdy vyprávěl, pozorně pozoroval. Když skončil, král Thranduil pokýval hlavou: „Pokud se toužíte vrátit zpět, mohli byste využít Staré lesní cesty, které říkáme Men-i-Naugrim, Trpasličí cesta. Vede přímo jedné strany lesa na druhou a měří více než dvě stovky mil z východu na západ. Stále ji využívají trpaslíci, ale s prohlubováním Stínu pod korunami stromů se na ní stále častěji pohybují spíš skřeti a u jejího východního konce se rozšiřují bažiny. Navíc byste museli cestou překonat hory v Temném hvozdu, které známe jako Emyn Duir, Temné hory. Kdysi se jim tak říkalo pro husté jedlové lesy na jejich úbočích, ale i ty jsou dnes obávané a sídlí tam strašlivá stvoření. Táhnou se asi sto mil napříč hvozdem a obcházení i překonání by vám zabralo dlouhou dobu a než byste přešli na druhou stranu, zapadly by průsmyky v horách sněhem.

Nejbezpečnější by pro vás bylo použít Elfí stezku lesem, kterou využíváme pro cestu na západ my. Je úzká a místy temná, když vede hustým hvozdem, ale je bezpečná a na druhé straně můžete být za tucet dní. Dám vám ještě varování - zhruba v půlce ji přetíná říčka asi dvanáct stop široká. Přitéká z jihu z Emyn Duir. Za žádnou cenu se nedotýkejte její temné vody. Leží na ní kletba a zle by se vám vedlo. Mí lidé nechávají na břehu loďku, kterou lze zrádnou vodu překonat. Jinak je cesta přímá, a pokud zůstanete na značené cestě, nic by se vám na ní nemělo stát. Některý z mých elfů vám ukáže začátek stezky.“


Když Vídalf vyjádřil přání zamířit zpět do Železných hor, Thranduil přátelsky přikývl hlavou a řekl, že něco takového se dá zařídit. Elfí voraři jej mohli vzít dál po proudu Lesní řeky až na hranice elfího království a možná až dál k Trpasličí cestě, odkud už by snadno našel cestu domů. Jen taková cesta mohla chvíli trvat – vory elfů měly vyplout teprve za čtrnáct dní. Vídalf neohrabaně vstal od tabule, aby se po trpaslicku uklonil, poděkoval králi a ujistil ho, že rád počká, jakkoli se již nemůže dočkat vlastního domova.

Urcuner si všiml, že se Eldalótë trochu zasněně dívala na tančící a podupávala si pro sebe nohama. Elfy, kteří ji chtěli vzít do kola, ale s úsměvem odmítala, jakoby snad čekala na někoho jiného. Urcuner si pro sebe trochu povzdechl a pak se jí zeptal: „Proč netančíte? Vždyť je přeci tak krásná noc.“ Elfka se na něj usmála: „Má to snad být výzva k tanci, pane Isilmione? Pokud ano, zatančím si s vámi ráda.“

Eldalótë odložila svůj šedý plášť a nechala Urcunera, aby ji dovedl mezi tanečníky. Pak se oba vzájemně uklonili a začali tančit. Urcuner si z toho večera bude až nadosmrti pamatovat její smích, její havraní kadeře ve víru tance a její blízkost. Ostatní páry postupně ustoupily stranou a udělaly na palouku místo tančícím Noldor, přičemž mnozí z lesních elfů nikdy neviděli takovou eleganci, ladnost a přesnost, jako nyní sdíleli Eldalótë a Isilmion. Oproti nim byly pohyby ostatních tanečníků neohrabané a venkovské. Jejich černé kadeře se proplétaly ve víru tance a pro oba jako by svět kolem přestal existovat. Pro ně v té chvíli existovala jen hudba a ten druhý, přičemž jejich ladné kroky sotva ohýbaly stébla trávy na palouku. Když píseň dozněla a oni se udýchání tempem zastavili, začali lesní elfové nadšeně tleskat a dívky házely se smíchem na oba tanečníky lesní kvítí. Eldalótë se zarděla, usmála se na Urcunera, a pak se obecenstvu dvorně uklonila. I Urucner se uklonil lesním elfům, pak své partnerce a pak jí nabídl rámě, aby ji odvedl někam, kde by nebyli středem pozornosti. Eldalótë si všimla, že mu není pochuti, že se všichni na něj a jeho spálenou tvář dívají a zavěsila se do jeho pravé ruky, aby jej tak z té strany chránila před pátravými pohledy a nikdo neviděl jeho znetvořenou polovinu tváře.

Eldalótë si pak zase oblékla plášť kvůli večernímu chladu a vzala Urcunera stranou. Společně se vzdálili světlům slavnosti, když se zastavila a vyložila mu, že bude muset na dvoře krále Thranduila nějaký čas zůstat, aby mohla předat své poselství a zařídit vše potřebné. Naznačila, že tam možná má ještě nějakou práci, o které se jim nemohla předtím zmínit. Urcuner se ušklíbnul a elfka mu uštědřila štulec. Pak řekla, že chápe, že oni už musí chvátat zpět na západ, zatímco ona pak má namířeno na jih do Lórienu a nechtěla je od té cesty zdržovat.

S pohledem upřeným na jasné hvězdy na nočním nebi se pak zeptala, jako by pokládala otázku, kterou už chtěla položit dlouho, ale bála se odpovědi: „Proč jste mě doprovázel, pane Isilmione? Vím, že jste tam byli všichni, ale ostatní by nebyli bývali šli, nebýt vašeho odhodlání.“ Elf chvíli mlčel a pak řekl prostě: „Měl jsem o vás starost.“ Usmála se na něj úsměvem, který rozbušil jeho srdce: „Nilmë ná ve lótë ya losta tennoio. (Přátelství je jako květina, která kvete po všechny časy.) Děkuji ti za to, pane.“ Ze šedého lórineského pláště vyndala zlatý list mallornu, který tam nosila, a připnula ho Urcunerovi. Na jeho tázavý pohled se usmála a řekla: „Na památku.“ Pak se k němu naklonila a políbila jej na nespálenou tvář. Otočila se k odchodu, ale ještě přes rameno prohodila: „Pokud budete mít někdy cestu kolem Zlatého lesa, přijďte mě navštívit. Budu vás vyhlížet, pane Isilmione.“ Noldo řekl potichu, ale pevně: „Přijdu.“

Obrázek

Když se vrátil ke králově tabuli, zjistil, že víno Arnubênovi stouplo do hlavy a snažil se hrát na nějakou loutnu melodii. Ælfric si promluvil s Cenricem, který se na jaře měl stát jeho bratrem, když chtěl pojmout za manželku rytířovu sestru. Oba cítili mezi nimi určitou propast, způsobenou Ælfricovým vyhnáním a posledními událostmi ve Zlaté síni, ale předtím byli oba přáteli a mladík cítil určitý příslib do budoucna, že by vše mohlo být jako předtím. Pak jej Urcuner nalezl mezi elfími hudebníky, když uchvácen melodií si dělal poznámky a zapisoval si slova a noty krásných písní, které zněly kolem nich a které nikdy neslyšel. Teilin na tu krásu kolem sebe zíral s nelíčeným úžasem, který jej zasahoval až do hloubky srdce. Urucner se vzdálil světlům oslav, našel si vyvýšené místo a odtamtud sledoval hvězdy na západní obloze až do rozbřesku.

Silné dorwinionské víno brzy Arnubêna ukolébalo ke spánku a snění. Před ním se objevovaly obrazy, z nichž mnohé si nezapamatoval a mnohé nechápal, ale skrze závoj času viděl Boldogovu čepel kovanou v kovárnách strašlivé pevnosti Utumna a kalenou v elfí krvi. Viděl Boldoga samého v čele vojsk skřetů pod temnými prapory, slyšel nářek zaživa upalovaných zajatců, utracených ke slávě Pána tmy a slyšel zvířecký smích svého nepřítele. Pak zahlédl svou poslední rozmluvu s tím netvorem nad brodem přes Lesní řeku a obraz se zase změnil. Zahlédl kruh stojících menhirů, ve kterém stál Boldog a čekal na něj. Byl si jistý, že Dúnadan přijde. Arnubên cítil jeho sebejistotu. Kameny kolem něj byly prastaré a ulpívaly na nich sněhové vločky, které vířily ve vzduchu. Sněžilo. Pak se před ním rychle střídaly obrazy – krůpěj krve stékající ze špičky nože, čepele vířící ve vzduchu a Boldogova strašlivá šavle, která jej proklála skrz naskrz. Viděl život vyhasínat ve svých vlastních očích, pak se vše propadlo do tmy a se jménem paní Rodwen, které vykřikl, se probudil...
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Uživatelský avatar
Ecthelion
Moderátor
Příspěvky: 12359
Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
Bydliště: Brno/Rezno
Kontaktovat uživatele:

Re: Stíny Angmaru

Příspěvek od Ecthelion »

Pavouci a orlové (třicáté třetí sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Přátelé se rozhodli zamířit zpět do Cardolanu hned dalšího rána po hodokvasu. Podzim už pokročil a oni se chtěli dostat přes horské průsmyky v Mlžných horách ještě před tím, než zapadají sněhem. Vídalf se s nimi přišel rozloučit, mnohokrát jim děkoval a hluboce se po trpaslicku ukláněl. Prohlásil, že vůči nim všem a především panu Arnubênovi má velký dluh a míní ho splatit. Pokud by jej potřebovali, mají mu poslat zprávu a on přijde, i kdyby mezi nimi ležely všechny míle Středozemě. Eldalótë se s nimi rozloučila vřelým úsměvem a slovy díků za pomoc. Nemohli si nevšimnout, že klopí oči, kdykoli se její pohled střetl s Urucnerovým a na lících měla jemný ruměnec.

Ještě si naposledy vzala Arnubêna stranou a řekla mu: „Tak jako vy jste viděl, co se může stát, i já jsem spatřila ve snech vaši smrt. Cítím, že stojí před vámi volba mezi dvěma cestami a obě jsou zlé. Nevím, jestli váš příběh bude mít šťastný konec, pane Arnubene, jakkoli bych si to přála. Dny, ve kterých žijeme, jsou temné a noci se dlouží. Nemohu vám žel pomoci ani radou, protože volit budete muset vy, ale přeji vám vše dobré. Nai Anar caluva tielyanna. (Nechť slunce svítí na vaši cestu.)“ Dúnadan jí odpověděl: „Smrt je osudem každého z nás a jak je na nás abychom dali smysl svému životu, stejně tak je na nás, jaký smysl bude mít naše smrt.“

Obrázek

Od krále Thranduila dostali zásoby na cestu a lesní elfové jim ochotně ukázali cestu ke stezce. Mezi nimi byl Lothrandir, který pak zamířil zpět k severním hranicím. Stezka začala v údolí Lesní řeky, mezi mohutnými duby, skrze které svítily paprsky ranního slunce. Procházeli mezi majestátnými stromy, ale brzy vstoupili do oblasti porostlé většinou buky, kde bylo světlo tlumenější. Cestovali dva dny, než vstoupili do hustého hvozdu, kde byly kořeny a větve vzájemně spletné a světlo tam nebylo téměř vidět. Šli temným tunelem, utvořeným stromy a šlapali po barevném zetlelém listí. Stromy se skláněly nad stezkou, ale žádný cestu nenarušil.

Když se druhé noci uložili ke spánku, Arnubên se zase propadl do snění – ve snu zahlédl dúnadanského rytíře, přelámaného a umírajícího v tom proklatém průsmyku, kde našel jeho kosti. Na jeho štítě byly tři hvězdy a v ruce držel medailon se stejným znakem, který měl u sebe nyní Arnubên. Z posledních sil se rytíř dotkl dvou míst po stranách medailonu a ten se otevřel. Na rtech se mu objevil slabý úsměv a díval se dovnitř medailonu, dokud nezemřel. Pak se vidina propadla do tmy a Arnubên se probudil.

Obrázek

Ráno, zatímco se ostatní chystali na cestu, otevřel medailon tak, jak to viděl ve snu udělat dávného rytíře. Víčko se s klapnutím otevřelo a uvnitř spatřil Dúnadan uschlý list, který ihned poznal, přestože ho nikdy neviděl. Byl ze stromu oiolairë, který kdysi rostl na pobřeží Númenoru a který tam přinesli elfové ze Západu. Dařilo se mu u moře a říkalo se, že nikdy nezvadne, pokud bude omýván mořskou sprškou tříštící se o útesy. I teď, když byl suchý, trochu voněl jako moře. Elfové z Tol Eressëa si zdobili větvemi z oiolairë své lodě a muži z Númenoru tu tradici převzali. Když se jejich lodě vydávaly na dlouhou cestu do Středozemě, žena z kapitánovy krve připevnila na loď „zelenou větévku návratu“ uříznutou z kmene tohoto stromu. List si zřejmě přinesl některý z Vyhnanců s sebou do Stedozemě jako vzpomínku na rodnou zemi, ztracenou, protože Númenorejci nebyli věrní, a dědil se v jeho rodině. Arnubênovi se zalily oči slzami při pohledu na list ze stromu, který rostl na dávno ztracené zemi jeho předků, zaklapl víčko a zavěsil si medailon kolem krku.

Čtyři dny šli v temném podrostu, než se dostali na břeh Zakleté řeky. Její černou hladinu nečeřil ani vánek, ani vlnka. Na břehu našli nějaké staré stopy okovaných bot, ale nikde v okolí žádné skřety nespatřili a ani Urcunerův meč nezářil studeným světlem. Loďka, o které mluvil král lesních elfů, byla naštěstí na východním břehu a mohli ji použít. Rozhodli se, že lodici nepřetíží a přepraví se na druhou stranu nadvakrát – napoprvé loďka odrážená bidly přepravila na druhou stranu Arnubêna s Teilinem a jejich koňmi, které držel Ælfric. Severský rytíř se pak s lodicí vrátil pro Urcunera a zbytek koní. Když však napodruhé odrazili od břehu, všimli si, že se do loďky začala dostávat černá voda, aby pak se zapraštěním povolily poškozená prkna a loďka se začala potápět. Urcuner se rychle opřel do bidla, aby je dostal ke druhému břehu dříve, než bude pozdě (Urcuner (0): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, jinak by někdo z nich spadl do vody). Podařilo se to na poslední chvíli. Když se záď ponořila pod vodu, příď narazila na druhý břeh. Rychle vyskočili na pevnou zem a jen sledovali, jak loďku odnášel proud a potopila se bez jediné vlnky v černých vodách.

Obrázek

Putovali tři dny hustým hvozdem, kde se jim v příkrovu temných stormů těžko dýchalo a zdálo se jim, jako by slyšeli, jak si les šeptá a povídá si, ale stále se drželi stezky. Uvědomili si, že kromě snu, který měl Arnubên se jim celou dobu, kdy cestovali Temným hvozdem, nic nezdálo. Každý večer se propadali do bezesného spánku a ráno se budili rozlámaní a neodpočaťí. Třetího dne je ale z tohoto spánku beze snů vzbudil uprostřed noci zoufalý Teilinův výkřik. Probrali se a ve světle ohně zahlédli, jak se ze stromů nad nimi dolů potichu spouštěli dva obří pavouci, jejichž mnohé oči se leskly, zatímco další natahoval lana kolem jejich tábořiště, aby jim zabránili v útěku. Teilin bojoval s dvojicí obřích pavouků, kteří viseli na svých lepkavých lanech a chňapali po něm. Mladíkův meč se od krunýřů ohavných oblud odrážel, a když se přátelé začali zvedat, jeden ze dvou pavouků jej zezadu bodnul ostnem. Teilin zbledl a ochabl jako hadrový panák. Jeden z pavouků jej pak zachytil, zatímco druhý sestoupil níž a začal jej omotávat pavoučím vláknem.

[img]hhttps://i.ibb.co/2WNhTBK/alan-lee-the-hobbit-08-flies-and-spiders-05.jpg[/img]

Arnubên vstal a hned vyrazil Teilinovi na pomoc (Arnubên (2): výsledek 1 / pavouk (3): výsledek 5 – neúspěch), ale pavouk přidržujícího ochablého mladíka jej dál nepustil. Dúnadan nemohl zasáhnout, zatímco druhý dokončil zamotávání panoše do lepkavého balíku, ze kterého trčel jen Teilinův nos. Druhý pavouk si vzal od prvního zabalené tělo a chystal se vystoupit s ním výš na strom. Spatřil to Urcuner, který zavolal: „Stůj pevně!“ Pak vyrazil k dúnadanovi, který pochopil, o co se elf pokouší, klekl na jedno koleno a nastavil štít (Arnubên (2): výsledek 1 / proti 1 – úspěch, Bubák si mohl připočítat k hodu +1, pokud by Fingalen neuspěl, naopak by mu uškodil). Urcuner se rozběhl, odrazil se od připraveného štítu a s připraveným mečem proletěl kolem pavouka, který se mu snažil bránit (Urcuner (3+1): výsledek 4 / pavouk (4): výsledek 4 – remíza, dohodli jsme se, že uspěje ve svém záměru, ale skončí na zemi a pavouk ho bude držet). Ťal a přesekl vlákno druhému, takže pavouk, balík obsahující Teilina a elf přistáli všichni na zem. Pavouk se převalil na Urcunera a chytil ho nohama. Ælfric zatím skočil k ohni, levačkou z něj vzal největší poleno a zatočil s ním ze vzduchu, aby se uhlíky rozhořely. Pak zamířil k jednomu z pavouků, kteří se k němu spouštěli a pokusils e ho zahnat zpět (Ælfric (4+1 za oheň): výsledek 1 / pavouk (4): výsledek 3 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Potulný pěvec a hodil kostky znovu – výsledkem byla ale zase remíza – dohodli jsme se, že uspěje za cenu toho, že na sebe přiláká všechny tři pavouky, kteří jsou poblíž něj). Začal nahlas prozpěvovat lidovou píseň, kterou éothéodské ženy zpívají při smýčení světnic a vymetání pavučin, která obsahovala i nelichotivá slova na adresu pomalých pavouků, které rozzuřily nejbližší pavouky k nepříčetnosti. Ten, na kterého Seveřan útočil, se sice stáhl, další dva se ale na něj vrhli (Ælfric (4+1): výsledek 2 / pavouk (3): výsledek 2 – remíza a tím pádem se Seveřanovi podařilo ubránit; proti druhému - Ælfric (4+1): výsledek 3 / pavouk (4): výsledek 6 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Rytířská přísaha a hodil kostky znovu – výsledk byl ale ještě horší 2/6 - vzal si proto 2 body do Těla a Lehký následek Kousnutí kusadly. Z víření kusadel, pavoučích noh a žihadel se dostal zdánilvě nezraněn, až na malou ranku na krku. Ælfric ucítil, jak se mu z ní jed rozlévá do celého těla a zpomaluje jeho pohyby. Další pavouk vyrazil proti Arnubênovi a tech chtěl útoku využít k tomu, aby se prosmekl kolem něj až k Teilinovi (Arnubên (4): výsledek 5 / pavouk (4): výsledek 5 – remíza, dohodli sjem se, že uspě, ale utrpěl 1 bod poškození, který šel do Těla), což se mu za cenu sekance od pavoučího spáru podařilo. Pavouk, který ležel na Urcunerovi se jej pokusil roztrhnout spáry, zatímco elf pozvedl gondolinskou čepel (Urcuner (3): výsledek 7 / pavouk (4): výsledek 4 – úspěch). Elfí meč se zakaousl mezi mnohé oči a prošel až do mozku nestvůry, která spadla mrtva k zemi.

Obrázek

Ælfricovi jed ochromoval levou paži, ve které držel hořící poleno a to mu vyklouzlo z ruky. Na zemi na palouku ihned chytily suché listy a chrastí (Ælfric (2): výsledek 1 / proti 2 – neúspěch, záměr se podařil, to jsme se dohodli dopředu, ale za cenu 1 bodu poškození, který šel do Těla). Seveřan na chvíli zmizel v plamenech a pak se z nich vynořil, lehce ožehnutý, zatímco oheň odřízl dva pavouky na druhé straně. Urcuner spatřil, že Ælfric bojuje vzadu sám proti přesile a vyrazil mu na pomoc proti jednomu pavoukovi, který zůstal na stejné straně plamenů jako Seveřan (Urcuner (3): výsledek 3 / pavouk (3): výsledek 4 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Zjizvený dračím ohněm a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 5/4, tím pádem úspěch a jedno poškození pavoukovi). Cestou proběhl plameny ohně, protože věděl, že během tak krátkého vystavení se ohni mu to nejvýše ohoří šaty. Vynořil se na druhé straně plamenů a mečem sekl pavouka do boku. Arnubên, který zůstal u Teilina, stál proti jednomu pavoukovi – rozhodl se jej vylákat na záměrnou chybu a pavouk se nechal nalákat a vyrazil vpřed (Arnubên (4): výsledek 2 / pavouk (3): výsledek 1 – úspěch, pavouk zraněn). Pavouk naběhl na Dúnadanův meč a bolestí zasažen se stáhl, pak ale v jeho očích zaplála rudá zuřivost a vyrazil proti nepříteli znovu (Arnubên (4): výsledek 7 / pavouk (4): výsledek 5 – úspěch). Skočil na Arnubêna, ale ten stál na místě a bodal do pavouka, dokud ten nepadl mrtev k zemi. Ze dvou pavouků, kteří zůstali za stěnou ohně, se jeden pokusil proběhnout skrz a ohořelý se musel vrátit zpět a druhý začal plameny obíhat. Pavouk, kterého Urcuner sekl, vyrazil proti němu, svakaje kusadly (Urcuner (3): výsledek 1 / pavouk (4): výsledek 5 – neúspěch, vzal si lehký následek Vyvrknutý kotník a 2 body poškození šly do Těla). Elf se bránil a ustupoval před strašlivou nestůvrou, ale nevyhnul se ranám a navíc, jak pozadu couval, zakopl, upadl nazad a vyvrkl si kotník.

Zraněný Ælfric ustoupil zpět k Teilinovi a přivolal tam koně, aby byli připraveni kdyžtak uniknout. Urcuner, ležící na zemi, chladnokrevně odhadl, že se nemůže spoléhat na to, že ho noha nezradí, když by se pokusil postavit a proto zůstal leže a připravil si meč, když se na něj pavouk vrhl (Urcuner (3): výsledek 1 / pavouk (4): výsledek 1 – remíza, Bubák použil bod osudu za aspekt Helegrist a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 3/1 - úspěch). Studená čepel odťala pavoukovi čistě ohyzdnou hlavu a elf se odkulil, aby na něj nespadla mrtvola stvůry. Arnubên, který viděl, že Seveřan hlídá Teilina, vyrazil proti pavoukovi, který obíhal plameny (Arnubên (4): výsledek 2 / pavouk (4): výsledek 2 – remíza, Fingalen použil bod osudu za aspekt Vy jste teď moje rodina a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 4/2) a zuřivými údery ho srazil k zemi, kde ohyzdný tvor vypustil duši. Poslední, popálený pavouk zhodnotil své šance, skočil k nejbližšímu vláknu a začal šplhat do korun stromů. Ozvalo se zadrnčení tětivy, když Ælfric vystřelil šíp z luku, který si vzal od sedla (Ælfric (2): výsledek 2 / proti 2 – úspěch). Jeho šíp se zaryl až po opeření do těla nestvůry, ale pavouk pokračoval ve šplhání a brzy jim zmizel z dohledu.

Poté, co se vypořádali spavouky, vrhl se Ælfric k ohni a svým štítem začal přihazovat hlínu na oheň. Urcuner se k němu připojil, zatímco Arnubên hlídal Teilina a držel koně. Oba přátelé brzy zjistili, že oheň nemohou uhasit, proto mu zabránili v tom, aby se příliš rozšířil a nechali ho vyhořet. Dúnadan se mezitím pokoušel odřezat vlákna, kterými byl omotán Teilin, ale jeho dýka s nimi téměř nepohnula. Teprve Urcunerův meč dokázal pavoučí sítě rozřezat. Byl totiž vykován v Gondolinu a v tamějších horách bývaly strašlivé pavučiny. Teilin byl bledý a v bezvědomí, ale jeho srdce slabě a pomalu bilo, byl tudíž naživu. Naložili ho na jednoho z koní a vyrazili co nejdál odtamtud.

Obrázek

Cestou se podivovali, proč je Thranduil před pavouky nevaroval, ale zřejmě nevěděl, že se dostali až do blízkosti stezky. Elfové ji nepoužívali často a zatím žádný z elfů mu zřejmě o nové hrozbě z jihu nepřinesl zprávy. Teilin se vzbudil po dvou dnech a vykašlával černé hleny, ale brzy se pak zotavoval a událost na něm nezanechala žádné trvalé stopy, kromě zčernalé jizvy vzadu na zádech, kudy do těla pavouk vbodl jed. Tu nosil až do konce života. Cesta ke hraně lesa přátelům trvala tři dny, ale přestože se neustále otáčeli a pátrali po stopě toho, že je pavouci pronásledují, uběhly ty dny bez nehody. Ohyzdné obludy se zřejmě stáhly do své temné kolonie a lízaly si rány.

Od okraje lesa vám cesta k Anduině a pak podél Velké řeky na jih k mostu na Trpasličí cestě trvala čtyři dny a pak směrem k Vysokému průsmyku v Mlžných horách dalších šest dní. Podzim už se naklonil k zimě a oni spěchali, proto minuli Zlatou síň a nezastavovali se.

Dostali se pak k Vysokému průsmyku (nebo také Cirith Forn en Andrath, jak ho znají elfové), který vedl na druhou stranu hor. Ve skutečnosti byly v průsmyku cesty dvě – jedna vedla údolím, ta se ale téměř nepoužívala, protože do ní ústila brána ze skřetího města a skřeti ji snadno dokázali uzavřít. Proto prakticky všichni poutníci používají vysoké cesty po úbočích hor, kterou se skřetům nikdy nepodařilo zavřít nadlouho, a většinu roku bývala volná. Cesta do Roklinky trvala průsmykem většinou dva až tři dny, v závislosti na počasí. Předpokládali, že jim to bude trvat spíše tři. Na horách už byla zima a na hřebenech ležel sníh, ale zatím očekávali, že by snad průsmyk měl ještě být průchodný. Přijít o týden později, možná už by projít nemuseli a čekala by je dlouhá a nebezpečná cesta na jih k Calenardhonském průsmyku mezi Mlžnými a Bílými horami, který jako jediný bylo možné překonat po celou zimu. Pokud je nezastihne na úbočích sněhová bouře, měli by ještě stále projít.

Obrázek

Už když se přiblížili ke vstupu do průsmyku, zdálky spatřili, že je před ním rozložen nějaký tábor. Stmívalo se a viděli před sebou planout ohně. Spatřili i ohyzdné skřetí prapory. Skřeti zřejmě hlídali tuto stranu průsmyku, nebo se tu shromažďovali k nějakému útoku před příchodem nejtužší zimy. Přátelé se rozhodli je nečekat a ještě té noci je obejít. Urucner svýma ostrýma očima pomáhal najít cestu (Urcuner (3): výsledek 3 / proti 1 – úspěch, Kryštof si mohl přidat +1 k hodu) a Ælfric je pak vedl sněhem okolo tábora Ælfric (2+1): výsledek 2 / proti 2 – úspěch). Kryla je tma a vyhnuli se skřetím hlédkám, které tábor obcházely.

Obrázek

Už svítalo, když pokračovali dál po stezce a nechali skřetí tábor za sebou. Stoupali po stezce a pomalu to vypadali, že proklouzli bez problémů. V té chvíli je ale štěstí opustilo, když na úzké cestě potkali silný skřetí oddíl, který pochodoval proti nim a zřejmě se vracel z průsmyku do tábora. Skřetů mohlo být třicet nebo čtyřicet, a když je zahlédli, spatřili dva nebo tři z nich, jak troubí na rohy. Jako v ozvěnu se ozvaly rohy ze skřetího tábora a pod sebou zahlédli, jak dole zavládl zmatek a skřeti zespodu začali stoupat po stezce za nimi.

Skřeti v oddílu před nimi srazili štíty k sobě a vztyčili svá kopí ve třech řadách proti nim. Cesta byla úzká, vedle sebe stálo pět skřetů a jejich kopí trčely proti nim, když pomalu vykročili vpřed. Skřeti ze zadních řad vystřelili několik šípů, ale protože neviděli přes ty před sebou, neškodně hvízdaly nad přáteli. Měli chvíli pocit, že je konec. Skřetů bylo prostě příliš mnoho. Pak ale Arnubên ukázal na kámen, který se tyčil nad skřety: „Ten, kdyby na ně tak spadl.“ Urcuner přešel ke skále, dotkl se ji dlaněmi a začal šeptat o zlých skřetech a jejich špatnostech, aby to hora slyšela. Měl pocit, jakoby cítil brnění v rukou, když si skály opakovaly, co jim řekl a šeptaly si mezi sebou (Urcuner (2): výsledek 4 / odpor (3): výsledek 1 – úspěch! Tady jsme se domluvili, že lavina spadne v každém případě a podle výsledku jen určíme kam a jak silná.) Ozvalo se hřmění, když se nepohnul jen jediný balvan, ale odtrhla se celá sněhová masa na úbočí hory.

Obrázek

Lavina smetla z cesty dobrou polovinu skřetů, kteří stáli proti nim a Arnubên toho chtěl využít, proto zatroubil na roh a v čele ostatních vyrazil proti zbylým skřetům (Arnubên (3): výsledek 2 / skřeti (2): výsledek 4 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu za aspekt Teilin a hodil kostky znovu – výsledkem bylo 5/4 a úspěch). Zrovna, když skřetí kapitán pozvedl ruku, aby na ně ukázal a pobídl své pohůnky k útoku, popojel Teilin kupředu a vztyčenou paži mu usekl. Pak předjel Dúnadana a první se hnal proti nepřítelům. Žádný z nich se mu nepostavil a někteří dali přednost skoku do bezedné hlubiny, než bojovat s rozzuřeným mladíkem. Přátelé projeli a zamířili po stezce dál.

Celý den uháněli s větrem o závod, ale pro sníh přeci jen nemohli postupovat tak rychle, jak by si přáli. Skřeti za nimi, kteří seděli na horských vlcích, je začali k večeru dohánět. Za sebou viděli možná dva tucty nepřátel a zrovna, když jste se už už chtěli otočit a postavit se jim, mihl se nad vámi temný stín. Najednou dva vlci, kteří byli za nimi, zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku. Když přátelé zvedli hlavu, spatřili nad sebou mohutného orla, o kterém si byli jistí, že už ho viděli, když před nějakou dobou uchvátil ovci. Nyní jeho spáry srážely skřety k zemi, předtím než se zase vznesl do vzduchu. Skřetové ječeli, dupali zuřivou zlostí a marně vyhazovali svá těžká kopí do vzduchu. Jako ohromné temné stíny se dolů snesli dva další ptáci a přátelé zahlédli, že několik dalších se přehnalo nad nimi a zamířilo ke skřetům, kteří se blížili po cestě. Víření jejich křídel sráželo skřety k zemi nebo je smetávalo do hlubiny pod stezkou, zatímco spáry drásaly skřetí obličeje. Brzy všichni skřeti s vřískotem prchali pryč, zaháněni orly z Mlžných hor.

Obrázek

Před skupinou přátel přistál jejich známý orel, načechral si peří a začal si nevzrušeně brousit zobák o kámen. Představil se jim jako Král orlů z Mlžných hor, Menelhir, a jen se chtěl ujistit, zda jsou v pořádku. Zaslechli v povětří lavinu a sletěli se podívat, co se dělo, což bylo štěstí přátel, protože zahlédli i skřety, kteří je pronásledovali. Orlové byli rádi, že mohli pomoci a překazit skřetům jejich špatnost, ale nechtěli se zdržovat. Urcuner i ostatní sesedli a uklonili se. Elf orlům poděkoval za jejich starost a pomoc, načež se Menelhir opět vznesl a připojil se k ostatním. Chvíli kroužili, aby nabrali výšku. „Šťastnou cestu," volali zatím orlové, „ať cestujete kam cestujete, dokud vás na konci vaší pouti neuvítají vaše hnízda!" Což byl mezi orly zdvořilý způsob rozloučení. Urcuner, který vyrostl v Gondolinu nad kterých bděli Thorondorovi orlové, odpovídal: „Ať vás vítr pod vašimi křídly nese tam, kam pluje slunce a kráčí měsíc!" Tak totiž zněla patřičná odpověď.

Obrázek

Do Roklinky dorazili po několika dnech těžké cesty až v noci. Promrzlé a hladové je z dálky vítalo světlo z oken Posledního domáckého domu, hlasy elfů, kteří zpívali pro Elbereth pod hvězdami, a vůně připravované večeře. Byli samozřejmě vřele uvítáni a poprvé od jánevímkdy zase spali v postelích a beze strachu a obav z přepadení...

(Tady jsme hraní zase přerušili. Tentokrát padaly hráčům (kromě Bubáka) naprosto příšerně kostky (Kryštof nehodil na kostkách jediný hod plus, jednou nulu, jinak samé mínusy, často velké), zatímco mě padaly stabilně kolem nuly nebo dobře. Uvidíme, jak to hráčům půjde příště.
"Stay firm and die hard!" Colonel-Comissar Ibraim Gaunt, Tanith First-And-Only
Obrázek
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: MaMaHaJ a 5 hostů